Nůž snů

34 Šálek kafy

Furyk Karede si přitiskl obrněnou pěst na srdce, jak opětoval strážcův pozdrav, a nevšímal si toho, že si muž uplivl, když ho minul. Doufal, že osmdesát mužů a dvacet jedna ogierů za ním to přejdou taky. Měli by, pokud věděli, co je pro ně dobré. Byl tu kvůli informacím a zabíjení by jejich získání značně ztížilo. Co jeho sluha Ajimbura vrazil nůž do srdce praporonoše kvůli tomu, co považoval za urážku svého pána – byla to skutečná urážka, ale Ajimbura se měl ovládnout stejně jako sám Karede – od té doby nechával šlachovitého, drobného horala v lese se sul’dam a damane a několika gardisty, kteří dohlíželi na soumary, když jel do tábora. Urazil dlouhou cestu z Ebú Daru, když chytal vítr, skoro čtyři týdny se honil za řečmi, dokud ho zprávy nedovedly do tohoto tábora na východě střední Altary.

Úhledné řady světlých stanů a koní byly rozmístěné na lesním palouku dost velkém, aby tu přistál raken, ale po rakenech či létavcích nebylo nikde ani stopy, ani po pozemní setnině s vozy a ošetřovateli rakenů. Ovšem rakena na obloze neviděl už nějakou dobu. Údajně byli všichni posláni na západ. Nevěděl proč a nezajímalo ho to. Vznešená paní byla jeho cílem i celým jeho světem. Vysoká kurýrní tyč vrhala dlouhý stín v dopoledním slunci, takže tu někde nějaký raken musel být. V táboře muselo být asi tisíc mužů, nepočítaje v to podkováře, kuchaře a podobně. Kupodivu měl každý voják v dohledu známou zbroj z domova a ne ty pevné kyrysy a přílby s hledím. Obvykle se většina oddílů doplňovala muži z této strany oceánu. Bylo také zajímavé, že všichni byli v plné zbroji. Málokterý velitel nechával vojáky ve zbroji, pokud nečekal brzy boj. Podle toho, co se doslechl, to tady mohlo platit.

Velitelský stan, vysoký, ze světlého plátna, obehnaný plachtou, s průduchy kolem vrcholu, sloužícími i jako kouřové otvory, označovaly tři vlajkové stožáry. Ze stanu nyní nevycházel kouř, protože ráno nebylo příliš studené, i když slunce bylo teprve kousek nad obzorem. Na jedné žerdi zplihle visel Říšský praporec s modrým lemem, ukrývající zlatého jestřába v letu s bleskem v drápech. Někteří velitelé jej věšeli na vodorovné žerdi, aby byl vždy celý vidět, ale on to považoval za příliš okázalé. Druhé dva praporce na kratších stožárech budou patřit zdejšim plukům.

Karede sesedl před stanem a sňal si přílbu. Kapitán Musenge ho napodobil. Tvářil se zachmuřeně. Ostatní muži také sesedli, aby dali odpočinout koním, a postavili se vedle nich. Ogierští zahradníci se opřeli o dlouhé sekery s černými střapci. Všichni věděli, že se tu nezdrží dlouho.

„Ať se muži do ničeho nezapletou,“ nařídil Karede Musengemu. „Pokud to znamená přijímat urážky, budiž.“

„Pokud jich pár zabijeme, bude míň urážek,“ zamumlal Musenge. Byl ve Smrtonosné gardě ještě déle než Karede, i když měl vlasy čistě černé a urážku císařovny, kéž žije věčně, by vyčenichal stejně rád jako urážku gardy.

Hartha se poškrábal v dlouhém šedém kníru prstem velkým jako klobása. První zahradník, velitel všech ogierů v tělesné stráži vznešené paní Tuon, byl skoro stejně vysoký jako muž v sedle, a o dost širší. Jeho červenozelená lakovaná zbroj v sobě měla dost oceli na zbroj pro tři nebo čtyři lidi. Tvářil se stejně zarputile jako Musenge, přesto byl jeho dunivý hlas klidný. Ogierové byli vždycky klidní, pokud to nebylo v bitvě. Byli studení jako hluboká zima v Jeranemu. „Až zachráníme vznešenou paní, můžeme jich zabít tolik, kolik bude zapotřebí, Musenge.“

Musenge si připomněl své povinnosti a zrudl, že si dovolil tolik odbočit. „Potom,“ souhlasil.

