Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 11 Jenom další žoldnéř

„Uvědomuju si, že jsme v minulosti měly… neshody,“ řekla Adeloma Bastine, jedoucí vedle Egwain, když projížděly ležením. Adeloma byla štíhlá, vznosná žena; její šikmé oči a tmavé vlasy vypovídaly o saldejském původu. „Nechtěla bych, abys nás považovala za nepřátele.“

„Nepovažovala jsem,“ odvětila Egwain obezřetně, „a nepovažuji.“ Nezeptala se, co Adeloma myslí tím „nás“. Patřila k zeleným a Egwain už měla nějakou dobu podezření, že je jejich hlavní kapitán, což bylo jméno, kterým zelené označovaly hlavu svého adžah.

„To je dobře,“ pokračovala Adeloma. „Některé ženy z adžah si počínaly bláhové. Byly… informovány o svých chybách. Ty, které tak činily, už ti nebudou klást další odpor, matko. Cokoli se stalo, pohřběme to.“

„Pohřběme to,“ přikývla Egwain pobaveně. Teď, pomyslela si. Po tom všem se mě zelené snaží získat?

Nu, využije je. Obávala se, že její vztahy s nimi už nepůjdou napravit. Poté, co si za kronikářku vybrala Silvianu, mnohé z nich se rozhodly chovat se k ní jako k nepříteli. Egwain se doslechla šeptandu, že by si byla bývala vybrala červené adžah, navzdory tomu, že nejen měla strážce, ale dokonce se za něj provdala.

„Mohu-li se zeptat,“ řekla Egwain, „Jde o něco určitého, co zapříčinilo toto… překlenutí našich problémů?“

„Některé paličatě ignorují, cos vykonala během seančanského útoku, matko,“ řekla Adeloma. „Dokázalas, že máš duši válečníka. Generála. To je něco, co zelené adžah nesmí pominout. Vskutku, musíme to pojmout jako příklad. Tak jsme rozhodly a tak stanovily ty, které stojí v čele adžah.“ Adeloma pohlédla Egwain do očí a sklonila hlavu.

Význam byl jasný, Adeloma byla hlavou zeleného adžah. Vyslovit to přímo by bylo nepatřičné, ale poskytnout Egwain tuto informaci znamenalo prokázat jí značnou důvěra a úctu.

Kdybys skutečně byla pozvednuta z našeho adžah, říkalo to, věděla bys, kdo nás vede. Znala bys naše tajemství. Dávám ti je. Také v tom byl vděk. Egwain během seančanského úroku na Bílou věž zachránila Adelomě život.

Amyrlin nebyla součástí žádného adžah – a Egwain vlastně tuto ctnost vyjadřovala víc než kterákoli jiná amyrlin před ní, neboť ona nikdy k žádnému adžah nepatřila. Přesto jí to gesto dojalo. Děkovně položila Adelomě ruku na paži a pak jí dala svolení odejít.

Gawyn, Silviana a Leilwin jeli stranou, kam je Egwain poslala poté, co ji Adelorna požádala o rozhovor mezi čtyřma očima. Ta Seančanka… Egwain kolísala mezi touhou držet si ji poblíž, aby na ni mohla dohlížet, a poslat ji někam hodně, hodně daleko.

Leilwininy informace o Seančanech byly užitečné. Nakolik to Egwain dokázala posoudit, Leilwin jí říkala naprostou pravdu. Prozatím si ji Egwain držela u sebe – i kdyby jen proto, že ji často napadaly další otázky ohledně Seančanů. Leilwin se chovala spíš jako osobní stráž než jako vězeň. Jako by snad Egwain svěřila své bezpečí nějakému Seančanovi. Potřásla hlavou, projíždějíc mezi vojenskými stany a táborovými ohni. Ve většině stanů ani u ohňů nikdo nebyl, neboť Bryne nechal muže zaujmout bojovou formaci. Čekal, že trolloci do hodiny dorazí.

Egwain Brynea našla, jak si klidně uspořádává své mapy a papíry ve stanu poblíž středu tábora. Stála tam Yukiri se založenýma rukama. Egwain sesedla a vešla dovnitř.

Bryne prudce vzhlédl. „Matko!“ vykřikl a ona ztuhla.

Pohlédla dolů. V podlaze stanu byla díra a ona do ní málem šlápla.

Byl to průchod. Zdálo se, že se na druhé straně otevírá přímo do vzduchu a shora hledí na trollockou armádu, která přecházela kopce. V průběhu minulého týdne došlo k mnoha potyčkám, v nichž Egwainini lučištníci a jezdci zabíjeli trolloky, kteří ve velkém počtu směřovali k pahorkům a hranici s Arafelem.

Egwain nakoukla do průchodu v podlaze. Nacházel se vysoko, daleko mimo dostřel luků, ale z pohledu skrz a dolů na trolloky se jí zatočila hlava.

„Nejsem si jistá, jestli je to geniální,“ řekla Bryneovi, „nebo neuvěřitelně ztřeštěné.“

Bryne se usmál a obrátil zpět ke svým mapám. „Vítězství ve válce záleží na informacích, matko. Když uvidím, co přesně dělají – kde se nás snaží obklíčit a jak zapojují zálohy – můžu se připravit. Tohle je lepší než věž. Mělo mě to napadnout už dávno.“

„Stín má hrůzopány, kteří dokážou usměrňovat, generále,“ řekla Egwain. „Nakukování tímhle průchodem by mohlo skončit tím, že z tebe bude škvarek. O draghkarech nemluvě. Kdyby se tím pokusilo hejno prolétnout…“

„Draghkarové jsou zplozenci Stínu,“ řekl Bryne. „Bylo mi řečeno, že ti při cestě průchodem zemřou.“

„To je asi pravda,“ připustila Egwain, „ale měl bys tady hejno mrtvých draghkarů. A kromě toho usměrňovači stále mohou průchodem zaútočit.“

„Já to risknu. Nabízí se nám neuvěřitelná výhoda.“

„Přesto bych byla raději, kdyby průchodem nahlíželi zvědi,“ řekla Egwain, „a ne ty osobně. Ty jsi pro nás cenný zdroj. Jeden z nejcennějších. Rizikům se nelze vyhnout, ale snaž se je prosím co nejvíc omezit.“

„Ano, matko,“ řekl.

