Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 19 Výběr klípce

Elain Bašereho našla, jak přechází po východním břehu řeky. Říční břehy patřily k těm málo místům, která jí dosud připadala živá. V těchto dnech toho bylo tolik bez života – stromy, na nichž nerašilo listí, tráva, která nerostla, zvířata schoulená v doupatech a odmítající se hýbat.

Řeky stále tekly. Byl v tom pocit života, přestože rostliny působily žalostně.

Alguenja patřila k těm ošidně mocným řekám, které z dálky vypadají klidně, ale dokáží stáhnout ženu pod hladinu a držet ji, dokud se neutopí. Vzpomínala si, jak o tom jednou Bryne poučoval Gawyna během lovecké výpravy, kterou podnikli podél jejích břehů. Mluvil i k ní. Možná především k ní, přestože si vždy dával pozor, aby vůči dědičce nepřekročil hranice.

Dávej si pozor na proudy, říkal. Říční proudy jsou jedna z nejnebezpečnějších věcí pod Světlem, ale jen proto, že je lidé podceňují. Hladina vypadá klidně, protože s ní nic nebojuje. Nic nechce. Ryby plavou s proudem a lidé do ní nelezou, tedy až na hlupáky, kteří se chtějí předvést.

Elain sestoupila po kamenitém břehu k Bašeremu. Její stráže zůstaly pozadu – Birgitte s nimi právě nebyla. Dohlížela na oddíly lučištníků míle po proudu, kde měli plno práce s ostřelováním trolloků, kteří stavěli vory, aby se na nich dostali přes řeku. Birgittini lučištníci a Talmanesovi draci tam při snižování množství nepřátel odváděli skvělou práci, ale přesto bylo jen otázkou času, než jejich obrovská armáda začne proudit přes Alguenju.

Elain před týdnem stáhla své síly z Andoru a ona i Bašere byli potěšeni jejich postupem. Dokud neobjevili past.

„Úžasné, že ano?“ zeptala se, když přistoupila k Bašeremu, který stál na břehu řeky.

Bašere na ni pohlédl a pak přikývl. „U nás doma nic takového nemáme.“

„A co Arinelle?“

„Ta v Saldeii není tak velká,“ řekl nepřítomně. „Toto je téměř jako oceán, prostírající se přímo tady a oddělující břeh od břehu. Musím se smát, když si představím, jak na ni museli pohlížet Aielové, když poprvé překročili Páteř.“

Chvíli stáli mlčky.

„Jak zlé to je?“ zeptala se nakonec Elain.

„Zlé,“ řekl Bašere. „Ať shořím, měl jsem si to uvědomit. Měl jsem to vidět.“

„Nemůžeš naplánovat všechno, Bašere.“

„Odpusť,“ odvětil, „ale přesně tohle mám dělat.“

Jejich pochod na východ z Brémského lesa probíhal podle plánu. Spálili mosty přes Erinin a Alguenju a zabili spoustu trolloků, kteří se přes ně snažili dostat za nimi. Elain nyní stála na cestě, která vedla proti proudu řeky do hlavního města Cairhienu. Bašere měl v plánu nechat poslední střet s trolloky do kopců podél cesty, dvacet lig jižně od Cairhienu.

Stín je ale přechytračil. Zvědové zpozorovali druhou trollockou armádu na sever od jejich současné pozice, jak táhne na východ přímo ke Cairhienu. Elain město připravila o obránce, aby posílila svou armádu. Nyní v něm byli jen uprchlíci – a bylo stejně přecpané jako předtím Caemlyn.

„Jak to dokázali?“ zeptala se. „Ti trolloci nemohli přijít z Tarwinova sedla.“

„Na to nebylo dost času,“ souhlasil Bašere.

„Další brána?“ zeptala se.

„Možná,“ řekl Bašere. „Možná ne.“

„Tak jak?“ chtěla vědět. „Odkud se ta armáda vzala?“ Trollocké vojsko bylo téměř tak blízko, aby zabušilo na městské brány. Světlo!

