Nůž snů

6 Tyč a břitva

Mat vlastně ani nečekal, že Luka opustí Jurador už po jediném dni – solniční město s kamennými hradbami bylo bohaté a Luka rád viděl, jak mu do dlaní padají zlaťáky – takže nebyl zvlášť zklamaný, když mu muž sdělil, že tady Velkolepý kočovný cirkus a úžasná výstava divů a zázraků Valana Luky zůstane nejméně další dva dny. Nebyl tak úplně zklamaný, nicméně doufal, že mu jeho štěstí či to, že je ta’veren, vydrží. Ale zase pokud věděl, být ta veren mu nikdy nepřineslo nic jiného než trable.

„Fronty u vchodu jsou stejně dlouhé jako včera,“ prohlásil Luka a máchl rukou kolem sebe. Byli v jeho obrovském, křiklavými barvami natřeném voze brzy ráno po Rennině smrti a dlouhán seděl v pozlaceném křesle u úzkého stolu – skutečného stolu, pod nímž byly zasunuté stoličky pro hosty. Ve většině ostatních vozů měli jen desky pověšené na provazech ze stropu a lidé při jídle sedávali na postelích. Luka si dosud neoblékl jeden ze svých nápadných kabátců, nicméně tento nedostatek nahrazoval rozmáchlými gesty. Jeho žena Latelle vařila ke snídani kaši na malých cihlových kamínkách se železnou plotnou, zabudovaných do rohu vozu bez oken, a pronikavě zde vonělo koření. Latelle měla nevlídný výraz a do všeho, co vařilo, dávala tolik koření, že se jídlo podle Mátová odhadu nedalo pozřít, nicméně Luka vždycky zhltl všechno, co před něj postavila, jako kdyby to byla hostina. Musel mít železný jazyk. „Dneska čekám dvakrát tolik návštěvníků, možná třikrát tolik, a zítra taky. Lidi nestačí všechno zhlídnout během jedné návštěvy, a tady si můžou dovolit přijít dvakrát. Zprávy se šíří, Cauthone. Zprávy se šíří. Přilákají tolik lidí jako Aludřiny noční květy. Podle toho, jak se věci vyvíjejí, se skoro cítím jako ta’veren. Velké publikum a vyhlídka na ještě větší. Záruka ochrany od vznešené paní.“ Luka náhle skončil a zatvářil se trochu rozpačitě, jako by si právě vzpomněl, že na té záruce je zmíněno Matovo jméno a douška, že na něj se ochrana nevztahuje.

„Kdybys byl doopravdy ta’veren, moc by se ti to nelíbilo,“ zamumlal Mat, načež po něm druhý muž vrhl zvláštní pohled. Mat zastrčil prst za černý šátek, jímž zakrýval jizvu po oběšení, a zatahal za něj. Na okamžik ho šátek škrtil zdály zlé sny o mrtvolách plujících ve vodě, a když se probudil, rachotily otáčející se kostky ještě silněji než dřív. „Můžu ti zaplatit tolik, kolik vyděláš při každým představení odtud až po Lugard, bez ohledu na to, kolik lidí přijde. To jsem ti slíbil za to, že nás dopravíš do Lugardu.“ Kdyby se cirkus nikde nezastavoval, mohli by do Lugardu dorazit třikrát rychleji. A možná ještě dřív, kdyby Luku přesvědčil, aby na cestě strávili celý den místo jen poloviny, jako to dělali dosud.

Luku ten nápad zřejmě nadchl, zamyšleně přikývl, ale pak smutně, což očividně hrál, zavrtěl hlavou a rozhodil rukama. „A jak to bude vypadat, když se kočovný cirkus nikde nezastaví k představení? Podezřele, tak to bude vypadat. Mám záruku a navíc se za mě vznešená paní přimluví, ale rozhodně k nám nechceš přilákat Seančany. Ne, takhle to pro tebe bude bezpečnější.“ Ten chlap nemyslel na bezpečí Mata Cauthona, myslel na to, jak by mu ten jeho zatracený cirkus mohl vydělat víc, než mu Mat platil. A navíc byl sám středem pozornosti, což pro něho jako pro účinkujícího bylo skoro stejně důležité jako zlato. Někteří z cirkusáků hovořili o tom, co budou dělat, až odejdou na odpočinek. Luka nikdy. On hodlal pokračovat, dokud nepadne mrtvý uprostřed výstupu. A zařídí si to tak, aby přitom měl co největší obecenstvo.

„Je to hotové, Valane,“ oznámila Latelle láskyplně, když z plotny zvedla železný hrnec, přičemž si ruku chránila hadrem, a postavila ho na hustě tkanou podložku na stole. Už tu byla prostřená dvě místa s bíle polévanými talíři a stříbrnými lžícemi. Luca musel mít stříbrné lžíce, i když se všichni ostatní spokojili s cínovými, plechovými nebo lžícemi z rohoviny či ze železa. Latelle cvičila medvědy, měla přísný pohled, tiskla rty a vypadala divně, protože přes třpytivé modré šaty měla dlouhou bílou zástěru. Když se na svoje medvědy zamračila, nejspíš toužili po tom mít vysoký strom, na který by mohli vyšplhat. Kupodivu však manžela přímo obskakovala. „Budeš jíst s námi, pane Cauthone?“ Nezvala ho, vlastně udělala pravý opak, a nenaznačila, že by se chtěla otočit k příborníku, kde měla další talíře.

