Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 17 Starší, ošlehanější

„… nebylo úspěšné, Veličenstvo,“ pronikl Matovým podřimováním nějaký hlas.

Něco Mata bodalo do tváře. Nikdy nespal na tak příšerné matraci. Bude hostinského třískat tak dlouho, než mu vrátí peníze.

„Toho vraha je velice těžké sledovat,“ pokračoval ten otravný hlas. „Lidé, kolem kterých projde, si ho nepamatují. Pokud má princ krkavců informace o tom, jak se ten tvor dá vystopovat, velmi rád bych je slyšel.“

Proč hostinský pustil ty lidi do Matova pokoje? Pomalu se probíral z příjemného snu, v němž byla Tuon a žádné další starosti. Otevřel slepené oko a nad sebou spatřil zataženou oblohu. Vůbec to nebyl strop v hostinci.

Zatracenej popel, pomyslel si Mat a zaúpěl. Usnuli v zahradě. Posadil se a zjistil, že až na šátek kolem krku je úplně nahý. Jeho a Tuonino oblečení měli roztažené pod sebou. Doteď ležel obličejem v trsu nějakého plevele.

Tuon seděla vedle něj, nedbajíc skutečnosti, že je zcela nahá, a mluvila s příslušníkem Smrtonosné gardy. Musenge klečel na jednom koleni, hlavu měl skloněnou a hleděl do země. Ale stejně!

„Světlo!“ řekl Mat a natáhl se pro šaty. Tuon seděla na jeho košili, a když se ji zpod ní pokusil vytrhnout, věnovala mu mrzutý pohled.

„Ctihodný,“ oslovil smrtonoš Mata, tvář stále sklopenou k zemi. „Přeji ti dobré jitro.“

„Tuon, proč tady sedíš jen tak?“ zeptal se Mat, kterému se konečně podařilo zpod toho svůdného zadku vyprostit košili.

„Jako můj manžel,“ řekla Tuon přísně, „mne můžeš oslovovat Fortuono nebo Veličenstvo. Nerada bych tě nechala popravit dřív, než mi dáš dítě, protože tě začínám mít ráda. Pokud jde o tohoto muže, patří ke Smrtonosné gardě. Jejich úkolem je střežit mě neustále. Často je u sebe mívám, když se koupu. Je to jejich povinnost a on má odvrácenou tvář.“

Začala se oblékat, i když na jeho vkus ne dost rychle. Moc se mu nelíbila představa gardisty, který po jeho ženě hází očima. Místo, kde usnuli, bylo obklopeno malými modrými jedlemi – tady na jihu to bylo neobvyklé, snad je tu pěstovali pro jejich cizokrajnost. Přestože jehličí hnědlo, poskytovaly jistou míru soukromí. Za jedlemi rostly v kruhu další stromy – Mat měl dojem, že broskvoně, ale bez listí nebylo snadné to poznat.

Mamě slyšel, jak se za hranicemi zahrady probouzí město a ve vzduchu se vznášela slabá vůně jedlového jehličí. Bylo dost teplo, aby spánek venku nebyl nepříjemný, i když byl Mat rád, že je už zase oblečený.

Důstojník Smrtonosné gardy přistoupil právě ve chvíli, kdy se Tuon oblékla. Pod nohama mu praskalo suché jehličí a hluboce se jí poklonil. „Císařovno, možná jsme chytili dalšího vraha. Není to ten tvor ze včerejší noci, protože není zraněný, ale snažil se vplížit do paláce. Mysleli jsme, že bys ho možná chtěla vidět, než začneme s výslechem.“

„Přiveďte ho,“ řekla Tuon a uhladila si šaty. „A pošlete pro generála Karedeho.“

Důstojník odešel a cestou minul Selucii, která stála u pěšiny, vedoucí na mýtinu. Vešla dovnitř a postavila se vedle Tuon. Mat si nasadil klobouk a postavil se z druhé strany. Dolni konec ašandarei opřel do uschlé trávy.

