Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 25 Rychlé útržky

Siuan si dlouze vydechla úlevou, když amyrlin – s planoucíma očima – prošla společně s Doesine, Saerin a několika dalšími přísedícími průchodem do jejich ležení.

Po nich prošel Bryne a rychle zamířil za Siuan. „Jaké je rozhodnutí?“ zeptala se.

„Prozatím zůstaneme a budeme bojovat,“ řekl Bryne. „Elaininy rozkazy, se kterými amyrlin souhlasí.“

„Mají přesilu,“ řekla Siuan.

„Ostatní z našich jsou na tom stejně,“ odpověděl s pohledem upřeným na západ.

Šařané několik posledních dnů trávili shromažďováním svých vojsk jednu či dvě míle od Egwaininy armády, která zaujala postavení zády k široké řece, tvořící hranici mezi Kandorem a Arafelem.

Stín se zatím nepustil do rozhodujícího útoku, a místo toho jen občas posílal útočné oddíly průchody, neboť čekal, až se k Šařanům připojí pomalejší trollocká armáda. Naneštěstí už tu trolloci byli. Egwainino vojsko by mohlo opět ustoupit průchody, ale Siuan si přiznala, že tím by téměř ničeho nedosáhlo. Nakonec se té armádě budou muset postavit.

Bryne si toto místo v jihovýchodním cípu Kandoru vybral, protože jim terén poskytoval výhodu, třebaže malou. Řeka, která tekla ze severu na jih podél východní hranice Kandoru, byla hluboká, ale ani ne čtvrt míle od pahorkatiny, táhnoucí se podél jižní hranice Kandoru z východu na západ, ležel brod. K tomuto brodu se armáda Stínu vydá, aby tudy vstoupila do Arafelu. Tím, že rozmístil své jednotky u brodu a na pahorcích nad ním, mohl Bryne invazní armádu napadnout ze dvou stran. Kdyby se dostal pod tlak, mohl přes brod ustoupit na arafelskou stranu a vodní překážka by pro trolloky znamenala nevýhodu. Byla to jen malá výhoda, ale v bitvě občas vše záviselo na maličkostech.

Na pláních západně od řeky Stín zformoval šarskou a trollockou armádu. Obě začaly postupovat přes pláň k Aes Sedai a vojákům pod Bryneovým velením.

Nedaleko odtud si Egwain prohlížela ležení. Světlo, byla to taková úleva, vědět, že amyrlin přežila. Siuan to předvídala, ale přesto… Světlo. Bylo milé vidět Egwaininu tvář.

Pokud to tedy byla její tvář. Bylo to poprvé, co se amyrlin po své těžké zkoušce vrátila do ležení, ale několikrát se nenápadně na utajeném místě sešla s přísedícími. Siuan ještě neměla příležitost si s Egwain v klidu promluvit.

„Egwain al’Vere,“ zavolala Siuan na amyrlin. „Pověz mi, kde jsme se poprvé setkaly!“

Ostatní se na Siuan podívali a zamračili se nad tou troufalostí. Zdálo se však, že Egwain to chápe. „Ve Fal Daře,“ řekla. „Když jsme odtamtud cestovali po řece, spoutala jsi mě vzduchem. Bylo to součástí lekce v síle, na kterou jsem nikdy nezapomněla.“

Siuan si podruhé vydechla úlevou, tentokrát ještě víc. Při této lekci na palubě lodi nebyl nikdo jiný než Egwain a Nyneiva. Siuan o tom však naneštěstí řekla Šeriam, správkyni novicek a černé adžah. Nu, přesto věřila, že toto je skutečně Egwain. Napodobit ženinu tvář bylo snadné, ale vypáčit z ní její vzpomínky bylo něco zcela jiného.

Siuan se ujistila, že se ženě podívá do očí. Kolovaly řeči o tom, co se stalo v Černé věži. Mluvila o tom Myrelle, o událostech, o které se s ní podělili její noví strážci. O čemsi temném.

Říkali, že se to dá poznat. Kdyby se to stalo Egwain, Siuan by si všimla její změny, že ano?

Pokud to nepoznáme, pomyslela si Siuan, tak už jsme odsouzeni k záhubě. Bude muset amyrlin věřit, tak jako mnohokrát předtím.

„Shromážděte Aes Sedai,“ přikázala Egwain. „Generále Bryne, máš své rozkazy. Budeme se držet u této řeky, dokud nebudou ztráty tak neúnosné, že…“ Odmlčela se. „Jak dlouho jsou tady tihle?“

Siuan zvedla pohled k obloze na zvědy na rakenech, kteří jí prolétali nad hlavou. „Celé ráno. Dostalas od něj dopis.“

„Zatracenej chlap,“ prohlásila Egwain. Zpráva Draka Znovuzrozeného, kterou přinesla Min Farshaw, byla stručná.

Seančané bojují proti Stínu.

Poslal k nim Min, z důvodů, které ta žena úplně nevysvětlila. Bryne jí okamžitě přidělil úkoly: pracovala jako písař pro správce zásobování.

„Věříš slovu Draka Znovuzrozeného, pokud jde o Seančany, matko?“ zeptala se Saerin.

„Nevím,“ odpověděla Egwain. „Tak jako tak vytvořte bitevní linie, ale hlídejte i ty věci nahoře pro případ, že zaútočí.“

Když Rand vstoupil do jeskyně, něco ve vzduchu se změnilo. Temný až teď vycítil jeho příchod a překvapilo ho to. Dýka odvedla svou práci.

Rand šel v čele, Nyneiva nalevo, Moirain napravo od něj. Jeskyně vedla dolů a to, co předtím vyšplhali vzhůru, teď opět ztratili. Cestu znal, pamatoval si ji z cizích vzpomínek a z jiného věku.

