Nůž snů

1 Až zazní poslední

Kolo času se otáčí, a jak věky přicházejí a odcházejí, zanechávají za sebou vzpomínky, z nichž se stávají pověsti. Pověsti vyblednou v mýty, a dokonce i mýty jsou již dávno zapomenuty, když věk, jenž je zrodil, Znovu nadejde. V jednom věku, jejž někteří nazývají třetím, věkem, který má teprve nastat, věkem dávno minulým, se nad rozlámanou horou zvanou Dračí zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátek. Otáčení kola času nemá začátků ani konců. Byl to však nějaký začátek.

Zrozený v záři kulatého, zapadajícího měsíce, ve výškách, kde lidé nemohou dýchat, zrozený mezi vířícími proudy ohřátými ohni hořícími uvnitř rozlámaného vrcholu, začínal ten vítr jako zefyr, ale jak se hnal dolů z prudkého svahu, získával na síle. Nesl v sobě popel a zápach hořící síry, přehnal se s řevem přes zasněžené kopce zvedající se z planiny kolem neuvěřitelně vysoké Dračí hory, zařval a pohazoval si se stromy.

Z kopců se vítr s vytím hnal na východ přes velký tábor, stanovou osadu s dřevěnými chodníky lemujícími ulice ze zamrzlých vyježděných kolejí. Brzy se koleje změní v bláto, zmizí poslední sníh, který nahradí jarní déšť. Pokud tu tábor zůstane tak dlouho. Přes pozdní hodinu bylo mnoho Aes Sedai vzhůru, shromažďovaly se v malých skupinkách pod ochranou kouzla proti odposlouchávání. Nemálo debat bylo hodně živých, skoro rozhádaných, a občas byly opravdu hodně rozčilené. Některé ženy by mávaly pěstmi, kdyby nebyly Aes Sedai. Otázkou bylo, co dál. Každá sestra už věděla, co se stalo u řeky, i když byly podrobnosti útržkovité. Sama amyrlin se potají vydala uzavřít Severní přístav a její člun se převrhl a uvízl v rákosí. Nebylo příliš pravděpodobné, že by v rychlém, ledovém proudu Erinin přežila, a s každou hodinou se i ta malá naděje vytrácela. Amyrlin byla mrtvá. Každá sestra v táboře věděla, že její budoucnost, a možná i život, visí na vlásku, nemluvě o budoucnosti samotné Bílé věže. Co dál? Ale když ten prudký vítr zasáhl tábor, rozevlál stanové plátno jako prapory a zasypal je hroudami sněhu, umlkaly. Ve vzduchu byla náhle silně cítit síra, ohlašující, odkud vítr přiletěl, a nejedna Aes Sedai se rychle pomodlila za odchod zla. Ve chvilce se vítr přehnal a sestry se znovu pustily do rokování o neradostné budoucnosti, takže na ostrý pach rychle zapomněly.

Vítr se hnal dál k Tar Valonu a cestou nabíral na síle. Prosvištěl nad vojenskými tábory u řeky, kde na zemi spali vojáci a markytáni. Vítr z nich serval pokrývky, škubal za stanové plátno, a občas dokonce odnesl celý stan, když kolíčky povolily nebo praskla uvazovací lana. Naložené vozy se kymácely a padaly, prapory se narovnaly, než byly vyrvány, a jejich žerdi se měnily v letící oštěpy, probodávající vše, co jim stálo v cestě. Muži se předkláněli proti větru a snažili se uklidnit koně, kteří se vzpínali a řičeli strachem. Nikdo nevěděl, co vědí Aes Sedai, jenže ten ostrý pach síry, který mrazivý vítr nesl, vypadal jako špatné znamení, a zatvrzelí muži se honem modlili, stejně jako chlapci, jimž ještě teklo mlíko po bradě. Markytáni se přidávali, i zbrojiři, kováři, šípaři, manželky, pradleny a švadleny, všech se zmocnil strach, že nocí kráčí něco černějšího než tma.

Zuřivé pleskání plátna, které se málem trhalo, blábolení lidí a řičení koní dost hlasité, aby přehlušilo i vítr, Siuan Sanče podruhé pomohlo se probrat. Ze síry ve vzduchu ji vyhrkly slzy, za což byla vděčná. Egwain možná dokázala usínat a probouzet se ze spánku stejně snadno, jako si natahovala a stahovala punčochy, ona však nikoliv. Spánek nepřicházel, i když se konečně přinutila si jít lehnout. Jakmile dorazily zprávy od řeky, byla si jistá, že už nikdy neusne, krom z čistého vyčerpání. Pomodlila se za Leanu, ale všechny jejich naděje spočívaly na Egwaininých ramenou, a všechny jejich naděje už byly zřejmě vykuchané a pověšené k usušení. Mohla se zbláznit starostmi. Teď tady byla opět naděje, a ona se neodvažovala zavřít oči ze strachu, že zase usne a neprobudí se dřív než v poledne. Zuřivý vítr utichl, avšak lidský a koňský křik ne.

Unaveně odhrnula pokrývky a roztřeseně vstala. Ustláno neměla zrovna pohodlně, jen na plachtě v rohu nepříliš velkého stanu, ale zamířila sem, i když to znamenalo jízdu na koni. Pochopitelně tou dobou už málem padala ze sedla a nejspíš nebyla duševně v pořádku žalem. Dotkla se pokrouceného prstenového ter’angrialu, který měla na koženém řemínku pověšený kolem krku. Po prvním probuzení, které bylo stejně prudké jako tohle, se hned vrhla pro prsten, který měla ve váčku. Žal už ji přešel, což ji stačilo udržet v pohybu. Najednou si zívla, až jí zapraskalo v kloubech jako v rezavých havlenách. Člověk by si myslel, že Egwainina zpráva, fakt, že Egwain je naživu a poslala zprávu, tu strašnou únavu zažene. Zřejmě ne.

