Nůž snů

30 Před branou

Faile se pokoušela odhadnout čas podle sklonu paprsků pronikajících mezerami ve zřícené budově. Vypadalo to, že za chvíli bude poledne. Odklizený byl zatím jen malý kousek na vrcholku schodiště. Už by mohly po jedné prolézt, pokud by se některá odvážila vyšplhat po šikmé hromadě zčernalého rumu, ale pořád to vypadalo, že se vše vzápětí zřítí. Změť každou chvíli hrozivě zavrzala. Jediná dobrá věc byla, že jim nepršelo na hlavu. Otázka však byla, jak dlouho to vydrží. Už nějakou dobu slyšela hromobití – hodně silné a pomalu se blížilo. Dunělo to téměř nepřetržitě. Takhle prudká bouře by nejspíš stačila, aby budova spadla. Světlo, ale že měla žízeň.

Náhle se v otvoru objevil Rolan a lehl si na kamennou podestu. Neměl svůj postroj s lukem. Opatrně prolezl sutí. Hromada pod jeho váhou tiše sténala. Kinhuin, zelenooký Aiel o dobrou dlaň menší než on, si klekl a držel ho za kotníky. Nahoře byli zřejmě jen tři bezbratří, ale to bylo o tři víc, než potřebovala.

S hlavou a rameny nad troskami Rolan natáhl ruku. „Už není čas, Faile Bašere. Vezmi mě za ruku.“

„Nejdřív Maighdin,“ pronesla Faile ochraptěle a zahnala unavené námitky sluncovlasé ženy. Světlo, ale že měla ústa pokrytá prachem a příliš suchá, než aby v nich měla ještě nějaké sliny. „Pak Arrela a Lacile. Já půjdu poslední.“ Alliandre kývala, ale Arrela s Lacile se snažily odporovat. „Zmlkněte a dělejte, co říkám,“ nařídila jim. Hrom bil a bil. Bouře, kterou doprovází takové hromobití, přinese potopu, nejenom obyčejný déšť.

Rolan se zasmál. Jak se mohl smát v takové chvíli? Přestal, teprve když ohořelé trámy pod ním zaúpěly, jak se otřásal. „Pořád nosíš bílou, ženská. Tak zmlkni a dělej, co říkám.“ V jeho hlase byl náznak posměchu, ale když dodal: „Nikoho nevytáhnu dřív než tebe,“ bylo to jako odlité ze železa.

„Má paní,“ zachraptěla Alliandre, „podle mě to myslí vážně. Pošlu ostatní v pořadí, jaké jsi určila.“

„Přestaň trucovat a podej mi ruku,“ nařídil Rolan.

Ona netrucuje! Ten chlap dokázal být stejně protivně umíněný jako Perrin. Akorát že u Perrina to bylo zajímavé, ne protivné. No, ne úplně. Zvedla co nejvíc ruku a nechala se za ni vzít. Rolan ji zvedl snadno, až měla tvář těsně pod ním.

„Chyť se mého kabátu.“ V hlase neměl ani náznak námahy i přes to, jak divně musel držet ruku. „Budeš muset přelézt přese mě.“

Zvedla levou ruku, chytila se hrubého sukna a pevně se držela. Bolest v rameni jí prozradila, že ho má právě tak pohmožděné, jak se obávala. Když ji pustil, zalapala po dechu pod náporem bolesti a rychle ho popadla za kabát i pravačkou. Vzal ji oběma rukama kolem pasu a posunul ji výš, takže mu ležela na širokých zádech. Hrom duněl bez přestání. Pršet muselo začít každou chvíli. Dostat ven ostatní bude kvůli tomu mnohem obtížnější.

„Líbí se mi, když na sobě cítím tvou váhu, Faile Bašere, ale možná bys mohla šplhat přece jen rychleji, abych mohl vytáhnout i ostatní.“ Štípl ji do zadku a ona se proti své vůli zasmála. On to prostě nepřestane zkoušet!

Šplhání bylo pomalejší, než doufala. Nemyslela si, že má v rameni něco zlomeného, ale bolelo ji. Napadlo ji, že Rolana kopne do hlavy. Tak on ji bude štípat?

Konečně byla venku za Kinhuinem a opět stála pod modrou oblohou. Při prvním pohledu na budovu zvenčí polkla a pak se prudce rozkašlala, jak jí do krku vletěl prach. Ohořelé trámy se nakláněly pod nebezpečným úhlem, mohly se zřítit každou chvíli. Třetí bezbratrý, Zoradin, modrooký muž s rudozlatými vlasy a téměř spanilou tváří, pozoroval Kinhuina a Rolana, ale každou chvíli se ohlédl k budově, jako by čekal, že spadne. Na Aiela byl malý, ne tak vysoký jako Perrin, ale o polovinu širší. Na ulici muselo být aspoň sto jejích lidí, nervózně se na ni dívali, někteří v bílých šatech potřísněných sazemi, jak se ji pokoušeli vyhrabat. Stovka! A ona je ani nedokázala pokárat. Zvlášť poté, co jí Aravine strčila do rukou měch s vodou. Prvním douškem si vypláchla prach z úst, i když ho zoufale chtěla polknout, ale poté už měch zvedla a lila si vodu do hrdla. Potlučené rameno protestovalo. Nevšímala si toho a pila a pila.