„Udělal jsem chybu, že jsem uvažoval jako člověk,“ řekl Bašere. „Odhadl jsem rychlost, jakou se trolloci přesouvají, ale nevzal jsem v úvahu, jak by je myrddraalové mohli hnát. Hloupá chyba. To vojsko v lese se muselo rozdělit na dvě části a jedna půlka se vydala lesy na severovýchod směrem ke Cairhienu. Nic jiného mě nenapadá.“

„Přesouvali jsme se tak rychle, jak to jen šlo,“ řekla Elain. „Jak nás dokázali předběhnout?“ Její armáda měla průchody. Nemohla jimi poslat všechno, protože neměla dost usměrňovačů, aby je dokázali udržet otevřené dlouho. Nicméně mohla přesouvat vozy se zásobami, zraněné a markytány. To jim umožňovalo pochodovat tak rychle, jak to dokázali vycvičení vojáci.

„Pohybovali jsme se tak rychle, jak to bylo bezpečně možné,“ řekl Bašere. „Lidský velitel by nikdy své vojáky nenutil do tak strašlivého pochodu. Terén, kterým se přesouvali, musel být příšerný – řeky, které museli překročit, lesy, mokřady, Světlo! Během takového pochodu museli následkem vyčerpání přijít o tisíce trolloků. Mizelci se toho odvážili, a teď nás sevřeli do kleští. A město by taky mohlo být zničeno.“

Elain mlčela. „To nedopustím,” prohlásila nakonec. „Znovu ne. Ne, pokud tomu dokážeme zabránit.“

„Máme na vybranou?“

„Ano,“ řekla Elain. „Bašere, ty máš jeden z nejskvělejších vojenských mozků, co tahle země kdy viděla. Máš zdroje, jaké nikdo nikdy předtím neměl. Draky, rodinku, ogiery ochotné bojovat v bitvě… Ty to dokážeš. Já vím, že ano.“

„Vkládáš překvapivou víru v někoho, koho znáš jen velmi krátce.“

„Rand ti věří,“ řekla Elain. „Dokonce i v temných dobách, Bašere – když se na každého druhého díval s podezřením – ti důvěřoval.“

Bašere vypadal utrápeně. „Jeden způsob existuje.“

„Jaký?“

„Co nejrychleji vyrazíme a udeříme na trolloky u Cairhienu. Jsou unavení; musejí být. Kdyby se nám podařilo je rychle porazit, než nás dožene ta horda z jihu, mohli bychom mít šanci. Bude to složité. Severní armáda se pravděpodobně chce zmocnit města a pak ho proti nám použít, až dorazí jižní trolloci.“

„Mohli bychom otevřít průchody do města a udržet ho?“

„Pochybuju,“ řekl Bašere. „Ne když jsou naši usměrňovači tak unavení. Kromě toho, my musíme severní trolloky zničit, ne se proti nim jenom zdržet. Když jim dáme čas si odpočinout, vzpamatují se z pochodu, pak se k nim připojí trolloci z jihu a použijí hrůzopány, aby Cairhien rozervali jako přezrálé jablko. Ne, Elain. Musíme zaútočit a severní armádu rozdrtit, dokud je slabá; jen tak se snad dokážeme udržet proti té jižní. Když se nám to nepodaří, rozdrtí nás mezi sebou.“

„To riziko musíme podstoupit,“ řekla Elain. „Připrav plány, Bašere. Postaráme se, aby fungovaly.“

Egwain vstoupila do Tel’aran’rhiodu.

Svět snů vždy býval nebezpečný a nepředvídatelný. V poslední době víc než předtím. Velkolepé město Tear se ve snu zrcadlilo zvláštně a jeho budovy byly jako ošlehané stoletím bouří. Městské hradby nyní byly sotva víc než třicet dlaní vysoké a jejich vrcholky zaoblené a ohlazené větrem. Budovy uvnitř se ztratily a zanechaly po sobě základy a kusy zvětralého kamene.

Egwain, kterou při tom pohledu zamrazilo, se obrátila ke Kameni. Alespoň ten vypadal jako dřív. Vysoký, silný, stejný i navzdory větru. Uklidňovalo ji to.

Poslala se do jeho srdce. Moudré ji očekávaly. I to bylo uklidňující. Dokonce i v těchto dobách změn a bouří byly pevné jako samotný Kámen. Amys, Bair a Melain na ni čekaly. Než si jí všimly, zaslechla část jejich rozhovoru.

