Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 42 Nemožnosti

Aviendha měla pocit, jako by samotný svět praskal, rozpadal se, byl pohlcován.

Blesky, dopadající do údolí Šajol Ghúlu, už nikdo neovládal. Ani hledačky větru, ani nikdo jiný. Zabíjely zplozence Stínu i obránce. Nepředvídatelné. Vzduch byl cítit ohněm, spáleným masem a ještě něčím jiným – výraznou, čistou vůní, v níž začala poznávat vůni úderu blesku.

Aviendha se pohybovala jako sám točící se vítr a pokoušela se udržet náskok před Graendal, která po ní metala jeden prut doběla rozžhaveného odřivousu za druhým. S každou ránou se země otřásla. Po kamenech se na všechny strany táhly černé čáry.

Obránci údolí byli už téměř poraženi. Ti lidé, kteří neustoupili až úplně dozadu ke stezce vzhůru na horu, byli masakrováni temnými psy. Země se zachvěla a Aviendha klopýtla. Nedaleko ní se z rozbouřeného stínu oddělila skupina vrčících trolloků. Netvoři si jí nevšimli, ale obrátili se a zaútočili na něco jiného… Na jiné trolloky? Bojovali mezi sebou.

Nepřekvapilo ji to. Nebylo neobvyklé, že se trolloci, které bezocí neměli pevně v rukou, obrátili proti sobě. Ale co to bylo za podivnou mlhu?

Aviendha se zvedla na nohy a rozběhla se pryč od trolloků. Vzhůru do nedalekého svahu. Možná by z tohoto výhodnějšího postavení mohla určit Graendalinu polohu. Nahoře zjistila, že stojí na něčem nemožném: obrovském kusu skály, který se nejistě vznášel v podstatě na ničem. Vyrval se zde ze země a vztyčil.

Po celém údolí byly podobné nemožnosti. Skupina prchajících domanských jezdců se tryskem přehnala přes kus skály, který se vlnil jako voda, a všichni čtyři muži i koně se do ní ponořili a zmizeli. Ta hluboká mlha se na jedné straně začala vlévat do údolí. Lidé i trolloci před ní s vřískotem prchali.

Vznášejícím se kusem skály prorazil tekutý proud odřivousu a prolétl jí jen pár coulů od hlavy. Aviendha se prudce nadechla, vrhla se dolů a přitiskla se k zemi. Nedaleko zaslechla škrábání, takže se otočila a připravila si tkanivo.

Amys – oblečení moudré černé a spálené, tvář ze strany zarudlou – přispěchala k Aviendze a schoulila se vedle ní. „Vidělas Kadsuane nebo ostatní?“

„Ne.“

Amys tiše zaklela. „Musíme na Duši Stínu zaútočit najednou. Ty běž kolem zprava; já půjdu doleva. Až ucítíš, jak spřádám, připoj se. Možná, že společně se nám ji podaří dostat.“

Aviendha přikývla. Vstaly a rozdělily se. Někde tady bojovala skupina, kterou si Kadsuane pečlivě vybrala. Talaan, hledačka větru, která se nějak dostala k Dračím spřísahancům. Alivia, bývalá damane. Ty, společně s Amys a Aviendhou, patřily k nejmocnějším usměrňovačkám na straně Světla.

Místo, z něhož odřivous přilétl, alespoň do určité míry naznačovalo, kde se Graendal nachází. Aviendha obešla vznášející se kámen – odřivous ho probodl, místo aby jej zcela zničil – a byla čím dál neklidnější, když viděla, jak se po celém údolí náhodně zvedají další kusy kamene. Byla to bublina zla, ale v mnohem větším měřítku. Jak se Aviendha kradla vpřed, zaslechla z hory hluboký hukot. Země se začala otřásat a všude poskakovaly kamenné úlomky. Aviendha, která se držela při zemi, spatřila, jak v údolí – bylo to neuvěřitelné – začaly rašit nové rostliny. Kdysi jalová půda porostla sytou zelení a kroutící se rostliny se zvedaly do výšky.

