Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 6 Vědět, jak na to

Ve stanu opět zavládlo ticho. Perrin nesnášel rámus a to, co z lidí cítil, nebylo o nic lepší. Nespokojenost, hněv, strach. Děs.

Většina z toho byla namířená na ženu, která stála těsně u vchodu do stanu.

Mate, ty požehnaný blázne, pomyslel si Perrin a tvář se mu roztáhla v úsměvu. Dokázals to. Vážně jsi to dokázal.

Poprvé po nějaké době mu myšlenky na Mata vyvolaly před očima vír barev. Spatřil Mata na koni, jak jede po prašné cestě a pohrává si s něčím v ruce. Perrin obraz zahnal. Kam to má Mat namířeno? Proč se nevrátil s Moirain?

Nezáleželo na tom. Moirain byla zpátky. Světlo, Moirain! Perrin vyrazil k ní, aby ji objal, ale Faile ho chytila za rukáv. Sledoval její pohled.

Rand. Tvář mu zbledla. Odklopýtal od stolu, jako kdyby zapomněl na všechno ostatní, a prodral se k Moirain. Váhavě natáhl ruku a dotkl se její tváře. „Při hrobu mé matky,“ zašeptal a pak před ní padl na kolena. „Jak?“

Moirain se usmála a položila mu ruku na rameno. „Kolo tká, jak si kolo přeje, Rande. Zapomněls na to?“

„Já…“

„Ne jak si přeješ ty, Draku Znovuzrozený,“ řekla mímě. „Ne jak si přeje kdokoli z nás. Možná mě jednoho dne vetká pryč z bytí. Nevěřím, že ten den nastal dnes nebo brzy nastane.“

„Kdo je ta ženská?“ zeptal se Roedran. „A o čem to žvaní? Já…“ Zmlkl, když ho něco neviditelného udeřilo ze strany do hlavy, až nadskočil. Perrin zalétl pohledem k Randovi a pak si všiml Egwainina úsměvu. I přes všechny ty lidi ve stanu zachytil její spokojený pach.

Nyneiva a Min, stojící poblíž, vypadaly naprosto ohromeně. Kéž Světlo dá, ať to Nyneivě chvíli vydrží. Hulákat na Moirain by právě teď ničemu nepomohlo. „Neodpověděla jsi mi na otázku,“ řekl Rand.

„Ale ano,“ odvětila Moirain laskavě. „Jen to nebyla odpověď, jakou sis přál.“

Rand chvíli klečel, pak zaklonil hlavu a rozesmál se. „Světlo, Moirain! Ty ses vůbec nezměnila, že ne?“

„Všichni se každý den měníme,“ odpověděla a usmála se. „Já v poslední době víc než jiní. Vstaň. To já bych měla klečet před tebou, urozený pane Draku. My všichni.“

Rand vstal a ustoupil, aby Moirain mohla vejít dál do stanu. Perrin zachytil další pach a usmál se, když za ní dovnitř vklouzl Tom Merrilin. Starý kejklíř na Perrina mrkl.

„Moirain,“ řekla Egwain a udělala krok vpřed. „Bílá věž tě s otevřenou náručí vítá zpátky. Tvé služby nebudou zapomenuty.“

„Hmmm,“ zamumlala Moirain. „Ano, myslím, že objevení budoucí amyrlin by na mě mělo vrhnout dobré světlo. To je úleva, neboť mám za to, že mi dosud hrozilo utišení, ne-li poprava.“

„Věci se změnily.“

„Očividně.“ Moirain kývla. „Matko.“ Prošla kolem Perrina a s veselým zajiskřením v očích mu stiskla paži.

Vládci Hraničních států se jeden po druhém chápali mečů a ukláněli se jí. Zdálo se, že ji všichni osobně znají. Mnozí z ostatních ve stanu stále vypadali zmateně, ačkoli Darlin očividně věděl, kdo to je. Byl víc… zamyšlený než zmatený.

U Nyneivy Moirain zaváhala. Perrin v tu chvíli nedokázal zachytit Nyneivin pach. Připadalo mu to zlověstné. Světlo. A je to tady…

Nyneiva Moirain sevřela v pevném objetí.

Moirain chvíli nehybně stála se spuštěnýma rukama a Perrin z ní cítil zřetelné ohromení. Nakonec objetí do určité míry mateřsky opětovala a poplácala Nyneivu po zádech.

Nyneiva ji pustila, odtáhla se a vytřela si slzu z koutku oka. ..Neopovažuj se o tom říct Lanoví,“ zavrčela.

„To by mě ani ve snu nenapadlo,“ řekla Moirain a vydala se doprostřed stanu.

„Nesnesitelná ženská,“ zabručela Nyneiva, když si utírala slzu i z druhého oka.

„Moirain,“ řekla Egwain. „Jdeš právě včas.“

„Vím, jak na to.“

„Nuže,“ pokračovala Egwain, když Rand přistoupil zpátky ke stolu, „Rand… Drak Znovuzrozený… se rozhodl držet tuhle zemi jako rukojmí a výměnou žádá splnění svých požadavků a odmítá konat svou povinnost, pokud nepřistoupíme na jeho vrtochy.“

Moirain sevřela rty a zvedla úmluvu Drakova míru, kterou jí Galad položil na stůl. Začala ji pročítat.

„Kdo je ta ženská?“ řekl Roedran. „A proč jsme… Přestali byste s tím!“ Zvedl ruku, jako by dostal pohlavek proudem vzduchu, a pak se zamračil na Egwain – nicméně tentokrát bylo uspokojení cítit z jednoho z aša’manů, stojících poblíž.

„Pěkný zásah, Grady,“ zašeptal Perrin.

„Děkuju, urozený pane Perrine.“

Grady ji samozřejmě znal jenom jako legendu, ale mezi Randovými stoupenci se příběhy o Moirain rozšířily.

„Nu?“ řekla Egwain.

„‚A stane se, že co lidé vytvořili, bude roztříštěno,’“ zašeptala Moirain. „‚Stín zahalí vzor věku a Temný opět položí ruku na svět lidí. Ženy budou plakat a muži se třást, když se národy země budou trhat jako ztrouchnivělé plátno. Nic nepřetrvá ani nezůstane’“

Lidé přešlapovali. Perrin se tázavě zahleděl na Randa.

