Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 28 Příliš mnoho mužů

„Poslal nás přímo urozený pán Agelmar,“ řekl Lanoví Arafellan. Muž neustále zalétal pohledem k předním řadám, kde jeho druhové bojovali o život.

Bojištěm tady v Šajnaru otřáslo zahřmění. Ve vzduchu se vznášel pronikavý puch spáleného masa a srsti. Hrůzopánům bylo jedno, jestli jejich útoky zabíjejí trolloky, pokud zároveň zasahovaly i lidi.

„Viš to jistě?“ zeptal se Lan ze sedla.

„Jistě, Dai Šane,“ řekl muž. Měl dlouhé copy a z nějakého důvodu, který Lan neznal, zvonečky natřené na červeno. Mělo to něco společného s arafelskými urozenými rody a jejich přístupem k Poslední bitvě. „Jestli lžu, nech mi dát sto ran bičem a nechat mě na slunci. Ten rozkaz mě překvapil, protože jsem si myslel, že moji muži mají hlídat křídla. Nejenže měl posel správná hesla, ale muž, kterého jsem poslal do velitelského stanu, se vrátil a potvrdil to.“

„Děkuju ti, kapitáne,“ řekl Lan a pokynul mu, ať se vrátí ke svým mužům. Podíval se na Andera a prince Kaisela, kteří oba seděli poblíž a vypadali zmateně. Těsně předtím poslouchali, jak se Lan vyptává kandorského velitele praporu, který tvrdil něco podobného.

Urozený pán Agelmar je poslal oba. Dvě záložní jednotky, poslané každá zvlášť, které netušily, že ta druhá míří na stejné místo. Přes řeku napravo od Lana, který obrátil koně a rozjel se k zadním liniím, vál chladný větřík. Horko, stoupající ze země, brzy chlad udusilo. Ty mraky nad hlavou vypadaly tak blízko, že by se člověk téměř mohl natáhnout a dotknout se jich.

„Lane?“ zeptal se Ander, když s Kaiselem přiklusali na koních vedle Mandarba. „Co to má znamenat?“

„Příliš mnoho mužů, které poslali ucpat stejnou díru v našich řadách,“ odpověděl Lan mírně.

„Taková chyba se dá udělat snadno,“ řekl Princ Kaisel. „Když se teď do bitvy zapojili hrůzopáni, je strach, že se trolloci probijí skrz, oprávněný. Generál poslal dva prapory místo jednoho. Jistota je jistota. Nejspíš to udělal záměrně.“

Ne. Byla to chyba. Malá, ale chyba. Správný postup by bylo stáhnout vojáky a upevnit řady. Pak mohl přijet jediný prapor a odříznout trolloky, kteří se drali skrz. Dvě vlny bylo možné sladit, ale jestliže na to jednotliví kapitáni nebyli upozorněni, bylo zde riziko, že si budou navzájem překážet – a právě to se stalo.

Lan zavrtěl hlavou a prohlédl si bojiště. Prapor královny Ethenielle nebyl daleko. Zamířil přímo k němu. Královna čekala, doprovázená svou čestnou stráží, urozeným pánem Baldherem, který držel Kirukanin meč jílcem přímo ke královně, přestože ta se rozhodla sama do bitvy nevyjet. Lan byl napůl zvědavý, zda v tomto směru bude následovat Tenobiin příklad, ale ani nemusel. Ethenielle byla rozvážná žena. A ještě důležitější bylo, že se obklopila rozvážnými poradci.

Urozený pán Ramsin – její nový manžel – rozmlouval se skupinou svých velitelů. Lišácky vypadající chlapík oblečený jako zvěd, který odjížděl předat rozkazy, se cestou otřel o Lana. Urozený pán Agelmar obvykle nedával rozkazy jednotlivým oddílům; měl na starosti celkový průběh bitvy. Řekl svým velitelům, co mají vykonat, ale to, jak konkrétně tohoto cíle dosáhnou, nechával na nich.

Vedle královny seděla statná žena s kulatým obličejem a klidně s ní hovořila. Všimla si Lana a kývla na něj. Urozená paní Serailla byla královnina první rádkyně. Lan s ní měl v minulosti… neshody. Vážil si jí tak moc, jak si mohl vážit někoho, koho měl čas od času chuť uškrtit a shodit ze skály.

