Nůž snů

31 Dům na Úplňkové ulici

Musejí se držet pohromadě,“ prohlásila Elain rázně. „Vy dvě byste neměly ven chodit samy, když už jsme u toho. Vždycky po třech nebo čtyřech, všude v Caemlynu. Jedině tak to bude bezpečné.“ Zapálené byly jen dva kandelábry, šest plamenů naplňovalo místnost matným světlem a vůní lilií – tolik lampového oleje se zkazilo, že byl vždycky ovoněný – ale oheň praskající v krbu začínal z místnosti vytahovat chlad brzkého rána.

„Žena chce občas trochu soukromí,“ opáčila Sumeko klidně, jako by právě další žena z rodinky nezemřela na to, že chtěla soukromi. Hlas měla klidný, ale baculatýma rukama si uhlazovala tmavomodré suknice.

„Jestli do nich nedostaneš strach ze Světla ty, Sumeko, tak to udělám já,“ řekla Alise a obvykle mírnou tvář měla přísnou. Vypadala z obou žen starší, měla ve vlasech šediny, na rozdíl od lesklých černých vlasů spadajících Sumeko pod ramena, přesto byla mladší dobře o dvě stě let. Když padl Ebú Dar a ony musely prchat před Seančany, Alise byla neohrožená, ale sukně si uhlazovala taky.

Už bylo dlouho po době, kdy Essandina neteř Melfane prohlásila, že má chodit spát, ale jak byla neustále unavená, jakmile se jednou probudila, už nedokázala znovu usnout, a ani teplé kozí mléko nepomáhalo. Teplé kozí mléko chutnalo hůř než studené. Přinutí zatraceného Randa al’Thora pít teplé kozí mléko, až mu poteče i ušima! Hned jak zjistí, co mu ublížilo tak strašně, že cítila bodnuti bolesti, zatímco všechno v tom uzlíku vzadu v hlavě, co bylo jím, zůstávalo neurčité jako kámen. Bylo to takové od té chvíle neustále, takže byl v pořádku, ale něco mu muselo ublížit opravdu silně, aby vůbec něco vycítila. A proč tak často cestuje? Jeden den byl daleko na jihovýchodě, druhý na severozápadě a ještě dál, den poté zase někde jinde. Utíká před tím, kdo mu ublížil? Pro tuto chvíli ale měla jiné starosti.

Nedokázala usnout, byla neklidná, a tak si oblékla první šaty, které jí přišly pod ruku, tmavošedé, jezdecké, a vydala se na procházku, aby si užila klid v paláci časného rána, kdy dokonce i služebnictvo leželo v posteli a mihotavé světlo kandelábrů bylo jediné, co se na chodbách kromě ní hýbalo. Kromě ní a její osobní stráže, ale už dokázala nebrat její přítomnost na vědomí. Těšila se ze samoty, dokud za ní nepřišly dvě ženy a nedoručily jí smutnou zprávu, která by jinak byla počkala na rozbřesk. Odvedla je do svého malého obývacího pokoje, aby tu záležitost probraly za ochranou proti odposlouchávání.

Sumeko se usadila do křesla a zamračila s na Alise. „Reanne tě nechává natahovat hranice, ale jako nejstarší očekávám—“

„Nejsi nejstarší, Sumeko,“ opáčila menší žena chladně. „Tady máš pravomoc, ale podle pravidel tvoří šicí kroužek třináct nejstarších z nás v Ebú Daru. Už v Ebú Daru nejsme, takže není ani žádný šicí kroužek.“

Sumeko ztvrdla tvář jako žula. „Aspoň že přiznáváš, že mám pravomoc.“

„A já čekám, že ji použiješ, abys zabránila, že budou zavražděné další z nás. Doporučení nestačí, Sumeko, jakkoliv důrazně doporučuješ. Prostě to nestačí.“

„Hádky nás nikam nedovedou,“ podotkla Elain. „Vím, že jste nervózní. Já taky.“ Světlo, tři ženy zavražděné jedinou silou za posledních deset dní, a nejspíš sedm dalších předtím, to by vyvedlo z míry i kovadlinu. „Ale štěkat na sebe je to nejhorší, co můžeme udělat. Sumeko, musíš si dupnout. Je mi jedno, jak moc někdo touži po soukromí, nikdo nesmí být sám ani na chvilku. Alise, použij svoje přemlouvání.“ Přemlouvání nebylo nejlepší slovo. Alise nepřemlouvala. Ona prostě očekávala, že lidé udělají, co řekne, a oni to skoro vždycky udělali. „Přesvědč ostatní, že Sumeko má pravdu. Vy dvě musíte—“

Dveře se otevřely a vstoupila Deni, zaseje za sebou zavřela a uklonila se s jednou rukou na meči a s druhou na dlouhém obušku. Červeně lakované kyrysy a přílby, lemované bílou, byly dodány teprve včera, a podsaditá žena se usmívala, co si vzala ten svůj. Nyní se však tvářila vážně. „Omluv to vyrušení, má paní, ale je tu nějaká Aes Sedai a chce s tebou mluvit. Podle šátku červená. Řekla jsem jí, že nejspíš spíš, ale ona je ochotná sem vrazit a vzbudit tě.“

Červená. Občas se objevila zpráva, že ve městě jsou červené, i když ne tak často jako kdysi – většina Aes Sedai chodila po městě bez šátků a svoje adžah tajila – ale co by jí mohla chtít červená? Určitě už všechny věděly, že stoji s Egwain proti Elaidě. Pokud se konečně některá nepokoušela zjistit, jak je to s tou dohodou s Mořským národem…

„Řekni jí, že jsem—“

Dveře se rozletěly a praštily Deni do zad, až ji to odstrčilo. Žena, která vstoupila, měla přes ramena přehozený šátek s vetkanými liánami tak, aby byly dlouhé červené třásně co nejlépe vidět. Žena byla vysoká a štíhlá a s měděnou pletí. Byla by hezká, kdyby netiskla plné rty, až vypadaly úzké. Jezdecké šaty měla tak tmavé, že mohly být černé, ale slabé světlo stojacích zrcadel naznačovalo červenou, a rozdělené suknice měla prostříhávané jasnějši červení. Duhara Basaheen se svým adžah nikdy netajila. Kdysi by Sumeko a Alise vmžiku vyskočily a dělaly pukrlata, ale nyní zůstaly sedět a jen si ji prohlížely. Deni, obvykle klidná, přinejmenším vystupováním, se mračila a hladila obušek.

