Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 1 Na východ ten vítr vál

Kolo času se otáčí, a jak věky přicházejí a odcházejí, zanechávají za sebou vzpomínky, z nichž se stávají pověsti. Pověsti vyblednou v mýty, a dokonce i mýty jsou již dávno zapomenuty, když věk, jenž je zrodil, znovu nadejde. V jednom věku, jejž někteří nazývají třetím, věkem, který má teprve nastat, věkem dávno minulým, se v pohoří Oparů zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátek. Otáčení kola času nemá začátků ani konců. Byl to však nějaký začátek.

Na východ ten vítr vál, sestoupil z vysokých hor a prohnal se pustými kopci. Dolétl do místa známého jako Západní polesí, krajiny, v níž kdysi vzkvétaly kaliny a sosny. Tady vítr našel stěží víc než jen spletitý křovinatý podrost, hustý s výjimkou míst kolem sem tam rostoucích dubů. Ty vypadaly napadené chorobou, kůra se jim loupala a větve se skláněly k zemi. Všude leželo spadané jehličí a halilo zemi hnědou pokrývkou. Na žádné z holých větví Západního polesí nerašily pupeny.

Na sever a východ ten vítr vál, přes křoví, které skřípalo, otřásalo se a praskalo. Byla noc a po rozkládající se zemi čenichaly vychrtlé lišky a mamě hledaly kořist či mršiny. Neozýval se zpěv jarních ptáků a – což bylo nejvíc vypovídající – po celé zemi umlklo vytí vlků.

Vítr vylétl z lesa a přehnal se přes Tarenský Přívoz. Přes to, co z něj zbylo. Podle místních měřítek to bývalo pěkné město. Tmavé budovy, tyčící se do výše nad základy z červeného kamene, dlážděná ulice. Vybudované na hranicích kraje známého jako Dvouříčí.

Z domů už dávno přestal stoupat kouř, ale z města toho nezbylo moc, co by bylo možné znovu postavit. Divocí psi sháněli v troskách maso. Když vítr prolétal kolem, vzhlédli hladovýma očima vzhůru.

Vítr cestou na východ přelétl řeku. Tady navzdory pozdní hodině kráčely dlouhou cestou z Baerlonu do Bílého Mostu hloučky uprchlíků s pochodněmi. Byly to ubohé skupinky se skloněnými hlavami a shrbenými rameny. Někteří měli měděnou kůži Domanců a jejich obnošené šaty ukazovaly strázně, kterým byli vystaveni při přechodu hor s minimem zásob. Jiní pocházeli z ještě větší dálky. Taraboňané s uštvanýma očima nad špinavými závoji. Sedláci a jejich ženy ze severního Ghealdanu. Ke všem se doneslo, že v severním Andoru je jídlo. V Andoru byla naděje. Zatím nenašli ani jedno.

Na východ ten vítr vál, podél řeky, která se proplétala mezi neúrodnými usedlostmi. Loukami bez trávy. Sady bez ovoce.

Opuštěné vesnice. Stromy jako kosti s obraným masem. V jejich větvích se často shromažďovali krkavci; trávou pod nimi se proplétali vyhladovělí králíci a občas větší kořist. Nad tím vším zemi tísnily všudypřítomné mraky. Občas se kvůli mračné pokrývce ani nedalo říct, jestli je den či noc.

Když se vítr přiblížil k velkolepému městu zvanému Caemlyn, stočil se na sever, pryč od plamenů požáru – oranžového, rudého a zuřivého, chrlícího černý kouř k hladovým mračnům nahoře. V noci dorazila do Andoru válka. Přicházející uprchlíci brzy zjistí, že kráčeli směrem k nebezpečí. Nebylo to nijak překvapivé. Nebezpečí leželo všemi směry. Jediný způsob, jak se vyhnout tomu, aby k němu mířili, bylo zůstat stát.

Cestou na sever vítr míjel lidi sedící kolem cest, samotné nebo v malých skupinkách, z jejichž očí hleděla beznaděj. Někteří leželi, hladoví, a zírali vzhůru na dunící, vřící oblaka. Jiní se vlekli vpřed, ačkoli nevěděli k čemu. K Poslední bitvě, na sever, ať to znamenalo cokoli. Poslední bitva nebyla naděje. Poslední bitva byla smrt. Ale bylo to místo, kde mohli být, místo, kam jít.

