Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 43 Skleněné pole

Logain stál s rukama založenýma za zády uprostřed skleněného pole. Po celých Výšinách zuřila bitva. Zdálo se, že Šařané pod náporem Cauthonových vojsk ustupují a Logainovi zvědové právě ohlásili, že Stín je po celém Merrilorském poli vystaven tvrdému útoku.

„Myslím, že tě nejspíš nebudou potřebovat,“ řekla mu Gabrelle, když se jeho zvědové vzdálili. „Takže jsi měl pravdu.“

Skrz pouto ucítila nespokojenost, a dokonce zklamání. „Musím se postarat o budoucnost Černé věže,“ řekl Logain.

„Ty se nestaráš o její budoucnost,“ řekla klidně a téměř hrozivě. „Ty se staráš o to, aby sis zajistil, že v těchhle zemích získáš moc, Logaine. Přede mnou své pocity schovat nemůžeš.“

Logain potlačil hněv. Znovu se jejich moci nepodvolí. Nepodvolí. Nejprve Bílá věž, pak M’Hael a jeho lidé.

Dny utrpení. Týdny.

Budu silnější než kdokoli jiný, pomyslel si. To byl přece jediný způsob, jak z toho ven, ne? Budou se mě bát.

Světlo. Odolal jejich pokusům ho zkazit, obrátit ho ke Stínu… ale nedokázal myslet na to, jestli v něm nezlomili něco jiného. Něco zásadního. Rozhlédl se po poli z křišťálu.

Zdola se opět ozvalo zadunění a některé krystaly se roztříštily. Celá oblast se brzy zřítí. A sní i žezlo…

Moc.

„Varuju tě, pevniňane,“ ozval se nedaleko klidný hlas. „Mám doručit zprávu. Jestli ti budu muset zlomit ruku, abych to mohla udělat, udělám to.“

To je seančanský přízvuk, napadlo Logaina a zamračeně se otočil. S jedním z jeho stráží se dohadovala Seančanka v doprovodu velkého Illiánce. Žena věděla, jak zařídit, aby byl její hlas slyšet, aniž by musela křičet. Měla v sobě jakousi vyrovnanost, která Logaina zaujala.

Přešel k nim a Seančanka k němu zvedla pohled. „Působíš jako vážený muž,“ zavolala na něj. „Jsi ten, kterému říkají Logain?“

Přikývl.

„Amyrlin ti posilá svá poslední slova,“ zavolala Seančanka. „Musíš doručit zámky Bílé věži, aby byly rozbity. Znamením je světlo, které se objeví! Říká, že až přijde, poznáme to.“

Logain zvedl obočí. Kývl na ženu, hlavně proto, aby se jí zbavil, a pak se vydal opačným směrem.

„Nehodláš to udělat,“ řekla Gabrelle. „Ty blázne. Tyhle zámky patří…“

„Patří mně,“ přerušil ji Logain.

„Logaine,“ řekla Gabrelle tiše. „Vím, že ti ublížili. Ale tohle není čas na hry.“

„Proč ne? Copak to, jak se mnou Bílá věž zacházela, bylo něco jiného než jedna velkolepá, dlouhá hra?“

„Logaine.“ Dotkla se jeho paže.

Světlo spal to pouto! Kéž by ji k tomu nikdy nepřinutil. Když k ní byl takto připoutaný, cítil její upřímnost. O kolik jednodušší by jeho život byl, kdyby dál mohl na všechny Aes Sedai hledět s podezřením.

Upřímnost. Bude toto jeho zkáza?

„Urozený pane Logaine!“ zakřičel nedaleko Desautel. Zasvěcený byl mohutný jako kovář. „Urozený pane Logaine, myslím, že jsem to našel!“

Logain odtrhl pohled od Gabrelle a podíval se k Desautelovi. Aša’man stál vedle velkého krystalu. „Je to tady,“ řekl Desautel přibližujícímu se Logainovi a otíral krystal. „Vidíš?“

Logain si klekl a spředl kouli světla. Ano… tady, uvnitř krystalu. Vypadalo to jako ruka, vyrobená z lehce odlišného druhu křišťálu, který se třpytil v Logainově světle. Ta ruka držela zlaté žezlo, jehož konec měl zhruba tvar číše.