„Vidím, že příběhy o tom, že sbíráš divoženky, jsou pravdivé,“ utrousila Duhara. „Velká škoda. Vy dvě vypadněte. Chci s Elain mluvit soukromě. Jestli jste moudré, odejdete ještě dnes v noci a každá na jinou stranu a všem takovým, jako jste vy dvě, poradíte to samé. Bílá věž se na divoženky, které se shromažďují, nedívá s libostí. A když se Věž na něco dívá nelibě, i trůny se třesou.“ Ani Sumeko ani Alise se nepohnuly. Alise dokonce zvedla obočí.

„Ony můžou zůstat,“ pronesla Elain chladně. S jedinou silou v ní pocity tolik neskákaly. Držely se na ledovém hněvu. „Ony tu jsou vítané. Ty, na druhou stranu… Elaida se mě pokusila nechat unést, Duharo. Unést! Ty můžeš jít.“

„Ubohé přivítání, Elain, když jsem přišla do paláce, jakmile jsem dorazila. A po cestě, jejíž popis by byl stejně trýznivý jako cesta sama. Andor měl s Věží vždycky dobré vztahy. Věž hodlá zajistit, aby takové zůstaly. Opravdu chceš, aby tyto divoženky slyšely všechno, co ti musím říct? Nuže dobrá. Když na tom trváš.“ Přeplula k vyřezávanému stolku, nakrčila nos nad stříbrným džbánem s kozím mlékem a místo toho si nalila tmavé víno, než se posadila naproti Elain. Deni naznačila, že ji odtáhne, ale Elain zavrtěla hlavou. Domanská sestra si žen z rodinky nevšímala, jako by přestaly existovat. „Žena, která tě omámila, byla potrestána, Elain. Zbičovali ji před vlastním krámem před celou vesnicí.“ Duhara se napila vína a čekala, až Elain zareaguje.

Ta neříkala nic. Velmi dobře věděla, že Ronda Macura byla zbičována kvůli tomu, že neuspěla, ne kvůli tomu, že do ní nalila ten ohavný čaj, ale kdyby to řekla, Duhara by uvažovala, jak to ví, a to by mohlo vést k věcem, které potřebovaly zůstat skryté.

Ticho se táhlo, až konečně druhá žena pokračovala. „Musíš vědět, že Bílá věž velmi chce, abys usedla na Lví trůn. Aby toho dosáhla, posílá mě Elaida jako tvou rádkyni.“

Elain se proti své vůli zasmála. Elaida jí posílá rádkyni? To bylo směšné! „Já už mám Aes Sedai, které mi radí, když potřebuju poradit, Duharo. Musíš vědět, že stojím proti Elaidě. Od té ženské bych nepřijala ani punčochy.“

„Ty tvoje takzvané rádkyně jsou vzbouřenkyně, dítě,“ pronesla káravě Duhara se silnou dávkou nechuti na slově „vzbouřenkyně“. Mávla stříbrným pohárem. „Proč myslíš, že proti tobě stojí tolik rodů a tolik jich stojí stranou? Určitě vědí, že nemáš podporu Věže. Se mnou jako s rádkyni se to změní. Mohla bych ti korunu vložit na hlavu do týdne. Přinejhorším to nebude trvat déle než měsíc, dva.“

Elain opětovala její vyrovnaný pohled. Nejradši by zatínala pěsti, ale držela je v klíně. „I kdyby to tak bylo, odmítám tě. Očekávám, že každým dnem uslyším, že Elaida byla sesazena a Bílá věž je opět celá. A pak nikdo nebude moct tvrdit, že nemám její podporu.“

Duhara se chvíli dívala do vína, tvář jako masku aessedaiovského klidu. „Nebude to pro tebe tak úplně snadné,“ promluvila, jako by Elain ani neotevřela ústa. „Toto je ta část, u které jsem myslela, že nebudeš chtít, aby ji slyšely divoženky. A ta strážkyně. Myslí si, že tě chci napadnout? No nic. Jakmile budeš mít korunu pevně na hlavě, budeš muset jmenovat regentku, protože se musíš vrátit do Věže, abys dokončila výcvik a nakonec prošla zkouškou na šátek. Nemusíš se bát, že tě zmrskají jako uprchlici. Elaida chápe, že ti Siuan Sanče nařídila opustit Věž. To, jak předstíráš, že jsi Aes Sedai, je jiná věc. Za to zaplatíš slzami.“ Sumeko a Alise se zavrtěly a Duhara si jich opět všimla. „Aha, vy jste nevěděly, že Elain je ve skutečnosti jenom přijatá?“

Elain vstala a hleděla na Duharu. Obvykle měl ten, kdo seděl, výhodu nad stojícím, ale ona svůj pohled i hlas ještě víc zatvrdila. Nejradši by té ženské vrazila facku! „Na Aes Sedai mě pozvedla Egwain al’Vere v den, kdy byla sama pozvednuta na amyrlin. Zvolila jsem si zelené adžah a byla jsem přijata. Už nikdy neříkej, že nejsem Aes Sedai, Duharo. Světlo mě spal, jestli si to nechám líbit!“