Náhle si uvědomila, že blesky buší za městem na západě, a zahleděla se tam. Blízko za městem. Z bezmračné oblohy. A občas ani neudeří. Mnoho stříbřitých střel vybuchlo s hromovým rachotem vysoko nad zemí. A také tam létaly ohnivé koule, které občas vybuchly s duněním jako hrom. Někdo vedl bitvu s jedinou silou! Ale kdo? Mohl Perrin najít dost Aes Sedai nebo aša’manů, aby zaútočili na tábor? Něco ale bylo divné. Věděla, kolik moudrých v táboře dokáže usměrňovat, ale neviděla dost blesků nebo ohnivých koulí. Možná to nakonec není Perrin. Mezi moudrými byly frakce. Nejen mezi těmi, které podporovaly Sevannu či stály proti ní, ale i mezi klany se starými spojenectvími nebo nepřátelstvími. Bylo to sice vysoce nepravděpodobné, ale rozhodně méně, než že Perrin našel dost Aes Sedai, aby zaútočil, a moudré se nebrání vším, co mají.

„Když se začalo blýskat, Rolan říkal, že došlo k bitvě,“ podotkla Aravine, když se jí Faile zeptala. „To je všechno. Nikdo nechtěl jít zjišťovat víc, dokud nebudeme vědět, že jsi v bezpečí.“

Faile rozčileně zaskřípala zuby. I kdyby nemusela řešit Rolana, to, co se dělo za hradbami, by jí mohlo útěk ještě ztížit. Kdyby jen věděla, co to je, mohla by vymyslet, jak se tomu vyhnout. Nebo toho využít. „Nikdo nikam nepůjde, Aravine. Mohlo by to být nebezpečné.“ A nevědomky by mohli přivést Šaidy sem, až by se vraceli. Světlo, co se to tam děje?

Kolem Kinhuina provrávorala Maighdin a třela si bok. „On mě štípl!“ Mluvila nezřetelně, ale zato rozhořčeně. Faile pocítila bodnutí… Ne žárlivosti. To rozhodně ne. Ten zatracený chlap si mohl štípnout každou ženu, kterou bude chtít. Není Perrin.

Udělala obličej a podala sluncovlasé ženě měch s vodou. Maighdin si honem vypláchla ústa, než začala žíznivě lokat. V této chvíli nebyla moc sluncovlasá, kudrny měla zpocené a pokryté prachem, stejně jako zpocený obličej. V této chvíli nebyla hezká.

Ven vylezla Arrela, trouc si zadek, s tváří jako bouřkový mrak, ale měch, který jí podal Aldin, si vzala ochotně. Vysoký mladý Amadičan s hranatými rameny, který vypadal spíš jako voják než jako účetní, jímž byl, ji při tom nadšeně pozoroval. Arrela neměla muže ráda tímto způsobem, ale Aldin se odmítal smířit s tím, že ji nedokáže přesvědčit, aby si ho vzala. Objevila se Lacile – a mnula si zadek! – a Žoradin jí podal další měch a zlehka ji prstem pohladil po tváři. Ona se na něj usmála, než se napila. Už si připravovala cestu zpátky do jeho pokrývek, pokud bude Rolan zatvrzelý. Aspoň Faile si myslela, že to dělá.

Konečně kolem Kinhuina prošla Alliandre, a pokud si nic netřela, její výraz mrazivého hněvu to všem jasně vykládal. Kinhuin couvl od otvoru a čekal, až se Rolan vyplazí z nebezpečné hromady trámů.

„Má paní,“ zavolala Aravine nervózně. Faile se otočila a uviděla, jak baculatá žena klečí na dlažbě s Maighdininou hlavou na klíně. Maighdin se chvěla víčka, ale jen se pootevřela. Rty se jí chabě pohybovaly, ale pouze mumlala.

„Co se stalo?“ Faile honem poklekla vedle nich.

„Nevím, má paní. Pila, jako by hodlala vyprázdnit celý měch, a pak najednou zavrávorala. Pak už jenom vím, že se zhroutila.“ Aravine třepala rukama jako padající listí.

„Musí být velice unavená,“ řekla Faile. Hladila svou služku po vlasech a snažila se nemyslet na to, jak ji dostanou do tábora, pokud nebude moct chodit. Jestli ji budou muset nést, bude po všem. Světlo, sama byla trochu nejistá v kolenou. „Ona nás zachránila, Aravine.“ Amadičanka vážně kývla.

„Do večera vás někde bezpečně schovám, Faile Bašere,“ prohlásil Rolan, připínaje si postroj s lukem. Hnědou šufu měl ovinutou kolem hlavy. „Potom vás odvedu do lesa.“ Vzal si od Žoradina tři krátké oštěpy, vrazil je do postroje až za dlouhé hlavice a zašilhal na slunce nad hlavou.

Faile se úlevou málem zhroutila vedle Maighdin. Nebude muset před Perrinem nic tajit. Ale teď si nemohla dovolit slabost. „Naše zásoby,“ začala, a jako kdyby byl zvuk jejiho hlasu posledním stéblem, budova zaúpěla a spadla s rachotem, který na okamžik přehlušil i výbuchy.

