Rand se vyprostil z temnoty a opět zcela vstoupil do vzoru. Z toho, jak vzor sledoval, věděl, že ačkoli od chvíle, kdy vešel do vnitř, tady uplynulo pouze pár minut, v údolí před touto jeskyní uběhly celé dny a dál ve světě ještě mnohem delší doba.
Rand Moridina odhodil z postavení, v němž během těchto napjatých minut se zaklesnutými čepelemi setrvávali. Rand, stále plný lahodné jediné síly, sekl po svém starém příteli čepelí Callandoru.
Moridin zvedl vlastní meč včas, aby ránu odrazil, ale stěží. Zavrčel, vytáhl z opasku nůž a ustoupil, v jedné ruce nůž, v druhé meč.
„Už na tobě nezáleží, Elane,“ řekl Rand, v jehož nitru běsnil proud saidínu. „Skoncujme s tím!“
„Nezáleží?“ zasmál se Moridin.
Pak se otočil a hodil nožem po Alanně.
Nyneiva s hrůzou sledovala, jak se nůž otáčí vzduchem. Vítr na něj z nějakého důvodu neměl vliv.
Ne! Poté, co se jí konečně podařilo přesvědčit tu ženu, aby zůstala naživu. Teď ji nemůžu ztratit! Nyneiva se pokusila nůž chytit nebo odrazit, ale byla o vlásek pomalejší, než bylo třeba.
Nůž se zabořil Alanně do prsou.
Nyneiva na něj zděšeně hleděla. Toto nebylo zranění, které by se dalo uzdravit šitím a bylinami. Čepel zasáhla srdce.
„Rande! Potřebuju jedinou sílu!“ vykřikla Nyneiva.
„To je… v pořádku…“ zašeptala Alanna.
Nyneiva pohlédla ženě do očí. Byla při smyslech. Andělíka, uvědomila si Nyneiva, když si vzpomněla na bylinu, kterou použila, aby ženě dodala sílu. Probralo ji to z omámení. Probudilo ji to.
„Můžu…“ řekla Alanna. „Můžu ho propustit…“
Její oči zmatněly.
Nyneiva pohlédla na Moridina a Randa. Rand se na mrtvou ženu díval s lítostí a žalem, ale Nyneiva v jeho očích neviděla žádnou zuřivost. Alanna uvolnila pouto ještě předtím, než mohl Rand pocítit následky její smrti.
Moridin se s dalším nožem v levé ruce otočil zpět k Randovi. Rand zvedl Callandor, aby Moridina srazil.
Moridin pustil meč a bodl se nožem do pravé ruky. Rand sebou náhle trhl a Callandor mu vypadl z prstů, jako by Moridinův útok nějak zranil jeho ruku.
Záře vycházející z čepele uhasla a křišťálový meč se zazvoněním dopadl na zem.
Perrin se v boji se Zabíječem nedržel zpátky.
Nesnažil se rozlišovat mezi vlkem a mužem. Konečně všemu popustil uzdu, každičkému kousku vzteku na Zabíječe, každičkému kousku bolesti nad smrtí své rodiny – všem tlakům, které v něm měsíce nepozorovaně narůstaly.
Vypustil je ven. Světlo, vypustil je ven. Stejně jako té strašlivé noci, kdy zabil ty bělokabátníky. Od té chvíle držel sám sebe i své city pevně na uzdě. Přesně jak to říkal pantáta Luhhan.
Nyní to v jediném okamžiku uviděl. Mírný Perrin, který se stále bál, že někomu ublíží. Kovář, který se naučil ovládat. Málokdy si dovolil udeřit vší silou.
Dnes sundal vlkovi vodítko. Stejně ho nikdy neměl mít.
Bouře se přizpůsobila jeho zuřivosti. Perrin se ji nepokoušel potlačit. Proč by to dělal? Dokonale se hodila k jeho pocitům. Údery jeho kladiva byly jako hřmění, jeho oči se blýskaly jako dopadající blesky. Ve větru vyli vlci.
