Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 26 Úvahy

„Nelíbí se mi bojovat po boku těchhle Seančanů,“ řekl Gawyn tiše, když došel k Egwain.

Ani jí se to nelíbilo a věděla, že to z ní dokáže vycítit. Co mohla řici? Nemohla Seančany odehnat. Stín si přivedl Sařany, aby bojovali pod jeho praporem. Egwain bude muset proto použít to, co má. Cokoli, co má.

Když přecházela polem k místu setkání asi míli východně od brodu v Arafelu, svědil ji krk. Bryne už u brodu sešikoval většinu jejích jednotek. Aes Sedai bylo vidět na vrcholcích pahorků jižně od brodu a pod nimi na svazích byly rozmístěny početné oddíly lučištníků a pikenýrů. Vojáci byli čilejší. Během těch dní, kdy Egwainino vojsko ustupovalo, se vojáci částečně dočkali úlevy od tlaku, který válka představuje, přestože se nepřítel pokoušel zatáhnout je do boje.

Egwaininy šance závisely na tom, že se Seančané zapojí do boje a utkají se se šarskými usměrňovači. Egwain se svíral žaludek. Kdysi se doslechla, že v Caemlynu bezohlední lidé hodí do jámy vyhladovělé psy a sázejí se, který z nich přežije následující boj. Tohle jí připadalo stejné. Seančanské damane nebyly svobodné ženy; nemohly se pro boj rozhodnout. Podle toho, co viděla z šarských mužů, kteří umějí usměrňovat, nebyli sami o moc víc než zvířata.

Egwain by měla se Seančany do posledního dechu bojovat, ne se s nimi spojit. Když se blížila ke shromáždění Seančanů, všechny její instinkty se bouřily. Vůdkyně Seančanů se dožadovala setkání s Egwain. Světlo dej, ať to proběhne rychle.

Egwain dostávala o této Fortuoně hlášení, takže věděla, co má očekávat. Drobná seančanská císařovna stála na malém pódiu a sledovala bitevní přípravy. Měla na sobě třpytivé šaty, jejichž vlečka se za ní táhla směšně daleko a neslo ji osm da’covale, těch sloužících v děsivě neslušném oděvu. V hloučcích zde postávali nejrůznější urození a v opatrných pózách vyčkávali. Císařovnu obklopovala Smrtonosná garda, hromotluci v téměř černém brnění.

Egwain se přiblížila pod ochranou vlastních vojáků a většiny věžové sněmovny. Fortuona se nejprve snažila trvat na tom, aby ji Egwain přišla navštívit do jejího ležení. To Egwain samozřejmě odmítla. Trvalo hodiny, než dosáhly dohody. Obě dorazí sem na toto místo v Arafelu a obě nebudou sedět, ale stát, aby tak ani jedna z nich nepůsobila dojmem, že stojí nad tou druhou. Přesto Egwain podráždílo, když zjistila, že na ni žena čeká. Chtěla to setkání načasovat tak, aby obě dorazily zároveň.

Fortuona se odvrátila od probíhajících příprav na bitvu a podívala se na Egwain. Jak se zdálo, mnoho Siuaniných hlášení bylo mylných. Pravda, Fortuona s tou drobnou postavou a jemnými rysy vypadala trochu jako dítě. To byly jen podružné podobnosti. Žádné dítě nemělo tak pronikavý a vypočítavý pohled. Egwain upravila svá očekávání. Představovala si Fortuonu jako rozmazlenou mladou dívku, výsledek života ve vatičce.

„Zvažovala jsem,“ řekla Fortuona, „zda bude vhodné, abych s tebou hovořila osobně, vlastním hlasem.“

Poblíž se několik seančanských urozených – s nalakovanými nehty a částečně oholenými hlavami – zajíklo překvapením. Egwain si jich nevšímala. Stáli poblíž několika dvojic sul’dam a damane. Kdyby dovolila, aby tyto dvojice upoutaly její pozornost, mohl by ji její hněv přemoci.

„Já jsem zvažovala,“ odvětila Egwain, „zda bude vhodné, abych mluvila s někým, jako jsi ty, kdo napáchal taková strašlivá zvěrstva.“

„Rozhodla jsem se, že s tebou budu mluvit,“ pokračovala Fortuona, nevšímajíc si Egwaininy poznámky. „Myslím, že prozatím bude lepší, když na tebe nebudu hledět jako na marath’damane, ale jako na královnu mezi lidem této země.“

„Ne,“ řekla Egwain. „Budeš na mne hledět jako na to, kým jsem, ženo. Požaduji to.“

Fortuona sevřela rty. „Tak dobře,“ řekla. „Už jsem předtím s damane mluvila; jejich výcvik byl můj koníček. Hledět takto na tebe neporušuje protokol, protože císařovna smí mluvit se svými psími mazlíčky.“

„Pak s tebou tedy také budu mluvit přímo,“ odvětila Egwain, která zachovávala lhostejný výraz. „Neboť amyrlin předsedá mnoha soudům. Musi být schopná mluvit s vrahy a násilníky, aby nad nimi mohla vyřknout rozsudek. Myslím, že bys v jejich společnosti byla jako doma, i když mám za to, že by si tě hnusili.“

