Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 37 Poslední Bitva

Lan se zvednutým mečem cválal na Mandarbovi ležením.

Ranní mračna nad ním začala krvácet, jak se v nich odrážely obrovské ohnivé koule, vylétající z mohutné šarské armády, která se přibližovala ze západu. Opisovaly na obloze půvabný oblouk a kvůli velké vzdálenosti vypadaly pomalé.

Z ležení vyjížděly skupiny jezdců a připojovaly se k Lanoví. Zbývající Malkierové jeli hned za ním, ale jeho vojsko nabývalo na síle jako přílivová vlna. V čele se k němu připojil Ander a všichni Hraničáři jeli pod praporem Malkieru – zlatým jeřábem.

Prolili krev, ale nebyli poraženi. Srazte muže na zem, a poznáte, jaký je. Mohl by utéct. Když to neudělal – když vstal s krví v koutku úst a odhodláním v očích – pak jste to věděli. Ten muž bude opravdu nebezpečný.

Zdálo se, jako by koule při dopadu zrychlovaly, a do ležení narážely v explozích rudé zuřivosti. Výbuchy otřásaly zemí. Nedaleko se zvedl křik a připojil se k dunění kopyt. Stále se k němu přidávali další muži. Mat Cauthon nechal po všech táborech rozhlásit, že jsou třeba další jezdci, kteří se připojí k Lanoví a nahradí vojáky, o které přišel.

Také prozradil, jakou za to zaplatí cenu. Jezdectvo bude bojovat v čele, aby prolomilo trolločí a šarské linie, a moc si neodpočine. Dnes budou největší ztráty v jeho řadách.

Přesto se k němu připojovali další. Hraničáři, kteří by už měli být příliš staří, než aby jeli. Kupci, kteří odložili měšce a chopili se mečů. Překvapivé množství jižanů včetně mnoha žen, s hrudními pláty, ocelovými nebo koženými čapkami a oštěpy v nice. Neměli dostatek kopí.

„Půlka z těch, co se k nám přidávají, vypadají spíš jako sedláci, ne jako vojáci!“ překřičel Ander bušení kopyt.

„Už jsi někdy viděl jet muže nebo ženu z Dvouříčí, Andere?“ zaječel Lan zpátky.

„To nemůžu říct.“

„Tak se dívej a žasni.“

Lanovi jezdci dorazili k řece Moře, kde stál s rukama založenýma za zády muž s dlouhými vlnitými vlasy, oblečený v černém kabátě. Logain s sebou nyní měl čtyřicet Aes Sedai a aša’manů. Změřil si Lanovo vojsko a pak zvedl ruku k obloze a zmáčkl obrovskou padající ohnivou kouli, jako by byla jen kus papíru. Obloha zapraskala, jako by se zablesklo, a rozpadající se ohnivá koule vychrlila na všechny strany jiskry a zanechávala po sobě zvířený kouř. Dolů se snášel popel, hořel, dopadal do ženoucí se řeky a pokrýval její hladinu bílým a černým popraškem.

Když se přiblížil k Hawalskému brodu na jih od Výšin, Lan Mandarba zpomalil. Logain napřáhl druhou ruku k řece. Voda se zčeřila a pak se zvedla do vzduchu, jako by tekla přes neviditelnou šikmou plošinu. Na druhé straně se prudce řítila dolů v divokém vodopádu a část vody se rozlévala na obou březích řeky.

Lan na Logaina kývl a pokračoval v jízdě. Navedl Mandarba pod vodopád a přejel po stále mokrých kamenech brodu. Říční vodou, kterou měl nad hlavou, pronikaly sluneční paprsky a zalévaly Lana třpytivým světlem, zatímco se hnal tunelem s Anderem po boku a následován Malkiery. Nalevo od něj padal řvoucí vodopád, až se kolem zvedala mlha vodní tříště.

Když Lan vyrazil zpátky na světlo, otřásl se, a pak se rozjel koridorem k Šařanům. Napravo od něj se zvedaly Výšiny, vlevo ležely bažiny, ale mezi nimi vedla pevná rovná cesta. Nahoře na Výšinách se lučištníci, kušiníci a drakonýři připravovali začít ostřelovat přibližujícího se nepřítele.

Vpředu Šařané, obrovská armáda trolloků, sbírající se za nimi, všichni přímo na západ od Výšin. Vzduchem otřáslo zahřmění draků z vrcholků Výšin a Šařané se brzy museli potýkat s vlastními výbuchy.

Lan sklonil kopí, namířil na šarského vojáka, ženoucího se směrem k výšinám Polov, a zapřel se.

Elain prudce otočila hlavu a obrátila se. Ta strašlivá píseň, hučení beze slov, nádherná a zároveň děsivá. Pobídla Měsíční stín k tichému zvuku, který ji přitahoval. Odkud se ozývá?

Přicházel odněkud z hloubi seančanského ležení na úpatí pahorku Dašar. Chtěla Mata seřvat, že jí neřekl o svých válečných plánech, ale to mohlo počkat. Musela najít zdroj toho zvuku, toho nádherného zvuku, který…

„Elain!“ řekla Birgitte.

Elain pobidla koně vpřed.

„Elain! Draghkarové!“

Draghkarové. Elain se otřásla a pak zvedla hlavu a spatřila, jak ti tvorové padají jako kapky vody do tábora kolem. Gardistky sklonily meče a vyvalily oči, zatímco zpěv pokračoval.

Elain spředla zahřmění. Vyrazilo od ní, pročíslo vzduch a přelilo se přes gardistky, které křičely a zacpávaly si uši. Elain prudce zabolela hlava, zaklela a pod tím náporem zavřela oči. A pak… pak nic neslyšela.

A o to šlo.

Přinutila se otevřít oči a všude kolem uviděla draghkary s vytáhlými těly a nelidskýma očima. Rozevírali rty, aby začali zpívat, ale ohlušená Elain jejich zpěv neslyšela. Usmála se a pak spředla ohnivé biče, kterými nestvůry srážela. Neslyšela ani jejich bolestivé vřeštění, což byla škoda.

Elaininy gardistky se vzchopily, zvedaly se z kolenou a sundávaly si ruce z uší. Podle jejich omámených výrazů jí bylo jasné, že byly ohlušeny. S Birgitte na překvapené draghkary brzy zaútočily. Tři z netvorů se pokusili vyskočit a odletět, ale Birgitte je všechny srazila šípy s bílým opeřením a poslední z nich se zřítil na stan opodál.

Elain mávla, aby upoutala Birgittinu pozornost. Na začátku se zpěv draghkarů neozval shora, ale z tábora. Elain ukázala tím směrem, pobídla Měsíční stín k chůzi a vedla své vojáky mezi Seančany. Všude kolem leželi lidé a s otevřenou pusou zírali na oblohu. Mnozí z nich dýchali, ale hleděli mrtvýma očima. Draghkarové pohltili jejich duše, ale těla nechali naživu, jako když boháč odřízne kůrku z chleba.

Lajdáckost. Z téhle letky draghkarů – Světlo, bylo jich hodně přes stovku – se každý mohl zmocnit jednoho člověka, zabít ho a pak se stáhnout dřív, než někdo odhalí jejich přítomnost. Ve vzdáleném řevu bitvy – troubící rohy, dunící draci, syčící ohnivé koule, všechno to, co Elain nyní cítila, ale s narušeným sluchem stěží rozeznávala – se útok draghkarů schoval. Tvorové mohli udeřit a odletět, ale byli nenasytní.

Její gardistky se rozptýlily a pustily se do překvapených draghkarů, z nichž mnozí ještě drželi vojáky. Z hlediska síly paží nebyli ti tvorové dobří bojovníci. Elain čekala a připravovala si tkaniva. Draghkary, kteří se pokusili odletět, vypálila z oblohy.

Jakmile byli poslední z nich mrtví – přinejmenším z těch, které viděla – mávnutím přivolala Birgitte. Vzduch ostře páchl spáleným masem. Elain nakrčila nos a natáhla se dolů ze sedla, aby vzala Birgittinu hlavu do dlaní a vyléčila jí sluch. Přitom začaly děti kopat. Reagovaly tak na to, že někoho léčí, nebo to byla jen její představivost? Elain si jednou rukou přidržela břicho, zatímco Birgitte poodstoupila a rozhlédla se.

Strážkyně založila šíp a Elain ucítila její leknutí. Birgitte vystřelila a z úkrytu uvnitř nedaleko stojícího stanu se vypotácel draghkar. Za ním vyklopýtal Seančan s nevidoucíma očima. Přerušili draghkara uprostřed krmení; ten ubožák už to nikdy nebude mít v hlavě v pořádku.

Elain obrátila koně a spatřila pár seančanských vojáků, jak se sem hrnou. Birgitte si s nimi promluvila a pak se obrátila, aby něco řekla Elain. Elain jen zavrtěla hlavou a Birgitte zaváhala a pak Seančanům řekla ještě něco.

Elaininy stráže ji znovu obklopily a nedůvěřivě Seančany pozorovaly. Elain tomu pocitu dokonale rozuměla.

Birgitte jí pokynula, ať jede, a společně pokračovaly směrem, kterým mířily předtím. V tu chvíli k nim přistoupily damane a sul’dam a – nečekaně – uklonily se Elain. Možná jim ta Fortuona přikázala, aby cizím vládcům prokazovaly úctu.

Elain zaváhala, ale co měla dělat? Mohla se kvůli léčení vrátit do vlastního tábora, ale to by zabralo čas a ona si naléhavě potřebovala promluvit s Matem. K čemu bylo strávit celé dny vymýšlením plánů bitvy, když je hodlal úplně odvrhnout? Věřila mu – Světlo, musela mu věřit – ale přesto by ráda věděla, k čemu se chystá.

Vzdychla a pak natáhla nohu k damane. Žena se zamračila a zalétla pohledem k sul’dam. Zdálo se, že to obě považují za urážku. Elain to tak rozhodně mínila.

Sul’dam přikývla a její damane se natáhla a dotkla se Elaininy nohy těsně nad botou. Elaininy pevné boty vypadaly, jako by je nosil voják a ne královna, ale neměla v úmyslu vyjet do bitvy ve střevících.

Tělem jí projela krátká ledová vlna léčení a sluch se jí pomalu vrátil. Nejdřív nízké tóny. Výbuchy. Vzdálené dunění draků, šum nedaleké řeky. Hlasy několika Seančanů. Pak se ozvaly středně vysoké tóny a nakonec záplava zvuků. Šustění plachtoviny, křik vojáků, troubení rohů.

„Řekni jim, ať vyléčí ostatní,“ řekla Elain Birgitte.

Birgitte zvedla obočí a nejspíš se divila, proč Elain prostě nevydá rozkaz sama. Nu, tihle Seančané věnovali velkou pozornost tomu, kdo s kým může mluvit. Elain je nepoctí tím, že by s nimi mluvila přímo.

Birgitte předala rozkaz a sul’dam sevřela rty do úzké čárky. Hlavu měla po stranách vyholenou; patřila k urozeným. Dá-li Světlo, Elain se podařilo ji znovu urazit.

„Udělám to,“ řekla žena. „Ačkoli nechápu, proč by se někdo z vás chtěl nechat léčit zvířetem.“

Seančané nevěřili, že by měli damane nechat používat léčení. Alespoň to neustále tvrdili – což jim nebránilo v tom, aby své zajaté ženy zdráhavé tato tkaniva neučili, když teď na vlastní oči viděli, jakou výhodu to v bitvě představuje. Podle toho, co Elain slyšela, ale urození jen zřídka léčení přijali.

„Pojďme,“ řekla Elain a vyrazila vpřed. Mávla na své vojáky, aby zůstali a nechali se vyléčit.

Birgitte si ji změřila pohledem, ale nic nenamítala. Birgitte nasedla na koně a společně jely dál směrem k budově seančanského velitelství. Přízemní stavba zhruba velikosti malého statku stála ve velké rozsedlině s vysokými stěnami na jižním úpatí pahorku Dašar – přesunuli ji sem z vrcholku, protože Mat se obával, že tam bude příliš na ráně. V krátkých rozestupech se budou vracet nahoru na Dašar, aby dohlíželi na průběh bitvy.

Elain dovolila Birgitte, aby jí pomohla sesednout – Světlo, začínala si připadat tak nemotorná. Cítila se jako loď v suchém doku. Dopřála si chvilku, aby se uklidnila. Vyrovnaný výraz, emoce pod kontrolou. Upravila si vlasy, uhladila šaty a vešla do domu.

„Co,“ zařvala, když vešla dovnitř, „si ve jménu zatracenýho dvouprstýho trolločího prasete myslíš, že děláš, Matrime Cauthone?“

Nepřekvapilo ji, když se muž, který zvedl hlavu od stolu s mapami, té nadávce usmál. Měl svůj klobouk a přes velice hezké hedvábné šaty, které vypadaly ušité tak, aby se hodily k barvě klobouku, a s opracovanou kůží na manžetách a límci, aby to nevypadalo tak nesourodě, navlečený kabát. Zavánělo to jakýmsi kompromisem. Proč měl ale na klobouku růžovou stuhu?

„Nazdar, Elain,“ řekl Mat. „Napadlo mě, že určitě brzo budu mít to potěšení tě vidět.“ Ukázal ke křeslu v červené a zlaté barvě Andoru, které stálo u jedné stěny. Bylo důkladně čalouněné a na stolku vedle něj stál šálek kouřícího horkého čaje.

Ať shoříš, Matrime Cauthone, pomyslela si. Kdys začal být tak chytrý?

Seančanská císařovna seděla na vlastím trůnu v čele místnosti s Min po boku, zavinutá v takovém množství zeleného hedvábí, že by vystačilo na zásobování obchodu v Caemlynu po dobu dvou týdnů. Elain neušla skutečnost, že Fortuonin trůn je o dva prsty vyšší než ten Elainin. Zatracená, nesnesitelná ženská. „Mate. Máš v táboře draghkary.“

„Ať shoří,“ řekl. „Kde?“

„Měla jsem říct, že jsi měl v táboře draghkary,“ opravila se Elain. „Vyřídili jsme je. Musíš říct svým lučištníkům, ať dávají větší pozor.“

„Řekl jsem jim to,“ postěžoval si Mat. „Zatracenej popel. Běžte je někdo zkontrolovat, já..

„Vznešený princi!“ řekl seančanský posel, který se prosmýkl dveřmi. Padl na kolena a plynule se sklonil tváří k zemi, aniž přestal mluvit. „Lučištnický val padl! Napadl ho šarský předvoj – zamaskovali útok kouřem z ohnivých koulí.“

„Krev a zatracenej popel!“ řekl Mat. „Okamžitě tam dolů pošlete šestnáct damane a sul’dam\ Pošlete zprávu severním jednotkám lučištníků a přiveďte družstva čtyřicet dva a padesát. A vyřiďte zvědům, že jestli ještě jednou dopustí něco takového, nechám je zmrskat.“

„Vznešený,“ řekl zvěd, vyškrábal se na nohy, zasalutoval a vycouval z místnosti, aniž zvedl hlavu, aby se tak vyhnul nebezpečí, že se Matoví podívá do očí.

Celkově vzato na Elain udělalo dojem, jak dobře zvěd sloučil úctu a hlášení. Taky se jí z toho dělalo nevolno. Žádný vládce by od svých poddaných neměl požadovat něco takového. Síla země vycházela ze síly jejího lidu; zlomte je, a zlomíte si vlastní páteř.

„Věděls, že přijdu,“ řekla Elain poté, co Mat svým pobočníkům vydal další rozkazy. „A předvídal jsi hněv, který tvoje změna plánů vyvolá. Ať shoříš, Matrime Cauthone, proč jsi měl pocit, že je to nutné? Myslela jsem, že náš plán bitvy je dobrý.“

„Byl,“ řekl Mat.

„Tak proč ho měnit!“

„Elain,“ zalétl k ni Mat pohledem. „Všichni mi proti mý vůli předali velení, protože Zaprodanci nemůžou změnit, co si myslím, je to tak?“

„Ano, taková byla základní představa,“ řekla Elain. „I když předpokládám, že to má míň co do činění s tvým medailonem než s tím, že máš příliš tvrdou palici, než aby do ní nátlak pronikl.“

„Zatraceně správně,“ řekl Mat. „Každopádně, pokud Zaprodanci používají nátlak na lidi v našem ležení, nejspíš měli na našich poradách nějaké ty špehy.“

„Asi ano.“

„Takže náš plán znají. Náš skvělý plán, který jsme tak dlouho připravovali. Znají ho.“

Elain se zarazila.

„Světlo!“ řekl Mat a zavrtěl hlavou. „První a nejdůležitější pravidlo o tom, jak vyhrát válku, je vědět, co udělá tvůj nepřítel.“

„Myslela jsem, že první pravidlo je dobře znát bojiště,“ odvětila Elain a založila si ruce.

„To taky. V každým případě si uvědomuju, že pokud nepřítel ví, co uděláme, musíme to změnit. Okamžitě. Špatný plány jsou lepší než ty, který náš nepřítel předvídá.“

„Proč tě nenapadlo předem, že se to stane?“ vyptávala se Elain.

Bezvýrazně se na ni podíval. Jeden koutek úst mu zacukal vzhůru a pak si stáhl klobouk, který mu zastínil klípec.

„Světlo,“ řekla Elain. „Tys to věděl. Strávil jsi celý týden plánováním a celou dobu jsi věděl, že to vyleješ do odpadu.“

„Tak to máš o mně příliš vysoký mínění,“ řekl Mat a znovu upřel pohled na mapy. „Myslím, že jedna moje část to možná celou dobu věděla, ale došlo mi to až těsně předtím, než sem Šařani dorazili.“

„Takže jaký je nový plán?“

Neodpověděl.

„Necháš si ho v hlavě,“ řekla Elain, které se náhle roztřásly nohy. „Budeš velet v bitvě a nikdo z nás nebude tušit, co, u Světla, plánuješ, co? Jinak by to někdo mohl zaslechnout a Stín by se o tom dozvěděl.“

Přikývl.

„Stvořitel nás ochraňuj,“ zašeptala.

Mat se zamračil. „Víš, přesně tohle řekla i Tuon.“

Na Výšinách si Uno tiskl ruce na uši, když draci kousek od něj dštili oheň na trolloky a Šařany na západ od nich. Ve vzduchu se vznášel štiplavý zápach a výstřely byly tak ohlušující, že neslyšel ani vlastní zatracené klení.

Dole pod ním jezdci Lana Mandragorana objížděli křídla útočící armády a drželi ji pohromadě, aby mohli draci napáchat víc škody. Šařané s sebou měli trolloky. Také měli usměrňovače, spoustu usměrňovačů. Dál proti proudu řeky se ze severovýchodu blížila další velká armáda trolloků, ta, která napáchala tolik škody na Dai Šanových silách a brzy dorazí na Merrilorské pole.

Draci na chvíli umlkli a drakonýři jim zase do chřtánů cpali to, díky čemu střílejí. Uno neměl v úmyslu se k nim zatraceně přiblížit. Určitě nosili smůlu. Tím si byl jistý.

Drakonýrům velel šlachovitý Cairhieňan a Unovi tihle lidi nikdy nebyli moc k užitku. Kdykoli promluvil, zatraceně se na něj mračili. Tenhle seděl nafoukané na koni, a když draci znovu vystřelili, ani sebou necukl.

Amyrlin se spojila s těmihle muži a také se Seančany. Uno si nehodlal stěžovat, proklatě. Potřebovali každý meč, který mohli mít, včetně Cairhieňanů a zatracených Seančanů.

„Líbí se ti naši draci, kapitáne?“ zavolal na Una velitel, Talmanes. Kapitán. Una zatraceně povýšili. Teď velel jednotce nově zverbovaných pikenýrů a lehké jízdy Věže.

Neměl by velet vůbec ničemu; jako obyčejný voják byl úplně spokojený. Ale měl výcvik i zkušenosti z boje, což bylo něco, co v této době nebylo tak snadno k mání, nebo tak to alespoň královna Elain řekla. Takže teď z něho byl zatracený důstojník, který velel jízdě a ještě pěšákům! Tedy, s píkou to uměl, když už ji musel použít, ačkoli obvykle dával přednost boji na koni.

Jeho muži byli připravení bránit okraj Výšin, pokud by se nepřítel dostal nahoru na svah. Zatím tomu lučištníci, rozmístění před drakonýry, zabránili, ale brzy se budou muset stáhnout, a pak se o to zatracené bojování postarají zpropadení vojáci. Dole se Šařané stáhli bokem, aby hlavní síle trolloků umožnili zaútočit na svah.

Pikenýři budou postupovat proti trollokům a píky tady pěkně zaberou, protože trolloci budou útočit směrem vzhůru. Přidejte k tomu nějakou proklatou jízdu na křídlech a zatracené lučištníky, co střílejí skrz průchody vysoko ve vzduchu, a nejspíš tady mohli sedět celé dny. Možná týdny. A až je početní přesila začne zatlačovat, budou ustupovat coul po coulu a držet se zuby nehty.

Uno měl za to, že není možné, aby tuhle zatracenou bitvu přežil. Překvapovalo ho, že vydržel až dosud. Vážně, jeho hlavu měl dostat ten proklatý Masema, nebo Seančani u Falme, nebo trolloci všude možně. Snažil se zůstat hubený, aby – až ho nacpou do jednoho z těch proklatých hrnců – chutnal zatraceně mizerně.

Zbraně zvané draci opět vystřelily a dělaly v hordách postupujících trolloků obrovské díry. Uno si zakryl uši rukama. „Varujte chlapa, když to děláte, vy zatracený bobky z kozího…“

Přehlušil ho další výstřel.

Trolloci dole byli vyhozeni do vzduchu, když jim výbuchy draků rozprášily půdu pod nohama. Ta vejce poté, co je vystřelili z těch proklatých trubek, vybuchovala. Co jiného než jediná síla mohla donutit kov vybuchnout? Uno si byl jistý, že to zatraceně nechce vědět.

Talmanes přistoupil k okraji Výšin a prohlížel si škody. Připojila se k němu Taraboňanka, ta která tyto zbraně vymyslela. Rozhlédla se, spatřila Una a něco mu hodila. Malý kousek vosku. Taraboňanka si poklepala na ucho a pak se začala bavit s Talmanesem a rozkládala při tom rukama. On možná velel vojákům, ale žena byla odpovědná za ty vynálezy. Říkala mužům, kam draky umístit.

Uno zabručel, ale schoval si vosk do kapsy. Asi stočlenná pěst trolloků se probila výbuchem a Uno neměl čas starat se o uši. Popadl píku, sklonil ji a dal svým mužům znamení, ať udělají totéž. Všichni na sobě měli bílou barvu Věže; samotný Uno měl bílý tabard.

Vykřikoval rozkazy a připravil píku tak, že se postavil bokem poblíž vrcholku svahu a zvedl konec ratiště. Jednou rukou sevřel ratiště před sebou, aby mohl úder nasměrovat a dodat mu sílu; druhá ruka, kterou dlaní dolů svíral ratiště asi na délku paže od konce, bodne, až se trolloci dostanou na dosah. Za Unem stálo několik řad pikenýrů, připravených postupovat po úvodní srážce vpřed.

„Držte se s těma píkama, vy zatracení ovčáci!“ zařval Uno. „Držte se!“

Trolloci se drali do kopce a narazili do řady pík. Netvoři v čele se rozmachovali zbraněmi a snažili se srazit píky stranou, ale Unovi muži postoupili vpřed a trolloky nabodávali, často jednoho trolloka na dvě píky. Uno vyhekl, stáhl píku zpátky a vrazil ji jednomu z trolloků do krku.

„První řada, ustoupit!“ zaječel Uno a trhl pikou dozadu, aby ji vytáhl z trolloka, jehož zabil. Jeho druhové udělali totéž, vyprostili zbraně a nechali mrtvoly skutálet ze svahu.

Pikenýři v přední řadě ustoupili, zatímco mezi nimi postoupila vpřed druhá řada a vrazila píky do vrčících trolloků. Všechny řady se postupně vystřídaly vpředu, dokud o pár minut později nebyla celá jednotka trolloků mrtvá. „Dobrá práce,“ řekl Uno a zvedl píku, z jejíhož hrotu stékala po ratišti páchnoucí krev, do svislé polohy. „Dobrá práce.“

Zalétl pohledem k drakonýrům, kteří do trubek zasouvali další vejce. Kvapně vytáhl z kapsy vosk. Ano, mohli tuhle zatracenou pozici udržet. Mohli ji skutečně udržet, Jenom museli…

Výkřik shora ho zarazil dřív, než si strčil vosk do uší. Něco se zaduněním narazilo do země vedle něj. Z výšky sem spadla kovová koule s fáborky. „Zatracená seančanská kozo!“ zaječel Uno, podíval se nahoru a zahrozil pěstí. „Tohle mě málem trefilo do palice, ty milovníku plesnivých červů!“

Raken odlétal a jeho jezdec nejspíš neslyšel jediné slovo z toho, co Uno hulákal. Zatracení Seaněani. Uno se sklonil a vytáhl z koule vzkaz.

Stáhněte se dolů po jihozápadním svahu Výšin.

„To mě snad kopete, ne?“ zamumlal Uno. „Kopete mě do hlavy, zatímco spím. Alline, ty zatracenej pitomče, můžeš to přečíst?“

Allin, tmavovlasý Andořan, nosil poloviční, po stranách vyholený plnovous. Uno si vždycky myslel, že takové vousy vypadají zatraceně směšně.

„Ústup?“ řekl Allin. „Teď?“

„Oni se zatraceně úplně zbláznili,“ prohlásil Uno.

Nedaleko od nich Talmanes s Taraboňankou mluvili s poslem – a podle toho, jak se Taraboňanka mračila, dostávali stejnou zprávu. Ústup.

„Cauthon by měl raději zatraceně vědět, co dělá,“ vrtěl Uno hlavou. Pořád nechápal, proč by někdo Cauthonovi vůbec nad něčím svěřil velení. Pamatoval si na toho kluka s vpadlýma očima, jak neustále po někom štěká. Napůl mrtvý, napůl rozmazlený. Uno zavrtěl hlavou.

Ale udělá to. Složil přísahu zatracené Bílé věži. Takže to udělá. „Dej to všem vědět,“ řekl Allinovi a nacpal si do uší vosk, neboť Aludra u draků připravovala poslední salvu, než ustoupí. „Stahujeme se z těch zatracenejch Výšin a…“

Una doslova fyzicky zasáhl hlasitý zvuk, rozechvěl celé jeho tělo a bezmála mu proklatě zastavil srdce. Narazil hlavou do země dřív, než si uvědomil, že spadl.

Mrkáním vyháněl prach z očí, sténal a převaloval se, když další záblesk, a po něm ještě jeden udeřil do Výšin v místě, kde stáli draci. Blesky! Jeho vojáci klečeli se zavřenýma očima a rukama si přikrývali uši. Talmanes už byl ale na nohou a vykřikoval rozkazy, které Uno stěží slyšel, a mával na své muže, ať se stáhnou.

Ze šarské armády za trolloky vystoupal tucet obrovských a neuvěřitelně rychlých ohnivých koulí. Uno zaklel a vrhl se do úkrytu do prolákliny jen pár okamžiků předtím, než se celý kopec otřásl jako při zemětřesení. Zasypaly ho hroudy hlíny a téměř ho pohřbily.

Všechno se na ně vrhlo. Všechno. Zdálo se, že se všichni zatracen usměrňovači v šarské armádě najednou zaměřili na Výšiny. Jeho lidé měli Aes Sedai, jejichž úkolem bylo chránit draky, ale jak to tak vypadalo, budou mít co dělat, aby se tomuhle ubránily!

Útok trval zdánlivě celou věčnost. Když odezněl, Uno se vyplazil z úkrytu. Část těch draků byla na kusy a Aludra společně s drakonýry se je snažili zachránit a ochránit zbytek. Talmanes, který si k hlavě tiskl zakrvácenou ruku, křičel. Uno si vytáhl z jednoho ucha vosk – který mu pravděpodobně zachránil sluch – a namáhavě se prodral k Talmanesovi.

„Kde jsou vaše zatracený Aes Sedai?“ zakřičel. „Mají tomu zatraceně zabránit!“

Měli jich čtyři tucty a jejich úkolem bylo přesekávat ve vzduchu tkaniva nebo je srážet stranou, aby ochránily draky. Tvrdily, že dokážou Výšiny ochránit před čímkoli kromě příchodu samotného Temného. Teď byly v troskách, když blesky udeřily přímo doprostřed nich.

Trolloci opět postupovali vzhůru do svahu. Uno nařídil Allinovi, aby seřadil pikenýry a udržel nestvůry z dosahu, a pak se s několika vojáky rozběhl k Aes Sedai. Přidal se ke strážcům, pomáhal ženám vstávat a hledal jejich velitelku.

„Kwameso Sedai?“ zeptal se Uno, když našel Aes Sedai, která tomu velela, jak se oprašuje. Štíhlá Arafellanka si tlumeně mumlala pod vousy.

„Co to bylo?“ zeptala se.

„No…“ řekl Uno.

„Tebe jsem se neptala,“ řekla a pátravě si prohlížela oblohu. „Einare! Proč sis těch tkaniv nevšiml?“

Přiběhl k nim jeden z aša’manů. „Objevily se tak rychle. Byly u nás dřív, než jsem vás stačil varovat. A… Světlo! Kdokoli je poslal, byl silný. Silnější, než jsem kdy viděl, silnější než…“

Vzduch za nimi proťala čára světla. Byla obrovská, stejně dlouhá jako pevnost Fal Dara. Otočila se kolem vlastní osy a otevřel se ohromný průchod, který rozsekl Výšiny uprostřed. Na druhé straně stál muž v zářivé zbroji ze stříbrných, mincím podobných kroužků, s tmavými vlasy a silným nosem. Neměl přilbu. Před sebou držel zlaté žezlo, jehož konec měl tvar přesýpacích hodin či snad nádherného poháru.

Kwamesa okamžitě zareagovala, zvedla ruku a vypustila proud ohně. Muž mávl rukou a odrazil ho; pak téměř lhostejně ukázal a s Kwamesou jej spojilo něco tenkého, horkého a bílého. Její postava zazářila a pak byla pryč a k zemi se snášela zrnka prachu.

Uno uskočil a společně s Einarem se odvalili za trosky rozbitého draka.

„Přicházím pro Draka Znovuzrozeného,“ oznámila postava ve stříbrné. „Pošlete pro něj. Buď to, nebo se postarám, aby ho sem přivedl váš křik.“

Jen kousek od Una se země pod draky vzedmula. Rukou si zakryl obličej, zatímco přes něj přelétla sprška hlíny a dřeva.

„Světlo nám pomoz,“ řekl Einar. „Snažím se ho zastavit, ale je v kruhu. Úplném kruhu. Sedmdesát dva. Nikdy předtím jsem takovou moc neviděl! Já…“

Rozbitého draka prořízl proud žhavého bílého světla, vypařil ho a zasáhl Einara. Muž okamžitě zmizel a Uno s klením odlezl dozadu. Uhnul, když do země vedle něj narazily trosky draka.

Uno na své muže zaječel, ať se stáhnou, a oni poslechli, přičemž on sám se zdržel jen na tak dlouho, aby popadl raněného a pomohl mu pryč. Už rozkaz stáhnout se z Výšin nezpochybňoval. Byl to ten zatraceně nejlepší rozkaz, jaký kdo kdy vydal!

Logain Ablar propustil jedinou sílu. Stál vedle Mory pod Výšinami a cítil útoky nahoře.

Pustit dnes jedinou sílu byla jedna z nejtěžších věcí, co kdy udělal. Těžší než rozhodnutí prohlásit se za Draka, těžší než bylo v prvních dnech, které společně strávili v Černé věži, ubránit se touze uškrtit Taima.

Síla z něj vytekla, jako kdyby si otevřel žíly a krev kanula na zem. Zhluboka se nadechl. Držet tak velké množství jediné síly – síly devětatřiceti lidí v kruhu – bylo opojné. Pustit ji mu připomnělo zkrocení, kdy mu sílu ukradly. Kdy s každým dechem toužil najít nůž a podříznout si krk.

Předpokládal, že toto je jeho šílenství: hrůza, že když jedinou sílu pustí, navždy o ni přijde.

„Logaine?“ zeptal se Androl.

Logain obrátil hlavu k menšímu muži a svým společníkům. Byli věrní. Logain netušil proč, ale byli věrní. Všichni. Hlupáci. Věrní hlupáci.

„Cítíš to?“ zeptal se Androl. Ostatní – Kanler, Emarin, Jonneth – zírali na Výšiny. Síla, která se tam uvolňovala… byla ohromující.

„Demandred,“ řekl Emarin. „Musí to být on.“

Logain pomalu přikývl. Taková síla… Dokonce ani jeden ze Zaprodanců nemohl být tak silný. Musí mít nesmírně silný sa’angrial.

S takovým nástrojem, zašeptaly jeho myšlenky, by ti už žádný muž ani žena nemohli sílu vzít.

Taim to během Logainova uvěznění udělal. Držel ho v zajetí, pod štítem, neschopného se jediné síly dotknout. Pokusy o jeho obrácení byly bolestivé a zdrcující. Ale být bez saidínu…

Síla, pomyslel si, když sledoval to mocné usměrňování. Touha být tak silný téměř přehlušila jeho nenávist k Taimovi.

„Teď s ním nebudeme bojovat,“ řekl Logain. „Rozdělte se na skupiny, jak bylo dohodnuto.“ V každé skupině tak bude jedna žena a pět či šest mužů. Zena a dva muži mohli vytvořit kruh, zatímco ostatní je měli podpořit. „Budeme lovit zrádce Černé věže.“

Pevara, která stála Androlovi po boku, zvedla obočí. „Už se chceš vypravit za Taimem? Nechtěl Cauthon, abys tu zůstal a pomohl přesouvat lidi?“

„Cauthonovi jsem to řekl jasně,“ odvětil Logain. „Nestrávím tuhle bitvu tím, že budu posílat vojáky z jednoho konce bojiště na druhý. Pokud jde o rozkazy, máme příkazy od samotného Draka Znovuzrozeného.“

Rand al’Thor je nazval svými „posledními“ rozkazy pro ně, byla to zpráva doručená s malým angrialem v podobě muže s mečem. Stín ukradl zámky věznice Temného. Najděte je. Pokud můžete, prosím, najděte je.

Během svého zajetí Androl slyšel něco, co považoval za Taimovo chvástání se zámky. Bylo to jejich jediné vodítko. Logain se rozhlížel kolem. Jejich síly ustupovaly z Výšin. Z místa, kde stál, Logain neviděl rozestavené draky, ale tlusté sloupy kouře příliš nenasvědčovaly tomu, že jsou v bezpečí.

Pořád rozkazuje, pomyslel si Logain. Chci dál poslouchat?

Když tak bude mít naději pomstít se Taimovi? Ano, bude poslouchat rozkazy Randa aTThora. Kdysi by to zdaleka tolik nezpochybňoval. To bylo předtím, než ho uvěznili a mučili.

„Běžte,“ řekl Logain svým aša’manům. „Četli jste, co urozený pán Drak napsal. Musíme ty zámky za každou cenu získat. Nic není důležitější než tohle. Musíme doufat, že je Taim opravdu má. Dávejte pozor, jestli neucítíte usměrňovat muže, a pronásledujte a zabijte je.“

Nezáleželo na tom, jestli jsou ti usměrňující muži Šařané. Aša’manové této bitvě i tak pomohou tím, že nepřátelské usměrňovače odstraní. Taktiku už probrali. Když ucítí usměrňovat muže, mohou se přesouvat průchody, aby určili, kde jsou, pak se je pokusit překvapit a zaútočit.

„Pokud uvidíte některého z Taimových mužů,“ řekl Logain, „pokuste se ho zajmout, abychom z něj mohli vypáčit, kde má Taim základnu.“ Chvilku mlčel. „Když budeme mít štěstí, bude tam i sám M’Hael. Buďte opatrní, protože by mohl mít zámky u sebe; nebylo by dobré je při útoku zničit. Když ho uvidíte, vraťte se a dejte mi vědět, kde je.“

Logainovy týmy se rozešly. S Logainem zůstali Gabrelle, Arei Malevin a Karldin Manfor. Bylo dobře, že alespoň někteří z jeho schopnějších mužů nebyli ve věži, když došlo k Taimově zradě.

Gabrelle upřela na Logaina vyrovnaný pohled. „A co Toveine?“ zeptala se.

„Když ji najdeme, zabijeme ji.“

„Je to pro tebe tak jednoduché?“

„Ano.“

„Ona…“

„Kdybys byla na jejím místě, Gabrelle, chtěla bys raději žít? Žít a sloužit jemu!“

Zavřela pusu a sevřela rty. Pořád se ho bála; cítil to. Dobře.

Tohle sis přál, zašeptala jeho mysl, když jsi pozvedl prapor Draka? Když jsi chtěl zachránit lidstvo? Udělals to, aby se tě báli? Nenáviděli tě?

Hlasu si nevšímal. V životě něčeho dosáhl jen tehdy, když se ho báli. Bylo to ta jediná výhoda, kterou měl proti Siuan a Leaně. Prvotní Logain, něco hluboko v jeho nitru, co ho drželo naživu, potřebovalo, aby se ho lidé báli.

„Cítíš ji?“ zeptala se Gabrelle.

„Zrušil jsem pouto.“

Okamžitě pocítila prudkou závist. Ohromilo ho to. Myslel si, že s tím, že patří k sobě, už začíná být spokojená, nebo to přinejmenším snáší.

Ale to byla všechno samozřejmě jenom přetvářka, aby se s ním mohla pokusit manipulovat. Tak to Aes Sedai dělaly. Ano, předtím z ní cítil touhu, možná dokonce i náklonnost. Nebyl si jistý, zda může věřit tomu, co si myslí, že z ní cítí. Připadalo mu, že ačkoli se snažil být silný a svobodný, už od mládí ho někdo tahal jako loutku za provázky.

Z Demandredova usměrňování vyzařovala síla. Taková moc.

Z Výšin zaznělo hlasité zadunění. Logain zaklonil hlavu a rozesmál se. Z Výšin a do vzduchu se rozlétla těla jako listy.

„Spojte se se mnou!“ přikázal těm, kdo s ním zůstali. „Připojte se ke mně v kruhu a začněme lovit M’Haela a jeho muže. Světlo dej, ať ho dokážu najít – můj stůl si zaslouží jen to nejvybranější jídlo, samotného vůdce stáda!“

A potom… Kdo ví? Vždycky chtěl vyzkoušet svoje schopnosti proti jednomu ze Zaprodanců. Logain opět uchopil zdroj a držel zmítající se saidín, jako by to byl kroutící se had, jenž se ho snaží uštknout. Použil angrial, aby natáhl víc a pak do něj začala proudit síla od ostatních. Rozesmál se hlasitěji.

Gawyn se cítil unavený. Tak unavený… Během takového týdne příprav by si za normálních okolností odpočinul, ale dnes měl pocit, jako kdyby se trmácel desítky lig.

Nedalo se s tím nic dělat. Přinutil se věnovat pozornost průchodu ve stole před sebou, který shlížel na bojiště. „Víš jistě, že to nevidí?“ zeptal se Yukiri.

„Vím to jistě,“ odvětila. „Zkoušeli jsme to až do vyčerpání.“

Začínala být v otvírání těchto pozorovacích průchodů opravdu zběhlá. Tento vytvořila na stolku, který do svého tábora přinesli z Tar Valonu. Hleděl na bojiště, jako by to byla mapa.

„Pokud se ti opravdu podařilo udělat druhou stranu neviditelnou,“ řekla zamyšleně Egwain, „mohlo by to být vážně užitečné…“

„Zblízka by bylo snazší si průchodu všimnout,“ přiznala Yukiri. „Tenhle je tak vysoko na obloze, že ho nikdo nedokáže rozeznat.“

Gawynovi se nelíbilo, jak tam Egwain stojí a hlavu a ramena má nakloněné nad bitevním polem. Držel jazyk za zuby; průchod byl tak bezpečný, jak to jen šlo. Nemohl ji ochránit před vším.

„Světlo,“ řekl Bryne tiše, „trhají nás na kusy.“

Gawyn se na něj podíval. Ten muž odmítal všechny návrhy – i ty naléhavé – aby se vrátil na své statky. Trval na tom, že stále udrží meč; jenom mu nesmějí dovolit velet. Kromě toho, namítal, pod vlivem nátlaku může být kdokoli. Svým způsobem jim to, že o něm věděli, dávalo výhodu. Alespoň jeho mohli hlídat.

A Siuan to dělala a ochranářsky se držela jeho paže. Kromě nich byly ve stanu jen Silviana a Doesine.

Bitva se nevyvíjela dobře. Cauthon už ztratil Výšiny – původní plán zněl udržet se tam co nejdéle – a draci byli na kusy. Demandredův útok jedinou silou byl mnohem drtivější, než kdokoli z nich čekal. A ze severovýchodu dorazila další početná trollocká armáda a svírala Cauthonovy obránce proti proudu řeky.

„Co má v plánu?“ zeptala se Egwain a poklepávala na kraj stolku. Otvorem k nim doléhal vzdálený křik. „Jestli to tak půjde dál, naše armády budou obklíčeny.“

„Snaží se je nalákat do pasti,“ řekl Bryne.

„Jaké pasti?“

„Jenom hádám,“ řekl Bryne, „a Světlo ví, že mým hodnocením už se nedá věřit tak, jako kdysi. Zdá se, že má Cauthon v úmyslu vrhnout všechno do jediné bitvy, žádné zdržování, žádná snaha trolloky utahat. Jak to zatím vypadá, rozhodne se během pár dní. Možná hodin.“

„To zní přesně jako něco, co by Mat udělal,“ poznamenala Egwain odevzdaně.

„Tak mocná tkaniva,“ řekla Lelaine, „taková síla..

„Demandred je v kruhu,“ řekla Egwain. „Svědkové mluví o úplném kruhu. Něco, co nikdo neviděl od věku pověstí. A má sa’angrial. Někteří vojáci ho viděli – žezlo.“

Gawyn s rukou na meči sledoval boj, probíhající hluboko pod ním. Slyšel muže vřískat, jak na ně Demandred vysílal jednu ohnivou vlnu za druhou.

Náhle zaduněl Zaprodancův hlas a dolehl i vysoko do vzduchu. „Kde jsi, Luisi Therine! Viděli tě v přestrojení na všech bojištích. Jsi i tady? Bojuj se mnou!“

Gawyn sevřel meč. Vojáci proudili dolů po jihozápadním svahu Výšin, aby překročili brod. Pár skupinek se drželo na svazích a drakonýři – z Gawynova pohledu mrňaví jako hmyz – pomocí mezků táhli zbývající draky do bezpečí.

Demandred na prchající vojáky chrlil zkázu. Sám o sobě byl armáda, vyhazoval těla do vzduchu, nechával vybuchovat koně, pálil a ničil. Trolloci kolem něj zabírali Výšiny. Průchodem k nim doléhal jejich zvířecký jásot.

„Budeme se s ním muset vypořádat,“ řekla Silviana. „Brzy.“

„Snaží se nás vylákat,“ řekla Egwain. „Má ten sa’angrial. Mohli bychom sami postavit kruh dvaasedmdesáti, ale co pak? Nechat se chytit do jeho pasti? Dát se pobít?“

„Ale jakou jinou možnost máme, matko?“ zeptala se Lelaine. „Světlo. Zabíjí tisíce.“

Zabíjí tisíce. A oni tady stojí.

Gawyn couvl.

Zdálo se, že jeho odchodu si nevšiml nikdo kromě Yukiri, která dychtivě přistoupila blíž a zaujala místo vedle Egwain. Gawyn vyklouzl ze stanu, a když se na něj stráže podívaly, řekl, že potřebuje na vzduch. Egwain by to schvalovala. Cítila, jak je v poslední době unavený; několikrát se mu o tom zmínila. Víčka měl těžká, jako by mu je dolů táhlo železné závaží. Gawyn se zahleděl k potemnělé obloze. Slyšel vzdálené výbuchy. Jak dlouho bude prostě postávat kolem a nic nedělat, zatímco lidé umírají?

Slíbils to, připomněl si. Říkals, že jsi ochotný stát v jejím stínu.

To ale neznamenalo, že už nemůže dělat nic důležitého, ne? Zalovil v měšci a vytáhl prsten Krvavých nožů. Nasadil si ho a okamžitě se mu vrátila síla a únava se vytratila.

Zaváhal, pak vytáhl zbývající prsteny a také si je nasadil.

Na jižním břehu řeky Mory, před ruinami severovýchodně od pahorku Dašar, přivolal Tam al’Thor prázdnotu, jak ho to kdysi před lety naučil Kimtin. Tam si představil jediný plamen a nalil do něj všechny své emoce. Uklidnil se a pak ho klid opustil a nezůstalo nic. Jako nově natřená stěna, nádherná a bílá, kterou právě namalovali. Všechno se rozplynulo.

Tam byl prázdnota. Natáhl luk, ohnul dobrý černý tis a šípem se dotkl tváře. Zamířil, ale byla to jen formalita. Když byl tak hluboce ponořen v prázdnotě, udělá šíp přesně to, co mu přikáže. Nevěděl to, o nic víc, než slunce vědělo, že vyjde, nebo větve, že z nich opadá listí. Toto nebyly věci, které jste znali-, ale věci, které byly.

Vystřelil, tětiva práskla a šíp provrtal vzduch. Následoval další a další. Vyslal jich do vzduchu pět naráz a při každém výstřelu počítal s měnícím se větrem.

Padlo prvních pět trolloků, kteří se pokoušeli dostat po jednom z několika mostů z vorů, které se jim tady podařilo přes řeku postavit. Trolloci nenáviděli vodu; děsila je dokonce i mělčina. Cokoli Mat udělal, aby řeku proti proudu ochránil, prozatím fungovalo a řeka stále tekla. Stín se ji pokusí zastavit. Pokoušel se ji zastavit. Po proudu čas od času připlul mrtvý trollok nebo mezek.

Tam střílel dál a připojili se k němu Abell a další muži z Dvouříčí. Občas mířili do masy nepřátel, aniž si vybrali určitého trolloka – třebaže jen vzácně. Obyčejný voják mohl střílet bez míření a předpokládat, že si jeho šíp najde cíl, ale dobrý dvouříčský lučištník ne. Vojáky vyšly šípy lacino, ale lesáky ne.

Trolloci padali ve vlnách. Vedle Tama a Dvouříčských natahovali své zbraně kušiníci a vypouštěli na zplozence Stínu jednu salvu za druhou. Mizelci vzadu poháněli trolloky biči a snažili se je nahnat přes vodu – s malým úspěchem.

Tamův šíp zasáhl mizelce přímo do místa, kde by měl mít oči. Muž jménem Bayrd, stojící nedaleko, který se opíral o sekeru a sledoval letící šípy, uznale hvízdl. Patřil ke skupině vojáků, rozmístěných hned za lučištníky, kteří se měli přesunout vpřed a chránit je, až mizelci trolloky přinutí přejít řeku.

Bayrd byl jeden z žoldnéřských velitelů, který se připojil k armádě, a přestože byl Andořan, ani on, ani ta přibližně stovka mužů, kterým velel, nemluvili o tom, odkud jsou. „Jeden z těch luků musím mít,“ řekl Bayrd svým druhům. „Ať shořím, vidíte to?“

Abell s Azim nedaleko od něj se usmáli a stříleli dál. Tam se neusmál. V prázdnotě nebyl humor, přestože za jejími hranicemi se zatřepotala myšlenka. Tam věděl, proč se Abell s Azim usmáli. To, že jste měli dvouříčský luk, z vás neudělalo dvouříčského lučištníka.

„Myslím,“ ozval se Galad Damodred, který seděl na koni nedaleko od nich, „že kdyby ses jeden z nich pokusil použít, nejspíš bys ublížil víc sobě, než nepříteli. Al’Thore, jak dlouho?“

Tam vystřelil další šíp. „Ještě pět,“ řekl a sáhl do toulce u boku pro další šíp. Vytáhl ho, vystřelil a pak pokračoval. Dva, tři, čtyři, pět.

Dalších pět mrtvých trolloků. Celkem vystřelil přes třicet šípů. Jednou se netrefil, ale jen proto, že Abell trolloka, na něhož Tam mířil, zabil.

„Lučištníci, zastavit!“ zaječel Tam.

Dvouříčští ustoupili, Tam opustil prázdnotu a na břeh se vyškrábala roztroušená skupina trolloků. Tam do určité míry stále velel Perrinovým jednotkám. U bělokabátníků, Ghealdaňanů a vlčí gardy měl Tam stále poslední slovo, ale každé z těchto vojsk mělo i vlastního velitele. Tam osobně velel lučištníkům.

Perrine, raději by ses měl pořádně uzdravit. Když včera Haral toho mládence našel, jak leží v trávě na okraji ležení, zakrvácený a téměř mrtvý… Světlo, to je všechny pořádně vyděsilo.

Perrin byl v bezpečí v Mayene, kde nejspíš stráví zbytek Poslední bitvy. Z takových zranění, jaké utrpěl, se člověk hned tak nevzpamatuje, ani když ho Aes Sedai vyléčí. Perrina nejspíš bude dohánět k šílenství, že zmešká boj, ale takové věci se občas stávaly. Byla to součást vojákova života.

Tam a jeho lučištníci ustoupili k ruinám, aby mohli bitvu pozorovat z výhodnějšího postavení, a Tam je seskupil pro případ, že budou třeba, zatímco jim běžci přinášeli šípy. Mat všechny Perrinovy vojáky rozmístil po boku Dračích spřísahanců, kterým velela Tinna, žena vznešeného držení těla. Tam neměl ponětí, odkud pochází nebo proč velí – měla chování urozené paní, postavu Aielanky a kůži zbarvenou jako Saldejka. Zdálo se, že ji ostatní poslouchají. Tam Dračím spřísahancům moc nerozuměl, takže se jim nepletl do cesty.

Tamově armádě řekli, ať se drží. Mat čekal, že útok Šařanů a trolloků ze západu bude nejsilnější; proto Tama překvapilo, když Mat od brodu posílal další posily proti proudu řeky. Bělokabátníci dorazili teprve nedávno, a když zaútočili podél břehu a jako nůž projeli mezi trolloky, kteří klopýtali ze svých rozkolísaných mostů, vlálo jejich oblečení ve větru.

Ke Galadovi a jeho mužům začaly přilétat šípy od trolloků na druhém břehu. Cinkání hrotů šípů o bělokabátnickou zbroj znělo jako krupobití, dopadající na střechu. Tam Argandovi rozkázal přivést jejich pěšáky včetně Bayrda a žoldnéřů.

Neměli dost pík, takže Argandovi muži drželi halapartny a oštěpy. Muži začali vřískat a umírat, trolloci výt. Nedaleko místa, kde Tam vzadu stál, dorazila Alliandre, obklopená dobře vyzbrojenými pěšáky. Tam zvedl luk na pozdrav a ona kývla a pak začala sledovat bitvu. Chtěla tady být. Tam jí to nemohl mít za zlé, stejně jako to, že svým vojákům nařídila, aby ji při prvních známkách toho, že se bitva obrací proti nim, odvedli.

„Tame! Tame!“ Přijel k nim Dannil a Tam mávl na Abella, aby převzal velení nad lučištníky. Vydal se k Dannilovi a setkal se s ním ve stínu ruin.

Uvnitř rozbořených zdí Tamovy zálohy nervózně sledovaly bitvu. Většinou šlo o lučištníky, stažené od žoldnéřů a Dračích spřísahanců. Mnozí z těch druhých nikdy předtím nebojovali v bitvě. Nu, to ještě před pár měsíci ani většina Dvouříčských. Naučili se to rychle. Střelit šípem trolloka se od střelení jelena tak moc nelišilo.

I když pokud jste minuli jelena, tak ten vám o pár vteřin později nevrazil meč do břicha.

„O co jde, Dannile?“ zeptal se Tam. „Zpráva od Mata?“

„Posílá ti pěší prapory z Dračí legie,“ řekl Dannil. „Říká, že tady musíte řeku udržet, ať to stojí, co to stojí.“

„Co má ten kluk za lubem?“ řekl Tam s pohledem upřeným k Výšinám. Dračí legie měla dobrou pěchotu, dobře vycvičené kušiníky, kteří tady budou k užitku. Ale co se dělo na Výšinách?

Záblesky světla se odrážely od sloupů hustého černého kouře, který se zvedal z Výšin k oblakům. Nahoře se tvrdě bojovalo.

„Nevím Tame,“ řekl Dannil. „Mat… se změnil. Myslím, že už ho stěží znám. Vždycky býval tak trochu holomek, ale teď… Světlo, Tame. Je jako jedna z těch postav z příběhů.“

Tam zabručel. „Všichni jsme se změnili. Mat by nejspíš řekl něco podobného o tobě.“

Dannil se zasmál. „O tom pochybuju, Tame. I když někdy přemejšlím nad tím, co by se stalo, kdybych odešel s nima třema. Chci říct, Moirain Sedai hledala kluky ve vhodném věku a já byl asi jenom o trochu starší…“

Znělo to toužebně. Dannil si mohl říkat a myslet, co chtěl – ale Tam pochyboval, že by se mu líbilo, kdyby musel vydržet to, co z Mata, Perrina a Randa udělalo lidi, kterými nyní byli. „Ujmi se velení nad touhle cháskou,“ řekl Tam a kývl na záložní lučištníky. „Postarám se, aby se Arganda s Galadem dozvěděli, že dostaneme posily.“

Pevara zoufale spřádala vzduch, zatímco kolem ní pršely silné trolločí šípy. Její poryv větru odfoukl šípy jako kameny, které rozčílený hráč smete z hrací desky. Zpocená ze všech sil držela saidar, spředla štít ze vzduchu a přesunula ho k obloze jako ochranu proti dalším střelám.

„Je to bezpečné!“ zaječela. „Běžte!“

Zpod převisu na prudkém svahu Výšin směrem k řece se vyřítila skupina vojáků. Shora padaly další tlusté černé šípy. Narážely do jejího štítu; zpomalilo je to natolik, že když prošly skrz, padaly pomalu jako peříčka.

Vojáci, kterým pomáhala, se úprkem hnali ke shromaždišti u Hawalského brodu. Jiní se rozhodli zůstat a bojovat s bandami trolloků, proudícími dolů ze svahů. Většina zplozenců Stínu zůstala na Výšinách, aby zajistila pozice a dokončila vyhánění lidí.

Kde? dolétla k ní Androlova divoká myšlenka jako tichý šepot uvnitř její mysli.

Tady, vyslala k němu. Nebyla to tak docela myšlenka, spíš obraz, pocit místa.

Vedle ní se otevřel průchod a jím proběhl Androl s Emarinem v patách. Oba drželi meče, ale Emarin se otočil, napřáhl ruku a otevřeným průchodem prolétl ohnivý záblesk. Z druhé strany se ozvalo zavřeštění. Lidské zavřeštění.

„Vy jste šli až k šarské armádě?“ vyptávala se Pevara. „Logain chtěl, ať zůstaneme pohromadě!“

„Takže teď se staráš o to, co chce?“ zazubil se Androl.

Jsi nesnesitelný, pomyslela si. Kolem nich s chřestěním dopadaly šípy na zem. Trolloci nad nimi vztekle hulákali.

„Pěkné tkanivo,“ řekl Androl.

„Děkuju.“ Podívala se na meč.

„Teď jsem strážce.“ Pokrčil rameny. „Tak bych tak aspoň mohl vypadat, ne?“

Dokázal trolloka na vzdálenost tří set kroků rozříznout průchodem vejpůl a přivolat oheň ze samotné Dračí hory, a stejně chtěl nosit meč. Usoudila, že je to mužská záležitost.

Slyšel jsem to, vyslal k ní Androl. „Emarine, ke mně. Pevaro Sedai, kdybys byla tak laskavá a souhlasila, že nás doprovodíš…“

Ohrnula nos, ale přidala se k nim a společně se vydali podél jihozápadního úpatí Výšin. Cestou míjeli raněné, kteří klopýtali ke shromaždišti. Androl se na ně podíval a pak otevřel průchod zpátky do tábora. Umdlévající muži vykřikli překvapením a vděčností a odbelhali se průchodem do bezpečí.

Od chvíle, kdy odešli z Černé věže, Androl nabyl… sebevědomí. Když se setkali poprvé, váhal nad vším, co dělal. Byla to jakási nervózní skromnost. Teď už ne.

„Androle…“ řekl Emarin a mečem ukázal nahoru na svah.

„Vidím je,“ odpověděl Androl. Trolloci proudili přes vrcholek Výšin jako vroucí smůla přes okraj hrnce. Androlův průchod, který tuto skupinu vojáků poslal do bezpečí, se za nimi zavřel. Jiní křičeli, když ho viděli se zavírat.

Nemůžeš je zachránit všechny, připomněla Pevara Androlovi přísně, když ucítila jeho úzkost. Soustřeď se na úkol, který máme.

Jejich trojice se proplétala mezi vojáky a směřovala k několika usměrňovačům, které před sebou cítila. Byli tam Jonneth, Kanler a Theodrin, kteří metali oheň na tlupy trolloků. Svou pozici už ztráceli.

„Jonnethe, Kanlere, ke mně,“ řekl Androl, který se prohnal kolem nich a otevřel před sebou průchod. Pevara s Emarinem se protáhli za ním a vyšli na vrcholku Výšin o několik set kroků dál.

Jonneth a ostatní je následovali a připojili se k nim, když probíhali kolem houfu polekaných trolloků.

„Usměrňování!“ zaječela Pevara. Světlo, běhat v těch sukních bylo pěkně těžké. Androl to věděl, že ano?

Když směrem od Šařanů na hoře na Výšinách vyšlehlo několik záblesků ohně, Androl jim otevřel další průchod. Pevara, která už začínala supět, proběhla skrz. Objevili se na druhé straně Šařanů, kteří ostřelovali místo, kde Pevara ještě před okamžikem byla.

Pevara otevřela smysly a snažila se najít – nebo vycítit – jejich kořist. Šařané se k nim otočili a napřáhli ruce, ale pak vykřikli, když je Androl zavalil sněhovou lavinou z průchodu, který otevřel vedle nich. Pokoušel se vytvářet ty smrtonosné průchody, které používali ostatní aša’manové, ale tkanivo bylo zjevně dost jiné, aby mu to dělalo problémy. Místo toho se držel toho, v čem byl dobrý.

Na vrcholku Výšin stále bojovaly skupiny vojáků z věžové gardy, kteří se zde drželi v rozporu s rozkazy. Nedaleko ležely mezi spálenými mrtvolami kouřící kusy draků včetně velkých bronzových trubek. Tisíce a tisíce trolloků vyly, většinou na okraji Výšin, a střílely z luků na ty pod sebou. Jejich radostný řev Pevaru rozčílil, takže spředla zemi a vyslala její prameny k jedné jejich tlupě. Velký kus země se otřásl, pak pukl a shodil dva tucty trolloků přes okraj.

„Zase přitahujeme pozornost!“ řekl Emarin a podpálil myrddraala, který klouzal směrem k nim. Netvor se zmítal v plamenech, vřeštěl nelidským hlasem a odmítal zemřít. Zpocená Pevara připojila svůj oheň k Emarinovu a pálila tvora tak dlouho, dokud z něj nezbylo nic než kosti.

„No, to není tak špatný!“ prohlásil Androl. „Když k sobě přitáhneme dost velkou pozornost, tak se některá z černých adžah nebo někdo z Taimových mužů dřív nebo později rozhodne, že se nám postaví.“

Jonneth zaklel. „To je trochu jako skočit do mraveniště a čekat, až tě mravenci pokoušou!“

„Vlastně je to hodně jako tohle,“ řekl Androl. „Dávejte pozor. Já se vypořádám s trollokama!“

To je docela silné tvrzení, vyslala k němu Pevara.

Jeho odpověď byla rozpálená, jako teplo, stoupající z plotny. Znělo to hrdinsky.

Předpokládám, že by se ti hodila nějaká síla navíc?

Ano, prosím, vyslal.

Spojili se. Natáhl do sebe její sílu a převzal řízení jejich kruhu. Spojit se s ním byl jako vždy ohromující zážitek. Cítila vlastní emoce, jak se od něj odrážejí zpátky k ní, a začervenala se. Cítil, jak na něj začíná hledět?

Jsi hloupá jako holka v sukních po kolena, řekla si – a dávala si pozor, aby před ním své myšlenky ukryla. Sotva dost stará, aby věděla, jaký je rozdíl mezi chlapci a děvčaty. A navíc uprostřed války.

Když byla propojena s Androlem, bylo pro ni těžké ovládat své emoce, jak by Aes Sedai měla. Jejich já se smísila, jako barvy nalité do stejné nádoby. Bránila se tomu, odhodlaná udržet si vlastní osobnost. To bylo při propojení životně důležité, jak ji stále dokola učili.

Androl mávl rukou k tlupě trolloků, která po něm začala střílet šípy. Otevřel se průchod a šípy pohltil. Pevara se rozhlédla a spatřila, jak šípy zasahují jiné trolloky.

Na zemi se otvíraly průchody a trolloci jimi propadávali a objevovali se desítky sáhů ve vzduchu. Drobný průchod usekl myrddraalovi hlavu a ze zmítajícího se těla tryskala na zem černá krev. Androl se svými společníky stál poblíž západní části Výšin, kde byli předtím rozmístěni draci. Všude kolem byli zplozenci Stínu a Šařané.

Androle, usměrňování! Cítila ho, jak se zvedá na Výšinách nad nimi. Něco mocného.

Taim! V Androlovi se okamžitě vzedmul hněv, který jako by ji spaloval. Odrážela se v něm ztráta jeho přátel a zuřivost nad zradou toho, kdo je měl chránit.

Opatrně, vyslala. Nevíme, jestli je to on.

Ten, kdo na ně útočil, byl v kruhu s muži a ženami, jinak by ho Pevara nedokázala vycítit. Samozřejmě byla schopná vidět pouze tkaniva saidaru. Udeřil na ně celý krok tlustý sloup vzduchu, tak horký, že kamenitá půda pod ním zrudla.

Androl stěží včas otevřel průchod, ohnivý sloup do něj zachytil a nasměroval ho zpátky tam, odkud přišel. Dvojitý proud spaloval trolločí mrtvoly a zapaloval býlí a trávu.

Pevara neviděla, co se stalo pak. Androlův průchod zmizel, jako by mu ho někdo vytrhl, a těsně vedle nich udeřil blesk. Pevara se sesypala na zem a Androl narazil do ní.

V tu chvíli propustila své já.

Udělala to omylem, když jí náraz otřásl. Ve většině případů by jim propojení vyklouzlo, ale Androl ho držel pevně. Přehrada, která zadržovala Pevařino já od jeho vlastního se prolomila a oni se smísili. Bylo to jako projít zrcadlem a pak se ohlédnout a podívat se na sebe.

Násilím se opět vytáhla ven, ale s jakýmsi uvědoměním, které nedokázala popsat. Musíme se odtud dostat, napadlo ji, zatímco byla stále propojená s Androlem. Zdálo se, že všichni ostatní jsou naživu, ale jestli jejich nepřítel pošle další blesky, nevydrží jim to dlouho. Pevara začala instinktivně spřádat složité tkanivo pro průchod, přestože to nic neudělá. Jejich kruh vedl Androl, takže jen on…

Průchod se prudce otevřel. Pevara vyvalila oči. Otevřela ho ona, ne on. Toto tkanivo patřilo k nejsložitějším, nejtěžším a nejvíc na sílu náročným tkanivům, která znala, ale ona to provedla snadno, jako když mávne rukou. Zatímco byla propojená v kruhu, který vedl někdo jiný.

První proklopýtala průchodem Theodrin. Pružná Domanka za sebou průchodem protáhla klopýtajícího Jonnetha. Následoval je kulhající Emarin, kterému visela jedna paže bez života u boku.

Androl ohromeně hleděl na průchod. „Myslel jsem, že když jsi v kruhu, který vede někdo jiný, nemůžeš usměrňovat.“

„Nemůžeš,“ řekla. „Udělala jsem to náhodou.“

„Náhodou? Ale…“

„Do průchodu, ty pitomče,“ řekla Pevara a postrčila ho tím směrem. Prošla za ním a na druhé straně se zhroutila.

„Damodrede, potřebuju, abys zůstal tam, kde jsi,“ řekl Mat. Nezvedl hlavu, ale otevřeným průchodem slyšel frkat Galadova koně.

„Člověk se musí zamyslet, jestli ses nezbláznil, Cauthone,“ odpověděl Galad. Mat konečně vzhlédl od map. Nebyl si jistý, jestli si na ty průchody někdy zvyk ne. Stál v jejich velitelské budově, kterou Tuon nechala postavit v rozsedlině na úpatí Dašaru, a ve stěně měl průchod. Na druhé straně seděl na koni Galad, oblečený ve zlaté a bílé dětí Světla. Stále byl poblíž ruin, kde se trollocká armáda snažila dostat přes Moru.

Galad Damodred by si potřeboval dát pár panáků. S tou pěknou tváří a stále stejným výrazem by klidně mohl být socha. Ne, sochy v sobě měly víc života.