„‚Však jeden se zrodí, aby čelil Stínu,‘“ pokračovala ještě hlasitěji Moirain. „‚Zrodí se znovu tak, jako se již zrodil a zrodí opět, čas bez konce! Drak se znovu zrodí, a jeho zrození s sebou přinese pláč a skřípění zubů. Oděje lidi zármutkem a svým příchodem znovu rozbije svět, rozerve všechna pouta, jež svazují!

Jako nespoutané jitro nás oslepí a spálí nás, přesto se však Drak Znovuzrozený postaví Stínu v Poslední bitvě a jeho krev nám dá Světlo. Ať slzy proudí, ó, lidé světa. Plačte pro svou spásu!’“

„Aes Sedai,“ ozval se Darlin, „odpusť, ale to zní velmi zlověstně.“

„Alespoň zde bude spása,“ řekla Moirain. „Pověz mi, Veličenstvo. To proroctví vám přikazuje prolévat slzy. Budete plakat, protože vaše spása přichází doprovázená takovou bolestí a soužením? Nebo místo toho budete plakat pro svou spásu? Pro muže, který za vás bude trpět? Toho jediného, o němž víme, že z tohoto boje neodejde?“

Obrátila se k Randovi.

„Ty požadavky jsou nepřiměřené,“ řekl Gregorin. „Požaduje od nás, abychom zachovávali hranice tak, jak jsou teď!“

,„Pobije svůj lid mečem míru,“’ pokračovala Moirain, „‚a zničí je listem.’“

To je Karaethonský cyklus. Ta slova už jsem slyšel.

„Zámky, Moirain,“ řekla Egwain. „Má v úmyslu je rozbít. Vzpírá se autoritě amyrlinina stolce.“

Moirain nevypadala překvapeně. Perrin měl podezření, že než vstoupila dovnitř, poslouchala venku. To by se jí podobalo.

„Egwain,“ řekla Moirain. „Copaks zapomněla? ‚Neposkvrněná věž se rozbije a poklekne před zapomenutým znamením.

Egwain zrudla.

„‚Nemůžeme být zdraví, nic dobrého nemůže růst,‘“ citovala Moirain, „‚protože země je jedno s Drakem Znovuzrozeným a on je jedno se zemí. Ohnivá duše, kamenné srdce.‘“

Pohlédla na Gregorina. „‚V pýše dobývá, pyšné nutí se podvolit.‘“

K Hraničářům. ‚„On žádá hory, aby poklekly..

K Mořskému národu. ‚„… moře ustoupila.‘“

K Perrinovi a pak k Berelain. „‚… a samotná obloha se mu poklonila.‘“

K Darlinovi. „‚Kéž si to kamenné srdce vzpomene na slzy.

A pak konečně k Elain. „‚… a ohnivá duše na lásku.‘ S tím nemůžete bojovat. Žádný z vás. Je mi líto. Myslíte, že na tohle přišel sám?“ Zvedla dokument. „Vzor je rovnováha. Není dobro ani zlo, moudrost ani pošetilost. Vzoru na těchto věcech nezáleží, ale přesto najde rovnováhu. Poslední věk skončil Rozbitím, a proto další začne mírem – dokonce i kdyby vám ho museli nacpat do krku jako lék vřískajícímu nemluvněti.“

„Smím něco říct?“ Předstoupila Aes Sedai s hnědým šátkem.

„Smíš,“ řekl Rand.

„Toto je moudrý dokument, urozený pane Draku,“ začala hnědá. Byla to statná žena, která mluvila přímočařeji, než by Perrin od hnědé očekával. „Ale vidím v něm obrovskou skulinu, tu, která tu už byla zmíněna. Pokud z něho budou vyčlenění Seančané, nemá význam. Dokud budou pokračovat v dobývání, žádný mír nebude.“

„To je jeden problém,“ prohlásila Elain se založenýma rukama. „Ale ne jediný. Rande, chápu, o co se snažíš, a za to tě miluju. To ale nemění nic na skutečnosti, že tenhle dokument je v zásadě neudržitelný. Aby mírová dohoda fungovala, obě strany si musí mír přát, protože přináší výhody.

Tohle nijak nezaručuje, jak budou řešeny spory. A ty se objeví, jako vždycky. Každý podobný dokument musí obsahovat způsob, jak takové věci řešit; musíš stanovit trest za jeho porušení, kromě toho, že ostatní země vstoupí do všeobecné války. Když neuděláš takovou změnu, budou se během let malé křivdy vršit a vytvářet tlak, až nakonec vybuchnou.

Tak, jak je to teď, to v podstatě žádá, aby se státy vrhly na prvního, kdo poruší mír. Nezabrání jim to nastolit v padlém, či dokonce i v jiném království loutkovou vládu. Bojím se, že za čas bude tato smlouva považována za bezvýznamnou; k čemu bude, když chrání jenom na papíře? A výsledkem bude válka. Obrovská, všeobecná válka. Na čas dosáhneš míru, zvlášť pokud ti, kdo tě ctí, žijí. Ale za každý rok míru, který získáš, dostaneš jeden ohromné zkázy, až se ta věc rozpadne.“

Rand položil prsty na dokument. „Se Seančany uzavřu mír. Dáme tam výhradu. Pokud jejich panovnice nepodepíše, smlouva se ruší. Pak byste s ním souhlasili?“

„To vyřeší ten menší problém,“ řekla Elain tiše, „ale ten větší ne, Rande.“

„Je tady ještě zásadnější záležitost,“ ozval se nový hlas.

Perrin se překvapeně otočil. Aviendha? Ona a ostatní Aielové se hádky neúčastnili. Jenom přihlíželi. Perrin málem zapomněl, že jsou tady.

„I ty?“ zeptal se Rand. „Přišla ses projít po střepech mého snu, Aviendho?“

„Nebuď jako dítě, Rande al’Thore,“ řekla žena, došla k nim a položila prst na dokument. „Máš toh.“

„Vás jsem z toho vynechal,“ namítl Rand. „Věřím tobě i všem Aielům.“

„Aielové tam nejsou?“ řekl Easar. „Světlo, jak to, že jsme si toho nevšimli!“

„Je to urážka,“ řekla Aviendha.

Perrin svraštil čelo. Cítil, že mluví velmi vážně. U každého jiného Aiela by čekal, že tento ostrý pach budou následovat zvednutý závoj a oštěp.

