Vzpomínka na světlo

EPILOG Spatřit odpověď

Rand uklouzl na vlastní krvi.

Neviděl. Něco nesl. Něco těžkého. Tělo. Klopýtal chodbou vzhůru. Zavírá se, pomyslel si. Zavírá se. Strop klesal jako zavírající se tlama a kameny o sebe skřípěly. Rand, lapající po dechu, vyběhl na čerstvý vzduch a skála za ním sklapla a sevřela se jako zaťaté zuby.

Rand zakopl. Tělo v jeho náruči bylo tak těžké. Svezl se na zem.

Viděl… slabě. Postava, která klečela vedle něj. „Ano,“ zašeptala žena. Ten hlas nepoznával. „Ano, tak je to dobré. Tohle musíš udělat.“

Mrkal a vše kolem bylo rozmazané. Bylo to aielské oblečení? Stará žena se šedými vlasy? Její postava se vzdálila a Rand se k ní natáhl, neboť nechtěl zůstat sám. Chtěl se ospravedlnit. „Teď už vidím odpověď,“ zašeptal. „Položil jsem Aelfinnům špatnou otázku. Náš osud je volit. Když nemáš volbu, pak vůbec nejsi člověk. Jsi loutka…“

Křik.

Rand pocítil tíhu. Upadl do bezvědomí.

Když Mášádárova mlha kolem něj shořela a zmizela, Mat vstal. Bojiště bylo poseté těly těch strašidelných poďobaných trolloků. Pohlédl vzhůru skrz mizející chomáče a spatřil přímo nad hlavou slunce.

„No na tebe je teda pěkný pohled,“ řekl mu. „Mělo bys chodit ven častěji. Máš hezkou tvářičku.“ Usmál se a pak sklopil zrak k mrtvému muži, který mu ležel u nohou. Padan Fain vypadal jako balík klacků a mechu a maso mu sklouzávalo z kostí. Čerň dýky se mu rozšířila po práchnivějící kůži. Páchl.

Mat se pro dýku málem natáhl. Pak si odplivl. „Projednou,“ řekl, „je tu risk, do kterýho nejdu.“ Obrátil se k ní zády a vyrazil pryč.

Po třech krocích našel svůj klobouk. Zazubil se, popadl ho a narazil si ho na hlavu a pak si přehodil ašandarei přes rameno a s pohvizdováním zamířil pryč. Kostky v Matově hlavě přestaly rachotit.

Za ním se dýka s rubínem rozpustila v kaši, která bývala Padanem Fainem.

Perrin unaveně vešel do ležení, které postavili na úpatí Šajol Ghúlu poté, co skončil boj. Zahodil kabát. Vzduch na holé hrudi mu byl příjemný. Zasunul Mah’alleinir na místo na opasku. Dobrý kovář své nástroje nikdy nezanedbával, nicméně někdy mu připadalo, že když je nosí, jako by ho měly stáhnout do samotného hrobu.

Měl pocit, že by mohl prospat sto dní v kuse. Ale ještě ne. Ještě ne.

Faile.

Ne. Hluboko v nitru věděl, že pokud jde o ni, musí čelit něčemu strašlivému. Ale ještě ne. V tuto chvíli tu starost – ten děs – odsunul stranou.

Poslední přízraky vlků se rozplývaly zpátky do vlčího snu.

Sbohem, Mladý býku.

Najdi, co hledáš, Mladý býku.

Lov končí, ale budeme lovit znovu, Mladý býku.

Perrin se trmácel mezi řadami raněných a Aielů, oslavujících porážku zplozenců Stínu. Z některých stanů se ozývalo sténání, z jiných vítězný pokřik. Lidé všech národů i postavení pobíhali nyní rozkvetlým údolím Thakan’dar, někteří hledali zraněné, jiní radostně křičeli a hulákali, když se potkávali s kamarády, kteří poslední temné okamžiky přežili.

Jeden z Aielů zavolal na Perrina: „Hej, kováři, přidej se k nám!“ Ale on se k jejich oslavám nepřipojil. Hledal stráže. Někdo si tady si určitě musel zachovat chladnou hlavu a starat se o potulující se myrddraaly nebo draghkary, kteří by mohli využít příležitosti a pokusit se o malou pomstu. A skutečně, uprostřed tábora našel kruh obránců, střežících velký stan. A co Rand?

Před očima mu nezavířily žádné barvy. Žádný Randův obraz. Perrin už necítil žádné škubání, které by ho táhlo jakýmkoli směrem.

To mu připadalo jako velmi špatná znamení.

Otupěle se protlačil mezi strážemi a vstoupil do stanu. Kde na tomhle bojišti našli tak velký stan? Všechno bylo podupáno, odneseno větrem nebo spáleno.

Vnitřek byl provoněný bylinami a rozdělený několika závěsy.

„Zkusil jsem všechno,“ zašeptal nějaký hlas. Hlas Damera Flinna. „Nic nezmění to, co se děje. On…“

Perrin se prodral k Nyneivě a Flinnovi, kteří stáli u provizorního lůžka za jedním ze závěsů. Ležel tam Rand, umytý a oblečený, se zavřenýma očima. Moirain klečela vedle něj, ruku položenou na jeho tváři, a šeptala tak tiše, že to nikdo kromě Perrina neslyšel. „Vedl sis dobře, Rande. Vedl sis dobře.“

„On žije?“ zeptal se Perrin a rukou si otřel pot z tváře.

