Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 49 Světlo a Stín

Všechno bylo mrtvé. Ve vlčím snu klopýtal Perrin kamenitou pustinou bez rostlin či půdy. Obloha zčernala a samotné temné mraky zmizely do nicoty. Když vyšplhal na hřeben, celý kus země za ním se rozpadl – kameny se mu divoce otřásaly pod nohama – a byl vytažen do vzduchu.

Pod ním zela jen prázdnota.

Ve vlčím snu bylo vše pohlcováno. Perrin šel dál, směrem k Šajol Ghúlu. Viděl jej jako maják zářící světlem. Za ním kupodivu rozeznával Dračí horu, přestože ta by měla být příliš daleko, než aby byla vidět. Zdálo se, že jak se země mezi nimi hroutí, svět se smršťuje.

Dva vrcholy, přitahované k sobě, zatímco vše mezi nimi se tříští a rozpadá. Perrin se přesunul před tunel vedoucí do Jámy smrti a pak skrz fialovou bariéru, kterou tam předtím vztyčil, vešel dovnitř.

Uvnitř postávala Lanfear. Vlasy měla černé jako uhel, jako když se s ní setkal poprvé, a měla známou tvář. Vypadala stejně jako kdysi.

Ten snový bodec mě rozčiluje,“ řekla. „Musels ho sem umístit?“

„Brání té druhé Zaprodankyni dostat se dovnitř,“ řekl Perrin roztržitě.

„To asi ano,“ řekla a založila si ruce.

„Pořád je tam dál?“ zeptal se Perrin.

„Tohle je konec,“ přikývla. „Právě se stalo něco úžasného.“ Přimhouřila oči. „Tohle je možná ten nejdůležitější okamžik v dějinách lidstva od chvíle, kdy jsme otevřeli Vrt.“

„Tak se ujistíme, že se nic nepokazí,“ řekl Perrin a s Lanfear po boku se vydal dlouhým kamenným chřtánem.

Na konci tunelu nalezli nečekaný výjev. Callandor držel někdo jiný, muž, s nímž Rand předtím bojoval. Možná to byl Demandred? Perrin to nevěděl. Rozhodně to byl jeden ze Zaprodanců.

Muž klečel na zemi s Nyneivinou rukou na rameni. Stála těsně vlevo za Randem. Moirain byla po Randově pravici a všichni tři stáli vzpřímeně, s očima upřenýma před sebe do nicoty.

Hora zaduněla.

„Dokonalé,“ zašeptala Lanfear. „Ani se mi nesnilo, že to vyjde tak dobře.“ Změřila si obě ženy. „Budeme muset udeřit rychle. Já zabiju tu vyšší ženu, ty tu menší.’

Perrin se zamračil. Něco mu na tom připadalo velice špatně. „Zabijeme…?“

„Ovšem,“ řekla Lanfear. „Když zaútočíme rychle, pořád budu mít čas ovládnout Moridina, zatímco drží čepel. S ní můžu přinutit Luise Therina, aby se sklonil.“ Přimhouřila oči. „Drží v prstech Temného a stačí mu jediný stisk, aby ten život – dá-li se to tak nazvat – vymáčkl. Pouze jediná ruka může Velikého pána zachránit. V tu chvíli se stanu nejvyšší z nejvyšších.“

„Ty… ty chceš Temného zachránit?“ zeptal se Perrin a zvedl ruku k hlavě. „Přidala ses k nám. Vzpomínám si…“

Pohlédla na něj. „Takový podřadný nástroj,“ řekla a bylo z ní cítit znechucení. „Nesnáším, když ho musím používat. Tak nejsem o nic lepší než Graendal.“ Zachvěla se. „Kdyby mi bývali dali víc času, dostala bych tě poctivě.“ Laskavě pohladila Perrina po tváři. „Jsi neklidný. Vzpomínám si, že ta vyšší je z tvojí vesnice. Asi jste vyrostli společně? Nebudu tě nutit ji zabít, můj vlku. Můžeš zabít tu malou. Nenávidíš ji, ne?“

„Já… ano, nenávidím. Ukradla mě mojí rodině. To kvůli ní vlastně umřeli. Jinak bych tam byl.“

„To je pravda,“ řekla Lanfear. „Musíme být rychlí. Naše příležitost nepotrvá dlouho.“

Obrátila se ke dvěma ženám. Nyneiva a Moirain. Jeho kamarádky. A pak… a pák Rand. Perrin věděl, že ho Lanfear zabije. Přinutí ho se sklonit a pak ho zabije. Celou dobu se snažila dostat do situace, kde Temný samotný bude bezmocný a ona bude moci zasáhnout a zachránit ho.

Perrin došel k ní.

„Zaútočíme společně,“ řekla Lanfear tiše. „Hranice mezi světy zde byly protrženy. Když nebudeme rychlí, budou schopní se bránit. Musíme je zabít najednou.“

Tohle je špatně, pomyslel si Perrin. Tohle je vážně hodně, hodně špatně. Nemohl to dopustit, a přesto se jeho ruce zvedly.

TOHLE JE ŠPATNĚ. Nevěděl proč. O tom mu jeho mysl nedovolila přemýšlet.

„Připrav se,“ řekla Lanfear s očima upřenýma na Nyneivu.

Petřin se obrátil k Lanfear.

„Napočítám do tří,“ řekla Lanfear, aniž na něj pohlédla.

Moje povinnost, pomyslel si Perrin, je dělat to, co Rand nemůže.

Toto byl vlčí sen. Ve vlčím snu se to, co cítil, stávalo skutečností.

„Jedna,“ řekla Lanfear.