„Viděla jsem to stejně jako ona,“ říkala Bair. „Přestože mi oči propůjčili mí vlastní potomci. Myslím, že když se teď vrátíme potřetí, uvidíme to všechny. Mělo by to být povinné.“

„Tři návštěvy?“ zeptala se Melain. „To je vskutku změna. Pořád nevíme, jestli nám druhá návštěva ukáže tohle. Nebo předchozí vizi.“

Egwain, která si uvědomovala, že je odposlouchává, si odkašlala. Obrátily se k ní a okamžitě umlkly.

„Nechtěla jsem rušit,“ řekla Egwain, prošla mezi sloupy a připojila se k nim.

„To nic,“ odvětila Bair. „Měly jsme si dát pozor na jazyk. Konec konců, to my jsme tě sem pozvaly, aby ses s námi sešla.“

„Ráda tě vidím, Egwain aTVere,“ usmála se na ni Melain. Žena vypadala v tak pokročilém stupni těhotenství, že už porod nemohl být daleko. „Z hlášení se zdá, že tvá armáda získává mnoho ji.“

„Vedeme si dobře,“ řekla Egwain a posadila se k nim na zem. „I vy budete mít příležitost, Melain.“

„Kar’a’karn otálí,“ zamračila se Amys. „Oštěpy jsou čím dál netrpělivější. Měli bychom vyrazit proti Oslepiteli.“

„Rád se připravuje a plánuje,“ řekla Egwain. Zaváhala. „Nemůžu s vámi pobýt dlouho. Dnes se s ním mám později sejít.“

„Kvůli čemu?“ zeptala se Bair a zvědavě se předklonila.

„Nevím,“ odpověděla Egwain. „Našla jsem u sebe ve stanu na podlaze dopis od něj. Psal, že se se mnou chce setkat, ale ne jako Drak a amyrlin. Jako staří kamarádi.“

„Pověz mu, že nesmí plýtvat časem,“ řekla Bair. „Ale je tady něco, o čem s tebou musíme mluvit.“

„Co je to?“ zeptala se Elain zvědavě.

„Vidělas někdy něco takového?“ zeptala se Melain a soustředila se. Kámen na podlaze před nimi popraskal. Nutila světu snů svou vůli a vytvářela něco určitého, co měla Egwain vidět.

Nejprve byla zmatená. Praskliny v kameni? Jistě, že něco takového už viděla. A vzhledem k těm zemětřesením, která v poslední době tak často otřásala zemí, jsou nejspíš ještě běžnější.

Ovšem na těchto bylo něco zvláštního. Egwain se předklonila a zjistila, že praskliny vypadají, jako by vedly do nicoty. Hluboké temnoty. Nepřirozené.

„Co je to?“ zeptala se.

„Naši lidé hlásili, že je vídají,“ řekla tiše Amys. „Ti, kteří bojují v Andoru, a ti ve Spálených zemích s Randem al’Thorem. Vypadají jako praskliny v samotném vzoru. Chvilku jsou takhle temné, pak vyblednou a zůstanou pouze obyčejné praskliny.“

„Je to velice nebezpečné znamení,“ řekla Bair. „Poslaly jsme jednu z nás, aby se na to zeptala v Hraničních státech, kde bojuje Lan Mandragoran. Zdá se, že tam jsou praskliny nejběžnější.“

„Když bojují hrůzopáni, objevuji se častěji,“ dodala Amys. „Když používají tkanivo zvané odřivous.“

Egwain zírala na tu temnotu a chvěla se. „Odřivous oslabuje vzor. Během války jediné síly se dokonce i Zaprodanci začali bát ho používat, aby nerozvolnili samotný svět.“

„Musíme tu zprávu předat všem našim spojencům,“ řekla Amys. „Nesmíme to tkanivo používat.“

„Aes Sedai to už mají zakázáno,“ řekla Egwain, „Ale dám ve známost, že nikdo nemá ani uvažovat o tom, že ten zákaz poruší.“

„To je moudré,“ přikývla Melain. „Na lidi, kteří mají tolik pravidel, jsem zjistila, že Aes Sedai jsou velice zdatné v jejich ignorování, když jim to situace dovolí.“