Karede se během let školil dost přísně – jeho cvičitelé ho školili dost přísně – aby si povzdechl, ale být to někdo jiný než smrtonoš, mohl by to teď udělat. Ne proto, že chtěl někoho zabít a bylo mu celkem jedno koho. Spíš kvůli urážkám, které musel nechat v posledních týdnech bez odpovědi a které ho žraly stejně jako Musengeho a Harthu. Ale garda dělá, co je zapotřebí, aby splnila svůj úkol, a pokud to znamená nechat být muže, co si při pohldu na červenou a tmavozelenou, většinou nazývanou černou, uplivují nebo se odvažují v doslechu mumlat něco o sklopení očí, potom to nechat být musí. Důležité bylo jen najít a zachránit vznešenou paní Tuon. Všechno ostatní bylo nepodstatné.

S přílbou pod paží vstoupil do stanu a uviděl snad většinu táborových důstojníků nastoupených kolem velké mapy rozložené na skládacím stolku. Polovina měla článkované kyrysy s lakovanými vodorovnými modrými a červenými pruhy, druhá polovina s červenými a žlutými. Teď se narovnali a hleděli na příchozího. Byli to muži z Chowealu nebo Dalenšaru, s pletí černější než uhel, a medově hnědí muži z N’Kon, plavovlasí z Mechoacanu, světloocí z Alqamu, muži ze všech koutů říše. V jejich pohledech nebyla žádná ostražitost, často zabarvená obdivem, na jakou byl zvyklý, jen téměř výzva. Všichni zřejmě uvěřili té špinavé historce, že je garda zapletená s nějakou holkou předstírající, že je vznešená paní Tuon a vydírající na kupcích zlato a šperky. Nejspíš věřili i té, která se jen šeptala, o dívce, nejen odporné, ale přímo strašné. Ne. Že je vznešená paní v ohrožení života od samotného Vždyvítězného vojska, to bylo horší než strašné. To by znamenalo, že se svět zbláznil.

„Furyk Karede,“ představil se chladně. Nejradši by sjel rukou k meči. Pouze disciplína mu ji udržela u boku. Disciplína a povinnost. Z povinnosti se nechal bodnout mečem. Mohl proto přijímat i urážky. „Chci mluvit s velitelem tohoto tábora.“ Ticho se táhlo.

„Všichni ven!“ štěkl nakonec vysoký, štíhlý muž s ostrým dalenšarským přízvukem. Ostatní zasalutovali, sebrali si přílby z jiného stolu a odešli. Žádný Karedemu nezasalutoval. Tomu zacukala pravá ruka, jak na dlani málem cítil jílec, ale znehybněla.

„Gamel Loune,“ představil se štíhlý muž. Chyběla mu špička pravého ucha, v černých kudmách měl bílý pruh a jinde bílé skvrnky. „Co chceš?“ V hlase se mu ozýval náznak ostražitosti. Tvrdý muž a dobře se ovládal. Musel, pokud si vysloužil tři červené chocholy zdobící přílbu na stojanu s meči. Slabí muži bez sebeovládání se nepozvednou na generálpraporečniky. Karede tušil, že jediný důvod, proč je s ním Loune ochotný mluvit, jsou tři černé chocholy na jeho vlastní přílbě.

„Nechci zasahovat do tvého velení.“ Loune měl důvod se toho bát. Hodnosti ve Smrtonosné gardě stály o půl kroku výš než ve zbytku vojska. Karede si mohl v případě potřeby vyžádat jeho spolupráci, i když by později musel vysvětlovat své důvody. A musely by to být dobré důvody, aby následně nepřišel o hlavu. „Doslechl jsem se, že v poslední době došlo v této části Altary… k nepokojům. Chci vědět, do čeho jedu.“

Loune zabručel. „Nepokoje… I tak se to dá říct.“

Do stanu vstoupil podsaditý muž v prostém hnědém kabátě s úzkou bradkou na špičce brady se silně vyřezávaným dřevěným podnosem, na němž stál stříbrný džbán a dva masivní bílé poháry, jaké se hned nerozbijí. Vzduchem se nesla vůně čerstvě uvařené kafy.

„Kafa, generálpraporečníku.“ Postavil podnos na okraj stolu s mapou a jal se nalévat černou tekutinu, zatímco koutkem oka pozoroval Karedeho. Byl ve středních letech, za pasem měl dva tesáky a na rukou mozoly od jejich používání. Karede vycítil Ajimburovu přízeň – duchovní, ale ne pokrevní. Ty tmavohnědé oči nemohly pocházet z Kaensadských hor. „Čekal jsem, až ostatní odejdou, protože už jí není dost ani pro tebe. Nevím, kdy seženu další, opravdu ne.“

„Dáš si kafu, Karede?“ Louneova neochota byla zjevná, ale těžko mohl nenabídnout. Za tak velkou urážku by ho byl Karede nucen zabít. Nebo si to druhý muž aspoň myslel.