Prohlédla si tkaniva a pak se podívala na Yukiri.

„Nabídla jsem se jako dobrovolník, matko,“ řekla Yukiri dřív, než se Egwain stačila zeptat, jak to, že přísedící skončila u tak prostého úkolu. „Obrátil se na nás a chtěl vědět, zda je vytvoření takovéhoto průchodu – vodorovného, místo svislého – možné. Říkala jsem si, že je to zajímavý hlavolam.“

Nepřekvapilo ji, že se obrátil na šedé. Stále víc mezi nimi převládal názor, že tak jako se žluté zaměřují na léčebná tkaniva a zelené na bojová, šedé by se měly zvlášť zajímat o tkaniva pro cestování. Zdálo se, že cestování považují za část své práce prostředníků a vyslanců.

„Můžeš mi ukázat naše linie?“ zeptala se Egwain.

„Jistě, matko,“ odvětila Yukiri a průchod zavřela. Otevřela jiný a umožnila Egwain shlédnout dolů na bojové linie její armády, které se formovaly v obranném postavení na pahorcích.

Toto bylo účinnější než mapy. Žádná mapa nedokázala dokonale postihnout podobu země a způsob, jakým se přesouvají jednotky. Egwain si připadala, jako by hleděla na přesnou miniaturní kopii krajiny.

Náhle se jí zmocnila závrať. Stála na kraji otvoru desítky sáhů nad zemí. Zatočila se jí hlava, couvla a zhluboka se nadechla.

„Musíte kolem té věci natáhnout provaz,“ řekla Egwain. „Někdo by mohl vstoupit přímo do ní.“ Nebo se tam zřítit po hlavě, když se dívá dolů…

Bryne zabručel. „Poslal jsem Siuan, aby něco takového sehnala.“ zaváhal. „Moc se jí ale nelíbilo, že si z ní dělám poslíčka, takže možná dorazí s něčím, co k ničemu nebude.“

„Stále o tom přemýšlím,“ řekla Yukiri. „Nemělo by být možné nějak vytvořit takový průchod, kterým by ale pronikalo pouze světlo? Něco jako okno. Mohla bys na tom stát a dívat se dolů bez obav, že propadneš. Se správnými tkanivy bys mohla být schopná udělat průchod tak, aby byl z druhé strany neviditelný…“

Stát na tom? Světlo. Ty ses musela zbláznit.

„Urozený pane Bryne,“ řekla Egwain, „tvoje bitevní linie vypadají spolehlivě.“

„Děkuji ti, matko.“

„Ale také mají nedostatek.“

Bryne zvedl hlavu. Někteří muži by to mohli pojmout jako výzvu, ale on ne. Možná to bylo tou zkušeností v jednání s Morgasou. „Jak to?“

„Zformovals jednotky jako obvykle,“ řekla Egwain. „Lučištníci vpředu a na kopcích, aby zpomalili postup nepřítele, těžká jízda, která má zaútočit a udeřit a pak se stáhnout. Píky, aby udržely frontu, lehkou jízdu, aby chránila křídla a zabránila tomu, aby nás nepřítel obklíčil.“

„Nejspolehlivější bitevní strategie jsou často ty prověřené časem,“ řekl Bryne. „Možná máme velkou armádu, se všemi těmi Dračími spřísahanci, ale pořád jsme v menšině. Nemůžeme být výbojnější, než jak jsem to navrhl.“

„Ano, můžeme,“ řekla Egwain klidně. Pohlédla mu do očí. „Tohle se nepodobá žádné bitvě, v níž jsi kdy bojoval, a tvé vojsko není jako žádné jiné, kterému jsi kdy velel, generále. Máš velkou výhodu, kterou nebereš v úvahu.“

„Máš na mysli Aes Sedai?“

To zatraceně mám, potvrdila v duchu. Světlo, tráví příliš mnoho času ve společnosti Elain.

„Já jsem vás vzal v úvahu, matko,“ řekl Bryne. „Měl jsem v plánu Aes Sedai využít jako zálohu, která by podpořila ustupující vojáky při střídání jednotek.“

„Promiň, urozený pane Bryne,“ odvětila Egwain. „Naplánovals to moudře a jistě by tak bylo možné část Aes Sedai využít. Nicméně Bílá věž se po tisíce let nepřipravovala a necvičila, aby Poslední bitvu proseděla jako záloha.“

Bryne přikývl a vytáhl ze spodku své hromady několik papírů. „Zvažoval jsem jiné, víc… dynamické možnosti, ale nechtěl jsem překročit svou autoritu.“ Podal jí dokumenty.

Egwain je přelétla s pozvednutým obočím. Pak se usmála.

Mat si nevzpomínal, že by v Ebú Daru bývalo tolik cikánů. Vozy pomalované zářivými barvami rostly jako pestrobarevné houby na jinak šedivém poli. Stálo jich tu tolik, že by z nich mohlo být zatracené město. Cikánské město? To by bylo jako… jako aielské město. Přesně tak špatné.

Mat klusal na Okovi po cestě. Aielské město samozřejmě existovalo. Možná jednou vznikne i cikánské. Vykoupí všechny barevné látky a všichni ostatní na světě budou muset chodit v hnědé. Ve městě nebude docházet k žádným rvačkám, takže bude naprosto nudné, ale taky na třicet lig kolem nebude jediný zatracený děravý hrnec!

Mat se usmál a poplácal Oka. Co nejlépe zamaskoval své ašandarei, aby vypadalo jako hůl, přivázaná z boku na koni. Jeho klobouk byl schovaný uvnitř rance, který visel na sedlových brašnách, společně se všemi jeho pěknými kabáty. Z toho, který měl na sobě, serval krajky. Byla to škoda, ale nechtěl, aby ho poznali.

Hlavu měl z boku omotanou hrubým obvazem, zakrývajícím jeho chybějící oko. Když se blížil k Daleirské bráně, zařadil se do řady dalších lidí, kteří čekali na povolení ke vstupu. Měl by vypadat jako každý jiný zraněný žoldnéř, který přijíždí do města, hledá přístřeší a snad práci.

