Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 23 Na okraji času

Gawyn naléhavě zatahal Egwain za rameno. Proč se nehýbe? Ať byl ten muž ve zbroji ze stříbrných kotoučků kdokoli, dokázal vycítit ženy, které dokážou usměrňovat. Leanu vytáhl ze tmy; totéž mohl udělat s Egwain. Světlo, nejspíš to udělá, jakmile bude mít trochu času, aby si jí všiml.

Jestli se nepohne, přehodím si ji přes rameno, pomyslel si. Světlo mi pomoz, udělám to, bez ohledu na to, kolik rámusu to nadělá. Stejně nás chytí, pokud…

Muž, který si říkal Bao, zamířil pryč a Leanu – stále svázanou ve vzduchu – táhl za sebou. Ostatní ho hromadně následovali a po sobě tu nechali hrůzostrašné spálené ostatky ostatních zajatců.

„Egwain?“ zašeptal Gawyn.

Podívala se na něj s chladnou silou v očích a přikývla. Světlo! Jak mohla být tak klidná, když on musel zatínat zuby, protože se bál, že mu začnou cvakat?

Po břiše se vyplazili dozadu zpod vozu. Egwain pohlédla směrem k Šařanům. Skrz pouto proudilo do jeho mysli její sebeovládání. To způsobilo jméno toho muže – když ho uslyšela, pocítila šok, následovaný nelítostným odhodláním. Jak znělo to jméno? Barid nějak? Gawyn měl pocit, že ho už předtím slyšel.

Chtěl Egwain dostat z této smrtící pasti ven. Přehodil jí přes ramena strážcovský plášť. „Nejlepší cesta ven vede přímo na východ,“ zašeptal. „Kolem jídelního stanu – toho, co z něj zbylo – a pak na kraj tábora. Mají strážní stanoviště vedle místa, které jsme používali na cestování. Obejdeme to ze severu.“

Přikývla.

„Já půjdu napřed a ty za mnou,“ řekl Gawyn. „Když něco zahlédnu, hodím tvým směrem kámen. Poslouchej, jestli ho neuslyšíš dopadnout, dobře? Počítej do dvaceti a pak pojď pomalu za mnou.“

„Ale…“

„Nemůžeš jít první, kdybychom náhodou narazili na další z těch usměrňovaček. Vést nás musím já.“

„Aspoň si vezmi ten plášť,“ zasykla.

„Nic se mi nestane,“ zašeptal a pak vyklouzl pryč, než se s ním mohla začít dál dohadovat. Pocítil její zlost a tušil, že až z toho budou venku, dostane co proto. Nu, pokud se toho dožijí, rád to pokárání přijme.

Když byl kousek od ní, nasadil si jeden z prstenů Krvavých nožů. Spustil ho svou krví, jak Leilwin říkala, že je třeba.

Také řeklo, že ho to může zabít.

Jsi pitomec, Gawyne Trakande, napadlo ho, když se mu po těle rozšířil palčivý pocit. Přestože ter’angrial předtím použil jen jednou, věděl, že se jeho postava rozmazala a ztmavla. Kdyby se lidé podívali jeho směrem, jejich pohled by z něj sklouzl. Zvlášť dobře to fungovalo ve stínech. Pro jednou byl rád, že ty mraky zakrývají světlo měsíce a hvězd.

Opatrně postupoval vpřed. Dříve tu noc, když v době, kdy Egwain spala, prsten poprvé vyzkoušel, dokázal projít jen pár kroků od hlídky s lucernou. Jeden z nich pohlédl přímo na Gawyna, ale neviděl ho. V takovéto tmě by klidně mohl být neviditelný.

Ter’angrial mu rovněž umožňoval pohybovat se rychleji. Byla to mírná, ale nepřehlédnutelná změna. Toužil si tu schopnost vyzkoušet v boji. Kolik těchto Sařanů by s takovým prstenem dokázal sám porazit? Tucet? Dva?

To by vydrželo přesně do chvíle, než by tě jedna z těch usměrňovaček usmažila, napomenul se. Posbíral ze země pár kamínků, aby je hodil k Egwain, kdyby zahlédl některou z usměrňujících žen.

Obešel jídelní stan a držel se cesty, kterou zkoumal předtím. Bylo důležité neustále si připomínat, aby byl opatrný; předtím byl kvůli moci ter’angrialu příliš troufalý. Byl to opojný pocit, vědět, jak snadno se dokáže pohybovat.

Řekl si, že ty prsteny nepoužije, ale to bylo během bitvy – kdy byl v pokušení získat si slávu. Tohle bylo jiné. Tohle bylo na ochranu Egwain. Na to si mohl dovolit výjimku.

Jakmile Egwain napočítala do dvaceti, vydala se do tmy. Neuměla se plížit tak dobře jako Nyneiva a Perrin, ale pocházela z Dvouříčí. Všechny děti z Emondovy Role se naučily pohybovat lesem tak, aby neplašily zvěř.

Obrátila pozornost k pěšině před sebou a vyzkoušela ji prsty – zula si boty – aby se vyhnula suchému listí nebo býlí. Takto se pohybovat pro ni byla druhá přirozenost; naneštěstí jí to nezaměstnávalo mysl.

Šařany vede jeden ze Zaprodanců. Z jeho slov se mohla jen dohadovat, že ho následuje celý národ. Tohle bylo stejně špatné jako Seančané. Horší. Seančané chytali a zneužívali Aes Sedai, ale nemasakrovali takto bezohledně prosté lidi.

