Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 3 Nebezpečné místo

„Urozený pán Logain a Taim skutečně urovnali svoje spory,“ řekl Welyn, který seděl uvnitř společenské místnosti Velkého shromaždiště. V tmavých copech měl zvonečky a široce se usmíval. Vždycky se usmíval až příliš. „Oba si dělali starosti s rozkolem, který jsme dopustili, a souhlasí, že to není dobré pro morálku. Musíme se soustředit na Poslední bitvu. Teď není čas na hašteření.“

Androl stál těsně u dveří a Pevara vedle něj. Bylo překvapivé, jak rychle se tato budova – bývalé skladiště – změnila na hostinec. Lind odvedla dobrou práci. Byl tu slušný pult a stoličky, a ačkoli stoly a židle v místnosti ještě nebyly stejné, mohly se tu usadit tucty lidí. Lind zde také měla knihovnu se značným množstvím knih, i když byla velice vybíravá ohledně toho, komu ji dovolí používat. V prvním patře chtěla vybudovat soukrolné jídelny a pokoje pro návštěvníky Černé věže. Tedy za předpokladu, že je Taim zase začne pouštět dovnitř.

V místnosti bylo plno a velkou část davu činili novější rekruti, muži, kteří se ještě nepřidali ani na jednu stranu sílící rozepře – buď k Taimovi a jeho mužům, nebo k těm věrným Logainovi.

Androl Welyna poslouchal a běhal mu mráz po zádech. Welynova Aes Sedai, Jenare, seděla vedle něj a ruku měla důvěrně položenou na jeho paži. Androl ji neznal dost dobře, ale znal Welyna. A tahle věc s Welynovou tváří a hlasem nebyla tentýž muž.

„Setkali jsme se s urozeným pánem Drakem,“ pokračoval Welyn. „Dohlíží na Hraniční státy a připravuje se na útok lidstva proti Stínu. Shromáždil pod svůj prapor armády všech zemí. Není tu nikdo, kdo by ho nepodporoval, tedy samozřejmě kromě Seančanů – ale ty zahnal na ústup.

Nastal čas a brzy budeme povoláni k útoku. Musíme se naposledy soustředit na své schopnosti. V příštích dvou týdnech se budou hojně rozdávat meče a dračí špendlíky. Pracujte tvrdě a stanou se z nás zbraně, které zlomí Temného vládu nad touto zemí.“

„Říkáš, že Logain se vrací,“ ozval se nějaký hlas. „Proč tu ještě není?“

Androl se obrátil. Poblíž Welynova stolu stál Jonneth Dowtry. Se založenýma rukama a zamračeným pohledem upřeným na Welyna vypadal hrozivě. Muž z Dvouřičí často působil přátelsky a bylo snadné zapomenout, že je o hlavu větší než vy a paže má jako medvěd. Měl na sobě černý kabát aša’manů, třebaže na vysokém límci nebyl žádný špendlík — navzdory tomu, že byl v síle stejně mocný jako kterýkoli zasvěcený.

„Proč tady není?“ naléhal Jonneth. „Říkals, že ses vrátil s ním, že mluvil s Taimem. Tak kde je?“

Netlač, chlapče, pomyslel si Androl. Ať si myslí, že jeho lžím věříme!

„Vzal M’Haela na návštěvu za urozeným pánem Drakem,“ řekl Welyn. „Oba by se měli vrátit zítra, nejpozději pozítří.“

„Proč Taim potřeboval, aby mu Logain ukázal cestu?“ zeptal se Jonneth paličatě. „Mohl jít sám.“

„Ten kluk je pitomec,“ zasykla Pevara.

„Je poctivý,“ odvětil Androl tiše, „a chce poctivé odpovědi.“ Tihle mládenci z Dvouříčí byli správná cháska – upřímní a věrní. Ale s úskoky to moc neuměli.

Pevara zmlkla, ale Androl cítil, že zvažuje, že usměrní a Jonnetha nějakým tkanivem vzduchu umlčí. Nemyslela to vážně, bylo to jen plané fantazírování, ale Androl to cítil. Světlo! Co si to provedli?

Ona je uvnitř mojí hlavy, napadlo ho. Mám uvnitř hlavy Aes Sedai.

Pevara ztuhla a pak po něm vrhla rychlý “ohled.

Androl vyhledal prázdnotu, starý vojenský trik, který mu před bitvou pomáhal pročistit hlavu. Byl zde samozřejmě i saidín. Nesáhl po něm.

„Co jsi udělal?“ zašeptala Pevara. „Cítím tě, ale vycítit tvoje myšlenky je těžší.“

Nu, alespoň něco.

„Jonnethe,“ zavolala Lind přes místnost, a přerušila tak další otázku, kterou chtěl mládenec Welynovi položit. „Copaks neslyšel, kolik toho ten muž nacestoval? Je vyčerpaný. Nech ho, ať si vypije pivo a odpočine si, než z něho začneš páčit historky.“

Jonneth na ni ublíženě pohlédl. Mladík se stáhl a prodral ven z nálevny a Welyn se široce usmál. Dál vykládal o tom, jak dobře si urozený pán Drak vede a jak moc bude třeba každého z nich.