Ve večerním šetu vítr dolétl k velkému shromáždění severně od Caemlynu. Tato široká pláň přerušovala zalesněnou krajinu, ale byla zarostlá stany jako houbami na rozkládající se kládě. Kolem táborových ohňů, rychle zbavujících okolí dřeva, čekaly desítky tisíc vojáků.

Vítr prolétl mezi nimi a vrhal vojákům kouř z ohňů do tváří. Z lidí zde nevyzařovala taková beznaděj jako z uprchlíků, ale měli strach. Viděli nemocnou zemi. Cítili mraky nad hlavou. Věděli.

Svět umíral. Vojáci zírali do plamenů a sledovali, jak pohlcují dřevo. Uhlík za uhlíkem se to, co kdysi bývalo živé, měnilo v prach.

Oddíl mužů prohlížel zbroj, která navzdory tomu, že byla dobře naolejovaná, začínala rezivět. Skupina Aielů v bílém nosila vodu – bývalí válečníci, kteří se odmítli opět chopit zbraní navzdory tomu, že už své toh odsloužili. Hlouček vyděšených sloužících, kteří si byli jistí, že zítřek přinese válku mezi Drakem Znovuzrozeným a Bílou věží, třídil zásoby uvnitř stanů, zmítaných větrem.

Muži i ženy šeptali do noci pravdu. Přišel konec. Přišel konec. Všechno padne. Přišel konec.

Vzduchem se rozlehl smích.

Z velkého stanu uprostřed ležení se rozlilo hřejivé světlo, pronikající kolem stanové chlopně a pod jejím dolním okrajem.

Uvnitř stanu Rand al’Thor – Drak Znovuzrozený – zakláněl hlavu a smál se.

„Takže co udělala?“ zeptal se Rand, když se dosmál. Nalil si pohár červeného vína a pak jeden pro Perrina, který při té otázce zrudl.

Je tvrdší než předtím, napadlo Randa, ale nějak se mu podařilo neztratit tu svoji nevinnost. Ne úplně. Randovi to připadalo úžasné. Zázrak, jako perla, kterou člověk najde v pstruhovi. Perrin byl silný, ale jeho síla jej nezlomila.

„No,“ řekl Perrin, „znáš Marin. Nějak se jí daří hledět dokonce i na Cenna jako na dítě, které potřebuje opečovávat. Když našla Faile a mě, jak tam ležíme na podlaze jako dvě hloupá děcka… myslím, že nevěděla, jestli se nám vysmát, nebo nás poslat do kuchyně drhnout nádobí. Každého zvlášť, abychom se nedostali do průšvihu.“

Rand se usmál, jak se to snažil představit. Perrin — statný, silný Perrin – tak slabý, že sotva dokáže chodit. Byla to nesmyslná představa. Rand chtěl věřit, že jeho kamarád přehání, ale na Perrinovi nebylo zrnko nepoctivosti. Zvláštní, jak moc se člověk mohl změnit, zatímco jeho jádro zůstalo naprosto stejné.

„Každopádně,“ pokračoval Perrin poté, co se napil vína, „mě Faile zvedla ze země a posadila na koně a oba jsme tam poskakovali a tvářili se důležitě. Moc jsem toho neudělal. O boj se postarali jiní – já bych měl problém i zvednout pohár ke rtům.“ Zmlkl a jeho oči získaly nepřítomný výraz. „Měl bys na ně být pyšný, Rande. Bez Dannila, tvého otce a Matova otce, bez nich všech, bych nezvládl ani polovinu toho, co jsem zvládl. Ne, ani desetinu.“

„Tomu věřím.“ Rand pozoroval svoje víno. Luis Therin miloval víno. Jednu Randovu část – vzdálenou část, vzpomínky muže, kterým býval – víno neuspokojovalo. Jen málokteré víno v současném světě se mohlo rovnat oblíbeným vínům věku pověstí. Alespoň ne ta, která ochutnal.

Trochu upil a odložil víno stranou. Min stále podřimovala v jiné části stanu, oddělené závěsem. Randa probudil sen. Byl rád, že dorazil Perrin a on nemusel myslet na to, co viděl.