Usměrnila světelnou kouli, aby našla lucernu pověšenou na stanovém kůlu, a knot zapálila pramínkem ohně. Plamínek byl bledý a mihotal se. Byly tu i další lampy a lucerny, ale Gareth pořád vykládal, jak málo lampového oleje jim zbývá. Ohřívadlo nechala být. Na dřevěné uhlí nebyl Gareth tak skoupý jako na olej – dřevěné uhlí se získávalo snadněji – jenže ona chlad příliš nevnímala. Zamračila se na jeho postel, nedotčenou, v rohu stanu. Určitě už věděl o nálezu člunu a kdo se v něm plavil. Sestry dělaly, co mohly, aby před ním udržely pokud možno všechno v tajnosti, ale jaksi se jim to nedařilo tak dobře, jak si myslely. Nejednu překvapil tím, co ví. Pobíhal teď někde venku a organizoval své vojáky k tomu, co rozhodne sněmovna? Nebo už odjel, opustil jejich věc? Už sice nebyla ztracená, jenže o tom on dosud nevěděl.

„Ne,“ zamumlala a cítila se… proradně… že o něm zapochybovala. Za svítání bude pořád tady, i každé další svítání, dokud mu sněmovna nepřikáže odejít. Možná déle. Siuan nevěřila, že by Egwain opustil, i kdyby mu to přikázala sněmovna. Byl tak umíněný, tak hrdý. Ne, tím to nebylo. Gareth Bryne byl čestný muž. Jakmile jednou dal slovo, nevezme ho zpátky, dokud ho nebude zbaven, bez ohledu na cokoliv. A možná, jenom možná, měl i další důvody zůstat. Odmítala na to byť jen pomyslet.

Zahnala myšlenky na Garetha Brynea – proč vlastně přijela do jeho stanu? Bylo by mnohem lehčí odjet do tábora sester a lehnout si do svého stanu, i když byl přeplněný, a dokonce snášet společnost brečící Chesy, i když to by možná nezvládla. Nesnášela pláč, a Egwainina komorná by toho nenechala – důrazně si zakázala na Garetha myslet, pročísla si vlasy, svlékla košili a v matném světle se rychle oblékla. Modré jezdecké šaty měla pomačkané a zastříkané blátem – šla se na člun podívat osobně – ale neměla čas si je vyprat a vyžehlit s pomocí jediné síly. Musela si pospíšit.

Stan byl mnohem menší, než se dalo čekat od generála, takže ve spěchu narazila bokem do psacího stolu, až se mu téměř poskládaly nohy, než ho stačila zachytit, načež málem převrhla skládací stoličku, jediné, co se tu blížilo křeslu, a otloukla si holeně o mosazí obité truhly rozestavené po stanu. To vyvolalo nadávku, která pálila v uších. Věci sloužily jako sedačky i jako truhly, a ta s plochým víkem zároveň byla i stojanem s umyvadlem s bílým džbánem a mísou. Vlastně byly truhly rozmístěné úhledně, ale tak, jak to chtěl on. On tím bludištěm dokázal projít i potmě. Každý jiný by si cestou k jeho posteli zlomil nohu. Asi se musel bát úkladných vrahů, třebaže to nikdy neřekl nahlas.

Sebrala z jedné truhly svůj plášť a přehodila si ho přes rameno. Jen ještě proudem vzduchu zhasla lampu. Chvíli se dívala na Garethovy náhradní holínky stojící u jeho postele. Usměrnila další kouli světla a přesunula ji blíž k botám. Jak si myslela. Čerstvě načerněné. Ten zatracený chlap trval na tom, že si svůj dluh u něj musí odpracovat, a pak se jí plížil za zády – nebo něco horšího, přímo jí pod nosem, když spala – a načernil si svoje zatracené holínky! Zatracený Gareth Bryne se k ní choval jako ke komorné, nikdy se ji ani nepokusil políbit…!

Prudce se narovnala a stiskla rty. Kde se vzala tahle představa? Nezáleželo na tom, co tvrdila Egwain, ona nebyla do zatraceného Garetha Brynea zamilovaná! Ne! Čekalo ji příliš mnoho práce, než aby se zamotala do takové hlouposti. Proto jsi asi přestala nosit krajky, našeptával jí tichý hlásek. Všechny ty hezké věci máš nacpané v truhlách, protože se bojíš. Bojí? Světlo ji spal, nebojí se ani jeho, ani žádného jiného muže!

Opatrně usměrnila zemi, oheň a vzduch a položila na boty tkanivo. Každá kapka černidla a většina barvy slezly a vytvořily lesklou kouli vznášející se ve vzduchu. Kůže zůstala šedá. Malou chvíli zvažovala, že tu kouli hodí na jeho pokrývky. To by bylo vhodné překvapení, až si konečně lehne!

S povzdechem otevřela stanovou chlopeň, vytáhla kouli do tmy a nechala ji cáknout na zem. Pokaždé, když se nechala příliš unést, měl ten chlap velmi neuctivý způsob jednání, jak zjistila, když ho poprvé praštila přes hlavu botami, které mu čistila. A když ji rozzlobil tak, že mu do čaje nasypala sůl. Hodně soli, ale nebyla to její vina, že tolik spěchal a napil se. Tedy, pokusil se napít. Zřejmě mu nikdy nevadilo, když na něj ječela, občas jí to oplatil – občas se jen usmál, což ji rozzuřilo ještě víc! – ale měl své hranice. Mohla ho pochopitelně zastavit jediným tkanivem vzduchu, ale měla v těle tolik cti co on. Světlo ho spal! Na každý pád musela zůstat u něj. Min to řekla, a ona se zřejmě nikdy nemýlila. To byl jediný důvod, proč Garethu Bryneovi nenacpala do krku hrst zlata a neřekla mu, že dostal zaplaceno a ať se jde bodnout. Jediný důvod! Kromě toho měla pochopitelně v těle čest.

