Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 16 Ticho jako křik

Loial, syn Arenta syna Halanova, vždy v skrytu toužil být ukvapený.

Lidé ho fascinovali, tím se nijak netajil. Nepochyboval, že to většina jeho přátel ví, přestože si tím nemohl být jistý. Naplňovalo jej úžasem, co lidé neslyšeli. Loial k nim mohl promlouvat celý den a pak zjistit, že slyšeli jenom něco. Mysleli si, že by někdo mluvil, aniž by chtěl, aby ostatní poslouchali?

Loial poslouchal, když mluvili. Každé slovo, které vypustili z úst, o nich prozrazovalo víc. Lidé byli jako blesky. Záblesk, výbuch, moc a energie. Pak nic. Jaké by to bylo, být takový?

Ukvapenost. Z ukvapenosti se šlo poučit. Začínal se sám sebe ptát, jestli se zvlášť tuto lekci nenaučil až moc dobře.

S Erith po boku a dalšími ogiery kolem kráčel Loial lesem až příliš tichých stromů. Všichni ogierové měli přes ramena sekery nebo nesli dlouhé nože a mířili k bitevní linii. Erith se cukaly uši; nebyla stromový zpěvák, ale cítila, že stromy nejsou v pořádku.

Bylo to strašné, vskutku strašné. Nedokázal vysvětlit pocit, jakým působí zdravý hájek, o nic víc, než pocit větru na kůži. Zdravé stromy v sobě měly cosi ryzího, jako vůně ranního deště. Nebyl to zvuk, ale působil jako melodie. Když jim zpíval, vznášel se v té ryzosti.

Tyto stromy v sobě nic tak ryzího neměly. Když se k nim přiblížil, měl pocit, že něco slyší. Ticho jako křik. Nebyl to zvuk, ale pocit.

V lese před nimi zuřila bitva. Vojska královny Elain se opatrně stahovala na východ, ven z lesa. Už byli téměř na okraji Brémského lesa; jakmile se dostanou ven, vyrazí na pochod k mostům, přejdou je a spálí. Pak vojáci vypustí na trolloky, kteří se pokusí překročit za nimi řeku po vlastních mostech, vlny zkázy. Bašere doufal, že se jim u Erinin podaří množství nepřátel zásadně snížit, než budou pokračovat na východ.

Loial si byl jistý, že až napíše svou knihu, toto všechno bude představovat fascinující informace. Pokud bude schopný ji napsat. Přitiskl uši k hlavě, když ogierové spustili svou válečnou píseň. Propůjčil jim svůj hlas a byl za strašlivou píseň – volání po krvi a po smrti – vděčný, neboť vyplňovala ticho, které po sobě zanechaly stromy.

Společně s ostatními a s Erith po boku se rozběhl. Se sekerou nad hlavou se ocitl v popředí. Přestal myslet a pocítil hněv, zuřivost vůči trollokům. Oni stromy jen nezabíjeli. Oni jim brali klid.

Volání po krvi, po smrti.

S písní hřmící na rtech se Loial pustil sekerou do trolloků. Erith s ostatními se k němu připojili a zastavili nápor tohoto vojska trolloků, útočícího na křídle. Neměl v úmyslu stát v čele ogierského útoku. Ale stejně to udělal.

Sekl trolloka s beraní tváří do ramene a oddělil mu paži od těla. Věc zaječela a padla na kolena a Erith ji kopla do obličeje, až odlétla do nohou trolloků za sebou.

Loial nepřestal zpívat, volání po krvi, po smrti. Ať ho slyší! Ať ho slyší! Úder za úderem. Nebylo to nic jiného, než když sekal mrtvé dřevo. Mrtvé, hnijící, ohavné dřevo. Společně s Erith se ocitli vedle staršího Hamana, který – s ušima sklopenýma dozadu – vypadal naprosto zuřivě. Mírný starší Haman. Také cítil to běsnění.

Řada bělokabátníků, kteří čelili náporu – a kterým ogierové ulevili – se klopýtavě stáhla a udělala ogierům místo.

Zpíval a bojoval a řval a zabíjel, sekal do trolloků sekerou, určenou k sekání dřeva a ne masa. Práce se dřevem byla posvátná záležitost. Tohle… tohle bylo hubení plevele. Jedovatého plevele. Dusivého plevele.

Dál sekal do trolloků a zcela se ztratil ve volání po krvi, po smrti. Trolloci se začínali bát. Viděl v jejich korálkových očích hrůzu a líbilo se mu to. Byli zvyklí bojovat s lidmi, kteří jsou menší než oni.

Ať si trolloci zabojují s někým stejně velkým. Vrčeli, když je řada ogierů nutila ustupovat. Loial uštědřoval ránu za ránou, prosekával se pažemi, roztínal těla. Protlačil se mezi dvěma medvědími trolloky, rozdával rány sekerou, ječel zuřivostí – tentokrát zuřivostí za to, co trolloci udělali ogierům. Ti si měli užívat mír državy. Měli mít možnost budovat, zpívat a růst.