Logain se širokým úsměvem natáhl jedinou sílu. Nechal ze sebe saidín proudit do krystalu a používal tkanivo k tomu, aby ho roztříštil stejně, jako by to udělal s kamenem.

Země se zatřásla. Krystal, jakýkoli byl, odolával. Čím silněji Logain tlačil, tím byly otřesy divočejší.

„Logaine…“ řekla Gabrelle.

„Držte se zpátky,“ řekl Logain. „Myslím, že budu muset zkusit odřivous.“

Poutem projela vlna paniky. Gabrelle se mu naštěstí nepokoušela říkat, co je a co není zakázané. Aša’man nemusí poslouchat zákony Bílé věže.

„Logaine!“

Jiný hlas. Copak ho nenechají na pokoji? Připravil si tkanivo.

„Logaine!“ Androl těžce oddechoval. Klesl na kolena, tvář měl popálenou. Vypadal hůř než samotná smrt. „Logaine… uprchlíci z Caemlynu… Stín poslal trolloky, aby je u ruin pobili. Světlo! Vraždí je tam.“

Logain spředl odřivous, ale držel téměř hotové tkanivo na místě a hleděl na krystal a zlatou odměnu uvnitř.

„Logaine…“ řekl Androl zoufale. „Ostatní, kdo byli se mnou, zůstali a bojujou, ale jsou příliš unavení. Nemůžu najít Cauthona a vojáci, za kterýma jsem šel, mají příliš práce s bojem a nemůžou mi pomoct. Nemyslím, že některý z velitelů ví, že tam nahoře jsou trolloci. Světlo.“

Logain držel tkanivo a cítil, jak v něm pulzuje jediná síla. Moc. Strach.

„Prosím,“ zašeptal tichounce Androl. „Děti, Logaine. Oni vraždí děti…“

Logain zavřel oči.

Mat jel s hrdiny rohu. To, že už kdysi byl Trubačem, mu patrně mezi nimi zajišťovalo zvláštní postavení. Připojili se k němu, volali na něj, mluvili s ním, jako by ho znali. Vypadali tak, nu, hrdinsky, vysocí v sedlech a obklopení mlhou, která zářila na pozadí probouzejícího se úsvitu.

Uprostřed boje konečně položil otázku, která už jej dlouho pronásledovala. „Já zatraceně nejsem… jeden z vás, že ne?“ zeptal se Henda Kováře. „Víš… protože občas se narodí hrdinové, pak umřou a… dělají to, co vy.“

Velký muž, jedoucí na hnědákovi, který byl téměř stejně velký jako seančanský kňourokůň, se zasmál. „Věděl jsem, že se na to zeptáš, Hráči!“

„No, tak to bys měl mít zatraceně připravenou odpověď.“ Mat cítil, jak rudne, zatímco čeká na odpověď.

„Ne, nejsi jedním z nás,“ řekl Hend. „Uklidni se. Přestože jsi toho udělal víc než dost, aby sis to místo zasloužil, nebyl jsi vybrán. Nevím proč.“

„Možná proto, že se mi nelíbí představa, že budu muset přiběhnout pokaždý, když někdo na ten zatracenej nástroj zatroubí.“

„Možná!“ Hend se zazubil a rozjel se k řadě šarských oštěpů.

Mat už neřídil přesuny jednotek na bojišti. Dá-li Světlo, postavil to všechno tak dobře, že přímé velení nebude nutné. Společně s hrdiny jel náhorní plošinou, bojoval a řval.

Elain se vrátila a znovu dala své jednotky dohromady. Mat nad nimi na obloze viděl zářit Elainin prapor, vytvořený pomocí jediné síly, a mezi vojáky zahlédl projíždět někoho, kdo vypadal jako ona s vlajícími vlasy, které zářily, jako by byly v plamenech. Sama vypadala jako zatracený hrdina rohu.

Zavýskl radostí, když uviděl pochodující seančanskou armádu, která se právě chystala spojit s Elaininou, a jel dál podél východního svahu Výšin. Brzy zpomalil poté, co Oko právě podupal trolloka. Ten zvuk, jako ženoucí se voda… Mat se podíval dolů právě ve chvíli, kdy se řeka vrátila v řítícím se rozbahněném přívalu. Jak se valila zpět do koryta, rozdělila armádu trolloků na dvě části a mnoho z nich vzala s sebou.

