Vzpomínka na světlo

PROLOG Při milosti a padlých praporech

Bayrd stiskl minci mezi palcem a ukazováčkem. Hluboce jej znervózňovalo, když cítil, jak se kov mačká.

Zvedl palec. V tvrdé mědi byl nyní jasně vidět otisk odrážející chabé světlo pochodní. Připadal si promrzlý, jako by strávil celou noc ve sklepě.

Zakručelo mu v břiše. Opět.

Zvedl se severní vítr a plameny pochodní se zatřepotaly. Bayrd seděl zády k velkému balvanu poblíž středu válečného ležení. Hladoví muži si s mumláním ohřívali ruce u ohňů; zásoby se už dávno zkazily. Další si poblíž začali na zem rozkládat jako sušící se prádlo všechny své kovové věci – meče, přezky zbroje, kroužkové košile. Snad doufali, že až vyjde slunce, promění materiál zpátky do normálního stavu.

Bayrd z toho, co bývalo mincí, vytvaroval prsty kuličku. Světlo nás ochraňuj, pomyslel si. Světlo… Pustil kuličku na trávu, pak se natáhl a zvedl kameny, s nimiž pracoval.

„Chci vědět, co se tady stalo, Karamel“ vybuchl urozený pán Jarid. Jarid a jeho poradci stáli nedaleko před stolem pokrytým mapami. „Chci vědět, jak se dostali tak blízko, a chci hlavu té zatracené temné družky, té aessedaiovské královny!“ Jarid bouchl pěstí do stolu. Kdysi neměl v očích tak šílenou horlivost. Všechen ten tlak – ztracené zásoby, zvláštní věci po nocích – ho měnil.

Za Jaridem ležel na hromadě velitelský stan. Jaridovy vlasy – které mu během vyhnanství narostly – volně poletovaly a tvář zalévalo mihotavé světlo pochodní. Kabát mu ještě pokrývaly zbytky suché trávy, jak se plazil ze stanu ven.

Bezradní sloužící dloubali do železných stanových kolíků, které — stejně jako všechen kov v táboře – byly teď na dotek měkké. Železná oka na konci napínacích šňůr se natáhla a ulomila jako teplý vosk.

Noc páchla čímsi špatným. Zatuchlostí, jako místnosti, do nichž po celé roky nikdo nevstoupil. Vzduch na lesní pasece by neměl páchnout jako starý prach. Bayrdovi opět zakručelo v břiše. Světlo, tak strašně rád by si dal něco k jídlu! Zaměřil pozornost na práci a jedním z kamenů udeřil o druhý.

Držel kameny tak, jak ho to jako chlapce naučil jeho dědeček. Pocit kamene narážejícího na kámen pomáhal zahánět hlad a zimu. Alespoň na něco bylo v tomhle světě pořád spolehnutí.

Urozený pán Jarid k němu zalétl zamračeným pohledem. Bayrd byl jedním z deseti mužů, na nichž Jarid dnes v noci trval jako na strážcích. „Já Elaininu hlavu dostanu, Karane,“ řekl Jarid, obraceje se zpátky ke kapitánům. „Tahle nepřirozená noc je práce těch jejích čarodějnic.“

„Její hlavu?“ ozval se stranou Eriho pochybovačný hlas. „A jak přesně ti někdo její hlavu přinese?“

Urozený pán Jarid se obrátil, stejně jako ostatní kolem stolu ozářeného světlem pochodní. Eri zíral za oblohu; na rameni měl znak útočícího zlatého kance s rudým oštěpem v pozadí. Byl to znak osobní stráže urozeného pána Jarida, ale Eriho hlas nezněl zrovna uctivě. „Čím ji o tu hlavu připraví, Jaride? Zubama?“

Při těch příšerně neukázněných slovech celý tábor ztichl. Bayrd se zarazil a přestal tlouct kameny. Ano, proslýchalo se, jaký pomatenec se z urozeného pána Jarida stal. Ale tohle?

Jarid zaprskal a tvář mu zrudla vzteky. „Jak si dovoluješ takhle se mnou mluvit? Ty, jeden z mé vlastní stráže?“

Eri si dál prohlížel zataženou oblohu.

„Srážím ti dvouměsíční mzdu,“ obořil se na něho Jarid, ale hlas se mu třásl. „Degraduju tě a určuju na službu u latrín, dokud nerozhodnu jinak. Jestli mi ještě jednou budeš odmlouvat, vyříznu ti jazyk.“

Bayrd se v chladném vzduchu zachvěl. Eri byl to nejlepší, co v jejich zbytcích vzbouřenecké armády zbylo. Ostatní stráže šoupaly nohama a upíraly pohled k zemi.

Eri pohlédl směrem k urozenému pánovi a usmál se. Neřekl ani slovo, ale nějak ani nemusel. Vyříznout mu jazyk? Každičký kousek kovu v táboře změkl jako sádlo. Jaridův vlastní nůž ležel na stole, pokroucený a zprohýbaný – když ho vytahoval z pochvy, natáhl se a ztenčil. Jaridův kabát volně povlával ve větru; míval stříbrné knoflíky.

„Jaride…“ řekl Karam. Mladý urozený pán z méně významného rodu věrného Sarandům měl hubenou tvář a velké rty. „Opravdu si myslíš… opravdu si myslíš, že tohle byla práce Aes Sedai? Všechen kov v táboře?“

„Samozřejmě,“ obořil se na něj Jarid. „Co jiného by to bylo? Neříkej mi, že věříš těm táborovým povídačkám? Poslední bitva? Pche.“ Pohlédl zpátky ke stolu. Tam, rozvinutá a v rozích zatížená kameny, ležela mapa Andoru.

Bayrd se znovu obrátil ke svým kamenům. Prásk, prásk, prásk. Břidlice a žula. Dalo práci najít od obou vhodné kusy, ale děda Bayrda naučil rozeznávat všemožné kameny. Stařík cítil jako zradu, když Bayrdův otec odešel a stal se řezníkem ve městě, místo aby pokračoval v rodinném řemesle.

Měkká hladká břidlice. Hrbolatá zvrásněná žula. Ano, na některé věci bylo na světě stále spolehnutí. Na pár věcí. V této době se na moc věcí spoléhat nedalo. Kdysi neochvějní urození páni byli nyní měkcí jako… nu, měkcí jako kov. Na obloze vířila temnota a stateční muži – muži, k nimž Bayrd dlouho vzhlížel – se třásli a ínukali po nocích.

„Dělám si starosti, Jaride,“ řekl Davies. Urozený pán Davies, starší muž, se nejvíc ze všech blížil postavení Jaridova důvěrníka. „Už celé dny jsme nikoho neviděli. Žádného sedláka, žádného královnina vojáka. Něco se děje. Něco zlého.“

„Poslala lidi pryč,“ zavrčel Jarid. „Připravuje se udeřit.“

„Já myslím, že si nás nevšímá, Jaride,“ řekl Karam s pohledem upřeným na oblohu. Stále tam vířila mračna. Bayrdovi to připadalo jako celé měsíce, co naposledy viděl čisté nebe. „Proč by se namáhala? Naši muži hladovějí. Jídlo se pořád kazí. Znamení…“

„Snaží se nás zmáčknout,“ řekl Jarid, oči vášnivě vytřeštěné. „Tohle je práce Aes Sedai.“

Tábor náhle zahalil klid. Ticho, až na zvuk Bayrdových kamenů. Nikdy se jako řezník necítil, ale ve stráži svého urozeného pána nalezl domov. Porcování krav a porcování mužů si bylo překvapivě podobné. Znepokojovalo jej, jak snadno se přesunul od jednoho k druhému.

Prásk, prásk, prásk.

Eri se obrátil. Jarid si ho podezřívavě změřil pohledem, jako by byl připravený zaječet přísnější trest.

Nebýval vždycky takový, že ne? napadlo Bayrda. Chtěl pro svoji ženu trim, ale který urozený pán by nechtěl? Bylo těžké vnímat víc než jen jméno. Bayrdova rodina s úctou následovala Sarandy po celá pokolení.

Eri dlouhými kroky vyrazil z velitelského stanoviště pryč.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zavyl Jarid.

Eri si sáhl na rameno a strhl odznak stráže rodu Sarandů. Zahodil ho a vyšel ze světla pochodní, do noci směrem k severním větrům.

Většina mužů v táboře nešla spát. Seděli kolem ohňů, neboť chtěli být nablízku teplu a světlu. Pár z nich se v keramických hrncích pokoušelo vařit trsy trávy, listí nebo pruhy kůže jako něco, cokoli, co se dalo sníst.

Vstali, aby sledovali Eriho odchod.

„Zběh,“ vyprskl Jarid. „Po tom všem, čím jsme si prošli, teď odchází. Jenom proto, že je to těžké.“

„Muži hladovějí, Jaride,“ zopakoval Davies.

„To si uvědomuju. Díky, že mi s každým zatraceným vydechnutím vykládáš o problémech.“ Jarid si rozechvělou dlaní otřel čelo a pak jí udeřil do mapy. „Budeme muset zaútočit na jedno z měst; nedá se před ní utéct, když teď ví, kde jsme. Bílý Most. Obsadíme ho a doplníme zásoby. Její Aes Sedai musejí být po tom kousku, který dneska večer předvedly, unavené, jinak by už zaútočila.“

Bayrd mžoural do tmy. Další muži stáli a zvedali hole nebo obušky. Někteří šli beze zbraní. Balili přikrývky, přehazovali si přes ramena rance s oblečením. Pak se začali trousit z tábora, tiše, jako zástup duchů. Žádné řinčení kroužkových košilí nebo přezek na zbroji. Všechen kov byl pryč. Jako by byl zbaven duše.

„Elain se neodváží vytáhnout proti nám silou,“ řekl Jarid, který se snad snažil přesvědčit sám sebe. „V Caemlynu určitě dochází k roztržkám. Všichni ti žoldnéři, co jsi hlásil, Šive. Možná nepokoje. Elenia bude samozřejmě pracovat proti Elain. Bílý Most. Ano, Bílý Most bude dokonalý.

Obsadíme, ho, rozumíte, a rozdělíme zemi napůl. Tam budeme verbovat a muže v západním Andoru přinutíme, aby se přidali pod náš prapor. Půjdeme do… jak se to místo jmenuje? Dvouříčí. Tam bychom měli najít schopné lidi.“ Jarid nakrčil nos. „Slyšel jsem, že urozeného pána neviděli už desítky let. Dejte mi čtyři měsíce a budu mít armádu, se kterou se musí počítat. Dost silnou, aby se neodvážila na nás se svými čarodějnicemi zaútočit…“

Bayrd zvedl kámen ke světlu pochodní. Trik v tom, jak vyrobit dobrý hrot oštěpu, bylo začít venku a propracovávat se dovnitř. Namaloval si správný tvar na břidlici křídou a pak ho opracovával směrem doprostřed, aby tvar dokončil. Tam jste pak místo úhozů přešli na klepání a odlupovali menší kousky.

Jednu stranu dokončil už předtím; tato druhá polovina už byla téměř hotová. Téměř slyšel, jak mu jeho děda šeptá. Jsme z kamene, Bayrde. Bez ohledu na to, co říká tvůj otec. Hluboko v nitru jsme z kamene.

Z tábora odešla většina vojáků. Bylo zvláštní, jak málo z nich mluvilo. Jarid si toho konečně všiml. Napřímil se, popadl jednu z pochodní a zvedl ji. „Co to dělají? Jdou na lov? Zvěř jsme neviděli už celé týdny. Že by šli klást pasti?“

Nikdo neodpověděl.

„Možná něco zahlídli,“ zamumlal Jarid. „Nebo si to možná myslí. Už nebudu snášet žádné řeči o zjeveních a dalších hloupostech; čarodějnice vytvářejí přízraky, aby nás vyděsily. To… to musí být ono.“

Nedaleko se ozvalo šustění. Karam se hrabal ve svém zříceném stanu. Vynořil se s malým rancem.

„Karane?“ řekl Jarid.

Karam na urozeného pána Jarida krátce pohlédl, pak sklopil oči a začal si k pasu přivazovat měšec. Zarazil se a zasmál a pak ho vysypal. Zlaté mince uvnitř se slily do jediné hroudy, jako prasečí uši ve sklenici. Karam si hroudu strčil do kapsy. Zalovil v měšci a vytáhl prsten. Krvavě rudý drahokam uprostřed byl stále v pořádku. „V dnešní době nejspíš nebude stačit ani na to, abych si za něho koupil jablko,“ zamumlal.

„Žádám, abys mi řekl, co to děláš,“ zavrčel Jarid. „Je tohle tvoje práce?“ Mávl rukou k odcházejícím vojákům. „Organizuješ vzpouru, je to tak?“

„Tohle není moje práce,“ řekl Karam a vypadal zahanbeně. „A ve skutečnosti ani tvoje. Je mi… je mi to líto.“

Karam odešel ze světla pochodní. Bayrda to překvapilo. Urozený pán Karam a urozený pán Jarid byli přátelé už od dětství.

Jako další odešel urozený pán Davies, který se rozběhl za Karamem. Chtěl se pokusit mladšího muže zastavit? Ne, srovnal krok s Karamem. Zmizeli v temnotě.

„Za tohle vás budu štvát jako zvěř!“ zaječel za nimi Jarid vřískavým hlasem. „Budu manželem královny! Nikdo vám ani žádnému příslušníkovi vašeho rodu po deset pokolení neposkytne přístřeší nebo pomoc!“

Bayrd znovu pohlédl na kámen, který držel v ruce. Zbýval jen poslední krok, ohlazení. Dobrý hrot oštěpu musel být vyhlazený, aby byl nebezpečný. Vytáhl další kus žuly, který si k tomu účelu našel, a opatrně jím začal přejíždět podél kraje břidlice.

Zdá se, že si to pamatuju lip, než jsem čekal, napadlo ho, zatímco urozený pán Jarid dál řečnil.

Na výrobě hrotu oštěpu bylo cosi mocného. Ten prostý čin jako by zaháněl beznaděj. Poslední dobou ležel na Bayrdovi a zbytku ležení stín. Jako kdyby… jako kdyby nedokázal stát ve světle, byť by se snažil sebevíc. Každé ráno se budil s pocitem, jako by mu včera zemřel někdo milovaný.

Takové zoufalství vás mohlo zničit. Ale když jste něco tvořili – cokoli – tak jste s tím sváděli boj. To byl jeden způsob, jak se… mu postavit. Tomu, o němž nikdo z nich nemluvil. Tomu, který – jak všichni věděli – byl za tím vším, bez ohledu na to, co tvrdil urozený pán Jarid.

Bayrd vstal. Později bude chtít v ohlazování pokračovat, ale ve skutečnosti vypadal hrot oštěpu dobře. Zvedl dřevěné ratiště – kovová čepel odpadla, když zlo zasáhlo tábor – a připevnil hrot na místo přesně tak, jak ho před těmi dávnými roky učil děd.

Ostatní stráže na něj hleděly. „Budeme potřebovat další,“ řekl Morear. „Jestli budeš ochotný je udělat.“

Bayrd přikývl. „Cestou odtud se můžeme zastavit u úbočí, kde jsem našel břidlici.“

Jarid konečně přestal vřískat a ve světle pochodni viděli jeho vytřeštěné oči. „Ne. Jste moje osobní stráž. Nebudete mi vzdorovat!“

S vražedným výrazem v očích Jarid skočil po Bayrdovi, ale Morear a Rosse urozeného pána zezadu chytili. Rosse vypadal, že ho jeho vlastní rebelantský čin vyděsil. Ale Jarida nepustil.

Bayrd vedle svého lůžka vylovil pár věci. Potom kývl na ostatní a ti se k němu připojili – osm mužů osobní stráže urozeného pána Jarida, kteří prskajícího urozeného pána vlekli zbytky ležení. Míjeli kouřící ohně a zřícené stany, opuštěné muži, kteří se nyní vytráceli do tmy ve větším počtu a mířili na sever. Do větru.

Na kraji tábora Bayrd vybral pěkný statný strom. Mávl na ostatní a ti vzali provaz, který přinesl, a urozeného pána Jarida ke stromu přivázali. Muž drmolil, dokud mu Morear nezacpal ústa roubíkem z kapesníku.

Bayrd přistoupil blíž. Do podpaží zasunul Jaridovi měch s vodou. „Moc sebou nemel, můj pane, jinak ti to upadne. Měl bys být schopný ten roubík vytlačit – nevypadá utažený příliš těsně – a naklonit měch tak, aby ses mohl napít. Podívej, vytáhnu zátku.“

Jarid Bayrda rozzuřeně pozoroval.

„Nejde o tebe, můj pane,“ řekl Bayrd. „Vždycky jsi s mojí rodinou zacházel dobře. Ale, pochop, nemůžeme dovolit, abys nás pronásledoval a dělal nám potíže. Tohle je prostě něco, co musíme udělat, a ty v tom všem bráníš. Možná měl někdo něco říct už dřív. Co se dá dělat. Občas necháš maso viset příliš dlouho, a pak je nutný vyhodit celou kýtu.“

Kývl na ostatní, kteří se rozběhli posbírat pokrývky. Rossovi ukázal nedaleký břidlicový výběžek a řekl mu, na co se dívat, když hledáte dobrý kámen na hrot oštěpu.

Bayrd se obrátil zpět ke zmítajícímu se urozenému pánovi Jaridovi. „Tohle nejsou čarodějnice, můj pane. Tohle není Elain… myslím, že bych jí měl říkat královna. Raději bych, aby mi seděla v hospodě na klíně, než abych se jí klaněl, ale Andor bude potřebovat vládkyni, za kterou půjde do Poslední bitvy, a tvoje žena to není. Je mi líto.“

Jarid v poutech celý zplihl a zdálo se, že ho hněv opouští. Teď brečel. Bylo zvláštní vidět něco takového.

„Lidem, které potkáme – jestli nějaké potkáme – řeknu, kde jsi,“ slíbil Bayrd. „A že u sebe nejspíš máš nějaké šperky. Možná pro tebe přijdou. Možná.“ Zaváhal. „Neměls nám stát v cestě. Vypadá to, že každý kromě tebe chápe, co přichází. Drak se znovu zrodil. Stará pouta jsou zpřetrhaná, staré přísahy pryč… a já budu spíš viset, než abych Andoru dovolil táhnout do Poslední bitvy beze mě.“

Bayrd odkráčel do noci, s novým oštěpem přehozeným přes rameno. Stejně mě váže přísaha starší, než ta k tvojí rodině. Přísaha, kterou by nemohl zlomit ani sám Drak. Byla to přísaha k zemi. Měl kameny v krvi a jeho krev byla v kamenech Andoru.

Bayrd shromáždil ostatní a vydali se na sever. Za nimi do noci fňukal osamělý urozený pán, zatímco ležením začínali procházet duchové.

Talmanes přitáhl Selfarovi otěže, až se kůň roztančil a pohazoval hlavou. Grošák působil nedočkavě. Možná vycítil úzkost svého pána.

Noční vzduch zhoustl kouřem. Kouřem a křikem. Talmanes pochodoval s Bandou podél silnice, přecpané uprchlíky umazanými od sazí. Valili se jako trosky, unášené bahnitou řekou.

Muži z Bandy sledovali uprchlíky ustaraným pohledem. „Klid!“ zakřičel na ně Talmanes. „Nemůžeme až do Caemlynu běžet. Klid!“ Pochodoval s muži tak rychle, jak si troufal, téměř klusem. Zbroj jim řinčela. Elain s sebou odvedla na Merrilorské pole polovinu Bandy, včetně Esteana a poloviny jezdectva. Možná čekala, že bude muset rychle ustupovat.

Nu, Talmanes by pro jezdectvo neměl v ulicích valného využití, neboť byly nepochybně stejně ucpané jako tato silnice. Selfar frkal a potřásal hlavou. Už byli blízko; městské hradby přímo před nimi – v noci černé – držely uvnitř hrozivé světlo. Bylo to, jako by se město změnilo v ohniště.

Při milosti a padlých praporech, napadlo Talmanese a zachvěl se. Nad městem se vznášela ohromná mračna kouře. To bylo zlé. Mnohem horší, než když Aielové zaútočili na Cairhien.

Talmanes konečně popustil Selfarovi uzdu. Grošák chvíli cválal podél cesty; pak si Talmanes zdráhavé vynutil průchod na druhou stranu, nevšímaje si proseb o pomoc. Čas strávený s Matem jej přiměl si přát, aby toho těmto lidem mohl nabídnout víc. Bylo vážně zvláštní, jaký měl Matrim Cauthon na člověka účinek. Nyní Talmanes hleděl na prosté lidi zcela jinak. Možná to bylo tím, že si stále nebyl zcela jistý, jestli Mata považovat za urozeného pána.