Zabíječ se snažil bojovat. Skákal, přesouval se, bodal. Perrin tam pokaždé byl. Vrhal se na něj jako vlk, oháněl se po něm jako člověk, bušil do něj jako samotná bouře. Zabíječovy oči dostaly divoký výraz. Zvedl štít a pokusil se ho dostat mezi sebe a Perrina.
Perrin zaútočil. Nyní bez uvažování, vše řídily pouze instinkty. Perrin zařval a stále znovu a znovu bušil do štítu kladivem. Hnal Zabíječe před sebou. Bušil do štítu jako do nepoddajného kusu železa. Vybíjel ze sebe hněv a zuřivost.
Posledním úderem odhodil Zabíječe dozadu a vyrazil mu štít z ruky, až odlétl víc než třicet kroků daleko. Zabíječ dopadl na zem, převalil se a lapal po dechu. Zastavil se uprostřed bojiště, kde se všude kolem něj zvedaly a umíraly stínové postavy, bojující ve skutečném světě. Vrhl po Perrinovi vyděšený pohled a zmizel.
Perrin se za ním poslal do bdělého světa. Objevil se uprostřed bitvy, v níž zuřivě bojovali Aielové proti trollokům. Na této straně byl vítr překvapivě silný a nad Sajol Ghúlem, který se zvedal k obloze jako pokroucený prst, se otáčela černá mračna.
Aielové kolem mu stěží věnovali pohled. Po celém bojišti ležela na hromadách lidská a trolločí těla a místo páchlo smrtí. Půda zde kdysi bývala prašná, ale teď se pěnila bahnem z krve padlých.
Zabíječ se rozháněl dlouhým nožem a s vrčením se protlačil skrz nedaleký hlouček Aielů. Neohlížel se – a nezdálo se, že ví, že jej Perrin do skutečného světa následoval.
Ze svahu, ze stříbřitě bílé mlhy, se valila nová vlna zplozenců stínu. Jejich kůže vypadala zvláštně, byla poďobaná důlky, a oči měli mléčně bílé. Perrin si jich nevšímal a hnal se za Zabíječem.
Mladý býku! Vlci. Jsou tady Stínubratři! Bojujeme!
Temní psi. Vlci nenáviděli všechny zplozence Stínu; celá smečka by zemřela, aby strhla myrddraala. Ale temných psů se báli.
Perrin se rozhlížel a hledal ta stvoření. Obyčejní lidé nemohli s temnými psy, jejichž pouhé sliny znamenaly smrt, bojovat. Nedaleko něj se lidské jednotky rozpadly před přívalem černých vlků velkých jako koně. Divoká štvanice.
Světlo! Tihle temni psi byli obrovští. Desítky a desítky pokřivených vlků, černých jako uhel, se prorvaly obrannými liniemi a pohazovaly tairenskými a domanskými vojáky, jako by byli jen hadrové panenky. Vlci na temné psy útočili, ale marně. Skučeli, vyli a umírali.
Perrin pozvedl svůj hlas společně s jejich smrtelným křikem v drsném, zuřivém zařvání. V tuto chvíli jim nemohl pomoci. Poháněly jej instinkty a vztek. Zabíječ. Musel porazit Zabíječe. Pokud Perrin Zabíječe nezastaví, muž se přesune do světa snů a zabije Randa.
Perrin se obrátil a hnal se bojujícími armádami. Pronásledoval postavu daleko před sebou. Protože temní psi rozptýlili Perrinovu pozornost, získal Zabíječ náskok, ale trochu zpomalil. Ještě si neuvědomil, že Perrin může svět snů opustit.
Zabíječ se zastavil a zkoumal bojiště. Ohlédl se a spatřil Perrina – a pak vytřeštil oči. Perrin v tom rámusu jeho slova neslyšel, ale dokázal je Zabíječi přečíst ze rtů. „Ne. Ne, to není možné.“
Ano, pomyslel si Perrin Teď tě můžu sledovat, kamkoli běžíš. Tohle je lov. A z tebe je konečně kořist.