Bělovlasý Rogoš sledoval proudící vodu a pak na Mata uctivě kývl. „Dobrá práce, Hráči,“ řekl. Navrátivší se řeka rozdělila vojska Stínu.

Mat se znovu zapojil do bitvy. Když se hnal přes Výšiny, všiml si, že Šařané – to, co z nich zbylo – prchají průchody. Nechal je jít.

Poté, co si trolloci nahoře na Výšinách všimli, že Šařané prchají, jejich odpor se zlomil a propadli panice. Protože byli obklíčení a Matovy spojené armády je hnaly přes náhorní plošinu, neměli jinou možnost než prchat k dlouhému svahu na jihozápadě.

Mimo Výšiny zavládl naprostý chaos. Seančanská armáda se spojila s Elaininou a obě se s nevídanou zuřivostí pustily do trolloků. Armády vytvořily kolem bestií kordon, rychle postupovaly a nenechávaly nikoho uprchnout. Půda se kvapem měnila na hluboké rudé bahno, jak trolloci po tisících umírali.

Střet na šajnarské straně Mory však nebyl ničím ve srovnání s bitvou, která se odehrávala na druhém břehu řeky. Koridor mezi bažinami a výšinami Polov byl ucpaný trolloky, snažícími se uprchnout před Seančany, kteří na ně útočili ze západního konce koridoru.

Předvoj, který proti trollokům v průchodu poslali jako první, netvořili seančanští vojáci, ale oddíly loparů a moraťlopar. Na zadních nohách nebyli loparové o nic větší než trolloci, ale váhou je značně převyšovali. Loparové se vrhli na trolloky, vztyčili se na zadní a sápali se po nich svými drápy, ostrými jako břitva. Jakmile lopar svou kořist načal, sevřel trolloka tlapami zezadu kolem krku a ukousl mu hlavu. To loparům poskytovalo velké potěšení.

Když se na opačném konci koridoru začaly vršit trolločí mrtvoly, lopaty stáhli. Jako další do této jámy krveprolití dorazila hejna corlmů, velkých bezkřídlých opeřených tvorů s dlouhými zakřivenými zobáky, určenými k trhání masa. Tito masožravci s lehkostí přeběhli po hromadách mrtvol k trollokům, kteří stále bojovali, a rvali jim maso z kostí. Seančanští vojáci se na tom všem téměř nepodíleli, jenom seřadili pikenýry, aby se ujistili, že žádný trollok neunikne koridorem nebo na západní stranu Výšin. Útočící zvířata trolloky tak vyděsila, že jen pár z nich napadlo rozběhnout se k seančanským vojákům.

Mezitím se na svahu trolloci, v hrůze prchající před Matovou armádou, která se za nimi hnala dolů, srazili s trolloky v koridoru. Stvůry o sebe zakopávaly a rvaly se mezi sebou ve snaze dostat se na vrchol hromady a dýchat o něco déle.

Talmanes s Aludrou rozestavili draky naproti koridoru a do rozbouřené masy vyděšených trolloků zahájili střelbu dračími vejci.

Rychle bylo po všem. Počty žijících trolloků se z mnoha tisíc zmenšily na stovky. Když ti, kteří přežili, viděli, že se po nich ze tří stran sápe smrt, uprchli do bažin, kde mnoho z nich pohltila mělká voda. Jejich smrt byla méně násilná, ale stejně děsivá. Zbytku se dostalo milosrdnější smrti, když je sestřelily šípy, oštěpy a šipky z kuší, zatímco se močálem plahočili za sladkou vůní svobody.

Mat sklonil zkrvavené ašandarei. Zkontroloval oblohu. Někde tam nahoře se ukrývalo slunce; nebyl si jistý, jak dlouho jel s hrdiny.

Bude muset Tuon poděkovat, že se vrátila. Nevyrazil ji však hledat. Měl pocit, že od něj bude čekat, že dostojí svým princovským povinnostem, ať už byly jakékoli.

Jenže… cítil v nitru to zvláštní škubání. Stále sílilo.

Krev a zatracenej popel, Rande, pomyslel si Mat. Já už svoji část odvedl. Ty odveď tu svoji.