Nemohli. Kvůli tomuhle… tomuhle pleveli nemohli! Ogierové byli přinuceni zabíjet. Trolloci proměnili tvořitele v ničitele. Přinutili ogiery a lidi, aby byli jako oni. Volání po krvi, po smrti.

Nu, Stín uvidí, jak nebezpeční dokáží ogierové být. Budou bojovat a budou zabíjet. A budou v tom lepší než si jakýkoli člověk, trollok nebo myrddraal dokáží představit.

Podle strachu, který Loial na trollocích viděl – podle jejich vyděšených očí – to začínali chápat.

„Světlo,“ vykřikl Galad, který se stáhl z bitevní vřavy. „Světlo!“

Ogierský útok byl strašlivý i skvělý. Tito tvorové bojovali s ušima staženýma dozadu, vytřeštěnýma očima a širokými tvářemi plochými jako kovadliny. Zdálo se, jako by se proměnili a všechna jejich mírnost se vytratila. Prosekávali se řadami trolloků a sráželi ty bestie na zem. Druhá řada ogierů, tvořená převážně ženami, krájela trolloky dlouhými noži a skolila každého, kterému se podařilo proniknout první řadou.

Galad pokládal trolloky s jejich zvrácenými smíšenými lidsko-zvířecími rysy za hrůzostrašné, ale ogierové jej znepokojovali víc. Trolloci byli prostě strašní… ale ogierové byli mírní, smířliví, laskaví. Vidět je rozběsněné, slyšet jak hřmí svou strašlivou píseň a sledovat, jak útočí sekerami velkými téměř jako lidé… Světlo!

Galad mávl na děti, ať ustoupí, a pak uhnul, když do nedalekého stromu narazil trollok. Někteří z ogierů popadali zraněné trolloky za ruce a odhazovali je z cesty. Mnozí další ogierové byli zbrocení krví až do pasu a sekali a řezali jako řezníci, připravující maso. Čas od času některý z nich padl, ale přestože neměli zbroj, zdálo se, že jejich kůže je velmi nepoddajná.

„Světlo!“ řekl Trom, když se přesunul ke Galadovi. „Viděls někdy něco takového?“

Galad zavrtěl hlavou. To byla ta nejpoctivější odpověď, která ho napadla.

„Kdybychom měli armádu těchhle…“ řekl Trom.

„Jsou to temní druzi,“ řekl Golever, který se k nim připojil. „Určitě zplozenci Stínu.“

„Ogierové nejsou zplozenci Stínu o nic víc než já,“ prohlásil Galad suše. „Podívej, masakrují trolloky.“

„Každou chvíli se obrátí proti nám,“ řekl Golever. „Dávejte pozor…“ Odmlčel se a poslouchal ogiery, zpívající válečnou píseň. Jeden početný oddíl trolloků povolil a prchal kolem klejících myrddraalů pryč. Ogierové je nenechali jít. Rozběsnění obrovští ogierové se hnali za trolloky, dlouhými sekerami jim podtínali nohy a sráželi je ve sprškách krve a mučivém křiku.

„No?“ zeptal se Trom.

„Možná…“ řekl Golever. „Možná je to nějaký plán. Jak získat naši důvěru.“

„Nebuď pitomec, Golevere,“ prohlásil Trom.

„Já nejsem…“

Galad zvedl ruku. „Posbírejte naše raněné. Vydáme se k mostu.“

Rand nechal vířící barvy před očima rozplynout. „Už je skoro čas, abych šel.“

„Do bitvy?“ zeptala se Nyneiva.

„Ne, za Matem. Je v Ebú Daru.“

Vrátil se z Elainina ležení na Merriloru. Stále nemohl z hlavy vyhnat rozhovor s Tamem. Nech to být. Nebylo to zdaleka tak snadné. A přesto z něj rozhovor s otcem sňal část tíhy. Nech to být. V Tamových slovech se zdála být hloubka, mnohem větší, než bylo zřejmé.

Rand zavrtěl hlavou. Nemohl si dovolit plýtvat časem nad takovými úvahami. Poslední bitva… té musel věnovat pozornost.

Dokázal jsem se přiblížit, aniž bych vzbudil pozornost, napadlo ho a přitom se prsty dotýkal dýky s jílcem z jeleního rohu, připevněné na opasku. Zdá se, že je to pravda. Když ji mám, Temný mě nemůže vidět.

Než bude moci vytáhnout proti Temnému, musí něco udělat se Seančany. Pokud to, co Tom říkal, byla pravda, Mat by mohl být klíč. Seančané se musejí připojit k Drakovu míru. Pokud ne…

„Tenhle výraz si pamatuju,“ ozval se mírný hlas. „Ohromení. Jde ti to tak dobře, Rande al’Thore.“

Obrátil se k Moirain. Za ní na stole v jeho stanu ležely mapy, které poslala Aviendha, a ukazovaly místa, kde by se v Momě mohla shromáždit jeho armáda.

