Nůž snů

26 Jako kdyby byl svět mlhou

Tretka nasadil lesem rychlé tempo, ale Tuon se držela těsně za ním – se Selucii po boku, samozřejmě – aby ho slyšela, když se bavil s Talmanesem. Do poslouchání se jí však pletly vlastní myšlenky. Takže on vyrůstal s Drakem Znovuzrozeným, co? S Drakem Znovuzrozeným! A popírá, že o něm vůbec něco ví. Tuhle lež u něj nezachytila, a že uměla lhaní dobře poznat. V Seandaru mohla být lež, kterou nezachytíte, tou, která vás zabije nebo pošle na dražební kvádr jako majetek. Kdyby byla věděla o jeho vytáčkách, byla by mu spíš vrazila facku, než by mu dovolila, aby ji políbil. No, to tedy byl šok, a ona si nebyla jistá, jestli se už vzpamatovala. Selucia jí popisovala, jaké to je být líbaná mužem, ale vedle skutečnosti její popis bledl. Ne, musí poslouchat.

„Ty jsi nechal ve velení Esteana?“ vybuchl Tretka tak hlasitě, až z řídkého podrostu s žalostným bzukotem vyletělo hejno šedých holubů. „Vždyť je to hlupák!“ „Ne tak velký hlupák, aby poslouchal Daerida,“ opáčil Talmanes klidně. Nevypadal jako někdo, koho hned tak něco rozruší. Pozorně sledoval okolí a neustále otáčel hlavou. Každou chvíli se také podíval skrz tlusté větve na oblohu. O rakenech jenom slyšel, přesto se měl před nimi na pozoru. Mluvil ještě rázněji a rychleji než Tretka, takže měla potíže ho sledovat. Tihle lidé mluvili tak rychle! „Karlomin a Reimon nejsou hlupáci, Mate – no, Reimon se občas hloupě chová – ale žádný z nich by neposlouchal neurozeného, bez ohledu na to, o kolik víc toho ví o válčení než oni. Edorion by ho poslechl, ale toho jsem chtěl s sebou.“

Ten znak červené ruky u Talmanese byl zajímavý. Víc než zajímavý. Mnohem víc. Takže on je ze starého a významného rodu, co? Ale Tretka je ten pravý. Pamatuje si tvář Jestřábího křídla. To bylo na pohled naprosto nemožné, ale když to popíral, očividně lhal, což bylo stejně jasné jako skvrny na levhartovi. Mohla by být ta červená ruka Tretkovým erbem? Ale pokud ano, co ten jeho prsten? Málem omdlela, když ho uviděla. No, byla tomu nejblíž za celý svůj život.

„To se změní, Talmanesi,“ zavrčel Tretka. „Už jsem to nechal plavat moc dlouho. Jestli teď Reimon a ostatní velí korouhvím, dělá to z nich korouhevní generály. A ty jsi poručík-generál. Daerid velí pěti korouhvím, takže je taky poručík-generál. Reimon a ostatní budou poslouchat jeho rozkazy, nebo se můžou vrátit domů. Nenechám si rozrazit lebku dřív, než nadejde Tarmon Gai’don, jen proto, že nějaký zatracený hlupák odmítne poslouchat někoho, kdo nevlastní žádný zatracený panství.“

Talmanes objel ostružinové houští a všichni ho následovali. Propletené šlahouny měly zvlášť dlouhé tmy, a navíc zahnuté. „Nebude se jim to líbit, Mate, ale domů taky nepůjdou. To víš. Už máš nějaký nápad, jak se dostat z Altary?“

„Přemejšlím o tom,“ zamumlal Tretka. „Přemejšlím o tom. Ti kušovníci…“ Ztěžka vydechl. „To nebylo moudrý, Talmanesi. Například jsou zvyklí chodit po vlastních. Polovina z nich bude mít co dělat, aby se udržela v sedle, pokud pojedeme rychle, a my musíme jet rychle. V takovýmhle lese jsou užiteční, prostě kdekoliv, kde se můžou schovat, ale na otevřeným prostranství a bez pík se přes ně kavalerie přežene, než stačí vypustit druhou salvu.“

V dálce zařval lev. V dálce, ale přesto dost blízko, aby koně začali nervózně ržát a hopsat. Tretka se předklonil a něco šeptal valachovi do ucha. Ten se okamžitě uklidnil. Takže to nakonec nebyla další z jeho vymyšlených historek. Pozoruhodné.

„Vybral jsem muže, kteří umějí jezdit, Mate,“ řekl Talmanes, jakmile jeho ryzák přestal poskakovat. „A všichni mají nové kliky.“ Do hlasu se mu vloudil náznak vzrušení. Dokonce i zdrženliví muži se dokážou rozehřát nad zbraněmi. „Tři otočení klikou,“ pohyboval rukou, jak to ukazoval, „a tětiva se zahákne. S trochou cviku dokáže muž vystřelit sedm i osm šipek za minutu. S těžkou kuší.“

Selucia vydala podivný hrdelní zvuk. Měla právo se polekat. Pokud Talmanes říkal pravdu, a že neměl důvod lhát, nakolik to Tuon dokázala poznat, potom nějak získal jednu z těch zázračných klik. A podle vzoru můžou řemeslníci vyrobit další. Lučištníci střílejí rychleji než kušovníci, ale taky trvá déle je vycvičit. Kušovníků je vždycky víc než lučištníků.

„Sedm!“ zvolal Tretka nevěřícně. „To bude určitě užitečný, ale já o něčem takovým nikdy neslyšel. Nikdy.“ Mluvil, jako by to mělo nějaký zvláštní význam, načež potřásl hlavou. „Jak jsi k ní přišel?“

„Sedm nebo osm. V Murandy by! jeden mechanik, který chtěl odvézt vůz plný věcí, co vynalezl, do Caemlynu. Je tam nějaká škola pro učence a vynálezce. Potřeboval peníze na cestu a byl ochotný naučit bandovní zbrojíře, jak se to vyrábí. Zasypeš nepřítele šípy při každé příležitosti. Vždycky je lepší nepřátele zabíjet z dálky, než muž proti muži.“

Selucia zvedla ruce, aby je Tuon viděla, a zakmitala štíhlými prsty. CO JE TA BANDA, O KTERÉ MLUVÍ? Použila správnou formu podřízené vůči nadřízené, nicméně její netrpělivost byla téměř hmatatelná. Netrpělivost se vším, co se dálo. Tuon před ní měla jen málo tajemství, ale některá bude zřejmě prozatím vhodné zachovat. Vůbec by ji nepřekvapilo, kdyby ji Selucia vrátila do Ebú Daru násilím, aby neporušila slovo. Stíny mají mnoho povinností a ty občas vyžadují i oběť nejvyšší. Tuon by rozhodně nechtěla nařídit její popravu.

Odpověděla rozkazovací formou. OČIVIDNĚ TRETKOVO OSOBNÍ VOJSKO. POSLOUCHEJ A MOŽNÁ SE DOZVÍME VÍC.

Tretka velící armádě jí připadal divný. Občas byl okouzlující, dokonce vtipný a zábavný, ale často se choval jako šašek a vždycky jako rošťák. Jako Tylinin mazlíček vypadal ve svém živlu. Přesto vypadal ve svém živlu i mezi cirkusáky, s marath’damane a dvěma uprchlými damane a taktéž i v pekle. To ovšem bylo velkým zklamáním. Ani jedna rvačka! Pozdější události to nevynahradily. Nechat se zaplést do pouliční potyčky nebylo totéž jako vidět souboj v pekle. Které bylo, popravdě řečeno, mnohem nudnější, než by se podle řečí, jež zaslechla v Ebú Daru, zdálo. Tretka v té potyčce ukázal nečekanou stránku své osobnosti. Pozoruhodný muž se zvláštní slabostí. Z nějakého důvodu jí to připadalo nečekaně roztomilé.

„Dobrá rada,“ prohodil nepřítomně a zatahal se za černý šátek uvázaný kolem krku. Zaujala ji ta jizva, kterou se tolik snažil skrývat. Bylo to pochopitelné. Proč ho věšeli a jak přežil? Nemohla se zeptat. Nevadilo jí trošku mu sklopit oči – vlastně bylo zábavné nechat ho se kroutit, ostatně to vyžadovalo pramálo námahy – ale nechtěla ho zničit. Přinejmenším prozatím ne.

„Ty to nepoznáváš?“ řekl Talmanes. „Je to z tvojí knihy. Král Roedran má dvě kopie ve své knihovně. Naučil sej e nazpaměť. Ten chlap si myslí, že se díky tomu stane velkým kapitánem. Měl takovou radost z toho, jak naše dohoda dopadla, že mi nechal vytisknout a svázat jednu kopii.“

Tretka na něj vrhl zmatený pohled. „Mojí knihy?“

„Té, o které jsi nám vykládal, Mate. Mlha a ocel od Madoka Komadrina.“

„Aha, tahle knížka.“ Tretka pokrčil rameny. „Četl jsem ji kdysi dávno.“

Tuon zaskřípala zuby, prsty se jí zamíhaly. KDY PŘESTANOU MLUVIT O HÁČCÍCH A VRÁTÍ SE K ZAJÍMAVÝM VĚCEM?