Úmyslně se v sedle sesunul. Drž hlavu dole; dobrá rada na bojišti – a když vstupujete do města, kde vás lidé znají. Tady nemohl být Matrim Cauthon. Matrim Cauthon nechal královnu tohoto města svázanou a pak ji zamordovali. Mnozí z té vraždy budou podezírat jeho. Světlo, on sám by se z té vraždy podezíral. Beslan ho teď bude nenávidět a nedalo se odhadnout, co k němu bude po tak dlouhém odloučení cítit Tuon.

Ano, nejlepší bude sklopit hlavu a být zticha. Opatrně si to místo osahá. Tedy pokud se někdy dostane na řadu, zatraceně. Kdo kdy slyšel o tom, aby lidi stáli na vstup do města frontu?

Konečně byl u brány. Znuděný voják měl tvář jako starou lopatu – napůl zamazanou a nejlepší by bylo ji zavřít někam do kůlny. Přejel Mata pohledem.

„Složil jsi přísahy, poutníku?“ zeptal se strážný seančanskou línou řečí. Na druhé straně brány jiný voják mávnutím ruky přivolal dalšího člověka na řadě.

„To vskutku ano,“ řekl Mat. „Přísahy velké Seančanské říši i samotné císařovně, kéž žije věčně. Jsem jenom chudý potulný žoldnéř, kdysi služebník rodu Haaků, urozené rodiny v Murandy. Před dvěma lety mě banditi v Tvínském lese připravili o oko, když jsem chránil malé dítě, co jsem našel v lese. Vychovával jsem ji jako vlastní, ale…“

Voják ho mávnutím ruky poslal dál. Ten chlapík nevypadal, že poslouchá. Mat zvažoval, že tady z principu zůstane trčet. Proč by vojáci nutili lidi čekat v tak dlouhé řadě a dávali jim čas vymyslet si nějakou krycí historku, když si ji pak ani neposlechnou? To člověka mohlo urazit. Ovšem ne Matrima Cauthona, který byl vždycky veselý a nikdy se neurážel. Ale někoho jiného určitě ano.

Ovládl rozmrzelost a jel dál. Teď jenom musí najít cestu do správné hospody. Skoda, že ta, která patřívala Setalle, už není. Ta byla…

Mat v sedle ztuhl, přestože Oko dál rozvážně kráčel vpřed. Mat se právě podíval na druhého strážného u brány. Byl to Petra, silák z cirkusu Valana Luky!

Mat se otočil na druhou stranu a znovu se sesunul v sedle a pak znovu rychle střelil pohledem přes rameno. Vážně to byl Petra. Ty dlouhé paže a krk jako pařez si nebylo možné splést. Petra nebyl vysoký, ale byl tak široký, že by se v jeho stínu mohla schovat celá armáda. Co dělá zpátky v Ebú Daru? Proč má na sobě seančanskou uniformu? Mat si s ním málem zašel promluvit, protože byli vždycky kamarádi, ale ta seančanská uniforma ho přiměla si to rozmyslet.

Nu, alespoň se ho stále drželo štěstí. Kdyby ho poslali k Petrovi místo ke strážnému, u nějž nakonec skončil, Petra by ho určitě poslal. Mat vydechl a pak sesedl, aby Oka vedl. Město bylo přecpané lidmi a on nechtěl, aby kůň někoho srazil. Kromě toho byl Oko naložený dost na to, aby vypadal jako soumar – pokud dotyčný o koních nic nevěděl – a pěšky nebude Mat tak nápadný.

Možná by měl s pátráním po hospodě začít v Rahadu. V Rahadu se vždycky daly zjistit nejnovější drby, stejně jako najít hra v kostky. Také to bylo místo, kde bylo nejjednodušší dostat nožem do břicha, a to už v Ebú Daru něco znamenalo. V Rahadu bylo stejně pravděpodobné, že lidi tasí nože a začnou zabíjet, jako že se s vámi ráno pozdraví.

Nevydal se do Rahadu. Teď to tam vypadalo jinak. Před ním tábořili vojáci. Celé generace vládců Ebú Daru dovolily, aby se Rahad v klidu rozkládal, ale Seančané tomu nebyli nakloněni.

Mat jim přál štěstí. Rahad zatím odrazil každou invazi. Světlo. Rand se měl prostě schovat tam, místo aby šel bojovat v Poslední bitvě. Trolloci a temní druzi by si pro něj přišli a v Rahadu by všichni skončili v bezvědomí v uličce s vyprázdněnými kapsami a botami prodanými za pár měďáků. Mat zahlédl Randa, jak se holí, ale obraz zahnal.

Protlačil se po přeplněném mostě přes kanál a dával dobrý pozor na sedlové brašny, ale zatím se o ně nepokusil jediný zlodějíček. Vzhledem k seančanským hlídkám na každém rohu chápal proč. Když míjel muže, který vykřikoval dnešní novinky a naznačoval, že za pár drobných dodá zajímavé drby, přistihl se Mat, že se usmívá. Překvapilo ho, jak povědomě, dokonce příjemně na něj město působilo. Kdysi se mu tady líbilo. Přestože si matně vzpomínal, jak reptá, že chce být někde jinde – nejspíš těsně poté, co na něj spadla ta zeď, protože Matrim Cauthon často nereptá – nyní si uvědomoval, že doba strávená v Ebú Daru patřila k nej lepším v jeho životě. Ve městě byla spousta míst, kde si zahrát karty nebo kostky.

Tylin. Zatracenej popel, to byla ale zábavná hra. Vždycky ho přelstila, pořád znovu a znovu. Kéž mu Světlo sešle hodně žen, které to dokáží, i když ne rychle po sobě a vždycky v situaci, kdy ví, kde jsou zadní vrátka. Tuon byla jednou z nich. Když se nad tím zamyslí, pravděpodobně už nikdy nebude potřebovat jinou. Ta byla na jednoho chlapa až dost. Mat se usmál a poplácal Oka po krku. Kůň mu na oplátku foukl na ten jeho.

