Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 31 Bouře vody

Egwain hleděla přes řeku na bitvu, zuřící mezi jejími vojsky a šarskou armádou. Dorazila zpátky do svého tábora na arafelské straně brodu. Toužila se znovu zapojit do bitvy proti Stínu, ale také si musela promluvit s Brynem o tom, co se stalo u kopců. Když přijela, našla velitelský stan prázdný.

Do tábora stále proudily Aes Sedai a průchody z vrcholků jižních kopců přicházeli rovněž přeživší lučištníci a pikenýři. Aes Sedai se hemžily kolem a naléhavě spolu rozmlouvaly. Všechny vypadaly ztrhané, ale z toho, jak ěasto zalétaly pohledem k bitvě, která zuřila za řekou, bylo zřejmé, že stejně jako Egwain dychtí se znovu zapojit do boje proti Stínu.

Egwain si zavolala posla, který stál před velitelským stanem. „Dejte sestrám vědět, že mají necelou hodinu na odpočinek. Když jsme se teď stáhli z kopců, tak ti trolloci, se kterými jsme bojovali, se brzy zapojí do bitvy u řeky.“

Přesune Aes Sedai po proudu na tomto břehu a pak na ně zaútočí přes vodu, zatímco se budou pohybovat přes bojiště, aby napadli její vojáky. „Vyřiďte lučištníkům, že i oni půjdou s námi,“ dodala. „Můžou využít zbytek šípů, dokud jim nedodáme další zásoby.“

Když posel odběhl, Egwain se obrátila k Leilwin, která se svým manželem Baylem Domonem stála opodál. „Leilwin, na druhé straně řeky to vypadá na seančanskou kavalerii. Víš o tom něco?“

„Ano, matko, jsou to Seančané. Ten muž, co stojí támhe,“ ukázala na muže s vyholenými spánky, který stál u stromu dole u řeky; na sobě měl objemné kalhoty a k nim naprosto neladící odraný hnědý kabát, který vypadal, jako by mohl pocházet z Dvouříčí, „mi řekl, že ze seančanského tábora dorazila legie pod velením generálporučíka Chirgan a že je povolal generál Bryne.“

„Taky říkal, že je s nimi princ krkavců,“ skočil jí do řeči Domon.

„Mat?“

„Udělal víc, než že je jen doprovázel. Velí jednomu z praporů kavalerie, tomu, který dává na našem levém křídle Šařanům pěkný výprask. Dostal se tam právě včas. Než dorazil, naši pikenýři dostávali co proto.“

„Egwain,“ řekl Gawyn a ukázal prstem.

Na jihu, pár stovek kroků po proudu od brodu, se z řeky vlekla malá skupina vojáků. Svlékli se do kalhot a meče měli přivázané na ramenou. Byli příliš daleko, než aby si mohla být jistá, ale jeden z jejich velitelů vypadal povědomě.

„Je to Uno?“ Egwain se zamračila a pak mávla, aby jí přivedli koně. Nasedla a společně s Gawynem a gardisty se rozjela podél řeky k místu, kde muži leželi na břehu, lapali po dechu a vzduchem se vznášely nadávky jednoho z nich.

„Uno!“

„Je zatraceně načase, že někdo přišel!“ Uno vstal a uctivě jí zasalutoval. „Matko, jsme na tom bledě!“

„To jsem viděla.“ Egwain zaťala zuby. „Byla jsem v kopcích, když na vaše jednotky zaútočili. Dělali jsme, co jsme mohli, ale bylo jich zkrátka příliš mnoho. Jak jste se z toho dostali?“

„Jakjsme se z toho zatraceně dostali, matko? Když všude kolem nás začali chlapi padat a nám došlo, že jsme v háji, zatraceně jsme odtamtud odjeli, jako kdyby nám zatracenej blesk udeřil přímo za našima zatracenýma zadkama! Při útěku jsme doběhli k týhle řece, svlíkli se a plavali, co nám naše zatracený síly stačily, matko, se vší úctou!“ Unův uzel vlasů poskakoval, zatímco muž stále klel, a Egwain by mohla odpřisáhnout, že oko, které měl namalované na klípci, ještě víc zrudlo.

Uno se zhluboka nadechl a o něco klidněji pokračoval. „Já to nechápu, matko. Nějaký kozohlavý posel nám řekl, že Aes Sedai na kopcích mají potíže a že musíme vlítnout těm zatracenejm trollokům, co na ně útočí, do zadku. Povídal jsem, kdo že bude hlídat levý křídlo u řeky, a když už o tom zatraceně mluvíme, naše vlastní zatracený křídlo, až na trolloky zaútočíme, a on řekl, že se o to generál Bryne postaral, že na naše místo u řeky se přesune záložní jízda a že Illiánci nám budou hlídat zatracený křídla. To teda byla pěkná ochrana, jedna zatracená švadrona, jako nějaká mizerná moucha, co se snaží zahnat proklatýho sokola! Jo, a oni na nás čekali, jako by věděli, že přijedeme. Ne, matko, todle nemůže být vina Garetha Brynea, to nás oblafl nějakej ovcohlavej zrádnej piják mlíka! Se vší úctou, matko!“

„Tomu nemůžu uvěřit, Uno. Právě jsem se doslechla, že generál Bryne přivedl legii seančanské kavalerie. Možná se sem prostě dostali pozdě. Až najdu generála, vyřešíme to. Mezitím vezmi svoje muže zpátky do tábora, aby si mohli řádně odpočinout. Světlo ví, že si to zasloužíte.“

Uno přikývl a Egwain tryskem zamířila zpátky do tábora.