Mierin… Ne, Nedovolí té ženě, aby ho rozptylovala. To byl nejspíš důvod toho, co viděl.

„Pojď se se mnou projít,“ řekl Rand. „Musím na zítřek zkontrolovat pár věcí.“

Vyšli do noci. Několik Děv se zařadilo za ně a Rand zamířil za Sebbanem Balwerem, jehož služby Perrin Randovi zapůjčil. Balwerovi to nevadilo, neboť měl sklony nechat se přitahovat těmi, kdo měli největší moc.

„Rande?“ zeptal se Perrin, který kráčel po jeho boku s rukou na Mah’alleiniru. „Obléhání Dvouříčí, boj, o tom už jsem ti o všem říkal… Tak proč se ptát znovu?“

„Předtím jsem se ptal na události, Perrine. Ptal jsem se na to, co se stalo, ale neptal jsem se na lidi, kterým se to stalo.“ Podíval se na Perrina a vytvořil pro ně kouli světla, aby cestou do tmy viděli. „Nesmím zapomínat na lidi. Zapomínat na ně byla chyba, které jsem se v minulosti dopouštěl až příliš často.“

Neklidný vítr k nim donesl vůni ohňů z nedalekého Perrinova ležení a zvuky kovářů, pracujících na zbraních. Rand slyšel ty historky: zbraně stvořené pomocí jediné síly byly znovu objeveny. Perrinovi lidé pracovali přesčas a oba jeho aša’manové byli na roztrhání, aby jich udělali co nejvíc.

Rand mu zapůjčil tolik dalších aša’manů, kolik mohl postrádat, i kdyby jen proto, že – jakmile se o tom doslechly – se u něj objevily tucty Děv a požadovaly hroty oštěpů, vytvořené pomocí jediné síly. Dává to smysl, Rande al’Thore, vysvětlila mu Beralna. Jeho kováři můžou na každý meč vytvořit čtyři hroty oštěpu. Při slově „meč“ se zašklebila, jako by chutnalo jako mořská voda.

Rand mořskou vodu nikdy neochutnal. Luis Therin ano. Kdysi ho skutečnost, že takové věci věděl, hluboce znepokojovala. Teď se naučil tuto svou část přijímat.

„Dokážeš uvěřit, co se s námi stalo?“ zeptal se Perrin. „Světlo, občas se sám sebe ptám, kdy se ten chlapík, kterýmu patří všechny tyhle přepychový šaty, objeví a začne řvát a pak mě pošle kydat hnůj za to, že jsem si o sobě moc myslel.“

„Kolo tká, jak si kolo přeje, Perrine. Stali jsme se tím, čím bylo třeba.“

Perrin přikývl. Procházeli mezi stany, osvětlovaní září světla nad Randovou rukou.

„Jaký je to… pocit?“ zeptal se Perrin. „Ty vzpomínky, co jsi získal?“

„Měl jsi někdy sen, který sis po probuzení pamatoval naprosto jasně? Ne takový, který rychle vybledl, ale takový, na který jsi myslel celý den?“

„Ano,“ odpověděl Perrin a znělo to podivně odtažitě. „Ano, řekl bych, že ano.“

„Takové to je,“ řekl Rand. „Pamatuju si, jak jsem byl Luis Therin, pamatuju si, jak dělám, co dělal on, jako si člověk pamatuje činy ve snu. Dělal jsem je já, ale nemusí se mi nutně líbit – ani si nemusím myslet, že bych je udělal, kdybych byl vzhůru. Což nic nemění na skutečnosti, že v tom snu mi připadaly správné.“

Perrin přikývl.

„On je já,“ řekl Rand. „A já jsem on. Ale zároveň nejsem.“

„No, pořád vypadáš jako ty,“ prohlásil Perrin, ačkoli Rand při slově „vypadáš“ zaslechl nepatrné zaváhání. Chystal se Perrin říct, jsi cítit“? „Tak rmoc ses nezměnil.“

Rand pochyboval, že by to Perrinovi dokázal vysvětlit, aniž by zněl jako blázen. Osoba, kterou se stával, když nosil plášť Draka Znovuzrozeného… to nebylo prostě jen předstírání, pouhá maska.