Kupodivu si tady připadal víc doma než v Dvouříčí. Ano, Ebúdarci byli popudliví, ale všichni lidé mají svoje manýry. Když o tom tak Mat přemýšlel, nikdy vlastně nepotkal lidi, kteří by kvůli tomu či onomu nebyli popudliví. Hraničáři byli matoucí stejně jako Aielové – o tom nebylo sporu. Cairhieňané a jejich podivné hry, Tairenové se svými směšnými hierarchiemi, Seančané a jejich… seančanovitost.

Tak to prostě bylo. Všichni mimo Dvouříčí, a do menší míry Andoru, byli zatraceně šílení. Člověk na to prostě jen musel být připravený.

Kráčel dál a dával si pozor, aby se choval zdvořile, jinak by mohl skončit s nožem v břiše. Ve vzduchu se vznášela vůně sladkého pečivá a štěbetání davu mu v uších znělo jako tlumený řev. Ebúdarci pořád nosili ty své barevné šaty – možná proto sem cikáni přišli, přitahovaly je jasné barvy, stejně jako vojáky přitahuje večeře – a ebúdarské ženy těsné šněrovačky, které štědře ukazovaly ňadra, ne snad že by se Mat díval! Pod sukněmi nosily pestrobarevné spodničky a přední nebo boční část sukní si připínaly nahoře, aby spodničky vystavily na odiv. To mu nikdy nedávalo smysl. Proč si ty barevné části oblékat naspod? A když už, proč si dávat takovou námahu s jejich zakrytím a pak se procházet s vyhrnutou sukní?

Muži nosili dlouhé vesty ve stejně pestrých barvách, nejspíš proto, aby zamaskovali krvavé skvrny, když je někdo bodne. Nemá cenu zahodit dobrou vestu jen proto, že chlapíka, který ji nosil, zapíchli, protože se zeptal na počasí. I když… jak Mat pokračoval v cestě, narážel na méně soubojů, než čekal. V této části města nikdy nebývaly tak běžné jako v Rahadu, ale občas býval sotva schopen udělat dva kroky, aniž by míjel dvojici mužů s tasenými noži. Dnes však neviděl ani jediného.

Někteří Ebúdarci – často jste je poznali podle olivově zbarvené kůže – se předváděli v seančanských šatech. Všichni se chovali velice zdvořile. Tak zdvořile jako šestiletý kluk, který se právě doslechl, že máte v kuchyni čerstvě upečený jablkový koláč.

Město bylo stejné, ale zároveň jiné. Měl z něho nepatrně jiný pocit. A nebylo to jen tím, že v přístavu už nekotvily žádné lodě Mořského národa. Očividně šlo o Seančany. Od té doby, co odešel, určovali pravidla. Jaká?

Mat zavedl Oka do stáje, která se mu zdála dostatečně slušná. Rychlá obhlídka koní mu to potvrdila; starali se o zvířata dobře a mnohá z nich byla ušlechtilá. Nejlepší bylo svěřit zvíře stáji s ušlechtilými koňmi, byť vás to přišlo trochu dráž.

Nechal Oka tady, vzal si svůj ranec a stále zabalené ašandarei používal jako hůl. Vybrat si správnou hospodu bylo stejně těžké, jako vybrat si dobré víno. Chtělo to nějakou starou, ale ne rozpadající se. Čistou, ale ne příliš – mít hostinec bez poskvrnky znamenalo, že do něj nikdy nikdo skutečně nechodí. Mat nesnášel místa, kde lidé tiše posedávali a popíjeli čaj a chodili tam především proto, aby se dali vidět.

Ne, dobrá hospoda byla stará a ošoupaná jako dobré boty. Také byla odolná, zase jako dobré boty. Pokud pivo nechutnalo jako dobré boty, měli jste vyhráno. Nejlepší místa, kde získat informace, stála v Rahadu, ale na to, aby tam zašel, byl oblečený příliš vybraně a nechtěl se zaplést do toho, co tam Seančané provádějí.

Strčil hlavu do hostince jménem Zimní květ a okamžitě se obrátil a odešel. Smrtonosná garda v uniformách. Nechtěl sebeméně riskovat, že by narazil na Furyka Karedeho. Další hostinec byl příliš dobře osvětlený, další příliš temný. Po asi hodinovém pátrání – a nenarazil přitom na jediný souboj – si už začínal zoufat, jestli vůbec kdy najde to správné místo. Pak zaslechl kostky, rachotící v pohárku.

Nejdřív nadskočil, protože si myslel, že to jsou ty proklaté kostky v jeho hlavě. Naštěstí to byly jen obyčejné kostky. Požehnané, nádherné kostky. Vzápětí se zvuk vytratil, když ho vítr odnesl zástupem lidí na ulici. S rukou na měšci a s rancem přehozeným přes rameno se prodíral davem a mumlal omluvy. V nedaleké uličce zahlédl na zdi vývěsní štít.

Přistoupil blíž a přečetl si slova „Celoroční pitka“, vyvedená na něm v mědi. Na štítu byl obrázek tleskajících lidí a z hospody se neslo rachocení kostek a mísilo se s vůní vína a piva. Mat vešel dovnitř. Těsně za dveřmi stál Seančan s kulatým obličejem a mečem na opasku a nenuceně se opíral o zeď. Upřel na Mata nedůvěřivý pohled. Nu, Mat nikdy nepotkal vyhazovače, který se takto nedíval na každého chlapa, který vešel dovnitř. Mat zvedl ruku, aby se na pozdrav dotkl klobouku, ale samozřejmě ho neměl. Zatracenej popel. Někdy si bez něj připadal jako nahý.

„Jame!“ zavolala nějaká žena od baru. „Nemračíš se zase na kunčofty, že ne?“

„Jenom na ty, co si to zasloužej, Kathano,“ zavolal muž zpátky se seančanskou rozmazanou výslovností. „Jsem si jistej, že tenhle ano.“

„Jsem jenom prostý pocestný,“ řekl Mat, „který si chce zahrát kostky a napít se vína. Nic víc. Rozhodně nechci žádný trable.“

„A proto nosíš kopí?“ zeptal se Jame. „Takhle omotaný?“

„No tak, přestaň s tím,“ řekla žena jménem Kathana. Prošla nálevnou, popadla Mata za rukáv kabátu a táhla ho k baru. Byla malá, tmavovlasá a se světlou pletí. Nebyla o tolik starší než on, ale působila nepopiratelně mateřsky. „Nevšímej si ho. Jenom nedělej potíže a nebude tě nucenej probodnout, zabít nebo něco mezi tím.“

Posadila Mata na stoličku u baru a začala se otáčet za barovým pultem. V šenku bylo šero, ale působilo přátelsky. Na jedné straně hráli lidé v kostky tím dobrým způsobem. Tím, při kterém se lidé smáli nebo poplácávali po zádech kamaráda, který právě prohrál, ale nebral to ve zlém. Neviděl žádné uštvané oči, jaké mívají lidé, co hrají o poslední drobné.

