Nůž snů

32 Dodržet dohodu

Birgitte se opírala o kamennou zeď dvoupatrového domu a smutně myslela na Gaidala, když se uzlíček pocitů a vjemů vzadu v její hlavě, to, jak vnímala Elain, náhle křečovitě zachvěl. Jinak se to popsat nedalo. Trvalo to jen okamžik, ale pak bylo pouto plné… ochablosti. Elain byla při vědomí, ale nejistá. Přesto se nebála. Birgitte si nicméně odhodila plášť přes rameno a vyhlédla zpoza rohu do Uplňkové ulice. Elain uměla být pro vlastní dobro příliš odvážná. Nejtěžší na tom být jejím strážcem bylo zabránit jí, aby se příliš nevystavovala nebezpečí. Nikdo není nezničitelný, ale ta zatracená ženská si to o sobě zatraceně myslela. Měla mít v erbu železného lva, ne zlatou lilii. Světlo z okna se lilo do ulice a vytvářelo bledou kaluž a nikde se kromě mňoukající kočky nic neozývalo.

„Sareitha se cítí… otupělá,“ zamumlal vedle ní Ned Yarman. Vysoký mladý strážce měl chlapeckou tvář pod kapucí svého pláště svraštělou do ponuré masky.

Birgitte si uvědomila i ostatní strážce – stáhli se k ní, výrazy měly kamenné, v očích tvrdý pohled. Bylo to jasné i v měsíčním světle. Všem Aes Sedai se zjevně něco stalo. Ale co? „Urozená paní Elain říkala, že zakřičí, kdyby nás potřebovala,“ sdělila jim, mimo jiné i proto, aby se sama uklidnila. I kdyby byly Kareane a Sareitha obě temné družky, propojené by nemohly nic udělat, a to, co se stalo, postihlo očividně i je. Světlo ji spal, měla trvat na tom, že tam půjdou i strážci.

„Kareane nebude mít radost, pokud zasáhneme zbytečně,“ poznamenal Venr Kosaan tiše. Štíhlý a tmavý, s nádechem běli v kudrnatých černých vlasech a krátkém vousu, vypadal úplně klidně. „Já říkám, ať počkáme. Cítí se sebejistě, ať se děje cokoliv.“

„O to víc, že šla dovnitř,“ dodal Cieryl Arjuna, čímž si od Venra vysloužil přísný pohled. Byl ještě docela mladý a vypadal kostnatý, i když ramena měl široká.

Birgitte kývla. Elain si taky věřila. Ale Elain by si věřila, i kdyby šla po rozplétajícím se provaze nataženém nad jámou plnou ostrých kůlů. V dálce zaštěkal pes a kočka zmlkla, ale prvnímu odpovídali další psi v šířící se vlně, která utichla stejně náhle, jako vznikla.

Čekali a Birgitte se užírala. Náhle Venr zaklel a shodil plášť. Vzápětí měl v ruce meč a hnal se do ulice s Cierylem a Tavanem za patami, až jim pláště vlály. Než udělali dva kroky, Jaem zařval. Obnažil meč, odhodil plášť a rozběhl se za těmi třemi rychlostí v jeho věku neuvěřitelnou. Ned zařval vzteky a taky se rozběhl. V pěsti se mu v měsíčním světle leskla ocel. Poutem projel vztek, něco jako bojový vztek, co se zmocňuje tolika mužů. A také smutek, ale stále žádný strach.

Birgitte za sebou zaslechla syčení mečů vyjíždějících z pochev a prudce se otočila, až jí plášť zavlál. „Dejte to pryč! Tady nejsou k ničemu.“

„Vím, co ti utíkající strážci znamenají stejně dobře jako ty, má paní,“ prohlásila Yurith s dvorským přízvukem a hladce poslechla. A s očividnou neochotnou. Štíhlá Saldejka, vysoká jako muž, popírala, že by byla urozená, ale kdykoliv se hovor stočil na to, co dělala, než složila přísahu hledačky Rohu, vždycky se jenom pousmála, což u ní bylo vzácné, a změnila téma. S mečem to ale uměla. „Jestli Aes Sedai umírají—“

„Elain žije,“ přerušila ji Birgitte. Žije a má potíže. „Ona je teď naše starost, ale budeme potřebovat mnohem víc mečů, abychom ji zachránily.“ A mnohem víc než meče. „Svažte ho někdo!“ Dvě gardistky popadly Harka za plášť dřív, než mohl vyklouznout do tmy. Očividně nehodlal pobývat blízko místa, kde umíraly Aes Sedai. Ona ostatně také ne. „Vezměte… ty koně navíc a pojďte za mnou,“ řekla a vyhoupla se do sedla. „A jedeme ozlomkrk!“ Zařídila se podle svých slov a bez čekání pobídla dlouhonohého bělouše.