Androl propustil prázdnotu a cítil se klidněji. Rozhlédl se po místnosti a snažil se zhodnotit, na koho z přítomných by se mohl spolehnout. Mnohé z těch mužů měl rád a mnozí ještě nestáli zcela na Taimově straně, ale přesto jim nemohl věřit. Taim nyní Černou věž zcela ovládal a nováčci prahli po soukromých lekcích s ním a jeho vyvolenými. Pouze na mládence z Dvouříčí se dalo spolehnout, že Androlovu věc podpoří – a většina z nich kromě Jonnetha byla příliš nezkušená, než aby k něčemu byli.

Evin se připojil k Nalaamovi na opačné straně místnosti a Androl je kývnutím hlavy poslal za Jonnethem ven do bouře. Nikdo nesměl být sám. Když Androl vyřešil toto, dál poslouchal Welynovo chvástání a všiml si, že se Lind proplétá davem směrem k němu.

Lind Taglien byla malá tmavovlasá žena; šaty měla zdobené rozkošnou výšivkou. Vždycky mu připadala jako vzor, čím by Černá věž mohla být. Zušlechtěná. Vzdělaná. Důležitá.

Muži jí ustupovali z cesty; věděli, že nemají v jejím hostinci rozlévat pití nebo začínat rvačky. Lindin hněv byl něco, co moudrý muž nechtěl nikdy poznat. Bylo dobře, že místo vedla tak přísně. Ve městě plném usměrňujících mužů se obyčejná hospodská rvačka mohla velice, velice ošklivě zvrhnout.

„Dělá ti to stejné starosti jako mně?“ zeptala se Lind tiše, když zůstala stát vedle něj. „Nepatřil on k těm, kteří jen před pár týdny mluvili o tom, jak by Taima za to, co udělal, měli soudit a popravit?“

Androl neodpověděl. Co mohl říct? Že má podezření, že muž, kterého znali jako Welyna, je mrtvý? Že celá Černá věž brzy nebude nic jiného než tyhle zrůdy se špatnýma očima, falešnými úsměvy a mrtvými dušemi?

„Já mu to o Logainovi nevěřím,“ řekla Lind. „Něco se tady děje, Androle. Pošlu Fraška, aby ho dneska v noci sledoval, zjistit, kam…“

„Ne,“ řekl Androl. „Ne. Nedělej to.“ Frask byl její manžel, muž, kterého najali, aby Henremu Haslinovi pomáhal v Černé věži učit šerm. Taim si myslel, že umění boje s mečem není aša’manům k ničemu, ale urozený pán Drak trval na tom, aby se to muži naučili.

Prohlížela si ho. „Neříkej, že věříš…“

„Říkám, že právě teď nám hrozí vážné nebezpečí, Lind, a já nechci, aby to Frask ještě zhoršil. Udělej pro mě něco. Sleduj, co dalšího ještě Welyn dneska večer řekne. Možná, že něco z toho mi bude užitečné.“

„Dobře,“ řekla, ale znělo to pochybovačně.

Androl kývl na Nalaama a Kanlera, kteří vstali a zamířili k němu. Do střechy a verandy venku bušil déšť. Welyn stále mluvil a muži poslouchali. Ano, bylo neuvěřitelné, že tak rychle změnil strany, a některým to bude podezřelé. Ale mnoho lidí si ho vážilo, a když jste ho neznali, nebylo to, jak je lehce mimo, zřetelné.

„Lind,“ řekl Androl, když se chystala vydat pryč.

Ohlédla se na něj.

„Dneska… dneska v noci to tady pořádně zamkni. Pak byste možná s Fraskem měli i s nějakými zásobami zalézt do sklepa, dobře? Máš u sklepa pevné dveře?“

„Ano,“ odpověděla. „Pokud to bude k něčemu dobré.“ Kdyby sem přišel hledat někdo s jedinou silou, bylo by jedno, jak silné dveře jsou.

Nalaam a Kanler došli k nim a Androl se obrátil k odchodu, jen aby narazil přímo do muže, který stál ve dveřích za ním a kterého neslyšel přicházet. Z aša’manského kabátu s mečem a dračím špendlíkem na vysokém límci mu kapal déšť. Atal Mišrail už od začátku patřil k Taimovým mužům. Neměl ty prázdné oči; jeho zlo bylo jeho vlastní. Vysoký muž s dlouhými zlatými vlasy se usmíval úsměvem, který nikdy nedosáhl až k očím.

Pevara při pohledu na něj nadskočila a Nalaam zaklel a uchopil jedinou sílu.

„Ale, ale,“ ozval se nějaký hlas. „Není důvod se hádat.“ Z deště vkročil dovnitř Mezar a zůstal stát vedle Mišraila. Malý Domanec měl prošedivělé vlasy a navzdory své přeměně působil jako moudrý muž.

Androl pohlédl Mezarovi do očí a bylo to jako hledět do hluboké jeskyně. Do místa, kam nikdy neproniklo slunce.

„Zdravím tě, Androle,“ řekl Mezar a položil Mišrailovi ruku na rameno, jako by ti dva byli už dlouho přátelé. „Čeho by se ta dobrá žena Lind měla bát a zavřít se ve sklepě? Černá věž je jistě to nejbezpečnější místo?“

„Nevěřím temné noci plné bouří,“ řekl Androl.

