Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 29 Ztráta kopce

oustřeďte se na mizelce!“ řekla Egwain a vypustila poryv vzduchu k trollokům, šplhajícím po úbočí. Trolloci prorazili v řadách pikenýrů bránících kopec zející díru a teď proudili dovnitř. Už byli zvyklí na útočící Aes Sedai, takže se krčili a byli připravení. To Egwain poskytlo dobrý výhled na pěst a myrddraala, který se ukrýval uprostřed. Přes obvyklý oděv měl navlečený hnědý kabát a v ruce držel trolločí hák na strhávání jezdců.

Není divu, že jsem ho nedokázala najít, pomyslela si Egwain a zničila toho tvora tkanivem ohně. Půlčlověk se zmítal, třásl a vřískal v ohni a tvář bez očí obracel k obloze. Pěst trolloků také padla.

Egwain se spokojeně usmála, ale její radost netrvala dlouho. Jejím lučištníkům docházely šípy, řady pikenýrů byly roztrhané a některé z Aes Sedai zjevně vyčerpané. Trolloky, které Egwain pozabíjela, nahradila další vlna. Budeme schopní vydržet další takový den? ptala se sama sebe.

Z levého křídla Bryneovy armády, bojující u řeky, se náhle oddělil prapor kopiníků. Měli zástavu s plamenem Tar Valonu – bude to ta jednotka těžké jízdy, na kterou je Bryne tak pyšný. Dal ji narychlo dohromady pod velením kapitána Joniho Šagrina a tvořili ji ošlehaní veteráni z kavalerií jiných států a ti z příslušníků věžové gardy, kteří si přáli k této elitní jednotce připojit.

Kopiníci objeli Šařany naproti a zuřivě se hnali k Egwaininým kopcům, přímo k zadním řadám trollocké armády, která útočila na její pozice. Hned za nimi, v mračnech prachu, které za sebou zanechávali, následoval další jízdní oddíl, tentokrát pod tmavě zeleným praporem Illianu. Vypadalo to, že jí generál konečně posílá nějakou pomoc.

Ale… Počkat. Egwain svraštila čelo. Z jejího vyvýšeného postavení viděla, že levé křídlo hlavní armády je nyní zcela nechráněné. Co to dělá? Nějaká… nějaká past na Šařany?

Pokud to měla být past, tak nesklapla. Místo toho jednotka šarských jezdců zaútočila na Bryneovo nechráněné levé křídlo a začala působit těžké ztráty pěšákům, kteří tu pozici u řeky bránili. A pak Egwain na bitevním poli pod sebou spatřila další pohyb, který ji skutečně vyděsil – od nepřátelského pravého křídla se oddělil ještě početnější prapor šarské kavalerie a mířil na kopiníky, kteří přicházeli Egwain na pomoc.

„Gawyne, dostaň zprávu k těm kopiníkům – je to past!“

Nebyl už však čas něco udělat. Během několika okamžiků začala šarská jízda zezadu masakrovat kopiníky Bílé věže. Ve stejnou chvíli se zadní řady trolloků obrátily, aby útoku kopiníků čelily. Egwain viděla, že všichni ti trolloci mají dlouhé dřevcové zbraně, které se lidem i koním zarývaly do těl. Přední řady kopiníků se zhroutily na krvavou hromadu a trolloci se brodili mezi těly, aby strhli jezdce za nimi a prohnali jim těla ostřím.

Egwain zakřičela, natáhla do sebe tolik síly, kolik jen dokázala, a pokusila se zničit trolloky – a ostatní ženy se k ní připojily. Byl to masakr na obou stranách. Trolloků bylo prostě příliš mnoho a kopiníci nebyli chránění. Za pár minut bylo po všem. Jen pár jezdcům se podařilo přežít a Egwain viděla, jak se ženou k řece.

Otřáslo jí to. Občas to vypadalo, že se armády pohybují pomalu jako obrovské lodě v doku – a pak v jediném okamžiku všechno vybuchlo a zahynuly celé prapory.

Odvrátila oči od mrtvých těl pod nimi. Postavení Aes Sedai na vrcholcích kopců bylo ohroženo. Když trolloci znovu obrátili pozornost k jejím oddílům, Egwain rozkázala otevřít průchody. Nechala jimi pikenýry ustoupit na kopec, zatímco její lučištníci stále ostřelovali trolloky pod nimi. Pak Egwain a zbývající Aes Sedai zasypávaly trolloky zkázonosnými útoky dostatečně dlouho na to, aby se i lučištníci dostali průchody pryč.

Než zmizela posledním průchodem na svém kopci, podívala se Egwain naposledy na bitevní pole. Co se to právě stalo? Zavrtěla hlavou a Gawyn, spolehlivý jako vždy, přistoupil k ní. V této bitvě neměl příležitost tasit meč. Stejně tak Leilwin; zdálo se, že mezi těmi dvěma probíhá jakási tichá soutěž o to, kdo bude Egwain chránit lépe a zůstane po jejím boku. Rozčilovalo by ji to, ale bylo to lepší než Gawynovo zasmušilé zklamání z předchozích bojů.

Ale vypadal bledý. Jako kdyby u něj začínala nějaká nemoc. Spí v poslední době dostatečně?

„Chci jít do ležení a najít Garetha Brynea,“ řekla Egwain. „Chci vědět, jak se tohle mohlo stát. A pak půjdu za našimi jednotkami, které brání brod, a pomstím naše lidi, kteří tu právě padli.“

Oba se na ni zamračili.