Matoví bylo toho chudáka, kterého chytili, když se plížil do paláce, líto. Možná to byl vrah, ale mohl to být jenom žebrák nebo nějaký další pitomec, co hledá povyražení. Nebo to mohl být…

… Drak Znovuzrozený. Ano, byl to Rand, koho vedli po pěšině. Rand vypadal starší a ošlehanější, než když ho Mat naposledy viděl osobně. Samozřejmě toho chlapa v poslední době viděl v těch zatracených vizích. Ačkoli se Mat naučil na Randa nemyslet, aby se těm barvám vyhnul, pořád mu to čas od času ujelo.

Každopádně vidět Randa naživo bylo jiné. Bylo to… Světlo, jak to bylo dlouho? Naposledy jsem ho viděl na vlastní oči, když mě poslal do Salidaru za Elain. Připadalo mu to jako celá věčnost. Bylo to předtím, než přišel do Ebú Daru, předtím, než poprvé viděl gholama. Před Tylin, před Tuon.

Mat zamračeně sledoval, jak Randa s rukama spoutanýma za zády vedou k Tuon. Ta mluvila se Selucii a hýbala prsty v jejich znakové řeči. Zdálo se, že si Rand nedělá ani trochu starosti; tvář měl klidnou. Měl na sobě pěkný kabát v červené a černé barvě, bílou košili a černé kalhoty. Žádné zlato ani šperky, žádná zbraň.

„Tuon,“ začal Mat. „To je…“

Tuon se odvrátila od Selucie a spatřila Randa. „Damane!” přerušila ho Tuon. „Přiveďte moje damane\ Běž, Musicare! BĚŽ!“

Smrtonoš klopýtavě ustoupil, pak se rozběhl a křičel, ať přivedou damane a generálpraporečníka Karedeho.

Rand sledoval, jak muž běží pryč, a přestože byl svázaný, počínal si nenuceně. Vážně, pomyslel si jalově Mat, svým způsobem vypadá jako král. Rand byl samozřejmě s největší pravděpodobností šílený. To by vysvětlovalo, proč za Tuon takto nakráčel.

Buď to, nebo ji Rand prostě měl v plánu zabít. Pro muže, který dokáže usměrňovat, pouta nic neznamenala. Krev a popel, pomyslel si Mat. Jak jsem se v téhle situaci ocitl já? Dělal, co mohl, aby se Randovi vyhnul!

Rand se setkal s Tuoniným pohledem. Mat se zhluboka nadechl a pak skočil před ni. „Rande. Rande, no tak. Zachovejme klid.“

„Nazdar, Mate,“ řekl Rand vesele. Světlo, byl šílený! „Díky, žes mě kní dovedl.“

„Dovedl tě…“

„Co to má znamenat?“ dožadovala se Tuon.

Mat se prudce obrátil. „Já… Vážně, to je jenom…“

Svým pohledem by dokázala vyvrtat díry v oceli. „Udělal jsi to,“ řekla Matovi. „Přišels, nalákals mě, abych ti dala najevo přízeň, a pak jsi ho přivedl dovnitř. Je to pravda?“

„Neobviňuj ho,“ řekl Rand. „My dva jsme se museli znovu sejít. Víš, že je to pravda.“

Mat mezi ně vklopýtal a natáhl ruku ke každému z nich. „No tak! Přestaňte s tím, oba! Slyšíte!“

Něco Mata sevřelo a zvedlo ho do vzduchu. „Nech toho, Rande!“ řekl.

„To nejsem já,“ odvětil Rand a nasadil soustředěný výraz. „Vida. Mám nad sebou štít.“

Zatímco Mat visel ve vzduchu, dotkl se hrudi. Medailon. Kde má svůj medailon?

Mat upřel pohled na Tuon. Na kratičký okamžik se zatvářila zahanbeně a sáhla do kapsy šatů. Vytáhla něco stříbrného, snad s úmyslem použít medailon na ochranu proti Randovi.

Skvělý, zasténal v duchu Mat. Vzala mu ho, zatímco spal, a on si toho nevšiml. Zatraceně skvělý.

Tkanivo vzduchu ho postavilo dolů vedle Randa; Karede se vrátil se sul’dam a damane. Všichni tři měli zrudlé tváře, jako kdyby rychle běželi. Damane usměrňovala.

Tuon pohlédla k Matovi a Randovi a prudkými pohyby začala se Selucii rozmlouvat znakovou řečí.

„Vážně díky,“ zamumlal Mat k Randovi. „Jsi fakt zatraceně dobrej kamarád.“

„Taky tě rád vidím,“ odvětil Rand s náznakem úsměvu na rtech.