Mat se jí uklonil, což ji roztrpčilo ještě víc. Nikdy se k ní nechoval nezdvořile, jenže ona si ho prostě odmítala oblíbit. „Děkuju za laskavý pozvání, paní Luková, ale ne.“ Zabručela. Tolik k zachovávání zdvořilosti. Mat si na hlavu narazil klobouk se širokou střechou a odešel. Kostky stále rachotily.

Lukův velký vůz, třpytící se rudě a modře, celý pokrytý zlatými hvězdami a kometami, nemluvě o měsíci v různých fázích, vyvedeném ve stříbře, stál uprostřed cirkusu, co nejdál od zapáchajících klecí se zvířaty a uvázaných koní. Byl obklopený menšími vozy, domečky na kolech, většinou bez oken a většinou natřených jenom jednou barvou bez dalších ozdob, a modrými, zelenými či červenými, občas dokonce pruhovanými stany, velkými jako menší dům. Slunce již stálo kousek nad obzorem, po obloze táhly nadýchané mráčky a děti si hrály s obručemi a míči. Cirkusáci se rozcvičovali na představení, všichni se kroutili a protahovali. Mnozí měli šaty pošité třpytivými plíšky. Nad čtyřmi hadími ženami v průsvitných kalhotách zavázaných u kotníků a tak tenkých, že téměř nezbývalo místo pro představivost, jen zakroutil hlavou. Dvě si seděly na hlavách, pod sebou pokrývky rozložené na zemi vedle jejich červeného stanu, druhé dvě se zkroutily do uzlů, které snad ani nebylo možné rozvázat. Musely mít místo páteře pružiny! Silák Petra, do půli těla nahý, stál vedle zeleného vozu, v němž přebýval s manželkou, a zahříval se zvedáním činek. V každé ruce držel činku, kterou by Mat nejspíš neuzvedl ani oběma rukama. Ten chlap měl paže silnější než Mat stehna a vůbec se nepotil. Clarinini pejsci stáli v řadě na schůdcích vozu a vrtěli ocásky, jak se nemohli své cvičitelky dočkat. Mat si říkal, že, na rozdíl od Latelliných medvědů psíci vystupují proto, aby u své paní vyvolali úsměv.

Když mu tak v hlavě klechtaly kostky, nejradši by se jen tiše posadil někam do koutku a čekal, až se zastaví, a i když by se moc rád podíval na některé akrobatky, protože nejedna na sobě měla stejně málo jako hadí ženy, vydal se na cestu do Juradoru, což bylo půl míle, a pozorně si prohlédl každého na udusané silnici. Chtěl něco koupit.

Lidé se stavěli do dlouhé řady za pevným provazem, nataženým mezi plátěnými stěnami kolem cirkusu. Jenom hrstka měla na šatech nebo krátkých kabátcích větší výšivku a za několika kárami s vysokými koly, taženými koněm nebo volem, se trmáceli sedláci. V malém lese větrných mlýnů, vytahujících vodu ze solných studní v nízkých kopcích za městem, a kolem odpařovacích nádrží se pohybovalo víc lidí. Z města vyjela kupecká karavana s dvaceti povozy zakrytými plachtami a taženými šestispřežím a obchodnice v jasně zeleném plášti, jíž karavana patřila, seděla vedle vozky na prvním voze. Nad cestou přeletělo hejno krákajících vran, z čehož Mata zamrazilo, ale nikdo mu nezmizel před očima a všichni, kam až dohlédl, před sebe vrhali dlouhé stíny. Dnes po silnici nekráčely stíny mrtvých lidí, třebaže byl Mat přesvědčený, že právě tohle včera viděl.

Chodící mrtví rozhodně nemohli znamenat nic dobrého. Nejspíš měli něco společného s Tarmon Gai’donem a Randem. V hlavě mu vířily barvy a na okamžik uviděl Randa s Min, jak stojí vedle velkého lůžka a líbají se. Zakopl a málem upadl na rovné cestě. Neměli na sobě ani nitku! Musí si dávat pozor, když myslí na Randa… Barvy znovu zavířily a srazily se do obrazu, a Mat znovu klopýtl. Jsou horší věci než líbání. Musí si dávat velmi dobrý pozor na to, nač myslí. Světlo!

Dva strážní opírající se o halapartny u železem obité brány, muži s tvrdými tvářemi, v bílých kyrysech a špičatých bílých přílbách s hřebeny z koňských žíní, si ho podezíravě prohlíželi. Pravděpodobně ho považovali za opilce. Ačkoliv jim pokynul, jejich výraz se o vlásek nezměnil. Teď by se mu něco silnějšího k pití hodilo. Strážní se mu nepokoušeli zabránit ve vstupu do města, jenom si ho pozorně prohlíželi. Opilci vyvolávají potíže, zvláště když jsou namol už tak časně, ale opilec v dobrem kabátě – prostém, avšak dobře střiženém a z hedvábí – s krajkou na manžetách, to je něco jiného.