Zabíječ zmizel a Perrin se za ním přesunul do vlčího snu. Lidé bojující kolem něj se změnili na vzory v prachu, které vybuchovaly a znovu se utvářely. Při pohledu na něj Zabíječ zděšeně zaječel a pak se přesunul zpět do bdělého světa.
Perrin učinil totéž. Cítil Zabíječovu stopu. Kluzkou potem, vyděšenou. Do snu a pak zase do bdělého světa. Ve snu Perrin běžel po čtyřech, jako Mladý býk. V bdělém světě byl Perrinem se zvednutým kladivem.
Stejně rychle, jako mrkal, se přesouval sem a tam mezi oběma světy a pronásledoval Zabíječe. Když narazil na hlouček bojujících těl, skočil do vlčího snu a prorazil skrz postavy z písku a navátého prachu, pak se opět přesunul do bdělého světa a dál sledoval stopu. Přesouvání se začalo tak zrychlovat, že kmital mezi světy s každým úderem srdce.
Buch. Perrin zvedl kladivo a seskočil z nízké římsy za postavou, která prchala před ním.
Buch. Mladý býk zavyl, aby přivolal smečku.
Buch. Perrin byl už blízko. Jen pár kroků za ním. Cítil Zabíječův pronikavý pach.
Buch. Kolem Mladého býka se objevili duchové vlků a vytím dávali najevo touhu lovit. Nikdy si to kořist nezasloužila víc. Nikdy kořist na smečkách nenapáchala tolik škody. Nikdy se žádného člověka nebáli víc.
Buch. Zabíječ škobrtl. Při pádu se otočil a bezděčně se opět poslal do vlčího snu.
Buch. Perrín máchl Mah’alleinirem, vyzdobeným vlkem ve skoku. Ten, který létá.
Buch. Mladý býk se vrhl vrahovi svých bratrů po krku. Zabíječ prchl.
Kladivo dopadlo.
Něco na tomto místě a v tomto okamžiku poslalo Perrina a Zabíječe do spirály kratičkých přeskoků mezi světy. Tam a zpátky, tam a zpátky, záblesky okamžiků a myšlenek. Blik. Blik. Blik. Kolem umírali lidé. Někteří z prachu, jiní skuteční. Jejich svět společně se stíny jiných světů. Muži v neobvyklém oblečení či zbrojích, bojující s netvory všech tvarů a velikostí. Okamžiky, kdy se z Aielů stávali Seančané, kteří se měnili na něco mezi nimi, s oštěpy a světlýma očima, ale v přilbách ve tvaru obrovských hmyzích hlav.
Ve všech těchto okamžicích, na všech těchto místech Perrinovo kladivo bušilo a tesáky Mladého býka chňapaly Zabíječi po krku. V ústech cítil slané teplo Zabíječovy krve. Cítil, jak se kladivo při dopadu chvěje, a slyšel praskat kosti. Světy se míhaly jako klikatící se blesky.
Všechno se srazilo, otřáslo a pak srovnalo.
Perrin stál na kamenech v údolí Thakan’dar a Zabíječovo tělo se před ním hroutilo s rozdrcenou hlavou. Perrin lapal po dechu, stále vzrušený lovem. Bylo po všem.
Obrátil se a překvapeně zjistil, že je obklopen Aiely. Zamračil se na ně. „Co to děláte?“
Jedna z Děv se zasmála. „Vypadals, jako že běžíš k velkému tanci, Perrine Aybaro. Člověk se naučí hledat na bojišti válečníky jako ty a následovat je. Často si užijou největší zábavu.“
Zachmuřeně se usmál a rozhlédl se po bojišti. Jeho straně se nevedlo dobře. Temní psi rvali obránce v nelítostném běsnění na kusy. Cesta vzhůru k Randovi byla zcela nechráněná.
„Kdo téhle bitvě velí?“ zeptal se Perrin.