„My našim ženám věříme,“ řekla Egwain. „Vážou je přísahy; a jinak se musí řídit vlastní moudrostí. Kdyby Moirain nebyla ochotná to pravidlo ohnout, Perrin by byl mrtvý – stejně jako Mat, kdyby Rand to pravidlo neignoroval. Ale se ženami si promluvím.“

Odřivous jí působil starosti. Ne to, že existoval, nebo to, co dělal. Byl jedinečně nebezpečný. A přesto, co jí to Perrin ve snu řekl? Je to jen další tkanivo…

Připadalo jí nespravedlivé, že by měl mít Stín přístup k takovéto zbrani, k takové, která při používání rozvolňuje vzor. Jak s ní budou bojovat, čím jí mohou čelit?

„To není jediný důvod, proč jsme pro tebe poslaly, Egwain aTVere,“ řekla Melain. „Vidělas změny ve světě snů?“

Egwain přikývla. „Bouře se tu zhoršila.“

„V budoucnu to tady nebudeme navštěvovat často,“ řekla Amys. „Rozhodly jsme se. Navzdory tomu, že si na něj stěžujeme, Kar’a’karn svá vojska připravuje, aby mohla vyrazit. Nepotrvá dlouho a potáhneme s ním do panství Stínu.“

Egwain pomalu přikývla. „Takže je to tady.“

„Jsem na tebe pyšná, děvče,“ řekla Amys. Amys, Amys tvrdá jako skála, vypadala, že má v očích slzy. Vstaly a Egwain je jednu po druhé objala.

„Světlo vás ochraňuj, Amys, Melain, Bair,“ řekla Egwain. „Pozdravujte ode mne ostatní.“

„To uděláme, Egwain al’Vere,“ řekla Bair. „Kéž najdeš vodu a stín, dnes a vždy.“

Jedna po druhé vybledly z Tearu. S pohledem upřeným vzhůru se Egwain zhluboka nadechla. Budova sténala jako loď v bouři. Kolem ní jako by se pohybovala samotná skála.

Milovala toto místo – ne Kámen, ale Tel’aran’rhiod. Tolik ji naučilo. Ale když se chystala odejít, věděla, že je jako nebezpečně rozvodněná řeka. Možná to tu zná a miluje, ale nemůže zde riskovat život. Ne dokud ji Bílá věž potřebuje.

„A sbohem i tobě, starý příteli,“ řekla do vzduchu. „Než budu znovu snít.“

Nechala se probudit.

Gawyn jako vždy čekal u postele. Byli ve Věži, Egwain zcela oblečená, v komnatě nedaleko její pracovny. Ještě nepřišel večer, ale žádost moudrých nebyla něčím, co by chtěla přehlížet.

„Je tady,“ řekl Gawyn potichu a zalétl očima ke dveřím do její pracovny.

„Tak se s ním sejdeme,“ řekla Egwain. Vstala, připravila se a uhladila si sukni. Kývla na Gawyna a společně vyšli ven a vydali se setkat s Drakem Znovuzrozeným.

Když ji Rand uviděl, usmál se. Čekal uvnitř se dvěma Děvami, které neznala.

„O co jde?“ zeptala se Egwain unaveně. „Chceš mě přesvědčovat, abych rozbila zámky?“

„Stal se z tebe cynik,“ poznamenal Rand.

„Při našich posledních dvou setkáních ses mě nezastřeně pokoušel rozzuřit. Mám to čekat znovu?“

„Nesnažím se tě rozzuřit,“ řekl Rand. „Podívej, tady.“ Vytáhl něco z kapsy. Stuha do vlasů. Podal jí ji. „Vždycky ses těšila, až si budeš moct splétat vlasy do copu.“

„Takže teď naznačuješ, že jsem dítě?“ zeptala se popuzeně Egwain. Gawyn jí v uklidňujícím gestu položil ruku na rameno.