Duhara tiskla rty tak silně, až je měla jako škvírku. „Zamysli se a uvidíš svou skutečnou situaci,“ řekla nakonec. „Dobře si to promysli, Elain. I slepá žena by viděla, jak moc potřebuješ mě a pomoc Bílé věže. Promluvíme si později. Ať mě někdo doprovodí do mých pokojů. Jsem opravdu unavená.“

„Budeš si muset najít pokoj v hostinci, Duharo. V každé posteli v paláci už spí tři nebo čtyři lidé.“ I kdyby měla volných deset postelí, nenabídla by Duhaře ani jednu. Obrátila se k ní zády, přistoupila ke krbu a ohřívala si ruce. Zlaté kyvadlové hodiny na mramorové krbové římse s vyřezanými spirálami odbily třikrát. Asi tolik hodin zbývalo do východu slunce. „Deni, ať někdo doprovodí Duharu k bráně.“

„Tak snadno se mě nezbavíš, dítě. Nikdo se nezbaví Bilé věže tak snadno. Zamysli se a pochopíš, že jsem tvou jedinou nadějí.“ Hedvábí zašustilo o hedvábí, jak odcházela, a dveře za ni cvakly. Bylo vysoce pravděpodobné, že Duhara bude dělat problémy, aby se vnutila, ale Elain hodlala řešit jeden problém po druhém.

„Vyvolala u vás pochybnosti?“ zeptala se Elain, obracejíc se od ohně.

„Ne,“ odvětila Sumeko. „Vandene a ty druhé dvě tě přijimají jako Aes Sedai, takže jí musíš být.“

„Ale Duhara věří, že mluví pravdu.“ Alise rozhodila rukama. „Neříkám, že o tobě pochybuju. Nepochybuju. Ale ta žena tomu věří.“

Elain si povzdechla. „Situace je… složitá.“ To bylo jako říkat, že voda je vlhká. „Jsem Aes Sedai, ale Duhara tomu nevěři. Nemůže, protože potom by přiznávala, že Egwain al’Vere je skutečná amyrlin, a to Duhara neudělá, dokud nebude Elaida svržena.“ Doufala, že pak tomu Duhara uvěří. Nebo se s tím aspoň smíří. Věž bylo nutné sjednotit. „Sumeko, nařídíš ženám z rodinky, aby se držely ve skupinkách? Neustále?“ Zavalitá žena zamumlala, že to udělá. Na rozdíl od Reanny neměla Sumeko nadání pro velení, ani ji to netěšilo. Škoda, že se neobjevila žádná starší žena z rodinky, aby ji toho břemene zbavila. „Alise, zajistíš, aby poslechly?“ Alise souhlasila rychle a rázně. Byla by dokonalou kandidátkou, kdyby se rodinka tolik neupínala na určení hodnosti podle věku. „Potom jsme udělaly, co se dá. Už jste měly být dávno v posteli.“

„Ty taky.“ Alise vstala. „Mohla bych poslat pro Melfane.“

„Není třeba obírat o spánek i ji,“ vyhrkla Elain. A důrazně. Melfane byla malá a zavalitá, veselá žena, vždy ochotná se smát, a v mnoha dalších věcech nepodobná své tetě. Ale veselá, neveselá, porodní bába byla tyranka, kterou by nepotěšilo, že je ještě vzhůru. „Budu spát, až budu moct.“

Když odešly, propustila saidar a z několik knih na druhém stolku si jednu vybrala, další dějiny Andoru, ale nedokázala se na ni soustředit. Bez jediné síly byla mrzutá. Světlo ji spal, byla tak utahaná, až ji pálily oči. Ale věděla, že pokud si lehne, bude jen zírat do stropu, dokud nevyjde slunce. V každém případě na stránku civěla jen chvíli, než se znovu objevila Deni.

„Je tu pan Norry, má paní, s tím Harkovic chlapem. Prý se doslechl, že jsi ještě vzhůru, a rád by věděl, jestli bys mu nevěnovala pár minut.“

On se doslechl, že je ještě vzhůru? Jestli ji nechává sledovat…! Pak její mrzutostí pronikla důležitost té schůzky. Hark. Od té první návštěvy před deseti dny ho nepřivedl. Ne, už jedenácti dny. Mrzutost vystřídala radost. Řekla Deni, ať ho pošle dál, a šla za ní až do předpokoje, kde většinu červenobílých dlaždic pokrýval vzorovaný koberec. I tady byly zapálené jen dva kandelábry, vydávající matné, mihotavé světlo a vůni růží.

Pan Norry víc než kdy jindy připomínal brodivého ptáka s bílým hřebínkem, jak měl dlouhá, hubená lýtka a za ušima mu trčely chomáčky vlasů, ale pro jednou vypadal téměř vzrušeně. Dokonce si mnul ruce. Dnes nenesl koženou složku. I v nejasném světle byly vidět skvrny od inkoustu na jeho karmínovém tabardu. Jedna zabarvovala štětičku na ocase bílého lva do černa. Ztuhle se poklonil a nevýrazný Hark ho neohrabaně napodobil a ještě se pro jistotu klepl do čela. Měl na sobě tmavší hnědou než předtím, ale stejný opasek a přezku. „Odpusť mi tu hodinu, má paní,“ začal Norry svým suchým hlasem.

„Jak jsi věděl, že jsem vzhůru?“ chtěla vědět a pocity se v ní opět vzbouřily.

