Nůž snů

37 Princ krkavců

Mat se opíral o vysokou sedlovou rozsochu, ašandarei položené šikmo přes Okův krk, a mračil se na oblohu. Slunce už bylo za polednem. Jestli se Vanin a ti smrtonoši nevrátí brzy, mohl by nakonec vést bitvu, kdy by slunce svítilo kušovníkům do očí, nebo hůř, za soumraku. Nejhorší ze všeho bylo, že nad horami na východě visely tmavé mraky. Od severu vál v poryvech vítr. Ten mu nepomůže. Déšť vypustí lasičku do kurníku. V dešti se tětivám nevedlo nejlépe. No, s trochou štěstí ještě chvíli pršet nebude, ale ještě si nevšiml, že by ho jeho štěstí chránilo před promočením v lijáku. Neodvažoval se čekat až do zítra. Ti chlapi honící Tuon by mohli znovu zachytit pach Karedeho lidí a on by pak na ně musel zaútočit nebo nalíčit past dřív, než Karedeho chytí. Lepší aby oni přišli za ním na místo, které si vybere. Najít vhodné místo nebylo s mapami mistra Roidelleho na jedné straně a Vaninem a ostatními zvědy na straně druhé nijak obtížné.

Aludra si dělala starosti kvůli jedné ze svých vysokých, kovem obitých trubic, a jak cosi zkoumala u širokého dřevěného dna, obličej jí zakrývaly copánky s korálky.

Byl by raději, kdyby zůstala se soumary jako Tom a panímáma Anan. Dokonce i Noal byl ochotný zůstat, i kdyby jen proto, aby pomohl Juilinovi a Amatheře s hlídáním Olvera. Kluk se nemohl dočkat bitvy, mohl by brzy skončit dočista mrtvý. Věci byly už tak dost špatné, když Olvera kazil jenom Haman a ostatní tři, ale teď ho polovina mužstva učila zacházet s mečem a dýkou a bojovat holýma rukama a zjevně mu plnila hlavu příběhy o hrdinech, podle toho, jak se choval a žebral, aby směl na nájezdy s Matem a tak. Aludra byla skoro stejně hrozná. Každý mohl použít její škrtátka, aby zapálil zápalnou šňůru, jakmile měla trubku nabitou, ale ona trvala na tom, že to bude dělat sama. Byla pěkně divoká a nelíbilo se jí, že se ocitla na stejné straně jako Seančané, byť to byla jen dočasná dohoda. Připadalo jí špatné, že uvidí její dílo a nebudou na opačném konci. Leilwin s Domonem seděli na koních a dohlíželi na nijak proto, aby se ujistili, že neudělá žádnou hloupost, tak aby ji chránili. Mat doufal, že Leilwin sama neudělá žádnou hloupost. Protože mezi lidmi, s nimiž měli dnes bojovat, bude zjevně pouze jediný Seančan, usoudila, že má právo být tam, a podle toho, jak se mračila na Musengeho a ostatní smrtonoše, to vypadalo, že má dojem, že jim musí něco dokázat.

Tři Aes Sedai stojící vedle sebe s otěžemi v rukou vrhaly na Seančany také temné pohledy, stejně jako Blaerik a Fen, kteří snad nevědomky hladili jílce mečů. Joline a její dva strážci byli jediní, koho zdrtila Šeraineina ochota odejít s Tuon – co Aes Sedai cítí ohledně nějaké věci, bylo obvykle totéž, co cítili její strážci – ale vzpomínka na uvázání byla pro Edesinu a Teslyn příliš čerstvá, než aby se v přítomnosti seančanských vojáků cítily příjemně. Bethamin a Seta stály pokorně s rukama sepjatýma v pase kousek stranou od sester. Bethamin její světlý ryzák dloubl nosem do ramene a vysoká, tmavá žena zvedla ruku, aby ho pohladila, než ji strhla dolů a znovu zaujala pokornou pózu. Stále se toho odmítaly zúčastnit. Joline a Edesina to daly jasně najevo, ale zdálo se, že chtějí mít obě ženy pod dohledem, aby se o tom ujistily. Seančanky se dívaly všude, jen ne na seančanské vojáky. Co se toho týkalo, Bethamin, Seta i Leilwin jako by pro Musengeho a jeho bandu neexistovaly. Světlo ho spal, už tak bylo ve vzduchu napětí, až Mat skoro cítil, jak mu zase visí provaz kolem krku.