Se zívnutím nechala tmavou louži v chladném měsíčním světle. Jestli do ní šlápne, než zaschne, a nanosí si to svinstvo dovnitř, bude to jenom jeho vina, ne její. Alespoň že ta síra už vyprchávala. Přestaly jí slzet oči, i když viděla jenom samý zmatek.

V tom rozlezlém táboře nikdy nebyl zvláštní pořádek. Rozježděné ulice byly docela rovné i široké, aby tudy mohli procházet vojáci, ale jinak to byla náhodná změť stanů, přístřešků a kameny obložených ohnišť. Vypadal, jako by na něj někdo zaútočil. Všude se válely zbořené stany, některé stály na jiných a mnoho dalších bylo nakřivo. Desítky vozů a kár byly převržené nebo obrácené vzhůru nohama. Všude volali lidé o pomoc s raněnými, kterých bylo očividně dost. Ulicí před Garethovým stanem kulhali muži podpíraní dalšími muži a několik skupinek kolem spěchalo s pokrývkami použitými místo nosítek. O kus dál ležely na zemi čtyři postavy zakryté pokrývkami, u nichž klečely ženy, kymácely se dopředu a dozadu a kvílely.

Pro mrtvé nemohla nic udělat, ale mohla vyléčit ostatni. Sice to nebyla její specialita, nebyla v tom vůbec silná, třebaže se jí tato schopnost plně vrátila, když ji Nyneiva vyléčila, ale silně pochybovala, že jsou v táboře dalši sestry. Většinou se vojákům vyhýbaly. Jej i schopnost by byla lepší než nic. A byla by tady zůstala, nebýt zprávy, kterou musela doručit. Bylo nesmírně důležité, aby se co nejrychleji dostala k těm správným lidem. Musela tedy uzavřít uši před sténáním i kvílením, nevšímat si svěšených paží a hadrů držených u krvácejících hlav, jak spěchala ke koním na kraji tábora, kde nad sírou vítězil nasládlý pach koňského hnoje. Hranatý, neoholený chlapík s uštvaným, zamračeným pohledem se pokoušel proběhnout kolem ní, ale ona ho popadla za rukáv.

„Osedlej mi nejmímějšího koně, jakého najdeš,“ přikázala mu, „a udělej to hned.“ Běla by se hodila, ale ona netušila, kde mezi tolika zvířaty je kobyla uvázaná, a nechtěla čekat, až ji někdo najde.

„Chceš se projet?“ zeptal se jí nevěřícně a vytrhl se z jejího sevření. „Jestli máš koně, tak si ho osedlej sama, pokud jsi na to dost hloupá. Mě čeká zbytek noci v zimě, kdy budu ošetřovat ty, kteří se poranili, a bude štěstí, když aspoň jeden neumře.“

Siuan zaskřípala zuby. Tenhle imbecil ji považoval za jednu ze švadlen. Nebo jednu z manželek. Z nějakého důvodu ji to připadalo horší. Strčila mu pěst pod nos tak rychle, že s kletbou ucouvl, dostala však ruku dostatečně blízko, aby určitě nepřehlédl prsten s Velkým hadem. Při pohledu na něj zašilhal. „Nejmimějšího, jakého najdeš,“ zopakovala bezvýrazně. „A rychle.“

Prsten to dokázal. Muž polkl, poškrábal se na hlavě a zadíval se na řady koní, kteří podupávali nebo se třásli. „Mímej,“ zamumlal. „Uvidím, co najdu, Aes Sedai. Mímej.“ Dotkl se rukou čela a odspěchal kolem řady zvířat. Pořád si cosi mumlal.

Siuan taky huhlala, jak přecházela sem a tam, tři kroky a zpátky. Sníh byl rozdupaný do břečky a zase zamrzl, takže ji křupal pod botami. Podle toho, co viděla, mu mohlo trvat celé hodiny, než najde koně, který ji neshodí do příkopu, když uslyší zachrochtat prase. Přehodila si plášť přes ramena a netrpělivě si ho upevnila stříbrnou sponou, přičemž se málem píchla do palce. Tak ona že se bojí? Ukáže zatracenému Garethovi Bryneovi! Sem a tam, sem a tam. Třeba by tam mohla dojít pěšky.

Nebylo by to příjemné, ale rozhodně by to bylo lepší než nechat se shodit ze sedla a možná si přitom zlomit pár kostí. Nikdy nesedala na koně, a to včetně Běly, aby přitom nemyslela na zlomené kosti. Ale chlapík se vrátil s tmavou kobylou s vysokým sedlem.

„Je mírná?“ ujišťovala se Siuan. Klisna našlapovala, jako by se chystala zatancovat, a vypadala energicky. To mělo ukazovat na rychlost.

„Noční lilie je mírná jako řidina, Aes Sedai. Patří mý ženě, a Nemaris je křehká. Nemá ráda koně, co hned jančí.“

„Když to říkáš,“ zabručela Siuan a frkla. Koně byli podle jejích zkušeností málokdy mírní. Ale nedalo se s tím nic dělat.

Chopila se otěží, neohrabaně se vyškrábala do sedla a potom si musela poposednout, aby si neseděla na plášti a nepřiškrtila se při každém pohybu. Klisna však tancovala, ať ji rvala za hubu sebevíc. Ostatně, byla si jistá tím, že to udělá. Už se snaží zlomit jí kosti. To takhle člun – s jedním nebo dvěma vesly, člun pluje tam, kam chcete, zastaví, kde chcete, tedy pokud nejste úplně pitomí a nevíte nic o přílivu, proudech a větru. Jenomže koně mají mozek, i když malý, a to znamená, že se můžou rozhodnout nebrat na vědomí uzdu a otěže a nedělat, co po nich jezdec chce. To je třeba vzít v úvahu, když sednete na zatraceného koně.