Moirain přistoupila k Randovi. „Věděls, že jsem trávívala celé hodiny přemýšlením a snažila se přijít na to, co za myšlenky ti to raší v hlavě? Je zázrak, že jsem si v zoufalství nevytrhala všechny vlasy.“

„Byl jsem pitomec, že jsem ti nevěřil,“ řekl Rand.

Zasmála se. Byl to tichý smích, smích Aes Sedai, která se ovládá. „Věřil jsi mi dost. Tím víc mě rozčilovalo, že se nepodělíš.“

Rand se zhluboka nadechl. Vzduch tady na Merriloru byl svěžejší než jinde. Přemluvil zdejší zemi, aby se znovu probudila k životu. Tráva rostla. Květiny rozkvétaly. „Pařezy a lidé,“ řekl Moirain. „Dvouříčí má obojí a u obojího je stejná pravděpodobnost, že ustoupí.“

„To je možná příliš tvrdé,“ řekla Moirain. „Nepoháněla tě jenom paličatost; byla to i vůle dokázat sobě i všem ostatním, že si s tímhle dokážeš poradit sám.“ Dotkla se jeho paže. „Ale sám si s tím neporadíš, že ne?“

Rand zavrtěl hlavou. Natáhl se po Callandoru, který měl zavěšený na zádech, a dotkl se ho. Poslední tajemství meče mu nyní bylo odhaleno. Byla to past, chytrá past, neboť tato zbraň byla sa’angrial nejen pro jedinou, ale také pro pravou sílu.

Přístupový klíč zahodil, ale na zádech nosil něco, co bylo velice svůdné. Pravá síla, esence Temného, byla nejlahodnější věc, které se kdy dotkl. S pomocí Callandoru jí mohl natáhnout tolik, jako žádný člověk před ním. Protože Callandor postrádal bezpečnostní opatření, která měla většina ostatních angrialů a sa’angrialů, nedalo se říci, jaké množství obojí síly může natáhnout.

„A je to tady zase,“ zamumlala Moirain. „Co chystáš, Rande al’Thore, Draku Znovuzrozený? Můžeš se konečně natolik uvolnit, abys mi to řekl?“

Zahleděl se na ni. „Začala jsi celý tenhle rozhovor, jen abys ze mě to tajemství vytáhla?“

„Máš o mé schopnosti konverzace velice vysoké mínění.“

„Nicneříkající odpověď,“ prohlásil Rand.

„Ano,“ řekla Moirain. „Ale mohla bych poukázat na to, že tys to udělal první, když ses vyhnul mojí otázce?“

Rand si připomněl celý rozhovor a uvědomil si, že přesně to udělal. „Hodlám zabít Temného,“ řekl Rand. „Já ho jenom neuvězním, já s ním skoncuju.“

„Myslela jsem, že zatímco jsem byla pryč, dospěls,“ řekla Moirain.

„Jenom Perrin dospěl,“ odvětil Rand. „Mat a já jsme se to prostě naučili předstírat.“ Zaváhal. „Mat se to nenaučil tak dobře.“

„Temného není možné zabít,“ řekla Moirain.

„Myslím, že to dokážu,“ řekl Rand. „Pamatuju si, co udělal Luis Therin, a byl tam okamžik… kratičký okamžik… Může se to stát, Moirain. Jsem si jistější, že dokážu tohle, než to, že dokážu Temného uvěznit.“ To byla pravda, přestože si skutečně nevěřil, že by se mu to ěi ono podařilo.

Otázky. Tolik otázek. Neměl by teď už mít nějaké odpovědi?

„Temný je součástí kola,“ řekla Moirain.

„Ne. Temný stojí mimo vzor,“ odporoval Rand. „Vůbec není součástí kola.“

„Ovšemže je Temný součástí kola, Rande,“ řekla Moirain. „My jsme vlákna, která tvoří podstatu vzoru, a Temný nás ovlivňuje. Nemůžeš ho zabít. To je úkol pro blázna.“

„Já už jsem blázen byl,“ řekl Rand. „A budu znovu. Někdy, Moirain, mi celý můj život – všechno, co jsem udělal – připadá jako úkol pro blázna. Co znamená jedna nemožná výzva navíc? Splnil jsem všechny ostatní. Snad dokážu vykonat i tuhle.“

Stiskla mu paži silněji. „Tak moc jsi vyrostl, ale pořád jsi mladík, že ano?“

Rand okamžitě ovládl své emoce a nevrátil jí to. Nejjistější cesta k tomu, aby o vás uvažovali jako o mladíkovi, byla se tak chovat. Narovnal se a promluvil mírným hlasem. „Prožil jsem čtyři staletí,“ řekl. „Možná jsem pořád mladík, to jsme ve srovnání se samotným nestárnoucím kolem všichni. Ale já jsem jeden z nejstarších žijících lidí.“