„Snad je to moudré,“ odvětil Mezar. „Přesto do ní vycházíš. Proč nezůstat tady, kde je teplo? Nalaame, rád bych si poslechl některou z tvých historek. Možná bys mi mohl povyprávět, jak jste s otcem navštívili Saru?“

„To není dobrý příběh,“ řekl Nalaam. „Nevím, jestli si ho pamatuju tak dobře.“

Mezar se zasmál a Androl slyšel, jak Welyn za ním vstává. „Vida, tady jsi! Říkal jsem jim, že jim povíš o obraně Arafelu.“

„Pojďte si to poslechnout,“ vybídl je Mezar. „Pro Poslední bitvu to bude důležité.“

„Možná se vrátím,“ řekl Androl klidně. „Až dokončím práci.“

Zírali na sebe. Vedle nich Nalaam stále držel jedinou sílu. Byl stejně silný jako Mezar, ale rozhodně by se nedokázal postavit zároveň jemu a Mišrailovi – zvláště ne v místnosti přecpané lidmi, kteří by se nejspíš postavili na stranu dvou plnoprávných aša’manů.

„Neztrácej s poslíčkem čas, Welyne,“ ozval se zezadu Koteren. Mišrail ustoupil, aby nově příchozímu udělal místo. Když tlusťoch s očima jako trnky Androla míjel, opřel se mu rukou o hruď a odstrčil ho stranou. „Počkat. Ty už poslíčka dělat nemůžeš, co?“

Androl vstoupil do prázdnoty a uchopil zdroj.

Stíny v místnosti se okamžitě začaly hýbat. Prodlužovaly se.

Nebylo tu dost světel! Proč nezapálili víc lamp? Tma zvala stíny dál a on je viděl. Byly skutečné, každý jako úponek temnoty, který se po něm natahuje. Aby ho vtáhly do sebe, zničily ho.

Světlo. Zešílel jsem. Zešílel…

Prázdnota se roztříštila a stíny – díky za to – ustoupily. Zjistil, že se třese, couvá ke zdi a lapá po dechu. Pevara jej sledovala s bezvýraznou tváří, ale cítil její obavy.

„A mimochodem,“ řekl Koteren. Patřil k Taimovým nejvlivnějším patolízalům. „Už ses to doslechl?“

„Doslechl co?“ podařilo se ze sebe Androlovi vypravit.

„Degradovali tě, poslíčku,“ řekl Koteren a ukázal na mečový špendlík. „Taimovy rozkazy. Ode dneška. Je z tebe zase voják, Androle.“

„Ano,“ zavolal Welyn z prostředka místnosti. „Omlouvám se, že jsem se zapomněl zmínit. Obávám se, že to urozený pán Drak odsouhlasil. Nikdy tě neměli povýšit, Androle. Je mi líto.“

Androl si sáhl na krk, kde měl špendlík. Nemělo by mu na něm záležet; co ve skutečnosti znamenal?

Jenže záleželo. Celý život strávil hledáním. Vyučil se v tuctu různých povolání. Bojoval ve vzpourách, plavil se po dvou mořích. A celou dobu hledal, hledal něco, co nedokázal popsat.

Našel to, když přišel do Černé věže.

Překonal strach. Ať stíny shoří! Opět uchopil saidín a zaplavila ho síla. Napřímil se a pohlédl Koterenovi do očí.

Větší muž se usmál a také sevřel jedinou sílu. Mezar se k němu připojil a Welyn uprostřed místnosti vstal. Nalaam si něco ustaraně šeptal a těkal očima sem a tam. Kanler s odevzdaným výrazem uchopil saidín..

Do Androla proudilo vše, co dokázal udržet, všechna jediná síla, kterou dokázal nahromadit. Ve srovnání s ostatními byla nepatrná. Byl nejslabší muž v místnosti; i největší zelenáči toho zmohli víc než on.

„Takže do toho jdeš?“ zeptal se potichu Koteren. „Řek jsem jim, aby tě nechali na pokoji, protože jsem věděl, že to nakonec zkusíš. Chtěl jsem si dopřát to uspokojení, poslíčku. No tak. Udeř. Podívejme se na to.“

Androl se natáhl ve snaze udělat to jediné, co uměl, vytvořit průchod. Pro něj to bylo něco víc než tkaniva. Byl to jen on a síla, něco důvěrného, něco pudového.

Pokoušet se teď vytvořit průchod bylo jako snažit se vylézt po třicet kroků vysoké skleněné stěně jen za pomocí nehtů. Skákal, škrábal se, snažil se. Nic se nestalo. Cítil, že je tak blízko; kdyby jen dokázal zatlačit trochu víc, mohl by…

Stíny se dloužily. Opět pocítil příval paniky. Se zaťatými zuby sáhl k límci a vyrval špendlík. S cinknutím ho hodil na zem před Koterena. Nikdo v místnosti neřekl ani slovo.

Pak pohřbil svou hanbu pod horou odhodlání, pustil jedinou sílu a protáhl se kolem Mezara do noci. Nalaam, Kanler a Pevara ho plni obav následovali.

Androla smáčel déšť. Ztráta toho špendlíku mu připadala jako ztráta ruky.

„Androle…“ ozval se Nalaam. „Mrzí mě to.“

Zaduněl hrom. Se šploucháním se brodili bahnitými loužemi na nedlážděné ulici. „To je jedno,“ řekl Androl.