„Cože? Ne!“ Rand si povzdechl. „Světlo, Egwain. Chci se usmířit. Jsi pro mě jako sestra; sourozence jsem nikdy neměl. Nebo přinejmenším ten, kterého mám, mě nezná. Mám jenom tebe. Prosím. Nesnažím se tě naštvat.“

Na okamžik vypadal jako před lety. Nevinný, upřímný chlapec. Egwainino podráždění se rozplynulo. „Rande, mám práci. My máme práci. Na takovéhle věci nemáme čas. Tvoje armády jsou netrpělivé.“

„Jejich čas přijde brzy,“ řekl Rand drsněji. „Než tohle skončí, budeme se divit, proč jsme byli tak dychtiví, a budeme toužebně vzpomínat na tyhle klidné dny čekání.“ Stále držel stuhu v ruce, ale zaťal ji v pěst. „Já jen… nechtěl jsem se vydat do války, když naše poslední setkání skončilo hádkou, třebaže důležitou.“

„Ach, Rande,“ řekla Egwain. Popošla k němu a vzala si stuhu. Objala ho. Světlo, v poslední době s ním bylo těžké pořízení – ale totéž si občas myslela i o svých rodičích. „Máš moji podporu. To neznamená, že se zámky udělám, co říkáš, ale máš moji podporu.“

Pustila ho. Nerozbrečí se. Dokonce ani když to vypadá jako poslední loučení.

„Počkej,“ řekl Gawyn. „Sourozence? Ty máš sourozence?“

„Jsem syn Tigrain,“ pokrčil Rand rameny, „narodil jsem se poté, co odešla do Pustiny a stala se Děvou.“

Gawyn vypadal ohromeně, ačkoli Egwain si to domyslela už dávno. „Ty jsi Galadův bratr?“ zeptal se Gawyn.

„Nevlastni,“ řekl Rand. „Ne že by to pro bělokabátníka moc znamenalo. Měli jsme stejnou matku. Jeho otcem, stejně jako tvým, byl Taringail, ale můj byl Aiel.“

„Myslím, že by tě Galad překvapil,“ řekl Gawyn tiše. „Ale Elain…“

„Ne že bych tě chtěl poučovat o historii tvé vlastní rodiny, ale Elain se mnou není příbuzná.“ Rand se obrátil k Egwain. „Můžu je vidět? Zámky. Než se vydám do Šajol Ghúlu, chtěl bych se na ně naposledy podívat. Slibuju, že s nimi nic neudělám.“

Zdráhavé je vytáhla z váčku u pasu, kde je často ukrývala. Gawyn, který se stále tvářil omráčeně, přešel k oknu, otevřel ho a vpustil do pokoje slunce. Bílá věž jí připadala klidná… tichá. Její armáda byla pryč a její vládci ve válce.

Rozbalila první zámek a podala ho Randovi. Nedá mu všechny najednou. Jen pro jistotu. Jeho slovu věřila; konec konců, byl to přece Rand, ale… jen pro jistotu.

Rand držel zámek a hleděl na něj, jako by v té klikaté čáře hledal moudrost. „Vyrobil jsem je,“ zašeptal. „Udělal jsem je tak, aby se nikdy nerozbily. Ale už když jsem je tvořil, věděl jsem, že nakonec selžou. Všechno nakonec selže, když se toho on dotýká…“

Egwain opatrně potěžkala druhý zámek. Nebylo by dobré tu věc omylem rozbít. Uchovávala je zabalené a váček měla vycpaný látkou; měla strach, že je při nošení zničí, ale Moirain se vyjádřila, že je Egwain rozbije.

Cítila, že je to bláhové, ale to, co četla, věci, které říkala Moirain… Nu, pokud přijde chvíle, kdy je bude nutné rozbít, Egwain je bude potřebovat mít po ruce. Atak je nosila – nosila s sebou možnou smrt celého světa.

Rand náhle zbledl jako stěna. „Egwain,“ řekl. „Tohle mě neošálí.“

„Co?“

Podíval se na ni. „Tohle je padělek. Prosím, to je v pořádku. Řekni mi pravdu. Udělalas kopii a dala mi ji.“

„Nic takového jsem neudělala,“ namítla.

„Ale… Světlo.“ Rand zámek znovu zvedl. „Tohle je padělek.“

„Cože!“ Egwain mu ho vytrhla z ruky a ohmatala ho. Necítila nic špatného. „Jak to můžeš vědět jistě?“

„Vyrobil jsem je,“ řekl Rand. „Poznám svoji práci. Tohle není jeden ze zámků. Je to… Světlo, někdo je ukradl.“

„Od chvíle, kdys mi je dal, jsem je měla pořád u sebe!“ prohlásila Egwain.