Pomocí Vorova sa’angrialu spředla Egwain vzduch a vodu a propletla je. Z řeky pod ní se vzedmul trychtýř vody. Egwain odfoukla své vodní tornádo do trolloků, kteří začínali s útokem proti levému křídlu její armády na kandorské straně řeky. Její bouře vody se přes ně přehnala. Nebyla dost silná, aby kohokoli z nich zvedla do vzduchu – na to neměla energii – ale přinutila je chránit si rukama obličej a zahnala je zpátky.

Za ní a ostatními Aes Sedai, rozmístěnými na arafelské straně řeky, vypouštěli lučištníci k obloze mračna šípů. Nezatmívaly oblohu tak, jak by se jí líbilo – nebylo jich tolik – ale při každém hromadném výstřelu srazili víc než stovku trolloků.

Po jejím boku Pylar a pár dalších hnědých – všechny zběhlé v používání tkaniv země – nechávaly pod nohama útočících trolloků vybuchovat zemi. Vedle ní Myrelle a početný oddíl zelených spřádaly ohnivé koule, které přes vodu zasahovaly shluky trolloků, z nichž mnozí ještě uběhli pěkný kus, než se obklopení plameny zhroutili.

Trolloci vyli a řvali, ale dál nelítostně postupovali proti obráncům na břehu řeky. V jednu chvíli se z obranné linie oddělilo několik šiků seančanské kavalerie a čelně na trolloky zaútočily. Stalo se to tak rychle, že mnoho trolloků ani nestačilo zvednout oštěpy, než k nim jezdci dorazili; široké pásy nepřátel v předních řadách padly. Seančané se obloukem přehnali na bok a vrátili se na své pozice u řeky.

Egwain se soustředila na usměrňování a nutila se pracovat i přes naprosté vyčerpání. Trolloci se však nezlomili; rozběsnili se a zuřivě na lidi útočili. Egwain zřetelně slyšela jejich vřiskání, které přehlušilo i zvuky větru a vody.

Takže trolloci se rozvzteklili? Nu, nepoznají, co je to hněv, dokud nepocítí ten amyrlinina stolce. Egwain natahovala stále víc a víc síly, až se dostala na samou hranici schopností. Přidala do bouře žár, takže vřelá voda opařila trollokům oči, ruce, srdce. Slyšela se, jak ječí, a Vorův sa’angrial držela před sebou napřažený jako oštěp.

Zdálo se, že to trvá hodiny. Nakonec, když už byla vyčerpaná, se Gawynem nechala načas odvést dozadu. Gawyn se vydal pro jejího koně, a když se vracel, Egwain se zahleděla přes řeku.

Nebylo pochyb; levé křídlo její armády už bylo zatlačeno dalších třicet kroků. Dokonce i s pomocí Aes Sedai tuto bitvu prohrávali.

Už dávno měla najít Garetha Brynea.

Když se Egwain s Gawynem vrátili do tábora, sesedla a předala koně Leilwin a řekla jí, ať ho využije a pomáhá převážet raněné. Byla spousta těch, které odtáhli přes brod do bezpečí, zkrvavení vojáci, zhrouceně se opírající o své kamarády.

Bohužel neměla dost sil na léčení, natož na otevření průchodu, aby zraněné poslala do Tar Valonu nebo Mayene. Většina Aes Sedai, která nebyla nasazená u řeky, vypadala, že na tom není o mnoho lépe.

„Egwain,“ řekl Gawyn tiše. „Jezdkyně. Seančanka. Vypadá jako šlechtična.“

Jedna z urozených? napadlo Egwain, která stála a hleděla přes tábor směrem, kterým Gawyn ukazoval. Alespoň on měl sílu na to, aby dával pozor. Egwain nechápala, proč by kterákoli žena úmyslně neměla strážce.

Blížící se žena na sobě měla honosné seančanské hedvábné šaty a při tom pohledu se Egwain sevřel žaludek. Tato nádhera stála na základech zotročených usměrňovaček, přinucených k poslušnosti Křišťálovému trůnu. Žena zaručeně patřila k urozeným a doprovázel ji oddíl Smrtonosné gardy. Museli jste být velice důležití, aby…

„Světlo!“ vyhrkl Gawyn, „Je to Min?“

Egwain spadla brada. Byla.

Zamračená Min dojela až k nim. „Matko,“ oslovila Egwain a sklonila hlavu uprostřed gardistů v tmavé zbroji a s kamennými výrazy ve tvářích.

„Min… jsi v pořádku?“ zeptala se Egwain. Opatrně, nesdělujpříliš mnoho informací. Byla Min zajatec? Přece se nemohla k Seančanům připojit, že ne?