Po celém údolí vyrůstaly trsy těchto rostlin, jako divoké výbuchy zeleně. Nad nimi společně vířily bílé a černé mraky, bílá na černé, černá na bílé. Udeřil blesk a pakpřimrzl k zemi. Bylo to nemožné – jako by se změnil na tyčící se rozeklaný skleněný sloup ve tvaru udeřivšího blesku, přestože už nežhnul.

Mračna nad nimi vytvořila vzor, který jí připadal povědomý. Černá na bílé, bílá na černé…

Je to ten symbol, uvědomila si a trhla sebou. Prastarý symbol Aes Sedai.

S tímto znamením… zvítězí.

Aviendha pevně držela jedinou sílu. To hučení byl on, nějak to byl on. Rašící život byl on. Zatímco Temný trhal zemi na kusy, Rand ji sešíval dohromady.

Musela být neustále v pohybu. V běhu se krčila a kryla se za čerstvě vyrostlými rostlinami. Vyrašily přesně na tom místě, kde potřebovala, aby kryly její příchod. Náhoda? Rozhodla se věřit, že tomu tak není. Cítila jej vzadu v mysli. Bojoval, jako skutečný válečník. Jeho bitva jí dodala sílu a ona se pokoušela mu oplatit stejným.

Odhodlání. Čest. Sláva. Bojuj, stíne mého srdce. Bojuj.

Narazila na Graendal – stále obklopenou nohsledy pod nátlakem – která si vyměňovala smrtící tkaniva jediné síly s Kadsuane a Alivií. Aviendha zpomalila a sledovala, jak po sobě ty tři vrhají salvy ohně, duchem si vzájemně přesekávají tkaniva, horkem ohýbají vzduch a vrhají tkaniva tak rychle, že bylo těžké rozeznat, co se děje.

Toužila jim pomoci, ale Amys měla pravdu. Když ona a Aviendha zaútočí společně, zvlášť když je Graendal zaujatá bojem, budou mít větší šanci, že Zaprodankyni zabijí. Za předpokladu, že Kadsuane a Alivia vydrží, bylo lepší čekat.

Ale dokáží vydržet? Kadsuane byla mocná, mocnější, než Aviendha předpokládala. Mezi těmi ozdobami ve vlasech nepochybně měla angrialy a ter’angrialy, přestože si je Aviendha nemohla osahat a pomocí svého nadání to určit s jistotou.

Graendaliny zajatkyně ležely na zemi a očividně umdlévaly. Dvě se zhroutily; Sarene klesla na kolena a prázdnýma očima zírala před sebe.

Zdálo se, že se Kadsuane a Alivia nestarají o to, jestli zasáhnou zajatce. To bylo správné rozhodnutí. Přesto, mohla by Aviendha nějak…

Vysoké křoví vedle ní se pohnulo.

Aviendha se bez přemýšlení otočila a spředla oheň. Útočníka s černým závojem spálila jen okamžik předtím, než by ji jeho oštěp bodl do krku. Svým útokem muži vypálila v hrudi díru velkou jako pěst, on klopýtl, svalil se dopředu a jeho zbraň jí sklouzla po rameni.

Do bitky se zapojila další usměrňovačka a zběsile sesílala tkaniva. Amys dorazila. Graendal se naštěstí soustředila na ni, místo aby zaútočila na Aviendžinu pozici, kterou jí právě odhalila.

To bylo dobře, protože Aviendha zírala na muže, kterého právě zabila, muže, kterého Graendal pomocí nátlaku přinutila konat její rozkazy. Muže, který se Aviendze zdál povědomý.

Vyděšená a roztřesená natáhla ruku a odtáhla mu závoj.

Byl to Rhuark.