Oko netrpělivě dupl, že musí stát na jednom místě tak dlouho, a Mat ho poplácal po krku a poškrábal si jizvu, která se mu tvořila na bradě. Tuoniny masti štípaly přesně tak hrozně, jak říkala, že budou, ale fungovaly. Měl ale novou sbírku jizev, které svědily. Tuon. Jeho žena. Byl ženatý. Věděl, že to přijde, věděl to už dlouho, ale stejně… Ženatý. Měl by se cítit… jinak… nějak… nicméně stále se cítil sám sebou. Hodlal to tak zachovat – Světlo ho spal, jestli ne! Pokud Tuon čekala, že se Mat Cauthon usadí, vzdá se hazardu a tak, bude si muset zvyknout. Soudil, že se bude muset vzdát honění za ženskými, natož jejich chytání, ale tancování s nimi si bude užívat i nadále. A dívat se na ně. Akorát jen tehdy, když nebude s ní. Světlo ho spal, jestli věděl, kdy ji zase uvidí. Nehodlal chodit nikam, kde bude mít navrch, ona a ty její řeči o číšonoších a běhacích podkoních a svatbě pro službu říši. Jak svatba s ním měla pomoct té pitomé říši?

Musenge opustil ostatních deset mužů a pět ogierů v červenočerné zbroji a pobídl vraníka k Matovi. Jeho kůň měl dobré linie, byl stavěný pro rychlost i výdrž, pokud Mat poznal bez důkladné prohlídky. Musenge vypadal stavěný na výdrž, podsaditý, tvrdý muž s ošlehanou, ale tvrdou tváří a očima jako leštěné kameny. „Odpuštění, Výsosti,“ protáhl a praštil obrněnou pěstí o kyrys, „ale neměli by se muži vrátit k práci?“ Šišlal víc než Selucia, skoro mu nebylo rozumět. „Jejich odpočinek trvá už dlouho. Pochybuju, že dokážou dokončit val, než dorazí zrádce, už jak je to teď.“ Mat si říkal, jak dlouho mu bude trvat, než na to dojde řeč. Čekal to dřív.

Přílby s otevřeným hledím sundané, ale v kyrysech, seděli kušovníci na zemi za dlouhým, stáčejícím se valem, zhruba třetinou kruhu, nasypaného z hlíny vyházené ze čtyři stopy hlubokého zákopu před ním, s houštím naostřených kůlů zaražených do země a táhnoucím se kousek za oba konce zákopu. To dokončili poměrně rychle. Pěšák musel umět zacházet stejně dobře s lopatou, krumpáčem a sekerou, jako by to byly zbraně. I jezdci to museli zvládnout, ale přesvědčit je bylo těžší. Pěšáci věděli, že je lepší mít něco mezi sebou a nepřítelem. Nástroje teď ležely rozházené v zákopu. Někteří muži hráli vrchcáby, jiní jen lenošili, dokonce spali. Voják spí, kdykoliv má možnost. Pár jich četlo knihy, ze všech věcí. Četli! Mandevwin procházel mezi nimi, sahal si na klípec a občas se sklonil a prohodil pár slov s korouhevníkem. Jediný přítomný kopiník stál vedle svého koně a celým tělem dával jasně najevo, že s kušovníky nechce mít nic společného. Neměl kopí, jen dlouhou žerď do poloviny délky ovinutou kůží.