„Ale ano, jsem v pořádku,“ řekla Min kysele. „Rozmazlujou mě, nacpali mě do těchhle šatů a nabízeli všemožné vybrané pochoutky. Musím dodat, že u Seančanů vybraný neznamená nutně chutný. Měla bys vidět ty věci, co pijou, Egwain.“

„Viděla jsem je,“ řekla Egwain, která se nedokázala ubránit chladnému tónu.

„Ach. Ano. Asi viděla. Matko, máme problém.“

„Jaký problém?“

„No, to záleží na tom, jak moc věříš Matoví.“

„Věřím, že se dokáže dostat do maléru,“ řekla Egwain. „Věřím, že ať jde kamkoli, najde místo, kde pít a hrát.“

„Věříš mu, pokud jde o velení armádě?“ zeptala se Min.

Egwain zaváhala. Věřila?

Min se předklonila a vrhla pohled po Smrtonosné gardě, která nevypadala, že jí hodlá dovolit ještě se k Egwain přiblížit. „Egwain,“ řekla tiše, „Mat si myslí, že Bryne vede tvoji armádu do záhuby. On říká… říká, že si myslí, že je Bryne temný druh.“

Gawyn se rozesmál.

Egwain nadskočila. Čekala by od něj hněv, pobouření. „Gareth Bryne?“ zeptal se Gawyn. „Temný druh? To bych spíš věřil, že moje vlastní matka je temný druh než on. Vyřiď Cauthonovi, aby se držel dál od skvělé pálenky svojí ženy; zjevněji vypil příliš.“

„Jsem nakloněna souhlasit s Gawynem,“ řekla Egwain pomalu. Přesto nemohla přehlížet chyby při vedení své armády.

Prošetří to. „Mat se vždycky stará o lidi, kteří to nepotřebuj ou,“ řekla. „Jenom se mě snaží chránit. Vyřiď mu, že oceňujeme jeho… varování.“

„Matko,“ pokračovala Min. „Zdálo se mi, že si je tím jistý. Tohle není vtip. Chce, abys mu předala svoje vojska.“

„Moje vojska,“ řekla Egwain bezvýrazně.

„Ano.“

„Do rukou Matrima Cauthona.“

„Ehm… ano. Měla bych zmínit, že mu císařovna svěřila velení všech seančanských vojenských sil. Teď je hlavní maršál Cauthon.“

Ta’veren. Egwain potřásla hlavou. „Mat se vyzná v taktice, ale předat mu vojska Bílé věže… Ne, to není možné. Kromě toho tahle vojska nejsou moje, abych je někomu dávala – ty řídí věžová sněmovna. A teď, jak můžeme přesvědčit ty pány kolem tebe, že jsi v mé společnosti v bezpečí?“

Jakkoli to Egwain nechtěla přiznat, Seančany potřebovala. Nebude kvůli záchraně Min riskovat jejich spojenectví, zvlášť když to nevypadalo, že jí hrozí bezprostřední nebezpečí. Samozřejmě kdyby si Seančané uvědomili, že Min jim ve Falme složila přísahu, a pak utekla…

„Se mnou si nedělej starosti,“ řekla Min a zašklebila se. „Myslím, že je lepší, když budu s Fortuonou. Ona… díky Matoví ví o jistém mém nadání, a možná mi to umožní jí pomoct. A tobě.“

To slova v sobě nesla skrytý význam. Smrtonoši byli příliš klidní, než aby na to, že Min použila císařovnino jméno, nějak otevřeně zareagovali, ale zdálo se, že ztuhli a tváře jim ztvrdly. Dej si pozor, Min, pomyslela si Egwain. Jsi obklíčená podzimním trním.

Zdálo se, že Min je to jedno. „Budeš o tom, co Mat říká, alespoň uvažovat?“

„Že je Gareth Bryne temný druh?“ řekla Egwain. To bylo vážně k smíchu. „Vrať se a vyřiď Matoví, ať nám pošle svoje návrhy ohledně bitvy, pokud je to nutné. Já teď musím najít svoje velitele a naplánovat náš další postup.“

Garethe Bryne, kde jsi?

Do vzduchu se vznesla téměř neviditelná letka černých šípů a pak dopadla jako rozbíjející se vlna. Zasáhly Ituraldeho armádu u ústí průsmyku do údolí Thakan’dar, některé se odrazily od štítů, jiné si našly cíl. Jeden dopadl jen pár coulů od místa, kde stál na skalním výběžku Ituralde.

Ituralde se ani nehnul. Stál vzpřímeně, ruce založené za zády. Nicméně zamumlal: „Dovolujeme jim trochu moc se přiblížit, co?“

Binde, asa’man, který stál v noci vedle něj, se zašklebil. „Promiň, urozený pane Ituralde.“ Jeho úkolem bylo držet od nich šípy dál. Až dosud si vedl dobře. Občas se mu ale ve tváři objevil nepřítomný výraz a začal mumlat něco o „nich“, kteří se snaží „vzít ho za ruce“.

„Dávej pozor,“ řekl Ituralde.