„Vidím, že toto bude nesnadné spojenectví.“

„Cekalas něco jiného?“ zeptala se Egwain. „Vězníte mé sestry. To, co jste jim udělali, je horší než vražda. Mučili jste je, zlomili jejich vůli. Kéž by Světlo dalo a vy jste je místo toho prostě zabili.“

„Nečekala bych, že pochopíš, co je třeba udělat,“ řekla Fortuona a zahleděla se zpátky k bitevnímu poli. „Jsi marath’damane. Je… přirozené, že se snažíš usilovat o vlastní prospěch, jak ho vidíš ty.“

„Vskutku přirozené,“ řekla Egwain tiše. „To proto trvám na tom, abys na mě hleděla jako na to, kým jsem, protože já představuji konečný důkaz, že vaše společnost a říše jsou vybudovány na lži. Tady stojím, žena, u níž trváš na tom, že by jí pro dobro všech měl být nasazen obojek. A přesto nepředvádím nic z těch divokých nebo nebezpečných sklonů, které bych podle tebe měla mít. Tak dlouho, dokud nebudu mít na krku váš obojek, každému živému muži a ženě dokazuji, že jste lháři.“

Ostatní Seančané začali mumlat. Sama Fortuona zachovala chladný výraz.

„S námi bys byla mnohem šťastnější,“ řekla Fortuona.

„Skutečně?“ zeptala se Egwain.

„Ano. Mluvíš o nenávisti k obojku, ale kdyby sis ho nasadila a viděla, jaké to je, zjistila bys, že tvůj život je klidnější. My naše damane nemučíme. Staráme se o ně a dovolujeme jim žít život plný výsad.“

„Ty to nevíš, že?“ zeptala se Egwain.

„Já jsem císařovna,“ řekla Fortuona. „Má vláda se rozprostírá přes moře a říše pod mou ochranou zahrnují vše, co lidstvo zná a myslí si. Jsou-li věci, které nevím, pak je vědí ti, kdo žijí v mé říši, protože já jsem říše.“

„Úchvatné,“ odvětila Egwain. „A uvědomuje si tvá říše, že já jsem jeden z těch vašich obojků nosila? Že mě kdysi cvičila vaše sul’dam?“

Fortuona ztuhla a pak Egwain odměnila šokovaným výrazem, přestože ho ihned zakryla.

„Byla jsem ve Falme,“ řekla Egwain. „Damane, kterou cvičila Renna. Ano, nosila jsem tvůj obojek, ženo. A nenašla jsem žádný klid. Našla jsem bolest, ponížení a hrůzu.“

„Proč jsem o tom nevěděla?“ zeptala se Fortuona hlasitě a otočila se. „Proč jsi mi to neřekl?“

Egwain se podívala na shromážděnou seančanskou šlechtu. Zdálo se, že Fortuona mluví k jednomu určitému muži, muži v honosném černém a zlatém oděvu, lemovaném krajkami. Přes jedno oko měl klípec, černý, aby se barevně hodil k šatům, a nehty na obou rukou měl nalakované tmavě…

„ Mate? “ vyprskla Egwain.

Tak napůl jí zamával a zatvářil se rozpačitě.

Světlo, pomyslela si. Do čeho se to dostal? V duchu rychle probírala nejrůznější možnosti. Mat předstíral, že je seančanský šlechtic. Oni určitě nevědí, kdo ve skutečnosti je. Mohla by za jeho záchranu něco nabídnout?

„Přistup,“ řekla Fortuona.

„Tento muž není…“ začala Egwain, ale Fortuona ji přerušila.

„Knotaii,“ řekla, „věděl jsi, že tato žena je uprchlá damane? Mám za to, že jsi ji jako dítě znával.“

„Ty víš, kdo to je?“ zeptala se Egwain.

„Samozřejmě že vím,“ řekla Fortuona. „Jmenuje se Knotai, ale kdysi se mu říkalo Matrim Cauthon. Nemysli si, že ti poslouží, marath’damane, přestože jste spolu vyrůstali. Nyní je princ krkavců, kteréžto postavení získal tím, že se mnou uzavřel sňatek. Slouží Seančanu, Křišťálovému trůnu a císařovně.“

„Kéž žije věčně,“ poznamenal Mat. „Nazdar, Egwain. Rád slyším, žes utekla těm Šařanům. Jak se má Bílá věž? Pořád je… bílá, asi?“

Egwain pohlédla z Mata na seančanskou císařovnu a pak zase zpátky na něj. Nakonec, protože nebyla schopná ničeho jiného, se hlasitě rozesmála. „Ty ses provdala za Matrima Cauthona?“

„Předpověděla to znamení,“ řekla Fortuona.

„Nechala ses přitáhnout příliš blízko k ta’veren,“ řekla Egwain, „takže tě k němu vzor připoutal!“

„Hloupé pověry,“ řekla Fortuona.

Egwain pohlédla na Mata.

