Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 10 Použití Draků

Perrin jel na Kliďasovi, následován lehkou jízdou z Elaininých vojsk: bělokabátníky, Mayenery a Ghealdaňany, doplněnými částí vojáků z Bandy Rudé ruky. Jen zlomek jejich armád. O to šlo.

Hnali se šikmo k trollokům, kteří tábořili u Caemlynu. Město stále doutnalo; Elainin plán s olejem vyhnal netvory z větší části ven, ale někteří stále drželi hradby.

„Lučištníci,“ zakřičel Arganda, „vystřelit!“ Většina lučištníků jeho hlas ve hřmění útoku, frkání koní a bušení kopyt neuslyší. Ale bude dost těch, kdo začnou střílet a ostatní budou vědět, co dělat. Perrin se sklonil a doufal, že jeho kladivo nebude v tomto výpadu zapotřebí. Prohnali se kolem trolloků, obloukem je objeli zepředu a vystřelili šípy; pak se obrátili pryč od města.

Perrin se v sedle ohlédl přes rameno a odměnou mu byl pohled na padající trolloky. Po Perrinově jízdě následovala Banda, která projela tak blízko, aby také mohla vystřelit.

Poté přilétly trolločí šípy – silné a černé, téměř jako oštěpy, vystřelované z obrovských luků. Několik Perrinových jezdců padlo, ale jeho útok byl rychlý.

Trolloci své pozice vně městských hradeb neopustili. Jezdci zpomalili a Arganda, který se ohlížel, dojel k Perrinovi.

„Pořád neútočí,“ řekl.

„Tak se do nich pustíme znovu. A znovu,“ odvětil Perrin. „Až povolí.“

„Naše útoky pokračují, Veličenstvo,“ řekl posel, který projel bránou, vytvořenou dvěma ženami z rodinky, na místo, kde Elain v Brémském lese tábořila. „Urozený pán Zlatooký posílá vzkaz; když bude třeba, budou pokračovat celý den.“

Přikývla a posel odjel zpátky cestou, kterou přijel. Brémský les dřímal, stromy byly holé jako v zimě. „Trvá příliš dlouho, takhle nosit zprávy sem a tam,“ řekla nespokojeně Elain. „Kéž bychom dokázali přimět ty ter’angrialy fungovat. Aviendha říkala, že jeden vám dovolí na dálku vidět a druhý mluvit. Ale jak říká Líni, přání se člověku pletou pod nohy. Ale i tak, kdybych mohla vidět boj na vlastní oči…“ Birgitte neřekla nic. Zlatovlasá strážkyně upírala pohled před sebe a nedala nijak najevo, že poznámku slyšela.

„Konec konců,“ pokračovala Elain„ já se dokážu bránit, jak už jsem mnohokrát dokázala.“

Žádná odpověď. Dva koně klidně kráčeli bok po boku a jejich kopyta dopadala na měkkou půdu. Ležení bylo postaveno tak, aby je bylo možné v rychlosti sbalit a přesunout. „Stany“ vojáků byly plachty přehozené přes provazy, pevně natažené mezi stromy. Jediný cestovní nábytek stál v jejím a válečném stanu. Část rodinky byla připravená vytvořit průchody, aby se Elain s veliteli přesunula hlouběji do lesa.

Většina jejího vojska byla připravená, jako napnutý luk se založeným šípem. Ona se ale s trolloky nestřetne tak, jak by to vyhovovalo jim. Podle hlášeni byla část jejich pěstí stále rozmístěna nahoře na hradbách a přímý útok by skončil katastrofou, když by se na ně shora sneslo smrtící krupobití.

Vyláká je ven. Žádá-li si to trpělivost, budiž. „Rozhodla jsem se,“ mluvila dál k Birgitte. „Jenom si odskočím průchodem podívat se na armádu trolloků osobně. Z bezpečné vzdálenosti. Mohla bych…“

Birgitte si sáhla pod košili a vytáhla medailon s liščí hlavou, který nosila, jednu ze tří nedokonalých kopií, které Elain vyrobila. Mat měl originál a kopii. S poslední kopií utekl Mellar.