Egwain musí přežít a uniknout. Musí tuto informaci dopravit do Bílé věže. Aes Sedai se budou muset Demandredovi postavit. Světlo dej, aby jich z předchozí bitvy uniklo dost a mohly to udělat.

Proč Demandred poslal pro Randa? Všichni věděli, kde Draka Znovuzrozeného najít.

Egwain došla k jídelnímu stanu a pak se proplížila kolem. Nedaleko klábosily stráže. Šarský přízvuk byl nezvykle jednotvárný, jako by ti lidé neměli vůbec žádné emoce. Bylo to, jako kdyby… jako kdyby se z jejich řeči vytratila hudba. Hudba, o níž si Egwain dosud neuvědomila, že tam obvykle je.

Slyšela hovořit muže, takže se nejspíš nemusela obávat, že vycítí její schopnost usměrňovat. Nicméně Demandred to u Leany dokázal; možná měl k tomu účelu nějaký ter’angrial. Takové věci existovaly.

Pro jistotu se mužům širokým obloukem vyhnula a pokračovala dál do tmy, kde se dřív rozkládalo její ležení. Procházela kolem zřícených stanů, kde se ve vzduchu stále vznášel pach hořících ohňů, a přešla pěšinu, kterou se obvykle večer ubírala, aby si poslechla vojenská hlášení. Bylo znepokojivé, jak rychle se mohl člověk významného postavení změnit na krysu, plížící se táborem. Tolik se změnilo, když jste náhle nemohli usměrňovat!

Moje autorita nepochází z mých schopností usměrňovat, připomněla si. Moje síla je v sebeovládání, porozumění a péči. Já z tohoto ležení uniknu, a budu dál bojovat.

Opakovala si tato slova a zaháněla plíživý pocit bezmocnosti – pocit zoufalství z tolika mrtvých, brnění mezi lopatkami, jako by ji někdo ve tmě pozoroval. Světlo, ubohá Leana!

Do hlíny nedaleko ní něco narazilo. Následovaly další dva oblázky, které dopadly na zem. Gawyn zjevně nevěřil, že jeden postačí. Rychle se přesunula k troskám nedalekého stanu, který byl napůl spálený, se zbytky stanové plachty visícími z tyčí.

Přikrčila se. V tu chvíli si uvědomila, že na zemi jen pár coulů od ní leží napůl spálené tělo. Ve světle blesku, který vylétl z burácejících mračen nad ní, zahlédla, že to byl Šajnarec, přestože měl na košili znak Bílé věže. Tiše ležel s jedním okem upřeným vzhůru k obloze, zatímco druhou část hlavy měl spálenou až na lebku.

Ze směru, kterým mířila, se vynořilo světlo. Napjatě čekala, když se k ní blížili dva šarští strážní s lucernou. Nemluvili. Když se otočili, aby se na obhlídce vydali na jih, viděla, že mají na zbroji na zádech vyryté znaky napodobující tetování, která viděla předtím. Tyto značky byly poměrně přehnané, takže – podle jejího nej lepšího odhadu – měli muži ve skutečnosti nízké postavení.

Znepokojovalo ji to. Vždycky jste člověku mohli udělat další tetování, ale neznala žádný způsob, jak ho odstranit. To, že čím nižší postavení člověk ve společnosti má, tím je tetování složitější, ukazovalo najedno: lidé mohli upadnout v nemilost, ale když upadli – nebo se narodili – do nízkého postavení, nemohli povýšit.

Usměrňovačku za sebou ucítila jen několik okamžiků před tím, než se mezi Egwain a zdroj zarazil štít.

Egwain okamžitě zareagovala. Nedala hrůze čas, aby ji ovládla; popadla nůž u pasu a prudce se otočila k ženě, kterou cítila zezadu přicházet. Vrhla se na ni, ale tkanivo vzduchu ji popadlo za paži a pevně drželo; další jí naplnilo ústa jako roubík.

Egwain se zmítala, ale chopila se jí další tkaniva a zvedla ji do vzduchu. Nůž jí vypadl z křečovitě se škubajících prstů.

Nedaleko se objevila koule světla, měkká modrá aura, mnohem tlumenější než světlo lucerny. Vytvořila ji žena s tmavou kůží a velice uhlazenými rysy. Jemnými. Malý nos, útlá postava. Zvedla se z dřepu a Egwain zjistila, že je poměrně vysoká, téměř stejně vysoká jako muž.

„Ty jsi ale nebezpečný králíček,“ řekla žena, jíž kvůli jejímu silnému bezbarvému přízvuku bylo špatně rozumět. Dávala přízvuk na nesprávná místa a mnoho hlásek vyslovovala nepatrně odlišně. Měla na tvářích tetování jako jemné větve, natahující se zezadu z krku dopředu na tváře. Také na sobě měla jedny z těch šatů ve tvaru kravského zvonce; černé, s bílými šňůrami zavázanými na šířku dlaně pod krkem.

Žena se dotkla paže, kam ji málem zasáhl Egwainin nůž. „Ano,“ řekla, „velice nebezpečný. Jen málo ajjadů by tak rychle sáhlo po dýce místo po zdroji. Vycvičili tě dobře.“

Egwain se zmítala v poutech. Nebylo to k ničemu. Byla pevná. Rozbušilo se jí srdce, ale uměla se ovládat. Panika ji nezachrání. Přinutila se zachovat klid.

Ne, pomyslela si. Ne, panika mě nezachrání… ale může upozornit Gawyna. Cítila, že si dělá starosti, někde tam venku ve tmě. S námahou dovolila své hrůze zesílit. Zapomněla na všechen svůj pečlivý aessedaiovský výcvik. Nebylo to ani zdaleka tak snadné, jak čekala.