„A je to tady,“ povzdechl si Mat. „Zase jsi mě zatáhl do maléru. Děláš to pořád.“

„Ano?“

„Ano. V Rhuideanu a Pustině, v Tearským Kameni… v Dvouříčí. Dochází ti, že jsem se vydal na jih, místo na tvůj malý večírek s Egwain na Merriloru, abych tomu unikl?”

„Myslíš, že se ode mě můžeš držet stranou?“ zeptal se Rand s úsměvem. „Opravdu si myslíš, že by tě to nechalo?“

„Mohl jsem to zatraceně zkusit. Bez urážky, Rande, ale ty se zblázníš a tak vůbec. Říkal jsem si, že tě zbavím jednoho kamaráda, kterýho bys mohl zabít. Víš, abych ti ušetřil potíže. Mimochodem, co se ti stalo s rukou?“

„Co se ti stalo s okem?“

„Malá nehoda s vývrtkou a třinácti rozzlobenýma hostinskýma. A ruka?“

„Přišel jsem o ni, když jsem chytal jednu ze Zaprodanců.“

„Chytal?“ řekl Mat. „Měkneš.“

Rand si odfrkl. „Řekni mi, že ty sis vedl lip.“

„Zabil jsem gholamaý řekl Mat.

„Osvobodil jsem Illian od Sammaela.“

„Oženil jsem se s císařovnou Seančanu.“

„Mate,“ řekl Rand, „opravdu se pokoušíš začít soutěž v chvástání s Drakem Znovuzrozeným?“ Na okamžik se odmlčel. „A mimochodem, očistil jsem saidín. Vyhrávám.“

„Ale, to vážně nestojí za moc,“ opáčil Mat.

„Nestojí to za moc? Je to ta nejdůležitější věc, co se od Rozbití stala.“

„Pche. Ty a tvoji aša’manové jste stejně už blázni,“ prohlásil Mat, „tak co na tom záleží?“ Pohlédl vedle sebe. „Mimochodem, vypadáš dobře. V poslední době se o sebe staráš lip.“

„Takže ti na tom záleží,“ řekl Rand.

„Jasně že jo,“ zabručel Mat a pohlédl zpátky na Tuon. „Chci říct, musíš zůstat naživu, je to tak? Dát si ten svůj malý souboj s Temným a všechny nás udržet v bezpečí? Je dobrý vědět, že na to mysíš.“

„To rád slyším,“ řekl Rand s úsměvem. „Žádné vtipy o mém hezkém kabátě?“

„Cože? Vtipy? Nejsi přece ještě naštvanej, že jsem si z tebe před pár lety trochu utahoval?“

„Utahoval?“ zopakoval Rand. „Celé týdny jsi se mnou nemluvil.“

„Ale no tak,“ namítl Mat. „Nebylo to tak zlý. Dobře si na to pamatuju.“

Rand zavrtěl hlavou, jako by ho to zmátlo. Byl zatraceně nevděčný. Mat odešel pro Elain, jak ho Rand požádal, a takovýchto díků se mu za to dostalo. Jistě, potom věnoval trochu pozornosti něčemu jinému. Ale stejně to udělal, ne?

„Tak dobře,“ řekl Mat velice tiše a zatahal za pouta vzduchu, která ho držela. „Já nás z toho dostanu, Rande. Jsem s ní ženatý. Nech mě mluvit a…“

„Dcero Artuše Jestřábí křídlo,“ oslovil Rand Tuon. „Čas spěje ke konci všech věcí. Poslední bitva začala a vlákna jsou tkána. Brzy začne má poslední zkouška.“

Tuon popošla vpřed a Selucia k ní znakovou řečí vyslala několik posledních slov. „Budeš odvezen do Seančanu, Draku Znovuzrozený,“ řekla Tuon. Mluvila klidným pevným hlasem.

Mat se usmál. Světlo, to z ní ale byla dobrá císařovna. Ale stejně nebyl důvod šlohnout mi medailon, dodal v duchu. O tom si budou muset promluvit. Tedy za předpokladu, že tohle přežije. Nenechala by ho vážně popravit, že ne?

Znovu vyzkoušel neviditelná pouta, která jej svazovala.