„To, že jsem ta’veren, mi nikdy moc nepomohlo,“ prohlásil Mat kysele. „Asi můžu být vděčný, že mě vzor neodtáhl za boty k Šajol Ghúlu. Alespoň něco.“

„Neodpověděl jsi na mou otázku, Knotaii,“ pokračovala Fortuona. „Věděl jsi, že tato žena je uprchlá damane? Pokud ano, proč jsi mi to neřekl?“

„Moc jsem o tom nepřemýšlel,“ řekl Mat. „Nebyla damane moc dlouho, Tuon.“

„O tom si promluvíme jindy,“ řekla Fortuona tiše. „Nebude to příjemné.“ Obrátila se zpátky k Egwain. „Rozmlouvat s bývalou damane není totéž, jako mluvit s nějakou nedávno zajatou nebo tou, která vždy byla volná. Zprávy o této události se rozšíří. Způsobila jsi mi… nepříjemnosti.“

Egwain si ženu zmateně prohlížela. Světlo! Tito lidé jsou úplně šílení. „Proč jsi trvala na tomto setkání? Drak Znovuzrozený tvrdí, že nám pomůžete v boji. Tak nám pomozte.“

„Musela jsem se s tebou setkat,“ řekla Fortuona. „Jsi můj protějšek. Souhlasila jsem, že se připojím k míru, který Drak nabízí, ale za určitých podmínek.“

Světlo, Rande, pomyslela si Egwain. Co jsi jim slíbil? Připravila se na nejhorší.

„Spolu s tím, že souhlasím, že budeme bojovat,“ řekla Fortuona, „uznám hranice svrchovaných států tak, jak jsou v současné době zakresleny na mapách. Nebudeme vynucovat poslušnost žádných marath’damane s výjimkou těch, které naruší naše hranice.“

„A ty hranice jsou?“ zeptala se Egwain.

„Jak jsou v současné době vyznačeny, jak jsem…“

„Buď konkrétnější,“ řekla Egwain. „Řekni mi to vlastním hlasem, ženo. Jaké hranice?“

Fortuona sevřela rty. Očividně nebyla zvyklá, že ji někdo přerušuje. „Ovládáme Altaru, Amadicii, Tarabon a Almothskou pláň.“

„Tremalking,“ řekla Egwain. „Propustíte Tremalking a další ostrovy Mořského národa?“

„Ty jsem nejmenovala, protože nejsou na vaší pevnině, ale na moři. Ty nejsou vaše starost. Kromě toho nebyly součástí dohody s Drakem Znovuzrozeným. Nezmínil se o nich.“

„Má toho na starosti hodně. Tremalking bude součástí dohody se mnou.“

„Nebyla jsem si vědoma, že děláme takovou dohodu,“ řekla Fortuona klidně. „Vy žádáte naši pomoc. Pokud to nařídím, mohli bychom okamžitě odejít. Jak byste si proti té armádě vedli bez naší pomoci, o kterou jste u mě tak žadonili?“

Žadonili? pomyslela si Egwain. „Uvědomuješ si, co se stane, když Poslední bitvu prohrajeme? Temný rozbije kolo, zabije Velkého hada a nastane konec všech věcí. Tedy pokud budeme mít štěstí. Když ho mít nebudeme, Temný přetvoří svět podle svých zvrácených představ. Všichni lidé k němu budou připoutání ve věčném utrpení, podrobení a mukách.“

„Jsem si toho vědoma,“ řekla Fortuona. „Chováš se, jako by byl tento konkrétní boj – zde, na tomto bitevním poli – rozhodující.“

„Kdyby byla má armáda zničena,“ řekla Egwain, „mohlo by to ohrozit celé naše úsilí. Všechno by mohlo skutečně záviset na tom, co se stane zde.“

„Nesouhlasím,“ odvětila Fortuona. „Tvá vojska nejsou rozhodující. Tvoří je děti těch, kdo porušili přísahy. Bojujete proti Stínu, a za to vás ctím. Kdybyste prohráli, vrátila bych se do Seančanu, shromáždila celé mocné Vždyvítězné vojsko a přivedla ho s sebou, aby se postavilo této… hrůze. I tak bychom Poslední bitvu vyhráli. Bez vás by to bylo těžší a nechtěla bych plýtvat užitečnými životy nebo možnými damane, ale jsem si jistá, že bychom se Stínu dokázali postavit sami.“

Pohlédla Egwain do očí.

Tak chladná, napadlo Egwain. Blafuje. Musí blafovat. Zprávy Siuaniny výzvědné sítě hlásily, že seančanskou domovinou zmítá chaos. Nástupnická krize.

Možná Fortuona skutečně věří, že by se říše mohla Stínu postavit sama. Pokud ano, mýlí se.

„Vy budete bojovat po našem boku,“ řekla Egwain. „Uzavřela jsi s Randem dohodu a předpokládám, že jsi mu dala slovo.“

„Tremalking je náš.“

„Vážně?“ řekla Egwain. „A ustanovilas tam vládce? Někoho z Mořského národa, kdo uznává tvou vládu?“

Fortuona nic neřekla.

„Máš oddanost většiny ostatních zemí, které jste dobyli,“ řekla Egwain. „Ať je tomu jakkoli, Altařané a Amadičané tě poslouchají. Zdá se, že Taraboňané také. Ale Mořský národ… Nemám vůbec žádné zprávy o tom, že by tě jediný z nich podporoval nebo klidně žil pod tvou vládou.“

„Hranice…“

„Hranice, které jsi právě zmínila, jak existují na mapách, označují Tremalking za zemi Mořského národa. Pokud naše dohoda dodržuje současné hranice tak, jak jsou, musela bys mít v Tremalkingu vládce, který tě uznává.“

Egwain to připadalo jako slabý argument. Seančané jsou dobyvatelé. Proč by se měli starat o nějakou legitimitu? Nicméně se zdálo, že Fortuona Egwainina slova zvažuje. Zamyšleně se mračila.

