Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 5 Žádat laskavost

Rand al’Thor se probudil a zhluboka nadechl. Vyklouzl z přikrývek ve svém stanu, nechal v nich dřímat Aviendhu a oblékl se. Ve vzduchu se vznášela vlhkost.

Bezděky mu to připomnělo rána v mládí, kdy vstával před rozbřeskem, aby podojil krávu, kterou bylo třeba dojit dvakrát denně. Se zavřenýma očima vzpomínal na zvuky, které působil Tam, který už byl vzhůru a přitesával ve stodole nové kůly do plotů. Vzpomínal na mrazivý vzduch, na to, jak si dupnutím nazouval boty a umýval si obličej vlažnou vodou, která se ohřívala u kamen.

Každé ráno mohl sedlák otevřít dveře a podívat se ven na svět, který byl stále nový. Křehká námraza. První váhavý zpěv ptáků. Sluneční světlo, vynořující se na obzoru, jako když si svět ráno zívne.

Rand přistoupil ke vchodu do stanu, roztáhl chlopně a kývl na Kateřin, malou zlatovlasou Děvu, která držela stráž. Vyhlédl ven na svět, který měl do nového pěkně daleko. Tento svět byl starý a unavený jako podomní obchodník, který došel pěšky až k Páteři světa a zpátky. Merrilorské pole bylo hustě poseté stany a z ohnišť stoupaly ke stále temné obloze sloupce dýmu.

Všude kolem měli lidé napilno. Vojáci mazali zbroj. Kováři brousili hroty oštěpů. Ženy připravovaly peří na opeření šípů. Z jídelních vozů se podávala snídaně mužům, kteří se měli vyspat lépe, než se vyspali. Všichni věděli, že toto jsou poslední chvíle předtím, než vypukne bouře.

Rand zavřel oči. Cítil ji, samotnou zemi, jako slabé strážcovské pouto. Pod nohama se mu v hlíně vrtali červi. Kořínky trávy se dál rozrůstaly, jakkoli pomalu, a hledaly výživu. Holé stromy nebyly mrtvé, neboť jimi prosakovala voda. Dřímaly. Na nedalekém stromě sedělo hejno salašníků. Nevítali přichod jitra zpěvem. Choulili se k sobě, jako by hledali teplo.

Země stále žila. Žila jako člověk, který se konečky prstů drží okraje útesu.

Rand otevřel oči. „Už se moji úředníci vrátili z Tearu?“

„Ano, Rande al’Thore,“ odpověděla Katerin.

„Pošlete zprávu ostatním vládcům,“ řekl Rand. „Setkám se s nimi za hodinu uprostřed pole, kam jsem přikázal nestavět žádné stany.“

Katerin se vydala předat jeho rozkaz a nechala na stráži tři Děvy stojící nedaleko. Rand pustil stanové chlopně, ty se před ním zavřely a on se otočil a nadskočil, když spatřil, že ve stanu stojí Aviendha nahá jako toho dne, kdy se narodila.

„Je hodně těžké se k tobě nepozorovaně připlížit, Rande al’Thore,“ oznámila s úsměvem. „Pouto ti poskytuje příliš velkou výhodu. Musím se pohybovat velice pomalu, jako ještěrka o půlnoci, aby se tvoje vědomí toho, kde jsem, neměnilo příliš rychle.“

„Světlo, Aviendho! Proč se ke mně vůbec potřebuješ plížit?“

„Proto,“ řekla, vrhla se vpřed, popadla ho za hlavu a s tělem přitisknutým k jeho jej políbila.

Uvolnil se a její polibek dlouze opětoval. „Nepřekvapuje mě,“ zamumlal kolem jejích rtů, „že když se teď nemusím bát, že mi něco umrzne, zatímco to dělám, je to mnohem větší zábava.“

Aviendha se odtáhla. „O té události bys neměl mluvit, Rande al’Thore.“

„Ale…“

„Svoje toh jsem splatila a teď jsem Elainina první sestra. Nepřipomínej mi hanbu, která je zapomenuta.“

Hanbu? Proč by se za to styděla, když právě teď… Zavrtěl hlavou. Slyšel, jak země dýchá, cítil brouka na listu půl ligy daleko, ale Aielům někdy nerozuměl. Nebo možná ženám.

V tomto případě nejspíš obojímu.

Aviendha se váhavě zastavila vedle sudu s vodou ve stanu. „Asi nebudeme mít čas na koupel.“

„Takže teď se ráda koupeš?“

„Přijala jsem to jako součást života,“ řekla. „Pokud mám žít v mokřinách, pak si osvojím pár mokřiňanských zvyků. Ty co nejsou hloupé.“ Její tón naznačoval, že většina z nich je.

„Co se děje?“ zeptal se Rand a přistoupil k ní.

„Děje?“

„Něco tě trápí, Aviendho. Vidím to v tobě, cítím to v tobě.“

Kriticky si ho prohlédla. Světlo, byla tak nádherná. „Bylo mnohem snazší tě zvládat, než jsi získal prastarou moudrost svého dřívějšího já, Rande al’Thore.“

„Opravdu?“ zeptal se s úsměvem. „Tehdy ses tak nechovala.“

„To jsem ještě byla malé dítě, nezkušené pokud jde o nekonečnou schopnost Randa al’Thora dovádět člověka k šílenství.“ Namočila ruce do vody a umyla si tvář. „To je dobře; kdybych věděla něco z toho, co přijde s tebou, možná bych si oblikla bílou a už ji nikdy nesundala.“

Usmál se, pak usměrnil, spředl vodu a vytáhl ze sudu proud tekutiny. Aviendha ustoupila a zvědavě to sledovala.

„Zdá se, že představa usměrňujícího muže už tě neznepokojuje,“ poznamenal, když rozprostřel vodu ve vzduchu a ohříval ji pramínkem ohně.

„Už není důvod se znepokojovat. Kdyby mě tvoje usměrňování znepokojovalo, chovala bych se jako muž, který odmítá zapomenout na ženinu hanbu poté, co splatila své to/z.“ Zahleděla se na něj.

„Nedokážu si představit, že by někdo mohl být tak zabedněný,“ řekl, odhodil šaty a přistoupil k ní. „Podívej. Tohle je pozůstatek té ‚prastaré moudrosti’, která tě očividně tak rozčiluje.“

Přitáhl dokonale ohřátou vodu k nim a roztříštil ji do husté spršky, z níž stoupal mlžný opar a která se kolem nich vířivě ovíjela. Aviendha se zajíkla a sevřela mu paži. Možná si na mokřiňanské způsoby postupně zvykala, ale voda v ní stále vyvolávala pocit znepokojení a zároveň úcty.

Rand proudem vzduchu popadl mýdlo, naloupal ho do vody a seslal na ně vír bublinek, který kroužil kolem jejich těl a zvedal jim vlasy do vzduchu, přičemž ty Aviendžiny zkroutil jako pilíř a pak jí je opět zlehka spustil na ramena.

Rand použil další vlnu teplé vody, aby smyl mýdlo, pak odsál většinu vody pryč a nechal jejich těla vlhká, ale ne mokrá. Vychrstl vodu zpátky do sudu a s náznakem zdráhavosti saidín pustil.

Aviendha lapala po dechu. „To… To bylo naprosto ztřeštěné a nezodpovědné.“

„Děkuju ti,“ řekl, vzal ručník a hodil jí ho. „Většinu z toho, co jsme ve věku pověstí dělali, bys pokládala za ztřeštěné a nezodpovědné. Byla to jiná doba, Aviendho. Usměrňovačů bylo mnohem víc a cvičili jsme se už od mládí. Nemuseli jsme znát věci, jako jak vést válku nebo zabíjet. Odstranili jsme bolest, hlad, utrpení, války. Místo toho jsme jedinou sílu používali k věcem, které bys možná považovala za obyčejné.“

„Jenom jste si mysleli, že jste odstranili válku,“ nakrčila Aviendha nos. „Pletli jste se. Vaše nevědomost vás oslabila.“

„Máš pravdu. Ale nejsem si jistý, jestli bych to chtěl změnit. Byla to spousta dobrých let. Dobrých desetiletí, dobrých staletí. Věřili jsme, že žijeme v ráji. Možná to bylo příčinou našeho pádu. Chtěli jsme, aby náš život byl dokonalý, a proto jsme přehlíželi nedokonalosti. Potíže sílily, protože se jim nikdo nevěnoval, a válka by možná byla nevyhnutelná, i kdyby nebyl Vrt nikdy vytvořen.“ Utřel se dosucha.