Bylo to, jako by je jeskyně pohltila a nutila je jít dolů směrem k ohňům. Zdálo se, že jak jdou dál, strop jeskyně, pokrytý tesákům podobnými stalaktity, se snižuje. Každým krokem o kousek níž. Nehýbal se a jeskyně se postupně nezužovala. Prostě se měnil, v jednu chvíli vysoký, vzápětí nízký.

Jeskyně byla jako čelist, pomalu zesilující sevření na své kořisti. Rand zavadil hlavou o konec stalaktitu a Nyneiva se s pohledem upřeným vzhůru přikrčila a tiše zaklela.

„Ne,“ prohlásil Rand a zastavil se. „Nedoplazím se k tobě po kolenou, Šej’tane.“

Jeskyně zaduněla. Její temné kouty jako by se tlačily dovnitř a na Randa. Stál nehybně. Bylo to, jako by byl zaseknuté kolečko v soukolí a zbytek stroje se snažil dál otáčet ručičkami hodin. Stál pevně.

Skála se zachvěla a pak se stáhla. Rand vykročil vpřed a vydechl, když se tlak zmenšil. To, s čím začal, nyní už nešlo zastavit. Zpomalení bylo namáhavé pro něj i pro Temného; jeho protivník byl v této nevyhnutelnosti polapen stejně jako on. Temný neexistoval v rámci vzoru, ale vzor na něj přesto působil.

Za Randem, na místě, kde předtím stál, byla malá loužička krve.

Budu to muset provést rychle, pomyslel si. Nemůžu vykrvácet, dokud tahle bitva neskončí.

Zem se opět otřásla.

„Tak je to správně,“ zašeptal Rand. „Jdu si pro tebe. Nejsem ovce, kterou vedou na porážku, Šej’tane. Dnes jsem lovec.“

Otřesy země působily téměř jako smích. Strašlivý smích. Rand si nevšímal ustaraného pohledu, který po něm vrhla Moirain, kráčející vedle něj.

Sestupovali dolů. Najednou měl nezvyklý pocit. Jedna z žen měla potíže. Byla to Elain? Aviendha? Nedokázal to poznat. Pokřivenost tohoto místa ovlivňovala i pouto. Pohyboval se jiným časem než ony a ztratil představu toho, kde jsou. Pouze cítil, že jedna z nich má bolesti.

Rand zavrčel a zrychlil krok. Jestli jim Temný ublížil… Nemělo by se tady rozjasňovat? Museli se spoléhat na záři Callandoru, kterým natahoval saidín. „Kde jsou ohně?“ zeptal se Rand a jeho hlas se odrazil od stěn. „Roztavený kámen na dolním konci stezky?“

„Ohně byly pohlceny, Luisi Therine,“ promluvil hlas ze stínů před nimi.

Rand se zastavil a pak vykročil vpřed s napřaženým Callandorem, který osvětlil postavu, klečící na jednom koleni na okraji světla, hlavu skloněnou, před sebou meč opřený hrotem o zem.

Za touto postavou bylo… nic. Temnota.

„Rande,“ řekla Moirain a položila mu ruku na paži. „Temný se vzpíná svým poutům. Té temnoty se nedotýkej.“

Postava vstala a obrátila se a světlo Callandoru se odrazilo od Moridinovy nyní známé tváře. Na zemi vedle něj ležela skořápka. Jinak to Rand nedokázal popsat. Bylo to jako kokon, který po sobě zanechávají některé druhy hmyzu, když rostou, jenomže tato měla lidskou podobu. Podobu člověka bez očí. Jeden z myrddraalů?

Moridin sledoval Randův pohled a pohlédl na kokon. „Nádoba, kterou už můj pán nepotřebuje.“ V jeho bělmu se vznášela saa, poskakovala, třásla se, pohybovala se s šílenou živostí. „Já jsem dal vzniknout tomu, co je za mnou.“

„Za tebou nic není.“

Moridin ho pozdravil mečem, který zvedl před sebe. „Přesně.“ Oči měl téměř úplně černé.

Rand mávl na Moirain a Nyneivu, ať se drží pár kroků zpátky, zatímco sám vykročil. „Žádáš souboj? Tady? Teď? Elane, ty víš, že to, co dělám, je nevyhnutelné. Zpomalovat mě není k ničemu.“

„Není k ničemu, Luisi Therine?“ Moridin se zasmál. „Pokud tě byť i jen trochu oslabím, nebude úkol mého pána o to jednodušší? Ne, myslím, že se ti skutečně postavím do cesty. A když vyhraju, co pak? Tvoje vítězství není jisté. Nikdy nebylo.“

Znovu zvítězím, Luisi Therine…

„Mohl bys ustoupit,“ řekl Rand a zvedl Callandor, jehož záře se odrážela od Moridinova meče z černé oceli. „Pokud mé vítězství není jisté, pak ani tvůj pád. Nech mě projít. Pro jednou se rozhodni tak, jak víš, že bys měl.“

Moridin se zasmál. „Teď? Teď mé prosíš, abych se vrátil ke Světlu? Bylo mi slíbeno zapomnění. Konečně, nic, zničení celé mé bytosti. Konec. Nenechám si to od tebe ukrást, Luisi Therine! Při mém hrobě, nenechám!“

Moridin se vrhl vpřed a rozmáchl se.

Lan provedl Třešňový okvětní plátek, líbající jezírko, což nebylo z koňského hřbetu snadné, protože to nebyla figura určená pro sedlo. Jeho meč se zasekl trollokovi do krku, stěží coul hluboko do kůže. To stačilo, aby se rozprskla páchnoucí krev. Netvor s býčí tváří upustil tyč se smyčkou na konci, sevřel si krk a vydal bublavý zvuk na pomezí mezi zavřísknutím a zasténáním.