„Zkus něco takovýho,“ řekl Birgitte, stále upírajíc oči před sebe, „a já si tě přehodím přes zatracený rameno jako opilec šenkýřku při hospodské rvačce a odnesu tě zpátky do tábora. Světlo mi pomoz, já to udělám, Elain.“

Elain se zaškaredila. „Připomeň mi, proč přesně jsem ti dala jeden z těch medailonů?“

„Nejsem si jistá,“ řekla Birgitte. „Byl to projev pozoruhodné předvídavosti a skutečného pudu sebezáchovy. To se ti vůbec nepodobá.“

„Vážně si myslím, že tohle není fér, Birgitte.“

„Já vím! Je naprosto nefér, že se s tebou musím vypořádat. Nevěděla jsem jistě, jestli sis toho všimla. Jsou všechny mladé Aes Sedai tak unáhlené jako ty, nebo jsem prostě jenom natrefila na to nejlepší z vrhu?“

„Přestaň kňourat,“ zamumlala Elain a podařilo se jí udržet úsměv a kývat na muže, kteří jí cestou salutovali. „Začínám si přát, abych měla strážce vycvičeného ve Věži. To bych alespoň nemusela poslouchat tolik drzostí.“

Birgitte se zasmála. „Myslím, že strážcům nerozumíš ani z půlky tak, jak si myslíš, Elain.“

Elain už o tom dál nemluvila a společně projely kolem místa pro cestování, kde Sumeko s ostatními přesouvaly posly z bojišť a zpátky. Zatím dohoda s Elain platila.

V kapse šatů měla Elain schovanou Egwaininu – amyrlininu – oficiální odpověď, co se týkalo rodinky a toho, co Elain udělala. Elain téměř cítila žár, který z dopisu sálal, nicméně ten se ukrýval za úředním jazykem a souhlasem, že teď není čas dělat si s takovými věcmi starosti.

Elain na tom bude muset víc zapracovat. Egwain nakonec pochopí, jak je logické, když nechá ženy z rodinky pracovat v Andoru pod Elaininým dohledem. Těsně za místem určeným pro cestování si všimla unaveně vyhlížejícího Šajnarce, který si od jednoho z Dvouříčských bral měch s vodou. Muž s uzlem vlasů na temeni měl pásku přes oko a povědomou tvář.

„Uno?“ vypravila ze sebe Elain ohromeně a zastavila Měsíční stín.

Trhl sebou a málem se při pití polil. „Elain?“ zeptal se a otřel si rukávem čelo. „Slyšel jsem, že jsi teď zatracená… že jsi královna. Řek bych, že to asi tak mělo být, když jsi byla zatracená dědička. Promiň. Dědička. Vůbec ne zatracená.“ Šajnarec se zašklebil.

„Můžeš si klít, jak je libo, Uno,“ řekla Elain suše. „Nyneiva není nikde v doslechu. Co tady děláš?“

„Amyrlin,“ řekl. „Zatraceně chtěla posla a mě vybrali, proklatě. Už jsem předal Egwaininu zatracenou zprávu tvejm velitelům, ať už je zatraceně vůbec k něčemu. Obsadili jsme svý zatracený bojový pozice a pustili se v Kandoru na výzvědy, a to místo je příšerný svinstvo. Chceš podrobnosti?“

Elain se usmála. „Vyslechnu si hlášení od svých velitelů, Uno,“ řekla. „Odpočiň si a běž se zatraceně vykoupat, ty synu ovčáckýho nežitu.“

Uno při těch slovech vyprskl vodu z pusy. Elain se usmála. Tu poslední nadávku zaslechla právě včera od jednoho z vojáků a pořád nevěděla, proč by to mělo být tak sprosté. Mělo to žádaný účinek.

„Já… žádná zatracená koupel,“ řekl Uno, „Ehm, Veličenstvo. Už jsem si dopřál svejch pět minut odpočinku. Trolloci by v tom zatraceným Kandoru mohli brzo zaútočit a já nedovolím, aby ostatní bojovali beze mě.“ Pozdravil ji rukou nataženou přes hruď, uklonil se a pak odspěchal zpátky k místu pro cestování.

„Škoda,“ řekla Birgitte, „byl by to dobrý kumpán ke sklínce. Líbilo by se mi, kdyby ještě chvilku zůstal.“ Skrz pouto Elain ucítila ještě jinou reakci, když Birgitte pozorovala Unův zadek.