„Tak se to stalo předtím?“ zašeptal Rand. „Poté, co jsem je přinesl, jsem si je pečlivě neprohlížel. Nějak zjistil, kam jsem je dal.“ Vzal si od ní druhý a zavrtěl hlavou. „Taky není pravý.“ Vzal si třetí. „Ani tenhle ne.“

Podíval se na ni. „On je má, Egwain. Nějak si je ukradl zpátky. Temný má klíče k vlastnímu vězení.“ Po většinu života si Mat přál, aby se po něm lidé tolik nedívali. Mračili se za něj kvůli problémům, které zdánlivě působil – a které ve skutečnosti nebyly jeho vina – vrhali po něm nesouhlasné pohledy, když naprosto nevinně kráčel kolem a ze všech sil se snažil být milý. Každý kluk tu a tam šlohne koláč. To nikomu neublíží. V podstatě se to očekávalo.

Běžný život byl pro Mata těžší než pro ostatní kluky. Všichni si na něj úplně bezdůvodně dávali obzvlášť dobrý pozor. Perrin by býval mohl krást koláče celý den, a přesto by se na něj lidé jen usmívali a možná mu rozcuchali vlasy. Na Mata si brali koště.

Když vešel někam, kde se hrálo v kostky, přitahoval pohledy. Lidé ho sledovali stejně, jako by sledovali podvodníka – ačkoli nikdy nepodváděl – nebo se závistí v očích. Ano, vždycky si myslel, že kdyby se na něj nedívali, bylo by to skvělé. Důvod ke skutečné oslavě.

Teď to tak bylo, a jemu se z toho dělalo zle.

„Můžeš se na mě podívat,“ namítl Mat. „Vážně. Ať shoříš, je to v pořádku!“

„Mé oči by byly sklopené,“ odpověděla služebná, která skládala látku na nízký stolek u stěny.

„Oči už máš sklopené! Zírají na zatracenou podlahu, nebo ne? Chci, abys je zvedla.“

Seančanka pokračovala v práci. Měla světlou pleť s pihami pod očima a byl na ni docela pěkný pohled, přestože v poslední době dával přednost tmavším odstínům. Přesto by mu nevadilo, kdyby mu to děvče věnovalo úsměv. Jak mohl mluvit se ženou, pokud se nemohl snažit ji rozesmát?

Vstoupilo několik dalších služebných se sklopenýma očima a přineslo další látku. Mat stál v komnatách paláce, které byly podle všeho Jeho“. Bylo jich víc, než bude kdy potřebovat. Možná by se k němu mohl nastěhovat Talmanes a pár chlapů z Bandy, aby to místo nepůsobilo tak prázdně.

Mat se přiloudal k oknu. Pod ním se na Mol Hara organizovalo vojsko. Bude to trvat déle, než si přál. Galgan – Mat se s tím chlapíkem setkal jen krátce a bez ohledu na to, co Tuon říkala o tom, že jeho najatí zabijáci nemají uspět, mu nedůvěřoval – shromažďoval seančanské síly z hranic, ale příliš pomalu. Obával se, že ústupem ztratí Almothskou pláň.

Nu, měl by raději naslouchat rozumu. Mat už teď měl jen málo důvodů, proč mít toho muže v oblibě, ale jestli to bude zdržovat…

„Ctihodný?“ zeptala se služebná.

Mat se obrátil a zvedl obočí. Poslední část látek přineslo několik da’covale a Mat cítil, jak rudne. Stěží na sobě vůbec měly nějaké oblečení, a to, co ano, bylo průsvitné. Ale může se dívat, ne? Nenosily by takové oblečení, kdyby se muž neměl dívat. Co by si pomyslela Tuon?

Nejsem její majetek, pomyslel si odhodlaně Mat. Nebudu se chovat jako manžel.

Pihovatá služebná – byla só’džin, půlku hlavy měla oholenou – pokynula k osobě, která vstoupila za da’covale, ženě středního vlasu s tmavými vlasy spletenými do drdolu a bez částečně oholené hlavy. Byla podsaditá, trochu se podobala zvonu a působila babičkovsky.