Ulice Juradoru byly dlážděné a už tu panoval ruch. Podomní obchodníci chodili s podnosy či stáli za vysokými trakaři a vyvolávali své zboží. Kramáři vedle úzkých stolů před svými krámy chválili kvalitu svých výrobků a bednáři bušili do obručí kolem sudů na přepravu soli. Rachot tkalcovských stavů téměř přehlušoval zvonění kovářských kladiv, nemluvě o flétnách, bubíncích a dulcimerech, jejichž hudba se nesla z taveren a šenků. Město nebylo stavěné podle nějakého plánu, krámy a obytné domy se tlačily vedle hospod a stájí. Všechny domy byly kamenné, se střechami z červených tašek. Dobré město, tenhle Jurador. A zvyklé na zloděje. Většina oken v přízemí měla tepané železné mříže. Mříže byly i na oknech v patře a na domech boháčů, z nichž většina obchodovala se solí. Hudba z hostinců a taveren ho lákala. Nejspíš se ve většině šenků hrají vrchcáby. Skoro cítil, jak se kostky kutálejí po stole. Už to bylo dávno, co si hodil kostky rukou, místo aby se mu otáčely v hlavě, ale dnes ráno sem nepřišel kvůli hazardu.

Ještě nesnídal, a tak přistoupil k vrásčité ženě s podnosem zavěšeným na popruhu kolem krku. Prodávala „masové koláčky z nejlepšího hovězího v celý Altaře“. Mat ji vzal za slovo a předal jí měďáky, které požadovala. Kolem Juradoru neviděl jediný statek s dobytkem, jenom ovce a kozy, ale lepší je neptat se na to, co je v koláčku, jejž si koupíte na ulici libovolného města. Na statcích poblíž mohly být krávy. Mohly. V každém případě byl koláček chutný a kupodivu ještě horký. Mat kráčel ulicí plnou lidí, pohrával si s koláčkem a z brady si utíral mastnou šťávu.

Dával si pozor, aby nevrazil do nikoho v davu. Altařané byli nedůtklivá cháska. V tomto městě člověk mohl určit postavení druhého do nejmenších podrobností podle toho, kolik výšivky měl dotyčný na kabátě, šatech či plášti – čím víc, tím měl pochopitelně vyšší postavení – dávno předtím, než došel tak blízko, aby poznal vlnu od hedvábí, třebaže si bohatší ženy zakrývaly olivovou pleť průsvitnými závoji zavěšenými na zdobených hřebenech zastrčených do pevných copů, nicméně všichni, muži i ženy, ať obchodníci se solí nebo podomní prodavači stužek, měli za pasem zastrčené dlouhé nože se zakřivenou čepelí a všichni hladili jílce, jako by hledali boj. Mat se vždycky snažil boji vyhnout, i když mu v tom obvykle štěstí moc nepřálo. Zřejmě v tom hrálo roli, že je ta’veren. Kostky ho ještě nikdy neupozorňovaly na rvačku – bitvy, to ano, jenže nikdy ne na pranici v zaprášené uličce – přesto si dával náramně dobrý pozor. Ne že by to pomohlo. Jakmile se kostky zastaví, zastaví se, a konec. Neviděl však důvod zbytečně riskovat. Nenáviděl riziko. Tedy kromě hazardních her, pochopitelně, jenomže ty pro něj nepředstavovaly riziko.

Před krámem s vyloženými meči a dýkami zahlédl pod pozorným dohledem mohutného chlapíka se zapadlými klouby a nosem, který mu nejednou zlomili, a pevnou palicí pověšenou u pasu vedle nevyhnutelné dýky, sud plný silných obušků a holí. Muž drsným hlasem oznamoval, že všechny vystavené čepele jsou andorské, ale každý, kdo nevyráběl vlastní čepele, vždycky tvrdil, že jsou andorské nebo z Hraničních států. Občas také tairenské. V Tearu vyráběli dobrou ocel.

Ke svému překvapení a radosti Mat v sudu zahlédl tenkou hůl, zřejmě z černého tisu, o půl lokte vyšší, než byl sám. Vytáhl ji a prohlédl si jemné, téměř zrnité žilkování. Byl to skutečně černý tis. Vlákna poskytovala lukům jejich sílu, byly dvakrát pevnější než z jiného dřeva. Člověk si sice nemohl být jistý, dokud nezačne dřevo ořezávat, ale hůl vypadala dokonale. Jak se pod Světlem dostal černý tis do jižní Altary? Byl si jistý, že roste výhradně ve Dvouříčí.

Když se objevila majitelka, štíhlá žena s barevným peřím vpleteným do copánků a výšivkou až pod prsa, a hned začala vychvalovat své čepele, Mat se zeptal: „Kolik za tu černou tyč, paní?“

Žena zamrkala, překvapená, že muž v hedvábí a krajce chce hůl – jak byla tyč tenká, ona si zatraceně myslela, že ta zatracená věc je bojová hůl! – a uvedla cenu, již Mat bez smlouvání zaplatil. Na to zamrkala znovu a zamračila se, jako by ji napadlo, že si mohla říct o víc. S tyčí na luk přes rameno šel Mat dál. Zhltl zbytek koláčku a utřel si ruku do kabátu. Ale nepřišel sem kvůli snídani, luku ani hazardu. Jeho zajímaly stáje.