Miloval Faile.

„Dvě.“

Miloval Faile.

„Tři.“

Miloval Faile. Nátlak se rozplynul jako kouř ve větru, zmizel jako šaty, změněné v jediném okamžiku. Než mohla Lanfear udeřit, Perrin se natáhl a uchopil ji za krk.

Jednou zakroutil. Její krk mu praskl v prstech.

Lanfear se zhroutila a Perrin chytil její tělo. Byla překrásná. Když zemřela, změnila se zpátky na tu druhou podobu, kterou měla předtím, své nové tělo.

Perrin pocítil strašlivý pocit ztráty. To, co udělala, z mysli zcela nevymazal. Překonal to, snad překryl něčím novým, něčím správným. Podařilo se mu to jen díky vlčímu snu a jeho schopnosti vidět se takový, jaký by měl být.

Naneštěstí někde hluboko v nitru tu ženu stále miloval. Dělalo se mu z toho zle. Ta láska nebyla zdaleka tak silná jako jeho láska k Faile, ale byla tam. Když pokládal její tělo, oděné v hladkých bílých a stříbrných šatech, na kamennou podlahu, plakal.

„Je mi to líto,“ zašeptal. Zabít ženu, zvlášť takovou, která jeho osobně neohrožovala… nikdy by nečekal, že je něčeho takového schopen.

Někdo to musel udělat. Toto byla alespoň jedna zkouška, kterou Rand nebude muset podstoupit. Bylo to břímě, které mohl Perrin nést místo svého přítele.

Zadíval se k Randovi. „Jdi,“ řekl Perrin. „Udělej, co musíš. Já ti budu jako vždycky hlídat záda.“

Zámky se rozpadly. Temný vyrazil ven.

Rand Temného pevně držel.

Rand, naplněný silou a stojící ve sloupu světla, vtáhl Temného do vzoru. Pouze zde existoval čas. Pouze zde bylo možné samotný Stín zabít.

Síla v jeho ruce, která byla zároveň obrovská a malinká, se zachvěla Její křik zněl jako planety, otírající se jedna o druhou.

Žalostná věc. Rand se náhle cítil, jako by držel ne jednu z prvotních sil bytí, ale svíjející se věc z bahna z ovčích ohrad.

SKUTEČNĚ NEJSI NIC, řekl Rand, který znal všechna tajemství Temného. NIKDY BYS MI NEDOPŘÁL ODPOČINEK, JAK JSI SLIBOVAL, OTČE LŽÍ. ZOTROČIL BYS MĚ, STEJNĚ JAKO BYS ZOTROČIL OSTATNÍ. NEMŮŽEŠ DÁT ZAPOMNĚNÍ. K TOBĚ NEPATŘÍ ODPOČINUTÍ. JENOM MUKA.

Temný se v jeho sevření třásl.

TY STRAŠLIVÁ, ŽALOSTNÁ NICKO, řekl Rand.

Rand umíral. Krvácel a kromě toho jej to množství sil, které drží, brzy spálí.

Držel Temného v ruce. Začal ji svírat a pak přestal.

Znal všechna tajemství. Viděl, co Temný udělal. A Světlo, Rand to chápal. Mnoho z toho, co mu Temný ukázal, byly lži.

Ale vize, kterou stvořil sám Rand – ta bez Temného – byla pravdivá. Kdyby udělal, co si přeje, nezanechal by po sobě lidi o nic lepší, než by to udělal Temný.

Jsem to ale hlupák.

Rand vykřikl a strčil Temného zpět do jámy, z níž přišel. Rozpřáhl se a v mysli popadl pilíře saidaru a saidínu, potažené pravou silou, kterou čerpal skrz Moridina, jenž s široce rozevřenýma očima klečel na zemi a jehož tělem proudilo tolik síly, že se nebyl schopen ani pohnout.

Rand svou myslí vrhl síly vpřed a spletl je dohromady. Saidín a saidar zároveň a pravou sílu kolem nich, čímž vytvořil štít na vrtu.

Spředl cosi velkolepého, vzor propleteného saidaru a saidínu v jejich nejčistší podobě. Ne oheň, ne ducha, ne vodu, ne zemi, ne vzduch. Ryzost. Samotné světlo. Toto nebyla oprava ani záplata, ale nové vykováni.

Pomocí této nové formy síly Rand stálil trhlinu, kterou zde kdysi dávno vytvořili bláhoví lidé.

Konečně pochopil, že Temný není nepřítel.

Nikdy nebyl.

Moirain, která se pohybovala jen po hmatu, neboť to světlo bylo oslepující, popadla Nyneivu vedle sebe.

Zvedla ji na nohy. Společně se rozběhly. Pryč od spalujícího světla za nimi. Drápaly se vzhůru chodbou. Aniž si to uvědomila, vyrazila Moirain ven a málem seběhla z okraje stezky, což by znamenalo, že se zřítí z prudkého svahu. Někdo ji chytil.

„Mám tě,“ řekl Tomův hlas, když se mu úplně vyčerpaná zhroutila do náruče. Nyneiva klesla na zem kousek od nich a lapala po dechu.

Tom Moirain obrátil pryč od tunelu, ale ona se odmítala dívat jinam. Otevřela oči, přestože věděla, že je světlo příliš silné, a něco spatřila. Randa a Moridina, jak stojí ve světle, které se rozpíná, aby celou horu pohltilo ve své záři.

Temnota visící před Randem byla jako díra, která do sebe všechno nasává. Díra se pomalu, kousek po kousku, scvrkávala, až z ní zůstala jen špendlíková hlavička.

A ta zmizela.