„Odcházím,“ prohlásil Mišrail zamračeně s pohledem upřeným na záda útočícího šarského jezdectva. Stáli na západní straně Výšin, daleko od levého křídla šarské armády. „Nikdo nám neřekl, že budeme bojovat se zatracenejma hrdinama rohu.“

„Tohle je Poslední bitva, dítě.“ Alviarin zněla uštěpačně. V poslední době si zvykla oslovovat je všechny „dítě“. Mišrail by ji nejraději uškrtil. Proč jí M’Hael dovolil spojit se s Nensenem? Proč by jim měla velet ženská!

Stáli v malém hloučku – Alviarin, Mišrail, Nensen, Kaš, Rianna, Donalo a Ajako – která byla obrácena současně s Donalem. Mišrail toho o boji na bitevním poli moc nevěděl; když chtěl někoho zabít, rád si počkal, až se ten člověk ocitne na nějakém temném místě, kde je nikdo nevidí. V téhle bitvě na otevřeném prostranství a všem tom zmatku se cítil, jako by se mu do zad zarývala špička nože.

„Támhle,“ řekla Alviarin Nensenovi a ukázala k záblesku světla, když průchody na bojišti zazněly další výbuchy těch draků. „Myslím, že to přišlo ze středu náhorní plošiny. Udělejte průchod a běžte tam.“

„Nikdy se nám..začal Mišrail.

„Běžte!“ poručila Alviarin, tvář zrudlou vzteky.

Nensen se prodral dopředu a udělal, co rozkázala. Rád poslouchal rozkazy a ještě raději měl pocit, že někdo velí.

Možná ji budu muset zabít, pomyslel si Mišrail. A Nensena taky. Dokonce i když neměl moc zkušeností z bitev, viděl, že to nebude snadný boj. Návrat Seančanů, Demandredův pád a trolloci, řádící bez jakéhokoli vedení… Ano, Stín měl stále početní převahu, ale zdaleka nešlo o tak jednostranný boj, jak by se mu líbilo. Jedno z prvních pravidel, které se v životě naučil, bylo nikdy nebojovat, když vaše šance na prohru byly vyrovnané.

Jejich šestice se nahrnula do průchodu a vyšla uprostřed plošiny. Ze země, spálené draky a usměrňovači, stoupal dým a mísil se s podivnou mlhou, která se zvedla; nebylo snadné říci, co se kde děje. Díry v zemi, rozstřílené draky. Mrtvoly… tedy, kusy mrtvol… poházené kolem. Neobvyklý pach ve vzduchu. Už bylo po východu slunce, ale mraky stěží pronikala i trocha světla.

Shora přicházel křik, vydávaný těmi podivnými létajícími tvory, které si přivedli Seančané. Mišrail se zachvěl. Světlo. Bylo to jako stát v domě bez střechy a vědět, že nepřítel nad vámi rozmístil lučištníky. Jednoho z tvorů sestřelil tkanivem ohně a uspokojilo ho, jak se jeho křídla zmuchlala a bestie se otočila a v kotrmelcích řítila k zemi.

Takové útoky jej ale odhalovaly. Opravdu bude muset ostatní hrůzopány zabít a pak utéct. On měl být na vítězné straně!

„Do práce,“ řekla Alviarin. „Udělejte, co jsem řekla. Jsou tady muži, kteří otvírají průchody, jimiž ta zařízení střílí, takže budeme muset zjistit, kde se průchod nacházel a Donalo bude muset přečíst pozůstatky.“

Muži vyrazili, zkoumali půdu a snažili se najít místo, kde se otevřel průchod. Nepříjemně blízko nich bojovali další lidé – Šařané a muži s praporem s vlkem. Kdyby se vrátili sem…

Donalo se zařadil vedle Mišraila a oba rychle prohledávali okolí a svírali přitom sílu. Donalo byl Tairen s hranatou tváří a prošedivělou bradkou, zastřiženou do špičky.

„Když Demandred padl,“ zašeptal Donalo, „došlo mi, že to byla celou dobu past. Podfoukli nás.“

Mišrail přikývl. Možná by z Donala mohl být spojenec. Mohli by utéct společně. Pak bude muset Donala samozřejmě zabít. Mišrail si nepřál mít žádné svědky, kteří by Velikému pánovi mohli ohlásit, co udělal.