Byl, kdo byl. Nezměnil se, nepřetvořil. Prostě to přijal.

Což neznamenalo, že zná všechny odpovědi. Navzdory čtyřem stům letům vzpomínek, které hnízdily v jeho mozku, se stále obával toho, co musí udělat. Luis Therin nevěděl, jak Vrt uzavřít. Jeho pokus skončil katastrofou. Poskvrnění, Rozbití, to vše jen kvůli nedokonalé věznici, jejíž zámky teď byly tak křehké.

Randovi se neustále vracela jedna odpověď. Nebezpečná odpověď. Odpověď, kterou Luis Therin nezvažoval.

Co když odpovědí nebylo znovu Temného uvěznit? Co když odpovědí, konečnou odpovědí, bylo něco jiného? Něco trvalejšího.

Ano, řekl si Rand v duchu posté. Ale je to možné?

Dorazili ke stanu, kde pracovali úředníci, a Děvy se rozvinuly za nimi, zatímco Rand s Perrinem vešli dovnitř. Úředníci samozřejmě ponocovali a zdálo se, že je Randův příchod nepřekvapuje.

„Můj pane Draku,“ řekl Balwer, který se strnule uklonil na místě, kde stál vedle stolu s mapami a hromadami papíru. Vyschlý mužík nervózně probíral papíry a z díry v příliš velkém hnědém kabátu mu vyčuhoval kostnatý loket.

„Hlášení,“ řekl Rand.

„Roedran dorazí,“ řekl Balwer tence a zřetelně. „Královna Andoru pro něj poslala a slíbila mu průchody, které dělají ty ženy z rodinky. Naše oči na jeho dvoře říkají, že se král hněvá, že potřebuje její pomoc, aby se mohl zúčastnit, ale trvá na tom, že na setkání musí být – i kdyby jen proto, aby to nevypadalo, že jsme ho vynechali.“

„Výborně,“ řekl Rand. „Elain o tvých špezích neví?“

„Můj pane!“ prohlásil Balwer pobouřeně.

„Už jsi zjistil, kdo pro ni špehuje mezi našimi úředníky?“ zeptal se Rand.

Balwer zadrmolil: „Nikdo..

„Někoho tady bude mít, Balwere,“ usmál se Rand. „Konec konců právě ona mě naučila, jak tohle dělat. To je jedno. Až zítřek skončí, budou moje úmysly znát všichni. Tajnosti nebudou třeba.“

Kromě těch, které uchovávám nejblíž svému srdci.

„To znamená, že na setkání dorazí všichni, je to tak?“ zeptal se Perrin. „Všichni důležití vládci? Tear a Illian?“

„Amyrlin je přesvědčila, aby se zúčastnili,“ řekl Balwer. „Mám tady kopie jejich dopisů, pokud byste se na ně chtěli podívat, mí pánové.“

„Já ano,“ přikývl Rand. „Pošli je do mého stanu. Dnes v noci si je projdu.“

Náhle se otřásla země. Úředníci chňapli po hromadách papíru a s křikem je drželi, když se kolem nich hroutil nábytek. Venku křičeli lidé, které bylo přes rámus praskajících stromů a řinčícího kovu stěží slyšet. Zem sténala vzdáleným hřměním.

Randovi to připadalo jako bolestivá svalová křeč.

V dálce oblohou otřáslo hřmění, jako příslib věcí nadcházejících. Otřesy se utišily. Úředníci dál drželi kupky papírů, jako by se báli je pustit a riskovat, že se rozsypou.

Je to skutečně tady, pomyslel si Rand. Nejsem připravený – my nejsme připravení – ale stejně je to tady.

Mnoho měsíců se tohoto dne obával. Od chvíle, kdy v noci přišli trolloci, kdy ho Lan s Moirain odvlekli z Dvouříčí, se bál toho, co přichází.

Poslední bitva. Konec. Teď, když přišla, zjistil, že se nebojí. Dělal si starosti, ale nebál se.

Jdu si pro tebe, řekl si v duchu.

„Řekněte to lidem,“ přikázal Rand svým úředníkům. „Rozešlete varování. Zemětřesení budou pokračovat. Bouře. Skutečné, strašlivé. Přijde Rozbití a nemůžeme se mu vyhnout. Temný se pokusí rozdrtit tenhle svět na prach.“

Úředníci přikyvovali a navzájem na sebe ve světle lamp vrhali ustarané pohledy. Perrin vypadal zamyšleně, ale lehce přikývl, jakoby sám pro sebe.