„To je… dobrý argument,“ řekla nakonec Fortuona. „Oni nás neuznali. Jsou bláhoví, když odmítají mír, který nabízíme, ale vskutku to udělali. Tak dobře, Tremalking necháme, ale přidám k naší dohodě podmínku, stejně jako jsi to udělala ty.“

„Jaká je to podmínka?“

„Rozhlásíš ve Věži a po všech vašich zemích,“ řekla Fortuona, „že každé marath’damane, která si přeje jít do Ebú Daru a řádně se dát uvázat, to bude dovoleno.“

„Ty si myslíš, že si lidé budou chtít dát nasadit obojek?“ Byla šílená. Musela být.

„Samozřejmě že budou,“ řekla Fortuona. „V Seančanu se velice vzácně stane, že při našem pátrání přehlédneme ženu, která umí usměrňovat. Když zjistí, co jsou zač, přijdou za námi a požadují, aby byly uvázány, jak se to patří. Nebudete nikomu bránit, aby k nám odešel. Necháte je jít.“

„Mohu tě ujistit, že nikdo nepřijde.“

„Pak by ti nemělo vadit toto prohlášení učinit,“ řekla Fortuona. „Vyšleme emisary, aby vaše lidi poučili o výhodách toho, být damane - naši učitelé přijdou v míru, neboť dodržíme smlouvu. Věřím, že budete překvapení. Některé pochopí, co je správné.“

„Udělej, jak chceš,“ řekla Egwain pobaveně. „Neporušujte zákony a předpokládám, že většina zemí dovolí vašim… emisarům vstoupit. Nemohu mluvit za jednotlivé vládce.“

„A co země, které ovládáš? Tar Valon? Dovolíš našim emisarům tam přijít?“

„Když neporuší žádné zákony,“ řekla Egwain, „nebudu jim bránit. Pustila bych tam i bělokabátníky, kdyby dokázali hlásat své názory, aniž by se lidé bouřili. Ale Světlo, ženo. Nemůžeš vážně věřit…“

Odmlčela se a pozorně se na Fortuonu zahleděla. Ona tomu věřila. Nakolik to Egwain dokázala poznat, věřila tomu.

Alespoň je upřímná, pomyslela si Egwain. Šílená. Šílená, ale upřímná.

„A damane, které teď držíte?“ zeptala se Egwain. „Necháte je jít, pokud si to budou přát?“

„Žádná, která je řádně vycvičená, by to nechtěla.“

„V tomto si musí být obě strany rovny,“ řekla Egwain. „Co dívka, u níž objevíte schopnost usměrňovat? Pokud ze sebe nechce nechat udělat damane, necháte ji z vašich zemí odejít a přidat se k nám?“

„To by bylo jako nechat rozzuřeného grolma volně pobíhat po náměstí.“

„Tvrdila jsi, že lidé poznají pravdu,“ řekla Egwain. „Pokud je váš způsob života pevný a vaše ideály správné, pak to lidé poznají. Pokud ne, neměli byste je nutit. Nech jít každou, která si to bude přát, a já dovolím tvým lidem mluvit v Tar Valonu. Světlo! Poskytnu jim prostor a bydlení zdarma a postarám se, aby tomu tak bylo v každém městě!“

Fortuona si Egwain změřila. „Mnoho z našich sul’dam jde do této války s očekáváním, že budou mít možnost zajmout nové damane z řad těch, kdo slouží Stínu. Například tyhle Šařanky. Chtěla bys, abychom je nebo tvé sestry Stínu nechali jít? Aby ničily a vraždily?“

„Aby byly souzeny a popraveny, pod Světlem.“

„A proč je nevyužít? Proč plýtvat jejich životy?“

„To, co děláte, je ohavnost!“ prohlásila Egwain popuzeně. „To si nezaslouží dokonce ani černé adžah.“

„Zdroji by se nemělo jen tak naprázdno plýtvat.“

„Skutečně?“ řekla Egwain. „Uvědomuješ si, že každá z vašich sul’dam, z vašich vzácných cvičitelek, je sama marath’damane?“

Fortuona se k ní prudce otočila. „Nerozšiřuj takové lži.“

„Lži? Vyzkoušíme to, Fortuono? Říkalas, že jsi je sama cvičila. Takže předpokládám, že jsi sul’dam? Navleč si na krk a’dam. Vyzývám tě. Pokud se mýlím, nic ti neudělá. Pokud mám pravdu, budeš podrobena jeho vůli a prokáže se, že jsi marath’damane.“

Fortuoniny oči se hněvivě rozšířily. Egwaininých narážek, že je zločinec, si nevšímala, ale zdálo se, že toto obvinění se do ní zahryzlo… takže se Egwain ujistila, že ten nůž zarazí ještě trochu hlouběji.