Norry zamrkal, otázka ho vyvedla z míry. „Jedna z kuchařek se zmínila, že ti posílala teplé kozí mléko, když jsem si tam šel pro ně sám, má paní. Teplé kozí mléko mě velmi uklidňuje, když nemůžu usnout. Ale mluvila i o víně, tak jsem předpokládal, že máš návštěvu a mohla bys být ještě vzhůru.“

Elain frkla. Chtěla na někoho zaječet. Vyžadovalo to značnou námahu, aby se ten pocit neprojevil v jejím hlase. „Doufám, že mi jdeš ohlásit úspěch, pane Harku?“

„Sledoval jsem ho, jak jsi říkala, má paní, a tři noci šel do stejnýho domu, včetně dnešní. Je to v Uplňkový ulici v Novém Městě, tam to je. Jediný místo, kam chodí, kromě krčem a šenků. Pije, to jo. A taky hodně hraje v kostky.“ Zaváhal a nervózně si mnul ruce. „Teď už můžu jít, že jo, má paní? Sejmeš ze mě to, co jsi na mě vložila?“

„Podle daňových záznamů,“ promluvil Norry, „vlastní dům urozená paní Šiaine Avarhin, má paní. Zřejmě je poslední svého rodu.“

„Co ještě mi o tom místě můžeš říct, pane Harku? Kdo tam bydlí kromě té urozené paní Šiaine?“

Neklidně si třel nos. „No, nevím, jestli tam bydlej, má paní, ale dneska v noci tam jsou dvě Aes Sedai. Viděl jsem jednu, jak pouští Mellara ven, když přicházela ta druhá, a ta, co přicházela, říkala: ‚Škoda, že jsme tu jenom my dvě, Falion, vzhledem k tomu, jak nás urozená paní Šiaine dře.‘ Akorát že říkala urozená paní, jako by to nemyslela vážně. Zvláštní. Taky měla toulavou kočku, takovou hubenou, stejně jako vona.“ Nervózně se uklonil. „Vomlouvám se, má paní. Nechtěl jsem nikoho urazit, že tak mluvím vo Aes Sedai, ale chvilku mi trvalo poznat, že to je Aes Sedai, to jako jo. Z chodby tam bylo dobrý světlo, to jo, ale byla tak hubená a vobyčejná a měla širokej nos, že by ji za Aes Sedai nepovažoval nikdo, než by si ji pořádně prohlídl.“

Elain mu položila ruku na paži. Hlas jí bublal vzrušením a ona to tak nechala. „Jaký měly přízvuk?“

„Přízvuk, má paní? No, ta s tou kočkou je rovnou tady z Caemlynu, řekl bych. Ta druhá… No, neřekla ani dvě věty, ale hádal bych, že je z Kandoru. Tý druhý říkala Marillin, jestli to pomůže, má paní.“

Elain se smíchem zatančila pár kroků. Už věděla, kdo na ni Mellara nasadil, a bylo to horší, než se obávala. Marillin Gemalfin a Falion Bhoda, dvě černé sestry, které poté, co spáchaly několik vražd, uprchly z Věže. Vraždily, aby jim to usnadnilo krádež, ale právě za ty vraždy budou utišené a připravené o hlavu. Právě aby našly je, a ostatní s nimi, byly s Egwain a Nyneivou vyslány z Věže. Mellara k ní nasadily černé adžah, nejspíš jako špeha, ale stejně to byla děsivá představa. Bylo to horší, než se obávala, ale najít ty dvě bylo jako uzavřít kruh.

Hark na ni zíral s otevřenými ústy. Pan Norry pozorně prohlížel špinavý lví ocas. Přestala tancovat a sepjala ruce. Hloupí muži! „Kde je Mellar teď?“

„Myslím, že ve svém pokoji,“ řekl Norry.

„Má paní, můžeš to už dát pryč?“ dožadoval se Hark. „A já můžu jít? Udělal jsem, co jsi žádala.“

„Nejdřív nás musíš dovést k tomu domu,“ prohlásila a proběhla kolem něj ke dveřím. „Potom si promluvíme.“ Vystrčila hlavu na chodbu. Po obou stranách dveří byly seřazené Deni a sedm dalších gardistek. „Deni, pošli někoho pro urozenou paní Birgitte, ať přijde co nejrychleji, a někdo další ať probudí Aes Sedai a požádá je, ať sem taky přijdou se strážci a připravené na vyjížďku. Potom běž a vzbuď tolik gardistek, kolik si myslíš, že jich potřebuješ k zatčení Mellara. A nemusíš na to jít v rukavičkách. Obviněný je z vraždy a z toho, že je temný druh. Zamkni ho do sklepa pod silnou stráží.“ Podsaditá žena se zeširoka usmála a začala vydávat rozkazy – a to ještě Elain ani nezašla dovnitř.

Hark lomil rukama a nervózně přešlapoval z nohy na nohu. „Má paní, jak to myslíš, že si promluvíme? Slíbila jsi mi, že to ze mě sundáš, když budu toho chlapa sledovat. To jsem udělal, takže ty musíš dodržet slovo.“

„Neřekla jsem, že odstraním hledač, pane Harku. Řekla jsem, že místo na šibenici budeš poslán do vyhnanství v Baerlonu, ale nechtěl bys raději zůstat v Caemlynu?“

Hark vykulil oči a snažil se vypadat vážně. A neuspěl. Dokonce se usmál. „Ach ne, má paní. Sním o čerstvým venkovským vzduchu v Baerlonu, to jo. Vsadím se, že tam si nemusíš dělat starosti, že dostaneš zkažený maso. Tady musíš pořádně všechno očichat, než to sníš. Už se na to těším, to jo.“

Elain nasadila přísný výraz, s jakým její máti vždy vynášela soudy. „Vypadl bys z Baerlonu, jen co by odtamtud odjeli gardisté, co by tě doprovázeli. A potom bys visel za porušení vyhnanství. Mnohem lepší bude, když zůstaneš v Caemlynu a dáš se na novou práci. Pane Norry, využil bys někoho s Harkovým nadáním?“

„Určitě, má paní,“ odpověděl Norry bez přemýšlení. Tenké rty se mu zvlnily spokojeným úsměvem a Elain si uvědomila, co udělala. Dala mu nástroj, kterým mohl vstoupit na území paní Harfor. Jenomže teď už to nemohla vzít zpátky.