Moirain se usmála. „Velmi pěkné. Na ostatní to zabírá?“

Zarazil se. Pak si kupodivu uvědomil, že se kření. „Na Kadsuane to zabíralo docela dobře.“

Moirain ohrnula nos. „Ta… no, jak ji znám, pochybuju, že jsi ji ošálil tak dobře, jak si myslíš. Možná máš vzpomínky muže starého čtyři sta let, Rande aTThore, ale to neznamená, že jsi starý. To by byl mezi námi stařešina Matrim Cauthon.“

„Mat? Proč Mat?“

„To nic,“ řekla Moirain. „Něco, co nemám vědět. V srdci jsi pořád ovčák s vykulenýma očima. Nechtěla bych, aby to bylo jinak. Navzdory vší své moudrosti a moci, Luis Therin nedokázal to, co musíš udělat ty. A teď, kdybys byl tak laskav a donesl mi trochu čaje.“

„Ano, Moirain Sedai,“ řekl a okamžitě zamířil k čajové konvici nad ohněm. Ztuhl a ohlédl se na ni.

Zlomyslně na něj pohlédla. „Jenom jsem zkoušela, jestli to ještě zabírá.“

„Nikdy jsem ti nenosil čaj,“ namítl Rand a vrátil se zpátky k ní. „Pokud se pamatuju, několik posledních týdnů, které jsme strávili spolu, jsem poroučel já tobě.“

„Tos dělal,“ řekla Moirain. „Přemýšlej o tom, co jsem řekla o Temném. Ale teď se tě ptám na něco jiného. Co uděláš teď? Proč jdeš do Ebú Daru?“

„Saeančani,“ řekl Rand. „Musím se pokusit získat je na naši stranu, jak jsem slíbil.“

„Pokud si vzpomínám,“ řekla Moirain, „neslíbils, že se pokusíš, slíbils, že to zařídíš.“

„Sliby, že se člověk ‚pokusí’, toho při politických vyjednáváních příliš nedosáhneš,“ odvětil Rand, „bez ohledu na to, jak vážně to myslíš.“ Natáhl přes sebe ruku se zvednutými prsty a vyhlédl otevřeným vchodem do stanu ven. Jako by se připravoval jižní země popadnout. Sebrat je, prohlásit je za své, chránit je.

Drak na jeho paži zářil zlatou a rudou barvou. „Jednou Drak, pro ztracenou vzpomínku.“ Zvedl druhou paži, končící pahýlem u zápěstí. „Dvakrát Drak… pro cenu, již musí zaplatit.“

„Co uděláš, když vůdkyně Seančanů znovu odmítne?“ zeptala se Moirain.

Neřekl jí, že ho císařovna poprvé odmítla. Moirain nebylo třeba věci říkat. Prostě je zjistila.

„Nevím,“ řekl Rand tiše. „Pokud nebudou bojovat, Moirain, prohrajeme. Pokud se nepřipojí k Drakovu míru, nemáme nic.“

„Strávil jsi nad tou smlouvou příliš mnoho času,“ řekla Moirain. „Odváděla tě od tvého cíle. Drak nepřináší mír, ale zkázu. Kusem papíru to nemůžeš změnit.“

„Uvidíme,“ řekl Rand. „Děkuju ti za radu. Teď, i vždycky. Nemyslím, že jsem to říkal dostatečně často. Hodně ti dlužím, Moirain.“

„Tedy,“ řekla, „stále potřebuji šálek čaje.“

Rand na ni nevěřícně pohlédl. Pak se zasmál a šel jí nějaký přinést.

Moirain držela horký šálek čaje, který jí Rand přinesl, než odešel. Od chvíle, kdy se jejich cesty rozešly, stal se tak mocným vládcem, a byl stejně pokorný, jako když jej poprvé našla v Dvouříčí. Možná víc.

Pokorný možná ve vztahu ke mně, pomyslela si. Věří, že může zabít Temného. Tak se pokorný muž nechová. Rand al’Thor, ta podivná směsice skromnosti a pýchy. Našel konečně správnou rovnováhu? Navzdory tomu, co říkala, jeho dnešní chování vůči ní dokazovalo, že už není mladík, ale muž.

Muž může stále dělat chyby. Často nebezpečnější chyby.

„Kolo tká, jak si kolo přeje,“ zamumlala si pro sebe a upila čaj. Protože ho připravoval sám Rand, byl stejně chutný a osvěžující, jako býval v lepších časech. Ani trochu dotčený stínem Temného.

Ano, kolo tká, jak si přeje. Občas toužila, aby to tkaní bylo srozumitelnější.

„Vědí všichni, co dělat?“ zeptal se Lan a obrátil se v Mandarbově sedle.

Ander přikývl. Sám doručil vládcům zprávu, a ta se od nich dostala k jejich generálům a velitelům. Teprve na poslední chvíli ji předali i samotným vojákům.