„Egwain..začal Gawyn.

„Ještě mám sílu,“ řekla Egwain. „Používala jsem sa’angrial, abych se nemusela tolik namáhat. Ti muži, co tam bojují, mě musí vidět, a já musím pomáhat, kde můžu. Vezmu si s sebou tolik stráží, kolik si přeješ.“

Gawyn zaváhal, zalétl pohledem k Leilwin, a nakonec přikývl.

Lan sesedl, podal otěže Anderovi a pak prošel kolem stráží – které při pohledu na něj a jeho vojáky, mnohé z nich zakrvácené, vypadaly ohromeně – k velitelskému stanu. Stan už byl teď stěží něco víc než jen natažená plachta, ze všech stran otevřená, do níž a z níž proudili vojáci jako mravenci v mraveništi. Dnes bylo v Šajnaru horko. V poslední době nedostal hlášení z ostatních bojišť, ale slyšel, že to jeho není jediné, které je v zoufalé situaci. Elain bojovala u Cairhienu; amyrlin na hranicích Arafelu.

Světlo dej, ať se jim daří lépe než Lanovi. Uvnitř stanu stál Agelmar mezi mapami, rozloženými na zemi všude kolem něj, ukazoval na ně tenkou hůlkou a přesouval nabarvené kameny, zatímco vydával rozkazy. Přicházely spojky a předávaly mu nejnovější zprávy o průběhu bitvy. I ty nejlepší plány vydržely jen do chvíle, než byl tasen první meč, ale dobrý generál dokázal s bitvou pracovat stejně jako hrnčíř s hlínou, nabíral vojáky, přesouvající se sem a tam, a formoval je.

„Urozený pane Mandragorane?“ zeptal se Agelmar a vzhlédl. „Světlo, chlape! Vypadáš jako sama Morna. Zašel sis za Aes Sedai kvůli léčení?“

„Jsem v pořádku,“ řekl Lan. „Jak probíhá bitva?“

„Vidím to dobře,“ řekl Agelmar. „Pokud se nám podaří najít způsob, jak ty hrůzopány na pár hodin zdržet, myslím, že skutečně máme slušnou šanci ty trolloky zahnat.“

„To určitě ne,“ řekl Lan. „Jejich moc.“

„Nejde o množství,“ řekl Agelmar, pokynul Lanoví, ať jde blíž, a ukázal na mapu. „Lane, jednu věc chápe jen málokdo. Armády můžou, a často to udělají, prohrát, i když mají početní převahu, výhodnější postavení a dobrou šanci na vítězství.

Když strávíš nějaký čas velením, začneš o armádě uvažovat jako o jediné bytosti. Jako o mohutném zvířeti s tisíci končetin. To je chyba. Armádu tvoří lidé – nebo, v tomto případě, trolloci – z nichž každý stojí na bojišti a každý je vyděšený. Být voják znamená svoji hrůzu ovládnout. To zvíře uvnitř chce jen utéct.“

Lan si dřepl a prohlížel si válečné mapy. Situace se převážně podobala tomu, jak ji viděl, až na to, že Agelmar měl stále saldejskou lehkou jízdu v pozici, kdy chránila východní křídlo mapy. Chyba? Lan si sám potvrdil, že už tam nejsou. Neměly spojky přinést Agelmarovi zprávu, že mapa není správně? Nebo nějak odváděl jejich pozornost?

„Dneska ti něco ukážu, Lane,“ řekl Agelmar tiše. „Ukážu ti, co se musí nejmenší muž na cvičišti naučit, aby přežil. Můžeš většího nepřítele zahnat na útěk, když ho přesvědčíš, že umře. Udeř na něj dost tvrdě a on uteče a nevrátí se, aby ti umožnil další ránu – dokonce i když tajíš, že jsi tak slabý, že už znovu zaútočit nedokážeš.“

„Takže to je tvůj plán?“ zeptal se Lan. „Dneska?“

„Trolloci se zlomí, když jim předvedeme ukázku síly, která je vyděsí,“ řekl Agelmar. „Vím, že to může zabrat. Doufám, že se nám podaří skolit vůdce těch hrůzopánů. Pokud trolloci dojdou k závěru, že prohrávají, utečou. Jsou to zbabělá zvířata.“

Když to Agelmar říkal, znělo to rozumně. Možná Lan prostě neviděl celý obraz. Možná byl hlavní kapitán chytřejší, než si oni dokázali představit. Udělal Lan správně, když zrušil rozkaz přesunout lučištníky?

Posel, kterého Lan předtím vyslal, se tryskem přihnal k velitelskému stanovišti. Byl s ním i jeden z vojáků Lanovy vrchní stráže a držel se za ruku, z níž trčel černě opeřený šíp. „Obrovská armáda zplozenců Stínu!“ řekl posel. „Přibližujou se z východu. Dai Šane, měl jsi pravdu!“

Věděli, že tudy mají přijít, pomyslel si Lan. Nemohli si právě všimnout, že jsme nekrytí, ne když jim tyhle kopce bráni ve výhledu. Bylo to příliš rychle. Stínu to musel někdo říct nebo musel vědět, co má čekat. Podíval se na Agelmara.