„Za tu práci nebudou takové remunerace jako ve tvém předchozím ‚řemesle‘, pane Harku, ale nebude ti za to hrozit šibenice.“

„Nebude co, má paní?“ Hark se škrábal na hlavě.

„Nebude tak dobře placená. Co říkáš? Baerlon, kde určitě uřízneš měšec nebo sundáš závoru a budeš za to viset, nebo Caemlyn, kde budeš mít stálou práci a nebudeš se muset bát kata. Pokud se ovšem znovu nedáš na uřezávání měšců.“

Hark se zakymácel a hřbetem ruky si otřel ústa. „Potřebuju se napít, to jo,“ zamumlal ochraptěle. Nejspíš věřil, že jí hledač umožní zjistit, že nějaký měšec odřízl. Pokud ano, nehodlala mu to vymlouvat.

Pan Norry se na něj zamračil, ale když otevřel ústa, promluvila Elain. „Vedle v malém pokoji je víno. Ať si dá pohár a potom za mnou přijde do velkého obývacího pokoje.“

Ve velkém obývacím pokoji byla tma, když vstoupila, ale usměrnila světlo do kandelábrů se zrcadly u stěn s tmavým deštěním i do třísek pod dřevem úhledně naskládaným v krbech. Pak se posadila na jednu ze židlí s nízkým opěradlem, rozestavených kolem stolu se spirálami na okraji, a znovu saidar propustila. Od svého pokusu, kdy ho držela celý den, už ho nikdy nedržela déle, než bylo nutné. Nálada se jí měnila od radostného vzrušení po mrzutost a obavy a zase zpátky. Na druhou stranu už nebude muset snášet Mellara a brzy dostane do rukou dvě černé sestry. Mohla by odhalit i třetí, desetinásobnou vražedkyni. Přecházela sem a tam, od Falion a Marillin k Duhaře, ještě poté, co se k ní připojili pan Norry a Hark.

Hark, se střibmým pohárem v ruce, se chtěl posadit ke stolu, ale pan Norry ho poplácal po rameni a ukázal hlavou do kouta. Hark mrzutě poslechl a odešel. Musel začít pít, jen co si pohár naplnil, protože ho vyprázdnil jedním dlouhým lokem, a pak tam stál, obracel ho v rukou a zíral na něj. Náhle sebou trhl a vrhl na ni podlézavý úsměv. To, co viděl v jejím obličeji, s ním škublo. Odběhl k dlouhému stolu u zdi, převelice opatrně na něj položil pohár a zase odběhl do kouta.

Birgitte dorazila jako první a z pouta se nesla unavená nespokojenost. „Jízda?“ zeptala se, a když jí to Elain vysvětlila, začala vznášet námitky. No, něco z toho byly námitky, zbytek jenom urážky.

„O jakém zaječím, zmateném plánu to tady mluvíš, Birgitte?“ otázala se Vandene, když vstoupila. Měla na sobě jezdecké šaty, které jí byly volné. Byly její sestry, a když byla Adeleas naživu, padly jí dokonale, ale teď ztrácela na váze. Jaem, její šlachovitý, uzlovatý strážce, se koukl po Harkovi a postavil se tam, kde by ho mohl chytit. Hark předvedl úsměv, ale když Jaemův výraz zůstal tvrdý jako železo, zase mu pohasl. Strážce měl prošedivělé vlasy prořídlé, ale nebylo na něm nic měkkého.

„Hodlá dneska v noci chytit dvě černé sestry,“ opáčila Birgitte a střelila po Elain tvrdým pohledem.

„Dvě černé sestry?“ vyjekla Sareitha ve dveřích. Honem se zachumlala do pláště, jako by ji z těch slov zamrazilo. „Koho?“ Její strážce Ned byl vysoký, širokoplecí mladý muž se žlutými vlasy; jen se podíval po Harkovi a dotkl se meče. Vybral si místo, odkud ho taky mohl pozorovat. Hark přešlápl. Možná uvažoval o tom, že uteče.

„Falion Bhodu a Marillin Gemalfin,“ řekla Elain a Sareitha stiskla rty.

„Co je s Falion a Marillin?“ dotazovala se Kareane, když vplula do místnosti. Její strážci byli nesourodí, jeden vysoký, vyzáblý Tairen, druhý štíhlý Saldejec a třetí širokoplecí Cairhieňan. Vyměnili si pohledy a Tavan, Cairhieňan, se opřel o zeď a pozoroval Harka, zatímco Cieryl s Venrem se postavili ke dveřím. Harkův výraz byl už značně nešťastný.

Nedalo se nic dělat, musela to vysvětlit od začátku. Což Elain udělala – s rostoucí netrpělivostí, která neměla nic společného s jejími změnami nálad. Čím déle to bude trvat, tím větší byla šance, že Falion a Marillin budou pryč, než do domu na Úplňkové ulici dorazí. A ona je chtěla. Hodlala je dostat! Měla Birgitte nechat čekat, než přijdou i ostatní.

„Myslím, že je to dobrý plán,” prohlásila Vandene, když Elain skončila. „Ano, to půjde.“ Ostatní ale nesouhlasily.

„To není plán, to je zatracený šílenství!“ štěkla Birgitte. S rukama založenýma na prsou se mračila na Elain a z pouta se nesla taková změť pocitů, až se v nich Elain vůbec nevyznala. „Vy čtyři půjdete do toho domu samy. Samy! To není plán. To je prokletý bláznovství! Strážci mají hlídat Aes Sedai záda. Nech nás jít s várna.“ Ostatní strážci důrazně přikyvovali na souhlas, ale aspoň se už Birgitte nesnažila to celé zarazit.