„Teď nikdo,“ řekla Děva. Její jméno neznal. „Nejprve velel Rodei Ituralde. Pak Darlin Sisnera – ale jeho velitelství zničili draghkarové. Už celé hodiny jsem neviděla žádnou Aes Sedai nebo kmenového náčelníka.“
Zněla ponuře. Dokonce i statečným Aielům docházely sily. Rychlá prohlídka bojiště Perrinovi prozradila, že zbývající Aielové bojují tam, kde právě jsou, často v malých hloučcích, a než sami padnou, snaží se nadělat tolik škody, kolik jen jde. Vlci, kteří zde předtím bojovali ve smečkách, byli rozprášení a on z nich cítil bolest a strach. A Perrin neměl tušení, co mají znamenat ti zplozenci Stínu s poďobanými tvářemi.
Bitva skončila a strana Světla prohrála.
Nedaleko od něj prolomili temní psi řadu Dračích spřísahanců, posledního oddílu, který se proti nim držel. Pár se jich pokusilo utéct, ale jeden z temných psů na ně skočil, několik jich srazil na zem a do jednoho se zahryzl. Ostatní zasáhla sprška zpěněných slin a oni sebou začali škubat a zhroutili se na zem.
Perrin spustil kladivo, pak si klekl, stáhl Zabíječi plášť a omotal si jím ruce, než zase zvedl kladivo. „Ať se ty sliny nedotknou vaší kůže. Jsou smrtící.“
Aielové přikývli a ti, kteří měli holé ruce, si je ovinuli. Bylo z nich cítit odhodlání, ale také odevzdanost. Bude-li to jediná možnost, poběží Aielové se smíchem smrti vstříc. Mokřiňané si o nich mysleli, že jsou šílení, ale Perrin cítil pravdu. Nebyli šílení. Nebáli se smrti, ale nevítali ji.
„Všichni se mě dotkněte,“ řekl Perrin.
Aielové poslechli. Přesunul je do vlčího snu — vzít jich s sebou tolik bylo namáhavé, jako ohnout ocelový prut, ale dokázal to. Okamžitě je přesunul ke stezce vedoucí k Jámě smrti. Shromáždili se zde tiší duchové vlků. Stovky.
Perrin vzal Aiely zpět do bdělého světa, kde přesun dostal jej a jeho malý oddíl mezi Randa a temné psy. Divoká štvanice k němu vzhlédla a na Perrina se upřely jejich zkažené oči, zářící jako stříbro.
„Tady se budeme bránit,“ řekl Perrin svým Aielům, „a doufat, že nám někdo další pomůže.“
„Vydržíme,“ řekl jeden z Aielů, vysoký muž, který měl na sebe čelenku s Randovým symbolem.
„A když ne,“ dodal další, „a místo toho se probudíme, pak alespoň zavlažíme zem naší krví a naše těla dodají výživu rostlinám, které tu teď porostou.“ Perrin si stěží všiml, že v údolí vyrůstají zelené rostliny plné života, které se sem vůbec nehodí. Malé, ale silné. Důkaz toho, že Rand stále bojuje.
Temní psi se k nim plížili se sklopenými ocasy, ušima přitisknutýma k hlavě a vyceněnými tesáky, které zářily jako krví potřísněný kov. Co to zaslechl přes poryvy větru? Něco velice tichého, velice vzdáleného. Bylo to tak tiché, že si toho vůbec neměl všimnout. Přerušilo se to. Lehce povědomé…
„Ten zvuk znám,“ řekl Perrin.
„Zvuk?“ ozvala se aielská Děva. „Jaký zvuk? Volání vlků?“
„Ne,“ odpověděl Perrin, zatímco se temní psi rozběhli vzhůru po stezce. „Valerský roh.“
Hrdinové přijdou. Ale na kterém bojišti budou bojovat? Tady Perrin nemohl žádnou pomoc očekávat. Až na…
Veď nás, Mladý býku.