KDYŽ BUDEME POSLOUCHAT, MOŽNÁ SE DOZVÍME VÍC, opáčila Selucia. Tuon se na ni zamračila, ale druhá žena měla tak nevinný výraz, že se nedokázala mračit dlouho. Zasmála se – ale tiše, aby si Tretka neuvědomil, jak blízko je – a Selucia se k ní připojila. Taky tiše.

Tretka se ale odmlčel a Talmanes byl zjevně ochotný to nechat být. Jeli mlčky, kolem se ozývaly jen zvuky lesa, ptačí zpěv a švitoření čemoocasých veverek ve větvích. Tuon začala hledat špatná znamení, ale nic neupoutalo její pozornost. Mezi stromy poletovali ptáci s jasným peřím. Jednou zahlédli stádo asi padesátky vysokých, hubených krav s dlouhými rohy, které jim trčely rovnou do stran. Zvířata je slyšela přicházet, seběhla se a pozorovala je. Býk pohodil hlavou a zahrabal nohou. Tretka s Talmanesem stádo objeli z větší vzdálenosti. Tuon se ohlédla přes rameno. Rudé paže – proč si tak říkají? Bude se muset zeptat Tretky – Rudé paže vedly soumary, ale Gorderan zvedl kuši a ostatní nasadili šípy na tětivy. Takže tyhle krávy jsou nebezpečné. Ohledně krav bylo taky pár neblahých znamení a jí se ulevilo, když se stádo za nimi vytratilo. Neušla takovou cestu, aby se nechala zabít krávou. Nebo aby se dívala, jak kráva zabíjí Tretku.

Po nějaké době se k ní připojili Tom s Aludrou. Žena se po ní jednou koukla a pak se dívala přímo před sebe. Tvář, rámovanou těmi copánky s barevnými korálky, měla vždycky prkennou, když se podívala na ni nebo na Selucii, takže očividně patřila k těm, kdo odmítali přijmout Návrat. Pozorovala Tretku a vypadala… spokojeně. Jako by se jí něco potvrdilo. Proč ji Tretka vzal s sebou? Určitě ne kvůli rachejtlím. Ty sice byly hezké, ale nemohly se rovnat nebeským světlům předváděným byť jen z poloviny vycvičenou damane.

Tom Merrilin byl mnohem zajímavější. Bělovlasý stařík byl očividně zkušený špeh. Kdo ho poslal do Ebú Daru? Bílá věž vypadala jako nejzjevnější kandidát. Trávil trochu času kolem těch tří, které si říkaly Aes Sedai, ale dobře vycvičený špeh by se takto neprozradil. Jeho přítomnost jí dělala starosti. Dokud nebude i poslední Aes Sedai uvázaná, bude nutné mít se před Bílou věží na pozoru. Přese všechno se občas obávala, že Tretka je nějak součástí spiknutí Bílé věže. To bylo nemožné, pokud by nějaká Aes Sedai nebyla vševědoucí, ale přesto ji takové věci napadaly.

„Zvláštní shoda okolností, nemyslíš, mistře Merriline?“ zeptala se. „Setkání s částí Tretkova vojska uprostřed jakéhosi altarského lesa.”

Uhladil si dlouhé kníry, ale nepodařilo se mu zakrýt úsměv. „On je ta’veren, má paní, a u nich nikdy nevíš, co se stane. Vždycky je to… zajímavý… když cestuješ s některým z nich. Mat má sklony nacházet to, co potřebuje, když to potřebuje. Občas dokonce dřív, než zjistí, že to potřebuje.“

Zírala na něj, ale zřejmě to myslel vážně. „On je připoutaný ke vzoru?“ Tak by se to slovo přeložilo. „Co to má znamenat?“

Stařík užasle vykulil modré oči. „Ty to nevíš? Artuš Jestřábí křídlo byl prý ten nejsilnější ta’veren, jakého kdy kdo viděl, možná dokonce tak silný jako Rand al’Thor. Myslel bych si, že ty, ze všech lidí, budeš… No, pokud nevíš, tak holt nevíš. Ta’veren jsou lidé, kolem kterých se vzor sám tvaruje, lidé, které sám vzor spředl, aby udržel správný směr tkaní, možná aby napravil chyby, které se do něj vloudily. Některá Aes Sedai by ti to vysvětlila lip než já.“ Jako by se mohla bavit s marath’damane nebo hůř, s uprchlou damane.

„Děkuju,“ řekla zdvořile. „Myslím, že jsem slyšela dost.“ Ta’veren. Směšné. Tihle lidé a jejich nekonečná pověrčivost. Z vysokého dubu vyletěl malý hnědý ptáček, určitě pěnkava, a třikrát zleva obletěl strom nad Tretkovou hlavou, než pokračoval v letu. Našla své znamení. Musí zůstat u Tretky co nejblíž. Ne že by hodlala udělat opak. Dala slovo, hrála hru, jak ji bylo nutné hrát, a za celý život svoje slovo neporušila.

Asi po hodině cesty, když vepředu zacvrlikal nějaký pták, ukázala Selucia na první hlídku, muže s kušemi v hustých větvích rozložitého dubu, jenž si přikládal dlaň k ústům. Takže to nebyl pták. Další ptačí volání ohlásilo jejich příchod, a brzy už projížděli uspořádaným táborem. Nebyly tu sice stany, ale kopí byla úhledně naskládaná a sedla, jezdecká i nákladní, ležela příslušným zvířatům u hlav. Zrušit tábor a vyrazit na pochod nepotrvá dlouho. Ohně měli malé a vydávaly jen nepatrně kouře.

Když vjeli do tábora, začali se zvedat muži v matně zelených kyrysech s tou červenou rukou na rukávech a červenými šátky ovázanými kolem levé paže. Tuon viděla prošedivělé tváře s jizvami i svěží mladé. Všichni muži upírali oči na Tretku s výrazem, který se dal nazvat pouze jako dychtivý. Ozvalo se mumlání šustící jako stromy ve větru.

„To je pán Mat.“

„Pán Mat se vrátil.“

„Pán Mat nás našel.“

„Pán Mat.“

Tuon si vyměnila pohled se Selucii. Náklonnost v těch hlasech nebyla hraná. To bylo vzácné a často se objevovalo u velitelů, kteří nebyli zvlášť přísní. Ale zase čekala, že Tretkovo vojsko bude chátra plná mužů, co celý čas jen pijí a hraji hazardní hry. Jenomže tihle muži nevypadali jako chátra o nic víc než pluk, který překonal pohoří a urazil v sedlech pár set mil. Nikdo se nekymácel na nohou, ovlivněný alkoholem.

„Většinou táboříme přes den a přesouváme se v noci, aby nás neviděli Seančané,“ vysvětloval Talmanes Tretkovi. „To, že jsme neviděli žádné z těch létajících zvířat, neznamená, že tu žádná nejsou. Většina Seančanů je zřejmě dál na sever nebo na jih, ale patrně táboří asi třicet mil severně odtud a povídá se, že tam jeden z těch tvorů je.“

„Vypadá to, že máte slušný informace,“ řekl Tretka, prohlížející si cestou kolem vojáky. Náhle kývl, jako by došel k nějakému rozhodnutí. Tvářil se zachmuřeně a… mohlo to být odevzdaně?

„To máme, Mate. Přivedl jsem polovinu zvědů a taky jsem přijal nějaké Altařany, kteří bojovali proti Seančanům. No, většinou hlavně kradli koně, ale někteří byli ochotní se toho vzdát kvůli možnosti, že proti nim budou skutečně bojovat. Myslím, že vím, kde je většina seančanských táborů od Malvidské soutěsky na jihu až sem.“

Kdosi náhle začal zpívat hlubokým hlasem a ostatní se připojili. Píseň se rychle šířila.

„ Ve víně a pivu radost nalezneš, dívčím kotníčkem oko potěšíš, ale největší radostí vždycky budiž tancovat se Stínovým Jakém. “

Už zpíval celý tábor, tisíce hlasů vyřvávaly tu píseň.

„Hodíme si kostkama, ať padne cokoliv, a přitulíme děvčata, když přijdou na podiv, a pak se za pánem Matem vydáme, ať zavelí kamkoliv, tancovat se Stínovým Jakem. “

Dokončili křikem, smíchem a plácáním se navzájem po ramenou. Kdo pod Světlem je ten Stínovej Jak?

Tretka přitáhl otěže a zvedl ten svůj starý oštěp. To bylo všechno, a mezi vojáky se rozhostilo ticho. Takže na disciplínu dbal. Existuje jen pár dalších důvodů, proč můžou mít vojáci rádi své důstojníky, ale ten nejběžnější se na Tretku, ze všech lidí, zrovna nehodil.

„Neprozraďme jim, že tu jsme, dokud nebudeme chtít, aby to zjistili,“ prohlásil Tretka nahlas. Nebyl to proslov, jen zajistil, aby se jeho hlas dobře nesl. A muži poslouchali, opakovali jeho slova přes rameno a předávali je dál těm, kdo byli mimo doslech. „Jsme daleko od domova, ale já nás hodlám domů dostat. Tak se připravte, půjdeme rychle. Banda Rudé ruky se umí pohybovat rychleji než všichni ostatní, a teď to dokážeme.“ Neozval se žádný jásot, ale mnozí přikyvovali. Tretka se obrátil k Talmanesovi. „Máš mapy?“

„Nejlepší, jaké jsou k mání,“ odvětil Talmanes. „Banda teď má vlastního kresliče map. Mistr Roidelle už měl dobré mapy všeho od Arythského oceánu po Páteř světa, a co jsme překročili Damony, kresli se svými pomocníky nové mapy země, kterou procházíme. Dokonce na mapu východní Altary vyznačili vše, co jsme zjistili o Seančanech. Většina těch táborů je ale dočasných. Vojáci někam odcházejí.“

Selucia si poposedla a Tuon jí zaznakovala TRPĚLIVOST vysokou rozkazovací formou, příkazem. Ústa držela zavřená, ale uvnitř pěnila vzteky. Vědět, kde vojáci jsou, poskytovalo klíče k tomu, kam jdou. Musí existovat způsob, jak tu mapu spálit. To bude stejně důležité jako získat jednu z těch klik ke kuším.