Na druhé straně cesty se zahleděl na hořící město a čekal, až ho jeho muži dostihnou. Mohl je nechat všechny jet na koních – přestože nebyli vycvičení coby jezdectvo, všichni muži v Bandě měli na cestování na dlouhé vzdálenosti koně. Dnes v noci se toho ale neodvážil. Když na ulicích číhali trolloci a myrddraalové, Talmanes potřeboval, aby byli jeho muži okamžitě schopní boje. Na křídlech dlouhých zástupů pikenýrů pochodovali kušiníci s nabitými zbraněmi. Nevystaví muže útoku trolloků, bez ohledu na to, jak naléhavý jejich úkol je.

Ale kdyby přišli o ty draky…

Světlo nás ozařuj, pomyslel si Talmanes. Se vším tím kouřem, jenž nad nimi vířil, město vypadalo, jako by vřelo. Některé části Vnitřního Města – které se zvedalo na pahorku do výše a bylo vidět přes hradby – však přesto ještě nebyly v plamenech. Palác ještě nehořel. Bylo by možné, že se tam vojáci drží?

Od královny nepřišla žádná zpráva, a pokud Talmanes viděl, městu nedorazila žádná pomoc. Královna to zjevně ještě nevěděla, což bylo zlé.

Hodně, hodně zlé.

Před sebou Talmanes zahlédl Sandipa s částí zvědů Bandy. Hubený muž se pokoušel vymanit z hloučku uprchlíků.

„Prosím, dobrý pane,“ plakala jedna mladá žena. „Moje dítě, moje dcera, ve vrchovině v severním pohraničí…“

„Musím se dostat do obchodu!“ zařval zavalitý muž. „Moje skleněné zboží…“

„Mí dobří lidé,“ řekl Talmanes a přinutil koně vejít mezi ně, „myslel bych si, že pokud chcete, abychom vám pomohli, mohli byste ustoupit a nechat nás dostat se k tomu zatracenýmu městu.“

Uprchlíci se zdráhavé stáhli a Sandip na Talmanese vděčně kývl. Opálený tmavovlasý Sandip byl jeden z velitelů Bandy a zdatný pokoutní felčar. Přívětivý muž se však dnes tvářil zachmuřeně.

„Sandipe,“ řekl Talmanes a ukázal prstem, „támhle.“

Nedaleko se shromáždila velká skupina vojáků a hleděla na město.

„Žoldnéři,“ zabručel Sandip. „Minuli jsme několik houfů. Nikdo nevypadal, že by chtěl hnout prstem.“

„O to se postaráme,“ řekl Talmanes. Lidé se stále valili městskými bránami ven, kašlali, svírali skrovný majetek, vedli plačící děti. Bude trvat dlouho, než proud zeslábne. Caemlyn byl přecpaný jako hostinec o tržním dnu; šťastlivci, kteří unikají, budou ve srovnání s těmi, kdo jsou ještě uvnitř, jen malou skupinou.

„Talmanesi,“ řekl Sandip tiše, „to město se brzo změní ve smrtící past. Není dost cest ven. Pokud dovolíme, aby Banda uvízla uvnitř…“

„Já vím. Ale…“

Zástupem uprchlíků u bran proběhlo rozrušení. Bylo to téměř hmatatelné. Vřískot zesílil. Talmanes se prudce obrátil; ve stínech uvnitř bran se pohybovaly hromotlucké postavy.

„Světlo!“ vyhrkl Sandip. „Co to je?“

„Trolloci,“ odpověděl Talmanes a obrátil Selfara. „Světlo! Chtějí se pokusit zmocnit brány a zastavit uprchlíky.“ Z města vedlo pět bran; kdyby se jich trolloci zmocnili všech…

Už tohle byl masakr. Pokud by se trollokům podařilo zabránit vyděšeným lidem v útěku, bylo by to ještě mnohem horší.

„Hoďte s sebou!“ zaječel Talmanes. „Všichni muži k městským branám!“ Ostruhami pobídl Selfara do trysku.

Kdekoli jinde by se ta budova nazývala hostinec, přestože Isam uvnitř nikdy nezahlédl nikoho jiného než ženu s tupým pohledem, která se starala o pár nezajímavých pokojů a vařila jídla bez chuti. Zdejší návštěvy nikdy nebyly povzbudivé. Seděl na tvrdé stoličce u borového stolu opotřebovaného stářím tak, že nejspíš zešedl dávno předtím, než se Isam narodil. Snažil se desky příliš nedotýkat, aby neskončil s více třískami, než má Aiel oštěpů.

Isamův promáčklý plechový pohár byl plný tmavé tekutiny, ačkoli nepil. Seděl u zdi, dostatečně blízko u jediného okna v hospodě, aby z něj viděl na blátivou ulici venku, večer matně osvětlenou několika rezavými lucernami, které visely na stěnách domů. Isam si dával pozor, aby jeho tvář nebyla skrz špinavé sklo vidět. Nikdy nevyhlížel ven přímo. Ve Městě bylo vždy nejlepší nepřitahovat pozornost.

To bylo jediné jméno, které místo mělo, pokud se o jméně vůbec dalo hovořit. Rozlézající se zchátralé domy byly během dvou tisíc let nesčetněkrát postaveny a nahrazeny. Když jste přimhouřili oči, skutečně to připomínalo slušně velké město. Většinu budov postavili vězni, často jen s velmi malou či žádnou znalostí řemesla. Stejní hlupáci na ně dohlíželi. Nemalé množství domů vypadalo, že drží jen díky těm, co mají vedle sebe.

Isam kradmo pozoroval ulici a po tváři mu stékal pot. Který si pro něj přijde?

V dálce stěží rozeznával obrysy hory, rozeklané na pozadí noční oblohy. Kdesi ve Městě skřípal kov o kov jako ocelové bušení srdce. Na ulici se pohybovaly postavy. Muži, v těžkých pláštích s kápěmi a tvářemi až po oči zakrytými krvavě rudými závoji.

Isam si dával dobrý pozor, aby na nich nespočinul pohledem příliš dlouho.

Zarachotil hrom. Svahy hory byly plné zvláštních blesků, které se blýskaly vzhůru ke všudypřítomným šedým mrakům. Jen málo lidí vědělo o tomto Městě nedaleko údolí jménem Thakan’dar, nad nímž se tyčil samotný Šajol Ghúl. Jen málo zaslechlo pověsti o jeho existenci. Isamovi by nevadilo, kdyby patřil mezi ty nevědomé.

Další z těch mužů prošli kolem. Rudé závoje. Stále nosili zahalené tváře. Tedy téměř stále. Když jste viděli, jak si některý závoj sundal, bylo načase ho zabít. Protože když jste to neudělali, zabil on vás. Většina z rudě zahalených mužů zdánlivě neměla důvod být venku, tedy kromě toho, aby se na sebe navzájem mračili a možná nakopli některého z početných toulavých psů – divokých psů s vystouplými žebry – kdykoli se jim některý připletl do cesty. Těch pár žen, které opustily přístřeší, se sklopenýma očima cupitalo po krajích ulice. Nebylo vidět žádné děti a nebylo divu. Město nebylo místo pro děti. Isam to dobře věděl. Žil tady od raného dětství.

Jeden z mužů, který procházel kolem, se podíval k Isamovu oknu a zastavil se. Samma N’Sei, oslepovači, byli vždy nedůtkliví a pyšní. Ne, nedůtkliví byl příliš mírný výraz. Stačila jim nepatrná záminka, aby na někoho bez nadání tasili nůž. Obvykle zaplatil některý ze sluhů. Obvykle.

Rudě zahalený muž ho dál pozoroval. Isam se uklidnil a nesnažil se mu pohled okatě oplácet. Výzva, aby se dostavil, byla naléhavá, a když jste chtěli zůstat naživu, nemohli jste takovou věc přehlížet. Ale přesto… kdyby ten muž udělal jediný krok k domu, Isam by vklouzl do TeVaran’rhiodu, s jistotou, že ho odtud nemůže následovat dokonce ani jeden z Vyvolených.

Samma N’Sei se náhle odvrátil od okna. Vzápětí mířil rychlými kroky pryč. Isam cítil, jak jeho napětí částečně povoluje, ačkoli ho nikdy zcela neopustí, ne na tomto místě. Navzdory tomu, že zde strávil dětství, domov to nebyl. Tohle místo byla smrt.

Pohyb. Isam pohlédl na konec ulice. Kráčel k němu další vysoký muž v černém kabátě, plášti a s odhalenou tváří. Bylo to k neuvěření, ale ulice se vylidňovala, jak Samma N’Sei prchali jinými ulicemi a uličkami.

Takže to byl Moridin. Isam zde nebyl, když Vyvolený poprvé Město navštívil, ale slyšel o tom. Samma N’Sei pokládali Moridina za jednoho z těch bez nadání, než jim předvedl, že je to jinak. Neměl stejná omezení jako oni.

Počet mrtvých Samma N’Sei se různil příběh od příběhu, ale nikdy to nemělo být méně než tucet. Z toho, co viděl na vlastní oči, tomu Isam dokázal uvěřit.

Když Moridin došel k hostinci, zůstali na ulici už jen psi. A Moridin prošel kolem. Isam ho sledoval tak pozorně, jak si jen troufl. Zdálo se, že ho ani Isam, ani hospoda – kde měl Isam podle pokynů čekat – nezajímají. Možná měl Vyvolený na práci něco jiného a Isama vyřeší až dodatečně.

Poté, co Moridin prošel, Isam konečně upil tmavého nápoje. Místní mu říkali prostě „oheň“. Dělal svému jménu čest. Prý vycházel z nějakého pití z Pustiny. Jako vše ostatní ve Městě byl však zkaženou verzí originálu.

Jak dlouho jej bude Moridin nutit čekat? Isamovi se nelíbilo, že je tady. Příliš mu to připomínalo dětství. Kolem prošla obsluha – žena v tak roztřepených šatech, že to byly v podstatě hadry – a položila talíř na stůl. Nevyměnili si jediné slovo.

Isam hleděl na jídlo. Tence nakrájená a uvařená zelenina – převážně papriky a cibule. Jednu zvedl a ochutnal, pak vzdychl a odsunul talíř stranou. Zelenina byla stejně planá jako neokořeněná jáhlová kaše. Maso nebylo v jídle žádné. To bylo ve skutečnosti dobře; nerad jedl maso, které neviděl zabít a porazit. To byl pozůstatek z dětství. Když jste neviděli, jak to zabíjejí, nemohli jste to vědět. Ne s jistotou. Pokud jste tady na severu narazili na maso, mohlo to být něco, co ulovili na jihu, nebo možná nějaké zvíře ze zdejšího chovu, kráva nebo koza.

Nebo to mohlo být něco jiného. Lidé tady prohrávali v hazardu, nemohli zaplatit a pak mizeli. A Samma N’Sei, kteří se nepovedli, často vypadli z výcviku. Těla mizela. Mrtvoly zřídkakdy vydržely tak dlouho, aby bylo co pohřbít.

Spálit tohle místo, pomyslel si se sevřeným žaludkem. Spálit ho…

Do hospody někdo vešel. Ze svého místa bohužel nemohl pozorovat obě cesty ke dveřím. Byla to hezká žena, oblečená v černých, rudě lemovaných šatech. Isam její štíhlou postavu a jemnou tvář nepoznával. Byl si stále jistější, že pozná všechny Vyvolené; dostatečně často je vídal ve snu. Oni o tom samozřejmě nevěděli. Pokládali se za vládce toho místa a někteří z nich byli velice zdatní.

On byl ovšem zdatný stejně, a také výjimečně dobrý v tom, jak se nenechat vidět.

Ať šlo tedy o kohokoli, byla v přestrojení. Proč se tady namáhat s ukrýváním? Každopádně to ona ho musela povolat. Žádná žena nechodila po Městě s takovým pánovitým výrazem, s takovým sebevědomím, jako by očekávala, že na její příkaz budou skákat i samotné kameny. Isam mlčky poklekl na koleno.

Ten pohyb mu způsobil bolest v břiše – v místě, kde byl zraněn. Stále se ještě nevzpamatoval z boje s vlkem. Cítil v nitru neklid; Luk Aybaru nenáviděl. Nezvyklé. Luk míval sklony být ten povolnější, zatímco Isam byl ten tvrďák. Tedy tak se alespoň viděl.

V každém případě pokud šlo o tohoto konkrétního vlka, shodli se. Na jednu stranu byl Isam nadšený; jako lovec jen zřídka čelil takové výzvě, jakou představoval Aybara. Nicméně jeho nenávist byla hlubší. On Aybaru zabije.

Isam potlačil bolestivou grimasu a sklonil hlavu. Žena ho nechala klečet a posadila se ke stolu. Chvilku poklepávala na plechový pohár prstem, zírala na jeho obsah a mlčela.

Isam se nehýbal. Mnozí z těch, kteří si říkali temní druzi, se kroutili a svíjeli, když nad nimi někdo uplatňoval moc. Zdráhavé připustil, že Luk by se nejspíš svíjel stejně.

Isam byl lovec. Ničím jiným být nechtěl. Když jste si byli jistí tím, čím jste, nemělo smysl se vztekat, když vám ukázali vaše místo.

Ať shoří, ten bok ho bolel.

„Chci ho mrtvého,“ řekla žena. Hlas měla jemný, ale přesto důrazný.

Isam nic neřekl.

„Chci ho vykuchaného jako zvíře, jeho vnitřnosti vyvržené na zem, jeho krev ať pijí havrani, jeho kosti ať zůstanou ležet, až vybělí, pak zešednou a pak puknou v žáru slunce. Chci ho mrtvého, lovce.“

„ATThora.“

„Ano. V minulosti jsi selhal.“ Hlas měla jako led. Zamrazilo ho. Tahle byla tvrdá. Tvrdá jako Moridin.

Během let služby začal většinou Vyvolených pohrdat. Navzdory vší své moci a údajné moudrosti se hašteřili jako děti. Tato žena ho zarazila a zamyslel se nad tím, zdaje skutečně špehoval všechny. Zdála se jiná.

„Nu?“ zeptala se. „Budeš obhajovat svoje selhání?“

„Pokaždé, když mě jeden z ostatních pověřil tímhle lovem,“ řekl, „objevil se další a stáhl mě k nějakému jinému úkolu.“

Po pravdě by raději dál lovil vlka. Nevzepře se rozkazům, ne přímým rozkazům od Vyvoleného. Když nešlo o Aybaru, byl pro něj jeden lov téměř jako druhý. Když bude muset, tohohle Draka zabije.

„Něco takového se tentokrát nestane,“ řekla Vyvolená, stále zírajíc na jeho pohár. Nepodívala se na něj a nedala mu svolení vstát, takže zůstával klečet. „Všichni ostatní se nároků na tebe zřekli. Pokud ti něco jiného neřekne Veliký pán – pokud tě nepovolá on sám - budeš plnit tento úkol. Zabít al’Thora.“

Pohyb venku za oknem přiměl Isama zalétnout pohledem stranou. Vyvolená se na skupinu postav v černých kápích, která procházela kolem, ani nepodívala. Pláště těch černých postav se ve větru nevinily.

Doprovázely je kočáry; to byl ve Městě neobvyklý pohled. Kočáry jely pomalu, ale přesto se na hrbolaté ulici houpaly a kodrcaly. Isam nemusel vidět do oken zakrytých závěsy, aby věděl, že uvnitř jede třináct žen, stejný počet jako myrddraalů. Žádný ze Samma N’Sei se na ulici nevrátil. Takovýmto průvodům se obvykle vyhýbali. Ze zřejmých důvodů na ně takovéto věci… silně působily.

Kočáry projely kolem. Vida. Chytili dalšího. Isam by čekal, že poté, co bylo poskvrnění očištěno, takové praktiky skončily.

Než sklopil pohled zpět k podlaze, zahlédl něco ještě nesmyslnějšího. Špinavou tvářičku, která všechno sledovala z přítmí uličky na druhé straně. Vyvalené oči, ale kradmý postoj. Moridinův průchod a příchod třinácti vyhnaly Samma N’Sei z ulice. Tam, kde nebyli, se mohli uličníci do jisté míry bezpečně pohybovat. Možná.

Isam chtěl na dítě zaječet, ať zmizí. Říct mu, ať riskuje a pokusí se přejít Mornu. Umřít v červím žaludku bylo lepší než žít ve Městě a trpět tím, co vám dělá. Běž! Uteč! Zemři!

Okamžik rychle pominul a uličník se stáhl do stínů. Isam si pamatoval, že sám býval takovým dítětem. Tehdy se naučil tolik věcí! Jak najít jídlo, kterému se dalo nejvíc věřit a nevyzvraceli jste ho, když jste zjistili, co v něm bylo. Jak bojovat s noži. Jak se vyhnout tomu, aby vás zahlédli nebo si vás všimli.

A samozřejmě jak zabít člověka. Každý, kdo ve Městě přežil dost dlouho, se právě tuhle lekci naučil.

Vyvolená stále hleděla na jeho pohár. Isam si uvědomil, že se dívá na svůj odraz. Co tam vidí?

„Budu potřebovat pomoc,“ řekl nakonec. „Drak Znovuzrozený má stráže a ve snu se objevuje jenom vzácně.“

„Pomoc je zařízená,“ odvětila tiše. „Ale ty ho musíš najit, lovče. Žádné ty tvoje hrátky jako předtím a pokoušet se ho k sobě přilákat. Luis Therin takovou past vycítí. Kromě toho teď už od svého úkolu neuhne. Zbývá málo času.“

Mluvila o katastrofické operaci v Dvouříčí. Tehdy velel Luk. Co Isam věděl o skutečných městech a skutečných lidech? Téměř po takových věcech toužil, ačkoli měl podezření, že ve skutečnosti je to Lukův pocit. Isam byl jenom lovec. Kromě toho, jak najít nejlepší místo, kam střelit šíp, aby zasáhl srdce, ho lidé příliš nezajímali.

Ale operace v Dvouříčí… smrděla jako mršina ponechaná svému osudu. Pořád nevěděl. Skutečně bylo cílem nalákat al’Thora, nebo to mělo Isama udržet dál od důležitých událostí? Uvědomoval si, že jeho schopnosti Vyvolené fascinují; dokázal něco, co oni ne. Ano, mohli napodobit způsob, jakým vstupoval do snu, ale potřebovali usměrňování, průchody, čas.

Už ho unavovalo být figurkou v jejich hrách. Ať ho prostě nechají lovit; ať přestanou týden co týden měnit kořist.

Takové věci jste ale Vyvoleným neříkali. Nechal si své námitky pro sebe.

Vchod do hospody zahalily stíny a obsluha zmizela vzadu. Až na Isama a Vyvolenou zůstala místnost prázdná.

„Můžeš vstát,“ řekla.

Isam to chvatně udělal, neboť do místnosti vstoupili dva muži. Vysocí, svalnatí a zahalení rudnými závoji. Byli oblečení v hnědém jako Aielové, ale neměli oštěpy nebo luky. Tito tvorové zabíjeli mnohem smrtonosnějšími zbraněmi.

Přestože zachoval bezvýraznou tvář, zalila Isama vlna emocí. Dětství plné bolesti, hladu a smrti. Celý život, kdy se vyhýbal pohledům mužů, jako jsou tito. Když s elegancí přirozených dravců kráčeli ke stolu, stálo ho hodně námahy, aby se netřásl.

Muži si sňali závoje a vycenili zuby. Ať shořím. Měli je nabroušené.

Tihle byli obráceni. Poznali jste jim to na očích – očích, které nevypadaly úplně správně, nebyly úplně lidské.

V tu chvíli Isam málem uprchl do snu. Oba je zabít nedokáže. Než by stačil vyřídit jednoho, spálili by ho na prach. Viděl Samma N’Sei zabíjet; často to dělali jen proto, aby prozkoumali nové způsoby, jak používat své síly.

Nezaútočili. Věděli, že je tato žena Vyvolená? Tak proč sňali závoje? Samma N’Sei si nikdy nesundávali závoje, leda že se chystali zabít – a jen tehdy, když se na to zabíjení nejdychtivěji těšili.

„Doprovodí tě,“ řekla Vyvolená. „K tomu dostaneš pár těch bez nadání, aby ti pomohli vypořádat se s aPThorovými strážemi.“ Obrátila se k němu a poprvé mu pohlédla do očí. Vypadala… znechuceně. Jako by se jí protivilo, že potřebuje jeho pomoc.

Doprovodí tě, řekla. Ne budou ti sloužit.

Zatracený čubčí syn. Tohle bude příšerná práce.