„Aviendho,“ řekl Rand s úsměvem. „Ostatní mě div nechtějí pověsit za to, že jsem je tam zahrnul, a ty se zlobíš, protože jsem vás vynechal?“

„Žádám od tebe svou laskavost,“ řekla. „Tohle. Zahrň Aiely do svého dokumentu, svého ‚Drakova míru‘. Jinak odejdeme.“

„Ty nemluvíš za ně za všechny, Aviendho,“ řekl Rand. „Nemůžeš…“

Všechny moudré ve stanu se jako jedna žena společně postavily za Aviendhu. Rand zamrkal.

„Aviendha nese naši čest,“ řekla Sorilea.

„Nebuď hlupák, Rande al’Thore,“ dodala Melain.

„Tohle je ženská záležitost,“ přidala se Sarinde. „Nebudeme spokojené, dokud se s námi nebude zacházet stejně jako s mokřiňany.“

„Je to snad pro nás příliš těžké?“ zeptala se Amys. „Urážíš nás tím, že naznačuješ, že jsme slabší než ostatní?“

„Všechny jste se zbláznily!“ prohlásil Rand. „Uvědomujete si, že tohle by vám zakázalo mezi sebou bojovat?“

„Ne bojovat,“ řekla Aviendha. „Bojovat bezdůvodně.“

„Válka je váš smysl,“ řekl Rand.

„Jestli věříš tomuhle, Rande al’Thore,“ odvětila chladně, „tak jsem tě učila opravdu mizerně.“

„Mluví moudře,“ řekl Rhuark, který se postavil dopředu. „Naším smyslem bylo se připravit, až nás budeš potřebovat v Poslední bitvě – naším cílem bylo být tak silní, abychom přežili. Budeme potřebovat jiný smysl. Kvůli tobě jsem zakopal krevní msty, Rande al’Thore. Nebuduje znovu vyhrabávat. Teď mám přátele, které bych raději nezabíjel.“

„Bláznovství,“ řekl Rand a zavrtěl hlavou. „Dobře, zahrnu vás tam.“

Aviendha vypadala spokojeně, ale Perrinovi něco dělalo starosti. Aielům nerozuměl – Světlo, nerozuměl ani Gaulovi, který s ním byl tak dlouho. Přesto si všiml, že Aielové mají rádi něco na práci. Zůstávali ve střehu, dokonce i když odpočívali. Když jiné lidé hráli v kostky nebo karty, Aielové ěasto mlčky dělali něco užitečného.

,.Rande,“ promluvil Perrin, přistoupil k němu a vzal ho za paži. „Můžeš na chvilku?“

Rand zaváhal, pak přikývl a mávl rukou. „Teď jsme před nima uzavření; nemůžou nás slyšet. O co jde?“

„No, právě jsem si něco uvědomil. Aielové jsou jako nástroje.“

„Dobře…“

„A nástroje, které nepoužíváš, rezavějí,“ řekl Perrin.

„Proto na sebe navzájem pořádají nájezdy,“ přikývl Rand a promnul si spánek. „Aby udržovali svoje schopnosti. Proto jsem je z toho vyňal. Světlo, Perrine! Myslím, že to bude katastrofa. Když je do toho dokumentu zahrneme…“

„Myslím, že teď nemáš na vybranou,“ řekl Perrin. „Jestli Aiely vynecháš, ostatní to nikdy nepodepíšou.“

„Nevím, jestli to podepíšou i tak,“ řekl Rand. Toužebně pohlédl na list papíru na stole. „Byl to tak nádherný sen, Perrine. Sen o dobru pro lidstvo. Myslel jsem, že je mám. Dokud Egwain neprozradila, že blafuju, myslel jsem, že je mám.“

Bylo dobře, že ostatní nedokázali vycítit Randovy pocity, jinak by všichni přítomní věděli, že by nikdy neodmítl postavit se Temnému. Zvnějšku to Rand nedal znát ani náznakem, ale Perrin věděl, že uvnitř byl nervózní jako kluk při prvním stříhání ovcí.

„Rande, copak to nechápeš?“ zeptal se Perrin. „Řešení.“

Rand svraštil čelo.

„Aielové, “ řekl Perrin. „Nástroj, který je třeba používat. Dohoda, kterou je třeba vynucovat…“

Rand se zarazil a pak se široce zazubil. „Jsi génius, Perrine.“

„Jo, myslím, že když jde o kovařinu, pár věcí vím.“

„Ale tohle… tohle není o kovařině, Perrine…“

„Samozřejmě že je,“ odvětil Perrin. Copak to Rand vážně nechápal?

Rand se obrátil a nepochybně rozpustil tkanivo. Došel k dokumentu a pak ho podal jednomu ze svých úředníků vzadu ve stanu. „Chci tam dva dodatky. Zaprvé, dokument je neplatný, pokud ho nepodepíše buď seančanská Dcera Devíti měsíců nebo císařovna. Zadruhé… Aielové – všichni kromě Šaidů – budou do dokumentu vepsáni jako ti, kdo budou prosazovat mír a budou prostředníky při sporech mezi státy. Každý stát se k nim může odvolat, pokud se cítí utlačovaný, a Aielové – nikoli nepřátelská vojska — se postarají o nápravu křivd. Můžou pronásledovat zločince přes hranice. Budou podléhat zákonům státu, v němž v tu chvíli pobývají, ale nebudou poddanými tohoto státu.“

Obrátil se k Elain. „Tady máš způsob, jak dohodu vynutit, Elain, aby se tvoje malé tlaky nevršily.“

„Aielové?“ zeptala se pochybovačně.

„Budete s tím souhlasit, Rhuarku?“ zeptal se Rand. „Bael, Džeran a ostatní? Tvrdíš, že už nebudete mít smysl a Perrin vás vidí jako nástroj, který je třeba používat. Přijmete tenhle úkol? Bránit válce, trestat provinilce, spolupracovat s panovníky, aby byla vykonána spravedlnost?“

„Spravedlnost, jak ji chápeme my, Rande al’Thore,“ zeptal se Rhuark, „nebo jako ji vidí oni?“

„Bude to muset být podle svědomí Aielů,“ řekl Rand. „Když si vás vyžádají, budou muset vědět, že se jim dostane vaší spravedlnosti. Když se z Aielů stanou jen pěšáci, nebude to fungovat. Díky vaší nezávislosti to bude účinné.“

Gregorin s Darlinem si začali stěžovat, ale Rand je jediným pohledem umlčel. Perrin si založil ruce a pro sebe přikývl. Teď už si nestěžovali tolik jako předtím. U mnohých z nich cítil… zamyšlení.