Elain zrudla. „Na to teď není čas. Ani na jedno.“

„Jenom se koukám,“ řekla nevinně Birgitte. „Asi bychom si měly jít vyslechnout hlášení z dalších bojišť.“

„To bychom měly,“ prohlásila Elain rozhodně.

Birgitte nedala svou nespokojenost najevo nahlas, ale Elain ji cítila. Birgitte nenáviděla plánování bitevní strategie, což Elain u ženy, která bojovala v tisících bitev, a hrdinky, která v některých z nej skvělejších okamžiků dějin zachránila bezpočet životů, připadalo zvláštní.

Došly k válečnému stanu, jednoho z mála plnohodnotných stanů, které s sebou armáda měla. Uvnitř našla Bašereho, jak se radí s několika z velitelů: s Abellem Cauthonem, Gallennem a Tromem, zástupcem velitele bělokabátníků. Samotný Galad, stejně jako Perrin, byl s útočnými jednotkami v Caemlynu. Elain zjistila, že Trom je překvapivě ochotný se dohodnout – mnohem víc než samotný Galad.

„Nuže?“ zeptala se.

„Veličenstvo,“ řekl Trom a uklonil se. Nelíbilo se mu, že je Aes Sedai, ale dobře to skrýval. Ostatní v místnosti zasalutovali, i když Bašere jen přátelsky mávl a pak ukázal na válečné mapy.

„Dorazila hlášení ze všech front,“ řekl. „Uprchlíci z Kandoru se shlukují u amyrlin a jejích vojáků a je mezi nimi i značné množství bojovníků. Většinou vojáci ve službách rodů nebo kupecké stráže. Vojska urozeného pána Ituraldeho stále čekají na urozeného pána Draka, než se vydají na Šajol Ghúl.“ Bašere si pohladil knír. „Jakmile se do toho údolí přesunou, už nebude možné se vrátit.“

„A hraničářská armáda?“ zeptala se Elain.

„Drží se,“ odpověděl Bašere a ukázal na další mapu, zobrazující Šajnar. Elain letmo napadlo, jestli by Uno raději nebojoval se zbytkem svých lidí u Sedla. „Poslední posel tvrdil, že se obávají, že budou přemoženi, a zvažují řízený ústup.“

Elain svraštila čelo. „Je to tam tak zlé? Měli se udržet, dokud neskoncuju s trolloky v Andoru a nepřipojím se k nim. Takový byl plán.“

„To byl,“ souhlasil Bašere.

„Chystáš se mi říct, že ve válce plán trvá jen do chvíle, kdy je tasen první meč,“ řekla Elain. „Nebo snad dokud nedopadne první šíp?“

„Dokud není zdviženo první kopí,“ zamumlal Bašere pod vousy.

„To si uvědomuju,“ řekla Elain a zabodla prst do mapy. „Ale taky vím, že urozený pán Agelmar je dost dobrý generál, aby udržel smečku trolloků, zvlášť když za ním stojí hraničářská vojska.“

„Prozatím se drží,“ řekl Bašere. „Ale trolloci na ně tvrdě tlačí.“ Zvednutou rukou zarazil její námitky. „Vím, že ti ústup dělá starosti, ale radím, aby ses nepokoušela změnit Agelmarovo rozhodnutí. On si svou pověst hlavního kapitána zaslouží a je tam, zatímco my jsme daleko. Bude vědět, co dělat.“

Zhluboka se nadechla. „Ano. Máš pravdu. Zjisti, jestli mu Egwain může poslat nějaké vojáky. My tady mezitím musíme rychle vyhrát naši bitvu.“ Boj na čtyřech frontách rychle vyčerpá zdroje.

Elain nejen že bojovala na známém území, ale také měla nejlepší vyhlídky. Kdyby se ostatní armády udržely, než vyřídí trolloky v Andoru, mohla by se připojit k Lanovi a Agelmarovi a změnit Sedlo z patové situace ve vítězství. Odtud by pak mohla posílit Egwain a znovu získat Kandor.

Elainino vojsko bylo klíčovou součástí celé operace. Pokud v Andoru nezvítězí, zbývající armády nedostanou posily. Lan s Ituraldem podlehnou a opotřebovávací válku prohrají. Egwain by mohla mít šanci v závislosti na tom, co Stín jejím směrem vrhne. Elain to nechtěla zjistit.