„Nemožné!“ prohlásil Agelmar. „Co to má znamenat? Proč si toho zvědové nevšimli?“

„Urozený pane Agelmare,“ ozval se jeden z jeho velitelů. „Poslal jsi zvědy z východu zpátky k řece, pamatuješ? Měli nám prověřit brod. Říkals, že lučištníci budou...“ Velitel zbledl. „Lučištníci!“

„Lučištníci jsou stále na pozici,“ řekl Lan a vstal. „Chci, aby čelní linie začaly ustupovat. Stáhněte Saldejce z boje, a ať jsou připravení zaútočit, aby pěšáky podpořili při ústupu. Stáhněte aša’many. Budeme potřebovat průchody.“

„Urozený pane Mandragorane,“ řekl Agelmar. „Tenhle nový vývoj se dá využít. Když se rozdělíme a pak je rozdrtíme mezi sebou, můžeme…“

„Jsi uvolněn ze služby, urozený pane Agelmare,“ řekl Lan, který se na muže ani nepodíval. „A naneštěstí musím požadovat, abys byl pod dohledem, dokud nezjistím, co se stalo.“

Ve velitelském stanu zavládlo ticho a všichni pobočníci, poslové i důstojníci se obrátili k Lanoví.

„No tak, Lane,“ řekl Agelmar. „To znělo, jako kdybys mě dával zatknout.“

„Dávám,“ odpověděl Lan a kývl na vrchní stráž. Vojáci vešli do stanu a rozestavili se tak, aby nikdo nemohl utéct. Někteří z Agelmarových mužů sahali po mečích, ale většina se tvářila zmateně a jen položila ruku na jílce.

„Tohle je urážka!“ prohlásil Agelmar. „Nebuď pitomec. Teď není čas…“

„Co chceš, abych udělal, Agelmare?“ obořil se na něj Lan. „Nechal tě, abys tuhle armádu úplně uštval? Nechal Stín, aby nás dostal? Proč tohle děláš? Proč?“

„Přeháníš, Lane,“ řekl Agelmar, který s očividnou námahou zachovával klid, ale oči mu plály. „Co se ti to táhne hlavou? Světlo!“

„Proč jsi stáhl lučištníky z východních kopců?“

„Protože jsem j e potřeboval jinde! “

„A dává to smysl?“ zeptal se Lan důrazně. „Neříkals mi, že chránit to křídlo je životně důležité?“

„Já…“

„Taky jsi odtamtud stáhl zvědy. Proč?“

„Oni… To…“ Agelmar zvedl ruku k hlavě a vypadal omráčeně. Podíval se dolů na mapu a vytřeštil oči.

„Co se s tebou děje, Agelmare?“ řekl Lan.

„Já nevím,“ odpověděl muž. Mrkal a zíral na mapu pod nohama. Ve tváři se mu objevil výraz hrůzy, oči měl vyvalené, rty pootevřené. „Světlo! Co jsem to provedl?“

„Předejte moje rozkazy!“ řekl Lan naléhavě své vrchní stráži. „Přiveďte do velitelského stanu urozeného pána Baldhereho. Taky královnu Ethenielle a krále Easara.“

„Lane, musíš přivést…“ Agelmar zmlkl. „Světlo! Nedokážu to vyslovit. Začnu myslet na to, co je třeba udělat, a v hlavě mi vyskakují špatné myšlenky! Pořád se nás snažím zničit. Odsoudil jsem nás k záhubě.“ S vytřeštěnýma očima sáhl pro svůj krátký meč a vytáhl ho z pochvy.

Lan chytil meč za záštitu a zastavil ho těsně předtím, než si ho Agelmar mohl vrazit do břicha a vzít si tak život. V místě, kde se jedním prstem otřel o ostří čepele, těsně pod záštitou, prosakovala Lanoví mezi prsty krev.

„Nech mě zemřít se ctí,“ řekl Agelmar. „Já… já jsem nás všechny zničil. Prohrál jsem nám tuhle válku, Lane.“

„Válku ne, jenom bitvu,“ řekl Lan. „Něco s tebou není v pořádku. Jsi nemocný, vyčerpaný nebo ti něco udělal Stín. Myslím, že zjistíme, že si někdo pohrával s tvojí myslí.“

„Ale…“

„Jsi voják!“ zahřměl Lan. „Tak se tak chovej!“

Agelmar ztuhl. Pohlédl Lanoví do očí a pak přikývl. Lan pustil čepel a Agelmar ji zastrčil zpátky do pochvy. Hlavní kapitán se posadil se zkříženýma nohama v tradiční šajnarské meditační pozici a zavřel oči.

Lan odešel a přitom vykřikoval rozkazy. Přiběhl k němu princ Kaisel, zjevně vyděšený. „Co se to děje, urozený pane Mandragorane?“

„Nejspíš nátlak,“ řekl Lan. „Jsme jako králíci chycení v oku a kolem krku se nám pomalu ale jistě stahuje smyčka. Někdo mi prosím řekněte, že aša’manové mají pořád dost síly na otevření průchodů! A doneste mi zprávy z východního křídla! Ti lučištníci budou potřebovat podporu. Pošlete tam zbytek záloh, aby je chránily.“

Zatímco rozkazy pokračovaly, princ Kaisel s vytřeštěnýma očima a rukou na meči couval. Bledou tvář obrátil k urozenému pánovi Agelmarovi. „My jsme opravdu prohráli?“ zeptal se Lana, když byly vydány poslední rozkazy a poslové se je rozběhli předat.

„Ano,“ řekl Lan. „Prohráli.“

„Lane!“ ozval se náhle Agelmar a otevřel oči.

Lan se k němu otočil.