„Skutečně?“ zeptal se Rand.

„Vydal ses mi,“ řekla Tuon. „To je znamení.“ Znělo to téměř lítostivě. „Přece sis skutečně nemyslel, že tě nechám odejít, že ne? Musím tě vsadit do želez jako vládce, který mi odporoval – jako jsem to udělala s jinými, které jsem zde našla. Zaplatíš za zapomnětlivost svých předků. Měli jste pamatovat na své přísahy.“

„Chápu,“ řekl Rand.

Tedy, pomyslel si Mat, taky se umí chovat jako král. Světlo, jakými lidmi se to Mat obklopil? Co se stalo s hezkými šenkýřkami a hýřícími vojáky?

„Něco mi pověz, císařovno,“ řekl Rand. „Co byste všichni udělali, kdybyste se vrátili k těmto břehům a zjistili, že zde stále vládnou armády Artuše Jestřábí křídlo? Co kdybychom na naše přísahy nezapomněli, co kdybychom zůstali věrní? Co pak?“

„Uvítali bychom vás jako bratry,“ odvětila Tuon.

„Opravdu?“ řekl Rand. „A ty by ses poklonila zdejšímu trůnu? Trůnu Jestřábího křídla? Kdyby jeho říše stále existovala, vládl by jí jeho dědic. Pokusila by ses je ovládnout? Nebo bys místo toho přijala jejich nadvládu?“

„To se neděje,“ řekla Tuon, ale zdálo se, že ji jeho slova zaujala.

„Ne, neděje,“ přikývl Rand.

„Podle svých argumentů se vy musíte podrobit nám.“ Usmála se.

„Já jsem takto neargumentoval,“ řekl Rand. „ale zkusme to. O co opíráš své právo na tyto země?“

„Tím, že jsem jediná právoplatná dědička Artuše Jestřábí křídlo.“

„A proč by na tom mělo záležet?“

„Toto je jeho říše. Je jediný, kdo ji sjednotil, jediný vůdce, který jí vládl slavné a velkolepé.“

„A tady se mýlíš,“ řekl Rand tišeji. „Uznáváš, že jsem Drak Znovuzrozený?“

„Musíš být,“ odpověděla Tuon pomalu, jako by se obávala pasti.

„Takže mě přijímáš jako toho, kým jsem,“ řekl Rand silným a rázným hlasem. „Já jsem Luis Therin Telamon, Drak. Já jsem ve věku pověstí vládl těmto sjednoceným zemím. Já jsem velitel všech armád Světla, Já jsem nosil Tamyrlinův prsten. Já jsem byl první mezi Služebníky, nejvyšší z Aes Sedai, a Já jsem mohl svolat Devět rodů Dominia.“

Rand popošel vpřed. „Mně bylo věrných a přísahalo všech sedmnáct generálů Jitřní brány. Fortuono Athaem Devi Paendrag, moje právo je nadřazené tvému!“

„Artuš Jestřábí křídlo…“

„Moje právo je nadřazeno i jeho! Pokud žádáš vládu jménem toho, kdo dobýval, pak se musíš sklonit před mým přednostním nárokem. Já jsem dobýval před Jestřábím křídlem, třebaže jsem k tomu nepotřeboval meč. Tady jsi na mém území, císařovno, a z mojí dobré vůle!“

V dálce zahřmělo. Mat zjistil, že se chvěje. Světlo, je to jenom Rand. Jenom Rand… nebo ne?

Tuon s vyvalenýma očima a pootevřenými ústy couvla. Ve tváři měla hrůzu, jako by právě sledovala popravu vlastních rodičů.

Kolem Randových nohou se zazelenala tráva. Když se od Randa začal šířit pás života, Smrtonoši, stojící poblíž, uskočili a popadli meče. Hnědá a žlutá stébla zezelenala, jako by je někdo polil barvou, a pak si napřímila – jako by se protahovala po dlouhém spánku.

Zelená zalila celou zahradní mýtinu. „Je pořád zaštítěný!“ vykřikla sul’dam. „Ctihodná, je pořád zaštítěný’.“

Mat se zachvěl, a pak si něčeho všiml. Něčeho velice tichého, snadno přeslechnutelného.

„Ty zpíváš?“ zašeptal Randovi.