„Pohybuješ se tiše, králíčku,“ pokračovala Šařanka a prohlížela si ji. „Nikdy bych tě nedokázala sledovat, kdybych už nevěděla, že míříš tímhle směrem.“ Se zvědavým výrazem Egwain obešla. „Sledovalas celé to představení Divokého, že ano? Statečné. Nebo hloupé.“

Egwain zavřela oči a soustředila se na svůj děs. Svou naprostou paniku. Musí sem Gawyna přilákat. Sáhla dovnitř a otevřela tuhý malý valounek emocí, který tam ukrývala. Svůj strach z toho, že ji Seančané znovu zajmou.

Cítila ho. A’dam na krku. Jméno. Tuli. Jméno pro zvířecího mazlíčka.

Tehdy byla Egwain mladší, ale stejně bezmocná jako teď. Stane se to znovu, Bude ničím. Oberou ji o její vlastní já. Raději by byla mrtvá. Světlo! Proč nemohla zemřít?

Přísahala, že už se nikdy nenechá takto uvěznit. Začala rychle oddechovat, jak už nyní nedokázala ovládnout děs.

„No tak, no tak,“ řekla Šařanka. Zněla pobaveně, přestože mluvila tak nevýrazným tónem, že si tím Egwain nemohla být zcela jistá. „Nebude to tak špatné, ne? Musím se rozhodnout. Co pro mě bude výhodnější? Odevzdat tě jemu, nebo si tě nechat pro sebe? Hmmm…“

Z opačné strany tábora, kam odešel Demandred, bylo náhle cítit silné usměrňování. Šařanka tam zalétla pohledem, ale nezdálo se, že by ji to polekalo.

Egwain cítila, že se Gawyn blíží. Byl velmi znepokojený. Její zpráva splnila svůj účel, ale Gawyn nepřicházel dost rychle a byl dál, než čekala. Co se to dělo? Když teď své obavy vypustila z úkrytu, přemohly ji a bušily do ní.

„Tvůj muž…“ řekla Šařanka. „Máš jednoho z nich. Jak že se jim říká? Divné, že se spoléháš na ochranu muže, ale říkají mi, že v téhle zemi nikdy nedosahujete svých skutečných možností. Zajmou ho. Poslala jsem pro něj.“

Jak se Egwain obávala. Světlo! Ona do toho Gawyna zatáhla. Dovedla armádu ke katastrofě. Egwain pevně zavřela oči. Přivedla Bílou věž ke zkáze.

Její rodiče povraždí. Dvouříčí shoří.

Měla být silnější.

Měla být chytřejší.

Ne.

Seančané ji nezlomili. Tímhle se také nenechá zlomit. Egwain otevřela oči a v měkkém modrém světle se setkala s pohledem Šařanky. S námahou uklidnila rozbouřené city a cítila, jak ji obklopuje aessedaiovský klid.

„Ty… ty jsi zvláštní,“ zašeptala Šařanka s pohledem stále upřeným do Egwaininých očí. Byla tak zaujatá, že si nevšimla, když se za ní zvedl nějaký stín. Stín, který nemohl být Gawyn, protože ten byl stále daleko.

Něco ženu zezadu udeřilo do hlavy. Zhroutila se na zem. Koule světla okamžitě zhasla a Egwain byla volná. Dopadla do dřepu a prsty nahmatala nůž.

Zamířila k ní nějaká postava. Egwain zvedla nůž a připravila se obejmout zdroj. Přitáhne na sebe pozornost, bude-li to nutné. Nenechá se znovu zajmout.

Ale kdo to je?

„Tiše,“ řekla postava.

Egwain ten hlas poznala. „Leilwin? “

„Jiní si všimli, že tato žena usměrňuje,“ řekla Leilwin. „Přijdou se podívat, co dělala. Musíme jít!“

„Zachránilas mě,“ zašeptala Egwain. „Zachránilas mě.“

„Já svoje přísahy beru vážně,“ řekla Leilwin. A pak tak tiše, že to Egwain stěží zachytila, dodala: „Možná příliš vážně. Dnes v noci se objevila tak strašlivá znamení…“

Chvíli rychle procházely ležením, dokud Egwain neucítila, že se k nim blíží Gawyn. Nedokázala ho ve tmě rozeznat. Nakonec tiše zašeptala: „Gawyne?“

Náhle byl tady, hned vpravo vedle ní. „Egwain? Kohos našla?“

Leilwin ztuhla a pak tiše zasyčela skrz zaťaté zuby. Zdálo se, že ji něco hrozně rozčílilo. Možná byla naštvaná, že se k ní někdo takto připlížil. Šlo-li o toto, Egwain její pocity sdílela. Pyšnila se svými schopnostmi, a pak se nechala překvapit nejen usměrňovačkou, ale teď i Gawynem! Proč by se měl kluk, který vyrostl ve městě, být schopen pohybovat tak, že si ho nikdo nevšimne?

„Nikoho jsem nenašla,“ zašeptala Egwain. „Leilwin našla mě… a vytáhla mě z maléru.“

„Leilwin?“ zeptal se Gawyn a zíral do tmy. Egwain cítila jeho překvapení a podezíravost.

„Musíme jít,“ řekla Leilwin.

„O tom se určitě nebudu dohadovat,“ odvětil Gawyn. „Už jsme skoro venku. Ale budeme muset jít trochu na sever. Vpravo jsem nechal pár těl.“

„Těl?“ zeptala se Leilwin.