„Jedna věc, Aes Sedai,“ ozval se muž, když se Siuan snažila najít pohodlnou polohu. Proč jsou sedla vždycky tvrdší než dřevo? „Dneska večer bych ji, být tebou, nechal jít krokem. Ten vítr, víš, a smrad, no, mohla by být kapku—“

„Nemám čas,“ štěkla Siuan a pobídla klisnu patami. Noční lilie, mírná jako řidina, skočila, až Siuan málem přepadla přes zadní rozsochu. Ještě že se stačila zachytit o hrušku, jinak by spadla. Měla dojem, že za ní ten člověk něco křičí, ale nebyla si jistá. Co pod Světlem považovala Nemaris za dovádivého koně? Kobyla vyletěla z tábora, jako by se pokoušela vyhrát dostih, a hnala se k zapadajícímu měsíci a Dračí hoře, temné špici zvedající se na pozadí hvězdnaté oblohy.

Za Siuan vlál plášť. Nepokoušela se koně zpomalit, spíš ho pobízela patami a plácala ho po krku otěžemi, jak to viděla u ostatních. Musela se k sestrám dostat dřív, než některá udělá něco neuváženého a nenapravitelného. Napadlo ji příliš mnoho možností. Kobyla cválala kolem lesíků a vesniček i větších statků s kamennými zídkami ohrazenými pastvinami a poli. Pod sněhem zasypanými břidlicovými střechami, za kamennými nebo cihlovými zdmi spali obyvatelé, které prudký noční vítr nevzbudil. Ve všech domech bylo ticho a tma. Dokonce i zatracené krávy a ovce si nejspíš užívaly nočního spánku. Sedláci vždycky mívali krávy a ovce. A prasata.

Nadskakujíc v tvrdém sedle, pokusila se opřít kobyle o krk. Tak se to dělalo, viděla to. Vzápětí jí vypadla noha ze třmene, takže málem sletěla na zem, a jen tak tak se vyškrábala zpátky a dostala nohu zpátky do třmene. Mohla prostě jen sedět zpříma, jednu ruku zaťatou do sedlové hrušky a druhou do otěží. Plášť ji nepříjemně tahal za hrdlo a nadskakovala tak tvrdě, až jí cvakaly zuby, pokud ve špatnou chvíli otevřela ústa. Ale vytrvala, dokonce znovu pobídla koně. Světlo, do svítání bude samá modřina. Pokračovala v cestě nocí, s každým krokem koně sebou plácla do sedla, ale aspoň to, jak zatínala zuby, jí bránilo zívat.

Konečně se ze tmy mezi stromy vynořily řady koní a vozů, které lemovaly tábor Aes Sedai, a ona s úlevou přitáhla vší silou otěže. Když se kůň řítí tak rychle, určitě to vyžaduje pořádné zatáhnutí. Noční lilie se opravdu zastavila, a to tak prudce, že by jí byla Siuan přeletěla přes hlavu, kdyby se kobyla zároveň nepostavila na zadní. Siuan se s vytřeštěnýma očima držela koňského krku, dokud se zvíře zase nepostavilo na všechny čtyři. A ještě chvíli nato.

Taky si uvědomila, jak Noční lilie funí. Vlastně lapá po dechu. Necítila žádné sympatie. To hloupé zvíře se ji pokoušelo zabít, přesně, jak věděla, že to udělá! Chvíli jí trvalo, než se vzpamatovala, ale pak si zase přitáhla plášť, uchopila otěže a pomalu projela kolem vozů a dlouhé řady koní. Ve tmě mezi koňmi se pohybovali nezřetelní muži, bezpochyby pacholci a podkováři opečovávali viditelně znepokojená zvířata. Klisna už byla povolnější. Vlastně to vůbec nebylo špatné.

Vjela do samotného tábora a chviličku váhala, než uchopila saidar. Zvláštní, považovat tábor plný Aes Sedai za nebezpečné místo, ale byly tu zavražděny dvě sestry. Vzhledem k okolnostem jejich smrti nebylo příliš pravděpodobné, že by ji jediná síla zachránila, kdyby byla cílem ona, ale .saidar jí alespoň poskytoval zdání bezpečí. Dokud nezapomene, že to je jenom zdání. Po chvíli spletla prameny ducha tak, aby skryly její schopnost i záři jediné síly. Nakonec nebylo nutné dávat to ostatním na vědomí.

Dokonce i v tuto hodinu, kdy byl měsíc nízko nad západním obzorem, se po dřevěných chodnících pohybovali lidé, služky a dělníci spěchající pozdě za prací. Nebo možná brzy. Stany tady byly všech možných velikostí a tvarů. Ve většině byla tma, ale v mnoha větších stanech zářily lampy nebo svíce. Za daných okolností nebylo divu. Kolem každého ozářeného stanu nebo před ním stáli muži. Strážci. Nikdo jiný by nedokázal stát tak nehybně, aby splýval s nocí, zvlášť za tak mrazivé noci, jako byla ta dnešní. S jedinou silou rozeznávala i ostatní, kteří díky svým strážcovským plášťům mizeli ve stínech. Vzhledem k zavražděným sestrám a tomu, co se k nim muselo nést přes pouto od Aes Sedai, nebylo vůbec divu. Siuan předpokládala, že nejedna sestra by si nejradši rvala vlasy, nebo by ráda rvala vlasy někomu jinému. Strážci si jí všimli, otáčeli za ní hlavy, jak pomalu projížděla zamrzlými vyježděnými kolejemi a hledala.

Sněmovna se to pochopitelně musela dozvědět, jenže nejdřív to musely slyšet jiné. Podle jejího odhadu byly mnohem náchylnější udělat něco… unáhleného. A pravděpodobně s katastrofálními následky. Přísahy je držely, ale přísahy dané pod nátlakem ženě, již nyní považovaly za mrtvou. Pro sněmovnu, pro většinu sněmovny, přibily svou vlajku na stěžeň, když přijaly křeslo přísedící. Žádná z nich neskočí, dokud si nebude naprosto jistá tím, kde přistane.

