Nůž snů

23 Volání k zasedání

Když byly Magla a Salita někde venku, měla Romanda záplatovaný hnědý stan jen pro sebe, což byla požehnaná příležitost číst si, i když dvě neladící mosazné lampy na malém stolku vydávaly slabý, přesto odborný puch zkaženého oleje. Člověk se musel s takovými věcmi prostě smířit. Někdo možná považoval Plamen, čepel a srdce nevhodné pro někoho jejího významu a postavení – jako malá měla ve Far Maddingu takové knihy zakázané – ale byla to vítaná změna po suchých dějinách a děsivých zprávách o zkažených potravinách. Viděla hovězí bok udržovaný celé měsíce čerstvý jako v den, kdy byla kráva poražena, ale nyní udržování jedno po druhém selhávalo. Někteří lidé začali mumlat, že v Egwainině výtvoru musí být vada, ale to byly vyložené nesmysly. Pokud tkanivo fungovalo jednou, potom, správně provedené, fungovalo vždy, pokud ho něco nenarušilo, a Egwainina nová tkaniva vždycky fungovala tak, jak řikala. To jí musela přiznat. Jakkoliv se snažily, a že se snažily opravdu usilovně, žádná nezachytila nějaký vnější zásah. Jako kdyby selhával sám saidar. To bylo nemyslitelné. A neodvratné. Nejhorší bylo, že nikoho nenapadlo, co s tím! Ji tedy rozhodně nikoliv. Krátká mezihra s romantickým a dobrodružným příběhem byla lepší než rozjímat nad naprostou marností a selháním toho, co bylo ze své podstaty spolehlivé.

Novicka, spravující stan, měla dost rozumu, aby se k jejímu čtení nevyjadřovala, ani se na ve dřevě vázanou knihu nepodívala podruhé. Bodewhin Cauthonovic byla docela hezká, ale i přesto chytrá, i když něco ze svého bratra měla kolem očí a ještě víc v hlavě, než byla ochotná přiznat. Bezpochyby už mířila usilovně po stezce k zeleným nebo možná modrým. Chtěla prožít dobrodružství, nejenom o nich číst, jako by jí život Aes Sedai neměl přinést víc dobrodružství, než po kolika toužila, aniž by se musela snažit. Romanda jí zvolené cesty nijak nelitovala. Žluté budou mít z čeho vybírat mezi vhodnými novickami. Pochopitelně nepřicházelo v úvahu přijmout některou ze starších žen, ale i tak bylo dost možností. Snažila se soustředit na stránku. Příběh Birgitte a Gaidala Caina ji bavil.

Stan nebyl nijak velký, takže byl dost přecpaný. Byly tu tři kavalce z tuhého plátna, sotva zjemněné tenkou matrací nacpanou hrbolatou vlnou, tři židle se šprulovým opěradlem, vyrobené každý jinýma rukama, rozvrzaný stojan s bílým umyvadlem, v němž stál otlučený modrý džbán, a popraskaným zrcadlem nad ním, stůl s nohou podloženou dřevěným klínkem a mosazí obité truhlice na šaty, povlečení a osobní věci. Jako přísedící mohla mít prostor sama pro sebe, ale ráda na Maglu se Salitou dohlížela. To, že všechny byly přísedící za žluté, nebyl důvod jim věřit příliš. Magla měla být její spojenkyní ve sněmovně, ale příliš často jednala podle svého, a Salita to dělala pořád. Přesto nebyl stísněný prostor jediným nepohodlím. Bodewhin měla plno práce, hlavně když uklízela šaty a střevíce, které Salita rozházela po rozedraných kobercích, když usoudila, že nejsou to pravé. Ta ženská byla dost lehkovážná i na zelenou. Každé ráno prohrabala celý svůj šatník! Nejspíš si myslela, že Romanda nechá svou služku, aby to poklidila – odjakživa si zřejmě myslela, že Aelmara je v jejích službách, stejně jako v Romandiných – ale Aelmara sloužila Romandě celá léta, nemluvě o tom, že jí pomohla uniknout z Far Maddingu po menším nedorozumění. Neexistovalo, že by po Aelmaře žádala, aby se starala ještě o jinou sestru.

Zamračila se do knihy, aniž by viděla jediné slovo. Proč ve Světle trvala Magla v Salidaru na Salitě? Popravdě, Magla přišla s několika jmény, každé bylo absurdnější než to předchozí, ale Salitu vybrala, jakmile se rozhodla, že baculatá Tairenka má největší naději, že bude pozvednuta ke křeslu. Romanda podporovala Dagdaru, mnohem vhodnější kandidátku, nemluvě o tom, že by ji pravděpodobně dokázala bez větších potíží ovlivnit, ale sama teprve usilovala o křeslo, zatímco Magla už ho měla. To mělo váhu a nezáleželo na tom, že Romanda předtím držela křeslo déle než kdokoliv v živé paměti. No, už se stalo. Co nelze napravit, je třeba vydržet.

Do stanu vklouzla Nisao a světlo saidaru kolem ní po příchodu pohaslo. V té kratičké chvíli, než se stanová chlopeň zavřela, byl venku vidět její plešatý, mrňavý strážce Sarin, jenž se, s rukou na meči, rozhlížel, jak byl očividně na stráži.

„Smím s tebou mluvit o samotě?“ zeptala se maličká sestra. I Sarin vedle ní vypadal vysoký, a Romandě vždycky připomínala vrabce s velkýma očima. Na jejích pozorovacích schopnostech však nic malého nebylo, ani na jejím intelektu. Byla přirozenou volbou pro radu, kterou adžah vytvořila, aby měla Egwain pod dohledem, a rozhodně nebyla její vina, že řečená rada měla na tu ženskou malý nebo žádný vliv.

„Ovšem, Nisao.“ Romanda klidně zavřela knihu a nazvedla se, aby ji mohla zastrčit pod polštář se žlutými třásněmi, na němž seděla. Nepřicházelo v úvahu, aby se o ní rozneslo, že čte tohle. „Musí být už pomalu čas na tvou hodinu, Bodewhin. Nechceš přijít pozdě.“

„Ach ne, Aes Sedai! Šarina by se velice zlobila.“ Novicka roztáhla bílé sukně v hlubokém pukrleti a vyrazila ze stanu.

Romanda stiskla rty. Šarina by se zlobila. Ta žena byla ztělesněním všeho, co bylo špatně, když se do řad novicek pustil někdo nad osmnáct. Její potenciál byl víc než neuvěřitelný, ale na tom nezáleželo. Šarina Melloy byla rozkladným prvkem. Ale jak se jí zbavit? Jí a všech těch ostatních ženských, příliš starých, aby bylo jejich jméno vůbec zaneseno do knihy novicek? Ustanovení pro vyškrtnutí ženy, pokud už byla zapsána, byla velmi přísně omezena. Naneštěstí bylo během let objeveno poměrně dost žen, které o svém věku lhaly, aby byly přijaty do Věže. Většinou jen o pár let, ale dovolení zůstat ustanovilo precedens. A Egwain al’Vere zavedla další a horší. Musel existovat nějaký způsob, jak to překonat.

„Smím zajistit soukromí?“ zeptala se Nisao.

„Pokud si přeješ. Dozvěděla ses něco o vyjednávání?“ Přes Egwainino zajetí rozhovory ve stanu u paty mostu v Dareinu pokračovaly. Nebo spíš zdání rozhovorů.