Donalovi se stejně nedalo věřit. Ten chlap se k nim stejně připojil jen kvůli tomu vnucenému triku s myrddraaly. Když mohl člověk tak rychle změnit stranu, co mu zabrání to zopakovat? Kromě toho se Mišrailovi nelíbil ten… pocit, co měl, když se díval na Donala nebo ostatní, kteří byli obráceni. Bylo to, jako by se hluboko v jejich nitru ukrývalo něco nepřirozeného, co hledí na svět a hledá kořist.

„Musíme se odtud dostat,“ zašeptal Mišrail. „Teď tady bojovat je pitomý…“ Zmlkl, protože narazili na někoho, kdo se pohyboval kouřem.

Vysoký muž s rudozlatými vlasy. Povědomý muž se spoustou šrámů, a spáleným zčernalým oblečením. Mišrail na něj zůstal civět, zatímco Donalo zaklel, když je Drak Znovuzrozený uviděl, trhl sebou a pak začal prchat zpátky přes Výšiny. Než Mišraila napadlo, že by měl zaútočit, al’Thor si už otevřel průchod a unikl jím.

Země divoce zaduněla a její části se rozlomily a kus východního svahu se s rachotem zřítil dolů na trolloky. Toto místo bylo stále víc nestabilní. Další důvod zmizet.

„To byl zatracený Drak Znovuzrozený!“ řekl Donalo. „Alviarin! Na bojišti je zatracený Drak Znovuzrozený}“

„Co to je za nesmysl?“ zeptala se Alviarin, která k nim přišla společně s ostatními.

„Byl tady Rand al’Thor,“ řekl stále ohromený Mišrail. „Krev a zatracenej popel, Donalo. Měls pravdu! Jenom tak mohl Demandred padnout.“

„Pořád tvrdil, že Drak je někde na tomhle bojišti,“ poznamenal Kaš.

Donalo popošel vpřed a naklonil hlavu, jako by zkoumal něco ve vzduchu. „Viděl jsem, kde přesně udělal průchod, aby utekl. Bylo to přímo tady. Přímo tady… Ano! Cítím ozvuky. Vím, kam šel.“

„Porazil Demandreda,“ řekla Alviarin a pochybovačně si založila ruce. „Můžeme doufat, že nad ním vyhrajeme?“

„Vypadal vyčerpaně,“ řekl Mišrail. „Víc než vyčerpaně. Když nás uviděl, zpanikařil. Myslím, že jestli bojoval s Demandredem, stálo ho to hodně sil.“

Alviarin si pozorně prohlížela místo ve vzduchu, kde předtím al’Thor zmizel. Mišrail v podstatě viděl, nač myslí. Kdyby zabili Draka Znovuzrozeného, M’Hael by nemusel zůstat jediným hrůzopánem, pozvednutým mezi Vyvolené. Tomu, kdo al’Thora dostane, bude Veliký pán vděčný. Velmi vděčný.

„Mám to!“ vykřikl Donalo a otevřel průchod.

„K boji s ním potřebuju kruh,“ řekla Alviarin. Pak zaváhala. „Ale použiju jenom Riannu a Nensena. Nechci riskovat, že když budeme všichni ve stejném kruhu, budeme příliš nepružní.“

Mišrail si odfrkl, sebral sílu a proskočil otvorem. To, co doopravdy měla na mysli, bylo, že nechce, aby kruh vedl některý z mužů a mohl ji tak připravit o možnost al’Thora zabít. Nu, Mišrail se o to postará.

Z bojiště vyšel na mýtinu, kterou nepoznával. Stromy nevypadaly tak silně zasažené dotykem Velikého pána jako jinde. Proč? Ale nad hlavou mu hřměla stejná temná obloha a vládla zde taková tma, že musel vytvořit kouli světla, aby vůbec něco viděl.