Šeriamin stan byl příliš malý na to, co tam určitě muselo být, a navíc v něm byla tma. Siuan však pochybovala, že tam Šeriam spi. Morvrinin stan, dost velký, aby se v něm směstnaly čtyři ženy, by postačil, pokud by tam bylo místo mezi všemi těmi knihami, jež se hnědé na pochodu podařilo sesbírat, ale i v něm byla tma. Třetí volba byla úspěšná, a ona před ním zastavila Noční lilii.

Myrelle měla dva špičaté stany, jeden pro sebe a druhý pro své tři strážce – tři, které se odvážila přiznat – a v jejím stanu jasně svítilo světlo a na záplatovaných stěnách se pohybovaly stíny žen. Na chodníku před stanem stáli tři zcela odlišní muži – podle nehybnosti to byli strážci ale Siuan je ignorovala. O čem se to ženy uvnitř baví? Ačkoliv si byla jistá, že to nebude k ničemu, spletla vzduch s troškou ohně. Její tkanivo se dotklo stanu a narazilo na bariéru proti odposlouchávání. Pochopitelně byla převrácená, takže ji neviděla. Pokusila se o to čistě pro případ, že by ženy byly náhodou neopatrné. Což ovšem nebylo příliš pravděpodobné vzhledem k tomu, jaké tajemství skrývaly. Stíny na plátně znehybněly. Věděly, že to někdo zkusil. Siuan dojela až ke stanu a říkala si, o čem asi mluví.

Když sesedala – podařilo se jí změnit pád v něco, co se trochu podobalo sesednutí – jeden ze strážců, Šeriaminin Arinvar, hubený Cairhieňan jenom o fous vyšší než ona, přistoupil, uklonil se a chtěl převzít otěže, ale ona ho zahnala. Propustila saidar a uvázala klisnu ke dřevěnému sloupku u chodníku, přičemž udělala uzel, který by udržel i pořádně velký člun v silném větru a proudu. Ne ty ledabylé smyčky, které používali ostatní, to tedy ne. Možná nejezdila ráda, ale když už jednou někam koně uvázala, chtěla ho tam mít, až se vrátí. Arinvar při pohledu na její uzel zvedl obočí, ale on za to zatracené zvíře nebude muset platit, pokud se utrhne a uteče.

Jen jeden z druhých dvou strážců patřil Myrelle, Avar Hachami, Saldejec s nosem jako orlí zobák a hustými šedými kníry. Jen po ní loupl okem, nepatrně naklonil hlavu a dál se věnoval strážcování. Morvrinin Jori, malý, plešatý a tlustý, měl ruku položenou na jílci meče. Údajně byl mezi strážci jeden z nejlepších šermířů. Kde jsou ostatní? Pochopitelně se nemohla zeptat, stejně jako se nemohla ptát, kdo je uvnitř. Ty muže by tím šokovala. Nikdo jí nebránil ve vstupu, takže věci ještě nebyly tak špatné.

Uvnitř ze dvou ohřívadel vycházela vůně růží a vzduch byl ve srovnání s venkem téměř teplý. Našla tu všechny, jež najít doufala. Dívaly se, kdo to přichází.

Sama Myrelle seděla na židli v hedvábném županu pokrytém červenými a žlutými kytkami, ruce zkřížené na prsou, a tvářila se tak klidně, že to podtrhovalo žár v jejích očích. Zářilo kolem ni světlo jediné síly. Nakonec to byl její stan, to ona tu spletla ochrany. Šeriam, sedící na kraji Myrellina kavalce, rovná jako svíčka, předstírala, že si upravuje modře prostřihávané suknice. Vypadala stejně ohnivě, jako měla ohnivé vlasy, a když uviděla Siuan, rozčílila se ještě víc. Neměla štolu kronikářky, což bylo špatné znamení.

„Měla jsem tušit, že to budeš ty,“ pronesla Karlinja chladně s pěstmi v bok. Nikdy nebyla příjemná, ale teď jí lokny, nedosahující ani k ramenům, rámovaly tvář jako vytesanou z ledu téměř stejně světlého, jako byly její šaty. „Nedovolím, abys poslouchala mé soukromé hovory, Siuan.“ No ano, myslely si, že je konec.

Kulatolící Morvrin se kupodivu netvářila nepřítomně ani ospale, i když měla hnědé šaty pomačkané. Obešla kulatý stolek, na němž na lakovaném podnose stál vysoký stříbrný džbán a pět stříbrných pohárů. Sáhla do váčku u pasu a vrazila Siuan do ruky hřeben vyřezaný z rohoviny. „Jsi celá rozcuchaná, ženská. Uprav si vlasy, než si tě nějaký trouba splete s holkou z krčmy a pokusí se posadit si tě na koleno.“

„Egwain a Leana jsou naživu a uvězněné ve Věži,“ oznámila Siuan klidněji, než se cítila. Holka z krčmy? Sáhla si na vlasy a zjistila, že druhá žena měla pravdu. Hned hrábla hřebenem do toho vrabčího hnízda. Když chcete, aby vás ostatní brali vážně, nemůžete vypadat, jako kdybyste se muchlali v uličce. Měla s tím už tak dost potíží, a bude mít ještě pár let poté, co znovu položí ruce na hůl přísah. „Egwain ke mně promluvila ve snu. Podařilo se jim zablokovat přístavy, ale chytili je. Kde jsou Beonin s Nisao? Jedna z vás ať pro ně doběhne. Nechci měřit stejnou rybu dvakrát.“ Tak. Jestli si myslí, že se zbavily přísah i Egwaininých rozkazů, aby ji poslouchaly, tohle by je mělo vyvést z omylu. Až na to, že se žádná nepohnula, aby poslechla.