„Taky si chci s mistrem Roidellem promluvit,“ řekl Tretka.

Vojáci si šli pro koně, a na chvíli jako by zavládl zmatek. Jeden chlapík s mezerou mezi zuby převzal Akeininy otěže a Tuon mu dala jasné příkazy, jak se o klisnu starat. Spolu s úklonou jí věnoval kyselý pohled. Obyčejní lidé v těchto zemích se zřejmě považovali za rovné všem. Selucia dala stejné příkazy vytáhlému mladíkovi, jenž přebíral Růženku. Považovala to za vhodné jméno pro drezúmího koně. Mladý muž jí civěl na prsa, dokud mu jednu nevlepila. Tvrdě. Jen se zakřenil a odvedl šedku pryč, jen si třel tvář. Tuon si povzdechla. Selucia si to mohla dovolit, ale kdyby to udělala ona, sklopilo by jí to oči na celé měsíce.

Brzy se ale usadila na skládací stoličku, se Selucii za zády, a zavalitý Lopin jim podával hrnky tmavého čaje. Docela schopně se uklonil i Selucii, nejen jí. Ne dost hluboko, ale snažil se. Ona dostala čaj oslazený medem úplně dokonale, jen trochu, ale zase ji obsluhoval dost často, aby věděl, co má ráda. Kolem vládl ruch a shon. Talmanes se krátce sešel se šedovlasým Nerimem, což byl zjevně jeho sluha a byl rád, že je zase u svého pána. Aspoň po něm ten obvykle truchlivě se tvářící hubeňour bleskl úsměvem. Takové věci by se měly odehrávat v soukromí. Leilwin s Domonem dovolili panu Chandinovi, aby odvedl Olvera na prohlídku tábora s Juilinem a Therou – Tom a Aludra šli taky, aby si protáhli nohy – a pak se schválně posadili na stoličky poblíž. Leilwin dokonce zašla tak daleko, že na Tuon dlouho upřeně hleděla. Selucia vydala hrdelní zvuk, silně připomínající vrčení, ale Tuon si té provokace nevšímala a pokynula panímámě Anan, aby si přinesla stoličku k ní. Nakonec budou zrádci i zloděj potrestáni, majetek navrácen právoplatným majitelům a marath’damane uvázané, ale to bude muset počkat, protože jiné věci byly důležitější.

Objevili se další tři důstojníci, mladí šlechtici s tou červenou rukou na tmavých hedvábných kabátcích, a za spousty smíchu a bušení do ramenou, což byl jakýsi projev náklonnosti, se vítali s Tretkou. Brzy si je přebrala. Edorion byl tmavý, štíhlý muž s vážným výrazem, pokud se zrovna neusmíval. Širokoplecí Reimon se usmíval hodně a Karlomin byl vysoký a útlý. Edorion byl hladce oholený, Reimon s Karlominem měli tmavé bradky zastřižené do špičky a lesklé, jako naolejované. Všichni tři hodně nadělali kvůli Aes Sedai, hluboce se jim klaněli. Pak se poklonili i Bethamin a Setě! Tuon potřásala hlavou.

„Mockrát jsem ti říkala, že tohle je jiný svět, než na jaký jsi zvyklá,“ zamumlala panímáma Anan, „ale ty tomu pořád nevěříš, co?“

„To, že je něco nějak,“ opáčila Tuon, „neznamená, že by to tak být mělo, i když to tak je dlouho.“

„Někdo by mohl říct totéž o tvých lidech, má paní.“

„Někdo by mohl.“ Tuon to nechala být, i když soukromé hovory s tou ženou ji obvykle těšily. Panímáma Anan byla proti uvázání marath’damane, jak se dalo čekat, dokonce i proti držení da’covale, ze všech věcí, ale byly to rozpravy spíš než debaty, a Tuon ji přinutila v několika ohledech ustoupit. Doufala, že tu ženu nakonec přesvědčí. Ale ne dneska. Dneska se chtěla soustředit na Tretku.

Objevil se mistr Roidelle, kulatolící muž, jemuž břich napínal tmavý kabát, následovaný šesti schopně vypadajícími mladými muži, přinášejícími dlouhá, válcovitá kožená pouzdra. „Přinesl jsem ti všechny mapy Altary, co mám, můj pane,“ sdělil Talmanesovi zpěvavým přízvukem, když se klaněl. Musejí všichni zdejší lidé mluvit, jako by závodili o to, jak ze sebe dostat slova? „Některé zabírají celou zemi, tak, jiné jen pár set čtverečních mil. Nejlepší jsou pochopitelně moje vlastní, co jsem udělal za poslední týdny.“

„Pán Mat ti poví, co chce vidět,“ řekl Talmanes. „Máme tě tu s tím nechat, Mate?“

Ale Tretka už kresliči popisoval, co chce, tu mapu s vyznačenými seančanskými tábory. Brzy byla vybraná mezi ostatními v jednom pouzdře a rozložená na zemi. Tretka dřepěl vedle ni. Mistr Roidelle poslal jednoho pomocníka pro stoličku. Kdyby se pokusil napodobit Tretku, uletěly by mu knoflíky, a navíc by nejspíš upadl. Tuon na mapu hladově zírala. Jak se k ní dostat?

Talmanes a ostatní si vyměňovali pohledy a smáli se, jako by nechat se urazit bylo nej legračnější věcí na světě, a zamířili k Tuon. Aes Sedai se shromáždily kolem mapy, až jim Tretka řekl, ať mu přestanou koukat přes rameno. Kousek tedy poodešly. Bethamin se Setou je zpovzdáli sledovaly, když si potichu něco vykládaly a občas se podívaly jeho směrem. Pokud by Tretka věnoval pozornost jejich výrazům, zvlášť Jolininu, mohlo by mu to dělat starosti i přes ten neuvěřitelný ter’angrial, který podle panímámy Anan nosil.

„Jsme asi tady, že?“ zeptal se a ukázal na místo prstem. Mistr Roidelle zamumlal, že ano. „Takže tohle je ten tábor, kde má být raken! To létající zvíře?“ Další mumlavý souhlas.

„Dobře. Co je to za tábor? Kolik mužů tam je?“

„Údajně je to zásobovací tábor, můj pane. Zásobuje hlídky.“ Mladík se vrátil se skládací stoličkou a tlouštík se na ni se zabručením posadil. „Asi stovka vojáků, hlavně Altařani, a asi dvě stovky dělníků, ale prý tam může občas být až pět set vojáků.“ Mistr Roidelle byl opatrný muž.

Talmanes předvedl jednu z těch podivných úklon s jednou nohou předsunutou a ostatní tři ho napodobili. „Má paní,“ řekl, „Vanin mi vylíčil, co se vám stalo, a sliby, které pán Mat udělal. Jenom ti chci říct, že on svoje slovo drží.“

„To drží, má paní,“ mumlal Edorin. „Vždycky.“ Tuon mu pokynula, ať ustoupí, aby viděla na Tretku, a on poslechl, ale překvapeně se podíval na Tretku a pak na ni. Věnovala mu přísný pohled. Poslední, co chtěla, bylo, aby si tihle muži začali něco namýšlet. Ne všechno dopadlo tak, jak mělo. Stále byla možnost, že se něco zvrtne.

„Je teda urozený pán, nebo ne?“ chtěla vědět.

„Promiň,“ řekl Talmanes, „ale mohla bys to zopakovat. Omlouvám se, asi mám špínu v uších.“ Pečlivě svá slova zopakovala, ale stejně mu chvíli trvalo, než si přebral, co říkala.

„Ať shoří moje duše, ne,“ pronesl nakonec Reimon se smíchem a pohladil si bradku. „Kromě pro nás. Pro nás je pán až dost velký.“

„Většinu šlechticů nemá rád,“ přidal se Karlomin. „Považuju za čest, že jsem mezi těmi několika málo, které nemá nerad.“

„Čest,“ souhlasil Reimon. Edorion dál jenom přikyvoval.

„Vojáci, mistře Roidele,“ říkal Tretka přísně. „Ukaž mi, kde jsou ti vojáci. Teda víc než pár set.“

„Co to dělá?“ hloubala Tuon zamračeně. „Nemůže si myslet, že tolik mužů dostane z Altary, i když bude vědět, kde jsou všichni vojáci do posledního. Vždycky tu jsou hlídky, přelety rakenů.” Znovu jim chvíli trvalo, než odpověděli. Možná by mohla zkusit mluvit rychleji.

„Za těch tři sta mil jsme žádné hlídky neviděli, ani žádné rakeny? Žádné rakeny” prohlásil Edorion tiše. Prohlížel si ji. Příliš pozdě, aby zarazila jeho představivost.