„Možná jsme měli bojovat,“ řekl Nalaam. „Někteří z mládenců, co tam byli, by nás podpořili; nemá je všechny v kapse. Jednou jsme s otcem přemohli šest temných psů – ať Světlo osvítí můj hrob, přemohli jsme je. Když jsme přežili tohle, s pár aša’manskými psy se dokážeme vypořádat.“

„Zmasakrovali by nás,“ řekl Androl.

„Ale…“

„Zmasakrovali by nás!“ zopakoval Androl. „Nedovolíme jim, aby si vybrali bojiště, Nalaame.“

„Ale bitva bude?“ zeptal se Kanler, který Androla dohonil na druhé straně.

„Mají Logaina,“ řekl Androl. „Kdyby ho neměli, neslibovali by to, co slibujou. Pokud ho ztratíme, všechno umře – naše vzpoura, naše šance na sjednocení Černé věže.“

„Takže…“

„Takže ho zachráníme,“ prohlásil Androl, aniž se zastavil. „Dneska v noci.“

Rand pracoval v měkkém rovnoměrném světle koule ze saidínu. Před Dračí horou se takovému užívání jediné síly k obyčejným věcem začal vyhýbat. Při uchopení jediné síly se mu dělalo špatně a používání v něm vzbuzovalo stále větší odpor.

To se změnilo. Saidín byl jeho součástí a on už se ho nemusel bát, když teď bylo poskvrnění pryč. A co bylo ještě důležitější, musel o něm přestat uvažovat – a o sobě – pouze jako o zbrani.

Pracoval ve světle těchto koulí, kdykoli mohl. Měl v úmyslu zajít za Flinnem, aby ho naučil léčení. Nebyl v něm moc zdatný, ale i ta trocha schopností mohla někomu raněnému zachránit život. Až příliš často Rand tento zázrak – tento dar – používal jen k ničení nebo zabíjení. Bylo se čemu divit, že na něj lidé hleděli se strachem v očích? Co by na to řekl Tam?

Asi bych se ho mohl zeptat, uvažoval Rand lenivě, zatímco si dělal poznámku na papír. Stále bylo těžké si zvyknout, že Tam je tady, jen o jeden tábor dál. Rand s ním předtím večeřel. Bylo to trochu trapné, ale ne víc, než se dá čekat, když král pozve svého otce vesničana „na večeři“. Zasmáli se tomu a Rand se pak cítil mnohem lépe.

Rand nechal Tama, aby se vrátil do Perrinova ležení, místo aby ho zasypal poctami a zlatem. Tam nechtěl být oslavován jako otec Draka Znovuzrozeného. Chtěl být tím, kým byl vždy – Tam al’Thor, podle všech měřítek poctivý spolehlivý muž, ale ne urozený pán.

Rand se vrátil k dokumentu, který ležel před ním. Úředníci v Team mu poradili vhodný jazyk a styl, ale sepsal ho sám; pokud šlo o tento dokument, nevěřil ruce ani očím nikoho jiného.

Byl příliš opatrný? Co jeho nepřátelé nedokázali předvídat, to se nemohli snažit překazit. Poté, co ho Semirhage málem polapila, začal být příliš nedůvěřivý. Uvědomoval si to. Tak dlouho však měl tajnosti, že bylo těžké je prozradit.

Začal číst od začátku. Jednou ho Tam poslal, aby zkontroloval plot, zda není někde poškozený. Rand to udělal, ale když se vrátil, Tam ho tam poslal znovu.

Teprve napotřetí Rand objevil vyviklaný sloupek, který bylo třeba vyměnit. Pořád netušil, jestli o něm Tam věděl, nebo si prostě počínal se svou obvyklou pečlivostí.

Tento dokument byl mnohem důležitější než plot. Rand ho dnes v noci pročetl už tucetkrát a hledal problémy, které nepředvídal.

Naneštěstí bylo těžké se soustředit. Ty ženy něco chystaly. Cítil je jako smotky emocí vzadu v mysli. Byly čtyři – Alanna tam stále byla, někde na sever od nich. Zbývající tři se celou noc držely u sebe; teď už došly téměř až do jeho stanu. Co chystaly? Bylo…

Počkat. Jedna z nich se oddělila od ostatních. Byla už skoro tady. Aviendha?

Rand vstal, došel ke vchodu do stanu a odhrnul chlopně.

Ztuhla těsně před vchodem, jako by měla v úmyslu se proplížit dovnitř. Zvedla bradu a pohlédla mu do očí.

Náhle se nocí rozlehl křik. Až teď si uvědomil, že tu nejsou jeho stráže. Děvy se nicméně utábořily nedaleko jeho stanu a zdálo se, že na něj pokřikují. Ne radostně, jak očekával. Křičely urážky. Hrozné. Několik z nich mu vřískavě sdělovalo, co udělají s jistými částmi jeho děla, až ho dostanou.

„Co to má znamenat?“ zamumlal.

„Nemyslí to vážně,“ řekla Aviendha. „Pro ně je to symbol toho, že mě odvádíš z jejich řad – ale já už jsem jejich řady opustila, abych se přidala k moudrým. Je to… záležitost Děv. Ve skutečnosti je to znamení úcty. Kdyby tě neměly rády, nechovaly by se tak.“

Aielové. „Počkat,“ řekl. „Jak jim tě odvádím?“

Aviendha mu pohlédla do očí, ale do tváří jí stoupl ruměnec. Aviendha? Červenat se? To bylo nečekané.