Byl to zběsilý cval tmavými, křivolakými ulicemi, kde se začínali objevovat první lidé. Birgitte objela několik vozů, které vyjely časně, ale lidé jí museli uskakovat z cesty. Často hrozili pěstí a nadávali. Ona však pobízela valacha k větší rychlosti a plášť za ní vlál. Než dorazila k Mondelské bráně, Elain se pohnula. Nejdřív si nebyla jistá, ale teď o tom nemohlo být pochyb. Elain se pěšky přesouvala k severovýchodu. Pouto říkalo, že je příliš roztřesená, než aby mohla jít někam dál, možná aby mohla vůbec chodit, ale vůz by jel stejně rychle. Obloha začínala šednout. Za jak dlouho sežene, co je zapotřebí? Ve Vnitřním Městě se ulice stáčely vzhůru kolem věží lesknoucích se stovkou barev ke zlatým kupolím a štíhlým věžím královského paláce, stojícího na nejvyšším z caemlynských vrchů. Jak cválala po okraji Královnina náměstí, vojáci na ni civěli. Dostávali jídlo z kotlů stojících na trakařích, kuchaři jim na cínové talíře nandávali nějakou hnědou omáčku s masem, a každý muž, kterého viděla, měl na sobě kyrys a přílba mu visela na jílci. Dobře. Každou chvíli, kterou ušetřila, se blížila k záchraně Elain.

Když přicválala ke Královniným stájím, cvičily tam šerm dvě řady gardistek. Seskočila ze sedla, pustila otěže a rozběhla se ke sloupořadí, chřestění dřevěných mečů ustalo. „Hadoro, běž říct hledačkám větru, ať za mnou okamžitě přijdou do Mapové místnosti!“ křikla, aniž by zpomalila. „Všechny! Sanetre, ty to samý vyřiď kapitánovi Guybonovi! Ať někdo odsedlá mýho koně!“ Ten byl pro dnešek vyřízený. Než domluvila, už byla za sloupy, ale ani se neohlédla, aby zjistila, zda jí poslechly. Určitě to udělaly.

Běžela chodbami ověšenými koberci a po širokých mramorových schodištích, zabloudila, s nadávkami se vrátila a znovu se rozběhla. Olivrejovaní sloužící kulili oči, když jí uhýbali z cesty. Konečně dorazila ke dveřím do Mapové místnosti s vyřezávanými lvy, kde se zastavila jen na tak dlouho, aby dvěma hromotluckým gardistům sdělila, že mají pustit hledačky větru dál, jakmile se objeví, a šla dovnitř. Guybon tam už byl, v leštěném kyrysu se třemi zlatými uzly na rameni. Dyelin si opatrně držela modré suknice, zatímco přecházela sem a tam, a oba se mračili na obrovskou mozaikovou mapu, kde víc než tucet červených kotoučů značil severní městskou hradbu. Ještě nikdy nedošlo naráz k tolika útokům, ani deseti ne, ale Birgitte se na kolečka jen krátce podívala.

„Guybone, potřebuju všechny koně a halapartny, co seženeš,“ prohlásila, odepjala si plášť a hodila ho na dlouhý psací stůl. „Kušovníci a lučištníci budou muset pár hodin zvládnout všechno, co se vyvrbí, sami. Elain zajaly Aes Sedai temný družky a snaží se ji odvízt z města.“ Někteří kurýři a úředníci začali mumlat, ale paní Anford je umlčela ostrým rozkazem, ať si hledí své práce. Birgitte se zadívala na barevnou mapu na podlaze a odměřovala vzdálenosti. Elain zřejmě mířila k Východní bráně a na silnici k Erinin, ale i kdyby použili jednu z menších bran, zašli už příliš daleko, než aby směřovali jinam než k východní hradbě. „Než budeme připravení vyrazit, už ji nejspíš budou mít za bránou. Budeme muset cestovat přímo na druhou stranu hřebene východně od města.“ A nepřipustit to, co se má stát, v ulicích, mezi domy. V každém případě to na otevřeném prostranství bude lepší. V té změti ulic by byli koně a halapartníci namačkaní na sebe a příliš mnoho lidí by se pletlo do cesty, takže by hrozily nehody.

Guybon kývl a už vydával strohé rozkazy, které hnědě odění úředníci chvatně zapisovali, aby je mohl podepsat a předat kurýrům v červenobílé, kteří se rozběhli, jen co měli papír v ruce. Chlapci se tvářili ustrašeně. Birgitte na strach prostě neměla čas. Elain žádný necítila, a to byla zajatkyně. Smutek ano, ale ne strach.

„Rozhodně musíme Elain zachránit,“ pronesla Dyelin chladně, „ale těžko ti poděkuje, jestli tím předáš Arymille Caemlyn. Nepočítaje muže na věžích a u bran, skoro polovina cvičených vojáků a ozbrojenců ve městě je na severní hradbě. Pokud odvedeš zbytek, jedním útokem získá nepřítel kus hradby. Jenom kuše a luky je nezastaví. A jakmile se tu uchytí, nahrnou se Arymilliny oddíly do města a přemůžou ty, které tu chceš nechat. Tím hezky obrátíš naše pozice a zhoršíš svoje postavení. Arymilla získá Caemlyn a Elain bude venku, aniž by měla dost ozbrojenců, aby ho získala zpátky. Pokud ty temné družky nějak propašovaly do Caemlynu armádu, pár set mužů bude bohatě stačit.“

Birgitte se na ni zamračila. Nedokázala se přimět mít Dyelin ráda. Nevěděla přesně proč, ale ježila se, jen ji zahlédla. A byla si jistá, že druhá žena cítí totéž k ní. Nikdy nemohla říct „nahoru“, aby Dyelin neřekla „dolů“. „Ty chceš posadit Elain na trůn, Dyelin. Já ji chci udržet naživu, aby na ten trůn mohla usednout. Nebo ne, ale hlavně pokud bude naživu. Dlužím jí svůj život a neztratím ten její v rukou temných družek.“ Dyelin frkla a znovu se zadívala na červená kolečka, jako kdyby viděla bojující vojáky. Mračila se, až se jí prohloubily vrásky v koutcích očí.