Nově příchozí si ho prohlédla. Konečně někdo, kdo se na něj díval! Kéž by jen ve tváři neměla výraz člověka, který si na trhu prohlíží koně.

„Černá k jeho novému postavení,“ řekla a tleskla. „Zelená za jeho dědictví. Zdrženlivá lesní zeleň. Někdo mi přineste výběr klípců a někdo jiný spalte ten klobouk.“

„Cože?“ vykřikl Mat. Kolem něj se rojily služebné a tahaly ho za šaty. „Tak počkat. Co to má znamenat?“

„Tvoje nové šaty, ctihodný,“ řekla žena. „Já jsem Nata a budu tvá osobní krejčová.“

„Můj klobouk spálit nenecháš,“ prohlásil Mat. „Zkus to, a zatraceně uvidíme, jestli dokážeš ze třetího patra letět. Rozumíš?“

Žena zaváhala. „Ano, ctihodný. Jeho oblečení nepalte. Uložte ho pro případ, že by bylo potřeba.“ Zdálo se, že pochybuje, že k tomu někdy dojde.

Mat se nadechl a chystal se dál si stěžovat a pak jedna z da’covale otevřela skříňku. Uvnitř zazářily drahokamy. Rubíny, smaragdy, ohnivé opály. Matoví se zadrhl dech v hrdle. To bylo celé bohatství’.

Byl tak ohromený, že si téměř nevšímal, že ho sloužící svlékají. Zatáhli za košili a Mat je nechal. Přestože šátek si ponechal, nebyl stydlivý. Ruměnec ve tvářích neměl nic společného s tím, že mu stáhli kalhoty. Jenom ho překvapily ty drahokamy.

Pak se jeden z mladých da’covale natáhl po Matových spodcích.

„Bez prstů budeš vypadat opravdu legračně,“ zavrčel Mat.

Da’covale vzhlédl – vyvalil oči a tvář mu zbledla. Okamžitě oči zase sklonil, uklonil se a couvl. Mat nebyl ostýchavý, ale spodky byly příliš.

Nata mlaskla. Její služebníci začali Mata halit do vybraných látek v černé a tmavě zelené barvě – tak tmavě, že byla sama téměř černá. „Ušijeme ti vojenské šaty, šaty pro přítomnost u dvora, pro soukromé příležitosti a pro vystupování na veřejnosti. Bude…“

„Ne,“ řekl Mat. „Jenom vojenské.“

„Ale…“

„Máme tady zatracenou Poslední bitvu, ženská,“ řekl Mat. „Když to přežijeme, můžeš mi ušít zatracenou sváteční čapku. Do té doby jsme ve válce a já nic jinýho nepotřebuju.“

Přikývla.

Mat neochotně stál s rozpaženýma rukama a nechal je, ať ho ovíjejí látkou a berou míry. Když už musí snášet, že mu říkají „ctihodný“ a „Výsosti“, alespoň se ujistí, že bude mít rozumné oblečení.

Po pravdě řečeno už ho stále stejné staré šaty začínaly unavovat. Zdálo se, že seančanská krejčová nepoužívá moc krajek, což byla škoda, ale Mat jí nechtěl vysvětlovat, jak má dělat svoji práci. Nemohl si stěžovat kvůli každé maličkosti. Reptaly neměl nikdo rád, Mat ze všech nejméně.

Zatímco mu brali míry, dorazil sloužící s malou, sametem vyloženou kazetou s řadou vystavěných klípců. Mat chvíli váhal a vybíral si; některé byly zdobené drahokamy, jiné měly malované vzory.

„Tenhle?“ řekl a ukázal na nejméně zdobený klípec. Prostý černý jen se dvěma malými úzkými podlouhlými rubíny, zasazenými proti sobě na levém a pravém okraji. Nasadili mu ho, zatímco další sloužící dokončovali měření.

Když skončili, krejčová přikázala sloužícím, aby ho oblékli do šatů, které přinesla. Zatímco bude čekat, až mu ušijí nové oblečení, zjevně mu nedovolí vrátit se ke starým šatům.