„Vrhlo se na mě asi půl tuctu Šařanů,“ řekl Gawyn.

Půl tuctu? pomyslela si Egwain. Podával to, jako by o nic nešlo.

Toto nebylo vhodné místo na diskusi. Připojila se k ostatním dvěma a zamířili ven z ležení, přičemž Leilwin je vedla určeným směrem. Egwain s sebou při každém zvuku nebo výkřiku z tábora škubla, neboť se bála, že se našlo některé z těl. Když někdo promluvil ze tmy, vlastně vyskočila málem až k bouřkovým mračnům.

„Jsi to ty?“

„Jsme to my, Bayle,“ řekla Leilwin tiše.

„U mý starý báby!“ vyhrkl Bayle Domon tiše a přidal se k nim. „Tys ji našla? Ženská, ty mě zase ohromuješ.“ Zaváhal. „Ale přál bych si, abys mě nechala jít s tebou.“

„Manželi,“ zašeptala Leilwin„ jsi nejstatečnější a nej spolehlivější muž, jakého by si kterákoli žena mohla v posádce přát. Ale pohybuješ se stejně potichu jako medvěd, který se řekou žene za kořistí.“

Zabručel, ale připojil se k nim. Opouštěli ležení, tiše a opatrně. Asi po deseti minutách našla Egwain konečně odvahu uchopit zdroj. Obklopená jeho nádherou jim otevřela průchod a odklouzali k Bílé věži.

Aviendha proběhla s ostatními Aiely průchody. Jako záplava se valili do údolí Thakan’dar. Dvě vlny, ženoucí se dolů z protilehlých úbočí údolí.

Aviendha nenesla oštěp; to nebyl její úkol; ona sama byla oštěp.

Přidali se k ní dva muži v černých kabátech, pět moudrých, žena jménem Alivia a deset Aes Sedai, které přísahaly Randovi, se svými strážci. Nikdo z nich kromě Alivie nebyl zrovna nadšený z toho, že jim Aviendha velí. Aša’manům se nelíbilo, že se musejí odpovídat ženě, moudrým se všeobecně nelíbilo, že jim Rand poroučí, a Aes Sedai stále považovaly aielské usměrňovačky za podřadné. Nicméně všichni rozkaz poslechli.

Když měli chvilku pro sebe, Rand jí pošeptal, aby si dávala pozor na temné druhy mezi nimi. Pronést ta slova jej nenutil strach, ale realistický náhled na situaci. Stín se mohl vplížit kamkoli.

Tady v údolí byli trolloci a nějací myrddraalové, ale tento útok nečekali. Aielové využili jejich zmatku a zahájili masakr. Aviendha vedla svůj oddíl usměrňovačů ke kovárně, mohutné budově se šedou střechou. Kováři Stínu se odvrátili od své neúprosné činnosti a jen nepatrně dávali najevo překvapení.

Aviendha na jednoho spředla oheň a utrhla mu hlavu. Tělo se proměnilo v kámen a pak se začalo drolit.

To bylo jako znamení pro ostatní a kováři Stínu po celém údolí začali vybuchovat. Říkalo se o nich, že když je k tomu člověk vyprovokuje, jsou z nich strašliví válečníci, jejichž kůže odráží meče. Mohly to být jen povídačky, neboť jen málo Aielů vůbec kdy tančilo s oštěpy s kovářem Stínu.

Aviendha nijak zvlášť netoužila zjišťovat, zda je to pravda. Nechala svůj oddíl vyřídit první skupinu kovářů a snažila se příliš nemyslet na smrt a zkázu, kterou tyhle věci během svých nepřirozených životů způsobily.

Zplozenci Stínu se snažili zorganizovat obranu a někteří myrddraalové vřískali a bičem poháněli své trolloky, aby rozbili aielský útok, ženoucí se k nim v široké vlně. Bylo by jednodušší hrstkou větviček zastavit řeku. Aielové nezpomalili a ti zplozenci Stínu, kteří se jim pokusili postavit na odpor, byli pobiti, když často padali prošpikovaní mnoha oštěpy a šípy.

Většina trolloků nevydržela a dala se před bouřlivým aielským řevem na útěk. Aviendha a její společníci dorazili ke kovárnám a nedalekým ohradám se špinavými zajatci s prázdnýma očima, kteří zde čekali na smrt.

„Rychle!“ nařídila Aviendha strážcům, kteří ji doprovázeli. Muži násilím otevřeli ohrady, zatímco Aviendha a ostatní zaútočili na poslední z kovářů Stínu. Když umírali – rozpadali se na kámen a prach – pouštěli na skalnatou zem napůl dokončené thakan’darské čepele.

Aviendha se podívala doprava a nahoru. Dlouhá klikatá stezka vedla k ústí jeskyně v úbočí hory, tyčící se nad nimi. Byla to temná díra. Vypadala jako past, která do sebe lákala světlo a pak ho už nikdy nepustila ven.

Aviendha spředla oheň a ducha a pak vypustila tkanivo do vzduchu. Vzápětí se v ústí stezky, vedoucí vzhůru na Šajol Ghúl, otevřel průchod. Prošly jím čtyři postavy. Žena v modrém, malé postavy, ale ne malé vůle. Starý muž s bílými vlasy, zahalený v plášti mnoha odstínů barev. Žena ve žlutém, s tmavými, krátce zastřiženými vlasy, ozdobená drahokamy zasazenými ve zlatě.