„Perrine!“ řekla Nyneiva. „Světlo. Vypadáš děsně. Posaď se, ty troubo! Každou chvíli se svalíš. Nechci se starat o dva z vás.“

Oči měla zarudlé. „On stejně umírá, že?“ zeptal se Perrin. „Dostali jste ho ven živého, ale stejně umře.“

„Sedni,“ poručila Nyneiva a ukázala na stoličku.

„Takový příkaz poslouchají psi, Nyneivo,“ řekl Perrin, „ne vlci.“ Klekl si a položil žil Randovi ruku na rameno.

Necítil jsem to škubání ani neviděl vize, pomyslel si Perrin. Už nejsi ta’veren, Myslím, že ani já ne. „Poslalas pro ty tři?“ zeptal se Perrin. „Min, Elain, Aviendhu. Musejí ho naposledy vidět.“

„To je všechno, co můžeš říct?“ obořila se na něj Nyneiva.

Zvedl k ní pohled. Podle toho, jak měla založené ruce, to vypadalo, jako by sama sebe držela pohromadě. Objímala se rukama, aby se nerozbrečela.

„Kdo ještě umřel?“ zeptal se Perrin a připravil se na nejhorší. Z jejího výrazu to bylo zjevné. Už někoho ztratila.

„Egwain.“

Perrin zavřel oči a vydechl. Egwain. Světlo.

Za každé mistrovské dílo se platí, pomyslel si. 7o neznamená, že nemá cenu ho vykovat. Ale i tak… Egwain?

„Ty za to nemůžeš, Nyneivo,“ řekl, když otevřel oči.

„Jasně že ne. Já vím, že ne, ty jeden hlupáku.“ Odvrátila se.

Vstal, objal ji a kovářskýma rukama pohladil po zádech. „Mrzí mě to.“

„Odešla jsem… abych vás zachránila,“ zašeptala Nyneiva. „Šla jsem s várna jenom proto, abych vás chránila.“

„Tos dělala, Nyneivo. Chránila jsi Randa, aby mohl udělat to, co musel.“

Třásla se a on ji nechal plakat. Světlo. Jemu samotnému tekly slzy. Po chvíli se Nyneiva prudce odtáhla a pak vykráčela ze stanu.

„Snažil jsem se,“ řekl Elinn zoufale s pohledem upřeným na Randa. „Nyneiva taky. Společně jsme to zkoušeli, i pomocí Moirainina sa’angrialu. Nic nezabralo. Nikdo neví, jak ho zachránit.“

„Udělali jste, co šlo,“ řekl Perrin a nahlédl za další závěs. Na lůžku tam ležel další muž. „Co ten tady dělá?“

„Našli jsme je spolu,“ řekl Flinn. „Rand ho musel vynést z jámy. Nevíme, proč by urozený pán Drak zachraňoval jednoho ze Zaprodanců, ale na tom nezáleží. Taky ho nedokážeme vyléčit. Umírají. Oba.“

„Pošlete pro Min, Elain a Aviendhu,“ zopakoval Perrin. Zaváhal. „Všechny tři to přežily?“

„To aielský děvče to pěkně schytalo,“ řekl Flinn. „Připotácela se do tábora, kam ji napůl přinesla nějaká šeredná Aes Sedai, která jí otevřela průchod. Přežije to, i když nevím, jak dobře bude v budoucnu chodit.“

„Dejte jim vědět. Všem.“

Flinn přikývl a Perrin vyšel ven za Nyneivou. Našel to, v co doufal, důvod, proč tak rychle odešla. Hned vedle stanu ji pevně objímal Lan. Vypadal stejně zakrváceně a unaveně, jako se Perrin cítil. Pohlédli si do očí a kývli na sebe.

„Pár hledaček větru otevřelo průchod odtud na Merrilor,“ řekl Lan Perrinovi. „Temný je zase pod zámkem. Spálené země rozkvétají a zase se tu dají otvírat průchody.“

„Díky,“ odpověděl Perrin, když ho míjel. „Slyšel někdo… něco o Faile?“

„Ne, kováři. Poslední ji viděl Trubač, ale opustila ho a vydala se na bojiště, aby od něj odlákala trolloky. Je mi líto.“

Perrin přikývl. Už mluvil s Matem a Olverem. Zdálo se mu, že… že se vyhýbal myšlenkám na to, co se muselo stát.

Nemysli na to, řekl si. Neopovažuj se. Vzchopil se a vydal se hledat průchod, o němž se Lan zmiňoval.

„Promiňte,“ zeptal se Loial Děv, sedících vedle stanu. „Viděly jste Matrima Cauthona?“

„ Oosquai? “ zeptala se jedna z nich se smíchem a zvedla měch.

„Ne, ne,“ řekl Loial. „Víte, musím najít Matrima Cauthona, aby mi povyprávěl, jak bitvu viděl on. Dokud to má čerstvě v paměti. Potřebuji, aby mi všichni řekli, co viděli a slyšeli, abych to mohl zapsat. Nikdy na to nebude vhodnější chvíle.“

A, jak si přiznával, chtěl Mata a Perrina vidět. Přesvědčit se, že jsou v pořádku. Tolik se toho stalo; chtěl mluvit se svými přáteli a ujistit se, že jsou v pořádku. Vzhledem k tomu, co se dělo s Randem…

Aielanka se na něj opile usmála. Loial si povzdechl a vydal se ležením dál. Den se chýlil ke konci. Den Poslední bitvy! Teď už byl čtvrtý věk, nebo ne? Mohl věk začít uprostřed dne? To by se kvůli kalendářům moc nehodilo, nebo ano? Ale všichni se shodli. Rand uzavřel Vrt v poledne.