„Potřebujeme, aby na nás trolloci zaútočili,“ řekla. „Hned.“

Bašere přikývl.

„Vystupňujte útoky,“ řekla Elain. „Zasypte je nepřetržitým přívalem šípů. Ať pochopí, že když nezaútočí, postupně je pobijeme.“

„A co když se prostě stáhnou do města?“ zeptal se Trom. „Ohně už dohořívají.“

„Pak, ať se nám to líbí, nebo ne, přitáhneme draky a začneme Caemlyn srovnávat se zemí. Už nemůžeme déle čekat.“

Androl se snažil udržet vzhůru. To pití, co mu dali… byl po něm ospalý. K čemu to bylo?

Má to něco společného s usměrňováním, pomyslel si Androl omámené. Nemohl k jediné síle, přestože zde nebyl žádný štít. Jaký nápoj mohl s člověkem provést něco takového?

Chudák Emarin ležel svázaný a brečel. Ještě se jim nepodařilo ho obrátit, ale jak plynuly hodiny, zdálo se, že se brzy zlomí. Androl se natáhl a zkroutil krk. Stěží rozeznával třináct mužů, které Taim k procesu obrácení používal. Zhrouceně seděli u stolu v šeré místnosti. Byli vyčerpaní.

Androl si vzpomínal… na Taima, jak předchozího dne ječí. Spílal mužům a tvrdil, že pracují příliš pomalu. Na první muže a ženy, které obrátili, vynaložili spoustu sil a nyní to pro ně očividně bylo mnohem namáhavější.

Pevara spala. Čaj ji vyřídil. Po ní ho dali i Androlovi, ale téměř jako by je to napadlo až dodatečně. Zdálo se, že ho většinou pouštěli z hlavy. Taim se vlastně rozčílil, když zjistil, že jeho přisluhovači dali čaj Pevaře. Patrně ji chtěl obrátit jako další a postup vyžadoval, aby oběť byla schopná usměrňovat.

„Pusťte mě!“

Androl se otočil za novým hlasem. Abors a Mišrail táhli někoho dveřmi, malou ženu s měděnou kůží. Toveine, jedna z Aes Sedai, s nimiž se Logain spojil.

Logain, ležící nedaleko – se zavřenýma očima a vzezřením muže zbitého rozlíceným davem – se pohnul.

„Co to děláte!“ dožadovala se Toveine. „Světlo! Já…“ Zmlkla, když jí Abors vrazil roubík. Muž s hustým obočím patřil k těm, kteří se k Taimovi přidali dobrovolně ještě předtím, než začalo obracení.

Androl, mysl stále zamlženou, se pokusil vyprostit ruce z pout. Provazy byly utaženy těsněji. Jistě. Evin si jich všiml a převázal je.

Cítil se tak bezmocný. K ničemu. Jestli Androl něčemu zasvětil svůj život, bylo to nebýt nikdy k ničemu. Vždy o situaci něco vědět.

„Obraťte ji jako další,“ ozval se Taimův hlas.

Androl se zkroutil a natáhl krk. Taim seděl u stolu. Rád se obracení účastnil, ale teď nesledoval Toveine. Hladil něco, co držel v ruce. Nějaký kotouč…

Náhle vstal a schoval předmět do měšce u pasu. „Ostatní si stěžují na vyčerpání z tolika obracení. No, když obrátí tuhle, může se k nim připojit a propůjčit jim sílu. Mišraile, pojď se mnou. Je čas.“

Mišrail se k Taimovi připojil ještě s několika dalšími; ti stáli na místě, kam Androl nedohlédl.

Taim vykročil ke dveřím. „Až se vrátím, chci tu ženskou mít obrácenou,“ řekl.

Lan cválal po kamenité zemi směrem k Sedlu, snad už posté, přestože zde nebojoval ani týden.

Princ Kaisel a král Easar se k němu přidali a hnali koně vpřed. „Co se děje, Dai Šane?“ zaječel Kaisel. „Další útok? Neviděl jsem nouzový signál!“

Lan se zachmuřeně skláněl v šeru, které po obou stranách ozařovaly hranice z mrtvých těl a dřeva, a vedl útok několika stovek Malkierů. Spalovat mrtvá těla bylo složité, ale nejen že potřebovali světlo; také chtěli trolloky připravit o potravu.