„Dai Šane,“ řekla královna a kývla na něj. Ramsin, který stál kousek stranou, na něj mávl. Zahřmělo. Nepršelo a Lan navzdory vysoké vlhkosti ani žádný déšť neočekával. „Jsi zraněný? Dovol, ať pošlu pro někoho z léčitelů.“

„Ti jsou třeba jinde,“ řekl Lan stroze, zatímco mu její gardisté salutovali. Všichni měli přes kyrysy zelený tabard s vyšitým červeným koněm a na každém kopí visely červené a zelené ťáborky. Přilby měly mřížová hledí, na rozdíl od Lanovy široké otevřené malkierské přilby. „Mohu si vypůjčit urozeného pána Baldhereho, Veličenstvo? Chci se ho na něco zeptat.“

„Stačí jen říct, Dai Šane,“ řekla královna Ethenielle, přestože urozená paní Serailla na něj hleděla přimhouřenýma očima. Očividně uvažovala, co Lan od mečonoše kandorské královny potřebuje.

Baldhere přejel k Lanovi a přendal si Kirukanin meč na druhou ruku, aby jílec stále směřoval ke královně. Byla to formalita, ale Baldhere byl formální muž. Ander a princ Kaisel se k nim připojili a Lan je neposlal pryč.

„Urozený pán Agelmar vyslal dobrou čtvrtinu našich záloh k malému průlomu v našich liniích,“ řekl Lan tak tiše, aby ho slyšeli jen Baldhere, Ander a Kaisel. „Nejsem si jistý, že tam byli zapotřebí všichni.“

„Právě dal naší saldejské lehké jízdě rozkaz stáhnout se z levého křídla,“ řekl Baldhere, „a zaútočit na levé křídlo trolloků hluboko za jejich liniemi. Překvapivý rychlý útok a následný ústup. Tvrdí, že chce, aby se hrůzopáni museli soustředit na víc míst, a prohlašuje, že když bude naše obrana vypadat slabší, než je, bude je to svádět k chybě.“

„Co si myslíš ty?“ zeptal se Lan.

„Je to dobrý tah,“ odpověděl Baldhere, „pokud chceš, aby bitva trvala dlouho. Samo o sobě by mi to nedělalo velké starosti, tedy dokud se odtamtud Saldejci dokážou dostat živí. O těch zálohách jsem nevěděl. To nás na východě nechává strašně nechráněné.“

„Předpokládejme,“ řekl Lan opatrně, „že by někdo byl v postavení, aby dokázal sabotovat celou armádu. Předpokládejme, že by to někdo chtěl udělat, ale velice nenápadně, aby ho nikdo nepodezříval. Co bys udělal?“

„Obrátil se zády k řece,“ řekl Baldhere pomalu. „Tvrdil, že chci zaujmout výhodnou pozici, ale nechal bych nás v postavení, kdy by nám hrozilo obklíčení. Pustil se do boje na život a na smrt a pak bych vyrobil mezeru v obraně a nechal nás rozdělit. Udělal bych to tak, aby každý jednotlivý krok vypadal rozumně.“

„A další postup?“ zeptal se Lan.

Baldhere o tom s ustaraným výrazem přemýšlel. „Potřeboval bys stáhnout lučištníky z kopců na východě. Půda je tam tvrdá, takže by zplozenci Stínu mohli obejít naše zvědy – zvlášť když všichni sledují přední linie – a přiblížit se.

Lučištníci by je viděli a udělali poplach a možná by trolloky dokázali zadržet na tak dlouho, aby dorazily zálohy. Ale kdyby lučištníky přesunuli a východní zálohy se zapojily do boje a nepřítel by mohl obejít naše východní křídlo a zaútočit na naše zadní pozice… celé naše vojsko by bylo připíchnuto k řece. Pak už by to byla jen otázka času.“

„Urozený pane Mandragorane,“ ozval se princ Kaisel a pobídl koně vpřed. Rozhlížel se, jako by se styděl. „Nemůžu uvěřit, že slyším něco takového. Přece urozeného pána Agelmara nepodezíráš, že by nás zrazoval!“

„Nemůžeme si dovolit jen tak tvrdit, že je někdo mimo podezření,“ řekl Lan zachmuřeně. „Tomu varování jsem měl věnovat větší pozornost. Možná to nic není. Možná.“

„Už tak nebude snadný, abychom se dostali z postavení, jaký teď je,“ svraštil Ander čelo. „Jestli nás natlačí k řece..