„Uděláš, co říkám,“ řekl Mat a opět se zahleděl na mapy. „Budeš tam nahoře držet řeku a dělat, co ti Tam přikáže. Je mi fuk, jestli si myslíš, že to není dost důležitý místo.“

„Tak dobře,“ řekl Galad hlasem chladným jako mrtvola ve sněhu. Obrátil koně a damane Mika zavřela průchod.

„Tam venku je to krvavý masakr, Mate,“ řekla Elain. Světlo, mluvila chladnějším hlasem než Galad.

„Vy všichni jste se dohodli, že to tu řídím. Nechtě mě dělat moji práci.“

„Udělali jsme z tebe velitele vojsk,“ řekla Elain. „Neřídíš to tady.“

Ano, můžete si být jistí, že se Aes Sedai bude hádat o slovíčka. To… Zvedl hlavu a zamračil se. Min právě Tuon něco tiše řekla. „Co se děje?“ zeptal se.

„Viděla jsem jeho osamělé tělo na bojišti,“ řekla Min, Jako by byl mrtvý.“

„Matrime,“ ozvala se Tuon. „Dělám si… starosti.“

„Pro jednou se shodneme,“ řekla Elain ze svého trůnu na druhé straně místnosti. „Mate, jejich generál má nad tebou navrch.“

„Není to tak zatraceně jednoduchý,“ řekl Mat, prsty položené na mapách. „Nikdy to není tak zatraceně jednoduchý.“

Muž, který velel Stínu, byl dobrý. Velice dobrý. Je to Demandred, připomněl si Mat. Bojuju s jedním z těch proklatých Zaprodanců.

Mat s Demandredem společně vytvářeli velkolepý obraz. Oba lstivě a pozorně reagovali na tahy toho druhého. Mat se snažil v jedné ze svých maleb použít o něco málo víc červené, než by měl. Chtěl namalovat špatný obraz, který ale stále vypadá slušně.

Bylo to těžké. Musel si počínat dostatečně schopně, aby Demandreda zadržel, ale dost slabě, aby ho pobídl k agresivnímu chování. Velice choulostivá lest. Bylo to nebezpečné, možná to mohlo i skončit katastrofou. Musel kráčet na ostří břitvy. Nemohl zabránit tomu, aby si nepořezal nohy. Otázka nebyla, jestli mu poteče krev, ale jestli se dostane na druhou stranu, nebo ne.

„Pošlete ogiery,“ řekl Mat tiše, opřený prsty o mapu. „Chci, aby posílili muže u brodu.“ Tam bojovali Aielové, kteří střežili cestu, zatímco se vojáci Bílé věže a příslušníci Bandy Rudé ruky podle jeho rozkazu stahovali z Výšin.

Rozkaz předali ogierům. Dávej na sebe pozor, Loiale, pomyslel si Mat a udělal si na mapě poznámku, kam ogiery poslal. „Dejte vědět Lanoví, je pořád na západní straně Výšin. Chci, aby se teď, když je většina vojsk Stínu nahoře, přesunul kolem Výšin zezadu a zpátky k Moře za trollockou armádu, která se snaží řeku překročit nedaleko ruin. Ať se s nima nepouští do boje; jenom ať zůstane z dohledu a drží pozice.“

Spojky odběhly předat jeho rozkazy a on si udělal další poznámku. Jedna ze só’džin, ta roztomilá s pihami, mu přinesla trochu kafy. Byl příliš pohlcený bitvou, než aby se na ni usmál.

Zatímco popíjel kafu, nechal damane, ať mu na desce stolu otevře průchod, aby viděl na bojiště. Naklonil se nad průchod, ale jednou rukou se držel okraje stolu. Jenom úplný pitomec by dovolil, aby ho někdo strčil dírou sedmdesát kroků nad zemí.

Postavil kafu na odkládací stolek a vytáhl dalekohled. Trolloci slézali z Výšin směrem k bažinám. Ano, Demandred byl dobrý. Mohutné bestie, které poslal k bažinám, byly pomalé, ale silné a nezadržitelné jako skalní sesuv. Z Výšin se rovněž chystal sjet oddíl Šařanů na koních. Lehká kavalerie. Napadnou Matový síly, držící Hawalský brod, a zabrání jim zaútočit na levé křídlo trolloků.

Bitva byla jako šermířský souboj v obrovském měřítku. Za každým útokem následoval protiútok – často tři nebo čtyři. Reagovali jste tím, že jste přesouvali oddíly sem a tam a snažili se bránit tomu, co dělá váš protivník, a zároveň na něj tlačit v místech, kde byl slabý. Sem a tam, sem a tam. Protivník měl početní převahu, ale to mohl Mat využít.

„Vzkaž Talmanesovi tohle,“ řekl Mat, který stále hleděl do dalekohledu. „Pamatuješ si, jak ses se mnou vsadil, že se nedokážu přes celou hospodu trefit mincí do poháru?“

„Ano, vznešený,“ řekl seančanský posel.

Mat na tu sázku reagoval tím, že to zkusí, až se opije – jinak by to nebyla žádná legrace. Pak Mat předstíral, že se opil, a vyprovokoval Talmanese, aby zvedl sázku ze stříbra na zlato.

Talmanes na to přišel a trval na tom, ať skutečně pije. Pořád mu za to dlužím pár marek, ne? pomyslel si Mat roztržitě.

Namířil dalekohled na severní část Výšin. Tam se shromáždil oddíl šarské těžké kavalerie a chystal se sjet ze svahu; Mat rozeznával jejich dlouhá kopí s ocelovými hroty.

Připravovali se zaútočit dolů, aby odřízli Lanovy muže, až budou objíždět Výšiny po severní straně. Lan ale ještě rozkaz ani nedostal.

To potvrdilo Matovo podezření: Demandred neměl špehy jen v táboře, měl nějakého i ve velitelském stanu nebo poblíž. Někoho, kdo mu mohl posílat zprávy, jakmile Mat vydal rozkazy. Což pravděpodobně znamenalo, že tady uvnitř stanu někdo umí usměrňovat a tuto svou schopnost skrývá.

Zatracenej popel, pomyslel si Mat. Jako by to už tak nebylo dost zlý.

Posel se vrátil od Talmanese. „Vznešený,“ řekl a vrhl se na zem nosem k podlaze, „tvůj muž vzkazuje, že jeho oddíly jsou úplně zničené. Chce poslechnout tvůj rozkaz, ale říká, že draci nebudou po zbytek dnešního dne schopní boje. Opravit je bude trvat týdny. Jsou… omlouvám se, vznešený, ale přesně tak to řekl. Jsou na tom hůř než šenkýřka v Sabinelu. Nevím, co to znamená.“

Šenkýřky tam pracujou za spropitné,“ zabručel Mat, „ale lidi v Sabinelu spropitné nedávají.“

To byla samozřejmě lež. Sabinel byl město, kde se Mat pokoušel Talmanese přinutit, aby mu pomohl získat přízeň dvou šenkýřek. Talmanes navrhl, aby Mat předstíral zranění z války, a vyvolal tak soucit.

Dobrý chlap. Draci mohli stále bojovat, ale nejspíš vypadali pěkně poničeně. To byla jejich výhoda; nikdo kromě Mata a Aludry nevěděl, jak fungují. Zatracenej popel, a dokonce i on se pokaždé, když nějaký vystřelil, bál, že z nějakého důvodu vystřelí špatným směrem.

Pět nebo šest draků bylo zcela funkčních; Mat je průchodem odtáhl do bezpečí. Aludra je rozestavila na jih od brodu namířené na Výšiny. Mat je použije, ale nechá špeha, aby věřil, že je jich většina zničená. Místo toho je Talmanes mohl dát dohromady; a pak je Mat může znovu použít.

Ale jakmile to udělám, pomyslel si, Demandred na ně sešle všechno, co má. Musí to udělat přesně v ten správný okamžik. Zatracenej popel, v poslední době nedělá nic jiného, než že se snaží vystihnout správný okamžik. Už mu takové okamžiky začínaly docházet. Prozatím Aludře nařídil použít ten půltucet fungujících draků a ostřelovat trolloky na druhé straně řeky, kteří scházeli po jihozápadním svahu Výšin.

Byla od Výšin dostatečně daleko a bude se neustále přesouvat, takže pro Demandreda nebude snadněji najít a draky zničit. Kouř, který vydávali, její pozici rychle zakryje.

„Mate,“ ozvala se Elain ze svého trůnu na boku místnosti. Pobaveně si všiml, že když ho kvůli většímu „pohodlí“ přesouvala, Birgitte se nějak podařilo ho o pár coulů nadzvednout, takže Elain nyní seděla na stejné úrovni s Tuon. Možná o coul výš. „Prosím. Můžeš mi alespoň vysvětlit něco z toho, co děláš?“

Ne, aniž by to neslyšel i ten špeh, odpověděl v duchu a přejel místnost pohledem. Kdo to je? Jedna ze tří dvojic damane a sul’dam? Mohla by damane být temná družka, aniž by to její sul’dam věděla? A co naopak? Ta šlechtična s bílým pramenem ve vlasech vypadala podezřele.

Nebo to byl některý z mnoha generálů? Galgan? Tylee? Generálpraporečník Geriš? Stála na boku místnosti a mračila se na něj. Vážně. Ženy. Měla hezký zadek, ale Mat to zmínil jen tak, přátelsky. Byl ženatý muž.

Skutečností bylo, že se kolem pohybovalo tolik lidí, že měl Mat dojem, že by mohl na podlahu rozházet proso a večer sebrat mouku. Údajně byli všichni naprosto důvěryhodní a neschopní zradit císařovnu, kéž žije věčně. Což nebude, pokud budou dovnitř dál pronikat špehové.

„Mate?“ řekla Elain. „Někdo musí vědět, co máš v plánu. Když padneš, musíme v něm pokračovat.“

Nu, to byl dost dobrý argument. Sám už o tom přemýšlel. Ujistil se, že v tuto chvíli vše probíhá podle jeho rozkazů, a přistoupil k Elain. Rozhlédl se po místnosti a na všechny se nevinně usmál. Nepotřebovali vědět, že je podezírá.

„Proč po všech pošilháváš?“ zeptala se Elain tlumeně.

„Já na nikoho zatraceně nepošilhávám,“ řekl Mat. „Ven. Chci se projít a nadýchat čerstvýho vzduchu.“

„Knotaii?“ zeptala se Tuon a vstala.

Nepodíval se na ni – její oči by dokázaly provrtat i silnou ocel. Místo toho nenuceně zamířil z velitelského stanoviště ven. Elain s Birgitte ho o chvilku později následovaly.

„O co jde?“ zeptala se Elain tiše.

„Je tam příliš mnoho uší,“ odpověděl Mat.

„Máš podezření, že je uvnitř velitelství špeh…“

„Počkej,“ řekl Mat, vzal ji za paži a odtáhl stranou. Přátelsky kývl na pár smrtonošů. Zabručeli odpověď. Na Smrtonosnou gardu byli přímo upovídaní.

„Můžeš klidně mluvit,“ řekla Elain. „Právě jsem vytvořila ochranu proti odposlechu.“

„Díky,“ přikývl Mat. „Chci, abys nebyla na velitelství. Řeknu ti, co dělám. Když se něco pokazí, budeš muset vybrat jiného generála, dobře?“

„Mate,“ řekla Elain„ jestli si myslíš, že je tam špeh…“

„Já vím, že je tam špeh,“ odvětil Mat, „a tak toho chlapíka využiju. Bude to fungovat. Věř mi.“

„Ano, a ty sám si věříš natolik, že už jsi vymyslel záložní plán pro případ, že selžeš.“

Na to neodpověděl a kývl na Birgitte. Ta se nenuceně rozhlížela kolem a dávala pozor, jestli se k nim někdo nesnaží příliš přiblížit.

„Jak dobrá jsi v kartách, Elain?“ zeptal se Mat.

„V… Mate, teď není čas na hazard.“

„Teď je přesně ten správný čas na hazard, Elain. Vidíš, jak velkou početní převahu nepřítel má? Cítíš zemi, když Demandred útočí? Máme štěstí, že se nerozhodl cestovat přímo sem na velitelství – předpokládám, že se bojí, že se Rand schovává někde tady a on by padl do léčky. Ale krev a zatracenej popel, je silný. Když nebudeme riskovat, umřeme. Je s námi konec. Jsme mrtví.“

Ztichla.

„Něco musíš o kartách vědět,“ řekl Mat a zvedl prst. „Karty nejsou jako kostky. V kostkách chceš vyhrát tolik hodů, kolik jen jde. Spousta hodů, spousta výher. Je to náhoda, rozumíš? Ale v kartách ne. V kartách musíš ostatní přinutit, aby začali sázet. Pořádně sázet. Toho dosáhneš tím, že je necháš trochu vyhrát. Nebo hodně.

Tady to není tak těžký, protože je jich mnohem víc než nás. Jediný způsob, jak vyhrát, je vsadit všechno na tu správnou hru. V kartách můžeš devětadevadesátkrát prohrát, ale když vyhraješ tu správnou hru, vyjdeš z toho jako vítěz. Pokud protivník začne bezhlavě riskovat. Pokud dokážeš uhlídat prohry.“

„A tohle děláš?“ zeptala se Elain. „Předstíráš, že prohráváme?“

„Zatracenej popel, ne,“ řekl Mat. „To se předstírat nedá. To by prohlídl. Já prohrávám, ale taky pozoruju. Držím se zpátky na poslední sázku, tu, která by to všechno mohla vyhrát.“

„Takže kdy začneme?“

„Až přijdou správné karty,“ řekl Mat. Zvednutou rukou zarazil její námitku. „Já to poznám, Elain. Prostě to zatraceně poznám. To je všechno, co můžu říct.“

Založila si ruce nad vypouklým břichem. Světlo, každý den vypadalo větší. „Dobře. Jaké máš plány s andorskými jednotkami?“

„Tama a jeho muže už jsem rozmístil podél řeky u ruin,“ řekl Mat. „Pokud jde o zbytek tvých vojsk, byl bych rád, abyste šli pomoct k brodu. Demandred nejspíš spolíhá na to, že se ti trolloci na sever odtud dostanou přes řeku a zaženou naše obránce po proudu na šajnarské straně, zatímco zbytek trolloků a Šařani slezou z Výšin, aby nás zatlačili zpátky přes brod a proti proudu.

Prostě se nás pokusí sevřít a obklíčit. Až na to, že Demandred poslal vojáky proti proudu Mory, aby řeku přehradili, a to se jim brzo povede. Uvidíme, jestli se toho dá nějak využít v náš prospěch. Ale jakmile řeka přestane téct, budeme muset mít na místě silnou obranu, aby zastavila trolloky, až se pokusí přehnat přes koryto. Na to budu potřebovat tvoje vojáky.“

„Půjdeme,“ řekla Elain.

„My?“ vyjela na ni Birgitte.

„Pojedu se svými vojáky,“ řekla Elain cestou k uvázaným koním. „Je čím dál tím jasnější, že tady nebudu schopná nic udělat, a Mat chce, abych nebyla na velitelském stanovišti. Takže zatraceně půjdu.“

„Do bitvy?“ zeptala se Birgitte.

„My už v bitvě jsme, Birgitte,“ řekla Elain. „Tihle šarští usměrňovači by mohli během pár minut zařídit, aby na pohorek Dašar a tuhle proláklinu útočilo deset tisíc mužů. Pojď. Slibuju, že ti dovolím obklopit mě tolika gardisty, že nebudu moct ani kýchnout, aniž bych jich tucet nepoprskala.“

Birgitte vzdychla a Mat se na ni chlácholivě podíval. Kývnutím se s ním rozloučila a pak společně s Elain odešly.

Dobře, pomyslel si Mat a obrátil se zpátky k velitelskému stanovišti. Elain dělala, co musí, a Talmanes pochopil jeho znamení. A teď ta skutečná výzva.

Dokáže přesvědčit Tuon, aby udělala, co on chce?

Galad vedl kavalerii dětí Světla do útoku obchvatem kolem Mory nedaleko ruin. Trolloci tady vybudovali další plovoucí mosty a těla se zde vznášela hustě jako podzimní listí pokrývající hladinu jezírka. Lučištníci odvedli dobrou práci.

Ti trolloci, kterým se konečně podařilo přejít, se teď museli postavit dětem. Galad se předklonil, pevně sevřel kopí a rozsekl mohutnému trollokovi s medvědí tváří krk; jel dál, z hrotu kopí crčela krev a trollok za ním padl na kolena.

Nasměroval svého koně Sidamu do houfu trolloků a srážel je nebo nutil uskakovat z cesty. Síla jezdeckého útoku spočívala v množství jezdců a trolloci, které Galad přinutil uhnout, mohli být podupáni koňmi za ním.

Po jeho útoku následoval výstřel Tamových mužů, kteří ostřelovali hlavní masu trolloků, když klopýtala na břehy řeky. Ti za nimi se tlačili přes ně a dupali po raněných.

Když jim při útoku – který se prohnal napříč předními řadami trolloků – došli nepřátelé, ke Galadovi se připojil Golever a několik dalších dětí. Společně se svými muži vzepjali koně, obrátili se a se zvednutými kopími se tryskem hnali zpátky, aby našli oddělené skupinky lidí, kteří bojovali sami.

Zdejší bitevní pole bylo obrovské. Galad strávil téměř hodinu tím, že hledal takové hloučky, zachraňoval je a posílal je k ruinám, aby z nich Tam nebo některý z jeho kapitánů mohli vytvořit nové prapory. Pomalu, jak jejich řady řídly, se původní oddíly začaly mísit. Žoldnéři nebyli jediní, kdo teď s dětmi jezdil. Galad měl pod svým velením Ghealdaňany, muže z okřídlené gardy a dva strážce. Klinea a Alixe. Oba přišli o své Aes Sedai. Galad nepředpokládal, že vydrží dlouho, ale bojovali se strašlivou zuřivostí.

Poté, co poslal k ruinám další skupinu přeživších, Galad zpomalil Sidamu do kroku a poslouchal jeho namáhavé oddechování. Toto bojiště u řeky se změnilo na krvavou změť těl a bahna. Cauthon měl pravdu, když nechal děti tady. Možná Galad toho muže podcenil.

„Jak dlouho už bojujeme, co myslíš?“ zeptal se Golever, který jel vedle něj. Tabard měl servaný, takže byla vidět jeho kroužková košile. Část kroužků na pravém boku rozdrtila trolločí čepel. Košile držela pohromadě, ale krvavá skvrna ukazovala, že mnoho článků prorazilo skrz Goleverovu prošívanici a zarazilo se mu do boku. Krvácení nevypadalo až tak zle, takže Galad nic neřekl.

„Už je poledne,“ odhadl Galad, přestože pro mraky neviděl slunce. Byl si poměrně jistý, že už bojují čtyři nebo pět hodin.

„Myslíš, že toho na noc nechají?“ zeptal se Golever.

„Pochybuju,“ odpověděl Galad. „Pokud tahle bitva potrvá tak dlouho.“

Golever na něj ustaraně pohlédl. „Myslíš…“

„Nedokážu sledovat, co se děje. Nakolik můžu říct, Cauthon sem poslal spoustu vojáků a stáhl všechny z Výšin. Nevím proč. A voda v řece… připadá ti, že teče nepravidelně? Boj proti proudu nejspíš neprobíhá dobře…“ Zavrtěl hlavou. „Možná kdybych viděl větší kus bojiště, pochopil bych, jaký má Cauthon plán.“

Byl voják. Voják nemusel rozumět všemu, co se v bitvě děje, aby mohl poslouchat rozkazy. Nicméně Galad byl obvykle schopen si z rozkazů, které dostával, dát dohromady strategii vlastní strany.

„Představoval sis někdy tak obrovskou bitvu?“ zeptal se Golever a otočil hlavu. Argandovi pěšáci se u řeky srazili s trolloky. Přes řeku pronikalo stále víc a víc zplozenců Stínu – Galad si s leknutím uvědomil, že voda už úplně přestala téct.

Poslední hodinu zplozenci Stínu získávali pozice. Bude to tvrdý boj, ale naštěstí, se všemi těmi trolloky, které předtím pobili, byly teď síly vyrovnanější. Cauthon věděl, že řeka přestane téct. Proto sem poslal tolik vojáků, aby zastavili ten nápor z druhé strany.

Světlo, pomyslel si Galad. Sleduju hru rodů přímo na bojišti. Ano, rozhodně Cauthona podcenil.

Asi dvacet kroků před nimi náhle z oblohy spadla olověná koule s červeným fáborkem a trefila mrtvého trolloka do hlavy. Vysoko nad nimi zavřískl raken a letěl dál svou cestou. Galad pobídl Sidamu vpřed a Golever sesedl a přinesl mu zprávu. Průchody byly užitečné, ale rakeni mohli vidět celé bojiště, vyhledat konkrétní lidi a doručit rozkazy.

Golever mu podal zprávu a Galad vytáhl z kožené obálky, kterou nosil v botě, svůj šifrovací klíč. Šifra byla prostá – seznam číslic a vedle nich napsaná slova. Pokud v rozkaze nebylo společně použito správné slovo a správné číslo, pak byl rozkaz podezřelý.

Damodrede, stálo v rozkaze, vezmi tucet nejlepších mužů ze svojí dvaadvacáté setniny a přesuňte se podél řeky k Hawalskému brodu. Když uvidíte Elaininu zástavu, zůstaňte stát a čekejte na další rozkazy. PS. Pokud uvidíš nějaké trolloky s holema, navrhuju, abys s nima nechal bojovat Golevera, protože vím, že ty máš s takovýma problémy. Mat.

Galad vzdychl a ukázal dopis Goleverovi. Podle šifrovacího klíče byl rozkaz v pořádku; číslo dvacet dva a „hůl“ tam byly společně.

„Co po nás chce?“ zeptal se Golever.

„Kéž bych to věděl,“ řekl Galad. To by vážně rád.

„Půjdu sehnat chlapy,“ řekl Golever. „Předpokládám, že budeš chtít Hameše, Malloneho, Brokela…“ Prošel celý seznam.

Galad přikývl. „Dobrý výběr. No, nemůžu tvrdit, že mě ten rozkaz rmoutí. Zdá se, že moje sestra vstoupila na bojiště. Dám na ni pozor.“ Kromě toho se chtěl podívat na další část bitevního pole. Třeba mu to pomůže pochopit, co Cauthon dělá.

„Jak rozkazuješ, pane velící kapitáne,“ řekl Golever.

Temný zaútočil.

Byl to pokus roztrhat Randa na kusy, kousek po kousku ho zničit. Temný se snažil získat samotné základy, které tvořily Randovu podstatu, a zničit je.

Rand nemohl popadnout dech, nemohl vykřiknout. Tento útok nesměřoval proti jeho tělu, protože na tomto místě skutečné tělo neměl, jen vzpomínku na ně.

Rand se udržel pohromadě. S námahou. Tváří v tvář tomuto děsivému útoku se jakákoli představa, že Temného porazí – že ho zabije – vypařila. Rand by nedokázal porazit nic. Stěží se držel.

Nedokázal by ten pocit popsat, ani kdyby se snažil. Bylo to, jako by ho Temný trhal na kusy a zároveň se ho snažil úplně rozdrtit a útočil na Randa z nekonečného množství směrů najednou jako vlna.

Rand padl na kolena. Byla to vlastně představa toho, že to udělal, ale připadala mu skutečná.

Uplynula věčnost.

Rand ji protrpěl. Ten drtivý tlak, hluk zkázy. Přestál to na kolenou, prsty napjaté jako drápy, čelo zbrocené potem. Přetrpěl to a vzhlédl.

„To je všechno, co máš?“ zavrčel.

JÁ ZVÍTĚZÍM.

„Posílils mě,“ řekl Rand chraptivě. „Pokaždé, když jste se mě ty nebo tvoji pochopové pokusili zničit, bylo vaše selhání jako kovářské kladivo, bušící do železa. Tento tvůj pokus…“ Rand se zhluboka nadechl. „Tento tvůj pokus je jako nic. Já se nezlomím.“

MÝLÍŠ SE. TOTO NENÍ POKUS TĚ ZNIČIT. TOTO JE PŘÍPRAVA.

„Na co?“

ABYCH TI UKÁZAL PRAVDU.

Úlomky vzoru… vlákna… náhle zavířily před Randem poté, co se oddělily od hlavní masy světla jako stovky drobných plynoucích potůčků. Věděl, že to ve skutečnosti není vzor, o nic víc, než to, co viděl jako sebe, bylo skutečně jeho tělo. Když si jeho mysl vykládala něco tak ohromného jako tkanivo stvoření, potřebovala nějaké symboly. Toto si jeho vědomí vybralo.

Vlákna se otáčela, ne nepodobná vláknům v tkanivu jediné síly, až na to, že jich zde byly tisíce a tisíce a barvy byly různorodější a zářivější. Jednotlivá vlákna byla rovná, jako pevně natažený provaz. Nebo paprsek světla.

Přicházela společně, jako látka z tkalcovského stavu, a vytvářela kolem něj obraz. Země se slizkou půdou, rostliny s černými skvrnami, stromy s větvemi povislými jako paže, zbavené vší síly.

Stalo se z toho místo. Skutečnost. Rand se zvedl a ucítil půdu pod nohama. Cítil ve vzduchu kouř. Slyšel… nářek utrpení. Otočil se a zjistil, že stojí na převážně holém svahu nad temným městem s hradbami z černého kamene. Uvnitř se choulily domy, skrčené a pochmurné, jako kobky.

„Co je to?“ zašeptal Rand. Něco mu na tom místě bylo povědomé. Podíval se vzhůru, ale kvůli mrakům, které ovládaly celou oblohu, neviděl slunce.

TO, CO BUDE.

Rand sáhl po jediné síle, ale s odporem ucukl. Poskvrnění se vrátilo, ale bylo horší – mnohem horší. To, co dříve býval tmavý povlak na žhnoucí záři saidínu, byla nyní hustá špína tak silná, že jí nedokázal proniknout. Musel by se vpít do temnoty, obklopit se jí, aby našel jedinou sílu pod ní – pokud tam tedy vůbec ještě byla. Už jen při pouhé té myšlence mu do krku stoupla žluč a musel se hodně snažit, aby nezačal zvracet.

Nedaleká pevnost jej přitahovala. Proč měl pocit, že toto místo zná? Byl v Morně; z rostlin to bylo jasné. A kdyby to nestačilo, cítil hnilobu ve vzduchu. Bylo tu horko jako v létě v bažině – navzdory mrakům úmorné a vysilující.

Sešel po nízkém úbočí a zahlédl postavy, pracující opodál. Muži se sekerami, kteří poráželi stromy. Byl jich možná tucet. Když se k nim Rand přiblížil, pohlédl stranou a v dálce spatřil nicotu, která byla Temným, jak pohlcuje kus krajiny jako jáma na obzoru. Připomínka, že to, co Rand vidí, není skutečné?

Prošel kolem pařezů, které zde zůstaly po poražených stromech. Sbírali zde muži dřevo? Bušení seker a chování mužů nijak nepřipomínalo neochvějnou sílu, kterou si Rand spojoval s dřevorubci. Rány byly lhostejné a muži pracovali s pokleslými rameny.

Ten muž vlevo… Když se k němu Rand přiblížil, poznal ho, navzdory shrbené postavě a vrásčité kůži. Světlo. Tamovi muselo být přinejmenším sedmdesát, možná osmdesát. Proč je tady venku a tak tvrdě pracuje?

Je to přelud, pomyslel si Rand. Noční můra. Výtvor Temného. Není to skutečné.

Přesto, když se nacházel uvnitř, bylo pro Randa těžké nechovat se, jako by to vše bylo opravdu skutečné. A svým způsobem bylo. Temný to vytvořil s použitím stínem zahalených vláken vzoru – možností, které se rozbíhaly od stvoření jako vlny od oblázku, který jste hodili do jezírka.

„Otče?“ zeptal se Rand.

Tam se obrátil, ale jeho oči se neupřely na Randa.

Rand vzal Tama za rameno. „Otče!“

Tam chvíli tupě stál a pak se vrátil k práci a zvedl sekeru. Dannil a Jori bušili poblíž do pařezu. Také zestárli a nyní z nich byli muži v pozdním středním věku. Dannil vypadal, že má nějakou hroznou nemoc, měl bledou tvář a kůži popraskanou vředy.

Joriho sekera se zabořila hluboko do neplodné země a z půdy vyrazila černá záplava – hmyz, který se ukrýval u základů pařezu. Ostří proniklo jejich hnízdem.

Hmyz se vyrojil a jako blesk vyběhl po topůrku a pokryl Joriho. Ten vřeštěl a tloukl do něj, ale oni mu vlezli do otevřených úst. Rand o nich už slyšel, byl to smrtící roj, jedno z mnoha nebezpečí Momy. Zvedl k Jorimu ruku, ale muž se sesunul na bok; zemřel, tak rychle, jako se člověk stačí nadechnout.

Tam zaječel hrůzou a rozběhl se pryč. Rand se prudce otočil, když jeho otec na útěku před rojem vběhl do hustého křoví poblíž. Z větve se něco vymrštilo, rychle jako prásknutí bičem, omotalo se Tamovi kolem krku a trhnutím ho zastavilo.

„Ne!“ řekl Rand. Nebylo to skutečné. Přesto se nemohl dívat, jak jeho otec umírá. Probil se skrz odpornou temnotu poskvrnění a sevřel zdroj. Poskvrnění jako by se ho snažilo udusit a Rand se po několik mučivých chvil snažil najít saidín. Když se mu ho podařilo uchopit, byl to jenom pramínek.

Stejně ho spředl, zařval a vyslal stužku ohně, aby spálil šlahoun, který se zmocnil jeho otce. Tam vypadl ze sevření zmítající se umírající rostliny.

Tam se nehýbal. Jeho mrtvé oči zíraly k obloze.

„Ne!“ Rand se obrátil ke smrtícímu roji. Tkanivem ohně ho zničil. Uplynuly jen vteřiny, ale z Joriho zůstaly pouze kosti.

Hořící hmyz praskal.

„Usměrňovač,“ vydechl Dannil, který se krčil opodál a s vyvalenýma očima Randa pozoroval. Ostatní dřevorubci uprchli do divočiny. Rand několik z nich slyšel vřískat.

Rand se nedokázal ubránit zvracení. Poskvrnění… bylo tak strašlivé, tak hnilobné. Už nedokázal zdroj udržet.

„Pojď,“ řekl Dannil a popadl Randa za ruku. „Pojď, potřebuju tě!“

„Dannile,“ zaskřehotal Rand a zvedl se. „Ty mě nepoznáváš?“

„Pojď,“ zopakoval Dannil a táhl Randa k pevnosti.

„Já jsem Rand. Rand, Dannile. Drak Znovuzrozený.“

V Dannilových očích nezasvitlo žádné poznání.

„Co vám to udělal?“ zašeptal Rand.

ONI TĚ NEZNAJÍ, PROTIVNÍKU. PŘEDĚLAL JSEM JE. VŠECHNO PATŘÍ MNĚ. NEBUDOU VĚDĚT, ŽE PROHRÁLI. BUDOU ZNÁT POUZE MĚ.

„Odmítám tě,“ zašeptal Rand. „Odmítám tě.“

TO, ŽE ODMÍTNEŠ SLUNCE, HO NEPŘIMĚJE ZAPADNOUT. TO, ŽE ODMÍTNEŠ MĚ, NEZABRÁNÍ MÉMU VÍTĚZSTVÍ.

„Pojď,“ řekl Dannil a táhl Randa za sebou. „Prosím. Musíš mě zachránit!“

„Ukonči to,“ řekl Rand.

UKONČIT TO? ŽÁDNÉ KONCE NEJSOU, PROTIVNÍKU. JE TO. VYTVOŘIL JSEM TO.

„Představuješ si to.“

„Prosím,“ řekl Dannil.

Rand se nechal táhnout k temné pevnosti. „Cos to tam venku dělal, Dannile?“ vyptával se Rand. „Proč sbírat dřevo v Morně? Není to bezpečné.“

„Byl to náš trest,“ zašeptal Dannile. „Ty, kdo našeho pána zklamou, pošlou ven a přikážou jim přinýst strom, který vlastníma rukama porazili. Když tě nedostane smrtící roj nebo haluze, zvuk sekání dřeva přitáhne jiný věci…“

Když vstoupili na cestu, vedoucí do města a jeho temné pevnosti, Rand svraštil čelo. Ano, toto místo bylo povědomé. Kameniční cesta, pomyslel si překvapeně Rand. A to před námi… Pevnost se tyčila na místě, kde se kdysi uprostřed Emondovy Role rozkládal Trávník.

Moma pohltila Dvouříčí.

Mraky na obloze jako by se tlačily na Randa a on v hlavě slyšel Joriho křik. Opět viděl Tama, jak se zmítá v sevření škrtící rostliny.

Není to skutečné.

Toto se stane, pokud Rand selže. Záviselo na něm tolik lidí… tolik. Některé skutečně zklamal. Musel se ze všech sil bránit, aby si v duchu neprocházel seznam těch, kteří v jeho službách zemřeli. Dokonce i když jiné zachránil, tyto ochránit nedokázal.

Byl to útok jiného druhu než ten, který se pokusil zničit jeho podstatu. Rand to cítil, cítil, jak Temný svými výhonky násilně proniká do Randovy mysli a zamořuje ji obavami, pochybnostmi a strachem.

Dannil ho vedl k hradbám vesnice, kde bránu střežila dvojice myrddraalů v nehybných pláštích. Klouzavě se posunuli vpřed. „Poslali tě nasbírat dřevo,“ zašeptal jeden příliš bílými rty.

„Já… přivedl jsem tohohle!“ řekl Dannil a odklopýtal stranou. „Dar pro našeho pána! Umí usměrňovat. Našel jsem ho pro vás!“

Rand zavrčel a opět se vrhl po jediné síle a ponořil se do špíny. Dostal se k pramínku saidínu a sevřel ho.

Okamžitě mu ho něco vyrazilo z ruky. Mezi něj a vzor zapadl štít.

„Není to skutečné,“ zašeptal, když se obracel, aby se podíval, kdo to usměrnil.

Městskou bránou procházela Nyneiva, oblečená v černém. „Divý muž?“ zeptala se. „Neodhalený? Jak přežil tak dlouho? Vedl sis dobře, Dannile. Vracím ti zpátky tvůj život. Už znovu nezklam.“

Dannil se rozbrečel radostí a pak se kolem Nyneivy protáhl do města.

„Není to skutečné,“ řekl Rand, když ho Nyneiva spoutala v tkanivu vzduchu a pak ho za oběma myrddraaly, kteří si tam pospíšili ještě před ní, vtáhla do Temného verze Emondovy Role. Nyní to bylo velké město. Domy působily jako myši, které se k sobě choulí před kočkou, a všechny byly stejně jednotvárně bezvýrazné. Uličkami pospíchali lidé se sklopenýma očima.

Lidé se před Nyneivou rozbíhali a někteří ji oslovovali „vládkyně“. Jiní jí říkali Vyvolená. Dva myrddraalové se jako stíny hnali městem. Když Rand s Nyneivou dorazili k pevnosti, na nádvoří už se shromáždil hlouček. Dvanáct lidí – Rand cítil, že čtyři muži mezi nimi drží saidín, i když jediný, koho mezi nimi poznal, byl Darner Flinn. Pár žen byla děvčata, která znával v Dvouříčí.

Bylo jich třináct. A třináct myrddraalů, kteří se sházeli pod zataženou oblohou. Poprvé od chvíle, kdy vidění začalo, pocítil Rand strach. Tohle ne. Cokoli, jenom ne tohle.

Co kdyby ho obrátili? Toto nebylo skutečné, ale byla to jedna verze reality. Zrcadlový svět, vytvořený Temným. Co by s Randem udělalo, kdyby ho tady obrátili? Nechal se tak snadno chytit do pasti?

Začal se v poutech vzduchu vyděšeně zmítat. Samozřejmě mu to nebylo k ničemu.

„Ty jsi zajímavý,“ otočila se k němu Nyneiva. Nevypadala ani o den starší, než když ji nechal v jeskyni, ale byly zde jiné rozdíly. Opět měla vlasy spletené do copu, ale tvář měla hubenější a… nelítostnější. A ty oči.

Ty oči byly úplně špatné.

„Jak jsi tam venku přežil?“ zeptala se ho. „Jakjsi tak dlouho unikal odhalení?“

„Přišel jsem z místa, kde Temný nevládne.“

Nyneiva se zasmála. „Směšné. Pohádka pro děti. Veliký pán vládl vždy.“

Rand to viděl. Jeho spojení se vzorem, třpytivé polopravdy a tmavé cesty. Tato možnost… mohla nastat. Byla to jedna z cest, kterými se svět mohl vydat. Tady Temný v Poslední bitvě zvítězil a kolo času rozbil.

To mu umožnilo ho předělat a nově upříst vzor. Všichni, kdo byli naživu, zapomněli na minulost a nyní věděli pouze to, co do jejich myslí vložil Temný. Rand dokázal vyčíst pravdu a dějiny tohoto místa z vláken vzoru, jichž se předtím dotkl.

Nyneiva, Egwain, Logain a Kadsuane nyní patřili k Zaprodancům, když je proti jejich vůli obrátili ke Stínu. Moirain popravili, protože byla příliš slabá.

Elain, Min, Aviendha… ty předali k nekonečným mukám v Šajol Ghúlu.

Svět byl jako oživlá noční můra. Každý ze Zaprodanců vládl jako tyran ve svém vlastním kousku světa. Nekonečný podzim, v němž proti sobě vrhali armády, hrůzopány a různé frakce. Věčná bitva.

Moma sahala ke všem oceánům. Seančan už neexistoval, byl zničen a sežehnut tak, že už tam nedokázaly přežít ani krysy a vrány. Každého, kdo dokázal usměrňovat, v mládí objevili a obrátili. Temný nehodlal riskovat, že někdo světu opět přinese naději.

A nikdo nikdy nepřinese.

Když třináctka začala usměrňovat, Rand vykřikl.

„Tohle je to nejhorší, co dokážeš?“ zaječel.

Tlačili svou vůlí proti jeho. Cítil je, jako když mu do lebky vtloukají hřebíky a prorážejí masem. Vší silou je tlačil zpět, ale další začali tlačit a nepřestávali. Každý úder byl jako rána sekerou, která je stále blíž a blíž tomu, aby se do něj zabořila.

A TAK VÍTĚZÍM.

Randa tvrdě zasáhl pocit selhání – vědomí, že to, co se tady stalo, je jeho vina. Nyneiva a Egwain, které kvůli němu obrátili ke Stínu. Ti, které miloval, se stali hračkami Stínu.

Rand je měl ochránit.

VÍTĚZÍM. OPĚT.

„Myslíš, že jsem stejný kluk, kterého se Išamael tak moc snažil vyděsit?“ vykřikl Rand, který potlačil hrůzu a hanbu.

BOJ SKONČIL.

„JEŠTĚ ANI NEZAČAL!” zaječel Rand.

Realita kolem něj se roztříštila na stužky světla. Nyneivina tvář se rozpadla jako krajka, v níž se uvolnilo vlákno. Země se rozmělnila a pevnost přestala existovat.

Rand vypadl z pout vzduchu, která zde nikdy zcela nebyla. Křehká realita, kterou Temný vytvořil, se rozpadla na jednotlivé součásti. Vlákna světla kroužila ven a chvěla se jako struny harfy.

Čekala, až budou spředena.

Rand se zhluboka nadechl skrz zaťaté zuby a vzhlédl k temnotě za vlákny. „Tentokrát nebudu nečinně sedět a snášet to, Šej’tane. Nebudu vězněm tvých nočních můr. Stal jsem se něčím větším, než jsem býval kdysi.“

Rand sevřel vlákna, která vířila kolem něj a vzal si je – stovky a stovky. Nebyl zde žádný oheň, vzduch, země, voda nebo duch… tyto byly nějak prvotnější, nějak různorodější. Každé vlákno bylo samostatné a jedinečné. Místo pěti sil jich byly tisíce.

Rand je vzal, shromáždil a držel v ruce tkanivo samotného stvoření.

Pak ho usměrnil a spředl v jinou možnost.

„A teď,“ řekl Rand, zhluboka oddechoval a snažil se zahnat hrůzy, které viděl. „Teď já ukážu tobě, co se stane.“

Bryne se uklonil. „Muži jsou na pozici, matko.“

Egwain se zhluboka nadechla. Mat poslal vojska Bílé věže na druhou stranu vyschlého říčního koryta pod brodem a kolem západní strany bažin; nastal čas, aby se k nim Egwain připojila. Chvíli váhala a dívala se průchodem k Matovu velitelskému stanovišti. Egwain se setkala s pohledem té Seančanky na druhé straně stolu, kde majestátně seděla na trůnu.

Ještě jsem s tebou neskončila, pomyslela si Egwain.

„Pojďme,“ řekla, obrátil se a mávla na Yukiri, ať zavře průchod do Matový budovy. Vyšla ven ze stanu a cestou prsty přejížděla po Vorově sa’angrialu, který držela v ruce.

Venku něco spatřila a zarazila se. Něco nepatrného na zemi. Pavučinovité praskliny v kamenech. Sklonila se.

„Je jich kolem pořád víc. matko,“ řekla Yukiri, která se sklonila vedle ní. „Myslíme si, že když hrůzopáni usměrňují, můžou se ty praskliny šířit. Zvlášť když používají odřivous…“

Egwain je cítila. Přestože na dotek vypadaly jako obyčejné praskliny, otevíraly se do naprosté nicoty. Temnoty mnohem hlubší, než jakou by mohly způsobit stíny v obyčejných puklinách.

Spředla všech pět sil dohromady a vyzkoušela praskliny. Ano…

Nebyla si jistá, co přesně dělá, ale nezralé tkanivo pokrylo praskliny jako obvaz. Temnota vybledla a nechala za sebou jen obyčejné trhliny – a tenký povlak krystalů.

„Zajímavé,“ řekla Yukiri. „Co to bylo za tkanivo?“

„Nemám tušení,“ řekla Egwain. „Připadalo mi to správné. Gawyne, byl jsi…“ Její slova se vytratila.

Gawyn.

Egwain se polekaně narovnala. Mamě si vzpomínala, jak odchází z jejího velitelského stanu, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Jak je to dlouho? Pomalu se otáčela a snažila se vycítit, kde je. Pouto jí umožní určit, kterým směrem se nachází. Když se ocitla čelem k němu, zastavila se.

Hleděla k řečišti těsně nad brodem, kde Mat rozmístil Elaininy síly.

Světlo…

„Co je?“ zeptala se Silviana.

„Gawyn se vydal bojovat,“ řekla Egwain a s námahou zachovala klidný hlas. Ten zabedněný pitomec! Copak nemohl pár hodin počkat, než její armády zaujmou pozici? Věděla, že dychtí po boji, ale měl se alespoň zeptat!

Bryne tiše zaúpěl.

„Pošli někoho, ať ho přivede,“ řekla Egwain. Teď mluvila chladným, rozzlobeným hlasem. Nedokázala to změnit. „Zřejmě se přidal k andorským vojskům.“

„Já se o to postarám,“ řekl Bryne s jednou rukou na jílci meče a druhou nataženou k jednomu z pacholků. „Nedá se mi svěřit velení vojska. Alespoň tohle můžu udělat.“

Dávalo to smysl. „Vezmi si s sebou Yukiri,“ řekla. „Jakmile mého hloupého strážce najdeš, přicestujte za námi na západ od bažin.“

Bryne se uklonil a odešel. Siuan ho nerozhodně sledovala.

„Můžeš jít s ním,“ řekla Egwain.

„Potřebuješ mě tam?“ zeptala se Siuan.

„Vlastně…“ Egwain ztišila hlas. „Chci, aby se někdo, kdo je zvyklý naslouchat nevyslovenému, přidal k Matoví a seančanské císařovně.“

Siuan přikývla a zatvářila se souhlasně, ba dokonce pyšně. Egwain byla amyrlin; ani jeden z těchto pocitů od Siuan nepotřebovala, ale přesto to z ní sňalo trochu té zdrcující únavy.

„Vypadáš pobaveně,“ řekla Egwain.

„Když jsme se s Moirain vypravily hledat toho kluka,“ řekla Siuan, „netušila jsem, že nám vzor pošle i tebe.“

„Toho, kdo tě vystřídá?“ zeptala se Egwain.

„Jak královna stárne,“ řekla Siuan, „začíná přemýšlet o svém odkazu. Světlo, nejspíš o tom začne přemýšlet každá paní domu. Bude mít dědice, který udrží to, co vytvořila? Když žena nabývá moudrosti, uvědomuje si, že to, čeho ona sama dosáhla, bledne ve srovnání s tím, čeho může dosáhnout její odkaz.

Ano, asi tě nemůžu prohlašovat tak úplně za svou, a zrovna mě nepotěšilo, že jsem byla vystřídána. Ale je… uklidňující vědět, že jsem se na tom, co přijde, podílela. A kdyby si žena měla přát svůj odkaz, nemohla by snít o ničem ohromnějším, než jsi ty. Děkuju ti. Pohlídám ti tu Seančanku a možná chudince Min pomůžu vydrápat se z té sítě s piraňami, do které spadla.“

Siuan vyrazila pryč a v chůzi volala na Yukiri, ať jí otevře průchod, než odejde s Brynem. Egwain se usmála, když viděla, jak dává generálovi pusu. Siuan. Líbá muže na veřejnosti.

Silviana usměrnila a Egwain se vytáhla do Daišarova sedla, zatímco se před nimi otvíral průchod. Podržela před sebou Vorův sa’angrial, objala zdroj a za oddílem věžové gardy proklusala průchodem. Okamžitě na ni zaútočil zápach kouře.

Na druhé straně na ni čekal vrchní kapitán Chubain. Tmavovlasý muž jí vždy na takové postavení připadal příliš mladý, ale předpokládala, že každý velitel nemusí mít šediny jako Bryne. Konec konců svěřili tuto bitvu někomu jen o něco staršímu, než je ona, a ona sama byla nejmladší amyrlin v historii.

Egwain se obrátila k Výšinám a zjistila, že je kvůli ohňům planoucím na svahu a východním okraji bažin sotva vidí.

„Co se stalo?“ zeptala se.

„Zápalné šípy,“ řekl Chubain, „které vystřelili naši lučištníci u řeky. Nejdřív jsem si myslel, že se Cauthon zbláznil, ale teď chápu, proč to udělal. Střílel na trolloky, aby zapálil bojiště na Výšinách a jejich úpatí, aby nám tak poskytl krytí. Porost je tam suchý jako troud. Oheň prozatím zahnal trolloky a šarskou kavalerii zpátky nahoru na svah. A myslím, že Cauthon počítá s tím, že kouř zamaskuje náš přesun kolem bažin.“

Stín bude vědět, že se tam někdo přesouvá, ale kolik vojáků a v jakém složení… místo na výhodnější pozici na vrcholku Výšin se bude muset spoléhat na zvědy.

„Naše rozkazy?“ řekl Chubain.

„On ti je neřekl?“ zeptala se Egwain.

Chubain zavrtěl hlavou. „Jenom nás sem umístil.“

„Budeme se přesouvat po západní straně bažiny a dostaneme se k Šařanům zezadu,“ řekla.

Chubain zabručel. „To naše síly hodně roztříští. A teď na ně bude na Výšinách útočit poté, co jim je přenechal?“

Na to neměla odpověď. Nu, v podstatě to byla ona, kdo Matoví svěřil velení. Ještě jednou se podívala přes bažinu k místu, kde cítila Gawyna. Bude bojovat u…

Egwain se zarazila. Ze své předchozí pozice Gawyna cítila ve směru řeky, ale poté, co prošla průchodem, měla lepší představu, kde se nachází. Nebyl u řeky s Elaininým vojskem.

Gawyn byl na samotných Výšinách, kde měl Stín nejsilnější pozici. Světlo! pomyslela si. Gawyrte… Co to děláš?

Gawyn kráčel kouřem. Jeho černé úponky se vinuly kolem něj a horko kouřící trávy mu zahřívalo boty, ale tady na vrcholku Výšin už oheň převážně dohořel a zanechal po sobě zemi ztmavlou popelem.

Viděl ležící začerněná těla a rozbité draky, podobné hromadám strusky nebo uhlí. Gawyn věděl, že občas, aby obnovili pole, sedláci spálí rostliny z předchozího roku. Nyní hořel samotný svět. Zatímco procházel vířícím černým kouřem – s mokrým kapesníkem ovázaným přes obličej – modlil se za obnovu.

Po celé zemi se jako pavučina táhly praskliny. Stín tuto zemi ničil.

Na Výšinách shlížejících na Hawalský brod se shromažďovali další trolloci, přestože hrstka se jich bavila rýpáním do těl na svahu. Možná je přilákal pach spáleného masa. Z kouře se vynořil myrddraal a začal jim spílat v jazyce, jemuž Gawyn nerozuměl. Myrddraal mrskal trolloky bičem do zad.

Gawyn ztuhl na místě, ale půlčlověk si ho nevšiml. Poháněl opozdilce k místu, kde se shromáždili zbývající trolloci. Gawyn čekal, tiše dýchal skrz kapesník a cítil, jak se kolem něj obtáčejí stíny Krvavých nožů. Tři prsteny s ním něco provedly. Cítil opojení, a když vykročil, pohybovaly se jeho údy příliš rychle. Nějakou dobu mu trvalo, než si na změny zvykl a při pohybu držel rovnováhu.

Zpoza nedaleké hromady trosek se zvedl trollok s vlčí tváří, větřil a hleděl za mizelcem. Pak se vyplížil z úkrytu s mrtvolou přehozenou přes rameno. Prošel ani ne dva kroky od Gawyna, zastavil se a znovu zavětřil. Pak se přikrčil a šel dál. Tělo, které měl přes rameno, za sebou vleklo strážcovský plášť. Chudák Symon. Už si nikdy nezahraje karty. Gawyn tiše zavrčel, a než se stačil zarazit, vrhl se vpřed. Provedl Polibek zmije, otočil se a usekl trollokovi hlavu.

Trolločí mršina se zhroutila na zem. Gawyn chvíli stál s taseným mečem, pak si v duchu vynadal, přikrčil se a couvl zpět do kouře. Ten zakryje jeho pach, zatímco vířící čerň jeho rozmazanou postavu. Hlupák, riskovat, že ho odhalí, jen proto, aby zabil jednoho trolloka. Symonova mrtvola stejně skončí v hrnci. Gawyn nemohl pobít celou armádu. Byl tady kvůli jedinému muži.

Gawyn se krčil a vyčkával, zda si jeho útoku někdo všiml. Možná by ho nebyli schopní vidět – nebyl si jistý, nakolik ho prsteny kryjí – ale kdokoli by se díval, viděl by trolloka padnout.

Žádné volání na poplach. Gawyn vstal a šel dál. Teprve pak si všiml, že má pod černým popelem červené prsty. Spálil si je. Bolest byla vzdálená. Prsteny. Dělalo mu problémy uvažovat jasně, ale to – naštěstí – nepotlačilo jeho schopnost bojovat. Pokud vůbec něco, byly teď jeho instinkty silnější.

Demandred. Kde je Demandred? Gawyn rychle křižoval vrcholek Výšin. Cauthon rozmístil své vojáky u řeky poblíž brodu, ale kvůli kouři nebylo vidět, kdo tam je. Na druhé straně bojovali Hraničáři s jednotkou šarské kavalerie. A přesto zde, na vrcholku, vládl navzdory přítomnosti zplozenců Stínu a Šařanů klid. Gawyn se nyní kradl podél zadních řad zplozenců Stínu a držel se míst s roštím a rostlinami. Vypadalo to, že si ho nikdo nevšiml. Byly zde stíny, a stíny znamenaly ochranu. Ohně dole v koridoru mezi Výšinami a bažinou uhasínaly. Připadalo mu, že tak rychle nemohly samy dohořet. Usměrňování?

Měl v úmyslu najít Demandreda tak, že zjistí, odkud přicházejí jeho útoky, ale pokud jen usměrňoval, aby uhasil ohně, pak…

Armáda Stínu se vrhla do útoku dolů ze svahu směrem k Hawalskému brodu. Přestože Šařané zůstávali vzadu, převážná většina trolloků vyrazila. Očividně měli v úmyslu prodrat se nyní vyschlým řečištěm a pustit se do Cauthonovy armády.

Pokud měl Cauthon v úmyslu vylákat všechny Demandredovy síly z Výšin, nepovedlo se mu to. Zůstalo zde mnoho Šařanů, jednotky pěchoty a kavalerie, které netečně sledovaly, jak se hřmící trolloci ženou do boje.

Podél svahu se ozvaly výbuchy a vyhazovaly trolloky do vzduchu jako špínu z vyklepávaného koberce. Gawyn se zarazil a přikrčil k zemi. Draci, těch pár, co ještě fungují. Mat je rozmístil někde za řekou; kvůli kouři bylo těžké určit jejich přesnou polohu. Podle zvuků jich bylo jenom asi tak půl tuctu, ale působili obrovské škody, zvlášť vzal-li v úvahu vzdálenost.

Nedaleko od něj nahoře na Výšinách vyrazilo směrem ke kouři z draků červené světlo. Gawyn se usmál. Mnohokrát děkuji. Položil ruku na meč. Nastal čas vyzkoušet, jak dobře ty prsteny pracují.

Sehnutý rychle vyrazil z úkrytu. Většina trolloků se valila dolů ze svahu a hnala se k suchému korytu. Útočily na ně šipky z kuší a šípy z luků a přilétla další salva z draků, kteří mírně změnili pozici. Cauthon nechal draky přesouvat a Demandredovi dělalo potíže je přesně zaměřit.

Gawyn proběhl mezi vyjícími zplozenci Stínu. Pod dusajícíma nohama za ním země duněla jako bušící srdce. Všude kolem vířil kouř a dusil ho v krku. Ruce měl začerněné a předpokládal, že tvář také. Doufal, že mu to pomůže zůstat schovaný.

Trolloci se otáčeli, vřískali nebo vrčeli, ale žádný z nich nehleděl přímo na něj. Věděli, že něco prošlo kolem, ale pro ně to byla jen rozmazaná čmouha.

Poutem k němu proudil Egwainin hněv. Gawyn se usmál. Nečekal, že bude mít radost. Zatímco běžel a kolem něj se do země zabodávaly šípy, smířil se se svým rozhodnutím. Kdysi by to možná udělal pro uspokojení z bitvy a možnost postavit se Demandredovi.

Nyní mu o tohle nešlo. Šlo mu o to udělat, co je třeba. Někdo se té stvůře musel postavit, někdo ji musel zabít, jinak tuto bitvu prohrají. Všichni to věděli. Poslat proti němu Egwain nebo Logaina by znamenalo riskovat příliš mnoho.

Riskovat Gawyna bylo možné. Nikdo by ho neposlal, aby to udělal – nikdo by se neodvážil – ale bylo to nutné. Měl šanci něco změnit, skutečně něco vykonat. Dělal to pro Andor, pro Egwain, pro samotný svět.

Před ním Demandred řval teď už známou výzvu. „Pošlete mi al’Thora, ne ty takzvané draky!“ Vylétl od něj další záblesk ohně.

Gawyn proběhl kolem útočících trolloků a objevil se za početnou skupinou Šařanů se zvláštními luky, téměř stejně velkými jako ty z Dvouříčí. Obklopovali muže na koni, navlečeného ve zbroji vyrobené z mincí, spojených otvory uprostřed, s okružím a chrániči paží. Hledí na hrůzu nahánějící přilbě měl otevřené. Pyšná tvář, pohledná a pánovitá, byla Gawynovi strašidelně povědomá.

Tohle budu muset udělat rychle, pomyslel si Gawyn. A Světlo, raději bych mu neměl dát šanci usměrnit.

Šarští lučištníci stáli ve střehu, ale jen dva z nich se obrátili, když mezi nimi Gawyn proklouzl. Gawyn z pochvy na opasku vytáhl nůž. Bude muset Demandreda strhnout z koně a pak mu nožem mířit na tvář. Připadalo mu to jako zbabělý útok, ale bylo to tak nejlepší. Když ho Gawyn zaskočí, může pak…

Demandred se náhle prudce obrátil a podíval se na Gawyna. Vzápětí muž vymrštil ruku před sebe a ke Gawynovi vystřelil paprsek doběla rozžhaveného ohně, tenký jako větvička.

Minul, když Gawyn uskočil a paprsek zasáhl zemi těsně vedle něj. Všude kolem se v půdě objevily praskliny. Hluboké černé praskliny, které jako by vedly do samotné věčnosti.

Gawyn skočil vpřed a sekl po Demandredově sedle. Tak rychlý. Ty prsteny mu umožnily jednat, zatímco Demandred stále zmateně zíral.

Sedlo sklouzlo a Gawyn vrazil nůž koni do boku. Zvíře zařičelo, vzepjalo se a shodilo Demandreda i se sedlem dozadu.

Gawyn se vymrštil s napřaženým, zakrváceným nožem, zatímco kůň vyrazil pryč a šarští lučištníci vykřikli. S nožem sevřeným oběma rukama, se Gawyn vztyčil nad Demandredem.

Zaprodancovo tělo se náhle otřáslo a muž byl odstrčen stranou. Nad zčernalou zemí prolétl vítr a zvedl vločky popela. Tkanivo vzduchu Demandreda uchopilo, obrátilo a s cinknutím ho s taseným mečem postavilo na nohy. Zaprodanec se přikrčil a vypustil další tkanivo – Gawyn cítil, jek se vzduch vedle něj otáčí, jako by se ho jeho prameny snažily uchopit. Byl příliš rychlý a Demandredovi kvůli prstenům očividně působilo potíže ho zasáhnout.

Gawyn couvl, přehodil si nůž do levé ruky a pravačkou tasil meč.

„Takže,“ řekl Demandred, „vrah. A Luis Therin vždycky mluvil o tom, jak se ‚se ctí‘ postavit protivníkovi tváří v tvář.“

„Neposlal mě Drak Znovuzrozený.“

„Když tě obklopuje noční stín, tkanivo, které si nikdo z tohoto věku nepamatuje? Víš, že to, co ti Luis Therin udělal, z tebe vysaje život? Jsi mrtvý, chlapečku.“

„Pak se ke mně můžeš připojit v hrobě.“

Demandred se zvedl a oběma rukama sevřel meč v neznámém šermířském postoji. Zdálo se, že navzdory prstenům Gawyna dokáže do určité míry sledovat, ale reagoval o vlásek pomaleji, než by měl.

Kvítky jabloně ve větru se třemi rychlými výpady přinutily Demandreda couvnout. Několik Šařanů vyrazilo s meči kupředu, ale Demandred je zvednutou rukou v železné rukavici zarazil. Neusmál se na Gawyna – ten muž nevypadal, že by se vůbec kdy usmíval – ale provedl něco, co se podobalo Trojitému blesku. Gawyn odpověděl Kancem řítícím se dolů horou.

Demandred byl dobrý. I s výhodou, kterou mu poskytovaly prsteny, se Gawyn Demandredovu protiútoku stěží vyhnul. Tančili po malém kruhovém prostranství, střeženém Šařany, kteří je sledovali. Vzdálené dunění vrhalo na úbočí železné koule, až se země otřásala. Střílelo už jen pár draků, ale vypadalo to, že se soustřeďují na tuto pozici.

Gawyn zavrčel a provedl Bouři třesoucí větví, pokoušeje se smést stranou Demandredův kryt. Bude se potřebovat dostat blízko a vrazit mu meč do podpaží nebo mezi švy té zbroje z mincí.

Demandred reagoval obratně. Gawyn se brzy pod kroužkovou košilí začal potit. Byl rychlejší než kdy předtím a jeho reakce jako bleskový let kolibříka. Přesto, ať se snažil, jak se snažil, nedokázal zasáhnout.

„Co jsi zač, chlapečku?“ zavrčel Demandred, který s mečem zvednutým k boku couval. „Bojuješ dobře.“

„Gawyn Trakand.“

„Bratr té královničky,“ řekl Demandred. „Uvědomuješ si, kdo jsem.“

„Vrah.“

„A tvůj Drak nikdy nevraždil?“ zeptal se Demandred. „Tvoje sestra nikdy nezabíjela, aby si udržela, ba troufám si říct zmocnila se trůnu?“

„To je něco jiného.“

„To říká každý.“ Demandred postoupil vpřed. Jeho figury byly plynulé, záda měl stále rovná, avšak uvolněná, a používal široké rozmáchlé pohyby tanečníka. Svůj meč dokonale ovládal; Gawyn neslyšel nic o tom, že by byl Demandred znám svým šermířským uměním, ale tento muž byl stejně dobrý jako ti nejlepší šermíři, kterým kdy Gawyn čelil. Po pravdě řečeno, vlastně lepší.

Gawyn provedl Kočku tančící na zdi, krásnou širokou figuru, která se vyrovnala Demandredově. Pak vyrazil vpřed – Hadí jazyk tančí – v naději, že jeho předchozí figura Demandreda ukolébala a bodnutí bude úspěšné.

Do Gawyna něco narazilo a srazilo ho k zemi. Převalil se a zvedl se do přikrčeného postoje. Dýchání začalo být namáhavé. Díky prstenům necítil bolest, ale nejspíš si zlomil žebro.

Kámen, pomyslel si Gawyn. Usměrnil a praštil mě kamenem. Kvůli stínům dělalo Demandredovi potíže Gawyna zasáhnout tkanivy, ale něco velkého bylo možné vrhnout na stín a zasáhnout ho.

„Podvádíš,“ ušklíbl se Gawyn.

„Podvádím?“ zeptal se Demandred. „Máme nějaká pravidla, bojovníčku? Pokud si vzpomínám, ty ses pokusil bodnout do zad mě, zatímco jsi byl zahalený pláštěm temnoty.“

Gawyn oddechoval a tiskl si bok. Do země jen kousek od nich narazila železná dračí koule a vybuchla. Výbuch roztrhal několik Šařanů, jejichž těla Gawyna s Demandredem uchránila před největším náporem výbuchu. Zasypala je hlína jako sprška příboje palubu lodi. Přinejmenším jeden z draků stále fungoval.

„Říkáš, že jsem vrah,“ řekl Demandred, „a jsem. Taky jsem váš zachránce, ať se ti to líbí, nebo ne.“

„Jsi šílený.“

„Těžko.“ Demandred kroužil kolem a párkrát proťal vzduchem meč. „Ten muž, kterého následuješ, Luis Therin Telamon, ten je šílený. Myslí si, že může porazit Velikého pána. Nemůže. Prostě to tak je.“

„Chtěl bys, abychom se místo toho připojili ke Stínu?“

„Ano.“ V Demandredových očích byl chlad. „Když Luise Therina zabiju, až zvítězíme, budu mít právo předělat svět tak, jak si přeju. Velikého pána vládnutí nezajímá. Jediný způsob, jak tento svět ochránit, je zničit ho, a pak lidem poskytnout přístřeší. Není to to, co tvůj Drak tvrdí, že dokáže?“

„Proč mu pořád říkáš můj Drak?“ zeptal se Gawyn a pak vyplivl krev. Ty prsteny... poháněly ho vpřed. V údech mu tepala síla a energie. Bojuj! Zabij!

„Následuješ ho,“ řekl Demandred.

„To ne!“

„Lži,“ řekl Demandred. „A nebo tě možná oklamali. Vím, že Luis Therin velí této armádě. Nejdřív jsem si tím nebyl jistý, ale už ne. To tkanivo, které kolem sebe máš, je toho dostatečným důkazem, ale mám ještě lepší. Žádný generál mezi smrtelníky není tak schopný, jak dnešní den předvedl; čelím skutečnému mistru bitevního pole. Možná má Luis Therin na sobě zrcadlovou masku, nebo možná velí tak, že pomocí jediné síly posílá tomu Cauthonovi zprávy. Na tom nezáleží, já vím, kde je pravda. Dnes hraju kostky s Luisem Therinem.

Já jsem vždy býval lepší generál. Tady to dokážu. Vzkázal bych to po tobě Luisi Therinovi, ale ty nebudeš žít tak dlouho, bojovníčku. Připrav se.“ Demandred zvedl meč.

Gawyn, zahodil nůž a sevřel meč oběma rukama. Demandred se k němu kradl a používal figury, které se lišily od těch, které Gawyn znal. Byly jim dostatečně podobné, aby se dokázal krýt a oplácet mu, ale navzdory jeho větší rychlosti Demandred stále znovu a znovu jeho meč zachytával a neškodně ho odkláněl stranou.

Muž sám neútočil. Stěží se hýbal, nohy měl doširoka rozkročené a odrážel každý útok, který Gawyn provedl. Vzlétající vlaštovka, Padající list, Pohlazení leoparda. Gawyn zatnul zuby a zavrčel. Prsteny měly stačit. Proč nestačily?

Gawyn ustoupil a pak se vyhnul dalšímu kameni, který na něj letěl. Minul ho jen o pár coulů. Světlu díky za ty prsteny, pomyslel si.

„Bojuješ obratně,“ řekl Demandred, „na někoho z tohoto věku. Ale pořád svůj meč držíš, chlapečku.“

„Co jiného bych měl dělat?“

„Stát se mečem,“ řekl Demandred, jako kdyby ho mátlo, že to Gawyn nechápe.