„Zařídím, abyste měly všechno, co potřebujete,“ řekl jí Rolan a zvedl si černý závoj přes obličej. Žoradin mu podal další oštěp a puklíř, který si pověsil k noži, než popadl Faile za pravou ruku a zvedl ji na nohy. „Musíme si pospíšit. Nevím, s kým tančíme s oštěpy, ale Mera’din dnes tančit budou.“

„Aldine, vezmeš Maighdin?“ vypravila ze sebe, než ji Rolan odtáhl.

Ohlédla se přes rameno a viděla, jak Aldin zvedá bezvládnou Maighdin do náruče. Žoradin držel za ruku Lacile stejně pevně jako Rolan ji. Tři bezbratří vedli průvod bíle oděných lidí. A jednoho chlapce. Theril se tvářil zachmuřeně. Zašátrala v rukávu, což nebylo zrovna snadné, když ji Rolan svíral svou obrovskou tlapou, a sevřela prsty na rukojeti dýky. Ať se za hradbami dělo cokoliv, možná tu čepel bude ještě dnes potřebovat.

Perrin běžel klikatými uličkami mezi stany. Nikdo kolem se nehýbal, ale skrze rachot výbuchů slyšel i další zvuky bitvy. Ocel narážející na ocel. Křik, jak se lidé zabíjeli či umírali. Ječení. Po levé líci mu tekla krev ze šrámu na hlavě a cítil, jak mu na pravém boku teče krev, kde ho škrábl oštěp, a také na levém stehně po hlubší ráně oštěpem. Ale ne všechna krev na něm byla jeho. Ve vchodu do nízkého, tmavého stanu se objevil obličej, ale hned se zase stáhl. Dětský obličejík, vyděšený, ne první, co viděl. Šaidové byli pod takovým tlakem, že tu nechali spoustu dětí. To ale bude problém na později. Nad stany viděl bránu asi sto kroků daleko. Za ní ležela pevnost a Faile.

Kolem špinavě hnědého stanu vyběhli dva zahalení Šaidové, oštěpy připravené. Ale ne pro něj. Dívali se na něco nalevo. Bez zpomalení do nich narazil. Oba byli větší než on, ale on je stejně srazil na zem, a sám padal a už bojoval. Kladivem rozdrtil jednomu muži bradu a druhého bodal a bodal hezky hluboko. Kladivo se zvedlo a rozmačkalo muži obličej, až krev stříkala, a znovu jím máchl, zatímco bodal. Když vstával, muž se zničeným obličejem sebou jen zacukal. Druhý ležel a zíral k nebi.

Koutkem levého oka zachytil pohyb a vrhl se doprava. Místem, kde ještě před chvílí byl jeho krk, prosvištěl meč. Aramův meč. Bývalý Cikán byl také zraněný. Krev mu pokrývala obličej jako podivná maska a v červeně pruhovaném kabátci měl mokré trhliny. Oči měl téměř skelné, jako mrtvola, ale jako by tancoval s čepelí v obou rukou. Jeho pach byl pachem smrti, o kterou usiloval.

„Copak ses zbláznil?“ zavrčel Perrin. Ocel zazvonila o ocel a on odrazil meč kladivem. „Co to děláš?“ Odrazil další sek a snažil se druhého muže popadnout, ale měl co dělat, aby couvl jen se šrámem přes žebra.

„Prorok mi to vysvětlil.“ Aram mluvil jako omámený, přesto se jeho meč pohyboval s tekutým půvabem, rány kladivo či nůž sotva odvracely, jak Perrin couval. Mohl jenom doufat, že nezakopne o stanové lano nebo nenarazí na stan. „Tvoje oči. Jsi skutečně zplozenec Stínu. To ty jsi přivedl trolloky do Dvouříčí. Všechno mi to vysvětlil. Ty oči. Měl jsem to vědět, jen jsem tě uviděl. Ty a Elyas s očima zplozence Stínu. Musím před tebou urozenou paní Faile zachránit.“

Perrin se vzpamatoval. Nedokázal máchat deseti librami oceli tak rychle jako Aram mečem vážícím třetinu. Musel se nějak dostat blíž, za tu čepel rozmazanou rychlým pohybem. To nemohl dokázat nezraněný, nejspíš vážně, ale pokud bude čekat příliš dlouho, ten muž ho zabije. Něco ho chytilo za podpatek, zavrávoral, málem spadl.

Aram přiskočil a sekl. Náhle ztuhl a vytřeštil oči, čepel mu vypadla z prstů. Přepadl a zůstal ležet na břiše, ze zad mu trčely dva šípy. Třicet kroků za ním dva zahalení Šaidové už nasazovali šípy a napínali luky. Perrin odskočil za zelený špičatý stan a kotoulem se zvedl na nohy. V rohu stanu projel šíp plátnem, ještě se chvěl. Perrin se přikrčil, prošel kolem zeleného stanu, pak vybledlého modrého a nízkého hnědého, kladivo v jedné, nůž v druhé ruce. Nehrál dnes tuhle hru poprvé. Opatrně vyhlédl zpoza hnědého stanu. Dva Šaidové nebyli nikde v dohledu. Mohli ho stopovat nebo už lovit někde jinde. Hra se už několikrát obrátila oběma směry. Viděl Arama, ležel tam, kde padl. Vánek povíval tmavým opeřením šípů, jež mu trčely ze zad. Elyas měl pravdu. Neměl Aramovi dovolit zvednout ten meč. Měl ho poslat pryč s vozy nebo ho přinutit vrátit se k Cikánům. Tolik věcí, co měl udělat. Ale už bylo příliš pozdě.