Lan stočil Mandarba zpátky, neboť se na něj z boku vrhl další trollok. Lan mu v otočce usekl paži. Trollok pod náporem úderu klopýtl a Ander ho zezadu proklál mečem.

Ander dojel s koněm vedle Mandarba; i přes rámus boje Lan slyšel, jak jeho přítel lapá po dechu. Jak dlouho už tady v přední linii bojují? Lanovi připadalo, že má paže jako z olova.

Během Krvavého sněhu to takové nebylo.

„Lane!“ zakřičel Ander. „Pořád přicházejí další!“

Lan přikývl a pak se opět rozjel, když se dvojice trolloků prodrala mezi mrtvolami, aby zaútočila. Tihle dva měli také tyče se smyčkou. U trolloků to nebylo neobvyklé; uvědomovali si, že pěšáci pro ně představují mnohem menší nebezpečí než jezdci. Nicméně i tak Lana napadlo, jestli se ho nesnaží polapit.

On a Ander nechali trolloky se přiblížit a zaútočit, zatímco na ně z boku najeli dva příslušníci vrchní stráže, aby odvedli jejich pozornost. Trolloci se vrhli na Lana a ten se naklonil dopředu, máchl mečem a obě jejich zbraně přesekl vedví.

Netvory to nezastavilo a hrubými prsty se natáhli, aby se ho pokusili strhnout ze sedla. Když Lan vrazil jednomu z nich meč do krku, cítil jejich hnilobný dech. Jak pomalu se jeho svaly pohybovaly! Ander by raději měl být na místě.

Anderův kůň se náhlým tryskem přihnal k nim a bokem, chráněným zbrojí, narazil do druhého trolloka a srazil ho stranou. Trollok zakopl a dva vojáci na koních ho rozsekali sekerami s dlouhými topory.

Oba muži byli zakrvácení, stejně jako Ander. Jako Lan sám. Jen mlhavě si vzpomínal, jak přišel k té ráně na stehně. Začínal být tak unavený. Nebyl ve stavu, kdy by byl schopen boje.

„Stáhneme se,“ oznámil neochotně. „Ať se teď dopředu přesune někdo jiný.“ Lan a jeho muži vedli čelní útok těžké jízdy, která na trolloky tlačila v trojúhelníkové formaci, aby se prořízla skrz a odtlačila je na strany, kde je mohl rozdrtit boční útok.

Ostatní přikývli a Lan cítil, jak se jim ulevilo, když se svými přibližně padesáti vojáky vrchní stráže ustoupil. Stáhli se dozadu a na jejich místo na špici se přesunul oddíl Šajnarců. Lan si očistil meč a pak ho zasunul do pochvy. Nad jejich hlavami se blýskalo a hřmělo. Ano, ty mraky dnes vypadaly níž. Jako ruka, která pomalu tlačí na umírající lidi.

Nedaleko od nich prolétly blesky, jeden za druhým. Lan Mandarba prudce obrátil. Dnes se hodně blýskalo, ale tyto byly příliš rychle za sebou. Ucítil ve vzduchu kouř.

„Hrůzopáni?“ zeptal se Ander.

Lan přikývl a očima pátral po útočnících. Viděl pouze řady bojujících mužů a rojící se masu trolloků, která se ve vlnách hnala vpřed. Musí si najít vyvýšené místo.

Lan ukázal na jeden z pahorků a patami pobídl Mandarba směrem k němu. Příslušníci zadní stráže sledovali, jak projíždí kolem, zvedali ruce a křičeli: „Dai Šan!“ Zbroje měli zacákané krví. Zálohy se během dne přesouvaly dopředu a pak zase zpátky.

Mandarb se vlekl do kopce. Lan ho poplácal, pak sesedl a plahočil se vedle hřebce. Nahoře se zastavil, aby si prohlédl bitvu. Hraničářské armády tvořily v moři trolloků špičaté stříbrné a barevné zářezy.

Tak mnoho. Hrůzopáni opět vyšli na svou plošinu, valící se po bojišti a taženou tucty trolloků. Potřebovali mít vyvýšenou pozici, aby viděli, kam směřovat útoky. Lan se zaťatými zuby sledoval, jak do Kandořanů udeřila řada blesků, vyhazovala muže do vzduchu a udělala v jejich řadách trhlinu.

Lanovi vlastní usměrňovači jim útok opláceli a vrhali blesky a oheň na postupující trolloky, aby jim zabránili vevalit se do mezery v hraničářské obraně. To zabere jen na omezenou dobu. Lan měl mnohem méně Aes Sedai a aša’manů, než měl Stín hrůzopánů.

„Světlo,“ ozval se princ Kaisel, který dojel k němu. „Dai Šane, pokud v našich řadách nadělají dostatečné množství děr…“

„Už se blíží zálohy. Támhle,“ ukázal Ander. Stále seděl na koni a Lan musel popojít dopředu, aby kolem něj viděl na to, co ukazuje. K liniím, kam dopadaly blesky, mířila skupina šajnarských jezdců.

„Tam taky,“ řekl Kaisel a ukázal na východ. Oddíl Arafellanů směřoval tamtéž. Obě jednotky se do sebe zapletly, když se obě ve stejnou chvíli hrnuly uzavřít trhlinu.

Z oblohy začaly na plošinu, kde stáli hrůzopáni, pršet blesky. Dobře. Narišma s Merise dostali za úkol vyhlížet hrůzopány a pokusit se je zabít. Snad to odvede nepřítelovu pozornost. Lan se soustředil na něco jiného.

Proč poslali dva záložní oddíly, aby ucpaly stejný průlom? Každý z nich byl dost početný, aby na tu práci stačil sám; když jich bylo tolik, jeden druhému se pletly. Chyba?

Vyšplhal Mandarbovi do sedla, i když se mu nechtělo nutit koně tak brzy zase k práci. Tu chybu si prověří.