Byla to fraška, hloupá ukázka umíněnosti, ale přesto bylo nezbytné vyjednavačky pečlivě sledovat. Většinu si pro sebe uzurpovala Varilin, uplatňující výsady šedého adžah, ale Magla našla způsob, jak se tam vnutit, kdykoliv mohla, stejně jako Saroija, Takima a Faiselle. Horší než to, že žádná zřejmě nevěřila druhým, že budou v jednáních pokračovat – tedy nevěřila jim moc – bylo, že všechny snad vyjednávaly pro Elaidu. No, možná to nebylo tak špatné. Odhodlaně vzdorovaly jejímu absurdnímu požadavku na rozpuštění modrého adžah a trvaly na tom, byť zdaleka ne s dostatečnou silou, že Elaida má odstoupit, ale pokud by jim – s Lelaininou pomocí, to musela přiznat – občas nezpevnila páteř, mohly by klidně přijmout některé jiné Elaidiny ohavné podmínky. Světlo, občas jako by zapomněly na celý důvod, proč vytáhly proti Tar Valonu! „Nalij nám čaj,“ pokračovala a ukázala na malovaný dřevěný podnos na dvou truhlách stojících na sobě, se stříbrným džbánem a několika otlučenými cínovými hrnky, „a pověz mi, co jsi slyšela.“

Nisao krátce obklopila záře, zatímco splétala ochrany kolem stanu a zavazovala tkanivo. „O vyjednávání nevím nic,“ řekla a nalila do dvou hrnků. „Chtěla jsem tě požádat, abys promluvila s Lelaine.“

Romanda si vzala hrnek a pomalu se napila, aby měla čas přemýšlet. Aspoň že čaj se zatím nezkazil. Lelaine? Co mohlo být na Lelaine, že to vyžadovalo ochranu? Přesto cokoliv, co jí poskytne na tu ženskou páku, muselo být dobré. Poposedla si. „Ohledně čeho? Proč si s ní nepromluvíš sama? Ještě jsme neupadly tak hluboko, jako zřejmě Bílá věž pod Elaidou.“

„Mluvila jsem s ní. Nebo spíš ona mluvila se mnou. A dost důrazně.“ Nisao se posadila a postavila hrnek na stůl, zatímco si s přehnanou péčí upravovala žlutě prostříhávané suknice. Lehce se mračila. Zřejmě také hrála o čas. „Lelaine žádá, abych se přestala vyptávat na Anaiju a Kairen,“ přiznala nakonec. „Podle ní je jejich vražda věcí modrého adžah.“

Romanda frkla a znovu si poposedla. Dřevěné desky knihy byly tvrdé a rohy se jí zarývaly do pozadí. „To je naprostý nesmysl. Ale proč ses na to ptala? Nevzpomínám si, že by tě takové věci zajímaly.“

Druhá žena si zvedla hrnek ke rtům, ale pokud se napila, tak jen usrkla. Odložila hrnek a viditelně se zvětšila, jak se narovnala. Z vrabce se stal jestřáb. „Protože mi to matka nařídila.“

Romanda nezvedla obočí jen s největší námahou. Takže. Na začátku přijala Egwain ze stejného důvodu, jako zřejmě všechny ostatní přísedící. Lelaine tedy rozhodně, jakmile si uvědomila, že sama štolu a hůl nezíská. Tvárná dívka bude loutkou v rukou sněmovny a Romanda hodlala být jedinou, kdo bude tahat za provázky. Později začalo být jasné, že skutečným loutkářem je Siuan, a neexistoval způsob, jak ji zarazit, jedině vzpoura proti druhé amyrlin, což by rozhodně zničilo vzpouru proti Elaidě. Doufala, že nad tím Lelaine skřípe zuby stejně tolik co ona sama. A teď byla Egwain v Elaidiných rukou, přesto při několika setkáních zůstávala chladná a ovládala se, byla odhodlaná pokračovat v tom, co se sestrami za hradbami Tar Valonu započala. Romanda si musela přiznat, že si té holky váží. Velmi neochotně, ale nemohla to popřít. Musela to být Egwain sama. Sněmovna pozorně hlídala snový ter’angrial, ale i když nemohl nikdo najít ten, jenž si před tou strašnou nocí půjčila Leana, šly si se Siuan tvrdě po krku. Nepřicházelo v úvahu, že by Siuan vklouzla do Tel’aran’rhiodu, aby jí řekla, co má říkat. Bylo možné, že Nisao došla ke stejnému závěru ohledně Egwain, aniž by ji v neviděném světě viděla? Rada se kolem ní semkla velmi těsně.

„To je pro tebe dostatečný důvod, Nisao?“ Těžko mohla tu knihu vrátit, aniž by si toho druhá žena všimla. Znovu si poposedla, ale pohodlně se na tom sedět nedalo. Jestli bude pokračovat, bude mít modřiny.

Nisao točila cínovým hrnkem na stole, ale stále neodvrátila zrak. „To je můj hlavní důvod. Na začátku jsem si myslela, že skončí jako tvůj mazlíček. Nebo Lelainin. Později, když bylo zřejmé, že unikla vám oběma, jsem si myslela, že ji na vodítku musí držet Siuan, ale brzy jsem zjistila, že se mýlím. Siuan byla učitelka, tím jsem si jistá, a rádkyně, a možná dokonce přítelkyně, ale viděla jsem Egwain, jak ji srovnává do latě. Na Egwain al’Vere nikdo vodítko nasazené nemá. Je inteligentní, všímavá, obratná a rychle se učí. Mohla by se stát jednou z velkých amyrlin.“ Náhle se zasmála. „Uvědomuješ si, že bude nejdéle sedící amyrlin v dějinách? Nikdo nebude žít dost dlouho, aby ji překonal, pokud se nerozhodne odstoupit předčasně.“ Úsměv se změnil ve vážnost, možná i obavy. Ale ne proto, že byla na hraně porušení zvyklostí. Ovládala se dobře, ale mhouřila oči. „Tedy pokud se nám podaří sesadit Elaidu.“

Slyšet, jak na ni někdo hází vlastní myšlenky s opravami, bylo znepokojivé. Velká amyrlin? No, potrvá mnoho let, než se ukáže, co z toho vzejde. Ale ať už Egwain tento značný a nepravděpodobný kousek zvládne, nebo ne, zjistí, že sněmovna je mnohem méně ochotná, jakmile její válečné pravomoci jednou pominou. Romanda Cassin tedy rozhodně ano. Úcta je jedna věc, stát se poslušným psíkem něco zcela jiného. Vstala, předstírajíc, že si urovnává tmavožluté suknice, vyndala knihu zpod podušky, znovu se posadila a pokusila se knihu nenápadně upustit. Ta dopadla na koberec s hlasitým bouchnutím a Nisao zacukalo obočí. Romanda si toho nevšímala a nohou pošoupla knihu pod stůl.

„Sesadíme ji.“ Vložila do těch slov víc důvěry, než cítila. To zvláštní vyjednávání a Egwainino uvěznění ji přimělo se zamyslet, zapomínala, že holka tvrdila, jak dokáže Elaidino postavení podkopat zevnitř. I když to vypadalo, že polovinu práce za ní odvádějí jiní, pokud byly její zprávy o situaci ve Věži přesné. Romanda jí ale věřila, protože věřit musela. Nehodlala žít odříznutá od svého adžah a konat pokání, dokud Elaida neusoudí, že si zaslouží být opět plnou Aes Sedai, nehodlala přijmout Elaidu a’Roihan jako amyrlin. To už by byla lepší Lelaine, a jedním z důvodů, proč povýšit Egwain, byl, aby štolu a hůl nedostala Lelaine. Lelaine si bezpochyby myslela totéž ohledně ní. „A Lelaine zcela jasně vysvětlím, že se můžeš ptát, na co chceš. Ty vraždy musíme vyřešit, a vražda sestry se týká každé sestry. Co jsi zatím zjistila?“ Možná to nebyla vhodná otázka, ale být přísedící jí poskytovalo jisté výsady. Aspoň ona tomu vždycky věřila.