Birgitte sepjala ruce za zády a přinutila se stát klidně. Nejradši by netrpělivě přecházela. Elain vezou k Východní bráně. „Musíš něco vědět, Guybone. Budeme čelit nejmíň dvěma Aes Sedai, spíš ale víc, a možná mají zbraň, ter’angrial, co dělá odřivousy. Už jsi o tom někdy slyšel?“

„Ne, ale zní to nebezpečně.“

„To taky je. Natolik nebezpečný, že ho Aes Sedai mají zakázaný. Za války Stínu ho přestali používat dokonce i temný druzi.“ Vyštěkla trpkým smíchem. Teď o odřivousu věděla už jen to, co jí řekla Elain. Že to přišlo od ní, věci jenom zhoršovalo. Přijde o všechny vzpomínky? Nemyslela si, že by o nějaké přišla v poslední době, ale jak by to vůbec poznala? Vzpomínala si na útržky kolem založení Bílé věže, útržky, co s Gaidalem udělali, aby tomu napomohli, ale už na nic před tím. Všechny její dřívější vzpomínky byly jako včerejší kouř.

„No tak aspoň budeme mít vlastní Aes Sedai,“ utrousil Guybon a podepsal další rozkaz.

„Ty jsou všechny mrtvé – kromě Elain,“ sdělila mu bezvýrazně. Tohle se nedalo nijak osladit. Dyelin zalapala po dechu a zesinala. Jedna úřednice si přitiskla ruce na ústa a další převrhl kalamář. Inkoust tekl po stole v černém potůčku a začal kapat na podlahu. Místo aby ho paní Anford napomenula, sama se podpírala o psací stůl. „Doufám, že to vyrovnám,“ pokračovala Birgitte, „ale nemůžu zatím slíbit nic kromě toho, že dneska ztratíme lidi. Možná spoustu lidí.“

Guybon se narovnal. Tvářil se zamyšleně. „To bude zajímavý den,“ utrousil nakonec. „Ale dědičku dostaneme zpátky za každou cenu.“ Tenhle Charlz Guybon byl spolehlivý člověk. To ostatně dokázal už mnohokrát na hradbách. Na její vkus byl pochopitelně přiliš pohledný.

Birgitte si uvědomila, že přechází po mozaice sem a tam, a zastavila se. O generálování nevěděla nic, ať už si Elain myslela cokoliv, ale věděla, že pokud na sobě dá znát nervozitu, nakazí tím i ostatní. Elain žije. To bylo ze všeho nej důležitější. Žije a neustále se vzdaluje. Otevřelo se levé křídlo dveří a hřmotný gardista ohlásil, že se vrátila Julanja Fote a Keraille Surtovni. Guybon zaváhal a podíval se na Birgitte, ale ta nic neřekla, a tak požádal muže, ať je pustí dál.

Byly to velmi odlišné ženy, přinejmenším vzhledově. I když měly obě vycházkové hole, Julanja byla baculatá a hezká, s bílými prameny v tmavých vlasech, a Keraille malá a štíhlá, se sešikmenýma zelenýma očima a ohnivě rudými kudmami. Birgitte si říkala, jestli to jsou skutečná jména. Ženy z rodinky si měnily jména stejně snadno jako jiné ženy punčochy. Měly na sobě obyčejné sukno vhodné pro formanky, jimiž v minulosti byly, a obě se uměly dívat a dokázaly se o sebe postarat. Z většiny situací se dokázaly vymluvit, ale jednoduché nože nebyly jediné čepele, co nosily, a dokázaly překvapit i silného muže tím, co uměly s holemi. Oba udělaly pukrle. Julanja měla plášť a sukně mokré a zacákané od bláta.

„Ellorien, Luan a Abelle začali dnes ráno rušit tábor, má paní,“ hlásila. „Zůstala jsem jen tak dlouho, abych zjistila, kterým směrem se dali – takže na sever – než se přijdu ohlásit!“

„To samé Aemlyn, Arathelle a Pelivar, má paní,“ přidala se Keraille. „Míří ke Caemlynu.“

Birgitte se nepotřebovala dívat na velkou mapu rozloženou na stole i se značkami. Podle toho, jak rozblácené cesty jsou a kolik deště zvládnou, by mohli k městu dorazit do odpoledne. „Vedly jste si obě dobře. Běžte si dát horkou koupel. Myslíš, že změnili názor?“ zeptala se Dyelin, když obě ženy odešly.