Reimon se znovu zasmál. „Jak Mata znám, plánuje pro nás bitvu. Banda Rudé ruky opět vyjede do bitvy. Už je to dávno, jestli to tak smím říct.“

Selucia frkla a panímáma Anan taky. Tuon s nimi musela souhlasit. „Bitva vás z Altary nedostane,“ podotkla ostře.

„V tom případě nám plánuje válku,“ usoudil Talmanes. Ostatní přikyvovali, jako by to byla ta nejnormálnější věc pod Světlem. Reimon se dokonce zasmál. Zřejmě mu všechno připadalo k smíchu.

„Tři tisíce?“ říkal Tretka. „Víš to jistě? Dost jistě, člověče. Dost jistě postačí. Vanin je dokáže najít, pokud se nepřesunuli moc daleko.“

Tuon na něj hleděla, jak tam dřepí nad mapou, pohybuje po ní prsty, a náhle ho uviděla v novém světle. Šašek? Ne. Lev nacpaný do koňského stání možná vypadá jako divný žert, ale lev na pláních je něco zhola jiného. Tretka teď byl vypuštěn na pláně. Zamrazilo ji. S jakým mužem se to vlastně zapletla? Po celé té době si uvědomila, že vůbec netuší.

Noc byla dost chladná, aby Perrina zamrazilo, kdykoliv zavál vánek, i přes kožišinou podšitý plášť. Halo kolem tlustého půlměsíce říkalo, že brzy bude pršet. Přes měsíc se hnala hustá mračna, takže světlo sláblo a sílilo, ale jemu to stačilo. Seděl na Tanečníkovi hned za stromy na kraji a pozoroval čtyři vysoké větrné mlýny ze šedého kamene na mýtině na hřebeni, jejichž světlé plachty se střídavě leskly a tmavly, jak se otáčely. Stroje hlasitě sténaly. Šaidové zřejmě vůbec nevěděli, že by je měli namazat. Kamenný vodovod byl tmavou čárou táhnoucí se k východu na vysokých kamenných obloucích přes opuštěné statky a ohrazená pole – Šaidové zaseli, ovšem příliš brzy, s takovými dešti – k dalšímu hřebeni a jezeru za ním. Malden ležel za dalším hřebenem na západě. Perrin si uvolnil těžké kladivo ve smyčce u pasu. Děvy a Faile. Za pár hodin přidá na kožený řemínek v kapse padesátý čtvrtý uzel.

Vyslal svou mysl. Jste připraveni, Sněžné jitro? pomyslel si. Jste dost blízko? Vlci se městům vyhýbali, a s loveckými oddíly Šaidů v okolních lesích přes den se drželi ještě dál od Maldenu než obvykle.

Trpělivost, Mladý býku, zněla odpověď s nádechem podráždění. Ale Sněžné jitro byl popudlivý od přírody, zjizvený samec pozoruhodného věku na vlka, který kdysi sám zabil pantera. Stará zranění mu občas bránila spát déle. Dva dny od teď, jsi říkal. Budeme tam. Teď mě nech spát. Zítra musíme na pořádný lov, protože den po tom nebudeme moct lovit. Byly to samozřejmě obrazy a pachy spíš než slova – „dva dny“ bylo slunce dvakrát přeběhnuvší po obloze a „lov“ smečka klusající s nosem ve větru přinášejícím pach jelena – ale Perrinova mysl ty obrazy převáděla do slov, jak je v hlavě viděl.

Trpělivost. Ano. Spěch kazí práci. Ale bylo to těžké, když byl tak blízko. Velmi těžké.

V tmavých dveřích nejbližšího mlýna se objevila postava a zamávala aielským oštěpem nad hlavou. Vrzání ho přesvědčilo, že větrné mlýny musejí být opuštěné — byly, když je Děvy předtím prohlížely, a nikdo by ten rámus nezvládl déle, než by bylo nezbytně nutné – ale poslal i Gaula a pár Děv, aby to potvrdili.

„Jdeme, Mišimo,“ řekl a zvedl otěže. „Je to.“ Tak nebo tak.

„Jak vůbec něco vidíš?“ zamumlal Seančan. Pohledu na Perrina, jehož zlaté oči v šeru plály, se vyhýbal. Když je uviděl poprvé, nadskočil. Dnes večer nebyl cítit pobaveně. Byl cítit napětím. Nicméně tiše zavolal přes rameno: „Přivezte vozy. Rychle, honem. Rychle. A potichu, nebo vám uříznu uši!“

Perrin pobídl šedého hřebce, aniž by čekal na ostatní nebo na šest vozů s vysokými koly. Důkladně namazané osy byly tak tiché, jak jen je to u vozu možné. Jemu ovšem stále hlasitě skřípaly, kopyta tažkých koní čvachtala v blátě a vozy samotné vrzaly, jak se dřevo napínalo a třelo o sebe, ale pochyboval, že by je zaslechl někdo dál než na padesát kroků a možná ani blíž ne. Na mírném kopečku sesedl a pustil Tanečníkovy otěže. Hřebec byl cvičený válečný oř, a tak tam bude stát jako spoutaný, dokud budou otěže viset k zemi. Větrné mlýny pištěly a pomalu se otáčely v mírném vánku. Pomalu se točící ramena byla dost dlouhá, aby se mohl jednoho dotknout, pokud by vyskočil, když se otočilo dolů. Hleděl k hřebeni, který skrýval Malden. Nikde nerostlo nic vyššího než křoví. Ve tmě se nikde nic nehýbalo. Od Faile ho dělil jeden jediný hřeben. Děvy vyšly ven a připojily se ke Gaulovi, všechny stále zahalené.

„Nikdo tu nebyl,“ poznamenal Gaul ne zrovna potichu. Tichá slova by takhle zblízka skřípění mlýnských převodů stejně přehlušilo.

„Prach nikdo nenarušil, co jsem tu byla naposledy,“ dodala Sulin.

Perrin se poškrábal na bradě. Dobře tedy. Pokud by museli pozabíjet nějaké Šaidy, mohli odnést těla, ale mrtví by někomu scházeli a přilákalo by to pozornost k větrným mlýnům a vodovodu. Někdo by mohl začít hloubat nad vodou.

„Pomoz mi sundat víko, Gaule.“ Nemusel to dělat, ušetří tím jen chvilku, ale potřeboval se něčím zaměstnat. Gaul si zastrčil oštěp do řemení, jež mu přidržovalo pouzdro s lukem, mezi ostatní oštěpy, které už měl na zádech.

Akvadukt vedl podél hřebene mezi čtyřmi mlýny, Perrinovi sahal zhruba k rameni a Gaulovi, jenž vylezl nahoru, ještě níž. Za poslední dvojicí větrných mlýnů umožňovala bronzová držadla po obou stranách zvednout těžké kameny dvě stopy široké a pět dlouhé. Několik jich sundali. Perrin netušil, k čemu se otvor používá. Další byl na druhé straně. Možná se tudy ovládaly chlopně umožňující, aby voda tekla jedním nebo druhým směrem, nebo se tudy lezlo dovnitř kvůli opravám. Viděl lehké vlnky, jak voda, vyplňující kamenný kanál zhruba do poloviny, proudila k Maldenu.

Připojil se k nim Mišima. Sesedl a nejistě se díval na Sulin a Děvy. Nejspíš věřil, že tma skryje jeho výraz. Byl cítit ostražitostí. Rychle ho následovali první seančanští vojáci v červených kabátech, škrábali se do rozbláceného svahu, každý se dvěma středně velkými jutovými pytli. Středně velkými, ale ne těžkými. Každý vážil asi deset liber. Šlachovitá žena si ostražitě prohlížela Aiely, když odložila pytle a jeden rozřízla dýkou. Do bláta se vysypala hrstka jemných tmavých zrnek.

„Udělej to nad tou dírou,“ nakázal jí Perrin. „Ať každé zrníčko skončí ve vodě.“

Šlachovitá žena se podívala na Mišimu, který rázně řekl: „Udělej, co urozený pán Perrin říká, Arrato.“

Perrin se díval, jak vyprazdňuje pytel do vodovodu, ruce zvednuté nad hlavou. Tmavá zrnka odplouvala k Maldenu. Hodil špetku do poháru s vodou, i když se mu příčilo vyplýtvat byť takové nepatrné množství. Chvilku trvalo, než nasála dost vody, aby se potopila. Cisterna se brzy promění v ločidlový čaj. Světlo dej, aby byl dost silný. S trochou štěstí možná dokonce dost silný, aby zapůsobil i na algai’d’siswai. Jeho cílem byly moudré, které dokázaly usměrňovat, ale využije každé výhody, jakou získá. Světlo dej, aby nezačal být čaj příliš silný rychleji, než čekal. Kdyby se moudré začaly potácet příliš brzy, mohly by odhalit příčinu dřív, než bude připravený. Mohl prostě jenom pokračovat, jako by to věděl přesně. A modlit se.