„Jsme čtyři,“ řekla jí Elain. „Dokážeme si záda hlídat samy. A sestry nežádají své strážce, aby čelili sestrám.“ Birgitte potemněla tvář. „Jestli tě budu potřebovat, zavolám tak hlasitě, abys mě slyšela až tady v paláci. Strážci zůstanou venku!“ dodala, když Birgitte otevřela ústa. Z pouta se neslo rozčilení, nicméně Birgitte ústa zase zavřela.

„Snad se mu dá věřit,“ utrousila Sareitha a loupla okem po Harkovi velmi nedůvěřivým způsobem, „ale i pokud slyšel správně, nic neříká, že v tom domě jsou pořád jenom dvě sestry. Nebo vůbec nějaká. Pokud odešly, nehrozí žádné nebezpečí. Ale pokud se k nim připojily další, mohly bychom strkat hlavu do oprátky a tu past samy spustit.“

Kareane si založila mohutné ruce. „Nebezpečí je příliš velké. Sama jsi nám říkala, že když prchaly z Věže, ukradly několik ter’angrialů, některé velmi nebezpečné. Nikdy jsem nebyla zbabělá, ale nerada lezu za někým, kdo by mohl mít hůl, která umí udělat odřivous.“

„Těžko mohl špatně slyšet něco tak prostého jako jsme tu jenom my dvě‘,“ prohlásila Elain rázně. „A mluvily, jako by nikoho dalšího nečekaly.“ Světlo ji spal, vzhledem k tomu, v jaké úctě by ji měly mít, měly okamžitě poslechnout, místo aby se hádaly. „V každém případě tohle není debata.“ Skoda, že námitky měly obě. Kdyby se vzpírala jenom jedna, mohl by to být klíč. Pokud nebyly černé adžah obě. To byla mrazivá myšlenka, ale ona ji i tak brala v úvahu. „Falion a Marillin nebudou vědět, že přicházíme, dokud nebude pozdě. Jestli jsou pryč, zatkneme tu Šiaine, ale jdeme tam.“

Z Královniných stájí za ní a Harkem vyjel větší oddíl, než Elain čekala. Birgitte trvala na padesáti gardistkách, i když těm bude jenom scházet spánek, dvojstup červeně lakovaných přileb a kyrysů, ve tmě černých, se vinul z paláce za Aes Sedai a strážci. Za bránou objeli Královnino náměstí, velký ovál nyní plný hrubých přístřešků, kde spali gardisté a ozbrojenci urozenců. Muži byli ubytovaní všude, kde se našlo trochu místa, ale sklepů a podkroví a volných pokojů v blízkosti paláce byl nedostatek, a z parků kolem je ženy z rodinky vodily tam, kde jich bylo zapotřebí. Bojovali opěšalí na hradbách, takže koně byli uvázaní v parcích a ve větších palácových zahradách. Pár hlídek se zavrtělo, když jeli kolem, a sledovalo je pohledem, ale když měla nasazenou kapuci, mohli si být jistí jenom tím, že velký oddíl gardistek doprovází někoho nocí. Obloha na východě byla stále tmavá, do svítání musely zbývat ještě asi dvě hodiny. Světlo dej, aby byly za svítání Falion s Marillin ve vězení. A ještě jedna. Ještě aspoň jedna.

Křivolaké ulice vedly kolem kopců a přes ně, mezi úzkými, taškami pokrytými věžemi, které se budou třpytit stovkou barev, až vyjde slunce, a v měsíčním světle probleskujícím mezi mraky se lehce leskly, mezi zavřenými krámy a zhasnutými hostinci, prostými kamennými budovami se střechou z břidlice a menšími paláci, jaké by se hodily i do Tar Valonu. Zvonění kopyt na dláždění a tiché vrzání sedlové kůže byly v tichu hlasité. Kromě několika psů, kteří se stáhli do hlubších stínů v uličkách, se nic jiného nehýbalo. Ulice byly v tuto dobu nebezpečné, ale žádný lapka by nebyl natolik šílený, aby se postavil tak velkému oddílu. Půl hodiny po odjezdu z královského paláce projela Elain na Ohnivákovi Mondelskou bránou, širokým, dvacet stop vysokým obloukem ve vysoké bílé věži Vnitřního Města. Kdysi by tu hlídali gardisté, aby udrželi klid, ale královniných gardistů dnes bylo příliš málo.

Jakmile byli v Novém Městě, Hark zabočil na východ do bludiště ulic kroutících se na všechny strany. Jel neohrabaně na rezavé kobyle, kterou mu našli. Lapkové obvykle moc času v sedlech netrávili. Některé ulice byly hodně úzké, a právě v jedné takové konečně přitáhl otěže mezi kamennými domy s jedním, dvěma i třemi patry. Birgitte zvedla ruku a zastavila zástup. Náhle ticho bylo ohlušující.

„Je to támhle za rohem, má paní, na druhý straně ulice,“ šeptal Hark, „ale jestli tam dojedem, tak by nás mohly slyšet nebo vidět. Promiň, má paní, ale jestli jsou ty Aes Sedai, co jsi říkala, že jsou, tak nechci, aby mě viděly.“ Seškrábal se ze sedla, vzhlédl k ní a lomil rukama. Tvářil se úzkostlivě.

Elain sesedla, dovedla Ohniváka na roh a vyhlédla kolem úzkého, dvoupatrového domu. V domech na druhé straně ulice byla tma, jen v jednom třípatrovém, se zavřenou bránou na dvůr, se svítilo. Nebyla to zdobená budova, ale dost velká pro bohatého kupce nebo bankéře. Bankéři a kupci by však těžko byli v tuto hodinu vzhůru.