Gawyn zavrčel a znovu vyrazil do útoku. Gawyn byl stále rychlejší. Demandred neútočil; omezoval se na obranu, přestože neustupoval. Prostě tam jen stál a odrážel útoky.

Demandred zavřel oči. Gawyn se usmál a provedl Poslední útok chřestýše.

Demandredův meč se změnil v čmouhu.

Něco Gawyna udeřilo. Zajíkl se a zastavil. Zavrávoral, padl na kolena a podíval se na díru v břiše. Demandred mu jediným plynulým pohybem probodl kroužkovou košili a pak meč vytrhl.

Proč nic… proč nic necítím?

„Pokud to přežiješ a uvidíš Luise Therina,“ řekl Demandred, „vyřiď mu, že se velice těším, až se my dva utkáme v šermířském souboji, meč proti meči. Od chvíle, kdy jsme se setkali naposledy, jsem se zlepšil.“

Demandred švihl mečem a sevřel konec čepele mezi palcem a ukazováčkem. Pak meč protáhl, setřel z oceli krev a rozstříkl ji po zemi.

Zasunul zbraň do pochvy. Zavrtěl hlavou a vyslal ke stále střílejícímu drakovi ohnivou kouli.

Drak umlkl. Demandred odkráčel pryč podél okraje příkrého svahu směrem k řece, obklopen šarskou stráží. Ochromený Gawyn se zhroutil na zem a život mu z těla tryskal na spálenou trávu. Třesoucími se prsty se pokusil krev zastavit.

Nějak se mu podařilo zvednout na kolena. Jeho srdce křičelo; musel se vrátit k Egwain. Začal se plazit a jeho krev, prosakující z rány, se mísila s půdou pod ním. Očima zamlženýma chladným potem zahlédl dvacet kroků před sebou několik koní přivázaných ke kolíkům, kteří dloubali do zčernalých trsů trávy u nohou. Po několika namáhavých minutách, nekonečně dlouhém čase, který ho zcela vyčerpal, se vytáhl na hřbet prvního z koní, k němuž se dokázal dostat a odvázat ho. Gawyn se omámené nahrbil a jednou rukou sevřel koňskou hřívu. Sebral veškeré zbývající síly a patami kopl zvíře do žeber.

„Má paní,“ řekl Mandevwin Faile, „já ty dva chlapy znám roky! Nemají minulost bez poskvrnky. Všichni v Bandě jsou na tom podobně. Ale, Světlo mi buď svědkem, nejsou to temní druzi!“

Faile mlčky jedla polední příděl a naslouchala Mandevwinovým protestům tak trpělivě, jak to jen dokázala. Přála si, aby tu byl Perrin a ona si mohla dopřát pěknou hádku. Měla pocit, že pod tím tlakem praskne.

Byli blízko Thakan’daru, strašlivě blízko. Černá obloha hřměla blesky a už celé dny nepotkali živou bytost, ať už nebezpečnou či ne. Ani už neviděli Vanina nebo Hamana, přestože Faile každou noc stavěla zdvojené hlídky. Pochopové Temného se nevzdávali.

Nyní nosila roh ve velkém pytli, přivázaném u pasu. Ostatní to věděli a byli pyšní na svou povinnost a zároveň se děsili toho, jak je důležitá. Alespoň to s nimi teď sdílela.

„Má paní,“ řekl Mandevwin a poklekl. „Vanin je někde tady blízko. Je to skvělý zvěd, nejlepší v Bandě. Neuvidíme ho, pokud nebude chtít, ale přísahal bych, že nás sleduje. Kam jinam by šel? Možná kdybych na něj zavolal a vyzval ho, ať nám řekne, jak to bylo, mohli bychom to vyřešit.“

„Zvážím to, Mandevwine,“ řekla Faile.

Přikývl. Jednooký muž byl dobrý velitel, ale představivost měl jako cihla. Jednoduší lidé předpokládali, že ostatní mají jednoduchou motivaci, a on si nedokázal představit, že by někdo jako Vanin nebo Haman tak dlouho pomáhali Bandě – nepochybně na základě rozkazů, aby nevyvolali podezření – jen proto, aby teď provedli něco tak hrozného.

Teď alespoň věděla, že skutečně měla důvod k obavám. Výraz naprosté hrůzy ve Vaninových očích, když ho přistihla, byl toho dostatečným důkazem, kdyby snad nestačilo to, že ho chytili s rohem v ruce. Nečekala dva temné druhy a při krádeži ji přechytračili. Také však podcenili nebezpečí Momy. Hrozila se pomyšlení, co by se stalo, kdyby nepřilákali pozornost té medvědovité stvůry. Faile by zůstala u sebe ve stanu a čekala na příchod zlodějů, kteří už mezitím zmizeli i s jedním z nejmocnější artefaktů na světě.

Obloha zaburácela. Před nimi se tyčil temný Šajol Ghúl, který se zvedal z údolí Thakan’dar, obklopený pohořím s menšími vrcholky. Vzduch byl mrazivý, téměř jako v zimě. Dostat se k tomu vrcholu bude těžké – ale ať tak či onak, ona tento roh přinese silám Světla do Poslední bitvy. Položila prsty na pytel u boku a nahmatala kov uvnitř.

Nedaleko Olver pelášil po mrtvé šedé skále Spálených zemí, u pasu nůž jako meč. Možná ho neměla brát s sebou. Na druhou stranu chlapci jeho věku se v Hraničních státech učili doručovat zprávy a vozit zásoby do obležených pevností. Nejezdili do boje nebo nebývali přijati do služby, dokud jim nebylo alespoň dvanáct let, ale jejich výcvik začínal mnohem dřív.

„Má paní?“

Faile se podívala na Selandu a Arrelu, které mířily k ní. Když se teď Vanin odhalil, Faile svěřila Selandě velení nad zvědy. Bledá malá žena se podobala Aielům méně než mnoho jiných v Ča Faile. Ale její postoj pomáhal.

„Ano?“

„Pohyb, má paní,“ řekla Selanda tiše.

„Cože?“ Faile vstala. „Jaký pohyb?“

„Nějaká karavana.“

„Ve Spálených zemích?’’ zeptala se Faile. „Ukaž mi to.“

Nebyla to jen karavana. Tam venku byla celá vesnice. Faile ji rozeznávala dalekohledem, třebaže jen jako tmavou skvrnu, naznačující stavby. Ležela v předhůří blízko Thakan’daru. Vesnice. Světlo!

Faile natočila dalekohled dolů, kde se bezútěšnou krajinou plazila karavana a mířila k zásobovací stanici, vybudované hodný kus od vesnice.

„Dělají to, co jsme dělali my,“ zašeptala.

„A to je co, má paní?“ Arrela ležela na břiše vedle Faile. Mandevwin byl na druhé straně a díval se vlastním dalekohledem.

„Je to ústřední zásobovací stanoviště,“ vysvětlila Faile, zatímco si prohlížela hromady beden a balíky šípů. „Zplozenci Stínu nemůžou procházet průchody, ale jejich zásoby ano. Nemuseli při vpádu nést šípy a náhradní zbraně. Místo toho zásoby shromažďují tady a pak je posílají na bojiště, když je třeba.“

Vskutku, proužek světla dole prozrazoval otevírající se průchod. Tím se pak vlekla dlouhá řada špinavých mužů s nákladem na zádech, následovaná tucty dalších, kteří táhli malé dvoukoláky.

„Ať tyhle zásoby míří kamkoli,“ řekla Faile pomalu, „bude se poblíž bojovat. Na dvoukolácích jsou naložené šípy, ne jídlo, protože trolloci si vždycky večer odvlékají mrtvoly, které pak žerou.“

„Takže kdybychom dokázali proklouznout některým z těch průchodů…“ začal Mandevwin.

Arrela si odfřkla, jako kdyby celý ten rozhovor byl jenom žert. Podívala se na Faile a její úsměv se vytratil. „Myslíte to vážně. Oba.“

„Do Thakan’daru to máme ještě daleko,“ řekla Faile. „A ta vesnice nám stojí v cestě. Mohlo by být jednodušší proplížit se jedním z těch průchodů, než se snažit dostat do údolí.“

„Skončíme za nepřátelskými liniemi!“

„Tam už jsme,“ řekla Faile zachmuřeně, „takže se nic nezmění.“

Arrela zmlkla.

„To bude problém,“ řekl Mandevwin tiše a obrátil dalekohled. „Podívej na ty chlápky, co se z vesnice blíží k tábořišti.“

Faile znovu zvedla dalekohled. „Aielové?“ zašeptala. „Světlo! Šaidové se připojili k vojskům Temného?“

„To by neudělali dokonce ani šaidští psi,“ řekla Arrela a pak si odplivla.

Nově příchozí vypadali jinak. Byli zahalení, jako by se chystali zabíjet, ale jejich závoje byly rudé. Proklouznout kolem Aielů bude každopádně téměř nemožné. Před prozrazením je nejspíš zachránilo jedině to, že jejich skupina je tak daleko. To a skutečnost, že by nikdo nečekal, že tu něco takového najde.

„Zpátky,“ řekla Faile a kousek po kousku couvala po úbočí. „Musíme vymyslet plán.“

Perrin se probudil s pocitem, jako by ho v zimě hodili do jezera. Zalapal po dechu.

„Lehni si, ty hlupáku,“ řekla Janina a položila mu ruku na paži. Moudrá s vlasy jako len vypadala stejně vyčerpaně, jako se cítil on.

Ležel na něčem měkkém. Příliš měkkém. Pěkná postel, čisté povlečení. Za okny se vlny jemně rozbíjely o pobřeží a křičeli racci. Také slyšel sténání, které sem doléhalo z nějakého místa nedaleko.

„Kde to jsem?“ zeptal se Perrin.

„V mém paláci,“ řekla Berelain. Stála u dveří a on si jí dosud nevšiml. První měla svou korunku, jestřába v letu, a na sobě karmínové šaty se žlutou výšivkou. Pokoj byl honosný, se zrcadly, okny a sloupky u postele zdobenými zlatém a bronzem.

„Mohla bych dodat,“ pokračovala Berelain, „že toto je pro mě do určité míry známá situace, urozený pane Aybaro. Kdyby tě to snad zajímalo, přijala jsem tentokrát nějaká předběžná opatření.“

Předběžná opatření? Perrin zavětřil. Uno? Cítil ho. A vskutku, Berelain kývla stranou a Perrin se otočil a uviděl Una s rukou v závěsu, jak sedí v křesle poblíž.

„Uno! Co se ti stalo?“ zeptal se Perrin.

„Zatracení trolloci se mi stali,“ zabručel Uno. „Čekám, až na mě přijde řada s léčením.“

„Nejdřív léčíme ty, kteří mají životu nebezpečná zranění,“ řekla Janina. Z moudrých byla v léčení nejlepší; patrně se rozhodla zůstat s Aes Sedai a Berelain. „Tebe, Perrine Aybaro, jsme vyléčily tak, abys přežil. Jen tak, abys přežil. Teprve teď jsme se mohly postarat o zranění, která tě neohrožovala na životě.“

„Počkat!“ řekl Perrin. S námahou se posadil. Světlo, byl tak vyčerpaný. „Jak dlouho jsem tady?“

„Deset hodin,“ odpověděla Berelain.

„Deset hodin! Musím jít. Bitva…“

„Bitva bude pokračovat bez tebe,“ řekla Berelain. „Je mi líto.“

Perrin tiše zavrčel. Tak unavený. „Moirain znala způsob, jak zahnat únavu. Umíš to, Janino?“

„I kdybych uměla, neudělala bych to,“ řekla Janina. „Potřebuješ spát, Perrine Aybaro. Tvá účast v Poslední bitvě skončila.“

Perrin zatnul zuby a chystal se vstát.

„Vylez z té postele,“ řekla Janina a upřela na něj pohled, „a já tě svážu ve vzduchu a nechám tě tam viset hodiny.“

Jako první Perrina napadlo přesunout se pryč. Začal s tím a náhle si připadal jako hlupák. Nějak se vrátil do skutečného světa. Tady se nemohl přesouvat. Byl bezmocný jako malé dítě.

Otráveně se zase opřel.

„Buď rád, Perrine,“ řekla Berelain mírně a přistoupila k posteli. „Měl bys být mrtvý. Jak ses na to bojiště dostal? Kdyby si Haral Luhhan a jeho muži nevšimli, že tam ležíš…“

Perrin potřásl hlavou. To, co udělal, nebylo možné vysvětlit někomu, kdo neznal vlčí sen. „Co se děje, Berelain? Válka? Naše armády?“

Sevřela rty.

„Cítím z tebe pravdu,“ řekl Perrin. „Obavy, úzkost.“ Vzdychl. „Viděl jsem, že se fronty přesunuly. Pokud jsou Dvouříčští taky na Merrilorském poli, všechny tři naše armády zatlačili na stejné místo. Všechny kromě těch v Thakan’daru.“

„Nevíme, jak si urozený pán Drak vede,“ řekla tiše a posadila se na stoličku u jeho postele. U stěny vzala Janina Una za ruku. Otřásl se, když mu tkanivo léčení proběhlo tělem.

„Rand pořád bojuje,“ řekl Perrin.

„Uplynulo příliš mnoho času,“ řekla. Něco mu neříkala, něco, kolem čeho přešlapovala. Cítil to z ní.

„Rand pořád bojuje,“ zopakoval Perrin. „Kdyby prohrál, nebyli bychom tady.“ Opřel se o polštáře, unavený až do morku kostí. Světlo! Nemohl tady přece jenom tak ležet, zatímco lidé umírají’, ne? „Ve Vrtu čas plyne jinak. Navštívil jsem ho a viděl to na vlastní oči. Tady uplynulo mnoho dní, ale vsadím se, že pro Randa je to jenom jeden den. Možná míň.“

„To je dobře. Povím to, cos říkal, ostatním.“

„Berelain,“ řekl Perrin. „Potřebuju, abys pro mě něco udělala. Poslal jsem Elyase se zprávou pro naše vojska, ale nevím, jestli ji doručil. Graendal si zahrává s myslí našich hlavních kapitánů. Zjistíš mi, jestli zpráva dorazila?“

„Dorazila,“ řekla. „Málem pozdě, ale dorazila. Vedl sis dobře. Teď spi, Perrine.“ Vstala.

„Berelain?“ zeptal se.

Znovu se k němu otočila.

„Faile,“ řekl. „Co je s Faile?“

Její úzkost zesílila. Ne.

„Její zásobovací karavanu zničila bublina zla, Perrine,“ řekla Berelain tiše. „Je mi líto.“

„Našli její tělo?“ přinutil se zeptat.

„Ne.“

„Tak je pořád naživu.“

„To…“

„Je pořád naživu, “ trval Perrin na svém. Bude muset předpokládat, že je to pravda. Kdyby ne…

„Samozřejmě je naděje,“ řekla a pak přešla k Unovi, který ohýbal vyléčenou ruku, a kývla na něj, aby se k ní při odchodu z pokoje připojil. Janina něco dělala u skříňky s umyvadlem. Perrin stále slyšel sténání na chodbách a celý palác byl cítit léčivými bylinami a bolestí.

Světlo, pomyslel si. Faileina karavana vezla roh. Měl ho teď Stín?

A Gaul. Musí se vrátit za Gaulem. Nechal toho muže ve vlčím snu, aby Randovi hlídal záda. Pokud bylo možné soudit podle Perrinova vyčerpání, Gaul už nemůže moc dlouho vydržet.

Perrin měl pocit, že by dokázal prospat týdny. Janina se vrátila k jeho lůžku a pak zavrtěla hlavou. „Není žádný důvod k tomu, aby ses nutil udržet otevřené oči, Perrine Aybaro.“

„Mám příliš mnoho práce, Janino. Prosím. Musím se vrátit na bojiště a…“

„Ty zůstaneš tady, Perrine Aybaro. Ve svém stavu nikomu nepomůžeš a tím, že se budeš snažit dokázat opak, žádnéyz nezískáš. Kdyby ten kovář, který tě sem přinesl, věděl, že jsem tě nechala odklopýtat pryč a umřít na bitevním poli, věřím, že by sem přišel a pokusil se mě pověsit za paty z okna.“ Zaváhala. „A tenhle… Skoro si myslím, že by se mu to mohlo podařit.“

„Pantáta Luhhan,“ řekl Perrin, který si matně vzpomínal na poslední okamžiky, než ztratil vědomí. „Byl tam. Našel mě?“

„Zachránil ti život,“ odpověděla Janina. „Ten muž si tě hodil na záda a běžel s tebou za Aes Sedai, aby mu otevřela průchod. Když sem dorazil, dělily tě od smrti jenom vteřiny. Vzhledem k tomu, jak jsi velký, už jenom zvednout tě je pořádný výkon.“

„Vážně nepotřebuju spát,“ řekl Perrin, který cítil, jak se mu klíží oči. „Musím… Musím se dostat…“

„To určitě musíš,“ přikývla Janina.

Perrin nechal oči zavřít. To ji přesvědčí, že udělá, co mu přikazuje. Pak, až odejde, může vstát.

„To určitě musíš,“ zopakovala Janina a její hlas byl z nějakého důvodu tišší.

Spánek, pomyslel si. Usínám. Opět před sebou uviděl tři stezky. Tentokrát jedna vedla k obyčejnému spánku, druhá, kterou obvykle používal, do vlčího snu během spánku.

A mezi nimi vedla třetí. Do vlčího snu v těle.

Byl ve velkém pokušení, ale po chvilce se rozhodl se jí nevydat. Vybral si obyčejný spánek, neboť – v okamžiku prozření – pochopil, že jeho tělo bez něj zemře.

Po jejich úprku z Výšin Androl ležel, lapal po dechu a zíral na oblohu daleko od bojiště.

Ten útok… byl tak mocný.

Co to bylo? vyslal k Pevaře.

To nebyl Taim, odvětila, vstala a oprašovala si sukně. Myslím, že to byl Demandred.

Záměrně jsem nás zavedl daleko od místa, kde bojoval.

Ano. Jak si dovoluje se přesouvat a pustit se do skupiny usměrňovačů, která útočí na jeho vojska?

Androl se se zasténáním posadil. Víš, Pevaro, na Aes Sedai máš neobvykle proříznutou pusu.

Její pobavení ho překvapilo. Neznáš Aes Sedai zdaleka tak dobře, jak si myslíš. Vydala se zkontrolovat Emarinova zranění.

Androl se zhluboka nadechl vzduchu plného podzimních vůní. Spadané listí. Stojatá voda. Podzim, který přišel příliš brzy. Jejich úbočí shlíželo na údolí, kde, navzdory tomu, kam se svět ubíral, nějací sedláci obdělali velké čtverce půdy.

Nic nevyrostlo.

Nedaleko se zvedla Theodrin. „Je to tam šílené,“ řekla se zardělou tváří.

Androl cítil Pevařinu nelibost. To děvče by nemělo dávat své city tak najevo; ještě se nenaučila řádnému aessedaiovskému sebeovládání.

Není řádná Aes Sedai, vyslala k němu Pevara, která si přečetla jeho myšlenky. Bez ohledu na to, co prohlašuje amyrlin. Ještě nepodstoupila zkoušku.

Zdálo se, že Theodrin ví, co si Pevara myslí, a ty dvě se od sebe držely dál. Pevara vyléčila Emarina, který to přijal bez hnutí brvou. Theodrin zahojila řeznou ránu na Jonnethově paži. Zdálo se, že ho ta mateřská péče mate.

Nebude trvat dlouho a spojí se s ním, vyslala k němu Pevara. Všimni si, jak jedné z ostatních žen dovolila, aby si vzala toho jejího z padesátky, a pak ho začala sledovat? Od Černé věže jsme se jí skoro nezbavili.

Co když se s ní spojí i on? vyslal Androl.

Pak zjistíme, jestli to, co spolu my dva sdílíme, je jedinečné, nebo ne. Pevara zaváhala. Narážíme na věci, o kterých nikdo nic neví.

Pohlédl jí do očí. Měla na mysli to, co se stalo během jejich posledního propojení. Otevřela průchod, ale udělala to, jako by to udělal on.

Budeme to muset zkusit znovu, vyslal.

Brzy, odpověděla, zatímco na Emarina používala rytí, aby se ujistila, že léčení zabralo.

„Jsem úplně v pořádku, Pevaro Sedai,“ řekl, zdvořile jako vždy. „A jestli smím poznamenat, vypadáš, že by se ti samotné hodilo nějaké léčení.“

Podívala se dolů na spálenou látku na paži. Stále se ostýchala nechat se vyléčit od muže, ale také ji ta ostýchavost rozčilovala.

„Děkuju ti,“ řekla nevzrušeně, když ho nechala, ať se dotkne její paže a usměrní.

Androl si z opasku odepjal plechový pohárek a nepřítomně zvedl ruku prsty dolů. Sevřel prsty, jako by mezi nimi něco tiskl, a když je roztáhl, otevřel se uprostřed malý průchod. Z něj začala do pohárku prýštit voda.

Pevara se posadila vedle něj a přijala nabízený pohárek. Napila se a vzdychla. „Studená jako z horského potůčku.“

„Přesně to je,“ řekl Androl.

„To mi připomíná, že jsem se tě chtěla na něco zeptat. Jak to děláš?“

„Tohle?“ zeptal se. „Je to jenom malý průchod.“

„O tom nemluvím. Androle, právě ses sem dostal. Ještě jsi nemohl mít čas si tohle místo zapamatovat dost dobře na to, abys otevřel průchod k nějakému horskému prameni stovky mil daleko.“

Androl na Pevaru rozpačitě zíral, jako by právě slyšel překvapivou novinku. „Já nevím. Možná to má něco společného s mým nadáním.“

„Aha.“ Pevara chvilku mlčela. „Mimochodem, co se stalo s tvým mečem?“

Androl si bezmyšlenkovitě sáhl k boku. Tam visela prázdná pochva. Pustil meč, když blízko nich udeřil blesk, a nebyl natolik duchapřítomný, aby ho při útěku sebral. Zaúpěl. „Kdyby se to Garfin doslechl, poslal by mě na celý týdny k proviantmistrovi mlít ječmen.“

„Není to tak důležité,“ řekla Pevara. „Máš lepší zbraně.“

„Jde o princip,“ řekl Androl. „Nošení meče vyvolává vzpomínky. Je to jako… no, když vidím síť, vzpomenu si na rybaření u Mayene, a pramenitá voda mi připomíná Jaina. Maličkosti, ale maličkosti jsou důležité. Potřebuju být zase voják. Musíme najít Taima, Pevaro. Zámky..

„No, tak jak jsme to zkoušeli, ho najít nedokážeme. Souhlasíš?“

Vzdychl, ale přikývl.

„Výborně,“ řekla. „Nesnáším, když je ze mě terč.“

„Takže co uděláme?“

„Pečlivě to promyslíme, místo abychom mávali meči.“

Nejspíš měla pravdu. „A… co jsme to udělali? Pevaro, ty jsi použila moje nadání.“

„Uvidíme,“ řekla a upila z pohárku. „Kéž by tohle byl čaj.“

Androl zvedl obočí. Vzal si pohárek zpátky, mezi dvěma prsty otevřel malý průchod a vhodil do pohárku pár sušených čajových lístků. Vláknem ohně ho chvilku povařil a pak dalším průchodem přidal trochu medu.

„Měl jsem nějaký v dílně v Černé věži,“ řekl a podal jí pohárek zpátky. „Vypadá to, že s ním nikdo nehýbal.“

Upila čaj a pak se vřele usmála. „Androle, jsi úžasný.“

Usmál se. Světlo! Jak je to dlouho, co k nějaké ženě cítil něco takového? Láska měla být něco pro mladé blázny, ne?

Mladí blázni samozřejmě nikdy neviděli správně. Dívali se po hezké tvářičce a u ní se zastavili. Androl už byl dost starý na to, aby věděl, že hezká tvářička není nic ve srovnání s tou spolehlivostí, kterou ženy jako Pevara vyzařují. Sebeovládání, vytrvalost, odhodlání. Něco takového mohla přinést až zralost.

S kůží to bylo stejné. Nová kůže byla v pořádku, ale opravdu dobrá kůže byla kůže, kterou někdo používal a nosil, jako řemen, o který jste se po mnoho let starali. Nikdy jste si nebyli jistí, jestli se můžete na nový řemen spolehnout. Teprve když vám dělal společnost několik let, věděli jste to.

„Snažím se tu myšlenku přečíst,“ řekla Pevara. „Přirovnal jsi mě právě… ke starému koženému řemeni?“

Začervenal se.

„Budu předpokládat, že to je nějaká řemeslná záležitost.“ Napila se čaje.

„No, ty mě pořád přirovnáváš k… co je to? Hromádka malých figurek?“

Usmála se. „Moje rodina.“

Ti, které zabili temní druzi. „Omlouvám se.“

„Stalo se to už velmi dávno, Androle.“ Cítil však, že má kvůli tomu pořád vztek.

„Světlo,“ řekl. „Pořád zapomínám, že jsi starší než většina stromů, Pevaro.“

„Hmmm…“ řekla. „Nejdřív kožený řemen a teď jsem starší než stromy. Řekla bych, že i když jsi v životě vykonával několik tuctů různých povolání, nikdy tvůj výcvik nezahrnoval poučení o tom, jak mluvit s dámou?“

Pokrčil rameny. Když býval mladší, možná by se styděl za to, že má tak svázaný jazyk, ale naučil se, že se tomu nelze vyhnout. Když se o to snažil, jen to zhoršoval. Kupodivu ji jeho reakce potěšila. Měl za to, že ženy rády vidí, když je muž vyveden z rovnováhy.

Její veselí se ale vytratilo, když náhodou zalétla pohledem k obloze. Náhle si vzpomněl na prázdná pole pod nimi. Uschlé stromy. Dunivé hřmění. Toto nebyl čas na veselí ani na lásku. Z nějakého důvodu se ale právě kvůli tomu obojího pevně držel.

„Brzo bychom měli vyrazit,“ řekl. „Jaký máš plán?“

„Taim bude pořád obklopený svými přisluhovači. Když budeme dál útočit jako doteď, rozsekají nás na kusy dřív, než se k němu dostaneme. Musíme se k němu dostat potají.“

„A jak to uděláme?“

„Záleží na tom. Jak šílený dokážeš být, když si situace žádá?“

Údolí Thakan’dar se stalo místem kouře, bolesti a smrti.

Rhuark kráčel údolím s Traskem a Baelderem po boku. Byli to jeho bratři z Rudých štítů. Předtím, než přišel na toto místo, se s nimi nikdy nesetkal, ale stejně byli bratři a jejich pouto bylo zpečetěno prolitou krví zplozenců Stínu a zrádců.

Oblohou projel blesk a udeřil nedaleko od nich. Pod Rhuarkovýma nohama křupal písek, který blesk změnil ve skleněné střepy. Dorazil k úkrytu – hromadě trolločích mrtvol – a společně s Traskem a Baelderem se za nimi přikrčili. Bouře konečně přišla a zuřivé větry bičovaly údolí a málem mu strhly závoj z obličeje.

Bylo těžké něco rozeznat. Vítr rozfoukal mlhu, ale obloha potemněla a bouře zvířila prach a kouř. Mnoho lidí se při boji spojilo do smeček, které slídily kolem.

Bitevní linie se rozpadly. Časněji dnešního dne útok myrddraalů, následovaný náporem trolloků, do nějž vrhli všechny své síly, konečně prolomil řady obránců, držících ústí údolí. Tairenové a Dračí spřísahanci ustoupili zpátky do údolí směrem k Šajol Ghúlu a nyní většina z nich bojovala poblíž úpatí hor.

Trolloků, kteří se vhmuli dovnitř, naštěstí nebyla zdrcující přesila. Boj v průsmyku a dlouhé obléhání počty trolloků u Thakan’daru zmenšily. Celkově vzato se počet zbývajících trolloků nejspíš rovnal počtu obránců.

To stále představovalo problém – ale dle jeho názoru představovali Bezectní, kteří nosili rudé závoje, mnohem větší hrozbu. Stejně jako Aielové se potulovali po celém rozlehlém údolí. Na tomto otevřeném, vražedném poli, zastřeném mlhou a vířícím prachem, což znemožňovalo rozhled, Rhuark lovil. Občas narazil na skupiny trolloků, ale většinu z nich mizelci nahnali do boje s pravidelnými jednotkami, Taireny a Domanci.

Rhuark mávl na bratry a vydali se bouří podél okraje údolí. Světlo dej, ať pravidelné jednotky a usměrňovači dokáží udržet stezku na horu, kde Kar’a’karn bojuje s Oslepitelem.

Bylo nezbytné, aby Rand aTThor bitvu rychle ukončil, neboť Rhuark měl tušení, že nepotrvá dlouho a Stín toto údolí dobude.

Se svými bratry minul oddíl Aielů, který tančil s oštěpy se zrádci v rudých závojích. Ačkoli mnozí z rudých závojů dokázali usměrňovat, vypadalo to, že v této skupině nikdo takový není. Rhuark a jeho dva druzi se s napřaženými oštěpy přidali k tanci.

Tyhle rudé závoje bojovaly dobře. Trask se během tohoto boje probudil ze snu, přestože při tom zabil jednoho z nepřátel. Šarvátka skončila, když zbývající rudé závoje uprchly. Rhuark jednoho z nich zastřelil z luku a Baelder dostal dalšího. Střílet muže do zad – kdyby bojovali se skutečnými Aiely, něco takového by neudělali. Tihle tvorové ale byli horší než zplozenci Stínu.

Tři zbývající Aielové, kterým pomohli, jim kývnutím poděkovali. Připojili se k němu a Baelderovi a společně se vydali zpátky k Jámě smrti, aby zkontrolovali tamní obranu.

Armáda se zde naštěstí stále držela. Mnozí patřili k těm Dračím spřísahancům, kteří do bitvy dorazili jako poslední a tvořili je převážně prostí muži a ženy. Ano, bylo mezi nimi několik Aes Sedai, a dokonce i nějací Aielové a pár aša’manů. Většina z nich nicméně držela staré meče, s nimiž už roky nikdo nebojoval, nebo dřevcové zbraně, které nejspíš bývaly zemědělským náčiním.

Bojovali proti trollokům jako vlci zahnaní do kouta. Rhuark zavrtěl hlavou. Kdyby zabijáci stromů bojovali stejně zuřivě, možná by Laman stále seděl na trůnu.

Ze vzduchu přilétl blesk a zabil mnoho obránců. Rhuark zamrkal, aby rozehnal oslňující světlo, obrátil se a skrz bičující vítr zkoumal pohledem okolí. Tamhle.

Pokynul svým bratrům, ať se drží zpátky, přikrčil se a vyrazil vpřed. Popadl hrst šedého, popelu podobného prachu, který pokrýval zem, a vetřel si ho do šatů a tváře; vítr mu ho část smetl z prstů.

S dýkou v zubech se přikrčený plížil vpřed. Jeho kořist stála na malém pahorku a sledovala boj. Jeden z rudých závojů, se staženým závojem a úšklebkem na tváři. Neměl zuby vybroušené do špičky. Ti s vybroušenými zuby uměli všichni usměrňovat; někteří bez vybroušených zubů to také dokázali. Rhuark netušil, co to znamená.

Tenhle chlapík byl usměrňovač, což se ukázalo, když usměrnil oheň jako oštěp a vrhl ho po Tairenech, bojujících poblíž. Rhuark se pomalu plížil vpřed a coul po coulu se pohyboval skalní proláklinou.

Byl nucen sledovat, jak rudý závoj zabíjí jednoho obránce za druhým, ale nezrychlil. Mučivě pomalu se plazil dál a poslouchal praskání ohně, zatímco rudý závoj stál s rukama založenýma za zády a kolem něj se míhala tkaniva jediné síly.

Rudý závoj ho neviděl. Přestože někteří z těchto mužů bojovali jako Aielové, mnozí ne. Při chůzi dělali hluk a zdálo se, že s lukem či oštěpem neumějí zacházet tak dobře, jak by měli. Muži jako ten, který stál před ním… Rhuark pochyboval, že se kdy museli pohybovat tiše, připlížit se k nepříteli, zabít v divočině jelena. Proč by měli, když dokázali usměrňovat?

Muž si nevšiml, že Rhuark proklouzl kolem trolločí mršiny nedaleko mužových nohou a pak se natáhl a přesekl nepříteli kolenní šlachy. Rudý závoj s výkřikem upadl a než mohl znovu usměrnit, Rhuark mu podřízl krk a pak se stáhl zpátky do úkrytu mezi dvě mršiny.

Přiběhli dva trolloci, aby se podívali, co je to za povyk. Rhuark zabil prvního a pak i druhého dřív, než si ho vůbec všimli. Poté znovu splynul s krajinou.

Žádní další zplozenci Stínu nedorazili, takže se Rhuark začal stahovat zpět ke svým lidem. Cestou – zvedl se a přikrčený se rozběhl – minul malou smečku vlků, která právě dorazila dva trolloky. Vlci se k němu se zakrvácenými čenichy a nastraženýma ušima obrátili. Nechali ho projít a tiše zmizeli v bouřícím větru, aby si našli jinou kořist.

Vlci. Přišli s bouří bez deště a nyní bojovali lidem po boku. Rhuark neměl příliš velkou představu o tom, jak bitva celkově probíhá. Viděl, že část vojsk krále Darlina v dálce stále drží formaci. Kušiníci zaujali postavení vedle Dračích spřísahanců. Když je Rhuark viděl naposledy, už jim téměř došly šipky, a zvláštní vozy, chrlící páru, které dovážely zásoby, ležely v troskách. Aes Sedai a aša’manové dál usměrňovali proti útočníkům, ale už ne tak vitálně jako předtím.

Aielové dělali to, co uměli nejlépe: zabíjeli. Dokud budou tato vojska bránit stezku k Randu al’Thorovi, snad to bude stačit. Snad…

Něco do něj narazilo. Zalapal po dechu a padl na kolena. Vzhlédl a bouří k němu přistoupil kdosi překrásný, aby si jej prohlédl. Měla nádherné oči, přestože byly rozmístěny nevyváženě. Nikdy předtím si neuvědomil, jak strašně pravidelně mají všichni ostatní zasazené oči. Když na to pomyslel, zvedl se mu žaludek. A všechny ostatní ženy měly na hlavě příliš mnoho vlasů. Tato bytost s prořídlými vlasy byla mnohem úžasnější.

Přiblížila se, nádherná, ohromující. Neuvěřitelná. Zatímco klečel na zemi, dotkla se jeho brady a konečky prstů měla hebké jako mračna.

„Ano, to by šlo,“ řekla. „Pojď, mazlíčku. Připoj se k ostatním.“

Pokynula k hloučku, který ji následoval. Několik moudrých, dvojice Aes Sedai, muž s oštěpem. Rhuark zavrčel. Pokusí se mu tento muž sebrat přízeň jeho milované? Za to by toho muže zabil. On by…

Jeho paní se zasmála. „A Moridin tuhle tvář považuje za trest. Ale tobě nezáleží na tom, jakou tvář nosím, co, mazlíčku?“ Hlas se jí ztišil a zároveň zdrsněl. „Až skončím, nikomu nebude. Sám Moridin bude velebit moji krásu, protože se bude dívat očima, které mu povolím. Přesně jako ty, mazlíčku. Přesně jako ty.“

Poplácala Rhuarka po hlavě. Připojil se k ní a ostatním, vyrazil údolím a muže, které nazýval bratry, nechal za sebou.

Když se před ním objevila cesta z vláken světla, Rand vykročil. Jeho noha dopadla na zářivý čistý dlažební kámen a prošel z nicoty do velkoleposti.

Cesta byla dost široká, aby se na ní mohlo míjet šest vozů najednou, ale nebyla přecpaná vozy. Pouze lidmi. Lidmi plnými života, v pestrobarevných šatech, lidmi, kteří si spolu nadšeně vykládali a pokřikovali. Prázdnotu naplnily zvuky – zvuky života.

Rand se obrátil a rozhlédl se po budovách, které vyrůstaly kolem něj. Hlavní třídu lemovaly vysoké domy se sloupy v průčelích. Stály jeden vedle druhého, vysoké a štíhlé, obrácené do ulice. Za nimi se tyčily kupole a zázraky, stavby sahající k obloze. Nepodobalo se to žádnému městu, které kdy viděl, přestože šlo o dílo ogierů.

Tedy částečně. Nedaleko dělníci opravovali kamennou fasádu, která popraskala během bouře. Ogierové se silnými prsty se hromově smáli a pracovali bok po boku s lidmi. Když ogierové přišli do Dvouříčí, aby se Randovi odvděčili za jeho oběť, a měli v úmyslu zde vybudovat pomník, městští radní je moudře požádali, aby místo toho vylepšili jejich město.

V průběhu let ogierové a Dvouříčští úzce spolupracovali – tak úzce, že dnes byli řemeslníci z Dvouříčí žádaní po celém světě. Rand kráčel po cestě a proplétal se mezi lidmi všech národů. Domanci v barevných průsvitných šatech. Tairenové – rozdíly mezi prostými a urozenými se den za dnem stíraly – v neforemných šatech a košilích s pruhovanými rukávy. Seančané v cizokrajném hedvábí. Vznešení Hraničáři. Dokonce i pár Šařanů.

Všichni dorazili do Emondovy Role. Město dnes už jen málo připomínalo své jméno, ale jisté náznaky zde přesto byly. Rostlo zde víc stromů a trávníků, než by člověk našel v jiných velkých městech jako Caemlyn nebo Tear. V Dvouříčí měli řemeslníky v úctě. A jejich střelci byli nej lepší na světě. Elitní oddíl Dvouříčských, ozbrojený novými střílejícími holemi, kterým muži říkali ručnice, sloužil s Aiely na jejich mírových taženích v Šaře. Bylo to jediné místo na světě, kde se válčilo. Jistě, tu a tam docházelo ke sporům. Nesvár mezi Murandy a Tearem před pěti lety málem vedl k první skutečné válce za sto let od Poslední bitvy.

Rand se s úsměvem proplétal davem, neprodíral se, ale s hrdostí poslouchal radost v lidských hlasech. „Nesvár“ v Murandy byl podle měřítek čtvrtého věku prudký, ale po pravdě řečeno o nic nešlo. Jediný nespokojený šlechtic vystřelil na aielskou hlídku. Tři zranění, žádný mrtvý – a toto byl kromě šarských tažení nejhorší „boj“ za celá léta.

Nad hlavou mu tenkou pokrývkou mraků proniklo slunce a zalilo cestu světlem. Rand konečně došel na náměstí, které kdysi bývalo Trávníkem v Emondově Roli. Co si myslet o Kameniční cestě teď, když byla dost široká, aby po ní mohlo pochodovat vojsko? Obešel mohutnou kašnu uprostřed náměstí, památník těm, kdo padli v Poslední bitvě, vytvořený ogiery.

V sousoší uprostřed kašny zahlédl známé tváře a odvrátil se.

Ještě to není konečné, pomyslel si. Tohle ještě není skutečné. Vytvořil si tuto realitu z vláken toho, co by mohlo být, ze zrcadlových odrazů světa, jak vypadal nyní. Ještě nebylo nic jisté.

Poprvé od chvíle, kdy vstoupil do této vize, kterou sám vytvořil, se jeho sebevědomí otřáslo. Věděl, že Poslední bitva byla úspěšná. Ale lidé umírali. Myslel na to, aby zastavil všechnu smrt, všechnu bolest?

Tohle měl být můj boj, pomyslel si. Neměli by muset umírat. Copak jeho oběť nestačila?

Tuto otázku si kladl stále znovu a znovu.

Vize se zachvěla, zručně opracované dlažební kameny pod jeho nohama se rozdrnčely, budovy se třásly a kymácely. Lidé zůstali nehybně stát a zvuky utichly. V úzké postranní uličce spatřil temnotu, která se objevila jako špendlíková hlavička a pak se zvětšovala a pohlcovala vše poblíž – nasávala to dovnitř. Zvětšila se na velikost jednoho z domů a pomalu se roztahovala.

TVŮJ SEN JE SLABÝ, PROTIVNÍKU.

Rand napřel svou vůli a chvění ustalo. Lidé, kteří předtím ztuhli, pokračovali v chůzi a opět se ozvalo nenucené klábosení. Uličkou prolétl větřík a zatřepotal prapory na žerdích, které ohlašovaly oslavy.

„Postarám se, aby se stal skutečností,“ pronesl Rand k temnotě. „Tohle je tvoje prohra. Štěstí, růst, láska…“

TIHLE LIDÉ TEĎ PATŘÍ MNĚ. VEZMU SI JE.

„Ty jsi temnota,“ řekl Rand nahlas. „Temnota nemůže potlačit Světlo. Temnota existuje jen tehdy, když Světlo selže, když uprchne. Já neselžu. Já neuprchnu. Dokud ti stojím v cestě, nemůžeš zvítězit, Sej’tane.“

UVIDÍME.

Rand se odvrátil od temnoty a zarputile dál obcházel kašnu. Na opačné straně náměstí vedlo široké majestátní bílé schodiště ke čtyřpodlažní budově, vystavěné s neuvěřitelným umem. Dům s vytesávanými reliéfy a zářící měděnou střechou byl pokrytý prapory. Sto let. Sto let života, sto let míru.

Žena, stojící na vrcholku schodiště, měla povědomé rysy. Měla v sobě cosi saldejského, ale také tmavé kudmy, které zřetelně připomínaly Dvouříčí. Urozená paní Adora, Perrinova vnučka a starostka Emondovy Role. Zatímco pronášela vzpomínkovou řeč, vyšel Rand po schodech. Nikdo si ho nevšímal. O to se postaral. Zatímco vyhlašovala den oslav, proklouzl za ni jako šedý muž a pak vstoupil do budovy.

Nebyl to vládní úřad, přestože to tak zepředu mohlo vypadat. Bylo to mnohem důležitější místo.

Škola.

Velkolepou širokou chodbu vpravo zdobily malby a ozdoby, které by mohly soupeřit s jakýmkoli palácem – tyto však zobrazovaly velké učitele a vypravěče minulosti, od Anly až po Torna Merrilina. Rand kráčel chodbou a nahlížel do místností, kam mohl kdokoli přijít a získávat vědomosti, od nejchudšího rolníka až po starostčiny děti. Budova byla jistě dost velká na to, aby se do ní vešli všichni, kdo se chtěli učit.

TVŮJ RÁJ MÁ KAZY, PROTIVNÍKU.

V zrcadle po Randově pravici se vznášela temnota. V zrcadle se neodrážela chodba, ale JEHO přítomnost.

MYSLÍŠ, ŽE MŮŽEŠ ODSTRANIT UTRPENÍ? DOKONCE I KDYŽ VÍTĚZÍŠ, NEPODAŘÍ SE TI TO. NA TĚCH DOKONALÝCH ULICÍCH STÁLE V NOCI VRAŽDÍ LIDI. NAVZDORY SNAHÁM TVÝCH NOHSLEDŮ DĚTI STÁLE HLADOVĚJÍ. BOHATÍ VYKOŘISŤUJÍ A KORUMPUJÍ; JENOM TO PROSTĚ DĚLAJÍ NENÁPADNĚ.

„Je to lepší,“ zašeptal Rand. „Je to dobré.“

NENÍ TO DOST A NIKDY TO DOST NEBUDE. TVŮJ SEN MÁ KAZY. TVŮJ SEN JE LEŽ. JÁ JSEM TO JEDINÉ POCTIVÉ, CO TVŮJ SVĚT KDY POZNAL.

Temný na něj zaútočil.

Bylo to jako bouře. Poryv větru tak strašlivý, že hrozil servat Randovi kůži z kostí. Rand stál vzpřímeně, upíral oči na nicotu a ruce si založil za zády. Útok rozerval vizi – nádherné město, smějící se lidi, pomník vědění a míru. Temný ho pohltil a on se opět změnil na pouhou možnost.

Silviana držela jedinou sílu, cítila, jak ji zaplavuje a osvětluje svět. Když držela saidar, měla pocit, jako když vidí vše. Byl to nádherný pocit, tedy dokud si byla vědoma, že to je jen pocit. Nebyla to pravda. Vábení moci saidaru už nejednu ženu přimělo ke ztřeštěným činům. Určitě v některou chvíli mnohé z modrých.

Silviana z koňského hřbetu vytvořila oheň a kosila šarské vojáky. Svého valacha Žihadla vycvičila tak, aby ho usměrňování neplašilo.

„Lučištníci ustoupit!“ zaječel Chubain těsně za ní. „Běžte, běžte! Setniny těžké pěchoty, vpřed!“ Pěšáci ve zbroji pochodovali se sekerami a palcáty kolem Silviany, aby se postavili zmateným Šařanům na svazích. Píky by byly lepší, ale neměli jich zdaleka dost pro všechny.

Spředla do nepřátel další poryv ohně, aby vojákům připravila cestu, a pak obrátila pozornost k šarským lučištníkům výše na svahu.

Jakmile Egwaininy síly obešly bažiny, rozdělily se na dvě útočné skupiny. Aes Sedai s pěšáky z Bílé věže zaútočily na Šařany na Výšinách ze západu. Tou dobou už byly ohně uhašeny a většina trolloků se z Výšin přesunula, aby zaútočili dole.

Druhou polovinu Egwainina vojska, tvořenou převážně jezdci, poslali do koridoru, který obcházel bažiny a vedl k brodu; zaútočili na zranitelná zadní křídla trolloků, kteří scházeli ze svahů, aby zaútočili na Elaininy vojáky, bránící okolí brodu.

Hlavním úkolem první skupiny bylo dostat se vzhůru po západním svahu. Silviana začala pečlivě mířenými blesky ostřelovat Šařany, kteří postupovali, aby je odrazili.

„Jakmile se pěchota dostane dostatečně vysoko na svah,“ ozval se Chubain vedle Egwain, „budeme muset nechat Aes Sedai začít s… Matko?“ Chubain promluvil naléhavěji.

Silviana se prudce otočila a polekaně pohlédla na Egwain. Amyrlin neusměrňovala. Tvář jí zbledla a třásla se. Utočilo na ni nějaké tkanivo? Silviana žádné neviděla.

Na vrcholu svahu se shlukly postavy a odstrčily stranou šarské pěšáky. Pustily se do usměrňování a na armádu Bilé věže začaly pršet blesky, každý doprovázený ohlušujícím prásknutím a zábleskem světla dost jasným na to, aby to člověka omráčilo.

„Matko!“ Silviana koleny pobídla koně vedle Egwainina. Určitě na ni útočí Demandred. Silviana se dotkla sa’angrialů v Egwaininých rukou, aby získala další dávku síly, a spředla průchod. Seančanka, která jela za Egwain, popadla amyrlininy otěže a škubnutím protáhla koně průchodem do bezpečí. Silviana ji následovala a ječela: „Držte se proti těm Šařanům! Varujte mužské usměrňovače, že Demandred útočí na amyrlinin stolec!“

„Ne,“ ozvala se chabě Egwain, která se kymácela v sedle, zatímco její kůň s klapáním kopyt vešel do velkého stanu. Silviana by ji ráda odvedla dále, ale neznala oblast dostatečně na to, aby provedla dlouhý skok. „Ne, to není…“

„Co se děje?“ zeptala se Silviana, zastavila vedle ní a nechala průchod zmizet. „Matko?“

„Jde o Gawyna,“ řekla bledá Egwain roztřeseně. „Je zraněný. Těžce. Umírá, Silviano.“

Světlo, pomyslela si Silviana. Strážci! Něčeho takového se obávala od chvíle, kdy toho hloupého kluka poprvé spatřila.

„Kde?“ zeptala se Silviana.

„Na Výšinách. Půjdu ho najít. Použiju průchody, cestování směrem k němu..

„Světlo, matko,“ řekla Silviana. „Máš ponětí, jak to bude nebezpečné? Zůstaň tady a veď Bílou věž. Já se ho pokusím najít.“

„Necítíš ho.“

„Předej mi jeho pouto.“

Egwain ztuhla.

„Víš, že je to správné rozhodnutí,“ řekla Silviana. „Pokud zemře, mohlo by tě to zničit. Dovol mi nést jeho pouto. Umožní mi to ho najít, a jestli zemře, ochrání tě to.“

Egwain byla zděšená. Jak si Silviana vůbec dovoluje něco takového navrhnout? No ale byla červená – a ty se o strážce moc nestarají. Silviana netušila, oč žádá.

„Ne,“ odpověděla Egwain. „Ne, o tom nebudu ani uvažovat. Kromě toho, pokud zemře, ochránilo by mě to jenom díky tomu, že přesunu bolest na tebe.“

„Já nejsem amyrlin.“

„Ne. Jestli zemře, já to přežiju a budu bojovat dál. Máš pravdu, že skočit k němu průchodem by bylo bláhové, a nedovolím to ani tobě. Je na Výšinách. Podle rozkazu se probijeme tam nahoru, a tak se k němu dostaneme. Tak to bude nejlepší.“

Silviana zaváhala a pak přikývla. To by šlo. Společně se vrátily na západni stranu Výšin, ale v Silvianě to vřelo. Pitomec! Jestli zemře, bude pro Egwain těžké pokračovat v boji.

Aby Stín amyrlin zastavil, nemusel zabít ji samotnou. Stačilo jen zabít jednoho hloupého kluka.

„Co to ti Šařani dělají?“ zeptala se Elain tiše.

Birgitte uklidnila koně a vzala si od Elain dalekohled. Zvedla ho a podívala se přes vyschlou řeku ke svahu Výšin, kde se shromáždilo velké množství šarských vojáků. Zabručela. „Nejspíš čekají na to, až trolloci dostanou šípy.“

„Nezníš moc jistě,“ řekla Elain, zatímco si brala dalekohled zpátky. Držela jedinou sílu, ale v tuto chvíli ji nepoužívala. Její armáda bojovala u řeky už dvě hodiny. Trolloci se nahrnuli do řečiště po celé délce Mory, ale její jednotky jim bránily vstoupit na šajnarskou půdu. Bažiny nepříteli znemožňovaly, aby ji obešel po levém křídle; pravé křídlo bylo zranitelnější a bude třeba na něj dávat pozor. Bylo by to mnohem horší, kdyby se řeku snažili překročit všichni trolloci, ale Egwainino jezdectvo na ně útočilo zezadu. To z Elainina vojska sňalo část náporu.

Muži si drželi trolloky od těla píkami a tenký proud vody, který se ještě stále řinul řečištěm, zcela zrudl. Elain odhodlaně seděla, vše sledovala a dávala se vidět svým vojákům. Výkvět Andoru krvácel a umíral a s námahou bránil trollokům v postupu. Zdálo se, že se šarská armáda připravuje k útoku z Výšin, ale Elain nebyla přesvědčená, že právě teď vyrazí k útoku; musel je zaměstnávat útok Bílé věže na západní straně. To, že Mat Egwaininu armádu poslal, aby zaútočila zpoza Výšin, byl geniální tah.

„Nejsem si moc jistá tím, co jsem řekla,“ přiznala Birgitte tiše. „Vůbec ne. Už si nejsem moc jistá ničím.“

Elain se zamračila. Zamyslela se nad jejich rozhovorem. Co to Birgitte povídá? „A co tvoje vzpomínky?“

„To první, co si teď pamatuju, je, jak jsem se probudila u tebe a Nyneivy,“ řekla Birgitte. „Vzpomínám si na naše rozhovory o tom, jak jsem byla ve světě snů, ale na to místo samotné si nepamatuju. Všechno mi to proklouzlo, jako voda protékající mezi prsty.“

„Birgitte…“

Žena pokrčila rameny. „Co si nepamatuju, to mi nemůže chybět.“ Bolest v jejím hlase ale jejím slovům odporovala.

„Gaidal?“

Birgitte zavrtěla hlavou. „Nic. Mám pocit, že bych měla někoho toho jména znát, ale neznám.“ Zasmála se. „Jak jsem řekla. Nevím, co jsem ztratila, takže je to v pořádku.“

„Lžeš?“

„Zatracenej popel, jasně, že lžu. Je to, jako kdybych uvnitř měla díru, Elain. Hlubokou, zející díru. Ze které jako krev vytékají můj život a vzpomínky.“ Odvrátila pohled.

„Birgitte... To je mi líto.“

Birgitte obrátila koně a poodjela, neboť si zjevně nepřála tu věc dále probírat. Elain na pozadí mysli cítila její bolest jako ostré hřebíky.

Jaké by to bylo, tolik toho ztratit? Birgitte neměla dětství, neměla rodiče. Celý její život, vše, co si pamatovala, nebyl delší než rok. Elain se chystala za ní vyrazit, ale její stráže se rozestoupily, aby nechaly projít Galada, oblečeného ve zbroji, tabardu a plášti velícího kapitána dětí Světla.

Elain sevřela rty. „Galade.“

„Sestro,“ řekl Galad. „Předpokládám, že by bylo zhola zbytečné ti sdělit, jak nevhodné je, aby žena ve tvém stavu byla přítomna na bojišti.“

„Když tuhle válku prohrajeme, Galade, moje děti se narodí jako zajatci Temného, tedy pokud se vůbec narodí. Myslím, že boj za to riziko stojí.“

„Dokud sama nezačneš mávat mečem,“ řekl Galad a zaclonil si oči, aby si prohlédl bojiště. Ta slova naznačovala, že jí dává svolení – svoleni - velet jejím vojákům.

Z Výšin létaly paprsky světla a útočily na poslední draky, kterými stříleli z bojiště těsně za jejími vojáky. Taková síla! Demandredova moc zastiňovala Randovu. Pokud tu moc obrátí proti mým vojákům…

„Proč by si mě Cauthon přál tady dole?“ zeptal se Galad potichu. „Chtěl tucet mých nejlepších mužů…“

„Nechceš po mně, abych se dohadovala, na co myslí Matrim Cauthon, že ne?“ zeptala se Elain. „Jsem přesvědčená, že Mat jenom předstírá prosťáčka, aby mu toho u lidí víc prošlo.“

Galad zavrtěl hlavou. Viděl oddíl svých mužů, shromážděných poblíž. Ukazovali směrem k trollokům, kteří pomalu postupovali podél proudu řeky na arafelském břehu. Elain si uvědomila, že její pravé křídlo je v ohrožení.

„Pošli pro šest setnin kušiníků,“ řekla Elain Birgitte. „Guybon potřebuje posílit naše jednotky proti proudu řeky.“

Světlo. Tohle začíná vypadat špatně. Bílá věž byla na západním svahu Výšin, kde se usměrňovalo nejzuřivěji. Moc toho neviděla, ale cítila to.

Přes vrcholek Výšin se převalil kouř, osvětlovaný rozstřikujícími se výbuchy blesků. Jako když se v temnotě hýbe hladová nestvůra stvořená z bouře a blýskají se její probouzející se oči.

Elain náhle vnímala vše kolem. Všudypřítomný zápach kouře ve vzduchu, bolestivý křik lidí. Hřmění z oblohy, záchvěvy země. Chladný vzduch spočívající na zemi, na níž nic neporoste, lámající se zbraně, skřípění pík o štíty. Konec. Skutečně nastal a ona stála na okraji jeho srázu.

Přicválal k ní kurýr s obálkou. Uvedl Elaininým strážím správné heslo, sesedl a dovolili mu přistoupit k ní a Galadovi. Oslovil Galada a podal mu dopis. „Od urozeného pána Cauthona, pane. Říkal, že budeš tady.“

Galad si dopis vzal a zamračeně ho otevřel. Zevnitř vytáhl list papíru.

Egwain trpělivě – trpělivě - čekala, než napočítá do tří, a pak pobídla koně ke Galadovu a natáhla krk, aby si dopis přečetla. Vážně, jeden by si myslel, že bude brát ohledy na těhotnou ženu a její pohodlí.

Dopis byl psán Matovou rukou. A – jak si Elain s pobavením všimla – písmo bylo mnohem úhlednější a chyb mnohem méně než v tom, který před mnoha týdny poslal jí. Pod tlakem bitvy se z Matrima Cauthona zjevně stal lepší písař.

Galad svraštil čelo, pak obrátil obálku vzhůru nohama a vysypal něco stříbřitého. Medailon na řetízku. Společně s ním vypadla jediná tarvalonská marka.

Elain vydechla, pak se dotkla medailonu a usměrnila. Nepodařilo se jí to. Toto byla jedna z kopií, které udělala, jedna z těch, které dala Matovi. Další ukradl Mellar. „Toho, kdo ho nosí, chrání před usměrňováním,“ řekla Elain. „Ale proč ho posílat tobě?“

Galad obrátil papír, protože si podle všeho něčeho všiml. Na druhé straně stálo chvatněji naškrábaným písmem:

„To je zatraceně prohnané,“ vydechla Elain. „Krev a zatracenej popel, to teda je.“

„Sotva se hodí, aby královna takhle mluvila,“ řekl Galad, složil zprávu a schoval ji do kapsy pláště. Chvíli váhal a pak si pověsil medailon na krk. „Rád bych věděl, jestli chápe, co dělá, když dává jednomu z dětí artefakt, díky kterému je člověk odolný proti dotekům Aes Sedai. Rozkazy jsou dobré. Postarám se, aby byly splněny.“

„Takže to dokážeš?“ zeptala se Elain. „Zabíjet ženy?“

„Kdysi bych možná býval váhal,“ řekl Galad, „ale byla by to chyba. Ženy dokáží být stejně zlé jako muži. Proč by člověk váhal se zabíjením jedněch, ale druhých ne? Světlo člověka nesoudí podle pohlaví, ale podle srdce.“

„Zajímavé.“

„Co je zajímavé?“ zeptal se Galad.

„Opravdu jsi řekl něco, po čem nemám chuť tě uškrtit. Možná, že jednoho dne budeš mít naději, Galade Damodrede.“

Zamračil se. „Tohle není čas ani místo pro lehkomyslnost, Elain. Měla by sis promluvit s Garethem Brynem. Vypadá znepokojeně.“

Když se obrátila, překvapilo ji, že vidí stárnoucího generála, jak rozmlouvá s jejími strážemi. „Generále?“ zavolala na něj.

Bryne vzhlédl a pak se v sedle formálně uklonil.

„Moje stráže tě zastavily?“ zeptala se Elain, když se přiblížil. Šířily se zprávy o Bryneově nátlaku?

„Ne, Veličenstvo,“ odpověděl. Jeho kůň byl zpěněný. Hnal se sem tryskem. „Nechtěl jsem obtěžovat tebe osobně.“

„Něco ti dělá starosti,“ řekla Elain. „Ven s tím.“

„Byl tady tvůj bratr?“

„Gawyn?“ zeptala se a pohlédla na Galada. „Toho jsem neviděla.“

„Ani já ne,“ řekl Galad.

„Amyrlin si byla jistá, že bude s tvými vojáky…“ potřásl Bryne hlavou. „Vydal se bojovat do předních linií. Možná sem přišel v přestrojení.“

Proč by… Byl to Gawyn. Chtěl by bojovat. Ale připlížit se do předních linií v přestrojení, to se mu nepodobalo. Mohl by shromáždit pár svých věrných a vést nějaký ten útok. Ale připlížit se? Gawyn? To si dokázala představit jen těžko.

„Dám to všem vědět,“ řekla Elain, zatímco se jí Galad uklonil a pak vyrazil za svým úkolem. „Třeba ho viděl některý z mých velitelů.“

Aha… pomyslel si Mat, který měl tvář skloněnou tak blízko k mapám, že byla téměř na jejich úrovni. Pak mávl stranou na damane Miku, aby otevřela průchod. Mat mohl na vrchol pahorku Dašar odcestovat a podívat se, jak situace vypadá. Když to však udělal naposledy, nepřátelští usměrňovači se na něj zaměřili a usekli kus vrcholku; a navzdory své výšce mu pahorek Dašar neumožňoval vidět všechno, co se děje pod západním úbočím výšin Polov. S rukama opřenýma na okraji průchodu ve stole se natáhl a prohlížel si krajinu pod sebou.

Elaininy řady na břehu řeky byly nuceny ustupovat. Přesunuli lučištníky na pravé křídlo. Dobře. Krev a zatracenej popel… tihle trolloci byli téměř stejně průrazní jako útok kavalerie. Bude muset Elain poslat pokyn, aby za pikenýry rozestavila svou jízdu.

Jako když jsem bojoval se Sanou Ašraf u vodopádů Pěna, pomyslel si. Těžká kavalerie, jízdní lučištníci, těžká kavalerie, jízdní lučištníci. Střídavě. Taer’ain dhai hočin dieb sene.

Mat si nevzpomínal, že by ho kdy nějaká bitva takto pohltila. Boj proti Šaidům nebyl ani zdaleka tak uchvacující, i když Mat nevelel celé bitvě. Ani boj s Elbarem mu nepřinesl takové uspokojení. Ten byl ovšem samozřejmě mnohem menší.

Demandred uměl riskovat. Mat to dokázal vycítit z přesunů vojsk. Mat hrál proti jednomu z nejlepších hráčů, co kdy žili, a tentokrát nebylo v sázce bohatství. Hráli o lidské životy a hlavní cenou byl samotný svět. Krev a zatracenej popel, to ho pořádně vzrušovalo! Měl z toho pocit viny, ale vzrušovalo ho to.

„Lan už je na pozici,“ řekl Mat, narovnal se a vrátil se ke svým mapám a udělal si pár poznámek. „Řekněte mu, ať zaútočí.“

Trollockou armádu, která u ruin přechází řeku, bude třeba zastavit. Přesunul Hraničáře kolem Výšin, aby zaútočili na jejich zranitelné zadní voje, zatímco Tam se svými spojenými silami do nich dál bušil zepředu. Předtím a poté, co řeka přestala téct, jich Tam pobil nesmírné množství. Tato trollocká horda už byla téměř poražena a koordinovaný útok ze dvou stran by to mohl dokázat.

Tamovi muži budou unavení. Dokáží vydržet, dokud nedorazí Lan a neudeří na trolloky zezadu? Světlo, Mat doufal, že ano. Pokud ne…

Někdo zastínil vchod na velitelství, vysoký muž s tmavými vlnitými vlasy, oblečený v ašaTnanském kabátě. Tvářil se jako člověk, kterému právě rozdali mizerné karty. Světlo. Toho výrazu by se polekal i trollok.

Min, která hovořila s Tuon, zmlkla; zdálo se, že jí Logain věnoval zvlášť zlobný pohled. Mat se narovnal a oprášil si ruce. „Doufám, žes strážím neudělal nic ošklivýho, Logaine.“

„Tkaniva vzduchu se za chvíli sama rozvážou,“ odvětil muž drsně. „Nemyslel jsem, že by mě pustili dovnitř.“

Mat zalétl pohledem k Tuon. Ztuhla jako dobře naškrobená zástěra. Seančani nedůvěřovali ani ženám, které dokáží usměrňovat, natož někomu, jako je Logain.

„Logaine,“ řekl Mat. „Potřebuju, abys bojoval po boku armády Bílé věže. Ti Šařani je drtí na padrť“

Logain se zahleděl Tuon do očí.

„Logaine!“ ozval se Mat. „Pokud sis toho nevšiml, vedeme tady zatracenou válku.“

„Není to moje válka.“

„Tohle je naše válka,“ obořil se na něj Mat. „Nás všech.“

„Vystoupil jsem, abych bojoval,“ řekl Logain. „A jaké se mi dostalo odměny? Zeptej se červených adžah. Řeknou ti, jaké odměny se dostane člověku, kterého vzor zneužije.“ Vyrazil ze sebe zasmání. „Vzor si žádal Draka! A tak jsem přišel! Příliš brzo. Jen o chvilku.“

„Tak počkat,“ řekl Mat a přistoupil k němu. „Máš vztek, protože z tebe není Drak?“

„Nic tak malicherného,“ opáčil Logain. „Já urozeného pána Draka následuju. Ať si zemře on. Nemám zájem se té hostiny zúčastnit. Já a moji muži bychom měli být s ním, a ne bojovat tady. Tahle bitva o bezvýznamné lidské životy je ničím ve srovnání s bitvou, která probíhá u Sajol Ghúlu.“

„Ale stejně víš, že tě tady potřebujeme,“ řekl Mat. „Jinak už bys tady nebyl.“

Logain neodpověděl.

„Běž za Egwain,“ řekl Mat. „Vezmi všechny, co máš, a zaměstnejte ty šarské usměrňovače.“

„A co Demandred?“ zeptal se Logain tiše. „Dovolává se Draka. Má moc jako tucet mužů. Nikdo z nás se mu nemůže postavit.“

„Ale ty to chceš zkusit, ne?“ odvětil Mat. „To je skutečnej důvod, proč jsi teď tady. Chceš, abych tě poslal proti Demandredovi.“

Logain zaváhal a pak přikývl. „Draka Znovuzrozeného mít nemůže. Místo toho si bude muset vystačit se mnou. Můžeš tomu říkat třeba Drakova… náhrada.“

Krev a zatracenej popel… všichni jsou to blázni. Ale naneštěstí, co jiného může Mat proti jednomu ze Zaprodanců dělat? V tuto chvíli jeho bitevní plán spočíval v tom, že Demandreda zaměstnají a přinutí ho reagovat. Když byl Demandred nucen hrát roli generála, nemohl napáchat tolik škody usměrňováním.