Než v kamenném korytě skončil obsah druhého pytle, ostatní začali šplhat nahoru. První šla Seonid, malá žena, držící si tmavé, rozdělené suknice, aby si je nevymáchala v blátě. Mišima přesunul pozornost z Děv k ní a udělal jeden z těch posunků zahánějících zlo. Kupodivu Seančané věřili, že tyto věci fungují. Vojáci nastoupení se svými pytli na ni zírali, většinou vykuleně, a přešlapovali. Seančané nespolupracovali s Aes Sedai právě snadno. Její strážci, Furen a Teryl, se drželi těsně za ní, ruce položené na jílcích mečů. Je Seančané znepokojovali úplně stejně. Jeden byl tmavý, s prošedivělými kudrnatými černými vlasy, druhý mladý a plavý, s nakroucenými kníry, ale přesto si byli podobní jako vejce vejci, vysocí, štíhlí a tvrdí. Rovair Kirklin šel kousek za nimi, podsaditý muž s tmavými vlasy ustupujícími z čela a ponurým výrazem. Nelíbilo se mu, že není nablízku Masuri. Všichni tři měli na zádech malé ranečky s potravinami a na rameni plné měchy s vodou.

Vytáhlý muž položil pytle vedle otvoru a šlachovitá žena šla dolů pro další. Vozy jimi byly vysoko naložené.

„Pamatuj,“ řekl Perrin Seonid, „největší nebezpečí bude, až budeš přecházet od cisterny do pevnosti. Budeš muset použít ochoz na hradbě, ale tam by mohli být Šaidové i v tuhle hodinu.“

„Děkuju,“ pronesla ledově. Její tvář v měsíčním světle byla maskou aessedaiovské vyrovnanosti, ale z jejího pachu vyskakovalo podráždění. „Nic z toho bych nevěděla, kdybys mi to neřekl.“ Vzápětí jí ale výraz změkl a položila mu ruku na paži. „Vím, že se o ni bojíš. Uděláme, co je třeba.“ Její tón nebyl zrovna hřejivý – to nebyl nikdy – ale ani ne tak mrazivý jako předtím, a pach změkl do soucitu.

Teryl ji zvedl na kraj akvaduktu – Seančané do něj sypali ločidlo, vysoký chlapík téměř s tolika jizvami jako Mišima pytel málem upustil – a ona se nepatrně zaškaredila, než strčila nohy do otvoru a s vyjeknutím se spustila do vody. Musela být studená. Sklonila hlavu a vydala se k Maldenu. Furen tam vlezl za ní, pak Teryl a nakonec Rovair. Museli se hodně předklonit, aby se pod strop vodovodu vešli.

Elyas poplácal Perrina po rameni, než se sám vyhoupl nahoru. „Měl jsem si ostříhat vousy jako ty, aby se mi nenamočily,“ prohodil s pohledem upřeným do vody. Prošedivělý plnovous, povlávající ve větru, mu sahal přes celá prsa. Ostatně, vlasy, sepjaté na šíji koženým řemínkem mu visely až do pasu. Nesl si také raneček s jídlem a měch s vodou. „Zase ale studená koupel pomáhá člověku nemyslet na svoje potíže.“

„Myslel jsem, že ti to pomáhá, abys nemyslel na ženský,“ prohodil Perrin. Neměl náladu na žerty, ale nemohl čekat, že budou všichni tak vážní jako on.

Elyas se zasmál. „Co jinýho dostává chlapa do potíží?“ Zmizel ve vodě a v otvoru ho nahradil Tallanvor.

Perrin ho chytil za tmavý rukáv. „Žádný hrdinství, nezapomeň.“ Jen neochotně ho nechal jít s sebou.

„Žádné hrdinství, můj pane,“ souhlasil Tallanvor. Poprvé za dlouhou dobu vypadal dychtivě. Jeho pach se chvěl dychtivostí. Byl v tom však i nádech opatrnosti. Ta opatrnost byla jediným důvodem, proč nezůstal v táboře. „Neohrozím Maighdin. Ani urozenou paní Faile. Jenom chci Maighdin vidět co nejdřív.“

Perrin kývl a nechal ho jít. Chápal to. Jedna jeho část by nejradši vlezla do vodovodu taky. Aby viděl Faile co nejdřív. Ale všechno se muselo provést správně, a on měl na práci jiné věci. Kromě toho si nebyl jistý, že pokud by opravdu vstoupil do Maldenu, dokázal by se ovládnout a nešel ji hledat. Vlastní pach pochopitelně zachytit nedokázal, ale těžko by v něm zachytil nějakou opatrnost. Větrné mlýny se znovu otočily s hlasitým vrzáním, jak vítr zesílil. Aspoň tady zřejmě nikdy neutichal úplně. Jakékoliv přerušení dodávek vody by bylo pohromou.

Hřeben začínal být přeplněný. Dvacet Faileiných nohsledů čekalo, až přijdou na řadu, a tady zůstanou jen dva, kteří hlídali Masemu. Ženy nosily mužské kabátce a spodky a vlasy měli všichni ostříhané nakrátko kromě culíku, jímž napodobovali Aiely, i když žádný Aiel by nenosil meč jako oni. Mnoho Tairenů si oholilo vousy, protože Aielové je nenosili. Za Petřínem držela padesátka dvouříčských mužů halapartny a nenapjaté luky, s tětivami bezpečně schovanými v kabátcích, a každý měl tři toulce ježící se šípy, přivázané na zádech spolu s ranečkem jídla. K výpravě se přihlásil každý muž v táboře a Perrin je musel nechat losovat. Zvážil, že počet zdvojnásobí, i ztrojnásobí. Nohsledi i dvouříčští muži měli raneček s jídlem a měchy s vodou. Proud seančanských vojáků neutuchal, všichni nosili nahoru plné pytle a prázdné zase dolů. Byli disciplinovaní. Když některý uklouzl v blátě a spadl, což se stávalo celkem pravidelně, neklel, ani nemumlal. Prostě se zvedl a šel dál.

Před Perrinem se zastavila Selande Darengil v tmavém kabátě se šesti vodorovnými barevnými pruhy na prsou a napřáhla ruku. Sahala mu jen k prsům, ale podle Elyase zvládala meč u pasu celkem slušně. Perrin si už nemyslel, že ona a ostatní jsou hlupáci – no, ne pořád – i přes snahu napodobovat Aiely. Pochopitelně tu byly rozdíly. Tmavé vlasy měla Selande na šíji svázané tmavou stuhou. V jejím pachu nebyl strach, jen odhodlání. „Děkuju, že jsi nám dovolil se toho zúčastnit, můj pane,“ pronesla s tím přesným cairhienským přízvukem. „Nezklameme tě. Ani urozenou paní Faile.“

„Já vím, že ne,“ odvětil a potřásl jí rukou. Bývaly doby, kdy zdůrazňovala, že slouží Faile a ne jemu. Teď jim potřásl rukou všem, než vlezli do vodovodu. Byli cítit odhodláním. Stejně tak Ban al’Seen, jenž velel dvouříčskému oddílu, který půjde do Maldenu.

„Až Faile a ostatní přijdou, zaklíníš dveře, Bane.“ Perrin mu to už říkal předtím, ale nemohl si pomoct, musel se opakovat. „Pak je zkusíš dostat zpátky do vodovodu.“ Pevnost Šaidy nezadržela ani poprvé, a pokud se něco zvrtne, tak je těžko zadrží i nyní. Nehodlal porušit dohodu se Seančany – Šaidové zaplatí za to, co udělali Faile, a kromě toho jim nemohl dovolit, aby dál sužovali venkov – ale chtěl ji co nejdřív dostat do bezpečí.

Ban si opřel luk a halapartnu o vodovod, vylezl nahoru a sáhl do vody. Když se zase spustil na zem, otíral si vlhkou ruku do kabátce a pak si utřel výrazný nos. „Pod vodou je nějaký rybniční sliz. Budeme mít co dělat, abychom slezli ten poslední svah a celou cestu neklouzali, můj pane Perrine, natož až polezeme nahoru. Nejlepší asi bude počkat v tý pevnosti, dokud k nám nedorazíš.“

Perrin si povzdechl. Uvažoval, že pošle provazy, ale na ten poslední svah by jich potřebovali dvě míle, což by se proneslo, a pokud by nějaký Šaido uviděl konec vyčnívající na maldenském konci vodovodu, prohledali by každou díru ve městě.

Možná to bylo malé riziko, ale hořká ztráta, kterou by mohlo mít za následek, ho činila vpravdě velikým. „Budu tam tak rychle, jak to půjde, Bane. To ti slibuju.“

Potřásl si rukama i s nimi. S Todem al’Caarem s hranatou bradou i s Leofem Torfinnem s bílým pruhem ve vlasech po jizvě, kterou mu způsobili trolloci. S mladým Kenlym Maerinem, který se pokoušel nechat si narůst vousy, a opět neúspěšně, s Bilim Adarrou, jenž byl skoro stejně široký jako Perrin, byť o dlaň nižší. Bili byl vzdálený bratranec a asi nejbližší příbuzný, jakého Perrin měl. Vyrůstal s mnoha z nich, i když někteří byli o pár let starší než on. A někteří zase mladší. Touto dobou už znal muže z Devenského Průseku i z Hlidky stejně dobře jako ty kolem Emondovy Role. Měl víc důvodů než jenom Faile, aby se do pevnosti dostal co nejrychleji.

Had al’Lora, hubený chlapík s kníry jako Taraboňan, byl poslední z Dvouříčských. Jak šplhal do vodovodu, objevil se Gaul, stále zahalený, se čtyřmi oštěpy v ruce, v níž držel puklíř potažený hovězinou. Položil ruku na okraj vodovodu, vyskočil a posadil se na kamenný plášť.

„Ty jdeš taky?“ zeptal se Perrin překvapeně.