„Už bys to měl chápat,“ řekla. „Kdybys věnoval pozornost tomu, co jsem ti o nás říkala…“

„Naneštěstí jsi měla za studenta úplnýho pitomce.“

„Tak to máš štěstí, že jsem se rozhodla rozšířit svoji výuku.“ Popošla o krok blíž. „Je spousta věcí, které tě ještě musím naučit.“ Zrudla ještě víc.

Světlo. Byla překrásná. Ale stejně tak Elain… a stejně tak Min… a…

Byl hlupák. Světlem zaslepený hlupák.

„Aviendho,“ řekl. „Miluju tě, opravdu tě miluju. Ale to je problém, Světlo to spal! Miluju vás všechny tři. Nemyslím, že bych to mohl přijmout a vybrat…“

Najednou se rozesmála. „Ty jsi hlupák, je to tak, Rande al’Thore?“

„Často. Ale co…“

„Jsme první sestry, Rande al’Thore, Elain a já. Až ji poznáme lip, Min se k nám připojí. My tři se budeme dělit o všechno.“

První sestry? Měl to tušit, vzhledem k tomu neobvyklému poutu. Zvedl ruku k hlavě. My se o tebe podělíme, řekly mu.

Opustit čtyři spojené ženy a zanechat po sobě bolest bylo už tak zlé, ale tři spojené ženy, které ho milují? Světlo, nechtěl jim působit bolest!

„Říkají, že ses změnil,“ pokračovala Aviendha. „Za tu krátkou dobu, co jsem zpátky, o tom mluvilo tolik lidí, že už mě skoro začalo unavovat to poslouchat. Nu, možná se tváříš klidně, ale klidný nejsi. Je představa, že budeš s námi třemi, tak strašná?“

„Já to chci, Aviendho. Měl bych si nařezat, protože to chci. Ale ta bolest…“

„Přijal jsi ji, ne?“

„Nebojím se vlastní bolesti. Ale té vaší.“

„Takže jsme tak slabé, že nevydržíme co ty?“

Výraz v jejích očích ho znervózňoval.

„Samozřejmě že ne,“ řekl Rand. „Ale jak můžu přát bolest těm, které miluju?“

„Ta bolest je naše a my ji musíme přijmout,“ odvětila a zvedla bradu. „Rande al’Thore, tvé rozhodnutí je prosté, ačkoli se snažíš si ho ztížit. Vyber si ano, nebo ne. Ale varuju tě; jsme to my tři, nebo žádná. Nedovolíme ti, abys vstoupil mezi nás.“

Zaváhal a pak – připadaje si jako naprostý smilník – ji políbil. Děvy, které je, aniž si to uvědomoval, sledovaly, za nimi začaly vykřikovat hlasitější urážky, ačkoli v nich nyní slyšel zároveň i nesourodou radost. Ukončil polibek, pak se natáhl a rukou vzal Aviendžinu tvář do dlaně. „Jste zatracení blázni. Všechny tři.“

„Tak to je dobře. Jsme si nyní rovni. Měl bys vědět, že jsem teď moudrá.“

„Tak to si možná nejsme rovni,“ řekl Rand, „protože já teprve teď začínám chápat, jak málo moudrý jsem já.“

Aviendha si odfrkla. „Dost řečí. Teď si mě vezmeš do postele.“

„Světlo!“ prohlásil. „Nejsi trochu troufalá? Tak to dělají Aielové?“

„Ne,“ odpověděla a znovu zrudla. „Já jenom… nejsem v tomhle moc zkušená.“

„To jste si rozhodly vy tři, že? Která z vás za mnou přijde?“

Zaváhala a pak přikývla.

„Já nikdy nebudu mít na výběr, že ne?“

Zavrtěla hlavou.

Zasmál se a přitáhl si ji blíž. Nejprve byla ztuhlá, ale pak se k němu přitiskla. „Takže s nima musím nejdřív bojovat?“ Kývl na Děvy.

„To je jen na svatbu, když se rozhodneme, že jsi hodný manželství, hlupáku. A budou to naše rodiny, ne příslušníci našeho společenstva. Tys na hodinách vážně nedával pozor, co?“

Pohlédl na ni. „No, jsem rád, že se nebude bojovat. Nejsem si jistý, kolik mám času, a doufal jsem, že se dnes v noci trochu vyspím. Nicméně…“ Spatřil výraz vjejích očích ajeho hlas se vytratil. „Já… se nevyspím, že ne?“

Zavrtěla hlavou.

„Tak dobře. Alespoň si tentokrát nemusím dělat starosti, že umrzneš.“

„Ano. Ale možná umřu nudou, Rande al’Thore, jestli nepřestaneš žvanit.“

Vzala ho za ruku a jemně, ale rozhodně ho odtáhla zpátky do stanu – a křik Děv byl hlasitější a urážlivější a veselejší zároveň.

„Myslím si, že to způsobuje nějaký ter’angrial,“ řekla Pevara. Krčila se s Androlem v zadní místnosti jednoho ze skladišť v Černé věži a ta pozice jí nepřipadala právě pohodlná. Místnost byla cítit prachem, zrním a dřevem. Většina staveb v Černé věži byla nová a tato nebyla výjimkou a její cedrová prkna byla ještě čerstvá.