Talmanes se vrhl stranou a těsně se vyhnul trollokově sekeře. Země se zachvěla, jak sekera zasáhla dlažební kostky; skrčil se a prohnal čepel netvorovým stehnem. Věc s býčím čumákem zaklonila hlavu a zavyla.

„Ať shořím, tobě ale smrdí z huby,“ zavrčel Talmanes, vytrhl meč a couvl. Tvor klesl na koleno a Talmanes mu usekl pravou ruku.

Talmanes s lapáním po dechu uskočil dozadu, zatímco jeho dva druhové prohnali trollokovi oštěpy zády. S trollokem jste vždycky chtěli bojovat ve skupině. No, to jste chtěli vždycky proti komukoli, bojovat se spolubojovníky po boku, ale s trolloky to vzhledem k jejich velikosti a síle bylo důležitější.

Mrtvoly se ve tmě vršily jako hromady odpadků. Talmanes byl nucen zapálit strážnice u brány, aby si posvítil; ten asi půltucet strážných, který zbýval, byl nyní prozatím součástí Bandy.

Trolloci se jako černý odliv začali stahovat od brány. Ve svém úsilí ji obsadit to přehnali. Nebo spíš ten, kdo je k tomu nutil. S tímhle oddílem byl půlčlověk. Talmanes spustil ruku k ráně na boku. Byla vlhká.

Ohně z hořících strážnic slábly. Bude muset rozkázat zapálit pár krámů. Tím riskoval, že se oheň rozšíří, ale město už bylo tak jako tak ztracené. Teď nemělo smysl držet se zpátky. „Brynte!“ zaječel. „Zapal tu stáj!“

Brynt proběhl s pochodní kolem a objevil se Sandip. „Vrátí se. Brzo.“

Talmanes přikývl. Když teď boj skončil, z uliček a úkrytů začali proudit měšťané a plaše mířili k bráně a do možného – bezpečí.

„Nemůžeme tady zůstat a držet tuhle bránu,“ řekl Sandip. „Draci…“

„Já vím. O kolik mužů jsme přišli?“

„Ještě jsem to nespočítal. Přinejmenším o stovku.“

Světlo, až tohle Mat uslyší, stáhne ze mě kůži. Mat nesnášel, když přicházel o vojáky. V tom muži se snoubila jemnost s genialitou – zvláštní, avšak podnětné spojení. „Pošlete pár zvědů, aby sledovali okolní cesty, jestli se neblíží zplozenci Stínu. Navršte část těch trolločích mršin a vybudujte zátarasy; poslouží stejně jako cokoli jiného. Ty, vojáku!“

Jeden z unavených vojáků, kteří šli kolem, se zarazil. Měl na sobě královniny barvy. „Můj pane?“

„Musíme dát lidem vědět, že tahle brána z města je bezpečná. Dá se zatroubit nějaký signál, který by andorští venkované poznali? Něco, co by je sem přitáhlo?“

„Venkovani,“ řekl muž zamyšleně. Zdálo se, že se mu to slovo nelíbí. Tady v Andoru ho často nepoužívali. „Ano, královnin pochod.“

„Sandipe?“

„Nařídím to trubačům, Talmanesi,“ řekl Sandip.

„Dobře.“ Talmanes si klekl, aby si otřel meč o halenu padlého trolloka. Bok ho bolel. Zranění nebylo vážné. Ne podle běžných měřítek. Vlastně jenom škrábnutí.

Halena byla tak špinavá, že se skoro zdráhal do ní zbraň utřít, ale trolločí krev nedělala čepeli dobře, takže meč otřel. Bez ohledu na bolest v boku vstal a pak se vydal k bráně, kde uvázal Selfara. Neměl odvahu se na zvíře v boji proti zplozencům Stínu spolehnout. Byl to dobrý valach, ale nevycvičili ho v Hraničních státech.

Když vyšplhal do sedla a zamířil se Selfarem na západ, ven z městské brány směrem k těm žoldnéřům, kteří je předtím sledovali, nikdo z vojáků se ho nevyptával. Talmanese nepřekvapilo, když zjistil, že se žoldnéři přesunuli blíž k městu. Boj válečníky přitahoval stejně jako oheň prochladlé poutníky za zimní noci.

Do bitvy se nezapojili. Když se k nim Talmanes přiblížil, přivítala ho malá skupinka: šest mužů s mohutnými pažemi a – nejspíš – mdlým rozumem. Poznali jeho i Bandu. Mat byl nyní vyloženě slavný, a spolu s ním i Banda. Nepochybně si také všimli skvrn od trolločí krve na Talmanesových šatech a obvazu na jeho boku.

Teď už ta rána začínala opravdu urputně pálit. Talmanes přitáhl Selfarovi uzdu a pak začal trpělivě poklepávat na sedlové brašny. Někde jsem tady schoval trochu tabáku…

„O co jde?“ zeptal se jeden ze žoldnéřů. Velitele bylo snadné poznat; měl nejlepší zbroj. Člověk se často stával velitelem podobné bandy tím, že zůstal naživu.

Talmanes vylovil ze sedlové brašny svou druhou nejlepší fajfku. Kde je ten tabák? Nikdy si do bitvy nebral nejlepší fajfku. Jeho otec říkal, že to nosí smůlu.

Tady, pomyslel si a vytáhl váček s tabákem. Trochu ho nacpal do hlavičky, pak vytáhl dřívko a naklonil se, aby ho zastrčil do pochodně, kterou držel ostražitý žoldnéř.

„Nebudeme bojovat, pokud za to nedostaneme zaplaceno,“ řekl velitel. Byl to statný chlapík, překvapivě čistý, i když by potřeboval zastřihnout vousy.

Talmanes si zapálil fajfku a vydechl kouř. Za ním se rozezněly rohy. Ukázalo se, že královnin pochod je chytlavá melodie. Rohy doprovázel křik a Talmanes se ohlédl. Na hlavní ulici byli trolloci, tentokrát větší houf.

Kušiníci se seřadili a na rozkaz, který Talmanes neslyšel, začali střílet.

„Nebudeme…“ začal velitel znovu.

„Víte, co to je?“ procedil Talmanes potichu kolem fajfky. „Tohle je začátek konce. Tohle je pád států a sjednoceni lidstva. Tohle je Poslední bitva, vy zatracení pitomci.“

Muži nejistě přešlapovali.

„Mluvíš… mluvíš jménem královny?“ řekl vůdce ve snaze něco zachránit. „Jenom chci, aby o moje chlapy bylo postaráno.“

„Když budete bojovat,“ řekl Talmanes, „slibuju vám velkou odměnu.“

Muž čekal.

„Slibuju, že budete dál dýchat,“ řekl Talmanes a znovu zabafal.

„To má být hrozba, Cairhieňane?“

Talmanes vyfoukl kouř, pak se sklonil v sedle a přiblížil svou tvář k velitelově. „Dneska v noci jsem zabil myrddraala, Andořane,“ řekl tiše. „Škrábl mě thakan’darskou čepelí a rána zčernala. To znamená, že mám v nejlepším případě pár hodin, než mě jed z ostří spálí zevnitř a já umřu tou nejpříšemější smrtí, jakou člověk může. Proto ti doporučuju, kamaráde, abys mi věřil, když ti říkám, že opravdu nemám co ztratit.“

Muž zamrkal.

„Máte dvě možnosti,“ obrátil Talmanes koně a hlasitě promluvil k žoldnéřům. „Můžete bojovat jako my ostatní a pomoct tomuhle světu, aby se dočkal příštích dní, a možná si nakonec vysloužíte nějaký ten peníz. To nemůžu slíbit. Vaše druhá možnost je tady sedět, dívat se, jak masakrují lidi, a říkat si, že zadarmo nepracujete. Když budete mít štěstí a my ostatní zachráníme svět bez vás, budete dýchat jenom tak dlouho, než vás pověsíme za vaše zbabělý krky.“

Ticho. Ze tmy za nimi zazněly rohy.

Velitel žoldnéřů pohlédl na své druhy. Přikývli na souhlas.

„Jděte pomoct držet bránu,“ řekl Talmanes. „Já naverbuju další žoldnéřské bandy.“

Leilwin si prohlížela početná tábořiště, která stála na místě zvaném Merrilorské pole. Ve tmě, kdy měsíc neměl ještě nějakou dobu vyjít, si téměř mohla představovat, že ohniště jsou lodní lucerny v rušném nočním přístavu.

To byl pravděpodobně pohled, který už nikdy neuvidí. Leilwin Bez lodi nebyla kapitán; už nikdy nebude. Přát si něco jiného by znamenalo popírat samotnou podstatu toho, kým se stala.

Bayle jí položil ruku na rameno. Silné prsty, zhrublé mnoha dny práce. Natáhla se a položila svou ruku na jeho. Bylo snadné proklouznout jedním z těch průchodů, které se v Tar Valonu otvíraly. Bayle se ve městě vyznal, i když si stěžoval, že tam je. „Z tohohle města se mi ježí chlupy na pažích,“ říkal, a k tomu: „Přál jsem si, abych už na tyhle ulice nikdy nevstoupil. Přál jsem si to.“

Stejně šel s ní. Dobrý muž, tenhle Bayle Domon. Nejlepší, jakého v těchto neznámých krajích našla, navzdory tomu pochybnému obchodování v minulosti. To už nechal za sebou. Pokud nechápal, jak mají věci správně být, snažil se o to.

„To je teda pohled,“ řekl a prohlížel si tiché moře světel. „Co chceš dělat teď?“

„Najdeme Nyneivu aTMearu nebo Elain Trakandovnu.“

Bayle si poškrábal zarostlou bradu; nosil ji podle illiánské módy, s vyholeným horním rtem. Vlasy měl různě dlouhé; teď když mu dala svobodu, přestal si holit část hlavy. Samozřejmě to udělala proto, aby se mohli vzít.

Bylo to dobře; vyholená hlava by tady poutala pozornost. Poté, co byly vyřešeny jisté… záležitosti, vedl si jako só’džin celkem dobře. Nakonec však musela přiznat, že Baylemu Domonovi nebylo určeno být só’džin. Byl příliš neotesaný a ty drsné hrany žádný příliv neobrousí. Takového ho chtěla, i když by to nikdy nepřiznala nahlas.

„Už je pozdě, Leilwin,“ řekl. „Možná bychom měli počkat do rána.“

Ne. Pravda, v táborech vládl klid, ale nebyl to klid spánku. Byl to klid lodí čekajících na správný vítr.

O tom, co se tady děje, tušila jen málo – v Tar Valonu se neodvážila otevřít pusu a vyptávat se, aby ji přízvuk neprozradil jako Seančanku. K takto velkému shromáždění nemohlo dojít bez pečlivého naplánování. Překvapilo ji, jak je obrovské; slyšela o setkání, ke kterému tu má dojít a kterého se má zúčastnit většina Aes Sedai. Tohle přesahovalo vše, co čekala.

Vydala se přes pole a Bayle ji následoval a oba se připojili k hloučku tarvalonských sloužících, kteří s tím díky Bayleho úplatku souhlasili. Jeho metody ji netěšily, ale jiný způsob vymyslet nedokázala. Snažila se příliš nepřemýšlet o jeho původních kontaktech v Tar Valonu. Nu, když ona už nikdy nevstoupí na loď, pak Bayle nebude mít další příležitosti k pašování. To byla malá útěcha.

Jsi kapitán lodi. To je všechno, co umíš, všechno, co chceš. A teď jsi Bez lodi. Zachvěla se a zaťala ruce v pěst, aby si nemohla ovinout paže kolem těla. Strávit zbytek života na těchto stále stejných zemích, nikdy se nemoci pohybovat rychleji, než dokáže kůň, nikdy už necítit vzduch na širém moři, nikdy nestočit příď k obzoru, nevytáhnout kotvu, nenapnout plachty a prostě…

Potřásla hlavou. Najdi Nyneivu a Elain. Možná nemá loď, ale nedovolí si klesnout do hlubin a utopit se. Vybrala si směr a vyrazila. Bayle se trochu krčil a podezřívavě se snažil sledovat všechno kolem najednou. Párkrát na ni také se sevřenými rty pohlédl. Teď už věděla, co to znamená.

„Co se děje?“ zeptala se.

„Leilwin, co tady děláme?“

„Říkala jsem ti to. Musíme najít…“

„Ano, ale proč? Co myslíš, že udělají? Jsou to Aes Sedai.“

„Předtím mi prokazovaly úctu.“

„A tak si myslíš, že nás přijmou?“

„Možná.“ Změřila si ho. „Tak to řekni, Bayle. Něco ti vrtá hlavou.“

Vzdychl. „Proč potřebujeme, aby nás někdo přijal, Leilwin? Mohli bychom si někde v Arad Domanu najít loď. Kde nebudou žádné Aes Sedai ani Seančani.“

„Nebudu provozovat takový druh lodi, kterému dáváš přednost.“

Zpříma se na ni podíval. „Neumím vést poctívej obchod, Leilwin. Nebylo by to…“

Zvednutou rukou ho umlčela a pak mu ji položila na rameno. Zastavili se na cestičce. „Já vím, lásko. Já vím. Jenom těmi slovy odvádím pozornost a snažím se nás dostat do proudu, který nikam nevede.“

„Proč?“

To jediné slovo ji bodalo jako tříska pod nehtem. Proč? Proč přišla až sem, cestovala s Matrimem Cauthonem, dostala se nebezpečně blízko Dcery Devíti měsíců? „Moji lidé mají o světě naprosto špatnou představu, Bayle. Tím, jak žijí, vytvářejí nespravedlnost.“

„Zavrhli tě, Leilwin,“ řekl tiše. „Už nejsi jedna z nich.“

„Vždycky budu jedna z nich. Moje jméno bylo vymazáno, ale moje krev ne.“

„Omlouvám se za urážku.“

Úsečně přikývla. „Pořád jsem věrná císařovně, kéž žije věčně. Ale damane… ty jsou samotným základem její vlády. Představují prostředek, kterým vytváří řád, kterým drží říši pohromadě. A damane jsou lež.“

Sul’dam mohly usměrňovat. Nadání se dalo naučit. Ještě nyní, měsíce poté, co objevila pravdu, její mysl nedokázala domyslet veškeré důsledky. Někomu jinému by možná šlo o politickou výhodu; někdo jiný by se možná vrátil do Seančanu a využil to k získání moci. Leilwin si téměř přála, aby to bývala udělala. Téměř.

Ale prosby sul‘dam… to, že poznávala tyto Aes Sedai, které vůbec nebyly takové, jak ji učili…

Něco se muselo udělat. A přesto, když to udělá, neriskuje zhroucení celé říše? Musí svůj postup velice, velice pečlivě naplánovat, jako poslední kola hry šal.

Dvojice ve tmě dál následovala řadu sloužících; ta či ona Aes Sedai si často posílaly sloužící pro něco, co nechaly v Bílé věži, takže cestovat tam a zpátky bylo běžné – což bylo pro Leilwin dobře. Vešli dovnitř tábora Aes Sedai, aniž by je někdo zastavil.

Překvapovalo ji, jak je to snadné, dokud si nevšimla kolem cestičky několika mužů. Bylo snadné je přehlédnout; něco na nich splývalo s okolím, obzvlášť ve tmě. Uvědomila si jejich přítomnost teprve poté, co se jeden pohnul, oddělil se od ostatních a zařadil se kousek za ni a Bayleho.

Během pár vteřin bylo jasné, že si jich dvou všiml. Možná to bylo tím, jak šli, tím, jak se chovali. Dali si pozor, aby se oblékli prostě, ačkoli podle Bayleho vousů šlo poznat, že jde o Illiánce.

Leilwin se zastavila – položila ruku Baylemu na paži – a obrátila se, aby čelila muži, který je následoval. Podle popisů soudila, že jde o strážce.

Strážce došel až k nim. Stále byli blízko obvodu tábora a stany stály v kruzích. Znepokojeně si všimla, že některé ze stanů září světlem příliš rovnoměrným na to, aby pocházelo ze svící či luceren.

„Hola,“ řekl Bayle a přátelsky zvedl ke strážci ruku. „Hledáme Aes Sedai jménem Nyneiva al’Meara. Pokud tady není, snad tu, co se jmenuje Elain Trakandovna?“

„Ani jedna netáboří tady,“ odpověděl strážce. Muž s dlouhými pažemi se pohyboval elegantně. Jeho tvář, lemovaná dlouhými tmavými vlasy vypadala… nedokončená. Vytesaná z kamene sochařem, který v půlce cesty ztratil o dílo zájem.

„Aha,“ řekl Bayle. „Tak to jsme se asi spletli. Mohl bys nám ukázat, kde táboří? Víš, jde o docela naléhavou záležitost.“ Mluvil hladce a plynule. Když to bylo nezbytné, dokázal být Bayle poměrně okouzlující. Mnohem víc než Leilwin.

„Přijde na to,“ řekl strážce. „Tvoje společnice chce taky najít ty Aes Sedai?“

„Ona…“ začal Bayle, ale strážce zvedl ruku.

„Poslechnu si to od ní,“ řekl s pohledem upřeným na Leilwin.

„Ano, to si přeju,“ řekla Leilwin. „Moje stará babička! Ty ženy slíbily, že nám zaplatí, a já ty peníze chci. Aes Sedai nelžou. To ví každý. Jestli nás za nima nezavedeš, najdu si někoho, kdo to udělá.“

Strážce zaváhal a nad tou záplavou slov trochu překvapeně pootevřel oči. Pak naštěstí přikývl. „Tudy.“ Vedl je pryč od středu ležení, ale už se netvářil podezíravě.

Leilwin neslyšně vydechla a zařadila se za strážce vedle Bayleho. Bayle na ni pyšně pohlédl a zubil se tak, že kdyby se strážce ohlédl, jistě by je oba prozradil. Ani ona se nedokázala ubránit malému úsměvu.

llliánský přízvuk pro ni nebyl přirozený, ale oba se shodli, že jazyk Seančanu je nebezpečný, zvlášť když cestují mezi Aes Sedai. Bayle tvrdil, že žádný skutečný Illiánec by ji nepovažoval za jednu z nich, ale zjevně byla dost dobrá na to, aby ošálila cizince.

Když se vzdálili od tábora Aes Sedai do tmy, ulevilo se jí. Mít dvě přítelkyně – byly to přítelkyně, navzdory tomu, jaké spolu měly problémy – které jsou Aes Sedai, neznamenalo, že chce být uvnitř tábora, který je jich plný. Strážce je vedl na otevřené prostranství poblíž středu Merrilorského pole. Tady se rozkládal velmi rozlehlý tábor s velkým množstvím malých stanů.

„Aielové,“ zašeptal jí Bayle. „Jsou jich tady desetitisíce.“

Zajímavé. O Aielech se vyprávěly hrůzostrašné příběhy, legendy, které nemohly být všechny pravdivé. Přesto, ty historky – třebaže přehnané – naznačovaly, že to jsou nejlepší válečníci na této straně oceánu. Za jiných okolností by si ráda s několika z nich zašermovala. Položila ruku na stranu rance; svůj obušek zastrčila do dlouhé kapsy na boku, aby na něj snadno dosáhla.

Rozhodně to byl vysoký národ, tihle Aielové. Minuli několik, kteří zdánlivě uvolněně polehávali kolem ohňů. Jejich oči je však sledovaly pronikavěji než předtím ty strážcovy. Nebezpeční lidé, připravení zabíjet, zatímco odpočívají u ohňů. Nedokázala rozeznat prapory, které na pozadí noční oblohy vlály nad tímto ležením.

„Který král nebo královna vládne tomuhle ležení, strážce?“ zavolala.

Muž se k ní obrátil, tvář ukrytou v nočních stínech. „Tvůj král, Illiánko.“

Po jejím boku Bayle ztuhl.

Můj…

Drak Znovuzrozený. Byla pyšná, že při chůzi neklopýtla, ale bylo to těsně. Muž, který může usměrňovat. To bylo horší, mnohem horší než Aes Sedai.

Strážce je dovedl ke stanu poblíž středu tábora. „Máte štěstí; svítí.“ U vchodu do stanu nestály žádné stráže, takže zavolal dovnitř a dostal svolení vejít. Jednou rukou odtáhl chlopeň a kývl na ně, ale druhou měl na meči a zaujímal bojovný postoj.

Vůbec se jí nelíbilo, že má mít ten meč za zády, ale vstoupila, jak bylo nařízeno. Stan osvětlovala jedna z těch nepřirozených světelných koulí a u psacího stolku seděla důvěrně známá žena v zelených šatech a psala dopis. Nyneiva al’Meara byla to, co by v Seančanu nazývali telarti - žena s ohněm v duši. Leilwin pochopila, že Aes Sedai mají být nevzrušené jako klidná voda. Nu, možná že tato žena občas taková byla – ale byl to ten druh klidné vody, který najdete jeden zákrut před divokým vodopádem.