Al’Thor seděl na pařezu nedaleko od něj. Zvedl hlavu, uviděl Mišraila, vykřikl a začal se drát pryč. Mišrail spředl ohnivou kouli, která se vymrštila do vzduchu a vyrazila za ním, ale al’Thorovi seji podařilo vlastním tkanivem srazit.

Ha! Je slabý! pomyslel si Mišrail a vrhl se vpřed. Ostatní jej průchodem následovali, ženy propojené s Nensenem, který se za Alviarin táhl jako štěně. Donalo prošel poslední a volal na ně, ať na něj počkají.

Vzápětí se zastavili.

Mišraila to zasáhlo jako proud ledové vody – jako když vběhne do vodopádu. Jediná síla zmizela. Opustila ho, prostě jen tak.

V panice klopýtl a snažil se pochopit, co se to stalo. Odštítili ho! Ne. Žádný štít necítil. Cítil… nic.

Okolní stromy se pohnuly a ze stínů vystoupily nějaké postavy. Pomalu se pohybující tvorové se svěšeným obočím a silnými prsty. Vypadali prastaře jako samotné stromy, měli vrásčitou kůži a bílé vlasy.

Byl v državě.

Mišrail se pokusil utéct, ale sevřely jej silné paže. Jeho i ostatní obklopili ogierští starší. Před nimi se v lese vynořil al’Thor – ale nebyl to on. Už ne. Byla to lest. Androl měl na sobě tvář Draka Znovuzrozeného.

Ostatní vřískali a bušili do ogierů pěstmi, ale Mišrail padl na kolena a zahleděl se do prázdnoty, kde bývala jediná síla.

Pevara došla k Androlovi, zatímco ogierové, ti, kteří byli příliš staří, než aby se zapojili do bitvy, sevřeli hrůzopány silnýma rukama a odvlekli je hlouběji do Državy Šolún. Lindsar, nejstarší z nich, opírající se o hůl velikosti mužského stehna, přistoupila k Androlovi.

„O zajatce se postaráme, mistře Androle,“ řekla Lindsar.

„Poprava?“ zeptala se Pevara.

„U nejstarších stromů, ne!“ Ogierka vypadala dotčeně. „Ne na tomto místě, ne, tady žádné zabíjení. Zadržíme je a nenecháme utéct.“

„Jsou to velmi nebezpeční lidé, dobrá ogierko,“ řekl Androl. „Nepodceňujte jejich prohnanost.“

Ogierka se zasmála a belhavě se vydala ke stále překrásným stromům v državě. „Lidé se domnívají, že protože jsme klidní, neumíme být sami prohnaní,“ řekla. „Jen ať zjistí, jak mazaná může mysl být, když prožila staletí. Nedělej si starosti, mistře Androle. Budeme obezřetní. Těm ubohým duším prospěje žít v míru državy. Možná že pár desítek let klidu změní jejich náhled na svět.“

Zmizela mezi stromy.

Androl pohlédl na Pevaru a cítil, jak jejich poutem pulzuje její uspokojení, přestože se tvářila klidně. „Dobrá práce,“ řekl. „Byl to skvělý plán.“

Spokojeně přikývla a společně z državy odešli skrz neviditelnou překážku zpátky k jediné síle. Přestože byl Androl tak unavený, že stěží dokázal myslet, nečinilo mu potíže uchopit saidín. Popadl ho jako hladovějící člověk kus chleba, přestože byl bez něj pouze pár minut.

Téměř litoval toho, co Donalovi a ostatním provedl. Dobře si tady odpočiň, kamaráde, pomyslel si, když se ohlížel přes rameno. Možná jednoho dne najdeme způsob, jak tě vysvobodit z vězení, do kterého zavřeli tvoji mysl.

„Takže?“ zeptal se Jonneth, který k nim přiběhl.

„Hotovo,“ řekl Androl.

Pevara přikývla a společně vyšli z lesa a s před nimi se objevila Mora a ruiny vně državy. Zastavila se, když před sebou spatřili okolí ruin, kde uprchlíci z Caemlynu shromažďovali zraněné a zbraně.

Nyní bylo plné trolloků.

Vraždících.