„Potřebuješ se najíst,“ prohlásila Kathana. „Vypadáš jako chlap, který už týden nejedl nic pořádného. Jaks přišel o to oko?“

„Pracoval jsem ve stráži urozenýho pána v Murandy,“ řekl Mat. „Přišel jsem o něj při přepadení.“

„To je skvělá lež,“ odvětila Kathana a hodila před něj plný talíř plátků vepřového a šťávy. „Lepší než většina jiných. Takys to řekl pěkně zpříma. Skoro ti věřím. Jame, chceš se najíst?“

„Musím hlídat dveře!“ zavolal zpátky.

„Světlo, chlape. Čekáš, že si je někdo odnese? Pojď sem.“

Jame bručel, ale přišel k baru a usadil se na stoličce vedle Mata. Kathana před něj postavila korbel piva a on si ho s pohledem upřeným před sebe zvedl ke rtům. „Dávám si na tebe bacha,“ zamumlal k Matoví.

Mat si nebyl jistý, jestli je to pro něj ta správná hospoda, ale stejně tak si nebyl jistý, jestli se mu odtud podaří uniknout s hlavou na krku, pokud nesní jídlo, jak mu žena nakázala. Ochutnal; bylo dost dobré. Žena zatím přešla k jednomu ze stolů, hrozila prstem muži, který tam seděl, a dávala mu kázání. Vypadala jako ten typ, co by napomenul i strom, že vyrostl na špatném místě.

Tahle ženská, pomyslel si Mat, se nikdy nesmí ocitnout ve stejné místnosti s Nyneivou. Přinejmenším ne, pokud budu v doslechu.

Kathana přiběhla zpátky. Na korku nosila svatební nůž, ačkoli Mat zíral jen pár vteřin, protože je ženatý muž. Sukni měla na boku vyhrnutou tak, jak to prosté ebúdarské ženy nosily. Když se vrátila k baru a připravovala talíř s jídlem pro Jameho, Mat si všiml, že muže s láskou pozoruje, a dovolil si hádat. „Už jste svoji dlouho?“ zeptal se.

Jame si ho změřil. „Ne,“ odpověděl nakonec. „Nejsem na týhle straně oceánu dlouho.“

„No, to asi dává smysl,“ řekl Mat a napil se piva, které před něj postavila. Nebylo špatné, když vzal v úvahu, jak příšerně většina věcí v poslední době chutnala. Tohle bylo jen trochu hrozné.

Kathana vyrazila k mužům, co hráli v kostky, a naléhala, aby se pořádně najedli, protože jsou bledí. Byl zázrak, že tenhle chlapík Jame nevážil za dva koně. Nicméně ráda mluvila, takže by z ní snad mohl vypáčit potřebné informace.

„Zdá se mi, že už se tu nekoná tolik soubojů co dřív,“ oslovil ji Mat, když procházela kolem.

„To proto, že tu vládnou Seančani,“ řekla Kathana. „Nová císařovna, kéž žije věčně. Nezakázala souboje úplně a je zatraceně dobře, že ne. Ebúdarci se nevzbouří kvůli něčemu tak nepodstatnýmu, jako že je dobyli, ale seber nám naše souboje… a pak něco uvidíš. Každopádně teď musí na souboje dohlížet vládní úředník. Nemůžeš svést souboj, dokud neodpovíš na stovku různejch otázek a nezaplatíš poplatek. Vzalo to tomu všechnu šťávu.“

„Zachraňuje to životy,“ řekl Jame. „Muži se pořád můžou vzájemně zapíchnout, když vážně chtějí. Prostě si jenom dopřejou čas na vychladnutí a přemýšlení.“

„Souboje nejsou o přemýšlení,“ řekla Kathana. „Ale asi to znamená, že si nemusím dělat starosti, že mi tu tvoji hezkou tvářičku pořežou někde na ulici.“

Jame si odfrkl a položil ruku na meč. Mat si poprvé všiml, že na jílci jsou volavky -přestože neviděl, jestli na čepeli také. Než Mat stačil položit další otázku, Kathana odkráčela a začala vřískat na nějaké chlapíky, co rozlili pivo po stole. Nevypadala jako někdo, kdo vydrží dlouho na jednom místě.

„Jaké je počasí na severu?“ zeptal se Jame s očima stále upřenýma před sebe.

„Bezútěšný,“ odvětil Mat po pravdě. „Jako všude.“

„Lidi říkají, že je to Poslední bitva.“

„To je.“

Jame zabručel. „Pokud jo, není to nejlepší doba do toho tahat politiku, nemyslíš?“

„To máš teda zatraceně pravdu,“ řekl Mat. „Lidi musejí přestat hrát hry a musí se kouknout na oblohu.“

Jame ho pozoroval. „To je pravda. Měl bys poslouchat, co říkáš.“

Světlo, uvědomil si Mat. On si určitě myslí, že jsem nějaký špeh. „O tom nerozhoduju já,“ řekl Mat. „Občas lidi poslouchají jenom to, co chtějí slyšet.“ Spolkl další sousto masa, které chutnalo tak dobře, jak se dalo čekat. V dnešní době se najíst bylo stejné jako jít na tancovačku, kde jsou jenom škaredé holky. Toto nicméně patřilo k těm lepším z těch špatných, které v poslední době ke své smůle jedl.

„Moudrý muž by mohl pochopit, co je pravda,“ řekl Jame.