Když vstoupili, Nyneiva pokračovala v psaní. Už nenosila copy; vlasy jí volně spadaly na ramena. Byl to stejně zvláštní pohled jako na loď bez stěžňů.

„Hned jsem u tebe, Sleete,“ řekla Nyneiva. „Vážně, to, jak nade mnou ta vaše cháska v poslední době postává, mi připomíná slepici, která ztratila vejce. Nemají pro vás vaše Aes Sedai něco na práci?“

„Pro mnoho z nás je Lan důležitý, Nyneivo Sedai,“ řekl strážce – Sleete – klidným skřípavým hlasem.

„Skutečně? A pro mě důležitý není? Vážně přemýšlím, jestli bychom vás neměli poslat štípat dříví nebo tak něco. Jestli se ještě jeden strážce přijde podívat, jestli nepotřebuj u…“

Vzhlédla a konečně si všimla Leilwin. Její tvář okamžitě získala netečný výraz. Chladný. Chladný jako led. Leilwin si uvědomila, že se potí. Tato žena držela její život v rukou. Proč je Sleete nemohl dovést k Elain? Možná se o Nyneivě neměli zmiňovat.

„Tihle dva se dožadovali setkání s tebou,“ řekl Sleete. Meč měl z pochvy. Leilwin si toho dosud nevšimla. Domon si pro sebe něco tiše zamumlal. „Tvrdí, žes jim slíbila zaplatit a že si přišli pro peníze. Nicméně neudali svoji totožnost ve Věži a našli způsob, jak proklouznout jedním z průchodů. Muž je z lllianu. Žena odjinud. Snaží se zakrýt přízvuk.“

Nu, možná nebyl její přízvuk tak dobrý, jak si myslela. Leilwin zalétla pohledem k jeho meči. Kdyby se odvalila stranou, nejspíš by se netrefil, tedy pokud by mířil na hruď nebo krk. Mohla by vytáhnout obušek a…

Čelila Aes Sedai. Už by se nikdy nezvedla. Polapilo by ji tkanivo jediné síly, nebo ještě něco horšího.

„Znám je, Sleete,“ řekla Nyneiva chladným hlasem. „Udělals dobře, žes je ke mně přivedl. Děkuju ti.“

Jeho meč se okamžitě ocitl zpátky v pochvě a Leilwin ucítila na krku chladný vzduch, jak muž vyklouzl ze stanu, tichý jako šepot.

„Jestli jsi sem přišla prosit o odpuštění,“ řekla Nyneiva, „přišlas za špatnou osobou. Napůl mám chuť předat tě strážcům, aby tě vyslechli. Možná z té tvojí zrádné mysli dokážou vytěžit něco užitečného o tvých lidech.“

„Taky tě ráda vidím, Nyneivo,“ odvětila Leilwin chladně.

„Tak co se stalo?“ chtěla vědět Nyneiva.

Co se stalo? O čem to ta žena mluví?

„Snažil jsem se,“ řekl náhle Bayle s lítostí v hlase. „Bojoval jsem s nima, ale snadno mě přemohli. Mohli zapálit moji loď, všechny nás potopit, pobít moje muže.“

„Bylo by lepší, kdybyste ty i všichni na palubě umřeli, Illiánče,“ řekla Nyneiva. „Ter’angrial skončil v rukou jedné ze Zaprodanců; Semirhage se ukrývala mezi Seančany a předstírala, že je cosi jako soudce. Pravdomluvčí? To je to slovo?“

„Ano,“ řekla Leilwin tiše. Nyní to chápala. „Lituji, že jsem porušila svoji přísahu, ale…“

„Lituješ toho, Egeanin?“ řekla Nyneiva, vstala a převrátila křeslo. „Lítost není slovo, které bych použila pro ohrožení samotného světa, pro to, že jsme se ocitli na hranici temnoty a skoro nás to strčilo přes okraj! Nechala udělat kopie toho zařízení, ženská. Jedna skončila kolem krku Draka Znovuzrozeného. Samotný Drak Znovuzrozený, ovládaný jedním ze Zaprodanců!“

Nyneiva rozhodila rukama do vzduchu. „Světlo! Kvůli tobě jsme se ocitli jen pár úderů srdce od konce. Konce všeho. Už žádný vzor, žádný svět, nic. Kvůli tvojí neopatrnosti mohly uhasnout miliony životů.“

„Já…“ Leilwinina selhání se náhle zdála obrovská. Její život, ztracený. Samotné její jméno, ztracené. Její loď, kterou jí sebrala samotná Dcera Devíti měsíců. Všechno bylo ve světle tohoto bezvýznamné.

„Bojoval jsem,“ prohlásil Bayle rozhodněji. „Bojoval jsem, jak to jenom šlo.“

„Zdá se, že jsem se k tobě měla připojit,“ řekla Leilwin.

„Snažil jsem se to vysvětlit,“ řekl Bayle zachmuřeně. „Mockrát, ať shořím, ale snažil.“

„Pche,“ ozvala se Nyneiva a zvedla si ruku k čelu. „Co tady děláš, Egeanin? Doufala jsem, že jsi mrtvá. Kdybys umřela při pokusu dodržet přísahu, nemohla bych tě obviňovat.“

Sama jsem to podala Suroth, pomyslela si Leilwin. Cena zaplacená za můj život, jediná cesta ven.

„No?“ Nyneiva se na ni pronikavě zahleděla. „Ven s tím, Egeanin.“

„To jméno už nenosím.“ Leilwin padla na kolena. „Všechno mi vzali a teď se zdá, že i včetně mojí cti. Nabízím se ti jako vyrovnání dluhu.“

Nyneiva si odfrkla. „Na rozdíl od vás Seančanů si my nedržíme lidi, jako by byli zvířata.“

Leilwin zůstávala klečet. Bayle jí položil ruku na rameno, ale nepokusil se ji vytáhnout na nohy. Nyní už dobře chápal, proč musela udělat to, co udělala. Už byl téměř civilizovaný.

„Vstávej,“ obořila se na ni Nyneiva. „Světlo, Egeanin. Pamatuju si, žes byla tak silná, žes mohla žvýkat kamení a vyplivovat písek.“

„To moje síla mě nutí,“ řekla a sklopila oči. Copak Nyneiva nechápe, jak je to těžké? Bylo by snazší si podříznout krk, až na to, že jí nezbývalo dost cti, aby mohla žádat tak lehký konec.

„Vstaň!“

Leilwin poslechla.

Nyneiva popadla plášť, který ležel na lůžku, a přehodila si ho přes sebe. „Pojď. Zavedeme tě k amyrlin. Ta bude možná vědět, co s tebou.“

Nyneiva vyrazila ven do noci a Leilwin ji následovala. Učinila rozhodnutí. Existovala jen jedna cesta, která dávala smysl, jediný způsob, jak si zachovat alespoň špetku cti a snad pomoci svým lidem přežít lži, které sami sobě tak dlouho vykládali.

Leilwin Bez lodi nyní náležela Bílé věži. Cokoli řeknou, cokoli se s ní pokusí udělat, nic z toho tuto skutečnost nezmění. Vlastnily ji. Bude dďcovale téhle amyrlin a propluje touto bouří jako loď, jejíž plachtu roztrhal vítr.

Možná, že si s tím zbytkem cti, který jí zůstal, dokáže získat důvěru této ženy.

„Je to součást starého hraničářského prostředku pro úlevu od bolesti,“ řekl Melten, zatímco sundával Talmanesovi z boku obvaz. „Puchýřník zpomaluje nákazu, způsobenou prokletým kovem.“

Melten byl hubený chlapík s hustou kšticí. Oblékal se jako andorský lesák, do prosté košile a pláště, ale mluvil jako Hraničář. Ve vaku nosil sadu barevných míčků, se kterými někdy pro pobavení ostatních příslušníků Bandy žongloval. V jiném životě musel být kejklíř.

Nevypadal jako někdo, kdo by měl být v Bandě, ale takoví byli tak či onak všichni.

„Nevím, jak to ten jed potlačuje,“ řekl Melten. „Ale potlačuje. Ale nezapomeň, že to není přirozený jed. Nemůžeš ho vysát.“

Talmanes si přitiskl ruku k boku. Pálivá bolest mu připadala, jako kdyby se mu pod kůží plazily trnité šlahouny, kradly se vpřed a při každém pohybu trhaly maso. Cítil, jak se jed rozlézá jeho tělem. Světlo, to byla bolest!

Nedaleko se chlapi z Bandy probíjeli Caemlynem směrem k paláci. Dostali se dovnitř jižní bránou a žoldnéřské kumpanie – pod Sandipovým velením – nechali držet západní bránu.

Pokud ještě někde ve městě lidé kladou odpor, bude to v paláci. Naneštěstí se prostorem mezi Talmanesovou pozicí a palácem potloukaly pěsti trolloků. Se svými muži na ty netvory stále narážel a zaplétal se do bojů.

Talmanes nemohl zjistit, zda se nahoře v paláci opravdu někdo staví na odpor, pokud se tam skutečně nedostane. To znamenalo vést své muže k paláci, celou dobu bojovat a vystavovat se riziku, že je některý z potulujících se oddílů zezadu odřízne. Ale s tím se nedalo nic dělat. Musí zjistit, co – pokud něco – z palácové obrany zůstalo. Odtamtud by mohl zaútočit dál do města a pokusit se získat draky.

Vzduch páchl kouřem a krví; během krátké přestávky v boji navršili mrtvé trolloky na pravou stranu ulice, aby vytvořili průchod.

V této městské čtvrti byli uprchlíci také, ačkoli ne taková záplava. Možná jen potůček, proudící ze tmy, jak se Talmanes s Bandou zmocňovali jednotlivých úseků hlavní cesty vedoucí vzhůru k paláci. Tito uprchlíci se nedožadovali, aby Banda chránila jejich zboží nebo zachránila jejich domy; vzlykali radostí, že našli bojující lidi. Madwin měl za úkol posílat je do bezpečí průsekem, který Banda vyčistila.

Talmanes vyrazil k paláci, který stál na vrcholku kopce, ale v noci byl stěží vidět. Přestože většina města byla v plamenech, palác nehořel; jeho bílé zdi se v kouřem zahalené noci zvedaly jako přízraky. Žádný oheň. To muselo ukazovat na odpor, ne? Nebyl by útok na něj jednou z prvních věcí, kterou by trolloci ve městě udělali?

Zatímco svým mužům – a sobě – dopřál krátký oddech, poslal zvědy vzhůru ulicí.

Melten utáhl obvaz na Talmanesově obkladu.

„Díky, Meltene,“ řekl Talmanes a na muže kývl. „Už cítím, jak obklad zabírá. Říkals, že je to část léku proti bolesti. Co je ta druhá část?“

Melten si od opasku uvolnil kovovou čutoru a podal mu ji. „Silná šajnarská pálenka.“

„Pít v boji není dobrý nápad, chlape.“

„Vezmi si to,“ řekl Melten tiše. „Nech si tu láhev a pořádně se napij, můj pane. Nebo se při příštím odbíjení neudržíš na nohou.“

Talmanes zaváhal, pak si čutoru vzal a dlouze si přihnul. Pálilo to stejně jako zranění. Zakašlal a pak pálenku schoval. „Myslím, že sis spletl lahve, Meltene. Tohle jsi našel v kádi na vydělávání kůží.“

Melten si odfrkl. „A to se říká, že nemáš smysl pro humor, urozený pane Talmanesi.“

„Nemám,“ řekl Talmanes. „Zůstaň s tím svým mečem poblíž.“

Melten s vážným výrazem v očích přikývl. „Hrůzyzhoubce,“ zašeptal.

„Co je to?

„Hraničářský titul. Zabil jsi mizelce. Hrůzyzhoubce.“

„V tu chvíli měl v sobě asi tak sedmnáct šipek.“

„To je jedno.“ Melten mu stiskl rameno. „Hrůzyzhoubce. Až už nebudeš schopný dál snášet bolest, zatni obě ruce v pěst a zvedni je ke mně. Já se o to postarám.“

Talmanes vstal, neschopný potlačit zasténání. Rozuměli si. Těch pár Hraničářů v Bandě se shodlo; zranění způsobená thakan’darskou čepelí byla nepředvídatelná. Některá se rychle podebrala, z jiných lidé onemocněli. Ale když některé zčernalo jako to Talmanesovo… to bylo nejhorší. Nemohlo ho zachránit nic jiného, než že během příštích pár hodin najdou nějakou Aes Sedai.

„Podívej,“ zamumlal Talmanes, „je dobře, že nemám smysl pro humor, jinak bych si myslel, že si ze mě vzor dělá legraci. Dennele! Máš po ruce mapu?“ Světlo, Vanin mu vážně chyběl.

„Můj pane,“ řekl Dennel, který s pochodní v ruce a narychlo načrtnutou mapou přispěchal přes temnou ulici. Byl to jeden z dračích kapitánů Bandy. „Myslím, že jsem našel rychlejší cestu k místu, kde Aludra nechala draky uskladnit.“

„Nejdřív se probojujeme k paláci,“ řekl Talmanes.

„Můj pane.“ Dennelova slovy prýštila ze širokých rtů tišeji. Popotahoval si uniformu, jako by mu neseděla. „Jestli se Stín k těm drakům dostane…“

„Já si to nebezpečí dobře uvědomuju, Dennele, děkuju. Jak rychle byste ty věci mohli převézt, kdybychom se k nim dostali? Bojím se nás příliš roztáhnout a tohle město hoří rychleji než olejem nasáklé milostné dopisy milenky vznešeného pána. Chci dostat ty zbraně a vypadnout z města tak rychle, jak to jenom půjde.“

„Dokážu jedním nebo dvěma výstřely srovnat nepřátelské opevnění se zemí, ale draci se nehýbou rychle. Jsou připevnění k vozíkům, takže to pomůže, ale nebudou rychlejší než… řekněme řada zásobovacích vozů. A chvíli potrvá je řádně připravit a vystřelit.“

„Pak tedy pokračujeme do paláce,“ řekl Talmanes.

„Ale…“

„V paláci,“ řekl Talmanes přísně, „možná najdeme ženy, které nám můžou vytvořit průchod přímo k Aludřině skladišti. Kromě toho, pokud zjistíme, že palácová garda stále bojuje, budeme vědět, že nám přátelé kryjou záda. My ty draky dostaneme, ale uděláme to chytře.“

Všiml si Ladwina s Marem, kteří spěchali dolů. „Tam nahoře jsou trolloci!“ řekl Mar, když přispěchal k Talmanesovi. „Přinejmenším stovka, krčí se tam na ulici.“

„Zformujte se, chlapi!“ zařval Talmanes. „Probijeme se do paláce!“

V potním stanu zavládlo naprosté ticho.

Aviendha očekávala, že její vyprávění snad vyvolá nedůvěru. Určitě otázky. Ne toto bolestné ticho.

Přestože ho nečekala, chápala ho. Sama to poté, co spatřila vizi, v níž Aielové v budoucnosti pomalu ztrácejí ji’e’toh, cítila stejně. Byla svědkem smrti, zneuctění a zničení svého lidu. Teď alespoň měla někoho, s kým se o své břímě podělit.

Rozpálené kameny v konvici tiše syčely. Někdo by měl přilít vodu, ale žádná ze šesti přítomných se nepohnula, aby se o to postarala. Zbývajících pět byly všechny moudré, nahé – stejně jako Aviendha – jak bylo v potním stanu zvykem. Sorilea, Amys, Bair, Melain a Kymer z Tomanelle Aielů. Všechny zíraly přímo před sebe, každá ponořená ve vlastních myšlenkách.

Jedna po druhé se napřímily, jako by přijaly nové břímě. To Aviendhu povzbudilo; ne snad že by čekala, že je ta novina zlomí. Přesto bylo dobré vidět, jak se staví nebezpečí tváří v tvář, místo aby se od něj odvracely.

„Oslepitel je nyní příliš blízko světu,“ řekla Melain. „Vzor je nějak pokroucený. Ve snech stále vídáme mnoho věcí, které se mohou nebo nemusí stát, ale je zde příliš mnoho možností; nedokážeme rozeznat jednu od druhé. Snílkům není osud našeho lidu jasný, stejně jako osud Kar’a’karna poté, co o Posledním dnu plivne Oslepiteli do oka. Nevíme, zda to, co Aviendha viděla, je pravda.“

„Musíme to prověřit,“ řekla Sorilea s očima jako kámen. „Musíme vědět. Vidí teď každá žena tuto vizi místo té předchozí, nebo se jednalo o jedinečnou zkušenost?“

„Elenar z Darynů,“ řekla Amys. „Její výcvik je téměř u konce; to ona jako další navštíví Rhuidean. Mohly bychom požádat Hayde a Šanni, aby ji povzbudily.“

Aviendha potlačila zachvění. Příliš dobře chápala, jak „povzbudivé“ dokáží moudré být.

„To by bylo dobré,“ řekla Bair a předklonila se. „Možná se právě tohle stane, když někdo projde skleněnými sloupy podruhé? Možná proto je to zakázané.“

Žádná z nich se nepodívala na Aviendhu, ale cítila, jak o ní přemýšlejí. To, co udělala, bylo zakázané. Mluvit o tom, co se v Rhuideanu stalo, bylo také tabu.

Nepřijde žádné pokárání. Rhuidean ji nezabil; tohle kolo utkalo. Bair stále upírala pohled do dálky. Aviendze stékal po tvářích a prsou pot.

Nechybí mi koupele, řekla si v duchu. Nebyla žádná měkká mokřiňanka. Nicméně na této straně hor nebyl potní stan skutečně nezbytný. V noci nevládla krutá zima, takže horko potního stanu dusilo, a ne uklidňovalo. A když bylo dost vody na koupel…

Ne. Odhodlala se. „Můžu promluvit?“

„Nebuď hloupá, děvče,“ řekla Melain. Žena měla kulaté břicho, čas porodu už téměř nastal. „Teď jsi jedna z nás. Nemusíš se ptát na dovolení.“

Děvče? Bude nějakou dobu trvat, než ji skutečně začnou považovat za jednu z nich, ale snažily se. Nikdo jí nepřikázal uvařit čaj nebo nalít vodu na konvici. Když nebyla po ruce žádná učebnice ani gai’šain, při té práci se střídaly.

„Větší starosti, než jestli se vize opakuje,“ řekla Aviendha, „mi dělá to, co jsem viděla. Stane se to? Můžeme to zastavit?“

„Rhuidean ukazuje dva druhy vizí,“ řekla Kymer. Byla to mladší žena, snad ani ne o deset let starší než Aviendha, s tmavě rudými vlasy a dlouhým opáleným obličejem. „První návštěva ukazuje, co by mohlo být, druhá, mezi sloupy, co bylo.“

„Tahle třetí vize by mohla být obojí,“ řekla Amys. „Sloupy vždycky ukazovaly minulost přesně; proč by neukazovaly stejně přesně i budoucnost?“

Aviendze se sevřelo srdce.

„Ale proč,“ zeptala se Bair tiše, „by nám sloupy ukazovaly zoufalství, které nelze změnit? Ne. Tomu odmítám uvěřit. Rhuidean nám vždycky ukazoval to, co jsme potřebovali vidět. Aby nám pomohl, ne nás zničil. Tahle vize musí mít taky nějaký účel. Povzbudit nás k větší cti?“

„To není důležité,“ řekla Sorilea úsečně.

„Ale..začala Aviendha.

„To není důležité,“ zopakovala Sorilea. „Kdyby byla tahle vize nezměnitelná, pokud je naším osudem… padnout… jak jsi říkala, přestala by některá z nás bojovat, aby ji změnila?“

V místnosti zavládlo ticho. Aviendha zavrtěla hlavou.

„Musíme s ní zacházet tak, jako by šla změnit,“ řekla Sorilea. „Nejlepší bude se tvojí otázkou příliš nezabývat, Aviendho. Musíme se rozhodnout, co uděláme.“

Aviendha se přistihla, jak přikyvuje. „Já… Ano, ano, máš pravdu, moudrá.“

„Ale co uděláme?“ zeptala se Kymer. „Co změníme? V tuto chvíli musíme vyhrát Poslední bitvu.“

„Skoro,“ řekla Amys, „si přeju, aby ta vize byla nezměnitelná, protože alespoň dokazuje, že tenhle boj vyhrajeme.“

„Nedokazuje nic,“ řekla Sorilea. „Oslepitelovo vítězství by vzor rozbilo, takže žádná vize budoucnosti nemůže být jistá a nedá se jí věřit. Dokonce i přes proroctví o tom, co by se v nadcházejících věcích mohlo stát, pokud Oslepitel tuto bitvu vyhraje, všechno se promění v nicotu.“

„Ta vize, kterou jsem viděla, souvisí s tím, co Rand plánuje,“ řekla Aviendha.

