Vzpomínka na světlo

Kolo Času se otáčí dál

Právě jste dočetli závěrečnou část velkolepého cyklu Roberta Jordana, který skvělým způsobem dovedl do finále Brandon Sanderson. Cyklu, který si právem zaslouží přívlastky jako mamutí a epický. Vždyť kolik fantasy ság se může jako Kolo času pochlubit čtrnácti (s prequelem patnácti!) tlustospisy a v kolika se odehrávají tak strhující příběhy plné velkých a krvavých bitev, hrdinských činů, temných zrad, magických soubojů, nekonečného intrikování a politikaření, nenávisti až za hrob, přátelství ve zbrani či touhy po moci?

Tento cyklus je v mnoha ohledech výjimečný. A nejen svým rozsahem a zpracováním. Je v něm totiž skryta samotná esence pravé epické fantasy, které kromě velkých témat, jako je záchrana světa a boj dobra se zlem, nechybí ani trocha nostalgie, poetiky a smutku nad tím, že se blíží konec něčeho velkého a jedinečného, co se už nikdy nebude opakovat. Směle se může řadit po bok takových legend, jako je třeba Tolkienův Pán prstenů. Jordan ostatně Tolkienovo dílo vždy obdivoval a netajil se tím, že ho inspirovalo. Podařilo se mu však vytvořit vlastní, originální fantasy epos, který si získal srdce miliónů čtenářů po celém světě – naši zemi nevyjímaje. Přitom stačilo málo a Vzpomínku na Světlo jsme si v češtině nemuseli vůbec přečíst. Už jen vydávání Kola času u nás by ostatně vydalo na samostatný dobrodružný příběh plný napětí a zvratů.

Možná tomu nebudete věřit, ale je to už devatenáct let, co jsme i u nás v Česku mohli poprvé vyrazit do malé vesničky nazvané Dvouříčí ve společnosti tajemné Moirain Sedai a jejího drsňácky působícího strážce Lana Mandragorana. Jak si určitě vzpomínáte, Moirain v tomhle zapadákově pátrala po naplnění prastarého proroctví – hledala znovuzrozeného hrdinu, který by byl schopen zastavit řádění Stínu a postavit se i třeba samotnému Temnému, pokud by se tomuto zosobnění zla podařilo dostat se z vězení, kam byl uvržen kdysi v hlubinách dávnověku. V Dvouříčí však našla mnohem více, než čekala. Stejně jako my…

Příběh samotný byl skvěle napsaný a okamžitě nás uchvátil, jediné, co poněkud kazilo výsledný dojem, byl fakt, že originál byl rozdělen do dvou knih. A podobně tomu bylo i u všech následujících pokračování. To ovšem nebylo nejhorší. Intervaly mezi jednotlivými díly cyklu se postupně prodlužovaly, až vydávání ustalo úplně. Stalo se to v onom tragickém roce, kdy zemřel Robert Jordan a kdy se zdálo, že je vše ztraceno. A přestože se dokončení cyklu už záhy chopil Brandon Sanderson, u nás to spíše vypadalo, že Kolo času padne do temnoty a už nikdy se z ní neprobojuje na světlo světa.

Naštěstí se našlo pár nadšenců ve FANTOM Printu, kterým se nakonec podařilo cyklus vzkřísit, přičemž se rozhodli ho vydávat opět od prvního dílu! A přestože tomu na počátku jen málokdo věřil, nakonec Kolo času dovedli až do velkého finále. (Na tomto místě prosím použijte vlastní fantazii a představte si, jak velké, ba přímo „epické“ problémy jsme museli překonávat. Stačí jen, když si potěžkáte tuhle Vzpomínku na Světlo a následně si spočítáte, kolik síly a nadšení muselo asi stát třeba vyložit auto naplněné stovkami takovýchto knih a následně je po schodech snést až do nitra firemního skladu.)

Ale vážně, slova jako nadšení a fanouškovství se kolem Kola času skloňují snad ve všech pádech. A rozhodně ne náhodou. Stejně jako slovo sen. Obrovský nadšenec byl Robert Jordan, který si psaním tohoto cyklu plnil svůj velký sen, a je jen věčná škoda, že se nedožil jeho dokončení. Fanoušek v tom nejbytostnějším slova smyslu byl a stále je i Brandon Sanderson, jenž nakonec příběh uzavřel. A jak sám tvrdí, byl to zase jeho splněný sen a také neskutečná pocta. Sanderson totiž na dobrodružstvích Kola času vyrůstal a cyklus se stal už od první knihy jeho srdcovou záležitostí. Stejně jako tisíce jiných čtenářů při čtení přemýšlel, jak se asi bude příběh odvíjet dál a jak skončí. A teď se na něm mohl sám podílet! Tuhle šanci prostě nemohl propásnout. Pustil se tedy do práce se směsicí bezbřehého nadšení, respektu a bázně, aby se ukázalo, že právě jeho jméno bylo tou nejlepší volbou. Možná příběh nezakončil úplně přesně tak, jak by to udělal sám Jordan, ale rozhodně se stvořitelovu pojetí neobyčejně přiblížil. A když už jsme u toho nadšení, určitě nesmíme zapomenout zmínit Jordánovu ženu Harriet, která nad dokončením cyklu bděla, či úsilí všech lidí, kteří se podíleli na tom, aby se pokračování Jordánová příběhu dostalo ke čtenářům. A konečně ani nadšení a fanouškovství všech těch čtenářů, kterým Rand, Mat, Perrin, Egwain, Nyneiva, Elain a spousta dalších – větších či menších – hrdinů a hrdinek přirostli k srdci. Bez nich by bylo všechno to vynaložené úsilí zbytečné.

Možná, že si teď kladete otázku: Co vlastně na tom Kole času je tak výjimečného, že se mu podařilo získat srdce miliónů čtenářů po celém světě? Rozhodně to není jen jeho velkolepě epický charakter či sympatické postavy, kterým prostě musíte držet palce v boji proti Temnotě. Nebo třeba fakt, že Jordan jako válečný veterán věděl, že žádné vítězství není zadarmo, a promítl tuto zkušenost i do osudů hrdinů příběhu. Kolo času’]Q ve své podstatě velké hrdinské dobrodružství, které ve skutečnosti jen nečtete, ale které si vychutnáváte. A někde v koutku duše si hýčkáte myšlenku, že něco takového byste (možná) chtěli prožít sami. A díky tomu se tento příběh stává téměř nesmrtelným. Stejně jako jeho tvůrci Robert Jordan a Brandon Sanderson. I když je pravda, že Kolo času se otáčí, a jak věky přicházejí a odcházejí, zanechávají za sebou vzpomínky, z nichž se stávají pověsti. Pověsti vyblednou v mýty, a dokonce i mýty jsou již dávno zapomenuty, když věk, jenž je zrodil, znovu nadejde.

Tak co, nechcete vstoupit do jednoho takového mýtu? Stačí jen otevřít Oko světa…