Ve vlčím snu se Perrin s Gaulem zastavili na hřebeni nad údolím, na jehož konci se tyčila hora. Nad horou se ve strašlivém víru, který se nedotýkal vrcholku, otáčela černá mračna.

Údolí pustošily vichry a Perrin byl nucen vytvořit kolem sebe a Gaula kapsu tišiny, odrážející poletující trosky. Pod sebou zachytávali rychlé útržky obrovské bitvy. Ve vlčím snu se na okamžik objevovali Aielové, trolloci a lidé ve zbroji, jako by se vynořovali z vířícího kouře a prachu, mávali zbraněmi a uprostřed úderů se zase rozpadali. Byly jich tisíce.

Tady ve snu bylo mnoho vlků, všude kolem. Čekali na… na něco. Něco, co Perrinovi nedokázali vysvětlit. Měli pro Randa jméno, Stínobijec. Možná sem přišli, aby byli svědky toho, co udělá.

„Perrine?“ zeptal se Gaul.

„Konečně,“ řekl Perrin tiše. „Vstoupil do Jámy smrti.“

Někdy během tohoto boje bude Rand Perrina potřebovat. Naneštěstí tady Perrin nemohl prostě jen tak stát; bylo třeba odvést nějakou práci. S Gaulem a s pomocí vlků našli Graendal poblíž Cairhienu. Mluvila ve snech k některým lidem. Snad šlo o temné druhy u jednotlivých armád?

Předtím nakukovala do Bašereho snů, pomyslel si Perrin. Nebo to alespoň tvrdila Lanfear. Ani na okamžik jí nedůvěřoval.

V každém případě Graendal dnes našel a měl v úmyslu na ni zaútočit, když náhle zmizela. Věděl, jak ve vlčím snu někoho vystopovat poté, co se přesunul, a sledoval ji sem, do Thakan’daru.

Její pach náhle uprostřed údolí pod nimi zmizel. Pomocí cestování se vrátila do skutečného světa. Perrin si nebyl jistý, kolik času ve vlčím snu uplynulo; on a Gaul stále měli jídlo, ale měl pocit, jako by to byly už celé dny. Lanfear říkala, že čím blíž Randovi Perrin bude, tím víc se čas pokřiví. Pravděpodobně by si přinejmenším toto tvrzení mohl prověřit.

Je tady’, Mladý býku! Ta slova, náhlá a naléhavá, přišla od vlka jménem Jitro tady v údolí. Zabíječ chodí mezi námi! Pospěš si!

Perrin zavrčel, bez jediného slova popadl Gaula za rameno a přesunul je. Objevili se na kamenité stezce vedoucí k zející díře ve skále nad nimi, cestě do samotné Jámy smrti.

Poblíž ležel vlk s šípem v boku, páchnoucí smrtí. Nedaleko vyli další. Strašlivý vítr ho bičoval; Perrin sklonil hlavu a s Gaulem po boku se tam vrhl. Vevnitř, Mladý býku, vyslal jeden z vlků. Uvnitř chřtánu temnoty.

Perrin, který se neodvažoval myslet na to, co dělá, vrazil do dlouhé úzké jeskyně, plné rozeklaných skalních výběžků, trčících z podlahy a ze stropu. Před ním něco jasného vysílalo vlny do prostoru. Perrin si zaclonil oči a matně zachytil obrysy na konci místnosti.

Dva muži, zaklesnutí v boji.

Dvě ženy, jako by zmrzly.

A jen pár kroků od Perrina Zabíječ s tětivou luku nataženou k tváři.

Perrin zařval, popadl kladivo a přesunul se mezi Zabíječe a Randa. Úderem kladiva srazil šíp ve vzduchu jen zlomek vteřiny poté, co ho Zabíječ vypustil. Zabíječ vytřeštil oči a zmizel.

Perrin se přesunul ke Gaulovi, popadl ho za paži a pak je oba přesunul na místo, kde byl Zabíječ před chvílí a zachytil pach místa, kde se teď nachází. „Buď opatrný,“ řekl Perrin a pak je oba přesunul za ním.

Objevili se uprostřed skupiny lidí. Byli to Aielové, ale místo obvyklých šuf měli podivné rudé závoje.

Přesun Perrina s Gaulem neodnesl daleko; toto byla jakási vesnice, dost blízko, aby z ní byl v dálce vidět vrcholek Šajol Ghúlu.

Rudé závoje zaútočily. Perrina nijak zvlášť nepřekvapilo, když našel Aiely, kteří stojí na straně Stínu. Temní druzi byli mezi všemi národy. Ale proč se označovat barvou závojů?

Perrin se zeširoka rozehnal kladivem, aby si je udržel od těla, a pak se přesunul za ně a jednomu zezadu rozdrtil lebku. Gaul se změnil na rozmazanou čmouhu oštěpů a hnědých šatů, uhýbal před rudými závoji, bodal a pak zmizel – a znovu se objevil a bodl. Ano, učil se rychle, zjevně rychleji než tyto rudé závoje, protože s ním nedokázaly držet krok. Perrin dalšího zasáhl do kolene a pak se rozhlížel po Zabíječi.

Tamhle. Stál na návrší nad nimi a sledoval je. Perrin se ohlédl na Gaula, který na něj mezi dvěma skoky rychle kývl. Zbývalo tady osm rudých závojů, ale…

Země pod Gaulovýma nohama se začal vzdouvat, a když vyskočil, vybuchla. Perrinovi se podařilo přítele ochránit, když pod ním vytvořil ocelový plát, který výbuch odrazil, ale bylo to jen o vlásek. Gaul nejistě dopadl a Perrin byl nucen se k němu přesunout a zaútočit na rudý závoj, který se na něj hnal zezadu.