Loial dál procházel ležením. Nepřesunuli se z úpatí Šajol Ghúlu. Nyneiva prohlásila, že se příliš bojí s Randem hýbat. Loial dál hledal a nakukoval do stanů. V dalším našel prošedivělého generála Ituraldeho, obklopeného čtyřmi Aes Sedai.

„Podívejte,“ řekl ituralde. „Celý život jsem sloužil králům Arad Domanu. Přísahal jsem.“

„Alsalam je mrtvý,“ řekla Saerin Sedai, stojící vedle křesla. „Někdo musí usednout na trůn.“

„V Saldeii vládne zmatek,“ dodala Elswell Sedai. „Vzhledem k tomu, jak jsou nyní propojeni s Andorem, je nástupnictví nejasné. Arad Doman si nemůže dovolit zůstat bez vůdce. Ty musíš nastoupit na trůn, Rodele Ituralde. Musíš to udělat rychle.“

„Kupecká rada…“

„Všichni jsou mrtví nebo nezvěstní,“ řekla další Aes Sedai.

„Přísahal jsem…“

„A co by tvůj král chtěl, abys udělal?“ zeptala se Yukiri Sedai. „Nechal království rozpadnout? Musíš být silný, urozený pane Ituralde. Toto není vhodný čas, aby Arad Doman zůstal bez vládce.“

Loial vyklouzl pryč a zavrtěl hlavou. Bylo mu toho muže líto. Čtyři Aes Sedai. Než den skončí, Ituraldeho korunují.

Loial se znovu zastavil u hlavního léčitelského stanu, aby se optal, jestli někdo neviděl Mata. Byl na tomto bojišti a lidé tvrdili, že se usmíval a byl v pořádku, ale… nu, Loial to chtěl vidět na vlastní oči. Chtěl s ním mluvit.

Uvnitř stanu se musel nahrbit, jinak by se otíral hlavou o strop. Stan velký pro lidi byl podle ogierských měřítek malý.

Nakoukl na Randa. Jeho přítel vypadal hůře než předtím. Lan stál u stěny. Tam, kde dřív nosíval hadori, měl nyní korunu v podobě prosté stříbrné obroučky. Na tom nebylo nic divného, ale stejná, kterou měla Nyneiva, Loiala překvapila.

„To není spravedlivé,“ zašeptala Nyneiva. „Proč by měl umřít, zatímco tomu druhému je lip?“

Nyneiva vypadala utrápeně. Stále měla zarudlé oči, ale předtím seřvala každého, kdo se o nich zmínil, takže Loial nic neřekl. Často se zdálo, že si lidé přejí, aby nic neříkal, což bylo u lidí, kteří žili tak uspěchaně, zvláštní.

Podívala se na Loiala a on ji pozdravil úklonou hlavy.

„Loiale,“ řekla. „Jak probíhá tvoje pátrání?“

„Ne moc dobře,“ zaškaredil se. „Perrin si mě nevšímal a Mat se nedá najít.“

„Tvoje příběhy mohou pár dní počkat, Staviteli,“ řekl Lan.

Loial se s ním nehádal. Konec konců, Lan byl teď král. Ale… ne, příběhy nemohly počkat. Musely být v čerstvé paměti, aby jeho dějiny byly přesné.

„Je to strašné,“ řekl Flinn s pohledem stále upřeným na Randa. „Ale, Nyneivo Sedai… Je to tak divné. Vypadá to, jako by to žádnou z těch tří vůbec nezajímalo. Neměly by si dělat větší starosti…?“

Loial je opustil, nicméně zkontroloval Aviendhu v nedalekém stanu. Seděla, zatímco jí několik žen ošetřovalo pokroucené zakrvácené nohy. Přišla o několik prstů. Na Loiala kývla; léčení, které jí zatím poskytli, ji patrně zbavilo bolestí, neboť i když se zdála unavená, nevypadalo to, že trpí.

„Mat?“ zeptal se s nadějí.

„Neviděla jsem ho, Loiale, synu Arenta syna Halanova,“ odvětila Aviendha. „Alespoň ne od té doby, co ses na něj před chvílí ptal.“

Loial se zarděl a pak odešel. Venku minul Elain a Min. Poslechne si jejich příběhyuž jim pár otázek položil – ale tři ta’veren… ti jsou nejdůležitější! Proč lidé vždycky tak pospíchali a chvilku neposeděli? Nikdy neměli čas se zamyslet. Toto byl důležitý den.

Nicméně… bylo to zvláštní. Min a Elain. Neměly by být po Randově boku? Zdálo se, že Elain přijímá hlášení o ztrátách a potřebách pro uprchlíky, a Min seděla a s nepřítomným pohledem v očích hleděla na Šajol Ghúl. Ani jedna nešla dovnitř držet Randa za ruku, zatímco sklouzával ke smrti.

Nu, pomyslel si Loial, možná kolem mě Mat proklouzl a vrátil se na Merrilor. Tihle lidé nikdy nevydrží na jednom místě. Pořád jsou tak uspěchaní…

Matrim Cauthon se přiloudal do seančanského ležení na jižní straně Merriloru, daleko od hromad mrtvých.

Všude kolem se ozývala vyjeknutí a Seančané a Seančanky zvedali ruce k ústům. Pozdravil je nadzvednutím klobouku.

„Princ krkavců!“ Ležením jej předcházely tlumené hlasy, předávané od úst k ústům jako poslední láhev pálenky za chladné noci.

Zamířil přímo k Tuon, která stála u velkého stolu s mapami uprostřed ležení a mluvila se Selucii. Karede, jak si Mat všiml, přežil. Ten chlap za to nejspíš cítil vinu.