Bude muset vymyslet, jak se se Zaprodancem vypořádat. Zrovna na tom pracoval. Pracoval na tom po celou tu zatracenou bitvu, a zatím ho nic nenapadlo.

Mat se ohlédl zpátky svým průchodem. Elain byla pod příliš velkým tlakem. Musel něco udělat. Poslat tam Seančany? Rozmístil je na jižním konci bojiště na březích Erinin. Použije je proti Demandredovi jako žolíka, který mu zabrání poslat všechny své vojáky do bojů pod Výšinami. Navíc měl s nimi plány. Důležité.

Mat odhadoval, že Logain nemá proti Demandredovi moc šancí. Ale bude se s tím chlapem muset nějak vypořádat. Pokud se o to Logain chce pokusit, tak budiž.

„Můžeš s ním bojovat,“ řekl Mat. „Udělej to teď, nebo počkej, až bude trochu oslabený. Světlo, doufám, že ho dokážeme oslabit. Tak jako tak to nechám na tobě. Vyber si správný okamžik a zaútoč.“

Logain se usmál, pak přímo uprostřed místnosti vytvořil průchod a s rukou na meči prošel skrz. Rozhodně byl dost pyšný na to, aby mohl být Drakem Znovuzrozeným. Mat zavrtěl hlavou. Co by dal za to, kdyby už se všemi těmi povýšenci skoncoval. Možná byl teď jedním z nich, ale to se dalo napravit. Stačilo jen přesvědčit Tuon, aby se vzdala trůnu a utekla s ním. To nebude snadné, ale zatracenej popel, teď bojuje v Poslední bitvě. V porovnání s výzvou, které teď čelí, vypadala Tuon jako snadný oříšek.

„Sláva lidí…“ zašeptala Min. „Ještě stále musí přijít.“

„Běžte někdo zkontrolovat ty stráže,“ nařídil Mat, který se vrátil k mapám. „Tuon, možná tě budeme muset přesunout. Tohle místo nikdy nebylo bezpečné, což Logain právě dokázal.“

„Já se dokážu ochránit sama,“ prohlásila povýšeně.

Příliš povýšeně. Podíval se na ni se zvednutým obočím a ona přikývla.

Vážně? pomyslel si Mat. O tohle se chceš pohádat? Nebyl si jistý, že na to ten špeh skočí. Byl to příliš chabý důvod.

Společně s Tuon měli v plánu udělat to podobně jako kdysi Rand s Perrinem. Kdyby Mat dokázal předstírat, že mezi ním a Seančany došlo k roztržce, a v důsledku toho Tuon přinutil stáhnout své jednotky, možná si jí Stín přestane všímat. Mat potřeboval nějakou výhodu.

Dovnitř vešli dva strážní. Ne, tři. Tamhle toho chlapíka bylo snadné přehlédnout. Mat pohlédl na Tuon, zavrtěl hlavou – budou si muset najít něco uvěřitelnějšího, oč se hádat – a vrátil se k mapám.

Na tom malém strážném ho něco dráždilo. Vypadá spíš jako sluha, než jako voják, pomyslel si Mat. Přinutil se vzhlédnout, i když by vážně neměl dovolit, aby ho rozptylovali obyčejní sloužící. Ano, ten chlapík byl tamhle, stál vedle Mátová stolu. Nestál za pozornost, i když vytahoval nůž.

Nůž.

Mat klopýtl vzad právě ve chvíli, kdy šedý muž zaútočil. Mat zaječel a sáhl po jednom z vlastních nožů ve stejný okamžik, kdy Mika zavřeštěla: „Usměrňování! Blízko!“ Min se vrhla na Fortuonu právě ve chvíli, kdy stěna velitelského stanoviště vzplála. Žhnoucím otvorem vtrhli dovnitř Šařané v podivné zbroji z kovových pásů namalovaných zlatě. Doprovázeli je usměrňovači s potetovanými obličeji: ženy v dlouhých tuhých černých šatech, muži bez košilí v roztrhaných kalhotách. To Min postřehla těsně předtím, než převrhla Fortuonin trůn.

Vzduchem nad Min prolétl oheň, sežehl její honosné hedvábí a pohltil stěnu za nimi. Fortuona se vykroutila z Minina sevření, přitiskla se k zemi a Min zamrkala. Žena se vyvlékla ze svých objemných šatů – byly ušité tak, aby se z nich dalo dostat – a pod nimi měla hladké hedvábné kalhoty a přiléhavou košili, obojí černé.

Tuon vyskočila s nožem v ruce a tiše zavrčela, téměř jako divoké zvíře. Nedaleko nich Mat upadl na záda a na něm ležel muž, svírající nůž. Kde se tam vzal? Nevzpomínala si, že by vešel dovnitř.

Tuon se rozběhla k Matoví, zatímco šarští usměrňovači začali po velitelském stanovišti metat oheň. Min se v těch příšerných šatech podařilo potácivě zvednout. Vytáhla dýku a schoulila se zády k trůnu, zatímco země se vzedmula.

Nemohla se dostat k Fortuoně, takže se protlačila zadní stěnou, vyrobenou z materiálu podobného papíru, který Seančané nazývali tenmi.

Z kouře se rozkašlala, ale když se dostala ven, vzduch byl čistší. Na této straně budovy žádný ze Šařanů nebyl. Všichni útočili z jiných stran. Rozběhla se podél stěny. Usměrňovači byli nebezpeční, ale když sej í podaří do některého vrazit nůž, ani všechna jediná síla na světě nebude hrát roli.

Nakoukla za roh a překvapil ji muž, který se tam s divokým pohledem v očích krčil. Měl hranatou tvář; krvavě rudé tetování na jeho krku vypadalo jako spáry držící jeho hlavu a bradu se světlou kůží.

Zavrčel a Min se vrhla pozpátku k zemi, vyhnula se záblesku ohně a mrštila nožem.

Muž ho chytil v letu. Přikrčeně se jako zvíře kradl vpřed a usmíval se na ni.

Pak sebou náhle trhl, zhroutil se a zmítal na zemi. Ze rtů mu vytekl pramínek krve.

„Tohle,“ ozval se poblíž ženský hlas, naplněný naprostým odporem, „je něco, co bych vůbec neměla umět, ale zastavit někomu srdce pomocí jediné síly je tiché. Překvapivě to vyžaduje jen velmi málo síly, což se mi hodí.“

„Siuan!“ řekla Min. „Neměla bys tu být.“

„Máš štěstí, že jsem,“ odfrkla si Siuan, přikrčila se a prohlížela si tělo. „Pcha. Tohle je pěkně ošklivá záležitost, ale když chceš sníst rybu, měla bys ji být ochotná sama vykuchat. Co se děje, děvče? Teď jsi v bezpečí. Nemusíš být tak bledá.“

„Neměla bys tu být!“ zopakovala Min. „Říkala jsem ti to. Drž se poblíž Garetha Brynea!“

„Držela jsem se u něj, skoro tak blízko jako jeho podvlíkačky, to ti povídám. Díky tomu jsme si navzájem zachránili život, takže hádám, že vidění mělo pravdu. Mýlí se někdy?“

„Ne, říkala jsem ti to,“ zašeptala Min. „Nikdy. Siuan… viděla jsem kolem Brynea auru, která znamená, že musíte zůstat spolu, jinak oba zemřete. Právě teď se vznáší nad tebou. Cokoli myslíš, že jste udělali, vidění se ještě nenaplnilo. Je pořád tady“

Siuan na okamžik ztuhla. „Cauthon je v nebezpečí.“

„Ale…“

„To je mi jedno, holka!“ Nedaleko nich se pod náporem jediné síly otřásla země. Damane oplácely útok. „Jestli Cauthon padne, je tahle bitva ztracená! Je mi jedno, jestli kvůli tomu oba umřeme. Musíme pomoct. Dělej!“

Min přikývla a pak se k ní připojila a společně se vydaly kolem rozbité budovy. Ohnivá bitva před ní byla směsicí výbuchů, kouře a plamenů. Příslušníci Smrtonosné gardy na Šařany zaútočili s tasenými meči, bez ohledu na to, že kolem nich pobíjejí jejich druhy. To alespoň usměrňovače zaměstnávalo.

Velitelské stanoviště plálo takovým žárem, že Min musela zvednout ruku a ustoupit.

„Vydrž,“ řekla Siuan a pak pomocí jediné síly vytáhla z nedaleko stojícího sudu úzký sloup vody a obě je postříkala. „Pokusím se plameny utlumit,“ řekla a přesměrovala sloupek vody k velitelskému stanovišti. „Dobře. Pojďme.“

Min přikývla a společně se Siuan se vrhla skrz plameny. Stěny z tenmi uvnitř všechny vzplály a oheň je rychle stravoval. Oheň kapal i ze stropu.

„Támhle,“ řekla Min a mrkáním rozháněla slzy, vyvolané žárem a kouřem. Ukázala na temné postavy, které zápasily zhruba uprostřed budovy nedaleko Matova hořícího stolu s mapami. Vypadalo to, že s Matem bojují tři nebo čtyři lidé. Světlo, byli to šedí muži – všichni, ne pouze jeden z nich! Tuon ležela na zemi.

Min proběhla kolem několika stráží a mrtvé sul’dam. Siuan použila jedinou sílu, aby jednoho z šedých mužů odtáhla od Mata. Mrtvoly stráži vrhaly ve světle ohně na podlahu stíny. Jedna z damane stále žila, s vyděšeným výrazem se choulila v koutě a její vodítko se válelo na podlaze. Její sul’dam nehybně ležela o kus dál. Vypadalo to, že jí vodítko vytrhli z ruky a pak byla zabita, když se snažila dostat zpátky ke své damane.

„Udělej něco!“ zařvala Min na dívku a popadla ji za paži.

Damane s pláčem zavrtěla hlavou.

„Ať shoříš,“ zaklela Min.

Střecha budovy zaskřípěla. Min se rozběhla k Matoví. Jeden šedý muž byl mrtev, ale zbývali dva další, oblečení v uniformách seančanských stráží. Pro Min nebylo snadné rozeznat ty, co žijí; byli ve všech směrech nelidsky průměrní. Naprosto nevýrazní.

Mat jednoho z mužů s řevem probodl nožem, ale neměl svůj oštěp. Min neměla ponětí, kde je. Mat se bezhlavě tlačil vpřed a utržil sečnou ránu na boku. Proč?

Tuon, uvědomila si Min a klopýtavě se zastavila. Jeden ze šedých mužů klečel nad její nehybnou postavou, zvedal dýku a…

Min hodila.

Mat se svalil na zem kousek od Tuon; poslední z šedých mužů mu skočil po nohách. Minin nůž se otáčel vzduchem, odrážel plameny a zasáhl šedého muže nad Tuon do hrudi.

Min vydechla. Nikdy v životě nebyla při pohledu na nůž, který zasáhl, tak šťastná. Mat zaklel, obrátil se a nakopl útočníka do obličeje. Vzápětí ho probodl a pak po čtyřech dolezl k Tuon a přehodil si ji přes rameno.

Min došla k němu. „Je tady i Siuan. Ona…“

Mat ukázal prstem. Siuan ležela na podlaze. Její oči hleděly slepě vzhůru a všechny obrazy nad ní zmizely.

Mrtvá. Min ztuhla a sevřelo sejí srdce. Siuan! Stejně se k ženě vydala, neschopná uvěřit, že je mrtvá, přestože její šaty hořely poté, co ji zasáhl výbuch, který ji zabil a zničil polovinu zdi poblíž.

„Ven!“ řekl Mat, který kašlal a držel Tuon v náručí. Ramenem vrazil do stěny, která shořela jen napůl, a probil se ven na vzduch.

Min zaúpěla a nechala Siuanino mrtvé tělo být. Potlačovala slzy, vyvolané smutkem i kouřem. S kašláním následovala Mata ven na vzduch. Venku byl vzduch tak svěží, tak chladný. Budova za nimi zaskřípěla a zhroutila se.

Během několika okamžiků Min a Mata obklopili příslušníci Smrtonosné gardy. Nikdo se nepokusil Matoví Tuon – která stále dýchala, byť mělce – vzít. Podle jeho výrazu Min pochybovala, že by se jim to podařilo.

Sbohem, Siuan, pomyslela si Min a ohlédla se, zatímco ji smrtonoši odváděli pryč od bojů pod pahorkem Dašar. Kéž Stvořitel ochrání tvou duši.

Poslala by zprávu ostatním, ať chrání Brynea, ale hluboko v duši věděla, že by to bylo marné. Ve chvíli, kdy Siuan zemřela, se jej jistě zmocnila pomstychtivá zuřivost, a kromě toho zde bylo vidění.

Ona se nikdy nemýlila. Občas Min svou přesnost nenáviděla. Ale nikdy se nemýlila.

„Udeřte na jejich tkaniva,“ zaječela Egwain. „Já zaútočím!“

Nečekala, jestli její rozkazy uposlechnou. Uchopila tolik síly, kterou čerpala pomocí Vorová sa’angrialu, kolik jen dokázala, a vzedmula tři různé pásy ohně vzhůru do svahu proti opevněným Sařanům.

Kolem ní se Bryneovy dobře vycvičené jednotky vší silou snažily udržet bitevní linie v boji proti šarským vojákům a postupovaly vzhůru po západním svahu Výšin. Úbočí bylo poseté stovkami brázd a děr, vytvořených tkanivy obou stran.

Egwain se zoufale probíjela vpřed. Nahoře cítila Gawyna, ale měla za to, že je v bezvědomí; záblesk jeho života byl tak slabý, že stěží dokázala vycítit, kterým směrem se nachází. Její jedinou nadějí bylo probojovat se skrz Šařany a dostat se k němu.

Odpařila šarskou ženu na svahu nad sebou a země se otřásla; Saerin, Doesine a ostatní sestry se soustředily na odrážení nepřátelských tkaniv, zatímco Egwain na útok. Udělala krok vpřed. Jeden krok za druhým.

Už jdu, Gawyne, pomyslela si stále zoufaleji. Už jdu.

„Přišli jsme podat hlášení, Divoký.“

Demandred si poslů chvíli nevšímal. Letěl na křídlech sokola a prohlížel si bojiště ptačíma očima. Havrani byli lepší, ale pokaždé, když se pokusil nějakého z nich použít, některý z Hraničářů ho sestřelil. Proč se ze všech zvyků musel po celé věky zachovat právě tento?

Na tom nezáleželo. Se sokolem to také půjde, i když se pták jeho vládě vzpíral. Vedl ho nad bojištěm, prohlížel si uskupení, rozmístění, postup jednotek. Nemusel se spoléhat na zprávy od jiných.

Měla to být téměř nepřekonatelná výhoda. Luis Therin nemohl takové zvíře využít; byl to dar, který mohla poskytnout pouze pravá síla. Demandred dokázal usměrňovat jen tenký pramínek pravé síly – ne dost velký na to, aby mohl vytvářet ničivá tkaniva, ale existovaly i jiné způsoby, jak být nebezpečný. Luis Therin měl naneštěstí svou vlastní výhodu. Průchody, které shlížejí dolů na bojiště? Bylo znepokojivé, jaké věci lidé v tomto věku objevili, věci, které ve věku pověstí nikdo neznal.

Demandred otevřel oči a přerušil spojení se sokolem. Jeho jednotky postupovaly, ale každý krok byl vyčerpávající. Desetitisíce trolloků byly pobity. Musí být opatrný; nemá jich nekonečně mnoho.

V tuto chvíli se nacházel na východní straně Výšin a hleděl dolů na řeku a na severovýchod od místa, kde se ho vrah, poslaný Luisem Therinem, pokusil zabít.

Tady byl téměř naproti kopce, o němž mu Moghedien řekla, že ho nazývají pahorek Dašar. Skalní formace se zvedala do výšky; její úpatí představovalo příhodné místo pro velitelské stanoviště, chráněné před útoky jediné síly.

Bylo tak lákavé udeřit tam osobně, přesunout se tam pomocí cestování a zpustošit to tam. Ale nebylo to to, co Luis Therin chce? Demandred se tomu muži postaví. Postaví. Nicméně odcestovat do nepřátelské pevnosti a nejspíš pasti, obklíčené vysokými skalními stěnami… Lepší bude přilákat Luise Therina k sobě. Demandred toto bojiště opanoval. Mohl si vybrat, kde k jejich střetu dojde.

Řeka dole se změnila na bahnitou stružku a Demandredovi trolloci bojovali o jižní břeh. Obránci se prozatím drželi, ale brzy je dostane. Daleko proti proudu odvedl M’Hael při odklánění vody dobrou práci, přestože hlásil neobvyklý odpor. Měšťané a malá vojenská jednotka? Tuto zvláštnost Demandred zatím nerozluštil.

Téměř si přál, aby M’Hael selhal. Přestože právě Demandred osobně toho muže naverboval, nečekal, že M’Hael povýší na Vyvoleného tak rychle.

Demandred se otočil. Před ním se ukláněly tři ženy v černém s bílými stužkami. A vedle nich Šendla.

Šendla. Myslel si o sobě, že ho ženy už dávno nezajímají – jak by mohla láska prospívat vedle planoucí vášně, kterou představovala jeho nenávist k Luisi Therinovi? A přesto, Šendla… Prohnaná, schopná, mocná. Téměř to stačilo, aby změnila jeho srdce.

„Jaké máte hlášení?“ zeptal se tří uklánějících se žen v černém.

„Lov nevyšel,“ řekla Galbrait se sklopenou hlavou.

„Unikl?“

„Ano, Divoký. Zklamala jsem tě.“ Slyšel v ženině hlase bolest. Byla vůdkyní ajjadských žen.

„Neměli jste ho zabít,“ řekl Demandred. „Je to nepřítel, který přesahuje vaše síly. Zničili jste jeho velitelství?“

„Ano,“ řekla Galbrait. „Zabili jsme půl tuctu jeho usměrňovaček, zapálili budovu a zničili mapy.“

„Usměrňoval? Odhalil se?“

Zaváhala a pak zavrtěla hlavou.

Takže stále nevěděl jistě, jestli je tenhle Cauthon převlečený Luis Therin. Demandred měl podezření, že ano, ale od Šajol Ghúlu přicházela hlášení, že tam, na svazích hory, Luise Therina viděli. Už během Poslední bitvy prokázal svou mazanost, když přeskakoval mezi jednotlivými bojišti a ukazoval se tu i onde.

Čím déle Demandred manévroval proti nepřátelskému generálovi, tím víc byl přesvědčený, že je Luis Therin tady. Bylo by Luisi Therinovi podobné, poslat na sever návnadu, zatímco sám přijde bojovat do této bitvy. Luis Therin nerad nechával ostatní, aby bojovali za něj. Vždycky chtěl všechno dělat sám, velet v každé bitvě – v každém útoku, pokud to šlo.

Ano… jak jinak by Demandred mohl vysvětlit schopnosti nepřátelského generála? Pouze muž s letitými zkušenostmi si mohl na bojišti počínat tak mistrně. Mnoho bojových taktik bylo v jádru prostých. Vyhnout se tomu, aby vás obklíčili z boku, těžkooděncům se postavte píkami, pěchotě linií dobře vycvičených vojáků, usměrňovačům jinými usměrňovači. Ale přesto, ta obratnost… drobné detaily… k jejich ovládnutí bylo třeba staletí. Žádný muž z tohoto věku nežil dost dlouho, aby se mohl tak pečlivě naučit všechny podrobnosti. Jediná věc, kterou během války jediné síly Demandred uměl lépe než jeho přítel, bylo velení v bitvě. Bylo to bolestné přiznání, ale už se před pravdou nebude dál schovávat. Luis Therin byl mocnější v jediné síle. Luis Therin si uměl lépe získávat lidská srdce. Luis Therin získal Ilienu.

Ale Demandred… Demandred byl lepší v boji. Luis Therin nikdy nedokázal správně vyvážit opatrnost a smělost. Ten muž se záměrně držel zpátky, dělal si starosti se svými rozhodnutími, dokud to v něm nepřekypělo a nepodnikl unáhlenou vojenskou akci.

Jestliže je tento Cauthon Luis Therin, tak se v tomto ohledu zlepšil. Nepřátelský generál věděl, kdy si hodit mincí a nechat rozhodnout osud, ale nenechal se jednotlivými výsledky příliš unášet. Byl by z něho skvělý karbaník.

Demandred ho samozřejmě i tak porazí. Bitva bude prostě jen… zajímavější.

Spočinul rukou na meči a zamyslel se nad tím, co před chvílí viděl na bojišti. Jeho trolloci stále útočili u řečiště a Luis Therin proti nim rozestavil své pikenýry do uspořádaných čtvercových útvarů, což byl defenzivní krok. Vším otřásající výbuchy za Demandredem označovaly významnější boj, boj mezi jeho šarskými ajjady a Aes Sedai.

Tam měl výhodu. Jeho ajjadové byli v boji mnohem lepší než Aes Sedai. Kdy Cauthon zapojí ty damane! Moghedien hlásila nějaké rozbroje mezi nimi a Aes Sedai. Dokázal by Demandred tento rozkol nějak posílit?

Vydal rozkazy a tři ajjadky se vzdálily. Šendla zůstala a čekala, až jí dá svolení odejít. Nechal ji prozkoumat okolí a pátrat po dalších zabijácích.

„Děláš si starosti?“ zeptal se jí. „Víš, za čí stranu bojujeme. Pokud vím, neoddala ses Stínu.“

„Oddala jsem se tobě, Divoký.“

„A kvůli mně bojuješ bok po boku trolloků? Půllidí? Stvoření z nočních můr?“

„Říkals, že někteří budou tvrdit, že tvé činy jsou zlé,“ řekla. „Ale já je tak nevidím. Naše cesta je jasná. Jakmile zvítězíš, přetvoříš svět a náš lid zůstane zachován.“ Vzala ho za ruku a v jeho nitru se cosi pohnulo. Jeho nenávist to rychle udusila.

„Všechno bych to zahodil,“ řekl s pohledem upřeným do jejích očí. „Všechno, za možnost dostat Luise Therina.“

„Slíbils, že to zkusíš,“ odvětila. „To postačí. A pokud ho zničíš, zničíš jeden svět a zachráníš jiný. Budu tě následovat. My tě budeme následovat.“

Její hlas jako by naznačoval, že snad, až bude Luis Therin mrtev, bude Demandred opět moci patřit sám sobě.

Nebyl si tím jistý. Vláda jej zajímala jen do té míry, dokud ji mohl využít proti svému starodávnému nepříteli. Šařané, oddaní a spolehliví, byli pouhým nástrojem. Avšak něco v jeho nitru si přálo, aby tomu tak nebylo. To bylo nové. Ano, bylo.

Vzduch poblíž se pokřivil a ohnul. Nebylo vidět žádná tkaniva — šlo o vlnění struktury vzoru, cestování pomocí pravé síly. M’Hael dorazil.

Demandred se obrátil a Šendla pustila jeho paži, avšak zůstala mu po boku. M’Hael dostal přístup k esenci Velikého pána. V Demandredovi to nevyvolávalo žárlivost. M’Hael byl jen další nástroj. Přesto pocítil zvědavost. Je v poslední době někomu přístup k pravé síle odepřen?

„Tu bitvu u ruin prohraješ, Demandrede,“ prohlásil M’Hael se zpupným úsměvem. „Tvoje trolloky tam rozdrtí. Měls nad nepřítelem obrovskou početní převahu, a přesto tě porazí! Myslel jsem, že máš být náš nejskvělejší generál, a prohraješ s touhle chátrou? Jsem zklamaný.“

Demandred nenuceně zvedl ruku se dvěma vystrčenými prsty.

M’Hael sebou škubl, když tucet šarských usměrňovačů, kteří stáli poblíž, vrazil mezi něj a jedinou sílu štíty. Ovinuli ho vzduchem a strhli dozadu. Začal se bránit a obklopila jej vzduch ohýbající aura pravé síly, ale Demandred byl rychlejší. Spředl štít z pravé síly, vytvořený z planoucích vláken ducha.

Prameny se chvěly ve vzduchu, opatřené ostny kroutící se energie tak malými, že se jejich konečky rozplývaly do nicoty. Pravá síla byla tak nestálá, tak nebezpečná! Štít, který z ní byl vytvořen, měl zvláštní účinek a nasával do sebe sílu toho, kdo se pokoušel usměrňovat.

Demandredův štít uloupil M’Haelovu sílu a použil toho muže jako vodič. Demandred nahromadil pravou sílu a spředl ji do praskající koule sily nad hlavou. Jediný, kdo ji viděl, byl M’Hael, který na Demandreda, jenž jej vysával, třeštil pyšné oči.

Nebylo to nepodobné kruhu. Pod náporem unikající energie se M’Hael, jehož držela tkaniva Demandredových ajjadů, třásl a potil. Nebude-li proud usměrňován, mohl by M’Haela spálit – sedřít jeho duši přívalem pravé síly, jako když se řeka vylije z břehů. Kroutící se masa vláken v Demandredových rukou pulzovala a praskala, ohýbala vzduch a začínala rozvolňovat vzor.

Na zemi se od něj šířily drobné pavučinovité praskliny. Praskliny vedoucí do nicoty.

Došel k M’Haelovi. Podle toho, jak muži tekly z úst sliny, u něj začínal záchvat.

„Poslouchej mě, M’Haeli,“ řekl Demandred tiše. „Já nejsem jako ostatní Vyvolení. Vaše hry mě ani za mák nezajímají. Je mi jedno, kdo z vás se těší přízni Velikého pána, kterého z vás Moridin poplácává po hlavě. Zajímá mě jenom Luis Therin.

Tohle je můj boj. Ty jsi můj. Přivedl jsem tě ke Stínu a můžu tě zničit. Jestli se budeš plést do toho, co tady dělám, sfouknu tě jako svíčku. Uvědomuju si, že se považuješ za silného, s těmi svými ukradenými hrůzopány a necvičenými usměrňovači. Jsi dítě, batole. Vezmi si svoje muže, dělej zmatky, jak chceš, ale drž se mi z cesty. A drž se dál od mojí kořisti. Nepřátelský generál je můj.“

Přestože M’Haelovo tělo jej svým třasem zrazovalo, v očích měl nenávist, ne strach. Ano, tenhle muž byl vždy slibný.

Demandred obrátil ruku a vypustil proud odřivousu s nahromaděnou pravou silou. Žhavá bílá čára tekuté zkázy se propálila armádami dole u řeky a vypařila každého muže či ženu, kterých se dotkla. Jejich postavy se změnily na tečky světla, pak na prach… a stovky z nich zmizely. Zanechal po sobě dlouhou čáru spálené země, jako brázdu vyrytou obrovským sekáčkem.

„Pusťte ho,“ nařídil Demandred a nechal štít z pravé síly rozplynout.

M’Hael klopýtavě couvl, ale udržel se na nohou. Z tváře mu kapal pot. S rukou zvednutou k hrudi lapal po dechu.

„Přežij tuhle bitvu,“ řekl mu Demandred, odvrátil se a začal vytvářet tkanivo, kterým přivolá sokola zpátky. „Když se ti to podaří, možná ti ukážu, jak udělat to, co jsem právě předvedl. Možná si teď myslíš, že mě chceš zabít, ale věz, že Veliký pán se dívá. A kromě toho zvaž toto: Možná máš stovku aša’manských mazlíčků. Já mám ale víc než čtyři sta ajjadů. Já jsem spasitel tohoto světa.“

Když se ohlédl, M’Hael už byl pryč, odcestoval pomocí pravé síly. Bylo úžasné, že po tom, co Demandred právě udělal, dokázal sebrat dost síly. Demandred doufal, že toho muže nebude muset zabít. Mohl by být užitečný.

NAKONEC ZVÍTĚZÍM.

Rand neústupně čelil vanoucím větrům, přestože mu při zírání do temnoty slzely oči. Jak dlouho už tady je? Tisíc let? Deset tisíc?

V tuto chvíli se soustředil pouze na vzdor. On se před tímto větrem neskloní. Nemůže se vzdát ani na nepatrný okamžik.

ČAS KONEČNĚ NASTAL.

„Čas pro tebe nic neznamená,“ řekl Rand.

Byla to pravda, a zároveň nebyla. Rand viděl, jak kolem něj víří vlákna a vytvářejí vzor. Jak se formoval, spatřil pod sebou bojiště. Ty, které miloval, jak bojují o život. Toto nebyly možnosti; toto byla pravda, to, co se skutečně odehrávalo.

Temný se ovinul kolem vzoru. Nebyl schopen se ho zmocnit a zničit jej, ale dokázal se ho dotknout. Úponky temnoty, tmy, se po celé jeho délce dotýkaly světa. Temný ležel na vzoru jako stín.

Když se Temný vzoru dotýkal, čas pro něj existoval. A tak, zatímco pro Temného čas nic neznamenal, mohl on – či to, neboť Temný neměl pohlaví – pracovat pouze v jeho hranicích. Jako… jako sochař, který má úžasné představy a sny, ale stále jej svazuje realita v podobě materiálů, s nimiž pracuje.

Rand zíral na vzor a odolával útoku Temného. Nehýbal se ani nedýchal. Dech zde nebyl potřeba.

NAKONEC ZVÍTĚZÍM, PROTIVNÍKU. SLEDUJ, JAK VŘÍSKAJÍ. SLEDUJ, JAK UMÍRAJÍ.

MRTVÍ PATŘÍ MNĚ.

„Lži,“ řekl Rand.

NE. UKÁŽU TI TO.

Temný opět spředl možnosti, sebral, co by mohlo být, a strčil Randa do další vize.

Juilin Sandar nebyl žádný velitel. By! lovec zlodějů, ne nějaký šlechtic. Rozhodně ne šlechtic. Pracoval sám.

Tedy zjevně až na to, když skončil na bitevním poli jako velitel oddílu, protože jako lovec zlodějů úspěšně chytal nebezpečné lidi. Šařani útočili na jeho muže a snažili se dostat k Aes Sedai. Bojovali na západní straně Výšin a úkolem jeho oddílu bylo chránit Aes Sedai před šarskými pěšáky.

Aes Sedai. Jak to, že se zapletl s Aes Sedai? On, dobrý Tairen.

„Vydržte!“ zaječel Juilin na své muže. „Vydržte!“ Ječel i kvůli sobě. Jeho oddíl svíral oštěpy a píky a tlačil šarskou pěchotu zpátky do svahu. Nebyl si jistý, proč je tady, nebo proč bojují v této oblasti. Prostě chtěl jen zůstat naživu!

Šařané křičeli a kleli v neznámém jazyce. Měli spoustu usměrňovačů, ale oddíly, kterým čelil, tvořili obyčejní vojáci vyzbrojení nejrůznějšími ručními zbraněmi, většinou meči a štíty. Zem byla posetá mrtvolami, což ztěžovalo situaci oběma stranám. Juilin a jeho muži plnili rozkazy a tlačili na šarské jednotky, zatímco Aes Sedai a nepřátelští usměrňovači po sobě vrhali tkaniva.

Juilin se oháněl oštěpem, což byla zbraň, s níž nebyl příliš obeznámen. Šarský oddíl v těžké zbroji se protlačil mezi Mykovými a Charnovými pikenýry. Důstojníci měli kyrysy nezvykle omotané látkami v různých barvách, zatímco řadoví vojáci měli koženou zbroj s kovovými pásy. Všichni měli na zádech namalované podivné vzory.

Velitel šarských vojáků se rozháněl strašlivým palcátem, srazil jednoho z pikenýrů, a pak dalšího. Muž na Juilina něco řval, kletby, kterým Juilin nerozuměl.

Juilin předstíral útok, Šařan zvedl štít a Juilin mu vrazil oštěp do mezery ve zbroji mezi hrudním plátem a paží. Světlo, ani sebou necukl! Udeřil Juilina štítem a přinutil ho ustoupit.

Oštěp Juilinovi vyklouzl ze zpocených prstů. Zaklel a sáhl pro svůj lamač mečů, zbraň, se kterou to dobře uměl. Myk s ostatními bojovali poblíž a zaměstnávali zbytek šarské jednotky. Charn se pokusil Juilinovi pomoct, ale ten šílený Šařan Charna praštil palcátem do hlavy a rozštípl ji vedví jako prasklý ořech.

„Chcípni, ty zatracená stvůro!“ zařval Juilin, vrhl se vpřed a vrazil muži lamač mečů do krku těsně nad okruží. K jeho pozici se rychle blížili další Šařané. Muž před ním se zhroutil a zemřel a Juilin ustoupil. Právě včas, neboť Šařan nalevo od něj se mu pokusil širokým rozmachem meče useknout hlavu. Špička mu prolétla kolem ucha a Juilin instinktivně zvedl čepel. Zbraň jeho protivníka se rozlomila na dva kusy a Juilin ho rychlým sekem do krku zabil.

Juilin se snažil prodrat ke svému oštěpu. Kolem padaly ohnivé koule, metané útočícími Aes Sedai za ním a Šařany na Výšinách před ním. Hlína pokrývala Juilinovy vlasy a v hroudách se mu lepila na zkrvavené paže.

„Vydržte!“ zařval Juilin na své muže. „Světlo vás spal, musíme vydržet!“

Zaútočil na dalšího Šařana, který se na něj vrhl. Jeden z pikenýrů zvedl zbraň právě včas, aby muže zasáhl do ramene, a Juilin ho vzápětí bodl do hrudi chráněné koženou zbrojí.

Vzduch se zachvíval. Ze všech těch výbuchů mu slabě zvonilo v uších. Juilin ustupoval a přitom vykřikoval rozkazy na své muže.

Neměl by tady být. Měl by být někde v teple, s Amatherou, a přemýšlet o dalším zločinci, kterého je třeba chytit.

Předpokládal, že jeden každý muž na bojišti má pocit, že by měl být někde jinde. Jediné, co mohli dělat, bylo bojovat dál.

V černé ti to sluší, vyslal Androl k Pevaře, když procházeli nepřátelskou armádou na vrcholku Výšin.

Tohle, vyslala v odpověď, je něco, co by nikdo neměl Aes Sedai nikdy, nikdy říkat. Nikdy.

Jeho jedinou odpovědí byl pocit nervozity proudící poutem. Pevara to chápala. Společně – ukrytí pod převrácenými tkanivy zrcadlových masek – kráčeli mezi temnými druhy, zplozenci Stínu a Šařany. A fungovalo to. Pevara měla na sobě bílé šaty a přes ně černý plášť – ty nebyly součástí tkaniva – ale každý, kdo by se podíval do její kápě, by viděl tvář Alviarin, členky černého adžah. Theodrin měla Rianninu tvář.

Androl s Emarinem spředli tkaniva, která jim dala tváře Nensena a Kaše, dvou z Taimových kumpánů. Jonneth si s tváří neurčitého temného druha nebyl ani trochu podobný a svou roli hrál velmi dobře, plížil se za nimi a nesl jim věci. Nikdo by v tom chlapovi s drsnou tváří, mastnými vlasy a nervózním chováním nepoznal dobromyslného muže z Dvouříčí.

Svižně procházeli kolem zadních řad armády Stínu na Výšinách. Trolloci táhli kupředu balíky šípů; jiní opouštěli řady, aby hodovali na hromadách mrtvol. V hrncích vřela voda. Pevaru to ohromilo. Oni se tu zastavili na jídlo? Teď?

Jenom někteří, vyslal Androl. V lidských armádách je to taky běžné, i když to není nic, o čem by se zpívalo v písních. Bojuje se už celý den a vojáci potřebují k boji energii. Obvykle se střídají tři směny. Přední řady, zálohy a ti, kdo jsou mimo službu — vojáci, kteří se odvlečou z boje a co nejrychleji se nají, než si ukradnou krátkou chvilku na spánek. A pak zpátky do předních linií.

Kdysi na válku hleděla jinak. Představovala si, že všichni vojáci se na ni celý den plně soustředí. Skutečná bitva však nebyla běh na krátkou trať; byla to dlouhá, strašlivě namáhavá cesta.

Bylo už pozdní odpoledne a blížil se večer. Na východě pod Výšinami se válečná fronta táhla podél suchého řečiště daleko oběma směry. Bojovalo tam mnoho tisíc lidí a trolloků. Boje se účastnilo ohromné množství trolloků, ale další se přesouvali zpátky nahoru na Výšiny, aby se najedli nebo na chvíli zhroutili do bezvědomí.

Neprohlížela si hrnce příliš zblízka, i když Jonneth klesl na kolena a vyzvracel se vedle cestičky. Všiml si kusů těl, plovoucích v husté tekutině. Zatímco vyhazoval obsah žaludku na zem, kolemjdoucí hlouček trolloků výsměšně frkal a hulákal.

Proč se tlačí z Výšin, aby se zmocnili řeky? vyslala k Androlovi. Tady nahoře to vypadá jako lepší postavení.

Možná že je, odpověděl Androl. Ale Stín je útočník. Když budou držet tyhle pozice, Cauthonově armádě se to hodí. Demandred na něj musí pořád tlačit. To znamená překročit řeku.

Takže Androl rozuměl i taktice. Zajímavé.

Pár věci jsem pochytil, vyslal. Hned tak v nějaké bitvě velet nebudu.

Jenom jsem zvědavá, kolik životů jsi prožil, Androle.

Zajímavé prohlášení od ženy, která je dost stará na to, aby byla babičkou mojí babičky.

Kráčeli dál po východní straně Výšin. V dálce na západní straně se Aes Sedai probojovávaly vzhůru – ale prozatím Výšiny držela Demandredova vojska. Tady, kudy Pevara procházela, bylo plno trolloků. Někteří se procházející Pevaře a ostatním nemotorně ukláněli, jiní se choulili na kamenech, aby se trochu prospali, bez podušek či přikrývek. Všichni měli zbraně po ruce.

„Tohle nevypadá slibně,“ ozval se Emarin tiše zpoza své masky. „Nemyslím, že by se Taim s trolloky družil víc, než je nezbytné.“

„Před námi,“ řekl Androl. „Podívejte se tam.“

Trolloci byli oddělení od skupiny Šařanů, které bylo vidět vpředu, oblečené v neznámých uniformách. Tvořilo je brnění omotané látkou, takže kov nešlo vidět, s výjimkou zad, přestože tvar kyrysů byl stále zřetelný. Pevara pohlédla na ostatní.

„Řekl bych, že by Taim mohl patřit k té skupině,“ řekl Emarin. „Přinejmenším to tam nejspíš nebude smrdět tak odporně jako tady mezi trolloky.“

Pevara si zápachu nevšímala – naučila se to před lety a silné pachy nevnímala stejně, jako nevnímala horko a zimu. Nicméně když to Emarin zmínil, jejími obranami pronikl náznak toho, co cítí ostatní. Rychle se zase ovládla. Bylo to strašné.

„Nechají nás Šařani projít?“ zeptal se Jonneth.

„Uvidíme,“ řekla Pevara a zamířila k Šařanům; její společníci se shlukli kolem ní. Šarské stráže stály neklidně seřazené proti trollokům a sledovaly je, jako by to byli nepřátelé. Toto spojenectví, či co to bylo, nebylo šarským vojákům zrovna moc po chuti. Ani se nesnažili zakrývat znechucení a mnozí z nich si ovinuli tváře látkou, aby se chránili před pachem.

Když Pevara prošla kolem nich, nějaký šlechtic – tedy alespoň předpokládala, že je to šlechtic, vzhledem k jeho brnění z bronzových kroužků – jí vyšel vstříc. Dobře nacvičený pohled Aes Sedai ho odehnal. Jsem příliš důležitá, než aby ses mnou zabýval, říkal ten pohled. Fungovalo to úžasně a byli vevnitř.

Ležení šarských záloh bylo uspořádané a muži se dovnitř přesouvali ze západní strany, kde bojovali s vojsky Bílé věže. Zuřivé usměrňování z té strany stále přitahovalo Pevařinu pozornost jako jasné světlo.

Co myslíš? vyslal k ní Androl.

Budeme si muset s někým promluvit. Bojiště je prostě příliš rozlehlé, než abychom na něm Taima našli sami.

Vycítila jeho souhlas. Nebylo to poprvé, co Pevaru jejich pouto rozptylovalo. Nemusela se vypořádat jen s vlastní nervozitou, ale také s Androlovou. Ta se jí neustále plížila někde zezadu v mysli a ona ji musela násilím potlačovat za pomocí dechových cvičení, která se naučila, když přišla do Věže.

Zastavila se uprostřed tábora, rozhlížela se a snažila se rozhodnout, koho oslovit. Dokázala rozeznat sloužící a šlechtu. Obrátit se na ty první by bylo méně nebezpečné, ale také zde byla menší pravděpodobnost úspěchu. Možná…

„Vy!“

Pevara sebou polekaně trhla a prudce se obrátila.

„Neměli byste tady být.“ Starý Šařan byl úplně plešatý a měl krátký šedý plnovous. Přes ramena mu vykukovaly dva stejné jílce ve tvaru hadích hlav; čepele měl zkřížené na zádech a držel hůl, která měla po délce zvláštní otvory. Nějaká flétna?

„Pojďte,“ řekl muž s tak silným přízvukem, že mu Pevara stěží rozuměla. „Divoký vás bude chtít vidět.“

Kdo je Divoký? vyslala Pevara k Androlovi.

Zavrtěl hlavou a cítila, že je stejně zmatený jako ona.

Tohle by se mohlo pěkně zvrtnout.

Stařec se s podrážděným výrazem zastavil kousek před nimi. Co by udělal, kdyby odmítli? Pevara byla v pokušení vytvořit průchod, aby mohli uprchnout.

Půjdeme za nim, pomyslel si Androl a vyrazil vpřed. Jestli si s někým nepromluvíme, nikdy tady Taima nenajdeme.

Pevara se zamračila, když se vydal za mužem a ostatní aša’manové se k němu připojili. Rychle je dohonila. Myslela jsem, že jsme se dohodli, že velím já, vyslala k němu.

Ne, odvětil, já jsem myslel, žejsme se dohodli, že se budeš chovat, jako bys velela.

Vyslala k němu promyšlenou směsici chladné nelibosti a náznaku, že tento rozhovor ještě neskončil.

Androl jí oplatil pobavením. Ty ses… na mě právě v myšlenkách zamračila? To je působivé.

Riskujeme, vyslala zpět. Tenhle muž nás může vést kamkoli.

Ano, odpověděl.

V jeho nitru cosi doutnalo, cosi, co se až dosud projevovalo jen v náznacích. Tak moc Taima chceš?

… ano. Chci.

Přikývla.

Rozumíš mi? vyslal.

Mě taky připravil o přátele, Androle, odvětila. Sledovala jsem, jak se jich zmocňuje přímo přede mnou. Ale musíme být opatrní. Nemůžeme příliš riskovat. Ještě ne. Nastal konec světa, Pevaro, vyslal k ní Androl zpátky. Když nemůžeme riskovat teď, tak kdy?

Následovala ho bez dalších dohadů a podivovala se soustředěnému odhodlání, které v něm cítila. Tím, že ho připravil o přátele a obrátil je ke Stínu, v něm Taim něco probudil.

Zatímco kráčeli za starým Šařanem, Pevara si uvědomila, že nechápe, co Androl cítí, ne zcela. Přišla o své přítelkyně z řad Aes Sedai, ale nebylo to stejné, jako když Androl ztratil Evina. Evin Androlovi věřil, hledal u něj ochranu. Aes Sedai, které byly s Pevarou, byly její známé, přítelkyně, ale tohle bylo jiné.

Starý Šařan je vedl k početnější skupině lidí, z nichž mnozí byli vybraně oblečení. Zdálo se, že nejvýše postavení šlechtici a šlechtičny mezi Sařany nebojují, neboť nikdo z nich neměl zbraň. Před starcem se rozestupovali, třebaže několik z nich se při pohledu na jeho meče ušklíbalo.

Jonneth s Emarinem se přesunuli vedle Pevary a Theodrin, každý z jedné strany, jako tělesná stráž. S rukama na zbraních sledovali Šařany a Pevara měla podezření, že oba drží jedinou sílu. Nu, to by se nejspíš od hrůzopánů, kteří procházejí mezi spojenci, kterým úplně nevěří, dalo čekat. Nemuseli Pevaru takto chránit, ale bylo to milé gesto. Vždycky si myslela, že by bylo užitečné mít strážce. Do Černé věže se vydala s úmyslem vzít si několik aša’manů jako strážce. Možná…

Z Androla okamžitě ucítila žárlivost. Co jsi zač? Nějaká zelená s hejnem chlapů, co se k ní lísají?

Odpověděla pobavením. Proč ne?

Jsou na tebe moc mladí, opáčil. Alespoň Jonneth. A Theodrin by se o něj s tebou poprala.

Zvažuju, že se s nimi spojím, vyslala k němu, ne že s nimi budu spát, Androle. Vážně. A kromě toho, Emarin dává přednost mužům,

Androl se zarazil. Opravdu?

Samozřejmě. Copak jsi si toho nevšiml?

Androl vypadal popleteně. Muži někdy dokázali být překvapivě tupí, dokonce i ti všímaví jako Androl.

Když došli doprostřed shromážděných lidí, Pevara uchopila jedinou sílu. Kdyby se něco pokazilo, měla by čas vytvořit průchod? Neznala okolí, ale pokud by cestovala někam blízko, nezáleželo na tom. Měla pocit, jako by mířila k oprátce a zkoumala ji, aby zjistila, jak jí bude sedět kolem krku.

Uprostřed skupiny stál vysoký muž ve zbroji ze stříbřitých kotoučů s dírou uprostřed a vydával rozkazy. Zatímco ho sledovali, rozletěl se k němu vzduchem pohár. Androl ztuhl. On usměrňuje, Pevaro.

Takže Demandred? Musí to být on. Pevara se nechala zaplavit hřejivou září saidaru a nechala ho odplavit všechny emoce. Stařec, který je vedl, postoupil vpřed a něco Demandredovi zašeptal. Navzdory tomu, že její smysly byly posíleny saidarem, Pevara neslyšela, co říká.

Demandred se obrátil k jejich hloučku. „Co to má znamenat? Copak M’Hael tak rychle zapomněl, jaké má rozkazy?“

Androl padl na kolena a ostatní stejně tak. Přestože to Pevaru dráždilo, rovněž poklekla.

„Vznešený,“ řekl Androl, „my jsme jen…“

„Žádné výmluvy!“ zaječel Demandred. „Žádné hry! M’Hael má vzít všechny svoje hrůzopány a zničit armády Bílé věže. Jestli uvidím, že kdokoli z vás nebojuje, budete si přát, abych vás místo toho předal trollokům!“

Androl dychtivě přikývl a začal couvat. Do tváře ho udeřil bič ze vzduchu, který Pevara neviděla, ačkoli skrz pouto cítila Androlovu bolest. Ostatní ho následovali a se sklopenými hlavami se kradli pryč.

To bylo bláhové a nebezpečné, vyslala Pevara k Androlovi.

A účinné, odvětil s očima upřenýma vpřed a rukou, mezi jejímiž prsty prosakovala krev, přitisknutou ke tváři. Máme jistotu, že je Taim na bojišti, a víme, kde ho najít. Pojďme.

Galad se prodíral noční můrou. Věděl, že Poslední bitva může být konec světa, ale nyní… nyní to cítil.

Usměrňovači na obou stranách se vzájemně masakrovali, až se výšiny Polov otřásaly. Blesky byly tak časté, že Galad už téměř neslyšel, a oči měl zalité slzami bolesti, jak sledoval výbuchy kolem.

Když řada výbuchů rozervala půdu před ním, vrhl se k zemi a zaryl se ramenem do úbočí ve snaze se ukrýt. Jeho oddíl – dvanáct mužů v rozedraných bílých pláštích – vyrazil do úkrytu za ním.

Útoky představovaly pro armády Bílé věže silný nápor, avšak šarské jednotky na tom byly stejně. Moc tolika usměrňovačů byla neuvěřitelná.

Hlavní část pěchoty Bílé věže a velké množství šarských vojáků bojovaly zde na západních Výšinách. Galad se držel na okraji bitvy a pátral po šarských usměrňovačích, kteří byli osamoceni nebo v malých skupinkách. Na mnoha místech se zde bitevní fronta rozpadla. Nepřekvapovalo ho to; se vší tou silou, metanou sem a tam, bylo téměř nemožné udržet pevné bitevní linie.

Houfy vojáků se škrábaly kolem a snažily se v dírách po výbuších ve skále najít úkryt. Jiní chránili oddíly usměrňovačů. Nedaleko od něj se ve skupinkách potulovali muži a ženy a zabíjeli vojáky ohněm a blesky.

Tyto Galad lovil.

Zvedl meč a ukázal na trojici Šařanek, které se držely na vrcholku Výšin. Se svými muži byli už výš než v polovině svahu.

Tři. To nebude snadné. Trojice obrátila pozornost k malému oddílu mužů, nesoucích znak plamene Tar Valonu. Nešťastné vojáky zasáhl blesk.

Galad zvedl čtyři prsty. Plán čtyři. Vyskočil ze své prohlubně a rozběhl se k trojici žen. Jeho muži čekali, než napočítají do pěti, a pak vyrazili za ním.

Ženy ho uviděly. Kdyby stále hleděly na druhou stranu, získal by Galad výhodu. Jedna zvedla ruku, přivolala oheň a vrhla po něm tkanivo. Plamen jej zasáhl, ale přestože cítil jeho žár, tkanivo se rozvolnilo a rozpadlo – ožehlo ho, ale téměř nezranilo.

Šařanka ohromeně vytřeštila oči. Ten výraz… ten výraz už začínal být Galadovi důvěrně známý. Byl to výraz vojáka, kterému se v bitvě zlomil meč, výraz člověka, který spatřil něco nemožného. Co jste udělali, když jediná síla, věc, která vás spolehlivě vyvyšovala nad obyčejné lidi, selhala?

Zemřeli jste. Galadův meč usekl ženě hlavu, zatímco se ho jedna z jejích družek pokusila sevřít tkanivem vzduchu. Cítil, jak kov na jeho hrudi ochladl, a kolem něj se prohnal poryv vzduchu.

Špatný pokus, pomyslel si Galad a vrazil meč druhé ženě do hrudi. Třetí se ukázala být chytřejší a zaútočila na něj velkým kamenem. Stěží stačil zvednout štít, než ho kámen udeřil do paže a srazil dozadu. Žena zvedla další kámen právě ve chvíli, kdy k ní dorazili Galadovi společníci. Proklály ji jejich meče.

Galad se zakloněnou hlavou lapal po dechu a z paže mu po nárazu kamene vystřelovala bolest. Zasténal a posadil se. Nedaleko od něj jeho muži sekali do těla třetí Šařanky. Nemuseli být tak důkladní, ale některé děti měly podivné představy o tom, čeho jsou Aes Sedai schopny. Přistihl Lairda, jak jedné ze Šařanek uřezává hlavu, aby ji pohřbil odděleně od těla. Tvrdil, že když to neuděláte, při příštím úplňku obživnou.

Zatímco muži masakrovali druhé dvě mrtvoly, přišel ke Galadovi Golever a podal mu ruku. „Světlo mě spal,“ řekl Golever se širokým úsměvem ve vousaté tváři, „ale jestli tohle není ta nejlepší práce, co jsme kdy odvedli, můj pane velící kapitáne, tak nevím!“

Galad vstal. „Je to nutné udělat, dítě Golevere.“

„Přál bych si, aby to bylo nutné dělat častěji. Na tohle děti celá staletí čekaly. Ty jsi první, který nám to umožnil. Světlo na tebe sviť, Galade Damodrede. Světlo na tebe sviť!“

„Kéž Světlo svítí na den, kdy lidé vůbec nebudou muset zabíjet,“ řekl Galad unaveně. „Není vhodné se ze smrti radovat.“

„Samozřejmě, můj pane velící kapitáne.“ Golever se nepřestával široce usmívat.

Galad se rozhlédl po krvavém pekle na západním svahu Výšin. Světlo dej, ať Cauthonovi tahle bitva dává nějaký smysl, protože Galadovi rozhodně nedávala.

„Pane velící kapitáne!“ vykřikl vyděšený hlas.

Galad se s rukou na meči prudce obrátil. Byl to Alhanra, jeden z jeho zvědů.

„Co se děje, dítě Alhanro?“ zeptal se Galad, když k němu vytáhlý muž doběhl. Koně neměli. Byli na svahu a zvířata by na blesky nereagovala dobře. Lepší bylo věřit vlastním nohám.

„Tohle musíš vidět, můj pane,“ lapal Alhanra po dechu. „Jde o… jde o tvého bratra.“

„Gawyna?“ Nemožné. Ne, opravil se v duchu. Ne nemožné. Byl by s Egwain a bojoval v jejích předních liniích. Galad se rozběhl za Alhanrou, obklopený Goleverem a ostatními.

Gawynovo tělo s popelavou tváří leželo v mezeře mezi dvěma balvany na vrcholu Výšin. Nedaleko od něj se na trávě popásal kůň, jemuž z boku stékala krev. Podle toho, jak vypadala, to nebyla jeho krev. Galad poklekl vedle mrtvého těla mladšího muže. Gawyn nezemřel lehce. Ale co Egwain?

„Mír, bratře,“ řekl Galad a položil na tělo ruku. „Kéž Světlo…“

„Galade…“ zašeptal Gawyn, víčka se mu zachvěla a otevřel oči.

„Gawyne?“ zeptal se ohromeně Galad. Gawyn měl ošklivou ránu v břiše. Na ruce měl zvláštní prsteny. Všude byla krev. Jeho ruka, hruď… celé jeho tělo…

Jak to, že stále žije?

Strážcovské pouto, uvědomil si. „Musíme tě odnést k léčiteli. K některé z Aes Sedai.“ Natáhl se do prohlubně a vzal Gawyna do náruče.

„Galade… selhal jsem.“ Gawyn prázdnýma očima zíral na oblohu.

„Vedl sis dobře.“

„Ne. Selhal jsem. Měljsem… měl jsem zůstat s ní. Zabil jsem Hammara. Věděls to? Zabil jsem ho. Světlo. Měl jsem si vybrat stranu…“

Galad svého bratra zvedl a rozběhl se po svahu k Aes Sedai. Snažil se Gawyna krýt před útoky usměrňovačů. Trvalo jen pár okamžiků, než uprostřed dětí vybuchla zem a Galada smetla. Když se hroutil na zem, Gawyna pustil a svalil se vedle něj.

Gawyn se třásl a v očích měl vzdálený výraz.

Galad se k němu připlazil a pokusil se ho znovu zvednout, ale Gawyn ho popadl za paži a pohlédl mu do očí. „Miloval jsem ji, Galade. Řekni jí to.“

„Pokud jste skutečně spojení, tak to ví.“

„Tohle jí ublíží,“ vypravil z bledých rtů Gawyn. „A na konci jsem selhal. Nedokázal jsem ho zabít.“

„Koho?“

„Demandreda,“ zašeptal Gawyn. „Pokusil jsem se ho zabít, ale nebyl jsem dost dobrý. Nikdyjsem… nebyl… dost dobrý…“

Galada obklopil ledový chlad. Viděl umírat muže, ztratil přátele. Toto bolelo víc. Světlo, to tedy bolelo. Svého bratra miloval, hluboce miloval – a Gawyn mu to, na rozdíl od Elain, oplácel.

„Odnesu tě do bezpečí, Gawyne,“ řekl Galad, vzal ho do náruče a ohromeně zjistil, že má v očích slzy. „Nezůstanu bez bratra.“

Gawyn se rozkašlal. „Nezůstaneš. Máš ještě jednoho bratra, Galade. O kterém nevíš. Syna… Tigrain… která odešla do Pustiny… Syna Děvy. Narozeného na Dračí hoře…“

Světlo.

„Nesmíš ho nenávidět, Galade,” zašeptal Gawyn. „Já jsem ho vždycky nenáviděl, ale přestal jsem. Přestal… jsem…“

Gawynovy oči znehybněly.

Galad zkontroloval pulz, pak se narovnal a zahleděl se dolů na mrtvého bratra. Obvazem, kterým si Gawyn ovázal bok, prosakovala krev na suchou zem pod ním a ta ji dychtivě nasávala.

Došel k němu Golever, který pomáhal Alhanrovi, jehož začouzená tvář a spálené šaty páchly kouřem, který zde po sobě zanechal blesk. „Odveď raněné do bezpečí, Golevere,“ řekl a vstal. Zvedl ruku a dotkl se medailonu na krku. „Vezmi všechny muže a běžte.“

„A ty, pane velící kapitáne?“ zeptal se Golever.

„Já udělám, co je třeba,“ řekl Galad a v mysli zůstával chladný. Chladný jako zimní ocel. „Přinesu Stínu Světlo. Přinesu Zaprodanci spravedlnost.“

Gawynovo vlákno života zmizelo.

Egwain se na bojišti zapotácela a zastavila. Něco v jejím nitru se přerušilo. Bylo to, jako by do ní někdo náhle vrazil nůž, vydloubl kousek Gawyna uvnitř a zanechal jen prázdnotu.

S vřískotem padla na kolena. Ne. Ne, to se nemohlo stát. Cítila ho, přímo před sebou! Běžela k němu. Mohla by… mohla…

Byl pryč.

Egwain zavyla, otevřela se jediné síle a natáhl jí do sebe, kolik jen dokázala udržet. V podobě ohnivé stěny ji vypustila k Šařanům, kteří nyní byli všude kolem. Kdysi drželi Výšiny a Aes Sedai byly pod nimi, ale teď všude vládlo šílenství.

S Vorovým sa’angrialem v ruce na ně zaútočila pomocí jediné síly. Zničí je! Světlo. Bolelo to. Tak strašně to bolelo.

„Matko!“ vykřikla Silviana, svírajíc jí paži. „Neovládáš se, matko! Zabiješ naše vlastní lidi. Prosím!“

Egwain lapala po dechu. Nedaleko proklopýtal hlouček bělokabátníků, kteří snášeli zraněné ze svahu.

Tak blízko’. Světlo. Byl pryč.

„Matko?“ řekla Silviana. Egwain ji sotva slyšela. Dotkla se své tváře a ucítila slzy.

Předtím byla troufalá. Prohlašovala, že navzdory té ztrátě dokáže pokračovat v boji. Jak to jen bylo naivní. Nechala oheň saidaru ve svém nitru uhasnout. Společně s ním v ní vyhasl i život. Zhroutila se na bok a cítila ruce, které ji odnášely pryč. Průchodem, pryč z bojiště.

Tam svůj poslední šíp využil k záchraně bělokabátníka. Nikdy by si nedokázal představit, že něco takového udělá, ale bylo to tak. Vlčí trollok potácivě couvl, ale odmítal padnout, dokud se mladý bělokabátník nevyhrabal z bahna a nesekl ho do kolen.

Tamovi muži byli nyní rozestavení na ochozu podél palisády a vysílali krupobití šípů na trolloky, kteří se tady převalili přes řeku. Řady trolloků prořídly, ale stále jich bylo příliš mnoho.

Až do této chvíle probíhala bitva dobře. Silné Tamovy spojené síly se se roztáhly podél řeky na šajnarské straně. Dál po proudu řeky Dračí legie, prapory kušiniků a těžká jízda postup trolloků zarazily. Totéž se odehrávalo zde, dál proti proudu řeky, kde lučištníci, pěšáci a jízda zastavili nájezd trolloků na řečiště. Dokud jim nezačaly docházet zásoby — pak byl Tam nucen stáhnout své muže do relativního bezpečí za palisádu.

Pohlédl stranou. Abell zvedl luk a pokrčil rameny. Také mu došly šípy. Po celé délce lávky dvouříčští muži zvedali luky. Neměli šípy.

„Žádné další nedorazí,“ řekl Abell tiše. „Ten kluk říkal, že to byla poslední várka.“

Bělokabátnické vojsko, promísené s příslušníky Perrinovy vlčí gardy, zoufale bojovalo, ale v celých houfech byli zatlačováni pryč od řeky. Bojovali na třech stranách a další vojsko trolloků je právě obešlo, aby je zcela obklíčilo. Nedaleko ruin vlál prapor Ghealdanu. Arganda tu pozici držel společně s Nurellem a zbytky okřídlené gardy.

Kdyby šlo o jakoukoli jinou bitvu. Tam by byl svým mužům nařídil, aby si nechali šípy ke krytí ústupu. Dnes se žádný ústup konat nebude a rozkaz vystřelit byl správný; mládenci si dali s každým výstřelem načas. Během hodin bojů pravděpodobně zabili tisíce trolloků.

Ale co byl lučištník bez luku? Stále muž z Dvouříčí, pomyslel si Tam. A stále muž, který není ochotný dovolit, aby tuhle bitvu prohráli.

„Slezte z ochozů a seřaďte se se zbraněmi,“ zavolal Tam na mládence. „Nechte luky tady. Posbíráme je, až dorazí další šípy.“

Další šípy nedorazí, ale dvouříčští muži budou spokojenější, když budou předstírat, že by se mohli vrátit k lukům. Vytvořili útvar, jak je to Tam naučil, ozbrojení oštěpy, sekerami, meči, a dokonce i několika kosami. Všechno a cokoli, co měli po ruce, spolu se štíty pro ty, kdo měli sekery či meče, a slušnou koženou zbrojí pro všechny. Píky bohužel neměli. Poté, co vyzbrojili těžkou pěchotu, jim žádné nezbyly.

„Držte se u sebe,“ řekl jim Tam. „Vytvořte dva klíny. Protlačíme se do trolloků kolem bělokabátníků.“ To nejlepší, co mohli udělat – nebo přinejmenším to nejlepší, co Tam dokázal vymyslet – bylo udeřit na ty trolloky, kteří právě zezadu obešli bělokabátníky, rozdělit je a pomoct bělokabátníkům se vymanit.

Muži přikyvovali, i když nejspíš neměli o taktice příliš ponětí. Na tom nezáleželo. Dokud budou držet ukázněnou formaci, jak je to Tam učil.

Rozběhli se vpřed a Tamovi se vybavilo jiné bojiště. Sníh, vířený strašlivým vichrem, který se mu zařezával do tváře. Svým způsobem to tam na tom bojišti všechno začalo. A zde to nyní končí.

Tam se postavil na hrot prvního klínu a pak na hrot druhého umístil Deoana, muže z Devenského Průseku, který sloužil v andorské armádě. Tam své muže svižně vedl vpřed a nedovolil jim ani sobě, aby příliš přemýšleli o tom, co se bude dít.

Když se přiblížili k mohutným trollokům s meči, dřevcovými zbraněmi a válečnými sekerami, Tam vyhledal plamen a prázdnotu. Nervozita zmizela. Všechny city se vypařily. Tasil meč, který mu dal Rand, ten s pochvou s namalovaným drakem. Byla to nejlepší zbraň, jakou Tam kdy viděl. Překlady v čepeli šeptaly o starodávném původu. Zbraň vypadala, že je pro Tama příliš dobrá. Měl stejný pocit ohledně každého meče, který kdy použil.

„Nezapomeňte držet formaci!“ zaječel Tam dozadu na své muže. „Nedovolte jim, aby nás rozdělili. Když někdo padne, jeden muž postoupí dopředu a zaujme jeho místo, zatímco další odtáhne padlého do středu klínu.“

Přikyvovali a pak narazili zezadu do trolloků na místě, kde u řeky obklíčili děti Světla.

Jeho útvar zaútočil a probíjel se vpřed. Obrovští trolloci se otáčeli a chystali se bojovat.

Fortuona mávnutím ruky poslala pryč só’džin, která se jí pokoušela znovu obléci císařské roucho. Fortuona páchla kouřem a paže měla na několika místech popálené a pořezané. Nepřijme léčeni od damane. Fortuona považovala léčení za užitečný objev – a někteří z jejích lidí začínali svůj postoj v této věci měnit – ale nebyla si jistá, jestli by se mu císařovna měla podvolit. Kromě toho nebyla její zranění vážná.

Příslušníky Smrtonosné gardy, kteří před ní klečeli, bude třeba nějak potrestat. Tohle bylo už podruhé, kdy dovolili, aby se vrah dostal až k ní, a přestože jim toto selhání nedávala za vinu, upřít jim trest by znamenalo upřít jim čest. Svíralo se jí nad tím srdce, ale věděla, co bude muset udělat.

Vydala rozkaz sama, Jako její hlas to měla udělat Selucia, ale té právě ošetřovali zranění. A Karede si tuto malou poctu obdržet rozkaz k vlastní popravě přímo od Fortuony zasloužil.

„Půjdete a postavíte se přímo nepřátelským marath’damane,“ nařídila Karedemu. „Vy všichni, kdo jste byli ve službě. Bojujte tam odvážně pro říši a pokuste se nepřátelské marath’damane pobít.“

Viděla, jak se Karede uvolnil. Byl to způsob, jak jí dál sloužit; kdyby byla volba na něm, nejspíš by nalehl na vlastní meč. Toto bylo milosrdenství.

Odvrátila se od muže, který se o ni v mládí staral, který se vzepřel tomu, co se od něj čekalo. Všechno kvůli ní. Později si sama zvolí pokání za to, co musí udělat. V tuto chvíli mu dopřeje tolik cti, co jen může.