„Tam,“ šeptal Hark a ukazoval. Stál hodně vzadu, takže se musel předklonit. Opravdu se bál, že ho uvidí. „Ten, jak se svítí v patře.“

„Nejlepší bude zjistit, jestli je tam někdo vzhůru.“ Vandene vyhlížela kolem Elain. „Jaeme? Nechoď dovnitř.“

Elain čekala, že hubený starý strážce se přeplíží, ale on jenom přešel a v ranním chladu si držel plášť kolem těla. Dokonce i nebezpečný strážcovský půvab jako by ho opustil. Vandene vycítila její překvapení.

„Plížení přitahuje pozornost a vyvolává podezření,“ vysvětlila. „Jaem je jenom muž, který někam jde, a pokud je snad hodně brzo, tak se rozhodně neplíži, takže každého, kdo ho uvidí, napadne nějaký obyčejný důvod, proč je venku.“

Jaem dorazil k bráně na dvůr, otevřel ji a prošel, jako by na to měl naprosté právo. Uběhla dlouhá chvíle, než zase vyšel ven, bránu za sebou zavřel a vrátil se ulicí. Za rohem se mu do kroku vrátil kočičí půvab.

„Všude je tma, kromě támhle toho okna,“ vykládal tiše Vandene. „Okno do kuchyně není zajištěné. Ani zadní dveře. Ty vedou do uličky. Ty temné družky jsou důvěřivé. Nebo dost nebezpečné, aby se nemusely bát zlodějů. Ve stodole spí nějaký chlap. Je dost velký, aby každého zloděje zahnal, ale je tak opilý, že se neprobudil, když jsem ho svazoval.“ Vandene tázavě zvedla obočí. „Chtěl jsem to mít pojištěné. Opilci se občas probudí, když to nejmíň čekáš. Nechtěla bys, aby tě uviděl a začal dělat hluk.“ Kývla.

„Je čas se připravit,“ prohlásila Elain. Obešla roh, podala otěže Birgitte a pokusila se uchopit pravý zdroj. Bylo to jako prsty chytat kouř. Rozčilení a hněv se vzedmuly, všechny ty věci, které musíte potlačit, pokud chcete usměrňovat. Zkusila to znovu a znovu neuspěla. Falion a Marillin utečou. Být tak blízko… Musely být v té osvětlené místnosti. Věděla to. A utečou. Smutek nahradil hněv a náhle do ní proudil saidar. Sotva potlačila úlevný vzdech. „Spojím prameny, Sareitho. Vandene, ty spoj Kareaniny.“

„Nechápu, proč se musíme propojovat,“ mumlala tairenská hnědá, ale jen se připravila uchopit jedinou sílu. „Ony jsou dvě a my čtyři, jsme v přesile, ale propojené je to dvě na dvě.“ Stopa? Možná si přála, aby to bylo tři na tři?

„Dvě dost silné, aby je přemohly, i kdyby už držely pravý zdroj, Sareitho.“ Elain sáhla skrze sebe, jako by byla angrial, a záře saidaru obklopila druhou ženu, jak dokončila kruh. Popravdě obklopovala je obě, ale ona viděla jen tu část kolem Sareithy – dokud kolem ní nespředla ducha. Pak záře zmizela. Stejné tkanivo vložila na sebe a připravila čtyři štíty a několik dalších tkaniv, všechna převrácená. Málem se hihňala vzrušením, ale nehodlala se nechat překvapit. Z pouta se neslo rozčilení, ale jinak Birgitte působila jako napjatý luk. Elain se jí dotkla. „Budeme v pořádku.“ Birgitte frkla a přehodila si tlustý zlatý cop přes rameno. „Dohlédni na pana Harka, Birgitte. Byla by škoda, kdyby ho museli oběsit, protože utekl.“ Hark vykvíkl.

Elain si vyměnila pohled s Vandene. „Mohly bychom se do toho dát,“ podotkla sestra.

Ony čtyři pomalu vstoupily do Úplňkové ulice, jako by si vyšly na procházku, a vklouzly na dvůr. Elain pomalu otevřela dveře do kuchyně, ale panty byly namazané a nevrzaly. Kuchyně s cihlovými zdmi byla ozářená jen plamínkem v širokém kamenném ohništi, kde visela konvice, z níž se kouřilo, ale stačilo to, aby mohly projít, aniž by narážely do stolu či židlí. Někdo si povzdechl a ona si varovně přitiskla prst na rty. Vandene se zamračila na Kareane a ta rozpačitě rozhodila rukama.

Krátká chodba vedla ke schodům v přední části domu. Elain si vyhrnula suknice a potichu vyšla nahoru. Dávala pozor, aby stále viděla na Sareithu. Vandene zase sledovala Kareane. Ty dvě nemohly dělat nic s jedinou silou, ale to neznamenalo, že by nemohly udělat nic. Nahoře Elain zaslechla tiché hlasy. Z otevřených dveří se linulo světo.

„… je mi jedno, co si myslíš,“ říkala nějaká žena. „Myšlení nech mně a dělej, co ti řeknu.“

Elain přistoupila ke dveřím. Byl to obývací pokoj se zlacenými kandelábry, hustým kobercem na podlaze a vysokým krbem z modrého mramoru, ale ona měla oči jen pro tři ženy uvnitř. Jen jedna, žena s ostrými rysy, seděla. To musela být Šiaine. Druhé dvě stály zády ke dveřím, hlavy skloněné jako kajícnice. Žena s ostrými rysy vykulila oči, když ji uviděla ve dveřích, ale Elain jí nedala čas otevřít ústa. Černé sestry polekaně vykřikly, když na ně padly štíty a prameny vzduchu jim připoutaly paže k bokům a přitiskly sukně k nohám. Další prameny připoutaly Šiaine ke zlacenému křeslu.