Nisao se netvářila dotčeně, že ji zpovídá, a s odpovědí neváhala. „Obávám se, že velmi málo,“ prohlásila lítostivě a zamračila se do vína. „Zdálo se, že mezi Anaijou a Kairen musí být nějaké spojení, nějaký důvod, proč byly ty dvě vybrány, ale zatím jsem zjistila jen to, že byly mnoho let blízké přítelkyně. Modré jim dvěma a další modré sestře, Cabrianě Mecandes, říkaly, trojka‘, protože si byly tak blízké. Ale taky byly všechny uzavřené. Nikdo si nevzpomíná, že by některá někdy mluvila o svých záležitostech, kromě mezi sebou. V každém případě vypadá přítelství jako chabý motiv k vraždě. Doufám, že najdu nějaký důvod, proč by je chtěl někdo zavraždit, a zvlášť muž, který dokáže usměrňovat, ale přiznávám, že ta naděje je malá.“

Romanda se zamračila. Cabriana Mecandes. Ostatním adžah nevěnovala větší pozornost – jen žluté mělo skutečně užitečnou funkci; no jak by se mohla některá z jejich vášní srovnávat s léčením? – ale to jméno jí v hlavě rozeznělo slabý zvoneček. Proč? Buď si vzpomene, nebo ne. Nemohlo to být důležité. „I malá naděje může přinést překvapivé ovoce, Nisao. To je staré rčení ve Far Maddingu, a je pravdivé. Pokračuj v pátrání. V Egwainině nepřítomnosti můžeš hlásit to, co se dozvíš, mně.“

Nisao zamrkala a krátce stiskla rty, ale ať už se jí líbilo, že se má Romandě hlásit, nebo ne, nemohla dělat nic jiného než poslouchat. Těžko mohla tvrdit, že zasahuje do jejích záležitostí. Vražda nemohla být záležitostí jedné sestry. Kromě toho, Magla sice získala svou absurdní třetí žlutou přísedící, ale Romanda si snadno zajistila pozici první tkadleny pro sebe. Nakonec, byla hlavou žlutých, než odešla na odpočinek, a dokonce ani Magla se jí nehodlala postavit. To postavení s sebou neslo mnohem menší moc, než by se jí líbilo, ale aspoň mohla ve většině věcí spoléhat na poslušnost. Když už ne od přísedících, tak od žlutých sester určitě.

Když Nisao rozvázala ochranu proti odposlouchávání a nechala ji rozplynout, vstoupila do stanu Theodrin. Měla šátek přehozený přes ramena a protažený až na paže, aby byly vidět dlouhé třásně, jako to nově povýšené sestry často dělaly. Ztepilá Domanka si vybrala hnědé adžah poté, co jí Egwain zajistila šátek, ale hnědé nevěděly, co si s ní počít, přestože ji nakonec přijaly. Zřejmě si jí více méně nevšímaly, což bylo naprosto špatně, a tak ji přijala Romanda. Theodrin se snažila chovat, jako by byla skutečná Aes Sedai, ale byla přesto bystrá a vyrovnaná. Roztáhla hnědé sukně v pukrleti. Malém, ale pukrleti. Dobře si uvědomovala, že na šátek nemá právo, dokud neprojde zkouškou. Bylo by kruté nevysvětlit jí to zcela jasně.

„Lelaine svolala zasedání sněmovny,“ vyhrkla. „Nemohla jsem zjistit proč. Běžela jsem ti to říct, ale nechtěla jsem vyrušovat, když byla zřízená ochrana.“

„A oprávněně,“ ujistila ji Romanda. „Nisao, jestli mě omluvíš. Musím zjistit, co má Lelaine za lubem.“ Popadla šátek se žlutými třásněmi, ležící na jedné z truhlic s jejími šaty, upravila si ho na ramenou a zkontrolovala si v zrcadle vlasy, než vyhnala ostatní ven a poslala je pryč. Nemyslela si samozřejmě, že by se Nisao podívala, co hodila na zem, kdyby ji nechala ve stanu samotnou, ale lepší bude nic neriskovat. Aelmara knihu vrátí, kam patří, k několika podobným svazkům v truhlici, kde měla Romanda osobní věci. A taky velmi pevný zámek, od něhož byly pouze dva klíče, jeden v jejím váčku, druhý v Aelmařině.

Ráno bylo svěží, přesto už dorazilo jaro. Tmavá mračna sbírající se za rozeklaným vrcholem Dračí hory přinesou spíš déšť než sníh, i když snad ne do tábora. Do mnoha stanů zatékalo a ulice už byly i tak bažinou. Koňské povozy se zásobami rozstřikovaly bláto od vysokých kol, jak vyrývaly nové koleje. Většina vozků byly ženy, mezi nimi jen pár prošedivělých starců. Přístup mužů do tábora Aes Sedai byl nyní přísně omezený. Přesto téměř každá sestra, již zahlédla, plula po nerovných dřevěných chodnících, zahalená světlem saidaru a následovaná svým strážcem, pokud nějakého měla. Romanda odmítla uchopit pravý zdroj, kdykoliv vyšla ven – někdo musel dávat příklad vhodného chování, když byly všechny sestry v táboře jako na tmí – ale velmi jasně si to uvědomovala. A taky si uvědomovala, že nemá strážce. Držet většinu mužů mimo tábor bylo v pořádku, jenomže vrah bude toto omezení těžko dodržovat.

Z vedlejší ulice před ní vyjel Gareth Bryne, podsaditý muž se šedivými vlasy, s kyrysem přes žlutohnědý plášť, přílbu pověšenou na sedlové hrušce. Byla s ním Siuan, kymácela se na baculaté kosmaté kobylce a vypadala jako hezké děvče, až se téměř dalo zapomenout, že jako amyrlin byla tvrdá a s proříznutou pusou. Bylo snadné zapomínat, že je schopná intrikánka. Modré už byly takové. Kobylka šlapala po cestě, ale Siuan málem spadla, než Bryne natáhl ruku, aby ji podepřel. Na kraji modré čtvrti – tábor byl rozložený zhruba podle obydlí adžah ve Věži – Bryne sesedl na dost dlouho, aby jí pomohl dolů, pak zase nasedl na svého ryzáka a ji tam nechal stát s otěžemi v ruce. Zírala na něj. Proč to dělala? Černila mu boty, prala prádlo. Jejich vztah byl ohavný. Modré to měly zarazit, a do Jámy smrti se zvyky. Jakkoliv silný, zvyk není možné zneužít k tomu, aby byly všechny Aes Sedai vystaveny posměchu.

Obrátila se zády k Siuan a zamířila ke stanu sloužícímu jako dočasná věžová sněmovna. Jakkoliv příjemné bylo scházet se ve skutečné sněmovně, nemluvě o tom, že to bylo Elaidě přímo pod nosem, jen několik sester dokázalo usnout v libovolnou hodinu, a tak musel dál sloužit stan. Romanda plula po chodníku beze spěchu. Nehodlala se nechat vidět, jak chvátá na Lelainino zavolání. Co může ta ženská chtít teď?