Brána ho volala. Ohlédl se přes rameno. Byla tak blízko. Stále v podřepu se rozběhl křivolakými uličkami a dával pozor na ty dva Šaidy nebo jiné, kteří tu mohli číhat. Zvuky bitvy měl nyní před sebou, přicházely od jihu i severu, ale to neznamenalo, že tu nebudou opozdilci.

Zahnul za roh jen pár kroků od otevřené brány a zjistil, že je plná lidí. Většina na sobě měla špinavé bílé šaty, ale tři byli zahalení algai’d’siswai, jeden z nich hromotluk, vedle kterého by i Lamželezo vypadal jako trpaslík. A ten držel v pěsti Faileinu ruku. Vypadala, jako by se válela ve špíně.

Perrin s řevem vyrazil a pozvedl kladivo a hromotluk odhodil Faile dozadu a hnal se k němu s oštěpem připraveným, jak si strhl puklíř od pasu.

„Perrine!“ zavřískla Faile.

Velký Šaido na okamžik zaváhal a Perrin toho využil. Kladivem ho zasáhl z boku do hlavy, až ho nazvedl, než začal padat. Další byl hned za ním, oštěp připravený k bodnutí. Najednou zachrčel, zelené oči nad černým závojem překvapené, padl na kolena a ohlédl se přes rameno na Faile, jež stála za ním. Pomalu přepadl. Ukázalo se, že mu ze zad trčí jílec ze zubaté oceli. Perrin se honem podíval na třetího a zjistil, že také leží na břiše a má v zádech vražené dva nože. Lacile se opírala o Arrelu a plakala. Bezpochyby zjistila, že skutečně někoho zabít není tak snadné, jak si myslela.

Alliandre byla také vepředu, s Maighdin těsně za sebou. Služku nesl vysoký mladý muž v bílém, ale Perrin měl oči jenom pro Faile. Pustil nůž i kladivo, překročil mrtvé a popadl ji do náruče. Její vůně mu naplnila nos. Naplnila mu hlavu. Byla silně cítit ohořelým dřevem, ze všech věcí, ale přesto ji cítil.

„O týhle chvíli jsem snil dlouho,“ vydechl.

„Já taky,“ zamumlala mu do prsou a pevně ho objímala. Její pach byl plný radosti, ale třásla se.

„Ublížili ti?“ zeptal se mírně.

„Ne. Oni… Ne, Perrine, neublížili mi.“ Do radosti se mísily další pachy, neoddělitelně propletené. Tupý, bolestivý pach smutku a mastné aroma pocitu viny. Hanby. Jako tisíc vlasových jehliček. No, ten muž byl mrtvý a žena má právo si ponechat svá tajemství, pokud si to přeje.

„Záleží jedině na tom, že jsi naživu a že jsme spolu,“ řekl jí. „Na tom jediným na světě záleží.“

„Na tom jediném záleží,“ souhlasila a objala ho ještě pevněji. Dost pevně, že u toho sténala námahou. Ale vzápětí se odstrčila a prohlížela mu rány, strkala prsty do trhlin v látce, aby lépe viděla. „Nevypadá to tak špatně,“ prohlásila rázně, i když všechny ty pocity stále ležely ve změti pod radostí. Rozhrnula mu vlasy a zatahala, až sklonil hlavu, aby viděla na ten šrám. „Potřebuješ léčení. Jak jinak. Kolik Aes Sedai jsi přivedl s sebou? Jak jsi—? Ne, na tom teď nezáleží. Je jich dost, aby porazily Šaidy, a to je podstatné.“

„Tohle je spousta Šaidů,“ podotkl a narovnal se, aby na ni viděl. Světlo, špína nešpína, byla tak krásná. „Za…“ pohlédl na slunce, které mělo být výš, „… necelé dvě hodiny tu bude dalších šest nebo sedm tisíc oštěpů. Musíme to tu vyřídit, než dorazí. Co je Maighdin?“ Byla na mladíkově hrudi bezvládná jako péřový polštář. Víčka se jí chvěla, aniž by úplně otevřela oči.