„Královna Tenobie,“ řekl Agelmar. „Poslal jsem ji do nebezpečí, aniž jsem chápal, co jsem provedl. Ať mi ty plány nasadil do hlavy kdokoli, chtěl ji mrtvou!“

Lan tiše zaklel a vyběhl z tábora a nahoru na nejbližší kopec. Zvědové mu uskakovali z cesty, jak se hnal nahoru, kde vytáhl z opasku dalekohled. Nepotřeboval ho. Když si prohlížel bojiště, našel královnin prapor.

Byla obklíčená. Jakoukoli podporu čekala, nedostala ji. Lan otevřel pusu, aby vykřikl rozkazy, ale slova mu odumřela na rtech, když spatřil, jak se trolloci převalili přes malou bílostříbmou zástavu v místě, kde bojovala. Ta padla a během několika vteřin už Lan nedokázal v té části bitevního pole najít jediného živého vojáka.

Chlad. Pro Tenobii nemohl nic udělat. Už se nejednalo o záchranu jednotlivců.

Bude rád, když mu po dnešku zůstane alespoň nějaké zdání armády.

Mat jel s Tuon k bojišti, na jih podél břehu řeky, která tvořila západní hranici Arafelu.

Samozřejmě že tam, kam šla Tuon, šla i Selucia. A teď i Min; Tuon chtěla mít své nové orákulum neustále po boku. Tuon se neustále vyptávala na vidění a Min jí zdráhavé vysvětlovala, co vidí.

Mat se ji pokoušel přesvědčit, aby řekla, že vidí, jak se kolem Matovy hlavy vznáší klobouk. To by Tuon přesvědčilo, ať se přestane snažit toho jeho zbavit, ne? Bylo by to lepší, než když Min vysvětlovala oko na váze a dýku a všechny ty další zatracené věci, které kolem Mata viděla.

A kam šla Tuon, tam šla také stovka smrtonošů. A Galgan a Courtani, kteří se cítili pokáraní za to, že Matoví dostatečně rychle nepomohli. Byl zde i Furyk Karede, který velel Smrtonosné gardě. Karedeho společnost byla asi tak milá, jako když najdete ruku cizího chlápka ve vašem měšci, ale byl to dobrý voják a Mat si ho vážil. Moc rád by Karedeho a Lana přesvědčil k souboji v zírání. Mohli by tím strávit roky.

„Potřebuju lepší výhled,“ řekl Mat, zatímco si prohlížel bojiště, když se dostali na dohled. „Támhle.“

Obrátil Oka a rozjel se k nízkému pahorku dostatečně blízko místa, kde se protivníci u brodu snažili navzájem zničit. Tuon jej beze slova následovala. Když všichni dorazili na pahorek, všiml si, že Selucia po něm vrhá vražedné pohledy.

„Co se děje?“ zeptal se Mat. „myslel bych si, že budeš šťastná, že jsem zpátky. Máš někoho dalšího, na koho se můžeš mračit.“

„Císařovna půjde tam, kam ty,“ řekla.

„Půjde,“ řekl Mat. „Asi jako já půjdu tam, kam ona. Doufám, že nebudeme chodit moc dokola.“ Zkoumavě sledoval boj.

Řeka nebyla nijak strašlivě široká – možná padesát sáhů – ale proud byl rychlý a voda na obou stranách brodu hluboká. Voda tvořila pěknou překážku, a to nejen pro trolloky. Samotný brod však bylo snadné přejít – voda tam sahala po kolena a byl dost široký, aby po něm mohly najednou přejíždět řady přinejmenším o dvaceti jezdcích vedle sebe.

Ve vzdáleném středu šarské armády seděl nějaký muž na zářivě bílém koni. Mat ho dalekohledem stěží rozeznával; mužovo třpytivé brnění se nepodobalo žádnému, jaké kdy Mat viděl, přestože na tu vzdálenost bylo těžké rozeznat detaily. „Předpokládám, že to je náš Zaprodanec?“ zeptal se a ukázal ašandarei.

„Zdá se, že se křikem dovolává Draka Znovuzrozeného,“ řekl Galgan. Právě tu chvíli zaduněl nad bojištěm Demandredův hlas, posílený jedinou silou. Dožadoval se, aby Drak přišel a čelil mu v souboji.

Mat si chlapíka prohlédl dalekohledem. „Takže Demandred? To se tak trochu zbláznil, nebo co?“ Nu, Mat věděl, od které části bitvy se zatraceně držet dál. Neupsal se k tomu, že zabije Zaprodance. Vlastně, pokud si vzpomínal, neupsal se vůbec k ničemu. Celou dobu ho zatraceně nutili ke každému kroku. Obvykle násilím a vždycky to dělala ta či ona bláznivá žena.

S Demandredem se může vypořádat Egwain, nebo možná aša’manové. Rand tvrdil, že z aša’manů se už nestávají šílenci, ale to byly jen plané sliby. Pokud šlo o Mata, tak každý muž, který chtěl vládnout jedinou silou, už šílenec byl. Přidávat k tomu další šílenství bylo stejné jako nalévat čaj do plného šálku.

Alespoň že Tuoniny damane ty šarské usměrňovače zaměstnávaly. Jejich ohnivé koule rvaly zem na obou březích. Bylo ale nemožné získat jasnou představu, co se děje. Prostě tam panoval příliš velký zmatek.

Mat ještě jednou namířil dalekohled na jih podél řeky a zamračil se. Naproti brodu jen pár set kroků od něj stál vojenský tábor, ale Matovu pozornost nezaujalo nahodilé rozmístění stanů. Na východním okraji tábora jen tak stála velká masa vojáků a jejich koní. Našel si postavu, která rázovala sem a tam před shromážděnými vojáky a vypadala, že má mizernou náladu. Matovi možná chybělo oko, ale nebylo nijak složité poznat Tylee.