Zazněl gong, zesílený jedinou silou, takže se jasně nesl přes celý tábor – další ze Šarininých návrhů – a najednou byly chodníky plné novicek spěchajících do další hodiny či za prací, všechny zhoufované podle rodin. Tyto rodiny o šesti či sedmi členech vždy chodily na hodiny společně, společně i pracovaly, vlastně společně dělaly všechno. Byl to účinný způsob, jak zvládnout tolik novicek – skoro padesát dalších se přicouralo do tábora jen za poslední dva týdny, takže dohromady jich bylo téměř tisíc, i přes uprchlice, a asi čtvrtina z nich byla dost mladá, aby se mohly stát slušnými novickami, což bylo pořád víc, než měla Věž za celá staletí! – a přesto si přála, aby to nebyla Šarinina práce. Ta ženská to ani nenavrhla správkyni novicek. Zorganizovala to celé sama a Tianě předložila hezky celé a zabalené! Novicky, některé prošedivělé či vrásčité, takže bylo těžké považovat je za děti, i přes bílé šaty, se vmáčkly na kraj chodníku, aby nechaly sestru projít, zatímco předváděly pukrlata, ale žádná nešlápla na rozbahněnou ulici, aby udělala víc místa. Zase Šarina. Sarina rozšířila zprávu, že nechce vidět, jak si dívky špiní ty hezké bílé šaty zbytečně. Stačilo to, aby Romanda skřípala zuby. Novicky, které se před ní klaněly, se rychle narovnaly a v podstatě se rozběhly.

Před sebou zahlédla samotnou Šarinu, jak mluví s Tianou, která byla obklopená září saidaru. Tedy ona mluvila a Tiana jen občas přikývla. Na Šarinině chování nebylo nic neuctivého, i přes bílý šat novicky, ale s vrásčitým obličejem a drdolem šedých vlasů na temeni vypadala přesně na to, čím byla – na babičku. A Tiana naneštěstí vypadala mladistvě. Něco na jejích kostech a velkých hnědých očích překonávalo bezvěký vzhled Aes Sedai. Zdvořilost nezdvořilost, příliš to vypadalo jako žena poučující svou vnučku, než aby se to Romandě libilo. Jak se k nim přiblížila, Sarina předvedla slušné pukrle – velmi slušné, to jí musela Romanda přiznat – a spěchala za svou rodinou, která na ni čekala. Neměla teď ve tváři méně vrásek než dřív? No, nedalo se říct, co se stane, když si žena začne s jedinou silou v jejím věku. Šedesát sedm a novicka!

„Dělá ti potíže?“ zeptala se a Tiana nadskočila, jako by jí někdo strčil pod šaty rampouch. Scházela jí důstojnost a vážnost nezbytná pro správkyni novicek. Občas to vypadalo, že ji množství úkolů zahlcuje. A navíc byla příliš shovívavá, přijímala výmluvy, kde neměla.

Ale rychle se vzpamatovala a připojila se k Romandě, i když si zbytečně uhlazovala tmavošedé suknice. „Potíže? Ovšemže ne. Šarina je ta nejvzornější novicka v knize. Popravdě, většina je vzorná. Nejčastěji mi do pracovny přicházejí matky, které jsou znepokojené, že se jejich dcery učí rychleji než ony nebo mají větší potenciál, nebo tety se stejnými stížnostmi na neteře. Zřejmě věří, že se to dá nějak napravit. Umějí být v tomto ohledu překvapivě neústupné, dokud je nesrovnám, že si dovolují být neústupné před sestrou. I když se obávám, že mnohé za mnou byly poslány víckrát. Hrstku zjevně stále překvapuje, že můžou dostat proutkem.“

„No tohle,“ utrousila Romanda nepřítomně. Zahlédla světlovlasou Delanu spěchající stejným směrem, se šátkem se šedými třásněmi přehozeným přes lokty, s tou svou takzvanou sekretářkou po boku. Delana na sobě měla téměř chmurnou tmavošedou, ale ta Saranovic rajda byla v modře prostříhávaném zeleném hedvábí, které jí odhalovalo polovinu poprsí a těsně obepínalo boky, jimiž bezostyšně pohupovala. Poslední dobou ty dvě očividně přestaly předstírat, že Halima je Delanina obyčejná služka. Ta ženská dokonce důrazně gestikulovala, zatímco Delana jen přikyvovala nejpokornějším možným způsobem. Pokorně! Vždycky byla chyba vybrat si postelovou přítelkyni, která nenosila šátek. Zvlášť, když byla některá sestra tak hloupá, aby jí dovolila převzít vedení.

„Šarina nejenže se chová dobře,“ pokračovala bezstarostně Tiana, „ona vykazuje velkou zručnost s tím Nyneiviným novým způsobem léčení. Jako větší počet starších novicek. Většina z nich byla vesnickými moudrými, i když nechápu, co by to s tím mohlo mít společného. Jedna byla šlechtična v Murandy.“

Romanda si zakopla o lem šatů a dva kroky vrávorala a mávala rukama, než znovu získala rovnováhu a upravila si šátek. Tiana ji podepřela a zamumlala něco o tom, jak jsou chodníky křivé, ale Romanda ji setřásla. Šarina že má dar pro nové léčení? Stejně jako větší počet starších žen? Ona sama se to naučila, ale ačkoliv to bylo dost odlišné od starého způsobu, takže neplatilo omezení pro tkanivo naučené jako druhé v pořadí, neměla pro ně většího nadání. Zdaleka ne takového jako pro starou metodu.

„A proč je novickám dovoleno to cvičit, Tiano?“

Tiana zrudla, což bylo v pořádku. Taková tkaniva byla pro novicky příliš složitá, nemluvě o tom, že v případě špatného užití byla i nebezpečná. Pokud nebylo provedeno přesně, mohlo léčení zabíjet, ne léčit. Mohlo zabít usměrňující ženu, stejně jako pacienta. „Těžko jim můžu zabránit v tom, aby se dívaly na léčení, Romando,“ bránila se Tiana a pohnula rukama, jako by si upravovala šátek, jejž ovšem neměla. „Stále tu jsou nějaké zlomené kosti nebo hlupáci, kterým se podaří se posekat, nemluvě o nemocech, jaké musíme poslední dobou řešit. Většině starších žen stačí se jednou na tkanivo podívat, aby ho zvládly.“ Náhle se jí na kratičký okamžik vrátil nach na líce. Nasadila kamenný výraz, narovnala se a promluvila bez omluvného tónu. „V každém případě ti snad, Romando, nemusím připomínat, že mladší a přijaté novicky jsou moje. Já jako správkyně novicek rozhoduju, co se smějí učit a kdy. Některé z těch žen by mohly složit zkoušku na přijatou už dnes, po pár měsících. Přinejmenším pokud jde o jedinou sílu. Jestli se rozhodnu, že je nenechám chytat lelky, je to moje rozhodnutí.“

„Možná by ses měla běžet podívat, jestli pro tebe Šarina nemá další příkazy,“ opáčila Romanda chladně.

Tianě naskočily na tvářích rudé skvrny. Otočila se na patě a bez dalšího slova odkráčela. Nebyla to vyloženě hrubost, ale skoro. Přesto byla i zezadu hotovým ztělesněním rozhořčení, záda rovná jako železnou tyč, kráčela rychlým krokem. No, Romanda byla ochotná přiznat si, že sama se téměř zachovala hrubě. U ní to však mělo dobrý důvod.

Cestou do stanu se snažila dostat správkyni novicek z hlavy, ale musela se ovládat, aby nešla stejně rychle jako Tiana. Šarina. A několik dalších starších žen. Neměla by své stanovisko změnit? Ne. Ovšemže ne. Jejich jména vůbec neměla být zapsána do knihy novicek. Jenomže teď tam už byla, a to nové léčení očividně zvládaly náramně. Byla to opravdu pořádná polízanice. Nechtěla na to ani pomyslet. Rozhodně ne teď.