Chápou to jako příležitost, uvědomil si. Považují Aiely za divochy a myslí si, že až bude Rand pryč, nechají se snadno zmanipulovat. Perrin se zazubil, když si představil, jakou porážku utrpí, když se pokusí o něco takového.

„Tohle je nečekané,“ řekl Rhuark.

„Vítejte na večírku,“ dodala Elain, která po Randovi stále vrhala pohledy jako dýky. „Ochutnejte polévku.“ Kupodivu z ní cítil pýchu. Zvláštní žena.

„Varuju tě, Rhuarku,“ řekl Rand. „Budete muset změnit svoje způsoby. Aielové budou v těchto záležitostech muset jednat společně; náčelníci a moudré se budou muset radit a rozhodovat společně. Není možné, aby jeden kmen bojoval v bitvě, zatímco ostatní kmeny nesouhlasí a bojují za opačnou stranu.“

„Promluvíme si o tom,“ kývl Rhuark na ostatní aielské náčelníky. „Toto bude znamenat konec Aielů.“

„A taky začátek,“ řekl Rand.

Aielští kmenoví náčelníci a moudré se shlukli stranou od ostatních a tiše rozmlouvali. Aviendha otálela, zatímco Rand ustaraně zíral do prázdna. Perrin slyšel, jak něco šeptá, tak tiše, že to Perrinovy uši stěží zachytily.

„… teď tvůj sen… až se z tohohle života probudíš, už víc nebudeme…“

Randovi úředníci, z nichž Perrin cítil horečné úsilí, přišli ke stolu a začali pracovat na dodatcích ke smlouvě. Žena jménem Kadsuane s přísným výrazem sledovala všechno dění.

Cítil z ní neobyčejnou pýchu.

„Přidejte dodatek,“ řekl Rand. „Aielové mohou požádat jiné státy o pomoc při vynucování smlouvy, pokud usoudí, že jejich vlastní síly nepostačí. Uveďte oficiální způsob, jak státy mohou žádat Aiely o nápravu nebo svolení k útoku na nepřítele.“

Úředníci přikyvovali a pracovali ještě usilovněji.

„Děláš, jako by to už bylo dohodnuté,“ řekla Egwain s pohledem upřeným na Randa.

„Ale ne, k tomu je ještě daleko,“ ozvala se Moirain. „Rande, chci s tebou mluvit.“

„A bude se mi to líbit?“ zeptal se.

„Myslím, že ne. Pověz mi, proč musíš armádám velet osobně? Půjdeš do Šajol Ghúlu, odkud se nepochybně nebudeš schopen s nikým spojit.“

„Někdo musí velet, Moirain.“

„Věřím, že v tomhle bychom se shodli všichni.“

Rand si založil ruce za zády a byly z něj cítit starosti. „Přijal jsem za tyto lidi odpovědnost, Moirain. Chci vidět, že je o ně postaráno a že krutosti této bitvy budou co možná nejmenší.“

„Obávám se, že to je mizerný důvod k tomu, abys v bitvě velel,“ řekla Moirain tiše. „Nebojuješ, abys zachránil svoje vojáky; bojuješ, abys vyhrál. Velitelem nemusíš být ty. Neměl bys to být ty.“

„Nedovolím, aby se tahle bitva změnila ve zmatek, Moirain,“ řekl. „Kdybys viděla chyby, kterých jsme se dopustili posledně, tu zhoubu, ke které může dojít, když si všichni myslí, že to oni velí. Bitva je vřava, ale přesto potřebujeme vrchního velitele, který bude rozhodovat a držet všechno pohromadě.“

„A co Bílá věž?“ zeptala se Romanda, která došla – napůl se protlačila – k Egwain. „Máme prostředky pro účinné cestování mezi jednotlivými frontami, ve chvílích, které by ostatní zdrtily, si zachováváme chladnou hlavu, a všechny státy nám důvěřují.“

Nad tím posledním Darlin zvedl obočí.

„Bílá věž skutečně vypadá jako nej vhodnější volba, urozený pane Draku,“ dodala Tenobie.

„Ne,“ řekl Rand. „Amyrlin je mnohé, ale vojevůdce… Nemyslím, že je to moudrá volba.“

Egwain kupodivu neříkala nic. Perrin si ji pozorně prohlédl. Myslel by si, že skočí po možnosti sama boji velet.

„Měl by to být jeden z nás,“ řekl Darlin. „Vybraný z těch, kdo tady budou bojovat.“

„Asi ano,“ přikývl Rand. „Za předpokladu, že budete vědět, kdo velí, já v této věci ustoupím. Ale s mými dalšími požadavky musíte souhlasit.“

„Pořád trváš na tom, že musíš zámky rozbít?“ zeptala se Egwain.

„Nedělej si starosti, Egwain,“ řekla Moirain s úsměvem. „On ty zámky nerozbije.“

Randova tvář potemněla.

Egwain se usmála.

„Rozbiješ je ty,“ řekla Moirain Egwain.

„Cože? Jistěže ne!“

„Jsi strážkyně zámků, matko,“ pokračovala Moirain. „Neslyšelas, co jsem předtím říkala? ‚A stane se, že’co lidé vytvořili, bude roztříštěno. Stín zahalí vzor věku a Temný opět položí ruku na svět lidí…‘ Musí se to stát.“

Egwain vypadala znepokojeně.

„Tys to viděla, že ano?“ zašeptala Moirain. „O čem jsi snila, matko?“

Egwain nejdřív neodpověděla.

„Co jsi viděla?“ naléhala Moirain a přistoupila blíž k ní.

„Jeho nohy, jak drtí,“ řekla Egwain, hledíc Moirain do očí. „Když Rand kráčel vpřed, šlapal po střepech věznice Temného. V jiném snu jsem ho viděla, jak do ní seká, aby ji otevřel. Ale nikdy jsem skutečně neviděla, že by ji otevřel, Moirain.“

„Byly tam střepy, matko,“ řekla Moirain. „Zámky byly rozbity.“

„Sny se musejí vykládat.“

„Ty víš, že tento je pravdivý. Je nutné to udělat a zámky jsou tvoje. Až nastane správný okamžik, ty je rozbiješ. Rande, urozený pane Draku Znovuzrozený, nastal čas, abys jí je dal.“

„To se mi nelíbí, Moirain,“ řekl.