„Nejdřív musíš pravdu najít,“ odpověděl Mat. „Je to těžší, než si většina lidí myslí.“

Vzadu za nimi Kathana, která pospíchala kolem, posměšně zafuněla. „‚Pravda’ je něco, o čem chlapi diskutujou v hospodě, když jsou tak namol, že si ani nepamatujou vlastní jména. To znamená, že není v dobré společnosti. Moc bych na ni nesázela, poutníku.“

„Jmenuju se Mandevwin,“ řekl Mat.

„To určitě,“ prohlásila Kathana. Pak ho přejela pohledem. „Už ti někdo někdy řekl, že bys měl nosit klobouk? Pěkně by se hodil k tomu vypíchnutýmu oku.“

„Vážně?“ řekl Mat suše. „Kromě toho, že nutíš chlapy do jídla, taky dáváš rady o módě?“

Utěrkou ho plácla zezadu do hlavy. „Sněz to jídlo.“

„Podívej, kamaráde,“ řekl Jame a obrátil se k němu. „Vím, co jsi zač, a proč jseš tady. Ten falešnej obvaz na oku mě neoblbne. V rukávech máš vrhací nože a dalších šest jsem jich napočítal na opasku. Nikdy jsem nepotkal jednookýho chlapa, kterýho muška by stála za vyschlou fazoli. Ona není tak snadnej cíl, jak si vy cizáci myslíte. Nikdy se nedostaneš ani do paláce, natož přes její tělesnou stráž. Běž si místo toho sehnat nějakou počestnou práci.“

Mat na muže zůstal zírat s otevřenou pusou. On si myslí, že je Mat úkladný vrah? Mat zvedl ruku, odtáhl obvaz a odhalil důlek, v němž bývalo oko.

Tentokrát zíral Jame.

„Po Tuon,“ řekl Mat klidně, Jdou nájemní vrazi?“

„Takhle její jméno nepoužívej,“ řekla Kathana a znovu se po něm ohnala utěrkou.

Mat bez ohlížení zvedl ruku vedle hlavy a růžek utěrky chytil. Jediným okem hleděl do těch Jameho a neuhýbal.

„Po Tuon,“ zopakoval klidně, Jdou nájemní vrazi?“

Jame přikývl. „Většinou cizinci, kteří nevědí, jak to správně chodí. Několik jich prošlo touhle hospodou. Jenom jeden přiznal, proč tu je. Postaral jsem se o to, aby se při souboji prašná zem napila jeho krve.“

„Pak tě považuju za přítele,“ řekl Mat a vstal. Sáhl do svého rance, vytáhl odtamtud klobouk a nasadil si ho na hlavu. „Kdo za tím je? Kdo je sem přitáhl a vypsal na její hlavu odměnu?“

Kathana, stojící nedaleko, si jeho klobouk prohlédla a spokojeně přikývla. Pak se zarazila a přimhouřenýma očima si prohlédla jeho tvář.

„Není to tak Jak si myslíš,“ řekl Jame. „On si nenajímá nejlepší zabijáky. Jsou to cizinci, takže nemají uspět.“

„Je mi fuk, jak zatraceně dobrou šanci mají,“ prohlásil Mat. „Kdo je najímá?“

„Je příliš důležitý, než abys…“

„Kdo?“ zeptal se Mat tiše.

„Generál Lunal Galgan,“ řekl Jame. „Velitel seančanských vojsk. Já se v tobě nevyznám, kamaráde. Jsi vrah, nebo tady vrahy honíš?“

„Nejsem žádnej zatracenej vrah,“ řekl Mat, stáhl si krempu klobouku níž, vstal a vzal si ranec. „Nikdy nazabiju chlapa, který si o to neříká — neříká si o to tak hlasitým vřískáním a řevem, že dospěju k tomu, že by bylo nezdvořilý mu nevyhovět. Jestli tě probodnu, kamaráde, budeš vědět, že se to blíží, a taky proč. To ti slibuju.“

„Jame,“ zasykla Kathana. „To je on.“

„Kdo zas?“ zeptal se Jame, když se Mat protáhl kolem a přehodil si zakryté ašandarei přes rameno.

„Ten, co ho hledá garda!“ řekla Kathana. Podívala se na Mata. „Světlo! Všichni vojáci v Ebú Daru dostali rozkaz dávat pozor na tvůj obličej. Jak se ti podařilo projít městskou bránou?“

„Se štěstím,“ řekl Mat a vyšel do uličky.

„Na co čekáš?“ zeptala se Moirain.

Rand se k ní otočil. Stáli v Lanově velitelském stanu v Šajnaru. Cítil pach hořících polí, které Lanovy a Agelmarovy jednotky spálily, když ustupovaly od Sedla.

Pálili zemi, kterou by raději bránili. Zoufalá, ale dobrá taktika. Byl to ten druh krajní taktiky, který Luis Therin a jeho lidé ve věku pověstí váhali použít, přinejmenším zpočátku. Tvrdě za to tehdy zaplatili.

Hraničáři nebyli tak nesmělí.

„Proč jsme tady?“ naléhala dál Moirain a přistoupila k němu. Jeho Děvy střežily stan zevnitř; bylo lepší, aby se nepřítel nedozvěděl, že tady Rand je. „Teď bys měl být u Šajol Ghúlu. To je tvůj osud, Rande al’Thore. Ne tyhle menší bitvy.“

„Umírají tady moji přátelé.“

„Myslela jsem, že takové slabosti máš už za sebou.“

„Soucit není slabost.“

„Skutečně?“ zeptala se. „A když svého nepřítele ze soucitu ušetříš a on tě pak zabije? Co pak, Rande al’Thore?“

Na to neměl odpověď.

„Nemůžeš riskovat vlastní život,“ řekla Moirain. „A bez ohledu na to, jestli souhlasíš s tím, že samotný soucit může být slabost, chovat se kvůli němu hloupě rozhodně je.“

Často přemýšlel o chvíli, kdy Moirain ztratil. Její smrt pro něj byla utrpením a stále si vychutnával její návrat. Občas však zapomínal, jak… tvrdošíjná dokáže být.