Mat sklonil dalekohled. Promnul si bradu, upravil si klobouk a přehodil si ašandarei přes rameno. „Dejte mi pět minut o samotě,“ řekl a pak pobídl Oka, rychle se s ním rozjel z kopce a doufal, že ho Tuon nechá jet samotného. Pro jednou to udělala, ačkoli když dojel na úpatí, dokázal si představit, jak tam nahoře stojí a pozoruje ho těma svýma zvídavýma očima. Vypadalo to, že všechno, co Mat dělá, považuje za zajímavé.

Mat se tryskem hnal po břehu směrem k místu, kde byla Tylee. Výbuchy se rozléhaly, až ho bolely uši, a oznamovaly, že se přiblížil středu bitvy.

Mat pobídl Oka doleva a zamířil přímo k přecházejícímu generálovi. „Tylee, ty Světlem zaslepený blázne! Proč tady posedáváš, místo abys byla užitečná?“

„Výsosti,“ řekla Tylee a padla na kolena, „dostali jsme rozkaz zůstat tady, dokud nás nepovolají.“

„Kdo ti to řekl? A vstaň.“

„Generál Bryne, Výsosti,“ odpověděla a vstala. V jejím hlase cítil podrážděnost, ale ve tváři zachovávala klidný výraz. „Řekl, že jsme jenom záloha a že se odtud za žádných okolností nemáme hnout, dokud to nerozkáže. Tvrdil, že na tom záleží mnoho životů. Ale podívej se, vidíš sám,“ řekla a ukázala k řece, „bitva se nevyvíjí dobře.“

Mat byl příliš zaujatý Tylee, než aby viděl, jak to vypadá na druhé straně řeky, ale nyní se svým jedním okem rozhlédl po celém bojišti.

Zatímco se zdálo, že damane se proti šarským usměrňovačům stále drží, vojáci byli zjevně v pěkné bryndě. Obrana na Bryneově levém křídle po proudu řeky se úplně rozpadla a vojáci tam byli zaplaveni Šařany.

Kde byla kavalerie? Ta měla chránit křídla. A jak Mat předvídal, šarští lučištníci se přesunuli na bitevní pole a ostřelovali Bryneovy jezdce na pravém křídle. Všechno to bylo, jako když mačkáte bolák. A Bryneovy jednotky byly jako bolák, co se právě chystá prasknout.

„To nedává žádný zatracený smysl,“ řekl Mat. „Pořád víc a víc se řítí ke katastrofě. Kde je generál teď, Tylee?“

„To nevím, Výsosti, moji lidé ho hledají, zatím žádné zprávy. Ale mám hlášení, že jižně odtud se na naší straně prudce zhoršila situace. Těsně pod kopci na hranici Šařané úplně rozdrtili dvě velké jednotky jezdectva generála Brynea. Údajně je tam poslal, aby podpořily marath’damane na vrcholcích.“

„Krev a zatracenej popel.“ Mat se nad touto informací zamyslel. „Dobře, Tylee, už tady nemůžeme dýl posedávat. Uděláme tohle. Ať generálpraporečník Makoti vezme druhý prapor přímo doprostřed. Musí se dostat kolem našich vojáků, kteří tam bojujou, a zatlačit ty Šařany zpátky. Ty si vezmi třetí prapor a objeď jejich pravé křídlo; sejměte ty lučištníky a každého jiného kozomila, který vám vkročí do cesty. Já vezmu první prapor k levému křídlu a zaplátuju tu obranu. Hoď sebou, Tylee!“

„Ano, Výsosti. Ale přece se nepřiblížíš tak blízko bitvě?“

„Ano, přiblížím. Tak už běž, Tylee!“

„Prosím, jestli mohu pokorně něco navrhnout, Výsosti? Nemáš žádnou ochranu; alespoň mi dovol dát ti řádnou zbroj.“

Mat se nad tím na okamžik zamyslel a pak souhlasil, že je to rozumný návrh. Se všemi těmi poletujícími šípy a sekajícími čepelemi by tam člověk mohl přijít k úrazu. Tylee zavolala jednoho ze svých starších důstojníků, který byl přibližně stejně velký jako Mat. Nechala muže svléct zbroj, která byla velice barevná a tvořily ji překrývající se pláty nalakované zeleně, zlatě a červeně a lemované stříbrem. Důstojník se zatvářil zmateně, když mu Mat na oplátku podal svůj kabát a prohlásil, že očekává, že mu ho večer vrátí ve stejném stavu. Mat si navlékl zbroj, která mu kryla hruď, zadní stranu paží a přední stranu stehen a byla docela pohodlná. Když mu však důstojník podal přilbu, Mat si ho nevšímal a prostě si jen posunul svůj klobouk se širokou krempou a obrátil se k Tylee.

„Výsosti, ještě jedna věc, ty marath’damane…“

„S těmi se vypořádám osobně,“ řekl Mat.

Civěla na něj, jako by se zbláznil. Zatracenej popel, nejspíš se opravdu zbláznil.