„Ano,“ řekla Egwain. „Udělejme to a vyzkoušejme, jak silná tvá oddanost skutečně je. Pokud se prokáže, že jsi schopná usměrňovat, uděláš to, co tvrdíš, že by měly udělat ostatní? Dojdeš si pro obojek a nasadíš si ho kolem vlastního krku, Fortuono? Poslechneš své vlastní zákony?“

„Poslouchám je,“ odpověděla Fortuona chladně. „Jsi velice nevědomá. Možná je pravda, že se sul’dam mohou naučit usměrňovat. Ale to není totéž, jako být marath’damane - stejně jako muž, z něhož se může stát vrah, není za vraha považován.“

„Uvidíme,“ řekla Egwain, „až si víc tvých lidí uvědomí, jaké lži jim říkali.“

„Osobně tě zlomím,“ řekla Fortuona tiše. „Jednoho dne mi tě tvoji lidé předají. Zapomeneš se a tvá nadutost tě dovede k našim hranicím. Budu čekat.“

„Mám v úmyslu žít staletí,“ zasyěela Egwain. „Budu sledovat, jak se tvá říše rozpadá, Fortuono. Budu to s radostí sledovat.“ Zvedla prst, aby ženu poklepala po hrudi, ale Fortuona se pohnula jako blesk a popadla Egwain za zápěstí. Na někoho tak malého byla rozhodně rychlá.

Egwain bezmyšlenkovitě objala zdroj. Damane poblíž vyjekly a kolem nich vyskočila záře jediné síly.

Mat se protáhl mezi Egwain a Fortuonu, odstrčil je od sebe a každé se opřel rukou o hruď. Egwain instinktivně spředla vlákno vzduchu, kterým chtěla jeho ruku sundat. Tkanivo se pochopitelně rozpadlo.

Krev a zatracenej popel, to je nepříhodné! Zapomněla, že tam Mat je.

„Chovejme se slušně, dámy,“ řekl Mat, změřil si jednu a pak druhou. „Nenuťte mě, abych si vás dvě přehnul přes koleno.“

Egwain se do něj zabodla pohledem a Mat jí pohlédl do očí. Snažil se nasměrovat její hněv na sebe, místo na Fortuonu.

Egwain sklopila pohled k jeho ruce, která se jí tiskla k hrudi nepříjemně blízko ňadrům. Fortuona se na tu ruku také dívala.

Mat obě ruce spustil, ale dal si pěkně načas, jako by si vůbec nedělal starosti. „Lidi tohohle světa vás obě potřebujou, a potřebujou, abyste se chovaly rozumně, slyšíte? Tohle je větší než kdokoli z nás. Když spolu bojujete, vyhrává Temný, tak to je. Takže se přestaňte chovat jako děti.“

„O tomto si dnes večer dlouze promluvíme, Knotaii,“ řekla Fortuona.

„Miluju mluvení,“ prohlásil Mat. „Existuje spousta rozkošných slov. ‚Úsměv‘. To mi vždycky připadalo jako hezký slovo. Nemyslíte? Nebo třeba slova ‚Slibuji, že se teď nepokusím Egwain na místě zabít za to, že se pokusila dotknout mě, císařovny, kéž žiji věčně, protože ji opravdu zatraceně budeme asi tak příštích pár týdnů potřebovat’.“ Významně se na Fortuonu podíval.

„Opravdu ses za něj provdala?“ zeptala se Egwain Fortuony. „Čestné slovo?“

„Byla to… neobvyklá událost,“ odvětila Fortuona. Otřásla se a zamračila se na Egwain. „Je můj a já nemám v úmyslu ho propustit.“

„Nevypadáš jako někdo, kdo pustí cokoli, co jednou dostane do ruky,“ řekla Egwain. „Matrim mě v tuhle chvíli nezajímá; tvoje armáda ano. Budeš bojovat, nebo ne?“

„Budu bojovat,“ řekla Fortuona. „Ale moje armáda ti nepodléhá. Ať nám tvůj generál pošle návrhy. My je zvážíme. Ale vidím, že bez většího poštu vašich marath’damane pro vás bude těžké ubránit brod proti nájezdníkům. Pošlu nějaké své sul’dam a damane, aby ochránily tvoji armádu. To je všechno, co zatím udělám.“ Vyrazila zpátky ke svým lidem. „Pojď, Knotaii.“

„Nevím, jaks do toho spadl,“ zašeptala Egwain Matoví. „Nechci to vědět. Až boj skončí, udělám, co bude v mojí moci, abych ti pomohla se vysvobodit.“

„To je od tebe laskavý, Egwain,“ odpověděl Mat. „Ale já si s tím poradím sám.“ Odspěchal za Fortuonou.

To říkal vždycky. Najde nějaký způsob, jak mu pomoci. Zavrtěla hlavou a vrátila se tam, kde na ni čekal Gawyn. Leilwin jít odmítla, ačkoli by Egwain čekala, že ráda uvidí nějaké své krajany.

„Budeme si je muset držet od těla,“ řekl Gawyn tiše.

„Souhlasím,“ přikývla Egwain.