„Rande,“ řekla Aviendha. „Dnes budu žádat laskavost.“ Položila mu ruku na paži. Ruku měla drsnou, mozolnatou jako pozůstatek časů, kdy patřila k Děvám. Z Aviendhy nikdy nebude rozmazlená panička, jako jsou ty z cairhienského a tearského dvora. Rand s tím byl naprosto spokojen. Její ruce byly ruce, které vědí, co je práce.

„Jakou laskavost?“ zeptal se. „Nejsem si jistý, že bych ti dnes dokázal cokoli upřít, Aviendho.“

„Ještě si nejsem jistá, co to bude.“

„Nechápu.“

„Nemusíš to chápat,“ řekla. „A nemusíš mi slibovat, že budeš souhlasit. Jenom jsem měla pocit, že tě musím varovat, protože člověk nemá chystat léčky svému milenci. Laskavost, o kterou požádám, bude vyžadovat, abys změnil plány, možná drasticky, a bude to důležité.“

„Dobře…“

Přikývla, stejně záhadná jako vždy, a začala sbírat šaty, aby se oblékla.

Egwain ve snu obcházela zmrzlý skleněný sloup. Vypadal téměř jako sloup světla. Co to znamenalo? Nedokázala si to vyložit.

Obraz se změnil a ona našla kouli. Nějak věděla, že je to svět. Praskal. Zběsile ho omotávala provázky a snažila se, aby držel pohromadě. Dařilo se jí zabránit, aby se rozpadl, ale vyžadovalo to tak velkou námahu…

Vybledla ze snu a začala se probouzet. Okamžitě uchopila zdroj a spředla světlo. Kde to je?

Měla na sobě noční košili a ležela v posteli v Bílé věži. Ne ve svých komnatách, které se stále opravovaly po útoku vrahů. Součástí její pracovny byla i malá ložnice a ona se ke spánku ukládala tam.

Třeštila jí hlava. Matně si vzpomínala, jak se jí předchozího večera začaly klížit oči, když ve svém stanu na Merrilorském poli poslouchala hlášení o pádu Caemlynu. Někdy pozdě v noci Gawyn trval na tom, aby Nyneiva otevřela průchod do Bílé věže, aby se Egwain mohla vyspat v posteli, a ne na slamníku na zemi.

Vstala a v duchu reptala. Nejspíš měl pravdu, i když si vzpomínala, že ji jeho tón nesporně dráždil. Nikdo ho nenapomenul, dokonce ani Nyneiva ne. Egwain si promnula spánky. Bolest hlavy nebyla tak zlá jako ty, které mívala, když se o ni „starala“ Halima, ale přesto byla silná. Její tělo jí nepochybně dávalo najevo nespokojenost s nedostatkem spánku, který mu v posledních týdnech upírala.

O chvíli později – oblečená, umytá a cítící se o něco lépe – opustila své pokoje a našla Gawyna, jak sedí u Silvianina stolu, pročítá hlášení a vůbec si nevšímá novicky, která postává u dveří.

„Kdyby viděla, že to děláš, pověsila by tě za palce u nohy z okna,“ řekla Egwain suše.

Gawyn nadskočil. „Není to hlášení z její hromádky,“ namítl. „Je to nejnovější zpráva od mojí sestry o Caemlynu. Před pár minutami pro tebe přišla průchodem.“

„A ty si ji čteš?“

Zrudl. „Ať shořím, Egwain. Je to můj domov. Nebyla zapečetěná. Myslel jsem…“

„To je v pořádku, Gawyne,“ povzdechla si. „Ukaž, co tam stojí.“

„Moc toho není,“ zaškaredil se a podal jí ho. Kývl na novicku a ta odcupitala pryč. O chvilku později se dívka vrátila s podnosem, na němž bylo scvrklé ovoce, chléb a džbánek mléka.

Egwain se posadila ke stolu ve své pracovně, aby se najedla. Novicka odešla a Egwain pocítila provinilé bodnutí. Většina Aes Sedai a vojáků z Věže tábořila ve stanech na Merrilorském poli, zatímco ona jedla ovoce, třebaže staré, a spala v pohodlné posteli?

Nicméně Gawynovy argumenty dávaly smysl. Když si všichni mysleli, že je ve svém stanu na poli, pak případní vrazi udeří tam. Poté, co málem zemřela při útoku seančanských zabijáků, byla ochotná připustit pár bezpečnostních opatření navíc. Zvláště těch, které jí umožňovaly se v noci pořádně vyspat.

„Ta Seančanka,“ řekla Egwain s pohledem upřeným do poháru. „Ta s tím Illiáncem. Mluvil jsi s ní?“

Přikývl. „Nechal jsem je hlídat několika gardisty. Nyneiva se za ně svým způsobem zaručila.“

„Svým způsobem?“

„Několika různými výrazy tu ženu označila za hlupačku, ale řekla, že ti pravděpodobně nijak úmyslně neublíží.“

„Nádhera.“ Nu, Seančanka ochotná mluvit by se Egwain hodila. Světlo. Co kdyby musela bojovat s nimi a trolloky zároveň?

„Neposlechls vlastní radu,“ řekla, neboť si všimla Gawynových červených očí, když se posadil na židli před její stůl.

„Někdo musel hlídat dveře,“ odpověděl. „Kdybych dal zavolat stráž, všichni by věděli, že nejsi na Merriloru.“

Ukousla si chleba – z čeho byl upečený? - a pročetla si hlášení. Měl pravdu, ale nelíbila se jí představa, že se před takovým dnem, jako byl dnešek, nevyspal. Strážcovské pouto mu pomůže jen do určité míry.

„Takže město je skutečně ztracené,“ řekla. „Hradby prolomené, palác obsazený. Vidím, že trolloci nespálili celé město. Většinu, ale ne celé.“

„Ano,“ řekl Gawyn. „Ale o Caemlyn jsme zjevně přišli.“ Skrz pouto cítila jeho napětí.

„Je mi to líto.“

„Mnoho lidí uniklo, ale vzhledem k tolika uprchlíkům je těžké odhadnout, kolik jich tam před útokem dohromady bylo. Stovky tisíc jsou nejspíš mrtvé.“

Egwain vydechla. Množství lidí, které by vydalo na velkou armádu, vyhlazené během jediné noci. To byl pravděpodobně pouze začátek nadcházejících ukrutností. Kolik jich až dosud zemřelo v Kandoru? Mohli se jen dohadovat.

V Caemlynu byla velká část zásob jídla pro andorské vojsko. Dělalo se jí zle při pomyšlení na tolik lidí – stovky tisíc – kteří klopýtají zemí pryč od hořícího města. Přesto ji ta představa děsila méně než nebezpečí, že Elainini vojáci budou hladovět.

Napsala vzkaz Silvianě, ve kterém ji požádala, aby poslala všechny sestry, které jsou dostatečně silné, aby poskytly uprchlíkům léčeni a průchody, kterými by prošli do Bílého Mostu. Možná by tam mohla nechat odvézt nějaké zásoby, ačkoli sama Bílá věž jich neměla mnoho.

„Všimla sis té poznámky na konci?“ zeptal se Gawyn.

Nevšimla. Zamračila se a pak přejela očima větu, která byla dole dopsaná Silvianinou rukou. Rand al’Thor žádal, aby se s ním všichni sešli v…

Podívala se na staré dřevěné přenosné hodiny v místnosti. Setkání začínalo za půl hodiny. Zaúpěla a pak do sebe začala házet zbytek snídaně. Nevypadalo to právě důstojně, ale Světlo ji spal, jestli se s Randem setká s prázdným žaludkem.

„Já toho kluka uškrtím,“ řekla a otřela si obličej. „Pojď, vyrazíme.“

„Vždycky můžeme dorazit poslední,“ odvětil Gawyn a vstal. „Abychom mu ukázali, že nás nebude sekýrovat.“

„A dali mu příležitost setkat se se všemi ostatními, zatímco já tam nebudu, abych případně mohla odporovat tomu, co říká? Nelíbí se mi to, ale zrovna teď drží otěže v rukou Rand. Všichni jsou moc zvědaví na to, co se chystá udělat.“

Vytvořila průchod zpátky do svého stanu do rohu, který oddělila pro cestování. Společně s Gawynem prošli skrz a vyšli ze stanu na rušné Merrilorské pole. Venku se ozýval křik; slyšela vzdálené hřmění kopyt, jak jezdci klusali a cválali a zaujímali postavení pro setkání. Uvědomoval si Rand, co udělal? Nahnat vojáky takto dohromady, nervózní a nejisté, bylo jako hodit do hrnce hrst rachejtlí a postavit ho na kamna. Nakonec všechno začne vybuchovat.