„Ne,“ odpověděla Dyelin bez váhání, vzdychla si a potřásla hlavou. „Obávám se, že z největší pravděpodobnosti Ellorien přesvědčila ostatní, aby na Lvím trůnu podpořili ji. Možná chtějí porazit Arymillu a převzít obléhání. Mají o polovinu víc lidí než ona a dvakrát víc než my.“ To nechala viset ve vzduchu. Nebylo třeba nic dodávat. I když ženy z rodinky přesouvaly muže dle potřeby, bude těžké udržet hradbu proti tolika vojákům.

„Nejdřív dostaneme zpátky Elain, pak si budeme lámat hlavu s tím ostatním,“ prohlásila Birgitte. Kde jsou ty zatracené hledačky větru?

Jen si to pomyslela, už za Chanelle ťapaly do místnosti jako řvavá hedvábná duha. Kromě Reinaile, poslední v řadě a oděné v plátně; třebaže měla červenou blůzu, zelené kalhoty a tmavožlutou šerpu, vedle Rainyn, kulatolící mladé ženy jen s půl tuctem zlatých medailonků visících na tváři, vypadal Renailin čestný řetízek holý. Renaile se tvářila odevzdaně.

„Nemám ráda, když se mi vyhrožuje!“ vyjela vztekle Chanelle a čichala ke zlaté krabičce, kterou měla na zlatém řetízku kolem krku. Líce měla zarudlé. „Ta gardistka říkala, že jestli nepoběžíme, nakope nás—! Zapomeň na to, co přesně říkala. Byla to hrozba, a já se ne—!“

„Elain chytily temný družky Aes Sedai,“ přerušila ji Birgitte. „Potřebuju, abyste udělaly průchod pro muže, kteří ji půjdou zachránit.“ Ostatní hledačky větru začaly mumlat. Chanelle rázně mávla rukou, ale zmlkla jen Renaile. Ostatní pouze ztišily hlasy do šepotu, k její značné nelibosti. Podle medailonů na řetízcích se Chanellině hodnosti rovnaly i některé další.

„Proč jsi nás sem povolala kvůli jednomu průchodu?“ chtěla vědět. „Já dohodu dodržuju, jak vidíš. Dokonce jsem všechny přivedla, jak jsi nařídila. Ale proč potřebuješ víc než jeden?“

„Protože všechny uděláte kruh a vytvoříte průchod dost velký pro tisíc mužů a koní.“ To byl jeden důvod.

Chanelle ztuhla a nebyla sama. Kurin, s tváří jako z černého kamene, se doslova třásla rozhořčenim, a Rysael, obvykle velmi důstojná žena, taky. Senine, s ošlehanou tváři a starými značkami, ukazujícími, že kdysi nosila víc než šest náušnic, a tlustších, si hladila zdobenou dýku za zelenou šerpou.

„Vojáky?“ vyjela Chanelle. „To je zakázané! Naše dohoda říká, že se vaší války nebudeme nijak účastnit. Zaida din Parede Černé křídlo to nařídila, a když je teď paní lodí, její rozkaz má ještě větší váhu. Použij rodinku. Použij Aes Sedai.“

Birgitte k ní přistoupila a podívala se jí do očí. Rodinka se k tomuhle nehodila. Žádná z ní nikdy nepoužila jedinou sílu jako zbraň. Možná by to ani neuměly. „Ostatní Aes Sedai jsou mrtvé,“ pravila tiše. Někdo za ní zasténal, jeden z úředníků. „K čemu bude vaše dohoda, když tu nebude Elain? Arymilla ji rozhodně ctít nebude.“ Udržet hlas klidný vyžadovalo velkou námahu. Nejradši by se třásla vztekem, třásla by se strachem. Potřebovala tyhle ženy, ale nemohla jim prozradit proč, jinak by Elain byla ztracena. „Co Zaida řekne, až zničíš tu dohodu s Elain?“

Chanelle si tetovanou rukou zvedla filigránovou vonnou krabičku k nosu a pak ji nechala spadnout mezi náhrdelníky. Podle toho, co Birgitte věděla o Zaidě din Parede, nebude mít paní lodí radost z někoho, kdo dohodu zničí, a nebylo pochyb, že se Chanelle nehodlá vystavit jejímu hněvu. Přesto se tvářila zamyšleně. „No dobrá,“ řekla po chvíli. „Ale jenom pro přepravu. Platí?“ Políbila si konečky prstů a připravila se uzavřít dohodu.

„Uděláte jenom to, co budete chtít,“ řekla Birgitte a otočila se. „Guybone, je čas. Už ji musejí mít u brány.“

Guybon se opásal mečem, vzal si přílbu a plechové rukavice a následoval ji a Dyelin z mistnosti. Hledačky větru se táhly za nimi a Chanelle hlasitě opakovala, že udělají jenom ten průchod. Birgitte pošeptala Guybonovi příkazy, než ho nechala jít do přední části paláce, zatímco sama spěchala ke Královniným stájím, kde našla čekajícího klabonosého šedáka se svým sedlem, s otěžemi v rukou mladé ženy s vlasy zapletenými do copu podobného tomu jejímu. Taky tu uviděla sto dvacet jednu gardistku ve zbroji a v sedle. Sama nasedla a pokynula jim, ať ji následují. Slunce bylo zlatou koulí na obzoru a na obloze jen pár bílých mráčků. Aspoň nebudou muset snášet déšť. V silné bouřce a lijáku, jaké Caemlyn v poslední době zažil, by se jim mohl ztratit i vůz.