Obrátily se k ní.

„Zítra,“ řekla. „Podle toho, co jste mi řekly, připravuje důležité odhalení.“

„Kar’a’karn má… rád dramatické představení,“ řekla Bair laskavě. „Je jako pták, který se celou noc dřel se stavbou hnízda, aby o tom ráno mohl zazpívat všem, kdo budou poslouchat.“

Aviendhu překvapilo, když se dozvěděla o shromáždění na Merriloru; zjistila to jen díky tomu, že použila své pouto k Randovi, aby určila, kde je. Když sem dorazila a našla zde tolik lidí a shromážděné mokřiňanské armády, napadlo ji, zda je to součástí toho, co viděla. Bylo toto shromáždění začátkem událostí, které se stanou její vizí?

„Mám pocit, jako když vím víc, než bych měla,“ promluvila téměř pro sebe.

„Nahlédla jsi hluboko do toho, co by mohla přinést budoucnost,“ řekla Kymer. „To tě změní, Aviendho.“

„Zítřek je klíčový,“ řekla Aviendha. „Jeho plán.“

„Podle toho, cos říkala,“ odpověděla Kymer, „to zní, jako by měl v úmyslu Aiely, svůj vlastní lid, ignorovat. Proč by dával dary všem ostatním, ale ne těm, kdo si je zaslouží nejvíc? Chce nás urazit?“

„Nemyslím si, že jde o tohle,“ řekla Aviendha. „Myslím, že má v úmyslu klást těm, kdo přijdou, požadavky, ne jim rozdávat dary.“

„Zmiňoval cenu,“ řekla Bair. „Cenu, kterou chce ostatní přinutit zaplatit. Nikdo z něj nedokázal tajemství téhle ceny vypáčit.“

„Dneska večer prošel průchodem do Tearu a s něčím se vrátil,“ řekla Melain. „Ohlásily to Děvy – teď dodržuje přísahu, že je bude brát s sebou. Když jsme se na tu jeho cenu vyptávaly, řekl, že si s tím Aielové nemusejí dělat starosti.“

Aviendha se zamračila. „Nutí lidi, aby mu zaplatili za to, co všichni víme, že musí udělat? Možná tráví s tou poradkyní, co mu poslal Mořský národ, příliš mnoho času.“

„Ne, to je v pořádku,“ řekla Amys. „Tito lidé od Kar’a’karna žádají hodně. Má právo žádat od nich něco na oplátku. Jsou měkcí; možná má v úmyslu je utvrdit.“

„A proto nás vynechá,“ řekla Bair tiše, „protože ví, že my už tvrdí jsme.“

Ve stanu zavládlo ticho. Amys s ustaraným výrazem nalila naběračkou na rozpálené kameny v konvici trochu vody. Se syčením se vyvalila pára.

„To je ono,“ řekla Sorilea. „Nemá v úmyslu nás urazit. On to vidí tak, že má v úmyslu nás poctít.“ Zavrtěla hlavou. „Měl by mít rozum.“

„Často,“ přikývla Kymer, „Kar’a’kam uráží omylem, jako by byl dítě. Jsme silní, takže na jeho požadavku – ať je to cokoli – nezáleží. Pokud je to cena. kterou můžou zaplatit ostatní, můžeme i my.“

„Tyhle chyby by nedělal, kdybychom ho řádně naučili našim způsobům,“ zamumlala Sorilea.

Aviendha jim vyrovnaně pohlédla do očí. Ne, nevycvičila jej tak dobře, jak by to bylo bývalo možné – ale věděly, že Rand al’Thor je paličák. Kromě toho jim teď byla rovna. Ačkoli když čelila Sorileiným nesouhlasně sevřeným rtům, bylo těžké vidět to takto.

Možná to bylo tím, že strávila tolik času s mokřiňany jako Elain, ale náhle viděla věci tak, jak je jistě viděl Rand. Udělit Aielům výjimku ze své ceny – pokud tedy skutečně zamýšlel toto – byla pocta. Kdyby od nich požadoval to, co od ostatních, právě tyto moudré by to mohly považovat za urážku, že je hází na jednu hromadu s mokřiňany.

Co chystal? Náznaky viděla ve vizích, ale byla si stále víc a víc jistá, že další den bude počátkem cesty Aielů k záhubě.

Ona se musí postarat o to, aby k tomu nedošlo. To byl její první úkol jakožto moudré a nejspíš i ten nejdůležitější, jakého se jí kdy dostane. Ona neselže.

„Jejím úkolem nebylo jen ho učit,“ řekla Amys. „Chtěla jsem mít jistotu, že na něj bude dohlížet dobrá žena.“ Významně pohlédla na Aviendhu.

„Bude můj,“ prohlásila Aviendha rozhodně. Ale ne pro tebe, Amys, nebo pro náš lid. Ohromilo ji, jak silně to cítí. Byla Aielanka. Její lid pro ni znamenal všechno.

Tato volba však nebyla jejich. Byla její.

„Varuju tě, Aviendho,“ řekla Bair a položila jí ruku na zápěstí. „Od chvíle, cos odešla, se změnil. Zesílil.“

Aviendha se zamračila. „Jak?“

„Objal smrt,“ řekla Amys a znělo to pyšně. „Možná pořád nosí meč a obléká se jako mokřiňan, ale teď je konečně a skutečně náš.“

„To musím vidět,“ řekla Aviendha a vstala. „Zjistím o jeho plánech všechno, co půjde.“

„Nezbývá moc času,“ řekla varovně Kymer.

„Zůstává jedna noc,“ odvětila Aviendha. „To bude stačit.“

Ostatní přikývly a Aviendha se začala oblékat. Nečekaně se k ní připojily i ostatní a také se oblékly. Zdálo se, že její zprávy považují za natolik důležité, že se o ně půjdou podělit s dalšími moudrými, místo aby se dál radily.

Aviendha vyšla do noci jako první; chladný vzduch místo vedra k padnutí, které vládlo v potním stanuji příjemně hladil na kůži. Zhluboka se nadechla. Mysl měla zastřenou vyčerpáním, ale spánek bude muset počkat.

Za ostatními moudrými šustily stanové chlopně a Melain s Amys spolu tiše rozmlouvaly, zatímco chvatně mizely ve tmě. Kymer rozhodným krokem zamířila k části ležení, kde sídlili Tomanelle Aielové. Možná si jde promluvit s bratrem své matky Hanem, jejich náčelníkem.

Aviendha se také chystala k odchodu, ale paži jí sevřela kostnatá ruka. Ohlédla se přes rameno a spatřila Bair, která za ní stála, opět oblečená v jupce a sukni.

„Moudrá,“ řekla bezděčně Aviendha.

„Moudrá,“ odpověděla Bair s úsměvem.

„Mohu něco…“

„Chtěla bych jít do Rhuideanu,“ řekla Bair a pohlédla k obloze. „Byla bys tak hodná a otevřela mi průchod?“

„Chystáš se projít mezi skleněnými sloupy.“

„Jedna z nás musí. Navzdory tomu, co říkala Amys, Elenar není připravená, zvláště ne vidět… něco takového. To děvče tráví polovinu času brbláním jako krkavec nad posledním kouskem tlející mršiny.“

„Ale…“

„Ale ne, ty s tím taky nezačínej. Teď jsi jedna z nás, Aviendho, ale já jsem pořád dost stará na to, abych se mohla starat o tvoji babičku, když byla dítě.“ Bair zavrtěla hlavou; její bílé vlasy jako by v tlumeném světle měsíce téměř zářily. „Bude nejlepší, když půjdu já,“ pokračovala. „Usměrňovačky je třeba uchránit pro nadcházející bitvu. Nedovolím, aby teď těmi sloupy prošlo nějaké dítě. Udělám to já. A teď ten průchod? Vyhovíš mojí žádosti, nebo k tomu musím přinutit Amys?“

Aviendha by ráda viděla, jak Amys někdo do něčeho nutí. Snad by to dokázala Sorilea. Neřekla však nic a vytvořila tkanivo nutné k otevření průchodu.

Při představě, že někdo jiný uvidí to co ona, se jí svíral žaludek. Co kdyby se Bair vrátila s tím, že měla stejnou vizi? Naznačovalo by to, že je budoucnost pravděpodobnější?

„Bylo to opravdu tak strašné?“ zeptala se Bair tiše.

„Děsivé. Oštěpy by se nad tím rozplakaly a skály rozpadaly, Bair. Raději bych si zatančila se samotným Oslepitelem.“

„Pak bude opravdu mnohem lepší, když půjdu já. Měla by to udělat ta nejsilnější z nás.“

Aviendha se přinutila nezvednout obočí. Bair byla tuhá jako stará kůže, ale ostatní moudré také nebyly právě křehké květinky. „Bair,“ řekla, neboť ji něco napadlo. „Potkalas někdy ženu jménem Nakomi?“

„Nakomi.“ Bair převalila to jméno na jazyku. „Starobylé jméno. Neznám nikoho, kdo by si tak říkal. Proč?“

„Cestou do Rhuideanu jsem potkala jednu Aielanku,“ řekla Aviendha. „Tvrdila, že není moudrá, ale bylo na ní něco…“ Zavrtěla hlavou. „Jenom jsem byla zvědavá.“

„Nu, alespoň z části poznáme, jestli jsou ty vize pravdivé,“ řekla Bair a zamířila k průchodu,

„Co když jsou, Bair?“ uslyšela se Aviendha. „Co když nemůžeme nic dělat?“

Bair se obrátila. „Říkalas, že jsi viděla svoje děti?“

Aviendha přikývla. O této části své vize nemluvila příliš podrobně. Připadala jí víc osobní.

„Změň jedno z jejich jmen,“ řekla Bair. „Nikomu neříkej, jak se to dítě ve vizi jmenovalo, dokonce ani nám. Pak budeš vědět. Když se změní jedna věc, možná se změní i ostatní. Budou jiné. Toto není náš osud, Aviendho. Je to stezka, které se vyhneme. Společně.“

Aviendha zjistila, že přikyvuje. Ano. Prostá, malá změna, ale velice významná. „Děkuju ti, Bair.“

Letitá moudrá na ni kývla, pak prošla průchodem a rozběhla se nocí k městu, ležícímu před ní.

Talmanes ramenem narazil do mohutného trolloka s kančím obličejem a primitivní kroužkovou zbrojí. Bestie příšerně páchla; jako kouř, mokrá kožešina a nemyté tělo. Pod náporem Talmanesova útoku zabručela; když na tyhle věci zaútočil, vždycky vypadaly překvapeně.

Talmanes ustoupil a vytrhl meč z boku hroutící se nestvůry. Pak se vrhl vpřed a vrazil jí ho do krku, nevšímaje si polámaných nehtů, které ho škrábaly do nohou. Z očí jako korálky, až příliš podobných lidským, se vytratil život.

Muži bojovali, křičeli, sténali, zabíjeli. Ulice vedla vzhůru do příkrého svahu směrem k paláci. Tam se hordy trolloků opevnily, držely pozice a bránily Bandě dostat se nahoru.

Talmanes se unaveně opřel o zeď budovy – ta vedlejší hořela, osvětlovala ulici divokými barvami a zalévala ho horkem. Ve srovnání se spalující strašlivou bolestí v ráně mu ty plameny připadaly studené. Bolest se rozšířila nohou až k chodidlu a začínala se prodírat ramenem.

Krev a zatracenej popel, pomyslel si. Co bych dal za dalších pár hodin s fajfkou a knížkou, v klidu a sám. Lidé, kteří mluvili o slavné smrti v bitvě, byli úplní pitomci. Na smrti uprostřed ohně a krve nebylo nic slavného. Kdykoli by dal přednost klidné smrti.

Talmanes se znovu narovnal a po tváři mu stékal pot. Pod ním se za jeho zadními řadami shromáždili trolloci. Uzavřeli cestu za Talmanesovými jednotkami, ale Talmanes byl schopen postupovat vpřed a prosekávat se skrz trolloky před nimi.

Ustoupit by bylo těžké. Tato cesta byla plná trolloků a boj ve městě znamenal, že se trolloci mohli proplétat ulicemi v malých skupinách a útočit na ně z boku, zatímco postupovali vpřed, a později, když se vraceli.

„Vlítněte na ně se vším, co máte, chlapi!“ zařval a vrhl se vzhůru ulicí a na trolloky, kteří jim stáli v cestě. Palác už byl blízko. Zasáhl trolloka s kozí tváří mečem do štítu těsně předtím, než by Dennelovi usekl hlavu. Talmanes se pokusil odstrčit netvorovu zbraň dozadu, ale Světlo, trolloci byli tak silní! Talmanes se stěží ubránil tomu, aby ho tenhle neshodil na zem, zatímco se Dennel vzpamatoval, zaútočil na trollokova stehna a srazil ho.

Melten se postavil Talmanesovi po bok. Hraničář držel slovo, že zůstane nablízku pro případ, že by Talmanes potřeboval meč, který by ukončil jeho život. Společně vedli útok na kopec. Trolloci začali ustupovat, ale pak zaútočili jako vrčící a řvoucí hromada tmavé srsti, očí a zbraní osvětlená září ohně.

Bylo jich tolik!

„Držte se!“ zaječel Talmanes. „Za urozeného pána Mata a Bandu Rudé ruky!“

Kdyby tady Mat byl, nejspíš by hodně klel a stejně tak si stěžoval a pak by je nějakým zázrakem na bojišti zachránil. Talmanes nedokázal napodobit Matovo bláznovství a nápady, ale zdálo se, že jeho křik dodává mužům odvahu. Řady se sevřely. Gavid rozmístil své dva tucty kušiníků – poslední, které s sebou Talmanes měl – na střeše budovy, která neshořela. Začali na trolloky vypouštět jednu salvu šipek za druhou.

To by snad mohlo zlomit lidského nepřítele, ale ne trolloky. Šipky jich pár zabily, ale ne tolik, kolik Talmanes doufal.

Tam vzadu je další mizelec, napadlo Talmanese. Žene je vpřed. Světlo, nemůžu bojovat s dalším. Neměl jsem bojovat ani s tím prvním!

Neměl by stát. Meltenova čutora s pálenkou byla prázdná, už dávno vypitá, aby co nejvíc utlumila bolest. Talmanes už měl zastřenou mysl tak, jak si jen troufal. Zařadil se vedle Dennela a Londraeda v čele, bojoval, soustředil se. Nechával trolloky krvácet na dláždění a jejich krev stékat po úbočí.

Banda bojovala dobře, ale byli v menšině a vyčerpaní. Dole pod nimi se k těm na ulici připojila další pěst trolloků.

A je to. Buď bude muset zaútočit na nepřátele za sebou – a obrátit se zády k těm vepředu – nebo rozdělit své muže na menší oddíly a nechat je ustoupit postranními uličkami a znovu se seskupit dole u brány.

Talmanes se připravil vydat rozkazy.

„Kupředu, Bílý lve!“ rozkřičely se hlasy. „Za Andor a královnu!“

Talmanes se prudce obrátil, zatímco řadami trolloků na vrcholku kopce prorazili muži v bílé a červené. Z postranní uličky, za hordou trolloků, která je právě obklíčila, se valil druhý oddíl andorských pikenýrů. Trolloci se před útočícími pikenýry rozdělili a během několika okamžiků se celá masa – jako hnisem naplněný puchýř – rozprskla a rozprchla všemi směry.

Talmanes klopýtavě ucouvl. Na chvíli se musel opřít o meč, zatímco Madwin se ujal velení při protiútoku a se svými muži mnoho prchajících trolloků zabil.

Po úbočí kopce se přihnala skupinka důstojníků v zakrvácených uniformách královniny gardy; nevypadali o nic lépe než Banda. Vedl je Guybon. „Žoldnéři,“ řekl Talmanesovi, „Dík, že jste se ukázali.“

Talmanes svraštil čelo. „Děláš, jako bychom vás zachránili. Z mého pohledu to bylo naopak.“

Guybon se v záři ohně zašklebil. „Poskytli jste nám trochu oddechu; tihle trolloci útočili na brány paláce. Omlouvám se, že nám trvalo tak dlouho, než jsme se k vám dostali – nejdřív nám nedocházelo, co je láká tímhle směrem.“

„Světlo. Palác pořád stojí?“

„Ano,“ přikývl Guybon. „Ale je plný uprchlíků.“

„A co usměrňovačky?“ zeptal se Talmanes dychtivě. „Proč se andorská armáda s královnou nevrátily?“

„Temní druzi.“ Guybon se zamračil. „Její Veličenstvo si vzalo většinu žen z rodinky s sebou, přinejmenším ty nejsilnější. Nechala tady čtyři, které měly dost velkou sílu, aby průchod společně otevřely, ale – při útoku – zabil vrah dvě z nich dřív, než ho ty zbylé dvě stačily zastavit. Samotné už nejsou dost silné, aby poslaly pro pomoc. Používají svou sílu k léčení.“

„Krev a zatracenej popel,“ řekl Talmanes, přestože při těch slovech pocítil záchvěv naděje. Ty ženy možná nedokáží vytvořit průchod, ale mohly by být schopné vyléčit jeho zranění. „Měli byste vyvést uprchlíky z města, Guybone. Moji chlapi drží jižní bránu.“

„Výborně,“ odpověděl Guybon a narovnal se. „Ale uprchlíky budete muset vést vy. Já musím bránit palác.“

Talmanes pozvedl obočí; od Guybona rozkazy nepřijímá. Banda měla vlastní velitelskou strukturu a zodpovídala se pouze královně. To si Mat při přijetí smlouvy vyjasnil.

Naneštěstí ani Guybon nepřijímal rozkazy od Talmanese. Talmanes se zhluboka nadechl, ale pak se mu zatočila hlava a zavrávoral. Melten ho chytil za paži, aby neupadl.

Světlo, to ale byla bolest! Nemohl by se jeho bok prostě zachovat slušně a ztratit cit? Krev a zatracenej popel. Musí se dostat k těm ženám z rodinky.

S nadějí v hlase řekl: „Ty dvě ženy, co dokážou léčit?“

„Už jsem pro ně poslal,“ odpověděl Guybon. „Jakmile jsme viděli tuhle armádu.“

Nu, aspoň něco.

„Mám v úmyslu tady zůstat,“ upozornil ho Guybon. „Já tohle stanoviště neopustím.“

„Proč? Město je ztracené, chlape!“

„Královna nám rozkázala pravidelně posílat skrz průchody hlášení,“ řekl Guybon. „Nakonec jí začne připadat divné, proč nedorazil žádný posel. Pošle usměrňovačku, aby zjistila, proč se nehlásíme, a ta dorazí na místo určené k cestování v paláci. To…“

„Můj pane!“ zavolal nějaký hlas. „Můj pane Talmanesi!“

Guybon zmlkl a Talmanes se otočil a spatřil Filgera – jednoho ze zvědů – jak se škrábe po zakrvácené dlažbě vzhůru k němu. Filger byl hubený muž s řídnoucími vlasy a několikadenní vrstvou špíny a při pohledu na něj se Talmanesovi sevřely útroby hrůzou. Filger patřil k těm, které nechal dole střežit městskou bránu.

„Můj pane,“ lapal Filger po dechu, „trolloci se zmocnili městských hradeb. Je jich tam plno a střílejí šípy a vrhají oštěpy po každém, kdo se příliš přiblíží. Poručík Sandip mě poslal, abych ti to řekl.“

„Krev a popel! A co brána?“

„Držíme ji,“ odpověděl Filger. „Zatím.“

„Guybone,“ řekl Talmanes, který se znovu obrátil. „Měj trochu slitování, chlape; někdo musí bránit bránu. Prosím, vyveď uprchlíky ven a dodej mým mužům posily. Ta brána bude naše jediná cesta z města.“

„Ale královnin posel…“

„Jakmile královnu napadne se sem podívat, domyslí si, co se tu zatraceně stalo. Rozhlídni se kolem! Snažit se bránit palác je šílenství. Už nemáte město, ale hranici.“

Guybonovou tváří zmítaly rozporuplné pocity a rty měl pevně sevřené.