„Ty znáš ter’angrial, který by mohl bránit otvírání průchodů?“ zeptal se Androl.

„Žádný konkrétní neznám,“ odvětila Pevara a přesunula se do pohodlnější pozice. „Ale všeobecně se má za to, že to, co o ter’angrialech víme, je jen velice malá část toho, co se o nich vědělo kdysi. Musí existovat tisíce různých ter’angrialu, a jestli je Taim temný druh, má přístup k Zaprodancům – kteří mu nejspíš můžou vysvětlit použití a smysl věcí, o kterých si můžeme nechat jen zdát.“

„Takže ten ter’angrial musíme najít,“ řekl Androl. „Zablokovat ho, nebo alespoň přijít na to, jak pracuje.“

„A utéct?“ zeptala se Pevara. „Copak ses už nerozhodl, že odejít by byla hloupost?“

„Tedy… ano,“ přiznal Androl.

Soustředila se a dokázala zachytit záblesky toho, nač myslí. Slyšela, že strážcovské pouto umožňuje empatické spojení. Toto jí připadalo hlubší. On byl… ano, opravdu toužil po tom, aby mohl vytvářet průchody. Bez nich si připadal odzbrojený.

„Je to moje nadání,“ řekl zdráhavé. Věděl, že ona se nakonec dobere důvodu. „Můžu dělat průchody. Alespoň jsem mohl.“

„Opravdu? S tím, jak jsi silný v jediné síle?“

„Nebo slabý?“ zeptal se. Cítila něco málo z toho, co si myslí. Přestože se se svou slabostí smířil, dělal si starosti, že z toho důvodu není vhodný vůdce. Zvláštní směsice sebedůvěry a ostychu.

„Ano,“ pokračoval. „Cestování vyžaduje velkou moc v jediné síle, ale já dokážu dělat velké průchody. Než se to tady všechno pokazilo, ten největší, co jsem udělal, byl široký deset kroků.“

Pevara zamžikala. „To určitě přeháníš.“

„Ukázal bych ti to, kdybych mohl.“ Znělo to zcela upřímně. Buď říkal pravdu, nebo tomu věřil kvůli svému šílenství. Mlčela, neboť si nebyla jistá, jak se k tomu postavit.

„To je v pořádku,“ řekl. „Já vím, že se mnou něco… není v pořádku. S většinou z nás. Můžeš se na moje průchody zeptat ostatních. To, že mi Koteren říká poslíček, má svůj důvod. Je to proto, že jediné, v čem jsem dobrý, je dostávat lidi z jednoho místa na druhé.“

„To je pozoruhodné nadání, Androle. Jsem si jistá, že Věž by byla nadšená, kdyby ho mohla prostudovat. Zajímalo by mě, kolik lidí se s takovým nadáním narodilo, ale nikdy to nezjistili, protože jsme neznali tkaniva pro cestování?“

„Já nepůjdu do Bílé věže, Pevaro,“ řekl s důrazem na slovo Bílé.

Změnila téma. „Toužíš po cestování, ale Černou věž opustit nechceš. Tak co na tom ter’angrialu záleží?“

„Průchody by byly… užitečné,“ řekl Androl.

Na něco myslel, ale ona to nedokázala zachytit. Rychlý záblesk obrazů a dojmů.

„Ale když nikam nejdeme..namítla.

„Byla bys překvapená,“ odvětil a zvedl hlavu, aby vyhlédl přes okenní římsu do uličky. Venku mrholilo; déšť konečně polevil. Obloha však byla stále temná. Úsvit nastane až za pár hodin. „Dělal jsem… pokusy. Vyzkoušel jsem pár věcí, které, myslím, ještě nikdo nezkusil.“

„Pochybuju, že jsou věci, které nikdo nikdy nezkusil,“ řekla. „Zaprodanci mají přístup k vědění celých věků.“

„Opravdu si myslíš, že by tady do toho mohl být některý z nich zapletený?“

„Proč ne?“ zeptala se. „Kdyby ses připravoval na Poslední bitvu a chtěl se ujistit, že ti tvoji protivníci nedokážou vzdorovat, nechal bys spoustu usměrňovačů společně cvičit, navzájem se učit a zesílit?“

„Ano,“ řekl. „Nechal, a pak bych je ukradl.“

Pevara zavřela pusu. To byla nejspíš pravda. Rozhovor o Zaprodancích Androla znepokojoval; cítila jeho myšlenky jasněji než předtím.

Tohle pouto bylo nepřirozené. Musí se ho zbavit. A pak by jí nevadilo, kdyby se s ním spojila řádně.

„Já na sebe nevezmu odpovědnost za tuhle situaci, Pevaro,“ řekl Androl, zatímco opět vykukoval ven. „Ty ses se mnou spojila první.“

„Potom, co jsi zradil důvěru, kterou jsem v tebe vložila, když jsem ti nabídla kruh.“

„Neublížil jsem ti. Cos čekala, že se stane? Nebylo účelem kruhu umožnit nám spojit své síly?“

„Tahle hádka je bezpředmětná.“

„To říkáš jenom proto, že prohráváš.“ Prohlásil to klidně a také klidný byl. Začínala si uvědomovat, že není snadné ho rozčílit.