„I tak budeš bojovat po boku těchhle Seančanů, navzdory tomu, co dělají?“

„Ano, pokud zaměstnají šarské usměrňovačky.“ Egwain se zahleděla k obzoru – k Randovi a strašlivému boji, do něhož musel být zatažen. „Máme jen omezené možnosti, Gawyne, a našich spojenců ubývá. Kdokoli zabíjí trolloky, je v tuto chvíli přítel. Konec diskusí.“

Andorské řady se zhroutily a trolloci se prodrali skrz, vrčící bestie s páchnoucím dechem, který se srážel v mrazivém vzduchu. Elainini halapartníci padali jeden přes druhého, jak se dali pryč a snažili se uniknout. Prvních pár vyjících trolloků si jich nevšímalo a přeskakovalo je, aby udělali místo dalším, kteří se hrnuli průlomem jako tmavá krev z rány na těle.

Elain se pokusila sebrat tu trochu síly, co jí zbývala. Měla pocit, jako by jí měl saidar každou chvíli vyklouznout, ale bojující a umírající muži teď nebudou o nic silnější než ona. Všichni bojovali většinu dne.

Nějak našla sílu na vytvoření tkaniva a usmažila prvních pár trolloků ohnivými koulemi, takže zarazila proud valící se ránou v lidských řadách. Poté prolétly bílé záblesky, šípy z Birgittina luku. Trollokům bublala v hrdlech krev a drásali si krky v místech, kam je šípy zasáhly.

Elain sesílala z koně jeden úder za druhým, unavenýma rukama svírala sedlo a mrkala očima, jejichž víčka jako by byla z olova. Mrtví trolloci se káceli a jejich těla vytvořila v průlomu cosi jako strup a bránila ostatním prodrat se skrz. Doklopýtaly sem záložní jednotky a podařilo se jim trolloky zatlačit zpátky.

Elain vydechla a zapotácela se. Světlo! Měla pocit, jako by ji donutili oběhnout Caemlyn, obtíženou olověným závažím. Stěží dokázala sedět rovně, natož aby udržela jedinou sílu. Před očima se jí zatmělo a pak ještě víc. Zvuky v uších vybledly. Pak… temnota.

Nejprve se jí vrátil sluch. Uslyšela vzdálený křik a řinčení. Velice slabé zatroubení rohu. Vytí trolloků. Občasné zahřmění draků. Ty nestřílejí tak často, pomyslela si. Aludra střílela v určitém rytmu. Bašere stáhl část vojáků a nechal je odpočinout. Trolloci se vevalili skrz a chvíli je ostřelovali draci. Když se trolloci pokusili připlížit a draky zničit, zapojili se jezdci a na křídlech je rozdrtili.

Zabilo to hodně trolloků. To byla jejich práce… zabíjet trolloky…

Příliš pomalu, pomyslela si. Příliš pomalu…

Elain zjistila, že leží na zemi a nad ní se sklání Birgittina ustaraná tvář.

„Světlo?“ zamumlala Elain. „Spadla jsem?“

„Chytili jsme tě včas,“ zabručela Birgitte. „Svalila ses nám přímo do náruče. Pojď, ustupujeme.“

„Já…“

Birgitte zvedla obočí a čekala na námitky.

Bylo těžké s nějakými přijít, když jste leželi na zádech jen pár kroků od předních linií. Saidar jí unikl a ona by ho nejspíš nedokázala znovu uchopit, ani kdyby na tom závisel její život. „Ano,“ řekla. „Měla bych… měla bych zkontrolovat Bašereho.“

„Velmi moudré,“ řekla Birgitte a mávla na gardisty, aby Elain pomohli zpátky do sedla. Pak se na okamžik zarazila. „Vedla sis tady dobře, Elain. Vědí, jak jsi bojovala. Prospělo jim, že to viděli.“

Rychle se začali proplétat zadními řadami. Ty byly velice řídké; většina vojáků se zapojila do boje. Museli vyhrát, než dorazí druhá trollocká armáda, a to znamenalo vrhnout proti této vše, co mají.

Přesto Elain vyčerpané zálohy, to malé množství vojáků, které bylo možné vyšetřit a použít ke střídání v předních liniích, překvapily. Jak dlouho už to trvá?

Mračna zahalila jasnou oblohu, která ji tak často doprovázela. Vypadalo to jako špatné znamení. „Zatracený mraky,“ zamumlala. „Kolik je hodin?“

„Asi dvě hodiny do západu slunce,“ řekla Birgitte.

„Světlo! Melas mě přinutit vrátit se do tábora už před několika hodinami, Birgitte!“

Žena se na ni zaškaredila a Elain si matně vzpomněla na její pokusy právě to udělat. Nu, nemá cenu se o tom teď dohadovat. Elain se částečně vracela síla, a když jejího koně odváděli do malého údolí mezi kopci poblíž Cairhienu, odkud Bašere řídil bitvu, přinutila se sedět vzpřímeně.

Dojela až k velitelskému stanu, neboť nevěřila, že by ji nohy unesly, a ze sedla oslovila Bašereho. „Funguje to?“

Vzhlédl k ní. „Předpokládám, že už s tebou nemůžu počítat v bitvě?“

„Teď jsem příliš unavená, než abych mohla usměrňovat. Je mi líto.“

„Vydrželas déle, než bys měla.“ Udělal si poznámku na mapu. „To je dobře. Napůl si myslím, že tys byla to jediné, díky čemu se východní křídlo nezhroutilo. Budu tím směrem muset poslat větší podporu.“

„Funguje to?“

„Běž se podívat,“ řekl Bašere a kývl k úbočí.