Stan stál v srdci tábora, silně zalátaný kus těžkého plátna obklopený chodníky třikrát širšími než všechny ostatní. Držela si sukně hodný kus nad blátem a zamířila k němu. Spěch jí nevadil, pokud se díky tomu dostane rychleji z bláta. Přesto jí bude muset Aelmara vyčistit boty. A spodničky, pomyslela si, když spustila suknice, aby jí opět slušně zakrývaly kotníky.

Zpráva o zasedání sněmovny vždycky přitáhla sestry doufající v nějaké novinky ohledně vyjednávání či Egwain a kolem stanu už jich stálo dobře padesát i se svými strážci či postávaly hned za vchodem za svými sedícími přísedícími. I tady kolem většiny z nich zářil saidar. Jako by mezi ostatními Aes Sedai hrozilo nějaké nebezpečí. Romanda pocítila silné nutkání obejít stan a dát všem za uši. Což pochopitelně nemohla. I kdyby mohla pominout zvyky, což nehodlala, křeslo ve sněmovně ji k ničemu takovému neopravňovalo.

Šeriam, s úzkou modrou štolou kronikářky jasně viditelnou na ramenou, vyčnívala z davu částečně proto, že kolem sebe měla volný prostor. Ostatní sestry se na ni ani nepodívaly, natož aby se s ní bavily. Žena s ohnivými vlasy uváděla mnoho sester do rozpaků, když se objevila na každém zasedání. Zákon byl jasný. Zasedání sněmovny se mohla zúčastnit každá sestra, pokud nebylo uzavřené, ale amyrlin nemohla vstoupit do věžové sněmovny bez toho, aby ji ohlásila kronikářka, a kronikářka nesměla vstoupit bez amyrlin. Šeriam mhouřila oči jako obvykle a naprosto nevhodně se vrtěla jako novicka, která ví, že ji čeká další návštěva u správkyně novicek. Aspoň že neobjímala pravý zdroj a její strážce nebyl nikde v dohledu.

Než Romanda vstoupila do stanu, ohlédla se přes rameno a vzdychla si. Větší část černých mračen za Dračí horou byla pryč. Nerozešla se, prostě úplně zmizela. Nejspíš to mezi štolby a dělníky a služkami vyvolá další vlnu paniky. Novicky kupodivu braly tyto zvláštní úkazy s větším klidem. Možná proto, že se snažily chovat podle sester, ale ona v tom opět tušila Šarininu ruku. Co si s tou ženskou jenom počne!

Uvnitř tvořilo osmnáct látkou pokrytých beden v barvách šesti adžah zastoupených v táboře stupínek pro leštěné lavice ve dvou řadách na vrstvách koberců, rozšiřující se k bedně pokryté pruhy ve všech sedmi barvách. Egwain moudře trvala na tom, že zahrne červené i přes značný odpor. Tam, kde Elaida zřejmě adžah úplně rozdělila, Egwain byla odhodlaná je udržet pohromadě, včetně červených. Dřevěná lavice na stupínku měla přes sebe přehozenou sedmipruhou štolu. Nikdo se nepřihlásil k tomu, že ji tam dal, ale nikdo ji ani neodstranil. Romanda si nebyla jistá, jestli to má být připomínka Egwain al’Vere, amyrlinina stolce, ozvěna její přítomnosti či připomínka, že tu není a že je vězněná. Bezpochyby to záleželo na úhlu pohledu té které sestry.

Romanda nebyla jediná přísedící, která na Lelainino zavolání nespěchala. Byla tam pochopitelně Delana, schoulená na lavici, utírala si nos a ve vodnatých modrých očích měla zamyšlený výraz. Romanda ji kdysi považovala za vyrovnanou. Nehodící se pro křeslo, ale vyrovnanou. Aspoň že nedovolila Halimě, aby ji následovala do sněmovny a dál do ní hučela. Nebo spíš se tak rozhodla Halima sama. Nikdo, kdo ji kdy slyšel, jak na Delanu řve, nepochyboval, kdo tady dává rozkazy. Lelaine už seděla na lavici hned pod amyrlininou, štíhlá žena s tvrdým pohledem v modře prostříhávaném hedvábí, která své úsměvy nadělovala velmi skoupě. Proto bylo zvlášť divné, že když se teď podívala na sedmipruhou štolu, usmála se. Ten úsměv Romandu vyvedl z míry, což dokázalo jen máloco. Moria v modrém suknu vyšívaném stříbrem zamířila k modrým lavicím. Mračila se, protože věděla, proč Lelaine svolala sněmovnu, a nesouhlasila, nebo protože to nevěděla?

„Viděla jsem Myrelle jít s Llywem,“ ozvala se Malind a povytáhla si šátek se zelenými třásněmi, když Romanda vstoupila do stanu, „a myslím, že jsem ještě nikdy neviděla sestru tak uštvanou.“ Přes soucit v hlase jí jiskřilo v očích a rty se jí pobaveně zvlnily. „Nemluvila jsi s ní o tom, že by se s ním spojila? Byla jsem u toho, když jí to někdo navrhl, a přísahám, že zbledla. Ten chlap by se mohl pomalu vydávat za ogiera.“

„Vyjádřila jsem se jasně,“ prohlásila Faisalle, podsaditá a s hranatou tváří, která byla rozhodná ve všem. Vlastně to byla ženská jako kovář. Vysmívala se všem příběhům o svůdných Domankách. „Poukázala jsem na to, že co Kairen zemřela, Llyw je stále nebezpečnější pro sebe a ostatní, a řekla jsem jí, že to nesmí pokračovat. Přiměla jsem ji pochopit, že jelikož je jedinou sestrou, která kdy zachránila dva jiné strážce za stejných okolností, její jedinou možností je pokusit se o to znovu. Přiznám, že jsem ji musela trochu nutit, ale nakonec pochopila, kde je pravda.“

„Jak pod Světlem jsi dokázala Myrelle k něčemu donutit?“ Malind se dychtivě předklonila.

Romanda prošla kolem nich. Jak by mohl někdo Myrelle k čemukoliv donutit? Ne. Žádné klepy.

Janja už seděla na lavici pro hnědé a zamyšleně mhouřila oči. Tedy, mhouřila oči, ale ona vždycky vypadala, že nad něčím přemýšlí, i když s někým mluvila. Možná se jí zhoršil zrak. Ostatní lavice však byly prázdné. Romandu mrzelo, že nešla pomaleji. Mnohem raději by byla dorazila mezi posledními, místo aby byla jednou z prvních.

Po chvilce zaváhání přistoupila k Lelaine. „Mohla by ses podělit o důvod, proč jsi svolala sněmovnu?“

Lelaine se na ni usmála, pobaveně, přesto nepříjemně. „Můžeš klidně počkat, dokud nebudeme mít dost přísedících, abychom mohly pokračovat. Nerada se opakuju. Povím ti ale tohle. Bude to dramatické.“ Zabloudila pohledem k pruhované štole a Romandu zamrazilo.

Samozřejmě to na sobě nedala znát, jen se šla posadit na svou lavici naproti Lelaine. Nemohla si pomoct, sama po štole nervózně pokukovala. Je tohle pokus sesadit Egwain? Nebylo příliš pravděpodobné, že by druhá žena mohla říct cokoliv, co by ji přimělo vstát ve větším konsenzu. Stejně jako mnoho dalších přísedících, protože tím by se vrátily k zápasu mezi ní a Lelaine o vládu a oslabilo by to pozici proti Elaidě. Přesto bylo Lelainino sebevědomí znepokojivé. Přinutila se zachovat klid a čekala. Nic jiného ostatně nemohla dělat.