V nájemných stájích měli vždycky dva tři koně na prodej, a pokud byla cena slušná, obvykle byli ochotní prodat i nějakého, jenž na prodej nebyl. Aspoň to dělali, pokud jim je už Seančané nesebrali. Naštěstí se v Juradoru objevovali jen sporadicky. Mat chodil od stáje ke stáji a prohlížel si ryzáky a jablečňáky, myšáky a grošáky, šedáky, hnědáky, vraníky, bělouše, strakáče a plaváky, všechno klisny či valachy. Hřebec by mu neposloužil. Ne každé zvíře, které viděl, mělo úzká prsa či dlouhá bedra, ale žádný neodpovídal tomu, co chtěl. Dokud nevstoupil do úzké stáje vmáčknuté mezi velký kamenný hostinec U Dvanácti solných pánví a krám s koberci.

Myslel by si, že rachotící stavy budou koně plašit, ale ti byli všichni klidní, očividně na hluk zvyklí. Stáj se táhla dál, než čekal, ale lucerny, pověšené na vysokých sloupcích, poskytovaly dobré světlo i dál od vrat. Vzduchem se ze seníku nahoře snášel prach a vonělo tu seno, oves a koňský hnůj, ale čerstvý. Stání kydali tři muži s lopatami. Majitel si potrpěl na čistotu. Díky tomu se hůř šířily nemoci. Z některých stájí vypadl, jen zavětřil.

Černobílá klisna byla venku ze stání na provazové ohlávce, zatímco ji stájník sypal čerstvou slámu, stála pevně a uši natočené dopředu ukazovaly na ostražitost. Byla asi patnáct dlaní vysoká, vepředu delší, s hlubokým hrudníkem slibujícím vytrvalost, dokonale tvarovanýma nohama s krátkými a dobře zaúhlenými spěnkami. Plece měly správný sklon a zadek byl v jedné rovině s kohoutkem. Měla linie stejně dobré jako Oko, dokonce lepší. A víc než to, o plemeni, z něhož pocházela, Mat zatím jenom slyšel, nicméně nedoufal, že ho někdy uvidí. Domanská břitva. Takové zbarvení nemělo žádné jiné plemeno. Černá srst se u ní stýkala s bílou v dokonale rovné čáře, že by je bylo možné oddělit břitvou – odtud jméno. Její přítomnost zde byla stejně záhadná jako černý tis. Vždycky slýchal, že žádný Domanec by břitvu nikdy neprodal cizinci. Zalétl pohledem za ni a prohlížel si ostatní zvířata ve stáních. Nezpomalily se mu kostky v hlavě? Ne, to jen zapůsobila jeho představivost. Byl si naprosto jistý, že se otáčejí stejně rychle jako v Lukově voze.

Přistoupil k němu šlachovitý muž s chomáčkem šedých vlasů a sklonil hlavu nad sepjatýma rukama. „Toke Fearnim, můj pane,“ představil se. Měl drsný přízvuk a pochybovačně si prohlížel hůl na Matově rameni. Muži v hedvábných kabátech a se zlatými pečetními prsteny se s takovými věcmi obvykle netahali. „Jak můžu posloužit? Chce si můj pán půjčit koně? Nebo ho koupit?“ Výšivka z drobných kvítků mu pokrývala ramena vesty, kterou měl oblečenou přes košili, jež mohla kdysi být bílá. Mat se pohledu na kytky vyhýbal. Za pasem měl muž zakřivenou dýku a na ošlehaném obličeji dvě bílé jizvy. Staré jizvy. Pokud v poslední době bojoval, utržil zranění někde, kde to nebylo vidět.

„Koupit, pane Fearnime, pokud máš něco na prodej. A pokud najdu něco slušnýho. Nabízeli mi víc loudů se špánkama jako šestiletý, když jim přitom bylo nejmíň osmnáct, než bych dokázal spočítat.“ Usmál se. Jeho táta tvrdil, že handlování jde lépe, když druhého člověka dokáže rozesmát.

„Mám tři na prodej, můj pane, a žádný nemá spánky,“ opáčil šlachovitý muž s další úklonou a bez úsměvu. Ukázal rukou. „Jedna kobyla je támhle. Pět let, a skvělý kůň, můj pane. Za deset korun je skoro zadarmo. Zlatých korun,“ dodal neslaně nemastně.

Matoví spadla brada. „Za strakáče? Vím, že Seančani vyhnali ceny, ale tohle je směšný!“

„To není obyčejný strakáč, můj pane. To je břitva. Na těch jezdí domanští urozenci.“

Krev a zatracený popel! Tolik k uzavření výhodné dohody. „Nepovídej,“ zamumlal Mat a položil jeden konec hole na kamennou podlahu, aby se o ni mohl opřít. Bok ho málokdy bolel, jen když toho hodně nachodil. Což dnes ráno udělal, a trochu ho v něm píchalo. No, dohoda nedohoda, musel hrát s sebou. Koňský handl měl svá pravidla. Porušíte je a už se divíte, proč se vám najednou tak vyprázdnil měšec. „Já o koni zvaným břitva jaktěživ neslyšel. Co ještě máš? Ale jenom valachy nebo kobyly.“