Třeštila mu hlava. Dříve dnes v noci měl další sny, tak skutečné. Viděl trolloky, jak požírají jeho rodinu zaživa, a byl příliš slabý, než aby je zachránil. Zmítal se a plakal, když požírali Tamsin a jeho děti, ale zároveň ho vůně vařícího se a hořícího masa vábila.

Na konci snu se k netvorům při hostině připojil.

Vyžeň si to z hlavy, napomenul se. Nebylo to snadné. Ty sny byly tak živé! Byl rád, že ho trolločí útok vzbudil.

Na tohle byl připravený. Jeho muži zapálili hranice na barikádách. Trollokům se konečně podařilo prodrat se jeho trnitým opevněním, ale těžce za to zaplatili. Nyní Ituraldeho muži bojovali v ústí průsmyku a bránili tomu přílivu, aby nepronikl do údolí.

Času během dní, kdy se trolloci snažili překonat svízelné bariéry a dostat se k ústí průsmyku, dobře využili. Vstup do údolí byl teď opevněný řadou hliněných valů, sahajících do výšky hrudi. Kušiníci je budou moct skvěle využít ke krytí, kdyby Ituraldeho pikenýři byli zatlačeni tak daleko.

Prozatím Ituralde rozdělil své vojsko do skupin asi po třech tisících lidech, a pak z nich vytvořil čtvercové formace pík, kosířů a kuší. Z kušiníků na koních vytvořil vpředu a na křídlech rojnici a sestavil předvoj – asi šest řad hluboký – z pikenýrů. Píky dlouhé téměř sedm kroků. V Maradonu se poučil, že od trolloků si chcete udržovat odstup.

Píky fungovaly bezvadně. Ituraldeho formace pikenýrů se v případě, že byly obklíčeny, mohly otáčet a bojovat všemi směry. Trolloky bylo možné donutit bojovat v šicích, ale tyto čtverce – když byly správně využity – mohly jejich řady prolomit. A jakmile k tomu došlo, Aielové se do nich mohli s vervou pustit.

Za řadami pikenýrů rozestavil pěšáky s kosíři a halapartnami. Trolloci se občas přes pikenýry probili, když jejich zbraně odstrčili stranou nebo je strhli vahou mrtvých těl. Pak se vpřed přesunuli vojáci s kosíři – proklouzli mezi pikenýry – a trollokům v čele roztínali šlachy. To pěšákům vpředu poskytlo čas se stáhnout a přeskupit, zatímco se dopředu přesunula další vlna vojáků – další pěšáci s pikami – a postavila se trollokům.

Zatím to fungovalo. Teď v noci čelilo trollokům tucet takových čtverců vojáků. Bojovali v obranném postavení a dělali, co mohli, aby zastavili valící se příliv. Trolloci se na pikenýry vrhali a snažili se je roztrhnout od sebe, ale každý útvar bojoval nezávisle. S trolloky, kteří se probojovali skrz, si Ituralde hlavu nelámal, protože o ty se postarali Aielové.

Ituralde musel mít ruce stále založené za zády, aby nebylo vidět, jak se mu chvějí. Po Maradonu už nic nebylo stejné. Poučil se, ale draze za to poučení zaplatil.

Světlo spal to třeštění hlavy, pomyslel si. A tyhle trolloky.

Třikrát málem vydal rozkaz, aby se jeho armády vrhly do přímého útoku a rozpustily čtvercové formace. Představoval si, jak masakrují a zabíjejí. Už žádné zdržování. Chtěl krev.

Pokaždé se zastavil. Nebyli tady, aby prolévali krev, byli tu, aby vydrželi. Aby tomu chlapovi poskytli čas, který v jeskyni potřebuje. O to přece šlo… ne? Proč měl v poslední době takový problém si to zapamatovat?

Na Ituraldeho muže se snesla další vlna trolločích šípů. Mizelci některé z nich rozmístili nahoru na svahy nad průsmykem na místa, která předtím drželi Ituraldeho lučištníci. Dostat trolloky tam nahoru musela být pořádná práce; stěny průsmyku byly velice příkré. Kolik z nich přitom spadlo a zabilo se? Trolloci určitě nebyli dobří lučištníci, ale při ostřelování armády ani nemuseli být.

Halapartníci zvedli štíty. S nimi v rukou nemohli bojovat, ale nosili je přivázané na zádech pro případ, že by byly zapotřebí. Lehce zamlženou nocí přilétalo stále více šípů. Nad hlavou jim zuřila bouře, ale hledačky větru se opět pustily do práce a držely ji mimo dosah. Tvrdily, že několikrát už ke zkázonosné bouři chybělo jen pár nádechů. V jednu chvíli asi minutu padalo krupobití s kroupami velkými jako mužská pěst, než se jim podařilo počasí znovu ovládnout.

Pokud by je v případě, že by hledačky větru nepoužívaly svou mísu, čekalo tohle, Ituralde je s největší radostí nechal pracovat. Temnému by bylo jedno, kolik trolloků zabijí vánice, tornádo nebo hurikán, které sešle, aby pobil lidi, proti nimž bojují.