A vysoký muž s vlasy barvy žhavých uhlíků. Měl svůj červenozlatý plášť, ale pod ním oblečenou prostou dvouříčskou košili. To, čím se stal, a to, čím býval, spojené do jednoho. Nesl dva meče jako Šajnarec. Jeden vypadal, jako by byl ze skla; ten měl zavěšený na zádech. Druhý byl meč zabijáka stromů, krále Lamana, který mu visel u pasu. Měl ho u sebe kvůli ní. Pitomec.

Aviendha zvedla ruku na pozdrav a on jí ho oplatil. Pokud při svém úkolu selže nebo ona zemře při svém, bude to jejich jediné rozloučení. Naposledy se na něj podívala a pak se od něj odvrátila a věnovala se svým povinnostem.

Dvě z jejích Aes Sedai se propojily a vytvořily průchod, aby strážci mohli nahnat zajatce do bezpečí. Mnohé bylo třeba pobízet. Klopýtali vpřed a oči měli téměř stejně mrtvé jako kováři Stínu.

„Prověřte to i uvnitř kovárny,“ rozkázala Aviendha a ukázala na pár strážců. Vtrhli dovnitř, následovaní Aes Sedai. Budovou otřásla tkaniva jediné síly, neboť uvnitř našli další kováře Stínu, a oba aša’manové se také rychle rozběhli dovnitř.

Aviendha se rozhlížela po údolí. Bitva nabrala ošklivější podobu; na cestě vedoucí z údolí byli další zplozenci Stínu. Ti měli víc času se připravit a zformovat. Ituralde vedl své jednotky za Aiely a zajišťoval části údolí, které už obsadili.

Trpělivost, řekla si Aviendha v duchu. Jejím úkolem nebude zapojit se do probíhající bitvy, ale hlídat Randovi záda, až bude stoupat nahoru a vstoupí do Jámy smrti.

Jedna věc jí dělala starosti. Nemohli Zaprodanci prostě cestovat přímo do samotné jeskyně? Zdálo se, že to Randovi nedělá starosti, ale jeho pozornost také velmi odvádělo to, co musí udělat. Možná by se k němu měla připojit a…

Zamračila se a vzhlédla. Co je to za stín? Vysoko nad ní zářilo na bouřlivé obloze slunce. Pár bouřkových mračen, některá tmavě černá, jiná zářivě bílá. Slunce však náhle nezakryl mrak, ale něco pevného a černého, co klouzalo na místo.

Aviendha ucítila mrazení a uvědomila si, že se třese, zatímco světlo uniká pryč. Nastala temnota, skutečná temnota.

Vojáci po celém bojišti s bázní, či dokonce se strachem hleděli vzhůru. Světlo vyhaslo. Nastal konec světa.

Z druhé strany údolí náhle přišlo usměrňování. Aviendha se otočila a setřásla bázeň. Okolní půda byla posetá roztrhanými kusy oděvů, odhozenými zbraněmi a mrtvými těly. Všechen boj se odehrával daleko od ní v ústí údolí, kde se Aielové snažili zatlačit zplozence Stínu zpátky do průsmyku.

Přestože toho Aviendha ve tmě moc neviděla, dokázala rozeznat, že vojáci zírají na oblohu. Zdálo se, že dokonce i trolloky z toho jímá hrůza. Ale pak se hutná čerň na obloze začala pohybovat a odhalila nejprve okraj a pak celé slunce. Světlo! Konec ještě nenastal.

Bitva v ústí údolí opět propukla, ale očividně vše neprobíhalo snadno. Snažit se trolloky přinutit ustupovat tak úzkým prostorem bylo jako pokoušet se protlačit koně úzkou štěrbinou ve zdi. Nemožné, leda byste se pustili do tesání.

„Támhle,“ řekla Aviendha a ukázala na bok údolí za aielskými liniemi. „Cítím, že tam usměrňuje nějaká žena.“

„Světlo, ta je ale mocná,“ vydechla Nesune.

„Kruh!“ zaječela Aviendha. „Hned!“

Ostatní se propojili a přenechali jí vládu nad kruhem. Naplnila ji síla, nepředstavitelná síla. Bylo to, jako by se nadechla, ale stále do sebe dokázala nasávat další vzduch, který ji plnil, rozrůstal se a praskal energií. Byla bouří, ohromným mořem jediné síly.

Napřáhla ruce před sebe a uvolnila syrové, jen napůl vytvořené tkanivo. Téměř nebyla schopná tolik síly vytvarovat. Z rukou jí proudily vzduch a oheň ve sloupci širokém na šířku rozpažených mužských paží. Oheň zářil jako hustý, žhavý, téměř tekutý proud. Nebyl to odřivous – nebyla tak hloupá – ale přesto byl nebezpečný. Vzduch uzavřel oheň do soustředěné masy zkázy.

Sloup prolétl bojištěm, rozpouštěl kámen a zapaloval mrtvoly. Široký pruh mlhy se zasyčením zmizel a země se otřásla, když sloup narazil do úbočí, odkud nepřátelská usměrňovačka – podle její síly se mohla Aviendha jen dohadovat, že se jedná o jednu ze Zaprodanců – útočila na zadní řady Aielů.

Aviendha propustila tkanivo a kůže se jí leskla potem. Z úbočí se zvedal hustý sloup černého kouře. Po svahu stékala roztavená skála. Aviendha znehybněla a ostražitě vyčkávala. Jediná síla v ní se začala napínat, jako by se snažila jí uniknout. Bylo to proto, že část energie, kterou použila, pocházela od mužů? Nikdy předtím to nevypadalo, že ji chce jediná síla zničit.