Vzpomněl si na slova, která mu řekla Amaresu. Každý tvůj nádech je jen díky jeho shovívavosti, Hráči…

Mat byl dobrý přítel, když to Rand potřeboval, ne? Většinou? Krev a popel, nemohli jste čekat, že si jeden nebude dělat starosti… možná se držet trochu opodál… když byl do toho zapletený šílenec. Správně?

„Jestřábí křídlo!“ zavolal Mat a rozjel se k němu. „Tahle bitva,“ zhluboka se nadechl Mat. „Je dobojováno, je to tak?“

„Tohle jsi sešil pevně, Hráči,“ řekl Jestřábí křídlo, královsky posazený na svém hřebci. „Ach ano… co bych dal za to, abych se ti mohl postavit na bitevním poli. Jak velkolepá bitva by to byla.“

„Skvělý. Nádhera. Nemyslel jsem tohle bojiště. Myslel jsem Poslední bitvu. Je dobojováno, ano?“

„Na to se ptáš, když máš nad hlavou oblohu zahalenou stínem a země pod nohama se ti otřásá hrůzou? Co ti říká tvá duše, Hráči?“

Kostky v Matově hlavě stále rachotily.

„Moje duše říká, že jsem pitomec,“ zavrčel Mat. „To, a zatracený cvičný panák, který stojí a čeká, až na něj zaútočí.“ Obrátil se k severu. „Musím jít za Randem. Jestřábí křídlo, prokázal bys mi laskavost?“

„Vyslov se, Trubači.“

„Znáš Seančany?“

„Jsem s nimi… obeznámen.“

„Myslím, že jejich císařovna by se s tebou velice ráda seznámila,“ řekl Mat a už se hnal pryč. „Kdyby sis s ní mohl promluvit, ocenil bych to. A jestli to uděláš, buď tak hodný a pověz jí, že jsem tě poslal.“

MYSLÍŠ, ŽE USTOUPÍM? zeptal se Temný.

Věc, která tato slova pronesla, byla něco, co Rand nemohl nikdy zcela pochopit. Dokonce i pohled na vesmír v jeho celistvosti mu nedovolil pochopit samotné zlo.

NIKDY JSEM NEČEKAL, ŽE USTOUPÍŠ, řekl Rand. VĚŘÍM, ŽE TOHO NEJSI SCHOPEN. PŘÁL BYCH Sl, ABYS POCHOPIL, ABYS DOKÁZAL POROZUMĚT TOMU, PROČ NEUSTÁLE PROHRÁVÁŠ.

Pod nimi, na bojišti, trolloci padali, poražení mladým hráčem z Dvouříčí. Stín neměl prohrát. Nedávalo to smysl. Trolloci měli větší armádu.

Nicméně trolloci bojovali jen proto, že je myrddraalové donutili – sám od sebe by trollok nebojoval s nikým silnějším o nic spíš, než by se liška pokusila zabít lva.

Bylo to jedno z nejzákladnějších pravidel mezi dravci. Žerte to, co je slabší než vy. Prchejte před tím, co je silnější než vy.

Temný vřel hněvem, který Rand na tomto místě cítil jako fyzickou sílu.

NEMĚL BYS BÝT PŘEKVAPENÝ, řekl Rand. COPAK JSI KDY V LIDECH POVZBUZOVAL TO NEJLEPŠÍ? TO NEDOKÁŽEŠ. JE TO MIMO TVÉ SÍLY, ŠEJ’TANE. TVOJI POCHOPOVÉ NIKDY NEBUDOU BOJOVAT, KDYŽ JE SITUACE BEZNADĚJNÁ. NIKDY NEBUDOU BOJOVAT, PROTOŽE JE TO SPRÁVNÉ. NEPORÁŽÍ TĚ SÍLA. PORÁŽÍ TĚ UŠLECHTILOST.

BUDU NIČIT! BUDU RVÁT A PÁLIT! PŘINESU TEMNOTU VŠEM A MŮJ PŘÍCHOD OHLÁSÍ SMRT JAKO POLNICE! A TY, PROTIVNÍKU… OSTATNÍ MOŽNÁ UNIKNOU, ALE TY ZEMŘEŠ. MUSÍŠ TO VĚDĚT.