„Beonin chtěla jít spát,“ prohlásila klidně Morvrin a prohlížela si Siuan. Velmi pozorně si ji prohlížela. Za klidnou tváří skrývala bystrý mozek. „Byla na řeči už příliš unavená. A proč bychom měly říkat Nisao, aby se k nám připojila?“ Na to se Myrelle zamračila, protože byla kamarádka Nisao, ale druhé dvě Aes Sedai kývly na souhlas. Nepovažovaly Beonin za součást spolku, třebaže složila stejnou přísahu věrnosti jako ony. Podle Siuanina názoru si tyhle ženy nikdy nepřestaly myslet, že by nějak mohly řídit události, i poté, co se jim kormidlo už dávno vymklo z rukou.

Šeriam vstala, jako by chtěla vyběhnout, dokonce si vykasala sukně, ale to nemělo nic společného se Siuaniným příkazem. Hněv zmizel, nahradila ho dychtivost. „Prozatím je rozhodně nepotřebujeme. ‚Uvězněné‘ znamená, že jsou v kobkách hluboko pod sněmovnou a čekají na soud. Můžeme tam odcestovat a osvobodit je dřív, než Elaida zjistí, co se děje.“

Myrelle důrazně kývla, vstala a chtěla si rozvázat pásek u županu. „Myslím, že strážce bychom měly nechat tady. Na tohle je nebudeme potřebovat.“ Natáhla hlouběji z pravého zdroje, už se připravovala.

„Ne!“ štěkla Siuan a trhla sebou, jak se jí hřeben zachytil ve vlasech. Občas ji napadlo, že si je ostříhá, ale Gareth jí je pochválil, řekl, že se mu velice líbí, jak se jí otírají o ramena. Světlo, copak před ním neunikne ani tady? „Egwain nebudou soudit a není v kobkách. Nechtěla mi říct, kde přesně je, akorát říkala, že ji neustále hlídají. A dala rozkaz, že se nikdo nemá pokoušet ji zachraňovat.“

Ostatní ženy na ni zíraly v šokovaném tichu. Pravdou bylo, že ona sama se s Egwain kvůli tomu pohádala, ale zbytečně. Byl to rozkaz vydaný amyrlin, a s plnou mocí.

„Co říkáš, je naprosto iracionální,“ prohlásila nakonec Karlinja. Stále mluvila chladně a tvářila se vyrovnaně, ale zbytečně si uhlazovala bílou vyšívanou sukni. „Kdybychom my chytily Elaidu, soudily bychom ji a nejspíš utišily.“ Kdyby. Jejich pochybnosti a strach ještě nebyly rozptýleny. „A protože ona má Egwain, určitě udělá totéž. Nepotřebuju Beonin, aby mi řekla, co v tomto ohledu praví zákon.“

„Musíme ji zachránit, bez ohledu na to, co chce ona!“ Šeriam mluvila stejně ohnivě jako Karlinja chladně a v zelených očích jí jiskřilo. Ruce zatínala do sukní. „Neuvědomuje si, v jakém je nebezpečí. Musí být v šoku. Naznačila nějak, kde ji drží?“

„Nepokoušej se před námi něco skrývat, Siuan,“ dodala rázně Myrelle. Její oči byly jako oheň a na důraz trhla za hedvábný pásek. „Proč tají, kde ji drží?“

„Ze strachu, že uděláte, co se Šeriam navrhujete.“ Siuan vzdala boj s rozcuchanými vlasy a hodila hřeben na stůl. Nemohla zde stát a česat se a čekat, že jí budou věnovat pozornost. Vrabčí hnízdo bude muset stačit. „Hlídají ji, Myrelle. Sestry. A nevzdají se jí snadno. Jestliže se pokusime ji zachránit, budou umírat Aes Sedai rukama Aes Sedai, ale to už se nesmí stát, jinak se rozplynou veškeré naděje na mírové urovnání rozkolu ve Věži. Nesmíme dovolit, aby se to stalo znovu, takže žádná záchrana nebude. A netuším, proč se Elaida rozhodla, že ji nebude soudit.“ Egwain v tomto ohledu mluvila mlhavě, jako by tomu sama pořádně nerozuměla. Jinak se však vyjádřila jasně, což by neudělala, pokud by si nebyla naprosto jistá.

„Mírové,“ zamumlala Šeriam a znovu se posadila na kavalec. Znělo to nesmírně hořce. „Byla vůbec někdy naděje, že to půjde? Elaida zrušila modré adžah! Jaká je potom šance na mír?“

„Elaida nemůže jen tak zrušit adžah,“ podotkla Morvrin, jako by to mělo něco společného s projednávanou věcí. Poplácala Šeriam po rameni, ale zrzka její ruku smetla.

„Vždycky je zde naděje,“ ozvala se Karlinja. „Přístavy jsou zablokované, to posílilo naši pozici. Každé ráno probíhá vyjednávání…“ Ustaraně se odmlčela, nalila si čaj a napila se, aniž by si ho osladila medem. Zablokování přístavů nejspíš samo o sobě ukončí vyjednávání, i když ne že by se vyjednavačky někam dostávaly. Nechá je Elaida pokračovat, když teď má v rukou Egwain?

„Nechápu, proč Elaida nepostaví Egwain před soud,“ zabručela Morvrin, „protože ji může snadno odsoudit, ale zůstává faktem, že je vězeňkyně.“ Nebyla vzteklá jako Šeriam s Myrelle, ani chladná jako Karlinja. Prostě předkládala fakta a jen u toho tiskla rty. „Jestli ji nechce soudit, takji chce určitě zlomit. Ukázala, že je silnější, než jsem si zprvu myslela, ale nikdo není tak silný, aby odolal Bílé věži, když se rozhodne ho zlomit. Musíme zvážit následky, pokud ji nedokážeme dostat dřív ven.“

Siuan zavrtěla hlavou. „Nedostane dokonce ani výprask, Morvrin. Netuším proč, ale nechtěla by po nás, abychom ji nechaly být, kdyby ji měly mučit—“

Odmlčela se, protože se odhrnula stanová chlopeň a vstoupila Lelaine Akaši, šátek s modrými třásněmi přehozený přes ramena. Šeriam vstala, třebaže nemusela. Lelaine byla přísedící, ale Šeriam byla kronikářka. Jenomže Lelaine byla v modře prostřihávaném sametu působivá i přes útlý pas, ztělesněná důstojnost, a působila ještě autoritativněji než obvykle. Byla dokonale učesaná, mohla po dobrém nočním spánku vstupovat do sněmovny.