Aviendha si klekla vedle Rhuarkova těla.

Mrtvý. Zabila Rhuarka.

To už nebyl on, řekla si. Graendal ho zabila. Její tkanivo ho stejně tak dobře mohlo spálit. Tohle je jenom skořápka.

Byla to jen…

Byla to jen…

Byla to jen…

Sílu, Aviendho. Naplnilo ji Randovo odhodlání, zářící z pouta vzadu v její mysli. Zvedla hlavu a cítila, jak ji opouští únava a mizí vše, co odvádí její pozornost.

Graendal bojovala s Amys, Talaan, Alivií a Kadsuane – a vyhrávala. Tkaniva létala sem a tam a osvětlovala prašný vzduch, ale ta od Kadsuane a ostatních byla stále méně sytá. Byla spíš obranná. Zatímco Aviendha přihlížela, kolem Amys se snesla bouře blesků a srazila ji na zem. Vedle Graendal se Sašalle Anderly zatřásla a pak se zhroutila na bok; záře jediné síly už ji neobklopovala. Graendal ji vyčerpala, když natáhla příliš velké množství síly.

Aviendha vstala. Graendal byla mocná a prohnaná. Byla výjimečně dobrá v tom, jak přesekávat tkaniva ve vzduchu ve chvíli, kdy je její protivnice teprve vytvářely.

Aviendha upažila a spředla oheň, vzduch a ducha. V ruce se jí objevil zářivý planoucí oštěp světla. Připravila si dalších pět tkaniv ducha a pak se vyřítila vpřed.

Její kroky doprovázelo hučení třesoucí se země. Z oblohy se snesl křišťálově jasný blesk a pak ztuhl na místě. Lidé i netvoři vyli, když temní psi dorazili k posledním řadám lidí, bránících stezku vzhůru k Randovi.

Graendal uviděla Aviendhu a začala spřádat odřivous. Aviendha proudem ducha srazila tkanivo ze vzduchu. Graendal zaklela a začala znovu. Aviendha udeřila a tkanivo přesekla.

Kadsuane a Talaan seslaly ohnivé střely. Jeden z aielských otroků se vrhl před Graendal a zemřel s dlouhým výkřikem, když ho obklopily plameny.

Aviendha běžela rychle, v ruce svírala světelný oštěp a rozmazaná země se jí míhala pod nohama. Vzpomněla si na svůj první závod, jednu ze zkoušek, aby se mohla připojit k Děvám. Toho dne cítila v zádech vítr, který ji popoháněl.

Tentokrát žádný vítr necítila. Místo toho slyšela křik válečníků. Bojující Aielové jako by ji poháněli vpřed. Samotný zvuk ji nesl ke Graendal.

Zaprodankyně vytvořila tkanivo rychleji, než ho Aviendha stačila zastavit, mocné tkanivo země namířené Aviendze pod nohy.

Takže skočila.

Země vybuchla a kameny vylétly vzhůru, zatímco ji výbuch odmrštil vpřed do vzduchu. Kameny jí do krve odřely nohy a zanechávaly za sebou ve vzduchu kolem ní krvavou stopu. Výbuch jí rozerval chodidla, polámal kosti, spálil maso.

V rozvlněné sukni roztrhané na cáry oběma rukama sevřela v bouři kamení oštěp z ohně a světla. Graendal na ni pohlédla s vytřeštěnýma očima a pootevřela rty. Chystala se cestovat pomocí pravé síly. Aviendha to věděla. Zatím se tomu žena vyhýbala jen proto, že tento způsob cestování nejspíš vyžadoval, aby se svých společníků dotýkala, chtěla-li je vzít s sebou, a ona zde nemínila žádné nechat.

Aviendha v tom kratičkém okamžiku, kdy se vznášela ve vzduchu, pohlédla Duši Stínu do očí a spatřila v nich nefalšovaný děs.

Vzduch se začal ohýbat.

Aviendžin oštěp se hrotem zabořil Graendal do boku.

Vzápětí obě zmizely.