Kwamesa do stanu málem vběhla a zatvářila se zklamaně, že není první. Připojila se k Delaně. Objevila se Salita, tmavá, s chladným pohledem, ve žlutě prostříhávaných zelených šatech se žlutými spirálami vyšitými na prsou. Náhle zavládl rozruch. Připlula Lyrelle, půvabná, v modrém brokátu, a usadila se k modrým. Pak Saroija a Aledrin, které si něco špitaly, a hranatá Domanka vypadala vedle statné Taraboňanky téměř štíhlá. Jak zaujímaly místa na lavicích bílých, připojila se k Faiselle a Malind Samalin s liščí tváří a přicupitala i maličká Escaralde. Přicupitala! Ta ženská byla také z Far Maddingu. Měla by se umět chovat.

„Varilin je v Dareinu, myslím,“ podotkla Romanda, když Escaralde vyšplhala vedle Janji, „ale i když některé dorazí později, už je nás víc než jedenáct. Uráčíš se už začít, Lelaine, nebo chceš ještě čekat?“

„Můžeme začít.“

„Žádáš si formální zasedání?“

Lelaine se znovu usmála. Dnes po ránu se usmívala nějak hodně. Nijak to ale její výraz neprohřálo. „To nebude nutné, Romando.“ Lehce si upravila suknice. „Ale žádám, aby to, co zde bude řečeno, bylo prozatím zapečetěno pro sněmovnu.“ Z rostoucího zástupu sester stojících za lavicemi a před stanem se ozvalo mumlání. Dokonce i některé přísedící se tvářily překvapeně. Pokud zasedání nebude formální, k čemu bude nutné omezit počet sester, které budou vědět, o čem se jednalo?

Romanda nicméně kývla, jako by to byla ta nejrozumnější žádost na světě. „Nechť se vzdálí všechny, kdo nedrží křeslo. Aledrin, zajistíš soukromí?“

Přes tmavožluté, hedvábné vlasy a vlahé hnědé oči nebyla tarabonská bílá hezká, ale měla dobrou hlavu a ramena, což bylo mnohem důležitější. Povstala a zřejmě si nebyla jistá, jestli má pronášet formální slova. Nakonec jenom kolem stanu setkala ochranu proti odposlouchávání a držela ji. Mumlání utichalo, jak sestry a strážci procházeli ochranou, až byli pryč i poslední a rozhostilo se ticho. Sestry však zůstaly stát namačkané na chodníku, a divaly se a strážci se tlačili vzadu, aby každá dobře viděla.

Lelaine si upravila šátek a vstala. „Přivedli mi zelenou sestru, když se přišla ptát na Egwain.“ Zelené přisedící se zavrtěly a vyměnily si pohledy, bezpochyby si říkaly, proč sestru nepřivedli místo toho k nim. Lelaine se tvářila, že to nevidí. „Ne na amyrlinin stolec, ale na Egwain al’Vere. Má návrh, který řeší některé naše potřeby, i když mi toho nechtěla moc říct. Morio, přivedeš ji, aby mohla předložit návrh sněmovně?“ Znovu se posadila.

Moria, stále zamračená, vyšla ze stanu a zástup se před ní rozestoupil, aby mohla projít. Romanda viděla, jak se jí sestry vyptávají, ale ona si jich nevšímala a místo toho zmizela v uličce směrem k obydlí modrých adžah. Romanda měla tucet otázek, které by mezitím ráda položila, ale třebaže bylo sezení neformální, ptát se nyní by nebylo vhodné. Přísedící však nečekaly mlčky. Z každého adžah kromě modrého sešly ženy dolů, aby mohly dát hlavy dohromady a potichu rozmlouvat. Kromě modrého a žlutého. Salita slezla dolů a zamířila k Romandě, ale ta zvedla ruku, jakmile druhá sestra otevřela ústa.

„O čem se chceš bavit, když neznáme návrh, Salito?“

Tairenská přísedící měla kulatou tvář bezvýraznou jako kámen, ale po chvíli kývla a šla se zase posadit. Nebyla neinteligentní, ani zdaleka ne. Jenom nevhodná.

Moria se konečně objevila s vysokou ženou v tmavozelených šatech s vlasy staženými stříbrným hřebenem dozadu z přísného, slonovinového obličeje a všechny sestry se vrátily na své lavice. Za ženou se mezi pozornými sestrami přicourali do stanu tři muži s meči u pasu. To bylo neobvyklé. Velmi neobvyklé, když měla být záležitost zapečetěna pro sněmovnu. Romanda jim však zprvu nevěnovala větší pozornost. Strážci ji nezajímali od chvíle, kdy zemřel její poslední, což už bylo pěkných pár let. Ale některé mezi zelenými zalapaly po dechu a Aledrin vykvíkla. Ona skutečně vykvíkla! A zírala na strážce. Museli to být strážci, a nejen proto, že se všichni drželi zelené. Ten smrtelný strážcovský půvab nešel s ničím zaměnit.

Romanda se podívala pozorněji a málem sama zalapala po dechu. Byli to rozdílní muži, podobní si jen, jako je levhart podobný lvovi, ale jeden, hezký, opálený chlapec se zvonečky vpletenými do copů, oděný celý v černém, měl na vysokém límci kabátce dva špendlíky. Stříbrný meč a hadovitého tvora s hřívou, vyvedeného v červené a zlaté. Slyšela ten popis tolikrát, aby poznala, že se dívá na aša’mana. Aša’mana, který byl zjevně spojený. Malind si vyhrnula suknice, seskočila a vyběhla mezi sestry ven. Určitě nebyla vyděšená. I když Romanda si musela přiznat, že ji to trochu znepokojilo, byť nahlas by to nikdy neřekla.

„Ty nejsi jedna z nás,“ ozvala se Janja, a jako vždycky mluvila, když měla mlčet. Předkláněla se a upírala oči na nově příchozí. „Mám to chápat tak, že ses k nám nepřišla přidat?“

Zelená znechuceně zkřivila rty. „Chápeš to správně,“ ujistila ji. Mluvila se silným tarabonským přízvukem. „Jmenuju se Merise Haindehl. A nepřipojím se k žádné sestře, která hodlá bojovat s jinou sestrou, když svět visí na vlásku. Naším nepřítelem je Stín, ne ženy, které nosí šátek stejně jako my.“ Ve stanu se ozvalo mumlání, částečně rozzlobené, jiné, pomyslela si Romanda, zahanbené.

„Pokud nesouhlasíš s tím, co děláme,“ pokračovala Janja, jako by měla právo mluvit před Romandou, „proč nám přinášíš nějaký návrh?“

„Kvůli Drakovi Znovuzrozenému. On požádal Kadsuane a Kadsuane požádala mě,“ odvětila Merise. Drak Znovuzrozený? Napětí ve sněmovně bylo náhle hmatatelné, ale žena mluvila dál, jako by to necítila. „Správně to není můj návrh. Jahare, promluv s nimi.“

Opálený mládenec popošel dopředu, a když ji míjel, Merise ho povzbudivě poplácala po rameni. Romandina úcta k ní stoupla. Spojit se s asa’manem byl úspěch sám o sobě. Poplácat nějakého jako loveckého psa vyžadovalo odvahu a sebedůvěru, a ona si nebyla jistá, zda ji v sobě má.