„S potěšením,“ opáčil Karede. Položil přílbu vedle podnosu, stáhl si rukavice a přidal je vedle.

Sluha nalil druhý šálek a vydal se do kouta. „To je prozatím všechno, Mantuale,“ řekl ale Loune a podsaditý muž zaváhal s pohledem upřeným na Karedeho, než se Louneovi uklonil, dotkl se konečky prstů očí a rtů a odešel.

„Mantual mě až příliš chrání,“ vysvětloval Loune. Očividně nechtěl nic vysvětlovat, ale také se chtěl vyhnout všemu, co by se dalo považovat za otevřenou urážku. „Zvláštní chlapík. Před léty se ke mně přidal v Pujili, vnutil se mi jako osobní sluha. Myslím, že by zůstal, i kdybych ho přestal platit.“ Ano, velmi blízký příbuzný Ajimbury.

Chvíli jen popíjeli kafu, balancovali se šálky v konečcích prstů a těšili se z její výrazné hořkosti. Vypadalo to na čistá zrna z Ijazských hor, a v tom případě byla velmi drahá. Karedemu jeho zásoba černých zrn, rozhodně ne z Ijazských hor, došla už před týdnem, a překvapilo ho, jak moc mu nápoj chybí. Nemohl si zvyknout na to, že se musí obejít bez něčeho, co potřebuje. Po prvním šálku jim Loune dolil.

„Chtěl jsi mi vyprávět o těch nepokojích,“ pobídl ho Karede, když teď nebude rozhovor nezdvořilý. Vždycky se snažil být zdvořilý i k lidem, které se chystal zabít, a hrubost by tomu muži zavázala jazyk.

Loune odložil šálek, opřel se pěstmi o stůl a zamračil se na mapu. Byly na ní rozmístěné červené klínky podpírající papírové praporky představující seančanské oddíly na pochodu a červené hvězdičky pro oddíly na místě. Mapa byla posetá černými kolečky značícími střety, ale kupodivu tu nebyla žádná bílá kolečka představující nepřítele. Žádná.

„V minulém týdnu,“ začal Loune, „došlo ke čtyřem větším střetům a více než šedesáti přepadením ze zálohy, šarvátkám a nájezdům, přičemž některé byly dost velké, na frontě dlouhé tři sta mil.“ To zahrnovalo skoro třetinu mapy. Hlas měl škrobený. Očividně, pokud by měl na výběr, by Karedemu raději neřekl nic. Ten půlkrok mu ale nic takového neumožňoval. „Na druhé straně musí být šest nebo osm různých vojsk. Noc po prvním velkém střetu došlo k devíti velkým nájezdům vždy čtyřicet nebo padesát mil od bojiště. To taky nebyla malá vojska, alespoň ne brána dohromady, ale nemůžeme je najít a nikdo nemá ani bezokou představu, odkud se vzala. Ať je to kdokoliv, mají s sebou damane, ty Aes Sedai, a možná i ty prokleté aša’many. Muže roztrhaly výbuchy, o kterých naše damane tvrdí, že nebyly způsobeny jedinou silou.“

Karede se napil kafy. Ten muž nepřemýšlel. Pokud měl nepřítel Aes Sedai a aša’many, mohl používat tu věc zvanou cestování, aby se přesunul tak daleko, jak si přál, jediným krokem. Pokud by to ale dokázali, proč neudělali ten krok celou cestu do bezpečí, když získali kořist? Možná ne všechny Aes Sedai a aša’mané dokážou cestovat, ale tím vyvstávala další otázka. Proč neposlali někoho, kdo to umí? Možná byly jediné Aes Sedai damane ukradené z Tarasinského paláce. Údajně neměla žádná z nich o cestování ani ponětí. To dávalo smysl. „Co říkají zajatci o tom, kdo je poslal?“