„Unavila se, když nám zachraňovala život,“ vysvětlila Faile. Nechala být jeho zranění a obrátila se k lidem v bílém. „Aravine, vy všichni, začněte shánět gai’šainy. Nejen ty, co mi přísahali věrnost. Všechny v bílém. Odcházíme tam, kde na nás nikdo nedosáhne. Perrine, který směr je nejbezpečnější?“

„Sever,“ sdělil jí. „Na severu je bezpečno.“

„Začni je posílat na sever,“ pokračovala Faile. „Sežeň vozy, povozy, soumary, naložte je vším, co si myslíte, že budeme potřebovat. Honem!“ Lidé se začali hýbat. Rozbíhali se. „Ne, ty zůstaneš tady, Aldine. Budeš muset nést Maighdin. Ty zůstaň taky, Alliandre. A Arrelo, Lacile potřebuje rameno, na kterém by se mohla vyplakat.“

Perrin se zakřenil. Postavte jeho ženu doprostřed domu v plamenech a ona se klidně pustí do hašení. A taky ho uhasí. Sehnul se a očistil si nůž o plášť zelenookého muže, než si ho schoval do pochvy. Kladivo taky potřebovalo otřít. Snažil se nemyslet na to, co špiní mužův kabátec. Oheň v krvi mu pohasínal. Vzrušení pominulo, zůstala jen únava. V ranách mu začínalo tepat. „Poslala bys někoho do pevnosti, aby řekl Banovi a Seonid, že už můžou vylézt?“ požádal a zasunul si kladivo do smyčky na opasku.

Faile na něj užasle zírala. „Oni jsou v pevnosti? Jak? Proč?“

„Alyse ti to neřekla?“ Dokud nechytili Faile, vždycky mu trvalo dlouho, než se rozčílil. Teď cítil, jak v něm vztek bublá. Bublinky doběla rozžhaveného železa. „Prý vás vezme s sebou, až bude odcházet, ale slíbila, že ti řekne, ať jdeš do pevnosti, až uvidíš mlhu na hřebeni a vlci budou výt ve dne. Přísahal bych, že to řekla rovnou. Světlo mě spal, Aes Sedai nemůžeš věřit, ani co by se za nehet vlezlo.“

Faile se podívala k západnímu hřebeni, kde byla mlha stále hustá, a zamračila se. „Ne Alyse, Perrine. Galina. Pokud to taky nebyla lež. Musela to být ona. A taky musí být černá adžah. Jak ráda bych znala její skutečné jméno!“ Pohnula levou rukou a trhla sebou. Byla zraněná. Perrin by nejradši toho velkého Šaida zabil znovu. Faile se tím ale nenechala zpomalit. „Therile, pojď sem. Vidím, jak očumuješ u brány.“

Zpoza brány vylezl hubený kluk. „Táta mi řekl, ať zůstanu a dohlídnu, na tebe, má paní,“ řekl. Měl tak silný přízvuk, že mu Perrin sotva rozuměl.

„To je možné,“ prohlásila Faile rázně, „ale teď zaběhneš do pevnosti a vyřídíš tomu, koho tam najdeš, že tady urozený pán Perrin říká, ať přijdou. Tak už běž!“ Kluk se klepl do čela a rozběhl se.

Asi za čtvrt hodiny se znovu objevil, stále v běhu, následovaný Seonid, Banem a všemi dalšími. Ban ohnul koleno před Faile a zamumlal, jak rád ji zase vidí, než nařídil Dvouříčským, aby kolem brány udělali kruh, luky měli připravené a halapartny zaražené do země. Používal svůj normální hlas. Byl další, kdo se snažil vybrousit své chování. Selande a Faileini ostatní nohsledi ji honem obklopili. Všichni vzrušeně blekotali a vykládali, jak se báli, když se neobjevila poté, co zavyli vlci.

„Jdu za Masuri,“ oznámil Kirklin tónem nepřipouštějícím odpor. Ani na nic nečekal, prostě tasil meč a rozběhl se podél hradby k severu.

Tallanvor vykřikl, když uviděl Maighdin v náručí mladého muže, a museli ho přesvědčovat, že je jenom vyčerpaná. Přesto ji hned chlapíkovi sebral, opřel si ji o prsa a šeptal jí do ucha.

„Kde je Čiad?“ chtěl vědět Gaul. Když zjistil, že s nimi vůbec nebyla, vytáhl závoj. „Děvy mě oklamaly,“ pronesl temně, „ale já ji najdu dřív než ony.“

Perrin ho chytil za ruku. „Je tam spousta mužů, kteří tě budou považovat za Šaida.“

„Musím ji najít první, Perrine Aybaro.“ V jeho hlase a v jeho pachu bylo něco, co mohl Perrin označit jen za srdcebol. Chápal žal z pomyšlení na to, že pro vás může být milovaná žena ztracená navždy. Pustil Gaulův rukáv a on proběhl řadou lučištníků, oštěp a puklíř v ruce.

„Jdu s ním.“ Elyas se křenil. „Možná mu zabráním dostat se do potíží.“ Tasil tesák, jenž mu dal jeho vlčí jméno, Dlouhý zub, a rozběhl se za vysokým Aielanem. Pokud se ti dva nedokážou o sebe postarat, tak už nikdo.

„Jestli jste už skončili se žvaněním, tak chvíli postůj kvůli léčení,“ nařídila Seonid Perrinovi. „Vypadáš, jako bys ho potřeboval.“ Furena a Teryla měla za patami, ruce drželi na jílcích mečů a snažili se dívat naráz na všechny strany. Jako by říkali, že kruh Dvouříčských byl sice pěkný, ale Seonidino bezpečí mají na starosti oni. Vypadali jako levharti sledujíci domácí kočku. Jenomže ona nebyla žádná kočka.