Na Královnině náměstí byl nastoupený had mužů stojících po deseti, dvanácti vedle sebe, ztrácející se v nedohlednu. Jezdci v přílbách a kyrysech i muži v nejrůznějcíh přílbách, s halapartnami, většinou v kroužkové zbroji či kabátcích pošitých ocelovými kolečky, jen občas s kyrysem, a každá skupinka, větší i menší, měla v čele praporec svého rodu. Nebo praporec žoldnéřské kumpanie. Nájemné meče bude pozorovat tolik očí, že se dnes nepokusí ulívat. Kromě kušovníků a lučištníků tu bylo skoro dvanáct tisíc mužů, z toho dvě třetiny v sedlech. Kolik jich před polednem zemře? Zapudila tu myšlenku z hlavy. Potřebovala jednoho každého z nich, aby přesvědčila Mořský národ. Kdokoliv zemře dnes, mohl by klidně zemřít zítra na hradbě. Každý z nich přišel do Caemlynu připravený zemřít za Elain.

V čele zástupu bylo přes tisíc gardistů s přílbami a kyrysy lesknoucími se na slunci, s kopími přesně sklopenými, a první z nich čekali za praporcem Andoru. Kráčející bílý lev na červeném poli i Elainina zástava, zlatá lilie na modrém, byly na kraji jednoho z mnoha caemlynských parků. Tedy býval to park, ale stovky let staré duby byly pokácené a odvlečené s ostatními stromy a vysokým křovím, a jejich kořeny vykopané, aby vzniklo volné místo dobře sto kroků široké. Štěrkem vysypané chodníčky a trávu už dávno zadupaly holínky a podkovy do bláta. Další tři parky kolem paláce na tom byly stejně, aby vzniklo místo pro setkávání průchodů.

Guybon s Dyelin už tu byli, spolu se všemi urozenými pány a paními, kteří odpověděli na Elainino povolání, od mladého Perivala Manteara po Brannina Marťana a jeho ženu. Všichni seděli na konich. Perival měl přílbu a kyrys jako všichni ostatní muži. Ten Branninův byl obyčejný, matný a trochu zprohýbaný, kde platnéřovo kladivo neodvedlo dobrou práci, nástroje jeho obchodu stejně jistě jako obyčejný meč v pochvě u pasu. Perival byl ale jinak stejně pozlacený jako Konail a Branlet, se stříbrem vykládanou mantearskou kovadlinou, kdy oni měli lakované černé orly Northanů a červené pantery Gilyardů. Hezká zbroj, na odiv. Birgitte doufala, že ženy mají dost rozumu, aby kluky nepustily do boje. Při pohledu na některé jejich tváře, zachmuřené a odhodlané, doufala, že mají dost rozumu, aby se tam nepletly samy. Aspoň žádná z nich neměla meč. Prostou pravdou bylo, že žena musí být mnohem lepší, aby se mohla postavit muži s mečem. Silnější paže znamenají velký rozdíl. Zato byly mnohem lepší v používání luku.

Hledačky větru se šklebily, jak neklidně přešlapovaly bosýma nohama v blátě po včerejším lijáku. Na mokro byly zvyklé, ale ne na bláto.

„Ten muž mi nechce říct, kam má průchod sahat,“ stěžovala si Chanelle rozčileně, jen co Birgitte sesedla, a ukazovala na Guybona. „Chci to vyřídit co nejdřív, abych si mohla umýt nohy.“

„Má paní!“ zavolal ženský hlas z ulice. „Má paní Birgitte!“ Reene Harfor přiběhla podél řady gardistů, sukně vyhrnuté tak vysoko, až byly vidět nohy v punčochách až po kolena. Birgitte si nepamatovala, že by ji viděla jít byť rychlejším krokem. Paní Harfor byla jednou z těch žen, které vždycky všechno dělají dokonale. Při každém setkání Birgitte připomněla všechny chyby, jaké kdy spáchala. Za ní běželi dva muži v červenobílé livreji a nesli nosítka. Když se přiblížili, Birgitte uviděla hubeného gardistů bez přílby, s šípem trčícím z pravé ruky a dalším z pravého stehna. Po dřících stékala krev, takže za sebou nechával na dláždění slabou stopu. „Trval na tom, že ho musíme okamžitě vzít za tebou nebo za kapitánem Guybonem, má paní,“ supěla paní Harfor a ovívala se rukou.

Mladý gardista se snažil posadit, ale Birgitte ho zase položila. „Tři nebo čtyři kumpanie žoldnéřů útočí na Farmaddinskou bránu, má paní,“ vyhrkl s tváří zkřivenou bolestí. „Teda zevnitř, z města. Rozmístili lučištníky, aby zastřelili každého, kdo by dal znamení, že potřebujeme pomoc, ale mně se podařilo vyklouznout a můj kůň vydržel tak akorát.“

Birgitte zaklela. Budou mezi nimi Cordwyn, Gomaisen a Bakuvun, to by se vsadila. Měla na Elain naléhat, aby je vyhodila z města, jen co přednesli ty svoje nehorázné požadavky. Neuvědomila si, že promluvila nahlas, dokud se neozval gardista.