„Darbindo,“ řekla a obrátila se k ženě, která navzdory poctě, kterou představovalo nové jméno, jež jí Fortuona dala, trvala na tom, že se jmenuje „Min“. Nové jméno znamenalo ve starém jazyce „Dívka obrazů“. „Zachránilas mi život, a nejspíš i princi krkavců. Povyšuji tě mezi urozené, orákulum. Nechť příští pokolení ctí tvé jméno.“

Darbinda si založila ruce. Jak moc se podobala Knotaiovi. Lidé z téhle pevniny byli tak paličatě skromní. Vlastně byli na svůj nízký původ hrdí. Hrdí. Nepochopitelné.

Sám Knotai seděl na nedalekém pařezu, přijímal hlášení z bitvy a štěkal rozkazy. Bitva Aes Sedai o západní Výšiny se měnila v chaos. Jak tam seděl kousek od ní, pohlédl jí do očí a přikývl.

Pokud zde byl špeh – a Fortuonu by překvapilo, kdyby nebyl – pak nyní byla vhodná chvíle ho oklamat. Všichni, kdo přežili útok, se shromáždili kolem. Fortuona trvala na tom, že jí zůstanou nablízku, zdánlivě proto, aby mohla odměnit ty, kdo jí dobře sloužili, a potrestat ty, kdo ne. Když promluvila, slyšeli ji všichni vojáci, sloužící i šlechtici do posledního.

„Knotaii,“ řekla, Ještě si musíme promluvit o tom, co udělám s tebou. Smrtonosná garda se stará o moje bezpečí, ale ty se máš starat o obranu tohoto ležení. Pokud jsi měl podezření, že naše velitelské stanoviště není bezpečné, proč jsi to neřekl už dříve?“

„Chceš snad zatraceně naznačit, že tohle je moje chyba?“ Knotai vstal a pohybem ruky umlčel zvědy, podávající hlášení.

„Dala jsem ti zde velení,“ odvětila Fortuona. „Takže konečná odpovědnost za neúspěch je na tobě, ne?“

Generál Galgan, stojící poblíž, se zamračil. On to tak neviděl. Jiní na Knotaie upřeli obviňující pohledy. Urození patolízalové; kladli by mu to za vinu, protože se nenarodil jako Seančan. Udělalo na ni dojem, že si Knotai Galgana tak rychle získal. Nebo Galgan dával své pocity najevo záměrně? Byl on ten špeh? Mohl manipulovat se Suroth nebo prostě představovat záložní plán, pokud by Suroth neuspěla.

„Já za tohle odpovědnost nepřijmu, Tuon,“ řekl Knotai. „To ty jsi ta, kdo trval na tom, že bude sledovat bitvu z tábora, zatraceně, když ses mohla uchýlit někde do bezpečí.“

„Možná jsem právě to měla udělat,“ odvětila chladně. „Celá tahle bitva je jedna velká katastrofa. Každým okamžikem ztrácíš území. Jsi bezstarostný a žertuješ, odmítáš se chovat podle protokolu; nemyslím, že k tomuto přistupuješ s vážností, hodnou tvého postavení.“

Knotai se zasmál. Byl to hlasitý, upřímný smích. Byl v tom vážně dobrý. Fortuona se domnívala, že jen ona vidí dva sloupy kouře, zvedající se z Výšin přímo za ním. Vhodné znamení pro Knotaie: velká hra vynese velkou odměnu. Nebo velkou ztrátu.

„Už tě mám dost,“ řekl Knotai a mávl na ni rukou. „Ty a tvoje zatracený seančanský pravidla se jenom pletete do cesty.“

„Pak mám i já dost tebe,“ řekla a zvedla hlavu. „Nikdy jsme se do téhle bitvy neměli zapojit. Raději bychom se měli připravovat na obranu svých vlastních zemí na jihozápadě. Nedovolím ti zahazovat životy mých vojáků.“

„Tak si jdi,“ zavrčel Knotai. „Co je mi po tom?“

Prudce se otočila a vyrazila pryč. „Pojďte,“ řekla ostatním. „Shromážděte naše damane. Všichni kromě těchto smrtonošů odcestují do ležení naší armády u Erinin a pak se vrátíme do Ebú Daru. Až pro nás tihle hlupáci pustí zplozencům Stínu žilou, vybojujeme tam skutečnou Poslední bitvu.“

Její lidé ji následovali. Sehráli to přesvědčivě? Špeh viděl, jak posílá na smrt muže, kteří ji milují; ukáže to, že je unáhlená? Unáhlená a dostatečně domýšlivá na to, aby Knotaiovi vzala své vojáky? Bylo to docela hodnověrné. Svým způsobem toužila udělat přesně to, co říkala, a místo toho bojovat na jihu.

Udělat to by samozřejmě znamenalo ignorovat rozevírající se oblohu, otřásající se zem a boj Draka Znovuzrozeného. To nebyla znamení, která by mohla jen tak přehlížet.

Špeh to nevěděl. Nemohl ji znát. Špeh uvidí mladou ženu, dost bláhovou na to, aby chtěla bojovat sama. Jak doufala.

Temný kolem Randa spředl síť možností.

Rand věděl, že tento jejich zápas – boj o to, co by mohlo být – je pro Poslední bitvu životně důležitý. Rand nedokázal spříst budoucnost. Nebyl kolo, nic takového. Přes to všechno, co se mu stalo, byl stále jen pouhý člověk.

Přesto v něm spočívala naděje lidstva. Lidstvo mělo osud, různé možné budoucnosti. To, kterou cestou se vydá… o tom rozhodne tato bitva, Randova vůle, která se střetává s vůlí Temného. V tuto chvíli se to, co by mohlo být, mohlo stát tím, co bude. Ted’ se zlomit by znamenalo dovolit Temnému zvolit budoucnost.

HLE, řekl Temný, když se světelné čáry spojily a Rand vstoupil do dalšího světa. Světa, který ještě nenastal, ale světa, který by klidně brzy nastat mohl.

Rand zamračeně vzhlédl k obloze. V této vizi nebyla rudá a krajina nebyla poničená. Stál v Caemlynu, podobnému tomu, který znal. Ano, byly zde rozdíly. Po ulicích rachotily parní vozy a mísily se s koňskými povozy a proudícími davy lidí.

Město se rozšířilo za novou hradbu – to viděl z výšky pahorku uprostřed města, na němž stál. Dokonce rozeznával i místo, kde Talmanes udělal díru v hradbě. Neopravili ji. Místo toho se skrz ni město vyvalilo ven. To, co dřív bývala pole za hradbou, nyní pokrývaly budovy.

Rand svraštil čelo, obrátil se a vydal se ulicí dolů. Jakou hru to Temný hraje? Toto obyčejné, dokonce vzkvétající město jistě nebude součástí plánů, které se světem má. Lidé byli čistí a nevypadali utiskované. Nespatřil žádné známky mravní zkázy, kterou se vyznačoval předchozí svět, který pro něj Temný vytvořil.

Zvědavě zamířil ke stánku, kde nějaká trhovkyně prodávala ovoce. Štíhlá žena se na něj vstřícně usmála a ukázala na své zboží. „Vítej, dobrý pane. Já jsem Renel a můj obchod je druhým domovem pro všechny, kdo hledají nejvybranější ovoce z celého světa. Mám čerstvé broskve z Tearu!“

„Broskve!“ vyhrkl Rand zděšeně. Všichni věděli, že jsou jedovaté.

„Ha! Neboj se, dobrý pane! Z těhle jed odstranili. Jsou stejně bezpečné jako já poctivá.“ Žena se usmála a na důkaz svého tvrzení si z jedné ukousla. Když to dělala, vynořila se zpod Stánku umouněná ruka – schovával se tam malý uličník, chlapec, kterého si Rand předtím nevšiml.

Chlapec popadl kus červeného ovoce, které Rand nepoznával, a pak se jako střela rozběhl pryč. Byl tak hubený, že Rand rozeznával žebra pod kůží na příliš malé postavě, a běžel na tak tenkých nohou, že byl zázrak, že vůbec dokáže chodit.

Aniž se přestala na Randa usmívat, sáhla si žena k boku a vytáhla malou hůlku, na jejímž jednom konci byla páčka na prst. Zatáhla za páčku a hůlka zapraskala.

Uličník zemřel ve spršce krve. Rozplácl se na zem. Lidé proudili kolem něj, i když jeden z nich – muž obklopený silnou stráží – zvedl kus ovoce. Otřel z něj krev a v chůzi si z něj ukousl. O chvíli později přejel mrtvolu parní vůz a zatlačil ji do rozbahněné cesty.

Zděšený Rand obrátil pohled zpátky k ženě. Ta s úsměvem na tváři schovala zbraň. „Hledal jsi nějaký určitý druh ovoce?“ zeptala se ho.

„Tys to dítě právě zabila!“

Žena se zmateně zamračila. „Ano. Patřilo tobě, dobrý pane?“

„Ne, ale…“ Světlo! Žena nedala najevo ani náznak lítosti nebo obav. Rand se otočil a zdálo se, že nikoho ani v nejmenším nezajímá, co se právě stalo.

„Pane?“ zeptala se žena. „Mám dojem, jako bych tě měla znát. Tvůj oděv je vybraný, i když už trochu z módy. Ke které frakci patříš?“

„Frakci?“ zeptal se Rand a vrátil se k ní pohledem.

„A kde máš své stráže?“ pokračovala žena. „Tak bohatý muž jako ty je pochopitelně má.“

Rand jí pohlédl do očí a pak se rozběhl stranou, když žena opět sáhla po své zbrani. Zabočil za roh. Ten pohled v jejích očích… naprostý nedostatek jakéhokoli lidského soucitu či zájmu. Bez přemýšlení by ho okamžitě zabila. Věděl to.

Všimli si jej další lidé na ulici. Šťouchali do svých společníků a ukazovali na něj. Jeden muž, kterého míjel, na něj vykřikl: „Řekni, ke které frakci patříš!“ Jiní jej začali pronásledovat.

Rand zaběhl za další roh. Jediná síla. Troufal si ji použít? Neměl ponětí, co se v tomto světě děje. Stejně jako předtím mu dělalo potíže oddělit se od vize. Věděl, že není zcela skutečná, ale nemohl se ubránit pocitu, že je její součástí.

Neodvážil se použít jedinou sílu a zatím se svěřil svým nohám. Neznal Caemlyn příliš dobře, ale tato místa si pamatoval. Když dojde na konec téhle ulice a zabočí… Ano, tam! Před sebou spatřil známou budovu s vývěsním štítem vpředu, na němž byl zobrazen muž, klečící před ženou s rudozlatými vlasy. Královnino požehnání.

Rand doběhl k předním dveřím, zatímco se jeho pronásledovatelé nakupili na rohu za ním. Když se Rand kolem hrubiána, který stál vedle, vyškrábal nahoru, zastavili se. Nová stráž u dveří? Rand ho neznal. Patřil hostinec stále Baselu Gillovi, nebo změnil majitele?

Rand s bušícím srdcem vrazil do velkého šenku. Několik lidí nad korbely odpoledního piva k němu vzhlédlo. Rand měl štěstí; za barem stál Basel Gill osobně a utíral pohár.

„Pantáto Gille!“ řekl Rand.

Statný muž se k němu otočil a svraštil čelo. „Znám tě?“ Přejel Randa pohledem. „Můj pane?“

„To jsem já, Rand!“

Gill naklonil hlavu a pak se zazubil. „Aha, ty! Zapomněl jsem na tebe. Tvůj kamarád s tebou není, že? Ten s temným pohledem v očích?“

Takže na tomto místě lidé v Randovi nepoznávali Draka Znovuzrozeného. Co jim to Temný udělal?

„Musím s tebou mluvit, pantáto Gille,“ řekl Rand a zamířil do soukromé jídelny.

„O co jde, chlapče?“ zeptal se Gill, který jej následoval. „Jsi v nějakém průšvihu? Zase?“

Rand za pantátou Gillem zavřel dveře. „Jaký věk teď máme?“

„Čtvrtý věk, samozřejmě.“

„Takže došlo k Poslední bitvě?“

„Ano, a vyhráli jsme!“ řekl Gill. Přimhouřenýma očima se na Randa pozorně podíval. „Jsi v pořádku, synku? Jak bys mohl nevědět…“

„Poslední roky jsem strávil v lesích,“ řekl Rand. „Vyděšený z toho, co se děje.“

„Aha. Nevíš o frakcích?“

„Ne.“

„Světlo, synku! To jsi v pěkném maléru. Počkej, dám ti znak frakce. Budeš rychle nějaký potřebovat!“ Gill otevřel dveře a odchvátal pryč.

Rand si založil ruce a s nevolí zaznamenal, že za krbem v místnosti je nicota. „Co jsi jim to udělal?“ dožadoval se odpovědi.

NECHAL JSEM JE MYSLET SI, ŽE VYHRÁLI.

„Proč?“

MNOZÍ, KDO MĚ NÁSLEDUJÍ, NEROZUMÍ TYRANII.

„Co to má společného s..Rand se odmlčel, protože se Gill vrátil. Nenesl žádný „znak frakce“, ať už to bylo cokoli. Místo toho přivedl tři mohutné strážné. Ukázal dovnitř na Randa.

„Gille..začal Rand, zatímco couval a uchopil zdroj. „Co to děláš?“

„No, řek jsem si, že za ten kabát něco dostanu,“ řekl Gill. Nezněl ani trochu omluvně.

„Takže mě okradeš?“

„No, jo.“ Gill zněl zmateně. „Proč ne?“

Hrdlořezové vešli do místnosti a pozornýma očima si Randa prohlíželi. Drželi obušky.

„Kvůli zákonu,“ řekl Rand.

„Proč by měly být zákony proti krádežím?“ zavrtěl hlavou Gill. „Co jsi to za člověka, že tě napadají takový věci? Když člověk nedokáže ochránit to, co má, proč by to měl mít? Když člověk nedokáže ubránit vlastní život, k čemu je mu dobrý?“

Gill mávnutím ruky poslal trojici vpřed. Rand je spoutal provazy vzduchu.

„Vzal jsi jim svědomí, co?“ zeptal se tiše.

Když spatřil použití jediné síly, vyvalil Gill oči. Pokusil se utéct. I jeho Rand popadl do smyček vzduchu.

LIDÉ, KTEŘÍ SE POKLÁDAJÍ ZA UTLAČOVANÉ, ZAČNOU JEDNOHO DNE BOJOVAT. ODEJMU JIM NEJEN JEJICH VŮLI ODPOROVAT, ALE I SAMOTNÉ PODEZŘENÍ, ŽE NĚCO NENÍ V POŘÁDKU.

„Takže jim vezmeš soucit?“ vyptával se dál Rand s pohledem upřeným do Gillových očí. Zdálo se, že se muž strašně bojí, že ho Rand zabije, stejně jako ti tři rabiáti. Žádná lítost. Ani nepatrná.

SOUCIT NENÍ ZAPOTŘEBÍ.

Rand pocítil smrtelný chlad. „Tohle je jiné než ten svět, který jsi mi ukázal předtím.“

TO, CO JSEM TI UKÁZAL PŘEDTÍM, JE TO, CO LIDÉ OČEKÁVAJÍ. JE TO ZLO, PROTI KTERÉMU SI MYSLÍ, ŽE BOJUJÍ. ALE JÁ VYTVOŘÍM SVĚT, KDE NENÍ DOBRO ANI ZLO.

JSEM JENOM JÁ.

„Vědí to tvoji služebníci?“ zašeptal Rand. „Ti, které jmenuješ Vyvolenými? Ti se domnívají, že bojují, aby se stali urozenými pány a vládci svého vlastního světa. Místo toho jim dáš tohle. Stejný svět… až na to, že v něm nebude Světlo.“

JSEM JENOM JÁ.

Žádné Světlo. Žádná lidská láska. Ta hrůzná představa pronikla hluboko do Randova nitra a otřásla jím. Toto byla jedna z možností, kterou si Temný v případě svého vítězství mohl zvolit. Neznamenalo to, že to udělá nebo že se to musí stát, ale… Světlo, toto bylo strašlivé. Mnohem strašlivější, než svět otroků, mnohem strašlivější než temná země s poničenou krajinou.

Toto byla skutečná hrůza. Toto bylo úplné zkažení světa, znamenalo to vzít z něj vše krásné a zanechat pouze slupku. Líbivou slupku, ale stále slupku.

Rand by raději prožil tisíc let v mukách a zachoval si tu svou část, která mu umožňovala rozeznat dobro, než aby prožil jediný okamžik v tomto světě bez Světla.

Rozzuřený se obrátil k temnotě. Ta se zvětšila a pohltila zeď na druhé straně místnosti. „Děláš chybu, Sej’tane!“ zaječel Rand na nicotu. „Myslíš, že mě přiměješ propadnout zoufalství? Myslíš, že rozdrtíš moji vůli? Tímhle se ti to nepovede, to ti přísahám. Tohle mě jen přiměje bojovat!“

Uvnitř Temného něco zaburácelo. Rand vykřikl, napnul svou vůli směrem ven a roztříštil temný svět lží a lidí, zabijejících bez slitování. Svět vybuchl a změnil se na vlákna a Rand se opět ocitl v místě mimo čas, obklopený čeřícím se vzorem.

„Ukazuješ mi svou skutečnou vizi?“ oslovil Rand temnotu, když sevřel ta vlákna. „Já ti ukážu tu svoji, Šej’tane. Existuje opak světa bez Světla, který bys stvořil.

Svět bez Stínu.“

Mat kráčel pryč a snažil se potlačit hněv. Vypadalo to, že se na něj Tuon opravdu zlobí! Světlo. Až ji bude potřebovat, vrátí se, že ano?

„Mate?“ ozvala se Min, která ho dohonila.

„Běž s ní,“ řekl Mat. „Dávej na ni za mě pozor, Min.“

„Ale…“

„Nepotřebuje moc chránit,“ řekl Mat. „Je silná. Zatracenej popel, to teda je. Ale potřebuje, aby ji někdo hlídal. Dělá mi starosti, Min. Tak jako tak, já musím vyhrát tuhle zatracenou válku. Nemůžu to udělat a zároveň jít s ní. Takže půjdeš ty a budeš ji hlídat? Prosím?“

Min zpomalila a pak ho nečekaně objala. „Štěstí, Matrime Cauthone.“

„Štěstí, Min Farshaw,“ řekl Mat. Pustil ji a pak si přehodil přes rameno ašandarei. Seančané začali odcházet z pahorku Dašar a stahovat se k Erinin, než Merrilorské pole úplně opustí. Demandred je nechá odejít; byl by blázen, kdyby to neudělal. Krev a zatracenej popel, do čeho se to Mat dostal? Právě poslal pryč dobrou čtvrtinu svých vojáků.

Oni se vrátí, pomyslel si. Když tahle hazardní hra vyjde. Když kostky padnou tak, jak potřebuje.

Až na to, že tahle bitva nebyla hra v kostky. Na to byla příliš rafinovaná. Pokud vůbec, byla to hra v karty. Mat v kartách obvykle vyhrával. Obvykle.

Vpravo od něj pochodoval k bojišti oddíl mužů v tmavé seančanské zbroji. „Hej, Karede,“ zaječel Mat.

Velký muž věnoval Matovi temný pohled. Mat náhle pochopil, jak se cítí kus železa, když ho Perrin sleduje a přitom potěžkává kladivo. Karede k němu zamířil, a přestože se očividně snažil zachovat klidný výraz, Mat cítil hřmění, které z něj vyzařuje.

„Děkuji ti,“ pronesl Karede škrobeně, „za to, že jsi pomáhal ochránit císařovnu, kéž žije věčně.“

„Myslíš si, že jsem ji měl držet někde v bezpečí,“ řekl Mat. „Ne na velitelském stanovišti.“

„Není na mě, abych zpochybňoval jednoho z urozených, vznešený,“ odvětil Karede.

„Ty mě nezpochybňuješ,“ řekl Mat, „ty uvažuješ o tom, že do mě vrazíš něco ostrýho. To je něco úplně jinýho.“

Karede dlouze a zhluboka vydechl. „Omluv mě, vznešený,“ řekl a obrátil se k odchodu. „Musím vzít své muže a zemřít.“

„To si nemyslím,“ řekl Mat. „Jdete se mnou.“

Karede se k němu znovu otočil. „Císařovna, kéž žije věčně, rozkázala..

„Že máte jít do předních linií,“ dořekl Mat, který si rukou zastínil oči a prohlížel si říční koryto, hemžící se trolloky. „Skvěle. Kam si zatraceně myslíš, že jdu?“

„Jedeš do bitvy?“ zeptal se Karede.

„Uvažoval jsem spíš nad loudavou chůzí,“ řekl Mat. Zavrtěl hlavou. „Potřebuju se vcítit do toho, co Demandred dělá… Jdu tam, Karede, a představa, že mezi mnou a trolloky budete vy, chlapi, zní skvěle. Jdete?“

Karede neodpověděl, i když ani nešel pryč.

„Koukni, jaké máte možnosti?“ zeptal se Mat. „Rozjet se tam a umřít vlastně bezdůvodně? Nebo jít a pokusit se mě zachránit pro vaši císařovnu? Jsem si skoro jistý, že mě má ráda. Možná. Tuon vážně není snadný porozumět.“

„Nebudeš jí říkat tímhle jménem,“ řekl Karede.

„Budu jí říkat, jak zatraceně chci.“

„Ne pokud máme jít s tebou,“ odvětil Karede. „Pokud mám s tebou jet, princi krkavců, nedovolím, aby moji muži z tvých rtů slyšeli něco takového. Bylo by to špatné znamení.“

„No tak to bychom nechtěli,“ řekl Mat. „Tak dobrá, Karede. Ponořme se zpátky do toho bince a uvidíme, co můžeme dělat. Ve Fortuonině jménu.“

Tam zvedl meč, jako by se chystal k souboji, ale nenašel zde žádné čestné protivníky. Jenom vrčící, vyjící, zuřivé trolloky. Které při této bitvě poblíž trosek odlákali od obklíčených bělokabátníků.

Trolloci se obrátili proti Dvouříčským a zaútočili. Tam, který se držel na hrotu klínu, přešel do Rákosu ve větru. Odmítal ustoupit byť o jediný krok. Ohýbal se na všechny strany, ale neustupoval a rychlými švihy meče prorazil řadu trolloků.

Muži z Dvouříčí postupovali vpřed, jako tm v Temného patě a ostružiník v jeho ruce. V následujícím zmatku křičeli a kleli a snažili se trolloky rozehnat.

Brzy se však museli začít soustředit na to, aby udrželi pozice. Vlna trolloků se převalila kolem lidí. Klínová formace, což byla za obvyklých okolností útočná taktika, fungovala dobře i zde. Trolloci se pohybovali po stranách klínu a Dvouříčští do nich bušili sekerami, meči a oštěpy.

Tam nechal mládence, ať se spoléhají na svůj výcvik. Raději by stál uprostřed klínu a křikem je povzbuzoval, jako to nyní dělal Dannil – ale byl jedním z mála, kdo měl nějaké skutečné zkušenosti z bitvy, a klínová formace závisela na tom, že se její hrot udrží.

A tak se držel. Klidný v prázdnotě nechal trolloky, ať se o něj rozbíjejí. Přešel ze Setřesení rosy z větve na Kvítky jabloně ve větru a pak na Kameny padající do tůně – všechno to byly figury, které mu zajišťovaly stabilitu v jedné pozici, zatímco bojoval s několika protivníky.

Navzdory tomu, že během posledních měsíců hodně cvičil, nebyl Tam už zdaleka tak silný jako v mládí. Rákos naštěstí sílu nepotřeboval. Nebyl tak zběhlý jako kdysi, ale rákos nenacvičuje, jak se ohýbat ve větru. Prostě to dělá.

Roky zrání, roky života, to vše Tamovi pomohlo pochopit prázdnotu. Nyní jí rozuměl lépe, než kdy dřív. Roky, kdy Randa učil zodpovědnosti, roky života bez Kari, roky naslouchání vanoucímu větru a šelestění listí…

Tam al’Thor se stal prázdnotou. Přivedl ji k trollokům, ukázal jim ji a poslal je do jejích hlubin.

Obtančil trolloka s kozlí tváří, máchl mečem do strany a sekl netvora nad patou do nohy. Ten škobrtl a Tam se obrátil a nechal muže za sebou, ať ho dorazí. Švihl mečem vzhůru – ze zbraně odletovala krev – a rozstříkl tmavé kapky útočícímu trollokovi s tváří jako z noční můry do očí. Oslepený netvor zavyl a Tam se s napřaženýma rukama plynule vrhl vpřed a rozpáral mu pod hrudním plátem břicho. Netvor se vpotácel před třetího trolloka, který se po Tamovi ohnal sekerou, ale místo toho zasáhl svého spojence.

Každý krok byl součástí tance a Tam trolloky vyzval, ať se k němu připojí. Takto dosud v životě bojoval pouze jednou, velmi dávno, ale prázdnota vzpomínky nedovolovala. Nepřemýšlel o jiných časech; nepřemýšlel o ničem. Pokud věděl, že už to předtím dělal, bylo to jen kvůli ozvěně jeho pohybů, zkušenosti, která jako by prostupovala samotným jeho svalstvem.

Tam probodl krk trollokovi, jehož obličej byl téměř lidský, jen měl na tvářích trochu moc chlupů. Trollok se svalil dozadu a zhroutil se a Tam náhle neměl další nepřátele. Zastavil se, zvedl meč a ucítil, jak jej ovívá jemný vánek. Tmavé bestie se v houfu hřmotně hnaly pryč po proudu řeky, pronásledované jezdci nesoucími hraničářské prapory. Brzy narazí na zeď z vojáků, Dračí legii, a budou rozdrceni mezi nimi a Hraničáři, kteří je pronásledují.

Tam otřel čepel a opustil prázdnotu. Plně na něj dopadla vážnost situace. Světlo! Jeho muži by měli být mrtví. Kdyby nedorazili tihle Hraničáři…

Zasunul meč zpět do lakované pochvy. Na zlatorudém drakovi se třpytivě odráželo slunce, přestože by Tama nenapadlo, že vzhledem k hustým mračnům nahoře nad nimi bude co odrážet. Hledal slunce a našel jej – za mraky – blízko obzoru. Už byl téměř večer!

Naštěstí to vypadalo, že trolloci tady v bitvě u ruin konečně začínají prohrávat. Poté, co je již vážně oslabil zdlouhavý přechod řeky, začaly se jejich řady teď, když na ně zezadu zaútočili Lanoví muži, rozpadat.

Zakrátko bylo po všem. Tam vydržel.

Kousek od něj přiklusal černý kůň. Lan Mandragoran – s praporečníkem a strážemi – se rozhlédl po Dvouříčských.

„Dlouho jsem byl zvědavý,“ řekl Lan Tamovi, „na muže, který dal Randovi ten meč s volavkou. Byl jsem zvědavý, jestli si ho skutečně zasloužil. Teď už to vím.“ Lan jej pozdravil zvednutým mečem.

Tam se obrátil zpět ke svým mužům, tomu vyčerpanému, zakrvácenému oddílu, svírajícímu zbraně. Cestu, kterou se jejich klín ubíral, bylo na pošlapané pláni možné snadno rozeznat; za nimi, tam, kde se do nich zařízl klín, ležely tucty trolloků. Na severu zvedali muži z druhého klínu zbraně. Byli zatlačeni zpátky téměř až k lesu, ale tam se udrželi a někteří přežili. Tam se nedokázal ubránit tomu, aby viděl ty tucty dobrých lidí, kteří zemřeli.

Jeho vyčerpaní muži si sedali přímo tady na bojišti, obklopení mrtvolami. Někteří si zesláble začali vázat vlastní obvazy nebo se starali o raněné, které zatáhli dovnitř klínu. Na jihu spatřil Tam něco, co ho vyděsilo. Stahovali se Seančani ze svého ležení na pahorku Dašar?

„Takže jsme vyhráli?“ zeptal se Tam.

„Ani zdaleka,“ řekl Lan. „Zmocnili jsme se téhle části řeky, ale to je ten méně důležitý boj. Demandred tady na svoje trolloky tvrdě tlačil, aby nám zabránil poslat posily do rozsáhlejší bitvy u brodu dál po proudu.“ Lan obrátil koně. „Sežeň svoje muže, mistře šermíři. Tahle bitva neskončí se západem slunce. V příštích hodinách vás bude zase třeba. Taťšar Manetheren.“

Lan odhřměl ke svým Hraničářům.

„ Tai šar Malkier, “ zavolal za ním opožděně Tam.

„Takže… jsme ještě neskončili?“ zeptal se Dannil.

„Ne, chlapče. Neskončili. Ale odpočineme si, postarej se, ať chlapy vyléčí, a sežeňte nějaké jídlo.“ Viděl, jak se vedle bojiště otevírají průchody. Cauthon byl dost chytrý, aby Tamovi poskytl způsob, jak dostat své lidi do Mayene. Bude to…

Průchody proudili lidé. Stovky, tisíce. Tam se zamračil. Nedaleko nich se sbírali bělokabátníci – útoky trolloků je tvrdě zasáhly, ale Tamův příchod je zachránil před rozdrcením. U ruin se formovaly Argandovy jednotky a vlčí garda, obklopená hromadami mrtvých trolloků, pozvedla do výše svůj zakrvácený prapor.

Tam se plahočil přes pole. Teď měl pocit, jako by měl místo údů závaží. Byl vyčerpanější, než kdyby měsíc klučil pařezy.

U prvního průchodu našel Berelain osobně, jak tam stojí s několika Aes Sedai. Překrásná žena se do tohoto místa plného bláta a smrti vůbec nehodila. Její čemostříbmé šaty, korunka ve vlasech… Světlo, nepatřila sem.

„Tame al’Thore,“ řekla. „Ty velíš tomuto vojsku?“

„Tak nějak,“ odpověděl Tam. „Odpusť mi, urozená paní první, ale co jsou všichni tihle lidi zač?“

„Uprchlíci z Caemlynu,“ řekla Berelain. „Poslala jsem pár lidí, aby se podívali, jestli nepotřebují léčení. Oni ho odmítli a trvali na tom, že je mám vzít do bitvy.“

Tam se poškrábal na hlavě. Do bitvy? Každý muž – a mnoho žen – který dokázal udržet meč, už byl naverbován do armády. Lidé, které viděl přicházet průchody, byli většinou starci a děti, a k tomu pár žen, které zůstaly, aby se staraly o děti.

„Promiň,“ řekl Tam, „ale tady je zabíjí.“

„To jsem se jim snažila vysvětlit,“ odvětila Berelain s náznakem podráždění v hlase. „Prohlašují, že mohou být k užitku. Říkají, že je to lepší, než strávit Poslední bitvu schoulení k sobě na cestě do Bílého Mostu.“

Tam zamračeně sledoval, jak se děti rozprchly po bojišti. Při pohledu na ně, jak prohlížejí příšerné mrtvoly, se mu svíral žaludek, a mnohé z nich zpočátku poplašeně couvaly. Jiné se začaly probírat padlými a hledaly známky těch, kdo jsou stále naživu a mohli by být vyléčeni. Mezi nimi bylo pár starých vojáků, kteří měli za úkol uprchlíky střežit, a ti dávali pozor na trolloky, kteří nebyli úplně mrtví.

Ženy a děti začaly mezi padlými sbírat šípy. To bude užitečné. Velice užitečné. Překvapený Tam uviděl, jak se z jednoho z průchodů hrnou stovky cikánů. Pod velením několika žlutých sester se vydali hledat raněné.

Tam se přistihl, že přikyvuje. Přesto mu dělalo starosti, že dovolí dětem vidět něco takového. Nu, pomyslel si,pokud tady prohrajeme, uvidí horší věci. Když chtěly být nápomocné, měli by jim to dovolit.

„Pověz mi, Tame al’Thore,“ zeptala se Berelain„ je… Galad Damodred v pořádku? Vidím zde jeho muže, ale ne jeho zástavu.“

„Povolali ho za jinými povinnostmi, má paní první,“ řekl Tam. „Po proudu řeky. Obávám se, že už od něj nemám zprávy celé hodiny.“

„Aha. Nu, vylečme a nakrmme tvoje muže. Možná zprávy o urozeném pánovi Damodredovi brzy dorazí.“

Elain se jemně dotkla tváře Garetha Brynea. Zatlačila mu oči, jedno po druhém, než kývla na vojáky, kteří našli jeho tělo. Odnesli ho na štítu. Na jedná straně mu z něj volně visely nohy, na druhé hlava.

„Prostě jen s řevem odjel pryč,“ řekla Birgitte. „Přímo do nepřátelských linií. Nešlo ho zastavit.“

„Siuan je mrtvá,“ řekla Elain s téměř nesnesitelným pocitem ztráty. Siuan… Siuan byla vždy tak silná. Elain s námahou potlačila city. Musí věnovat pozornost bitvě. „Přišly zprávy z velitelského stanoviště?“

„Tábor na pahorku Dašar je prázdný,“ řekla Birgitte. „Kde je Cauthon, nevím. Seančani nás opustili.“

„Zvedněte moji zástavu vysoko,“ řekla Elain. „Dokud se nám Mat neozve, přebírám velení na tomto bojišti. Přiveďte sem moje poradce.“

Birgitte odešla vydat rozkazy. Elaininy gardistky s nervózním přešlapováním sledovaly, jak trolloci u řeky tlačí na Andořany. Zcela vyplnili prostor mezi Výšinami a bažinami a hrozilo, že se vyvalí na šajnarskou půdu. Část Egwaininy armády se na trolloky vrhla z druhé strany, což jejím vlastním vojákům na nějakou dobu ulevilo; ale shora útočili další trolloci a vypadalo to, jako když Egwainini lidé schytávají to nejhorší.

Elain se dostalo dobrého vzdělání v bitevní taktice, i když ze skutečného bojiště měla málo zkušeností, a poznala, jak zle se jim vede. Ano, dostala hlášení, že díky příjezdu Lana a Hraničářů byla rozmetána pozice trolloků nahoře na řece. To však vzhledem k situaci tady u brodu bylo jen chabou útěchou.

Slunce začínalo zapadat za obzor. Trolloci nijak nedávali najevo, že by se chystali stáhnout, a její vojáci začali zdráhavé zapalovat ohně a rozsvěcovat pochodně. Zorganizovat muže do čtvercových formací znamenalo mít lepší obranu, ale také vzdát se jakékoli naděje, že postoupí vpřed. Bojovali zde rovněž Aielové, stejně jako Cairhieňané. Tyto čtverce pikenýrů však tvořily jádro jejich bitevního plánu.

Pomalu nás obkličují, pomyslela si. Kdyby se to trollokům povedlo, mohli by je svírat tak dlouho, dokud Andořané nepuknou. Světlo, tohle je zlé.

Za mračny na obzoru náhle vzplálo slunce. Noc pro trolloky znamenala další výhodu. S příchodem tmy se ochladilo. Její původní odhady, že tato bitva potrvá celé dny, náhle vypadaly pošetile. Stín na ně tlačil vší svou silou. Lidstvu nezbývaly dny, ale hodiny.

„Veličenstvo,“ řekl kapitán Guybon, který dorazil se svými veliteli. Jejich zprohýbané zbroje a zakrvácené tabardy dokazovaly, že nikdo, dokonce ani starší důstojníci, se nemůže přímému boji vyhnout.

„Návrhy,“ řekla Elain a podívala se na něj, Theodohra – velitele jezdectva – a Birgitte, která byla hlavní kapitán.

„Ústup?“ zeptal se Guybon.

„Opravdu si myslíš, že bychom se mohli odpoutat?“ odvětila Birgitte.

Guybon zaváhal, ale pak zavrtěl hlavou.

„Tak dobře,“ řekla Elain. „Jak vyhrajeme?“

„Vydržíme,“ řekl Theodohr. „Budeme doufat, že Bílá věž dokáže vyhrát svůj boj proti Šařanům a přijde nám na pomoc.“

„Nelíbí se mi tu jenom tak sedět,“ prohlásila Birgitte. „To..

Elaininými strážemi prolétl planoucí paprsek doběla rozžhaveného ohně a tucty jich vypařil. Pod Guybonem zmizel kůň, i když on sám se zásahu těsně vyhnul. Elainin kůň se vzepjal.

S klením dostala koně pod kontrolu. To byl odřivous!

„Luisi Therine!“ Nad bojištěm se rozezněl silou posilený hlas. „Lovím ženu, kterou miluješ! Přijď za mnou, zbabělce! Bojuj!“

Zem poblíž Elain vybuchla, vymrštila jejího praporečníka do vzduchu a prapor vzplál. Tentokrát to Elain vyhodilo ze sedla a s heknutím tvrdě dopadla na zem.

Moje děti! Zasténala a převalila se, zatímco ji popadly nějaké ruce. Birgitte. S pomocí několika gardistek žena vytáhla Elain za sebe do sedla.

„Můžeš usměrňovat?“ zeptala se Birgitte. „Ne. Zapomeň na to. Budou po tom pátrat. Celebrain, pozvedni další zástavu! Odjeď po proudu s oddílem gardy. Já vezmu královnu opačným směrem!“

Žena, stojící vedle Birgittina koně, zasalutovala. Byl to rozsudek smrti. „Birgitte, ne,“ řekla Elain.

„Demandred se rozhodl, že mu přilákáš Draka Znovuzrozeného,“ prohlásila Birgitte, zatímco obracela koně. „Nedovolím, aby se to stalo. Hyjé!“ Popohnala koně do trysku právě ve chvíli, kdy Elaininu gardu zasáhl blesk a vyhodil těla do vzduchu.

Elain zaťala zuby. Jejím armádám hrozily obklíčení a porážka – zatímco Demandred po nich vrhal jeden odřivous za druhým, blesky a tkaniva země. Ten muž byl stejně nebezpečný jako celá armáda.

„Nemůžu odejít,“ ozvala se Elain zpoza Birgitte.

„Jo, můžeš a odcházíš,“ odvětila Birgitte nevrle, zatímco se jejich kůň hnal dál. „Pokud Mat padl – Světlo dej, ať to tak není – tak budeme muset vybudovat nové velitelství. To, že Demandred udeřil na pahorek Dašar a pak přímo na tebe, má svůj důvod. Snaží se zničit naši velitelskou strukturu. Tvoje povinnost je ujmout se velení z nějakého bezpečného a utajeného místa. Jakmile se dostaneme dost daleko, aby Demandredovi zvědi nemohli cítit tvoje usměrňování, vytvoříme průchod a ty budeš mít zase všechno pod kontrolou. Ale právě teď, Elain, musíš sklapnout a nechat mě, ať tě ochráním.“

Měla pravdu. Světlo ji spal, ale měla. Elain se držela, zatímco Birgitte se tryskem hnala přes bitevní pole a její kůň za nimi na úprku do bezpečí vířil hroudy bláta.

Alespoň mi to hledáni usnadňuje, pomyslel si Galad v sedle, když sledoval, jak z nepřátelských pozic vylétají k Elainině armádě prameny ohně.

Galad zaryl ukradenému koni paty do slabin a hnal se přes Výšiny směrem k jejich východnímu okraji. Stále znovu a znovu viděl Gawyna umírajícího mu v náruči.

„Postav se mi, Luisi Therine!“ Demandredův hromový řev shora otřásl zemí. Připravil Galada o bratra. A teď ta stvůra pronásledovala Galadovu sestru.

Galadovi předtím vždy připadalo, že ví, co je správné, ale nikdy mu to nepřipadalo tak správné jako tohle. Ty záblesky světla byly jako ukazatele na mapě, šipky, ukazující mu cestu. Vedlo jej samotné Světlo. Připravilo ho a postavilo ve správný okamžik na toto místo.

Prorazil zadními liniemi šarského vojska k místu, kde přímo nad řečištěm stál Demandred a hleděl dolů na Elaininy vojáky. Kolem Galada se do země zabodávaly šípy, které lučištníci vystřelovali bez ohledu na nebezpečí, že zasáhnou vlastní lidi. S taseným mečem vytáhl Galad nohu ze třmenu a připravil se seskočit.

Jeho koně zasáhl šíp. Galad se vrhl ze zvířete. Tvrdě dopadl, smykem zastavil a usekl ruku poblíž stojícímu kušiníkovi. Zaútočil na něj vrčící usměrňovač a medailon s liščí hlavou zastudil Galada na hrudi.

Galad vrazil čepel muži do krku. Muž se zmítal a s každým úderem srdce mu z krku tryskala krev. Ve chvíli smrti se nezdál překvapený, jen vzteklý. Jeho vytí přilákalo další pozornost.

„Demandrede!“ zaječel Galad. „Demandrede, dovoláváš se Draka Znovuzrozeného! Dožaduješ se, aby s tebou bojoval! On tady není, ale jeho bratr ano! Postavíš se mi?“

Zvedly se tucty kuší. Galadův kůň se za ním zhroutil s krvavou pěnou u nozder.

Rand aTThor. Jeho bratr. Šok z Gawynovy smrti způsobil, že ho toto odhalení tolik neohromilo. Pokud přežije, nakonec se s tím bude muset vypořádat. Stále nevěděl, jestli být pyšný nebo se stydět.

Radami Šařanů prošla postava v nezvyklé zbroji ze spojených mincí. Demandred byl pyšný muž; člověku stačilo vidět jeho tvář, aby to poznal. Vlastně vypadal jako al’Thor. Působili podobně.

Demandred si Galada, který stál s taseným zakrváceným mečem, prohlížel. Umírající usměrňovač drásal prsty zahnutými jako drápy zemi před sebou.

„Jeho bratr?“ zeptal se Demandred.

„Syn Tigrain,“ řekl Galad, „která se stala Děvou oštěpu. Která mého bratra porodila na Dračí hoře, hrobce Luise Therina. Měl jsem dva bratry. Druhého jsi zabil na tomto bojišti.“

„Vidím, že máš zajímavý artefakt,“ řekl Demandred, když medailon opět zastudil. „Jistě si nemyslíš, že tě to ochrání před stejným osudem, jaký potkal tvého ubohého bratra? Myslím toho mrtvého.“

„Budeme bojovat, syne Stínů? Nebo budeme mluvit?“

Demandred tasil meč s volavkami na čepeli a jílci. „Kéž mi dopřeješ lepší souboj než tvůj bratr, chlapečku. Jsem stále nespokojenější. Luis Therin mě může nenávidět nebo mi spílat, ale neměl by mě ignorovat.“

Galad vstoupil do kruhu kušiníků a usměrňovačů. I když vyhraje, stejně zemře. Ale Světlo, kéž s sebou vezme jednoho ze Zaprodanců. Byl by to vhodný konec.

Demandred na něj zaútočil a souboj započal.

Se zády přitisknutými ke stalagmitu, když jediné světlo představovala záře Callandoru, odrážející se od stěn jeskyně, se Nyneiva snažila zachránit Alanně život.

V Bílé věži byly ženy, které se vysmívaly tomu, že se spoléhá na obyčejné léčebné postupy. Co by mohly dokázat dvě ruce a nit, co by nesvedla jediná síla?

Kdyby zde místo Nyneivy byla kterákoli z těch žen, svět by skončil.

Podmínky byly příšerné. Málo světla, žádné nástroje kromě těch, které nosila v brašně. Přesto Nyneiva zašívala pomocí jehly a nitě, které měla vždy po ruce. Namíchala Alanně lektvar z bylin a násilím jí ho nalila do úst. Nebude to moc k užitku, ale každá maličkost mohla pomoci. Alanně to uchová sílu, pomůže jí s bolestí a přinutí její srdce, aby se během Nyneiviny práce nezastavilo.

Zranění bylo ošklivé, ale taková už zašívala. Přestože se Nyneiva v nitru chvěla, jistýma rukama zašívala ránu a lákala ženu od samotného okraje propasti smrti.

Rand s Moridinem se nehýbali. Cítila z nich však nějaké hučení. Rand bojoval. Bojoval boj, který nemohla vidět.

„Matrime Cauthone, ty zatracený blázne. Jsi pořád naživu?“

Mat se ohlédl, když k němu ve tmě časného večera dorazil Davram Bašere. Mat se se Smrtonosnou gardou přesunul k týlu andorských linií, bojujících u řeky.

Bašereho doprovázela jeho žena a saldejská stráž. Podle krve na šatech jeho ženy si také vybojovala své.

„Ano, jsem naživu,“ řekl Mat. „Obvykle jsem v přežívání docela dobrý. Vzpomínám si, že jsem neuspěl jenom jednou, a to se sotva počítá. Co tady děláš? Nejsi…“

„Dostali se mi do hlavy, zatraceně,“ zamračil se Bašere. „To udělali, chlape. S Deirou jsme to probrali. Nebudu velet, ale proč by mi to mělo zabránit zabít pár trolloků?“

Mat přikývl. Když Tenobie padla, stal se tento muž králem Saldeie – ale dosud korunu odmítal. Pokroucení jeho mysli jím otřáslo. Jediné, co řekl, bylo, že Saldeia bude bojovat po boku Malkieru a že vojáci mají poslouchat Lana. Trůn vyřeší, pokud všichni Poslední bitvu přežijí.

„Co se ti stalo?“ zeptal se Bašere. „Doslechl jsem se, že velitelství padlo.“

Mat přikývl. „Seančani nás nechali na holičkách.“

„Krev a popel!“ vykřikl Bašere. „Jako by to už tak nebylo dost zlé. Seančanští psi.“

Smrtonosná garda kolem Mata na to nijak nereagovala.

Elaininy síly se stěží držely podél břehu řeky – trolloci je však pomalu zatlačovali proti proudu. Elaininy linie vytrvávaly jen díky zarputilosti a dobrému výcviku. Každý obrovský čtverec vojáků držel píky napřažené ven, takže vypadal jako ježek.

Pokud mezi ně Demandred správným způsobem vrazil klíny, mohl by tyto útvary rozdělit. Mat využíval útoky vlastní jízdy, včetně andorského jezdectva a Bandy, ve snaze zabránit trollokům, aby pronikli čtverci pikenýrů nebo Elain obklíčili.

Rytmus bitvy tepal Matovi pod špičkami prstů. Cítil, co Demandred dělá. Všem ostatním nyní nejspíš konec bitvy připadal prostý. Zaútočit silou, prolomit formace pikenýrů, rozbít Matovu obranu. Bylo to ale o tolik záludnější!

Lanoví Hraničáři konečně rozdrtili trolloky dál proti proudu řeky a potřebovali rozkazy. Dobře. Mat ty muže potřeboval k dalšímu kroku, který má v plánu.

Tři z obrovských pikenýrských útvarů ochabovaly, ale kdyby se mu doprostřed každého z nich podařilo umístit pár usměrňovačů, mohlo by je to posílit. Světlo ochraňuj toho, kdo odvedl Demandredovu pozornost. Zaprodancovy útoky rozprášily celé pikenýrské útvary. Demandred nemusel zabíjet jednotlivce; stačilo mu jen pomocí útoků jediné síly rozbít čtverec. To trollokům umožnilo se přes něj přehnat.

„Bašere,“ řekl Mat, „prosím, pověz mi, že někdo dostal zprávy od tvé dcery.“

„Nikdo,“ odpověděla Deira. „Je mi líto.“

Zatracenej popel, pomyslel si Mat. Chudák Perrin.

Chudák on. Jak to bez rohu zvládne? Světlo. Nebyl si jistý, že by to dokázal i s tím zatraceným rohem.

„Běž,“ zavolal na ně Mat. „Jeďte za Lanem; je nahoře na řece. Řekni mu, ať se pustí do těch trolloků, kteří se pokoušejí dostat kolem pravého andorského křídla! A pověz mu, že mu brzo pošlu další rozkazy.“

„Ale já…“

„Je mi jedno, jestli se tě dotkl Stín, zatraceně!“ prohlásil Mat. „Temný se dotkl srdce každého člověka, a to je zatraceně pravda. S tím dokážeš bojovat. Teď jeď za Lanem a řekni mu, co je třeba udělat!“

Bašere nejdřív ztuhl; pak se – kupodivu – jeho ústa pod povislým knírem roztáhla v širokém úsměvu. Zatracení Saldejci. Jim se líbilo, když na ně někdo ječel. Zdálo se, že ho Matova slova povzbudila, a se ženou po boku odcválal pryč. Deira Matovi věnovala milý pohled, což ho znervóznilo.

Teď… potřeboval armádu. A průchod. Potřeboval zatracený průchod. Pitomče, pomyslel si. Poslal damane pryč. Nemohl si nechat alespoň jednu? Přestože z nich měl pocit, jako by mu po kůži běhali pavouci.

Mat zarazil Oka a Smrtonosná garda se zastavila společně s ním. Několik z nich zapálilo pochodně. Když se přidali k Matovi v boji proti Šařanům, rozhodně se jim dostalo výprasku, po němž toužili. Zdálo se ale, že chtějí ještě víc.

Tamhle, pomyslel si Mat a pobídl Oka směrem k vojenské jednotce na jih od Elaininých pikenýrských útvarů. Dračí spřísahanci. Než Seančané opustili pahorek Dašar, Mat tuto armádu poslal, aby posílila Elainino vojsko.

Stále nevěděl, co si o nich má myslet. Nebyl na Merriloru, když se shromažďovali, ale dostával hlášení. Lidé nejrůznějšího postavení a národů, kteří se spojili, aby bojovali v Poslední bitvě, bez ohledu na loajalitu nebo hranice zemí. Rand zrušil všechny přísahy i všechna ostatní pouta.

Mat jel rychlým klusem – Smrtonosná garda běžela, aby mu stačila – podél zadních andorských linií. Světlo, řady se prohýbaly. To bylo zlé. Nu, uzavřel sázku. Teď mohl jen řídit tu zatracenou bitvu a doufat, že se nebude moc vzpírat.

Když se hnal k Dračím spřísahancům, uslyšel něco nesmyslného. Zpěv? Mat zarazil koně. Ogierové bojovali s trolloky a probili se přes suché řečiště, aby pomohli Elaininu levému křídlu naproti bažinám zabránit trollokům je tudy obejít.

Drželi se zde, neústupní jako duby před povodní, a při zpěvu se rozháněli sekerami. Kolem nich se vršily hromady trolloků.

„Loiale!“ zaječel Mat, který se postavil ve třmenech. „Loiale!“

Jeden z ogierů couvl z boje a obrátil se. Mata jeho zjev vyvedl z míry. Jeho obvykle klidný přítel měl uši přitisknuté k hlavě, vztekle zaťaté zuby a v prstech zakrvácenou sekeru. Světlo, při tom pohledu se Mata zmocnil děs. Raději by zíral na deset chlapů, kteří si myslí, že podváděl, než aby bojoval s jediným rozzlobeným ogierem!

Loial něco zavolal na ostatní a pak se k nim znovu připojil v boji. Dál bušili do poblíž stojících trolloků a pobíjeli je. Trolloci a ogierové byli téměř stejně velcí, ale z nějakého důvodu to vypadalo, jako by se ogierové nad zplozenci Stínu tyčili. Nebojovali jako vojáci, nýbrž jako dřevorubci, kácející stromy. Mat ale věděl, že ogierové kácení stromů nenávidí, zatímco kácení trolloků se jim nejspíš zamlouvalo.

Ogierové rozprášili pěst trolloků, s níž bojovali, a zahnali ji na útěk. Elainini vojáci se přesunuli a zablokovali zbytek trollocké armády a několik set ogierů ustoupilo zpátky k Matoví. Mat si všiml, že je mezi nimi nemálo seančanských ogierů – zahradníků. To nerozkázal. Obě skupiny bojovaly společně, ale zdálo se, že se jedna na druhou stěží podívá.

Všichni ogierové do posledního, muži i ženy, měli na pažích a nohou četné sečné rány. Nenosili brnění, ale spousta těch ran vypadala mělce, jako by měli kůži tlustou jako kůru.

Se sekerou přehozenou přes rameno došel Loial k Matoví a Smrtonosné gardě. Kalhoty měl až po stehna tmavé, jako by se brodil ve víně. „Mate,“ řekl Loial a zhluboka se nadechl. „Bojovali jsme tady, jak jsi nás požádal. Žádný trollok kolem nás neprošel.“

„Vedli jste si dobře, Loiale,“ řekl Mat. „Děkuju.“

Čekal na odpověď. Nepochybně něco sáhodlouhého a horlivého: Loial tam stál a nadechoval se a vydechoval plícemi, do nichž se vešlo dost vzduchu na to, aby to naplnilo pokoj. Žádná slova. Ostatní, přestože mnozí z nich byli starší než Loial, také nic neříkali. Někteří zvedali pochodně. Sluneční záře zmizela za obzorem. Nastala skutečná noc.

Tiší ogierové. Tak tohle bylo nezvyklé. Ovšem válčící ogierové… něco takového Mat nikdy neviděl. Mezi vzpomínkami, které mu nepatřily, žádné takové nebyly.

„Potřebuju vás,“ řekl Mat. „Musime tuhle bitvu otočit, jinak je po nás. Pojďte.“

„Trubač rozkazuje!“ zahřměl Loial. „Zvedněte sekery!“

Mat sebou škubl. Kdyby někdy potřeboval někoho, kdo mu dokřičí zprávu z Caemlynu do Cairhienu, bude vědět, koho požádat. Až na to, že by to nejspíš slyšeli až v Momě.

Patami pobídl Oka a ogierové se seřadili kolem něj a Smrtonosné gardy. Ogierům nedělalo potíže držet s nimi krok.

„Ctihodný,“ ozval se Karede, „Já a moji muži jsme dostali rozkaz, abychom…“

„Odešli umřít do předních linií. Já na tom zatraceně pracuju, Karede. Buď tak laskav a prozatím si nevrážej meč do břicha.“

Mužův výraz potemněl, ale držel jazyk za zuby.

„Je ti jasné, že doopravdy nechce, abys umřel,“ řekl Mat. Víc říct nemohl, aniž by odhalil plán jejího návratu.

„Pokud má smrt poslouží císařovně, kéž žije věčně, pak zemřu ochotně.“

„Ty jsi zatracenej šílenec, Karede,“ řekl Mat. „Já bohužel taky. Jsi v dobrý společnosti. Ty tam! Kdo velí týhle jednotce?“

Dorazili k zadním řadám, kde byly rozmístěny zálohy Dračích spřísahanců, zranění a ti, kdo odpočívali po boji v předních liniích.

„Můj pane?“ řekl jeden ze zvědů. „To bude urozená paní Tinna.“

„Dojdi pro ni,“ nařídil Mat. V hlavě mu stále rachotily kostky. Také cítil, jak jej to táhne na sever, jako by s nim škubala vlákna, která má omotaná kolem hrudi.

Teď ne, Rande, pomyslel si. Mám zatraceně hodně práce.

Neobjevily se žádné barvy, jen temnota. Černá jako myrddraalí srdce. Škubání zesílilo.

Mat vizi zahnal. Teď. Ne.

Měl tady práci. Měl plán. Světlo, kéž bude fungovat.

Ukázalo se, že Tinna je pěkná dívka, mladší, než čekal, vysoká a se silnými údy. Dlouhé hnědé vlasy měla stažené do ohonu, i když se zdálo, že z něj vlnité kadeře chtějí tu a tam uniknout. Na sobě měla spodky a podle meče zavěšeného na boku a trolločí krve na rukávech si vybojovala své.

Dojela k němu a přejela ho od hlavy k patě bystrým pohledem. „Konečně sis na nás vzpomněl, co, urozený pane Cauthone?“ Ano, rozhodně mu připomínala Nyneivu.

Mat pohlédl vzhůru na Výšiny. Ohnivý souboj mezi Aes Sedai a Šařany se změnil v chaos.

Raději bys tam měla vyhrát, Egwain. Spoléhám na tebe.

„Tvoje armáda,“ řekl Mat a podíval se na Tinnu. „Řekli mi, že se k vám přidaly nějaké Aes Sedai?“

„Pár,“ odpověděla opatrně.

„Patříš k nim?“

„Ne. Ne tak úplně.“

„Ne tak úplně? Co tím myslíš? Podívej, ženská, potřebuju průchod. Jestli ho nebudeme mít, mohli bychom tuhle bitvu prohrát. Prosím, řekni mi, že tady máme nějaké usměrňovačky, které mě můžou poslat tam, kam potřebuju.“

Tinna sevřela rty. „Nesnažím se tě dopálit, urozený pane Cauthone. Starých zvyků je těžké se zbavit a já jsem se naučila o jistých věcech nemluvit. Z Bílé věže mě poslali pryč, kvůli… důvody jsou složité. Je mi líto, ale neznám tkanivo pro cestování. Bezpečně vím, že většina z těch, kdo se k nám připojily, je na to tkanivo příliš slabá. Vyžaduje to velké množství jediné síly, což přesahuje schopnosti mnohých, kdo…“

„Já jej můžu otevřít.“

Z řad raněných, kde zřejmě prováděla léčení, vystoupila žena v červených šatech. Byla hubená a kostnatá a tvářila se nevrle, ale Mat byl tak šťastný, že ji vidí, že by ji nejraději políbil. Bylo by to jako líbat rozbitou sklenici. Ale stejně by to udělal. „Teslyn!“ vykřikl. „Co ty tady děláš?“

„Řekla bych, že bojuju v Poslední bitvě,“ odvětila, zatímco si oprašovala ruce. „Neděláme to snad všichni?“

„Ale Dračí spřísahanci?“ zeptal se Mat.

„Když jsem se vrátila do Bílé věže, necítila jsem se tam dobře,“ řekla. „Změnila se. Využila jsem tedy příležitosti, protože zde je mě třeba vic než kde jinde. Takže si přeješ průchod? Jak velký?“

„Dost velký na to, abychom jím přesunuli co nejvíc těchhle vojáků, Dračích spřísahanců, ogierů a tenhle prapor kavalerie z Bandy Rudé ruky,“ odpověděl Mat.

„Budu potřebovat kruh, Tinno,“ řekla Teslyn. „Nestěžuj si, že nemůžeš usměrňovat; cítím to v tobě a všechny předchozí věrnosti a sliby už neplatí. Sežeňte ostatní ženy. Kam půjdeme, Cauthone?“

Mat se zazubil. „Na vrcholek Výšin.“

„Na Výšiny!“ ozval se Karede. „Ale ty jsi na začátku bitvy opustil. Přenechal jsi je zplozencům Stínu!“

„Jo, přenechal.“

A nyní… nyní měl šanci to dokončit. Elaininy síly, které se držely podél řeky, Egwain bojující na západě… Mat se musel zmocnit severní části Výšin. Věděl, že když jsou Seančané pryč a většina jeho vlastních vojáků má plné ruce práce kolem nižších částí Výšin, pošle Demandred silnou armádu Šařanů a trolloků přes vrcholek na severovýchod, aby sjeli dolů přes řečiště a za Elaininým vojskem. Armády Světla by byly obklíčeny a vydány Demandredovi na milost. Jediná Mátová šance spočívala v tom, že Demandredovým vojákům zabrání slézt z Výšin, navzdory tomu, že mají početní převahu. Světlo. Byl to riskantní podnik, ale někdy jste museli využít to jediné, co jste měli.

„Roztahuješ nás na příliš velkou plochu, a to je nebezpečné,“ řekl Karede. „Tím, že přesouváš vojsko, které je třeba tady, nahoru na Výšiny, riskuješ všechno.“

„To tys chtěl jít do předních linií,“ opáčil Mat. „Loiale, jdeš s námi?“

„Útok na jádro nepřátelské armády, Mate?“ řekl Loial a potěžkal sekeru. „Nebude to to nejhorší místo, kam jsem se dostal, když jsem následoval jednoho z vás tří. Doufám, že je Rand v pořádku. Myslíš, že je, že ano?“

„Kdyby byl Rand mrtvý,“ řekl Mat, „věděli bychom to. Bude se o sebe muset postarat sám a Matrim Cauthon ho tentokrát nezachrání. Teslyn, otevři ten průchod! Tinno, dej dohromady svoje vojsko. Ať se připraví zaútočit otvorem. Musíme se rychle zmocnit severního svahu Výšin a udržet ho bez ohledu na to, co na nás Stín vypustí!“

Egwain otevřela oči. Přestože by vůbec neměla být v místnosti, v jedné ležela. A přepychové. Chladný vzduch byl cítit solí a ona odpočívala na měkké matraci.

Sním, pomyslela si. Nebo možná zemřela. Vysvětlovalo by to tu bolest? Tak strašná bolest! Nicota by byla lepší, mnohem lepší než toto utrpení.

Gawyn byl pryč. Jedna její část, kterou od ní odstřihli.

„Zapomínám, jak je mladá.“ Do místnosti dolehl šepot. Hlas jí byl známý. Silviana? „Postarej se o ni. Já se musím vrátit do bitvy.“

„Jak to vypadá?“ Tento hlas Egwain také znala. Rosil, ze žlutého adžah. Odešla s novickami a přijatými do Mayene, aby pomáhala s léčením.

„S bitvou? Je to zlé.“ Silviana nebyla z těch, kteří by lakovali věci na růžovo. „Dej na ni pozor, Rosil. Je silná; nepochybuju, že se přes to dostane, ale vždycky je třeba si dělat starosti.“

„Já už jsem ženám, které přišly o strážce, pomáhala, Silviano,“ řekla Rosil. „Ujišťuju tě, že jsem docela schopná. Pár dní nebude k ničemu, ale pak se začne uzdravovat.“

Silviana si odířkla. „Ten kluk… Měla jsem vědět, že ji zničí. Ten den, kdy jsem poprvé viděla, jak se na něj dívá, jsem ho měla popadnout za uši, odtáhnout na nějaký vzdálený statek a nechat ho tam pracovat dalších deset let.“

„Srdci nemůžeš tak snadno poručit, Silviano.“

„Strážci jsou slabina,“ řekla Silviana. „Nic jiného nikdy nebyli a nikdy nebudou. Ten kluk… ten hloupý kluk…“

„Ten hloupý kluk,“ řekla Egwain, „mi zachránil život před seančanskými vrahy. Kdyby to neudělal, nemohla bych tady teď truchlit. Navrhuju, abys na to nezapomínala, Silviano, když mluvíš o mrtvém.“

Ženy ztichly. Egwain se pokusila překonat bolest ze ztráty. Samozřejmě byla v Mayene! Silviana by ji jistě vzala ke žlutým.

„Budu si to pamatovat, matko,“ odpověděla Silviana. Opravdu se jí podařilo znít kajícně. „Odpočiň si. Já půjdu…“

„Odpočinek je pro mrtvé, Silviano,“ řekla Egwain a posadila se.

Silviana s Rosil stály ve dveřích krásného pokoje, zahaleného modrým suknem pod stropem vykládaným perletí. Obě ženy si založily ruce a přísně se na ni zahleděly.

„Prožilas mimořádné utrpení, matko,“ řekla Rosil. Poblíž dveří stála na stráži Leilwin. „Ztráta strážce stačí na to, aby zastavila jakoukoli ženu. Není hanba dovolit si vypořádat se se zármutkem.“

„Egwain al’Vere může truchlit,“ prohlásila Egwain, zatímco vstávala. „Egwain al’Vere ztratila muže, kterého milovala, a skrz pouto cítila, jak umírá. Amyrlin s Egwain al’Vere soucítí, stejně jako by soucítila s každou Aes Sedai, která by se vypořádávala s takovou ztrátou. A pak, tváří v tvář Poslední bitvě, by amyrlin očekávala, že se ta žena dá dohromady a vrátí do boje.“

Přešla místností a každý její krok byl pevnější. Natáhla ruku k Silvianě a kývla na Vorův sa’angrial, který žena držela. „Tohle budu potřebovat.“

Silviana zaváhala.

„Pokud vy dvě nechcete zjistit, jaké jsou v současnosti moje schopnosti,“ řekla Egwain tiše, „navrhovala bych, abyste mě poslouchaly.“

Silviana pohlédla na Rosil, která vzdychla a zdráhavé přikývla. Silviana podala Egwain hůlku.

„Já to neschvaluju, matko,“ řekla Rosil. „Ale jestli na tom trváš…“

„Trvám.“

„… pak mám pro tebe tuhle radu. Bude hrozit, že tě emoce rozdrtí. Takové je nebezpečí. Tváří v tvář ztrátě strážce bude těžké přivolat saidar. Pokud se ti to podaří, zachovat klid Aes Sedai bude pravděpodobně nemožné. To může být nebezpečné. Velmi nebezpečné.“

Egwain se otevřela saidaru. Jak Rosil předvídala, bylo těžké uchopit zdroj. O její pozornost usilovalo příliš mnoho emocí, zaplavovaly ji, odháněly její klid. Zrudla, když ani podruhé neuspěla.

Silviana otevřela pusu, nepochybně proto, aby navrhla, ať se Egwain zase posadí. V tu chvíli Egwain saidar našla, poupě v její mysli rozkvetlo a vlila se do ní jediná síla. Vrhla po Silvianě vzdorný pohled a začala spřádat průchod.

„Neposlechla sis zbytek mé rady, matko,“ pokračovala Rosil. „Nebudeš schopná potlačit všechny emoce, které tě sužují, ne zcela. Máš jen jedinou možnost, špatnou možnost, přemoct tuhle bolest a smutek silnějšími emocemi.“

„To by nemělo být vůbec těžké,“ řekla Egwain. Zhluboka se nadechla a natáhla do sebe víc jediné síly. Dovolila si pocítit hněv. Zuřivost na zplozence Stínu, kteří ohrožovali svět, vztek na ně za to, že jí vzali Gawyna.