Siuan se otočila ke stolu a popadla džbán, jako by to předvídala. Normálně v této společnosti jen nalévala čaj a mluvila, pokud se jí někdo zeptal. Když zůstane potichu, vyřídí Lelaine, co chce, s ostatními a na ni se ani nepodívá. Málokdy se na ni dívala.

„Myslela jsem, že ten kůň venku je tentýž, na kterém jsem tě viděla přijíždět, Siuan.“ Lelaine přelétla pohledem po ostatních sestrách, jež teď nasadily dokonale vyrovnaný výraz. „Nevyrušuju?“

„Siuan říkala, že Egwain žije,“ pronesla Šeriam, jako by v přístavu sdělovala cenu okouna z delty. „I Leana. Egwain se Siuan mluvila ve snu. Odmítá se nechat zachránit.“ Myrelle po ní úkosem koukla, ale Siuan by ji nejradši praštila po hlavě! Lelaine by sice nejspíš sama vzápětí vyhledala, ale řekla by jí to sama, nevysypala by to takhle rovnou na molo. Poslední dobou se Šeriam chovala přelétavé jako mladší novicka.

Lelaine našpulila rty a upřela oči jako nebozezy na Siuan. „To řekla? Měla bys nosit svou štolu, Šeriam. Jsi přece kronikářka. Projdeš se se mnou, Siuan? Už je to dávno, co jsme si promluvily o samotě.“ Jednou rukou odhrnula chlopeň a přenesla pronikavý pohled na ostatní sestry. Šeriam se začervenala, jak to dokážou jen zrzky, a z měšce u pasu honem vytáhla štolu, kterou si položila přes ramena. Myrelle a Karlinja však Lelainin pohled upřeně opětovaly. Morvrin si konečkem prstu poklepávala na kulatou bradu, jako by ostatní nevnímala. Možná je nevnímala. Byla už prostě taková.

Došly jí Egwaininy rozkazy? Siuan se ani nemohla přesvvědčit, když odkládala džbán. Návrh od sestry Lelainina postavení, ať už byla přísedící nebo ne, byl pro někoho v Siuanině postavení rozkazem. Popadla plášť, zvedla si sukně, vyšla ven a cestou poděkovala Lelaine, že jí drží vchod otevřený. Světlo, doufala, že ty hlupačky poslouchaly, co jim říkala.

Nyní venku stáli čtyři strážci, jeden z nich byl Lelainin Burin, malý Domanec s měděnou pletí, zabalený ve strážcovském plášti, až skoro nebyl vidět, a Avara nahradil další Myrellin, Nuhel Dromand, vysoký, rozložitý, s illiánskou bradkou a oholeným horním rtem. Vypadal by jako socha, nebýt mlhy pod nosem. Arinvar se poklonil Lelaine, rychle a formálně. Nuhel s Jorim dál hlídali, stejně jako Burin.

Uzel na otěžích Noční lilie trvalo stejně dlouho rozvázat jako zavázat, ale Lelaine trpělivě čekala, než se Siuan narovná s otěžemi v rukou, načež pomalu vykročila po dřevěném chodníku kolem tmavých stanů. Tvář jí ve tmě nebyla vidět. Neuchopila jedinou sílu, takže to Siuan nemohla udělat taky. S Burinem za patami šla Siuan vedle Lelaine, vedla si kobylu a mlčela. Začít musela přísedící, a nejenom proto, že byla přísedící. Siuan potlačovala nutkání ohnout krk, aby se snížila o ten coul, o který druhou ženu převyšovala. Málokdy teď vzpomínala na dobu, kdy bývala amyrlin. Stala se znovu Aes Sedai, a k tomu patřilo zapadnout na místo mezi sestrami. Ten zatracený kůň se jí otíral nosem o ruku, jako by se považoval za mazlíčka, a ona si přendala otěže do druhé ruky, aby si tu první mohla otřít. Špinavé, slintající zvíře. Lelaine si ji úkosem prohlížela a Siuan zrudla. Instinktivně.

„Zvláštní kamarádky to máš, Siuan. Myslím, že některé z nich tě chtěly poslat pryč, když ses objevila v Salidaru. Šeriam bych chápala, i když to, že teď stojí o tolik výš než ty, je určitě trapné. To byl hlavní důvod, proč jsem se ti já sama vyhýbala, abych se vyhnula té trapnosti.“

Siuan málem spadla brada. To se téměř přiblížilo něčemu, o čem se nikdy nemluvilo, téměř, přestupek, který by od této ženy nikdy nečekala. Od sebe možná – zapadla na své místo, ale nemohla popřít, kdo je – od Lelaine však nikdy!

„Doufám, že se opět spřátelíme, Siuan, i když pochopím, pokud to nepůjde. Dnešní setkání potvrzuje, co mi řekla Faolain.“ Lelaine se zasmála a sepjala ruce v pase. „Neškleb se tak, Siuan. Ona tě nezradila, aspoň ne schválně. Jenom jí něco uklouzlo, a já na ni zatlačila. Dost tvrdě. Není to vhodný způsob, jak zacházet se sestrou, ale ona je jenom přijatá novicka, dokud neprojde zkouškou. Bude z ní skvělá Aes Sedai. Velice neochotně mi prozradila, co mohla. Jenom útržky a pár jmen, ale dala jsem si to dohromady s tebou na tom shromáždění, takže jsem si udělala celý obrázek. Zřejmě už ji můžu pustit. Rozhodně už mě nikdy nebude špehovat. Ty a ty tvoje kamarádky jste Egwain velice věrné, Siuan. Budeš stejně věrná i mně?“