„Ne, má paní. Teda aspoň Bakuvun ne. On a pár jeho chlapů se zastavili, aby si zah… ehm, aby zabili čas, a poručík si myslí, že se ještě držíme jenom díky nim. Pokud se ještě drží. Používali dobývací beran na vrata do věže, když jsem se naposledy ohlídl. Ale je toho víc, má paní. V Dolním Caemlynu za bránou se řadí muži. Deset tisíc, možná dvakrát tolik. Těžko říct, jak se ty ulice kroutí.“

Birgitte sebou trhla. Deset tisíc mužů by stačilo provést útok zvenčí, ať už ty žoldnéře odrazí, nebo ne, pokud nepošle všechny, koho má. Co si pod Světlem počne? Světlo ji spal, uměla naplánovat nájezd, aby někoho zachránila z hradu, nebo jet na výzvědy do kraje drženého nepřitelem, a tam věděla, co dělá, ale tohle byla bitva a osud Caemlynu a možná i trůnu visel na vážkách. Přesto to musela udělat. „Paní Harfor, vezmi toho muže do paláce a nech ho ošetřit, prosím.“ Nemělo smysl žádat o léčení hledačky větru. Daly jasně najevo, že to by podle nich znamenalo zaplést se do války. „Dyelin, nech mi všechny koně a polovinu halapartníků. Ty si vezmi zbytek a všechny dostupný kušovníky a lučištníky. A každýho chlapa, kterýho najdeš a udrží meč. Jestli se bude brána ještě držet, až vás tam rodinka pošle, ať se udrží dál. Pokud padla, stáhni se. A drž tu zatracenou hradbu, než se tam dostanu.“

„Dobrá,“ řekla Dyelin, jako by to byly ty nejsnáze splnitelné rozkazy na světě. „Konaile, Katalyne, Branlete, Perivale, vyjdete se mnou. Vaši pěšáci budou bojovat lépe, když budete u toho.“ Konail se tvářil zklamaně, bezpochyby se už viděl v galantním útoku, ale zvedl otěže a zašeptal něco, co omladinu rozesmálo.

„To i moji jezdci budou bojovat lip,“ namítala Katalyn. „Chci pomoct zachránit Elain.“

„Přišla jsi jí pomoct zajistit trůn,“ odsekla Dyelin, „a půjdeš tam, kde je tě zapotřebí, abys to dokázala, nebo si budeme muset znovu promluvit.“ Ať už to znamenalo cokoliv. Katalyn zrudla, ale Dyelin následovala, když s ostatními odjížděla.

Guybon se podíval na Birgitte, ale neřekl nic, i když nejspíš uvažoval, proč nepošle víc lidí. Nehodlal se jí ale postavit otevřeně. Problém byl, že nevěděla, kolik černých sester s Elain bude. Potřebovala každou hledačku větru, potřebovala, aby uvěřily, že jsou všechny zapotřebí. Kdyby byl čas, byla by stáhla hlídky z vnějších věží, dokonce i z bran.

„Udělejte průchod,“ nakázala Chanelle. „Na tuhle stranu hřebene východně od města, na Erininský silnici, směrem od města.“

Hledačky větru se shromáždily do kruhu a udělaly to, co musely udělat, aby se propojily, a zatraceně nijak nespěchaly. Náhle se objevila svislá modrostříbmá čára průchodu a rozšířila se do otvoru pět kroků vysokého a přes celou šířku vyčištěného prostranství, skrze nějž byla vidět široká, udusaná silnice stoupající do mírného svahu deset sáhů vysokého hřebene na své cestě k Erinin. Arymilliny tábory byly za tím hřebenem. Vzhledem ke zprávám mohly být prázdné – s trochou štěstí budou – ale teď si s nimi v žádném případě nemohla lámat hlavu.

„Vpřed a rozestavit podle rozkazů!“ křikl Guybon a pobídl vysokého ryzáka. Shromáždění šlechtici a gardisté ho následovali v desetistupu. Gardisté se začali stáčet doleva a mimo dohled, zatímco šlechtici zaujali postavení o něco výš na hřebeni. Někteří se dalekohledy dívali na město. Guybon sesedl a přikrčeně se rozběhl nahoru, aby se mohl podívat na druhou stranu hřebene. Birgitte skoro cítila netrpělivost gardistek za sebou.

„Takhle velký průchod jsi nepotřebovala,“ ozvala se Chanelle, mračíc se na zástup jezdců proudící do brány. „Proč—?“

„Pojď se mnou,“ vyzvala ji Birgitte a vzala ji za ruku. „Chci ti něco ukázat.“ Šedáka táhla za sebou a vlekla ženu k průchodu. „Až to uvidíš, můžeš se vrátit.“ Pokud o Chanelle věděla jedinou věc, tak to, že kruh vede ona. Se zbytkem počítala s lidskou přirozeností. Neohlížela se, ani si nevydechla úlevou, když slyšela, jak si ostatní hledačky větru mumlají za jejími zády. Šly.