Budou mezi nimi temní druzi. Vždy byli. Bylo nemožné vyhladit krysy ve městě, bez ohledu na to, kolik koček jste tam vypustili. Dá-li Světlo, dorazí k těmto krysám zpráva příliš pozdě, než aby stačily Stín varovat.

„Jedeme,“ zavelel Lan a pobídl Mandarba. Ander zvedl zástavu, prapor Malkieru, do výše a cválal Lanoví po boku. Připojili se k němu jeho Malkierové. Mnozí z nich v sobě měli jen trochu malkierské krve a ve skutečnosti byli Hraničáři z jiných zemí. Přesto se rozhodli jet pod jeho zástavou a vzali si hadori.

Jely s ním tisíce a tisíce jezdců a země se otřásala pod kopyty jejich koní. Jejich armáda za sebou měla dlouhý, těžký ústup. Trolloci měli početní převahu a vážně hrozilo, že se jim podaří Lanovy muže obklíčit. Lano vo jízdní vojsko bylo velice pohyblivé, ale vojáky lze hnát jen určitou rychlostí a trolloci uměli pochodovat rychle. Rychleji než lidé, zvlášť když za sebou měli mizelce s biči. Požáry v krajině naštěstí armádu Stínu zpomalovaly. Bez toho by možná Lanoví muži nedokázali uniknout.

Když začaly výbuchy, vyvolané hrůzopány, Lan se přikrčil v sedle. Po jeho levici jel aša’man Deepe, kvůli noze přivázaný k sedlu. Když vzduchem prolétla jiskřící ohnivá koule a začala klesat směrem k Lanovi, Deepe se zatvářil soustředěně a vytrčil ruce před sebe. Koule vybuchla ve vzduchu nad nimi.

Hořící uhlíky pršely jako karmínový déšť a zanechávaly za sebou proužky dýmu. Jeden zasáhl Mandarba do krku a Lan ho rukou v železné rukavici smetl. Zdálo se, že si toho kůň ani nevšiml.

Zem tu byla tvořená hlubokým jílem. Krajina sestávala ze zvlněných kopců, pokrytých uschlou trávou, skalnatými výběžky a hájky opadaných stromů. Ustupovali podél břehu Mory; řeka trollokům zabrání napadnout je ze západu.

Ze dvou vzdálených míst na obzoru stoupal kouř. Fal Dara a Fal Moran. Dvě nejdůležitější šajnarská města, podpálená vlastními obyvateli, společně s půdou jejich statků a sadů a vším, co by mohlo útočícím trollokům poskytnout potravu.

O bránění měst neuvažovali. Což znamenalo, že je bylo třeba zničit.

Bylo načase začít rány vracet. Lan vedl útok proti středu nepřátelské masy a trolloci ženoucí se útok malkierské a šajnarské těžké kavalerie vítali skloněnými oštěpy. Lan sklonil kopí podél Mandarbova krku. Předklonil se ve třmenech, pevně svíral koně koleny a doufal, že usměrňovači – kterých měl teď, co dostal malou posilu od Egwain, čtrnáct – dokáží odvést svou část práce.

Země před trolloky se rozervala. Jejich první řady se rozpadly.

Lan si zvolil cíl, mohutného kančího trolloka, který ječel na své druhy, ustupující před výbuchy. Lan netvora zasáhl do krku; kopí ho prorazilo a Mandarb odhodil trolloka stranou, zatímco podupal jednu z krčících se bestií poblíž. Řev jezdců se změnil na řinčení, jak jezdci tvrdě narazili a setrvačností a vahou prorazili mezi trolloky.

Když zpomalili, Lan hodil kopí Anderovi, který ho obratně chytil. Lanovy stráže se sjely blíž a Lan tasil meč. Dřevorubec utíná stromek. Kvítky jabloně ve větru. Když byl v sedle, představovali trolloci snadný cíl – kvůli své velikosti měli krky, ramena a tváře přesně v té správné výšce.

Byla to rychlá, surová práce. Deepe dával pozor na útoky nepřátelských hrůzopánů a odrážel je. Ander se přesunul k Lanoví.

Lánová zástava zplozence Stínu přitahovala jako magnet. Začali řvát a běsnit a Lan stále dokola slyšel dvě slova v trolločím jazyce. Murdru Kar. Murdru Kar. Murdru Kar. Rozháněl se kolem sebe mečem, proléval jejich krev, chladně, v prázdnotě.

Už mu Malkier vzali dvakrát. Nikdy nepoznají jeho pocit prohry, pocit ztráty, že svou rodnou zemi opět opouští, tentokrát z vlastní volby. Ale při Světle, může jim to co nejvíc přiblížit. Nejlépe mečem vraženým do jejich hrudi.

Bitva se změnila v chaos, jako se to stávalo často. Trolloky zachvátilo šílenství; jeho armáda se s nimi za poslední čtyři dny nestřetla. Pouze ustupovali a konečně se jim díky požárům, které zakládali, podařilo dostat ústup alespoň trochu pod kontrolu, dost na to, aby se přinejmenším vyhnuli střetům. Čtyři dny bez šarvátek a nyní plný útok. To byla první část plánu.