„Výsosti!“ řekla Tylee. „Císařovna…“ Zarazila se, když viděla, jak se Mat tváří. „Dovol nám alespoň poslat pro nějaké damane, aby tě chránily.“

„Já se o sebe dokážu docela dobře postarat sám, děkuju mockrát. Ty zatracené ženské by se mi jenom pletly do cesty.“ Zazubil se. „Jsi připravená, Tylee? Opravdu rád bych to vyřídil dřív, než bude čas pro můj korbel piva na dobrou noc.“

Místo odpovědi se Tylee obrátila a zaječela: „Nasednout!“ Světlo, ta ale měla pořádné plíce! Vzápětí tisíce zadků dosedly do sedel, až se po celé legii ozval pleskavý zvuk, a všichni vojáci seděli v pozoru s očima upřenýma přimo před sebe. Jednu věc musel Seančanům přiznat – cvičili zatracené dobré vojáky.

Tylee vyštěkla řadu rozkazů, otočila se zpátky k Matovi a řekla: „Na tvůj povel, Výsosti.“

„Los caba’drin!“ vykřikl Mat. Většina z nich těm slovům nerozuměla, ale instinktivně věděli, že to znamená „Jezdci, vpřed!“

Když Mat s ašandarei nad hlavou ostruhami pobídl koně do brodu, slyšel, jak země duní, jak se první prapor seřadil kolem něj. Troubící seančanské rohy vzadu dávaly povel k útoku, a protože každý z nich byl naladěn na nepatrně jiný tón než ostatní, vytvářely uši drásající nelibozvučný zvuk, který měl být slyšet na velké vzdálenosti. Před nimi se vojáci Bílé věže při tom zvuku ohlíželi přes rameno a během několika vteřin, které Matovi a Seančanům trvalo k nim dojet, se už vrhali stranou, aby jezdcům udělali místo.

Jen krátký obrat doleva a Seančané se náhle ocitli uprostřed šarské kavalerie, která se drtivě probíjela Egwaininými pěšáky. Rychlost, s jakou se přihnali, umožnila seančanskému předvoji na Šařany tvrdě udeřit a jejich dobře vycvičení koně se vzepjali a vzápětí nepřítele drtili předními kopyty. Šařané i jejich koně padali a mnoho z nich bylo rozdrceno, když seančanská kavalerie nelítostně pokračovala vpřed.

Zdálo se, že Šařané vědí, co chtějí udělat, ale toto byla těžká kavalerie, zatížená těžkou zbrojí a vyzbrojená dlouhými kopími; dokonalá k pobití pěšáků, kteří mají za zády zeď, ale v tak těsném prostoru v nevýhodě proti vysoce pohyblivé lehké jízdě.

První prapor byl prvotřídní útvar, který používal širokou paletu nejrůznějších zbraní a jehož muži byli vycvičení bojovat ve skupinách. Oštěpy, které vrhali přední jezdci, se se smrtící přesností zabodly do šarských hledí a překvapivě velký počet jimi prošel a zabořil se do obličejů. Za nimi se probíjeli jezdci s obouručními meči se zahnutými čepelemi, kteří svými zbraněmi sekali do nechráněných míst mezi přilbou a vrškem zbroje nebo do zranitelných hrudí šarských hřebců, krytých zbrojí, s nimiž pak padali i jezdci. Další Seančané pomocí háků strhávali Šařany ze sedel, zatímco jejich druhové do nepřátel bušili ostnatými palcáty a dělali jim ve zbrojích takové promáčkliny, že je to silně omezovalo v pohybu. A když se Šařané ocitli na zemi a namáhavě se snažili vstát, snesli se na ně bodači, lehce vyzbrojení Seančané, jejichž úkolem bylo zvednout padlým hledí a vrazit jim do nechráněných očí úzkou dýku. Za takových podmínek byla šarská kopí k ničemu – vlastně představovala překážku a mnozí Šařané zemřeli dřív, než stihli zahodit kopí a tasit meče.

Mat jedné ze svých švadron rozkázal jet podél vody, dokud se nedostanou až na levý konec bojiště, a pak šarskou kavalerii objet. Pěšáci Bílé věže, přes které už se nevalili šarští kopiníci, byli schopní opět použít píky a halapartny a společně s úsilím seančanského druhého a třetího praporu byla obranná linie u brodu obnovena. Byla to špinavá, kluzká práce, protože půda v okruhu několika set kroků od řeky byla podupaná a změnila se na jedno velké bahniště. Síly Světla se ale udržely.

Mat se ocitl uprostřed boje a jeho ašandarei se ani na okamžik nezastavilo. Rychle však zjistil, že jeho zbraň není příliš užitečná; pár jeho úderů narazilo do zranitelného masa, ale většinou čepel sklouzla na zbroji jeho protivníků a on byl opakovaně nucen se v sedle krčit a uhýbat, aby ho nezasáhla šarská čepel.

Mat se pomalu propracovával šarvátkou a téměř už se dostal k zadním řadám šarské kavalerie, když si uvědomil, že tři z jeho společníků už nejsou v sedlech. Zvláštní, před minutkou tam ještě byli. Další dva ztuhli, rozhlíželi se ze strany na stranu a náhle se oba vzňali a s mučivým vřískotem se vrhli na zem, kde zůstali ochable ležet. Mat se podíval doprava právě včas, aby zahlédl, jak jednoho ze Seaněanů odhazuje neviditelná síla třicet kroků dozadu.

Když se otočil zpátky, pohlédl do očí přenádhemé ženě. Měla na sobě zvláštní černé hedvábné šaty, které jí odstávaly od těla, ozdobené bílými stužkami. Byla to kráska s tmavou kůží, stejně jako Tuon, ale na jejích výrazných vysokých lícních kostech nebylo nic jemného, stejně jako na širokých smyslných rtech, které jako by se špulily. Dokud se neroztáhly v úsměvu, úsměvu, který ho nijak neuklidnil.