Na to, co měl Mat v plánu, byl terén dokonalý. Skoro dvě míle travnaté louky s lučním kvítím a několika nízkými keři se táhly od valu k lesu na západním konci. Na severu byla bažina s černou vodou plná dubů a podivných, bíle kvetoucích stromů, které z poloviny vypadaly jako tlusté kořeny, a k jejímu západnímu okraji přiléhalo jezero. Na jih z bažiny vytékala říčka půl míle za Matem, než se stočila k západu po jeho levici. Říčka byla malá, ale dost hluboká, aby v ní koně museli plavat. Druhý břeh ležel mimo dostřel z luku. Existoval pouze jediný způsob, jak se mohl útočník dostat k valu. Jet přímo proti němu.

„Až dorazí, nechci, aby se zastavili a počítali, kolik mužů v červenočerné tu je,“ opáčil. Musenge sebou z nějakého důvodu trhl. „Chci, aby viděli nedokončený val a odhozené nástroje, protože jsme zjistili, že jsou blízko. Slib sto tisíc zlatých korun jim musel rozproudit krev, ale já chci, aby byli tak vzrušení, že jim to nebude myslet. Budou nás považovat za zranitelné, naši obranu za nedokončenou, a s trochou štěstí se poženou rovnou sem. Usoudí, že jich první salvou polovinu zabijeme, ale to jenom zvýší šance pro jednoho z ostatních, že dostane zlato. Budou čekat, že zvládneme jen jednu salvu.“ Tleskl a Oko poskočil. „Potom se past uzavře.“

„Přesto bych si, Výsosti, přál, abychom měli víc tvých lučištníků. Slyšel jsem, že jich máš třicet tisíc.“ Musenge slyšel, jak Tuon říká, že bude bojovat i proti Seančanům, a tak se snažil získat informace.

„Mám jich míň než dřív,“ prohlásil Mat s úšklebkem. Jeho vítězství se neobešla bez krve, jen jí bylo pozoruhodně málo. V altarských hrobech leželo skoro čtyři sta kušovníků a skoro pět set jezdců. Málo, ale stále to byl vzhledem k okolnostem vysoký počet, nejradši byl, když nebyli žádní mrtví. „Ale to, co mám, mi prozatím stačí.“

„Jak říkáš, Výsosti.“ Musengeho hlas zněl neutrálně, jako by mluvil o ceně fazolí. Zvláštní. Nevypadal jako lhostejný člověk. „Vždycky jsem byl připravený pro ni zemřít.“ Nemusel upřesňovat, koho tím myslí.

„Já asi taky, Musenge.“ Světlo, a nejspíš to i myslel vážně Ano, myslel to vážně. Znamenalo to, že je zamilovaný? „Ale lepší je pro ni žít, nemyslíš?“

„Neměl by sis už oblékat zbroj, Výsosti?“

„Nehodlám se k boji přiblížit natolik, abych potřeboval zbroj. Generál, který tasí meč, odložil velitelskou hůl a stává se obyčejným vojákem.“

Jenom znovu citoval Komadrina – to zřejmě dělal často, když se bavil o vojákování, ale zase ten člověk věděl v podstatě všechno, co se o vojenském řemesle dalo vědět – jen ho citoval, ale vypadalo to, že na ošlehaného muže před sebou udělal dojem. Musenge mu zasalutoval a požádal o zatracené povolení, než odjel ke svým mužům. Mat se ho chtěl zeptat, co to má být za hloupost s tou „Výsostí“. Nejspíš nějaký seančanský způsob, jak mu říkat urozený pane, ale v Ebú Daru nic takového neslyšel, a to tam byl Seančany obklopený.

Z lesa na kraj louky vyšlo pět postav a on nepotřeboval dalekohled, aby je poznal. Dva ogierové v pruhované, jasně červené a černé zbroji, by mu to prozradili, i kdyby tam nebyl Vanin. Jezdci se hnali cvalem, přesto s nimi ogierové udržovali krok, mávali pažemi a rozmachovali se sekerami jako hnací hřídel na pile.

„Prakovníci, připravit!“ křikl Mat. „Všichni ostatní popadnout lopaty!“ Muselo to vypadat akorát.