„Původní plán zněl použít záložní jezdectvo, aby krylo ústup,“ řekl Lan. „Pěšáci by se mohli stáhnout první, překročit řeku pěšky, a pak bychom mohli těžkou kavalerii odvést průchody. Proud není rychlý a koně lehké kavalerie by se mohli přebrodit, zatímco trolloci by se neodvážili. Ne, pokud je k tomu nedonutí. Byl to docela dobrý plán.“

Pokud nebudou pod takovým tlakem, že pěšáci nebudou moct ustoupit z boje. Pak by se všechno rozpadlo. A kdyby byli obklíčení, pak by Lan v žádném případě nedostal své vojsko pryč. Neměli dost usměrňovačů, aby přesunuli celou armádu. Jediná cesta ven by byla pěšky a nechat polovinu armády zmasakrovat. Ne, raději zemře, než by dopustil něco takového.

„Všechno, co urozený pán Agelmar v poslední době dělal, je docela dobrý plán,“ řekl Baldhere prudce. „Dost dobrý, aby se vyhnul podezření, ale ne dost dobrý, aby vyhrál. Lane... něco s ním není v pořádku. Znám ho roky. Prosím. Pořád věřím, že je prostě unavený, ale dělá chyby. Mám pravdu, vím, že mám.“

Lan přikývl. Nechal Baldhereho na místě a se svou stráží se rozjel do týlu a k velitelskému stanu.

Hrůza, kterou Lan cítil, byla, jako by měl do krku nacpaný kámen. Mraky se zdály být níž než předtím. Hřměly. Bubny Temného, přicházející si vyžádat lidské životy.

Ve chvíli, kdy Lan dojížděl k velitelskému stanu, měl v zádech stovku dobrých mužů. Když se přiblížil, všiml si mladého šajnarského posla – beze zbroje a s uzlem vlasů, který za ním při běhu vlál – jak utíká ke koni.

Lan mávl rukou, Ander se přehnal kolem, chytil otěže mužova koně a pevně je sevřel. Posel se zamračil. „Dai Šane?“ zeptal se a zasalutoval Lanoví, který k němu dojel.

„Neseš rozkazy od urozeného pána Agelmara?“ zeptal se Lan a sesedl.

„Ano, můj pane.“

„Jaké rozkazy?“

„Východní kandorští lučištníci,“ řekl posel. „Jejich kopec leží příliš daleko od hlavní části bojiště a urozený pán Agelmar má zato, že budou užitečnější, když postoupí vpřed a budou střílet na ty hrůzopány.“

Lučištníci se nejspíš domnívali, že tam saldejská lehká jízda stále je; Saldejci si mysleli, že lučištníci zůstanou na místě; zálohy se domnívaly, že až ony samy vyrazí, lučištníci a jízda se udrží.

Stále to mohla být shoda náhod. Agelmar se příliš přepínal nebo měl nějaký větší plán, který generálové neviděli. Nikdy neobviňuj člověka z hrdelního zločinu, pokud nejsi připravený ho zabít sám, přímo na místě, vlastním mečem.

„Ten rozkaz ruším,“ řekl Lan. „Místo toho do těch východních kopců vyšli saldejské zvědy. Řekni jim, ať hledají známky armády zplozenců Stínu, která se tam plíží, aby na nás zaútočila. Varuj lučištníky, aby se připravili ke střelbě, pak se sem vrať a dej mi vědět. Hoď sebou, ale nikomu než samotným zvědům a lučištníkům neříkej, že to děláš.“

Muž se zatvářil zmateně, ale zasalutoval. Agelmar byl velící generál této armády, ale Lan – jakožto Dai San – měl ohledně všech rozkazů poslední slovo a jediná osoba s větší pravomocí v této bitvě byla Elain.

Lan kývl na dvojici mužů z vrchní stráže. Wašim a Geral byli Malkierové, kterých si během týdnů společného boje začal velice vážit.

Světlo, jsou to jenom týdny? Jako by to byly měsíce…

Tuto myšlenku potlačil, zatímco se oba Malkierové vydali za poslem, aby se ujistili, že udělá, co mu bylo řečeno. Následky toho, co se děje, bude Lan zvažovat teprve poté, až bude znát všechna fakta.

Teprve pak.

Loial toho o válčení moc nevěděl. Jeden toho ani moc vědět nemusel, aby poznal, že Elainina strana prohrává.