Lan vpředu něco slyšel, něco, co ho děsilo. Něco, čeho se hrozil.

Výbuchy.

Vzdálené výbuchy zněly, jako když do sebe narážejí balvany. Při každém z nich se země otřásla.

„Světlo!“ Připojila se k nim královna Ethenielle z Kandoru, ženoucí se na svém bílém valachovi. Zakřičela na něj. „Je to to, co si myslím?“

Přikývl. Nepřátelští usměrňovači.

Ethenielle něco zařvala na svou družinu, něco, čemu nerozuměl. Byla to kyprá žena, na Hraničářku vyhlížející dosti mateřsky. V její družině sloužil i urozený pán Baldhere – její mečonoš – a prošedivělý Kalyan Ramsin, její nový manžel.

Přiblížili se k Sedlu, kde se bojovníci snažili udržet koně v klidu. Skupina kandorských jezdců poblíž ohňů byla náhle vyhozena do vzduchu.

„Urozený pane Mandragorane!“ Postava v černém kabátě na ně zamávala. Narišma k nim přiběhl a jeho Aes Sedai s ním. Lan měl vždy v předních liniích jednoho usměrňovače, ale ten měl rozkazy nebojovat. Potřeboval je odpočaté pro případ nouze.

Jako byl tento.

„Usměrňování?“ zeptal se Lan a zpomalil Mandarba.

„Hrůzopáni, Dai Šane,“ lapal Narišma po dechu. „Možná dva tucty.“

„Dvacet nebo víc usměrňovačů,” řekl Agelmar. „Prořežou se skrz nás jako meč jarním jehnětem.“

Lan se zahleděl přes nevlídnou zemi, kdysi svou domovinu. Domovinu, kterou nikdy nepoznal.

Bude muset Malkier opustit. Přiznat si to bylo, jako když vám v útrobách zakroutí nožem, ale udělá to. „Máš svůj ústup, urozený pane Agelmare,“ řekl Lan. „Narišmo, můžete vy usměrňovači něco udělat?“

„Když se dost přiblížíme, můžeme se pokusit přerušit jejich tkaniva ve vzduchu,“ odpověděl Narišma. „Ale bude to těžké, možná nemožné, protože používají jenom prameny ohně a země. Kromě toho, když je jich tolik… no, zaměří se na nás. Bojím se, že nás vyřadí…“

Výbuch kousek od nich otřásl zemí a Mandarb se vzepjal a málem Lana shodil na zem. Lan, téměř oslepený zábleskem světla, se snažil koně ovládnout.

„Dai Šane!“ Narišmův hlas.

Lan mrkáním vyhnal z očí slzy.

„Běž za královnou Elain!“ zařval Lan. „Přiveď zpátky usměrňovače, aby kryli náš ústup. Bez nich nás rozsekají na kusy. Dělej, chlape!“

Agelmar vykřikoval rozkazy k ústupu a dopředu přesouval lučištníky, aby se zaměřili na protivníkovy usměrňovače a zahnali je do úkrytu. Lan tasil meč a odcválal přivést jezdce zpátky.

Světlo nás ochraňuj, napadlo ho, zatímco řval až do ochraptění a snažil se ze svého jezdectva zachránit, co šlo. Sedlo bylo ztracené.

Elain nervózně vyčkávala těsně za hranicí Brémského lesa.

Byl to starý les, takový ten druh, co vypadá, že má vlastní duši. Prastaré stromy byly jeho sukovitými prsty, natahujícími se ze země, aby okusily vítr.

Bylo těžké nepřipadat si v podobném lese mrňavá. Přestože mnoho stromů bylo holých, Elain cítila, jak je z hloubi lesa sledují tisíce očí. Přistihla se, jak přemýšlí o příbězích, které jí jako dítěti vyprávěli, příbězích o tom, že les je plný banditů – někteří jsou dobří, jiní mají srdce pokřivená jako temní druzi.