Dostalo se jí jen krátkého varování; okamžik zběsilého usměrňování na opačné straně údolí, následovaný mohutným poryvem větru.

Aviendha ten vítr rozčísla uprostřed neviditelným tkanivem o velikosti velkého lesního stromu. Po něm spředla další proud ohně, který tentokrát lépe ovládala. Ne, neodvažovala se použít odřivous. Rand ji varoval. To by mohlo rozšířit Vrt a rozlomit strukturu reality v místě, kde je ta blána už tenká.

Její protivnice taková omezení neměla. Příští ženin útok přilétl v podobě doběla rozžhaveného prutu, který Aviendhu těsně minul – provrtal se vzduchem na šířku prstu vedle její hlavy – a pak narazil do stěny kovárny za ní. Odřivous ze zdi odřízl široký pruh kamene a cihel a budova se s třeskem zřítila.

Světlu díky, pomyslela se Aviendha, když se vrhala k zemi. „Rozptylte se!“ přikázala ostatním. „Nadávejte jí dobré terče!“ Usměrnila a tkanivem rozvířila vzduch, aby před nimi vytvořila stěnu z prachu a trosek. Pak pomocí dalšího tkaniva zamaskovala skutečnost, že drží jedinou sílu, a před nepřítelem se ukryla. Přikrčená se odběhla schovat do nedalekého úkrytu: za hromadu strusky a polámaných kusů železa, které čekaly na roztavení.

Odřivous opět udeřil a zasáhl kamenitou půdu v místě, kde předtím stála. Pronikl kamením stejně snadno jako oštěp melounem. Všichni Aviendžini společníci se poschovávali a dál jí poskytovali svou sílu. Taková síla. Rozptylovalo ji to.

Odhadla, odkud útoky přicházejí. „Připravte se jít za mnou,“ řekla ostatním a pak otevřela průchod na místo, kde tkanivo začínalo. „Projděte za mnou skrz, ale okamžitě se schovejte!“

Se šustěním sukně proskočila průchodem a stále držela jedinou sílu, podobnou hromu, který někdo spoutal. Přistála na svahu nad bojištěm. Pod ní Děvy a muži bojovali s trolloky; vypadalo to, jako by Aielové zadržovali obrovskou černou povodeň.

Aviendha tomu nevěnovala víc než rychlý pohled. Zavrtala do půdy prvotním tkanivem země a vyrvala kus skály velikosti koně a vymrštila ho do vzduchu. Paprsek, který na ni o vteřinu později letěl, narazil do tohoto kusu skály.

Třímat oštěp odřivousu bylo nebezpečné. Někdy řezal, ale když zasáhl určitý předmět – například osobu – způsobil, že se cíl zableskl a zmizel. Odřivous v jediném záblesku vypálil Aviendžin kus kamene z bytí. Snášející se zářicí zrnka prachu také brzy zmizela. Za ní muži a ženy z jejiho kruhu probíhali průchodem a vrhali se do úkrytů.

Aviendha měla sotva čas si všimnout, že se ve skále nedaleko od ní objevily praskliny. Praskliny, které jako by hleděly do temnoty. Když proud světla před Aviendžinýma očima vybledl, vypustila žhavý sloup ohně. Tentokrát zasáhla maso a spálila štíhlou ženu s měděnou pletí, oblečenou v červených šatech. Dvě další ženy poblíž se s klením draly pryč. Aviendha na ně zaměřila další útok.

Jedna z nich – ta silnější – vytvořila tkanivo tak obratně a rychle, že ho Aviendha stěží zahlédla. Tkanivo se vztyčilo před jejím sloupem ohně a výsledkem byl výbuch žhavé páry. Aviendžin oheň byl uhašen a ona lapala po dechu, dočasně zbavená zraku.

Bojové instinkty převzaly kontrolu. Zahalená oblakem páry klesla na kolena, pak se odvalila stranou a při tom popadla hrst kamení a odhodila je od sebe, aby odpoutala pozornost.

Zabralo to. Zatímco se mrkáním snažila vyhnat slzy z očí, doběla rozžhavený paprsek udeřil směrem k hluku, který nadělalo kamení. Ty temné praskliny se rozšířily.

Aviendha pomocí tkaniva vzduchu odfoukla páru, zatímco stále mrkala uslzenýma očima. Už viděla dost dobře na to, aby rozeznala dva černé tvary, krčící se nedaleko na skále. Jeden se obrátil k ní, vyjekl – když spatřil útočná tkaniva, která Aviendha spřádala – a pak zmizel.

Nebyl zde žádný průchod. Prostě to vypadalo, jako by se ta osoba svinula sama do sebe, a Aviendha necítila žádné usměrňování. Cítila něco jiné, jakési slabé… něco. Chvění vzduchu, které nebylo zcela hmotné.

„Ne!“ řekla druhá žena. Aviendha ji uslzenýma očima viděla jen rozmazaně. „Nedělej…“

Aviendžin zrak se rozjasnil dost na to, aby rozeznala ženiny rysy – protáhlá tvář a tmavé vlasy – když ji Aviendžino tkanivo zasáhlo. Ženiny údy se utrhly od těla. Kouřící ruka se otáčela ve vzduchu a zanechávala po sobě vír černého kouře, než dopadla nedaleko od ní.

Aviendha se rozkašlala a uvolnila kruh. „Léčení!“ řekla, zatímco se namáhavě zvedala na nohy.