„Dai Šane!“ zavolal někdo. Princ Kaisel. Ukázal k místu, kde se trollokům podařilo rozdělit Lanovu stráž. Jeho zástava se nakláněla.

Ander. Mužův kůň spadl, když ho strhli dolů ve chvíli, kdy Lan pobídl Mandarba mezi dva trolloky. Princ Kaisel a hrstka vojáků se k němu připojili.

Lan nemohl jet dál, aby svého přítele omylem nepodupal. Vrhl se ze sedla, dopadl na zem a přikrčil se před útokem jednoho z trolloků. Kaisel bestii usekl nohu v koleni.

Lan se prohnal kolem padlého trolloka. Spatřil svou zástavu a tělo, ležící vedle ní. Lan nevěděl, jestli je Ander živý či mrtvý, ale stál tam myrddraal a zvedal tmavou čepel.

Lan dorazil v bouři větru a oceli. Vlastním mečem odrazil thakan’darskou čepel a při boji pošlapal vlastní prapor. V prázdnotě nebyl čas na přemýšlení. Byl zde jen instinkt a činy. Byl zde…

Byl zde druhý myrddraal, který se zvedal za Anderovým padlým koněm. Takže past. Strhněte prapor, upoutejte Lanovu pozornost.

Dva mizelci zaútočili, každý z jedné strany. Prázdnotou to neotřáslo. Meč nemohl cítit strach, a v tuto chvíli byl Lan meč. Volavka roztahuje křídla. Rozháněl se kolem sebe, odrážel jejich čepele svou vlastní, tam a zpět. Myrddraalové byli jako tekoucí voda, ale Lan byl ztělesněný vítr. Vířil mezi jejich čepelemi, odrazil útok zprava, pak zleva.

Mizelci začali zuřivě klít. Ten vlevo se na Lana vrhl s úšklebkem na bledých rtech. Lan ustoupil stranou, vykryl netvorovo bodnutí a usekl mu paži v lokti. Pokračoval plynulým úderem k místu, odkud – jak věděl – bude útočit druhý mizelec, a odsekl mu ruku v zápěstí.

Obě thakan’darské čepele zazvonily o zem. Oba mizelci na okamžik ztuhli ohromením. Lan jednomu uťal hlavu, pak se obrátil a prohnal druhému mečem krk. Černé oblázky ve sněhu. Ustoupil a máchl mečem stranou, aby z ní setřásl část smrtící krve. Oba mizelci padli, zmítali se, mlátili kolem sebe jako šílení a po zemi se rozlévala jejich tmavá krev.

Dobrých sto padesát trolloků poblíž se se svíjením zhroutilo na zem. Byli spojení s mizelci. Lan vytáhl Andera z bahna. Muž omámené mrkal a paže mu visela v podivném úhlu. Lan si ho přehodil přes rameno a kopnutím do žerdi si vyhodil do volné ruky prapor.

Rozběhl se zpátky k Mandarbovi – kolem něj teď žádní trolloci nebyli – a podal prapor jednomu z mužů prince Kaisela. „Postarej se, aby ho vyčistili, a pak ho vztyč.“ Přehodil Andera přes přední část sedla, nasedl a otřel si meč do sedlové přikrývky. Nezdálo se, že by měl muž smrtelné zranění.

Za sebou nezřetelně slyšel prince Kaisela. „Při mých otcích!“ říkal. „Slyšel jsem, že je dobrý, ale… ale Světlo!“

„Tohle bude stačit,“ řekl Lan, který si prohlížel bojiště a propouštěl prázdnotu. „Dej znamení, Deepe.“

Asa’man poslechl a vyslal do vzduchu paprsek červeného světla. Lan obrátil Mandarba a ukázal mečem zpátky k ležení. Jeho síly se shromáždily kolem. Vždycky měli rychle zaútočit a stáhnout se. Neudržovali pevnou formaci. To bylo při útoku jízdy těžké.

Jeho vojáci ustupovali a dorazili Saldejci a Arafellané, ženoucí se v prudkých vlnách, aby rozprášili řady trolloků a chránili ustupující. Mandarb byl zbrocený potem; nést po útoku dva muže ve zbroji nebyl pro koně snadný úkol. Když teď byli mimo přímé ohrožení, Lan zpomalil.

„Deepe,“ řekl, když dojeli k zadním řadám. „Jak je na tom Ander?“

„Má pár zlomených žeber, zlomenou ruku a zranění na hlavě,“ řekl Deepe. „Divil bych se, kdyby teď dokázal napočítat do deseti, ale už jsem viděl horší věci. Zranění hlavy vyléčím; zbytek může počkat.“

Lan přikývl a zarazil koně. Jeden z jeho stráží – nevrlý muž jménem Beniš, který nosil tarabonský závoj, třebaže si přes něj převazoval hadori - mu pomohl Andera sundat z Mandarba; podrželi ho vedle Deepeho koně. Jednonohý aša’man se v postroji, který ho udržoval v sedle, sklonil, položil Anderovi ruku na hlavu a soustředil se.