Ať Guybon uviděl cokoliv, byla to dobrá zpráva, protože se narovnal, než seběhl zpátky ke svému koni. Arymilla musela tábory úplně vyprázdnit. Takže u Farmaddinské brány bude dvacet tisíc ozbrojenců, ne-li víc. Světlo dej, aby se udrželi. Světlo dej, aby se všichni udrželi. Ale nej důležitější byla Elain. To nade vše.

Když došla ke Guybonovi, jenž už zase seděl v sedle, gardistky nastoupily kousek stranou do trojřadu za Caseille. Celý průchod – sto kroků na šířku – byl teď plný mužů a koní, rychle klusajících doprava a doleva, aby se připojili k již vznikajícímu trojřadu, roztahujícímu se podél silnice. Dobře. Hledačky větru se ještě chvilku nedokážou snadno vrátit. Na silnici za posledními budovami Dolního Caemlynu, asi míli daleko, se zastavil povoz zakrytý plachtou a se čtyřspřežím, obklopený malým oddílem. Za ním se to hemžilo činností v otevřených cihlových krámcích podél silnice, lidé se věnovali svým záležitostem, nakolik to jen šlo, ale jako by neexistovali. Elain byla v tom voze. Birgitte zvedla ruku, aniž by spustila oči z povozu, a Guybon jí položil do dlaně mosazí obitý dalekohled. Povoz a jezdci vzápětí přiskočili blíž.

„Co chceš, abych viděla?“ dožadovala se Chanelle.

„Za okamžik,“ opáčila Birgitte. Byli tam čtyři muži, tři na koních, ale důležitějších bylo sedm žen v sedlech. Dalekohled byl dobrý, ale ne tak dobrý, aby na takovou vzdálenost rozeznala bezvěkost. Přesto musela předpokládat, že všech sedm jsou Aes Sedai. Osm proti sedmi mohlo být téměř vyrovnané, ale ne, když těch osm bylo propojených. Ne, pokud dokáže těch osm přimět, aby se do věci vložily.

Co si asi temní druzi mysleli, když uviděli tisíce vojáků a ozbrojenců vycházet zpoza něčeho, co jim muselo připadat jako opar z horka? Spustila dalekohled. Šlechtici začínali sjíždět dolů, jak vycházeli jejich ozbrojenci, a připojovali se k řadám.

Jakkoliv překvapení temní druzi byli, neotáleli dlouho. Z jasné oblohy začaly létat blesky, modrostříbmé střely zasahovaly zemi s hromovým rachotem a rozhazovaly lidi a koně jako blátivé cákance. Koně se vzpínali a řičeli, ale muži se je snažili ovládnout a udržet na místě. Nikdo neutíkal. Dunění hromu doprovázející výbuchy se do Birgitte opřelo jako rány pěstí, až zavrávorala. Cítila, jak se jí ježí vlasy a snaží se vyvléknout z copu. Vzduch byl cítit… ostře. Jako by se chvěl. A do řad znovu udeřil blesk. V Dolním Caemlynu utíkali lidé. Většinou pryč, ale někteří hlupáci se běželi podívat. Úzké uličky ústící do kraje se plnily diváky.

„Když už tomu máme čelit, mohli bychom se pohnout a trochu jim to ztížit,“ podotkl Guybon a zvedl otěže. „S dovolením, má paní?“

„V pohybu budeme mít menší ztráty,“ souhlasila Birgitte, když pobídl ryzáka dolů z hřebene.

Caseille zastavila koně před Birgitte a zasalutovala s paží přes prsa. Úzký obličej měla pod mřížovím hledí lakované přílby zachmuřený. „Svolení pro tělesnou stráž připojit se k boji, má paní?“ Dala na ta slova důraz. Byly tělesnou stráží dědičky a budou tělesnou stráží královny.

„Povoluje se,“ řekla Birgitte. Pokud na to měl někdo právo, tak tyto ženy.

Arafellanka otočila koně a odcválala ze svahu, následována zbytkem tělesné stráže. Ženy zaujímaly místa těch, koho zabily blesky. Kumpanie žoldnéřů, asi dvě stě mužů v černě natřených přílbách a kyrysech, jedoucích pod červenou zástavou s běžícím černým vlkem, se zastavila, když uviděla, do čeho se řítí, ale muži pod praporci půl tuctu rodů se protlačili kolem nich, a oni pak neměli jinou možnost než pokračovat. Další šlechtici sjížděli ke svým mužům; Brannin, Kelwin, Laerid, Barel, další. Nikdo nezaváhal, když spatřil svou korouhev. Sergase nebyla jediná žena, která popojela pár kroků, jako by se i ona chtěla připojit ke svým ozbrojencům, když se z průchodu vynořila její zástava.

„Krokem!“ houkl Guybon, aby ho bylo slyšet přes výbuchy. Podél celé linie to další opakovali. „Vpřed!“ Otočil ryzáka a pomalu vyjel proti temným družkám Aes Sedai, zatímco všude bušily blesky a lidé a koně létali spolu s fontánami hlíny.