Elain zaťala zuby, ale pobídla Měsíční stín nahoru k místu, odkud měla dobrý výhled. Prsty, které se třásly mnohem víc, než by se jí bylo líbilo, zvedla dalekohled.

Trollocká armáda narazila do jejich klenutých řad obránců. Přirozeným výsledkem bylo, že pěšáci ustoupili a vyklenutí se převrátilo, jak se trolloci tlačili vpřed. To ve zplozencích Stínu vyvolalo dojem, že získávají výhodu, a zabránilo jim to uvědomit si, jaká je skutečnost.

Zatímco se tlačili vpřed, šiky pěšáků se svinuly a obklíčily trolloky ze stran. Zameškala nejdůležitější okamžik, kdy Bašere rozkázal Aielům zaútočit. Ti se rychle prohnali kolem a udeřili na trolloky zezadu, přesně tak, jak to mělo být.

Elainina vojska trolloky zcela obklíčila. Obrovský kruh zmítajících se zplozenců Stínu bojoval s jejími vojsky, která trolloky tlačila k sobě, aby omezila jejich pohyblivost a schopnost bojovat.

Fungovalo to. Světlo, fungovalo. Aielové bušili do zadních řad trolloků a masakrovali je. Smyčka se utáhla.

Kdo z nich troubí na rohy? Byly to trolločí rohy.

Elain pátrala v řadách zplozenců Stínu, ale nebyla schopná najít ty, kdo troubí na rohy. Poblíž aielských řad zahlédla nějaké mrtvé myrddraaly. Jeden z Aludřiných draků – připevněný k vozu a tažený párem koní – byl s jezdci z Bandy. Rozmisťovali vozy na různé vrcholky, aby mohli střílet dolů na trolloky.

„Elain…“ ozvala se Birgitte.

„Aha, promiň,“ řekla Elain, sklonila dalekohled a podala ho své strážkyni. „Podívej se. Jde to dobře.“

„Elain!“

Elain si s trhnutím uvědomila, jak ustaraná Birgitte je. Elain se prudce otočila a sledovala ženin pohled na jih, daleko za městské hradby. To troubení rohů… bylo tak tiché a Elain si neuvědomila, že se ozývá zezadu.

„Ale ne…“ řekla Elain a rychle zvedla dalekohled.

Jako černá špína na obzoru se tam k nim přibližovala druhá trollocká armáda.

„Neříkal Bašere, že tu nebudou dřív než zítra?“ zeptala se Birgitte. „Nejdřív?“

„To je jedno,“ řekla Elain. „Tak či onak jsou tady. Musíme se připravit obrátit draky opačným směrem! Pošli rozkaz Talmanesovi a najdi urozeného pána Tama aTThora! Chci, aby byli Dvouříěští ozbrojení a připravení. Světlo! Kušiníci taky. Tu druhou armádu musíme jakýmkoli způsobem zpomalit.“

Bašere, pomyslela si. Musím to říct Bašeremu.

Obrátila Měsíční stín a rozjela se tak rychle, až se jí z toho zatočila hlava. Pokusila se obejmout zdroj, ale nepodařilo se jí to. Byla tak vyčerpaná, že málem ani nedokázala sevřít otěže.

Nějak se jí podařilo sjet z kopce, aniž by spadla. Birgitte odjela předat její rozkazy. Dobrá žena. Elain vjela do ležení a narazila na probíhající hádku.“

„… nebudu poslouchat!“ hulákal Bašere. ,.Nebudu tady jen tak stát a nechat se urážet ve vlastním ležení, chlape!“

Cílem jeho vzteku nebyl nikdo jiný než Tam al’Thor. Neochvějný muž se na Elain podíval a mírně pootevřel oči, jako by byl překvapený, že ji tady vidí.

„Veličenstvo,“ řekl. „Bylo mi řečeno, že jsi stále na bojišti.“ Obrátil se zpátky k Bašeremu, který zrudl.

„Nechtěl jsem, abys za ní běžel s…“

„Dost!“ přikázala Elain a vjela na Měsíčním stínu mezi ně. Proč se zrovna Tam hádá s Bašerem? „Bašere, druhá trollocká armáda už je skoro tady.“

„Ano,“ řekl Bašere a zhluboka oddechoval. „Právě jsem dostal zprávu. Světlo, tohle je katastrofa, Elain. Musíme ustoupit průchody.“

„Když jsme se tak hnali sem, rodinku jsme vyčerpali, Bašere,“ řekla Elain. „Většina z nich teď dokáže usměrnit sotva dost na to, aby si ohřála šálek čaje, natož aby otevřela průchod.“ Světlo, a já bych nedokázala ani ohřát ten čaj. Přinutila se dál mluvit rozhodně. „To byla součást plánu.“

„Já… To je pravda,“ řekl Bašere. Podíval se na mapu. „Nechte mě přemýšlet. Město. Musíme se stáhnout do města.“

„A dát zplozencům Stínu čas si odpočinout, spojit se a zaútočit na nás?“ zeptala se Elain. „Právě tohle se nás nejspíš snaží přinutit udělat.“

„Nevidím jinou možnost,“ řekl Bašere. „Město je naše jediná naděje.“

„Město?“ ozval se Talmanes, který právě přiběhl, udýchaně. „Nemůžete se bavit o tom, že bychom ustoupili do města.“

„Proč ne?“ zeptala se Elain.