Jak se většina kušovníků rozběhla pro nástroje a pustila se do práce na zákopu a valu, padesát dalších si připjalo přílby a seřadilo se před Aludrou; vysocí muži s krátkými meči, kterým říkali párací, ale místo kuší byli vyzbrojení čtyři stopy dlouhými prakovými tyčemi. Rád by jich měl víc než padesát, ale Aludra měla jen určité množství prachu. Každý muž měl přes kyrys přehozený plátěný opasek s našitými kapsami a v každé kapse krátký kožený váleček větší než mužská pěst s krátkou zápalnou šňůrou vyčnívající na jednom konci. Aludra pro ně ještě nevymyslela žádné nóbl jméno. Ale udělá to. Nóbl jména, to bylo její. Draci a dračí vejce.

Jeden po druhém muži zvedli dlouhé pomalé doutnáky, aby jim je připálila škrtátkem. Rychle postupovala podél řady a každé škrtátko využila, dokud jí dlouhé dřívko téměř nespálilo prsty, ale ani necukla, jen ho pustila a zapálila další, zatímco prakovníkům říkala, ať si pospíší, že jí škrtátka docházejí. Světlo, ale že byla škrt. Mat věděl, že má ještě pět krabiček. Muži si strčili pomalý doutnák mezi zuby a jeden válec upevnili na tyč, než vykročili k valu. Stáli daleko od sebe. Museli pokrýt dlouhý val.

„Je čas poslat svoje lidi na místa, Musenge,“ řekl Mat nahlas.

Smrtonosná garda vytvořila jednu řadu se zahradníky na kraji. Každý, kdo se na ně podíval dalekohledem, poznal, co jsou zač. Světlo, stačilo jenom uvidět ogiera ve zbroji a slunce odrážející se od červené a černé. A pokud by někoho zarazilo, jak málo zahradníků tu je, viděl by, že mají přesilu a že existuje jediný způsob jak zjistit, jestli je Tuon s ním.

Vanin cválal podél válu. Sekočil ze sedla a hned začal zpěněného šedáka vodit, aby vychladl. Jakmile prošel za val, kušovníci začali odhazovat nástroje a běželi si pro přílby a kyrysy. Ty měli položené tak, že muži vytvořili tři řady dál od sebe s mezerami pro prakovníky. Už nezáleželo na tom, jestli je někdo z lesa pozoruje. To, co by viděl, by mu připadalo přirozené.

Mat doklusal k Vaninovi a sesedl. Dva smrtonoši a dva ogierové se připojili k ostatním. Koně supěli, ale ogierové dýchali normálně. Jeden z nich byl Hartha s kamenným pohledem a hodností blízkou té Musengeho.

Vanin se zamračil na muže, kteří zapomněli provést koně. Sice byl zloděj koní, ač napravený, ale neměl rád, když někdo s koňmi zacházel špatně. „Když nás zahlídli, vyletěli jako jeden z těch jejích nočních květů.“ Kývl na Aludru. „Nechali jsme je pořádně si prohlídnout tu fajnovou zbroj a pak jsme vzali roha, jen co začali nasedat. Jsou hned za náma. Blíž, než by měli.“ Odplivl si. „Nepodíval jsem se pořádně na jejich zvířata, ale určitě budou mít dobrý koně na takovej běh. Někteří se ale zchvátí, než sem dorazí.“

„Čím víc, tím lip,“ řekl Mat. „Čím míň jich to zvládne, tím to podle mě bude lepší.“ Potřeboval jen Tuon poskytnout den, dva náskok, a pokud ho získá tím, že jim zničí koně, pokud vyjedou z lesa a usoudí, že má příliš mnoho mužů, než aby se do nich pustili, dá tomu kdykoliv přednost před bitvou. Po dnešním šestimílovém cvalu budou muset nechat koně odpočinout, než budou moc cestovat někam dál. Vanin se na něj zamračil. Ostatní mu mohli říkat urozený pán a Výsosti, ale ne Chel Vanin.

Mat se zasmál a plácl ho po rameni, než se vyhoupl zpátky do Okova sedla. Bylo dobře, že je tu někdo, kdo si nemyslí, že je hloupý šlechtic, nebo aspoň je mu jedno, kdo vlastně je. Odjel k Aes Sedai, jež už také nasedly.