Ano… nebylo pochyb. Rand zpíval, jen pro sebe, velice tiše. Mat poklepal nohou. „Přísahám, že už jsem tu melodii kdysi někde slyšel… Jsou to ‚Dvě děvčata u vody‘?“

„Nepomáháš,“ zašeptal Rand. „Zmlkni.“

Rand zpíval dál. Zelená se rozšířila ke stromům a jedle narovnaly větve. Z dalších stromů začalo pučet listí – skutečně to byly broskvoně – které rostlo obrovskou rychlostí, jak do stromů proudil život.

Smrtonoši se rozhlíželi, otáčeli se a snažili se dávat pozor na všechny stromy najednou. Selucia se krčila. Tuon stále stála vzpřímeně a nespouštěla z Randa oči. Vyděšená sul’dam a damane poblíž se musely přestat soustředit, protože Matova pouta zmizela.

„Popíráš mé právo?“ zeptal se důrazně Rand. „Popíráš, že můj nárok na tuto zemi předchází ten tvůj o tisíce let?“

„Já…“ Tuon se zhluboka nadechla a upřela na Randa vzdorovitý pohled. „Tys tuto zemi rozbil, opustil ji. Můžu tvé právo popřít.“

Za ní na stromech vybuchly květy jako ohňostroje, bílé a tmavě růžové. Obklopily je pučící barvy. Prudce rostoucí okvětní plátky se ve spršce trhaly ze stromů a zachycené větrem kroužily po mýtině.

„Dovolil jsem ti žít,“ řekl Rand Tuon, „ačkoli jsem tě mohl v jediném okamžiku zničit. To proto, že život těch pod vaší vládou se zlepšil, ačkoli nejste bez viny za to, jak s některými zacházíte. Tvá vládaje křehká jako papír. Držíte tuto zemi jen silou oceli a damane, ale vaše rodná země je v plamenech.

Nepřišel jsem sem, abych tě zničil. Přišel jsem ti nabídnout mír, císařovno. Přišel jsem bez vojska, přišel jsem nenásilně. Přišel jsem, protože věřím, že mě potřebuješ, stejně jako potřebuji já tebe.“ Rand udělal krok vpřed a k Matovu překvapení poklekl najedno koleno, sklonil hlavu a natáhl ruku. „Podávám ti ruku jako spojenec. Poslední bitva začala. Přidej se ke mně a bojuj.“

Mýtina se utišila. Vítr přestal vát, hřmění utichlo. Květy broskvoní se snášely na nyní zelenou trávu. Rand zůstával klečet s nataženou rukou. Tuon na ni zírala, jako by to byla zmije.

Mat rychle vykročil. „Hezký trik,“ utrousil neslyšně k Randovi. „Moc hezký trik.“ Přistoupil k Tuon, vzal ji za ramena a otočil. Opodál stojící Selucia vypadala ohromeně. Karede na tom nebyl o mnoho lépe. Od těch se pomoc čekat nedala.

„No tak, podívej,“ řekl jí Mat tiše. „Je to dobrej chlap. Občas má trochu drsný hrany, ale jeho slovu můžeš věřit. Pokud ti nabízí dohodu, tak ji splní.“

„To byla velice působivá ukázka,“ zašeptala Tuon. Lehce se chvěla. „Co je zač?“

„Ať shořím, jestli to vím,“ řekl Mat. „Poslouchej, Tuon. Já jsem s Randem vyrůstal. Ručím ti za něj.“

„V tom muži je temnota, Matrime. Viděla jsem ji, když jsme se naposledy setkali.“

„Podívej se na mě, Tuon. Podívej se na mě.“

Vzhlédla a setkala se s jeho pohledem.

„Randovi al’Thorovi můžeš svěřit celý svět,“ řekl Mat. „A jestli nedokážeš věřit jemu, věř mně. On je naše jediná možnost. Nemáme čas vzít ho zpátky do Seančanu.