Jako první se k ní dostala Bera Harkin a tkanivo léčení zastavilo Aviendžin třas. Těžce oddechovala, zatímco se její zarudlá kůže – a ožehlé oči – hojily. Kývnutím Beře, kterou už nyní viděla jasně, poděkovala.

Před ní Sarene – Aes Sedai s tváří ve tvaru kapky a spoustou tmavých copánků – se svým strážcem Vitalienem po boku přistoupila k mrtvolám, které po sobě Aviendha zanechala. Potřásla hlavou. „Duhara a Falion. Teď jako hrůzopáni.“

„Mezi hrůzopány a černými adžah je nějaký rozdíl?“ zeptala se Amys.

„Samozřejmě,“ odvětila Sarene klidným hlasem.

Ostatní poblíž stále drželi jedinou sílu, neboť očekávali další útok. Aviendha si nemyslela, že nějaký přijde. Slyšela to překvapené vyjeknutí, cítila zděšení při tom, když poslední žena – nejsilnější z trojice – prchala pryč. Možná nečekala, že se jí někdo tak silně a rychle postaví na odpor.

Sarene kopla do paže, která patřívala Falion. „Lepší by bylo zajmout je živé a vyslechnout. Jsem si jistá, že bychom se dozvěděli, kdo byla ta třetí žena. Poznali jste ji někdo?“

Ostatní ze skupiny zavrtěli hlavou. „Nebyla to žádná ze seznamu černých adžah, které utekly,“ řekla Sarene a zavěsila se do svého strážce. „Měla výrazný obličej – baňatý a naprosto nehezký. Jsem si jistá, že bych si ji pamatovala.“

„Byla mocná,“ řekla Aviendha. „Velice mocná.“ Aviendha by ji odhadla jako jednu ze Zaprodanců. Ale určitě to nebyla Moghedien, ani neodpovídala Graendalině popisu.

„Rozdělíme se do tří kruhů,“ řekla Aviendha. „Jeden z nich povede Bera, další si vezmeme Amys a já. Ano, teď můžeme dělat větší než třináctičlenné kruhy, ale připadá mi to jako plýtvání. Na zabíjení tolik síly nepotřebuju. Jedna z našich skupin zaútočí na trolloky dole. Zbývající dvě se vyhnou usměrňování, schovají se poblíž a budou hlídat. Takovým způsobem můžeme tu nepřátelskou usměrňovačku přesvědčit, že pořád tvoříme jeden velký kruh, a až sem dorazí a zaútočí, zbývající dva kruhy ji můžou napadnout z boku.“

Amys se usmála. Rozpoznala v tom základní taktiku, kterou používaly Děvy při nájezdech. Zdálo se, že teď, když už rozčilení z Randovy domýšlivosti vybledlo, už ji poslouchání Aviendžiných rozkazů tak nepobuřuje. Ve skutečnosti, pokud vůbec něco, tak ona a zbývající čtyři moudré vypadaly pyšně.

Zatímco Aviendžina skupina plnila rozkazy, ona z bojiště ucítila další usměrňování. Kadsuane a ty, které ji následovaly, se rády tvářily, jako že se jich Randovy rozkazy netýkají. Bojovaly, zatímco další skupina Aes Sedai a aša’manů držela otevřené průchody, kterými procházela domanská a tairenská vojska.

Všude kolem usměrňovalo příliš mnoho lidí. Bude stále těžší určit, co je útok ze strany Zaprodankyně.

„Musíme určit místo pro cestování,“ řekla Aviendha. „A přísně dohlížet na to, kdo a kde bude usměrňovat. Tak budeme schopné okamžitě, jakmile ucítíme usměrňování, říct, jestli něco není v pořádku.“ Zvedla ruku k hlavě. „To bude velice těžké zařídit.“

Amys, stojící nedaleko, se usmála ještě víc. Teď velíš ty, Aviendho, jako by říkal ten úsměv. A strasti vůdcovství musíš snášet také ty.

Rand al’Thor, Drak Znovuzrozený, se odvrátil od Aviendhy a nechal ji a Ituraldeho jejich bitvě. On se měl zapojit do jiné.

Konečně nadešla pravá chvíle.

Dorazil na úpatí hory Šajol Ghúl. Nad ním se do úbočí hory nořila černá díra, jediná cesta, jak se dostat do Jámy smrti. Moirain, která si držela vlnící se šátek, jehož modré třásně vlály ve větru, u těla, se k němu připojila. „Pamatuj si. Toto není Vrt, toto není věznice Temného. Toto je pouze místo, kde je jeho dotek na světě nejsilnější. Tady to ovládá on.“

„Teď už se do takové či onaké míry dotýká celého světa,“ řekl Rand.

„A proto jeho dotek zde bude silnější.“

Rand přikývl a položil ruku na dýku, kterou nosil na opasku. „Žádné usměrňování, dokud na Temného nezaútočíme přímo. Pokud možno bych se vyhnul podobnému boji, jaký jsme svedli při očišťování. To, co přichází, si vyžádá všechnu mou sílu.“

Nyneiva přikývla. Na žlutých šatech, mnohem hezčích, než jaké by si kdy dovolila nosit v době, kdy žila v Dvouříčí, měla své angrialy a ter’angrialy \ podobě šperků. Teď, když neměla cop a vlasy jí sahaly stěží po ramena, mu připadala zvláštní. Vypadala nějak starší. Tak by to nemělo být. Cop byl v Dvouříčí symbolem věku a dospělosti. Proč by bez něj měla Nyneiva vypadat starší?

Tom přistoupil k Randovi a přimhouřenýma očima se zahleděl na diru ve skále. „Předpokládám, že já s várna nejdu.“

Moirain se na něj podívala a sevřela rty.