„Budu potřebovat někoho, kdo mě bude hlídat,“ řekla Egwain Silvianiným nedávným slovům navzdory. Gawyn nebyl její slabina. „Budu potřebovat dalšího strážce.“

„Ale…“ začala Rosil.

Egwain ji umlčela pohledem. Ano, většina žen počkala. Ano, Egwain al’Vere cítila bolest nad svou ztrátou a Gawyna nikdy nebude možné nahradit. Ale ona ve strážce věřila. Amyrlinin stolec potřeboval někoho, kdo mu bude hlídat záda. Kromě toho, každý, koho vázalo strážcovské pouto, byl lepší bojovník než ti, koho ne. Zůstat bez strážce znamenalo odpírat Světlo jinému vojákovi.

Byla zde osoba, která jí zachránila život. Ne, řekla jedna její část, když její pohled spočinul na Leilwin. Ne Seančanka.

Jiná její část, amyrlin, se tomu zasmála. Přestaň se chovat jako dítě. Bude mít strážce. „Leilwin Bez lodi,“ řekla Egwain nahlas, „přijmeš tuto službu?“

Žena poklekla a sklonila hlavu. „Já… ano.“

Egwain vytvořila tkanivo pro spojení. Leilwin, která vypadala méně vyčerpaně, vstala a zhluboka se nadechla. Egwain otevřela průchod na opačnou stranu komnaty a pak využila okamžité znalosti pokoje, kterou tím získala, k otevření dalšího na místo, kde bojovali její lidé. Průchodem k nim proudily výbuchy, křik a bušení zbraní o štíty.

Egwain prošla zpátky na bitevní pole a s sebou přinášela zuřivost amyrlin.

Demandred byl mistr šermíř. Galad předpokládal, že tomu tak bude, ale dával přednost tomu si své předpoklady vyzkoušet.

Dvojice tančila v kruhu přihlížejících Šařanů sem a tam. Galad měl lehčí zbroj, kroužkovou košili pod tabardem, a pohyboval se rychleji. Propletené mince, které měl na sobě Demandred, byly těžší než obyčejná kroužková košile, ale poskytovaly dobrou ochranu proti meči.

„Jsi lepší, než byl tvůj bratr,“ řekl Demandred. „Toho jsem zabil snadno.“

Ten muž se snažil Galada rozzuřit. Nepodařilo se mu to. Chladný, opatrný. Galad učinil výpad. Dvořan poklepává vějiřem. Demandred odpověděl něčím, co se velice podobalo Sokolovi vrhajícímu se na kořist, a srazil Galadův útok stranou. Demandred ustoupil a s mečem napřaženým na bok obcházel kruh. Na začátku toho hodně napovídal. Nyní už jen občas utrousil nějaký posměšek.

Kroužili kolem sebe ve tmě, osvětleni pochodněmi v šarských rukou. Jeden okruh. Dva.

„Tak pojď,“ řekl Demandred. „Čekám.“

Galad zůstával zticha. Každý okamžik, kdy zdržoval, byl okamžik, kdy Demandred nesesílal zkázu na Elain či její armády, Zdálo se, že si to Zaprodanec uvědomil, protože hbitě vyrazil. Tři údery: dolů, z boku, hřbetem ruky. Galad všechny odrazil a jejich zbraně se míhaly jako blesk.

Pohyb stranou od něj. Byl to kámen, který Demandred na Galada hodil pomocí usměrňování. Galad se mu tak tak vyhnul a nastavil meč ranám, které přišly vzápětí. Galadovu čepel zasáhl zuřivý úder směrem dolů, Kanec se řítí dolů horou. Odrazil ho, ale nebyl schopen zastavit následující točivý pohyb čepele, která ho sekla do paže.

Demandred o krok ustoupil a z jeho meče kapala Galadova krev. Opět kroužili kolem a navzájem se pozorovali. Galad cítil v rukavici teplou krev, která tam stékala z paže. I malá ztráta krve mohla člověka zpomalit a oslabit.

Galad oddechoval, přestal přemýšlet, přestal se bát. Když Demandred příště udeřil, Galad to předvídal, ustoupil stranou, obouruč sekl dolů a jeho meč se zakousl hluboko do kůže za Demandredovým chráničem kolene. Meč po zbroji z boku sklouzl, ale přesto zasáhl cíl. Když se Galad prudce otočil, Demandred kulhal.

Zaprodanec se ušklíbl. „Pustils mi žilou,“ řekl. „Už je to dávno, co se to někomu povedlo.“

Země pod Galadem se začala vzdouvat a praskat. Zoufale se vrhl vpřed, dostal se blíž k Demandredovi a přinutil ho přestat usměrňovat, aby tím nesrazil sám sebe. Zaprodanec zavrčel a rozmáchl se, ale Galad už se dostal k němu.

Galad, který byl příliš blízko, než aby mohl udeřit s rozmachem, zvedl meč a vrazil ho hlavicí Demandredovi do obličeje. Demandred rukou zachytil tu jeho, ale Galad Demandreda popadl za přilbu, pevně ji sevřel a pokoušel se ji Zaprodanci stáhnout dolů přes oči. Vyhekl a oba muži zůstali nehybně zaklesnutí.

Pak, s ohavným prasknutím, které Galad zřetelně slyšel, se mu přetrhly svaly v pořezané ruce. Meč mu vyklouzl z ochromených prstů, dostal křeč do ruky a Demandred ho odhodil dozadu a jeho čepel se zaleskla, jak udeřil.

Galad padl na kolena. Jeho pravá paže – Demandredovým úderem useknutá v lokti – žuchla na zem před něj.

Supící Demandred ustoupil. Bál se. Dobře. Galad si sevřel krvácející pahýl a pak Demandredovi plivl pod nohy.

Demandred si odfrkl a pak ještě jednou sekl mečem.

Všechno zčernalo.

Androl měl pocit, jako by zapomněl, jaké to je, dýchat čerstvý vzduch. Zem okolo něj doutnala a otřásala se, ve větru vířil kouř a přinášel s sebou pach hořících těl.

Společně s ostatními vystoupal přes vrcholek Výšin na západní stranu a pátral po Taimovi. Velká část šarské armády zde bojovala s vojsky Bílé věže.

Skupiny usměrňovačů přitahovaly útoky z té či oné strany, takže se Androl přes úděsnou krajinu vypravil sám. Přikrčený překračoval rozbité kusy kouřící země a snažil se vypadat jako osamělý raněný muž, který se pokouší doplížit do bezpečí. Stále měl Nensenovu tvář, ale když se krčil a se skloněnou hlavou se kradl vpřed, moc na tom nezáleželo.

Z Pevary, která se sama pohybovala poblíž, pocítil záblesk strachu.

Co se děje? vyslal. Jsi v pořádku?

Po chvilce napětí k němu dolehly její myšlenky. Jsem v pořádku. Pár Šařanů mě trochu polekalo. Než zaútočili, přesvědčila jsem je, že jsem na jejich straně.

Já zázrak, že tady kdokoli dokáže rozeznat přítele od nepřítele, odpověděl jí Androl. Doufal, že jsou Emarin a Jonneth v bezpečí. Ti dva šli spolu, ale kdyby se…

Androl ztuhl. Skrz vířící dým před sebou spatřil kruh trolloků, kteří něco chránili. Stáli na skalním výběžku, který trčel z úbočí jako křeslo.

Androl se začal krást vpřed a doufal, že se mu podaří zahlédnout, o co jde.

Android V mysli zaslechl Pevařin hlas a málem vyletěl z kůže.

Co je?

Něco tě polekalo, řekla. Reagovala jsem na to.

Několikrát se nadechl, aby se uklidnil. Něco jsem našel. Vydrž chvilku.

Vskutku se už dostal dost blízko, aby v kruhu cítil usměrňování. Nevěděl, jestli…

Někdo vyštěkl rozkaz a trolloci se rozestoupili. Mišrail vykoukl ven a pak se zamračil. „To je jenom Nensen!“

Androlovi poskočilo srdce v hrudi.

Muž v černé přerušil své úvahy nad bitvou. Taim. V rukou držel tenký černobílý kotouč. Když si prohlížel bojiště, přejížděl po kotouči prstem a ušklíbal se, jako by pohrdal méně schopnými usměrňovači, kteří bojují všude kolem.

„Tak co?“ vyštěkl na Androla, obrátil se a strčil kotouč do váčku u pasu.

„Viděl jsem Androla,“ řekl Androl a rychle uvažoval. Světlo, oni čekali, že přijde blíž. Udělal to, prošel kolem trolloků a vstoupil přímo to břicha šelmy. Kdyby se dokázal dost přiblížit… „Chvilku jsem ho sledoval.“ Nensen vždycky mluvil drsným chraplavým hlasem a Androl se ho ze všech sil snažil napodobit. Pevara mohla ten hlas do tkaniva zapracovat, ale dostatečně ho neznala.

„Ten mě vůbec nezajímá’. Pitomče. Co dělá Demandred?“

„Všiml si mě,“ řekl Androl. „Nelíbilo se mu, že tam jsem. Poslal mě zpátky za tebou a říkal, že jestli někoho z nás zahlédne mimo tyhle pozice, zabije nás.“

Androle… vyslala ustaraně Pevara. Nemohl plýtvat soustředění na odpověď. Stálo ho všechny síly, aby se netřásl, když přistoupil blíž k Taimovi.

Taim zavřel oči a dvěma prsty si promnul čelo. „A já jsem si myslel, že tuhle jednoduchou věc zvládneš.“ Taim vytvořil složité tkanivo ducha a ohně. Vrhlo se na Androla jako zmije.

Androlovým tělem náhle projela bolest, která začala v nohách a projela jeho údy. S vřískotem se zhroutil na zem.

„Líbí se ti to?“ zeptal se Taim. „Naučil jsem se to od Moridina. Vážně si myslím, že se mě snaží obrátit proti Demandredovi.“

Androl ječel vlastním hlasem. To ho vyděsilo, ale zdálo se, že si toho ostatní nevšimli. Když Taim tkanivo konečně uvolnil, bolest se vytratila. Androl se plazil po zemi a končetiny se mu stále svíraly v křečích, jak v nich přetrvávala vzpomínka na bolest.

„Vstaň,“ zavrčel Taim.

Androl se začal potácivě zvedat na nohy.

Už jdu, vyslala Pevara.

Drž se zpátky, odpověděl. Světlo, cítil se tak bezmocný. Když vstával, zakopl a vrazil do Taima, protože mu nohy odmítaly sloužit tak, jak by měly.

„Pitomče,“ řekl Taim a Androla odstrčil. Mišrail ho chytil. „Nehýbej se.“ Taim začal další tkanivo. Androl se mu pokusil věnovat pozornost, ale byl příliš nervózní, než aby detaily tkaniva zachytil. Vznášelo se před ním a pak se kolem něj ovinulo.

„Co to děláš?“ zeptal se Androl. Chvění v hlase nemusel předstírat. Ta bolest.

„Říkáš, žes viděl Androla?“ řekl Taim. „Pokládám na tebe zrcadlovou masku a převracím tkanivo, abys vypadal jako on. Chci, abys předstíral, že jsi ten poslíček, našel Logaina a pak ho zabil. Nožem nebo tkanivem, to je mi jedno.“

„Ty… chceš, abych vypadal jako Androl,“ řekl Androl.

„Androl je jeden z Logainových mazlíčků,“ řekl Taim. „Neměl by tě podezřívat. Tohle, co od tebe chci, je mimořádně snadné, Nensene. Myslíš, že by ses pro jednou mohl vyhnout tomu, abys to úplně zpackal?“

„Ano, M’Haeli.“

„Dobře. Protože jestli selžeš, zabiju tě.“ Tkanivo zapadlo na místo a zmizelo.

Mišrail zabručel, pustil Androla ustoupil. „Myslím, že Androl je ošklivější, M’Haeli.“

Taim si odfrkl a pak mávl na Androla. „To stačí. Jdi mi z očí. Vrať se s Logainovou hlavou, nebo se nevracej vůbec.“

Těžce oddechující Androl se potácel pryč, vědomý si pohledů ostatních v zádech. Jakmile byl dost daleko, vrhl se za jakési křoví, které bylo jen napůl spálené, a málem zakopl o Pevaru, Emarina a Jonnetha, kteří se tam ukrývali.

„Androle!“ zašeptal Emarin. „Tvoje maskování! Co se stalo? Byl to Taim?“

Androl se schoulil a snažil se uklidnit bušící srdce. Pak zvedl váček, který stáhl Taimovi z opasku, když se škrábal na nohy. „Byl to on. Nebudete tomu věřit, ale..

Arganda, sedící v sedle svého koně, sevřel v ruce kus papíru a vytáhl z kapsy šifrovací klíč. Trolloci je neustále zasypávali šípy. Zatím se mu podařilo zásahu vyhnout. Stejně jako se to dařilo královně Alliandre, která jej stále doprovázela. Alespoň že byla ochotná držet se trochu vzadu s jeho zálohami, kde byla víc chráněná.

Vedle Dračí legie a Hraničářů se jeho vojsko, vlčí garda a bělokabátníci přesunuli po bitvě u ruin po proudu řeky. Arganda měl víc pěšáků než ostatní, takže se vlekl za nimi.

Tady, kde se trolloci a Šařané ve vyschlém řečišti snažili obklíčit andorská vojska, je čekala spousta bojů. Teď při západu slunce a dloužících se stínech zde Arganda bojoval už několik hodin. Nicméně jakmile dostal zprávu, okamžitě se stáhl.

„Zatraceně příšerný rukopis,“ reptal Arganda, který procházel krátký seznam čísel a obracel ho ke světlu pochodně. Rozkazy byly pravé. Buď to, nebo se někomu podařilo šifru prolomit.

„Takže co?“ zeptal se Turné.

„Cauthon je naživu,“ zabručel Arganda.

„Kde je?“

„Nevím,“ řekl Arganda, složil papír a schoval šifrovací klíč. „Posel říkal, že Cauthon před ním otevřel průchod, hodil mu dopis do obličeje a řekl mu, ať mě najde.“

Arganda se obrátil k jihu a zahleděl se do tmy. Když se připravovali na noc, přinesli jeho muži průchody olej a zapálili hranice dřeva. Ve světle ohně viděl dva muže z Dvouříčí, kteří mířili k němu, jistě v souladu s rozkazy.

„Hej, Tame al’Thore!“ zavolal Arganda a zvedl ruku. Neviděl svého velitele od chvíle, kdy se po bitvě u ruin rozešli, což bylo už před mnoha hodinami.

Dvouříčští vypadali stejně ztrhané, jako se Arganda cítil. Byl to dlouhý, dlouhý den a boj ještě ani zdaleka nekončil. Kéž by tady byl Gallenne, pomyslel si Arganda, který – zatímco k němu mířili al’Thorovi muži – zkoumal trolloky u řeky. Hodil by se mi někdo, s kým bych se mohl pohádat.

Kousek po proudu řeky se z místa, kde andorské pikenýrské útvary odrážely – stěží – vlny útočících trolloků, ozývaly křik a řinčení. Touhle dobou už byla bitva roztažená podél Mory téměř až k pahorku Dašar. Jeho muži pomáhali zabránit tomu, aby nepřítel napadl Andořany z boku.

„Co je nového, Argando?“ zeptal se Tam, když přišel blíž.

„Cauthon je naživu,“ řekl Arganda. „A to je zatracený zázrak, vzhledem k tomu, že mu někdo vyhodil velitelství do vzduchu, zabil hromadu jeho damane a zahnal jeho ženu. Cauthon se z toho nějak dostal.“

„Ha!“ ozval se Abell Cauthon. „To je můj kluk.“

„Řekl mi, že dorazíte,“ pokračoval Arganda. „Tvrdil, že budete mít šípy. Máte?“

Tam přikývl. „Poslední rozkazy, které jsme dostali, nás poslaly průchodem do Mayene kvůli léčení a doplnění zásob. Netuším, jak Mat věděl, že přivezou šípy, ale právě když jsme se chystali sem vrátit, dorazila zásilka od žen z Dvouříčí. Máme pro tebe dlouhé luky, pokud je potřebuješ.“

„Budu. Cauthon chce, aby se všechny naše jednotky přesunuly zpátky proti proudu řeky k ruinám, přešly řečiště a ze severovýchodní strany se vydaly nahoru na Výšiny.“

„Nejsem si jistý, o co tady jde, ale předpokládám, že ví, co dělá…“ řekl Tam.

Jejich jednotky se společně vypravily nocí proti proudu a zanechaly za sebou bojující Andořany, Cairhieňany a Aiely. Stvořitel vás ochraňuj, přátelé, pomyslel si Arganda.

Překročili vyschlé řečiště a začali se přesouvat vzhůru po severovýchodních svazích. Na tomto konci Výšin vládl nahoře klid, ale světlo z řad pochodní bylo dobře vidět.

„Jestli jsou tam nahoře Šařani, bude to těžký oříšek k rozlousknutí,“ řekl Tam tiše s pohledem upřeným nahoru na temný svah.

„V Cauthonově zprávě stálo, že dostaneme pomoc,“ odvětil Arganda.

„Jakou pomoc?“

„Nevím. Nepsal…“

Nedaleko zarachotil hrom a Arganda sebou škubl. Většina usměrňovačů měla bojovat na opačné straně Výšin, ale to neznamenalo, že tady žádného nepotkají. Nenáviděl ten pocit, že ho možná některý z nich sleduje a rozmýšlí se, zda ho má zabít ohněm, bleskem nebo zemí.

Usměrňovači. Bez nich by na světě jednoznačně bylo lépe. Ale ukázalo se, že ten zvuk nebyl hrom. Z noci se vynořil oddíl cválajících jezdců s pochodněmi a přejel řečiště, aby se připojil k Argandovi a jeho mužům. Uprostřed řady hraničářských vlajek vlál prapor se zlatým jeřábem.

„No ať jsem zatracenej trollok,“ zavolal Arganda. „Vy Hraničáři jste se rozhodli k nám přidat?“

Lan Mandragoran ho ve světle pochodně pozdravil a jeho stříbřitý meč se zablýskl. Podíval se nahoru na svah. „Takže budeme bojovat tady.“

Arganda přikývl.

„Dobře,“ řekl Lan tiše ze sedla. „Právě jsem dostal hlášení o velké šarské armádě, která se přes Výšiny přesouvá na severovýchod. Je mi jasné, že chtějí sjet kolem dolů za naše lidi, kteří u řeky bojují s trolloky; pak bychom byli obklíčení a vydaní jim na milost. Vypadá to, že naším úkolem je tomu zabránit.“

Obrátil se k Tamovi. „Jste připravení nám je trochu načít, lučištníku?“

„Myslím, že to zvládnem,“ odpověděl Tam.

Lan přikývl a pak zvedl meč. Malkier po jeho boku pozvedl do výšky zlatého jeřába. A pak se rozjeli vzhůru do svahu. K nim se blížila obrovská nepřátelská armáda, roztažená v širokých řadách. Tisíce pochodní, které nepřátele nesli, osvětlovaly oblohu.

Tam aTThor na své muže zakřičel, ať se seřadí a začnou střílet. „Teď!“ zaječel Tam a vyslali na Šařany záplavu šípů.

Jak se vzdálenost mezi oběma armádami zmenšovala, začali nepřátelé střelbu opětovat. Arganda předpokládal, že ve tmě nebudou lučištníci zdaleka tak přesní, jak by mohli být ve dne – ale to bude platit pro obě strany.

„Zastavit střelbu!“ zaječel Tam na své muže. Přestali střílet těsně před tím, než Lánová kavalerie narazila do načatých šarských linií.

Kde Tam získal bojové zkušenosti? napadlo Argandu, který vzpomínal na to, jak Tama viděl bojovat. Arganda potkal ostřílené generály, kteří rozuměli boji mnohem méně než tenhle ovčák.

Hraničáři se stáhli zpátky a umožnili Tamovi a jeho mužům znovu vystřelit. Tam dal Argandovi znamení.

„Pojďme!“ zavolal Arganda na své pěšáky. „Všechny setniny vpřed!“

Společný útok lučištníků a těžké jízdy byl účinný, ale jakmile nepřítel zformoval obranu, byly jeho výhody jen omezené. Šařané brzy vytvoří pevnou stěnu ze štítů a oštěpů, aby jezdce odrazili, nebo se na ně zaměří lučištníci. V tu chvíli nastoupí pěšáci.

Arganda odepjal palcát – Šařané měli kroužkové a kožené zbroje, takže meč nebyl tak účinný – zvedl ho do výšky a vedl své muže přes Výšiny, kde se v polovině cesty střetl se Šařany, kteří postupovali do boje. Tamovy jednotky tvořili bělokabátníci, Ghealdaňané, Perrinova vlčí garda a mayenerská okřídlená garda, ale považovali se za jednu armádu. Ani ne před šesti měsíci by Arganda přísahal na hrob svého otce, že takoví lidé nebudou nikdy bojovat bok po boku – natož aby si navzájem přišli na pomoc, jako to udělala vlčí garda, když bělokabátníkům hrozilo, že je nepřítel zaplaví.

Část trolloků začala výt a přesouvat se nahoru společně se Šařany. Světlo! Trolloci taky?

Arganda mával palcátem, dokud ho nezačala pálit ruka, pak si ho přehodil do druhé a dál lámal kosti a drtil paže a ruce, až byla srst jeho koně Pašáka zacákaná krví.

Z opačného konce Výšin se náhle k Andořanům, bránícím se dole, rozlétly záblesky světla. Arganda byl tak pohlcený bojem, že to stěží zaznamenal, ale něco v jeho nitru zakňouralo. Demandred musel zase začít útočit.

„Porazil jsem tvého bratra, Luisi Therine!“ Hlas duněl nad bojištěm, hlasitý jako hřmění. „Teď umírá a s krví z něj vytéká život!“

Arganda s Pašákem ucouvl a obrátil se, když obrovský trollok s téměř lidskou tváří odstrčil zraněného Šařana a zařval. Z rány na rameni mu prýštila krev, ale zdálo se, že si toho nevšímá. Zatočil se a zvedl cep s krátkým řetězem, jehož tlouk vypadal jako kláda pobitá hřeby.

Cep udeřil do země těsně vedle Pašáka a koně vyplašil. Zatímco se Arganda snažil nad zvířetem získat kontrolu, obrovský trollok popošel vpřed a ledabyle udeřil volnou rukou s pěstí velikosti šunky Pašáka z boku do hlavy a srazil koně na zem.

„Copak tě muž tvé krve vůbec nezajímá?“ hřímal Demandred v dálce. „Cítíš lásku k tomu, který tě nazval bratrem, tomuhle muži v bílém?“

Pašákova hlava pukla jako vejce. Koňské nohy se zmítaly v křečích. Arganda se vyhrabal na nohy. Nevzpomínal si, že by z padajícího koně seskočil, ale jeho instinkty ho zachránily. Když se převaloval, bohužel se vzdálil od své gardy, která bojovala o život proti oddílu Šařanů.

Jeho muži postupovali a pomalu zatlačovali Sařany zpět. Neměl však čas se rozhlížet. Trollok už se na něj vrhal. Arganda zvedl palcát a pohlédl na bestii tyčící se před ním, která překračovala umírajícího koně a máchala cepem nad hlavou.

Arganda si nikdy nepřipadal tak malý.

„Zbabělče!“ zařval Demandred. „Prohlašuješ se za zachránce téhle země? Ten titul patří mně! Postav se mi! Musím toho tvého příbuzného zabít, abych tě vylákal ven?“

Arganda se zhluboka nadechl a pak se vrhl vpřed. Usoudil, že to je to poslední, co by trollok čekal. A vskutku, netvor se rozmáchl příliš zeširoka. Argandovi se povedl slušný úder do boku, jeho palcát zasáhl trolloka do pánve a rozdrtil mu ji.

Pak ho ta věc udeřila hřbetem ruky. Argandovi všechno zbělalo před očima a zvuky bitvy zeslábly. Vřískot, dupot nohou, ječení. Výkřiky a řev. Řev a výkřiky… Nic.

O nějakou chvíli později – netušil, za jak dlouho – ucítil, jak ho někdo zvedá. Trollok? Zamrkal a chystal se svému vrahovi alespoň plivnout do obličeje, ale místo toho zjistil, že ho zvedají do sedla za al’Lana Mandragorana.

„Já žiju?“ zeptal se Arganda. Vlna bolesti v levém boku mu sdělila, že ano, skutečně žije.

„Složil jsi pěkného obra, Ghealdaňane,“ řekl Lan a ostruhami pobídl koně do cvalu směrem k jejich zadním liniím. Arganda viděl, že ostatní Hraničáři jedou s nimi. „Trollok tě ve smrtelných křečích trefil. Myslel jsem, že jsi mrtvý, ale nemohl jsem se k tobě dostat, dokud jsme je nezatlačili na ústup. Kdyby ta další armáda Šařany nepřekvapila, pořádně by nás zmáčkli.“

„Další armáda?“ řekl Arganda a mnul si paži.

„Na severní straně Výšin číhala Cauthonova armáda. Podle toho, jak vypadají, jsou to Dračí spřísahanci a prapor jezdectva, nejspíš část Bandy. Zhruba v době, kdy ses pral s tím trollokem, napadli levé šarské křídlo a rozprášili je. Bude jim chvilku trvat, než se zase dají dohromady.“

„Světlo,“ řekl Arganda a pak zasténal. Poznal, že má levou ruku zlomenou. Ale přežil. To prozatím stačilo. Zahleděl se k předním liniím, kde se jeho vojáci stále drželi. Uprostřed nich projížděla řadami sem a tam královna Alliandre a povzbuzovala je. Světlo. Kéž by byla ochotná sloužit ve špitále v Mayene.

Tady v tuto chvíli vládl klid – zasadili Šařanům tak tvrdý úder, že se stáhli a nechali mezi soupeřícími armádami kus volného prostoru. Pravděpodobně nečekali tak náhlý a silný útok.

Ale počkat. Zprava od Argandy se přibližovaly stíny, přerostlé postavy vycházející ze tmy. Další trolloci? Zaťal zuby, aby potlačil bolest. Palcát pustil, ale pořád měl nůž v botě. Nepadne bez… bez…

Ogierové, uvědomil si a zamrkal. To nejsou trolloci. Jsou to ogierové. Trolloci by nenesli pochodně.

„Sláva Stavitelům!“ zavolal na ně Lan. „Takže jste patřili k armádě, kterou Cauthon poslal, aby zaútočila na šarské křídlo. Kde je? Chtěl bych si s ním promluvit!“

Jeden z ogierů se rachotivě zasmál. „To nejsi jediný, Dai Šane! Cauthon pobíhá kolem jako veverka, která hledá v křoví ořechy. V jednu chvíli je tady, vzápětí je pryč. Mám ti vyřídit, že musíme za každou cenu zabránit postupu těchhle Šařanů.“

Na opačné straně Výšin blikalo další světlo. Bojovaly tam Aes Sedai proti Šařanům. Cauthon se skutečně pokoušel uzavřít šarské síly uvnitř. Arganda potlačil bolest a snažil se myslet.

Co s Demandredem? Arganda nyní viděl další vlnu zkázy, kterou Zaprodanec vypustil. Propálila se obránci u řeky. Útvary pikenýrů se začínaly rozpadat, když každý záblesk světla zabil stovky vojáků.

„Šarští usměrňovači v dálce na jedné straně,“ zamumlal Arganda, „a jeden ze Zaprodanců na druhé! Světlo! Neuvědomil jsem si, kolik je tady trolloků. Nemají konce.“ Nyní je viděl, jak bojují s Elaininými jednotkami; výbuchy jediné síly jich v dálce pod nimi odhalovaly tisíce. „Je s náma konec, že ano?“

Od Lanovy tváře se odráželo světlo pochodní. Oči jako z břidlice, tvář ze žuly. Argandu neopravil.

„Co uděláme?“ zeptal se Arganda. „Abychom vyhráli… Světlo, abychom vyhráli, museli bychom rozprášit tyhle Šařany, zachránit pikenýry – trolloci je brzo obklíčí – a každý z nás by musel zabít alespoň pět těch netvorů! A to nepočítám Demandreda.“

Lan neodpověděl.

„Jsme ztracení,“ řekl Arganda.

„Pokud ano,“ promluvil Lan, „zůstaneme na vyvýšené pozici a budeme bojovat, dokud nezemřeme, Ghealdaňane. Vzdáš se, až když zemřeš. Mnoha lidem nebylo dopřáno ani to.“

Když Rand spřádal vlákna možností do světa, který si představoval, odporovala mu. Nevěděl, co to má znamenat. Možná že to, co žádal, bylo vysoce nepravděpodobné. To co dělal, když chtěl pomocí vláken ukázat, co by mohlo být, bylo víc než jen prostá iluze. Znamenalo to nahlížet do světů, které byly předtím, světů, které mohly opět přijít. Do zrcadel reality, v níž žil.

On tyto světy nevytvořil. Pouze je… ukázal. Přinutil prameny, aby otevřely realitu, kterou si přál, a ony nakonec poslechly. Naposledy se temnota stala světlem a nic se změnilo na něco.

Vstoupil do světa, který Temného nepoznal.

Jako vstupní bod si zvolil Caemlyn. Možná proto, že Temný to místo využil ve svém posledním výtvoru, a Rand si chtěl dokázat, že ta strašlivá vize není nevyhnutelná. Musel město vidět znovu, ale neposkvrněné.

Vešel na cestu před palácem a zhluboka se nadechl. Právě kvetly štědřence a zářivě žluté květy se rozlévaly ze zahrad a visely nad zdmi dvorů. Děti si v nich hrály a vyhazovaly okvětní plátky do vzduchu.

Zářivou oblohu nehyzdil jediný mráček. Rand pohlédl vzhůru, zvedl ruce a vyšel zpod kvetoucích větví do hřejivého slunečního světla. Na cestě do paláce nestály žádné stráže, pouze laskavý sluha, který několika návštěvníkům odpovídal na otázky.

Rand kráčel vpřed a cestou ke vchodu zanechával ve zlatých okvětních lístcích stopy. Zamířila k němu malá holčička a Rand se zastavil a usmál se na ni.

Přistoupila k němu a natáhla se, aby se dotkla meče u Randova boku. Dítě se tvářilo zmateně. „Co je to?“ zeptala se a zvedla k němu doširoka rozevřené oči.

„Památka,“ zašeptal Rand.

Dívka zaslechla smích ostatních dětí, otočila hlavu a odběhla pryč. Jedno z dětí vyhodilo do vzduchu náruč lístků a holčička se zahihňala.

Rand pokračoval v chůzi.

TAK TAKHLE SI PŘEDSTAVUJEŠ DOKONALOST? Hlas Temného zněl vzdáleně. Dokázal touto realitou proniknout, aby s Randem mluvil, ale nedokázal se zde objevit, jako to dělal v ostatních vizích. Toto místo bylo jeho protikladem.

Neboť toto byl svět, který by existoval, kdyby ho Rand v Poslední bitvě zabil.

„Pojď a podívej se,“ řekl mu Rand s úsměvem.

Odpověď nepřišla. Kdyby se Temný nechal do této reality příliš vtáhnout, přestal by existovat. Na tomto místě zemřel.

Vše se obracelo a přicházelo znovu. Takový byl význam kola času. K čemu bylo vyhrát jedinou bitvu proti Temnému, když jste věděli, že se vrátí? Rand mohl udělat víc. Mohl udělat toto.

„Rád bych se setkal s královnou,“ požádal Rand sloužícího u dveří paláce. „Je uvnitř?“

„Měl bys ji najít v zahradách, mladý muži,“ řekl průvodce. Podíval se na Randův meč, ale zvědavě, ne se strachem. V tomto světě lidé nechápali, proč by někdo chtěl někomu jinému ublížit. To se nestávalo.

„Děkuji ti,“ řekl Rand a vešel do paláce. Chodby mu byly povědomé, přesto však vypadaly jinak. Caemlyn byl během Poslední bitvy téměř srovnán se zemí a Palác vyhořel. Opravená budova připomínala to, jak dřív vypadal, ale ne úplně.

Rand pomalu procházel chodbami. Něco mu dělalo starosti, jakási nejistota vzadu v mysli. Co to bylo…

Nenech se tady polapit, uvědomil si. Nebuď samolibý. Tento svět nebyl skutečný, ne zcela. Ještě ne.

Mohl to být Temného plán? Lstí Randa přimět, aby si stvořil vlastní ráj, jen aby do něj pak vstoupil a zůstal v něm uvězněn, zatímco zuří Poslední bitva? Zatímco bojoval s Temným, umírali lidé.

Nesměl na to zapomínat. Nemohl dovolit, aby jej tato fantazie pohltila. Bylo těžké si to pamatovat, když vstoupil do galerie – dlouhé chodby, lemované něčím, co vypadalo jako okna. Až na to, že tato okna nehleděla na Caemlyn. Tyto nové skleněné portály umožňovaly vidět jiná místa, jako věčně otevřené průchody.

Rand prošel kolem jednoho, z něhož bylo vidět pod hladinu zátoky, kde sem a tam plavaly barevné ryby. Jiný poskytoval výhled na klidnou louku vysoko v pohoří Oparů. V zelené trávě rozkvétaly červené květiny, jako barevné tečky, které po sobě zanechal malíř.

Okna na opačné straně hleděla na velká města světa. Rand minul Tear, kde Kámen nyní sloužil jako muzeum třetího věku a obránci jako jeho kurátoři. Nikdo z tohoto pokolení nikdy nedržel zbraň a příběhy o tom, jak jejich prarodiče bojovali, pro ně byly záhadou. Další okno ukazovalo Sedmivěží v Malkierů, které bylo znovu postaveno – ale jako památník, ne jako pevnost. Moma po smrti Temného zmizela a zplozenci Stínu okamžitě zemřeli. Jako by s nimi byl Temný se všemi spojený, jako mizelec, který velí pěsti trolloků.

Na dveřích nebyly zámky. Ražba mincí byla téměř zapomenutá výstřednost. Usměrňovači pomáhali vytvářet jídlo pro všechny. Rand prošel kolem okna do Tar Valonu, kde Aes Sedai léčily každého, kdo přišel, a otvíraly průchody, které milovaným umožňovaly být spolu. Všichni měli vše, co potřebují.

U dalšího okna se zarazil. Hledělo na Rhuidean. Stálo to město vůbec kdy v poušti? Pustina vzkvétala od Šary až po Cairhien. A skrz okno Rand spatřil stromy chorá – celý les, obklopující proslulé město. Přestože nerozeznával slova, viděl, jak Aielové zpívají.

Už žádné zbraně. Už žádné oštěpy, s nimiž se tančí. Aielové se opět stali lidem míru.

Kráčel dál. Bandar Eban, Ebú Dar, seančanské země, Šara. Byly zde zastoupeny všechny státy, přestože v této době lidé na hranice moc nedbali. Další pozůstatek minulosti. Komu záleželo na tom, ve které zemi kdo žije, a proč by se někdo snažil zemi „vlastnit“? Bylo jí dost pro všechny. Rozkvět Pustiny otevřel prostor pro nová města, nové zázraky. Mnoho z oken, která Rand míjel, hledělo na místa, která neznal, i když jej potěšilo, že Dvouříčí vypadá tak velkolepě, téměř jako by znovu ožil Manetheren.

U posledního okna se zarazil. Shlíželo do údolí, kde kdysi ležely Spálené země. Na místě, kde bylo kdysi dávno spáleno tělo, ležela osamocená kamenná deska. Zarostlá rostlinami: šlahouny, trávou, květinami. Přes kameny přeběhl chlupatý pavouk velký jako dětská ruka.

Randův hrob. Místo, kde po Poslední bitvě spálili jeho tělo. Dlouho u okna prodléval, než se nakonec přinutil jít dál, vyšel z galerie a došel do palácových zahrad. Všichni sloužící, s nimiž mluvil, mu ochotně pomohli. Nikdo se ho nevyptával, proč chce královnu vidět.

Předpokládal, že až ji najde, bude obklopená lidmi. Když se s královnou mohl setkat každý, nezabíralo jí to všechen čas? Přesto, když k ní v palácových zahradách, kde seděla pod větvemi stromu chora, přišel, byla sama.

V tomto světě neexistovaly problémy. Byl to svět, kde si lidé své nesnáze snadno vyřešili sami. Štědrý svět, v němž neexistovaly rozepře. Co by kdo potřeboval od královny?

Elain byla stejně krásná jako toho dne, kdy se naposledy rozloučili. Samozřejmě už nebyla těhotná. Od Poslední bitvy uplynulo sto let. Zdálo se, že nezestárla ani o den.

Rand k ní přistoupil a zalétl pohledem ke zdi zahrady, z níž kdysi spadl a poprvé se s Elain setkal. Tyto zahrady byly velice odlišné, ale zeď zůstala. Přečkala zkázu Caemlynu i příchod nového věku.

Elain se na něj z lavičky podívala. Okamžitě vytřeštila oči a ruka jí vylétla k ústům. „Rande?“

Upřel na ni pohled a ruku položil na hlavici Lamanova meče. Formální postoj. Proč ho zaujal?

Elain se usmála. „Je tohle nějaký žert? Dcero, kde jsi? Použila jsi zrcadlovou masku, aby sis ze mě zase vystřelila?“

„Není to žert, Elain,“ řekl Rand a poklekl na koleno, aby měli hlavy na stejné úrovni. Pohlédl jí do očí.

Něco nebylo v pořádku.

„Ach! Ale jak je to možné?“ zeptala se.

Toto nebyla Elain… nebo ano? Tón hlasu mu připadal jiný, chování špatné. Mohla se tak moc změnit? Uplynulo už sto let.

„Elain?“ zeptal se Rand. „Co se ti stalo?“

„Stalo? Proč, nic se nestalo! Tohle je skvělý, úžasný den. Nádherný a klidný. Jak ráda sedávám v zahradách a užívám si slunce.“

Rand svraštil čelo. Ten afektovaný tón, ta mdlá reakce… Elain taková nikdy nebyla.

„Budeme muset připravit oslavu!“ vyhrkla Elain a zatleskala. „Pozvu Aviendhu! Tento týden nezpívá, i když se nejspíš stará o malé děti ve školce. Obvykle tam dělá dobrovolníka.“

„Ve školce?“

„V Rhuideanu,“ řekla Elain. „Tady i tam si všichni tak rádi hrají s dětmi. O péči o děti je velký zájem! Ale chápeme, že je třeba se střídat.“

Aviendha. Stará se o děti a zpívá stromům chora. Na tom skutečně nebylo nic špatně. Proč by neměla chtít dělat něco takového?

Ale přesto ani to nebylo v pořádku. Myslel si, že z Aviendhy bude skvělá matka, ale představa, jak touží strávit celý den tím, že si hraje s cizími dětmi…

Rand se podíval Elain do očí, hluboko do nich. Někde vzadu se ukrýval stín. Jistě, byl to nevinný stín, ale přesto stín. Bylo to jako… jako ten…

Jako ten stín v očích člověka, kterého obrátili k Temnému.

Rand se vymrštil na nohy a klopýtavě couvl. „Co jsi to tady udělal?“ zakřičel k obloze. „Šej’tane! Odpověz mi!“

Elain naklonila hlavu. Neměla strach. Na tomto místě strach neexistoval. „Šej’tan? Přísahala bych, že si na to jméno vzpomínám. Už je to tak dávno. Občas zapomínám.“

„ŠEJ’TANE!“ zařval Rand.

JÁ JSEM NIC NEUDĚLAL, PROTIVNÍKU. Hlas zněl vzdáleně. TOTO JSI VYTVOŘIL TY.

„Nesmysl!“ řekl Rand. „Tys ji změnil! Změnil jsi je všechny!“

MYSLEL SIS, ŽE KDYŽ MĚ ODSTRANÍŠ Z JEJICH ŽIVOTŮ, TAK JE TO NEZMĚNÍ?

Slova zahřměla celým Randovým tělem. Zděšeně ustoupil, zatímco Elain, která si o něj očividně dělala starosti, vstala. Ano, nyní to viděl, tu věc za jejíma očima. Nebyla sama sebou… protože Rand ji o schopnost být sebou připravil.

JÁ K SOBĚ LIDI OBRACÍM, řekl Šej’tan. TO JE PRAVDA. KDYŽ SI JE TÍMTO ZPŮSOBEM PŘIVLASTNÍM, NEMOHOU SI ZVOLIT DOBRO. JAK SE TO LIŠÍ OD TOHOTO, PROTIVNÍKU?

KDYŽ TO UDĚLÁŠ, BUDEME STEJNÍ.

„Ne!“ zavřískl Rand, sevřel si hlavu a klesl na kolena. „Ne! Bez tebe by byl svět dokonalý!“

DOKONALÝ. NEMĚNNÝ. ZNIČENÝ. UDĚLEJ TO, JESTLI SI PŘEJEŠ, PROTIVNÍKU. TÍM, ŽE MĚ ZABIJEŠ, ZVÍTĚZÍM.

BEZ OHLEDU NA TO, CO UDĚLÁŠ, ZVÍTĚZÍM.

Rand zaječel a schoulil se, jak se přes něj převalil další útok Temného. Noční můra, kterou Rand stvořil, vybuchla ven a stužky světla se rozstříkly jako pramínky kouře.

Temnota kolem něj se otřásala a chvěla.

NEMŮŽEŠ JE ZACHRÁNIT.

Kolem Randa se opět ovinul vzor, zářivý, pulzující. Skutečný vzor. Pravda o tom, co se děje. Když stvořil svou vizi světa bez Temného, stvořil cosi strašlivého. Něco děsivého. Něco horšího, než co bylo předtím.

Temný opět zaútočil.

Mat se stáhl z boje a přehodil si ašandarei přes rameno. Karede se domáhal příležitosti bojovat – čím beznadějnější situace, tím lépe. Nu, tohle by toho chlapa mělo zatraceně potěšit. Měl by tancovat a smát se! Jeho přání se splnilo. Světlo, to tedy splnilo!

Mat se posadil na mrtvého trolloka, protože jiné místo se nenabízelo, a zhluboka se napil z měchu s vodou. Cítil tep bitvy, její rytmus. Byl to zoufalý rytmus. Demandred byl chytrý. Neskočil Matoví na vějičku u brodu, kam Mat umístil malou armádu. Demandred tam poslal trolloky, ale svoje Šařany držel zpátky. Kdyby Demandred býval Výšiny opustil, aby zaútočil na Elaininu armádu, Mat by svá vlastní vojska zavedl přes vrcholek Výšin ze západu a severovýchodu a rozdrtil Stín zezadu. Nyní se Demandred pokoušel dostat své vojáky za Elaininy jednotky a Mat ho prozatím zastavil. Ale jak dlouho se mohl udržet?

Aes Sedai se nevedlo dobře. Šarští usměrňovači v boji vítězili. Štěstí, pomyslel si Mat. Dneska tě budeme potřebovat víc než jen trochu. Teď mě neopouštěj.

To by byl pro Matrima Cauthona příhodný konec. Vzor se mu rád smál. Náhle pochopil jeho velký žert, když mu nabízel štěstí ve chvíli, kdy to nic neznamenalo, a když opravdu o něco šlo, všechno mu ho sebral.

Krev a zatracenej popel, zaklel v duchu a odložil prázdný měch. Okolí osvětlovala pouze Karedeho pochodeň. V tuto chvíli Mat své štěstí příliš necítil. To se občas stávalo. Nevěděl, jestli s ním je, nebo není.

Nu, jestli nemohli mít šťastlivce Matrima Cauthona, budou mít alespoň paličáka Matrima Cauthona. Neměl v úmyslu dnes zemřít. Stále jej čekal tanec; stále zde byly písně, které měl zazpívat, a ženy, které měl políbit. Přinejmenším jedna žena, kterou chtěl políbit.

Vstal a znovu se připojil ke Smrtonosné gardě, ogierům, Tamově armádě, Bandě, Hraničářům – všem, které postavil sem nahoru. Boj znovu vypukl a oni bojovali tvrdě, dokonce Šařany zatlačili o pár set kroků zpátky. Demandred ale rozeznal, co dělá, a začal posílat trolloky od řeky vzhůru do svahu, aby se zapojili do boje. Byl to příkrý svah – bylo nejtěžší na něj vyšplhat – ale Demandred jistě věděl, že musí na Mata zatlačit.

Tito trolloci představovali skutečné nebezpečí. U řeky jich bylo dost na to, aby byli případně schopní obklíčit Elain a zároveň se probít nahoru na Výšiny. Jestli kterákoli z Matových armád povolí, je v průšvihu.

Nu, Mat vrhl kostky a vydal rozkazy. Nedalo se dělat nic jiného než bojovat, krvácet a doufat.

Ze západní strany Výšin vzplála sprška světla jako tekutý oheň. Tmou padaly hořící kapky roztaveného kamene. Mat si nejprve myslel, že se na ně Demandred rozhodl z toho směru zaútočit, ale Zaprodanec se stále soustředil na zničení Andořanů.

Další záblesk světla. Bylo to v místě, kde bojovaly Aes Sedai. Mat si byl jistý, že skrz tmu a kouř vidí Šařany prchat přes Výšiny ze západu na východ. Mat se přistihl, že se usmívá.

„Podívej,“ řekl a poplácal Karedeho po rameni, aby upoutal jeho pozornost.

„Co je to?“

„Nevím,“ odvětil Mat. „Ale míří to na Šařany, takže jsem si skoro jistý, že se mi to líbí. Bojujte dál!“ Vedl Karedeho a ostatní při dalším útoku proti šarským vojákům.

Olver kráčel shrbený pod tíhou balíku šípů, který měl přivázaný na zádech. Muselo to být skutečné břemeno; trval na tom. Co by se stalo, kdyby některý z lidí Stínu prozkoumal náklad a zjistil, že v jeho balíku je uprostřed nacpaná lehká látka?

Nebylo nutné, aby se na něj Setalle a Faile neustále dívaly, jako by čekaly, že se každým okamžikem zlomí. Balík nebyl tak těžký. To mu samozřejmě nezabrání, aby ze Setalle po návratu nevymáčkl trochu soucitu. Musí si takové věci procvičovat, jinak skončí stejně beznadějně jako Mat.

Jejich řada kráčela vpřed směrem ke skladišti se zásobami tady ve Spálených zemích, a Olver si časem musel přiznat, že by mu nevadilo, kdyby nesl trochu lehčí balík. Ne proto, že byl stále unavenější. Jak ale bude bojovat, bude-li to třeba? Musel by balík rychle zahodit, a tohle nevypadalo jako balík, který vám cokoli dovolí udělat rychle.

Nohy měl pokryté šedým prachem. Neměl boty a z jeho šatů by teď byly dobré hadry. Před nějakou dobou Faile a Banda zaútočily na jednu ze žalostných karavan, která se vlekla k zásobovacímu stanovišti Stínu. Nebyl to příliš velký boj – řadu vyčerpaných, vyhladovělých zajatců střežili jen tři temní druzi a jedna úlisná obchodnice.

Mnoho ze zásob neslo kandorskou značku, červeného koně. Vlastně mnoho zajatců byli Kandořané. Faile jim nabídla svobodu a poslala je na jih, ale odešla jen polovina z nich. Zbytek trval na tom, že se k ní připojí a potáhne do Poslední bitvy, přestože Olver vídal na ulicích žebráky, kteří na sobě měli víc masa než tihle lidé. Nicméně pomohli tomu, aby Faileina karavana vypadala věrohodně.

To bylo důležité. Když se po cestě lemované pochodněmi, hořícími v chladném nočním vzduchu, přiblížili ke skladišti, podíval se Olver vzhůru. Vedle cesty stálo několik těch Aielů s rudými závoji a sledovali procházející zástup. Olver znovu sklopil oči, aby nezahlédli jeho nenávistný pohled. Věděl, že se Aielům nedá věřit.

Několik stráží — ne Aielové, ale další temní druzi — zakřičelo na karavanu, ať zůstane stát. Aravine, oblečená v šatech obchodnice, kterou zabili, popošla vpřed. Faile byla očividně Saldejka a usoudili, že na to, aby hrála temnou družku, je příliš výrazná.

„Kde máte stráže?“ zeptal se. „Tohle je Lifina karavana, ne? Co se stalo?“

„Ti pitomci!“ prohlásila Aravine a odplivla si. Olver skryl úsměv. Celé její vzezření se změnilo. Věděla, jak hrát svou roli. „Leží mrtví tam, kde jsem je nechala! Říkala jsem jim, že se nemají v noci poflakovat kolem. Nevím, co ty tři dostalo, ale našli jsme je na okraji tábora, nafouknuté a s černou kůží.“ Vypadala, že se jí dělá zle. „Myslím, že jim něco do vyžraného břicha nakladlo vejce. Nechtěli jsme čekat, co se vylíhne.“

Voják zabručel. „A ty jsi?“

„Pansai,“ řekla Aravine. „Lifina obchodní partnerka.“

„Odkdy má Lifa obchodní partnerku?“

„Od chvíle, co jsem ji zapíchla a převzala její dodávky.“

Všechny jejich informace o Lite pocházely od zachráněných zajatců. Moc toho nebylo. Olver cítil, jak se potí. Strážný věnoval Aravine dlouhý pohled a pak se vydal podél řady lidí.

Faileini vojáci byli zamíchaní mezi kandorské zajatce. Ze všech sil se snažili zapadnout.

„Ty, ženská,“ řekl strážný a ukázal na Faile. „Saldejka, co?“ Zasmál se. „Mysle jsem, že Saldejka by chlapa spíš zabila, než aby se od něj nechala zajmout.“ Strčil Faile do ramene.

Olver zatajil dech. Krev a zatracenej popel! Tohle urozená paní Faile nesnese. Voják kontroloval, jestli jsou zajatci opravdu ubití, nebo ne. Faileino držení těla, její chování, to ji prozradí. Byla šlechtična a…

Faile se celá schoulila a zmenšila a zafňukala odpověď, kterou Olver neslyšel.

Olver na to zíral s otevřenou pusou, pak se přinutil ji zavřít a sklopit oči k zemi. Jak? Jak se urozená paní jako Faile naučila chovat jako služka?

Strážný zabručel. „Běžte,“ řekl a mávl na Aravine. „Počkejte támhle, než pro vás pošleme.“

Skupina se odbelhala na místo nedaleko odtud, kde Aravine všem přikázala, aby se posadili. Se založenýma rukama postávala stranou, poklepávala nohou a čekala. Zarachotil hrom a Olver ucítil nezvyklé zamrazení. Zvedl hlavu a pohlédl do myrddraalovy bezoké tváře.

Olverem projel šok, jako by ho hodili do ledového jezera. Nemohl dýchat. Myrddraal kolem nich kroužil, při pohybu jako by klouzal a jeho plášť zůstával nehybný. Po několika strašlivých okamžicích se vydal dál, zpátky k zásobovacímu ležení.

„Hledá usměrňovače,“ zašeptala Faile Mandevwinovi.

„Světlo nám pomáhej,“ zašeptal v odpověď.

Čekání bylo téměř nesnesitelné. Nakonec dorazila baculatá žena v bílých šatech a spředla průchod. Aravine na ně na všechny vyštěkla, ať se vyškrábou na nohy, a pak je mávnutím ruky poslala skrz. Olver se zařadil poblíž Faile a prošli ze země s červenou půdou a chladným vzduchem na místo, které páchlo, jako by hořelo.

Vešli do zanedbaného tábora plného trolloků. Nedaleko bublalo pár obrovských hrnců. Těsně za táborem stoupal příkrý svah k jakési rozlehlé náhorní plošině. Z jejího vrcholku stoupaly sloupy dýmu a odtamtud a odněkud zleva byly slyšet zvuky boje. Když chlapec odvrátil pohled od svahu, spatřil v dálce tmavou siluetu vysoké úzké hory, která se zvedala z pláně jako svíčka uprostřed stolu.

Podíval se zpátky na svah za táborem a srdce mu poskočilo v hrudi. Z vrcholu svahu se dolů řítilo tělo, které v ruce stále svíralo vlajku – vlajku, nesoucí znak velké červené ruky. Banda Rudé ruky! Muž a vlajka dopadli do hloučku trolloků, kteří kolem ohně pojídali prskající kusy masa. Jiskry se rozlétly všemi směry a rozběsnění netvoři vytrhli vetřelce z plamenů, ale tomu už dávno nezáleželo na tom, co s ním udělají.

„Faile!“ zašeptal.

„Vidím to.“ V jejím balíku se skrýval vak s rohem. Spíš pro sebe dodala: „Světlo. Jak se dostaneme k Matoví?“

Ustoupili stranou, zatímco průchodem procházel zbytek jejich výpravy. Měli meče, ale několik mužů je neslo na zádech v balicich jako šípy, jako by to byly zabalené zásoby pro bojiště.

„Krev a popel,“ zašeptal Mandevwin, když se k nim připojil. V nedaleké ohradě kňourali zajatci. „Možná nás tam strčí? V noci bychom se mohli vyplížit.“

Faile zavrtěla hlavou. „Seberou nám náklad. Nechají nás beze zbraně.“

„Tak co uděláme?“ zeptal se Mandevwin a zalétl pohledem na bok, kde je míjel oddíl trolloků, vlekoucí mrtvoly nasbírané v předních liniích. „Začneme bojovat? Budeme doufat, že nás urozený pán Mat uvidí a pošle nám pomoc?“

O takovém plánu neměl Olver valného mínění. Chtěl bojovat, ale tihle trolloci byli velcí. Jeden prošel nedaleko něj a hlava s vlčími rysy se otočila k Olverovi. Oči, které by mohly patřit člověku, ho přejely pohledem od hlavy k patě, jako by měl trollok hlad. Olver couvl a natáhl se ke svému balíku, v němž ukrýval nůž.

„Utečeme,“ zašeptala Faile, když byl trollok dost daleko. „Rozprchneme se do tuctu různých směrů, a tím je zmateme. Možná pár z nás unikne.“ Zamračila se. „Kde se Aravine zdržela?“

Téměř ve stejný okamžik, kdy to říkala, prošla Aravine průchodem. Žena v bílém, která usměrňovala, vyšla za ní a pak Aravine ukázala na Faile.

Faile se prudce vznesla do vzduchu. Olver vyjekl a Mandevwin zaklel, shodil balík a pokusil se vytáhnout meč, zatímco Arrela a Selanda vykřikly. Vzápětí je všechny zvedla tkaniva do vzduchu a průchodem proběhli s tasenými zbraněmi Aielové v rudých závojích.

Vypukla vřava. Několik Faileiných vojáků padlo, když se pokoušeli bránit pěstmi. Olver se vrhl na zem a snažil se vylovit nůž, ale když konečně sevřel jílec, bylo po šarvátce. Ostatní byli přemožení nebo svázaní ve vzduchu.

Tak rychle! pomyslel si Olver zoufale. Proč ho nikdo nevaroval, že k boji může dojít tak rychle?

Zdálo se, že na něj zapomněli, ale nevěděl, co dělat.

Aravine došla k Faile, která stále visela ve vzduchu. Aravine… ona je zradila?

„Je mi líto, má paní,“ řekla Aravine Faile. Olver ji stěží slyšel. Nikdo mu nevěnoval pozornost; Aielové hlídali vojáky, které nahnali do střeženého hloučku. Nemálo z jeho lidí leželo zkrvavených na zemi.

Faile se zmítala ve vzduchu, až jí tvář zrudla námahou. Očividně měla v ústech roubík. V takovéto chvíli by Faile nikdy nezůstala zticha.

Aravine odvázala Faile ze zad vak s rohem a zkontrolovala obsah. Vyvalila oči. Pevně vak zavázala a přitiskla si ho k tělu. „Doufala jsem,“ zašeptala k Faile, „že jsem svůj starý život nechala za sebou. Že začnu znova. Myslela jsem si, že se dokážu schovat nebo že na mě zapomenou, že bych se mohla vrátit zpátky ke Světlu. Ale Veliký pán nezapomíná a nikdo se před ním nemůže ukrýt. Našli mě hned tu noc, co jsme dorazili do Andoru. Tohle jsem nechtěla, ale musím to udělat.“

Aravine se odvrátila. „Koně!“ vykřikla. „Podle rozkazu, který jsem dostala, tenhle balíček doručím urozenému pánovi Demandredovi osobně.“

Žena v bílém přešla k ní a obě se začaly tlumeně dohadovat. Olver se rozhlédl. Nikdo se na něj nedíval.

Prsty se mu začaly třást. Už dřív věděl, že jsou trolloci obrovští a ohavní. Ale… tyhle věci byly noční můry. Noční můry všude kolem. Světlo!

Co by udělal Mat?

„ Dovie andi se tovja sagain, “ zašeptal Olver a tasil nůž. S výkřikem se vrhl na ženu v bílém a vrazil jí nůž do beder.

Zaječela. Faile vypadla z pout vzduchu. A pak se náhle ohrady se zajatci otevřely a ječící lidé se drali na svobodu.

„Zvedněte to výš!“ zakřičela Doesine. „Zatraceně rychle!“

Leana poslechla a společně s dalšími sestrami spředla zemi. Zem před nimi se otřásla, vzedmula se a klesla jako shrnutý koberec. Skončily a pak val použily jako kryt před ohněm, který se na ně snášel shora ze svahu.

Doesine velela nesourodé bandě. Asi tucet Aes Sedai, houf strážců a vojáci. Muži svírali zbraně, ale ty byly v poslední době asi stejně účinné, jako bochníky chleba. Ve vzduchu praskala a syčela síla. Nouzový val duněl pod náporem šarského ohně.

Leana, svírající jedinou sílu, vykoukla přes val. Ze svého střetu se Zaprodancem Demandredem se už vzpamatovala. Byla to znepokojivá zkušenost – byla zcela v jeho moci a její život mohl kdykoli okamžitě vyhasnout. Také ji znervózňovala vášnivost jeho běsnění; jeho nenávist k Drakovi Znovuzrozenému se nepodobala ničemu, co kdy viděla.

Skupina Šařanů sestoupila po svahu a společně seslali tkaniva na nouzové opevnění. Leana jedno tkanivo přesekla ve vzduchu, jako felčar, který odřezává odumřelé maso. Leana byla nyní v jediné síle mnohem slabší než kdysi.

Musela tedy usměrňovat účelněji. Bylo pozoruhodné, čeho mohla žena i s menším množstvím síly dosáhnout.

Val vybuchl.

Leana se vrhla stranou a z nebe se snesla sprška hrud hlíny. Převalila se ve vířícím kouři, kašlala a svírala saidar. To ti šarští muži! Jejich tkaniva neviděla. Zvedla se. Výbuch jí roztrhal šaty a paže měla pokryté škrábanci. V nedaleké brázdě zahlédla záblesk modré barvy. Doesine. Doškrábala se k ní.

Našla tam její tělo. Ale ne její hlavu.

Leanu okamžitě zaplavil pocit ztráty a smutku, který ji téměř pohltil. Nebyly si s Doesine příliš blízké, ale bojovaly tu společně. Leanu už to vyčerpávalo – ty ztráty, ta zkáza. Kolik toho dokáží vydržet? Kolik dalších bude muset vidět zemřít?

S námahou se sebrala. Světlo, tohle byla katastrofa. Očekávali nepřátelské hrůzopány, ale byly zde stovky a stovky těch Šařanů. Usměrňovačů, že by to vydalo na celý národ, a všichni byli vycvičení k boji. Bitevní pole bylo poseté zářivými barevnými skvrnami, padlými Aes Sedai. Jejich strážci s řevem útočili do svahu, rozběsnění ztrátou svých Aes Sedai, a padali pod údery jediné síly.

Leana klopýtala k místu, kde z prohloubeniny na západním svahu bojoval hlouček červených a zelených. Terén jim prozatím poskytoval ochranu, ale jak dlouho mohly ty ženy vydržet?

Přesto cítila pýchu. Nepřátelská přesila hrozila Aes Sedai zaplavit, a přesto bojovaly. Toto se vůbec nepodobalo té noci, kdy zaútočili Seančané a rozdělená Věž pukla zevnitř. Tyto ženy neustupovaly; pokaždé, když jich hlouček rozprášili, daly se znovu dohromady a pokračovaly v boji. Shora pršel oheň, ale téměř stejně velké množství létalo zpět a na obou stranách se blýskalo.

Leana opatrně došla k hloučku a připojila se k Raečin Connoral, která se krčila vedle balvanu, zatímco na postupující Šařany sesílala tkaniva ohně. Leana sledovala tkaniva letící jejich směrem a pak jedno z nich odrazila rychlým tkanivem vody a ohnivá koule se rozprskla do spršky drobných jisker.

Raečin na ni kývla. „A já jsem si myslela, že už jsi dobrá leda tak k tomu, abys pomrkávala po mužích.“

„Domanské umění je o tom, abys dosáhla toho, co chceš, Raečin,“ odvětila Leana klidně, „s tou nejmenší možnou námahou.“

Raečin si odfrkla a vrhla po Šařanech pár ohnivých koulí. „Někdy bych tě v téhle věci měla požádat o radu,“ řekla. „Pokud opravdu existuje způsob, jak muže přimět, aby dělali, co chceš, moc ráda bych ho znala.“

Byla to tak absurdní představa, že se Leana navzdory příšerným okolnostem málem rozesmála. Červená? Která se líčí a učí se domanskému umění manipulace? Nu, proč ne? řekla si Leana a srazila další ohnivou kouli. Svět se měnil a adžah – jakkoli nepatrně – se měnila s ním.

Odpor sester k sobě připoutal pozornost dalších šarských usměrňovačů. „Brzy budeme muset z téhle pozice ustoupit,“ řekla Raečin.

Leana jen přikývla.

„Tihle Šařani…“ zavrčela červená. „Podívej se na to!“

Leana zalapala po dechu. Už dříve se mnoho šarských vojáků z této oblasti stáhlo – zdálo se, že je jich třeba někde jinde – ale usměrňovači je nahradili početnou skupinou vyděšených lidí a naháněli je před své linie, aby zachycovali útoky. Mnozí z nich měli klacky nebo nějaké nástroje, s nimiž se dalo bojovat, ale choulili se k sobě a zakřiknutě zbraně svírali.

„Krev a zatracenej popel,“ zaklela Raečin a Leana pozvedla obočí. Raečin nepřestávala spřádat a pokusila se seslat blesk za řady vyděšených lidí. Přesto mnohé z nich zasáhl. Leaně se dělalo zle, ale k útoku se připojila.

Zatímco bojovaly, připlazila se k nim Manda Wan. Černými sazemi pokrytá zelená vypadala příšerně. Nejspíš stejně jako já, pomyslela si Leana, když sklouzla pohledem k vlastním poškrábaným a začouzeným pažím.

„Stahujeme se,“ řekla Manda. „Možná budeme muset použít průchody.“

„A půjdeme kam?“ zeptala se Leana. „Opustíme bitvu?“

Trojice ztichla. Ne. Z tohoto boje nebylo možné ustoupit. Mohli ho buď vyhrát, nebo nic.

„Jsme příliš rozdrobené,“ řekla Manda. „Přinejmenším se musíme stáhnout a přeskupit. Musíme dostat ženy dohromady a tohle je jediný způsob, co mě napadá. Leda bys měla lepší nápad.“

Manda pohlédla na Raečin. Leana byla nyní v síle příliš slabá, než aby měl její názor nějak velkou váhu. Pustila se do přesekávání tkaniv, zatímco ty dvě spolu dál tlumeně rozmlouvaly. Aes Sedai kolem se začaly stahovat z prolákliny dolů ze svahu. Přeskupí se, otevřou průchod k pahorku Dašar a rozhodnou se, co dělat dál.

Počkat. Co bylo tohle? Leana nedaleko ucítila mocné usměrňování. Vytvořili Šařané kruh? Zamžourala; už byla noc, ale krajina hořela dostatečně na to, aby oheň poskytoval světlo. Také z ní stoupalo velké množství kouře. Leana spředla vzduch, aby kouř rozehnala, ale ten se zvedl sám od sebe, jako by jej odvál silný vítr.

Nad nimi na svahu stála Egwain al’Vere a žhnula mocí stovky ohňů. Leana nikdy neviděla ženu držet tolik síly. Amyrlin kráčela vpřed a v napřažené ruce svírala bílou hůlku. Její oči jako by zářily. V explozi světla a síly Egwain vypustila tucet oddělených proudů ohně. Tucet. Rozdrtily úbočí nad nimi a rozmetaly těla šarských usměrňovačů do vzduchu.

„Mando,“ řekla Leana, „myslím, že jsem ti našla lepší shromaždiště.“

Talmanes od lucerny podpálil větvičku, kterou pak použil k zapálení fajfky. Jednou zabafal a pak se rozkašlal a vysypal tabák z hlavičky na kamennou podlahu. Tabák se nějak zkazil. Příšerně zkazil. S kašláním urážlivý tabák zašlápl podpatkem boty do země.

„Jsi v pořádku, můj pane?“ zeptal se Melten, který šel kolem a v chůzi pravou rukou líně žongloval se dvěma kladivy.