Egwain potřebovala dostat ten chaos pod kontrolu. Nasadila klidný výraz a s Gawynem, který se držel vlevo krok za ní, vyšla ze stanu. Svět potřeboval amyrlin.

Silviana čekala venku, formálně oblečená, se štolou kronikářky a hůlkou, jako by se chystala na jednání věžové sněmovny.

„Až schůzka začne, postarej se o tohle,“ řekla Egwain a podala jí lístek.

„Ano, matko,“ odpověděla žena a zařadila se vpravo krok za Egwain. Ta se nemusela ani dívat, aby věděla, že Silviana s Gawynem si jeden druhého okatě nevšímají.

Na západním konci svého ležení našla Egwain hlouček Aes Sedai, které se mezi sebou dohadovaly. Egwain prošla mezi nimi a za ní zavládlo ticho. Štolba jí přivedl jejiho koně Pátrače, popudlivého grošovaného valacha, a když nasedala, pohlédla na Aes Sedai. „Pouze přísedící.“

To vyvolalo záplavu klidných ukázněných stížností, pronášených aessedaiovským autoritativním způsobem. Každá z nich si myslela, že má právo se setkání zúčastnit. Egwain na ně dál upírala pohled a ženy se pomalu utišily. Byly Aes Sedai; věděly, že hašteření jich není hodno.

Přísedící se shromáždily, a zatímco Egwain čekala, hleděla přes Merrilorské pole. Byla to rozlehlá trojúhelníková šajnarská lučina, na dvou stranách ohraničená sbíhajícími se řekami – Morou a Erinin – a na třetí lesem. Louku narušoval Dašar, skalnatý pahorek něco přes třicet kroků vysoký s příkrými stěnami, a na arafelské straně Mory výšiny Polov, necelých patnáct kroků vysoký kopec s plochým vrcholem, s mírnými úbočími na třech stranách a prudším svahem na straně u řeky. Na jihozápad od výšin Polov ležely mokřady a nedaleko nich mělčiny řeky Mory, známé jako Hawalský brod, příhodně položený mezi Arafelem a Šajnarem.

Nedaleko ležela ogierská država, naproti jakýmsi starým ruinám na severu. Egwain tam krátce po příjezdu vykonala zdvořilostní návštěvu, ale Rand ogiery na své setkání nepozval.

Vojska se shromažďovala. Ze západu, kde Rand rozbil ležení, se blížily prapory Hraničních států. Mezi nimi vlála i Perrinova zástava. Bylo zvláštní, že má Perrin vlastní prapor.

Z jihu se k místu setkání, ležícímu uprostřed pole, blížil Elainin průvod. Královna jela v čele. Její palác shořel, ale ona hleděla vpřed. Mezi Perrinem a Elain pochodovaly oddělené útvary Tairenů a Illiánců – Světlo, kdo tyto dvě armády nechal tábořit tak blízko u sebe? – které s sebou obě přiváděly téměř celé vojsko.

Nejlepší bude si pospíšit. Její přítomnost vládce uklidní a možná zabrání potížím. Nebude se jim líbit, že je poblíž tolik Aielů. Byli zde zástupci všech kmenů kromě Šaidů. Stále nevěděla, jestli podpoří Randa nebo ji. Zdálo se, že některé moudré Egwaininy prosby vyslyší, ale nikdo jí nic neslíbil.

„Podívej se támhle,“ řekla Saerin, která dojela k Egwain. „Pozvalas Mořský národ?“

Egwain zavrtěla hlavou. „Ne, myslela jsem, že pravděpodobnost, že se postaví proti Randovi, je příliš malá.“ Pravdou bylo, že po setkání s hledačkami větru v Tel’aran’rhiodu už neměla chuť znovu se zaplést do nějakého vyjednávání s nimi. Obávala se, že se vzbudí a zjistí, že prodala nejen svého prvorozeného, ale i samotnou Bílou věž.

Byla to úžasná podívaná, když se vynořovali z průchodů nedaleko Randova ležení, v pestrých šatech a s paními vln a mistry meče, kteří byli stejně hrdí jako monarchové.

Světlo, pomyslela si Elain. Zajímalo by mě, kdy se naposledy konalo tak ohromné setkání. Byly zde zastoupeny téměř všechny národy, mnohem víc než to, vzala-li v úvahu Mořský národ a Aiely. Chyběly jen Murandy, Arad Doman a země ovládané Seančany.

Poslední z přísedících koneěně nasedla a zařadila se vedle ní. Egwain, která dychtila vyrazit, ale neodvažovala se to dávat najevo, se pomalu rozjela směrem k místu setkání. Bryneovi vojáci se k ní připojili a vytvořili doprovod dusajících bot a vysoko zvednutých kopí. Bílé tabardy nesly znak plamene Tar Valonu, ale Aes Sedai nezastiňovaly. Způsob, jakým pochodovali, klad důraz na ženy v jejich středu. Jiná vojska se spoléhala na sílu paží. Bílá věž měla něco lepšího.

Všechny armády směřovaly k místu setkání uprostřed pole, kde Rand zakázal stavět stany. Tolik vojsk pohromadě na místě, které se skvěle hodí k útoku. Tohle by se opravdu nemělo zvrhnout.

Elain dala příklad, když jako první nechala převážnou část svého vojska v půlce cesty a dál pokračovala pouze s menší stráží asi sta mužů. Egwain učinila totéž. Ostatní vůdci začali postupně přicházet blíž a jejich doprovod zůstával stát ve velkém kruhu kolem středu pole.

Když se Egwain blížila, zalily ji sluneční paprsky. Nemohla si nevšimnout velkého dokonalého kruhu v mracích nad polem. Rand měl na věci zvláštní vliv. Nepotřeboval, aby jeho přítomnost někdo ohlašoval, ani žádný prapor. Když byl poblíž, mraky se rozestupovaly a dolů zářilo slunce.

Nicméně se nezdálo, že už na místo dorazil. Egwain se setkala s Elain. „Je mi to líto, Elain,“ řekla nikoli poprvé.

Zlatovlasá žena stále upírala pohled před sebe. „Město je ztracené, ale město není země. Tohle setkání musí proběhnout, ale ať je to rychlé, abych se mohla vrátit do Andoru. Kde je Rand?“

„Dává si načas,“ odpověděla Egwain. „Vždycky býval takový.“

„Mluvila jsem s Aviendhou,“ řekla Elain, jejíž hnědák přešlapoval a frkal. „Strávila s ním dnešní noc, ale on jí neprozradil, co má dneska v úmyslu.“

„Zmínil se o nějakých požadavcích,“ řekla Egwain, která sledovala, jak se vládci se svými doprovody shromažďují. Prvni byl Darlin Sisnera, král Tearu. Podpoří ji, bez ohledu na to, že svou korunu dluží Randovi. Seančanská hrozba jej stále hluboce znepokojovala. Muž středního věku s tmavou špičatou bradkou nebyl zvlášť hezký, ale klidný a sebejistý. V sedle se Egwain uklonil a ona natáhla ruku s prstenem.

Zaváhal, pak sesedl, došel k ní, sklonil hlavu a políbil prsten. „Kéž na tebe svítí Světlo, matko.“

„Ráda tě tady vidím, Darline.“

„Pokud dodržíš své sliby. Průchody do mé země, bude-li to třeba.“

„Stane se.“

Znovu se uklonil a upřel pohled na muže, který k Egwain přijížděl z druhé strany. Gregorin, správce lllianu, byl Darlinovi v mnoha směrech roven – ale ne ve všem. Rand Darlina jmenoval správcem Tearu, ale vznešení páni žádali, aby byl korunován králem. Gregorin zůstával pouhým správcem. Vysoký muž v poslední době zhubl a jeho kulatá tvář – s obvyklou illiánskou bradkou – začínala vypadat přepadle. Nečekal, až ho Egwain vybídne; seskočil z koně, uchopil ji za ruku, vysekl složitou poklonu a políbil prsten.