„Nějaké další zprávy?“ zeptal se Rand.

„Andorská královna možná dnes v noci něco chystá, můj pane,“ odpověděl Balwer.

„Něco není příliš konkrétní, Balwere,“ řekl Rand.

Balwer udělal obličej. „Omlouvám se, můj pane. Víc toho pro tebe zatím nemám. Tuhle zprávu jsem dostal právě teď. Před chvíli královnu Elain probudila část jejích poradců. Nemám nikoho tak blízko, abych zjistil proč.“

Rand svraštil čelo a položil ruku na Lamanův meč, který měl u pasu.

„Mohly by to být jen plány na zítřek,“ řekl Perrin.

„Pravda,“ přikývl Rand. „Dej mi vědět, když něco zjistíš, Balwere. Děkuju ti. Odvádíš dobrou práci.“

Muž se napřímil. V těchto posledních dnech – tak temných dnech – si každý člověk hledal něco užitečného. Balwer byl v tom, co dělá, nejlepší, a věřil svým schopnostem. Přesto neuškodilo, když mu to připomněl i ten, pro koho pracoval, zvlášť když to nebyl nikdo jiný než Drak Znovuzrozený.

Rand vyšel ze stanu a Perrin jej následoval.

„Dělá ti to starosti,“ řekl Perrin. „To, co Elain vzbudilo.“

„Nevzbudili by ji, kdyby neměli dobrý důvod,“ řekl Rand tiše. „Vzhledem k jejímu stavu.“

Těhotná. Čeká jeho děti. Světlo! Právě se to dozvěděl. Proč mu to neřekla ona?

Odpověď byla prostá. Elain dokázala cítit Randovy emoce stejně jako on ty její. Určitě byla schopná cítit, jaký v poslední době byl. Před Dračí horou. V době, kdy…

Nu, nechtěla by mu říct o těhotenství, když byl v takovém stavu. Kromě toho se zrovna nesnažil, aby ho bylo možné snadno najít.

Přesto to byl šok.

Budu otec, pomyslel si nikoli poprvé. Ano, Luis Therin měl děti a Rand si pamatoval, jak je miloval. Nebylo to totéž.

On, Rand al’Thor, bude otec. Za předpokladu, že vyhraje Poslední bitvu.

„Nevzbudili by Elain bez dobrého důvodu,“ vrátil se k tématu. „Dělám si starosti ne proto, co se snad mohlo stát, ale kvůli možnému rozptylování pozornosti. Zítřek bude důležitý. Pokud Stín tuší, jak je zítřek důležitý, udělá, co bude moct, aby nám zabránil se sejít a sjednotit.“

Perrin se poškrábal ve vousech. „Mám u Elain lidi. Lidi, kteří pro mě sledujou, co se děje.“

Rand zvedl ruku. „Pojďme si s nimi promluvit. Dneska v noci toho musím hodně udělat, ale… Ano, tohle nemůžu nechat být.“

Společně se obrátili k Perrinovu táboru, který ležel nedaleko, zrychlili krok a Randovy tělesné stráže je následovaly jako stíny se závoji a oštěpy.

Noc byla až příliš tichá. Egwain ve svém stanu pracovala na dopise pro Randa. Nebyla si jistá, jestli ho pošle. Poslat ho nebylo důležité. Psaní jí pomáhalo uspořádat si myšlenky a rozhodnout se, co mu chce říci.

Gawyn se znovu protáhl do stanu, s rukou na meči a šustícím strážcovským pláštěm.

„Tentokrát zůstaneš?“ zeptala se Egwain a namočila brk, „nebo zase hned půjdeš?“

„Tahle noc se mi nelíbí, Egwain.“ Nahlédl jí přes rameno. „Něco na ní není v pořádku.“

„Svět tají dech, Gawyne, a čeká na zítřejší události. Poslal jsi pro Elain, jak jsem žádala?“

„Ano. Nebude vzhůru. Už je na ni pozdě.“

„Uvidíme.“

Netrvalo dlouho a z Elainina ležení dorazil posel s malým složeným dopisem. Egwain si ho přečetla a usmála se. „Pojď,“ řekla Gawynovi, vstala a posbírala pár věcí. Mávla rukou a ve vzduchu se otevřel průchod.