Tuon se podívala na Mata a svraštila čelo. „Kde jsi byl?“

Mat zvedl ruku a Tuon zamračeně zvedla pohled vzhůru, kde nic nebylo. Mat se otočil a natáhl ruku výš k obloze.

Vysoko nad ležením začaly vybuchovat noční květy.

Mat se zazubil. Musel Aludru chvíli přesvědčovat, ale jen chvíli. Teď už Aludra polovinu drakonýrů vycvičila ve výrobě ohňostrojů a zacházení s prášky. Zdálo se, že už není zdaleka tak tajnůstkářská, jak bývala.

Převalil se přes ně hluk, způsobený tou podívanou.

„Ohňostroj?“ zeptala se Tuon.

„Zatraceně nejlepší ohňostroj v dějinách mojí nebo tvojí země,“ prohlásil Mat.

Tuon na něj upřela nevlídný pohled. Výbuchy se odrážely v jejích tmavých očích. „Čekám dítě,“ řekla. „Orákulum to potvrdila.“

Matem to otřáslo, jako by mu v břiše vybuchl noční květ. Dědic. Nepochybně syn! Jaká je pravděpodobnost, že je to kluk? Mat se přinutil k úsměvu. „Tak to jsem teď z toho asi venku. Máš dědice.“

„Mám dědice,“ řekla Tuon, „ale to já jsem z toho venku. Když budu chtít, můžu tě teď zabít.“

Mat cítil, jak roztahuje tvář v úsměvu. „No, tak to uvidíme, co s tím můžeme udělat. Pověz mi, hraješ někdy kostky?“

Perrin se posadil mezi mrtvými a konečně se rozplakal.

Gaťšainové v bílém a ženy z města probírali mrtvé. Po Faile nebylo ani stopy. Vůbec nic.

Už nemůžu dál. Jak to bylo dlouho, co naposledy spal? Tu noc v Mayene. Jeho tělo si stěžovalo, že to ani zdaleka nestačilo. A štval se už dlouho předtím, když ve vlčím snu strávil dobu, která by tady znamenala týdny.

Urozený pán Bašere a jeho žena byli mrtví. Kdyby Faile přežila, byla by z ní královna. Perrin se třásl a nedokázal se přinutit k dalšímu pohybu. Na tomto bojišti ležely stovky tisíc mrtvých. Další lidé, kteří těla prohlíželi, si těch, v nichž nebyl život, nevšímali, označili je a šli dál. Snažil se jim dát vědět, aby pátrali po Faile, ale oni museli hledat živé.

Na tmavnoucí obloze vybuchly ohňostroje. Perrin zabořil hlavu do dlaní a pak cítil, jak se kácí na bok a hroutí mezi mrtvé.

Při pohledu na tu podívanou na obloze sebou Moghedien škubla. Při každém výbuchu znovu viděla ten smrtící oheň, šířící se mezi Šařany. To zářivé světlo, ten okamžik paniky.

A pak… a pak temnota. Probudila se o něco později, ležící mezi mrtvými těly Šařanů. Když se vzpamatovala, nacházela na celém bojišti ty hlupáky, kteří tvrdili, že zvítězili.

Tvrdili? pomyslela si a opět sebou trhla, když zazněla další řada výbuchů ohňostrojů. Veliký pán padl. Vše bylo ztraceno.

Ne. Ne. Kráčela dál, pevným krokem, aby nebudila podezření. Uškrtila jednu z pracujících žen a pak přejala její podobu, když jen nepatrně usměrnila a převrátila tkanivo. To by jí mělo umožnit z tohoto místa uniknout. Kličkovala mezi těly a nevšímala si zápachu ve vzduchu.

Všechno nebylo ztraceno. Ona stále žila. A byla jednou z Vyvolených! To znamenalo… to znamenalo, že je mezi těmi méně významnými než ona císařovnou. Veliký pán byl opět uvězněn, takže ji nemůže potrestat. A většina, ne-li všichni ostatní Vyvolení byli mrtví nebo uvěznění. Pokud to tak bylo, nikdo se jejím znalostem nevyrovná.

Tohle by vlastně mohlo dopadnout dobře. Mohlo by to být vítězství. Zastavila se vedle převráceného dvoukoláku se zásobami a sevřela svou cour souvra - naštěstí byla stále celá. Široce se usmála a pak spředla světýlko, aby jí ozářilo cestu.

Ano… Dívej se na jasnou oblohu, ne na bouřková mračna. Mohla to využít. A za pár let by mohla být vládkyní světa!

Kolem krku jí zaklaplo něco chladného.

Moghedien s hrůzou zvedla ruku a pak zaječela. „Ne! Znovu ne!“ Její maskování se rozplynulo, když ji opustila jediná síla.

Za ní stála samolibě vypadající sul’dam. „Řekli nám, že si nesmíme vzít žádnou z těch, které si říkají Aes Sedai. Ale ty, ty nenosíš ten jejich prsten a schováváš se jako někdo, kdo něco provedl. Myslím, že nebudeš nikomu chybět.“

„Pusť mě!“ řekla Moghedien a drásala a’dam. „Pusť mě, ty…“

Bolest ji v křečích srazila na zem.

„Jmenuji se Šanan,“ řekla sul’dam, zatímco se k nim přiblížila další žena s damane v závěsu. „Ale ty mi můžeš říkat paní. Myslím, že bychom se rychle měly vrátit do Ebú Daru.“

Její společnice přikývla a damane otevřela průchod.