„Dávej pozor,“ zaječel Perrin na Gaula. „Alespoň jeden z těchhle chlápků dokáže usměrňovat!“

Světlo. Jako by nestačilo, že Aielové bojují na straně Stínu. Aielové, kteří usměrňují. Aielští muži. Světlo!

Když se Perrin ohnal po dalším, dorazil Zabíječ s mečem v jedné a dlouhým loveckým nožem v druhé ruce – nožem, který by člověk použil na stáhnutí kořisti.

Vrčící Perrin se vrhl do boje a oba se pustili do zvláštního tance. Jeden zaútočil na druhého, který zmizel, aby se objevil nedaleko a vzápětí také zaútočil. Kroužili kolem sebe, přesunul je jeden, pak druhý, a každý se snažil získat výhodu. Perrinovi se málem podařilo rozdrtit Zabíječe úderem kladiva a pak sám jen těsně neskončil s probodnutým břichem.

Gaul byl skutečně velice užitečný – pro Perrina by bylo strašlivě těžké, kdyby se sám snažil bojovat proti Zabíječi i rudým závojům najednou. Gaul naneštěstí nemohl dělat o moc víc, než odvádět pozornost jeho nepřátel, a i to pro něj bylo nesmírně namáhavé.

Když ho málem dostal sloup ohně jednoho z rudých závojů, Perrin se rozhodl. Přesunul se ke Gaulovi – a oštěp mu málem probodl rameno. Perrin proměnil oštěp na látku a ta se na jeho kůži ohnula.

Gaul sebou trhl a pak otevřel pusu. Perrin mu nedal příležitost promluvit. Popadl přítele za paži a pak je oba přesunul pryč. Zmizeli právě ve chvíli, kdy kolem nich vzplanuly plameny.

Znovu se objevili před vchodem do Jámy smrti. Perrinovi doutnal plášť. Gaul krvácel z rány na stehně. Co se to stalo?

Jste tam? vyslal Perrin naléhavě.

Odpověděly mu tucty a tucty vlků. Jsme tady, Mladý býku.

Povedeš nás, Mladý býku? Poslední lov!

Dávej si pozor na Měsíční lovkyni, Mladý býku. Plíží se za tebou jako lev ve vysoké trávě.

Potřebuju vás, vyslal Perrin vlkům. Je tady Zabíječ. Budete s ním a s muži, které má s sebou, kvůli mně bojovat?

Je Poslední lov, odpověděl jeden z nich a mnoho dalších souhlasilo, že mu pomohou. Objevili se na svazích Šajol Ghúlu. Perrin cítil jejich ostražitost; toto místo se jim nelíbilo. Nebylo to místo, kam vlci chodili, ani v bdělém světě ani ve snu.

Zabíječ si pro něj přišel. Buď si uvědomil, že Perrin bude toto místo střežit, nebo měl v úmyslu dokončit svůj útok na Randa. Tak či onak, Perrin ho zahlédl, jak stojí nahoře na hřebeni a hledí dolů do údolí – tmavá postava s lukem a v černém plášti, jímž cloumal bouřlivý vítr. Pod ním stále v prachu a přítmí zuřila bitva. Tisíce a tisíce lidí, kteří umírali, zabíjeli a bojovali ve skutečném světě, z něhož sem dosahovaly pouze přízraky.

Perrin sevřel kladivo. „Pojď sem a vyzkoušej mě,“ zašeptal. „Zjistíš, že tentokrát jsem jiný.“

Zabíječ zvedl luk a vystřelil. Šíp se rozdělil a náhle z něj byly čtyři, pak šestnáct a pak celé krupobití, řítící se na Perrina.

Perrin zavrčel a pak zaútočil na sloup vzduchu, který Zabíječ vytvořil, aby zastavil vítr. Sloup se rozpadl a běsnící vichr šípy zachytil a obrátil.

Zabíječ se objevil před Perrinem a ohnal se nožem i mečem. Perrin po něm skočil, zatímco nedaleko od nich se objevily rudé závoje. O ty se postarali vlci a Gaul. Perrin se tentokrát mohl soustředit na svého protivníka. S řevem se rozmáchl, srazil Zabíječovu zbraň stranou a zamířil mu na hlavu.

Zabíječ odtančil zpátky a vytvořil kamenné paže, které vyrazily ze země – až od nich odletovaly úlomky skály – aby Perrina sevřely. Perrin se soustředil a ony vybuchly a sesypaly se zpátky na zem. Zachytil ostrý pach Zabíječova překvapení.

„Ty jsi tady ve skutečném těle,“ zasyčel Zabíječ.

Perrin po něm skočil a uprostřed skoku se přesunul, aby se k muži dostal rychleji. Zabíječ mu postavil do cesty štít, který se mu objevil na paži. Mah’alleinir se od něj odrazil a zanechal v něm velkou promáčklinu.

Zabíječ zmizel a objevil se o pět kroků dál vzadu, na okraji stezky vedoucí vzhůru k jeskyni. „Jsem moc rád, žes mě přišel lovit, vlčí štěně. Měl jsem zakázáno tě hledat, ale teď jsi tady. Otce jsem stáhl z kůže; teď je na řadě štěně.“

Perrin se na něj vrhl v rozmazaném skoku, podobnému těm, které používal při přeskakování z vrcholku na vrcholek. Narazil do něj a oba je shodil z římsy před ústím Jámy smrti, až se v kotrmelcích zřítili několik kroků dolů.

Perrin měl kladivo zavěšené na opasku – nevzpomínal si, že by ho tam dal – ale tohoto muže nechtěl udeřit kladivem. Chtěl Zabíječe cítit, až mu vrazí pěst do obličeje. Zatímco padali, úder dopadl, ale Zabíječ měl náhle tvář tvrdou jako kámen.