„Jsem zatraceně pořád naživu,“ prohlásil Talmanes. „Což je víc, než mám nejspíš právo čekat.“

Melten bezvýrazně přikývl a šel dál, aby se připojil k jednomu z družstev, které pracovalo na dracích. V hluboké jeskyni kolem nich se rozléhalo bušení kladiv, jak se Banda ze všech sil snažila dát zbraně zase dohromady. Talmanes poklepal na lucernu, aby odhadl, kolik zbývá oleje. Ten při hoření otřesně páchl, i když si na to Talmanes už začínal zvykat. Měli ho dost ještě na pár hodin.

To bylo dobře, protože – pokud věděl – z téhle jeskyně nevedly na bojiště žádné východy. Dalo se do ní dostat pouze průchodem. Věděl o ní jeden z aša’manů. Divný chlapík. Jaký člověk ví o jeskyních, do kterých se lze dostat pouze pomocí jediné síly? V každém případě tady, na bezpečném, ale odloučeném místě, byla Banda uvězněná. Vzácné útržky informací se dozvídal pouze z Matových zpráv.

Talmanes se zaposlouchal, neboť měl dojem, že slyší vzdálené zvuky usměrňovačů, bojujících nahoře, ale byla to jen představa. Zem byla tichá a tyto kameny neviděly světlo přinejmenším od Rozbití, ne-li déle.

Talmanes zavrtěl hlavou a vydal se k jednomu z pracujících družstev. „Jak to jde?“

Dennel ukázal na pár listů papíru, které mu dala Aludra, s pokyny jak opravit tohoto konkrétního draka. Sama žena vydávala přesné pokyny další skupině a její hlas s lehkým přízvukem se rozléhal jeskyní.

„Většina rour drží,“ řekl Dennel. „Když se nad tím zamyslíš, byly postavené tak, aby sem tam trochu toho ohně a výbuchů vydržely…“ Uchechtl se, pak zmlkl a pohlédl na Talmanese.

„Nenech si mým výrazem zkazit dobrou náladu,“ řekl Talmanes a schoval fajfku. „Ani tím, že bojujeme na konci světa, že nepřítel má nad našima armádama obrovskou početní převahu a že když prohrajeme, Temný pán všeho zla zničí naše duše.“

„Odpusť, můj pane.“

„To byl vtip.“

Dennel zamrkal. „Tohle?“

„Ano.“

„To byl vtip.“

„Ano.“

„Máš zajímavý smysl pro humor, můj pane,“ řekl Dennel.

„To mi už říkali.“ Talmanes se sklonil a prohlédl si vozík, náležející k drakovi. Ožehlé dřevo drželo pohromadě pomocí šroubů a prken navíc. „Tohle nevypadá moc funkčně.“

„Bude to fungovat, můj pane. Ale nebudeme schopní ho přesouvat rychle. Jak jsem říkal, samotné roury jsou na tom dobře, ale vozíky… no, s tím, co jsme posbírali, a se zásobami z Baerlonu jsme udělali, co se dalo, ale s tím, kolik nám zbývá času, je to všechno.“

„Žádný čas nezbývá,“ řekl Talmanes. „Urozený pán Mat by nás mohl kdykoli povolat.“

„Pokud jsou tam nahoře pořád naživu,“ odvětil Dennel a podíval se vzhůru.

Znepokojivá myšlenka. Banda mohla prožít své poslední dny uvězněná tady dole. Alespoň by to netrvalo dlouho. Buď by skončil svět, nebo by Bandě došlo jídlo. Nevydrželi by ani týden. Pohřbení tady. V temnotě.

Zatracenej popel, Mate. Raději bys tam nahoře neměl prohrát, Raději bys fakt neměl prohrát! Banda stále měla chuť bojovat. Neskončí vyhladověním v podzemí.

Talmanes zvedl lucernu a obrátil se k odchodu, ale něčeho si všiml. Vojáci, kteří opravovali vozík, vrhali na stěnu pokroucený stín, podobný muži v širokém plášti a klobouku, který mu zakrývá tvář.

Dennel sledoval jeho pohled. „Světlo. Vypadá to, že nás pozoruje samotnej starej Jak, že jo?“

„To vypadá,“ řekl Talmanes, Pak hlasitěji vykřikl: „Je tady příliš ticho. Trochu si zazpívejme, chlapi.“

Někteří z mužů ustali v práci. Aludra vstala, založila si ruce v bok a věnovala mu pohoršený pohled.

Talmanes tedy začal zpívat sám.

Ticho. Pak začali:

Jejich hlasitý zpěv se odrážel od kamenů a oni pracovali a horečně se připravovali na roli, kterou sehrají.

A oni ji sehrají. Talmanes se o to postará. I kdyby se z téhle hrobky museli probít v bouři dračí palby.

Když Olver ženu v bílém probodl, Faileina pouta zmizela. Faile spadla na zem, škobrtla, ale udržela se na nohou. Mandevwin s klením dopadl vedle ní.

Aravine. Světlo, Aravine. Poddajná, pečlivá, schopná. Aravine byla temná družka.

Měla roh.

Aravine pohlédla na padlou Aes Sedai, kterou Olver napadl, pak zpanikařila, popadla uzdu koně, kterého jí přivedl sluha, a vyskočila do sedla.

Faile se rozběhla k ní, zatímco zajatci se s řevem vyvalili z nedalekých ohrad, vrhli se na trolloky a pokusili se jim vyrvat zbraně. Faile se téměř podařilo Aravine dostihnout, ale pak žena tryskem odjela a roh odvezla s sebou. Zamířila k mírnějším svahům, které jí umožní dojet nahoru na Výšiny.

„Ne!“ zaječela Faile „Aravine! Nedělej to!“ Rozběhla se za ní, ale pochopila, že to nemá smysl.

Koně. Potřebovala koně. Faile se horečně rozhlížela a spatřila několik nákladních zvířat, která přivedli průchodem. Faile se prodrala k Běle a několika tahy nože odřízla sedlo – a všechen náklad. Naskočila kobylce na holý hřbet, uchopila otěže a kopnutím ji pobídla k běhu.

Střapatá klisna se tryskem rozběhla za Aravine a Faile se přitiskla k jejímu hřbetu. „Běž, Bělo,“ řekla Faile. „Jestli sis ještě ušetřila trochu síly, teď je načase ji použít. Prosím. Běž, holka. Běž.“

Běla se hnala přes podupanou zem a bušení jejích kopyt doprovázelo hřmění shora. Trolločí tábor byl temný, osvětlený pouze ohništi a čas od času pochodní. Faile měla pocit, jako by projížděla noční můrou.

Před ní vyběhlo na stezku několik trolloků, aby ji zastavili. Faile se sklonila ještě níž a modlila se ke Světlu, aby při útoku minuli. Běla zpomalila a pak kolem Faile zaútočili dva jezdci s kopími. Jeden probodl trollokovi krk, a přestože druhý jezdec cíl minul, jeho kůň odhodil dalšího trolloka stranou a otevřel jí cestu. Běla se prohnala mezi zmatenými trolloky a dohnala dva muže, jedoucí před ní, jednoho tlustého a druhého hubeného. Haman a Vanin.

„Vy dva!“ zaječela Faile.

„Hola, má paní!“ zasmál se Haman.

„Jak?“ překřičela bušení kopyt.

„Nechali jsme se najít karavanou,“ zakřičel Haman v odpověď, „a zajmout. Přivedli nás průchodem před pár hodinama a my jsme se zajatcema chystali útěk. Váš příchod nám poskytl příležitost, jakou jsme potřebovali!“

„Roh! Pokusili jste se ukrást roh!“

„Ne,“ zaječel Haman. „Pokusili jsme se ukrást trochu Matovatabáku!“

„Myslel jsem, žes ho zakopala, abys ho tam nechala!“ zakřičel z druhé strany Vanin. „Říkal jsem si, že Matoví to nebude vadit. Stejně mi dluží pár marek! Když jsem otevřel ten vak a uvnitř našel zatracený Valerský roh… zatracenej popel. Vsadil bych se, že mě slyšeli ječet až v Tar Valonu!“

Faile si tu scénu představila a zaúpěla. Výkřik, který Faile zaslechla, byl výkřik překvapení, a to tu medvědí věc přilákalo a přimělo k útoku.

Nu, teď se to už nedalo vrátit. Koleny svírala Běliny boky a pobízela koně vpřed. Před ní se Aravine hnala mezi trolloky a mířila k místu, kde se příkré svahy zmírňovaly. Aravine zuřivě ječela na trolloky, ať jí pomohou. Koně se však hnali rychleji, než dokázal kterýkoli trollok.

Demandred. Aravine říkala, že odveze roh jednomu ze Zaprodanců. Faile tiše zavrčela, ještě víc se sklonila a Běla jako zázrakem předběhla Vanina i Hamana. Nezeptala se jich, kde sehnali koně. Veškerou pozornost věnovala Aravine.

V táboře se ozval křik a Vanin s Hamaném se oddělili a zkřížili cestu jezdcům, kteří se snažili dostat Faile. Stočila Bělu stranou, přinutila ji přeskočit hromadu zásob a projela mezi hloučkem lidí v nezvyklých šatech, kteří jedli u malého ohně. Něco za ní křičeli hlasy se silným přízvukem.

Coul po coulu stahovala Aravinin náskok. Běla frkala a odfukovala a srst měla ztmavlou potem. Saldejské jezdectvo patřilo k nejlepším na světě a Faile se v koních vyznala. Jezdila na všech možných plemenech. V těchto okamžicích na bojišti by se s Bělou postavila proti nejlepším tairenským koním. Střapatá klisna, která neměla nijak zajímavý původ, se hnala jako běžecký šampión.

Faile se vcítila do rytmu koňských kopyt pod sebou a vytáhla z rukávu nůž. Pobídla Bělu, aby přeskočila malou prohlubeň a na chviličku se vznášely ve vzduchu, Faile odhadovala vítr, dopad, okamžik. Napřáhla se dozadu a těsně předtím, než se Bělina kopyta dotkla země, hodila nůž.

Nůž zasáhl cíl a zabodl se Aravine do zad. Žena sklouzla ze sedla, zhroutila se na zem a vak jí vyklouzl ze sevření.

Faile seskočila z Běly, ještě v pohybu dopadla a skluzem zastavila vedle vaku. Rozvázala šňůrky a uvnitř spatřila třpytící se roh.

„Je mi… to líto…“ zašeptala Aravine a převalila se. Nohy se jí nehýbaly. „Neříkej Aldinovi, co jsem udělala. Má tak… strašný vkus… na ženy.“

Faile vstala a s lítostí pohlédla dolů. „Modli se, ať Stvořitel ochrání tvou duši, Aravine,“ řekla Faile a vyhoupla se zpátky na Bělu. „Protože jestli ne, dostane tě Temný. Nechávám tě jemu.“ Pobídla Bělu do pohybu.

Vpředu byli další trolloci, kteří svou pozornost zaměřili na Faile. Rozkřičeli se a dopředu přiklouzalo několik myrddraalů a ukazovali na Faile. Začali se přesouvat kolem ní a blokovat jí cestu.

Zachmuřeně vysunula bradu a pobídla Bělu zpátky směrem, z něhož přijela, v naději, že narazí na Hamana, Vanina nebo kohokoli jiného, kdo jí pomůže.

V táboře vládl čilý ruch a Faile rozeznala jezdce, kteří se za ní hnali s křikem: „Ona má Valerský roh!“

Někde vysoko na tom kopci bojovala vojska Mata Cauthona proti Stínu. Tak blízko!

Do země vedle ní se zabodl šíp, následovaný dalšími. Faile dojela k ohradám pro zajatce. Kusy rozbitého plotu se válely po zemi poseté těly. Běla supěla a nejspíš byla na konci sil. Nedaleko zahlédla Faile dalšího koně, osedlaného grošovaného valacha, který nosem šťouchal do padlého vojáka, jenž mu ležel u nohou.

Faile zpomalila. Co má dělat? Vyměnit si koně, ale co pak? Ohlédla se přes rameno a přikrčila se, když jí nad hlavou prolétl další šíp. Rozeznala asi tucet šarských vojáků na koních, kteří ji pronásledovali, oblečených ve vycpávané zbroji sešité malými kroužky. Za nimi se hnaly stovky trolloků.

Dokonce ani s čerstvým koněm, pomyslela si, jim nedokážu ujet. Zavedla Bělu do úkrytu za zásobovací vozy a seskočila s úmyslem rozběhnout se k čerstvému koni.

„Urozená paní Faile?“ ozval se nějaký hlásek.

Faile pohlédla dolů. Pod vozem se choulil Olver a svíral nůž.

Jezdci byli už téměř u ní. Faile neměla čas na přemýšlení. Vyškubla roh z vaku a strčila ho Olverovi do náruče. „Vezmi to,“ řekla. „Schovej se. Později v noci ho odnes Matovi Cauthonovi.“

„Ty mě tu necháš?“ zeptal se Olver. „Samotného?“

„Musím,“ řekla a s bušícím srdcem cpala do vaku pár balíků šípů. „Až tihle jezdci projedou kolem, najdi si nějaký jiný úkryt! Vrátí se zpátky, aby prohledali místa, kde jsem byla, až…“

Až mě chytí.

Bude se muset zabít vlastním nožem, aby z ní mučením nedostali, co udělala s rohem. Stiskla Olverovi paži. „Je mi líto, že to na tebe nakládám, mrňousi. Nikdo jiný tu není. Předtím sis vedl dobře; dokážeš to. Dones roh Matovi, nebo je všechno ztraceno.“

Vyběhla na otevřené prostranství a postarala se, aby bylo na vak, který nese, dobře vidět. Někteří z těch podivně oblečených cizinců ji spatřili a ukazovali na ni. Zvedla vak do výšky, vyšplhala se grošákovi do sedla a pobídla ho do trysku.

Trolloci a temní druzi jeli za ní a nechali malého chlapce, ať se se svým těžkým břemenem choulí pod vozem uprostřed trolločího tábora.

Logain převrátil tenký kotouč v prstech. Černý a bílý, rozdělený vlnitou čárou. Nejspíš cuendillar. Šupinky, které se z něj otíraly pod jeho prsty, jako by se vysmívaly jeho věčné podstatě.

„Proč je Taim nerozbil?“ zeptal se Logain. „Mohl to udělat. Jsou křehké jako stará kůže.“

„Nevím,“ odpověděl Androl a zalétl pohledem ke svým druhům. „Možná ještě nenastal správný čas.“

„Rozbij je ve správný okamžik, a pomůže to Drakovi,“ řekl muž, který si říkal Emarin. Zněl ustaraně. „Rozbij je ve špatný okamžik… a co?“

„Řekla bych, že nic dobrého,“ ozvala se Pevara. Červená.

Dočká se někdy své pomsty vůči těm, které ho zkrotily? Kdysi ho ta nenávist – a pouze ta – držela naživu. Nyní ve svém nitru našel novou touhu. Porazil Aes Sedai, srazil je a prohlásil za své. Pomsta se zdála být… prázdná. Malou část té prázdnoty naplnila jeho dlouho sílicí touha zabít M’Haela, ale ne dostatečnou. Co víc?

Kdysi se prohlásil za Draka Znovuzrozeného. Kdysi se připravoval vládnout světu. Přinutit ho poslouchat. Prsty přejížděl po zámku k věznici Temného, zatímco postával na okraji bitvy. Byl daleko na jihozápadě, pod bažinami, kde měli aša’manové malý základní tábor. Z Výšin se ozývalo vzdálené hřmění – výbuchy tkaniv, která po sobě vrhali Aes Sedai a Sařané.

Bojovalo tam velké množství aša’manů, ale šarských usměrňovačů bylo víc než Aes Sedai a aša’manů dohromady. Další slídili po bojištích, kde pronásledovali a zabíjeli hrůzopány.

Ztrácel muže rychleji než Stín. Nepřátel bylo příliš mnoho.

Zvedl zámek. Byla v něm moc. Moc nějak ochránit Černou věž? Jestli se nás nebojí, nebojí se mě, co se s námi stane, až Drak zemře?

Z pouta vyzařovala nespokojenost. Pohlédl Gabrelle do očí. Předtím sledovala bitvu, ale nyní se její oči upíraly na něj. Tázavě. Výhrůžně?

Opravdu před chvílí přemýšlel o tom, že Aes Sedai zkrotil? Takové představě by se měl zasmát. Žádnou Aes Sedai nebylo nikdy možné zkrotit.

Logain okázale vložil zámky do váčku na opasku. S pohledem upřeným Gabrelle do očí ho zavázal. Její obavy zesílily. Na okamžik cítil, že se bojí o něj, nikoli jeho.

Možná se učila, jak s poutem manipulovat a vysílat k němu pocity, o nichž předpokládala, že ho ukolébají. Ne, Aes Sedai nebylo možné zkrotit. Spojit se s nimi neznamenalo je ovládnout. Jen to způsobilo další potíže.

Sáhl si na vysoký límec, odepnul si dračí špendlík, který tam nosil, a podal ho Androlovi. „Androle Genhalde, vešel jsi do jámy smrti a vrátil ses. Už podruhé jsem tvým dlužníkem. Jmenuji tě plnoprávným aša’manem. Nos ten špendlík s hrdostí.“ Už předtím muži vrátil špendlík-meč a znovu z něj udělal zasvěceného.

Androl zaváhal, pak natáhl ruku a uctivě si špendlík vzal.

„A zámky?“ zeptala se Pevara se založenýma rukama. „Patří Bílé věži; amyrlin je jejich strážkyně.“

„Podle toho, co jsem slyšel,“ řekl Logain, „je na tom amyrlin stejně, jako by byla mrtvá. V její nepřítomnosti budu vhodný správce.“ Logain uchopil zdroj, podmanil si ho, ovládl ho. Otevřel průchod zpátky na vrcholek Výšin.

Válka se k němu vrátila plnou silou, zmatek, kouř a křik. Prošel skrz a ostatní jej následovali. Mocné Demandredovo usměrňování zářilo jako maják a mužův dunivý hlas se dál Drakovi Znovuzrozenému vysmíval.

Rand al’Thor zde nebyl. Nu, nejblíže k němu měl právě Logain. Další náhražka. „Budu s ním bojovat,“ řekl ostatním. „Gabrelle, ty se budeš držet zpátky a počkáš, až se vrátím, protože možná budu potřebovat léčení. Vy ostatní se vypořádejte s Taimovými muži a těmi šarskými usměrňovači. Ať nepřežije nikdo, kdo se obrátil ke Stínu, ať už sám nebo z donucení. Těm prvním přineste spravedlnost, těm druhým milosrdenství.“

Přikývli. Zdálo se, že na Gabrelle udělal dojem, snad svým rozhodnutím udeřit do srdce nepřitele. Neuvědomovala si to. Dokonce ani jeden ze Zaprodanců nemohl být tak silný, jak se zdál být Demandred.

Demandred měl sa’angrial, a to velice mocný. Podobně mocný jako Callandor, možná i silnější. Kdyby ho Logain získal, mnoho věcí v tomto světě by se změnilo. Svět by znal jeho i Černou věž a třásli by se před ním tak, jako se nikdy netřásli před amyrlininým stolcem.

Egwain vedla útok, jaký už po tisíciletí nikdo neviděl. Aes Sedai se stáhly ze svých obranných opevnění, přidaly se k ní a neochvějně se tlačily vzhůru západním svahem. Vzduchem poletovala tkaniva jako vybuchující stužky zachycené větrem.

Oblohu ozařovalo světlo tisíce blesků, a země se pod nárazy chvěla a sténala. Demandred z opačné strany náhorní plošiny dál ostřeloval Andořany a každý výstřel odřivousu rozvlnil vzduch. Po zemi se roztahovaly černé pavučiny prasklin, ale nyní z puklin začaly rašit úponky čehosi odporného. Jako choroba se šířily přes rozbité kameny na úbočí.

Vzduch ožil silou a energie se tak zahustila, že si Egwain málem myslela, že se jediná síla zviditelnila všem. Skrz toto vše natáhla pomocí Vorova sa’angrialu tolik síly, kolik dokázala udržet. Cítila se stejně, jako když bojovala se Seančany, jen se nějak více ovládala. Tehdy její zuřivost lemovaly zoufalství a děs.

Tentokrát byl hněv rozžhavený doběla, jako kov zahřátý za hranici toho, kdy s ním kovář může pracovat.

Ona, Egwain al’Vere, dostala tuto zemi do správy.

Ona, amyrlinin stolec, se už Stínem nenechá zastrašovat.

Neustoupí. Když jí dojdou zdroje, neskloní se.

Bude bojovat.

Usměrnila vzduch a vytvořila vířící bouři prachu, kouře a suchých rostlin. Držela ji před sebou a bránila tak ve výhledu těm, kdo byli nad ní a snažili se ji zaměřit. Kolem ní dopadaly blesky, ale ona spředla zemi, zavrtala ji hluboko do skály a vytáhla proud železa, které vedle ní vychladlo do podoby železné špice. Blesk udeřil do špice a minul Egwain, která poslala vyjící bouři vzhůru do svahu.

Pohyb vedle ní. Egwain cítila, jak se k ní Leilwin přibližuje. Ta žena… ta žena se ukázala být věrná. Jak překvapivé. Nový strážce neotupil ostří zoufalství nad Gawynovou smrtí, ale pomohl jí jinými způsoby. Ten uzlík na pozadí Egwaininy mysli byl nahrazen novým, velice odlišným, přesto překvapivě oddaným.

Egwain zvedla Vorův sa’angrial, dál útočila a s Leilwin po boku stoupala do svahu. Šařané před ní se choulili, aby se ochránili před větrem. Egwain na ně udeřila prameny ohně. Usměrňovači se na ni pokusili zaútočit skrz bouři, ale jejich tkaniva šla mimo, jak měli oči zastřené prachem. Z boku ji napadli tři vojáci, ale Leilwin se s nimi obratně vypořádala.

Egwain k sobě přivolala vítr, použila ho jako ruce, zvedla usměrňovače a vyhodila je do vzduchu. Blesky shora muže sevřely v ohnivém objetí a kouřící mrtvoly se zřítily na úbočí. Egwain se drala vpřed a její armáda Aes Sedai postupovala a vrhala tkaniva jako šípy světla.

Připojili se k nim aša’manové. Až dosud bojovali po boku Bílé věže s přestávkami, ale zdálo se, že nyní nasadili všechny síly. Jak vedla útok, shromažďovaly se tucty mužů. Vzduch zhoustl jedinou silou.

Vítr přestal foukat.

Prachová bouře náhle utichla, uhašená jako svíčka pod pokrývkou. To nezpůsobila žádná přírodní síla. Egwain vyšplhala na skalní výběžek a vzhlédla vzhůru k muži v černé a rudé, který stál s napřaženou rukou na vrcholku. Konečně vylákala toho, kdo toto vojsko vede. Jeho hrůzopáni bojovali po boku Šařanů, ale ona hledala jejich velitele. Taima. M’Haela.

„Spřádá blesk!“ zaječel jeden z mužů za ní.

Egwain okamžitě vytáhla ze země hrot z rozžhaveného železa a ochladila ho, aby přitáhl blesk, který vzápětí dopadl. Zalétla pohledem na bok. Ten, kdo promluvil, byl Jahar Narišma. Merisin aša’manský strážce.

Egwain se usmála a pohlédla na Taima. „Držte mi ostatní od těla,“ rozkázala hlasitě. „Všichni kromě vás, Narišmo a Merise. Narišmova varování budou užitečná.“

Sebrala sílu a začala na toho zrádce M’Elaela uvolňovat bouři.

Ila procházela mezi mrtvými na bojišti nedaleko ruin. Přestože se boje přesunuly dál po proudu, slyšela vzdálený křik a výbuchy ve tmě.

Pátrala po zraněných mezi padlými a šípů a mečů, které našla, si nevšímala. Ostatní je posbírají, i když by si přála, aby ne. Meče a šípy zabily mnohé z těchto padlých.

Její manžel Raen pracoval poblíž, dloubal do každého těla a pak poslouchal, zda uslyší tlukot srdce. Rukavice měl pokryté rudými skvrnami a na barevných šatech šmouhy od krve, protože tiskl ucho mrtvým na hruď. Jakmile potvrdili, že je někdo mrtvý, namalovali mu na tvář X, často jeho vlastní krví. To zabrání tornu, aby ostatní dělali práci, kterou už odvedli oni.

Zdálo se, jako by Raen za poslední rok zestárl o deset let, a I1a se cítila stejně. Cesta listu byla občas snadným pánem a nabízela jim radostný a klidný život. Avšak list padal v mírném vánku i v bouři; oddanost vyžadovala, aby člověk přijal to druhé stejně jako to první. Být hnán z jedné země do druhé, trpět hladem, když půda umírala, a pak konečně najít klid v seančanských zemích… takový život vedli.

Nic z toho se nevyrovnalo ztrátě Arama. Ta bolela mnohem víc, než když rukama trolloků přišli o jeho matku.

Minuli Morgasu, bývalou královnu, která tyto pracovníky organizovala a dávala jim rozkazy. Ila šla dál. Královny ji moc nezajímaly. Pro ni či její lid nic neudělaly.

Nedaleko od ní se Raen zastavil a zvedl lucernu, aby prozkoumal toulec plný šípů, který měl padlý voják u sebe. Ila zasyčela a nadzvedla si sukně, aby obešla mrtvoly a došla k manželovi. „Raene!“

„Klid, Ilo,“ řekl. „Nechystám se je zvednout. Přesto přemýšlím.“ Zvedl oči ke vzdáleným zábleskům světla dál po proudu a nahoře na Výšinách, kde armády pokračovaly ve svém strašlivém vraždění. Tolik záblesků ve tmě, jako stovky blesků. Už dávno přešla půlnoc. Už na tomto bojišti hledali přeživší celé hodiny.

„Přemýšlíš?“ zeptala se Ila. „Raene…“

„Co bychom chtěli, ať udělají, Ilo? Trolloci nebudou následovat Cestu listu.“

„Je spousta míst, kam utéct,“ řekla Ila. „Podívej se na ně. Přišli se postavit trollokům, sotva zplozenci Stínu vylezli z Momy. Kdyby tu energii využili, aby shromáždili lidi a odvedli je na jih…“

„Trolloci by šli za nimi,“ řekl Raen. „Co pak, Ilo?“

„Přijali jsme mnoho různých pánů,“ namítla Ila. „Stín by s námi možná zacházel mizerně, ale bylo by to opravdu horší, než jak s námi zacházeli ostatní?“

„Ano,“ odpověděl Raen tiše. „Ano, Ilo. Bylo by to horší. Mnohem, mnohem horší.“

Ila se na něj podívala.

S povzdechem zavrtěl hlavou. „Já Cestu neopustím, Ilo. Je to moje cesta a je pro mne správná. Snad… snad už nebudu smýšlet tak špatně o těch, kdo následují jinou cestu. Jestli to přežijeme, bude to odkaz těch, kdo na tomto bojišti zemřeli, ať chceme jejich oběť přijmout, nebo ne.“

Odvlekl se pryč. To je jenom ta noční tma, pomyslela si. On to překoná, až zase vysvitne slunce. Tak je to. Nebo ne?

Vzhlédla k noční obloze. To slunce… poznají, až vyjde? Mraky, zdola osvětlované ohni, jako by byly stále hustší a hustší. Přitáhla si zářivě žlutý šál blíž k tělu, neboť ji náhle roztřásla zima.

Snad už nebudu smýšlet tak špatně o těch, kdo následují jinou cestu…

Mrkáním se snažila vyhnat slzy z očí. „Světlo,“ zašeptala, když se v jejím nitru cosi sevřelo. „Neměla jsem se k němu obrátit zády. Měla jsem se pokusit mu pomoct vrátit se k nám, ne ho vyhnat. Světlo, ach Světlo. Ochraňuj ho…“

Nedaleko od ní skupinka žoldáků našla šípy a zvedla je. „Hej, Hanlone!“ vykřikl jeden. „Podívej se na tohle!“

Když ti hrubiáni začali pomáhat Tuatha’anům v práci, byla na ně pyšná. Vyhnout se bitvě, aby pomáhali pečovat o raněné? Ti muži překonali svou násilnickou minulost.

Nyní zamrkala a spatřila v nich něco jiného. Zbabělce, kteří se raději budou hrabat v mrtvolách a vyprazdňovat jim kapsy, než aby bojovali. Co bylo horší? Lidé, kteří – jakkoli pomýlení – se trollokům postavili a pokusili se je zahnat? Nebo tihle žoldnéři, kteří odmítali bojovat, protože tato cesta jim připadala jednodušší?

Ila zavrtěla hlavou. V životě měla vždy pocit, jako když zná odpovědi. Dnes jí většina z nich unikala. Ale zachraňovat lidské životy… toho se mohla držet.

Vydala se zpátky mezi těla a hledala mezi mrtvými živé.

Zatímco urozená paní Faile odjížděla, Olver se s rohem v ruce rychle schoval zpátky pod vůz. Za Faile se hnaly tucty jezdců a stovky trolloků. Padla taková tma.

Sám. Opět ho nechali samotného.

Pevně zavřel oči, ale moc to nepomohlo. Stále slyšel v dálce lidský křik a řev. Stále cítil krev, krev zajatců, které trolloci zabili při pokusu o útěk. Kromě krve cítil kouř, hustý a štiplavý. Vypadalo to, že je celý svět v plamenech.

Země se otřásla, jako by do ní někde poblíž udeřilo něco velice těžkého. Na obloze zarachotil hrom, doprovázený ostrým praskáním, jak na Výšinách stále znovu a znovu létaly blesky. Olver zafňukal.

Za jak statečného se považoval! A teď se konečně dostal do bitvy. Stěží se dokázal ubránit tomu, aby se mu třásly ruce. Chtěl se schovat, zahrabat hluboko do země.

Faile mu řekla, ať si najde jiný úkryt, protože by se mohli vrátit a hledat roh.

Troufne si jít tam ven? Troufne si zůstat tady? Olver pootevřel oči a málem zaječel. Vedle vozu stál pár nohou, zakončených kopyty. Vzápětí se dolů sklonila tvář zakončená rypákem a pohlédla na něj. Prasečí očka se přimhouřila a nozdry zavětřily.

Olver zaječel, po čtyřech se dral dozadu a svíral roh. Trollok něco zavřeštěl, nadzvedl vůz a málem jím třískl do Olvera. Šípy, uložené ve voze, se rozlétly po zemi, zatímco Olver se úprkem rozběhl pryč ve snaze najít nějaký úkryt.

Žádný zde nebyl. Tucty trolloků se k němu obrátily a netvoři po sobě hulákali v jazyce, kterému Olver nerozuměl. S rohem v jedné a nožem v druhé ruce se zoufale rozhlížel. Žádný úkryt.

Nedaleko zafrkal kůň. Byla to Běla, která žvýkala zrní, vysypané ze zásobovacího vozu. Kobylka zvedla hlavu a pohlédla na Olvera. Neměla sedlo, pouze ohlávku a uzdu.

Krev a popel, pomyslel si Olver a rozběhl se k ní, bych tu měl Vichra. S touhle vykrmenou klisnou určitě skončí v kotli. Olver zastrčil nůž, skočil Běle na hřbet, v jedné ruce sevřel otěže a v druhé roh.

Trollok s prasečím rypákem, který ho našel pod vozem, se rozmáchl a málem Olverovi uťal paží. Olver vykřikl, kopnutím Bělu pobídl a klisna tryskem vyrazila pryč od trolloků. Ječící a vyjící bestie se hnaly za ní. Táborem, který se téměř vyprázdnil, jak se všichni sbíhali k chlapci, se rozléhalo další volání.

Olver jel, jak ho to učili, skláněl se a řídil koně koleny. A Běla běžela. Světlo, ta tedy běžela. Mat říkal, že spousta koní se trolloků bojí, a když jsou nuceni se k nim přiblížit, shazují jezdce, ale toto zvíře nic takového neudělalo. Prohřměla přímo středem tábora těsně kolem vyjících trolloků.

Olver se ohlédl přes rameno. Za ním jich byly stovky. A pronásledovali ho. „Světlo!“

Byl si jistý, že nahoře na Výšinách zahlédl Matův prapor. Ale v cestě mu stálo tolik trolloků! Olver Bělu obrátil, aby běžela stejnou cestou, jako předtím Aravine. Možná by mohl trolločí tábor objet, a dostat se tak ven, a pak vyjet vzhůru po zadní straně Výšin.

Dones roh Matoví, nebo je všechno ztraceno.

Olver ujížděl ze všech sil a pobízel Bělu k větší rychlosti.

Nikdo jiný tu není.

Vpředu mu početný oddíl trolloků odřízl cestu. Olver se obrátil zpátky, ale z toho směru se k němu blížili další. Olver vykřikl a znovu Bělu otočil, ale tu zasáhl do boku silný trolločí šíp. Zavřískla, klopýtla a pak upadla.

Olver se odvalil stranou. Při dopadu na zem si vyrazil dech a před očima se mu roztančily hvězdičky. Přinutil se vyškrábat na všechny čtyři.

Roh se musí dostat k Matrimu Cauthonovi…

Olver popadl roh a zjistil, že pláče. „Je mi to líto,“ řekl Běle. „Bylas dobrý kůň. Běželas tak, jak by to Vichr nedokázal. Je mi to líto.“ Běla tiše zaržála, naposledy se nadechla a zemřela.

Nechal ji tam a proběhl prvnímu z trolloků, který dorazil, pod nohama. Olver s nimi nemohl bojovat. Věděl, že nemůže. Netasil nůž. Prostě jen běžel do příkrého svahu a snažil se dostat nahoru, odkud předtím viděl padat Matův prapor.

Klidně to mohlo být na opačné straně světadílu. Jeden z trolloků ho popadl za šaty a strhl dolů, ale Olver se mu vytrhl a nechal v jeho tlustých prstech kus látky. Škrábal se přes rozbitou zemi a v zoufalství si všiml úzké pukliny ve skalním výběžku na úpatí svahu. Mělká trhlina hleděla vzhůru k černé obloze.

Vrhl se k ní a s rohem přetisknutým k hrudi se vtěsnal dovnitř. Stěží se tam vešel. Trolloci se hemžili nad ním a pak se po něm začali sápat a rvát mu šaty.

Olver zafňukal a zavřel oči.

Logain se s už připravovanými tkanivy vrhl průchodem a zaútočil na Demandreda.

Muž stál na dýmajícím svahu, který shlížel na vyschlou řeku a slábnoucí andorské pikenýrské útvary. Bojovali tam rovněž Aielové, Cairhieňané a Dračí legie a všem hrozilo obklíčení.

Pikenýři už byli téměř rozprášení. Brzy z toho bude naprostá porážka.

Logain po Demandredovi mrštil dvojitý sloup ohně, ale Šařané skočili před něj a zkřížili Logainovu útoku cestu. Maso shořelo, kosti se změnily na prach. Jejich smrt Demandredovi poskytla čas se otočit a zaútočit tkanivem vody a vzduchu. Logainův proud ohně do tkaniva narazil, změnil se v páru a rozptýlil se.

Logain doufal, že po tak velkém usměrňování bude Demandred oslabený. Kdepak. Před mužem se vytvořilo složité tkanivo, které Logain nikdy neviděl. Vytvořilo pole, jež čeřilo vzduch, a když Logain znovu zaútočil, jeho tkanivo se odrazilo jako klacík, hozený proti cihlové zdi.

Z oblohy udeřil blesk a Logain uskočil stranou a převalil se. Bušily do něj úlomky kamení, zatímco on spletl ducha, oheň a zemi a sekl po podivné stěně. Strhl ji a pak ze země zvedl rozbité kusy skály, aby je postavil do cesty Demandredovu ohni.

Odvedení pozornosti, napadlo Logaina, když si uvědomil, že Demandred za ohněm spředl něco dalšího, složitějšího. Otevřel se průchod a zející rudá tlama se rozlétla po bojišti. Logain se vrhl na bok a smrtonosný průchod jej minul, ale za sebou zanechal cestičku žhnoucí lávy.

Další Demandredův útok přišel v podobě proudu vzduchu, který Logaina srazil dozadu směrem k lávě. Logain zoufale spředl vodu, aby lávu ochladil. Dopadl ramenem napřed a cestou minul výtrysk páry, který mu opařil kůži, ale ochladil lávu dostatečně, aby se nad stále roztaveným proudem vytvořila pevná krusta. Zadržel dech, aby se nenadýchal páry, a znovu skočil stranou a zem, kde před okamžikem ležel, rozdrtila řada blesků.

Blesky roztříštily kůru, kterou vytvořil, a zajely do roztavené skály. Logaina postříkaly kapky lávy, spálily mu kůži a v paži a tváři vypálily důlky. Zaječel a zuřivě spřádal, aby na svého nepřítele seslal blesk.

Nůž z ducha, země a ohně jeho tkanivo přesekl ve vzduchu. Demandred byl prostě tak silný. Ten sa’angrial byl neuvěřitelný.

Příští blesk Logaina oslepil a srazil dozadu. Dopadl na kusy rozlámané břidlice, jejíž hroty se mu zabořily do kůže.

„Jsi mocný,“ řekl Demandred. Logain jeho slova stěží slyšel. Jeho uši… hrom… „Ale nejsi Luis Therin.“

Logain zavrčel a v slzách vytvořil tkanivo a mrštil po Demandredovi blesk. Ten Demandreda zasáhl, ale zmizel, když byl nějak odkloněn do země a rozptýlil se. Tkanivo vzduchu a země bylo tak prosté, ale blesk byl proti němu úplně k ničemu.

Mezi Logaina a zdroj zapadl štít. Poraněnýma očima sledoval, jak se v Demandredových rukou začíná vytvářet tkanivo odřivousu. Logain se zavrčením popadl ze země kus břidlice, velký jako jeho pěst, a hodil ho po Demandredovi.

Kámen překvapivě zasáhl, roztrhl Demandredovi kůži a přinutil ho klopýtavě couvnout. Zaprodanec byl mocný, ale stále mohl dělat chyby jako obyčejní lidé. Navzdory tomu, co Taim vždycky tvrdil, člověk nikdy nesmí na jedinou sílu soustředit všechnu svou pozornost. V okamžiku, kdy bylo Demandredovo soustředění narušeno, štít mezi Logainem a zdrojem zmizel.

Logain se převalil stranou a začal vytvářet dvě tkaniva. První byl jeho vlastní štít, který neměl v úmyslu použít. Druhým tkanivem byl zoufalý poslední průchod. Volba zbabělce.

Demandred zavrčel, zvedl ruku k tváři a ohnal se silou. Rozhodl se zničit štít, v němž okamžitě poznal větší nebezpečí. Průchod se otevřel a Logain se jím prokutálel a nechal ho zavřít. Na druhé straně se zhroutil. Tělo měl sežehnuté, paže pořezané, v uších mu zvonilo a téměř přišel o zrak.

Přinutil se posadit. Byl zpátky v aša’manském táboře pod bažinami, kde Gabrelle a ostatní čekali na jeho návrat. Zavyl vzteky. Poutem sálala Gabrellina starost. Skutečná starost. Předtím si to nepředstavoval. Světlo.

„Klid,“ řekla a poklekla vedle něj. „Ty pitomče. Co sis to udělal?“

„Selhal jsem,“ řekl. Vzdáleně cítil, jak Demandred opět začíná se svými útoky a řevem se dožaduje Luise Therina. „Vyleč mě.“

„Nebudeš to zkoušet znovu, že ne?“ zeptala se. „Nechci tě léčit jenom proto, abys mohl…“

„Nebudu to zkoušet znovu,“ řekl chraptivě. Bolest byla strašná, ale bledla ve srovnání s ponížením z porážky. „Nebudu, Gabrelle. Přestaň o mém slovu pochybovat. Je příliš silný.“

„Některé ty spáleniny jsou zlé, Logaine. Nevím, jestli tyhle díry v kůži dokážu úplně vyléčit. Zůstanou ti jizvy.“

„To je v pořádku,“ zavrčel. Budou to místa, kde se mu na paži a ze strany na obličej rozstříkla láva.

Světlo, napadlo ho. Jak se s tou stvůrou vypořádáme?

Gabrelle na něj položila ruce a do jeho těla začala proudit hojivá tkaniva.

Hřmot Egwaininy bitvy s M’Haelem se vyrovnal hřmění v mracích nahoře. M’Hael. Nový Zaprodanec, jehož jméno hlásali hrůzopáni napříč celým bojištěm.

Egwain bez uvažování spřádala a vrhala po aša’manském odpadlíkovi jedno tkanivo za druhým. Nepřivolala vítr, ale ten se kolem ní přesto s řevem proháněl, cloumal jejími vlasy i šaty, zachytával její štolu a švihal s ní kolem. Narišma a Merise se společně s Leilwin choulili na zemi vedle ní a Narišma – jehož hlas byl přes rámus bitvy stěží slyšet – ji křikem upozorňoval na tkaniva, která M’Hael vytvářel.

Egwain se dostala až na vrcholek Výšin, kde teď stála na stejné úrovni s M’Haelem. Někde hluboko v nitru věděla, že její tělo bude brzy potřebovat odpočinek.

V tuto chvíli si takový přepych nemohla dovolit. V tuto chvíli záleželo pouze na boji.

Směrem k ní vzplál oheň a ona ho vzduchem smetla stranou. Jiskry se zachytily ve větru a ve spršce světla kroužily kolem ní, zatímco spřádala zemi. Už tak rozbitou půdou vyslala vlnu ve snaze M’Haela srazit, ale on vlnu přerušil vlastním tkanivem.

Zpomaluje, pomyslela si.

Egwain, naplněná silou, vykročila vpřed. Začala dvě tkaniva, jedno nad každou rukou, a vychrlila na něj oheň.

Odpověděl jí jako drát tenkým proudem čistě bílého světla, který ji minul ani ne o šířku dlaně. Odřivous v Egwaininých očích zanechal přetrvávající vjem, a když se vzduch zkroutil, země pod nimi zasténala. Rozšířily se po ní ty pavučiny, praskliny do nicoty.

„Blázne!“ zaječela na něj. „Zničíš samotný vzor!“ Už teď hrozilo, že to jejich souboj způsobí. Tento vítr, tento syčící vzduch, nebyl přirozený. Pukliny v zemi se šířily od M’Haela a rozšiřovaly se.

„Spřádá ho znovu!“ vykřikl Narišma, jehož hlas pohltila bouře.

M’Hael vypustil druhé tkanivo odřivousu a země opět popraskala, ale Egwain byla připravená. Vyhnula se mu a její hněv se stupňoval. Odřivous. Musí mu ho nějak oplatit!

Je jim jedno, co zničí. Jsou tady, aby ničili. To jejich pán žádá. Rozbít. Spálit. Zabít.

Gawyn…

Zuřivě zaječela a začala spřádat jeden sloup ohně za druhým. Narišma vykřikoval, co M’Hael dělá, ale Egwain ho kvůli všemu tomu hluku neslyšela. Brzy však uviděla, že vytvořil překážku ze vzduchu a ohně, aby její útoky odrazil.

Egwain kráčela vpřed a sesílala na něj další a další údery. Nedopřávala mu čas se vzpamatovat ani zaútočit. Rytmus přerušila pouze proto, aby spředla štít, který bude mít připravený. Sprška ohně, která se odrazila od jeho bariéry, jej přiměla klopýtavě ustoupit, jeho tkanivo se trhalo a on zvedl ruku, snad aby se znovu pokusil o odřivous.

Egwain mezi něj a zdroj zarazila štít. Úplně ho neodřízl, neboť jej silou vůle držel od sebe. Nyní už byli tak blízko, že viděla jeho nevěřícný výraz a jeho hněv. Ze všech sil se bránil, ale byl slabší než ona. Egwain zatlačila a posouvala štít stále blíž a blíž tomu neviditelnému vláknu, které jej spojovalo s jedinou silou. Zatlačila vší silou…

M’Hael s námahou vypustil malý proud odřivousu vzhůru mezerou v místě, kde štít ještě nezapadl. Odřivous tkanivo zničil – jako ničil vzduch a vskutku i samotný vzor.

Když na ni M’Hael to tkanivo zaměřil, Egwain klopýtla zpátky, ale do běla rozžhavený proud byl příliš malý, příliš slabý, než aby k ní dolétl. Rozplynul se dřív, než ji zasáhl. M’Hael zavrčel a pak zmizel poté, co ohnul vzduch nějakou podobou cestování, kterou Egwain neznala.

Egwain zhluboka oddechovala s rukou přitisknutou k hrudi. Světlo! Málem byla vymazána ze vzoru.

Zmizel, aniž by vytvořil průchod! Pravá síla, pomyslela si. To bylo jediné vysvětlení. Nevěděla o ní téměř nic – byla to samotná esence Temného, právě ta vábnička, která usměrňovače ve věku pověstí v první řadě přiměla, aby vyhloubili Vrt.

Odřivous. Světlo. Málem jsem byla mrtvá. Hůř než mrtvá.

Neznala způsob, jak odřivous odrazit.

Je to jenom tkanivo… Jenom tkanivo. Perrinova slova.

Ta chvíle už pominula a M’Hael utekl. Bude si muset Narišmu držet u sebe, aby ji varoval, kdyby někdo poblíž začal usměrňovat.

Pokud ovšem M’Hael opět nepoužije pravou sílu. Dokázal by jiný muž vycítit, že ji někdo usměrňuje?

„Matko!“

Egwain se obrátila a Merise ukázala k místu, kde většina Aes Sedai a aša’manů stále bojovala v dunivé bitvě se šarskými silami. Na úbočí leželo mnoho mrtvých sester v barevných šatech.

Gawynova smrt ji v myšlenkách pronásledovala jako vrah v černém. Egwain odhodlaně vysunula bradu, přiživila svůj hněv, natáhla jedinou sílu a zahájila útok na Šařany.

Hurin, s nosem ucpaným látkou, bojoval společně s dalšími Hraničáři na výšinách Polov.

Dokonce i skrz látku válku cítil. Tolik násilí, pach krve a hnijícího masa všude kolem. Pokrývaly zemi, jeho meč, jeho vlastní šaty. Už se mu během bitvy několikrát udělalo příšerně zle.

Přesto bojoval dál. Vrhl se stranou, když trollok s medvědím čumákem přelezl těla a shora se po něm rozmáchl. Pod nárazem netvorovy zbraně se otřásla země a Hurin vykřikl.

Trollok se nelidsky zasmál, protože Hurinův výkřik pochopil jako známku strachu. Skočil vpřed, takže se Hurin rozběhl, podběhl mu pod rukama a cestou ho vykuchal. Tvor se potácivě zastavil a sledoval, jak se mu z břicha valí vlastní páchnoucí vnitřnosti.

Musíme urozenému pánu Randovi získat čas, pomyslel si Hurin, couvl a čekal, až těla přeleze další trollok. Přicházeli vzhůru po východní straně Výšin, od řeky. Bylo těžké šplhat po tomto příkrém svahu, ale Světlo, bylo jich tolik.

Bojuj dál, bojuj.

Urozený pán Rand přišel za ním a omluvil se. Jemu! Nu, Hurin se postará, aby na něj byl hrdý. Drak Znovuzrozený nepotřeboval odpuštění bezvýznamného chytače zlodějů, ale přesto měl pocit, jako by se svět opět napravil. Urozený pán Rand byl zase urozený pán Rand. Urozený pán Rand je zachrání, pokud mu dokáží získat dost času.

Boj se utišil. Hurin se zamračil. Zdálo se, že zástup bestií je nekonečný. Určitě nemohly všechny padnout. Obezřetně popošel vpřed a přes mrtvá těla se zahleděl ze svahu.

Ne, trolloci nebyli poraženi. Stále to vypadalo, že jejich moře nemá konce. Viděl je ve světle ohňů dole. Trolloci přestali šplhat nahoru, protože museli ze svahu odstranit mrtvá těla, z nichž mnoho padlo rukou Tamových lučištníků a která jim stála v cestě. Dole u řeky bojovala ještě větší trollocká armáda s Elaininými vojsky.

„Měli bychom mít pár minut,“ řekl Lan Mandragoran vojákům z místa, kde seděl na koni. Poblíž projela rovněž královna Alliandre a klidně hovořila se svými muži. Dva vládcové v dohledu. Ti určitě věděli, jak velet. Hurin se hned cítil lépe.

„Připravují se k závěrečnému útoku,“ řekl Lan, „kterým nás chtějí vytlačit ze svahu, aby proti nám mohli bojovat tady na rovině. Odpočiňte si, zatímco odklízejí těla. Kéž se vašim mečům dostane klidu, přátelé. Příští útok bude nejhorší.“ Příští útok bude nejhorší? Světlo!

Za nimi, uprostřed náhorní plošiny, zbytek Matovy armády dál svíral šarské vojsko a snažil se ho zatlačit zpátky na jihozápad. Kdyby se jim to povedlo a zatlačili je ze svahu dolů mezi trolloky, bojující proti Elaininým jednotkám, mohlo by to vyvolat pořádný zmatek, jehož by Mat mohl využít. V tuto chvíli však Šařané neustupovali ani o píď; vlastně Matovu armádu tlačili zpátky a ta se začínala rozpadat.

Hurin se stáhl zpět a poslouchal sténání všude kolem, vzdálený křik a řinčení kovu o kov, větřil pach násilí, vznášející se všude kolem v oceánu zápachů.

To nehorší teprve přijde.

Světlo jim pomáhej…

Cestou do hodovní síně svého paláce si Berelain utírala zakrvácené ruce do kusu hadru. Stoly ze síně nasekali na otop do obrovských krbů na obou stranách dlouhé místnosti; na místě, kde předtím stál nábytek, ležely řady a řady zraněných.

Dveře z kuchyně se rozlétly a vešel hlouček cikánů. Někteří nesli nosítka, jiní pomáhali zraněným vbelhat se do síně. Světlo! pomyslela si Berelain. Další? Palác už byl raněnými nacpaný k prasknutí.

„Ne, ne!“ řekla a rázovala vpřed. „Sem ne. Do zadní chodby. Budeme je muset začít dávat tam. Rosil! Máme nové raněné.“

Cikáni se obrátili směrem k chodbě a uklidňujícími hlasy rozmlouvali se zraněnými. Zpátky sem posílali jen ty, které bylo možné zachránit. Byla nucena poučit vůdkyně tuatha’anských žen o tom, která zranění jsou na léčení příliš namáhavá. Raději zachránit deset mužů s těžkými zraněními, než vynaložit stejnou námahu při pokusu o záchranu jednoho, kterého už při životě držela jen naděje.

Toto vysvětlování bylo jednou z nejúděsnějších věcí, co kdy udělala.

Řada cikánů postupovala dál a Berelain si prohlížela raněné, jestli někde nezahlédne záblesky bílé. Byli mezi nimi bělokabátníci, ale ne ten, kterého hledala.

Tak mnoho… pomyslela si znovu. Cikánům při přesunu raněných neměl kdo pomáhat. Všichni tělesně schopní muži z paláce, i většina žen, odešli na bojiště bojovat nebo pomáhat caemlynským uprchlíkům sbírat šípy.

Přichvátala k ní Rosil v šatech pokrytých krví, které si nevšímala. Okamžitě se ujala velení u raněných a hledala mezi nimi ty, kterým bylo nutné okamžitě věnovat pozornost. V tu chvíli se bohužel rozlétly dveře do kuchyně a dovnitř vklopýtala skupina zkrvavených Andořanů a Aielů, které sem poslaly ženy z rodinky z jiné části bojiště.

Následovalo téměř šílenství, když Berelain nahnala všechny, koho měla – pacholky, staré, i pár pětiletých dětí – aby pomohli nově příchozí uložit. Z Aielů přicházeli jen ti s nejtěžšími zraněními – měli sklony zůstávat na bojišti, dokud dokázali udržet zbraň. To znamenalo, že mnoha z těch, kteří se k ní dostali, už nebylo pomoci. Musela jim vyčlenit místo, které neměla, a sledovat, jak vykašlávají krev a umírají.

„Tohle je bláhové!“ řekla a vstala. Ruce měla mokré od krve a nezůstal jí žádný čistý hadřík. Světlo! „Musíme poslat větší pomoc. Ty.“ Ukázala na Aiela, který přišel o zrak. Se zavázanýma očima seděl opřený zády o stěnu. „Ty, ty slepý Aiele.“

„Jmenuju se Ronja.“

„Dobře, Ronjo. Pomáhají mi tu nějací gaťšainové. Podle mých výpočtů by jich mělo být mnohem víc. Kde jsou?“

„Čekají, až bitva skončí, aby mohli posloužit vítězům.“

„Zajdeme pro ně,“ řekla. „Potřebujeme všechny, co seženeme, aby nám v boji pomohli.“

„Možná sem přijdou, Berelain Paendrag, a pomůžou ti pečovat o raněné,“ řekl muž. „Ale nebudou bojovat. To není jejich věc.“

„Dostanou rozum,“ prohlásila rozhodně. „Tohle je Poslední bitva!“

„Tady jsi možná kmenový náčelník,“ řekl Aiel s úsměvem, „ale nejsi Kar’a’kam. Dokonce ani on by gai šainům nemohl rozkázat, ať se protiví ji’e’toh.“

„Tak kdo by mohl?“

Zdálo se, že to muže překvapilo. „Nikdo. Je to nemožné.“

„A moudré?“

„Ty by to neudělaly,“ odvětil. „Nikdy.“

„Uvidíme,“ řekla Berelain.

Mužův úsměv se rozšířil. „Řekl bych, že žádný muž ani žena by nechtěli být terčem tvého hněvu, Berelain Paendrag. Ale kdyby se mi vrátil zrak, raději bych si znovu vyloupl oči, než abych se díval, jak gai šainové bojují.“

„Tak nemusejí bojovat,“ řekla Berelain. „Možná by mohli pomoct s přenášením raněných. Rosil, vezmeš si tuhle skupinu?“

Unavená žena přikývla. V paláci nebyla jediná Aes Sedai, která by nevypadala, jako že se spíš zhroutí, než aby udělala další krok. Berelain se držela na nohou pomocí jistých rostlin, s nimiž by podle ní Rosil určitě nesouhlasila.

Nu, tady nemohla nic víc udělat. Klidně mohla zkontrolovat raněné ve skladištích. Měli…

„Má paní první?“ zeptal se nějaký hlas. Byla to Kitan, jedna z palácových služebných, které zde zůstaly, aby pomáhaly s raněnými. Štíhlá žena ji uchopila za paži. „Je tady něco, co musíš vidět.“

Berelain vzdychla, ale přikývla. Jaká pohroma na ni čeká teď? Další bublina zla, která uzamkla skupiny raněných za zdmi, které tam předtím nebyly? Zase jim došly obvazy? Pochybovala, že v celém městě zůstalo jediné prostěradlo, závěs nebo staré kalhoty, z nichž už by neudělali obvaz.

Dívka ji vedla ke schodům do Berelaininých vlastních komnat, kde pečovali o pár zraněných. Berelain vstoupila do jednoho z pokojů a překvapilo ji, že tam na ni čeká známá tvář. Annoura seděla u lůžka, oblečená v červených šatech prokládaných šedou a obvyklé copy měla stažené dozadu a svázané v účesu, který jí příliš nelichotil. Berelain ji málem nepoznala.

Při Berelainině příchodu Annoura vstala a uklonila se, přestože vypadala, že každou chvíli omdlí vyčerpáním.

V posteli ležel Galad Damodred.

Berelain zalapala po dechu a pospíšila si k němu. Byl to on, přestože měl na tváři strašnou ránu. Stále dýchal, ale byl v bezvědomí. Berelain mu zvedla paži, aby vzala jeho ruku do svých, ale zjistila, že paže končí pahýlem. Jeden z felčarů už ránu vypálil, aby Galad nevykrvácel.

„Jak?“ zeptala se Berelain, sevřela mu druhou ruku a zavřela oči. Jeho ruka byla na dotek teplá. Když slyšela, co Demandred řval o porážce muže v bílé…

„Měla jsem pocit, že ti to dlužím,“ řekla Annoura. „Našla jsem ho na bojišti poté, co Demandred oznámil, co provedl. Odtáhla jsem ho pryč, zatímco Demandred bojoval s jedním z mužů z Černé věže.“ Znovu se posadila na stoličku vedle postele a pak se umdleně předklonila. „Nemohla jsem ho vyléčit, Berelain. Dokázala jsem jenom otevřít průchod, abych ho dostala sem. Je mi líto.“

„To je v pořádku,“ řekla Berelain. „Kitan, přiveď některou z dalších sester. Annouro, až si odpočineš, budeš se cítit lépe. Děkuju ti.“

Annoura přikývla. Zavřela oči a Berelain ohromilo, když v jejich koutcích zahlédla slzy.

„Co se děje?“ zeptala se Berelain. „Annouro, co se stalo?“

„S tím by sis neměla dělat starosti, Berelain,“ řekla Annoura a vstala. „Víš, všechny nás to učí. Neusměrňujte, když jste příliš unavené. Můžou nastat komplikace. Ale potřebovala jsem průchod zpátky do paláce. Abych ho dostala do bezpečí, abych napravila…“

Annoura se zhroutila ze stoličky. Berelain si klekla vedle ní a podepřela jí hlavu. Teprve pak si uvědomila, že důvod, proč Annoura vypadá tak odlišně, nejsou copy. Tvář taky nevyhlížela správně. Změnila se. Už nebyla bezvěká, ale místo toho mladá.

„Ach, Světlo, Annouro,“ řekla Berelain. „Ty ses spálila, že ano?“

Žena upadla do bezvědomí. Berelain se sevřelo srdce. Měla s tou ženou v poslední době neshody, ale celé roky předtím byla Annoura její důvěrnicí – a přítelkyní. Chudinka. Podle toho, co říkaly Aes Sedai, se to považovalo za horší osud než smrt.

Berelain ženu zvedla na pohovku v pokoji a pak přes ni přehodila pokrývku. Cítila se tak bezmocná. Možná… možná ji půjde nějak vy léčit…

Vrátila se zpátky ke Galadovi, aby ho ještě chvíli držela za ruku, postavila stoličku a posadila se na ni. Jen trochu si odpočinout. Zavřela oči. Žil. Za strašlivou cenu, ale žil.

Ohromilo ji, když promluvil. „Jak?“

Otevřela oči a zjistila, že se na ni dívá.

„Jak jsem se sem dostal?“ zeptal se tiše.

„Annoura,“ řekla. „Našla tě na bojišti.“

„Moje zranění?“

„Léčitelky dorazí, až budou mít chvilku,“ řekla. „Tvoje ruka…“ Nadechla se. „O ruku jsi přišel, ale tu ránu na obličeji můžeme zahladit.“

„Ne,“ zašeptal. „Je to jenom… škrábnutí. Ušetřte si léčení pro ty, co by bez něj zemřeli.“ Vypadal tak unaveně. Byl stěží vzhůru.

Kousla se do rtu, ale přikývla. „Samozřejmě.“ Zaváhala. „Bitva probíhá špatně, že?“

„Ano.“

„Takže teď… budeme prostě doufat?“

Vytáhl ruku z její a sáhl si pod košili. Až dorazí Aes Sedai, budou ho muset svléci a ošetřit jeho zranění. Zatím se postarali jen o pahýl, protože ten byl nejhorší.

Galad vzdychl, pak se roztřásl a ruka mu vyklouzla z košile. Chtěl si ji svléknout?

„Doufat…“ zašeptal a upadl do bezvědomí.

Rand plakal.

Choulil se v temnotě a před ním se otáčel vzor, utkaný z vláken lidských životů, Tak mnoho z těch vláken skončilo.

Tak mnoho.

Měl být schopen je ochránit. Proč to nedokázal? Proti jeho vůli se mu v mysli začala přehrávat jména. Jména těch, kdo pro něj zemřeli, ze začátku pouze ženy, ale nyní se seznam rozšířil na všechny osoby do poslední, které měl být schopen zachránit – ale nebyl.

Zatímco lidstvo bojovalo na Merriloru a u Šajol Ghúlu, Rand byl nucen sledovat umírání. Nedokázal se odvrátit.

Tu chvíli si Temný vybral k tomu, aby na něj tvrdě zaútočil. Znovu přišel tlak, snažící se Randa rozdrtit do nicoty. Nemohl se hýbat. Každičký kousek jeho podstaty, jeho odhodlání a jeho síla se soustředily na to, aby Temnému zabránil rozervat ho na kusy.

Mohl se jen dívat, jak umírají.

Sledoval Davrama Bašereho, jak umírá při útoku, rychle následovaný svou ženou. Při pohledu na pád svého přítele Rand vykřikl. Plakal pro Davrama Bašereho.

Drahý věrný Hurin padl při útoku trolloků na vrcholek Výšin, kde se bránil Mat. Rand plakal pro Hurina. Muže, který v něj tak moc věřil, muže, který by jej následoval kamkoli.

Jori Congar ležel pohřbený pod tělem jednoho z trolloků a kňoural o pomoc, dokud nevykrvácel. Když Joriho vlákno konečně zmizelo, Rand pro něj plakal.

Enaila, která se rozhodla opustit Far Dareis Mai a položila svatební věneček k nohám siswai’aman Leirana, probodená čtyřmi trolloky. Rand pro ni plakal.

Karldin Manfor, který jej následoval tak dlouho a byl u Dumajských studní, zemřel, když mu došly síly k usměrňování a vyčerpaný se zhroutil na zem. Sařané se na něj vrhli a ubodali ho černými dýkami. Beldeine, jeho Aes Sedai, klesla a padla jen o několik okamžiků později. Rand plakal pro ně oba.

Plakal pro Garetha Brynea a Siuan. Plakal pro Gawyna.

Tak mnoho. Tak strašně mnoho.

PROHRÁVÁŠ.

Rand se schoulil ještě víc. Co mohl dělat? Jeho sen, že Temného zastaví… kdyby to udělal, stvořil by noční můru. Jeho vlastní záměry ho zradily.

PODVOL SE, PROTIVNÍKU. PROČ DÁL BOJOVAT? PŘESTAŇ BOJOVAT A ODPOČIŇ SI.

Bylo to lákavé. Jak strašně to bylo lákavé. Světlo! Co by si myslela Nyneiva? Viděl ji, jak bojuje o záchranu Alanny. Jak by se ona a Moirain styděly, kdyby věděly, že se v této chvíli chce Rand prostě vzdát?

Zalila ho bolest a znovu zaječel.

„Prosím, nech to skončit!“

TO NEJDE.

Rand se choulil, svíjel, třásl. Ale jejich křik na něj stále útočil. Jedna smrt za druhou. Stěží se držel. „Ne,“ zašeptal.

DOBŘE TEDY, řekl Temný. CHCI TI UKÁZAT JEŠTĚ JEDNU VĚC. JEDEN PŘÍSLIB TOHO, CO MŮŽE BÝT…

Temný naposledy utkal vlákna možnosti.

Všechno zčernalo.

Taim švihal jedinou silou a bičoval Mišraila tkanivy vzduchu. „Tak se vrať, ty pitomče! Bojuj! Tu pozici neztratíme’.“

Skrčený hrůzopán vycouval, sebral své dva druhy a odplížil se pryč, aby vykonal rozkazy. V Taimovi to vřelo vzteky a po chvilce poryvem síly roztříštil nedaleký balvan. Ta mizerná Aes Sedai! Jak si dovoluje ho porazit?

„M’Haeli,“ ozval se klidný hlas.

Taim… M’Hael. Musí o sobě uvažovat jako o M’Haelovi. Vydal se po úbočí za hlasem, který na něj zavolal. V panice utekl průchodem do bezpečí na druhou stranu Výšin a nyní se nacházel na okraji jejich jihovýchodního svahu. Demandred z tohoto místa sledoval dole probíhající bitvu a sesílal zkázu na andorské, cairhienské a aielské útvary.

Demandredovi trolloci ovládali celý koridor mezi Výšinami a bažinami a udolávali obránce u řeky. Byla to jen otázka času. Šarská armáda mezitím bojovala na Výšinách severovýchodně odtud. Dělalo mu starosti, že Cauthon dorazil tak rychle, aby postup Šařanů zarazil. Ale na tom nezáleželo. Byl to zoufalý tah. Ten chlap se nedokáže proti šarské armádě udržet. Nejdůležitější však nyní bylo rozdrtit ty Aes Sedai na opačné straně Výšin. To byl klíč k vítězství v této bitvě.

M’Hael prošel mezi podezíravými Šařany, oblečenými v těch podivných šatech a se zvláštním tetováním. Uprostřed seděl Demandred se zkříženýma nohama. Měl zavřené oči a pomalu se nadechoval a vydechoval. Ten sa’angrial, který používal… ten si z něj něco bral, něco víc, než jen obvyklou sílu potřebnou pro usměrňování.

Poskytlo by to M’Haelovi příležitost? Jak pokořující bylo neustále se před někým ponižovat. Ano, hodně se od tohoto muže naučil, ale Demandred očividně nebyl schopný velet. Tyhle Šařany rozmazloval a plýtval energií na svou vendetu vůči al’Thorovi. Cizí slabost poskytovala M’Haelovi možnou příležitost.

„Doslechl jsem se, že prohráváš, M’Haeli,“ řekl Demandred.