Vlastně… napadlo Elain, když si najeden z těch příběhů vzpomněla. Obrátila se k Birgitte. „Nevedla jsi jednou z tohohle lesa bandu lupičů?“

Birgitte se ušklíbla. „Doufala jsem, že tuhle jsi neslyšela.“

„Oloupili jste královnu Aldešaru!“ řekla Elain.

„Byla jsem při tom velmi zdvořilá,“ opáčila Birgitte. „Nebyla to dobrá královna. Spousta lidí tvrdila, že na trůn nemá právo.“

„Jde o princip!“

„Přesně proto jsem to udělala.“ Birgitte se zamračila. „Přinejmenším… myslím, že to bylo…“

Elain už v té věci dál nenaléhala. Birgitte vždy zneklidňovalo, když jí někdo připomněl, že její vzpomínky na minulé životy se vytrácejí. Občas si na své minulé životy nevzpomínala vůbec; jindy seji některé události vrátily, jen aby vzápětí opět zmizely.

Elain vedla zadní voj, který by – teoreticky – měl nepříteli způsobit největší škody.

Zapraskalo suché listí, jak z místa pro cestování dorazil udýchaný posel. „Přicházím z Caemlynu, Veličenstvo,“ řekla žena a uklonila se v sedle. „Urozenému pánovu Aybarovi se úspěšně podařilo trolloky vyprovokovat. Jsou na cestě.“

„Světlo, spolkli návnadu,“ řekla Elain. „Teď se připravíme. Běž si odpočinout; brzy budeš potřebovat všechny síly.“

Žena přikývla a odklusala. Elain sdělila nejnovější zprávy Talmanesovi, Aielům a Tamovi aTThorovi.

Elain něco v lese zaslechla a zvednutou rukou zarazila gardistku, podávající hlášení. Měsíční stín nervózně poskočila vpřed kolem mužů, kteří se krčili v podrostu kolem Elain. Nikdo nemluvil. Zdálo se, že vojáci stěží dýchají.

Elain uchopila zdroj. Zaplavila ji síla a s ní nádhera oživlého světa. V objetí saidaru se usychající stromy zdály barevnější. Ano. Ano, nedaleko od nich něco šplhalo přes kopce. Její vojáci, tisíce z nich, štvali koně až na hranici vyčerpání a rychle se blížili k lesu. Elain zvedla dalekohled a rozeznala kroutící se masu trolloků, která se hnala za nimi jako černé vlny, zaplavující už tak zastíněnou zem.

„Konečně!“ vykřikla Elain. „Lučištníci, vpřed!“

Muži z Dvouříčí se vyškrábali z lesa před ní a zformovali se těsně za hranicí stromů. Tvořili jednu z nejmenších jednotek v její armádě, ale pokud hlášení o jejich obratnosti nepřeháněla, budou stejně užiteční jako třikrát větší oddíl obyčejných lučištníků.

Pár mladších mužů začalo zakládat šípy.

„Čekejte!“ zakřičela Elain. „To se k vám blíží naši lidi.“

Tam a jeho velitelé rozkaz zopakovali. Muži nervózně sklonili luky.

„Veličenstvo,“ řekl Tam, který přistoupil k jejímu koni. „Mládenci je můžou z téhle vzdálenosti zasáhnout.“

„Naši vojáci jsou stále příliš blízko,“ řekla Elain. „Musíme počkat, až se rozdělí do stran.“

„Odpusť, má paní,“ řekl Tam. „Ale na tuhle vzdálenost by žádný muž z Dvouříčí nechybil. Ti jezdci jsou v bezpečí a trolloci mají vlastní luky.“

V tom posledním měl pravdu. Někteří trolloci se při pronásledování zastavovali na tak dlouho, aby natáhli mohutné luky z kapinicového dřeva. Perrinovi muži jeli s nechráněnými zády a z jejich údů či koní trčela spousta šípů s tmavým opeřením.

„Vystřelit,“ rozkázala Elain. „Lučištníci, vystřelit!“ Birgitte projela kolem řady a rozkaz předala. Tam štěkal rozkazy na ty okolo.

Elain spustila dalekohled, právě když lesem zavál větřík, zašustil suchým listím a zatřásl holými větvemi. Dvouříčští muži natáhli luky. Světlo! Skutečně dokáží střílet na takovou dálku, a přesto přesně? Trolloci byli stovky kroků od nich.