Museli jím Moghedien provléci.

Nyneiva vyšla z léčitelského stanu u Sajol Ghúlu. Slunce se již téměř zanořilo za obzor.

„Je mrtvý,“ zašeptala malému zástupu, který se shromáždil venku.

Vyslovit ta slova bylo jako pustit si na nohy cihlu. Neplakala. Ty slzy už prolila. To neznamenalo, že necítila bolest.

Lan vyšel ze stanu za ní a objal ji kolem ramen. Zvedla svou ruku k jeho. Min a Elain, stojící nedaleko, na sebe pohlédly.

Gregorin něco zašeptal Darlinovi – toho našli polomrtvého v troskách jeho stanu. Oba se na ženy zamračili. Nyneiva zaslechla něco z toho, co Gregorin říkal. „… čekal jsem, že ta aielská divoška bude bezcitná, a možná i královna Andoru, ale ta třetí? Ani slza.“

„Jsou v šoku,“ namítl Darlin.

Ne, pomyslela si Nyneiva, když si Min a Elain pozorně prohlédla. Ty tři vědí něco, co já ne. Budu to z nich muset vytlouct.

„Omluv mě,“ řekla Nyneiva a zamířila pryč od Lana.

Šel za ní.

Zvedla na něj obočí.

„Dalších pár týdnů se mě nezbavíš, Nyneivo,“ řekl a jejich poutem prýštila láska. „Ani kdybys chtěla.“

„Mezku paličatá,“ zabručela. „Pokud si vzpomínám, to ty jsi trval na tom, že mě opustíš, abys sám mohl táhnout vstříc svýmu údajnýmu osudu.“

„A ty jsi v tom měla pravdu,“ řekl Lan. „Tak jako často.“ Řekl to tak klidně, že bylo těžké mít na něj vztek.

Kromě toho měla vztek na ty ženské. Jako první si vybrala Aviendhu a s Lanem po boku přikráčela k ní.

„… když je Rhuark mrtvý,“ říkala Aviendha Sorilee a Bair, „myslím, že cokoli jsem viděla, musí být možné změnit. Už se to děje.“

„Viděla jsem tvoji vizi, Aviendho,“ řekla Bair. „Nebo něco podobného, jinýma očima. Myslím, že je to varování před něčím, co nesmíme dopustit.“

Ostatní dvě přikývly, pak pohlédly na Nyneivu a nasadily klidný výraz jako Aes Sedai. Aviendha byla stejně hrozná jako ty dvě, a naprosto pokojně seděla v křesle, nohy omotané obvazy. Jednoho dne bude možná zase chodit, ale už nikdy nebude bojovat.

„Nyneivo aPMearo,“ řekla Aviendha.

„Slyšelas, jak říkám, že je Rand mrtvý?“ zeptala se důrazně Nyneiva. „Odešel klidně.“

„Ten, který byl zraněný, se probudil ze snu,“ řekla Aviendha vyrovnaně. „Tak to musí udělat všichni. Zemřel ve slávě a tak bude oslavován.“

Nyneiva se k ní sklonila. „Tak dobře,“ řekla hrozivě a uchopila zdroj. „Ven s tím, Vybrala jsem si tě, protože mi nemůžeš utéct.“

Aviendha na okamžik dala najevo cosi, co mohl být strach. Okamžitě zase zmizel. „Připravme jeho pohřební hranici.“

Perrin běžel ve vlčím snu. Sám.

Ostatní vlci žalostně vyli nad jeho zármutkem. Když proběhl kolem nich, vrátili se k oslavám, ale tím nebyl jejich soucit o nic méně skutečný.

On nevyl. Nekřičel. Stal se Mladým býkem a běžel.

Nechtěl tady být. Chtěl spánek, skutečný spánek. V něm nemohl cítit bolest. Tady ano.

Neměl jsem ji opustit.

Lidská myšlenka. Proč se sem vplížila?!

Ale co jsem mohl dělat? Slíbil jsem, že s ní nebudu zacházet jako se sklem.

Běž. Běž rychle. Běž, dokud nepřijde vyčerpání!

Musel jsem jít za Randem. Musel jsem. Ale tím jsem ji zklamal!

Na okamžik v Dvouříčí. Zpátky pryč, podél řeky. Pustina, pak zpátky, dlouhý běh k Falme.

Jak ode mne mohli čekat, že je oba budu mít, a pak jednoho nechám jít?

Do Tearu. Pak do Dvouříčí. Čmouha, vrčení, pohybovat se tak rychle, jak to zvládl. Tady. Tady se s ní oženil.

Tady zavyl.

Caemlyn, Cairhien, Dumajské studny.

Tady jednoho z nich zachránil.

Cairhien, Ghealdan, Malden.

Tady zachránil druhého.

Dvě síly v jeho životě. Obě ho přitahovaly. Nakonec se Mladý býk zhroutil poblíž jakýchsi kopců někde v Andoru. Povědomé místo.

Místo, kde jsem potkal Elyase.

Opět se z něj stal Perrin. Jeho myšlenky nebyly vlčí myšlenky, jeho trápení nebylo vlčí trápení. Zíral na oblohu, která byla nyní po Randově oběti bezmračná. Chtěl být se svým kamarádem, když umíral.

Tentokrát bude s Faile tam, kde zemřela.

Chtěl ječet, ale k ničemu by to nebylo. „Musím to nechat být, že?“ zašeptal k obloze. „Světlo. Nechci. Poučil jsem se. Z Maldenu jsem se poučil. Neudělal jsem to znovu! Tentokrát jsem udělal, co jsem měl.“

Někde poblíž zakřičel na obloze pták. Vlci vyli. Lovili.