„Vytáhnu proti Temnému, až přijde správná chvíle,“ řekl Rand, „ale dřív ne. Musí si myslet, že jsem s armádou, že čekám, až získáme víc území, než na něj zaútočím. Musíme jeho velitele nalákat, aby se s vojáky vydali na jih, jinak budeme u Šajol Ghúlu přemoženi, jakmile vstoupím dovnitř.“

„Na tom nebude záležet,“ řekla Moirain. „Postavíš se mu a to bude rozhodující okamžik. Všechno směřuje k té chvíli, Draku Znovuzrozený. Všechna vlákna vzoru jsou setkána kolem vašeho střetu a otáčení kola tě k němu táhne. Nepopírej, že to cítíš.“

„Cítím.“

„Tak běž.“

„Ještě ne.“

Zhluboka se nadechla. „Jsi stejný paličák jako vždycky.“

„A to je dobře,“ řekl Rand. „To tvrdohlavost mě dostala až sem.“ Chvilku váhal a pak zalovil v kapse. Vytáhl něco zářivě stříbrného – tarvalonskou marku. „Na,“ řekl a podal ji Moirain. „Schovával jsem to.“

Sevřela rty. „To nemůže být…“

„Ta stejná? Ne. Obávám se, že ta se dávno ztratila. Tuhle jsem u sebe nosil jako památku a skoro jsem si ani neuvědomoval, co dělám.“

Vzala si minci a obracela ji v prstech. Stále si ji ještě prohlížela, když se Děvy ostražitě zadívaly ke vchodu do stanu. Vzápětí ho Lan rozhrnul a vešel dovnitř se dvěma Malkiery po boku. S těmi zachmuřenými výrazy a drsnými tvářemi by mohli být bratři.

Rand k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno. Muž nevypadal unaveně – kámen nemohl vypadat unaveně – ale vypadal opotřebovaně. Rand ten pocit chápal.

Lan na něj kývl a pak se podíval na Moirain. „Hádali jste se?“

Moirain schovala marku a její tvář získala bezvýrazný vzhled. Rand nevěděl, jak má rozumět vztahu těch dvou od chvíle, kdy se Moirain vrátila. Chovali se k sobě slušně, ale zela mezi nimi propast, kterou nečekal.

„Měl bys Moirain poslechnout,“ řekl Lan a znovu se obrátil k Randovi. „Připravovala se na tuto chvílí déle, než jsi naživu. Nech se od ní vést.“

„Chce, abych z tohohle bojiště odešel,“ řekl Rand, „a okamžitě zaútočil na Šajol Ghúl, místo abych se pokusil bojovat s těmi usměrňovači a vy mohli znovu získat Sedlo.“

Lan zaváhal. „Tak bys možná měl udělat, co ona…“

„Ne,“ řekl Rand. „Vaše současná pozice je zoufalá, kamaráde. Můžu něco udělat, tak to udělám. Pokud se nám ty hrůzopány nepodaří zastavit, budete ustupovat až k Tar Valonu.“

„Slyšel jsem, cos udělal v Maradonu,“ řekl Lan. „Já neodmítnu zázrak, pokud je nějaký odhodlaný si nás najít.“

„Maradon byla chyba,“ prohlásila Moirain stručně. „Nemůžeš si dovolit se odhalit, Rande.“

„Taky si nemůžu dovolit to neudělat. Nebudu jenom sedět na zadku a dívat se, jak lidé umírají! Ne když je můžu ochránit.“

„Hraničáři nepotřebují ochranu,“ řekl Lan.

„Ne,“ odvětil Rand, „ale nepoznal jsem nikoho, kdo by odmítl meč, nabídnutý v čase nouze.“

Lan mu pohlédl do očí a pak přikývl. „Udělej, co můžeš.“

Ran kývl na dvě Děvy, které mu gesto oplatily.

„Ovčáku,“ řekl Lan.

Rand zvedl obočí.

Lan ho pozdravil rukou zkříženou přes hruď a sklonil hlavu.

Rand na něj také kývl. „Támhle na zemi je něco pro tebe, Dai Šane.“

Lan svraštil čelo a přešel k hromádce pokrývek. Ve stanu nebyly stolky. Lan poklekl a zvedl zářivou stříbrnou korunu – tenkou, přesto však silnou. „Koruna Malkieru,“ zašeptal. „Ta se ztratila!“

„Moji kováři dělali podle starých nákresů, co mohli,“ řekl Rand. „Ta druhá je pro Nyneivu; myslím, že jí bude slušet. Tys byl vždycky král, příteli. Elain mě učila, jak vládnout, ale ty… tys mě naučil, jak se věcem postavit. Děkuju ti.“ Obrátil se k Moirain. „Postarej se, ať je tu při mém návratu volné místo.“

Rand uchopil jedinou sílu a otevřel průchod. Nechal za sebou klečícího Lana s korunou v ruce a následoval své Děvy na černé pole. Pod nohama mu křupala spálená stébla a ve vzduchu se vinul kouř.

Děvy si okamžitě našly úkryt v mělké prohlubni na poli, schoulily se na zčernalou zem a připravovaly se přečkat bouři.

Protože jedna rozhodně přicházela. Před Randem se v obrovském množství rojili trolloci a šťourali do země a zbytků statků. Nedaleko se hnala řeka Mora; toto byla první obdělávaná půda na jih od Tarwinova sedla. Lanoví vojáci ji spálili, když se připravovali k ústupu po proudu řeky před postupujícími trolloky.

Těch stvůr zde byly desítky tisíc. Možná víc. Rand zvedl paže, zaťal pěst a zhluboka se nadechl. Ve váčku na opasku měl známý předmět. Malého tlouštíka s mečem, angrial, který nedávno nalezl u Dumajských studní. Vrátil se, aby se tam ještě jednou rozhlédl, a našel ho pohřbený v bahně. U Maradonu se mu hodil. Nikdo nevěděl, že ho má. To bylo důležité.

Tady však nebude předvádět jen nějaké triky. Trolloci křičeli a kolem Randa se zvedl vítr. To nebyl výsledek usměrňování, ještě ne.

Byl to Rand. To, že je tady. Že mu čelí.

Když do sebe různě směřující proudy vody narážely, moře se čeřilo. Vítr sílil, když se mísil horký a studený vzduch. A kde se Světlo postavilo Stínu… zuřily bouře. Rand vykřikl a dovolil své podstatě vzedmout bouři. Temný zatlačil na zemi a snažil se bouři zadusit. Vzor potřeboval vyrovnání. Potřeboval rovnováhu.