„Kromě té břitvy mám jenom valachy, můj pane,“ odtušil Fearnim a na slovo břitva položil trochu důraz. Obrátil se ke stáni a zařval: „Adelo, přiveď toho velkého ryzáka, co je na prodej.“

Zezadu přiběhla hubená mladá žena s uhrovitou tváří, ve spodcích a prosté tmavé vestě. Fearnim ji nechal, aby v lepším světle u dveří na ohlávkách předvedla ryzáka a pak bílého grošáka. Koně nebyli špatní, to mu Mat musel přiznat, ale ryzák byl příliš velký, přes sedmnáct dlaní, a grošák klopil uši a pokusil se Adelu dvakrát hryznout do ruky. Ona to však se zvířaty uměla a výpadům nevrlého koně se snadno vyhnula. Odmítnout je by bylo snadné, i kdyby si už nedělal zálusk na břitvu.

Objevil se hubený mourovatý kocour, podobný horské kočce ve zmenšeném vydání, posadil se Feamimovi k nohám a začal si olizovat krvavý šrám na rameni. „Letos jsou krysy horší, než co pamatuju,“ zamumlal majitel stáje a zadíval se na kocoura. „A taky zuřivější a víc se brání. Budu muset sehnat další kočku, možná dvě.“ Hned se však vrátil k obchodu. „Když se tihle pánovi nelibí, nechtěl by se podívat na mou perlu?“

„Asi se teda na toho strakáče kouknu, pane Fearnime,“ zabručel Mat pochybovačně. „Ale ne za deset korun.“

„Ve zlatě,“ zdůraznil Fearnim. „Hurde, proveď břitvu tady pro pána.“ Znovu zdůraznil plemeno. Zpracovat ho bude těžké. Pokud mu pro změnu trochu nepomůže to, že je taveren. V něčem tak přímočarým jako handlování mu ale štěstí nikdy nepřispělo.

Hurd byl chlapík, jenž prve dával do stání slámu, podsaditý muž, kterému zbývaly asi tak tři bílé vlasy a neměl žádné zuby. To bylo vidět, když se zakřenil, jak klisnu prováděl v kruhu. Očividně měl to zvíře rád, a taky nebylo divu.

Kobyla měla dobrý krok, ale Mat si ji přesto pozorně prohlížel. Její zuby mu prozradily, že Fearnim o jejím věku nelhal – jenom hlupák by udal věk nižší než o pár let, pokud nebyl kupec sám hlupák, ačkoliv bylo překvapivé, kolik prodávajících považovalo kupující za hlupáky – a když ji hladil po nose a prohlížel jí oči, sklopila k němu uši. Měla je čisté, nezahleněné. Osahal jí nohy a nenašel zánět ani otok. Nikde na sobě neměla žádné odřeniny či boláky, ani stopy prašiviny. Mezi hrudník a loket jí snadno nacpal pěst – bude mít dlouhý krok – a mezi poslední žebro a kyčel zase nedostal dlaň. Bude vytrvalá, i když poběží rychle, šlachu si jen tak nenatáhne.

„Vidím, že můj pán se v koních vyzná.“

„Vyznám, pane Fearnime. A deset zlatých korun je moc. Zvlášť za strakáče. Někdo tvrdí, že nosí smůlu, víš. Ne že bych tomu věřil, jinak bych se o ni vůbec nezajímal.“

„Smůlu? O tom jsem jaktěživo neslyšel, můj pane. Kolik nabízíš?“

„Za deset zlatých korun bych dostal i tairenského plnokrevníka. Pravda, ne nejlepšího, ale byla by to tairenská krev. Dám ti deset korun ve stříbře.“

Fearnim zvrátil hlavu dozadu a zařval smíchy, a když přestal, pustili se do smlouvání. Nakonec mu Mat podal pět zlatých korun, čtyři zlaté marky a tři stříbrné koruny, všechny pocházející z Ebú Daru. V truhlici pod postelí měl mince z mnoha států, ale cizí peníze obvykle vyžadovaly najít penězoměnce nebo bankéře, aby peníze převážil a spočítal, kolik to dělá v místní měně. Kromě toho, že by tím přitáhl větší pozornost, než chtěl, by nakonec za zvíře zaplatil víc, možná i celých těch deset zlatých korun. Váhy penězoměnců zřejmě vždycky fungovaly takhle. Nečekal, že to usmlouvá na tak málo, ale z Feamimova úsměvu, když se dohodli, poznal, že handlíř nikdy nečekal tolik. Tohle byl nejlepší konec koňského handlu, kdy si obě strany myslely, že si přišly na své. Vcelku začal den dobře, kostky nekostky. Měl vědět, že mu to dlouho nevydrží.