„Víš, že mám pravdu,“ pokračoval Talmanes s tváří zkroucenou bolestí. „To nejlepší, co můžete udělat, je posílit moje muže u jižní brány, bychom ji udrželi otevřenou a dostalo se k ní co nejvíc uprchlíků.“

„Snad,“ řekl Guybon. „Ale nechat palác shořet?“

„Může to mít svůj význam,“ odvětil Talmanes. „Co kdybys u paláce nechal bojovat nějaké vojáky? Aby trolloky odráželi, jak nejdéle to půjde. To odláká pozornost trolloků od lidí, kteří tudy budou utíkat. Když už se vojáci nebudou schopní udržet, můžou z palácových pozemků uniknout na opačné straně, obejít to a dostat se k jižní bráně.“

„Dobrý plán,“ řekl Guybon zdráhavé. „Udělám, co navrhuješ, ale co ty?“

„Já se musím dostat k drakům,“ řekl Talmanes. „Nemůžeme dovolit, aby padly do rukou Stínu. Jsou ve skladišti nedaleko hranice Vnitřního Města. Královna je chtěla držet z dohledu, mimo dosah žoldnéřských oddílů venku. Musím je najít. Zachránit je, když to bude možné. Když ne, zničit je.“

„Tak dobře,“ přikývl Guybon, odvrátil se a s rozčarovaným výrazem přijal nevyhnutelné. „Moji muži udělají, co navrhuješ; polovina vyvede uprchlíky ven a pak tvým vojákům pomůže držet jižní bránu. Druhá půlka bude ještě chvíli bránit palác a pak se stáhne. Ale já jdu s tebou.“

„Opravdu tady potřebujeme tolik lamp?“ naléhala Aes Sedai ze své stoličky v zadní části místnosti. Stejně tak to mohl být trůn. „Pomysli, jak plýtváme olejem.“

„Lampy potřebujeme,“ zabručel Androl. Do oken bušil noční déšť, ale on si ho nevšímal a snažil se soustředit na kůži, kterou sešíval. Bude z ní sedlo. Právě pracoval na podbřišníku, který bude mít kůň kolem břicha.

Dělal do kůže dvojitou řadu otvorů a práce ho uklidňovala. Šídlo, které používal, dělalo kosočtvercové otvory – kdyby chtěl, mohl používat paličku a práci tak urychlit, ale právě teď se cítil příjemně, když otvory vyrážel bez ní.

Zvedl kolečko, odměřil rozmístění dalších stehů, a vyrobil další otvor. U takových otvorů jste museli srovnat strany kosočtverců směrem k sobě, aby se při napnutí kůže neroztáhly. Řádně provedené stehování pomůže udržet sedlo v dobrém stavu celé roky. Řady musely být dostatečně blízko, aby se navzájem posilovaly, ale ne tak blízko, aby hrozilo, že se protrhnou. Střídání děr pomáhalo.

Maličkosti. Prostě jste se museli ujistit, že maličkosti jsou udělané pořádně, a…

Prsty mu sklouzly a on vyrazil otvor, směřující špatným směrem. Dva z otvorů se při pohybu protrhly.

Málem v rozčílení mrštil celou tou věcí přes místnost. To už bylo dneska večer popáté!

Světlo, pomyslel si a přitiskl ruce na stůl. Co se stalo s mým sebeovládánim?

Na tuto otázku dokázal naneštěstí odpovědět snadno. Černá věž se stala. Připadal si jako mnohonohá nači, polapená ve vyschlém přílivovém jezírku, která zoufale čeká, až se voda vrátí, zatímco sleduje hlouček dětí, které s vědry přicházejí po pláži a sbírají všechno, co vypadá chutně..

Nadechl se, vydechl a zvedl kůži. Toto bude nejpodřadnější dílo, jaké vytvořil za celá léta, ale dokončí ho. Nechat něco nedokončené bylo téměř stejně špatné jako odbýt detaily.

„Zajímavé,“ řekla Aes Sedai – jmenovala se Pevara, z červeného adžah. Cítil na zádech její pohled.

Červená. Nu, jak říkalo staré tairenské přísloví, společné cíle dávají dohromady neobvyklé společníky. Možná by měl místo toho použít saldejské přísloví. Když drží tvému nepříteli meč na krku, neztrácej čas vzpomínáním, kdy ho držel na tvém.

„Takže,“ řekla Pevara, „vyprávěls mi o svém životě předtím, než jsi přišel do Černé věže?“

„To si nemyslím,“ odvětil Androl a začal šít. „Proč? Co jsi chtěla vědět?“

„Jsem jenom zvědavá. Byl jsi jeden z těch, kteří sem přišli sami, aby se nechali vyzkoušet, nebo jsi patřil k těm, které našli při lovu?“

Pevně nit utáhl. „Přišel jsem sám, což, jak věřím, ti Evin řekl včera, když ses ho na mě vyptávala.“

„Hmmm,“ řekla. „Vidím, že mě sleduješ.“

Podíval se na ni a položil kůži. „Tohle vás učí?“

„Co?“ zeptala se Pevara nevinně.

„Takhle překrucovat hovor. Ty tady sedíš, v podstatě mě obviňuješ, že tě špehuju – a přitom to ty jsi moje kamarády vyslýchala a ptala se na mě.“

„Chci vědět, kdo za mnou stojí.“

„Chceš vědět, proč by se muž rozhodl přijít do Černé věže. Naučit se usměrňovat jedinou sílu.“

Neodpověděla. Viděl, jak se rozhoduje odpovědět tak, aby se nedostala do rozporu se třemi přísahami. Mluvit s Aes Sedai bylo jako snažit se sledovat zeleného hada, který se plazí mokrou trávou.

„Ano,“ řekla.

Překvapeně zamrkal.

„Ano, chci to vědět,“ potvrdila. „Jsme spojenci, ať si to přejeme, nebo ne. Chci vědět, s jakým člověkem jsem to vlezla do postele. Obrazně řečeno, samozřejmě.“

Zhluboka se nadechl a přinutil se uklidnit. Opravdu velmi nerad hovořil s Aes Sedai, které všechno překrucují. To, a k tomu napětí této noci a jeho neschopnost udělat tohle sedlo správně…

Zachová klid, Světlo ho spal!

„Měli bychom cvičit vytvářeni kruhu,“ řekla Pevara. „Dá nám to proti Taimovým mužům výhodu – třebaže malou – pokud by si pro nás přišli.“

Androl vyhnal z hlavy svou nechuť vůči této ženě – musel se starat o jiné věci – a přinutil se uvažovat nestranně. „Kruh?“

„Nevíš, co to je?“

„Obávám se, že ne.“

Našpulila rty. „Občas zapomínám, jak neznalí všichni jste…“ Odmlčela se, jako by si uvědomila, že řekla příliš mnoho.

„Všichni lidé jsou neznalí, Aes Sedai,“ řekl Androl. „To, co neznáme, se může lišit, ale podstatou světa je, že nikdo nemůže vědět všechno.“

Zdálo se, že to také není odpověď, jakou čekala. Tvrdé oči si ho pozorně prohlížely. Neměla ráda muže, kteří dokáží usměrňovat – jako většina lidí – ale u ní to bylo něco víc. Strávila celý život tím, že muže jako Androl pronásledovala.

„Kruh,“ řekla Pevara, „vznikne, když se ženy a muži spojí v jediné síle. Musí se to provést určitým způsobem.“

„Pak to M’Hael bude vědět.“

„Muži potřebují k vytvoření kruhu ženy,“ řekla Pevara. „Kruh vlastně vyžaduje víc žen než mužů, s výjimkou velice omezeného množství případů. Jedna žena a muž se mohou spojit, stejně jako jedna žena a dva muži nebo dvě ženy a dva muži. Takže největší kruh, který bychom mohli vytvořit, je trojčlenný, se mnou a dvěma z vás. Přesto bychom to mohli využít.“

„Najdu ti dva další, se kterými můžeš cvičit,“ řekl Androl. „Myslím, že z těch, kterým důvěřuju, je nejsilnější Nalaam. Emarin je taky velice mocný a nemyslím, že už dosáhl plné síly. Totéž platí pro Jonnetha.“

„Ti jsou nejsilnější?“ zeptala se Pevara. „Ne ty?“

„Ne,“ odvětil a znovu se pustil do práce. Déšť opět zesílil a pod dveřmi táhl mrazivý průvan. Jedna z lamp v místnosti téměř dohořela a vpouštěla do místnosti stíny. Neklidně temnotu sledoval.

„Tomu se dá těžko věřit, pane Androle,“ řekla. „Všichni k tobě vzhlížejí.“

„Věř si, čemu chceš, Aes Sedai. Jsem z nich nejslabší. Možná nejslabší muž v Černé věži.“

To ji umlčelo a Androl vstal, aby doplnil vyhasínající lampu. Když si sedal, uslyšel zaklepání na dveře, které oznamovalo příchod Emarina s Kanlerem. Přestože byli oba promoklí, byli si téměř tak nepodobní, jak jen mohou dva lidé být. Jeden byl vysoký, uhlazený a obezřetný, druhý podivínský a se sklony ke klevetění. Někde si našli cosi společného a zdálo se, že je společnost toho druhého těší.

„Tak co?“ zeptal se Androl.

„Mohlo by to fungovat,“ řekl Emarin, svlékl si promočený kabát a pověsil ho na háček vedle dveří. Pod ním měl šaty vyšívané podle tairenské módy. „Musela by to být silná bouře. Stráže jsou obezřetné.“

„Cítím se jako chovný býk na trhu,“ zabručel Kanler a poté, co si pověsil kabát, dupáním shodil z bot část bahna. „Ať jdeme kamkoli, Taimovi oblíbenci nás koutkem oka sledujou. Krev a popel, Androle. Oni to vědí. Vědí, že se pokusíme utéct.“

„Našli jste nějaká slabá místa?“ zeptala se Pevara a předklonila se. „Nějaké místo, kde jsou hradby méně střežené?“

„Zdá se, že to záleží na tom, kdo drží stráž, Pevaro Sedai,“ řekl Emarin a kývl na ni.

„Hmm… řekla bych, že ano. Zmínila jsem se, jak zajímavé mi připadá, že ten z vás, který se ke mně chová nejuctivěji, je Tairen?“

„To, že jsi k někomu zdvořilá, neznamená, že ho máš v úctě, Pevaro Sedai,“ řekl Emarin. „Je to jen známka dobré výchovy a vyrovnané povahy.“

Androl se usmál. Emarin to s urážkami uměl naprosto úžasně. V polovině případů si to ten, koho zesměšňoval, uvědomil až potom, co se rozloučili.

Pevara stáhla rty. „Tak dobře. Budeme sledovat, jak se střídají stráže. Až přijde další bouře, využijeme ji jako krytí a uprchneme přes zeď nejblíž strážím, které považujeme za nejméně pozorné.“

Oba muži se obrátili k Androlovi, který se přistihl, jak sleduje roh místnosti, kde se ze stolu svezl stín. Zvětšoval se? Natahoval se k němu…

„Nelíbí se mi, že tu někoho necháme,“ řekl a přinutil se odvrátit pohled. „Jsou tady tucty a tucty mužů a kluků, které Taim ještě neovládá. Nedokážeme je dostat ven všechny, aniž bychom přilákali pozornost. Když je tady necháme, riskujeme…“

Nedokázal to vyslovit. Nevěděli, co se děje, ve skutečnosti ne. Lidé se měnili. Z kdysi důvěryhodných spojenců se přes noc stávali nepřátelé. Vypadali stejně, ale zároveň jinak. Měli jiné oči. Androl se zachvěl.

„Ženy, které poslaly vzbouřené Aes Sedai, stále čekají před branami,“ řekla Pevara. Už nějakou dobu tam tábořily a tvrdily, že jim Drak Znovuzrozený slíbil strážce. Taim ještě žádnou z nich nepustil dovnitř. „Když se k nim dostaneme, můžeme vzít věž útokem a zachránit ty, co zůstali uvnitř.“

„Skutečně to bude tak snadné?“ zeptal se Emarin. „Taim bude mít celou vesnici rukojmích. Mnoho mužů si přivedlo rodiny.“

Kanler přikývl. Jeho rodina byla jedna z nich. Dobrovolně je neopustí.

„Kromě toho,“ ozval se Androl, který si obrátil stoličku tak, aby seděl čelem k Pevaře, „opravdu si myslíš, že to tady Aes Sedai můžou vyhrát?“

„Mnoho z nich má desítky – některé stovky – let zkušeností.“

„A kolik z nich strávily bojem?“

Pevara neodpověděla.

„Tady jsou stovky mužů, kteří dokážou usměrňovat, Aes Sedai,“ pokračoval Androl. „Všichni byli – důkladně – cvičeni k tomu, aby se z nich staly zbraně. My se neučíme o politice nebo dějinách. Neučíme se, jak ovlivňovat státy. Učíme se zabíjet. Každého muže i mládence tady tlačí na hranice možností a nutí ho se rozpínat a růst. Získat víc síly. Ničit. Mnoho z nich je šílených. Dokážou tvoje Aes Sedai bojovat s tímhle? Zvlášť když mnoho z mužů, kterým důvěřujeme – právě těch mužů, které se snažíme zachránit – bude pravděpodobně bojovat po Taimově boku, když uvidí, jak se sem Aes Sedai snaží vpadnout?“

„Tvoje argumenty mají svou váhu,“ řekla Pevara.

Přesně jako královna, pomyslel si a proti jeho vůli na něj její klid udělal dojem.

„Ale určitě musíme dostat ven informace,“ pokračovala Pevara. „Přímý útok možná není moudrý, ale sedět tady, než nás jednoho po druhém dostanou…“

„Věřím, že by bylo moudré někoho poslat,“ řekl Emarin. „Musíme varovat urozeného pána Draka.“

„Urozeného pána Draka,“ odfrkl si Kanler, který se posadil ke stěně. „On nás opustil, Emarine. Nic pro něj neznamenáme. To…“

„Drak Znovuzrozený nese na ramenou osud celého světa, Kanlere,“ řekl Androl tiše a Kanlera tak umlčel. „Nevím, proč nás tady nechal, ale raději si budu myslet, že je to proto, že si myslí, že se o sebe dokážeme postarat.“ Androl se dotkl kožených řemenů a pak vstal. „Tohle je naše zkouška, zkouška Černé věže. Pokud musíme utíkat za Aes Sedai, aby nás chránily samy před sebou, podřizujeme se jejich autoritě. Pokud musíme utíkat za urozeným pánem Drakem, pak po jeho odchodu nebudeme ničím.“

„S Taimem se už nemůžeme usmířit,“ řekl Emarin. „Všichni víme, co dělá.“

Androl se na Pevaru nepodíval. Vysvětlila, co si ona myslí, že se děje, a – navzdory rokům výcviku v ovládání emocí – nedokázala potlačit strach v hlase, když o tom mluvila. Třináct myrddraalů a třináct usměrňovačů mohlo společně v děsivém rituálu obrátit jakéhokoli usměrňovače ke Stínu. Proti jeho vůli. „To, co dělá, je čiré zlo,“ řekla Pevara. „Tohle už není rozkol mezi muži, kteří následují jednoho vůdce, a těmi, kteří druhého. Tohle je dílo Temného, Androle. Černá věž podlehla Stínu. Musíte to přijmout.“

„Černá věž je sen,“ řekl a setkal se s jejím pohledem. „Útočiště pro muže, kteří můžou usměrňovat, naše vlastní místo, kde se muži nemusejí bát, utíkat nebo čelit nenávisti. Tohle Taimovi nepřenechám. Nepřenechám.“

V místnosti zavládlo ticho, narušované jen zvukem deště na oknech. Emarin začal přikyvovat a Kanler vstal a vzal Androla za paži.

„Máš pravdu,“ řekl Kanler. „Ať shořím, jestli nemáš pravdu, Androle. Ale co můžeme udělat? Jsme slabí, je jich víc než nás.“

„Emarine,“ řekl Androl, „slyšels někdy o rebelii v Knoksu?“

„Jistě. Způsobila pořádný rozruch, dokonce i za hranicemi Murandy.“

„Zatracení Muranďani,“ vyprskl Kanler. „Ukradnou ti kabát přímo z hřbetu a ztlučou tě do krve, když jim nenabídneš i boty.“

Emarin zvedl obočí.

„Knoks byl pěkný kus od Lugardu, Kanlere,“ řekl Androl. „Myslím, že by ti tamní lidi připadali docela podobní Andořanům. K rebelii došlo asi… no, asi tak před deseti lety.“

„Skupina sedláků svrhla svého pána,“ řekl Emarin. „Podle všeho si to zasloužil – Desartin byl odporný člověk, zvláště vůči těm, kdo měli nižší postavení než on. Měl armádu, jednu z největších mimo Lugard, a vypadalo to, jako by se chystal založit vlastní královstvíčko. Král s tím nedokázal nic udělat.“

„A Desartina svrhli?“ zeptal se Kanler.

„Prostí muži a ženy, na které už byla jeho krutost příliš,“ řekl Androl. „Na konci spousta z žoldnéřů, kteří byli jeho kamarádi, stála na naší straně. Ačkoli vypadal tak silný, jeho prohnilé jádro způsobilo jeho pád. Tady to vypadá špatně, ale většina z Taimových mužů mu není věrná. Muži jako on v lidech neprobouzejí oddanost. Přitahují kamarádíčky, kteří doufají, že dostanou svůj díl moci nebo zlata. Můžeme a najdeme způsob, jak ho svrhnout.“

Ostatní přikyvovali, i když Pevara jej prostě jen sledovala se sevřenými rty. Androl se nedokázal ubránit tomu, aby si nepřipadal trochu jako hlupák; nemyslel si, že by ostatní místo k někomu urozenému, jako je Emarin, nebo mocnému jako Nalaam, měli vzhlížet k němu.

Koutkem oka spatřil stíny pod stolem, jak se prodlužují a natahují po něm. Zaťal zuby. Neodvážily by se na něj vrhnout, když je kolem tolik lidí, že ne? Pokud ho stíny pohltí, počkají si, až se bude o samotě snažit usnout.

Noci ho děsily.

Teď přicházejí, když nedržím saidín, napadlo ho. Ať shořím, zdroj byl očištěn! Už nemám dál přicházet o rozum!

Svíral sedátko stoličky, dokud hrůza nepolevila a temnota se nestáhla. Kanler – který vypadal nezvykle vesele – prohlásil, že jim přinese něco k pití. Zamířil ke kuchyni, ale protože nikdo neměl chodit sám, zarazil se.

„Myslím, že bych se taky něčeho napila,“ povzdechla si Pevara a připojila se k němu.

‘Androl se posadil, aby pokračoval v práci. Emarin si přitáhl stoličku a usadil se vedle něj. Udělal to tak nenuceně, jako by si jen hledal vhodné místo k odpočinku a s výhledem z okna.

Emarin však nebyl ten typ člověka, který něco dělá, aniž by k tomu měl několik důvodů. „Ty ses účastnil rebelie v Knoksu,“ řekl tiše.

„To jsem řekl?“ Androl se pustil do práce na kůži.

„Řekls, že když žoldnéři změnili strany, bojovali s vámi. Když jsi mluvil o rebelech, použil jsi slovo ‚my‘.“

Androl zaváhal. Ať shořím. Opravdu si musím dávat pozor. Když si toho všiml Emarin, tak Pevara určitě také.

„Jenom jsem procházel,“ řekl Androl, „a nečekaně jsem se do něčeho zapletl.“

„Máš zvláštní a různorodou minulost, příteli,“ řekl Emarin. „Čím víc se o ní dozvídám, tím jsem zvědavější.“

„Neřekl bych, že jsem jediný se zajímavou minulostí,“ zašeptal Androl. „Urozený pane Algarine z rodu Pendaloan.“

Emarin se s vytřeštěnýma očima odtáhl. „Jak jsi to zjistil?“

„Fanšir měl knihu s rodokmeny tairenské šlechty,“ zmínil Androl jednoho z vojáků mezi aša’many, který byl před příchodem do věže učenec. „Byl v ní zajímavý záznam. Rod, který v průběhu let trápila řada mužů s nevysloveným problémem, když ten poslední zostudil rod ani ne před pár tucty let.“

„Chápu. Nu, asi není tak velké překvapení, že jsem šlechtic.“

„Který má zkušenosti s Aes Sedai,“ pokračoval Androl, „a který se k nim chová s úctou, navzdory tomu – nebo proto – co udělali pro jeho rodinu. Tairenský šlechtic. Takový, kterému nevadí sloužit pod těmi, které bys nazýval sedláky, a který straní vzbouřencům. Pokud to můžu říct, příteli, to mezi tvými krajany není obvyklý postoj. Nebál bych se hádat, že i ty máš zajímavou minulost.“

Emarin se usmál. „Bod pro tebe. Ve hře rodů bys byl skvělý, Androle.“

„To bych neřekl,“ udělal Androl obličej. „Když jsem to zkusil naposledy, skoro jsem…“ zmlkl.