Z Anderových očí se vytratil omámený výraz a začal vnímat okolí. Pak začal nadávat.

Bude v pořádku, pomyslel si Lan s pohledem upřeným na bojiště. Zplozenci Stínu se nyní stahovali. Blížil se soumrak.

K Lanoví doklusal princ Kaisel. „Na saldejském praporu je zase královnin červený pruh,“ řekl. „Zase s nimi jede, Lane.“

„Je to jejich královna. Může si dělat, co se jí zlíbí.“

„Měl by sis s ní promluvit,“ zavrtěl Kaisel hlavou. „Není to správné, Lane. Začínají s nima jezdit i další Saldejky.“

„Viděl jsem Saldejky bojovat,“ odvětil Lan a stále sledoval bitevní pole. „Kdybych si měl vsadit na zápas mezi některou z nich a nějakým vojákem z jižanské armády, kdykoli bych vsadil na Saldejku.“

„Ale…“

„Tahle válka je všechno, nebo nic. Kdybych mohl sehnat všechny ženy v Hraničních státech a dát jim do ruky meče, udělal bych to. Prozatím se spokojím s tím, že neudělám nic pitomého – jako že bych vycvičeným a horlivým vojákům bránil v boji. Nicméně pokud chceš ty být opatrný, klidně jim pověz, co si myslíš. Slibuju, že až mi dovolí sundat tvoji hlavu z kůlu, postarám se ti o dobrý pohřeb.“

„Já… Ano, urozený pane Mandragorane,“ řekl Kaisel.

Lan vytáhl dalekohled a prohlédl si bojiště.

„Urozený pane Mandragorane?“ ozval se Kaisel. „Opravdu si myslíš, že tenhle plán bude fungovat?“

„Trolloků je příliš mnoho,“ řekl Lan. „Vůdci armád Temného je rozmnožovali celé roky, pěstovali je jako plevel. Trolloci toho hodně sežerou; na udržení při životě potřebují víc jídla než lidi.

Touhle dobou už museli vyjíst celou Momu. Stín vynaložil všechno jídlo do posledního drobečku na to, aby vytvořil tuhle armádu, a spoléhal se na to, že trolloci můžou požírat mrtvoly padlých.“

A zajisté, když se teď bitva přerušila, vyrojili se na bojišti trolloci jako ohavní mrchožrouti. Dávali přednost lidskému masu, ale budou jíst i vlastní padlé. Lan strávil předchozí čtyři dny útěkem před jejich armádou a neposkytl jim žádná těla, na nichž by mohli hodovat.

Podařilo se jim to jen díky zapálení Fal Dary, Fal Moranu a dalších měst v západním Šajnaru. Prohledávání těchto měst trolloky zpomalilo a Lanově vojsku umožnilo se vzpamatovat a zorganizovat ústup.

Šajnarci v žádném z blízkých měst nenechali nic k jídlu. Čtyři dny bez jídla. Trolloci nevyužívali zásobování; jedli to, co jim přišlo pod ruku. Musejí být hladoví. Vyhladovělí. Lan si je prohlížel dalekohledem. Mnozí z nich ani nečekali, až se jídlo uvaří. Byla to mnohem víc zvířata, než lidé.

A víc než to jsou Stín, pomyslel si Lan, když skláněl dalekohled. Jeho plán byl morbidní, ale Světlo dej, aby byl účinný. Jeho muži bojovali a utrpěli ztráty, Tyto ztráty se stanou návnadou pro skutečnou bitvu.

„Teď,“ zašeptal Lan.

Urozený pán Agelmar to také viděl. Zazněly rohy a do vzduchu vylétl žlutý paprsek světla. Lan obrátil Mandarba, který při tom zafrkal. Byl unavený, ale to Lan také. Oba vydrží další bitvu. Musejí.

„ Tai’sar Malkier!” zahřměl Lan, sklonil meč a vedl své vojsko zpět na bojiště. Všech pět hraničářských armád se soustředilo na roztříštěnou hordu zplozenců Stínu. Rady trolloků se zcela rozpadly a rvaly se o mrtvoly.

Když se k nim Lan hnal, slyšel, jak myrddraalové ječí a snaží se trolloky dostat zpátky do formace. Bylo příliš pozdě. Mnoho vyhladovělých netvorů zvedlo hlavy, až když byly armády téměř u nich.

Když Lanovy armády zaútočily tentokrát, mělo to naprosto jiný účinek než minule. Předtím jejich útok zpomalily sevřené šiky trolloků a podařilo se jim proniknout jen pár tuctů kroků mezi ně, než byli nuceni chopit se mečů a seker. Tentokrát byli trolloci roztažení. Lan dal znamení Šajnarcům, aby zaútočili jako první; udržovali tak sevřené řady, že by člověk jen stěží našel mezi koňmi mezeru širší než dva kroky.