„Jsem potěšena, že jste vy dva dokázali odložit své spory a připojili se k mému úsilí,“ řekla Egwain ve snaze odpoutat jejich pozornost od zamračených pohledů, které po sobě vrhali.

„Úmysly urozeného pána Draka jsou… znepokojivé,“ řekl Darlin. „Vybral si mě jako vládce Tearu, protože jsem se mu postavil, když jsem to považoval za nutné. Věřím, že když mu předložím rozumné argumenty, bude jim naslouchat.“

Gregorin si odfřkl. „Urozený pán Drak je velice rozumný. Musíme předložit dobré argumenty a myslím, že bude naslouchat.“

„Moje kronikářka vám oběma chce něco říct,“ pokračovala Egwain. „Prosím, vyslechněte ji. Na vaši spolupráci nezapomeneme.“

Silviana popojela vpřed a vzala si Gregorina stranou, aby si s ním promluvila. Nebylo třeba říkat nic zásadního, ale Egwain se obávala, že se ti dva nakonec rozhádají. Silviana dostala pokyn držet je od sebe.

Darlin ji sledoval vědoucím pohledem. Zdálo se, že chápe, co dělá, ale nasedl na koně a nestěžoval si.

„Zdá se, že tě něco znepokojuje, králi Darline,“ řekla Egwain.

„Některá stará nepřátelství jsou hlubší než oceány, matko. Téměř se sám sebe ptám, jestli je toto setkání dílem Temného, který doufá, že se nakonec navzájem zničíme a odvedeme tak práci za něj.“

„Rozumím,“ řekla Egwain. „Možná by bylo vhodné, kdybys své muže upozornil – samozřejmě pokud jsi to už neudělal – že dnes nedojde k žádným ‚nehodám’.“

„Moudrý návrh.“ Uklonil se a stáhl se dozadu.

Oba byli na její straně, stejně jako Elain. Ghealdan je s Randem, pokud je to, co Elain říkala o královně Alliandre, pravda. Ghealdan nebyl tak silný, aby jí Alliandre dělala starosti – to Hraničáři byli něco jiného. Zdálo se, že se je Randovi podařilo získat.

Prapor každého z nich vlál nad řadami jeho vojska a všichni jejich vládcové byli přítomni, s výjimkou královny Ethenielle, která se v Kandoru snažila zorganizovat uprchlíky prchající z její země. Poslala na toto setkání početné oddíly – včetně svého nejstaršího syna Antola – jako by chtěla dát najevo, že to, co se zde děje, je pro přežití Kandoru stejně důležité jako boj na hranici.

Kandor. První oběť Poslední bitvy. Povídalo se, že celá země je v plamenech. Bude Andor další? Dvouříčí? Uklidni se, napomenula se v duchu Egwain.

Připadalo jí hrozné muset zvažovat, „kdo je na čí straně“, ale byla to její povinnost. Rand nemohl Poslední bitvě velet osobně, jak si nepochybně bude přát. Jeho úkolem bude bojovat s Temným; nebude mít čas ani myšlenky na to, aby zároveň zastával pozici velícího generála. Měla v úmyslu z tohoto setkání odejít s tím, že Bílou věž uznají jako toho, kdo shromážděné armády povede proti Stínu, a ona se nevzdá odpovědnosti za zámky.

Jak moc mohla věřit muži, kterým se Rand stal? Nebyl to ten Rand, s nímž vyrůstala. Více se podobal Randovi, jehož znávala v Aielské pustině, jen byl sebejistější. A možná prohnanější. Ve hře rodů začal být docela zdatný.

Žádná z těchto změn nebyla sama o sobě hrozná, pokud se s ním stále dá rozumně domluvit.

Je to prapor Arad Domanu? pomyslela si překvapeně. Nebyl to jen nějaký prapor, byl to králův prapor, který dával najevo, že král jede s vojskem, které právě dorazilo na pole. Nastoupil konečně Rodei Ituralde na trůn, nebo Rand vybral někoho jiného? Domanský královský prapor vlál vedle toho, který patřil Davramovi Bašeremu, strýci saldejské královny.

„Světlo.“ Gawyn pobídl koně vedle jejího. „Ten prapor…“

„Vidím ho,“ řekla Egwain. „Budu muset skřípnout Siuan: zmínily se její zdroje o tom, kdo nastoupil na trůn? Bála jsem se, že Domanci pojedou do bitvy bez vůdce.“

„Domanci? Já mluvil o tomhle.“

Sledovala jeho pohled. Bližila se nová armáda, zjevně ve spěchu, pod praporem s rudým býkem. „Murandy,“ řekla Egwain. „Zajímavé. Roedran se konečně rozhodl připojit ke zbytku světa.“

Nově dorazivší Muranďané nejspíš poutali víc pozornosti, než si zasloužili. Avšak přinejmenším jejich šaty byly hezké: žluté a červené tuniky, navlečené přes kroužkové košile; mosazné přilby se širokou střechou. Na širokých červených opascích měli znak útočícího býka. Drželi se dál od Andořanů, za aielským vojskem se stočili a přijeli ze severozápadu.

Egwain se podívala k Randovu ležení. Po Drakovi samotném nebylo stále ani stopy.

„Jedeme,“ řekla a pobídla Pátrače do kroku směrem k murandským oddílům. Gawyn se zařadil vedle ní a Chubain vzal dvacetičlenný oddíl vojáků jako stráž.

Roedran byl tlustý muž zahalený v červené a zlaté; v podstatě slyšela, jak mužův kůň při každém kroku sténá. Král měl prořídlé vlasy víc bílé než černé a sledoval ji nečekaně dychtivým pohledem. Král Murandy byl sotva víc než vládce jediného města, Lugardu, ale její hlášení říkala, že při rozšiřování své vlády neodvádí špatnou práci. Ještě pár let a mohl by mít opravdové království.

Roedran zvedl masitou ruku a zastavil svůj průvod. Egwain přitáhla koni uzdu a čekala, až se k ní přiblíží, jak bylo zvykem. Neudělal to.

Gawyn zamumlal nadávku. Egwain si dovolila pousmát. Strážci mohli být užiteční, kdyby jen proto, že mohli vyjádřit to, co ona nemohla. Nakonec pobídla koně vpřed.

„Vida.“ Roedran ji přejel pohledem. „Ty jsi nová amyrlin. Andořanka.“

„Amyrlin nepatří k žádnému národu,“ odvětila Egwain chladně. „Překvapuje mě, že tě zde vidím, Roedrane. Kdy tě Drak zahrnul do svého pozvání?“

„Nezahrnul.“ Roedran mávl na šenka, aby mu přinesl víno. „Měl jsem za to, že je načase, aby Murandy přestalo stát stranou událostí.“

„A čími průchody jste přijeli? Určitě jsi sem nedojel přes Andor.“

Roedran zaváhal.

„Přijeli jste z jihu,“ řekla Egwain a pozorně si ho prohlížela. „Andor. Elain pro tebe poslala?“

„Neposlala pro mě,“ odsekl Roedran. „Ta zatracená královnička mi slibila, že když ji podpořím, vydá prohlášení, ve kterém slíbí, že nevpadne do Murandy.“ Zaváhal. „Kromě toho jsem byl zvědavý na tohohle falešného Draka. Zdá se, že pokud jde o něj, celý svět přišel o rozum.“

„Ty viř, čeho se toto setkání týká, že ano?“ řekla Egwain.

Mávl rukou. „Máme tomu chlapovi vymluvit jeho dobyvačné způsoby, nebo tak něco.“

„To stačí.“ Egwain se předklonila. „Slyšela jsem, že pěkně upevňuješ svou vládu a že Lugard by pro jednou mohl mít v Murandy skutečnou autoritu.“

„Ano,“ řekl Roedran a trochu se napřímil. „To je pravda.“

Egwain se přiklonila ještě blíž. „Není zač,“ řekla tiše a pak se usmála. Obrátila Pátrače a zamířila se svým doprovodem pryč.