„Co jsi mi chtěla ukázat?“ dožadovala se Chanelle znovu. „Chci odtud pryč.“ V této chvíli to nehrozilo. Z průchodu stále vycházeli a vyjížděli muži a spěchali na své pozice. Do řad dopadaly i ohnivé koule, přidávající se k výbuchům hlíny a končetin. Vzduchem líně prolétala otáčející se koňská hlava.

„Tohle,“ řekla Birgitte a ukázala na scénu před nimi. Guybon už klusal a táhl ostatní s sebou. Náhle před jednou z žen vedle vozu vyletěla jako noha tlustá tyč něčeho, co vypadalo jako tekutý bílý oheň. Doslova prosekal patnáct kroků širokou mezeru v linii. Na okamžik se ve vzduchu vznášely mihotavé vločky, obrysy zasažených lidí a koní, než je to pohltilo. Tyč najednou vyskočila do vzduchu, stoupala stále výš, než zhasla a zanechala po sobě Birgitte před očima tmavě purpurové čáry. Odřivous, odpalující lidi ze vzoru, takže byli mrtví dřív, než je zasáhl. Zvedla si dalekohled k oku na dost dlouho, aby se podívala na ženu držící tenkou černou tyč, jež vypadala asi krok dlouhá.

Guybon začal útok. Bylo to příliš brzy, ale jeho jedinou nadějí bylo dostat se blíž, dokud má ještě dost mužů. Jeho jediná naděje. Nad hromové výbuchy ohnivých koulí a blesků se zvedl rozechvělý pokřik: „Elain a Andor!“ Rozechvělý, ale zněl z plna hrdla. Praporce vlály. Smělé na pohled, pokud se dalo pominout, kolik jich padá. Kůň s jezdcem, zasažení naplno ohnivou koulí, se prostě rozpadli, muži a koně všude kolem také padali. Některým se podařilo znovu vstát. Kůň bez jezdce stál na třech nohou, pokusil se utéct, ale spadl a zmítal se na zemi.

„Tohle?“ opáčila Chanelle nevěřícně. „Netoužím se dívat na to, jak umírají lidé.“ Další odřivous vykousl průlom v útočících řadách skoro dvacet kroků široký, než se zabořil do země a vysekl zákop na půl cesty k vozu, než zmizel. Bylo tu hodně mrtvých, i když ne tolik, jako by být mělo. Birgitte totéž viděla v bitvách za trollockých válek, kdy byla používána jediná síla. Na každého nehybně ležícího se dva, tři vyškrábali na nohy nebo se snažili zastavit krvácení. Na každého koně ztuhlého ve smrti stáli další dva na podlamujících se nohou. Krupobití ohně a blesků pokračovalo bez omezení.

„Tak to zastav,“ řekla Birgitte. „Pokud zabijou všechny vojáky nebo dost na to, aby ostatní utekli, potom je Elain ztracena.“ Ne navždycky. Světlo ji spal, bude ji sledovat po zbytek života, aby ji osvobodila, ale jen Světlo ví, co by jí za tu dobu mohli udělat. „Zaidina dohoda je ztracená. Kvůli tobě.“

Ráno nebylo teplé, přesto se Chanelle na čele zaperlil pot. Ohnivé koule a blesky vybuchovaly mezi jezdci následujícími Guybona. Žena držící tyč opět zvedla ruku. I bez dalekohledu si byla Birgitte jistá, že míří přímo na Guybona. On to musel vidět taky, ale neuhnul ani o vlásek.

Náhle sjel z oblohy dalši blesk. A zasáhl ženu držící tyč. Ta odletěla jedním směrem, její kůň druhým. Jeden ze zapřažených koní se zhroutil, zatímco ostatní tancovali a vzpínali se. Byli by utekli, nemít v zápřahu mrtvého druha. Ostatní koně kolem vozu se také vzpínali a plašili. Ohnivý déšť ustal, jak se Aes Sedai snažily ovládnout své koně a udržet se v sedle. Vozka, místo aby se pokoušel spřežení uklidnit, seskočil na zem a s taseným mečem se rozběhl proti útočícím jezdcům. Diváci v Dolním Caemlynu utíkali také, tentokrát pryč.

„Chyťte ostatní živé,“ štěkla Birgitte. Bylo ji celkem jedno, jestli přežijí – zemřou i tak brzy jako temné družky a vražedkyně – ale na tom zatraceném voze byla Elain!

Chanelle škrobeně kývla a jezdci kolem vozu začali padat z hopsajících koní. Zůstali ležet na zemi a vzpírali se, jako by byli spoutaní na rukou a nohou. Což pochopitelně byli. Běžící muž padl na břicho a jen se svíjel. „Odstínila jsem i ženy,“ řekla Chanelle. I když držely jedinou sílu, proti kruhu osmi neměla žádná z nich šanci.

Guybon zvedl ruku a zpomalil oře do kroku. Bylo pozoruhodné, jak rychle se vše odehrálo. Byl teprve v polovině cesty k vozu. Z průchodu stále vybíhali a vyjížděli lidé. Birgitte se vyhoupla do šedákova sedla a cvalem vyrazila pro Elain. Zatracená ženská, pomyslela si. Z pouta se ani na chvíli nenesl strach.