V tu chvíli už nešlo o boj těla proti tělu, ale stal se z toho souboj vůlí. Zatímco společně padali, Perrin si představil, že Zabíječova kůže změkla, poddala se jeho ráně a křehké kosti praskají. Zabíječ si na oplátku svou kůži představil jako kámen.

Výsledkem bylo, že Zabíječova tvář ztvrdla jako kámen, ale Perrinovi se stejně podařilo ji naštípnout. Dopadli na zem a odvalili se od sebe. Když Zabíječ vstal, jeho pravá tvář vypadala jako tvář sochy, kterou někdo udeřil kladivem, a po kůži se mu táhly tenké praskliny.

Těmito prasklinami začala crčet krev a Zabíječ ohromeně vytřeštil oči. Zvedl si ruku k tváři a dotkl se krve. Kůže se opět změnila na skutečné tělo a objevily se stehy, jako by ránu sešil mistr ranhojič. Člověk se nemohl ve snu zahojit.

Zabíječ se na Perrina ušklíbl a pak se na něj vrhl. Společně jako by tančili sem a tam, obklopení vířícím prachem, z nějž se tvořily tváře a těla lidí, kteří na jiném místě, v jiném světě bojovali o život. Perrin skrz dva z nich udeřil, až z Mah’alleiniru stékal prach. Zabíječ vytvořil vítr, který ho smetl z cesty, sklouzl dozadu a pak se neuvěřitelně rychle zase vrhl vpřed.

Perrin se bezmyšlenkovitě změnil na vlka a Zabíječův meč mu prolétl nad hlavou. Mladý býk skočil na Zabíječe a srazil ho zpátky skrz obrazy dvou Aielů, kteří spolu bojovali. Ti vybuchli a rozpadli se na písek a prach. Na bocích se vytvořili další a pak je vítr odvál.

V uších Mladého býka řvala bouře a prach se mu zadíral do kůže a očí. Převalil se přes Zabíječe a pak mu skočil po krku. Jak sladké bude ucítit v tlamě krev tohoto dvounožce. Zabíječ se přesunul.

Mladý býk se změnil na Perrina s připraveným kladivem, který se krčil na pláni, kde se objevovaly proměnlivé útržky bojujících lidí. Opatrně, pomyslel si. Jsi vlk, ale víc člověk. S trhnutím si uvědomil, že některé stíny nejsou úplně lidské. Zahlédl pár, jejichž původci se vzhledem výrazně podobali hadům, přestože rychle vybledli.

Odráží tohle místo jiné světy? napadlo ho, neboť si nebyl jistý, co jiného si o zjeveních myslet.

Zabíječ se na něj se zaťatými zuby opět vrhl. Kladivo v Perrinových prstech se rozžhavilo a v místě, kde při posledním boji se Zabíječem dostal zásah a pak byl vyléčen, mu začalo tepat. Zařval, dovolil Zabíječovu meči se přiblížit – nechal se škrábnout do tváře – a svou vlastní zbraní udeřil muže do boku.

Zabíječ zmizel.

Perrin úder dokončil a na okamžik se domníval, že muže zdolal. Ale ne, než Zabíječ zmizel, Perrinovi kladivo se ho stěží dotklo. Muž byl připravený a čekal, aby se přesunul. Perrin cítil, jak mu vousem stéká k bradě krev; škrábanec na tváři byl víceméně na stejném místě, kam zasáhl do obličeje Zabíječe.

Otáčel se a větřil ve snaze zachytit pach místa, kde se Zabíječ nachází. Kam odešel? Nic tady nebylo.

Zabíječ se nepřesunul na jiné místo ve vlčím snu. Věděl, že ho Perrin dokáže sledovat. Místo toho musel skočit zpátky do bdělého světa. Perrin zavyl, neboť si uvědomil, že svou kořist ztratil. Vlk zuřil nad tímto neúspěšným lovem a Perrin musel bojovat, aby se znovu ovládl.

Pomohl mu k tomu pach. Hořící srst. Doprovázelo ho bolestivé vytí.

Perrin se přesunul zpátky na horní konec stezky. Mezi mrtvolami rudých závojů leželi spálení a umírající vlci. Dva z mužů byli stále na nohou, stáli zády k sobě a nesmyslně si sundali závoje. Zuby měli vybroušené do špičky a při usměrňování se usmívali téměř šíleným úsměvem. Jednoho vlka po druhém pálili na uhel. Gaul byl nucen se ukrýt za balvanem a z šatů se mu kouřilo. Byla z něj cítit bolest.

Vypadalo to, že dva usmívající se usměrňovače nezajímá, že na zemi kolem nich jejich společníci krvácejí k smrti. Perrin se k nim vydal. Jeden zvedl ruku a vypustil proud ohně. Perrin ho proměnil v kouř a pak prošel přímo skrz a kouř se rozdělil, zavířil kolem něj a pak odplul.

Druhý Aiel také usměrnil a pokusil se rozervat Perrinovi zem pod nohama. Perrin věděl, že se země neroztrhne a tkanivům odolá. Takže se tak stalo. Perrin tkaniva neviděl, ale věděl, že se zem – náhle mnohem pevnější – odmítla hnout, jak jí nařídil.

První Aiel se zavrčením sáhl pro oštěp, ale Perrin ho popadl za krk.

Tak strašně chtěl muži rozdrtit hrdlo. Opět Zabíječe ztratil a kvůli těmto dvěma zemřeli vlci. Ovládl se. Zabíječ… Zabíječ si za to, co provedl, zasloužil něco horšího než smrt. O těchto mužích Perrin nic nevěděl a nebyl si jistý, jestli zabít je tady znamená zabít je navždy, bez dalšího znovuzrození.

Zdálo se mu, že každý, včetně stvoření jako tato, by měl dostat druhou šanci. Rudý závoj, kterého držel, se zmítal a snažil se Perrina ovinout tkanivy vzduchu.