Blaerik a Fen, jeden na rezavém valachovi, druhý na vraném, mu věnovali pohledy skoro stejně zlověstné jako Musengemu. Stále měli podezření, že má něco společného s tím, co se stalo Joline. Napadlo ho, že Fenovi řekne, jak ten jeho ustřižený uzel na temeni vypadá směšně. Fen si poposedl v sedle a pohladil jílec meče. No, možná raději ne.

„… co jsem vám říkala,“ hučela Joline do Bethamin a Sety a káravě jim hrozila prstem. Její tmavý ryzák vypadal jako válečný oř, ale nebyl. Byl docela rychlý, ale povahu měl klidnou jako studánka. „Jestli vás ještě někdy napadne uchopit saidar, budete toho litovat.“

Teslyn zabručela a poplácala svou kaštanovou kobylu s bílou hlavou, mnohem odvážnější zvíře než Jolinino, a promluvila do vzduchu. „Ona cvičí divoženky a očekává, že i když je nebude mít pod dohledem, budou se chovat slušně. Nebo si možná myslí, že vás Věž přijme jako přestárlé mladší novicky.“ Joline na tvářích naskočily barevné skvrny, ale bez dalšího slova se jen napřímila v sedle. Jako obvykle, když se ty dvě dostaly do sporu, Edesina se soustředila na něco jiného, v tomto případě si oprašovala imaginární prach ze suknic. Dost napětí, aby dusilo.

Náhle z lesa na druhém konci louky vyrazili jezdci v přívalu, jenž se rozléval jako jezero kopí s ocelovými hlavicemi, jak přitahovali otěže, bezpochyby překvapení tím, co leželo před nimi. Očividně se nezchvátilo tolik koní, jak Mat doufal. Z pouzdra přivázaného k sedlové hrušce vytáhl dalekohled a zvedl ho k oku. Taraboňany poznal snadno, s kroužkovými závoji halícími obličej až k očím, ale zbytek měl nejrůznější přílby, kulaté či kónické, s hledím i bez. Viděl pár tairenských s hřebenem, i když to nutně neznamenalo, že jsou mezi nimi Tairenové. Většina mužů používala tu zbroj, jakou našla. Nemyslete, říkal si. Taž ena je tady. Sto tisíc zlatých korun čeká. Zatraceně ne—

Zazněla ostrá seančanská polnice, na tu dálku slabě, a jezdci vyjeli krokem a již se rozestupovali do stran mimo val.

„Rozviň korouhev, Macolle,“ rokázal Mat. Takže tihle prokletí synové kozlů si myslí, že zavraždí Tuon, co? „Tentokrát jim prozradíme, kdo je zabíjí. Mandevwine, máš velení.“

Mandevwin obrátil ryzáka dopředu. „Čekejte!“ zařval a poddůstojníci a korouhevníci jeho rozkaz opakovali.

Macoll stáhl kožený potah a pečlivě si ho upevnil k sedlu. Korouhev zachytil vítr a rozvinul ji, bílé pole s červeným okrajem a červenou rukou uprostřed a pod ní, červeně vyšitá slova Dovie’andi se tovja sagain. Je čas hodit kostky, pomyslel si Mat, překládaje ta slova. Ataky ano. Viděl, jak si ji Musenge prohlíží. Vypadal velmi klidně na někoho, k němuž se blížilo deset tisíc kopí.

„Připravená, Aludro?“ zavolal Mat.

„Ovšemže ano,“ opáčila. „Jenom lituju, že nemám svoje draky!“ Musenge přesunul pozornost na ni. Světlo ji spal, potřebovala si dávat pozor na jazyk! Mat chtěl, aby draci byli šokem, až jim budou Seančané čelit.