„Egwain,“ ozval se Gawyn potichu, když se svým koněm přiklusal vedle jejího, „opravdu jsi to právě udělala?“

„Vypadá znepokojeně?“

Gawyn se ohlédl přes rameno. „Velice.“

„Výborně.“

Gawyn chvíli jel vedle ní a pak se široce zazubil. „To bylo rozhodně ďábelské.“

„Je to přesně takový hulvát a hrubián, jak říkají hlášení,“ prohlásila Egwain. „Může se pár nocí trápit přemýšlením, jak Bílá věž tahá v jeho zemi za nitky. Pokud budu mít hodně pomstychtivou náladu, nastražím pár pěkných tajemství, které bude moct odhalit. A teď, kde ten ovčák je? Má tu drzost požadovat, abychom…“

Odmlčela se, když ho spatřila přicházet. Rand kráčel hnědou trávou, oblečený v červené a zlaté. Vedle něj se vznášel obrovský ranec, nadnášený tkanivy, která Egwain nebyla schopná vidět.

Tráva se mu u nohou zelenala.

Nebyla to velká změna. Kam vkročil, trávník a zeleň se od něj šířila jako jemná vlna světla skrz okenice. Muži ustupovali; koně bušili kopyty. Během pár minut stály všechny oddíly v kruhu na trávě, která se opět zelenala.

Jak to bylo dlouho, kdy naposledy viděla prostou zelenou louku? Egwain vydechla. Den už nebyl tak pochmurný. „Dala bych pěkný peníz za to vědět, jak to dělá,“ zamumlala potichu.

„Tkanivo?“ zeptal se Gawyn. „Viděl jsem, jak Aes Sedai nechávají v zimě rozkvést květiny.“

„Neznám žádné tkanivo, které by bylo tak rozsáhlé,“ řekla Egwain. „Připadá mi to tak přirozené. Běž se podívat, jestli se ti podaří zjistit, jak to dělá. Možná že některá z Aes Sedai, která má za strážce aša’mana, něco prozradí.“

Gawyn přikývl a vyklouzl pryč.

Rand kráčel dál, následovaný velkým vznášejícím se balíkem, aša’many v černém a čestnou stráží Aielů. Ti neuznávali sevřené útvary, hnali se po zemi jako roj a rozprostírali do šířky. Dokonce i vojáci, kteří byli na Randově straně, před Aiely ustupovali. Pro mnoho starších vojáků představovala taková vlna odstínů hnědé smrt.

Rand kráčel klidně, cílevědomě. Balík látky, který nesl pomocí vzduchu, se začal před ním rozvinovat. Velké pruhy látky se před ním třepotaly ve větru, proplétaly se a jejich dlouhé konce vlály za nimi. Zevnitř vypadly dřevěné tyče a kovové kolíky a Rand je zachytil v neviditelných pramenech vzduchu a otočil je.

Ani nezpomalil. Nedíval se na vír látky, dřeva a kovu a látka se před ním čeřila, jako když se ryby vynoří z hlubin. Ze země vybuchly malé hroudy hlíny. Pár vojáků nadskočilo.

Naučil se docela dobře předvádět, pomyslela si Egwain, když tyče zavířily a zarazily se do děr. Vlající pruhy látky se obtočily kolem nich a uvázaly. Během několika vteřin se vztyčil velký stan, na jehož jednom konci vlál Dračí praporec a na druhém praporec se starodávným symbolem Aes Sedai.

Rand došel ke stanu a nezastavil se, neboť závěsy ve vchodu se před ním rozhrnuly. „Každý si můžete přivést pět dalších,“ oznámil, když vcházel dovnitř.

„Silviana,“ řekla Egwain, „Saerin, Romanda, Lelaine. Až se Gawyn vrátí, bude pátý.“

Přísedící za ní strpěly její rozhodnutí mlčky. Nemohly si stěžovat, že s sebou na ochranu bere svého strážce nebo kronikářku, aby ji podpořila. Zbývající tři, které si vybrala, byly všeobecně považovány za jedny z nejvlivnějších ve Věži, a mezi čtyřmi Aes Sedai, které vzala, byly dvě ze Salidaru a dvě, které stály na straně Bílé věže.

Ostatní vládci Egwain umožnili, aby vstoupila jako první. Všichni chápali, že v základu je toto střet mezi Randem a Egwain. Či spíše Drakem a amyrlininým stolcem.

Uvnitř stanu nebyla žádná křesla, ačkoli Rand zavěsil do rohů koule světla ze saidínu a jeden z aša’manů postavil doprostřed malý stolek. Rychle je spočítala. Třináct svítících koulí.

Rand stál čelem k ní, s rukama složenýma za zády, kdy si rukou svíral předloktí, jak se stalo jeho zvykem. Vedle něj stála Min a měla ruku položenou na jeho paži.

„Matko,“ řekl a kývl hlavou.

Takže bude předstírat úctu? Egwain mu kývnutí oplatila. „Urozený pane Draku.“

Ostatní vládci se svým malým doprovodem vcházeli dovnitř, mnozí z nich bázlivě, a pak dovnitř vplula Elain, a když se na ni Rand hřejivě usmál, smutek v její tváři se o něco zmírnil. Ta hloupá ženská je s Randem pořád spokojená, potěšilo ji, jak se mu podařilo všechny donutit, aby sem přišli. Elain byla pyšná, když si vedl dobře.

A ty nejsi ani trochu pyšná? zeptala se Egwain sama sebe. Rand al’Thor, kdysi prostý vesnický kluk a témer tvůj snoubenec, a teď nejmocnější muž světa? Nejsi pyšná na to, co dokázal?

Možná trochu.

Vstoupili Hraničáři, vedeni králem Easarem ze Šajnaru, a na těch nebylo nic plachého. Domance vedl starší muž, kterého Egwain nepoznávala.

„Alsalam,“ zašeptala Silviana překvapeně. „Vrátil se.“

Egwain se zamračila. Proč jí žádný z jejích informátorů nedal vědět, že se objevil? Světlo. Věděl Rand, že se ho Bílá věž pokusila zajistit? Sama Egwain to zjistila teprve před pár dny, když tu informaci našla hluboko v Elaidiných papírech.

Vstoupila Kadsuane a Rand na ni kývl, jako by jí dával svolení. Nepřivedla si s sebou pětičlenný doprovod, ale také se nezdálo, že by chtěla být započítána do Egwaininy pětice. To byl znepokojivý precedent. Perrin vešel dovnitř se svou ženou a zůstali stát stranou. Perrin si založil ruce, mohutné jako kmínky stromů, a na opasku měl zavěšené své nové kladivo. Byl mnohem čitelnější než Rand. Dělal si starosti, ale věřil Randovi. Nyneiva také, ať shoří. Zaujala postavení blízko Perrina a Faile.

Aielští kmenoví náčelníci a moudré vstoupili ve velkém shluku – Randovo „přiveďte jenom pět“ nejspíš znamenalo, že si pět může přivést každý kmenový náčelník. Některé moudré, mezi nimi i Sorilea a Amys, přešly na Egwaininu stranu stanu.

Světlo jim požehnej, pomyslela si Egwain a vydechla. Rand k ženám zalétl očima a Egwain si všimla, že sevřel rty. Překvapilo ho, že na jeho straně nejsou všichni Aielové do posledního.

Král Roedran z Murandy vešel jako jeden z posledních a Egwain si při jeho příchodu všimla něčeho zajímavého. Několik z Randových aša’manů – Narišma, Flinn, Naeffse přesunulo za Roedrana. Jiní, kteří stáli blízko Randa, vypadali ve střehu jako kočky, které kolem zahlédly přecházet vlka.

Rand přistoupil k menšímu tlustšímu muži a zadíval se mu do očí. Roedran se chvíli zajíkal a pak si začal otírat čelo kapesníkem. Rand na něj dál zíral.

„O co jde?“ zeptal se Roedran naléhavě. „Ty jsi Drak Znovuzrozený, tak se to říká. Nevím o tom, že bych tě já muse...“

„Zmlkni,“ řekl Rand a zvedl prst.

Roedran okamžitě umlkl.

„Ať shořím,“ řekl Rand. „Ty nejsi on, že ne?“

„Kdo?“ zeptal se Roedran.

Rand se od něj odvrátil a mávnutim ruky pokynul Narišmovi a ostatním, ať se stáhnou. Zdráhavé to udělali. „Byl jsem si jistý…“ zavrtěl Rand hlavou. „Kde jsi?“

„Kdo?“ zeptal se Roedran hlasitě téměř pištivým hlasem.