„Shromažďují se k dalšímu útoku na ústí průsmyku!“ zaječel do noci nějaký hlas, následovaný dalšími, které to potvrzovaly. Ituralde hleděl do mlhy, k čemuž mu napomáhaly hořící hranice. Trolloci se skutečně přeskupovali.

„Stáhněte sedmou a devátou pěší setninu,“ rozkázal Ituralde. „Jsou tam už příliš dlouho. Vytáhněte ze záloh čtvrtou a pátou a rozmístěte je na křídlech. Připravte další šípy. A…“ Odmlčel se a svraštil čelo. Co to ti trolloci dělali? Stáhli se hlouběji, než by byl čekal, a zmizeli ve tmě průsmyku. Nemohli přece ustupovat, že ne?

Z ústí průsmyku vyplula temná vlna. Myrddraalové. Stovky a stovky myrddraalů. Černé pláště, které se navzdory větru nehýbaly. Tváře bez očí, šklebící se rty, černé meče. Tvorové se pohybovali jako úhoři, vlnící se a hladcí.

Nedali jim čas na rozkazy ani na nějakou odezvu. Vpluli do formací obránců, klouzali mezi píkami a rozháněli se smrtícími meči.

„Aielové!“ zařval Ituralde. „Přiveďte Aiely! Všechny, a usměrňovače! Všechny kromě těch, co hlídají samotnou Jámu smrti! Dělejte, dělejte!“

Poslové se drali pryč. Ituralde to s hrůzou sledoval. Armáda myrddraalů. Světlo, to bylo stejně strašlivé jako jeho noční můry!

Sedmá pěší se pod útokem zhroutila a čtvercová formace se roztříštila. Ituralde otevřel pusu, aby dal rozkaz hlavní záloze – té, která bránila jeho pozici – poskytnout pěšákům podporu. Jezdci musí vyjet a ulehčit pěchotě.

Neměl moc jezdců; souhlasil s tím, že většina jich bude třeba na ostatních frontách. Ale nějaké měl. Budou tady životně důležití.

Až na to…

Pevně zavřel oči. Světlo, byl tak vyčerpaný. Dělalo mu potíže i myslet.

Ustupte před tím útokem, jako by mu říkal nějaký hlas. Ustupte k Aielům a tam se postavte na odpor.

„Ustupte“ zašeptal. „Ustupte…“

Něco mu na tom připadalo velice, velice špatně. Proč na tom jeho mozek trvá? Kapitáne Tibero, pokusil se zašeptat Ituralde. Máš velení. Nedokázal ta slova pronést. Jako by mu něco neviditelného drželo pusu zavřenou.

Slyšel své muže, jak vřískají. Co se to dělo? V boji proti jedinému myrddraalovi mohly padnout tucty mužů. V Maradonu přišel kvůli dvěma myrddraalům, kteří v noci proklouzli do města, o celou setninu lučištníků – stovku mužů. Jeho obranné oddíly byly postavené tak, aby se vypořádaly s trolloky, ochromily je a zabily.

Mizelci ty pikenýrské čtverce rozbijí jako vajíčka. Nikdo nedělal, co je třeba. „Můj pane Ituralde?“ řekl kapitán Tihera. „Můj pane, co jsi to říkal?“

Kdyby se stáhli, trolloci by je obklíčili. Museli zůstat na místě.

Ituralde rozevřel rty, aby vydal povel k ústupu. „Stáhněte..

Vlci.

V mlze se jako stíny objevili vlci. S vrčením se vrhali na myrddraaly. Ituralde sebou škubl a otočil se, když se na vrcholek skalního výběžku vytáhl muž v kožešinách.

Tihera klopýtavě ustoupil a volal stráže. Nově příchozí v kožešinách skočil na Ituraldeho a srazil ho z vrcholku skaliska.

Ituralde se nebránil. Ať byl ten muž kdokoli, Ituralde mu byl vděčný, a když padal, na okamžik měl pocit vítězství. Nedal povel k ústupu.

Narazil do země kousek pod výběžkem, až si vyrazil dech. Vlci mu jemně sevřeli paže zuby a táhli ho do tmy, zatímco on pomalu upadal do bezvědomí.

Egwain seděla v ležení, zatímco bitva o kandorskou hranici pokračovala.

Její armáda zadržovala trolloky.

Seančané bojovali po boku jejích vojáků hned za řekou.

Egwain držela malý šálek čaje.

Světlo, bylo to k vzteku. Ona je amyrlin. Jenže jí už nezbývala žádná energie. Stále ještě nenašla Garetha Brynea, ale to nebylo tak nečekané. Přemísťoval se. Silviana ho naháněla a brzy by se měla ozvat.

Aes Sedai poslaly, aby vzaly zraněné do Mayene. Slunce už stálo nízko, jako očnívíčko, které odmítá zůstat otevřené. Ruce, kterými Egwain držela šálek, se třásly. Stále bitvu slyšela. Zdálo se, že trolloci budou bojovat do noci a tlačit lidské armády k řece.

Vzdálený křik se rozléhal jako povyk běsnícího davu, ale výbuchy od usměrňovaček slábly.