„Poučil jsem se…“

Ptači křik.

Znělo to jako sokol.

Perrin se vymrštil na nohy a otočil se. Tamhle. Okamžitě zmizel a objevil se na otevřené pláni, kterou nepoznával. Ne, toto místo znal. Znal ho! Byl to Merrilor, ale bez krve, bez trávy zadupané do bahna, bez spálené a rozbité země.

Tady našel drobného sokola – velkého jako jeho ruka – jak tiše pláče se zlomenou nohou uvězněnou pod kamenem. Srdce mu slabě bilo.

Perrin se s řevem probudil a prodral z vlčího snu. Stál na poli plném těl a křičel do noční oblohy. Pátrači v okolí se vyděšeně rozprchli.

Kde? Dokáže ve tmě najít stejné místo? Běžel, klopýtal přes mrtvoly a jámami, vyhloubenými usměrňovači nebo draky. Zastavil se, rozhlédl jedním a pak druhým směrem. Kde. Kde!

Květinové mýdlo. Stopa vůně ve vzduchu. Perrin se vrhl za ní a plnou vahou se opřel do mrtvoly obrovského trolloka, který ležel na hromadě dalších těl téměř ve výšce hrudi. Pod ním našel mršinu koně. Perrin, neschopný skutečně uvažovat o tom, co dělá, nebo kolik síly by to mělo vyžadovat, odtáhl koně stranou.

Pod ním ležela v malé proláklině v zemi zkrvavená Faile a mělce dýchala. Perrin vykřikl, klesl na kolena, vzal ji do náruče a vdechoval její vůni.

Trvalo mu pouze dva údery srdce přesunout se do vlčího snu, odnést Faile k Nyneivě daleko na severu a přesunout se ven. O pár vteřin později cítil, jak mu ji léčí v náručí, neboť nebyl ochoten ji pustit dokonce ani kvůli tomu.

Faile, jeho sokol, se zachvěla a pohnula. Pak otevřela oči a usmála se na něj.

Ostatní hrdinové odešli. Bližil se večer a Birgitte zůstávala. Opodál připravovali vojáci pohřební hranici Randa aTThora.

Birgitte nemohla zůstat o moc déle, ale prozatím… ano, mohla zůstat. Chvíli. Vzor to dovolí.

„Elain?“ řekla Birgitte. „Víš něco? O Drakovi?“

Elain se ve slábnoucím světle otřásla. Společně stály vzadu v zástupu, který se shromažďoval, aby sledoval zapálení pohřební hranice Draka Znovuzrozeného.

„Vím, co máš v plánu,“ řekla Birgitte Elain. „S rohem.“

„A co mám v plánu?“

„Nechat si ho,“ řekla Birgitte. „A kluka. Uchovávat ho jako andorský poklad, možná jako zbraň.“

„Možná.“

Birgitte se usmála. „Takže je dobře, že jsem ho poslala pryč.“

Elain se k ní obrátila a přestala si všímat lidí, kteří připravovali Randovu hranici. „ Cože? “

„Poslala jsem Olvera pryč,“ řekla Birgitte. „Se strážemi, kterým věřím. Řekla jsem Olverovi, aby našel nějaké místo, kde nebude nikdo hledat, místo, na které dokáže zapomenout, a roh do něj zahodit. Nejlíp do oceánu.“

Elain tiše vydechla a pak se obrátila zpět k pohřební hranici. „Nesnesitelná ženská.“ Zaváhala. „Díky, žes mě ušetřila toho, abych to musela rozhodnout já.“

„Myslela jsem, že to tak budeš cítit.“ Birgitte vlastně předpokládala, že bude trvat dlouho, než to Elain pochopí. Ale Elain za posledních pár týdnů vyspěla. „A kromě toho nemůžu být ani zdaleka nesnesitelná, protože jsi v posledních měsících odváděla skvělou práci, když jsi mě snášela.“

Elain se k ní znovu otočila. „To znělo jako loučení.“

Birgitte se usmála. Občas cítila, když se to blížilo. „To je.“

Elain vypadala zarmouceně. „Musí to být?“

„Znovu se rodím, Elain,“ zašeptala Birgitte. „Právě teď. Někde se žena připravuje porodit a já se přesunu do toho těla. Děje se to.“

„Nechci tě ztratit.“

Birgitte se zasmála. „No, možná se znovu setkáme. Zatím se raduj se mnou, Elain. Znamená to, že koloběh pokračuje. Znovu budu s ním. S Gaidalem… Budu jen o pár let mladší než on.“

Elain ji vzala za ruku a oči se jí zalily slzami. „Lásku a mír, Birgitte. Děkuju ti.”

Birgitte se usmála, zavřela oči a nechala se odnést pryč.

Jak se na zemi snášel večer, Tam hleděl přes to, co kdysi bývalo nejobávanějším místem ze všech. Šajol Ghúl. V posledních paprscích světla byly vidět rostliny, které zde vyrůstaly, rozkvétající květiny, trávu rašící kolem pohozených zbraní a na mrtvých tělech.

Je to tvůj dar pro nás, synu? uvažoval. Poslední?

Tam zapálil pochodeň od malého mihotavého plamene, který praskal v nedaleké jámě. Vydal se vpřed, kolem řad lidí, stojících ve tmě. Příliš se o Randově pohřbu nešířili. Všichni by chtěli přijít. Možná si všichni zasloužili přijít. Aes Sedai plánovály pro Egwain velkolepé rozloučení; Tam chtěl pro syna něco tichého.