Zírala na něj a jeho medailon zastudil. Mat vydechl.

Zdálo se, že dosud mu přálo štěstí, ale nechtěl ho příliš pokoušet, stejně jako jste nechtěli uštvat svého nejlepšího dostihového koně. V nejbližší době bude ještě pořádnou dávku toho štěstí potřebovat.

Mat sesedl a vydal se k ženě, která vyjekla a s užasle vyvalenýma očima zkusila další tkanivo. Mat se ohnal ašandarei, otočil ho a podrazil jí nohy. Pak máchl ratištěm těsně za čepelí doprava dolů, a když padala, praštil ji zezadu do hlavy.

Přistála tváří v bahně. Mat neměl čas ji vytáhnout, neboť se na něj náhle vrhly tucty Šařanů. Mata obklopilo deset vlastních vojáků a on se tlačil vpřed. Šařané měli jen meče. Mat je odrážel vířící čepelí a ratištěm a on i Seančané zuřivě bojovali.

Boj se změnil na chumel sekajících čepelí a jeho ašandarei vyhazovalo do vzduchu hroudy bahna. Dva z Matových mužů popadli ležící ženu dřív, než se mohla blátem zadusit.

Mat si razil cestu vpřed.

Muži ječeli a volali o posily.

Opatrné, ale nevyhnutelné kroky vpřed.

Zem rudla.

Šarští vojáci nahradili padlé, jejichž těla se nořila hlouběji do bahna. Vojáci často bývali divoká cháska, ale zdálo se, každý z těch Šařanů je osobně rozhodnutý ho zabít – dokud nepřestali přicházet další. Mat se rozhlédl kolem; po boku mu zůstávali pouze čtyři Seančané.

Navzdory chaotickému boji Mat cítil, že vidí jasněji než předtím. A přestávka v bitvě mu umožnila chovat se opět jako velitel.

„Svažte té ženě ruce za zády,“ řekl těžce oddychující Mat mužům kolem, „a zavažte jí oči kusem látky, ať nic nevidí.“ Utřel si pot z čela – Světlo, bylo ho dost na druhou řeku. „Probojujeme se s naší zajatkyní zpátky k brodu. Zjistím, jestli dokážu najít další pár těch zatracených damane, které bych mohl poslat do bitvy. Šařané udělali chybu, že na bojišti nechali jen jedinou samotnou usměrňovačku. Ale zmizme odsud dřív, než se objeví další.“

Mat zatřepal rukou; zlomil si jeden nehet a rozštípl lak na něm. Obrátil se k seančanskému důstojníkovi, který bojoval po jeho boku. Muž měl ve tváři výraz uctivé bázně, jako by zíral na samotného Draka zatraceného Znovuzrozeného. Mat sklopil pohled k zemi, neboť se mu mužův výraz nelíbil, ale předpokládal, že to není o nic horší než hledět na zkrvavené bahno poseté mrtvolami Šařanů. Kolik jich Mat zabil?

„Výsosti…“ řekl důstojník. „Vznešený pane, nikdo ve službách říše by se nikdy neodvážil zpochybňovat císařovnu, kéž žije věčně. Ale kdyby předtím někdo přemýšlel o některých jejích volbách, už by to nedělal. Princ krkavců!“ Zvedl meč a ostatní za ním se rozjásali.

„Sežeňte si nějaký zatracený kopí,“ řekl Mat. „Tyhle meče jsou v týhle bitvě pěšákům k ničemu.“ Ukousl si zlomený kousek nehtu a vyplivl ho stranou. „Vedli jste si dobře, chlapi. Viděl někdo mýho koně?“

Oko stál nedaleko, takže se Mat chopil otěží a zamířil zpátky k brodu. Dokonce se mu většinou podařilo vyhnout dalším šarvátkám. Ten seančanský kapitán mu až příliš připomínal Talmanese a Mat už měl dost lidí, co se za ním táhnou. Zajímalo by mě, jestli hraje kostky, pomyslel si lenivě a vkročil do vody. Měl dobré boty, ale do všech bot nakonec nateče, a jak kráčel s Okem přes brod, nohy v punčochách mu čvachtaly. V dálce na břehu napravo od něj vládl nějaký zmatek, zdálo se, že jde o skupinu Aes Sedai, usměrňujících na bojiště. Mat ale neměl v úmyslu strkat nos do jejich záležitostí. V hlavě měl něco důležitějšího.

Před sebou viděl muže, který stál u stromu a na sobě měl objemné kalhoty a povědomě vypadající kabát. Došel k němu a po krátkém rozhovoru si vyměnili oblečení. S dobrým pocitem, že na sobě zase má svůj dvouříčský kabát, se Mat vyhoupl do sedla, a zatímco mu z nohou stále kapala voda, rozjel se zpátky k místu, kde nechal Tuon. Jeho muži přivedli tu šarskou usměrňovačku – podle jeho rozkazují dali roubík a zavázali oči. Světlo, co s ní bude dělat? Nejspíš skončí jako damane.

Opustil vojáky a prošel kolem stráží, nyní rozestavených na úpatí toho nízkého pahorku, a sotva na ně kývl. V hlavě se mu promítalo bojiště, už ne jenom malé obrázky na papíře. Viděl ho, slyšel bojující muže, cítil odporný dech nepřátel. Teď pro něj bylo skutečné.