„Co?“

„Raději bych o tom nemluvil,“ řekl Androl a zrudl. Tohle životní období nebude vysvětlovat. Světlo, jestli budu pokračovat takhle, lidi si budou myslet, že si vymýšlím stejně jako Nalaam.

Emarin se obrátil a sledoval déšť, bušící do okna. „Pokud se pamatuji správně, rebelie v Knoksu uspěla jen nakrátko. Vláda šlechty se během dvou let obnovila a rebelanty vyhnali nebo popravili.“

„Ano,“ řekl Androl tiše.

„Takže tady to provedeme lépe,“ řekl Emarin. „Jsem tvůj člověk, Androle. Všichni jsme.“

„Ne,“ řekl Androl. „My patříme Černé věži. Jestli musím, povedu vás, ale tohle není o mně nebo o tobě nebo o kterémkoli jednom z nás. Budu velet, jenom dokud se nevrátí Logain.“

Pokud se kdy vrátí, dodal v duchu. Průchody do Černé věže už nefungují. Snaží se vrátit, ale je uvězněný venku?

„Tak dobře,“ řekl Emarin. „Co uděláme?“

Venku zahřmělo. „Nech mě přemýšlet,“ řekl Androl a zvedl svůj kus kůže a nástroje. „Dej mi hodinu.“

„Je mi líto,“ řekla tiše Jesamyn, klečící vedle Talmanese. „Nemůžu nic dělat. Tohle zranění je na moje schopnosti příliš.“

Talmanes přikývl a znovu ránu ovázal. Kůže na celém boku mu zčernala jako následkem strašlivých omrzlin.

Žena z rodinky se na něj se svraštěným čelem podívala. Byla to mladistvě vypadající žena se zlatými vlasy, i když u usměrňovaček to s jejich stářím mohlo být ošidné. „Jsem ohromená, že jsi ještě schopný chodit.“

„Nejsem si jistý, jestli by se to dalo nazvat chůzí,“ řekl Talmanes, kulhaje zpátky k vojákům. Pořád se dokázal belhat bez pomoci, většinou, ale hlava se mu točila častěji.

Guybon se dohadoval s Dennelem, který neustále ukazoval na mapu a gestikuloval. Ve vzduchu se vznášel takový závoj kouře, že si mnozí z mužů ovázali tváře kapesníkem. Vypadali jako tlupa zatracených Aielů.

„… z té čtvrti se stahujou dokonce i trolloci,“ trval Guybon na svém. „Příliš to tam hoří.“

„Trolloci se stahujou zpátky k hradbám po celým městě,“ opáčil Dennel. „Nechají město hořet celou noc. Jediná oblast, která není v plamenech, je ta, kde je brána. Tam zbořili všechny domy, aby vytvořili protipožární zeď.“

„Použili jedinou sílu,“ ozvala se zpoza Talmanese Jesamyn. „Cítila jsem ji. Černé sestry. Nedoporučovala bych vydat se tím směrem.“

Jesamyn byla jediná zbývající žena z rodinky; ostatní padly. Jesamyn nebyla dost silná na to, aby vytvořila průchod, ale přesto byla k užitku. Talmanes viděl, jak spálila šest trolloků, kteří pronikli jeho linii.

Tu šarvátku strávil vsedě vzadu, neboť ho přemohla bolest. Jesamyn mu naštěstí dala nějaké byliny, které mohl žvýkat. Sice se mu po nich zatmívalo v hlavě, ale bolest byla zvládnutelná. Bylo to, jako by měl tělo sevřené ve svěráku, který se pomalu utahuje, ale alespoň se dokázal udržet na nohou.

„Půjdeme nejrychlejší cestou,“ řekl Talmanes. „Ta čtvrť, která nehoří, je příliš blízko drakům; nebudu riskovat, že zplozenci Stínu Aludru a její zbraně objeví.“ Pokud už se tak nestalo.

Guybon se na něj zaškaredil, ale tohle byla operace Bandy. Guybon byl vítán, ale nebyl součástí jejich struktury velení.

Talmanesova jednotka pokračovala temným městem a dávala pozor, aby nepadla do léčky. Přestože věděli, kde přibližně skladiště leží, dostat se tam byl problém. Mnoho větších ulic blokovaly trosky, oheň nebo nepřátelé. Jeho muži se museli plížit uličkami tak klikatými, že dokonce i pro Guybona a ostatní z Caemlynu bylo těžké udržet zamýšlený směr.

Jejich cesta obcházela části města, které planuly tak spalujícím žárem, že nejspíš rozpouštěl dlažební kostky. Talmanes na ty plameny zíral, až měl sucho v očích, a pak své muže vedl dalšími oklikami.

Coul po coulu se přibližovali k Aludřinu skladišti. Dvakrát narazili na trolloky, slídící po uprchlících, které by mohli zabít. Skoncovali s nimi, když zbývající kušiníci sestřelili polovinu obou tlup dřív, než měli čas reagovat.

Talmanes vše sledoval, ale v boji už si nevěřil. To zranění ho příliš oslabilo. Světlo, proč si nevzal koně? To byla pitomost. Ale trolloci by ho stejně zahnali.

Moje myšlenky začínají bloudit v kruzích. Ukázal mečem do křižující uličky. Zvědové se rozběhli napřed a rozhlédli se oběma směry, než dali znamení, že je čistý vzduch. Sotva dokážu myslet. Nebude trvat dlouho a zmocní se mě temnota.

Nejdřív se ale postará, aby byli draci v bezpečí. Musí.

Talmanes vyklopýtal z uličky na známou ulici. Byli blízko. Budovy po jedné straně hořely. Sochy, které tam stály, vypadaly jako ubožáci uvěznění v plamenech. Kolem nich běsnil oheň a jejich bílý mramor pomalu černal.

Na druhé straně ulice vládlo ticho a nic tam nehořelo. Stíny, které sochy vrhaly, tančily a hrály si, jako hýřilové, kteří sledují, jak jejich nepřátelé hoří. Vzduch nesnesitelně páchl kouřem. Talmanesově omámené mysli připadalo, jako by se ty stíny – a hořící sochy – pohybovaly. Tančící stínové bytosti. Umírající krásky, sžírané chorobou rozežírající černající kůži, hodující na ní, zabíjející duši…

„Už jsme blízko!“ řekl Talmanes. Přinutil se do šouravého běhu. Nemohl si dovolit je zpomalovat. Jestli se ten oheň dostane ke skladišti…

Dorazili k vypálenému kusu země; oheň tady zřejmě hořel a zhasl. Kdysi tady stávalo velké dřevěné skladiště, ale zřítilo se. Teď už trámy jen doutnaly, na hromadě se sutí a napůl spálenými trolločími mršinami.

Muži se mlčky shlukli kolem něj. Ticho narušovalo jen praskání plamenů. Talmanesovi stékal po obličeji chladný pot.

„Přišli jsme pozdě,“ zašeptal Melten. „Sebrali je, že jo? Kdyby draci hořeli, vybuchovali by. Dorazili sem zplozenci Stínu, sebrali draky a vypálili to tu.“

Kolem Talmanese klesali vyčerpaní příslušníci Bandy na kolena. Je mi to líto, Mate, pomyslel si Talmanes. Snažili jsme se. Snažili…

Městem se rozezněl náhlé hromové prásknutí. Otřáslo Talmanesem až do morku kostí a muži vzhlédli vzhůru.

„Světlo,“ řekl Guybon. „Zplozenci Stínu používají draky?“

„Možná ne,“ odvětil Talmanes. Pocítil příval síly a opět se rozběhl. Jeho muži se seskupili kolem.

Při každém kroku mu do boku vystřelila krutá bolest. Proběhl ulicí se sochami; vpravo plameny, vlevo chladný klid.

BUM.

Ty výbuchy nezněly dost hlasitě, aby to mohly být draci. Odváží se doufat v Aes Sedai? Zdálo se, že Jesamyn při těch zvucích ožila a teď běžela v sukních mužům po boku. Jejich skupina oběhla roh dvě ulice od skladiště a vynořila se za zády vrčící jednotky zplozenců Stínu.

Talmanes s překvapivou zuřivostí zařval a oběma rukama zvedl meč. Oheň z rány se mu rozšířil po celém těle; hořely mu dokonce i prsty. Měl pocit, jako by se stal jednou z těch soch, odsouzených shořet spolu s městem.

Usekl jednomu z trolloků hlavu dřív, než si ten bastard uvědomil jeho přítomnost, a pak se vrhl na další stvůru v řadě. Ta se téměř elegantně stáhla a obrátila k němu tvář bez očí. Její plášť se ve větru nevinil. Bledé rty se stáhly a vydralo se z nich zavrčení.

Talmanes si uvědomil, že se směje. Proč ne? A chlapi říkali, že nemá smysl pro humor! Talmanes přešel do Kvítků jabloně ve větru a vrhl se vpřed se silou a zuřivostí, která se vyrovnala ohni, jenž ho zabíjel.

Myrddraal byl zjevně ve výhodě. I v nejlepším stavu by Talmanes při boji s ním potřeboval pomoc. Ta věc se pohybovala jako stín, plynule přecházela z jedné šermířské figury do druhé a její strašlivá čepel se vymrštila k Talmanesovi. Očividně měla pocit, že ho stačí škrábnout.

Podařilo se jí zasáhnout ho do tváře, kde se hrot meče zabořil do kůže a udělal v mase hladký šrám. Talmanes se zasmál, udeřil do zbraně vlastním mečem a mizelci překvapeně klesla čelist. Takhle lidé reagovat neměli. Měli klopýtnout pod náporem spalující bolesti, křičet, neboť věděli, že jejich život skončil.

„Já už jsem v sobě jeden z těch vašich zatracených mečů měl, ty kozí synu,“ zaječel Talmanes a znovu a znovu útočil. Kovář buší do čepele. Tak neuhlazená figura. Dokonale se hodila k jeho náladě.

Myrddraal klopýtl. Talmanes se hladkým pohybem rozmáchl dozadu, sekl na bok a usekl netvorovi bledou paži v lokti. Otáčející se končetina prolétla vzduchem a mizelcova čepel vypadla z křečovitě se svírajících prstů. Talmanes se setrvačností otočil, oběma rukama švihl mečem a usekl mizelci hlavu.

Rozlétla se sprška tmavé krve, ta věc se zhroutila a její zbývající ruka při pádu drásala krvavý pahýl. Talmanes stál nad netvorem a meč mu náhle připadal příliš těžký. Vyklouzl mu z prstů a zazvonil o dlažební kameny. Talmanes se naklonil, ztratil rovnováhu a začal padat tváří k zemi, ale zezadu ho zachytila nějaká ruka.

„Světlo!“ vykřikl Melten, hledící na tělo. „Další?“

„Objevil jsem tajemství, jak je porazit,“ zašeptal Talmanes. „Jenom prostě už musíš být mrtvý.“ Zasmál se sám pro sebe, ačkoli Melten na něj jen zmateně hleděl.

Kolem nich se tucty svíjejících se trolloků hroutily na zem. Byli spojení s mizelcem. Banda se shlukla kolem Talmanese, někteří zranění; pár jich padlo. Byli vyčerpaní a ztrhaní; tahle tlupa trolloků s nimi mohla skoncovat.

Melten zvedl Talmanesův meč a otřel ho, ale Talmanes zjistil, že mu dělá potíže udržet se na nohou, takže ho zastrčil a jednoho z mužů nechal přinést trolločí oštěp, aby se měl o co opřít.

„Hej, vy tam vzadu na ulici!“ zavolal z dálky nějaký hlas. „Ať jste kdokoli, díky!“

Talmanes se belhal vpřed, zatímco Filger s Marem se i bez rozkazu rozběhli napřed. Tady byla ulice tmavá a přecpaná trolloky, kteří před několika málo okamžiky padli, takže chvíli trvalo, než se Talmanesovi podařilo přelézt mrtvoly a podívat se, kdo na něj volal.

Někdo na konci ulice postavil barikádu. Na ní stáli lidé, včetně ženy, která držela zvednutou pochodeň. Měla vlasy spletené do copů a na sobě jednoduché hnědé šaty s bílou zástěrou. Byla to Aludra.

„Cauthonovi vojáci,“ řekla Aludra a nezdálo se, že by to na ni udělalo dojem. „Rozhodně jste si dali načas, než jste pro mě přišli.“ V jedné ruce držela tlustý váleček větší než mužská pěst, k němuž byla připojena krátká zápalná šňůra. Talmanes věděl, že když je zapálí a hodí, vybuchnou. Banda už je používala, střílela je z praků. Nebyly tak ničivé jako draci, ale i tak měly sílu.

„Aludro,“ zavolal Talmanes, „máš draky? Prosím, řekni mi, žes je zachránila.“

Odfrkla si a mávnutím přikázala několika lidem, ať odtáhnou boční část barikády a pustí jeho muže dovnitř. Vypadalo to, že za sebou na ulici má několik set – možná několik tisíc – lidí z města. Když mu otevřeli cestu, naskytl se mu nádherný pohled. Obklopená lidmi tam stála stovka draků.

Jednotlivé bronzové roury byly připojené k dřevěným dračím vozům, každý tažený dvěma koňmi. Vzhledem ke všem okolnostem byly skutečně docela pohyblivé. Talmanes věděl, že tyto vozy se daly zakotvit do země, aby odolaly zpětnému nárazu, a jakmile byli koně vypřažení, draci mohli střílet. Bylo tady víc než dost lidí na to, aby odvedli práci, kterou měli dělat koně.

„Ty myslíš, že bych je opustila?“ zeptala se Aludra. „Tahle cháska nemá výcvik, aby z nich dokázala střílet. Ale vůz můžou táhnout stejně jako každý jiný.“

„Musíme je dostat ven,“ řekl Talmanes.

„A to tě napadlo až teď?“ prohlásila Aludra. „Jako bych se právě o to nesnažila. Co to máš s obličejem?“

„Snědl jsem ostrý sýr a nějak mi nesedl.“

Aludra naklonila hlavu. Možná, že kdybych se při vtipkování víc usmíval, pomyslel si líně, zatímco se opíral o stěnu barikády. Pak by chápali, co myslím. To pochopitelně vyvolalo otázku: Chtěl, aby to lidé chápali? Často to bylo zábavnější, když ne. Kromě toho úsměv byl tak křiklavý. Kde byl důvtip? A…

A skutečně bylo těžké se soustředit. Zamrkal na Aludru, jejíž tvář dostala ve světle pochodně ustaraný výraz.

„Co je s mým obličejem?“ Talmanes zvedl ruku ke tváři. Krev. Myrddraal. Správně. „Jenom škrábnutí.“

„A ty žíly?“

„Žíly?“ zeptal se a pak si všiml své ruky. Po zápěstí a hřbetu ruky směrem k prstům se mu vinuly černé úponky, jako břečťan rostoucí pod kůží. Zdálo se, že zatímco je sleduje, tmavnou. „Aha, tohle. Naneštěstí umírám. Strašlivá tragédie. Nemáš náhodou nějakou pálenku, co?“

„Já…“

„Můj pane!“ zavolal nějaký hlas.

Talmanes zamrkal a pak se přinutil obrátit, opíraje se o oštěp. „Ano, Filgere?“

„Další trolloci, můj pane. Spousta! Shromažďujou se za náma.“

„Báječné. Prostřete stůl. Doufám, že máme dost nádobí. Věděl jsem, že jsme služebnou měli poslat pro tu sadu o pěti tisících sedmi stech jednatřiceti kusech.“

„Je ti… dobře?“ zeptala se Aludra.

„Krev a zatracenej popel, ženská, vypadám, jako že je mi dobře? Guybone! Odřízli nám ústup. Jak daleko od bran jsme?“

„Od východních bran?“ zavolal Guybon. „Možná půl hodinu pochodu. Musíme zamířit dál z kopce.“

„Takže jdeme dál,“ řekl Talmanes. „Vezměte zvědy a jděte vpředu. Dennele, ujisti se, že se z místních sestaví tažné týmy pro draky! Buďte připravení zbraně použít.“

„Talmanesi,“ řekla Aludra. „Už nám zbylo jenom málo dračích vajec a prachu. Budeme potřebovat zásoby z Baerlonu. Když dneska připravíš draky… můžu ti dát jenom pár výstřelů na každého.“

Dennel přikývl. „Jednotky draků nemají stát v předních liniích samotné, můj pane. Potřebují podporu, která nepřátelům zabrání se příliš přiblížit a zbraně zničit. Dokážeme draky ovládat, ale bez pěchoty dlouho nevydržíme.“

„Proto běžíme,“ řekl Talmanes. Obrátil se, udělal krok a zatočila se mu hlava tak, že málem upadl. „A myslím… myslím, že budu potřebovat koně.“

Moghedien vyšla na kamennou plošinu, vznášející se uprostřed moře. Lesklá a modrá voda se čeřila v občasném vánku, ale vlny nebyly vidět žádné. Ani žádnou zemi.

Moridin stál na okraji plošiny s rukama založenýma za zády. Moře před ním hořelo. Z ohně se nekouřilo, ale byl horký a voda poblíž syčela a vřela. Kamenná podlaha uprostřed nekonečného moře. Voda, která hoří. Moridin si ve svých střípcích snu vždycky rád vytvářel nemožné.

„Posaď se,“ řekl jí Moridin, aniž se obrátil.

Poslechla a vybrala si jedno ze čtyř křesel, která náhle stála poblíž středu plošiny. Obloha byla tmavě modrá a bezmračná a slunce bylo asi ve třech čtvrtinách své cesty k nadhlavníku. Jak to bylo dlouho, co v Tel’aran’rhiodu spatřila slunce? V poslední době pokrývala oblohu všudypřítomná černá bouře. Toto však nebyl tak zcela Tel’aran’rhiod. Nebyl to ani Moridinův sen, ale… jejich směsice. Jako dočasný přístavek vybudovaný vedle snového světa. Bublina spojených realit.

Moghedien na sobě měla černé a zlaté šaty s krajkou na rukávech, která lehce připomínala pavučinu. Jen lehce. Bylo správné nepřehánět.

Když si Moghedien sedala, snažila se působit klidně a sebevědomě. Kdysi jí obojí šlo snadno. Pokoušet se dnes o jedno či druhé bylo stejné jako snažit se ve vzduchu chytat chmýří pampelišek, jen aby jí opět odtančilo z ruky. Moghedien zaťala zuby, rozzlobená sama na sebe. Je jednou z Vyvolených. Přinutila krále plakat a armády se třást. Celá pokolení matek strašila jejím jménem děti. A teď…

Zvedla ruku ke krku a dotkla se medailonku, který tam visel. Stále byl v bezpečí. Věděla, že tomu tak je, ale jeho dotek jí přinášel klid.

„Moc si na nošení tohohle nezvykej,“ řekl Moridin. Kolem něj zavál vítr a rozčeřil nehybnou mořskou hladinu. Ve větru slyšela slabý křik. „Ještě ti nebylo zcela odpuštěno, Moghedien. Toto je zkouška. Možná, že když příště selžeš, dám mysli-past Demandredovi.“

Odfrkla si. „Znuděně by ji zahodil. Demandred chce jedinou věc. Al’Thora. Nikdo, kdo ho nevede k cíli, pro něj není důležitý.“

„Podceňuješ ho,“ řekl Moridin tiše. „Veliký pán je s Demandredem spokojen. Velice spokojen. Na druhou stranu ty…“

Moghedien se svezla v křesle a znovu pocítila muka. Bolest, jakou na světě poznal jen málokdo. Bolest větší, než jakou by tělo mělo vydržet. Stiskla coursouvra a uchopila saidar. To jí přineslo částečnou úlevu.

Předtím bylo usměrňování v místnosti, kde byla coursouvra, neuvěřitelně bolestivé. Teď, když měla medailonek ona a ne Moridin, tomu tak nebylo. Nejen medailon, pomyslela si a sevřela ho. Samotná moje duše. Vnitřní temnoto! Nikdy by ji nenapadlo, že se ze všech lidí právě ona stane cílem jednoho z nich. Copak ona není pavouk, opatrný ve všem, co činí?

Zvedla druhou ruku a stiskla tu, v níž držela medailon. Co kdyby jí spadl, co kdyby ho někdo sebral? Neztratí ho. Nemůže ho ztratit.

Tak tohle se ze mě stalo? Udělalo se jí zle. Musím se dát dohromady. Nějak. Přinutila se myslipast pustit.

Poslední bitva byla tady; trolloci už se valili do jižních zemí. Byla to nová válka Stínu, avšak pouze ona a ostatní Vyvolení znali hlubší tajemství jediné síly. Ta, která nebyla nucena vydat těm strašlivým ženským…

Ne, nemysli na to. Bolest, utrpení, selhání.

V této válce nečelí žádné stovce rytířů, žádným Aes Sedai se stovkami let schopností a zkušeností. Ukáže, co umí, a minulé chyby budou zapomenuty.