Obrátila se ke Gawynovi. Vůbec nevypadal unaveně, přestože byl nezvykle bledý. Egwain usrkávala čaj a v duchu ho proklínala. Bylo to nespravedlivé, ale ji právě teď nějaká spravedlnost nezajímala. Mohla na svého strážce reptat. K tomu přece byli, ne?

Ležením prolétl větřík. Nacházela se několik set kroků východně od brodu, ale cítila ve vzduchu krev. Nedaleko oddíl lučištníků natáhl na povel svého velitele luky a vypustil salvu šípů. Vzápětí se dolů zřítili dva draghkarové s černými křídly a dopadli s tupým žuchnutím na zem těsně za ležením. Přilétnou další, neboť se stmívalo a bylo pro ně snazší ukrýt se na pozadí oblohy.

Mat. Při pomyšlení na něj se jí dělalo nezvykle zle. Byl to takový chvastoun! Hýřil, co pošilhává po každé hezké ženské, co potká. Zachází s ní jako s obrazem, a ne s osobou. On… on…

On byl Mat. Kdysi, když bylo Egwain asi třináct, skočil do řeky, aby zachránil Kiem Lewinovic před utopením. Ona se samozřejmě netopila. Jenom ji kamarádka stáhla pod vodu a Mat se přihnal a vrhl se do vody na pomoc. Chlapi z Emondovy Role si z něj tropili žerty ještě celé měsíce.

Příští jaro vytáhl Mat ze stejné řeky Jera al’Huneho a zachránil chlapci život. Potom si lidé načas přestali z Mata dělat legraci.

Takový byl Mat. Celou zimu bručel a reptal, že si z něj lidé utahují, a trval na tom, že příště je prostě nechá utopit. Pak, jakmile uviděl někoho v nebezpečí, zase se vrhl do vody. Egwain si vzpomínala, jak vyčouhlý Mat klopýtal z vody, malý Jer se k němu tiskl, lapal po dechu a v očích měl výraz naprosté hrůzy.

Jer se potopil, aniž vydal jediný zvuk. Egwain si nikdy neuvědomila, že se to může stát. Lidé, kteří se začali topit, neječeli, neprskali vodu ani nevolali o pomoc. Prostě jen sklouzli pod vodu, když vše kolem vypadalo klidně a mírumilovně. Ledaže Mat dával pozor.

Přišel pro mě do Tearskěho Kamene, pomyslela si. Samozřejmě se ji také pokusil zachránit před Aes Sedai, když odmítal uvěřit, že je amyrlin.

Takže jak je to? Topí se Egwain, nebo ne?

Jak moc věříš Matrimu Cauthonovi? zeptala se jí Min. Světlo. Já mu věřím. Asi jsem blázen, ale věřím. Mat se mohl mýlit. Často se mýlil.

Egwain se přinutila vstát. Zapotácela se a Gawyn přispěchal k ní. Poplácala ho po paži a pak od něj poodstoupila. Nedovolí, aby vojsko vidělo amyrlin tak zesláblou, že se musí o někoho opírat. „Jaké jsou hlášení z ostatních front?“

„Dneska celkem žádné,“ řekl Gawyn. Zamračil se. „Vlastně je docela klid.“

„Elain měla bojovat u Cairhienu,“ řekla Egwain. „Byla to důležitá bitva.“

„Možná má příliš práce, než aby poslala zprávu.“

„Chci poslat průchodem posla. Musím vědět, jak se bitva vyvíjí.“

Gawyn přikývl a odchvátal. Poté, co odešel, Egwain jistým krokem vyrazila, až našla Silvianu, která mluvila s dvojicí modrých sester.

„Bryne?“ zeptala se Egwain.

„V jídelním stanu,“ odpověděla Silviana. „Právě jsem dostala zprávu. Poslala jsem za ním jednoho z vojáků, aby mu řekl, že má počkat, než přijdeš.“

„Pojď.“

Zamířila ke stanu, zdaleka největšímu přístřeší v ležení, a všimla si ho hned, jak vešla dovnitř. Nejedl, ale stál vedle kuchařova cestovního stolu, na němž měl rozložené mapy. Stůl páchl cibulí, kterou na něm nejspíš krájeli stále dokola. Yukiri držela v podlaze otevřený průchod, aby bylo vidět dolů na bojiště. Když Egwain dorazila, zavřela ho. Nemívali ho otevřený dlouho, ne když na něj Šařané číhali a připravovali tkaniva, která by poslali skrz.

Egwain velice tiše zašeptala Silvianě: „Shromáždi věžovou sněmovnu. Sežeň všechny přísedící, které dokážeš najít. Co nejdřív je přiveď do tohoto stanu.“

Silviana přikývla a její tvář neprozrazovala nic ze zmatku, který nejspíš musela cítit. Odspěchala pryč a Egwain se posadila ve stanu.

Siuan zde nebyla – pravděpodobně opět pomáhala s léčením. To bylo dobře. Egwain by se o tohle nechtěla pokoušet, zatímco se do ní Siuan bude zabodávat pohledem. Také si dělala starosti o Gawyna. Miloval Brynea jako otce a jejich poutem už prýštila jeho úzkost.