Chlapec se postavil do středu stanu a zadíval se na lavici, na níž ležela amyrlinina štola. Pak se pomalu obrátil a vyzývavě si měřil přísedící. Romanda usoudila, že ani on se nebojí. Jeho pouto držela Aes Sedai, byl sám a obklopený sestrami, přesto v sobě neměl ani ždibec strachu, měl situaci plně pod kontrolou. „Kde je Egwain al’Vere?“ chtěl vědět. „Dostal jsem rozkaz předložit jí nabídku.“

„Chovej se slušně, Jahare,“ zamumlala Merise a on zrudl.

„Matka je v této chvíli nedostupná,“ pronesla hbitě Romanda. „Můžeš to povědět nám a my jí to vyřídíme, jakmile to bude možné. Ta nabídka přichází od Draka Znovuzrozeného?“ A od Kadsuane. Ale zjišťování, co ta ženská dělá ve společnosti Draka Znovuzrozeného, bylo podružné.

On místo odpovědi zaprskal a otočil se prudce k Merise. „Právě se pokoušel naslouchat muž,“ štěkl. „Nebo to možná byl ten Zaprodanec, který zabil Ebena.“

„Má pravdu.“ Aledrin se třásl hlas. „Tedy, něco se dotklo mé ochrany a nebyl to saidar.“

„On usměrňuje,“ vydechla jedna ze sester nevěřícně. Mezi přísedícími vypukl zmatek, poposedávaly si a některé obklopilo světlo jediné síly.

Delana náhle vstala. „Potřebuju na vzduch,“ vyhrkla a zamračila se na Jahara, jako by mu chtěla rozervat hrdlo.

„Není třeba se bát,“ podotkla Romanda, i když si tím sama nebyla jistá, ale Delana se zavinula do šátku a spěchala ze stanu.

Cestou dovnitř ji minula Malind a Nacelle, štíhlá, vysoká Malkieřanka, jedna z hrstky, které ještě zůstaly ve Věži. Hodně jich zemřelo poté, co Malkier pohltil Stín, nechaly se vtáhnout do intrik ve snaze pomstít rodnou zemi, a náhrad bylo jen pár. Nacelle nebyla zvlášť inteligentní, ale ony zase zelené nepotřebují inteligenci, jen odvahu.

„Toto sezení bylo zapečetěno pro sněmovnu, Malind,“ pronesla Romanda ostře.

„Nacelle potřebuje jen chvilku,“ vysvětlila Malind a třela si dlaně. Byla otravná, jak se nikdy ani nenamáhala podívat na Romandu a upírala oči na ostatní zelené. „Toto je její první příležitost vyzkoušet nové tkanivo. Tak do toho, Nacelle. Zkus to.“

Kolem štíhlé zelené se objevila záře saidaru. Šokující! Ta ženská ani nepožádala o svolení, ani jim neřekla, jaké tkanivo chce zkoušet, přestože existovalajasná omezení, jaké použití jediné síly je ve sněmovně dovoleno. Nacelle usměrnila všech pět sil a setkala kolem aša’mana něco, co vypadalo jako tkanivo pro zachycení reziduí, k čemuž neměla Romanda většího nadání. Nacelle vykulila oči. „On usměrňuje,“ vydechla. „Nebo aspoň drží saidín.“

Romanda se vyšplhalo obočí na čelo. Dokonce i Lelaine zalapala po dechu. Najít muže, který dokáže usměrňovat, byla vždycky otázka čtení reziduí toho, co udělal, a pak pracného vylučování podezřelých, dokud se nenašel pravý viník. Nebo spíš bývala. Tohle bylo opravdu úžasné. Nebo mohlo být předtím, než muži, kteří dokážou usměrňovat, začali nosit černé kabátce a hrdě si vykračovat kolem. Stále to však rušilo výhodu, kterou tito muži měli nad Aes Sedai. ASa’manovi to zřejmě bylo jedno. Ohrnul ret, což mohl být opovržlivý úšklebek.

„Poznáš, co usměrňuje?“ zeptala se Romanda, ale Nacelle zavrtěla hlavou.

„Myslela jsem si, že to dokážu, ale ne. Na druhou stranu … Hej, ty, aša’mane. Natáhni pramen k jedné z přísedících. Nic nebezpečného, nezapomeň, a ani se jí nedotkni.“ Merise se na ni zamračila a dala si pěsti v bok. Nacelle si možná neuvědomila, že je to jeden z jejích strážců. Rozhodně na něj mávala rezolutně.

Jahar, s umíněným výrazem v očích, otevřel ústa.

„Udělej to, Jahare,“ řekla mu Merise. „Je můj, Nacelle, ale dovolím ti dát mu rozkaz. Tentokrát.“ Nacelle se zatvářila ohromeně. Očividně si to opravdu neuvědomila.

Aša’man se dál tvářil umíněně, ale musel poslechnout, protože Nacelle nadšeně zatleskala a zasmála se.

„Saroija,“ vykřikla vzrušeně. „Natáhl jsi pramen k Saroije. Té domanské bílé. Mám pravdu?“

Saroija zesinala, přitáhla si k tělu šátek a honem se posunula na lavici, kam až to šlo. Aledrin se odsunula na druhou stranu.

„Pověz jí to,“ vyzvala ho Merise. „Jahar umí být umíněný, ale přes to všechno je to hodný chlapec.“

„Ta domanská bílá,“ potvrdil Jahar váhavě. Saroija se zakymácela, jako by měla spadnout, a on se na ni opovržlivě podíval. „Byl to jenom duch a už je pryč.“ Saroije potemněla tvář, ale nedalo se poznat, zda hněvem či rozpaky.

„Pozoruhodný objev,“ řekla Lelaine, „a Merise ti to určitě dovolí zkoumat dál, Nacelle, ale sněmovna musí něco vyřešit. Určitě souhlasíš, Romando.“

Romanda měla co dělat, aby se zle nemračila. Lelaine překračovala meze až příliš často. „Jestli tvoje ukázka skončila,“ řekla, „můžeš odejít, Nacelle.“ Malkierská zelená nechtěla jít, přestože z Merisina výrazu poznala, že žádné další zkoušení nebude – člověk by si opravdu myslel, že zelená, ze všech lidí, bude opatrná, co se týká strážce jiné sestry – ale pochopitelně neměla na vybranou. „Co pro nás Drak Znovuzrozený má, chlapče?“ zeptala se Romanda, jakmile byla Nacelle za ochranou.

„Tohle.“ Pyšně se k ní otočil. „Každá sestra, která je věrná Egwain al’Vere, se smí spojit s aša’manem až do počtu čtyřiceti sedmi. Nesmíte požádat Draka Znovuzrozeného ani žádného muže, který nosí draka, ale žádný voják nebo zasvěcený, kterého požádáte, nesmí odmítnout.“ Romanda měla pocit, že jí to vymáčklo vzduch z plic.

„Souhlasíte, že to řeší naše potřeby?“ dotázala se Lelaine klidně. Musela od začátku vědět, o co jde, Světlo ji spal.

„Já ano,“ pronesla Romanda. Se čtyřiceti sedmi muži, kteří dokážou usměrňovat, budou určitě moct rozšířit kruhy, jak jen to bude možné. Možná dokonce i kruh, který zahrne je všechny. Pokud to má nějaká omezení, budou na ně teprve muset přijít.