Moridin dál zíral na ty nemožné plameny. Jediné zvuky pocházely z plamenů a vody, která vřela kolem nich. Nakonec jí vysvětlí, proč ji sem povolal, ne? V poslední době se choval stále podivněji. Možná se jeho šílenství vracelo. Kdysi by muže jménem Moridin – nebo Išamael či Elan Morin Tedronai – nadchlo, že drží cour’souvra jednoho ze svých protivníků. Byl by vymýšlel tresty, nadšený jejím utrpením.

Na začátku to tak nějak bylo; pak… ztratil zájem. Trávil stále víc a víc času o samotě, zíral do plamenů a přemýšlel. Tresty, které uděloval jí a Cyndane, byly téměř rutinní.

Připadal jí tak nebezpečnější.

Těsně u okraje plošiny se ve vzduchu otevřel průchod. „Opravdu to musíme obden dělat?“ zeptal se Demandred, který jím prošel do světa snů. Hezký a vysoký muž měl vlasy jako uhel a výrazný nos. Věnoval Moghedien pohled, všiml si mysli-pasti na jejím krku a pak pokračoval. „Mám na práci důležité věci a tyje přerušuješ.“

„Jsou tu lidé, s nimiž se musíš setkat, Demandrede,“ řekl Moridin tiše. „Pokud tě Veliký pán nejmenoval Nae’blisem, aniž by se mi o tom zmínil, budeš dělat, co se ti řekne. Tvoje hračky můžou počkat.“

Demandredův výraz potemněl, ale už nic nenamítal. Nechal průchod zavřít, pak přešel stranou a pohlédl dolů do moře. Zamračil se. Co bylo ve vodě? Ona se nepodívala. Cítila se jako hlupák, že to neudělala. Kam se poděla její opatrnost?

Demandred došel k jednomu z křesel vedle jejího, ale neposadil se. Stál a zezadu si Moridina prohlížel. Co Demandred dělal? V době, kdy byla svázána myslipastí, dělala, co jí Moridin přikázal, ale odpověď ohledně Demandreda nikdy nenalezla.

Když pomyslela na ty měsíce, kdy ji Moridin ovládal, znovu se zachvěla. Já se pomstím.

„Pustil jsi Moghedien,“ řekl Demandred. „Co s touhle… Cyndane?“

„To není tvoje starost,“ odvětil Moridin.

Moghedien neušlo, že Cyndaninu myslipast Moridin stále má. Cyndane. Ve starém jazyce to znamenalo „poslední šance“, ale skutečná podstata té ženy byla jedním z tajemství, která Moghedien odhalila. Sám Moridin zachránil Lanfear ze Sindholu, osvobodil ji od tvorů, kteří se pásli na její schopnosti usměrňovat.

Aby ji zachránil a samozřejmě potrestal, musel ji Moridin zabít. To Velikému pánovi umožnilo znovu získat její duši a umístit ji do nového těla. Kruté, ale velice účinné. Přesně ten druh řešení, kterým Veliký pán dával přednost.

Moridin se soustředil na plameny a Demandred na něj, takže Moghedien využila příležitosti vyklouznout z křesla a dojít na okraj vznášející se plošiny. Voda pod ní byla zcela průzračná. Skrz ni viděla lidi velice zřetelně. Vznášeli se s nohama připoutanýma řetězem k něčemu hlouběji pod nimi a ruce měli svázané za zády. Pohupovali se jako chaluhy.

Byly jich tisíce. Všichni vytřeštěnýma, vyděšenýma očima zírali na oblohu. Byli polapení v nekonečném okamžiku topení. Nebyli mrtví, nebylo jim dovoleno zemřít, ale neustále lapali po vzduchu a nacházeli pouze vodu. Zatímco je sledovala, zdola se natáhlo něco temného a stáhlo jednoho z nich do hlubin. Krev rozkvetla jako květina; ostatní se jen o to víc začali zmítat.

Moghedien se usmála. Dělalo jí dobře vidět trpět i někoho jiného než sebe. Mohly to být jen smyšlenky, ale bylo možné, že šlo o ty, kteří zklamali Velikého pána.

Na okraji plošiny se otevřel další průchod a jím prošla neznámá žena. Ta bytost měla znepokojivě nehezkou tvář, s nosem jako skoba a zároveň baňatým a bledýma očima, které nebyly souměrné. Na sobě měla šaty ze žlutého hedvábí, které se snažily vypadat dobře, ale jen zdůrazňovaly ženinu ošklivost.

Moghedien se ušklíbla a vrátila se ke křeslu. Proč Moridin dovoluje cizince, aby se účastnila jejich setkání? Ta žena mohla usměrňovat; musí to být jedna z těch bezcenných ženských, které si v tomto věku říkají Aes Sedai.

Ano, pomyslela si Moghedien, je mocná. Jak to, že Moghedien mezi Aes Sedai přehlédla někoho s takovým nadáním? Její zdroje si téměř okamžitě všimly té mizerné rozhoďnožky Nyneivy, ale tuhle babiznu přehlédly?

„Tohle je ta, se kterou se máme setkat?“ zeptal se Demandred a svěsil koutky úst.

„Ne,“ řekl Moridin nepřítomně. „S Hessalam už jste se potkali.“

Hessalam? To ve starém jazyce znamenalo… Bez odpuštění? Žena pyšně opětovala Moghedienin pohled a na jejím držení těla bylo cosi povědomého.

„Mám práci, Moridine,“ řekla nově příchozí. „Doufám, že tohle…“

Moghedien zalapala po dechu. Ten tón hlasu…

„Nemluv se mnou tímhle tónem,“ přerušil ji Moridin mírně, aniž se obrátil. „S nikým z nás. V téhle chvíli se dokonce i Moghedien těší větší přízni než ty.“

„Graendal?“ zeptala se Moghedien vyděšeně.

„Nepoužívej tohle jméno!“ prohlásil Moridin, prudce se otočil a hořící voda vzplála oslnivým plamenem. „Bylo jí odňato.“

Graendal – Hessalam – se posadila, aniž Moghedien věnovala další pohled. Ano, ten způsob, jak se žena nesla, byl správně. Byla to ona.

Moghedien se téměř zasmála škodolibou radostí. Graendal svůj vzhled vždy používala jako kyj. No, teď to byl jiný druh kyje. Jak dokonalé! Ta žena se rozhodně musí v duchu svíjet. Co provedla, že si vysloužila takový trest? Graendalino postavení -její moc, mýty, které se o ní šířily – všechno souviselo s její krásou. A co teď? Bude muset začít hledat nejodpomější lidi, ze kterých si udělá mazlíčky, ty jediné, kteří mohou soutěžit s její ohavností?

Tentokrát se Moghedien zasmála. Tiše, ale Graendal to slyšela. Žena po ní vrhla pohled, který by sám o sobě dokázal podpálit kus oceánu.

Moghedien, která se teď cítila sebejistěji, její pohled klidně opětovala. Odolala touze pohladit cour’souvra. Udělej, co chceš, Graendal, pomyslela si. Teď jsme na tom stejně. Uvidíme, kdo tenhle závod vyhraje.

Vítr zadul silněji a kolem nich se začala čeřit hladina, přestože samotná plošina zůstávala v bezpečí. Moridin nechal svůj oheň vyhasnout a nedaleko se vzedmuly vlny. Moghedien uvnitř dokázala rozeznat těla, stěží víc než tmavé stíny. Někteří byli mrtví. Jiní už nebyli spoutaní řetězy, zmítali se a snažili se dostat na hladinu, ale pokaždé, když se přiblížili vzduchu, něco je opět stáhlo dolů.

„Už je nás málo,“ řekl Moridin. „Zbýváme jen my čtyři a ta, která je potrestána nejvíc. To nás určuje jako nejsilnější.“

Některé z nás, pomyslela si Moghedien. Jednoho z nás zabil al’Thor, Moridine, a bylo třeba ruky Velikého pána, aby ho vrátila. Proč nebyl Moridin za své selhání nikdy potrestán? Nu, nej lepší bylo příliš dlouho nehledat v ruce Velikého pána spravedlnost.

„Přesto je nás příliš málo.“ Moridin mávl rukou a na okraji plošiny se objevily kamenné dveře. Ne průchod, pouze dveře. Toto byl Moridinův střípek snu; mohl ho ovládat. Dveře se otevřely a jimi prošel na plošinu nějaký muž.

Tmavovlasý a měl saldejské rysy – lehce zahnutý nos a šikmé oči. Byl hezký a vysoký a Moghedien ho poznala. „Vůdce těch nezkušených mužských Aes Sedai? Mazri…“

„To jméno bylo odloženo,“ řekl Moridin. „Tak jako každý z nás, když se stal Vyvoleným, odhodil, čím byl, a jméno, kterým mu lidé říkali. Od této chvíli bude tento muž znám pouze jako M’Hael. Jeden z Vyvolených.“

„Vyvolený?“ Zdálo se, že Hessalam to slovo zaskočilo v krku. „Tohle dítě? On…“ Zmlkla.

Neměli právo diskutovat o tom, jestli je někdo Vyvolený. Mohli se mezi sebou hádat, dokonce kout pikle, když to dělali opatrně. Ale zpochybňovat Velikého pána… to nebylo dovoleno. Nikdy.

Hessalam už nic dalšího neřekla. Moridin by se neodvážil nazvat tohoto muže Vyvoleným, kdyby to nerozhodl Veliký pán. Nebylo o čem diskutovat. Přesto se Moghedien zachvěla. O Taimovi… M’Haelovi… se říkalo, že je silný, možná tak silný jako oni ostatní, ale pozvednout jednoho z tohoto věku, s tou jejich nevědomostí… Roztrpčovala ji představa, že tento M’Hael bude považován za jí rovného.

„Vidím ve vašich očích výzvu,“ řekl Moridin a podíval se na jejich trojici, „ačkoli jen jedna z vás byla tak hloupá, aby něco vyslovila nahlas. M’Hael si svou odměnu zasloužil. Příliš mnoho z nás se vrhalo do boje s al’Thorem, který měl být slabý. M’Hael si místo toho získal důvěru Luise Therina a pak se ujal velení nad výcvikem jeho zbraní. To on vychovává novou generaci hrůzopánů, sloužící záměrům Stínu. Co jste od chvíle svého osvobození udělali vy tři?“

„Spatříš plody, které jsem sklidil, Moridine,“ řekl Demandred tiše. „Spatříš jich hromady a hromady. Jen si pamatuj, oč žádám: střetnu se s al’Thorem na bitevním poli. Jeho krev je moje, a nikoho jiného.“ Postupně se jim všem podíval do očí, M’Haelovi nakonec. Zdálo se, že se znají. Už se setkali.

S tímhle budeš muset bojovat, Demandrede, napadlo Moghedien. Chce al’Thora skoro stejně jako ty.

Demandred se v poslední době měnil. Kdysi by mu bylo jedno, kdo Luise Therina zabije – hlavně že ten muž zemře. Co Demanareda přimělo, aby trval na tom, že to provede sám?

„Moghedien,“ řekl Moridin. „Demandred má plány pro nadcházející válku. Ty mu pomůžeš.“

„Pomůžu mu?“ zeptala se. „Já…“

„Takhle rychle se zapomínáš, Moghedien?“ Moridinův hlas byl jako hedvábí. „Uděláš, co se ti řekne. Demandred chce, abys sledovala jedno z vojsk, kterému chybí řádný dohled. Jediné nespokojené slovo a zjistíš, že bolest, kterou jsi poznala, je jen stínem skutečného utrpení.“

Ruka jí zabloudila ke cour’souvra na krku. Hleděla mu do očí a cítila, jak se její moc vypařuje. Nenávidím tě, pomyslela si. A ještě víc tě nenávidím za to, žes mi to udělal před ostatními.

„Cekají nás poslední dny,“ řekl Moridin, který se k nim obrátil zády. „V těchto hodinách si zasloužíte závěrečnou odměnu. Pokud cítíte vzájemnou nevraživost, zapomeňte na ni. Jestli máte plány, dokončete je. Udělejte poslední tahy, protože tohle… tohle je konec.“

Talmanes ležel na zádech a zíral na temnou oblohu. Mraky, které měl nad hlavou, jako by odrážely světlo zdola, světlo umírajícího města. To nebylo správně. Světlo přicházelo shora, ne?

Spadl z koně krátce poté, co vyrazili k městské bráně. Na to si většinou vzpomínal. Pro bolest bylo těžké myslet. Lidé na sebe ječeli.

Měl jsem… měl jsem si Mata dobírat víc, napadlo ho a na rtech se mu objevil náznak úsměvu. 7o je ale hloupost, přemýšlet teď o něčem takovém. Musím… musím najít draky. Nebo už jsme je našli… ?

„Říkám vám, že ty zatracený věci takhle nefungujou!“ Dennelův hlas. „Nejsou to zatracený Aes Sedai na kolečkách. Nedokážeme udělat ohnivou stěnu. Můžeme do trolloků střílet ty kovový koule.“

„Vybuchují.“ Guybonův hlas. „Mohli bychom ty navíc použít tak, jak říkám.“

Talmanes pomalu zavřel oči.

„Koule vybuchujou, ano,“ řekl Dennel. „Ale nejdřív je musíme vystřelit. Postavit je do řady a nechat trolloky, ať přes ně přeběhnou, nebude moc platný.“

Talmanesovým ramenem zatřásla nějaká ruka. „Urozený pane Talmanesi,“ řekl Melten. „Není nic nečestného s tím teď skoncovat. Vím, že je to strašná bolest. Ať tě ochrání poslední matčino objetí.“

Zvuk taseného meče. Talmanes se připravil.

Pak zjistil, že opravdu, opravdu nechce zemřít.

Přinutil se otevřít oči a zvedl ruku k Meltenovi, který stál nad ním. Jesamyn postávala opodál se založenýma rukama a vypadala ustaraně.

„Pomož mi vstát,“ řekl Talmanes.

Melten zaváhal, ale pak poslechl.

„Neměl bys stát,“ řekla Jesamyn.

„Je to lepší než si nechat se ctí useknout hlavu,“ zabručel Talmanes a zaťal zuby bolestí. Světlo, je tohle jeho ruka? Byla tak tmavá, že vypadala jako spálená ohněm. „Co… co se děje?“

„Zahnali nás do kouta, můj pane,“ řekl Melten zachmuřeně a oči měl vážné. Všechny je pokládal za mrtvé. „Dennel s Guybonem se dohadujou o umístění draků k poslední obraně. Aludra odměřuje nálože.“

Talmanes, který konečně stál na nohou, se zplihle opřel o Meltena. Před ním se na velkém náměstí tísnily dva tisíce lidí. Choulili se jako lidé v divočině, kteří se za chladné noci dělí o tělesné teplo. Dennel s Guybonem rozmístili draky v půlkruhu klenoucím se ven směrem ke středu města a uprchlíci se ukrývali za nimi. Banda se nyní věnovala obsluze draků; na každou zbraň byly třeba tři páry rukou. Téměř všichni z Bandy měli alespoň nějaký výcvik.

Okolní budovy začaly hořet, ale světlo dělalo podivné věci. Proč nedosáhlo do ulic? Ty byly všechny příliš temné. Jako by je někdo natřel. Jako…

Zamrkal, aby dostal z očí slzy bolesti, a náhle pochopil. Ulice zaplnili trolloci jako inkoust tekoucí směrem k půlkruhu draků, kterými na ně lidé mířili.

V tuto chvíli trolloky něco drželo v klidu. Vyčkávají, až se dají dohromady k útoku, pomyslel si Talmanes.

Zezadu se ozval křik a vrčení. Talmanes se obrátil a pak sevřel Meltenovu paži, když se svět zakymácel. Čekal, až se zase ustálí. Bolest… bolest ve skutečnosti otupovala. Jako žhnoucí plameny, kterým dochází uhlí. Krmila se na něm, ale už z něho nezbývalo moc, co by mohla sníst.

Když se okolí ustálilo, Talmanes uviděl, co to vrčí. Náměstí, na němž stáli, přiléhalo k městské hradbě, ale měšťané a vojáci se od hradby drželi dál, protože tu pokrývali trolloci jako silná vrstva špíny. Mávali zbraněmi ve vzduchu a řvali na lidi dole.

„Házejí oštěpy na každého, kdo se příliš přiblíží,“ řekl Melten. „Doufali jsme, že se dostaneme k hradbě a půjdeme podél ní k bráně, ale nemůžeme – ne když po nás ty stvůry nahoře vrhají déšť smrti. Všechny ostatní cesty jsou odříznuté.“

Ke Guybonovi a Dennelovi přišla Aludra. „Můžu pod draky umístit nálože,“ řekla jim; tiše, ale ne tak tiše, jak by měla. „Ty nálože zbraně zničí. Mohly by velice nepříjemně ublížit lidem.“

„Udělej to,“ odpověděl Guybon šeptem. „To, co by udělali trolloci, je horší. A my nesmíme dovolit, aby draci padli Stínu do rukou. Proto vyčkávají. Jejich velitelé doufají, že jim neočekávaný útok poskytne čas nás přemoct a zmocnit se zbraní.“

„Hýbou se!“ vykřikl voják od draků. „Světlo, už jdou!“

Temný sliz zplozenců Stínu bublal ulicemi. Zuby, nehty, drápy, příliš lidské oči. Trolloci přicházeli ze všech stran, dychtiví zabíjet. Talmanes zápasil o dech.

Křik na hradbách zněl nadšeněji. Jsme obklíčení, pomyslel si Talmanes. Zahnaní ke zdi, chycení v síti. Jsme…

Zahnaní ke zdi.

„Dennele!“ překřičel Talmanes rachot. Kapitán draků se obrátil ve své řadě, kde muži s hořícím troudem čekali na povel vypálit jedinou salvu, kterou mají.

Talmanes se zhluboka nadechl, až mu hořely plíce. „Říkals mi, že bys mohl jen pár výstřely srovnat nepřítelovu hradbu.“

„Jasně,“ zavolal Dennel. „Ale my se nesnažíme dostat do…“ Jeho hlas se vytratil.

Světlo, napadlo Talmanese. Všichni jsme tak vyčerpaní. Mělo nás to napadnout. „Vy uprostřed, Rydenova dračí četo, čelem vzad!“ zaječel Talmanes. „Vy ostatní zachovejte pozici a střílejte na blížící se trolloky! Dělejte, dělejte, dělejte’.“

Muži u draků se dali do pohybu a Ryden se svými muži chvatně otáčel zbraně, až kola skřípala. Sprška střel z ostatních draků se rozprskla ulicemi, ústícími na náměstí. Dunění bylo ohlušující, až se uprchlíci rozkřičeli a zakrývali si uši. Znělo to jako konec světa. Stovky, tisíce trolloků padaly v kalužích krve, když mezi nimi vybuchovala dračí vejce. Náměstí se naplnilo bílým kouřem, který prýštil z dračích tlam.

Uprchlíci za nimi, už tak vyděšení tím, čeho byli právě svědky, se rozvřískali, když se na ně Rydenovi draci obrátili, a většina z nich vyděšeně padla k zemi, čímž uvolnila cestu. Cestu, která vedla k městské hradbě, obsypané trolloky. Rydenova řada draků se vyklenula dovnitř jako pohár, obrácená formace vůči té, která střílela do trolloků za nimi, takže roury mířily na stejnou část městské hradby.

„Dejte mi jeden ten zatracenej troud!“ zařval Talmanes a natáhl ruku. Jeden z mužů ho poslechl a podal mu hořící klacek se žhnoucí rudou špičkou. Talmanes odstrčil Meltena, rozhodnutý stát v tuto chvíli na vlastních nohou.

Přistoupil k němu Guybon. Mužův hlas zněl Talmanesovým ztrhaným uším tiše. „Tyhle hradby stály stovky let. Moje ubohé město. Moje ubohé, ubohé město.“

„Už to není tvoje město,“ řekl Talmanes a vzdorně zvedl žhnoucí klacek vysoko do vzduchu před hradbou plnou trolloků a s hořícím městem za zády. „Je jejich.“

Talmanes máchl klackem dolů, až po něm zůstala rudá stopa. Odpovědí na jeho signál byl řev dračí palby, která se rozléhala náměstím.

Trolloci – nebo tedy alespoň jejich kusy – vylétli do vzduchu. Hradba pod nimi vybuchla jako hromádka dětských kostek, kterou někdo vší silou rozkopl. Zatímco se Talmanes zapotácel a před očima se mu zatmělo, zahlédl, jak se hradba hroutí směrem ven. Když upadal do bezvědomí a svalil se, zem jako by se pod silou jeho pádu zachvěla.