Bude k tomu muset přistoupit velice opatrně a nechtěla s tím začít dřív, než dorazí sněmovna. Nemohla Brynea obvinit, ale nemohla ani přehlížet Mata. Byl to darebák a pitomec, ale věřila mu. Světlo jí pomoz, věřila. Svěřila by mu vlastní život. A na bojišti se skutečně děly divné věci.

Přísedící se shromáždily poměrně rychle. Řídily jejich válečné úsilí a každý večer se scházely, aby od Brynea a jeho velitelů vyslechly hlášení a vysvětlení taktiky. Zdálo se, že Brynea jejich příchod neudivuje; dál pracoval.

Mnohé z žen při příchodu do stanu vrhaly po Egwain zvědavé pohledy. Kývala na ně a snažila se vyjadřovat váhu amyrlinina stolce.

Nakonec jich dorazilo dost a Egwain usoudila, že by měla začít. Čas se krátil. Buď musí Matova obvinění jednou provždy vyhnat z hlavy, nebo podle nich musí jednat.

„Generále Bryne,“ řekla Egwain. „Jsi v pořádku? Nebylo snadné tě najít.“

Vzhlédl a zamrkal. Oči měl zarudlé. „Matko,“ řekl. Na přísedící kývl. „Cítím se unavený, ale nejspíš ne víc než ty. Pohyboval jsem se po celém bojišti a dohlížel na různé detaily; víš, jaké to je.“

Dovnitř vběhl Gawyn. „Egwain,“ řekl a tvář měl bledou. „Potíže.“

„Jaké?“

„Já…“ Zhluboka se nadechl. „Generál Bašere se obrátil proti Elain. Světlo! Je to temný druh. Kdyby nedorazili aša’manové, bitva by byla ztracená.“

„Cože?“ zeptal se Bryne a zvedl oči od map. „Bašere, a temný druh?“

„Ano.“

„Nemožné,“ prohlásil Bryne. „Celé měsíce doprovázel urozeného pána Draka. Moc dobře ho neznám, ale… temný druh? To není možné.“

„Je poněkud nerozumné předpokládat…“ začala Saerin.

„Pokud chcete, můžete si s královnou promluvit sami,“ řekl Gawyn a narovnal se. „Slyšel jsem to z jejích vlastních úst.“

Ve stanu zavládlo ticho. Přísedící k sobě obracely ustarané tváře.

„Generále,“ řekla Egwain Bryneovi„ jak došlo k tomu, že jsi převelel dvě jednotky jezdectva, aby nás chránily před trolloky na kopcích na jih odtud? Poslal jsi je do pasti a nechal levé křídlo hlavní armády nechráněné.“

„Jak k tomu došlo, matko?“ zeptal se Bryne. „Bylo zjevné, že vás brzy překonají, to by viděl každý. Ano, nechal jsem je odjet z levého křídla, ale přesunul jsem na tu pozici illiánské zálohy. Když jsem viděl, že se jednotka šarské kavalerie oddělila, aby zaútočila na Unovo pravé křídlo, poslal jsem Illiánce, aby je odřízli; byla to správná věc. Nevěděl jsem, že tam těch Šařanů bude tolik!“ Jeho hlas zesílil až do křiku, ale pak se Bryne zarazil a roztřásly se mu ruce. „Udělal jsem chybu. Nejsem dokonalý, matko.“

„To byla víc než chyba,“ řekla Faiselle. „Právě jsem mluvila s Unem a ostatními, žo ten masakr přežili. Uno tvrdil, že jakmile se se svými muži rozjel k sestrám, cítil, zeje to past, ale žes mu slíbil pomoc.“

„Říkal jsem vám, že jsem mu poslal posily, jenom jsem prostě nečekal, že Šařané pošlou tak početné jednotky. Kromě toho jsem to měl všechno pod kontrolou. Povolal jsem legii seančanské kavalerie, aby posílila naše vojáky; měli se o ty Šařany postarat. Nechal jsem je přesunout za řeku. Ale nečekal jsem, že přijedou tak pozdě!“

„Ano,“ řekla Egwain pevně. „Ti muži – tisíce! – byli rozdrceni mezi trolloky a Šařany bez sebemenší naděje na únik. Přišel jsi o ně, a úplně zbytečně.“

„Musel jsem dostat Aes Sedai ven!“ řekl Bryne. „Ty jsou náš nejcennější zdroj. Promiň, matko, ale přesně to jsi mi zdůrazňovala.“

„Aes Sedai mohly počkat,“ ozvala se Saerin. „Byla jsem tam. Ano, potřebovaly jsme se dostat ven – tvrdě na nás tlačili – ale držely jsme se a mohly jsme se udržet déle.“

„Nechal jsi umřít tisíce dobrých mužů, generále Bryne. A víš, co je na tom nejhorší? Nemuselo se to stát. Nechal jsi všechny ty Seančany na druhé straně brodu, ty, kteří nás měli zachránit, čekat na tvůj rozkaz k útoku. Ale ten nikdy nepřišel, že ne, generále? Ponechal jsi je svému osudu, stejně jako naše jezdectvo.“

„Ale já jsem jim rozkázal zaútočit; nakonec se přece zapojili, ne? Poslal jsem tam spojku. Já… já….“

„Ne. Nebýt Mata Cauthona, pořád by čekali na tomhle břehu řeky, generále!“ Egwain se od něj odvrátila.