Tak proto to vypadalo, že se Faolain schovává. Kolik útržků odhalila, když na ni Lelaine zatlačila? Nevěděla všechno, bude však lepší předpokládat, že Lelaine to ví. I s tváří ve stínu to bylo jasné. Siuan se musela připravit ke střetu s druhou ženou. Některé instinkty jsou u Aes Sedai příliš silné. „Jsem ti věrná jako přísedící za mé adžah, ale Egwain al’Vere je amyrlin.“

„To taky je.“ Lelaine se tvářila nevzrušeně, nakolik na ni Siuan viděla. „Mluvila s tebou ve snu? Pověz mi, co víš o tom, v jaké situaci se nachází, Siuan.“ Siuan se přes rameno ohlédla na strážce. „Jeho si nevšímej,“ napomenula ji přísedící. „Nemám před Burinem žádné tajemství už dvacet let.“

„Ve snu,“ souhlasila Siuan. Rozhodně nehodlala přiznat, že jen proto, aby ji zavolala do Salidaru v Tel’aran’rhiodu. Neměla mít u sebe ten prsten. Sněmovna by jí ho okamžitě sebrala, kdyby to zjistila. Klidně – přinejmenším navenek – sdělila Lelaine všechno, co pověděla Myrelle a ostatním, a víc. Ale ne všechno. Ne že šlo o jistou zradu. Která musela vzejít ze samotné sněmovny – nikdo jiný o plánu na zablokování přístavů nevěděl – ale dotyčná nemohla vědět, že zrazuje Egwain. Jenom to, že pomáhá Elaidě, což bylo samo o sobě záhadou. Proč by některá z nich chtěla pomáhat Elaidě? Od začátku se povídalo o tajných Elaidiných pomahačkách, ale ona sama tu představu už dávno zapudila. Každá modrá si určitě přála Elaidu sesadit, ale dokud nezjistí, kdo je za to zodpovědný, žádná přísedící ani modrá se nedozví všechno. „Svolala na zítra zasedání sněmovny… ne, bude to dnes v noci, až zazní poslední,“ dokončila. „Ve Věži, ve věžové sněmovně.“

Lelaine se rozesmála tak silně, až si musela setřít slzy z očí. „To stojí za to. Sněmovna se sejde rovnou Elaidě pod nosem. Nejradši bych jí to řekla, jen abych viděla její obličej.“ Stejně náhle se zase zatvářila vážně. Lelaine měla smích vždy připravený, kdykoliv se rozhodla zasmát se, ale v jádru byla vždy vážná. „Takže Egwain si myslí, že se adžah obracejí proti sobě navzájem. To není možné. Viděla jen hrstku sester, jak jsi říkala. Přesto by stálo za to podívat se příště do Tel’aran’rhiodu. Snad někdo něco objeví v obydlí adžah, místo aby se pořád všechny soustředily na Elaidinu pracovnu.“

Siuan stěží potlačila úšklebek. Hodlala si v Tel’aran’rhiodu trochu zapátrat sama. Kdykoliv se ve světě snů vydala do Věže, vypadala jinak a měla jiné šaty pokaždé, kdykoliv zahnula za roh, ale teď si bude muset dávat větší pozor než obvykle.

„Odmítnout záchranu je asi rozumné, dokonce chvályhodné – nikdo nechce žádné další mrtvé sestry – nicméně velice riskantní,“ pokračovala Lelaine. „Žádný soud, a dokonce ani výprask ne? Jakou hru to Elaida hraje? Myslí si, že ji přinutí hrát znovu přijatou? To není moc pravděpodobné.“ Avšak kývla si, jako by o tom přemýšlela.

Hovor mířil nebezpečným směrem. Jestli sestry přesvědčí samy sebe, že vědí, kde by Egwain mohla být, zvyšovala se tím pravděpodobnost, že se ji někdo pokusí dostat ven bez ohledu na stráže Aes Sedai. Zkoušet to na špatném místě by mohlo být stejně nebezpečné jako na správném, pokud ne víc. Ahorší bylo, že Lelaine něco opomíjela.

„Egwain svolala zasedání sněmovny,“ ozvala se Siuan kysele. „Půjdeš?“ Odpovědí jí bylo káravé mlčení, a jí znovu zahořely tváře. Některé věci byly opravdu hluboce zakořeněné.

„Pochopitelně že půjdu,“ připustila Lelaine nakonec. Přímé prohlášení, ale až po odmlce. „Půjde celá sněmovna. Egwain al’Vere je amyrlin a máme vyhovující snový ter’angrial. Možná nám vysvětlí, jak se chce udržet, pokud ji Elaida hodlá zlomit. To mě opravdu zajímá.“

„Tak v čem ti mám tedy být věrná?“

Lelaine namísto odpovědi pokračovala v cestě nocí a tmou a pečlivě si urovnávala šátek. Burin ji následoval jako zpola neviditelný lev. Siuan si za ní pospíšila, táhla za sebou Noční lilii a bránila té hloupé kobyle, aby se jí znovu otřela o ruku.

„Egwain al’Vere je zákonitá amyrlin,“ začala Lelaine nakonec. „A bude jí až do své smrti. Nebo utišení. Pokud dojde k něčemu takovému, vrátily bychom se zpátky na začátek, kdy by o hůl a štolu usilovala Romanda a já bych se jí v tom snažila zabránit.“ Zafrkala. „Ta ženská by byla stejně hrozná jako Elaida. Naneštěstí má dost velkou podporu, aby v tomtéž zabránila mně. Byly bychom zase tam, kde jsme byly, akorát že pokud Egwain zemře nebo bude utišena, ty a tvoje kamarádky budete stejně věrné mně, jako jste byly jí. A pomůžete mně získat amyrlinin stolec i přes to, co chce Romanda.“

Siuan měla pocit, že se jí žaludek změnil v kus ledu. Za tou první zradou určitě žádná modrá nebyla, ale přinejmenším jedna modrá teď měla důvod Egwain zradit.