„Takže se moc nezměnilo, že?“ zeptala se pobaveně. „Myslím, že často odmítáš dělat to, co máš. Zvlášť když jsem to já, kdo tě na to upozorňuje.“

Chvíli mlčel a pak se zasmál a sáhl do kapsy kabátu. Vytáhl tři kotouče z cuendillaru, všechny rozdělené klikatou čárou uprostřed. Položil je na stůl.

„Jak bude vědět, že nastal správný okamžik?“ zeptal se.

„Bude,“ odpověděla Moirain.

Z Egwain byly cítit pochybnosti a Perrin jí to neměl za zlé. Moirain vždy věřila, že je třeba následovat předivo vzoru a sklánět se před tím, jak se kolo otáčí. Perrin to tak neviděl. Měl za to, že si člověk vytváří vlastní cestu, a věřil vlastním pažím, že vykonají, co je třeba. Vzor nebyl něco, na co by se měl člověk spoléhat.

Egwain byla Aes Sedai. Vypadalo to, že má pocit, že by to měla vidět stejně jako Moirain. Buď to, nebo byla ochotná souhlasit a prostě si zámky vzít. „Rozbiju je, až budu mít pocit, že se to musí udělat,“ řekla, zatímco si je brala.

„Takže podepíšeš.“ Rand vzal dokument, zatímco úředníci protestovali proti tomu, v jakém spěchu museli pracovat. Nyní bylo na zadní straně dokumentu několik dodatků. Jeden z úředníků vykřikl a natáhl se pro písek, ale Rand provedl něco pomocí jediné síly a okamžitě inkoust vysušil a položil dokument před Egwain.

„Podepíšu,“ řekl a natáhla se pro brk. Pozorně si dodatky přečetla, zatímco ostatní sestry se jí dívaly přes rameno. Postupně přikývly.

Egwain položila brk na papír.

„A teď ostatní,“ řekl Rand a otočil se, aby posoudil odezvu.

„Světlo, ten se naučil být prohnaný,“ zašeptala Faile vedle Perrina. „Uvědomuješ si, co udělal?“

„Co?“ poškrábal se Perrin ve vousech.

„Přivedl s sebou všechny, o kterých věděl, že ho podpoří,“ zašeptala Faile. „Hraničáře, kteří by podepsali prakticky cokoli, aby získali pomoc pro své domoviny. Arad Doman, kterému pomohl teď nedávno. Aiely… no, dobře, kdo ví, co Aielové v danou chvíli udělají? Ale jde o princip.

Pak nechal Egwain, ať shromáždí ostatní. Je to geniální, Perrine. Když takhle přivedla koalici proti němu, to jediné, co opravdu musel udělat, bylo přesvědčit ji. Jakmile ji získal, ostatní by vypadali jako pitomci, kdyby zůstali stranou.“

A vskutku, když se monarchové začali podepisovat – Berelain jako první a nejdychtivěji – ti, kteří podporovali Egwain, se začali ošívat. Darlin přistoupil a uchopil pero. Chvilku váhal a pak podepsal.

Další byl Gregorin. Pak postupně Hraničáři, následovaní králem Arad Domanu. Podepsal dokonce i Roedran, který, jak se zdálo, stále celou záležitost vnímal jako naprostý nezdar. Perrinovi to přišlo zvláštní.

„Ten nadělá hodně povyku,“ řekl Faile, „ale ví, co je pro jeho království dobré.“

„Ano,“ přikývla. „Jako šašek se částečně chová i proto, aby všechny vyvedl z rovnováhy a oni ho pustili z hlavy. Dokument říká, že současné státní hranice budou zachovány tak, jak jsou,“ pokračovala. „To je velká výhoda pro někoho, kdo se snaží upevnit svou vládu. Ale…“

„Ale?“

„Seančani?“ řekla Faile tiše. „Pokud je Rand přesvědčí, dovoluje jim to ponechat si země, které teď mají? Ty ženy, co jsou damane“? Budou mít dovoleno hodit jeden z těch svých obojků na krk každé ženě, která přejde jejich hranice?“

Hluk ve stanu se utišil; Faile možná promluvila hlasitěji, než měla v úmyslu. Pro Perrina bylo občas obtížné si pamatovat, co obyčejní lidé mohou a nemohou slyšet.

„Se Seančany se vypořádám,“ řekl Rand. Stál za stolem a sledoval, jak si každý panovník pročítá dokument, promlouvá si s poradci, které si přivedl, a podepisuje.

„Jak?“ zeptal se Darlin. „Oni s tebou nechtějí uzavřít mír, urozený pane Draku. Myslím, že kvůli nim tenhle dokument nebude mít smysl.“

„Až tady skončíme,“ řekl Rand mírně, „půjdu za nimi. Podepíšou.“

„A když ne?“ naléhal Gregorin. Rand položil ruku s roztaženými prsty na stůl. „Možná je budu muset zničit. Nebo alespoň jejich schopnost začít v blízké budoucnosti válku.“

Ve stanu zavládlo ticho.

„To bys dokázal?“ zeptal se Darlin.

„Nejsem si jistý,“ přiznal Rand. „Pokud ano, může mě to oslabit ve chvíli, kdy potřebuju všechnu sílu. Světlo, možná nebudu mít jinou volbu. Strašlivou volbu, když jsem je posledně nechal… Nemůžeme je nechat, aby nám vpadli do zad, zatímco budeme bojovat se Stínem.“ Zavrtěl hlavou a Min k němu přistoupila a vzala ho za ruku. „Najdu způsob, jak se s nimi vypořádat. Nějak ten způsob najdu.“

Podepisování pokračovalo. Někteří to dělali obřadně, jiní neformálněji. Rand nechal podepsat také Perrina, Gawyna, Faile a Garetha Brynea. Zdálo se, že chce, aby byl na dokumentu podepsaný každý z přítomných, který by se mohl stát vůdcem.

Nakonec zůstala pouze Elain. Rand jí podal brk.

„Žádáš ode mne těžkou věc, Rande,“ řekla Elain, ruce založené a zlaté vlasy zářící ve světle jeho koulí. Proč se obloha venku zešeřila“? Zdálo se, že Randovi to nedělá starosti, ale Perrin měl obavy, že mraky pohltily oblohu. Nebezpečné znamení, když se nyní kolébaly tam, odkud je Rand předtím rozehnal.