Elain přitáhla Sareithu do pokoje a přešla tak, aby všem viděla do tváře. Sareitha se pokusila couvnout. Možná se jenom snažila dát jí přednost, ale Elain ji znovu chytila za rukáv a zároveň ji nespouštěla z očí. Vandene s Kareane se k nim připojily. Marillin měla na úzkém obličeji aessedaiovský klid, ale Falion tiše prskala.

„Co to má znamenat?“ chtěla vědět Šiaine. „Poznávám tě. Jsi Elain Trakandovna, dědička. To ti ale nedává právo vpadnout do mého domu a napadnout mě.“

„Falion Bhoda,“ pravila Elain klidně, „Marillin Gemalfin, Šiaine Avarhin. Zatýkám vás jako temné družky.“ Hlas měla klidný. V duchu by ale skákala radostí. A Birgitte si myslela, že to bude nebezpečné!

„Tohle je směšné,“ pronesla Šiaine ledově. „Já kráčím ve Světle!“

„Ne, pokud kráčíš s těmihle dvěma,“ sdělila jí Elain. „Ty nade vší pochybnost prokázaly, že jsou černé adžah. Ve Věži, v Tearu a Tančíku. Neslyšíš, že by to popíraly, nebo ano? To proto, že vědí, že já—“

Náhle kolem ní zatančily od hlavy k patě jiskry. Bezmocně sebou cukala, svaly se jí křečovitě zatínaly a saidar jí vyklouzl. Viděla, jak se v záplavě jisker svíjejí i Vandene, Kareane a Sareitha. Trvalo to jen chvilku, ale když jiskry zmizely, měla pocit, jako by ji protáhli mandlem. Musela se opřít o Sareithu, aby se udržela na nohou. Vandene a Kareane se také podpíraly a kymácely se, bradu položenou na rameni té druhé. Falion a Marillin se tvářily překvapeně, ale vmžiku je obklopilo světlo jediné síly. Elain cítila, jak na ní upevňují štít, viděla štíty i na ostatních třech. Zavazování nebylo třeba. Každá z nich by bez opory upadla. Byla by křičela, kdyby mohla. Pokud by si myslela, že Birgitte a ostatní by mohly udělat cokoliv víc než zemřít.

Do místnosti vstoupily čtyři ženy, které Elain poznala. Asne Zeramene, Temaile Kinderode, Česmal Emry a Eldrit Žondar. Čtyři černé sestry. Bylo jí do pláče. Sareitha tiše zasténala.

„Proč jste čekaly tak dlouho?“ vyjela Asne na Falion a Marillin. Tmavé, zešikmené oči měla rozzlobené. „Použila jsem to, aby necítily, až uchopíme saidar, ale proč jste tu jenom tak stály?“ Zamávala malou, ohnutou tyčkou asi palec v průměru, která vypadala podivně matná. Jako by ji fascinovala. „Dárek od Moghedien. Zbraň z věku pověstí. Můžu s ní na sto kroků zabít muže nebo ho jenom omráčit, pokud ho chci vyslechnout.“

„Já dokážu muže zabít, pokud ho uvidím,“ opáčila Česmal opovržlivě. Byla vysoká a pohledná a byla zosobněním ledové nadutosti.

Asne frkla. „Ale můj cíl by mohl být obklopený stovkou sester, a nikdo by nepoznal, co ho zabilo.“

„Asi to má svoje využití,“ připustila Česmal neochotně. „Proč jste tu jen tak stály!“

„Odstínily nás,“ sdělila jí trpce Falion.

Eldrit se zadrhl dech, zvedla baculatou ruku ke kulaté tváři. „To není možné. Leda…“ Přimhouřila tmavé oči. „Objevily způsob, jak skrýt záři, jak skrýt tkaniva. Tak to bude velice užitečné.“

„Děkuju za včasnou záchranu,“ ozvala se Šiaine a vstala, „ale z jakého důvodu jste sem dneska přišly? Poslal vás Moridin?“

Asne usměrnila pramen vzduchu, který Šiaine švihl přes tvář, až to prásklo, a ona zavrávorala. „Mluv slušně a možná odejdeš s námi. Nebo tě tu necháme mrtvou.“ Šiaine měla rudou líc, ale ruce nechala svěšené u boků. A tvářila se bezvýrazně.

„Potřebujeme akorát Elain,“ řekla Temaile. Byla hezká, takovým tím liščím způsobem, skoro křehká jako dítě, i přes bezvěkou tvář, ale v modrých očích měla nezdravý lesk. Špičkou jazyka se dotkla rtů. „Moc ráda bych si pohrála s ostatními, ale byly by břemenem, jaké nepotřebujeme.“

„Jestli je chceš zabít,“ promluvila Marillin, jako by se bavila o ceně chleba, „ušetři Kareane. Je jedna z nás.“

„Dárek od Adeleas,“ zamumlala Vandene a Kareane vytřeštila oči. Otevřela ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Obě ženy se zhroutily na koberec. Vandene se pokoušela zvednout, ale Kareane jen civěla do stropu a zpod hrudní kosti jí trčel jílec Vandenina nože.

Česmal obklopila záře. Dotkla se Vandene složitým tkanivem ohně, země a vody. Bělovlasá žena se sesula, jako by se jí rozpustily kosti. Stejné tkanivo se dotklo Sareithy a ona strhla i Elain, jak padala. Zrak už měla skelný.

„Jejich strážci už budou na cestě,“ utrousila Česmal. „Jen trocha dalšího zabíjení.“

Uteč, Birgitte, pomyslela si Elain a litovala, že pouto nenese slova. Uteč!