Rand mohl konečně odpočívat.

Procházel kolem lidí, stojících se skloněnou hlavou. Nikdo kromě Tama neměl světlo. Ostatní čekali ve tmě, malý zástup možná dvou set lidí, obklopujících máry. Tamova pochodeň vrhala na vážné tváře mihotavé oranžové světlo.

Dokonce i když měl světlo, takto večer bylo těžké rozeznat Aiela od Aes Sedai, muže z Dvouříčí od krále Tearu. Všichni byli postavami ve tmě, vzdávajícími poctu tělu Draka Znovuzrozeného.

Tam došel k márám, vedle Toma a Moirain, kteří se s vážnými tvářemi drželi za ruce. Moirain se natáhla a jemně Tamovi stiskla paži. Tam pohlédl na mrtvé tělo a ve světle ohně se zahleděl na synovu tvář. Neutíral si slzy, které mu tekly z očí.

Vedl sis dobře. Můj chlapče… vedl sis tak dobře!

Uctivě zapálil pohřební hranici.

Min stála v přední řadě zástupu. Sledovala, jak Tam se svěšenými rameny sklání hlavu před plameny. Nakonec se vrátil k lidem z Dvouříčí. Abell Cauthon ho objal a něco svému příteli tiše šeptal.

Hlavy se ve tmě a stínech obrátily k Min, Aviendze a Elain. Něco od nich tří čekali. Nějaký výstup.

Min s oběma dalšími slavnostně předstoupily; Aviendze musely při chůzi pomáhat dvě Děvy, přestože opřená o Elain dokázala stát. Obě Děvy se zase stáhly a nechaly jejich trojici osamělou před hranicí. Elain a Min stály s ní a sledovaly, jak oheň hoří a pohlcuje Randovo mrtvé tělo.

„Tohle jsem viděla,“ řekla Min. „V den, kdy jsem se s ním setkala poprvé, jsem věděla, že to přijde. My tři, společně, tady.“

Elain přikývla. „Takže teď co?“

„Teď…“ odvětila Aviendha, „teď se ujistíme, že všichni úplně a naprosto uvěří, že je mrtvý.“

Min přikývla a vzadu v mysli cítila pulzující záchvěvy pouta. Neustále sílily.

Rand al’Thor – jen Rand al’Thor – se probudil osamělý v temném stanu. Někdo nechal vedle jeho lůžka hořet svíčku.

Zhluboka se nadechl a protáhl. Měl pocit, jako by se právě probral z dlouhého, hlubokého spánku. Neměl by být zraněný? Ztuhlý? Mít bolesti? Nic z toho necítil.

Sáhl si na bok a nenahmatal tam žádnou ránu. Žádnou ránu, Poprvé za dlouhou dobu necítil žádnou bolest. Téměř nevěděl, co si o tom má myslet.

Pak se podíval dolů a viděl, že ruka, která mu ohmatává bok, je jeho vlastní levačka. Zasmál se a zvedl ji před sebe. Zrcadlo, pomyslel si. Potřebuju zrcadlo.

Ve vedlejší části stanu jedno našel. Stan byl patrně zcela opuštěný. Zvedl svíčku a pohlédl do malého zrcadla. Hleděla na něj Moridinova tvář.

Rand se dotkl své tváře a ohmatal ji. V pravém oku mu visela jediná saa, černá, ve tvaru dračího Špičáku. Nehýbala se.

Rand vklouzl zpátky do části stanu, kde se předtím probudil. Na úhledné hromádce nejrůznějšího oblečení tam ležel Lamanův meč. Alivia zjevně nevěděla, co si bude chtít obléct. Ty věci tady pochopitelně nechala ona, společně s váčkem mincí z různých zemí. Oblečení nebo peníze ji nikdy moc nezajímaly, ale věděla, že bude obojí potřebovat.

Pomůže ti umřít. Rand zavrtěl hlavou, oblékl se, vzal si peníze a meč a vyklouzl ze stanu. Někdo nedaleko nechal uvázaného dobrého koně, grošovaného valacha. To mu prospěje. Z Draka Znovuzrozeného ke zloději koní. Pro sebe se zasmál. Bude to muset jít bez sedla.

Zaváhal. Nedaleko ve tmě zpívali lidé. Toto byl Šajol Ghúl, ale ne takový, jak si ho pamatoval. Rozkvétající Šajol Ghúl plný života.

Píseň, kterou zpívali, byla hraničářská pohřební píseň. Rand provedl koně nocí, aby se dostal trochu blíž. Vykoukl mezi stany směrem k místu, kde kolem pohřební hranice stály tři ženy.

Moridin, uvědomil si. Pohřbívají ho sevšemipoctamijako Draka Znovuzrozeného.

Rand couvl zpátky a nasedl na grošáka. Když to dělal, všiml si postavy, která nestála u ohně. Osamělá postava, která se dívala směrem k němu, zatímco všechny ostatní oči byly odvrácené.

Kadsuane. Pátravě ho přejela pohledem od hlavy k patě a v očích se jí odrážela záře ohně z Randovy pohřební hranice. Rand kývl, chvilku počkal a pak otočil koně, pobídl ho a zamířil pryč.

Kadsuane sledovala, jak odjíždí.

Zvláštní, pomyslela si. Ty oči její podezření potvrdily. To byla informace, která se jí mohla hodit. Není tedy nutné dál sledovat ten falešný pohřeb.

Vydala se pryč ležením a nakráčela přímo do pasti.