Potřeboval Draka.

Vítr zesílil, vzduchem létaly blesky, černý prach a spálená stébla se rozlétly do vzduchu a kroužily v obrovském víru. Myrddraalové přinutili trolloky, aby na něj zaútočili, a Rand konečně usměrnil; netvoři útočili proti větru a Rand směroval blesky.

Bylo o tolik jednodušší směrovat než ovládat. Když už tady bouře byla, nemusel blesky nutit – stačilo je jen přemluvit.

Přední voje trolloků rozmetala stovka rychle po sobě jdoucích blesků. V bouři brzy vířil pronikavý pach spáleného masa, mísící se se zuhelnatělými stébly. Trolloci se stále přibližovali a Rand zařval a po zemi se jako vodoměrky přehnaly smrtonosné průchody a smetly trolloky vstříc smrti. Zplozenci stínu nemohli cestování přežít.

Když Rand srážel trolloky, kteří se k němu snažili dostat, zvedla se kolem něj vichřice. Temný si myslel, že tady velí on? Uvidí, že tato země už má krále! Uvidí, že boj nebude…

Štít se pokusil Randa odříznout od zdroje. Zasmál se a otočil ve snaze určit, odkud štít přichází. „Taime!“ zaječel, přestože se bouře jeho hlasu zmocnila a přehlušila ho. „Doufal jsem, že přijdeš!“

Toto byl boj, který od něj Luis Therin neustále vyžadoval, boj, který se Rand nedovažoval začít. Ne až do této chvíle, dokud to neměl pod kontrolou. Sebral síly, ale pak na něj udeřil další štít a další.

Rand do sebe natáhl víc jediné síly, načerpal téměř vše, co angrialem v podobě tlustého muže mohl. Štíty na něj dál dorážely jako bodavé mouchy. Žádný nebyl dost silný, aby ho od zdroje odřízl, ale byly jich tucty.

Rand se uklidnil. Vyhledal klid, klid zkázy. Byl život, ale byl také smrt. Byl ztělesněním samotné země.

Udeřil a zničil neviditelného hrůzopána, který se ukrýval v nedalekých troskách domu. Vyvolal oheň, namířil ho na dalšího a spálil ho na prach.

Neviděl tkaniva žen, které tam venku byly – pouze cítil jejich štíty.

Příliš slabé. Jednotlivé štíty byly příliš slabé, přesto mu jejich útoky dělaly starosti. Následovaly rychle za sebou, byly tam přinejmenším tři tucty hrůzopánů, kteří se ho všichni pokoušeli odříznout od zdroje. To bylo nebezpečné – čekali ho tady. Proto Lana napadli s tolika usměrňovači. Aby Randa vylákali.

Rand odrážel útoky, ale žádný z nich skutečně nehrozil tím, že ho odřízne od zdroje. Jediná osoba nemohla odříznout někoho, kdo držel tolik saidínu jako on. Měli by…

Uvědomil si to dřív, než k tomu došlo. Ostatní útoky byly jen úskok, zástěrka. Ten, který se blíží, vytvoří kruh mužů a žen. Povede ho muž.

Tam! Udeřil do něj štít, ale Rand se tak tak stihl připravit. Usměrnil do bouře ducha, tkal instinktivně na základě vzpomínek Luise Therina a štít odrazil. Odtlačil ho, ale nedokázal ho zničit.

Světlo! To musel být plný kruh. Rand zavrčel, když štít sklouzl blíž k němu; vytvářel na obloze pulzující vzor, navzdory bouři nehybný. Rand mu čelil vlastní vlnou ducha a vzduchu a držel ho od sebe, jako by to byl nůž na krku.

Ztratil kontrolu nad bouří.

Kolem něj dopadaly blesky. Ostatní usměrňovači bouři pomocí tkaniv zesilovali – nesnažili se ji ovládnout, nemuseli. To, že se vymkla kontrole, jim vyhovovalo, protože kdykoli mohl do Randa udeřit blesk.

Znovu zařval, tentokrát hlasitěji a odhodlaněji. Já tě porazím, Taime! Konečně udělám, co jsem měl udělat už před mnoha měsíci!

Ale nenechal se hněvem ani zuřivostí zatáhnout do boje. Nemohl si to dovolit. To už dobře věděl.

Toto nebylo správné místo. Nemohl zde bojovat. Když to udělá, prohraje.

Rand prudkým vzedmutím síly zatlačil a odhodil Taimův štít, pak tu kratičkou přestávku využil a spředl průchod. Jeho Děvy okamžitě prošly skrz a Rand, s hlavou skloněnou před náporem větru, je neochotně následoval.

Skočil do Lanova stanu, kde pro něj Moirain podle jeho přání nechala vyklizené místo. Zavřel průchod a vítr i hluk se utišily.

Rand sevřel pěst, lapal po dechu a po tvářích mu stékal pot. Tady zpátky u Lanovy armády byla bouřka vzdálená, ačkoli Rand slyšel její dunění a slabý vítr rozechvíval stanové plachty.

Rand se musel hodně snažit, aby neklesl na kolena. Zhluboka se nadechoval. S námahou zpomalil bušící srdce a nasadil klidný výraz. Chtěl bojovat, ne utíkat! Mohl Taima vyřídit!

A přitom by se natolik oslabil, že by ho Temný snadno porazil. Přinutil se otevřít pěst a s námahou ovládl emoce.

Vzhlédl do Moiraininy klidné, vědoucí tváře.

„Byla to past?“ zeptala se.

„Ani ne tak past,“ řekl Rand„ jako dobře připravené bojiště s hlídkami. Vědí, co jsem udělal u Maradonu. Musejí mít skupiny hrůzopánů, kteří čekají, aby odcestovali na místo, kde mě zahlédnou, a zaútočili na mě.“

„Pochopils, že takto útočit je chyba?“ zeptala se.

„Chyba… ne. Ale není možné to tak dělat.“

Nemohl tuto válku vybojovat osobně. Tentokrát ne.

Bude muset najít jiný způsob, jak svůj lid ochránit.