Když se v poledne vrátil k cirkusu – kvůli bolesti v kyčli jel na břitvě bez sedla – kostky mu stále chřestily v hlavě. Fronta byla delší, než když odcházel. Lidé čekali, aby mohli projít pod velkým modrým praporcem, nataženým mezi dvěma tyčemi, na němž bylo červenými písmeny vyvedeno jméno cirkusu. Zatímco návštěvníci vhazovali mince do skleněného džbánu, který držel mohutný krotitel koní v hrubém vlněném kabátě a vyprazdňoval ho do železem obité truhlice, za pozorného dohledu dalšího koňáka, jenž byl ještě větší, přicházeli další lidé a fronta se nezkracovala. Táhla se až za konec provazu a za roh. Kupodivu se nikdo nestrkal. V řadě stáli sedláci v soukenných kabátech a s hlínou zažranou do dlaní, třebaže jejich děti a manželky měly obličeje vydrhnuté. Lukovi se naneštěstí plnily naděje. Rozhodně se nenechá přesvědčit, aby zítra odjel. Kostky hlásily, že se něco stane, něco osudného pro Mata Cauthona, ale co, zatraceně? Občas se kostky zastavily a on neměl nejmenší tušení, co se vlastně stalo.

Za plátěnou stěnou kolem cirkusu, kudy procházeli lidé, aby si prohlédli účinkující po obou stranách hlavní uličky, obdržela Aludra náklady sudů všech možných velikostí. A zřejmě to nebyly jen sudy. „Ukážu ti, kde zastavit vůz,“ říkala štíhlá žena vozkovi prvního vozu, hubeňourovi s vyčnívající bradou. Po pás dlouhé copánky s vpletenými korálky se jí zhouply, jak chvíli sledovala Mata, ale rychle se zase obrátila k vozkovi. „Koně pak odvedete k ostatním, ano?“

Co mohla nakoupit v takovém množství? Určitě něco pro svoje ohňostroje. Každou noc brzy po setmění, aby přilákala pozornost lidí předtím, než si půjdou lehnout, vypouštěla noční květy; pro město velikosti Juradoru nebo několik vesnic ležících blízko u sebe dva až tři. Mat tušil, proč chce najít zvonaře, ale jediné, co zřejmě dávalo smysl, vlastně nedávalo vůbec žádný smysl.

Schoval kobylu mezi ostatními koňmi. Břitva se sice nedala jen tak schovat, ale mezi ostatními koňmi nebude tak nápadná, a zatím ještě nepřišel správný čas. Tyč na luk nechal ve voze, v němž přebýval s Egeanin a Domonem. Oba byli pryč, když zamířil k Tuoninu vybledle purpurovému vozu. Ten stál nedaleko Lukova, ačkoliv Mat by byl raději, kdyby zůstal poblíž vozů se zásobami. Jenom Luka a jeho žena věděli, že Tuon je vznešená paní a ne služka, která chtěla odhalit Matův poměr s Egeanin jejímu údajnému manželovi, ale nejeden cirkusák si už říkal, proč Mat tráví víc času s Tuon než s Egeanin. Přemýšlel o tom a neschvaloval to. Většina z nich byla překvapivě upjatá, dokonce i hadí ženy. Utéct s manželkou krutého pána bylo romantické. Muchlovat se s komornou dotyčné urozené paní bylo mrzké. Postavit Tuonin vůz na oblíbené místo mezi účinkující, kteří jsou s Lukou už celá léta a patří k jeho oblíbencům, vyvolá další řeči.

Pravdou bylo, že se mu za Tuon s kostkami bušícími v hlavě vůbec nechtělo. V její přítomnosti se kostky zastavovaly až příliš často, a on pořád ani v jediném případě nevěděl, proč se tak stalo. Nebyl si jistý. Poprvé to možná bylo jen tím, že se setkali. Z toho pomyšlení se mu ježily vlasy. Nicméně se ženami to bylo vždycky riziko. Se ženou jako Tuon ještě desetkrát větší, a člověk nikdy nevěděl, jakou má šanci, dokud nebylo příliš pozdě. Občas si říkal, proč mu se ženami jeho štěsti nepomáhá trochu víc. Ženy byly stejně nepředvídatelné jako kterékoliv poctivé vrchcáby, co kdy hrál.

Před stanem nestál na stráži nikdo z Rudých paží – toho už nechali – a tak vyběhl po schůdcích vzadu a zaklepal, než dveře otevřel a vstoupil. Nakonec za něj platil nájem a v tuto denní dobu by těžko někdo ležel svlečený v posteli. V každém případě byla na dveřích západka, pokud by se měli lidé držet venku.

Panímáma Anan byla kdesi pryč, nicméně uvnitř bylo přesto plno. Na úzkém stole visícím na provazech ze stropu byla různorodá sbírka talířů s chlebem, sýrem a olivami a jeden z Lukových vysokých stříbrných džbánů na vino, nižší džbán s červenými pruhy a hrnky s namalovanými kytičkami. Tuon, s měsíčním porostem kudrnatých černých vlasů na hlavě, byla usazená na jediné stoličce na druhém konci stolu, po jedné straně seděla na posteli Selucia a Noal s Olverem zase na druhé posteli, lokty opřené o stůl. Dnes byla Selucia v tmavomodrých ebúdarských šatech, které tak hezky zdůrazňovaly její pozoruhodné poprsí, a s květinovým šátkem ovázaným kolem hlavy. Tuon měla červené šaty jakoby celé z maličkých záhybů. Světlo, to hedvábí jí koupil teprve včera! Jak přesvědčila švadleny u cirkusu, aby jí už šaty ušily? Mat si byl celkem jistý, že obvykle to trvá déle než jeden den. Tušil, že jim slíbila značnou sumu z jeho zlata. Inu, když ženě koupíte hedvábí, musíte čekat, že zaplatíte za ušití. Tohle slýchal jako malý kluk, když ještě netušil, že si někdy nějaké hedvábí bude moct dovolit, ale byla to pravda pravdoucí.