Jsem ve městě dost dlouho, abych si trochu prohlídl tvoje vojsko. Pokud hodláš bojovat v Poslední bitvě a znovu získat svoji rodnou zem, budeš tady v Altaře potřebovat stabilní základnu. Přijmi jeho nabídku. Právě na tuhle zemi vznesl nárok. No, přinuť ho, ať ti zajistí hranice tak, jak jsou, a oznámí to ostatním. Možná ho poslechnou. Zmenší to tlak, který na tebe vyvíjejí. Ledaže teda chceš bojovat najednou s trolloky, místními státy a vzbouřenci v Seančanu najednou.“

Zamrkala. „Naše vojsko.“

„Cože?“

„Nazval jsi ho mým vojskem,“ řekla. „Je to naše vojsko. Teď jsi jeden z nás, Matrime.“

„No, asi ano. Poslouchej, Tuon. Musíš to udělat. Prosím.“

Obrátila se a pohlédla na Randa, který klečel uprostřed vzoru květů broskvoní, které jako by se od něj šířily v kruzích. Ani jeden nespadl na něj.

„Jak zní tvá nabídka?“ zeptala se Tuon.

„Mír,“ řekl Rand a se stále nataženou rukou vstal. „Mír na stovku let. Déle, pokud se mi to podaří zařídit. Přesvědčil jsem ostatní vládce, aby podepsali smlouvu a společně bojovali s armádami Stínu.“

„Chci mít zajištěné hranice,“ řekla Tuon.

„Altara a Amadicie budou tvoje.“

„Také Tarabon a Almothská pláň,“ dodala Tuon. „Teď je držím. Nenechám se z nich tvojí smlouvou vytlačit. Chceš mír? Tohle mi dáš.“

„Tarabon a polovina Almothské pláně,“ řekl Rand. „Ta polovina, kterou už ovládáš.“

„Všechny ženy na této straně Arythského oceánu, které dokáží usměrňovat, budou moje damane,” pokračovala Tuon.

„Nepokoušej štěstí, císařovno,“ řekl Rand suše. „Já… v Seančanu ti dovolím jednat, jak si přeješ, ale budu žádat, abys propustila všechny damane, které jsi získala v těchto zemích.“

„V tom případě žádná dohoda nebude,“ prohlásila Tuon.

Mat zatajil dech.

Rand zaváhal a spustil ruku. „Mohl by na tom záviset osud samotného světa, Fortuono. Prosím.“

„Pokud je to tak důležité,“ řekla pevně, „můžeš souhlasit s mým požadavkem. Náš majetek je náš. Chceš smlouvu? Tak ji dostaneš s touto podmínkou: Ponecháme si damane, které už máme. Na oplátku ti dovolím svobodně odejít.“

Rand se ušklíbl. „Jsi stejně hrozná jako někdo z Mořského národa.“

„Doufám, že jsem horší,“ opáčila Tuon hlasem prostým jakéhokoli citu. „Svět je tvoje břímě, Draku, ne moje. Já se starám o svou říši. Ty damane budu velmi potřebovat. Rozhodni se hned. Myslím, že jsi říkal, že není čas.“

Rand se zachmuřil; pak napřáhl ruku. „Platí. Světlo mi buď milostivo, platí. Ponesu i tuto tíhu. Můžete si nechat damane, které už máte, ale během Poslední bitvy nebudete brát mezi mými spojenci žádné další. Jestliže poté nějaké vezmete v zemích, které nejsou vaše, bude to považováno za porušení smlouvy a útok na ostatni státy.“

Tuon udělala krok vpřed a stiskla Randovu ruku ve své. Mat vydechl.

„Mám tady dokumenty, které si musíš projít a podepsat,“ řekl Rand.

„Selucia si je vezme,“ řekla Tuon. „Matrime, pojď se mnou. Musíme říši připravit na válku.“ Tuon jistým krokem vyrazila po pěšině, ačkoli Mat měl podezření, že chce být od Randa pryč tak rychle, jak to jen půjde. Chápal to.

Vydal se za ní, ale vedle Randa se zastavil. „Zdá se, že i ty máš trochu Temnýho štěstí,“ zamumlal k němu. „Nemůžu uvěřit, že to prošlo.“

„Po pravdě?“ odpověděl Rand tiše. „Ani já ne. Díky, že ses přimluvil.“

Jasně,“ přikývl Mat. „Mimochodem, to já jsem zachránil Moirain. Přeber si to, zatímco se budeš snažit rozhodnout, kdo z nás dvou vyhrává.“

Mat zamířil za Tuon a za ním se rozezněl smích Draka Znovuzrozeného.