„Egwain,“ řekl Gawyn a vzal ji za ruku „Co to říkáš? Jenom proto, že…“

Bryne si zvedl ruku k hlavě. Pak se sesunul, jako by jeho údy náhle opustila všechna síla. „Nevím, co se to se mnou děje,“ zašeptal dutým hlasem. „Stále dělám chyby, matko. Jsou to chyby, které se dají napravit, a já si to opakuju pořád dokola. Pak udělám další chybu a napravit ji dá víc práce.“

„Jsi jenom unavený,“ řekl Gawyn hlasem, v němž zaznívala bolest, a podíval se na něj. „To my všichni.“

„Ne,“ řekl Bryne tiše. „Ne, je v tom něco víc. Už jsem byl unavený. Tohle je jako… jako by moje instinkty náhle nepracovaly správně. Vydám rozkazy a pak vidím ty díry, ty problémy. Já…“

„Nátlak,“ řekla Egwain a zamrazilo ji. „Použili na tebe nátlak. Útočí na naše hlavní kapitány.“

Několik žen v místnosti objalo zdroj.

„Jak by to bylo možné?“ namítl Gawyn. „Egwain, naše sestry hlídají ležení a dávají pozor na známky usměrňování!“

„Nevím, jak se to stalo,“ řekla Egwain. „Možná ho umístili už před mnoha měsíci, dřív, než bitva začala.“ Obrátila se k přísedícím. „Navrhuji, aby sněmovna odvolala generála Brynea z pozice velitele našich vojsk. Rozhodnutí je na vás, přísedící.“

„Světlo,“ řekla Yukiri. „My… Světlo!“

„Musíme to udělat,“ řekla Doesine. „Je to chytrý tah, způsob, jak zničit naše armády, aniž bychom postřehli past. Měli jsme předvídat… Měli jsme hlavní kapitány chránit.“

„Světlo!“ ozvala se Faiselle. „Musíme poslat zprávu urozenému pánovi Mandragoranovi a do Thakan’daru! Tohle by se mohlo týkat i jich – pokus porazit nás jediným sladěným útokem na všech čtyřech frontách najednou.“

„Postarám se o to,“ řekla Saerin a zamířila ke vchodu do stanu. „Prozatím souhlasím s matkou. Brynea je nutno odvolat.“

Ostatní jedna po druhé přikývly. Nebylo to formální hlasování ve sněmovně, ale bude to stačit. Gareth Bryne se u stolu posadil. Chudák. Nepochybně byl otřesený a znepokojený.

Nečekaně se usmál.

„Generále?“ zeptala se Egwain.

„Děkuju ti,“ řekl Bryne, který se zatvářil uvolněně.

„Za co?“

„Bál jsem se, že začínám přicházet o rozum, matko. Neustále jsem viděl, co jsem provedl… Nechal jsem zemřít tisíce mužů… ale to jsem nebyl já. nebyl jsem to já.“

„Egwain,“ ozval se Gawyn. Svou bolest dobře skrýval. „Vojsko. Pokud byl Bryne donucen vést nás do nebezpečí, okamžitě musíme změnit strukturu velení.“

„Přiveďte moje velitele,“ řekl Bryne. „Přenechám jim velení.“

„A co když narušili i jejich mysl?“ zeptala se Doesine.

„Souhlasím,“ řekla Egwain. „Tohle smrdí jedním ze Zaprodanců, možná Moghedien. Urozený pane Bryne, kdybys v tomto boji padl, věděla by, že další na řadě, aby se ujali velení, budou tvoji velitelé. Mohli by mít stejně chybné instinkty jako ty.“

Doesine zavrtěla hlavou. „Komu můžeme věřit? Každý zatracený muž nebo žena, kterého pověříme velením, by mohl být cílem nátlaku.“

„Možná budeme muset velet samy,“ řekla Faiselle. „Dostat se k muži, který nedokáže usměrňovat, by bylo jednodušší než k sestře, která by usměrňování ucítila a ženy s takovou schopností by si všimla. Je pravděpodobnější, že jsme čisté.“

„Ale která z nás se vyzná v taktice vedení boje?“ zeptala se Ferane. „Pokládám se za dostatečně vzdělanou, abych na plány dohlížela, ale vymýšlet je?“

„Budeme lepší než někdo, kdo by mohl být narušený,“ řekla Faiselle.

„Ne,“ ozvala se Egwain, která se opřela o Gawyna a vstala.

„Tak co?“ zeptal se Gawyn.

Egwain zaťala zuby. Tak co? Věděla jen o jediném muži, u kterého si mohla být jistá, že není pod nátlakem, alespoň ne ze strany Moghedien. Muž, na kterého nepůsobí saidar ani saidín. „Budeme muset svěřit velení nad našimi vojsky Matrimu Cauthonovi,“ řekla. „Kéž nás Světlo ochraňuje.“