Šípy vylétly vysoko k obloze jako jestřábi z hnízd. Slyšela Randa, jak se chvástá svým lukem, a občas viděla dvouříčské dlouhé luky v akci. Avšak toto… tolik šípů, vylétajících s neuvěřitelnou přesností do vzduchu…

Šípy prolétly obloukem a klesly, aniž některý z nich dopadl příliš blízko. Pršely na trollocké vojsko, zvláště na jejich lučištníky. Na oplátku přilétlo pár roztroušených trolločích šípů, ale Dvouříčští nepřátelské řady hravě rozbili.

„To je pěkně skvělá střelba,“ řekl Birgitte, která se k ní mezitím vrátila. „Vážně skvělá..

Když Perrinovi muži vjížděli do lesa, muži z Dvouříčí ještě všichni několikrát rychle za sebou vystřelili.

„Kušiníci!“ rozkázala Elain, tasila meč a zvedla ho do výše. „Vpřed, Dračí legie!“

Muži z Dvouříčí se stáhli zpátky mezi stromy a vpřed se vysunuli kušiníci. Z Dračí legie jich měla plné dva prapory a Bašere je vycvičil dobře. Seřadili se do tří řad, kdy vždy jedna stála a střílela, zatímco zbývající dvě vkleče nabíjely. Smrt, kterou vysílali, do trolloků narazila jako příbojová vlna, postupující armádou otřásla a zanechala za sebou tisíce mrtvých.

Elain ukázala mečem na trolloky. Dvouříčští se vyšplhali do větví krajních stromů a stříleli z nich. Ze svých vratkých hřadů nebyli tak přesní, ale to ani nebylo třeba. Trolloci čelili smrti zepředu i shora a začínali zakopávat o vlastní mrtvé.

Tak pojďte… pomyslela si Elain.

Trolloci postupovali vpřed a drali se k lučištníkům. Od hlavního voje se oddělila početná jednotka a zamířila na východ. Tam ležela cesta, která hraničila s Brémským lesem, a dávalo by smysl, aby se jí trolloci zmocnili a vydali se po ní, aby Elaininy jednotky obklíčili. Nebo alespoň to by si mizelci mysleli.

„Zpátky do lesa!“ vykřikla Elain a mávla mečem. „Rychle!“

Všichni kušiníci ještě jednou vystřelili a pak se prodrali křovím a zmizeli v lese. Dvouříčští seskočili na zem a opatrně se proplétali mezi stromy. Elain se obrátila a opatrným klusem vyrazila pryč. Kousek dál v lese dojela k praporu Alliandřiných Ghealdaňanů, kteří stáli seřazení s píkami a halapartnami.

„Jakmile udeří, ustupte,“ zakřičela na ně Elain. „Chceme je zatáhnout hlouběji!“ Hlouběji do lesa, kde na jejich příchod čekali siswai’aman.

Vojáci přikyvovali. Elain projela kolem samotné Alliandre, která seděla na koni, obklopená nepočetnou stráží. Tmavovlasá královna se Elain uklonila v sedle. Její lidé chtěli, ať se Alliandre připojí k Berelain ve špitálu v Mayene, ale Alliandre to odmítla. Možné, že její rozhodnutí podnítilo, když viděla, že Elain vede svá vojska osobně.

Elain je nechala za sebou, zatímco první trolloci s vrčením a vřískotem vtrhli do lesa. Lidé dokázali využít lesní podrost mnohem účinněji, obrovské trolloky, prodírající se lesem, přepadávali ze zálohy, napichovali je a zezadu jim podtínali šlachy. Pohyblivé oddíly lučištníků a kušiníkú mohly střílet z úkrytů – když to střelci provedli správně, trolloci ani netušili, odkud šípy přilétají.

Elain vedla královninu gardu směrem k cestě a slyšela vzdálené výbuchy a vřískání trolloků. Prakovníci na trolloky mezi stromy vrhali Aludřiny řvoucí hůlky. Od matných kmenů stromů se odrážely záblesky světla.