„Říkám to, protože je to pravda,“ opáčila. „Nesouhlasíš?“

Cítila jeho pobavení. Viděl, jak se chopila otěží rozhovoru. A… kromě toho, že byl pobavený, to na něj asi i udělalo dojem. Přemýšlel o tom, že se musí naučit to, co dělá ona.

Vnitřní dveře do místnosti zavrzaly a dovnitř nahlédla Leiš. Byla to bělovlasá žena, kyprá a milá, která tvořila nezvyklý protějšek mrzutého aša’mana Kanlera, za nějž byla vdaná. Kývla na Pevaru na znamení toho, že uplynula půlhodina, a pak zavřela dveře. Kanler se údajně s tou ženou spojil a udělal z ní jakéhosi… co? Ženského strážce?

U těchto mužů bylo všechno obráceně. Pevara se domnívala, že dokáže najít smysl v tom, když jste se spojili s manželem, už jenom proto, že vás mohlo uklidňovat, když jste věděli, kde je ten druhý, ale připadalo jí nesprávné využívat pouto k takovýmto světským účelům. Byla to věc určená pro Aes Sedai a strážce, ne pro manželky a manžele.

Androl ji pozoroval a očividně se snažil přijít na to, nač myslí – přestože to byly dostatečně složité myšlenky, aby s tím měl potíže. Byl to tak zvláštní muž, tenhle Androl Genhald. Jak dokázal tak plně propojit odhodlání a ostych jako dvě vzájemně propletená vlákna? Dělal, co bylo třeba, a celou dobu se trápil tím, že by to neměl dělat právě on.

„Taky se nechápu,“ řekl.

Také byl nesnesitelný. Jak to, že tak dobře rozuměl tomu, nač ona myslí? Ona musela jeho myšlenky lovit.

„Můžeš na to pomyslet znovu?“ řekl. „Nezachytil jsem to.“

„Pitomče,“ zamumlala Pevara.

Androl se usmál a pak znovu vykoukl přes okenní římsu.

„Ještě není čas,“ řekla Pevara.

„Víš to jistě?“

„Ano,“ přikývla. „A jestli budeš pořád vykukovat, mohl bys ho odstrašit, až doopravdy přijde.“

Androl se zdráhavé znovu skrčil.

„A teď,“ řekla Pevara. „Až přijde, budeš mě muset nechat ujmout se velení.“

„Měli bychom se propojit.“

„Ne.“ Ona se mu znovu nevydá do rukou. Ne poté, co se stalo posledně. Zachvěla se a Androl se na ni podíval.

„Jsou tady velice dobré důvody,“ řekla, „proč se nepropojit. Nechci tě urazit, Androle, ale tvoje schopnosti nejsou dost velké, aby ten obchod stál za to. Bude lepší, když budeme dva. Musíš se s tím vyrovnat. Co bys měl na bojišti raději? Jednoho vojáka? Nebo dva – kde jeden je jen o něco méně schopný – které můžeš pověřit různými úkoly a povinnostmi?“

Zamyslel se nad tím a pak vzdychl. „Tak dobře. Tentokrát mluvíš rozumně.“

„Vždycky mluvím rozumně,“ řekla a vstala. „Je čas. Připrav se.“

Každý z nich se přesunul na jednu stranu dveří, které vedly do uličky. Záměrně byly pootevřené a mohutný zámek venku zůstal viset, jako by někdo zapomněl zavřít.

Tiše čekali a Pevara si začínala dělat starosti, že její úvahy byly mylné. Androl se tomu pořádně zasměje a…

Dveře se otevřely. Dovnitř strčil hlavu Dobser, nalákaný Evinovou ledabylou zmínkou, že ze zadní místnosti štípl láhev vína poté, co zjistil, že Leiš zapomněla zamknout. Podle Androla byl Dobser známý pijan a Taim ho nejednou ztloukl do bezvědomí za to, že se opil vínem.

Cítila, co Androl při pohledu na toho muže cítí. Smutek. Hluboký, zdrcující smutek. Dobser měl v očích temnotu.

Pevara rychle udeřila, spoutala Dobsera vzduchem a vrazila mezi překvapeného muže a zdroj štít. Androl zvedl obušek, ale nebylo ho třeba. Dobser vyvalil oči, když ho zvedla do vzduchu; Pevara mu spoutala ruce za zády a kriticky si ho prohlížela.

„Jsi si tím jistá?“ zeptal se Androl tiše.

„Teď už je stejně pozdě,“ odvětila Pevara a tkanivo vzduchu uvázala. „Vypadá to, že se záznamy shodují, Čím víc byl člověk oddaný Světlu předtím, než se ho zmocnili, tím oddanější bude Stínu poté, co podlehne. Takže…“

Takže tohoto muže, který byl vždy poněkud vlažný, by mělo být snazší zlomit, podplatit nebo získat než ostatní. To bylo důležité, protože Taimovi lokajové si nejspíš uvědomí, co se stalo, jakmile…

„Dobsere?“ zeptal se nějaký hlas. Dveře zastínily dvě postavy. „Máš to víno? Není nutný hlídat vpředu; ta ženská tam..

Ve dveřích stáli Welyn a další z Taimových oblíbenců, Leems.