Rand si ho nevšímal. Závěsy na vchodu do stanu konečně znehybněly a všichni už byli uvnitř. „Takže,“ začal Rand. „Jsme tady všichni. Děkuji, že jste přišli.“

„Ne snad že bychom měli zatraceně moc na vybranou,“ zabručel Gregorin. Jako svých pět s sebou vzal hrstku illiánských šlechticů, všechno členy rady devíti. „Z jedné strany ty, z druhé Bílá věž. Světlo nás spal.“

„Teď už víte,“ pokračoval Rand, „že Kandor padl a Caemlynu se zmocnil Stín. Poslední zbytky Malkierů čelí útoku v Tarwinově sedle. Přišel konec.“

„Tak proč tady stojíme, Rande al’Thore?“ chtěl vědět král Paitar z Arafelu. Stárnoucímu muži na hlavě rostl už jen tenký proužek šedých vlasů, ale stále měl široká ramena a působil hrozivě. „Přestaňme se tady předvádět a pojďme na to! Je tu bitva, kterou musíme vybojovat.“

„Slibuju ti, že budeš mít svůj boj, Paitare,“ řekl mírně Rand. „Kolik ho jenom sneseš, a mnohem víc. Před třemi tisíci lety jsem se v bitvě střetl s armádami Temného. Měli jsme zázraky věku pověstí, Aes Sedai, kteří dokázali věci, ze kterých by se ti točila hlava, ter’angrialy, které lidem umožňovaly létat a chránily je před zásahy. Přesto jsme stěží vyhráli. Napadlo vás to? Čelíme Stínu, který je více méně stejný jako tehdy, se Zaprodanci, kteří nezestárli. Ale my nejsme stejní lidé, ani zdaleka.“

Ve stanu zavládlo ticho. Závěsy u vchodu se třepotaly ve větru.

„Co to říkáš, Rande al’Thore?“ zeptala se Egwain a založila si ruce. „Že jsme odsouzení k záhubě?“

„Říkám, že potřebujeme plán,“ odpověděl Rand, „a zaútočit jednotně. To se nám minule vůbec nepovedlo a téměř nám to prohrálo válku. Všichni jsme si mysleli, že nejlíp víme jak na to.“ Pohlédl Egwain do očí. „Tehdy se každý muž i žena považovali za vojevůdce. Armáda generálů. Proto jsme málem prohráli. Proto přišlo poskvrnění, Rozbití, šílenství. Byla to stejně moje vina jako každého jiného. Možná jsem měl největší vinu ze všech.

Nedovolím, aby se to stalo znovu. Nezachráním tenhle svět jenom proto, aby se podruhé rozbil! Nezemřu pro lidské národy jen proto, aby se obrátily proti sobě hned poté, co padnou poslední trolloci. Plánujete to. Ať shořím, já vím, že ano!“

Bylo by snadné nevšimnout si pohledů, které po sobě vrhli Gregorin s Darlinem, nebo žádostivého pohledu, jímž Roedran sledoval Elain. Které země tento konflikt zničí a které zakročí – z čiré nesobeckosti – aby svým sousedům pomohly? Jak rychle se nesobeckost změní na chamtivost, když je tu šance získat další trůn?

Mnozí z vládců, kteří tu stáli, byli slušní lidé. Bylo ale třeba vic než slušného člověka, aby měl v rukou tolik moci a nerozhlížel se kolem. Dokonce i Elain spolkla další zemi, když se jí k tomu naskytla příležitost. Udělala by to znovu. Taková byla povaha vládců, povaha států. V Elainině případě to dokonce vypadalo případně, protože Cairhienu bude pod její vládou lépe než předtím.

Kolik dalších by si myslelo totéž? Že by oni samozřejmě dokázali v jiné zemi vládnout lépe a znovu nastolit pořádek?

„Nikdo nechce válku,“ řekla Egwain, čímž upoutala pozornost celého shromáždění. „Nicméně se domnívám, že to, oč se tu snažíš, není na tobě. Nemůžeš změnit lidskou povahu a nemůžeš měnit svět podle svých rozmarů. Nech lidi, ať si žijí vlastní životy a volí vlastní cestu.“

„To neudělám, Egwain,“ řekl Rand. V očích měl oheň, stejný jako viděla tehdy, když se poprvé snažil získat Aiely pro svou věc. Ano, tato emoce se Randovi velice podobala – rozčílení, že lidé nevidí svět tak jasně, jak si to o sobě myslí on.

„Nevím, co jiného můžeš dělat,“ řekla Egwain. „Ustanovíš císaře, někoho, kdo bude vládnout nám všem? Stane se z tebe skutečný tyran, Rande al’Thore?“

Neodsekl jí. Natáhl ruku stranou a jeden z aša’manů mu do ní vsunul papírový svitek. Rand ho vzal a položil na stůl. Pomocí síly ho rozvinul a držel narovnaný.

Neobvykle velký dokument byl hustě popsaný. „Říkám tomu Drakův mír,“ řekl Rand tiše. „A je to jedna ze tří věcí, které od vás budu žádat. Vaše platba výměnou za můj život.“

„Ukaž, ať se podívám.“ Elain se pro dokument natáhla a Rand ho očividně pustil, protože se jí ho podařilo popadnout ze stolu dřív než kterémukoli z ostatních překvapených panovníků.’

„Stanoví neměnnost hranic vašich států na současné pozici,“ řekl Rand, ruce opět založené za zády. „Zakazuje zemím, aby na sebe vzájemně útočily, a požaduje otevření velké školy v každém hlavním městě – plně financované státem a otevřené každému, kdo se chce učit.“

„Je toho víc,“ řekla Elain, která při čtení přejížděla prstem po dokumentu. „Zaútoč na jinou zemi nebo se pusť do menší ozbrojené pohraniční šarvátky, a ostatní země světa budou povinny bránit napadenou zemi. Světlo! Celní omezení, aby se zabránilo přiškrcování ekonomiky, zákaz sňatků mezi vládci, leda by obě vládnoucí linie byly jasně odděleny, opatření pro to, aby bylo možné odejmout půdu urozenému pánovi, který začne válku… Rande, opravdu čekáš, že tohle podepíšeme?“

„Ano.“

Mezi vládci se okamžitě zvedla vlna pobouření, i když Egwain stála klidně a několikrát střelila pohledem po ostatních Aes Sedai. Vypadaly ustaraně. Což by měly – a to byla jen část Randovy „ceny“.

Vládci si mezi sebou mumlali, každý se chtěl na dokument podívat, ale nechtěl se k němu drát a číst Elain přes rameno. Rand to naštěstí předvídal a nechal rozdat menší verze dokumentu.

„Ale konflikty mají někdy velice dobrý důvod!“ prohlásil Darlin, zatímco pročítal dokument. „Jako třeba vytvořit nárazník mezi sebou a agresivním sousedem.“

„Nebo co když lidé z naší země žijí za hranicemi?“ dodal Gregorin. „Nemáme právo zasáhnout a chránit je, když jsou utiskovaní? Nebo co když si naši zemi začne osobovat někdo jako Seančané? Zakázat válku je směšné!“

„Souhlasím,“ řekl Darlin. „Urozený pane Draku, měli bychom mít právo bránit zemi, která nám právem patří!“

„Já,“ promluvila Egwain a přerušila tak dohady, „bych si raději vyslechla jeho další dva požadavky.“

„Jeden z nich už znáš,“ řekl Rand.

„Zámky,“ odvětila Egwain.

„Podpis dokumentu by pro Bílou věž nic neznamenal,“ řekl Rand, který její poznámku zdánlivě přehlédl. „Dost dobře vám všem nemůžu zakázat ovlivňovat ostatní; to by byla bláhovost.“

„Tohle už je bláhovost,“ prohlásila Elain.

Elain už na něj není tak pyšná, napadlo Egwain.