Trollokům tak nezbýval prostor na útěk nebo uhýbání. Jezdci se přes ně přehnali v bouři dunících kopyt a řinčících zbrojí, nabodávali trolloky na kopí, stříleli z jezdeckých luků, rozháněli se obouručními meči. Zdálo se, že Šajnarci ve svých přilbách s otevřeným hledím a plátových zbrojích útočí obzvlášť zuřivě.

Po nich přivedl své jezdce Lan, projížděli napříč bojištěm za Šajnarci a zabíjeli trolloky, kteří přežili úvodní útok. Jakmile projeli, Šajnarci zabočili doprava, aby vyrazili k dalšímu útoku, ale za nimi udeřili Arafellané a pobili další zplozence Stínu, kteří se snažili zformovat. Po nich přišla vlna Saldejců, která projela napříč stejně jako předtím Malkierové, a Kandořané z opačného směru.

Zpocený Lan, kterého pořádně bolela pravačka, se znovu připravil. Teprve pak si uvědomil, že malkierskou zástavu nese sám princ Kaisel. Byl to ještě mladík, ale srdce měl na správném místě. I když pokud šlo o ženy, byl trochu pitomec.

Světlo, to jsme přece všichni, ať tak či onak, pomyslel si Lan. Nyneiviny vzdálené emoce, přenášené poutem, ho uklidňovaly. Na takovou dálku toho necítil mnoho, ale působila odhodlaně.

Když Lan zahajoval druhý útok, pod jeho muži začala vybuchovat země. Hrůzopáni si konečně uvědomili, co se děje, a přesunuli se do čelních linií. Lan nasměroval Mandarba kolem kráteru, který zůstal v zemi poté, co těsně před ním vybuchla a zasypala ho sprškou hlíny. Příchod hrůzopánů byl znamením, aby přerušili útoky; chtěl přijet, tvrdě udeřit a zase odjet. K boji s hrůzopány by musel vyčlenit všechny své usměrňovače, což nezamýšlel udělat.

„Krev a zatracenej popel!“ zaklel Deepe, když se Lan vyhýbal dalšímu výbuchu. „Urozený pane Mandragorane!“

Lan se ohlédl. Deepe zpomaloval.

„Jeď dál, chlape,“ řekl Lan a přitáhl Mandarbovi uzdu. Mávl na svá jednotky, ať jedou dál, i když princ Kaisel a Lanova polní stráž se zastavili společně s ním.

„Světlo!“ řekl Deepe, který se snažil soustředit.

Lan se rozhlédl. Kolem nich leželi mrtví či umírající trolloci, vyli nebo prostě íňukali. Vlevo od něj se zplozenci Stínu opožděně formovali. Brzy vytvoří jednotné šiky, a pokud Lan s ostatními nevyrazí dál, zůstanou na bojišti sami.

Deepe upíral pohled na postavu, stojící na vrcholku něčeho, co vypadalo jako mohutný obléhací stroj; byl asi sedm kroků vysoký a nahoře plochý. Valil se na velkých dřevěných kolech a vpřed ho táhl oddíl trolloků.

Ano, někdo tam nahoře stál. Bylo jich několik. Za odjíždějícími Hraničáři se začaly snášet ohnivé koule a z oblohy udeřily blesky. Lan si náhle připadal jako terč na střelnici.

„Deepe!“

„To je M’Hael!“ vysvětlil Deepe.

Zhruba týden už Taim s nepřátelskou armádou nebyl – ale jak se zdálo, nyní se vrátil. Vzhledem ke vzdálenosti nebylo možné říci to s jistotou, ale podle toho, jak rychle za sebou muž tkaniva vrhal, se zdálo, že má kvůli něčemu vztek.

„Jeďme!“ zaječel Lan.

„Mohl bych ho dostat,“ řekl Deepe. „Mohl bych…“

Lan zahlédl záblesk světla a Mandarb se náhle vzepjal. Lan zaklel, mrkal a snažil se vyhnat přetrvávající obraz z očí. Také měl něco s ušima.

Mandarb se vzpínal, poskakoval a třásl se. Hřebcem jen tak něco neotřáslo, ale blesk v takové blízkosti by vyděsil kterékoli zvíře. Další záblesk srazil Lana na zem. Se sténáním se převalil, ale něco hluboko v jeho nitru vědělo, co dělat. Když se vzpamatoval, už stál na nohou, hlava se mu točila a v ruce držel meč. Sténal a potácel se.

Nějaké ruce ho popadly a vytáhly do sedla. Princ Kaisel, s tváří zakrvácenou z boje, držel otěže. Lanoví strážci se ujistili, že je pevně v sedle, a hnali se pryč.

Na útěku zahlédl Deepeho znetvořené tělo, roztrhané na kusy.