„Někdo bude muset hlídat vchod do jeskyně, ženo moje,“ řekl Tom. „Z té římsy támhle těsně vedle vchodu bude skvělý výhled na bojiště. Můžu sledovat bitvu dole a možná složit jednu či dvě dobré balady.“

Rand se usmál veselé jiskřičce v Tornových očích. Stáli na okraji samotného času, a Tom Merrilin se přesto dokázal usmát.

Nad nimi kroužily kolem vrcholku Šajol Ghúlu temné mraky. Temnota útočila na slunce, až zcela zakryté téměř zmizelo v naprostém zapomnění.

Randova vojska se zastavila a v hrůze zírala na oblohu, a dokonce i trolloci se zarazili, vrčeli a hulákali. Když se však slunce pomalu vymanilo ze svého zajetí, bitva v údolí pod ním znovu vypukla. Ohlašovalo jeho záměry, avšak dýka ho před očima Temného zakryje. Dá-li Světlo, budou se vůdci Stínu soustředit na bitvu a předpokládat, že Rand počká na její výsledek, než udeří.

„Teď?“ zeptala se Nyneiva s pohledem upřeným vzhůru na úzkou kamenitou stezku k jeskyni.

Rand přikývl a vedl je vpřed. Zatímco čtveřice šplhala stezkou vzhůru, bičoval je vítr, který se zvedl. Rand si záměrně vybral oděv, který měl. Jeho červený kabát, s vyšitými planými růžemi s dlouhými tmy na rukávech a zlatými volavkami na límci, byl stejný jako ten, který Moirain zařídila, aby dostal ve Fal Daře. Bílá košile se šněrováním vpředu byla vyrobená v Dvouříčí. Callandor na zádech, Lamanův meč na boku. Už to bylo dlouho, co se ho rozhodl si vzít, ale zdálo se mu to vhodné.

Vítr jím cloumal a hrozil ho z té výšky shodit. Přesto se Rand dál prodíral vpřed, šplhal do prudkého svahu a zatínal zuby bolestí v boku. Zdálo se, že čas tu hraje menší roli, a když Rand došel na rovinku před jeskyní, měl pocit, jako by kráčel celé dny. Obrátil se, jednu ruku položil na skálu v otevřeném chřtánu a zahleděl se přes údolí.

Jeho armáda v něm vypadala tak křehce, tak bezvýznamně. Bude schopná ho udržet dostatečně dlouho?

„Rande…“ řekla Nyneiva a vzala ho za ruku. „Možná by sis měl odpočinout.“

Pohlédl dolů a sledoval její pohled ke svému boku. Jeho zranění, to staré zranění, se znovu otevřelo. Cítil, že má v botě krev. Stékala mu z boku po noze, a když pohnul chodidlem, zanechal za sebou krvavý otisk.

Krev na kamenech…

Nyneiva zvedla ruku k ústům.

„Musí se to stát, Nyneivo,“ řekl Rand. „Nemůžeš to zastavit. Proroctví neříká nic o tom, že bych to měl přežít. Vždycky mi to připadalo zvláštní, tobě ne? Proč by mluvilo o krvi, ale ne o tom, co přijde pak?“ Zavrtěl hlavou a pak tasil Callandor. „Moirain, Nyneivo, propůjčíte mi svou sílu a propojíte se se mnou v kruhu?“

„Chceš, aby ho jedna z nás vedla,“ řekla Moirain váhavě, „abys to mohl bezpečně použít?“

„Nemám v plánu držet se v bezpečí,“ odpověděl Rand. „Kruh, prosím.“

Obě ženy si vyměnily pohled. Dokud bude kruh vést on, někdo jiný by mohl zaútočit a získat nad ním kontrolu. Ani jedné z nich se ten požadavek očividně nelíbil. Nebyl si jistý, jestli by ho mělo těšit, že spolu ty dvě začaly vycházet – možná by si místo toho měl začít dělat starosti, že se proti němu spolčí.

To vypadalo jako myšlenka z dob, kdy všechno bývalo prostší. Jednodušší časy. Křivě se usmál, ale věděl, že ten úsměv nedosáhl až k jeho očím. Moirain s Nyneivou mu poskytly sílu a on ji přijal. Tom Moirain políbil a pak se jejich trojice otočila, aby si prohlédla otvor před sebou. Vedl zpátky dolů k základům hory a ohnivé jámě, která byla místem, jež bylo na tomto světě nejblíž příbytku Temného.

Stíny navrátivšího se slunce zakalily ústí jeskyně kolem něj. Cloumal jím vítr a nohu mu hřála vlastní krev. Z téhle jámy nevyjdu živý, pomyslel si.

Už mu na tom nezáleželo. Jeho cílem nebylo přežít. Už nějaký čas ne.

Chtěl to udělat správně. Musel to udělat správně. Byl správný čas? Naplánoval si to dostatečně dobře?

NASTAL ČAS. UJMI SE SVÉHO ÚKOLU.

Hlas promluvil s nevyhnutelností zemětřesení a slova pronikla celým jeho tělem. Bylo to víc než jen zvuk ve vzduchu, mnohem víc, slova jako by byla pronesena z jedné duše do druhé. Moirain zalapala po dechu a vytřeštila oči.

Randa to nepřekvapilo. Už dřív ten hlas slyšel a uvědomil si, že ho očekával. Přinejmenším v to doufal.

„Děkuji,“ zašeptal Rand a pak vešel do říše Temného, zanechávaje za sebou krvavé stopy.