„Císařovna,“ řekla Selucia, když dojel na vrcholek kopce, „by ráda věděla – velice podrobně – proč přesně jsi považoval za vhodné se tak nezodpovědným způsobem zapojit do boje. Tvůj život už ti nepatří, princi krkavců. Nemůžeš ho jenom tak zahodit, jako jsi mohl kdysi.“

„Musel jsem to vědět,“ řekl Mat a zahleděl se k bojišti. „Musel jsem cítit tep bitvy.“

„Tep?“ zeptala se Selucia. Tuon s ní hovořila znakovou řečí prstů jako nějaká zatracená Děva oštěpu. Nemluvila přímo s ním. Špatné znamení.

„Každá bitva má svůj tep, Tuon,“ řekl Mat s pohledem stále upřeným do dálky. „Nyneiva… občas držela člověka za ruku, aby si ověřila srdeční tep, a tak poznala, že mají něco s nohama. Tohle je totéž. Musíš se zapojit do boje, cítil jeho pohyb. Vědět to…“

Sloužící s polovinou hlavy vyholenou přistoupil k Tuon a něco jí a Selucii šeptal. Přišel od brodu.

Mat stále hleděl do dálky a vzpomínal na mapy, ale překrýval je skutečnou bitvou. Bryne nevyužil Tylee v boji, vystavil útoku levé křídlo svých obránců u brodu a poslal své jezdce do pasti.

Bitva se před ním otevřela a on viděl taktiku, deset kroků napřed oproti tomu, co se právě dělo. Bylo to jako číst budoucnost, jako to, co viděla Min, jenže s masem, krví, meči a válečnými bubny.

Mat zavrčel. „Hm. Gareth Bryne je temný druh.“

„Cože je?“ vyrazila ze sebe Min.

„Stačí už jeden jediný krok, a tahle bitva je prohraná,“ řekl Mat a obrátil se k Tuon. „Potřebuju neomezenou kontrolu nad našimi vojsky, hned. Už žádné dohadování s Galganem. Min, musím tě poslat za Egwain a varovat ji, že Bryne se pokouší tuhle bitvu prohrát. Tuon, bude tam muset jít osobně. Pochybuju, že Egwain bude poslouchat kohokoli jiného.“

Všichni na Mata ohromeně zírali – všichni kromě Tuon, která mu věnovala jeden z těch svých pohledů, který otřásl celou vaší duší. Ten, při kterém se cítil jako myš, kterou právě chytili v jinak bezvadně uklizeném pokoji. Zpotil se z toho víc než z bitvy.

No tak, pomyslel si. Nemáme čas. Už to viděl, jako velkou hrací desku s dámou. Bryneovy manévry byly složité a lstivé, ale konečným výsledkem bude zničení Egwaininy armády.

Mat to mohl zastavit. Ale musí jednat hned.

„Vykonáno,“ řekla Tuon.

Tato slova vyvolala téměř stejné překvapení jako to, co prohlásil Mat. Generálkapitán Galgan vypadal, jako by raději snědl vlastní boty, než měl jako velitele Mata. Min zjistila, že ji hlouček sloužících odvádí pryč, a podrážděně vyjekla.

Tuon popojela s koněm blíž k Matoví. „Řekli mi,“ oslovila ho tiše, „že před pár okamžiky v té bitvě jsi nejen získal jednu z marath’damane, ale také jsi jednoho ze svých důstojníků povýšil mezi níže urozené.“

„To jsem udělal?“ zeptal se zmateně Mat. „Na to si nepamatuju.“

„Hodil jsi mu k nohám svůj nehet.“

„Aha. To… Dobře, možná jsem to udělal. Omylem. A ta usměrňovačka… zatracenej popel, Tuon. Nechtěl jsem, aby… myslím. No, můžeš si ji vzít.“

„Ne,“ řekla Tuon. „Je dobře, že sis vzal jednu vlastní. Samozřejmě ji nemůžeš vycvičit, ale je zde mnoho sul’dam, které po té příležitosti dychtivě sáhnou. Je velmi vzácné, aby muž v bitvě osobně zajal damane, opravdu velmi vzácné. Přestože vím, jakou máš zvláštní výhodu, ostatní to nevědí. To náramně vylepší tvoji reputaci.“

Mat pokrčil rameny. Co jiného mohl dělat? Možná, že když mu ta damane bude patřit, mohl by ji osvobodit, nebo tak něco.

„Důstojníka, kterého jsi pozvedl, nechám převelet jako tvého osobního vazala,“ řekla Tuon. „Má dobrý záznam, možná až příliš dobrý. Byl určen do služby u brodu, protože jsme ho považovali za… možnou budoucí součást frakce, která by se nám postavila. Teď na tebe pěje chválu. Nevím, cos udělal, že to změnilo jeho názor. Zdá se, že v tomhle jsi zvlášť obratný.“

„Tak doufejme, že budu stejně schopný i v tom, jak nám vyhrát bitvu,“ zabručel Mat. „Tohle je zlý, Tuon.“

„Nikdo jiný si to nemyslí.“ Pronesla ta slova opatrně, vlastně se s ním ve skutečnosti nehádala. Jen uvedla fakta.

„Ale stejně mám pravdu. Kéž bych neměl, ale mám. Zatraceně mám.“

„Pokud ne, ztratím vliv.“

„Budeš v pořádku,“ řekl Mat, který je ostrým tempem vedl zpátky k seančanskému ležení pár mil na sever. „Možná tě občas svedu z cesty, ale na konci si na mě vždycky můžeš s jistotou vsadit.“