„Nejdřív se postarej o Faile,“ nakázal jí. „Boli ji ruka.“ Faile mluvila s Alliandre a obě byly tak rozzlobené, že by se jim měly ježit ocasy. Bezpochyby se zlobily kvůli Alyse nebo Galině nebo jak se jmenovala.

„Nevidím, že by ona krvácela jako poražené prase.“ Seonid zvedla ruce a uchopila ho za hlavu. Zasáhlo ho známé mrazení, jako by ho náhle ponořila do zimního jezera se zamrzající vodou. Zalapal po dechu a zazmítal se, mlátil rukama, a když ho pustila, rány byly pryč, byť krev na obličeji a šatech zůstala. Taky měl pocit, že by dokázal sníst celého jelena úplně sám.

„Co to bylo?“ Obrátila se drobná zelená k Faile. „Zmiňovala ses o Galině Casban?“

„Druhé jméno neznám,“ řekla Faile. „Kulatolící Aes Sedai s plnými rty, černými vlasy a velkýma očima. Jistým způsobem hezká, ale nepříjemná ženská. Ty ji znáš? Myslím, že musí být černá adžah.“

Seonid ztuhla a zaťala ruce do sukní. „To vypadá na Galinu. Červená a rozhodně nepříjemná. Ale proč pronášíš takové obvinění? Z něčeho takového nemůžeš sestru obvinit ledabyle, i když je tak protivná jako Galina.“

Jak Faile začala vysvětlovat, počínajíc prvním setkáním s Galinou, Perrin se znovu rozčílil. Ta ženská ji vydírala, vyhrožovala jí, lhala jí a pak se ji pokusila zavraždit. Zatínal pěsti, až se mu třásly paže. „Až ji dostanu do rukou, zlomím jí vaz,“ zavrčel, když domluvila.

„Na to nemáš právo,“ vyjela Seonid ostře. „Galina musí být souzena před třemi sestrami zastupujícími soud, a na takovéto obvinění to musí být přísedící. Možná k tomu zasedne celá Věžová sněmovna. Pokud bude shledána vinnou, bude utišena a popravena, ale spravedlnost patří Aes Sedai.“

„Pokud?“ opáčil nevěřícně. „Slyšela jsi, co Faile říkala. Máš snad nějaký pochybnosti?“ Musel vypadat hrozivě, protože Furen s Terylem připluli k Seonid, ruce zlehka položené na jílcích meče, v očích tvrdý výraz.

„Má pravdu, Perrine,“ ozvala se Faile mírně. „Když Jaca Coplina a Lena Congara obvinili, že ukradli krávu, věděl jsi, že to udělali, ale přinutil jsi pantátu Thanea, aby dokázali, že ji ukradli, než jsi dovolil vesnické radě, aby je zmrskala. S Galinou je to stejně důležité.“

„Vesnická rada je nechtěla zmrskat bez soudu, ať jsem říkal cokoliv,“ zamumlal. Faile se zasmála. Zasmála! Světlo, bylo skvělé ji zase slyšet. „Á. No dobře. Galina patří Aes Sedai. Ale jestli se o ni nepostarají, tak pokud ji někdy najdu, udělám to sám. Nemám rád lidi, co ti ubližujou.“

Seonid frkla, byla cítit nesouhlasem. „Máš zraněnou ruku, má paní?“

„Nejdřív se postarej o Arrelu, prosím,“ požádala Faile. Aes Sedai vyvrátila oči a vzala Faileinu hlavu do dlaní. Faile se zachvěla a vydechla, sotva víc než těžký vzdech. Takže to nebylo vážné zranění a už bylo vyléčené. Poděkovala Seonid a vedla ji k Arrele.

Náhle si Perrin uvědomil, že už neslyší žádné výbuchy. Vlastně už žádný neslyšel hodně dlouho. To by mělo být dobré. „Musím zjistit, co se děje. Bane, ty dávej pozor na Faile.“

Faile ho nechtěla nechat jít samotného, a než konečně souhlasil, že si s sebou vezme deset Dvouříčských, objevil se za severním rohem hradby jezdec v lakové zbroji. Tři tenké modré chocholy ho označovaly jako Tylee. Když přijela blíž, uvědomil si, že má přes sedlo vysokého ryzáka přehozenou nahou ženu. Žena byla spoutaná na kotnících, kolenou, zápěstích a loktech. Dlouhé zlaté vlasy se jí téměř couraly po zemi a měla v nich zapletené zlaté náhrdelníky a šňůry perel. Šňůra velkých zelených kamenů a zlata se uvolnila a spadla na zem, když Tylee přitáhla otěže. Sňala si svou podivnou přílbu a položila ji ženě na zadek.

„Pozoruhodná zbraň, ty vaše luky,“ protáhla s očima upřenýma na dvouříčské muže. „Kéž bych měla takové. Kirklin mi řekl, kde tě najdu, můj pane. Začali se vzdávat. Masemovi muži se drželi až na hranici sebevraždy – většina z nich je mrtvá nebo umírá, myslím – a damane ten hřeben proměnily v past, do které by vlezl jenom šílenec. A nejlepší je, že sul’dam už nasadily a’dam dvěma stům ženám. Ten tvůj studený čaj byl tak dobrý, že většina z nich se bez pomoci ani nepostaví. Nechám poslat pro to’raken, aby je odnesli.“

Seonid zachrčela. Tvář měla hladkou, ale pach od vzteku ostrý jako dýka. Zírala na Tylee, jako by se do ní snažila udělat díru. Tylee jí nevěnovala pozornost, jen lehce potřásla hlavou.