„Vím, že je to těžké,“ řekl Rand. „Možná kdybych ti dal něco na oplátku…“

„Co?“

„Válku,“ řekl Rand. Obrátil se k ostatním monarchům. „Chtěli jste, aby v Poslední bitvě velel jeden z vás. Přijmete v té roli Andor a jeho královnu?“

„Příliš mladá,“ řekl Darlin. „Příliš nová. Bez urážky, Veličenstvo.“

Alsalam si odfrkl. „Ty tak máš co povídat, Darline. Polovina tady přítomných panovníků nemá trůn ani rok!“

„A co Hraničáři?“ zeptala se Alliandre. „Bojovali proti Momě celý život.“

„Obsadili nás,“ řekl Paitar. Zavrtěl hlavou. „Žádný z nás nemůže tohle řídit. Andor je stejně dobrá volna jako každá jiná.“

„Andor sám čelí vpádu,“ poznamenal Darlin.

„To vy všichni, nebo brzy budete,“ řekl Rand. „Elain Trakandovna je vůdce až do morku kostí. Učila se taktiku od jednoho z hlavních kapitánů a jsem si jistý, že se bude spoléhat na rady všech hlavních kapitánů. Někdo musí velet. Přijmete ji v tom postavení?“

Ostatní zdráhavé přikývli na souhlas. Rand se obrátil k Elain.

„Tak dobře, Rande,“ řekla. „Udělám to a podepíšu, ale ty bys vážně měl najít způsob, jak se vypořádat se Seančany. Chci na dokumentu vidět jméno jejich vládkyně. Dokud tam není, nikdo z nás nebude v bezpečí.“

„A co ženy, které Seančani drží?“ zeptal se Rhuark. „Musím přiznat, Rande al’Thore, že jsme zamýšleli těmhle vetřelcům vyhlásit krevní mstu, jakmile budou naléhavější bitvy vyhrány.“

„Jestli to jejich vládkyně podepíše,“ řekl Rand, „požádám o výměnu za zboží, abychom získaly zpátky usměrňovačky, které uloupili. Pokusím se je přesvědčit, aby se vzdali zemí, které drží, a vrátili se do vlastní země.“

„A co když odmítnou?“ zeptala se Egwain, vrtíc hlavou. „Necháš je podepsat, i když v těchto věcech neustoupí? Jsou tam zotročeny tisíce, Rande.“

„Nemůžeme je porazit,“ řekla Aviendha tiše. Perrin se na ni podíval. Cítil z ní znechucení, ale také odhodlání. „Pokud s nimi začneme válku, prohrajeme.“

„Aviendha má pravdu,“ přidala se Amys. „Aielové se Seančany nebudou bojovat.“

Překvapený Rhuark těkal pohledem z jedné na druhou.

„Provedli strašlivé věci,“ řekl Rand, „ale země, které obsadili, mají zatím ze silného vedení prospěch. Když budu nucen, jsem ochoten jim ponechat země, které mají, pokud se nebudou roztahovat dál. Pokud jde o ty ženy… co se stalo, stalo se. Nejprve si dělejme starosti o osud samotného světa, pak udělejme, co můžeme, pro zajatce.“

Elain chvíli dokument držela v ruce, snad aby tomu dodala trochu napětí, pak se sklonila a obřadně na konec připojila svůj podpis.

„Je vykonáno,“ řekla Moirain, když Rand dokument vzal. „Tentokrát dosáhneš míru, urozený pane Draku.“

„Nejdřív musime přežít,“ řekl, zatímco stále uctivě držel smlouvu. „Nechám vás, abyste se připravili na boj. Než se vydám k Šajol Ghúlu, musím dořešit pár věcí, včetně Seančanů. Chci vás ale o něco požádat. Je tady jeden drahý přítel, který nás potřebuje…“

Zataženou oblohu spalovaly hněvivé blesky. Navzdory stínu stékaly Lanoví po krku čůrky potu a cuchaly mu vlasy pod přilbou. Už celé roky žádnou nenosil; většinu doby, kterou strávil s Moirain, potřebovali vypadat nenápadně, a přilby tak rozhodně nevypadaly.

„Jak… jak zlé to je?“ Ander se bolestivě šklebil, držel si bok a opíral se zády o kámen.

Lan se zahleděl na bitvu. Zplozenci Stínu se opět shromažďovali. Stvůry jako by spolu téměř splývaly a proplétaly se, jedno obrovské temné vojsko vyjící, chorobné nenávisti, husté jako vzduch – který jako by se v horku a vlhku shlukoval, jako kupec, který hromadí vzácné koberce.

„Je to špatné,“ řekl Lan.

„Věděli jsme, že to tak bude,“ řekl Ander, zrychleně dýchal a mezi prsty mu prosakovala krev. „Nazar?“

„Mrtvý,“ odpověděl Lan. Bělovlasý muž padl ve stejné potyčce, která málem stála život i Andera. Lan nedorazil na pomoc včas. „Viděl jsem, jak vykuchal trolloka, který ho zabil.“

„Kéž tě poslední objetí matky…“ Ander se zazmítal bolestí. „Kéž tě…“

„Kéž tě poslední objetí matky vítá doma,“ řekl Lan tiše.

„Nedívej se na mě takhle, Lane,“ řekl Ander. „Všichni jsme věděli, jako to bude, když jsme… když jsme se k tobě přidali.“

„Proto jsem se vás snažil zastavit.“

Ander se zamračil. „Já…“

„Klid, Andere,“ řekl Lan a vstal. „Byl jsem sobecký. Přišel jsem zemřít pro Malkier. Nemám právo upírat tu poctu jiným.“

„Urozený pane Mandragorane!“ Přijel princ Kaisel, kdysi skvělou zbroj zbrocenou krví a na mnoha místech promáčknutou. Kandorský princ stále vypadal na tuto bitvu příliš mladý, ale dokázal, že je stejně chladnokrevný jako ostřílený veterán. „Zase se formují.“

Lan se po kamenité zemi vydal k místu, kde mu štolba držel Mandarba. Černý hřebec měl na slabinách šrámy od trolločích zbraní. Světlu díky byly jen povrchové. Lan položil ruku koni na krk a Mandarb zafrkal. Kousek od nich zvedl jeho praporečník, holohlavý muž jménem Jofil, prapor Malkieru, zlatého jeřába. Toto byl od včerejška jeho pátý praporečník.