„Děvy můžou průzkumničit, co se ti zlíbí, Perrine Aybaro.“ Mohutný Aiel se ohlédl přes rameno směrem k Děvám. Perrin měl dojem, že se mračí, i když bylo těžké být si jistý, protože mu závoj zakrýval vše kromě očí. „Slyšel jsem je, jak se baví, když si myslely, že neposlouchám. Na rozdíl od tvé ženy a ostatních je Čiad skutečná gai’šainka. Bain taky, ale na té mi nezáleží. Čiad stále musí sloužit po zbytek roku a dne, až ji zachráníme. Když má muž ženu jako gai’šainku, nebo žena muže, občas je svatební věnec uvitý, jakmile je bílá odložena. Není to nezvyklé. Ale slyšel jsem, že se Děvy chtějí dostat k Čiad dřív, aby mi ji odvedly.“ Sulin za ním kmitala prsty v děví znakové řeči a jedna z Děv si připlácla dlaň na ústa, aby potlačila smích. Takže ho provokovaly. Možná nebyly tak tvrdě proti jeho namlouvání Čiad, jak předstíraly. Nebo tu Perrinovi něco unikalo. Aielský humor uměl být drsný.

Gaul sklouzl do vody. Musel se naklonit téměř vodorovně nad hladinu, aby se tam vešel. Perrin zíral do otvoru. Bylo by tak snadné jít za ním. Obrátit se bylo těžké. Nahoru a dolů po svahu se stále klikatila řada seančanských vojáků.

„Mišimo, vracím se do tábora. Až tady skončíte, Grady vás odvede k vašim lidem. Než půjdete, pokud možno zamaskujte stopy.“

„Jistě, můj pane. Řekl jsem mužům, ať seškrábnou mastnotu z vozů a namažou ty mlýny. Zní to, jako by se mohly každou chvíli zadřít. Na druhém hřebeni to můžeme udělat taky.“

Perrin si vzal Tanečníkovy otěže a přeměřil si pomalu se otáčející plachty. Pomalé, ale pevné. Nebyly vyrobené k tomu, aby se točily rychle. „A co jestli se nějaký Šaido rozhodne sem zítra zabloudit a bude se divit, odkud se to čerstvé mazivo vzalo?“

Mišima si ho dlouho prohlížel, obličej zpola schovaný ve stínech. Pro jednou ho zářící žluté oči zjevně z míry nevyvedly. Jeho pach… Byl cítit, jako by uviděl něco nečekaného. „Generálpraporečník s tebou měla pravdu,“ pronesl pomalu.

„Co řekla?“

„Na to se jí budeš muset zeptat sám, můj pane.“

Perrin sjel zpátky ze svahu mezi stromy a uvažoval, jak snadné by bylo se obrátit. Gallenne by všechno zvládl sám. Všechno bylo připravené. Až na to, že Mayener věřil, že každá bitva vrcholí velkolepým jízdním útokem. A pokud možno jim i začíná. Jak dlouho by se držel plánu? Arganda měl víc rozumu, ale tolik se bál o královnu Alliandre, že by mohl útok nařídit klidně taky. Takže zbýval jen on. Vál silný vítr a on si přitáhl plášť k tělu.

Grady, s lokty opřenými o kolena, byl na malém paloučku. Seděl na zpola opracovaném, mechem obrostlém kameni, zpola zapadlém do země a bezpochyby pozůstalém po stavbě vodovodu. Pár dalších takových stálo kolem. Vítr nesl jeho pach na druhou stranu. Vzhlédl, teprve když Perrin přitáhl otěže přímo před ním. Průchod, kterým se sem dostali, byl stále otevřený a ukazoval jiný palouk mezi vysokými stromy nedaleko od místa, kde nyní tábořili Seančané. Bývalo by bylo snazší nechat je postavit tábor blíž k Perrinovu, ale chtěl držet Aes Sedai a moudré co nejdál od sul’dam a damane. Nebál se, že by Seančané porušili Tyleeino slovo, ale Aes Sedai a moudré při pomyšlení na damane málem dostávaly psotník. Moudré a Annoura by se asi prozatím udržely. Možná. Masuri si ovšem jistý nebyl. V mnoha ohledech. Lepší nechat mezi nimi několik líg, jak dlouho to jen bude možné.

„Není ti nic, Grady?“ Stařík jako by měl na obličeji nové vrásky. Zůstal sedět, lokty na kolenou. „Všechno to cestování, co jsem poslední dobou dělal… No, včera jsem nedokázal udržet průchod otevřený dost dlouho pro všechny ty vojáky. Proto jsem je začal zavazovat.“

Perrin kývl. Oba aša’manové byli unavení. Usměrňování bralo sílu stejně jako máchání kladivem celý den v kovárně. Vlastně víc. Muž s kladivem vydržel mnohem déle než aša’man. Proto byl cestou do Maldenu vodovod a ne průchod, proto nebude možné přivést Faile a ostatní ven průchodem, jakkoliv by si to Perrin přál. Dva aša’manové zvládnou jen něco, než si budou moct odpočinout, a to málo sil, co jim ještě zbývalo, budou muset využít tam, kde to bude nejvíc zapotřebí. Světlo, ale že to bylo těžké pomyšlení. Jenomže kdyby Grady nebo Neald zvládli jen o jeden průchod méně, než bude potřeba, zemřela by spousta lidí. Těžké rozhodnutí.

„Budu tě s Nealdem pozítří potřebovat.“ Bylo to jako říkat, že potřebuje vzduch. Bez aša’manů vypadalo všechno nemožné. „Potom budete mít práci.“ Další slova, která zdaleka nevystihovala situaci.

„Práce jako jednorukej chlap omítající strop, můj pane.“

„Zvládnete to?“

„No, budeme muset, můj pane.“

Perrin znovu kývl. Uděláte, co musíte. „Pošli mě zpátky do našeho tábora. Až vrátíš Miširnu a jeho lidi do jeho, můžete se tam s Děvami vyspat, jestli budete chtít.“ To Gradymu ušetří trochu sil na pozítří.

„Nevím, jak Děvy, můj pane, ale já bych se radši na večer vrátil domů.“ Otočil hlavu a podíval se na průchod, aniž by vstal, a ten provedl opak postupu, jímž se otevíral, průhled jako by se otočil, jak se průchod zužoval, a skončil svislou, stříbřitě modrou čárou, jež Perrinovi na sítnici zanechala slabou purpurovou skvrnu, když zhasla. „Z těch damane mi naskakuje husí kůže. Nechtějí být osvobozené.“

„Jak to víš?“

„S několika jsem mluvil, když poblíž nebyla žádná sul’dam. Jakmile jsem řekl, že by se jim mohlo líbit sundat ty obojky, akorát jsem to tak jako naznačil, začaly ječet a volat sul’dam. Brečely a sul’dam je hladily a na mě se mračily. Úplně mi z toho naskočila husí kůže.“

Tanečník netrpělivě zadusal a Perrin ho poplácal po krku. Grady měl štěstí, že mu ty sul’dam nechaly kůži vcelku. „Ať se stane s damane cokoliv, Grady, nebude to tento týden ani příští. A my to napravovat nebudeme. Takže nech damane na pokoji. Máme práci, která se musí udělat.“ A dohodu s Temným kvůli tomu. Rychle tu myšlenku zahnal. V každém případě bylo stále těžší myslet na Tylee Chirgan jako na někoho, kdo stojí na Temného straně. Nebo Mišimu. „Rozumíš?“

„Rozumím, můj pane. Jen mi z toho naskakuje husí kůže.“

Konečně se objevila další modrostříbřitá škvíra a rozšířila se do otvoru, v němž se objevil palouk mezi většími, dál od sebe rostoucími stromy, a nízká skála. Perrin se naklonil Tanečníkovi nad šíji a projel na druhou stranu. Průchod se za ním zavřel. Projížděl mezi stromy, dokud nevjel na velký palouk, kde ležel tábor, poblíž bývalé maličké vísky Brytan, sbírky zablešených chatrčí, kam by nevlezl ani úplně promočený člověk. Hlídky na stromech pochopitelně varování nedaly. Poznaly ho.

Nic nechtěl tolik jako jít si lehnout. No a Faile, samozřejmě, ale bez ní chtěl být ve tmě sám. Nejspíš se mu opět nepodaří usnout, ale stráví noc tak jako často předtím, bude na ni myslet, vzpomínat na ni. Ale kousek před deset kroků širokým houštím naostřených kůlů zastavil. Těsně před kůly se krčil raken, dlouhý krk skloněný, aby ho mohla žena v hnědém kabátě s kapucí škrábat na kožnatém čenichu. Kapuci měla shrnutou na záda, takže byly vidět krátké vlasy a tvrdý, úzký obličej. Podívala se na Perrina, jako by ho poznala, ale dál drbala rakena. Sedlo na jeho zádech bylo pro dva jezdce. Zřejmě dorazil kurýr. Zabočil do úzké, klikaté uličky mezi kůly, která byla ponechána pro koně. Jen nemohl jet moc rychle.