„Saerin,“ řekla, když ji ženy obklopily. „Yukiri, Lyrelle, Rubinde. Co to má znamenať?”

„Potřebovaly bychom vedení,“ řekla Rubinde.

„Vedení?“ odfrkla si Kadsuane. „O to požádejte novou amyrlin, až najdete nějakou ubožačku, kterou do toho postavení zvolíte.“

Ostatní ženy s ní dál držely krok.

V tu chvíli to Kadsuane došlo a zarazila se na místě.

„Krev a popel, ne!“ prohlásila a prudce se k nim otočila. „Ne, ne, ne.“

Ženy se usmály téměř dravčími úsměvy.

„Vždy jsi s Drakem Znovuzrozeným tak moudře rozmlouvala o odpovědnosti,” řekla Yukiri.

„Mluvíš o tom, jak ženy v tomto věku potřebují lepší výcvik,“ dodala Saerin.

„Je to nový věk,“ řekla Lyrelle. „Před námi leží mnohé výzvy… a budeme potřebovat silnou amyrlin, aby nás vedla.“

Kadsuane se zaúpěním zavřela oči.

Když nechal Kadsuane za zády, Rand vydechl úlevou. Nevyvolala poplach, přestože když od ní odjížděl, dál si jej prohlížela. Ohlédl se přes rameno a uviděl, jak odchází ve společnosti několika dalších Aes Sedai.

Dělala mu starosti; nejspíš měla podezření, které by si přál, aby neměla. Ale bylo to lepší, než aby strhla poplach.

Vzdychl a zalovil v kapse, kde našel fajfku. Za to ti děkuju, Alivie, pomyslel si, zatímco ji nacpával tabákem z váčku, který našel v druhé kapse. Bez přemýšlení sáhl po jediné síle, aby fajfku zapálil.

Nic nenašel. Žádný saidín v prázdnotě, nic. Zarazil se, pak se usmál a ucítil obrovskou úlevu. Nedokázal usměrňovat. Jen pro jistotu se váhavě natáhl po pravé síle. Taky nic.

Prohlížel si fajfku, zatímco jel vzhůru do mírného svahu na okraji Thakan’daru, nyní pokrytého rostlinami. Neměl jak tabák zapálit. Chvíli si ho ve tmě prohlížel a pak pomyslel na to, že je fajfka zapálená. A byla.

Rand se usmál a obrátil se na jih. Ohlédl se přes rameno. Všechny tři ženy u pohřební hranice se od ní odvrátily a pohlédly přímo na něj. Ve světle hořícího těla je dokázal rozeznat, i když moc víc ne.

Jsem zvědavý, která z nich mě bude následovat, pomyslel si a pak se jeho úsměv rozšířil. Rande al’Thore, z tebe se ale stal pěkný náfuka, co? Když předpokládáš, že některá – nebo některé -půjde za tebou.

Možná že žádná z nich nepřijde. Nebo možná všechny, až přijde jejich čas. Uvědomil si, že se směje pod vousy.

Kterou by si vybral? Min… ale ne, opustit Aviendhu? Elain. Ne. Zasmál se. Nedokázal si vybrat. Měl tři ženy, které ho milují, a nevěděl, kterou by si přál, aby jej následovala. Kterákoli. Všechny. Světlo, chlape. Jsi beznadějný případ. Jsi zoufale zamilovaný do všech tří a není z toho cesty ven.

Pobídl koně do klusu směrem dál na jih. Měl měšec plný mincí, dobrého koně a silný meč. Lamanův meč, což byla lepší zbraň, než by byl býval chtěl. Mohl by přitahovat pozornost. Byl to skutečný meč s volavkou a kvalitní čepelí.

Uvědomovala si Alivia, kolik peněz mu dává? O mincích neměla ani ponětí. Nejspíš jich většinu ukradla, takže nebyl jen zloděj koní. Nu, řekl jí, ať mu sežene nějaké zlato, a ona to udělala. Za to, co měl u sebe, by si v Dvouříčí mohl koupit celý statek.

Na jih. Východ nebo západ by také šly, ale došlo mu, že chce nadobro odejít pryč od toho všeho. Nejdřív na jih, pak možná na západ podél pobřeží. Třeba by si mohl najít loď? Na světě toho bylo tolik, co neviděl. Prožil pár bitev, zapletl se do obrovské hry rodů. Do mnoha věcí, s nimiž nechtěl mít nic společného. Viděl statek svého otce. A paláce. Viděl spoustu paláců.

Jen neměl čas na to, aby si většinu světa skutečně prohlédl. Tohle bude nové, pomyslel si. Cestovat, aniž by ho někdo pronásledoval, nebo musel tu či onde vládnout. Cestovat, když může prostě přespat ve stodole výměnou za to, že někomu naštípe dřevo. Přemýšlel o tom a rozesmál se, zatímco dál mířil na jih a kouřil svou nemožnou fajfku. Přitom se kolem něj zvedl vítr, kolem muže, kterého nazývali urozeným pánem, Drakem Znovuzrozeným, králem, vrahem, milencem a přitelem.

Vítr se volně vznesl do výšky a stoupal k otevřené bezmračné obloze. Prolétl nad rozbitou zemí posetou mrtvými, dosud nepohřbenými těly. Zemí, na které se zároveň konaly oslavy. Polechtal větve stromů, na nichž konečně začaly rašit pupeny.

Vítr vál na jih, skrz husté lesy, nad třpytivými pláněmi a k neprozkoumaným zemím. Ten vítr nebyl konec. Otáčení kola času nemá konců, a nikdy mít konců nebude.

Byl to však nějaký konec.