„… mimo vesnice jsou vidět jenom ženy,“ vykládal Noal, pokroucený, bělovlasý stařík, ale když Mat vstoupil a zavřel za sebou dveře, odmlčel se. Kusy krajky, jež měl děda na manžetách, už viděly lepší časy, stejně jako dobře ušitý kabátec z hezkého šedého sukna, ale šaty měl vyprané a vyžehlené, i když s jeho křivými prsty a potlučenou tváří se příliš neslučovaly, protože to patřilo stárnoucímu hospodskému rváči, jehož zápasnické dny už jsou dávno sečteny. Olver, ve slušném modrém kabátě, který mu nechal ušít Mat, se křenil jako ogier. Světlo, byl to hodný kluk, ale s těma velkýma ušima a širokou pusou z něj nikdy žádný krasavec nebude. A jeho chování k ženám potřebovalo pořádně vylepšit, měl-li mít někdy aspoň trochu štěstí. Mat se snažil trávit s ním víc času, aby ho dostal zpod vlivu jeho „strýčků“ Vanina a Hamana a ostatních Rudých paží, a chlapci se to zřejmě líbilo. I když ne tak, jako hrát Hady a lišky s Tuon a civět Selucii na prsa. Bylo v pořádku, když ho chlapi učili střílet z luku a používat meč, ale jestli Mat někdy zjistí, kdo ho učí takhle civět…

„Chování, Tretko,“ protáhla Tuon, jako když med stéká z talíře. Tvrdý med. V jeho přítomnosti, pokud zrovna nehráli s kameny, se obvykle tvářila přísně jako soudce ohlašující rozsudek smrti, a její tón odpovídal jejímu výrazu. „Zaklepeš a pak počkáš na svolení vstoupit. Pokud nejsi majetek nebo sluha. V tom případě neklepeš. Taky máš na kabátě špínu. Očekávám, že se budeš udržovat v čistotě.“ Olver se při tom napomínání přestal zubit a Noal si prohrábl dlouhé vlasy, povzdechl si a začal si prohlížet zelený talíř před sebou, jako by mezi olivami hledal smaragd.

Přes pochmurný tón se Matoví malá tmavá žena, jež se měla stát jeho manželkou, líbila. Vlastně už tak napůl byla jeho manželkou. Světlo, stačilo, aby pronesla tři věty, a bylo hotovo! Světlo ho spal, že aleje krásná. Kdysi si ji spletl s dítětem, ale to kvůli její výšce, a tvář měla tenkrát zakrytou závojem. Bez závoje bylo nad slunce jasné, že srdcovitý obličej patři dospělé ženě. Velké oči měla jako tůně, ve kterých může muž plavat celý život. Pokud se usmála, což nedělala často, měla tajemný či poťouchlý úsměv, a Mat si ho cenil. Líbilo se mu, i když ji rozesmál. Tedy, pokud se nesmála jemu. Pravda, byla trochu hubenější, než se mu vždycky zamlouvalo, ale byl přesvědčený, že pokud u toho nebude Selucia a jemu se podaří ji obejmout, bude akorát. A mohl by ji přesvědčit, aby mu věnovala pár polibků. Rty měla plné. Světlo, občas se mu o tom zdávalo! Nevadilo, že ho seřvávala, jako by už byli svoji. Tedy, skoro nevadilo. Světlo ho spal, jestli chápe, proč by měla vadit trocha špíny. Lopin s Nerimem, dva sluhové, jež měl na krku, by se klidně poprali o to, kdo mu kabát vyčistí. A pokud jednoho z nich neurčí, nejspíš se i poperou, jak neměli co na práci. To jí ale neřekl. Žena nemá nic raději, než když se muž začne bránit, a jakmile začne, ona vyhrála.

„Zkusím si to zapamatovat, Skvoste,“ opáčil se svým nejlepším úsměvem, vklouzl vedle Selucie a klobouk položil na druhou stranu. Pokrývka se mezi nimi zmačkala a byli od sebe nanejvýš půl lokte, ale člověk by si myslel, že se na ni málem tiskne. Oči měla Selucia modré, ale vzteklý výraz, jímž po něm mrštila, byl žhavý, že by mu mohl chytit kabát. „Doufám, že v tom hrnku před Olverem je víc vody než vína.“

„To je kozí mlíko,“ ohradil se chlapec vzdorně. Aha. No, možná je Olver trochu příliš mladý i na ředěné víno.

Tuon se narovnala, třebaže byla stále menší než Selucia, která nebyla žádná obryně. „Jak jsi mě to nazval?“ zeptala se tak břitce, jak jen její přízvuk dovoloval.

„Skvoste. Ty pro mě máš přezdívku, tak jsem si říkal, že bych mohl mít jednu i já pro tebe, Skvoste.“ Měl dojem, že Selucii vylezou oči z důlků.