„Dokud se budou hrát politické hry,“ pokračoval Rand k Egwain, „Aes Sedai je opanují. Tento dokument vám ve skutečnosti přináší výhodu. Bílá věž vždy považovala válku za – jak to říkáte – krátkozrakou. Místo toho od vás požaduju něco jiného. Zámky.“

„Jsem jejich strážkyně.“

„Jen podle jména. Právě jsme je objevili a já je mám. Je to jen z úcty ke tvému starobylému titulu, že jsem ohledně nich přišel nejdřív za tebou.“

„Přišel za mnou? Tys neprojevil přání,“ řekla. „Tys nevznesl požadavek. Tys přišel, řekls mi, co se chystáš udělat, a zase jsi odešel.“

„Já mám zámky,“ zopakoval. „A rozbiju je. Nedovolím ničemu, dokonce ani tobě, aby se postavilo mezi mě a ochranu tohoto světa.“

Všude kolem nich pokračovaly dohady nad dokumentem, vládci nezřetelně rozmlouvali se svými důvěrníky a sousedy. Egwain popošla vpřed a s Randem na sebe zírali přes stolek, na okamžik všemi zapomenutí. „Nerozbiješ je, když tě zastavím, Rande.“

„Proč bys mě chtěla zastavit, Egwain? Řekni mi jediný důvod, proč by to měl být špatný nápad.“

„Jediný důvod kromě toho, že to Temného vypustí do světa?“

„Během války jediné síly nebyl volný,“ řekl Rand. „Mohl se světa dotýkat, ale otevření Vrtu ho neosvobodilo. Ne okamžitě.“

„A jaká byla cena za to, že ho nechali dotýkat se světa? Jaká je teď? Elrůzy, děs, zkáza. Víš, co se se zemí děje. Chodící mrtví, podivné překrucování vzoru. Tohle se děje, když jsou zámky jenom oslabené! Co se stane, když je opravdu rozbijeme? Světlo ví.“

„To riziko je třeba podstoupit.“

„Nesouhlasím. Rande, ty nevíš, co otevření zámků udělá – nevíš, jestli by mu to mohlo umožnit uniknout. Nevíš, jak blízko byl tomu, aby se dostal ven, když byl Vrt naposledy uzamčen. Rozbití těch zámků by mohlo zničit samotný svět! Co když naše jediná naděje spočívá v tom, že mu tentokrát něco brání a není úplně volný?“

„Nebude to fungovat, Egwain.“

„To nevíš. Jak bys mohl?“

Zaváhal. „V životě je mnoho věcí nejistých.“

„Takže nevíš,“ řekla. „No, já jsem hledala, četla, poslouchala. Četl jsi díla těch, které tyhle věci studovaly, přemýšlely o tom?“

„Jen dohady Aes Sedai.“

„Jediné informace, které máme, Rande! Otevři věznici Temného a všechno by mohlo být ztraceno. Musíme být opatrnější. Tomu slouží amyrlinin stolec, tohle je jedna část toho, proč Bílá věž vůbec vznikla!“

Skutečně váhal. Světlo, přemýšlel. Je možné, že ji začíná chápat?

„Nelíbí se mi to, Egwain,“ řekl Rand tiše. „Když proti němu vyrazím a zámky nebudou rozbité, nebudu mít jinou možnost než vytvořit další nedokonalé řešení. Záplatu, dokonce ještě horší než ta posledně – protože když tam budou staré oslabené zámky, budu jen dávat novou omítku přes hluboké praskliny. Kdo ví, jak dlouho vydrží zámky tentokrát? Za pár století bychom mohli vést tentýž boj znovu.“

„A je to tak špatné?“ zeptala se Egwain. „Alespoň je to jistota. Minule jsi Vrt uzavřel. Víš, jak to udělat.“

„Mohli bychom znovu skončit s poskvrněním.“

„Tentokrát jsme na to připravení. Ne, nebylo by to dokonalé. Ale Rande… opravdu to chceme riskovat? Riskovat osud všech živých bytostí? Proč se nevydat snadnou cestou, známou cestou? Znovu zámky opravit. Opevnit věznici.“

„Ne, Egwain,“ stáhl se Rand. „Světlo! O tomhle to je? Chceš, aby byl saidín znovu poskvrněný. Vy Aes Sedai… ohrožuje vás představa mužů, kteří dokáží usměrňovat a podkopávají vaši autoritu!“

„Rande al’Thore, neopovažuj se být takový pitomec.“

Pohlédl jí do očí. Zdálo se, že panovníci jejich rozhovoru nevěnují příliš pozornosti, navzdory skutečnosti, že na něm závisel osud světa. Hloubali nad Randovým dokumentem a rozhořčeně mumlali. Možná měl právě tohle v úmyslu, odvést jejich pozornost dokumentem a pak vytáhnout do skutečného boje.

Vztek se z jeho tváře pomalu vytratil a zvedl ruku ke spánku. „Světlo, Egwain. Pořád to umíš, jako sestra, kterou jsem nikdy neměl – svázat moji mysl do uzlu a nechat mě, ať mám na tebe vztek a zároveň tě miluju.“

„Alespoň jsem pořád stejná,“ řekla. Nyní rozmlouvali velice tiše a nakláněli se k sobě přes stůl. Perrin s Nyneivou kousek stranou od nich byli nejspíš dostatečně blízko, aby je slyšeli, a Min se připojila k nim. Gawyn se vrátil, ale držel si odstup. Kadsuane obcházela místnost a dívala se jiným směrem – až příliš okatě. Poslouchala.

„Já se tady nepřu kvůli nějaké hloupé naději, že se poskvrnění obnoví,“ řekla Egwain. „Víš, že nejsem taková. Tady jde o ochranu lidstva. Nemůžu uvěřit, že jsi ochotný všechno riskovat pro tak nepatrnou šanci.“

„Nepatrnou šanci?“ zeptal se Rand. „Mluvíme o tom, že místo toho, abychom nalezli další věk pověstí, vstoupíme do temnoty. Mohli bychom mít mír, konec utrpení. Nebo bychom mohli mít další Rozbití. Světlo, Egwain. Nevím jistě, jestli bych dokázal zámky opravit nebo stejným způsobem udělat nové. Na takový plán musí být Temný připravený.“

„A ty máš jiný plán?“

„Vysvětluju ti ho. Rozbiju zámky, abych se tak zbavil staré nedokonalé ucpávky, a pokusím se o to znovu jinak.“

„Cenou za selhání bude samotný svět, Rande.“ Chvíli přemýšlela. „Je toho víc. Co mi neříkáš?“

Rand se zatvářil váhavě a chvilku jí připomínal dítě, které jednou přistihla, jak s Matem potají ukusují z koláčů panímámy Cauthonovic. „Já ho zabiju, Egwain.“

„Koho? Moridina?“

„Temného.“

Šokované se odtáhla. „Promiň. Cos to…“

„Já ho zabiju,“ zopakoval Rand vášnivě a naklonil se k ní. „Já s Temným skoncuju. Dokud tady je a číhá, nikdy nedosáhneme skutečného míru. Já tu věznici rozervu, vstoupím dovnitř a postavím se mu. Pokud budu muset, postavím nové vězení, ale nejdřív se s tím vším pokusím skoncovat. Ochráním vzor a kolo jednou provždy.“

„Světlo, Rande, tyszešílel!“

„Ano. To je součást ceny, kterou jsem zaplatil. Naštěstí. Jenom člověk, který to nemá v hlavě v pořádku, by byl dost troufalý, aby se pokusil o něco takového.“

„Budu s tebou bojovat, Rande,“ zašeptala. „Nedovolím ti, abys nás do toho všechny zatáhl. Poslouchej rozumné argumenty. Bílá věž by tě v tomhle měla vést.“

„Já jsem poznal, jak umí Bílá věž vést, Egwain,“ odvětil. „V bedně, každodenně bitý.“

Zaklesli se do sebe přes stůl pohledem. Kolem nich se vladaři stále dohadovali.

„Já to klidně podepíšu,“ řekla Tenobie. „Mně se to líbí.“

„Pche!“ zavrčel Gregorin. „Vy Hraničáři jste se nikdy nestarali o jižanskou politiku. Ty to podepíšeš? No jak chceš. Já ale nepřikovám svoji zemi ke zdi.“

„Zajímavé,“ řekl Easar. Klidný muž zavrtěl hlavou, až se bílý uzel vlasů na temeni zakýval. „Pokud tomu dobře rozumím, není to tvoje země, Gregorine. Ledaže předpokládáš, že urozený pán Drak zemře a Mattin Stepaneos nebude svůj trůn žádat zpátky. Možná je ochotný se smířit s tím, že Vavřínovou korunu nosí urozený pán Drak, ale s tebou se určitě nespokojí, tím jsem si jistý.“

„Copak tohle všechno není bezvýznamné?“ zeptala se Alliandre. „Teď si musíme dělat starosti se Seančany, ne? Dokud tady budou, žádný mír nebude.“

„Ano,“ řekl Gregorin. „Seančani a ti prokletí bělokabátníci.“

„My to podepíšeme,“ ozval se Galad. Velícímu kapitánovi dětí Světla se nějak dostala do ruky oficiální kopie dokumentu. Egwain se na něj nepodívala. Bylo těžké nezírat. Milovala Gawyna, a ne Galada, ale… nu… bylo těžké nezírat.