Před nimi se na druhé straně říčního koryta andorské síly konečně začínaly hroutit. Trolloci se v jejich řadách neustále snažili najít slabá místa a probíjeli se pikenýrskými útvary na různých místech proti i po proudu řeky. Těžké jezdectvo Dračí legie a Cairhieňanů bylo nyní neustále v pohybu a zoufale útočilo na trolloky, kteří pronikali andorskou obranou. Aielové je u bažin stále zadržovali a kušiníci Dračí legie společně s andorskými pikenýry trollokům pořád bránili obejít je z pravého křídla. Trolloci však tlačili nelítostně a Elaininy řady se postupně prohýbaly a přesouvaly hlouběji na šajnarské území.

„M’Haeli?“ řekl Demandred a otevřel oči. Prastaré oči. M’Hael se pohledem do nich odmítal dát zastrašit. Nenechá se zastrašit! „Pověz mi, jak jsi selhal.“

„Ta aessedaiovská čarodějnice,“ odplivl si M’Hael. „Má nějaký mocný sa’angrial. Skoro jsem ji dostal, ale pravá síla mě zklamala.“

„Máš jí jen pramínek z dobrého důvodu,“ řekl Demandred a opět zavřel oěi. „Pro toho, kdo na ni není zvyklý, je nepředvídatelná.“

M’Hael nic neřekl. Bude se v práci s pravou silou cvičit; odhalí její tajemství. Ostatní Zaprodanci jsou staří a pomalí. Brzy bude vládnout nová krev.

Demandred, jehož obklopoval jakýsi uvolněný pocit nevyhnutelnosti, vstal. Působil jako mohutný, přesouvající se balvan. „Vrátíš se a zabiješ ji, M’Haeli. Zabil jsem jejího strážce. Měla by být snadná kořist.“

„Ten sa’angrial…“

Demandred natáhl ruku s žezlem, na jehož konci byla připevněna zlatá číše.

Byla to nějaká zkouška? Taková moc. Když ho Demandred používal, M’Hael cítil sílu, která z něj vyzařuje.

„Říkáš, že má sa’angrial,“ řekl Demandred. „S tímto budeš jeden mít i ty. Propůjčuji ti Sakamen, aby ses už při selhání neměl na co vymlouvat. Uspěj, nebo při tom zemři, M’Haeli. Dokaž, že jsi hoden být jedním z Vyvolených.“

M’Hael si olízl rty. „A když za tebou Drak Znovuzrozený konečně přijde?“

Demandred se zasmál. „Myslíš, že bych s ním bojoval pomocí tohoto? Co by to dokázalo? Pokud mám ukázat, že jsem lepší, musí se střetnout naše síly. Podle všech hlášení nemůže bezpečně používat Callandor a Choedan Kal bláhové zničil. On přijde, a až to udělá, postavím se mu bez pomoci a dokážu, že jsem skutečným pánem této říše.“

Vnitřní temnoto… pomyslel si Taim. On úplně zešílel, že ano? Bylo zvláštní hledět do těch očí, které vypadaly tak jasně a rozumně, a zároveň z úst slyšet naprosté bláznovství. Když Demandred poprvé přišel za M’Haelem a nabídl mu příležitost sloužit Velikému pánovi, nebyl ten muž takový. Povýšený, to ano. Všichni Vyvolení byli povýšení. Demandredovo odhodlání osobně zabít al’Thora v něm plálo jako oheň.

Ale toto… toto bylo něco jiného. Život v Šaře ho změnil. Rozhodně ho oslabil. A teď tohle. Co za člověka by předalo tak mocný artefakt svému soupeři?

Jenom hlupák, pomyslel si M’Hael a natáhl se pro sa’angrial. Zabít tě bude jako zabít koně se třema zlomenýma nohama, Demandrede. Milosrdenství. Doufal jsem, že tě porazím jako řádného protivníka.

Demandred se odvrátil a M’Hael natáhl skrz Sakamen jedinou sílu a nenasytně z něj pil. Lahodný saidín jej naplnil, běsnící proud šťavnaté síly. Když drží v ruce tohle, je obrovský’. Dokáže cokoli! Srovnat se zemí hory, rozdrtit armády, všechno sám!

M’Hael byl v pokušení vytáhnout proudy, spříst je dohromady a toho muže zničit.

„Dávej si pozor,“ řekl Demandred. Jeho hlas zněl uboze a slabě. Jako pištění myši. „Neusměrňuj skrz to směrem ke mně. Sakamen jsem k sobě připoutal. Pokud se ho pokusíš použít proti mně, vypálí tě ze vzoru.“

Mluvil Demandred pravdu? Bylo možné, aby byl sa’angrial naladěný na určitou osobu? M’Hael to nevěděl. Chvíli o tom uvažoval a pak s pocitem hořkosti, navzdory síle, která jím proudila, Sakamen sklonil.

„Nejsem hlupák, M’Haeli,“ řekl Demandred suše. „Nepodám ti oprátku, na které mě oběsíš. Běž a udělej, co jsem ti přikázal. V této věci jsi můj služebník, ruka, která drží sekem, aby pokácela strom. Znič amyrlin; použij odřivous. Dostali jsme rozkaz a v tomto ho poslechneme. Svět musí být rozvolněn, než ho znovu utkáme podle svých představ.“

M’Hael na něj zavrčel, ale udělal, co mu bylo řečeno, a spředl průchod. On tu aessedaiovskou čarodějnici zničí. Pak… pak se rozhodne, jak se vypořádá s Demandredem.

Elain s pocitem marnosti sledovala, jak jsou její pikenýrské útvary zatlačovány zpět. To, že se Birgitte podařilo ji přesvědčit, aby se vzdálila z místa bezprostředního boje – trolloci mohli každou chvíli prolomit obranu – se jí moc nelíbilo.

Elain se stáhla téměř až k minám, pro tuto chvíli mimo bezprostřední ohrožení. Obklopoval ji dvojitý kruh gardistů, kteří většinou posedávali a jedli – v krátkých přestávkách mezi bojem nabírali alespoň tu trochu síly, co mohli.

Elain nevztyčila vlajku, ale vyslala posly, aby její velitelé věděli, že stále žije. Přestože se snažila své vojáky proti trollokům vést, její úsilí nestačilo. Její vojska zjevně slábla.

„Musíme se vrátit,“ obrátila se na Birgitte. „Musejí mě vidět, Birgitte.“

„Nevím, jestli to něco změní,“ řekla Birgitte. „Tyhle útvary se prostě proti trollokům a tomu zatracenýmu usměrňování najednou nemůžou udržet. Já…“

„O co jde?“ zeptala se Elain.

Birgitte se odvrátila. „Přísahám, že jsem si kdysi na takovou situaci pamatovala.“

Elain stiskla zuby. Nad Birgittinou ztrátou paměti se jí svíralo srdce, ale byl to jen problém jedné ženy. Vedle ale umíraly tisíce jejích lidí.

Nedaleko od nich to uprchlíci z Caemlynu stále prohledávali a hledali šípy a raněné. Několik hloučků došlo až k Elaininým strážím a tiše se vyptávalo na bitvu nebo královnu. Elain byla na uprchlíky a jejich houževnatost pyšná. Město padlo, ale město lze znovu postavit. Lidé, kteří jsou skutečným srdcem Caemlynu, tak snadno nepadnou.

Do bojiště se zabodlo další světelné kopí, zabíjelo muže a rozbíjelo řady pikenýrů. Za ním, na opačné straně Výšin, ženy usměrňovaly v zuřivé bitvě. Viděla světla, blýskající se v noční tmě, i když nic jiného. Měla by se k nim Elain připojit? Její velení zde nestačilo na to, aby to vojáky zachránilo, ale poskytovala jim vedení a velení.

„Mám o naše vojsko strach, Elain,“ řekla Birgitte. „Bojím se, že je to dnes ztraceno.“

„Nemůže to být ztraceno,“ prohlásila Elain, „protože jestli ano, jsme ztraceni všichni. Odmítám přijmout porážku. Ty a já se vrátíme. Ať si Demandred zkusí nás dostat. Možná, že když mě vojáci uvidí, vzpruží je to, přiměje je…“

Skupina nedaleko stojících caemlynských uprchlíků zaútočila na gardisty a gardistky.

Elain zaklela, otočila Měsíční stín a uchopila jedinou sílu. Lidé, které nejprve považovala se uprchlíky ve špinavém začouzeném oblečení, pod ním ukrývali drátěné košile. Meči a sekerami pobíjeli její gardisty. Žádní uprchlíci, žoldnéři.

„Zrada!“ vykřikla Birgitte, zvedla luk a střelila jednoho z žoldnéřů do krku. „Do zbraně!“

„To není zrada,“ řekla Elain. Spředla oheň a zaútočila na trojčlennou skupinku. „To nejsou naši! Pozor na zloděje v žebráckých šatech!“

Obrátila se, když se další skupina „uprchlíků“ vrhla na oslabenou řadu gardistů. Byli všude kolem! Přikradli se sem, když se všichni soustředili na vzdálené bojiště.

Když se skupina žoldnéřů probila skrz, Elain spředla saidar, aby jim ukázala, jak je bláhové napadnout Aes Sedai. Uvolnila mocné tkanivo vzduchu.

Když tkanivo zasáhlo jednoho z útočících mužů, rozvolnilo se a rozpadlo. Elain zaklela a obrátila koně k útěku, ale jeden z útočníků udělal výpad a zarazil Měsíčnímu stínu meč do krku. Klisna se vzepjala, trýznivě zakvílela a Elain krátce zahlédla gardisty, jak bojují všude kolem, než dopadla na zem, zděšená, aby se něco nestale jejím dětem. Za ramena ji popadly hrubé ruce a přidržely ji u země.

Spatřila, jak se ve tmě třpytí něco stříbrného. Medailon s liščí hlavou. Další pár rukou jí ho přitiskl ke kůži těsně nad prsy. Kov byl pronikavě chladný.

„Zdravím, má královno,“ řekl Mellar, který podřepí vedle ní. Bývalý gardista – ten, jehož mnoho lidí stále pokládalo za otce jejích dětí – se na ni potměšile ušklíbl. „Bylo hodně těžké tě vystopovat.“

Elain po něm plivla, ale on to očekával a zvednutou rukou plivanec zachytil. Usmál se, pak vstal a nechal ji v sevření dvou žoldnéřů. Přestože část její gardy stále bojovala, většinu zatlačili pryč nebo zabili.

Mellar se obrátil, když sem dva muži přivlekli Birgitte. Zmítala se v jejich sevřeni a na pomoc jim přišel ještě třetí muž. Mellar tasil meč a na okamžik hleděl na čepel, jako by si prohlížel svůj odraz. Pak ho vrazil Birgitte do břicha.

Birgitte zalapala po dechu a padla na kolena. Mellar ji divokým úderem hřbetem ruky usekl hlavu.

Elain si uvědomila, že sedí zcela nehybně, neschopná myslet či jednat, zatímcc Birgittino mrtvé tělo se zhroutilo dopředu a z krku mu tryskala krev. Pouto zmizelo a zároveň přišla… bolest. Strašlivá bolest.

„Na tohle jsem čekal dlouho,“ řekl Mellar. „Krev a zatracený popel, to bylo vážně příjemné.“

Birgitte… Její strážkyně byla mrtvá. Její strážkyni zabili. Ta žena s drsným, ale přesto šlechetným srdcem, neuvěřitelně věrná – mrtvá. Ta ztráta jí… téměř znemožňovala myslet.

Mellar kopl do Birgittiny mrtvoly, právě když dorazil muž, který měl za sebou přes sedlo přehozené tělo. Muž měl na sobě andorskou uniformu a mrtvola, ležící tváří dolů, rozpuštěné zlaté vlasy. Kdokoli ta nebožačka byla, měla na sobě přesně tytéž šaty jako Elain.

Ale ne…

„Jeď,“ řekl Mellar. Muž odjel a kolem něj se seřadilo pár dalších, falešní gardisté Nesli Elaininu vlajku a jeden začal vykřikovat: „Královna je mrtvá! Královna padla!”

Mellar se obrátil k Elain. „Tvoji lidé pořád bojují. Tak tohle by mělo jejich řady rozvrátit. Pokud jde o tebe… no, jak se zdá, Veliký pán má pro ty tvoje spratky využití. Dostal jsem rozkaz přivézt je do Šajol Ghúlu. Zdá se mi, že ty s nima být nemusíš.“ Podíval se na jednoho ze svých společníků. „Můžeš to zařídit?“

Druhý muž si klekl vedle Elain a pak jí přitiskl ruce k břichu. Jejím otupěním a šokem pronikl náhlý záblesk hrůzy. Její děti!

„Už je v dost vysokém stupni,“ řekl muž. „Když děti vyřízneš, nejspíš je pomocí tkaniva dokážu udržet naživu. Bude složité udělat to správně. Ještě jsou malé. Šest měsíců. Ale s tkanivy, které mi Vyvolení ukázali… ano, myslím, že je dokážu udržet naživu hodinu. Ale budeš je muset odnést k M’Haelovi, aby je dostal do Šajol Ghúlu. Cestování obyčejným průchodem už tam nebude fungovat.“

Mellar zasunul meč a vytáhl z opasku lovecký nůž. „To mi stačí. Pošleme děti, jak si Veliký pán žádá. Ale ty, moje královno… ty patříš mně.“

Elain se začala zmítat, ale muži ji drželi pevně. Stále znovu a znovu se drápala po saidaru, ale medailon působil jako ločidlo. Stejně tak by se mohla snažit uchopit saidín.

„Ne!“ zaječela, když Mellar poklekl vedle ní. „NE!“

„Dobře,“ řekl. „Doufal jsem, že dojde na křik.“

Nic.

Rand se obrátil. Pokusil se obrátit. Neměl podobu ani tvar.

Nic.

Pokusil se promluvit, ale neměl ústa. Nakonec se mu podařilo pomyslet si slova a nechat je projevit se.

ŠEJ’TANE, představil si Rand. CO JE TO?

NAŠE ÚMLUVA, odvětil Temný. NAŠE NAROVNÁNÍ.

NAŠE NAROVNÁNÍ JE NIC? naléhal Rand.

ANO.

Pochopil. Temný mu nabízel dohodu. Rand mohl přijmout toto… Mohl přijmout nicotu. Sváděli spolu boj o osud světa. Rand usiloval o mír, nádheru, lásku. Temný se snažil o opak. Bolest. Utrpení.

Toto byla, svým způsobem, rovnováha mezi nimi. Temný by souhlasil s tím, že znovu nezkuje kolo tak, aby vyhovovalo jeho úděsným přáním. Nedošlo by k žádnému zotročení lidstva, nebyl by žádný svět bez lásky. Nebyl by vůbec žádný svět.

TOHLE JSI SLÍBIL ELANOVI, řekl Rand. SLÍBIL JSI MU KONEC BYTÍ.

NABÍZÍM HO I TOBĚ, odpovědět Temný. A VŠEM. LIDEM. CHTĚL JSI MÍR. DÁM TI HO. MÍR PRÁZDNOTY, KTEROU TAK ČASTO VYHLEDÁVÁŠ. DÁM TI NIC A VŠECHNO.

Rand tu nabídku neodmítl okamžitě. Sevřel ji a podržel v mysli. Už žádná bolest. Už žádné utrpení. Už žádná břemena.

Konec. Nebylo to právě to, po čem toužil? Způsob, jak cykly konečně ukončit?

NE, řekl Rand. KONEC BYTÍ NENÍ MÍR. TUTO VOLBU UŽ JSEM UDĚLAL. BUDEME POKRAČOVAT.

Opět jej začal obkličovat nátlak Temného, hrozící rozervat jej na kusy.

ZNOVU UŽ TI TO NABÍZET NEBUDU, řekl Temný.

„Ani bych to nečekal,“ odpověděl Rand, když se jeho tělo vrátilo a vlákna možnosti zmizela.

Pak přišla skutečná bolest.

Min čekala se shromážděnými seančanskými vojsky a důstojníci procházeli s lucernami kolem řad vojáků a připravovali je. Nevrátili se do Ebú Daru, ale místo toho uprchli průchody na velkou otevřenou pláň, kterou nepoznávala. Rostly zde stromy se zvláštní kůrou a velkými rozevřenými vějířovitými listy. Nedokázala říci, zda se skutečně jedná o stromy, nebo jen velmi velké kapradiny. Poznat to bylo zvlášť těžké kvůli vadnutí; na stromech rostly listy, ale nyní se na bocích skláněly k zemi, jako by už příliš dlouho neviděly vodu. Min se snažila představit si, jak by vypadaly, kdyby byly zdravé.

Připadalo jí, že vzduch voní jinak – po rostlinách, které neznala, a slané vodě. Seančanská armáda čekala ve vzorných útvarech, připravená vyrazit na pochod, a každý čtvrtý muž držel lucernu, přestože pouze každá desátá z nich byla skutečně zapálená. Navzdory průchodům nebylo možné armádu přesouvat rychle, ale Fortuona měla k dispozici stovky damane. Ústup proběhl velmi efektivně a Min měla tušení, že návrat na bojiště by se dal provést rychle.

Tedy pokud se Fortuona rozhodne vrátit. Císařovna seděla na sloupu ve tmě, kam ji vyzvedli na jejích nosítkách, osvětlená modrými lucernami. Nebyl to trůn, ale čistě bílý sloup asi dva kroky vysoký, vztyčený na vrcholku nízkého pahorku. Pro Min vedle sloupu postavili křeslo a ona slyšela přicházející hlášení.

„Princi krkavců se v bitvě nevede dobře,“ řekl generál Galgan. Mluvil před Fortuonou ke svým generálům a oslovoval je přímo, aby mu mohli odpovídat, aniž by se formálně obraceli na císařovnu. „Právě teď dorazila jeho žádost, abychom se vrátili. Čekal příliš dlouho, než nás požádal o pomoc.“

„Váhám to říct,“ ozval se Yulan, „ale přestože císařovnina moudrost nezná hranic, nemám v prince důvěru. Možná je císařovniným vyvoleným manželem a očividně byl pro tuto úlohu moudrou volbou. Nicméně ukázal, že si v bitvě počíná unáhleně. Možná ho probíhající události příliš přetěžují.“

„Jsem si jistý, že má plán,“ řekl Beslan přesvědčeně. „Musíte Matovi věřit. On ví, co dělá.“

„Předtím na mě udělal dojem,“ řekl Galgan. „Zdá se, že jsou mu znamení nakloněna.“

„Prohrává, generálkapitáne,“ řekl Yulan. „Je na tom zle. Znamení se mohou rychle změnit, stejně jako osud země.“

Min si malého vzdušného kapitána změřila přimhouřenýma očima. Nyní měl poslední dva nehty na každé ruce nalakované. To on velel útoku na Tar Valon a úspěch tohoto podniku mu ve Fortuoniných očích získal velkou přízeň. Kolem jeho hlavy vířily symboly a znamení, stejně jako nad Galganovou – a rovněž Beslanovou.

Světlo, pomyslela si Min. Opravdu začínám uvažovat o „znameních “jako Fortuona? Musím od těchhle lidí odejít. Jsou to blázni.

„Mám pocit, že princ tuto bitvu vnímá příliš jako hru,“ pokračoval Yulan. „Přestože na začátku riskoval chytře, naložil si toho příliš. Kolik mužů už stálo u stohu s dactolkem a díky svým sázkám vypadali jako géniové, když ve skutečnosti působili schopně jen díky náhodě? Princ nejprve vítězil, ale nyní vidíme, jak nebezpečné je hazardovat tak, jak to dělá on.“

Yulan naklonil hlavu k císařovně. Jeho slova byla stále troufalejší, neboť císařovna mu nedala důvod být zticha. V této situaci to ze strany císařovny bylo známení, že by měl pokračovat.

„Slyšel jsem… co se o něm povídá,“ řekl Galgan.

„Mat je hazardní hráč, ano,“ řekl Beslan. „Ale je v tom téměř zázračně dobrý. On vyhrává, generále. Prosím, musíte se vrátit a pomoct mu.“

Yulan důrazně zavrtěl hlavou. „Císařovna – kéž žije věčně – nás z bojiště stáhla z dobrého důvodu. Pokud princ nedokázal ochránit vlastní velitelství, pak nemá bitvu pod kontrolou.“

Troufalejší a troufalejší. Galgan si promnul bradu a pak pohlédl na další z přítomných. Min toho o Tylee moc nevěděla. Na těchto jednáních většinou mlčela. Žena s tmavou kůží, šedivějícími vlasy a širokými rameny v sobě měla jakousi neurčitou sílu. Toto byl generál, který mnohokrát osobně vedl své vojáky v bitvě. Ty jizvy to dokazovaly.

„Tihle pevniňané bojují lépe, než jsem čekala,“ řekla Tylee. „Bojovala jsem po boku pár Cauthonových mužů. Myslím, že tě překvapí, generále. Také pokorně navrhuji, abychom se vrátili na pomoc.“

„Ale je to v nejlepším zájmu říše?“ zeptal se Yulan. „Cauthonova vojska Stín oslabí, stejně jako pochod z Merriloru do Ebú Daru. Cestou můžeme trolloky drtit vzdušnými útoky. Naším cílem by mělo být budoucí vítězství. Možná můžeme poslat damane, aby prince našly a odvedly ho do bezpečí. Bojoval dobře, ale v této bitvě očividně stojí proti silnějšímu protivníkovi. Jeho armády samozřejmě zachránit nemůžeme. Jejich osud je zpečetěn.“

Min svraštila čelo a předklonila se. Jeden z obrazů nad Yulanovou hlavou… byl tak zvláštní. Řetěz. Proč by měl nad hlavou řetěz?

Je zajatec, pochopila náhle. Světlo. Někdo na něj hraje jako na hudební nástroj.

Mat se bál, že je mezi nimi špeh. Min zamrazilo.

„Císařovna, kéž žije věčně, učinila rozhodnutí,“ prohlásil Galgan. „Vracíme se. Leda že ve své moudrosti změnila názor…?“ Obrátil se k ní s tázavým výrazem ve tváři.

Náš špeh dokáže usměrňovat, uvědomila si náhle, když si Yulana prohlížela. Na toho muže působí nátlak.

Usměrňovač. Černá adžah. Damane, která je temná družka? Mužský hrůzopán? Mohl by to být kdokoli. A špeh by s největší pravděpodobností používal tkanivo jako maskování.

Tak jak Min toho špeha odhalí?

Vidění. Aes Sedai a další usměrňovači kolem sebe vždycky měli vidění. Vždycky. Mohlo by jí jedno z nich být vodítkem? Instinktivně věděla, že Yulanův řetěz znamená, že je něčím zajatcem. Takže nebyl skutečný špeh, pouze loutka.

Začala s dalšími šlechtici a generály. Mnozí z nich měli samozřejmě nad hlavou znamení, což bylo u tohoto typu lidí časté. Jak postřehne něco, co není obvyklé? Min si prohlížela přihlížející zástup a zatajila dech, když si poprvé všimla, že jedna ze só’džin, mladá pihovatá žena, má nad hlavou celou řadu obrazů.

Min ženu nepoznávala. Sloužila zde celou dobu? Min si byla jistá, že kdyby se k ní žena přiblížila, všimla by si toho už dřív; lidé, kteří nebyli usměrňovači, strážci nebo ta’veren kolem sebe zřídkakdy mívali tolik obrazů. Přesto, ať už nedopatřením či náhodou, nenapadlo ji blíže si prohlížet služebnictvo.

Nyní jí ta kamufláž připadala zřejmá. Min odvrátila pohled, aby u služebné nevyvolala podezření, a zvažovala další krok. Instinkty jí šeptaly, že by měla prostě zaútočit, vytáhnout nůž a vrhnout ho. Pokud je ta služebná hrůzopán – nebo, Světlo, jedna ze Zaprodanců -, udeřit jako první by mohl být jediný způsob, jak ji porazit.

Nicméně zde byla i možnost, že je ta žena nevinná. Min se chvíli rozmýšlela a pak se postavila na křeslo. Několik urozených si při tom porušení způsobů začalo mezi sebou mumlat, ale Min si jich nevšímala. Balancovala na područce, aby se dostala na stejnou úroveň s Tuon. Min se k ní naklonila.

„Mat nás požádal, ať se vrátíme,“ řekla Min tiše. „Jak dlouho budete diskutovat o tom, o co nás požádal?“

Tuon si ji změřila pohledem. „Dokud nebudu přesvědčená, že je to pro mou říši to nejlepší.“

„Je to tvůj manžel.“

„Život jednoho muže nemá cenu tisíců,“ řekla Tuon, ale zněla upřímně ustaraně. „Pokud bitva skutečně probíhá tak špatně, jak tvrdí Yulanovi zvědové…“

„Jmenovalas mě pravdomluvčí,“ řekla Min. „Co to přesně znamená?“

„Je tvojí povinností mě veřejně napomenout, když udělám něco špatně. Nicméně nejsi v tom postavení vycvičená. Nej lepší by bylo, kdyby ses držela zpátky, dokud ti nebudu schopná poskytnout řádný…“

Min se obrátila ke generálům a přihlížejícímu davu a srdce se jí divoce rozbušilo. „Jako pravdomluvčí císařovny Fortuony nyní říkám pravdu. Opustila armády lidstva a v čase nouze zadržuje své síly. Její pýcha způsobí zkázu všech lidí na celém světě.“

Urození se zatvářili ohromeně.

„Není to tak prosté, mladá dámo,“ řekl generál Galgan. Podle pohledů, které po něm ostatní vrhali, neměl s pravdomluvčí co diskutovat. Ale stejně pokračoval. „Toto je složitá situace.“

„Měla bych víc pochopení,“ řekla Min, „kdybych nevěděla, že Stín má mezi námi špeha.“

Pihovatá só’džin prudce vzhlédla.

Mám tě, pomyslela si Min a pak ukázala na generála Yulana. „Abaldare Yulane, odhaluji tě! Viděla jsem znamení, která dokazuji, že nejednáš v zájmu říše!“

Skutečná vyzvědačka se uvolnila a Min na jejích rtech zachytila náznak úsměvu. To stačilo. Zatímco Yulan proti takovému obvinění hlasitě protestoval, Min si spustila do ruky nůž a mrštila jím směrem k ženě.

Otáčel se kolem dokola – ale těsně předtím, než ženu zasáhl, se zastavil a zůstal viset ve vzduchu.

Damane a sul’dam, stojící poblíž, vyjekly. Žena střelila po Min nenávistným pohledem, pak otevřela průchod a vrhla se do něj. Za ní vylétla tkaniva, ale žena zmizela dřív, než si většina přítomných vůbec uvědomila, co se děje.

„Je mi líto, generále Yulane,“ oznámila Min, „ale je na tebe používán nátlak. Fortuono, je zjevné, že Stín dělá, co může, aby nám zabránil zúčastnit se bitvy. Vezmeš-li v úvahu toto, budeš stále takto váhat?“

Min pohlédla Tuon do očí.

„Hraješ tyto hry poměrně dobře,“ zašeptala Tuon chladně. „Když si pomyslím, že jsem se obávala o tvé bezpečí, když tě přivedu ke svému dvoru. Zdá se, že jsem se měla obávat o sebe.“ Tuon téměř neslyšeně vzdychla. „Domnívám se, že jsi mi poskytla příležitost… možná oprávnění… dát se cestou, kterou by si zvolilo mé srdce, ať už je či není moudrá.“ Vstala. „Generále Galgane, shromáždi své vojáky. Vrátíme se na Merrilorské pole.“

Egwain spředla zemi a zničila balvany, za nimiž se Šařané ukrývali. Ostatní Aes Sedai okamžitě udeřily a metaly tkaniva praskajícím vzduchem. Šařané umírali v ohni, blescích a výbuších.

Na této straně Výšin ležely takové hromady suti a byly zjizvené tolika brázdami, že to vypadalo jako ruiny města po strašlivém zemětřesení. Stále byla noc a oni už bojovali… Světlo, kolik času uplynulo od Gawynovy smrti? Hodiny a hodiny.

Egwain zdvojnásobila úsilí a odmítala se nechat myšlenkami na něj přemoci. V průběhu oněch hodin bojovali Aes Sedai a Šařané sem a tam po celém západním svahu Výšin. Egwain je pomalu zatlačovala na východ.

Občas se zdálo, že Egwainina strana vítězí, ale v poslední době stále víc a víc Aes Sedai padalo vyčerpáním nebo následky působení jediné síly.

Kouřem se blížila další skupina usměrňovačů a natahovala do sebe jedinou sílu. Egwain je spíš cítila, než viděla.

„Odražte jejich tkaniva!“ zaječela v čele stojící Egwain. „Já zaútočím, vy bráníte!“

Další ženy to volání opakovaly a křik se šířil po celé jejich bitevní linii. Už nebojovaly v osamělých hloučcích; ženy ze všech adžah stály se soustředěnými výrazy v bezvěkých tvářích seřazené vedle Egwain. Před nimi stáli strážci; zastavovat tkaniva vlastními těly byla jediná ochrana, kterou mohli nabídnout.

Egwain cítila, že se k ní zezadu blíží Leilwin. Nová strážkyně brala své povinnosti vážně. Seančanka, která bojuje v Poslední bitvě jako její strážkyně. Proč ne? Samotný svět se rozvolňoval. Praskliny všude kolem Egwaininých nohou to dokazovaly. Nerozplynuly se, jako ty předtím – temnota zůstávala. V této oblasti se příliš používal odřivous.

Egwain vypustila vlnu ohně jako pohybující se stěnu. Mrtvá těla, přes něž se vlna převalila, vzplála a zůstávaly po nich dýmající hromádky kostí. Její útok rozryl a spálil zemi a Šařané se shlukli k sobě, aby se tomu tkanivu postavili. Několik z nich zabila dřív, než útok rozbili.

Ostatní Aes Sedai odrážely a ničily nepřátelská tkaniva a Egwain sebrala síly k dalšímu pokusu. unavená… zašeptala jedna její část. Egwain, jsi tak unavená. Tohle začíná být nebezpečné.

Leilwin cestou k ní klopýtla o rozbitý kámen, ale přesto se k Egwain v čele připojila. „Přináším zprávu, matko,“ řekla tím pomalým seančanským způsobem. „Aša’manové znovu získali zámky. Má je jejich velitel.“

Egwain ulehčené vydechla. Spředla oheň a tentokrát jej před sebe vypustila ve sloupech a plameny ozářily zem kolem. Pukliny, které způsobil M’Hael, jí dělaly velké starosti. Začala vytvářet další tkanivo, ale pak přestala. Něco nebylo v pořádku.

Prudce se otočila, když řady Aes Sedai rozpáral odřivous – sloup široký jako mužská paže – a vypařil půl tuctu žen. Jakoby odnikud se všude kolem rozezněly výbuchy a další ženy během jediného okamžiku přešly z bitvy do náruče smrti.

Odřivous vypálil ženy, které zabránily tkanivům, aby nás zabila… ale tyto ženy byly ze vzoru odstraněny dřív, než tomu mohly zabránit a šarské útoky zastavit. Odřivous vypaloval vlákno ve vzoru do minulosti.

Řetězec událostí byl katastrofální. Mrtví šarští usměrňovači byli opět naživu a nyní se valili vpřed – muži se po rozbité zemi hnali jako psi, ženy kráčely v propojených skupinách po čtyřech či pěti. Egwain pátrala po zdroji odřivousu. Nikdy neviděla tak ohromný sloup, tak mocný, že musel vypálit vlákna několik hodin dozadu.

Našla M’Haela stát na vrcholku Výšin a kolem něj se ohýbala bublina vzduchu. Z prasklin ve skále kolem něj se plazily černé úponky, podobné mechu či lišejníku. Šířící se nákaza. Temnota, nicota. Všechny je pohltí.

Další proud odřivousu vypálil díra do země a při jeho doteku se ženské postavy rozzářily a pak zmizely. Samotný vzduch se rozlomil, jako bublina síly, která vybuchla směrem od M’Haela. Předchozí bouře se vrátila ještě silnější.

„Myslela jsem, že jsem tě naučila utíkat,“ zavrčela Egwain, vyškrábala se na nohy a sebrala sílu. Země jí u nohou pukla a otevřela se do nicoty.

Světlo! Cítila v té jámě prázdnotu. Začala spřádat, ale bojištěm se prohnal další odřivous a zabil ženy, které milovala. Otřesy země Egwain srazily. Ozýval se stále hlasitější vřískot, jak Šařané útočili na Egwaininy stoupence. Aes Sedai se rozprchly a snažily se uchýlit do bezpečí.

Trhliny v zemi se šířily, jako by tady na Výšiny dopadlo nějaké kladivo.

Odřivous. Potřebovala vlastní. Byl to jediný způsob, jak s ním bojovat! Zvedla se na kolena a začala vytvářet zakázané tkanivo, přestože se jí při tom svíralo srdce.

NE. Použití odřivousu by jen postrčilo svět směrem ke zkáze.

Co tedy?

Je to jenom tkanivo, Egwain. Slova, která pronesl Perrin, když se s ní setkal ve světě snů a zabránil odřivousu, aby jej zasáhl. Ale nebylo to jenom obyčejné tkanivo Neexistovalo nic podobného.

Tak vyčerpaná. Když se teď na okamžik zastavila, cítila ochromující únavu. V jejích hlubinách cítila ztrátu, hořkou ztrátu, kterou představovala Gawynova smrt.

„Matko!“ řekla Leilwin a zatahala ji za rameno. Žena zůstala s ní. „Matko, musíme jít! Aes Sedai se rozprchly! Šařani nás zaplaví.“

M’Hael ji uviděl. S úsměvem vyrazil vpřed, v jedné ruce žezlo, druhou napřaženou k ní dlaní vzhůru. Co by se stalo, kdyby ji odřivousem vypálil ze vzoru’. Poslední dvě hodiny by zmizely. Její shromáždění Aes Sedai, tucty a tucty Šařanů, které zabila…

Jenom tkanivo…

Žádné jiné se mu nepodobá.

Takhle to nefunguje, pomyslela si. Každá mince má dvě strany. Síla má dvě poloviny. Horko a chlad, světlo a tma, žena a muž.

Pokud tkanivo existuje, musí i jeho opak.

M’Hael vypustil odřivous a Egwain udělala… něco. Tkanivo, které se předtím pokoušela použít na praskliny, ale v mnohem větší síle a měřítku: velkolepé, úžasné tkanivo, spojení všech pěti sil. Vklouzlo před ni na místo. Zaječela, vypustila jej, jakoby šlo z její vlastní duše, čistě bílý sloup, který zasáhl M’Haelovo tkanivo doprostřed.

Obě tkaniva se navzájem vyrušila, jako když slijete vřelou a ledovou vodu. Mohutný záblesk světla přehlušil vše ostatní a Egwain oslepil, ale z toho, co udělala něco cítila. Podepření vzoru. Praskliny se přestaly šířit a uvnitř nich se něco vzedmulo, jakási zpevňující síla. Růst, jako strup na ráně. Nebyla to dokonalá oprava, ale alespoň záplata.

S výkřikem se přinutila vstát. Nebude mu čelit na kolenou! Natáhla do sebe každičký kousek síly, který dokázala udržet, a se zuřivostí amyrlin jím mrštila na Zaprodance.

Dva proudy moci proti sobě seslaly spršky světla a země kolem M’Haela praskala, zatímco poblíž Egwain se zacelovala. Stále nevěděla, jaké tkanivo to spředla. Opak odřivousu. Její vlastní oheň, tkanivo světla a obnovy.

Plamen Tar Valonu.

V jediném nekonečném nehybném okamžiku se střetly. V tomto okamžiku Egwain ucítila, jak v její mysli zavládl mír. Bolest z Gawynovy smrti se vytratila. Znovu se zrodí. Vzor bude pokračovat. Samotné tkanivo, jež držela, utišilo její hněv a nahradilo ho klidem. Sáhla hlouběji do saidaru, té zářící útěchy, která ji tak dlouho vedla.

A natáhla víc síly.

Její proud energie se protlačil M’Haelovým odřivousem jako bodající meč, smetl sílu stranou a vylétl po proudu M’Haelovi přímo do natažené ruky. Probodl mu dlaň a prorazil hruď.

Odřivous zmizel. M’Hael zůstal zírat s otevřenými ústy a vytřeštěnýma očima, zavrávoral a pak zevnitř těla zkrystalizoval, jako by zamrzl v ledu. Vyrašil z něj nádherný křišťál mnoha odstínů barev. Neořezaný a drsný, jako by vyrašil z jádra samotné země. Egwain nějak věděla, že na osobu, která se neobrátila ke Stínu, by měl plamen mnohem menší účinek.

Ze všech sil svírala sílu, kterou držela. Natáhla ji do sebe příliš mnoho. Věděla, že pokud povolí sevření, spálí se a nebude schopná usměrnit už ani kapku. V tomto posledním okamžiku skrz ni proudila síla.

Daleko na severu se něco otřásalo. Randův boj pokračoval. Průrvy v zemi se rozšiřovaly. M’Haelovy a Demandredovy odřivousy odvedly svou práci. Svět se zde rozpadal. Přes výšiny se táhly zářící černé linie a ona v duchu viděla, jak se otevírají, země se tříští a objevuje se zde prázdnota, která do sebe nasává všechen život.

„Vyhlížej světlo,“ zašeptala Egwain.

„Matko?“ Leilwin stále klečela vedle ní. Kolem nich se ze země sbíraly stovky Šařanů.

„Vyhlížej světlo, Leilwin,“ řekla Egwain. „Jako amyrlinin stolec přikazuji toto – najděte zámky k věznici Temného a rozbijte je. Udělejte to ve chvíli, kdy zazáří světlo. Pouze tehdy nás to může zachránit.“

„Ale…“

Egwain vytvořila průchod, ovinula Leilwin vzduchem a prostrčila ji jím do bezpečí. Při tom uvolnila její strážcovské pouto a jejich krátké spojení přerušila.

„Ne!“ vykřikla Leilwin.

Průchod se zavřel. Černé praskliny do nicoty se rozšířily všude kolem Egwain, která čelila stovkám Šařanů. Její Aes Sedai bojovaly mocně a chrabře, ale šarští usměrňovači byli stále zde. Obklíčili ji. Někteří bázlivě, jiní s triumfálními úsměvy.

Zavřela oči a vtáhla do sebe sílu. Víc, než by která žena měla dokázat, víc, než bylo správné. Mnohem víc, než bylo bezpečné či moudré. Tento sa’angrial neměl žádný nárazník, který by tomu zabránil.

Její tělo bylo zcela vyčerpáno. Nabídla jej, stala se sloupem světla a uvolnila plamen Tar Valonu do země pod sebou a vysoko k obloze. Síla ji opustila v tiché, nádherné explozi, přelila se přes Šařany a zacelila praskliny způsobené jejím soubojem s M’Haelem.

Egwainina duše se oddělila od hroutícího se těla, spočinula na oné vlně a na ní se vydala do Světla.

Egwain zemřela.

Rand zavřeštěl nevírou, vzteky, žalem.

„Ona ne. ONA NE!“

MRTVÍ PATŘÍ MNĚ.

„Sej’tane!“ zařval Rand. „Ona ne!“

ZABIJU JE VŠECHNY, PROTIVNÍKU.

Rand se sklonil a pevně zavřel oči. Ochráním tě, pomyslel si. Cokoli jiného se stane, postarám se, abys byla v bezpečí, přísahám. Přísahám…

Ach, Světlo. Egwainino jméno se přidalo na seznam mrtvých. Ten list se stále zvětšoval a hřímal mu v mysli. Jeho selhání. Tolik selhání.

Měl být schopen je zachránit.

Temný neustále útočil a snažil se Randa zároveň roztrhat i rozdrtit.

Ach, Světlo. Ne Egwain.

Rand zavřel oči, zhroutil se a stěží odrazil další útok.

Obklopila ho temnota.

Leana zvedla ruku a zastínila si oči před velkolepým výbuchem světla. Spláchl z úboči temnotu a – na okamžik – po sobě zanechal jen záři. Šařané ztuhli na místě, a krystaly, v něž se měnili, za sebe vrhaly stíny.

Pilíř síly se zvedl vysoko do vzduchu jako maják a pak se rozplynul.

Leana padla na kolena a jednou rukou se opřela o zem, aby neupadla. Zem pokrývala krystalická pokrývka, která vyrostla na rozbité skále a zakryla zjizvenou zemi. Pukliny, které se předtím otevřely, byly nyní naplněné křišťálem a vypadaly jako malinké řeky.

Leana se vyškrábala na nohy a kolem Šařanů, zamrzlých v křišťálu a čase, se kradla vpřed.

Přesně uprostřed výbuchu našla Leana křišťálový sloup široký jako letitá kalina, zvedající se více než patnáct kroků do vzduchu. V jeho středu byla zamrzlá rýhovaná hůlka, Vorův sa’angrial. Po samotné amyrlin nebylo ani stopy, ale Leana věděla..

„Amyrlinin stolec padl,“ vykřikla nedaleko jedna z Aes Sedai, stojící mezi zkrystalizovanými Šařany. „Amyrlinin stolec padl!“

Zarachotil hrom. Berelain vzhlédl od lůžka, pak vstala a když zamířila k oknu, zasazenému v kamenné zdi. Galadova ruka vyklouzla z její.

Venku pěnilo moře a rozbíjelo se o skaliska a řvalo, jako by cítilo vztek. Nebo možná bolest. Bílá pěna se divoce rozstřikovala k oblakům, v nichž blesky vrhaly roztříštěné světlo. Zatímco je sledovala, mračna ve tmě ještě zhoustla, bylo-li to vůbec možné. Ztmavla.

Do úsvitu stále zbývala hodina. Mraky však byly tak temné, že věděla, že až slunce vyjde, neuvidí jej. Vrátila se zpátky ke Galadovi, posadila se a vzala ho za ruku. Kdy přijde nějaká Aes Sedai, aby ho uzdravila? Stále byl v bezvědomí, až na to, že šeptal z nočních můr. Zavrtěl se a něco se mu zalesklo na krku.

Berelain mu sáhla pod košili a vytáhla medailon. Měl tvar liščí hlavy. Přejela ho prsty.

„… zpátky Cauthonovi..zašeptal Galad se zavřenýma očima... naděje…“

Berelain chvíli přemýšlela a cítila temnotu venku, jako kdyby patřila samotnému Temnému, dusila zemi a plazila se dovnitř okny a pod dveřmi. Vstala, nechala Galada v pokoji a spěšně se s medailonem vydala pryč.

„Amyrlin je mrtvá,“ ohlásil Arganda.

Krev a zatracenej popel, pomyslel si Mat. Egwain. Přece ne i Egwain? Bylo to jako rána do obličeje.

„A co víc,“ pokračoval Arganda, „Aes Sedai hlásí, že přišly o polovinu žen. Ty, co zbývají, tvrdí… a teď cituju… že by ‚nedokázaly usměrnit dost jediné síly ani na zvednutí peříčka‘. Jsou vyřazeny z boje.“

Mat zabručel. „Kolik šarských usměrňovačů dostaly?“ zeptal se a připravil na nejhorší.

„Všechny.“

Mat pohlédl na Argandu a svraštil čelo. „Cože?“

„Všechny usměrňovače,“ zopakoval Arganda. „Všechny, co bojovali proti Aes Sedai.“

„No to je teda něco,“ řekl Mat. Ale Egwain…

Ne. Na to teď nebude myslet. Ona a její lidé zastavili šarské usměrňovače.

Šařané a trolloci se stáhli z čelních linií, aby se přeskupili. Mat využil příležitosti udělat totéž.

Jeho vojska – to, co z nich zbývalo – byla roztažená po Výšinách. Hraničáři, Dračí spřísahanci, Loial a ogierové, Tamovy jednotky, bělokabátníci, vojáci z Bandy Rudé ruky. Bojovali tvrdě, ale jejich nepřátelé měli obrovskou početní převahu. Bylo už dost zlé, když se museli vypořádat jen se Šařany, ale jakmile se trolloci probili na východním okraji Výšin, byli Matovi lidé nuceni bránit se na dvou frontách. V průběhu uplynulé hodiny byli zatlačeni zpět o víc než tisíc kroků severním směrem a jejich zadní řady se dostaly téměř na konec náhorní plošiny.

Toto bude poslední nápor. Konec bitvy. Když Šařané přišli o usměrňovače, nesmetou Mata okamžitě, ale Světlo… pořád zbývalo tolik těch zatracených trolloků. Mat si při tomto tanci vedl dobře. Věděl, že ano. Ale každý má své hranice. Dokonce ani Tuonin návrat by nemusel stačit, pokud k němu vůbec dojde.

Arganda se zabýval hlášeními z dalších částí bojiště – muž byl zraněn natolik vážně, že nemohl bojovat, a neměli nikoho, komu by zůstalo dost síly na léčení. Odváděl dobrou práci. Správný chlap. Matovi by se hodilo mít ho v Bandě.

Trolloci se houfovali k útoku, opět přesouvali těla z cesty a rozdělovali se do pěstí pod vedením myrddraalů. To dá Matovi pět nebo deset minut, aby se připravil. Pak to přijde.

Došel k němu zachmuřeně se tvářící Lan. „Co chceš, aby moji muži dělali, Cauthone?“

„Připravte se na boj s těma trollokama,“ řekl Mat. „Spojil se někdo v poslední době s Mayene? Teď by byla zrovna úžasná chvíle dostat zpátky pár oddílů chlapů, který vyléčili.“

„Zjistím ti to,“ řekl Lan. „A pak připravím svoje muže.“

Zatímco Lan odcházel, zalovil Mat v sedlových brašnách. Vytáhl Randův prapor, ten co patřil starodávným Aes Sedai. Už dřív si ho sehnal s tím, že by se mu mohl hodit. „Někdo tu věc vztyčte. Bojujeme v Randově zatraceným jménu. Ať Stín vidí, že jsme na to hrdí.“

Dannil si prapor vzal a našel oštěp, který použil jako žerď. Mat se zhluboka nadechl. Podle toho, jaké řeči Hraničáři vedli, se domnívali, že tohle skončí slavným hrdinským sebevražedným útokem. Tak vždycky končily Tomovy písně… ten druh písní, v němž Mat doufal, že se nikdy neobjeví. Na to měl nyní jen chabou naději.

Mysli, mysli. \ dálce začaly troubit trolločí rohy. Tuon se zdržela. Přijde? Tajně doufal, že ne. Vzhledem k tomu, jak mizerně se jim v bitvě vedlo, by možná nemuseli stačit ani Seančané.

Potřeboval nějakou příležitost. No tak, štěstí! Otevřel se další průchod a Arganda odešel převzít od posla hlášení. Mat nemusel poslouchat, aby si uvědomil, o jaký druh novinek se jedná, protože se vracející se Arganda mračil.

„Tak dobrá,“ povzdechl si Mat. „Řekni mi, co je nového.“

„Královna Andoru je mrtvá,“ řekl Arganda.

Zatracenejpopel! Elain ne! Matový se sevřely vnitřnosti. Rande… je mi to líto. „Kdo tam velí? Bašere?“

„Mrtvý,“ řekl Arganda. „Jeho žena taky. Padli při útoku proti andorským pikenýrům. Taky jsme přišli o šest aielských kmenových náčelníků. Andořanům ani Aielům u řečiště nikdo nevelí. Rychle se to tam rozpadá.“

„Tohle je konec!“ Z opačné strany náhorní plošiny se přes Mata převalil Demandredův zesílený hlas. „Luis Therin vás opustil! Volejte k němu, až budete umírat! Ať cítí vaši bolest.“

Dostali se k několika posledním tahům ve hře a Demandred hrál dobře. Mat hleděl na svou armádu vyčerpaných a mnohdy zraněných vojáků. Nemělo smysl to popírat, jejich situace byla zoufalá.

„Pošli pro Aes Sedai,“ řekl Mat. „Je mi jedno, jestli tvrdí, že nezdvihnou ani pírko. Možná, že až jim půjde o život, najdou sem a tam sílu na nějakou tu ohnivou kouli. Kromě toho, jejich strážci můžou pořád bojovat.“

Arganda přikývl. Nedaleko se otevřel průchod a z něj vyklopýtali dva zničeně vypadající aša’manové. Naeff i Neald měli spáleniny na kůži a Naeífova Aes Sedai s nimi nebyla.

„Tak co?“ zeptal se jich Mat.

„Hotovo,“ zabručel Neald.

„A co Tuon?“

„Podle všeho našli toho špeha,“ řekl Naeff. „Císařovna čeká s návratem na tvoje znamení.“

Mat se nadechl, okusil povětří bojiště, vcítil se do rytmu boje. Nevěděl, jestli může zvítězit, dokonce i s Tuon. Ne když je Elainina armáda rozložená, ne když jsou Aes Sedai oslabené tak, že ani nedokáží usměrňovat. Ne bez Egwain, její dvouříčské paličatosti, její železné vůle. Ne, pokud nepřijde zázrak.

„Pošli pro ni, Naeffe,“ řekl Mat. Dal si přinést papír a pero a naškrábal vzkaz, který aša’manovi podal. Potlačil sobeckou touhu nechat Tuon uprchnout do bezpečí. Zatracenej popel, nikde nebylo bezpečno. „Předej to císařovně, Naeffe; pověz jí, že musí ty pokyny přesně dodržet.“

Mat se obrátil k Nealdovi. „Chci, abys šel za Talmanesem,“ pokračoval. „Ať postupuje podle plánu.“

Oba muži odešli, aby doručili zprávy.

„Bude to stačit?“ zeptal se Arganda.

„Ne,“ řekl Mat.

„Tak proč?“

„Protože ze mě spíš bude temnej druh, než abych tuhle bitvu vzdal, aniž bych zkusil všechno, Argando.“

„Luisi Therine,“ zaduněl Demandred. „Přijď a postav se mi! Vím, že tuhle bitvu sleduješ. Zapoj se! Bojuj!“

„Už toho chlapa vážně začínám mít dost,“ řekl Mat.

„Cauthone, podívej, ti trolloci se přeskupili,“ řekl Arganda. „Myslím, že se chystají zaútočit.“

„Takže je to tady; zformujte se,“ řekl Mat. „Kde je Lan? Už se vrátil? Vážně nerad bych to provedl bez něj.“

Mat se otočil, a zatímco Arganda vykřikoval rozkazy, prohlížel si bitevní linie před sebou. Jeho pozornost náhle odvedlo, když ho Arganda popadl za paži a ukázal k trollokům. Mata zamrazilo, když ve světle ohňů spatřil osamělého jezdce na černém hřebci, jak útočí na pravé křídlo trollocké hordy a míří k východnímu svahu Výšin. K Demandredovi.

Lan se vydal vybojovat vlastní válku.

Trolloci se ve tmě sápali po Olverově paži, natahovali se do pukliny a snažili se ho vytáhnout ven. Jiní kopali ze stran a na Olvera se sypala hlína a lepila se mu na slzy na tvářích a krev, tekoucí z ran.

Nedokázal se přestat klepat. Také se nemohl přinutit pohnout. Vyděšeně se třásl, zatímco netvoři se po něm natahovali špinavými prsty a prokopávali se stále blíž.

Loial se posadil na pařez, aby si odpočinul, než bitva znovu započne.

Útok. Ano, to by byl dobrý způsob, jak to tady skončit. Loiala bolelo celé tělo. Hodně toho o bitvách přečetl a už předtím se nějakých bojů zúčastnil, takže věděl, co čekat. Ale vědět něco a zažít to byly dvě zcela odlišné věci; především proto odešel z državy.

Po více než celém dni neustálých bojů ho končetiny pálily hlubokou vnitřní únavou. Když zvedl sekeru, připadala mu její hlava tak těžká, že se divil, proč nezlomí topůrko.

Válka. Klidně by mohl prožít život, aniž by ji zažil. Bylo to o tolik víc než kdysi ta zběsilá bitva v Dvouříčí. Tehdy přinejmenším měli čas odnést mrtvé a postarat se o raněné. Tehdy šlo o to pevně stát a odolávat vlnám útoků.

Tady nebyl čas čekat nebo přemýšlet. Erith se posadila na zem vedle jeho pařezu a on jí položil ruku na rameno. Zavřela oči a opřela se o něj. Byla překrásná, s dokonalýma ušima a nádherným obočím. Loial se nedíval na krvavé skvrny na jejích šatech; bál se, že část té krve je její. Prsty tak unavenými, že je stěží cítil, jí masíroval rameno.

Loial si na bitevním poli udělal nějaké poznámky, pro sebe i ostatní, aby zaznamenal, jak bitva až do této chvíle probíhala. Ano, závěrečný útok. Až ten příběh napíše, toto bude vhodný konec.

Předstíral, že ten příběh skutečně jednou napíše. Taková malá lež nemohla nikomu uškodit.

Z řad vojáků vyrazil jeden jezdec a hnal se k pravému křídlu trolloků. To se Matoví nebude líbit. Jeden osamělý muž zemře. Loiala překvapilo, že po vší té smrti, kterou viděl, dokáže cítit smutek nad ztrátou mužova života.

Ten muž vypadá povědomě, pomyslel si. Ano, to ten kůň. Už mnohokrát toho koně viděl. Lan, uvědomil si otupěle. To Lan vyrazil sám.

Loial vstal.

Erith k němu vzhlédla, když si přehazoval sekeru přes rameno.

„Počkej tady,“ řekl Loial. „Bojuj s ostatními. Já musím jít.“

„Jít?“

„Tohle musím vidět,“ řekl Loial. Pád posledního krále Malkierú. To bude muset zahrnout do své knihy.

„Připravit k útoku!“ zaječel Arganda. „Chlapi, seřadit! Lučištníci vpředu, za nimi jezdci, pěšáci se připraví vyrazit po nich!“

Útok, pomyslel si Tam. Ano, to je naše jediná naděje. Museli pokračovat v náporu, ale jejich linie byla tak tenká! Chápal, o co se Mat pokouši, ale nebude to fungovat.

Ale stejně musejí bojovat.

„No, on je mrtvěj,“ řekl jeden z žoldnéřů nedaleko Tama a kývl k Lanoví Mandragoranovi, který jel k trollockému křídlu. „Zatraceni Hraničáři.“

„Tame.. ozval se Abell.

Obloha nad nimi potemněla. Bylo to v noci vůbec možné? Ty strašlivé rozbouřené mraky jako by klesaly stále níž a níž. Navzdory ohňům, hořícím na Výšinách, už Tam Lanovu postavu na půlnočním hřebci téměř neviděl. Světlo ohňů vypadalo slabě.

Jede za Demandredem, uvědomil si Tam. Ale v cestě mu stojí zeď trolloků. Tam vytáhl šíp, který měl těsně za hrotem uvázaný smolou napuštěný cár látky, a založil ho do luku. Dvouříčští, připravit ke střelbě!“

Žoldnéř opodál se zasmál. „To je alespoň sto kroků! Pokud vůbec něco, tak ho propícháte jako jehelníček.“

Tam si muže přeměřil, pak vzal svůj šíp a jeho konec strčil do pochodně. Hadřík omotaný za hrotem vzplál. „První řada, na moje znamení!“ zaječel Tam a nevšímal si dalších rozkazů, předávaných po linii. „Dáme urozenému pánovi Mandragoranovi něco, co ho povede!“

Tam plynulým pohybem natáhl luk, až mu hořící látka zahřála prsty, a vystřelil.

Lan se hnal k trollokům. Jeho kopí, stejně jako tři náhradní, se roztříštila už před mnoha hodinami. Kolem krku měl chladný medailon, který mu průchodem poslala Berelain společně se stručným vzkazem.

Nevím, jak se to ke Galadovi dostalo, ale věřím, že si přál, ať to pošlu Cauthonovi.

Lan nepřemýšlel nad tím, co dělá. Prázdnota takové věci nedovolovala. Někteří lidé by to označili za unáhlené, ztřeštěné, sebevražedné. Svět jen málokdy změnili lidé, kteří nebyli ochotní alespoň jednu z těch tří věcí zkusit. Prostřednictvím pouta poslal vzdálené Nyneivě tolik útěchy, kolik dokázal, a pak se připravil k boji.

Když se Lan k trollokům přiblížil, bestie vytvořily řadu oštěpů, aby ho zastavily. Kůň by se na ně při pokusu o proražení nabodl. Lan, klidný v prázdnotě, se nadechl a zamýšlel useknout hrot prvního oštěpu a pak řadou prorazit.

Byl to nemožný manévr. Trollokům bude stačit jen sevřít řady a zpomalit ho. Pak mohou Mandarba zavalit a strhnout Lana ze sedla.

Někdo ale Demandreda musí zabít. S medailonem na krku zvedl Lan meč.

Z oblohy se snesl planoucí šíp a zasáhl trolloka přímo před Lanem do krku. Lan padlého trolloka bez váhání využil jako příležitost, jak proniknout řadou oštěpů. Vrazil mezi zplozence Stínu a toho padlého podupal. Bude muset…

Dopadl další šíp a zabil trolloka. Pak v rychlém sledu další a další. Mandarb se prodíral zmatenými, hořícími a umírajícími trolloky, když se před něj snesl celý déšť hořících šípů.

„Malkier!“ zakřičel Lan, pobízel Mandarba vpřed a kůň dupal po mrtvolách, avšak udržoval rychlost, zatímco se před nimi otevírala cesta. Před něj dopadalo krupobití světla a každý šíp přesně zasáhl a zabil trolloka, který se před něj pokusil postavit.

Hřměl jejich řadami, odstrkoval umírající trolloky a hořící šípy mu ve tmě ukazovaly směr jako světelná cesta. Po obou stranách stály husté řady trolloků, ale ti před ním padali a padali, až nezbyl žádný.

Děkuji ti, Tame.

Lan vedl hřebce podél východního svahu Výšin, nyní už sám, za vojáky i zplozenci Stínu. Stal se jedním s větrem, který mu proudil vlasy, jedním se svalnatým zvířetem pod ním, které jej neslo vpřed, jedním s terčem, který byl jeho cílem a osudem.

Když zaslechl zvuk bušících kopyt, Demandred vstal a jeho šarští společníci se postavili před něj.

Lan s řevem pobídl Mandarba do Šařanů, kteří mu stáli v cestě. Hřebec skočil a předníma nohama zadupal stráže před sebou do země. Mandarb se otáčel, zadkem srážel další Šařany a předníma nohama dupal po jiných.

Lan seskočil ze sedla – Mandarb nebyl nijak chráněn proti usměrňování, takže bojovat ze sedla by jen znamenalo Demandreda pobídnout, aby jeho koně zabil, a s taseným mečem dopadl v běhu na zem.

„Další?“ zahřměl Demandred. „Luisi Therine, začínáš…“

Zmlkl, když k němu Lan doběhl a přešel do Chmýří bodláku letícího vzduchem, divoké útočné šermířské figury. Demandred švihl mečem vzhůru, zachytil svou zbraní ránu a její síla ho skluzem poslala o krok dozadu. Vyměnili si tři bleskurychlé údery a Lan se neustále hýbal, až třetí ranou sekl Demandreda do tváře. Lan ucítil slabé trhnutí a do vzduchu se rozprskla krev.

Demandred se dotkl rány na líci a rozevřel oči. „Kdo jsi?“ zeptal se.

„Muž, který tě zabije.“

Min zvedla pohled ze hřbetů svého torma, který klusal k průchodu zpátky na bojiště na Merriloru. Doufala, že až tam dorazí, odolá válečnému běsnění. V dálce zářily hranice a pochodně, světlušky ozařující hrdinské výjevy plné odhodlání. Sledovala, jak se světla třepotají, poslední uhlíky ohně, který bude brzy uhašen.

Rand se třásl někde daleko na severu.

Vzor se otáčel kolem Randa a nutil jej se dívat. Díval se očima, z nichž proudily slzy. Viděl lidi bojovat. Viděl je umírat. Viděl Elain, zajatou a osamělou, a hrůzopána, který se jí chystal vyrvat z lůna jejich děti. Viděl Rhuarka, jehož mysl byla ztracena a nyní byl pěšákem jedné ze Zaprodanců.

Viděl zoufalého Mata, jak čelí strašlivé přesile.

Viděl Lana jet na smrt.

Demandredova slova se do něj zarývala. Temný se jej dál snažil rozervat.

Rand selhal.

Ale vzadu v jeho mysli se ozval hlas. Křehký, téměř zapomenutý.

Nech to být.

Lan do boje vkládal vše.

Nebojoval tak, jak to učil Randa. Žádné opatrné prověřování, žádné posuzování terénu, žádné pečlivé zvažování. Demandred uměl usměrňovat, a navzdory medailonu nemohl Lan svému nepříteli poskytnout čas přemýšlet, čas spřádat a vrhat po něm kameny či pod ním rozevřít zem.

Lan se ponořil hluboko do prázdnoty a nechal se vést instinkty. Nepotlačil jen city, spálil úplně vše. Nemusel odhadovat terén, protože zemi cítil, jako by byla jeho součástí. Nemusel zkoušet Demandredovu sílu. Jeden ze Zaprodanců, muž s desítkami let zkušeností, bude nejschopnější šermíř, jakému Lan kdy čelil.

Lan si matně uvědomoval Šařany, kteří se rozestupovali, aby kolem dvou bojujících soupeřů vytvořili široký kruh. Demandred si byl svými schopnostmi očividně dost jistý, aby nedovolil zasahování ze strany ostatních.

Lan se otočil a provedl řadu výpadů. Voda stéká z kopce přešla do Větru točícího se v horách a ten do Jestřába vrhajícího se do křoví. Jeho figury byly jako potoky, spojující se ve větší a větší řeku. Demandred bojoval tak dobře, jak se Lan obával. Přestože se jeho figury mírně lišily od těch, které Lan znal, za ty roky se podstata šermířského boje nezměnila.

„Jsi… dobrý…“ vyhekl Demandred a uskočil před Větrem a deštěm. Z brady mu kapala krev. Lanův meč se zableskl ve vzduchu a jeho čepel odrazila červenou záři nedaleké hranice.

Demandred mu oplatil Křesáním jisker, které Lan čekal a kontroval. Demandredův meč ho škrábl na boku, ale on si toho nevšímal. Výměna Lana přiměla o krok ustoupit, což Demandredovi poskytlo příležitost zvednout pomocí jediné síly kámen a hodit ho po Lanovi.

Hluboko uvnitř prázdnoty cítil Lan kámen přilétat. Bylo to porozumění boji – porozumění, které sahalo hluboko do jeho nitra až do samotného jádra jeho duše. To, jak Demandred vykročil a kterým směrem zalétl jeho pohled, Lanovi přesně řeklo, co přijde.

Zatímco plynule přešel do další figury, zvedl si Lan meč k hrudi a ustoupil. Kámen velikosti mužské hlavy prolétl těsně před ním. Lan vyrazil vpřed a jeho paže pokračovala další figurou, zatímco mu pod ní se závanem prolétl další kámen. Lan zvedl meč a proplul kolem dráhy třetího kamene, který jej minul jen o šířku palce a rozvlnil mu šaty.

Demandred Lanův výpad odrazil, ale sípavě oddechoval. „Kdo jsi?“ zašeptal znovu. „Nikdo z tohoto věku nemá takové schopnosti. Asmodean? Ne, ne. Ten by se mnou nedokázal takhle bojovat. Luis Therin? Jsi to ty, za tou tváří, že ano?“

„Jsem jenom obyčejný muž,“ zašeptal Lan. „Nic jiného jsem nikdy nebyl.“

Demandred zavrčel a pak učinil výpad. Lan odpověděl Kameny padajícími dolů horou, ale Demandredova zuřivost jej zatlačila několik kroků zpátky.

Navzdory Lanově úvodnímu útoku byl Demandred lepší šermíř. Lanovi to pověděl stejný smysl, který mu říkal, kdy zaútočit, kdy krýt úder, kdy postoupit a kdy se stáhnout. Možná kdyby do boje nastoupili za stejných podmínek, bylo by to jiné. Ale nenastoupili. Lan bojoval celý den, a přestože mu nejhorší zranění vyléčili, menší jej stále bolela. Kromě toho, i samotné léčení bylo vysilující.

Demandred byl stále svěží. Zaprodanec přestal mluvit a ponořil se do souboje. Také přestal používat jedinou sílu a soustředil se pouze na šerm. Když využil výhodu, neusmál se. Nevypadal jako někdo, kdo se často usmívá.

Lan proklouzl pryč od něj, ale Zaprodanec se na něj tlačil pomocí Kance řítícího se dolů horou a nutil Lana couvat k okraji kruhu, bušil do jeho krytů, sekl ho do paže, pak do ramena a nakonec do stehna.

Mám čas už jenom na poslední lekci…

„Mám tě,“ zavrčel nakonec Demandred a těžce oddechoval. „Ať už jsi kdokoli, mám tě. Nemůžeš vyhrát.“

„Neposlouchal jsi mě,“ zašeptal Lan.

Poslední lekce. Ta nejtěžší…

Demandred udeřil a Lan uviděl svou příležitost. Prudce vyrazil vpřed, opřel se bokem o hrot Demandredova meče a nabodl se na něj.

„Nepřišel jsem sem vyhrát,“ zašeptal Lan s úsměvem. „Přišel jsem tě sem zabít. Smrt je lehčí než peříčko.“

Demandred vytřeštil oči a pokusil se ustoupit. Příliš pozdě. Lanův meč mu probodl hrdlo.

Lan klouzal pozpátku z meče a svět černal. Přitom cítil Nyneivin strach a bolest a vyslal k ní svou lásku.