Pevara zareagovala okamžitě a vrhla na dvojici tkanivo, zatímco vytvářela vlákno ducha. Její pokus o odštítění odrazili – bylo těžké dostat štít mezi zdroj a osobu, která drží jedinou sílu – ale její roubíky zapadly na místo a zarazily jejich křik.

Cítila, jak se kolem ní ovinul vzduch, štít, snažící se dostat mezi ni a zdroj. Zaútočila duchem a rozřízla tkaniva, když odhadla, kde by mohla být.

Leems překvapeně klopýtl dozadu, když jeho tkanivo zmizelo. Pevara se vrhla vpřed, spředla další štít a vrazila ho mezi něj a zdroj ve chvíli, kdy do něj narazila tělem a srazila ho zády na zeď. Rozptýlení pozornosti zabralo a její štít ho odřízl od jediné síly.

Po Welynovi mrštila druhý štít, ale on ji udeřil vlastními prameny vzduchu. Ty ji odmrštily přes místnost. Spředla vzduch ve chvíli, kdy s heknutím narazila do zdi. Vidění se jí rozostřilo, ale ten jediný pramen vzduchu udržela a instinktivně jím šlehla vpřed a popadla Welyna za nohu, když se pokoušel utéct z budovy.

Cítila zachvění země, jak někdo spadl. Zakopl, ne? Točila se jí hlava a nedokázala vidět jasně.

Celá rozbolavělá se posadila, ale držela proudy vzduchu, z nichž vytvořila roubíky. Když je pustí, Taimovi muži budou moct křičet. Udělají to, a ona zemře. Všichni zemřou. Nebo něco horšího.

Mrkala, aby dostala z očí slzy bolesti, a zjistila, že Androl s obuškem v ruce stojí nad oběma aša’many. Vypadalo to, že je oba omráčil, neboť nevěřil ve štíty, které nevidí. Což bylo dobře, vzhledem k tomu, že druhý štít se jí nepodařilo umístit. Zarazila ho teď.

Dobser stále visel tam, kde ho nechala, teď s vyvalenýma očima. Androl pohlédl na Pevaru. „Světlo!“ řekl. „Pevaro, to bylo neuvěřitelné. V podstatě sama jsi sejmula dva aša’many!“

Spokojeně se usmála a omámené se chopila Androlovy ruky a dovolila mu, aby jí pomohl vstát. „Jak sis myslel, že červené adžah tráví čas, Androle? Posedávají a stěžují si na muže? Cvičíme se, abychom mohly bojovat proti jiným usměrňovačům.“

Cítila jeho uznání. Androl měl napilno, vtáhl Welyna dovnitř a zavřel dveře, pak zkontroloval okna, aby se ujistil, že je nikdo neviděl. Rychle stáhl rolety a pak usměrnil a udělal světlo.

Pevara se nadechla, pak zvedla ruku a opřela se o zeď.

Androl prudce vzhlédl. „Musíme tě odvést k někomu z ostatních, aby tě vyléčil.“

„Budu v pořádku,“ řekla. „Jenom jsem se praštila do hlavy a všechno kolem mě se třese. To přejde.“

„Nech mě, ať se podívám.“ Došel k ní -jeho světlo se vznášelo vedle něj. Pevara ho chvíli nechala a on jí zkontroloval oči a osahal jí hlavu a hledal boule. Přesunul světlo blíž jejím očím. „Bolí to, když se podíváš na tohle?“

„Ano,“ přiznala a odvrátila zrak.

„Nevolnost?“

„Trochu.“

Zabručel, pak z kapsy vytáhl šátek a nalil na něj z polní lahve trochu vody. Zatvářil se soustředěně a jeho světlo zhaslo. Šátek slabě zapraskal, a když jí ho podal, byl zmrzlý. „Přidrž si ho na ráně,“ nařídil. „Řekni mi, pokud bys začala být ospalá. Kdybys usnula, mohlo by se to zhoršit.“

„Bojíš se o mě?“ zeptala se pobaveně, zatímco dělala, co řekl.

„Jenom… cos mi to předtím říkala? Hlídám si svoje investice?“

„Jistě,“ řekla a tiskla si ledovou látku na hlavu. „Takže se vyznáš i ve felěarství?“

„Kdysi jsem se v jednom městě učil u moudré ženy,“ řekl nepřítomně, když si klekal, aby padlé muže svázal. Pevara ochotně uvolnila tkaniva vzduchu, třebaže štíty držela stále zvednuté.

„Moudrá žena si vzala za učedníka muže?“

„Nejdřív ne,“ řekl Androl. „Je to… dlouhý příběh.“

„Výborně; dlouhý příběh mi zabrání usnout, než pro nás přijdou ostatní.“ Emarin s ostatními dostali pokyn vyrazit si ven a nechat se vidět, čímž jejich skupině zajistí alibi pro případ, že si Dobserova zmizení někdo všimne.

Androl znovu rozsvěcoval světlo a přitom ji pozoroval. Pak pokrčil rameny a pokračoval v práci. „Začalo to, když jsem během lovu na sledě u Mayene přišel kvůli horečce o kamaráda. Když jsem se vrátil zpátky na pevninu, začal jsem přemýšlet o tom, že kdyby někdo z nás věděl, co dělat, byl by Sayer ještě naživu. Takže jsem se vydal hledat někoho, kdo by mě mohl učit…“