„Chápu,“ zamumlala Tuon a zamyšleně našpulila rty. Zakmitala prsty pravé ruky, byť líně, a Selucia okamžitě sklouzla z postele a zašla k příborníku. Přesto měla čas zamračit se na něj přes Tuoninu hlavu. „Dobře tedy,“ prohlásila Tuon po chvíli. „Bude zajímavé zjistit, kdo vyhraje tuto hru. Tretko.“

Mat se přestal usmívat. Hru? Právě se snažil získat zpět rovnováhu. Ona však viděla hru, což znamenalo, že Mat může prohrát. A nejspíš i prohraje, poněvadž netušil, o jakou hru se jedná. Proč ženy vždycky všechno tak… komplikují?

Selucia se vrátila na místo a přistrčila před Mata otlučený hrnek, modře polévaný talíř se skývou tvrdého chleba, hromádkou šesti druhů nakládaných oliv a třemi druhy sýra. To mu zase trochu zvedlo náladu. Doufal v to, ač to nečekal. Když vás žena začne krmit, je pro ni těžké zabránit vám zase si přisednout k jejímu stolu.

„Potíž je,“ pokračoval zase ve vyprávění Noal, „že v těch ajjadských vesnicích uvidíte ženy každého věku, ale žádného muže nad dvacet. Ani jedinýho.“ Olver vykulil oči. Noalovy příběhy o zemích, jež stařík viděl, dokonce o zemích za Aielskou pustinou, doslova hltal, polykal je celé bez másla.

„Nejsi náhodou spřízněný s Jainem Charinem, Noale?“ zeptal se Mat, kousl do olivy a nenápadně si vyplivl pecku do dlaně. Oliva byla na chuť téměř zkažená. Ta další taky. Ale byl hladový, a tak je zhltal, a taky drobivý bílý chleba s kozím sýrem. Přitom si nevšímal, jak se na něj Tuon mračí.

Stařec strnul a Mat si utrhl kus chleba a pomalu ho sežvýkal, než Noal odpověděl. „Jsme bratranci,“ připustil nakonec neochotně.

„Ty jsi příbuzný Jaina Dalekokrokého?“ vyhrkl nadšeně Olver. Jeho nejoblíbenější knihou byly Cesty Jaina Dalekokrokého a sedával by nad ní dlouho do noci, kdyby mu to Juilin s Therou dovolili. Tvrdil, že až vyroste, chce vidět všechno, co viděl Dalekokroký, a víc.

„Kdo je ten muž se dvěma jmény?“ chtěla vědět Tuon. „Takto se mluví jenom o velkých mužích, a od tebe to zní, jako by ho měl každý znát.“

„Byl to hlupák,“ prohlásil zachmuřeně Noal, než Mat stačil otevřít ústa, ačkoliv Olver ta svá otevřel a nechal otevřená, zatímco stařík pokračoval. „Potuloval se světem a dobrou, milující ženu nechal doma zemřít na horečku a nebyl u ní, aby ji mohl držet za ruku, když umírala. Nechal ze sebe udělat nástroj Náhle znehybněl. Zíral někam za Mata a třel si čelo, jako by se pokoušel na něco rozpomenout.

„Jain Dalekokroký byl velký muž,“ vybuchl Olver. Ruce zaťal do pěstiček, jako by byl ochotný se za svého hrdinu rvát. „Bojoval s trollokama a myrddraalama a zažil víc dobrodružství než kdokoliv jiný na celým světě! Dokonce i Mat! Zajal Cowina Gemallana potý, co Gemallan zradil Malkier Stínu!“

Noal se s trhnutím probral a poplácal Olvera po rameni. „To udělal, chlapče. To se mu musí nechat. Ale kvůli jakýmu dobrodružství stojí za to, nechat svou ženu umřít samotnou?“ Mluvil tak smutně, že by mohl sám na místě umřít.

Na to neměl Olver odpověď a zatvářil se nešťastně. Jestli Noal Olvera odradí od jeho oblíbené knížky, bude si Mat muset se staříkem promluvit. Čtení je důležité – on sám rovněž občas čítával, opravdu – a zařídil, aby Olver dostal knihy, které se mu líbily.

Tuon se postavila a naklonila se přes stůl, aby mohla Noalovi položit ruku na paži. Její přísný výraz nahradila něha. Kolem pasu měla široký opasek z tmavě žluté kůže, jenž zdůrazňoval její křivky. Další Matový peníze utracené. No, peníze dokázal získat snadno, a kdyby je neutratila ona, nejspíš by je on vyhodil na nějakou jinou ženu. „Máš dobré srdce, pane Charine.“ Všem říkala jménem kromě Mata Cauthona!

„Vážně, má paní?“ optal se Noal, jako by opravdu chtěl slyšet odpověď. „Občas mám dojem—“ Ať měl jakýkoliv dojem, teď už se to od něj nedozvědí.

Rozletěly se dveře a do vozu vstrčil hlavu Juilin. Kuželovitou čapku měl tairenský chytač zlodějů jako obvykle nasazenou v rozpustilém úhlu, ale tvářil se ustaraně. „Na silnici se řadí seančanští vojáci. Jdu pro Theru. Jestli se o nich dozví od někoho jiného, vyděsí se.“ A stejně rychle zase zmizel, jen dveře nechal otevřené.