Lanovo vojsko se při úvodním útoku zmocnilo Sedla a zatlačilo zplozence Stínu na ústup dřív, než se jim podařilo nahrnout se do údolí. Bylo to víc, než Lan očekával. Sedlo byl dlouhý úzký kus skalnaté země, usazený mezi strmými pahorky a vrcholky.

Na udržení takové pozice nebylo třeba vymýšlet nic chytrého. Postavili jste se, umírali a zabíjeli – tak dlouho, jak jste dokázali.

Lan velel jezdectvu. Na tuto práci nebylo nejvhodnější – kavalerie odváděla nejlepší práci, když se mohla roztáhnout a měla prostor k útoku – ale cesta Tarwinovým sedlem byla tak úzká, že se jím mohlo probíjet jen málo trolloků najednou. To dávalo Lanoví šanci. Alespoň bylo pro trolloky těžší využít výhody většího počtu. Za každý krok, který získají, krvavě zaplatí.

Trolločí mršiny vytvářely v kaňonu cosi jako chlupatou pokrývku. Pokaždé, když se netvoři pokusili strží prodrat, Lanoví muži se jim postavili s kopími a píkami, meči a šípy, nakonec jich tisíce zabili a nechali ležet na hromadách, aby je další trolloci museli přelézat. Ale každý střet podobně snížil i počty Lanových vojáků.

Každý útok přinutil jeho muže se o kousek stáhnout. Směrem k ústí Sedla. Teď už od něj byli sotva něco přes třicet kroků.

Lan cítil, jak mu únava proniká až do morku kostí.

„Naše jednotky?“ zeptal se Lan prince Kaisela.

„Možná šest tisíc je jich pořád schopných jízdy, Dai Šane.“

Méně než polovina toho, s čím včera začali. „Rozkaž jim nasednout.“

Kaisel se zatvářil ohromeně. „My ustoupíme?“

Lan se k mladíkovi obrátil.

Kaisel zbledl. Lanoví říkali, že jeho pohled dokáže znervóznit každého; Moirain ráda žertovala o tom, že by dokázal přezírat kamení a má trpělivost jako dub. Nu, necítil se tak sebejistě, jak si lidé mysleli, ale tenhle chlapec měl mít rozum a neptat se, jestli budou ustupovat.

„Samozřejmě,“ řekl Lan, „a pak zaútočíme.“

„Zaútočíme? “ vyhrkl Kaisel. „Vždyť se bráníme!“

„Oni nás smetou,“ řekl Lan a vytáhl se Mandarbovi do sedla. „Jsme vyčerpaní, ztrhaní a skoro zlomení. Jestli zůstaneme tady a necháme je znovu zaútočit, padneme bez jediného zakňučení.“

Lan poznal konec, když ho viděl.

„Předej tyhle rozkazy,“ nařídil Lan princi Kaiselovi. „Pomalu se stáhneme z průsmyku. Necháte zbytek vojska shromáždit na pláni, na koních a připravený zaútočit na zplozence Stínu, až se vynoří ze Sedla. Útok jim způsobí velké ztráty; nebudou mít tušení, co se to na ně sesypalo.“

„A když se stáhneme z průsmyku, neobklíčí nás a nezdrtí?“ zeptal se Kaisel.

„S tím, co máme, je to to nejlepší, co můžeme udělat.“

„A pak?“

„A pak se jim konečně podaří probít, rozdělí naše vojsko na kousky a porazí nás.“

Kaisel chvíli nehybně seděl a pak přikývl. Na Lana to opět udělalo dojem. Předpokládal, že s ním chlapec jel, aby v bitvě našel slávu, aby bojoval po Dai Šanově boku a smetl nepřátele. Ale ne. Kaisel byl každým coulem Hraničář. Nepřijel sem hledat slávu. Přijel, protože musel. Dobrý kluk.

„Předej rozkazy hned. Muži budou mít radost, že jsou zase v sedlech.“ Příliš mnoho jich bylo nuceno bojovat pěšmo, protože v úzkém prostoru nebylo místo na manévrování.

Kaisel vydal rozkazy a ty rozkazy mezi Lanovými muži vzplály jako podzimní oheň. Lan viděl, jak Bulen pomáhá Anderovi do sedla.

„Andere?“ řekl Lan a patami pobídl Mandarba k němu. „Ty nejsi ve stavu, abys mohl jet. Běž k raněným na konci ležení.“

„Takže tam mám ležet a nechat trolloky, ať mě zmasakrujou potom, co skoncujou s várna?“ Ander se v sedle předklonil a lehce zavrávoral, což Bulen ustaraně sledoval. Ander ho mávnutím ruky zahnal a přinutil se narovnat. „Už jsme pohnuli horou, Lane. Teď pohněme peříčkem a skoncujme s tím.“

Lan neměl, co by namítl. Zavelel k ústupu mužům, kteří byli před ním v průsmyku. Jeho zbývající vojáci se shlukli kolem něj a pomalu ustupovali na pláň.

Trolloci hulákali a vřískali nadšením. Věděli, že jakmile se dostanou z těch útesů, které je omezují v pohybu, snadno v tomto boji zvítězí.

Lan a jeho malé vojsko opustilo úzké Sedlo a ti, kteří šli pěšky, se rozběhli ke koním, uvázaným poblíž ústí kaňonu.

Trolloci – pro jednou – nepotřebovali, aby je myrddraalové pobízeli k útoku. Jejich nohy bušily do kamenité země jako dunivé hřmění.

Několik stovek kroků od Sedla Lan zpomalil Mandarba a obrátil se. Ander s obtížemi dovedl koně k Lanovi a připojili se k nim další jezdci, kteří vytvořili dlouhé řady jízdy. Bulen doklusal k Lanovi z druhé strany.

Bouře zplozenců Stínu se blížila k ústí Sedla, útočící armáda tisíců trolloků, která brzy vyrazí na otevřené prostranství – a pokusí se je pohltit.

Lanovo vojsko tiše stalo seřazené kolem něj. Mnoho vojáků bylo starých, poslední pozůstatky padlého království. Vojsko, kterému se podařilo úzké sedlo ucpat, teď na mnohem větší pláni vypadalo mrňavé.

„Bulene,“ řekl Lan.

„Ano, urozený pane Mandragorane?“

„Tvrdíš, že jsi mě před lety zklamal.“

„Ano, můj pane. To…“

„Jakékoli selhání z tvé strany je zapomenuto,“ přerušil ho Lan s očima upřenýma před sebe. „Jsem pyšný, že jsem ti dal tvou hadori.“

Přijel Kaisel a kývl na Lana. „Jsme připravení, Dai Šane.“

„Takhle je to nejlepší,“ řekl Ander, který si s bolestivým úšklebkem stále tiskl ránu a stěží se držel v sedle.