„Mayene to také podepíše,“ řekla Berelain. „Já mám za to, že vůle urozeného pána Draka je naprosto spravedlivá.“

„Jasně, že ty bys to podepsala,“ nakrčil nos Darlin. „Můj pane Draku, zdá se, že je tento dokument napsaný tak, aby chránil zájmy některých zemí víc než jiných.“

„Já chci slyšet jeho třetí požadavek,“ prohlásil Roedran. „Řeči o zámcích mě nezajímají; to je záležitost Aes Sedai. Tvrdil, že má tři požadavky, a zatím jsme slyšeli jenom dva.“

Rand zvedl obočí. „Třetí a poslední cena – to poslední, čím mi zaplatíte za můj život na svazích Šajol Ghúlu – je toto: budu velet vašim armádám v Poslední bitvě. Zcela a bezpodmínečně. Uděláte, co řeknu, půjdete, kam řeknu, budete bojovat, kde řeknu.“

To vyvolalo větší bouři námitek. Očividně to byl ten nejméně pobuřující ze tří požadavků, i když i tak byl nemožný z důvodů, které si už Egwain promyslela.

Vládci to pojímali jako útok na svou svrchovanost. Gregorin se v tom rámusu na Randa zlobně mračil a uchovával si jen nepatrný zbytek úcty. To bylo zábavné, vzhledem k tomu, že on měl z nich všech nejmenší moc. Darlin vrtěl hlavou a Elain se tvářila vztekle.

Ti, kteří stáli na Randově straně, oponovali, hlavně Hraničáři. Jsou zoufalí, pomyslela si Egwain. Jejich země dobývají. Nejspíš si mysleli, že pokud urozený pán Drak získá velení, okamžitě vyrazí bránit Hraniční státy. Darlin s Gregorinem by s tím nikdy nesouhlasili. Ne když jim Seančané dýchají na záda.

Světlo, to byla ale šlamastyka.

Egwain naslouchala jejich argumentům a doufala, že Randa rozčílí. Kdysi by se jim to možná povedlo. Teď stál s rukama založenýma za zády a pozoroval je. Tvář měl vyrovnanou, ačkoli si Egwain byla stále jistější, že je to maska. Uvnitř něj zahlédla záblesky jeho hněvu. Rand se nyní bezesporu lépe ovládal, ale city mu rozhodně nechyběly.

Egwain si uvědomila, že se usmívá. Navzdory všem jeho stížnostem na Aes Sedai, navzdory tomu, že trval na tom, že se jimi nenechá ovládat, se sám stále víc a víc choval jako jeden z nich. Připravila se promluvit a převzít otěže, ale ve stanu se něco změnilo. Jakýsi… pocit ve vzduchu. Její oči jako by byly přitahovány k Randovi. Venku se ozvaly zvuky, zvuky, které nedokázala určit. Nějaké slabé praskání? Co to dělá?

Pře umlkla. Jeden po druhém se k němu panovníci obraceli. Sluneční světlo venku zmatnělo a Egwain byla vděčná za ty koule světla, které vytvořil.

„Potřebuju vás,“ řekl jim Rand mírně. „Samotná země vás potřebuje. Hádáte se; věděl jsem, že budete, ale na hádky už nemáme čas. Vězte toto. Moje plány mi nedokážete vymluvit. Nemůžete mě přinutit, abych vás poslechl. Žádné vojsko, žádné tkanivo jediné síly, mě nemůže přinutit, abych se kvůli vám postavil Temnému. Musím to udělat ze své vlastní vůle.“

„Opravdu bys kvůli tomu zahodil celý svět, urozený pane Draku?“ zeptala se Berelain.

Egwain se usmála. Dámička si náhle není tak jistá stranou, kterou si vybrala.

„Nebudu muset,“ řekl Rand. „Vy to podepíšete. Když ne, znamená to smrt.“

„Takže vydírání,“ vyštěkl Darlin.

„Ne,“ odvětil Rand a usmál se na lidi z Mořského národa, kteří stáli poblíž Perrina a moc toho nenamluvili. Prostě si dokument přečetli a mezi sebou přikyvovali, jako by to na ně udělalo dojem. „Ne, Darline, Není to vydírání… je to úmluva. Já mám něco, co chcete, co potřebujete. Sebe. Svou krev. Zemřu. Všichni jsme to od začátku věděli; proroctví si to žádají. A protože to ode mne chcete, vyměním to s vámi za odkaz míru, který vyváží odkaz zkázy, který jsem světu zanechal posledně.“

Postupně se na všechny vládce podíval. Egwain téměř fyzicky cítila jeho odhodláni. Možná to byla jeho povaha ta’veren, nebo to možná byla jen tíha okamžiku. Ve stanu stoupl tlak, až bylo těžké se nadechnout.

Dokáže to, pomyslela si. Budou si stěžovat, ale ustoupí mu.

„Ne,“ řekla Egwain hlasitě a její hlas prolomil vzduch. „Ne, Rande al’Thore, nenecháme se přinutit, abychom podepsali tvůj dokument a předali ti výhradní vládu nad touto bitvou. A ty jsi úplný hlupák, pokud si myslíš, že věřím, že bys nechal celý svět – svého otce, své přátele, všechny, které miluješ, celé lidstvo – povraždit trolloky, pokud se ti vzepřeme.“

Podíval se jí do očí a náhle si nebyla tak jistá. Světlo, ve skutečnosti by to opravdu neodmítl, že ne? Skutečně by obětoval svět?

„Ty se odvažuješ nazývat urozeného pána Draka hlupákem?“ obořil se na ni Narišma.

„S amyrlin takto nikdo mluvit nebude,“ prohlásila Silviana a postavila se vedle Egwain.

Hádka vypukla znovu, tentokrát hlasitěji. Rand stále hleděl Egwain do očí a ona viděla, jak mu do tváří stoupá hněvivý ruměnec. Ozval se křik, napětí sílilo. Neklid. Hněv. Znovu rozdmýchané staré nenávisti, podněcované děsem.

Rand položil ruku na meč, který v těchto dnech nosil – ten s draky na pochvě – zatímco druhou ruku si založil za záda.

„Já dostanu svoji cenu, Egwain,“ zavrčel.

„Žádej si, co chceš, Rande. Ty nejsi Stvořitel. Jestliže půjdeš do Poslední bitvy takhle bláhové, stejně jsme všichni mrtví. Když se ti postavím, je šance, že tvůj názor změním.“

„Bílá věž byla vždycky jako oštěp na mém krku,“ vyštěkl Rand. „Vždycky, Egwain. A teď ses opravdu stala jednou z nich.“

Opětovala jeho pohled. V duchu však začínala ztrácet jistotu. Co kdyby tato vyjednávání selhala? Opravdu by své vojáky vrhla proti Randovým?

Měla pocit, jako by zakopla o kámen na okraji srázu a přepadávala přes okraj. Musí existovat způsob, jak to zastavit, jak to zachránit!

Rand se začal odvracet. Pokud ze stanu odejde, bude to konec všeho.

„Rande!“ řekla.

Ztuhl. „Já neustoupím, Egwain.“

„Nedělej to,“ řekla. „Nezahazuj to všechno.“

„Není jiná možnost.“

„Ano, je! Stačí jenom, když pro jednou přestaneš být Světlem spálený, zabedněný paličatý pitomec!“

Egwain ucouvla. Jak s ním mohla mluvit, jako by byli zase na začátku v Emondově Roli?

Rand na ni chviličku zíral. „No, ty by ses pro jednou rozhodně mohla přestat chovat jako rozmazlený, sebejistý, příšerný spratek, Egwain.“ Rozhodil rukama. „Krev a popel! Tohle bylo plýtvání časem.“

Měl téměř pravdu. Egwain si nevšimla, že do stanu vstoupil někdo další. Rand ovšem ano, a když se závěsy ve vchodu roztáhly a vpustily dovnitř světlo, prudce se otočil. Zamračil se na vetřelce.

Jeho nevlídný výraz se vytratil, jakmile spatřil osobu, která vešla.

Moirain.