Začalo to docela prostě. Hedvábné, jemně tkané roucho. Mat by dal přednost kalhotám, ale roucho bylo pohodlné. Jenže přes něj přetáhli další, tužší. Také bylo z hedvábí, tmavě zeleného a do posledního místečka vyšívaného spirálovými vzory. Rukávy byly dost velké na to, aby jimi proběhl kůň, a připadaly mu těžké a neforemné.

„Myslel jsem, že říkám, ať mi dáte vojenské šaty!“ řekl.

„Toto je slavnostní válečnická uniforma člena císařské rodiny, Výsosti,“ vysvětlila Nata. „Mnozí na tebe budou hledět jako na cizince, a i když nikdo nebude zpochybňovat tvou věrnost, bylo by dobré, aby v tobě naši vojáci viděli především prince krkavců, a až pak cizince. Nesouhlasíš?“

„Asi ano,“ řekl Mat.

Sloužící pokračovali, opásali ho zdobeným opaskem a paže uvnitř velkých rukávů mu ovinuli pásky stejného vzoru. Mat si říkal, že je to dobře, protože opasek stahoval šaty a ty mu pak nepřipadaly tak objemné.

Další kus oblečení byl naneštěstí úplně nejsměšnější. Tuhý světlý kus látky, který mu nasadili na ramena. Vpředu a vzadu splýval jako tabard s otevřenými boky, ale trčel dobře tři dlaně na každou stranu, takže Mat vypadal nelidsky široký. Bylo to jako chrániče ramen z těžké zbroje, jen vyrobené z látky.

„Tak hele,“ řekl Mat. „Není to nějaký šprým jenom proto, že jsem nováček, že ne?“

„Šprým, ctihodný?“ zeptala se Nata.

„Nemůžeš vážně…“ Mat se odmlčel, když kolem dveří někdo prošel. Jiný velitel. Muž měl na sobě oděv ne nepodobný Matovu, třebaže ne tak vyzdobený a s ne tak širokými rameny. Nebyla to zbroj císařské rodiny, ale slavnostní zbroj pro jednoho z urozených. Přesto to byl téměř stejně drahý oděv.

Muž se zastavil, uklonil se Matoví a šel dál.

„Ať shořím,“ řekl Mat.

Nata tleskla a sloužící začali Mata pokrývat drahokamy. Vybírali převážně rubíny, což Mata znervózňovalo. Musela to být náhoda, ne? Nevěděl, co si má o tom, že ho pokrývají všemi těmi drahokamy, myslet. Možná by je mohl prodat. Vlastně, kdyby je mohl vsadit do hry, nejspíš by mu nakonec patřil celý Ebú Dar…

Ten už patří Tuon, uvědomil si. A já jsem se s ní oženil. Uvědomil si, že je boháč. Opravdový boháč.

Seděl, dovolil jim, aby mu nalakovali nehty, a přitom přemýšlel, co to všechno znamená. Jistě, už nějakou dobu si nemusel s penězi dělat starosti, protože si vždy mohl vyhrát další. Tohle bylo jiné. Pokud už všechno měl, tak proč hrát? To neznělo jako moc velká zábava. Nečekalo se, že vám lidé budou takto dávat věci. Měli jste najít způsob, jak je získat sami, svým důvtipem, štěstím nebo schopnostmi.

„Ať shořím,“ řekl Mat a spustil ruce k bokům, když sloužící dokončili lakování nehtů. „Jsem zatracenej šlechtic.“ Vzdychl, vyškubl polekanému sloužícímu – který šel kolem s jeho starým oblečením – svůj klobouk a nasadil si ho na hlavu.

„Ctihodný,“ ozvala se Nata. „Prosím odpusť mi mou troufalost, ale když dovoliš, mám ti radit v otázkách módy. Ten klobouk vypadá k té uniformě obzvlášť… nevhodně.“

„A koho to zajímá?“ prohlásil Mat a vykráčel z pokoje. Skoro musel dveřmi projít bokem! „Když už mám vypadat směšně, můžu to alespoň udělat ve velkém stylu. Někdo mi ukažte, kde se scházejí naši zatracení generálové. Potřebuju zjistit, kolik vojáků máme.“