ALE ANO, VÍM, ŠEJ’TANE, řekl Rand tiše. PŘIJÍMÁM TO, PROTOŽE SMRT JE – A VŽDY BYLA – LEHČÍ NEŽ PEŘÍČKO. SMRT PŘICHÁZÍ V JEDINÉM ÚDERU SRDCE, NENÍ O NIC HMATATELNĚJŠÍ NEŽ ZABLIKÁNÍ SVĚTLA. NIC NEVÁŽÍ, NEMÁ PODSTATU…

Rand vykročil vpřed a promluvil hlasitěji. SMRT MĚ NEDOKÁŽE ZADRŽET A NEMŮŽE MI VLÁDNOUT. O TO TADY JDE, OTČE LŽÍ. KDY JSI NĚKOHO POVZBUDIL, ABY TI OBĚTOVAL SVŮJ ŽIVOT? NE ZA TVÉ SLIBY, NE ZA BOHATSTVÍ, PO NĚMŽ TOUŽÍ, NEBO POSTAVENÍ, KTERÉHO SE JIM DOSTANE, ALE ZA TEBE. STALO SE TO NĚKDY?

Temnota utichla.

PŘINES MI SMRT, ŠEJ’TANE, zavrčel Rand a vrhl se do temnoty. PROTOŽE JÁ PŘINÁŠÍM TVOJI!

Aviendha dopadla na skalní římsu nad thakan’darským údolím. Pokusila se postavit, ale zničené nohy nedokázaly její váhu udržet. Zhroutila se na římsu a světelný oštěp jí zmizel z prstů. Po nohách sejí vzhůru šplhala bolest, jako by je strčila do ohně.

Graendal od ní couvala na nejistých nohách, lapala po dechu a svírala si bok. Aviendha okamžitě spředla útok, plameny, ale Graendal je skosila vlastními tkanivy.

„Ty!“ vychrlila Graendal. „Ty chamradi, ty hnusné děcko!“ Přes své zranění byla žena stále silná.

Aviendha potřebovala pomoc. Amys, Kadsuane, ostatní. Navzdory bolesti zoufale držela jedinou sílu a začala vytvářet průchod zpátky na místo, kde byla předtím. Leželo dostatečně blízko na to, aby nemusela okolí znát moc dobře.

Toto tkanivo nechala Graendal být. Mezi prsty jí prýštila krev. Zatímco Aviendha pracovala, Graendal spředla tenký pramínek vzduchu a ránu jím ucpala. Pak na Aviendhu ukázala zakrvácenými prsty. „Snažíš se utéct?“

Žena začala spřádat štít.

Zoufalá Aviendha, kterou opouštěly síly, uvázala tkanivo a nechala průchod otevřený. Prosím, Amys, všimni si ho! pomyslela si, když odrážela Graendalin štít.

Stěží se jí to podařilo; byla velice slabá. Graendal v průběhu celého jejich boje využívala vypůjčenou sílu, zatímco Aviendha svou vlastní. Dokonce i se svým angrialem nebyla v tomto stavu Graendal žádným soupeřem.

Graendal se s bolestným výrazem ve tváři napřímila. Aviendha jí plivla k nohám a pak se začala vléct pryč. Zanechávala za sebou krvavou stopu.

Průchodem nikdo nepřišel. Otevřela ho na špatné místo?

Dostala se na okraj římsy, shlížející dolů na bojiště v Thakan’daru. Jestli bude pokračovat, spadne. Raději to, než se stát jedním z jejích mazlíčků…

Kolem Aviendžiných nohou se ovinuly prameny vzduchu a strhly ji zpátky. Zaječela skrz zaťaté zuby a otočila se; její nohy připomínaly spíše pahýly živého masa. Zalila ji bolest a zatmělo se jí před očima. Snažila se dosáhnout na jedinou sílu.

Graendal ji zadržela, ale sama ochabla, zavrčela a pak se s lapáním po dechu sesunula. Tkanivo, které ucpávalo její ránu, bylo stále na místě, ale ženina tvář zbledla. Zdálo se, že nechybí moc, aby omdlela.

Otevřený průchod vedle ní Aviendhu lákal, byla to úniková cesta – ale stejně tak mohl být míle daleko. Aviendha, které se zamlžovala mysl a nohy měla v jednom ohni, vytáhla z pochvy nůž.

Vypadl jí z roztřesených prstů. Nebyla dost silná, aby ho udržela.