„Jsi slabomyslný,“ řekl Perrin tiše. Pak pohlédl na toho druhého. „Ty taky.“

Oba zamrkali a pak se na něj podívali mdlýma očima. Jeden začal slintat. Perrin zavrtěl hlavou. Zabíječ je vůbec nic nenaučil. Dokonce i Gaulovi stačilo jenom… jak dlouho to bylo? Každopádně dokonce i Gaul věděl, že se nemá nechat takhle chytit, někým, kdo dokáže změnit samotné duševní schopnosti jiného člověka.

Perrin na ně musel dál myslet jako na slabomyslné, aby přeměnu udržel. Klekl si a začal mezi vlky hledat zraněné, kterým by mohl pomoci. Představil si obvazy na ranách těch, kteří byli zranění. Na tomto místě se uzdraví rychle. Zdálo se, že to vlci umějí. Přišli o osm svých druhů, s nimiž se Perrin rozloučil zavytím. Ostatní se k němu připojili, ale v jejich hlasech nebyla žádná lítost. Bojovali. Proto sem přišli.

Poté se postaral o padlé rudé závoje. Všichni byli mrtví. Gaul k němu přikulhal a držel si spálenou paži. Zranění bylo vážné, ale neohrožovalo jej bezprostředně na životě.

„Musíme tě odtud dostat,“ řekl mu Perrin, „a zařídit ti nějaké léčení. Nejsem si jistý, kolik je hodin, ale myslím, že bychom měli jít na Merrilor a počkat, až se objeví průchod ven.“

Gaul se na něj zazubil. „Dva z nich jsem zabil sám, Perrine Aybaro. Jeden uměl usměrňovat. Myslel jsem, že jsem získal velkou čest, a pak sem proklouzneš ty a dva zajmeš.“ Zavrtěl hlavou. „Kdyby to Bain viděla, odkutálela by se smíchy až do Trojí země.“

Perrin se obrátil ke svým dvěma zajatcům. Zabít je tady mu připadalo bezcitné a kruté, ale pustit je znamenalo znovu s nimi bojovat – a možná ztratit víc vlků, víc přátel.

„Nemyslím, že tihle dodržují ji’e’toh,“ řekl Gaul. „A stejně, vzal by sis jako gai šaina muže, který dokáže usměrňovat?“ Viditelně se otřásl.

„Prostě je zabij a skoncuj s tím,“ řekla Lanfear.

Perrin si ji změřil pohledem. Když promluvila, nenadskočil – nějak už si na to, jak se objevuje a mizí, zvykl. Nicméně ho to otravovalo.

„Když je zabiju, tady, zabije je to napořád?“

„Ne,“ řekla. „U lidí to tak nefunguje.“

Věřil jí? Uvědomil si, že v tuto chvíli z nějakého důvodu ano. Proč by lhala? Ale i přesto, zabít neozbrojené muže… tady pro něj byli stěží víc než malé děti.

Ne, pomyslel si, když si vzpomněl na mrtvé vlky, ne malé děti. Mnohem nebezpečnější.

„Tyhle dva obrátili,“ řekla se založenýma rukama a kývla ke dvěma usměrňovačům. „Mnozí se v těchto dnech k takovému životu rodí, ale tihle dva mají nabroušené zuby. Zajali je a obrátili.“

Gaul něco zamumlal. Znělo to jako nadávka, ale také uctivě. Bylo to ve starém jazyce a Perrin nepoznal, co to znamená. Nicméně poté Gaul zvedl oštěp. Byla z něj cítit lítost. „Plivli jste mu do oka, a tak vás využil, mí bratři. Strašné…“

Obrácení pomyslel si Perrin. Jako ti muži v Černé věži. Zamračil se, přešel k mužům a uchopil hlavu jednoho z nich. Mohl by silou vůle toho muže přivést zpátky ke Světlu? Pokud bylo možné ho přinutit stát se zlým, dalo se to vrátit?

Perrin zatlačil na mysl těchto mužů a narazil na cosi obrovského. Jeho vůle se odrazila, jako když se větvičkou snažíte rozbít železnou bránu. Perrin klopýtl vzad.

Podíval se na Gaula a zavrtěl hlavou. „Nemůžu pro ně nic udělat.“

„Já to udělám,“ řekl Gaul. „Jsou to bratři.“

Perrin zdráhavé přikývl a Gaul oběma mužům podřízl krk. Bylo to tak lepší. Přesto ten pohled Perrina rval zevnitř. Nenáviděl to, co s lidmi dělá boj, co udělal s ním. Dřívější Perrin by nikdy nedokázal jen tak stát a dívat se na něco takového. Světlo… kdyby to neudělal Gaul, udělal by to sám. Věděl to.

„Někdy jsi vážně jako dítě,“ řekla Lanfear, která jej s rukama stále založenýma pod prsy pozorovala. Vzdychla a pak ho vzala za paži. Zalila ho vlna ledového léčení. Rána na jeho tváři se zavřela.

Perrin se zhluboka nadechl a pak kývl ke Gaulovi.

„Nejsem tvoje děvče pro všechno, vlčí štěně,“ řekla.

„Chceš mě přesvědčit, že nejsi nepřítel?“ zeptal se. „Tohle je dobrý způsob, jak začít.“

Vzdychla a netrpělivě mávla na Gaula, ať přijde. Kulhavě to udělal a ona ho vyléčila.

Jeskyní za nimi otřáslo vzdálené hřmění. Podívala se na ni a přivřela oči. „Nemůžu tady zůstat,“ řekla. Pak zmizela.

„Nevím, co si o ní mám myslet,“ řekl Gaul a mnul si paži v místě, kde měl spálené šaty, ale kůže se zahojila. „Věřím, že si s námi hraje, Perrine Aybaro. Nevím, jakou hru.“

Perrin souhlasně zabručel.