„Veličenstvo, našim pěšákům se právě podařilo obklíčit trollockou armádu! Drží se ze všech sil! Už nemáme žádné zálohy a naše jezdectvo je vyčerpané. V žádném případě se nám nepodaří z toho boje ustoupit, aniž bychom utrpěli těžké ztráty. A pak budou ti z nás, kdo přežijí, zalezlí ve městě a polapení mezi dvěma armádami Stínu.“

„Světlo,“ zašeptala Elain. „Vypadá to, jako by to plánovali.“

„Myslím, že plánovali,“ řekl Tam tiše.

„Tohle už znova ne,“ zahřměl Bašere. Vůbec se sám sobě nepodobal, přestože Elain věděla, že Saldejci se dokáží pořádně rozčílit. Bašere téměř vypadal jako jiný člověk. Jeho žena se se založenýma rukama postavila vedle něj a oba se obrátili proti Tamovi.

„Řekni, co chceš říct, Tame,“ vybídla ho Elain.

„Já…“ začal Bašere, ale Elain zvadla ruku.

„On to věděl, Veličenstvo,“ řekl Tam pomalu. „To jediné dává smysl. Neposílal Aiely na výzvědy.“

„Cože?“ řekla Elain. „Jistěže posílal. Četla jsem jejich hlášení.“

„Ta hlášení jsou zfalšovaná nebo alespoň pozměněná,“ řekl Tam. „Mluvil jsem s Baelem. Říkal, že během posledních pár dní našeho pochodu neposlali žádného z jeho Aielů na výzvědy. Říkal, že si myslel, že to dělají moji muži, ale nedělali. Mluvil jsem s Argandou, který si myslel, že to mají na starosti bělokabátníci, ale Galad tvrdil, že to dělá Banda.“

„My ne,“ svraštil Talmanes čelo. „Žádní z mých mužů nebyli přidělení ke zvědům.“

Všechny oči se obrátily k Bašeremu.

„Kdo,“ zeptala se Egwain, „hlídkoval v našem týlu, Bašere?“

„Já…“ Zvedl oči a opět v něm vzplál hněv. „Někde tady mám ty hlášení. Ukazoval jsem ti je a tys je schvalovala!“

„Je to všechno příliš dokonalé,“ řekla Elain. Náhle ji zamrazilo, přímo uprostřed zad. Mrazení se šířilo jejím tělem, jako vlna ledového větru, vanoucího jejími žílami. Byli v dokonalé pasti. Usměrňovačky naprosto vyčerpané, vojáci zapojení do boje muže proti muži, druhá armáda, která v utajení dorazila o den dřív, než tvrdila zfalšovaná hlášení…

Davram Bašere byl temný druh.

„Bašere je uvolněn ze služby,“ řekla.

„Ale…“ vyprskl. Jeho žena mu položila ruku na paži a zabodla se do Elain spalujícím pohledem. Bašere ukázal prstem na Tama. „Poslal jsem muže z Dvouříčí! Na vině musí být Tam al’Thor. Snaží se odvést tvoji pozornost, Veličenstvo!“

„Talmanesi,“ řekla Egwain, která cítila chlad až do morku kostí. „Ať urozeného pána Bašereho a jeho ženu hlídá pět Rudých paží.“

Bašere vychrlil záplavu kleteb. Elain překvapilo, jak klidná se cítí. Její city byly úplně otupělé. Sledovala, jak ho odvlékají pryč.

Na toto nebyl čas. „Sežeňte naše velitele,“ řekla Elain ostatním. „Galada, Argandu… Doražte tu armádu nad městem! Dejte to všem mužům vědět. Vrhněte do téhle bitvy všechno, co máme! Jestli se nám nepodaří trolloky do hodiny rozdrtit, umřeme tady!

Talmanesi, teď když jsou trolloci obklíčení, nejsou proti nim draci moc k užitku – riskujete, že zasáhnete naše. Ať Aludra všechny vozy s draky přesune na nejvyšší kopec, aby mohli ostřelovat novou armádu, která se blíží z jihu. Řekněte ogierům, aby kolem kopce, na kterém jsou draci, vytvořili kordón; nesmíme dopustit, aby byli draci poškozeni. Tame, rozmísti své dvouříčské lučištníky na okolní kopce. A Dračí legie ať se zformuje v předních liniích, kušiníci v čele, těžká jízda za nimi. Dá-li Světlo, bude to stačit, abychom získali čas na doražení obklíčených trolloků.“

Bude to těsné. Světlo! Kdyby ta druhá armáda obklíčila její vojsko…

Elain se zhluboka nadechla a pak se otevřela saidaru. Proudila do ní jediná síla, přestože dokázala uchopit jen pramínek. Mohla se chovat, jako by nebyla vyčerpaná, ale její tělo vědělo své.

Přesto je povede.