Proč by museli všichni hrdinové být lidé?
Rozlehlo se vyti, ve stejném tónu jako zněl roh. Hleděl na pole, náhle plné obrovského množství zářících vlků. Byla to ohromná, světlá zvířata, velká jako temní psi. Shromáždily se zde přízraky vlků, kteří zemřeli, a čekaly na znamení, na příležitost bojovat.
Roh je povolal.
Perrin vyrazil vlastní výkřik, spokojené zavytí, a pak se vrhl vstříc temným psům.
Poslední lov konečně, skutečně přišel.
Mat opět nechal Olvera s hrdiny. Zaútočili na trolloky a všem zabránili, aby vyšplhali po stezce k Randovi. Chlapec jel v sedle před Noalem a vypadal jako princ.
Mat si půjčil koně od jednoho z obránců, který ho stále ještě měl, a pak odcválal najít Perrina. Jeho kamarád bude pochopitelně mezi těmi vlky. Mat netušil, jak se na bojiště dostaly ty stovky velkých zářících vlků, ale nehodlal si stěžovat. Srazili se s divokou štvanici čelně, vrčeli a trhali temné psy. Mat měl uši plné vytí z obou stran.
Minul nějaké Aiely, kteří proti temným psům bojovali, ale lidé neměli šanci. Srazili tu bestii a sekali do ní, ale ta se znovu stmelila, jako by měla tělo z temnoty a ne z masa – a pak je začala trhat. Krev a zatracený popel! Aielské zbraně jako by ji ani neškrábly. Mat se hnal dál a cestou se vyhýbal chapadlům stříbřité mlhy, která se sunula celým údolím.
Světlo! Mlha se přibližovala ke stezce vzhůru k Randovi. Nabírala rychlost a valila se přes Aiely, trolloky i temné psy.
Tamhle, pomyslel si Mat, když rozeznal muže dost hloupého na to, aby s temnými psy bojoval. Perrin kladivem udeřil temného psa do hlavy, roztříštil ji a zarazil psa do země. Když kladivo zvedl, táhl se za ním kouř. Úžasné bylo, že temný pes zůstal mrtvý.
Perrin se otočil a trhl sebou. „Mate!“ vykřikl. „Co tady děláš?“
„Jdu pomoct!“ řekl Mat. „Navzdory zatracenýmu zdravýmu rozumu!“
„S temnými psy nemůžeš bojovat, Mate,“ řekl Perrin, když k němu Mat dojel, „Já ano a stejně tak Poslední lov.“ Naklonil hlavu a pak se zahleděl za zvukem rohu.
„Ne,“ řekl Mat. „Já na něj nezatroubil. To zatracený břemeno přešlo na někoho, kdo vypadá, že si ho vážně užívá.“
„O to nejde, Mate.“ Perrin došel k němu, natáhl ruku a chytil ho v sedle za paži. „Moje žena, Mate. Prosím. To ona měla roh.“
Mat se zachmuřeně podíval dolů. „Kluk říkal… Světlo, Perrine. Faile byla na Merriloru a odlákala trolloky od Olvera, aby mohl utéct s rohem.“
„Tak to by pořád mohla být naživu,“ řekl Perrin.
„Jo. Samozřejmě,“ přikývl Mat. Co jiného mohl říct? „Perrine, musíš vědět ještě něco. Fain je tady na bojišti.“
„Fain?“ zavrčel Perrin. „Kde?“
„Je v tý mlze. Perrine, nějak sem dostal Mášádára. Nenech ho, ať se tě dotkne.“
„Já byl v Šadar Logotu taky, Mate,“ řekl Perrin. „Musím si s Fainem vyrovnat účet.“
„A já ne?“ opáčil Mat. „Já..
Perrin vytřeštil oči. Zíral na Matovu hruď.
Tam tenký bílý proužek stříbřité mlhy – Mášádárovy mlhy – Mata zezadu probodl skrz. Mat se na něj podíval, jednou sebou škubl a pak se svalil z koně.