Asi dvanáct set kroků od valu se první řady kopiníků daly do klusu a na šesti stech nacválaly, ale ne tak rychle, jak by měly. Koně byli po dlouhém běhu unavení. Šourali se. Všichni kopiníci zatím seděli v sedlech. Sesednou až pár set kroků od valu. Někteří měli fáborky vlající ve vzduchu, velký červený uzel tady, zelená či modrá támhle. Mohly to být barvy rodů nebo možná označení žoldnéřských kumpanií. Všechna ta kopyta vydávala zvuk jako vzdálené dunění hromu.

„Aludro!“ křikl Mat bez ohlížení. Dutá rána a štiplavý pach síry ohlásil, že odpalovací roura vyslala svůj noční květ do vzduchu. Jak se jim nad hlavou rozvinula rudá koule, hlasitě to luplo. Někteří cválající jezdci na to užasle ukazovali. Nikdo se neohlížel, takže neviděli Talmanese vyjíždět z lesa pod jezerem se třemi jízdními korouhvemi. Jejich kopiníci zůstali se soumary, ale všichni muži budou mít v rukou luky. Roztáhli se do jedné řady a zrychlovali. Jejich koně jeli celou noc, ale nikdo je neštval a celé dopoledne odpočívali. Vzdálenost mezi oběma skupinami jezdců se zmenšovala.

„Přední řada!“ křikl Mandevwin, když byli jezdci čtyři sta kroků daleko. „Pal!“ Tisíc střel vyletělo vzhůru, tmavé šmouhy ve vzduchu. Muži v přední řadě se okamžitě sehnuli a začali točit klikami a druhá řada pozvedla luky. „Druhá řada!“ houkl Mandevwin. „Pal!“ Do blížících se jezdců udeřilo dalších tisíc šipek.

Na tuto vzdálenost nedokázaly prorazit kyrys, i když jejich hlavice byly určené právě k tomu, nicméně muži s roztříštěnýma nohama padali z koní a muži se zničenýma rukama se zoufale snažili zastavit krvácení. A koně… Ach, Světlo, nebozí koně. Koně padali po stovkách, někteří kopali a řičeli, snažili se vstát, jiní se vůbec nehýbali, přes mnohé zakopla další zvířata. Katapultovaní jezdci se kutáleli travou, dokud je nepošlapali jezdci za nimi.

„Třetí řada! Pal!“ řval Mandevwin, a jakmile opustily šipky tětivy, první řada se narovnala. „Přední řada!“ volal Mandevwin. „Pal!“ Dalších tisíc šipek přispělo k jatkám. „Druhá řada! Pal!“

Pochopitelně to nebyla jednostranná léčka. Někteří cválající jezdci odhodili kopí a vytáhli luky. Mezi kušovníky začaly dopadat šípy. Střílet přesně z cválajícího koně není nic snadného a vzdálenost pro začátek byla příliš veliká, než aby dokázaly šípy zabíjet, ale nejeden kušovník zápolil se svou kuší, přičemž mu z ruky trčela střela. Val aspoň zatím chránil jejich nohy. Příliš daleko na zabíjení, pokud člověku nedošlo štěstí. Mat viděl, jak padá jeden muž se šípem v oku a druhého zasáhl do hrdla. V řadách byly mezery. Muži se rychle přesouvali, aby je vyplnili.

„Můžete se kdykoliv připojit, Joline,“ podotkl Mat.

„Třetí řada! Pal!“

Aes Sedai podrážděně potřásla hlavou. „Musím být v nebezpečí. Zatím žádné necítím.“ Teslyn přikývla. Sledovala útok, jako by to byla přehlídka a navíc ne příliš zajímavá.

„Pokud bys dovolila Setě a mně,“ začala Bethamin, ale Joline se jen chladně ohlédla přes rameno a Seančanka se podvolila a sklopila oči k rukám na otěžích. Seta se nervózně usmála, ale hned toho pod Jolininým upřeným pohledem nechala.

„Přední řada! Pal!“

Mat vyvrátil oči k nebesům a zamumlal modlitbu, což byla z poloviny nadávka. Ta zatracená ženská se necítí v ohrožení! On měl pocit, že má hlavu položenou na zatraceném špalku!