Skoro všichni si už šli lehnout. Vycítil pohyb mezi koňmi ve středu tábora, nejspíš nějací cairhienští štolbové a podkováři, ale stany a malé chýše spletené z větví vždyzelenú, dávno zhnědlých, byly tmavé a tiché. Mezi nízkými stany Aielů se nic nehýbalo a kolem mayenerské části tábora obcházelo jen pár hlídek. Mayenerové a Ghealdaňané dvouříčským mužům v lese nevěřili. V jeho vysokém stanu s červenými pruhy se však svítilo a na stěnách stanu se pohybovaly stíny mnoha lidí. Když před stanem seskočil z koně, objevil se Athan Chandin, převzal otěže a ťukl se do čela, přičemž se ohnul v jakési úkloně. Athan byl dobrý lučištník, jinak by tu nebyl, ale měl bídné vychování. Perrin si odepjal plášť.

„Tady jsi,“ vyhrkla Berelain, celá rozzářená. Musela se obléknout narychlo, protože dlouhé černé vlasy měla jen zlehka pročísnuté, ale šedé jezdecké šaty s vysokým límcem vypadaly čerstvě vyžehlené. Její služky jí nikdy nedovolil obléknout cokoliv, co by nebylo. Držela stříbrný pohár, aby jí mohla Breana dolít víno ze džbánu s vysokým hrdlem, což Cairhieňanka provedla se značným znechucením. Faileina služka Berelain upřímně nesnášela. Berelain sama se ale tvářila, že si toho nevšímá. „Odpusť, že pořádám zábavu ve tvém stanu, ale generálpraporečník tě chtěla vidět a já usoudila, že bych jí měla dělat společnost. Vyprávěla nám o bělokabátnících.“

V koutě nenápadně postával Balwer – ten ptáčkovi podobný mužík dokázal být stejně nenápadný jako ještěrka na větvi, když chtěl – ale jeho pach při zmínce o bělokabátnících zesílil.

Tylee, jíž ramena napínala kabátec podobný tomu leteckému, se uklonila, aniž by ohnula kolena, zatímco nespouštěla oko z Annoury. Zřejmě byla přesvědčená, že Aes Sedai by se mohly každou chvíli proměnit v rozběsněné zdivočelé psy. Perrin soudil, že je cítit neklidně, i když v tmavé tváři se jí to neprojevilo. „Múj pane, mám dvě nové zprávy, které jsem považovala za naléhavé. Začal jsi dávkovat ločidlo do zásoby vody ve městě?“

„Ano,“ přiznal ustaraně a hodil plášť na mosazí obitou truhlu. Tylee si povzdychla. „Říkal jsem ti, že to udělám. Udělal bych to už předevčírem, kdyby se ta hloupá ženská v Almizaru nezabejčila. Co se stalo?“

„Odpusťte,“ ozvala se Lini, „ale vytáhli mě z pokrývek a ráda bych se tam zase vrátila. Vyžaduje ode mě někdo dnes v noci ještě něco?“ Křehká žena s bílými vlasy ve volném copu na noc nedělala pukrlata ani neříkala „můj pane“. Na rozdíl od Berelain vypadala, že se oblékala narychlo, což pro ni bylo neobvyklé. Byla ostře cítit nesouhlasem. Patřila k těm, kdo věřili té směšné historce, že se Perrin vyspal s Berelain hned tu noc, co Faile chytili. Podařilo se jí nepodívat se na něj, i když pohledem přelétla vnitřek stanu.

„Dám si ještě víno,“ prohlásil Aram a natáhl ruku. Zachmuřený, ztrhaný, se zapadlýma očima, v kabátě s červenými pruhy, se snažil rozvalovat ve skládacím křesle, ale meč na zádech mu znemožňoval opřít se o pozlacené opěradlo. Breana k němu zamířila.

„Měl toho dost,“ štěkla Lini ostře a Breana se obrátila. Lini ovládala Faileiny sluhy pevnou rukou.

Aram zaklel, vyskočil a odhodil pohár na květovaný koberec sloužící místo podlážky. „Klidně můžu někam jít, kde do mě nebude nějaká stará baba rýt pokaždý, když se napiju.“ Vrhl na Perrina mrzutý pohled, než vyrazil ze stanu. Bezpochyby do Masemova tábora. Prosil, aby mohl být v oddíle posílaném do Maldenu, ale jeho horké hlavě se nedalo věřit.

„Můžeš jít, Lini,“ řekla Berelain. „Breana se o nás může postarat.“ Lini jenom frkla – u ní to znělo téměř delikátně – než odkráčela se ztuhlými zády, páchnoucí nesouhlasem. A na Perrina se stále nepodívala.

„Odpusť, můj pane,“ protáhla Tylee opatrně, „ale očividně svou domácnost vedeš… volněji… než jsem zvyklá.“

„To je náš způsob, generálpraporečníku.“ Perrin si vzal Aramův pohár. Nebylo nutné špinit další. „Nikdo tady není majetek.“ Jestli to znělo ostře, aťsi. Jistým způsobem si Tylee oblíbil, ale tihle Seančané měli způsoby, že by se i koze udělalo špatně. Vzal si od Breany džbán – chvilku se ho snažila podržet a mračila se na něj. jako by mu nechtěla dát napít – a nalil si, než jí ho vrátil. Sebrala mu ho z ruky. „Tak co se stalo? Co je s těmi bělokabátníky?“

„Těsně před svítáním jsem poslala rakena na výzvědy, jak daleko to šlo, a znovu po západu slunce. Jedna z letců se dnes večer vrátila dřív, než se čekalo. Viděla sedm tisíc dětí Světla na pochodu ani ne padesát mil od mého tábora.“

„Na pochodu k tobě?“ Perrin se do vína mračil, místo aby se napil. „Sedm tisíc je na počítání ve tmě velmi přesné číslo.“

„Zdá se, že tito muži jsou zběhové,“ přerušila je Annoura. „Aspoň generálpraporečník si to zřejmě myslí.“ V šedém hedvábí vypadala upraveně, jako by strávila oblékáním hodinu. S vystrčeným nosem vypadala jako vrána s korálky ve vlasech, jak se tak dívala na Tylee, a ta pro ni byla zvlášť zajímavou zdechlinou. Držela pohár s vínem, ale zdánlivě nedotčený. „Slyšela jsem, že Pedron Niall padl v boji se Seančany, ale Eamon Valda, který ho nahradil, zřejmě přísahal věrnost seančanské císařovně.“ Tylee tiše dodala „kéž žije věčně“. Perrin pochyboval, že to někdo kromě něj slyšel. Balwer také otevřel ústa, ale zase je zavřel, aniž by promluvil. Bělokabátníci ho strašili i ve snu. „Je to ale už skoro měsíc,“ pokračovala šedá sestra. „Galad Damodred zabil Valdu a odvedl sedm tisíc bělokabátníků od Seančanů pryč. Škoda, že se zapletl s bělokabátníky, ale možná z toho vzešlo i něco dobrého. V každém případě to vypadá, že byl vydán rozkaz, aby ty muže zabili, jakmile budou objeveni. Hezky jsem to shrnula, že, generálpraporečníku?“

Tylee zacukala ruka, jako by chtěla udělat to znamení proti zlu. „Hezké shrnutí,“ řekla. Perrinovi, ne Annouře. Seančanka zřejmě měla problém mluvit s Aes Sedai. „Kromě toho, že z toho vzešlo něco dobrého. Porušení přísahy a zběhnutí nelze nikdy nazvat dobrým.“

„Předpokládám, že nejdou k tobě, jinak bys to řekla.“ Perrin vložil do hlasu tázavý tón, i když o tom v nejmenším nepochyboval.

„Na sever,“ pravila Tylee. „Míří na sever.“ Balwer znovu otevřel ústa, ale zaseje zavřel, až mu cvakly zuby.

„Pokud máš nějakou radu,“ obrátil se na něj Perrin, „tak ven s tím. Ale jinak je mi úplně ukradený, kolik bělokabátníků zběhlo od Seančanů. Faile je to jediný, na čem mi záleží. A nemyslím, že se generálpraporečník vzdá šance uvázat tři nebo čtyři sta dalších damane, aby se je vydala honit.“ Berelain udělala obličej. Annoura zachovávala chladnou tvář, ale zhluboka se napila vína. Tato část plánu se žádné Aes Sedai nelíbila. Ani žádné moudré.

„Nepoženu se za nimi,“ potvrdila Tylee rázně. „Myslím, že si nakonec to víno dám.“ Breana se zhluboka nadechla a do jejího pachu pronikl strach. Ta vysoká, tmavá žena ji očividně děsila.

„Nebudu popírat, že bych těm bělokabátníkům rád zasadil ránu,“ řekl Balwer suše, „ale popravdě mám pocit, že tomu Galadu Damodredovi musím být vděčný.“ Možná měl tedy něco proti Valdovi osobně. „V každém případě tady mou radu nepotřebuješ. Události v Maldenu se daly do pohybu, a i kdyby ne, pochybuju, že by ses zdržel byť o den. Ani bych to neradil, můj pane. Jestli smím být tak smělý, mám urozenou paní Faile rád.“

„Smíš,“ ujistil ho Perrin. „Generálpraporečníku, a ta druhá zpráva?“

Seančanka si vzala od Breany pohár a podívala se na něj tak upřeně, až bylo jasné, že se vyhýbá pohledu na zbytek stanu. „Můžeme si promluvit o samotě?“ požádala tiše.

Berelain k němu připlula, položila mu ruku na paži a usmála se na něj. „S Annourou klidně odejdeme,“ řekla. Světlo, jak mohl někdo uvěřit, že mezi nimi něco je? Byla krásná jako vždy, pravda, ale pach, který mu připomínal lovící kočku, byl dávno pryč, už si ho sotva pamatoval. Vespod v jejím pachu teď byla trpělivost a odhodlání. Přijala, že miluje Faile a jedině Faile, a byla zřejmě stejně odhodlaná ji osvobodit jako on.