Faiselle vyskočila, jako by to bylo formální zasedání. „O tom je třeba se poradit. Žádám o formální zasedání.“

„Nevidím pro to důvod,“ sdělila jí Romanda, aniž by vstala. „Tohle je mnohem lepší než… to, na čem jsme se shodly předtím.“ Nemělo smysl toho před klukem moc prozrazovat. Nebo před Merise. Jaké je její spojení s Drakem Znovuzrozeným? Mohla by být jednou z těch sester, které mu údajně přísahaly věrnost?

Saroija stála, ještě než Romanda domluvila. „Stále je tu otázka úmluv, aby bylo jisté, že my budeme ve vedení. Na tom jsme se stále nedohodly.“

„Myslela bych si, že se strážcovským poutem budou všechny ostatní úmluvy bezpředmětné,“ podotkla suše Lyrelle.

Faiselle honem vstala a se Saroijou mluvily jedna přes druhou. „Ta špína Zarazily se a podezíravě na sebe civěly.

„Saidín je čistý,“ podotkl Jahar, aniž by ho někdo oslovil. Merise by ho tedy opravdu měla naučit, jak se chovat, pokud ho hodlala předvést před sněmovnu.

„Čistý?“ ohrnula pysk Saroija.

„Byl pošpiněný déle než tři tisíce let,“ přidala se ostře Faiselle. „Jak může být čistý?“

„Pořádek!“ štěkla Romanda ve snaze znovu získat kontrolu. „Pořádek!“ Zírala na Saroiju a Faiselle, dokud se neposadily, a pak obrátila pozornost k Merise. „Můžu předpokládat, že jsi s ním propojená?“ Zelená prostě kývla. Současná společnost se jí viditelně nelíbila a nechtěla říct jediné zbytečné slovo. „Poznáš, jestli je saidín zbavený špíny?“

Druhá žena nezaváhala. „Můžu. Chvíli trvalo, než jsem se nechala přesvědčit. Mužská polovice pravého zdroje je cizejší, než si umíte představit. Není to neúprosná, přesto jemná síla saidaru, nýbrž rozbouřené moře ohně a ledu rozdmýchané bouří. Přesto jsem přesvědčená. Je čistý.“

Romanda dlouze vydechla. Zázrak vyrovnávající některé hrůzy. „Není to formální zasedání, ale žádám o otázku. Kdo stojí, aby přijal tuto nabídku?“ Byla na nohou, jen co domluvila, ale Lelaine byla rychlejší a Janja je obě předběhla. Ve chvilce stály všechny kromě Saroije a Faiselle. Za ochranou sestry obracely hlavy a bezpochyby probíraly, o čem se právě mohlo hlasovat. „Menší konsenzus platí, nabídka ke spojeni se čtyřiceti sedmi aSa’many je přijata.“ Saroije poklesla ramena a Faiselle ztěžka vydechla.

Romanda žádala o větší konsezus v rámci jednoty, ale nepřekvapilo ji, když obě zůstaly odhodlaně sedět na lavicích. Nakonec bojovaly proti přístupu k aša’manům ze všech sil, zápasily přes zákon a zvyklosti, aby tomu zabránily i poté, co bylo rozhodnuto. V každém případě byla věc vyřešená a bez nutnosti byť jen dočasného spojenectví. Spojení bude pochopitelně trvat celý život, ale bylo lepší než jakékoliv spojenectví. To naznačovalo příliš mnoho rovnosti.

„Zvláštní číslo, čtyřicet sedm,“ zapřemítala Janja. „Smím tvému strážci položit otázku, Merise? Děkuju. Jak přišel Drak Znovuzrozený k tomuto číslu, Jahare?“ Velmi dobrá otázka, pomyslela si Romanda. V tom ohromení, že dosáhly toho, co potřebovaly, bez nutnosti řešit partnerství, jí to uniklo.

Jahar se narovnal, jako by to čekal a odpovědi se bál. Jeho tvář však zůstala chladná a tvrdá. „Padesát jedna sestra už byla spojena s aša’many a čtyři z nás jsou spojeni s Aes Sedai. Čtyřicet sedm je rozdíl. Bylo nás pět, ale jeden zemřel při obraně své Aes Sedai. Zapamatujte si to jméno. Eben Howil. Zapamatujte si ho!“

V lavicích zavládlo ohromené ticho. Romanda ucítila v břiše ledovou kouli. Padesát jedna sestra? Spojené s aSa’many? To byla ohavnost!

„Chování, Jahare!“ štěkla Merise. „Nenuť mě, abych ti to říkala znovu!“

On se k ní ale otočil, což bylo otřesné. „Musí to vědět, Merise. Musí to vědět!“ Zase se obrátil a přeletěl pohledem lavice. Oči mu plály. Ten se tedy nebál ničeho. Byl rozzlobený, předtím i nyní. „Eben byl propojený se svou Daigian a Beldeine, kdy Daigian ovládala spojení, takže když museli čelit jedné ze Zaprodanců, stačil jenom vykřiknout: ‚Ona usměrňuje saidín,‘ a zaútočit na ni mečem. Přes to, co mu udělala, jak byl zničený, se mu podařilo vydržet, držet se saidínu tak dlouho, aby ji mohla Daigian zahnat. Zapamatujte si jeho jméno! Eben Hopwil. Bojoval pro svou Aes Sedai dávno poté, co už měl být mrtvý!“

Když se rozhostilo ticho, nikdo nepromluvil. Až nakonec tiše řekla Escaralde: „Budeme si ho pamatovat, Jahare. Ale jak se stalo, že je padesát jedna sestra… spojena s aša’many?“ Předklonila se, kdyby náhodou mluvil stejně potichu.

Kluk pokrčil rameny, stále byl rozzlobený. Jemu na tom nezáleželo. Aša’man spojujicí se s Aes Sedai. „Elaida je poslala, aby nás zničily. Drak Znovuzrozený vydal rozkaz, že žádné Aes Sedai nesmíme ublížit, pokud se ona nejdřív nepokusí ublížit nám, a tak se Taim rozhodl, že je chytíme a spojíme se s nimi, než budou mít možnost něco udělat.“

Takže. Byly to Elaidiny stoupenkyně. Mělo by to znamenat rozdíl? Nějak to rozdíl znamenalo, ale jenom maličký. Ale každá sestra, kterou drží aša’man, přinášela otázku rovnost, a to bylo nesnesitelné.

„Mám pro něj další otázku, Merise,“ ozvala se Moria a počkala, až zelená kývne. „Už dvakrát jsi mluvil o ženě, která usměrňuje saidín. Proč? To je přece nemožné.“ Stanem se nesly vlnky souhlasného mumlání.

„Možná to je nemožné,“ opáčil kluk chladně, „ale ona to udělala. Daigian nám vyřídila, co Eben říkal, a sama nezachytila nic, i když ta žena usměrňovala. Musel to být saidín.“

Náhle Romandě v hlavě znovu zazněl ten tichý zvoneček. Už věděla, kde slyšela jméno Cabriana Mecandes. „Musíme okamžitě nařídit zatčení Delany a Halimy,“ řekla.

Pochopitelně to musela vysvětlit. Dokonce ani amyrlinin stolec nemohl nařídit zatčení přísedící bez vysvětlení. Vraždy dvou sester, které byly blízké přítelkyně Cabriany, s pomocí saidínu, žena Halima, také si nárokující její přátelství. Zaprodankyně usměrňující mužskou polovici pravého zdroje. Nenechaly se přesvědčit, zvláště Lelaine, dokud důkladná prohlídka tábora neukázala, že se po obou ženách slehla země. Viděli je, jak odcházejí k jednomu z pozemků pro cestování, kdy Delana a jeji služka nesly velké rance a cupitaly za Halimou, nicméně byly pryč.