„Až moji lidé odejdou,“ řekl Perrin. Dohodu uzavřel s ní. Nechtěl riskovat a zkoušet to s někým jiným. „Jaké jsou naše ztráty kromě Masemových mužů?“

„Lehké,“ odpověděla Tylee. „S tvými lučištníky a damane se jim nepodařilo dostat se blíž. Ještě jsem neviděla, aby bitevní plán proběhl tak hladce. Divila bych se, kdybychom měli dohromady stovku mrtvých.“

Perrin sebou trhl. Předpokládal, že za daných okolností to jsou lehké ztráty, ale budou mezi nimi Dvouříčtí. Ať už je znal, nebo ne, byli jeho starost. „Víš, kde je Masema?“

„S tím, co zbylo z jeho vojska. Není zbabělý, to mu přiznávám. On a jeho dvě stovky – no, teď už stovka – se prosekali přes Šaidy na hřeben.“

Perrin zaskřípal zuby. Takže byl zase mezi tou svou chátrou. Bude to jeho slovo proti Masemovu, proč se ho Aram pokusil zabít, a v každém případě nebylo pravděpodobné, že by ho jeho lidé vydali k soudu. „Musíme vyrazit, než se sem dostanou ostatní. Pokud si Šaidové budou myslet, že záchrana je nablízku, mohli by zapomenout, že se vzdali. Kdo je tvoje zajatky ně?“

„Sevanna,“ řekla Faile chladně. Pach nenávisti byl skoro stejně silný, jako když mluvila o Galině.

Zlatovlasá žena se zkroutila a setřásla si vlasy z obličeje, přičemž ztratila několik dalších náhrdelníků. Oči, upřené na Faile, měla jako zelený oheň nad kusem látky zavázaným přes roubík. Páchla vztekem.

„Sevanna z Džumai Šaido.“ Uspokojení bylo v Tyleeině hlase nepřeslechnutelné. „Hrdě mi to řekla. Taky není zbabělá. Postavila se nám jenom v hedvábném rouše a se šperky, ale podařilo se jí probodnout dva moje Altařany, než jí oštěp sebrali.“ Sevanna zaprskala a zmítala se, jako by se chtěla vrhnout z koně. Dokud ji tedy Tylee neplácla po zadku. Potom se spokojila s mračením na všechny v dohledu. Byla hezky kulatá, i když by si něčeho takového neměl všímat, když tu měl svou ženu. Akorát že Elyas říkal, že ona očekává, že si bude všímat, a tak civěl.

„Činím si nárok na obsah jejího stanu,“ oznámila Faile a střelila po něm přísným pohledem. Možná to neměl dělat tak otevřeně. „Má tam obrovskou truhlu šperků a já je chci. Nedívej se na mě tak hloupě, Perrine. Musíme nakrmit a oblíknout sto tisíc lidí a pomoct jim vrátit se domů. Přinejmenším sto tisíc.“

„Chci jít s tebou, má paní, jestli mě necháš,“ ozval se ten mladík, který držel Maighdin. „A nebudu sám, jestli nás přijmeš.“

„Tvoje paní choť, předpokládám, můj pane,“ pronesla Tylee s očima upřenýma na Faile.

„To je ona. Faile, dovol, abych ti představil generálpraporečníka Tylee Chirgan ve službách seančanské císařovny.“ Možná dokonce sám začínal být uhlazený. „Generálpraporečníku, moje žena. Urozená paní Faile ni Bašere ťAybara.“

Tylee se v sedle uklonila. Faile udělala malé pukrle a lehce sklonila hlavu. I se špinavým obličejem byla vznešená. To mu připomnělo Zlomenou korunu. Debata o té maličkosti bude muset přijít později. Bezpochyby to bude debata dlouhá. Myslel si, že pro něj nebude těžké pozvednout hlas, jak to očividně občas chtěla. „A toto je Alliandre Maritha Kigarin, ghealdanská královna, Světlem požehnaná, obránkyně Garenovy stěny. A moje leníce. Ghealdan je pod mou ochranou.“ Hloupost, ale musel to říct.

„O tom naše dohoda nehovoří, můj pane,“ podotkla Tylee opatrně. „Já nerozhoduju o tom, kam Vždyvítězné vojsko půjde.“

„Jen abys to věděla, generálpraporečníku. A vyřídila těm nad sebou, že Ghealdan mít nemůžou.“ Alliandre se usmívala tak vděčně, až se málem rozesmál. Světlo, Faile se usmívala taky. Hrdě. Přetřel si nos. „Vážně se musíme pohnout, než dorazí ostatní Šaidové. Nechci se ocitnout mezi nimi a všemi těmi zajatci, kteří budou uvažovat, že se zase chopí oštěpu.“

Tylee se zasmála. „Mám s těmito lidmi trochu víc zkušeností než ty, můj pane. Jakmile se vzdají, nebudou bojovat, ani se nepokusí utéct tři dny. Kromě toho někteří moji Altařané právě dělají vatry z jejich oštěpů a luků, čistě pro jistotu. Máme čas rozmístit svoje lidi. Můj pane, doufám, že ti nebudu muset nikdy čelit v poli,“ dodala a stáhla si ocelovou rukavici. „Bude mi ctí, pokud mi budeš říkat Tylee.“ Naklonila se nad Sevannou, aby mu mohla podat ruku.