„Můžeš zůstat,“ řekl jí. „Cokoliv chceš říct, generálpraporečníku, můžeš to říct tady přede všemi.“

Tylee zaváhala a podívala se na Annouru. „K Maldenu míří dva velké oddíly Aielů,“ oznámila nakonec váhavě. „Jeden na jihovýchodě, druhý na jihozápadě. Moraťraken odhadují, že by tu mohli být do tří dnů.“

Náhle se Perrinovi před očima všechno zavlnilo. Cítil, jak se sám vlní. Breana vykřikla a upustila džbán. Svět se znovu zavlnil a Berelain ho chytila za ruku. Tyleeina ruka ztuhla v tom podivném gestu, s palcem a ukazovákem do kruhu. Všechno se zavlnilo potřeti a Perrin měl pocit, jako by byl z mlhy, jako by svět byl mlhou a blížila se vichřice. Berelain se otřásla a on ji objal, aby ji uklidnil. Držela se ho a třásla se. Stan naplnilo ticho a pach strachu. Zvenčí slyšel hlasy, zněly také ustrašeně.

„Co to bylo?“ zeptala se Tylee nakonec.

„Netuším.“ Annoura se tvářila vyrovnaně, ale hlas jí kolísal. „Světlo, nemám tušení.“

„Nezáleží na tom, co to bylo,“ sdělil jim Perrin. Nevšímal si jejich pohledů. „Za tři dny bude po všem. To je jediné, na čem záleží.“ Faile byla to jediné, na čem záleželo.

Slunce ještě nestálo v nadhlavníku a Faile se už cítila uštvaná. Voda v Sevannině ranní lázni – koupala se teď dvakrát denně! – nebyla dost horká, a Faile ztloukli spolu se všemi ostatními, i když tam s Alliandre přišly jen proto, aby té ženské vydrhly záda. Od rána už více než dvacet mokřinských gai’šainů přišlo s prosíkem, aby jí mohli přísahat věrnost. Tři navrhovali povstání a poukazovali na to, že ve stanech je víc gai’šainů než Šaidů. Zřejmě poslouchali, když poukázala na to, že téměř všichni Aielové umějí používat oštěp, zatímco většina mokřiňanů jsou rolníci nebo řemeslníci. Jen pár jich kdy drželo v ruce zbraň a ještě méně ji umělo používat. Zřejmě poslouchali, ale tohle bylo poprvé, co to někdo navrhl těsně po přísaze. Obvykle se k tomu museli pár dní odhodlávat. Tlak sílil. Směřoval k zabíjení, pokud jim to nezmaří. A teď tohle…

„Je to jenom hra, Faile Bašere,“ řekl Rolan, tyčící se nad ní, když kráčeli rozblácenou uličkou vinoucí se mezi šaidskými stany. Mluvil pobaveně a rty měl zvlněné v nepatrném úsměvu. Rozhodně to byl krásný chlap.

„Říkal jsi hra na líbání.“ Posunula si pruhované osušky složené na ruce, aby přilákala jeho pozornost. „Mám práci a na hraní nemám čas. A na líbání už teprve ne.“

Viděla pár Aielů, někteří se opile potáceli už v tuto hodinu, ale většina lidí na ulicích byli mokřiňané ve špinavých gai’šainských šatech nebo děti vesele se čvachtající v kalužích po nočním dešti. Ulice byla plná lidí v zablácených bílých šatech nosících koše, vědra nebo hrnce. Někteří dokonce pracovali. Gai’šainů bylo v táboře tolik, že nebyli na práci zapotřebí. To ale Šaidům nebránilo, aby je nepopoháněli, když měli dojem, že se někdo fláká, i když to byla jen práce naoko. Mnoho gai’šainů, aby se vyhnulo kopání zbytečných jam v blátě nebo drhnutí již čistých hrnců, začalo nosit něco, aby vypadali, že pracují. Nepomohlo to nikomu vyhnout se skutečné práci, ale s tím ostatním ano. Faile si nemusela dělat starosti s většinou Šaidů, pokud nosila ty tlusté zlaté řetězy kolem krku a pasu, ale náhrdelník a opasek nestačily odehnat moudré. Drhla už čisté hrnce pro některé z nich. A občas ji potrestali, protože nebyla k ruce, když ji Sevanna chtěla. Proto ty osušky.

„Mohli bychom začít dětskou líbací hrou,“ vysvětloval, „i když fanty v ní jsou občas trapné. Ve hře, kterou hrají dospělí, jsou fanty legrace. Prohrát může být stejně příjemné jako vyhrát.“

Proti své vůli se rozesmála. Rozhodně měl výdrž. Najednou uviděla Galinu spěchající davem jejím směrem. Aes Sedai si držela šaty nad blátem a zoufale pátrala v davu. Faile slyšela, že už jí dnes ráno zase povolili nosit šaty. Pochopitelně nikdy nebyla bez vysokého náhrdelníku a širokého opasku ze zlata a ohnivých opálů. Na hlavě měla vlasy sotva coul dlouhé a ze všech věcí v nich měla červenou mašli. S největší pravděpodobností to nebyla její volba. Jedině obličej, k němuž nedokázala přiřadit věk, Faile přesvědčil, že Galina je opravdu Aes Sedai. Kromě toho si u ní nebyla jistá ničím kromě toho, že představuje nebezpečí. Galina ji zahlédla a prudce se zastavila, rukama hnětla sukni. Nejistě si prohlížela Rolana.

„Budu o tom uvažovat, Rolane.“ Nehodlala ho zahnat, dokud si nebude Galinou jistá. „Potřebuju čas na rozmyšlenou.“

„Ženy vždycky chtějí čas na rozmyšlenou. Mysli na zapomenutí svých potíží v rozkoši neškodné hry.“

Zlehka ji pohladil po tváři, než odešel. Zachvěla se. Pro Aiely znamenalo dotknout se na veřejnosti něčí tváře totéž co polibek. Rozhodně měla pocit, že ji políbil. Neškodné? Pochybovala, že by jakákoliv hra zahrnující líbání Rolana skončila jen líbáním. Naštěstí to nebude muset zjišťovat – a pak něco tajit před Perrinem – pokud Galina dodrží slovo. Pokud.

Aes Sedai se k ni vrhla, jakmile byl Rolan pryč. „Kde to je?“ vyštěkla a popadla ji za paži. „Pověz mi to! Vím, že to máš. Musím to mít!“ Skoro jako by žebrala. To, jak s ni Therava zacházela, rozbilo i to slavné aessedaiovské sebeovládání.

Faile ji setřásla. „Nejdřív mi zopakuj, že vezmeš mě a moje přátele s sebou, až budeš odcházet. Řekni mi to jasně. A řekni mi, kdy půjdeš.“

„Neopovažuj se se mnou takhle mluvit,“ zasyčela Galina.

Faile uviděla před očima černé tečky, než si uvědomila, že dostala facku. Ke svému překvapení ji druhé ženě vrátila s plnou silou, až Aes Sedai zavrávorala. Sama ruku ke štípající tváři nezvedla, ale Galina si ji třela, oči vykulené šokem. Faile se připravila, možná na ránu s jedinou silou nebo něco ještě horšího, ale nic se nestalo. Někteří gai’šainové na ně zírali, ale žádný se nezastavil, ani nezpomalil. Cokoliv, co vypadalo jako shluk gai’šainů, by přilákalo pozornost Šaidů a všichni zúčastnění by dostali trest.

„Řekni mi to,“ zopakovala.

„Vezmu tebe a tvé přátele s sebou.“ Galina v podstatě prskala a prudce dala ruku dolů. „Odejdu zítra. Pokud to máš. Jestli ne, Sevanna se dozví, kdo jsi, během hodiny!“ No, to bylo rozhodně jasné vyjádření.

„Je to schované ve městě. Donesu ti to.“

Ale jak se obracela, chytila ji Galina znovu. Rychle se rozhlédla a ztišila hlas, jako by se najednou bála, že ji někdo zaslechne. Mluvila vyděšeně. „Ne. Nebudu riskovat, že to někdo uvidí. Dáš mi to zítra ráno. Ve městě. Sejdeme se tam. Na jižním okraji. Poznačím ti budovu červeným šátkem.“

Faile zamrkala. Jižní část Maldenu byla jen vypálená schrána. „Proč tam?“ zeptala se nevěřícně.

„Protože tam nikdo nechodí, huso! Protože tam nás nikdo neuvidí!“ Galina stále přeskakovala pohledem sem a tam. „Takže zítra ráno, brzy. Zklameš mě a budeš toho litovat!“ Zvedla si suknice hedvábných šatů a odspěchala.

Faile se za ní zamračila. Měla by mít radost, ale neměla. Galina vypadala jako zdivočelé zvíře, byla nepředvídatelná. Přesto, Aes Sedai nemohla lhát. Vypadalo to, že neexistuje způsob, jak se vykroutit ze svého slibu. A pokud nějaký najde, měla Faile stále vlastní plány na útěk, i když nebyly o moc promyšlenější, zato mnohem nebezpečnější, než když začínala. Takže zbýval Rolan. A hra na líbání. Galina musela splnit svůj slib. Musela.