Společně s ostatními ogiery bojovali, čelili hordě tisíců a tisíců trolloků – druhé armádě, která je dorazila rozdrtit z jihu a obešla město. Ogierové měli na křídlech kušiníky z Dračí legie, kteří vypouštěli jednu vlnu střel za druhou, když se předtím stáhli z předních linií poté, co na ně trolloci zaútočili. Těžkou kavalerii Dračí legie, která byla naprosto vyčerpaná, nepřítel rozprášil. Oddíly pikenýrů ten příliv zoufale zadržovaly a vlčí garda se držela rozpadající se obranné linie na dalším kopci.

Loial zaslechl útržky toho, co se děje v jiných částech bojiště. Elainina vojska rozdrtila severní část trollocké armády a dorazila ji, a zatímco ogierové bojovali a střežili draky, kteří stříleli z vrcholku nad nimi, stále další a další vojáci přicházeli, aby se zapojili do boje na nové frontě. Přicházeli zakrvácení, vyčerpaní a slabí.

Tato nová trollocká armáda je rozdrtí.

Ogierové zpívali žalozpěv. Žalozpěv, který zpívali pro lesy, které bylo třeba vykácet, nebo pro velké stromy, které padly v bouři. Byla to píseň o ztrátě, lítosti a nevyhnutelnosti. Loial se připojil k refrénu.

„Všechny řeky vysychají, písně tiše doznívají, kořeny, ty uvadají, větve se k zemi ohýbají… “

Srazil vrčícího trolloka, ale další se mu zahryzl do nohy. Loial zařval, přerušil zpěv a popadl trolloka za krk. Nikdy se nepovažoval za silného, ne podle ogierských měřítek, ale trolloka zvedl a mrštil jím do řad jeho druhů za ním.

Všude kolem leželi mrtví lidé – křehcí lidé. Tyto zmařené životy jej bolely. Každý z nich prožil tak krátký život! Někteří, kteří byli stále naživu, ještě bojovali. Věděl, že se považuji za větší, než jsou, ale tady na bojišti – mezi ogiery a trolloky – vypadali jako děti, které vám běhají pod nohama.

Ne. Nebude o nich uvažovat takto. Ti muži a ženy bojovali statečně a vášnivě. Ne děti, ale hrdinové. Přesto, vidět je zlomené jej nutilo klopit uši dozadu k hlavě. Znovu začal zpívat, hlasitěji, a tentokrát to nebyl žalozpěv. Byla to píseň, kterou nikdy předtím nezpíval, píseň o růstu. Ale ne jedna ze stromových písní, které tak dobře znal.

Zpíval hromovým hlasem, nahlas a hněvivě, a přitom se rozháněl sekerou. Všude kolem něj se zelenala tráva a vyrážely výhonky života. Na toporech trolločích zbraní začaly rašit listy; mnoho těch netvorů vrčelo a ohromeně zbraně zahazovalo.

Loial bojoval dál. Nebyla to píseň vítězství. Byla to píseň života. Loial neměl v úmyslu tady na úbočí zemřít.

Při Světle, než zemře, ještě musí dopsat knihu!

Mat stál v seančanském velitelství, obklopený nedůvěřivými generály. Min se právě vrátila poté, co ji odvedli a oblékli do nádherného seančanského hávu. Tuon také odešla, aby dohlédla na nějaké císařské povinnosti.

Mat znovu hleděl na mapy a měl chuť klít. Mapy, mapy a další mapy. Kusy papíru. Většinu z nich načrtli včera večer v blednoucím světle Tuonini úředníci. Jak si mohl být jistý, že jsou přesné? Mat kdysi viděl pouličního umělce, jak večer maluje v Caemlynu jednu krásku, a obrázek, který z toho vznikl, by se dal prodat za pěkných pár zlaťáků jako naprosto přesná podobizna Cenna Buieho v šatech.

Stále víc a víc si myslel, že tyto válečné mapy jsou asi tak užitečné jako teplý kabát v Tearu. Potřeboval tu bitvu vidět osobně, ne jak si někdo jiný myslí, že vypadá. Mapa byla příliš jednoduchá.

„Půjdu se podívat na bojiště,“ prohlásil Mat.

„Co uděláš?“ zeptala se Courtani. Seančanka s hodností generálpraporečníka byla asi stejně hezká jako balík klacků, na kterém je přivázané brnění. Mat předpokládal, že kdysi musela sníst něco velice kyselého, a poté, co zjistila, že se výsledný škleb dá dobře využít pro plašení ptáků, rozhodla se ho nosit trvale.

„Půjdu se podívat na bojiště,“ zopakoval Mat. Odložil klobouk, pak se natáhl přes hlavu dozadu a popadl zadní část honosného objemného seančanského roucha.