Perrin chvíli jen zíral. Byl to divný svět. Šel za ní a myslel si, že uzavírá dohodu s Temným, a Světlo vědělo, že to, co někteří Seančané dělali, bylo víc než odporné, ale ta žena byla spolehlivá a slovo držela.

„Jsem Perrin, Tylee,“ řekl a ruku jí stiskl. Opravdu velmi divný svět.

Galina si stáhla košili a hodila ji na hedvábné roucho, pak se sehnula pro jezdecké šaty, které vytáhla ze sedlové brašny. Byly ušité pro větší ženu, ale postačí, dokud nebude moct prodat jeden z těch ohnivých opálů.

„Stůj, jak jsi, Lino,“ ozval se Theravin hlas a Galina se najednou nemohla narovnat, i kdyby les kolem ní byl v plamenech. Mohla ale ječet. „Zmlkni.“ Začala se dusit, jak křik křečovitě spolkla. Stále ale mohla plakat, potichu, a slzy jí padaly do lesní prsti. Kdosi ji hrubě plácl. „Nějak jsi získala tu hůl,“ poznamenala Therava. „Jinak bys tady nebyla. Dej mi ji, Lino.“

Neexistovala možnost odporu. Galina se narovnala, vylovila hůl ze sedlové brašny a podala ji té ženě s jestřábíma očima. Po tvářích se jí koulely slzy.

„Přestaň fňukat, Lini. A nasaď si náhrdelník a obojek. Budu tě muset potrestat za to, že sis je sundala.“

Galina sebou trhla. Ani Theravin příkaz nedokázal zastavit příval slz, ač věděla, že bude potrestaná i za to. Zlatý náhrdelník a obojek se ze sedlové brašny přemístily na ni. Stála tam pouze ve světlých vlněných punčochách a měkkých, zašněrovaných bílých holínkách a váha obojku z ohnivých opálů a opasku ji tiskly k zemi. Oči upírala na bílou hůl v Theraviných rukou.

„Tvůj kůň postačí jako soumar, Lino. Ty máš už navždycky zakázané sednout na koně.“

Musel existovat způsob, jak tu hůl znovu získat. Musel! Therava ji obrátila v rukou, dobírala si ji.

„Přestaň si hrát se svým mazlíkem, Theravo. Co si počneme?“ Belinde, štíhlá moudrá s vlasy téměř vybělenými sluncem a světle modrýma očima, popošla blíž a mračila se na Theravu. Byla kostnatá, s obličejem vhodným k mračení.

Tehdy poprvé si Galina uvědomila, že Therava není sama. Mezi stromy za nimi stálo několik set mužů, žen a dětí. Někteří muži měli ženy přehozené přes ramena, ze všech věcí. Zakryla se rukama, tváře jí zrudly. Dlouhé dny nucené nahoty ji nenavykly na to, že je nahá před muži. Pak si všimla další podivnosti. Jen hrstka byli algai’d’siswai s luky na zádech a toulci u pasu, ale každý muž a každá žena kromě moudrých drželi aspoň jeden oštěp. Měli i zahalené tváře šátkem nebo kusem látky. Co to mohlo znamenat?

„Vracíme se do Trojí země,“ oznámila Therava. „Pošleme běžce ke každému klanu, který lze najít, a řekneme jim, ať opustí mokřinské gai’šainy, ať opustí všechno, co musí, a nenápadně se vrátí do Trojí země. Znovu vybudujeme náš kmen. Šaidové opět povstanou z pohromy, do které nás zavedla Sevanna.“

„To potrvá celá pokolení!“ namítla Modarra. Štíhlá a docela hezká, ale vyšší než Therava, vysoká jako Aiel, se Theravě bez mrknutí postavila. Galina nechápala, jak to dokáže. Před tou ženskou se cukala při jediném pohledu.

„Tak to potrvá celá pokolení,“ prohlásila Therava odhodlaně. „Budeme mít všechen potřebný čas. A Trojí zemi už nikdy neopustíme.“ Zalétla pohledem ke Galině. Ta sebou trhla. „Tohohle se už nikdy nedotkneš,“ řekla a krátce zvedla hůl. „A už se ani nikdy nepokusíš mi utéct. Má silná záda. Naložte ji a půjdeme. Mohli by nás pronásledovat.“

Obtížená měchy s vodou, hrnci a kotlíky, až byla skoro slušně zahalená, se Galina potácela lesem za Theravou. Nemyslela na hůl ani na útěk. Něco se v ní zlomilo. Byla Galina Casban, nejvyšší červeného adžah, zasedající ve svrchované radě černého adžah, a teď bude po zbytek života Theravinou hračkou. Byla Theravinou malou Linou. Po zbytek života. Věděla to. Po lících se jí koulely slzy.