„Je to tak, jak to musí být,“ řekl Lan. Nepřel se. Ne tak docela.

„Ne,“ namítl Ander. „Je to víc než to, Lane. Malkier je jako strom, kterému červi uhlodali kořeny a jeho větve pomalu chřadnou. Raději bych shořel v jediném krátkém záblesku.“

„Raději bych zaútočil,“ prohlásil Bulen rozhodnějším hlasem. „Raději bych teď zaútočil, než je nechal, ať nás rozdrtí. Ať zemřeme při útoku, s hroty mečů směřujícími k domovu.“

Lan přikývl, otočil se a zvedl meč vysoko nad hlavu. Ncpronesl žádnou řeč. To už udělal předtím. Muži věděli, o co tady jde. Ještě jeden útok, dokud stále mají trochu síly, dokud bude něco znamenat. Méně zplozenců Stínu, kteří zaplaví civilizované země. Méně trolloků zabíjejících ty, kdo se nemohou bránit.

Nepřátelské vojsko náhle vypadalo nekonečně. Slintající běsnící horda bez šiků a kázně. Ztělesnění zuřivosti a zkázy. Tisíce a tisíce stvůr. Valily se jako nečekaná záplava a vyhřměly z kaňonu.

Lanova malá armáda před nimi byla jako oblázek.

Muži k němu mlčky pozvedli meče v posledním pozdravu.

„Teď!“ zařval Lan. Teď, když se začínají roztahovat. Nadělá to nejvíc škody. Lan kopnutím pobídl Mandarba kupředu a vyrazil v čele.

Ander cválal vedle Lana a oběma rukama se držel hrušky sedla. Nesnažil se pozvednout zbraň; kdyby ano, spadl by ze sedla.

Nyneiva se od Lana nacházela příliš daleko, aby ji skrz pouto cítil víc než slabě, ale silné city mohly být někdy zřetelné i navzdory vzdálenosti. Pokusil se vyzařovat sebevědomí pro případ, že by se to k ní dostalo. Pýchu na své muže. Lásku k ní. Hluboce si přál, aby to bylo to poslední, co si z něj bude pamatovat.

Má paže bude meč…

Kopyta bušila do země. Trolloci před nimi nadšeně vřískali, když si uvědomili, že jejich kořist přešla z ústupu do útoku a žene se jim přímo do drápů.

Samotná má hruď štít…

Lan slyšel hlas, hlas svého otce, jak pronáší tato slova. To bylo samozřejmě bláhové. Když Malkier padl, byl Lan ještě nemluvně.

Bránit Sedmivěží…

Nikdy neviděl Sedmivěží čelit Morně. Jen slýchával příběhy.

Zadržovat temnotu…

Dusot kopyt se proměnil v hřmění. Tak hlasité, hlasitější, než by býval považoval za možné. S napřaženým mečem se narovnal.

Vytrvám, když všichni ostatní padnou.

Vzdálenost mezi dvěma nepřátelskými armádami se zkracovala a trolloci sklonili oštěpy.

Al Calidhorala Malkier. Pro můj líbezný Malkier.

Byla to přísaha, kterou každý malkierský voják skládal při svém prvním přidělení na Hranici. Lan ji nikdy nesložil.

Nyní tak učinil v srdci.

„Al Čalidhorala Malkier!“ zavřískl Lan. „Sklonit kopí!“ Světlo, ta kopyta hřměla tak hlasitě! Mohlo šest tisíc koní nadělat takový rámus? Obrátil se, aby se podíval na jezdce za sebou.

Jelo jich tam přinejmenším deset tisíc.

Cože?

Přes své překvapení pobízel Mandarba vpřed.

„Vpřed, zlatý jeřábe!“

Hlasy, křik, mocný a radostný pokřik.

Vzduch vlevo před nimi se náhle v jediném svislém záblesku rozdělil. Otevřel se tři tucty kroků široký průchod – největší, jaký Lan kdy viděl – který jako by vedl do samotného slunce. Z druhé strany se rozlila, vybuchla záře. Z průchodu vyrazili útočící muži v plné zbroji a zařadili se na Lanovo křídlo. Nad nimi vlál prapor Arafelu.

Další průchody. Tři, pak čtyři, pak tucet. Otevíraly se na pláň ve vzájemném souladu, vyjížděli z nich útočící jezdci se skloněnými kopími a nad nimi se třepotaly prapory Saldeie, Šajnaru, Kandoru. Během pár vteřin se jeho šestitisícová útočící armáda změnila na stotisícovou.

Trolloci v předních řadách se rozvřískali a někteří se zastavili. Někteří se drželi a oštěpy měli skloněné tak, aby se na ně útočící koně nabodli. Za nimi se shlukovaly – neboť neviděly, co se děje vpředu – další běsnící hordy, dychtivě se tlačily vpřed a mávaly velkými meči se zahnutými čepelemi a dvoubřitými válečnými sekerami.

Trolloci vpředu, kteří drželi oštěpy, vybuchli.

Někde zpoza Lana začali aša’manové sesílat tkaniva, která rvala zemi a přední řady trolloků naprosto zničila. Když se mrtvoly zhroutily na zem, prostřední řady zůstaly zcela odkryty útoku a čelily bouři kopyt, mečů a kopí.

Lan drtivě zaútočil a projel s Mandarbem skrz vrčící trolloky. Ander se smál.

„Zpátky, ty blázne!“ zaječel na něj Lan, zatímco se ohnal po nejbližších trollocích. „Nasměruj aša’many k našim zraněným; ať chrání ležení!“

„Chci vidět, jak se usmíváš, Lane!“ zakřičel Ander a tiskl se k sedlu. „Pro jednou ukaž víc citu, než má kámen. Tohle si to rozhodně zaslouží!“

Lan se zahleděl na bitvu, o níž nikdy nečekal, že ji vyhraje, spatřil, jak se poslední obrana mění na slibný boj, a nemohl si pomoci. Nebyl to jen úsměv – on se rozesmál.

Ander poslechl jeho rozkaz a odjel vyhledat léčení a zorganizovat zadní linie.

„Jofile!“ zavolal Lan. „Zvedni moji zástavu! Malkier dnes přežívá!“