Elain dorazila k cestě právě včas, aby viděla, jak se na ni hrnou trolloci, vedení několika myrddraaly v černých pláštích. Rychle by mohli Elainino vojsko napadnout z boku – ale Banda rudé ruky už na cestě připravila draky. Talmanes stál na hromadě beden s rukama založenýma za zády a hleděl na své vojáky. Za ním se třepotala zástava Rudé ruky, krvavě rudá dlaň na bílém, červeně lemovaném poli, zatímco Aludra ječela na muže u draků míry, pokyny k míření a čas od času nějakou tu nadávku na ty, kteří dělali chyby nebo byli příliš pomalí.

Před Talmanesem stála rozestavená téměř stovka draků, natažená přes širokou cestu ve čtyřech řadách sahajících až do polí kolem cesty. Elain byla příliš daleko, než aby slyšela povel k palbě. Což bylo možná dobře, protože hřmění, které následovalo, s ní zatřáslo, jako by se rozhodla vybuchnout samotná Dračí hora. Měsíční stín se zaržáním nadskočila a Elain se musela hodně snažit, aby ji zvíře neshodilo na zadek. Nakonec kobylce ucpala uši tkanivem vzduchu, zatímco drakonýři odtáhli zbraně stranou a nechali vystřelit druhou řadu.

Elain uklidňovala Měsíční stín a zacpala si i vlastní uši. Birgitte dál zápasila s vlastním vyděšeným koněm a nakonec seskočila, ale Elain tomu nevěnovala příliš velkou pozornost. Mžourala kouřem, který halil cestu. Třetí řada draků se posouvala a chystala vystřelit.

Navzdory tomu, že měla zacpané uši, cítila, jak výstřely otřásají zemí a stromy. Následovala čtvrtá salva, která jí otřásla až do morku kostí. Elain dýchala, snažila se uklidnit rozbušené srdce a čekala, až se kouř rozptýlí.

Nejprve rozeznala vzpřímeně stojícího Talmanese. Znovu nabitá první řada draků se vrátila zpátky na místo. Další tři řady spěšně nabíjely a zasouvaly na místo prach a velké kovové koule.

Silný větřík ze západu rozehnal kouř dost na to, aby uviděla… Elain tiše vyjekla.

Tisíce trolloků ležely roztrhané na doutnající kusy, mnozí z nich byli zcela smeteni z cesty. Paže, nohy, prameny hrubých vlasů, prostě kusy ležely rozházené mezi dírami v zemi, jistě dva kroky širokými. Tam, kde před chvílí stálo mnoho tisíc trolloků, zůstávaly pouze krev, polámané kosti a kouř. Řada stromů měla roztříštěné kmeny. Po myrddraalech, kteří stáli vpředu, nebylo ani stopy.

Drakonýři sklonili zápalná dřívka a ze znovu nabitých zbraní už nevystřelili. Pár přeživších trolloků vzadu se drápalo pryč do lesa.

Elain pohlédla na Birgitte a zazubila se. Strážkyně vážně hleděla před sebe, zatímco několik gardistek se rozběhlo chytit jejího koně.

„Co ty na to?“ zeptala se Elain a vytáhla si ucpávky z uší.

„Myslím…“ řekla Birgitte. „Tyhle věci dělají binec. A nejsou přesné. A jsou zatraceně účinné.“

„Ano,“ přikývla Elain hrdě.

Birgitte zavrtěla hlavou. Vrátili jí koně a ona znovu nasedla. „Myslívala jsem si, že muž s lukem je to nejnebezpečnější spojení, jaké tato země kdy pozná, Elain. Teď -jako by už nebylo tak dost zlé, že muži můžou otevřeně usměrňovat a Seančani používají usměrňující ženy v boji – máme tyhle věci. Nelíbí se mi, kam se to ubírá. Když kdejaký kluk s kovovou trubkou může zničit celou armádu…“

„Copak to nechápeš?“ řekla Elain. „Už žádné války nebudou. Vyhrajeme tuhle a nastane mír, jak to Rand chce. Nikdo kromě trolloků by nešel do boje, když ví, že bude čelit zbraním jako tyto!“

„Snad,“ řekla Birgitte. Zavrtěla hlavou. „Možná nemám tak silnou víru v lidskou moudrost jako ty.“

Elain ohrnula nos a zvedla meč k Talmanesovi, který tasil svůj a gesto jí oplatil. Udělali první krok ke zničení trollockého vojska.