Se šustěním hedvábí a krajek si ho přetáhl, i ty neohrabané nárameníky a všechno ostatní, přes hlavu a odhodil stranou.

To znamenalo, že má na sobě jen šátek na krku, medailon a podivné spodky, které mu Seančané dali, černé a poněkud tuhé. Min při pohledu na jeho holou hruď zvedla obočí a on se začervenal. Ale co na tom záleželo? Byla s Randem, takže to z ní v podstatě dělalo Matovu sestru. Byla zde i Courtani, ale Mat nebyl přesvědčený, že je to žena. Nebyl ani přesvědčený, že je to člověk.

Mat chvíli lovil pod stolem a nakonec vytáhl ranec, který tam předtím nacpal, a narovnal se. Min si založila ruce. Její nový oděv jí velice slušel, šaty téměř stejně honosné jako ty, které nosila Tuon. Mininy byly z tmavě zeleného lesklého hedvábí s černou výšivkou a širokými otevřenými rukávy, které byly přinejmenším tak dlouhé, abyste do nich mohli strčit hlavu. Také ji učesali a do vlasů jí zapletli kousky stříbra se zasazenými ohnivými opály. Byly jich stovky. Pokud se jí tahle práce orákula nepovede, možná by se mohla nechat zaměstnat jako lustr.

V těch šatech byla ve skutečnosti docela půvabná. Zvláštní. Mat vždycky považoval Min za chlapecký typ, ale nyní mu připadala přitažlivá. Tedy, ne že by se díval.

Seančany v místnosti zjevně ohromilo, že se Mat náhle svlékl do pasu. Nechápal proč. Měli sloužící, kteří toho nosili mnohem méně. Světlo, skutečně mnohem méně.

„Jsem v pokušení udělat totéž,“ zamumlala Min a sevřela si předni část šatů.

Mat ztuhl a pak vyprskl. Asi musel spolknout mouchu, nebo tak něco. „Ať shořím,“ řekl a hodil na sebe košili, kterou vyhrabal z rance. „Jestli to uděláš, dám ti sto tarvalonskejch marek, jenom abych pak o tom mohl vyprávět.“

To mu vysloužilo zamračený pohled, ačkoli nechápal proč. To ona mluvila o tom, že tady bude chodit jako zatracená aielská Děva mířící do potního stanu.

Min se nesvlékla a jeho to téměř rozesmutnilo. Téměř. Na Min si musí dávat pozor. Byl si jistý, že úsměv v nesprávnou chvíli by mu vynesl ránu nožem nejen od ní, ale i od Tuon, a Mat byl mnohem šťastnější, když do sebe měl najednou zabodnutý jenom jeden nůž.

Když si oblékal kabát, který také vytáhl z rance, medailon s liščí hlavou mu příjemně spočíval na kůži – Světlu díky, že Tuon pochopila, že ho Mat potřebuje.

„Jak to, že sis tohle nechal?“ zeptal se generálkapitán Galgan. „Měl jsem dojem, že tvoje oblečení spálili, krkavčí princi.“

S tím pruhem bílých vlasů na hlavě vypadal Galgan hloupě, ale Mat to neřekl nahlas. Tak to u Seančanů chodilo. Lidé mohli být legrační, ale Mat nepochyboval, že bez ohledu na to, jak vypadá, se o sebe Galgan umí v boji postarat.

„Tohle?“ ukázal Mat na svůj kabát a košili. „Vážně nemám ponětí. Prostě tam ležely. Jsem úplně zmatený.“ Velice ho potěšilo, když zjistil, že seančanské stráže – navzdory všem těm klidným tvářím a postoji, jako by spolkli pravítko – reagují na úplatky stejně jako jiní lidé.

Všichni kromě Smrtonosné gardy. Mat pochopil, že s nimi to zkoušet nemá; pohled, který do něj zabodli, v něm vyvolal dojem, že kdyby se o to pokusil znovu, skončil by obličejem v blátě. Možná by bylo lepší se smrtonoši už ani nemluvit, protože bylo docela jasné, že všichni do posledního vyměnili smysl pro humor za přerostlou bradu.

Nicméně věděl, komu přesně by v případě nouze svěřil Tuonino bezpečí.