„Druhá řada! Pal!“

Talmanes se dostal na dostřel a ohlásil se salvou ze čtyř tisíc luků na tři sta kroků, která značně pročistila sedla. Přiblížili se ještě víc a znovu vypálili. Nepřátelské řady jako by se zavlnily šokem. Někteří muži se obraceli a útočili proti Talmanesově linii se sklopenými kopími. Další začali krupobití šípů oplácet vlastními střelami. Většina ale pokračovala dál.

„Vytvořit čtverec!“ křikl Mandevwin těsně předtím, než by to udělal Mat. Doufal, že není příliš pozdě.

Banda však byla dobře vycvičená. Muži na křídlech se rychle stahovali, klidně, jako by se na ně nesypaly šípy a neodrážely se jim od kyrysů a přileb. A občas se neodrazily. Muži padali. Tři řady však neztrácely soudržnost, jak se stočily do dutého čtverce s Matem uprostřed. Musenge a ostatní lidští smrtonoši tasili meče a ogierové zvedali dlouhé sekery.

„Prakovníci!“ zařval Mandevwin. „Palte podle uvážení! Přední řada, západ! Pal!“ Prakovníci na západní straně naklonili tyče, aby mohli k zápalné šňůře vycházející z krátkých válců k pomalému doutnáku, jejž drželi v zubech, a jak z kuši vyletěla salva, roztočili praky a vypustili střely. Tmavé válce letěly něco přes sto kroků a přistály mezi ženoucími se jezdci. Než dopadly první, prakovníci už do praků vkládali další válce. Aludra označila každou zápalnou šňůru kouskem nitě, aby ukázala různou dobu hoření, a každý válec vybuchl za hromového rachotu, některé na zemi, jiné ve výšce lidské hlavy. Výbuchy nebyly skutečnou zbraní, i když jednoho muže výbuch zasáhl do obličeje, takže dotyčný přišel o hlavu. Zůstal v sedle ještě tři kroky, než se zhroutil. Ovšem Aludra kolem prachu uvnitř válce upevnila vrstvu oblázků a ty prorážely těla. Řičící koně padali na zem a zmítali se. Jezdci zůstávali ležet nehybně.

Mata za rukáv zatahal šíp a další mu projel pravým rukávem a jen opeření mu zabránilo proletět skrz. Třetí mu roztrhl pravé rameno kabátu. Strčil si prst pod šátek na krku a zatahal. Ta zatracená věc mu najednou byla hrozně těsná. Možná by měl v takovýchto chvílích zvážit zbroj. Nepřátelská křídla se začala stáčet, aby obklíčila kušovníky za valem. Talmanesovi muži je stále zezadu zasypávali šípy, ale několik set mužů muselo pustit luky a bránit se meči, a nebylo pravděpodobné, že všechna prázdná sedla patřila Taraboňanům nebo Amadičanům. Talmanes nechal uprostřed linie mezeru, aby tamtudy mohli projít ti, kdo by chtěli utéct, ale zatím toho nikdo nevyužil. Cítili svých sto tisíc zlatých korun.

„Myslím,“ promluvila pomalu Joline. „Ano. Už cítím nebezpečí.“ Teslyn prostě napřáhla ruku a vypustila ohnivou kouli velkou jako koňská hlava. Výbuch vyhodil do vzduchu hlínu a kusy lidí a koní. Bylo zatraceně na čase!

Aes Sedai se otočily do tří stran a začaly házet ohnivé koule, jak nejrychleji dokázaly máchat rukama. Ti muži už měli vidět, že žádná žena ve čtverci neodpovídá Tuoninu popisu, ale bezpochyby měli rozpálenou krev a v nose pach bohatství. Ze sta tisíc zlatých korun mohl muž žít po zbytek života jako pán. Čtverec byl obklíčený a oni se k němu snažili dostat blíž, bojovali a umírali, jak je kosily salvy z kuší a střely z praků. Začal se zvedat další val z mrtvých a umírajících lidí a koní, val, přes nějž se někteří pokusili přejet a přispěli k jeho budování. Další slezli ze sedel a pokoušeli se ho přelézt. Kuše je zahnaly zpátky. Takhle zblízka prorážely střely kyrysy jako horký nůž máslo. Přicházeli stále dál a umírali.