Loune se hořce zasmál. „Než získáš bezoké zajatce, potřebuješ bezoké vítězství. My tu ale máme řadu bezokých porážek.“ Zvedl šálek a napil se. Uvolnil se, jako by zapomněl na barvy Karedeho zbroje. Byl to už jenom další voják probírající řemeslo. „Gurat si předevčírem myslel, že jich pár získal. Ztratil čtyři jízdní prapory a pět pěších skoro do posledního muže. Všichni nebyli mrtví, ale většina raněných je polomrtvá. Prostřílení jako jehelníčky. Většinou Taraboňané a Amadičané, ale na tom nemá záležet. Na takový rozsah tam muselo být dvacet tisíc kušovníků, i víc. Možná třicet. A přesto se jim daří se schovávat před morat’raken. Vím, že jsme nějaké muže zabili – přinejmenším zprávy to tvrdí – ale oni za sebou nenechávají ani své mrtvé. Nějací hlupáci už začínají šuškat, že bojujeme s duchy.“ Možná je považoval za hlupáky, ale levou ruku ohnul do znamení zahánějícího zlo. „Řeknu ti jednu věc, co vím jistě, Karede. Jejich velitel je velmi dobrý. Opravdu velice velmi dobrý. Každý, kdo mu čelil, byl na hlavu poražen, přechytračen a úplně zničen.“

Karede zamyšleně kývl. Předpokládal, že Bílá věž musela únosem vznešení paní Tuon pověřit své nejlepší lidi, ale nebral v úvahu, co dokážou lidé na této straně oceánu, jimž tu říkali velicí kapitáni. Možná se Tom Merrilin ve skutečnosti jmenoval Agelmar Jagadský nebo Gareth Bryne. Těšil se na setkání s tím mužem, a nejen proto, že se ho chtěl zeptat, jak věděl, že přijde do Ebú Daru. Možná tajil Surotinu účast a možná taky ne. Na výšinách mohl být dnešní spojenec zítřejší obětí. Kromě zahradníků byla Smrtonosná garda da’covale samotné císařovny, kéž žije věčně, ale přesto žili na výšinách. „Musí existovat nějaký plán, jak je najít a přitlačit. Ty tomu velíš?“

„Ne, Světlo budiž pochváleno!“ pronesl procítěně Loune. Zhluboka se napil, jako by si přál, aby to byla pálenka. „Generál Čisen přivádí celé vojsko Malvidskou soutěskou zpátky. Tarasinský palác zřejmě rozhodl, že je to natolik důležité, aby riskoval výpady z Murandy a Andoru, i když co jsem slyšel, není ani jeden stát v současné době něčeho takového schopen. Musím tu počkat, dokud Čišen nedorazí. Pak, myslím, uvidíme jiný výsledek. Víc než polovina Čisenových mužů budou veterány z domova.“

Náhle si zřejmě uvědomil, s kým mluví. Jeho obličej se proměnil v masku z tvrdého dřeva. Na tom ale nezáleželo. Karede byl přesvědčený, že to celé je dílo Merrilina, nebo jak se vlastně jmenoval. A věděl, proč ten člověk dělá, co dělá. Za jiných okolností by Lounemu vysvětlil svoje důvody, ale vznešená paní nebude v bezpečí, dokud se nevrátí do Tarasinského paláce mezi ty, kdo znají její tvář. Pokud by mu druhý muž neuvěřil v tomto klíčovém bodě, že je to vznešená paní, potom by ji ohrozil pro nic za nic.

„Děkuju ti za kafu,” řekl, odložil šálek a vzal si přílbu a rukavice. „Světlo tě provázej, Loune. Jednoho dne se uvidíme v Seandaru.“

„Světlo tě provázej, Karede,“ pronesl Loune po chvíli, očividně překvapený tak zdvořilým rozloučením. „Jednoho dne se uvidíme v Seandaru.“ Ten muž se s ním podělil o kafu a Karede s ním neměl žádný spor. Proč ho to tedy překvapilo?

Karede promluvil teprve tehdy, když vyjeli z tábora a ogierští zahradníci kráčeli těsně před lidskými gardisty. Hartha šel po Karedeho boku, dlouhou sekeru hozenou na rameni, hlavu téměř v jeho úrovni.

„Vydáme se na severovýchod,“ oznámil Karede, „k Malvidské soutěsce.“ Pokud si správně vybavoval mapu, a on málokdy zapomněl mapu, i když ji zahlédl jenom na chvíli, mohli by tam dorazit za čtyři dny. „Světlo na nás sviť, ať dorazíme před vznešenou paní.“ Pokud se jim to nepodaří, budou v pronásledování pokračovat až do Tar Valonu, nebude-li zbytí. Nikdy ho ani nenapadlo, že by se ke vznešené paní obrátil zády. Pokud ji bude muset vyvést z Tar Valonu, udělá to.