„Tenhle Zabíječ… on se vrátí.“

„Snažím se vymyslet, co s tim udělat,“ řekl Perrin a sáhl si k pasu, kam si řemínky připoutal k opasku snový bodec. Vytáhl ho. „Hlídej tady,“ řekl Gaulovi a pak vstoupil do jeskyně.

Perrin prošel kolem těch kamenů, co se podobaly zubům. Bylo těžké ubránit se pocitu, že leze do tlamy temnému psovi. Světlo na konci sestupu bylo oslepující, ale Perrin si kolem sebe vytvořil zastíněnou bublinu; sklo, které je jen průsvitné. Rozeznával Randa a někoho dalšího, jak spolu šermují na okraji hluboké jámy.

Ne. Nebyla to jáma. Perrin na to zůstal civět s otevřenou pusou. Vypadalo to, jako by tady končil celý svět a jeskyně se otevírala do obrovské nicoty. Nekonečný prostor, jako temnota Cest, jenže tato jako by ho do sebe vtahovala. Jeho a všechno ostatní. Už přivykl bouři, která běsnila venku, takže si nevšiml větru v tunelu. Když tomu nyní věnoval pozornost, cítil, jak proudí jeskyní do té díry.

Hleděl do ní a věděl, že nikdy předtím skutečně nechápal, co je to temnota. Toto byla temnota. Toto byla nicota. Naprostý konec všeho. Jiné temnoty vás děsily kvůli tomu, co se v nich mohlo ukrývat. Tato temnota byla jiná; kdyby vás pohltila, úplně byste přestali existovat.

Perrin klopýtavě ustoupil, přestože vítr, vanoucí tunelem, nebyl silný. Jen… neochvějný, jako říčka tekoucí do nicoty. Perrin sevřel snový bodec a pak se přinutil od Randa odvrátit. Nedaleko někdo se sklopenou hlavou klečel na podlaze, zapřený jako proti nějaké mocné síle, přicházející z temnoty. Moirain? Ano, a napravo od ní klečela Nyneiva.

Závoj mezi světy zde byl velmi tenký. Pokud mohl vidět Nyneivu a Moirain, možná by ony mohly vidět či slyšet jeho.

Přistoupil k Nyneivě. „Nyneivo? Slyšíš mě?“

Zamrkala a otočila hlavu. Ano, slyšela ho! Ale zdálo se, že ho nevidí. Zmateně se rozhlížela a tiskla se ke kamennému zubu v podlaze jako o život.

„Nyneivo!“ zakřičel Perrin.

„Perrine?“ zašeptala a rozhlédla se. „Kde jsi?“

„Chystám se něco udělat, Nyneivo,“ řekl. „Zařídím, aby na tohle místo nešlo otevřít průchod. Pokud budete chtít cestovat sem nebo odtud, budete si muset vytvořit průchod před jeskyní. Dobře?“

Přikývla a stále se po něm rozhlížela. Přestože se skutečný svět odrážel ve vlčím snu, naopak to zjevně nefungovalo. Perrin zarazil snový bodec do země, spustil ho, jak mu ukázala Lanfear a vytvořil fialovou bublinu kolem samotné jeskyně. Pak si pospíšil zpátky do tunelu, prošel stěnou z fialového skla a připojil se ke Gaulovi a vlkům.

„Světlo,“ řekl Gaul. „Právě jsem se chystal jít tě hledat. Co ti trvalo tak dlouho?“

„Tak dlouho?“ zeptal se Perrin.

„Byl jsi pryč přinejmenším dvě hodiny.“

Perrin potřásl hlavou. „To si Vrt hraje s naším vnímáním času. No, alespoň když jsem umístil snový bodec, bude pro Zabíječe těžké se k Randovi dostat.“

Bylo uspokojivé použít snový bodec proti Zabíječi. Vrátit mu to, co on udělal Perrinovi. Perrin vytvořil ochrannou bublinu právě tak velkou, aby se vešla dovnitř jeskyně a kryla Randa, Vrt a ty, kdo tam byli s ním. Umístění bylo takové, že celá hranice kopule kromě části tady vpředu se nacházela uvnitř skály.

Zabíječ nebude schopný skočit doprostřed jeskyně a zaútočit; musel by vejít předem. Buď to, nebo najít způsob, jak se provrtat skálou, o čemž Perrin předpokládal, že je to ve vlčím snu možné. Nicméně by ho to zpomalilo, což přesně Rand potřebuje.

„Potřebuju, abyste tohle místo bránili,“ vyslal Perrin ke shromážděným vlkům, z nichž mnozí si stále lízali rány. „Uvnitř bojuje Stínobijec a loví tu nejnebezpečnější kořist, jakou tenhle svět kdy poznal. Nesmíme dovolit, aby se k němu Zabíječ dostal.“

Budeme toto místo střežit, Mladý býku, vyslal jeden. Ostatní se shromažďují. Přes nás nepřejde.

„Dokážete udělat tohle?“ Perrin vyslal obraz vlků rozmístěných po Hraničních státech, kteří si mezi sebou rychle předávají zprávy. V té oblasti se jich pohybovaly tisíce a tisíce.

Perrin byl na tuto zprávu pyšný. Neposlal ji v podobě slov nebo obrazů, ale jako představu smíšenou s pachy a s náznakem instinktu. Kdyby se vlci rozmístili tak, jak ukázal, mohli by mu téměř okamžitě poslat zprávu, kdyby se Zabíječ vrátil.

Dokážeme to udělat, vyslali vlci.

Perrin přikývl a pak mávl na Gaula.

„Nezůstaneme tady?“ zeptal se Gaul.

„Děje se toho příliš mnoho,“ řekl Perrin. „Tady běží čas příliš pomalu. Nechci, aby nás válka minula.“

Kromě toho tady pořád byla otázka toho, co dělá Graendal.