Ticho přišlo znenadání. Ne tak úplné ticho. Ozývalo se plno zvuků funících mužů, kteří co nejrychleji natahovali kuše. Pak tu bylo sténání raněných. Kdesi stále řičel kůň. Ale Mat mezi valem mrtvých a Talmanesem neviděl nikoho na nohou, nikoho v sedle kromě mužů v zelených přílbách a kyrysech. Muži sklonili luky a meče. Aes Sedai sepjaly ruce na sedlových hruškách. Taky funěly.

„Je to, Mate!“ vykřikl Talmanes. „Kdo není mrtvý, umírá. Nikdo z těch hlupáků se nepokusil utéct.“

Mat potřásl hlavou. Čekal, že budou pološílení touhou po zlatě. Oni ale byli šílení úplně.

Aby mohli Mat a ostatní odejít, budou muset odtahat mrtvé muže a koně. Talmanesovi muži se pustili do práce, upevňovali provazy na koně a odtahovali je stranou. Přes tohle nechtěl lézt nikdo. Nikdo kromě ogierů.

„Chci zkusit najít toho zrádce,“ řekl Hartha a spolu s ostatními šesti zahradníky si hodili sekery na ramena a vyrazili k hromadě těl, jako by to byla hlína.

„No, tohle jsme aspoň vyřešili,“ poznamenala Joline a otirala si obličej krajkovým kapesníčkem. Na čele se jí perlil pot. „Jsi mi dlužný, Mate. Aes Sedai se nepletou do soukromých válek. Budu muset vymyslet, jak mi to můžeš splatit.“ Mat měl celkem slušnou představu, s čím přijde. Byla blázen, jestli si myslela, že bude souhlasit.

„Tohle rozhodly kuše, marath’damane,“ prohlásil Musenge. Kyrys, přílbu a kabát měl sundané a levý rukáv košile utržený, aby mu mohl jiný gardista obvázat průstřel v paži. Rukáv se uvolnil velmi snadno, jako by byly švy slabé. Na rameni měl vytetovaného krkavce. „Kuše a muži s odvahou. Nikdy jsi jich neměl víc, že, Výsosti.“ Nebyla to otázka. „Kromě ztrát, které jsi utrpěl.“

„Řekl jsem ti, že jich mám dost,“ opáčil Mat. Nehodlal tomu muži prozradit víc, než bude muset, ale Musenge kývl, jako by mu všechno potvrdil.

Než byla vyčištěná dost velká mezera, aby Mat s ostatními mohl projet, Hartha a ostatní se vrátili. „Našel jsem toho zrádce,“ prohlásil Hartha a zvedl za vlasy uťatou hlavu.

Musenge při pohledu na tmavý obličej s orlím nosem zvedl obočí. „Tohle ji bude velmi zajímat,“ poznamenal tiše. Tiše, jako když tiše vyjíždí meč z pochvy. „Musíme ji to donést.“

„Vy ho znáte?“ zeptal se Mat.

„Známe ho, Výsosti.“ Musengeho obličej byl náhle jako vyřezaný z kamene, takže se k tomu už dál vyjadřovat nebude.

„Hele, přestal bys mi tak říkat? Jmenuju se Mat. A po dnešku bych řekl, že máš právo to používat.“ Mat sám sebe překvapil, když napřáhl ruku.

Kamenná maska se ohromeně zbortila. „To bych nemohl, Výsosti,“ pronesl pohoršené. „Když si tě vzala, stal ses princem krkavců. Vyslovením tvého jména bych musel navěky sklopit oči.“

Mat si strhl klobouk a poškrábal se ve vlasech. Řekl všem, kdo poslouchali, že nemá rád šlechtice a nechce jím být, a myslel to vážně. Pořád to myslel vážně. A teď byl zatraceně jedním z nich! Udělal jedinou věc, kterou mohl. Smál se, až ho bolelo v boku.