Mat vyšel ven a cestou popadl ašandarei, které se opíralo o stěnu. Courtani s Min ho následovaly. Byla vážně škoda, že Tylee je v tom, co dělá, tak dobrá. Mat by měl raději za společníka ji a místo ní poslal toho strašáka. Možná to měl udělat. Někteří z trolloků by ji mohli omylem považovat za jednoho z nich.

Naneštěstí musel čekat, zatímco pacholek odběhl pro Oka, což někomu poskytlo čas, aby upozornil Tuon. Viděl ji přicházet. Vlastně stejně říkala, že se brzy vrátí, takže ve skutečnosti tak zcela nečekal, že se střetu vyhne.

Min přešlapovala a tiše proklínala své sukně.

„Pořád se snažíš rozhodnout, jestli bys měla utéct?“ zamumlal Mat k Min, zatímco se k nim Tuon blížila.

„Jo,“ řekla Min kysele.

„Víš, mají tady pohodlný postele. A vědí, jak se k člověku chovat, pokud mu teda neuseknou hlavu. Ještě jsem pořád nepřišel na to, co jim v tom brání.“

„Nádhera.“

Mat se k ní obrátil. „Je ti jasný, že kdyby tady Rand byl, nejspíš by tě požádal, ať zůstaneš.“

Min se na něj zaškaredila.

„Je to pravda, Min. Zatracená pravda. Byl jsem u toho, když je Rand dostal na svoji stranu, a povídám ti, že měl starosti. Jestli sis toho nevšimla, Seančani a Aes Sedai spolu zrovna moc nevycházejí.“

„To je stejně zjevný jako tvoje nafoukanost, Mate.“

„Jau. Já se jenom snažím pomoct. Říkám ti, Min, jak moc myslíš, že by se Randovi ulevilo, kdyby věděl, že někomu, komu on důvěřuje, Tuon naslouchá, že ten někdo ji může tím, že jí dá v pravý čas správný ‚znamení’ popostrčit, aby se k Aes Sedai chovala slušně? Samozřejmě by ses mohla vrátit do ležení, nosit vodu a dělat poslíčka. Jsem si jistý, že by to bylo stejně užitečný jako mít pod dohledem cizí panovnici a povzbuzovat ji k tomu, aby Drakovi Znovuzrozenýmu věřila, a napomáhat k vybudování přátelských vztahů mezi ní a zbytkem světa.“

Min chvíli stála mlčky. „Já tě nesnáším, zatracenej Mate Cauthone.“

„Tak se mi líbíš,“ řekl Mat a zvedl ruku, aby pozdravil Tuon. „A teď zjistíme, kterou končetinu mi uřízne za to, že jsem zahodil její honosný šaty.“ To byla škoda. To roucho bylo pěkně vyšívané. Chlap na sobě potřeboval nějakou tu výšivku, aby vypadal uhlazeně. Nicméně neměl v úmyslu vydat se v té hromadě oblečení do boje. Dařilo by se mu lépe, kdyby se snažil bojovat s Okem na zádech.

Ostatní se při Tuonině příchodu jako vždy ukláněli a šoupali nohama, přestože byla pryč jen pár minut. Mat na ni kývl. Přejela ho od hlavy k patě, prohlížejíc si jeho oblečení. Proč kvůli dobré košili a kabátu každý tak mrzoutí? Nevybral si ten odrbaný, který si oblékl, když šel navštívit Elain. Ten spálil.

„Nejvznešenější,“ řekla Courtani. Patřila k výše urozeným a mohla k Tuon hovořit přímo. „Kéž dýcháš věčně. Krkavčí princ se rozhodl, že musí osobně navštívit bojiště, neboť naše posly a generály nepovažuje za dostatečně schopné.“

Mat si zahákl palce za opasek a hleděl na Tuon, zatímco pacholek konečně dovedl Oka. Už bylo zatraceně načase. To se ten kluk někde cestou stavil na oběd nebo se podíval na pár kejklířských vystoupení?

„Tak proč čekáme?“ zeptala se Tuon. „Myslela bych si, že pokud si princ krkavců přeje vidět bojiště, věrní služebníci říše o sebe budou navzájem zakopávat, jak se ho tam budou snažit rychle dostat.“

Courtani vypadala, jako by dostala políček. Mat se na Tuon zazubil a ona ho poctila úsměvem. Světlo, ty úsměvy měl vážně rád.

„Takže jdeš taky?“ zeptal se Tuon.

„Samozřejmě. Máš nějaký důvod, proč bych neměla?“

„Žádný,“ řekl Mat a v duchu zasténal. „Zatraceně žádný.“