„Budeme tam cestovat?“ zeptal se Gawyn. „Je to krátká procházka.“

„Krátká procházka by vyžadovala, aby se amyrlin na královnu Andoru obrátila oficiálně,“ řekla Egwain, když Gawyn jako první prošel průchodem a prověřil druhou stranu. „Občas nechci dělat nic, co by lidi přimělo začít klást otázky.“

Siuan by pro tuhle schopnost zabíjela, pomyslela si Egwain, když procházela průchodem. Kolik dalších intrik by ta žena dokázala nastrojit, kdyby dokázala takto rychle, tiše a snadno navštěvovat jiné?

Na druhé straně stála Elain vedle horkého koše na uhlí. Královna na sobě měla světle zelené šaty a břicho, ukrývající dvě děti, se jí dmulo. Pospíšila si k Egwain a políbila jí prsten. Birgitte stála stranou, se založenýma rukama, oblečená v krátké červené kazajce a nebesky modrých kalhotách a se zlatým copem přehozeným přes rameno.

Gawyn se na svou sestru tázavě podíval. „Překvapuje mě, že jsi vzhůru.“

„Čekám na hlášení,“ řekla Elain a gestem Egwain pobidla, aby se společně s ní posadila do dvou čalouněných křesel vedle žhnoucího koše.

„Něco důležitého?“ zeptala se Egwain.

Elain se zamračila. „Jesamyn se zase zapomněla z Caemlynu ohlásit. Dala jsem té ženské přísný rozkaz hlásit se každé dvě hodiny, a ona stejně lelkuje. Světlo, nejspíš to nic neni. Ale stejně jsem požádala Serinii, aby šla na místo určené pro cestování a prověřila mi to. Doufám, že ti to nevadí.“

„Potřebuješ odpočívat,“ řekl Gawyn a založil si ruce.

„Děkuji mnohokrát za tvoji radu,“ opáčila Elain, „které si nebudu všímat, stejně jako jsem si nevšímala Birgitte, když říkala totéž. Matko, o čem jsi chtěla mluvit?“

Egwain jí podala svůj rozepsaný dopis.

„Randovi?“ zeptala se Elain.

„Vidíš ho z jiné strany než já. Řekni mi, co si o tom dopise myslíš. Možná mu ho nepošlu. Ještě jsem se nerozhodla.“

„Tón je… ostrý,“ poznamenala Elain.

„Zdá se, že na nic jiného nereaguje.“

Po chvíli čtení Elain spustila ruku s dopisem. „Možná bychom ho prostě měly nechat udělat, co chce.“

„Rozbít zámky?“ zeptala se Egwain. „Vypustit Temného?“

„Proč ne?“

„Světlo, Elain!“

„Musí se to stát, ne?“ zeptala se Elain. „Chci říct, Temný stejně unikne. Už je prakticky volný.“

Egwain si promnula spánky. „Je rozdíl mezi tím, dotýkat se světa a být volný. Během války jediné síly se Temný do světa nikdy skutečně nedostal. Vrt mu dovolil se ho dotýkat, ale byl uzamčen dřív, než mohl Temný uniknout. Kdyby Temný vstoupil na svět, bylo by zničeno samotné kolo. Podívej, tohle jsem ti přišla ukázat.“

Egwain vytáhla z brašny svazek poznámek. Papíry spěšně shromáždily knihovnice z třináctého depozitáře. „Neříkám, že bychom neměli zámky rozbít,“ pokračovala Egwain. „Říkám, že nemůžeme riskovat a provést to nějakým potřeštěným způsobem, který Rand vymyslí.“

Elain se laskavě usmála.

Světlo, ta ale byla zamilovaná. Můžu se na ni spolehnout, že ano? V poslední době bylo těžké to u Elain poznat. Ten její manévr s rodinkou…

Ve tvém knihovním ter’angrialu jsme bohužel nenašly nic, co by se hodilo.“ Soška usmívajícího se vousatého muže vyvolala ve Věži skoro poprask; všechny sestry si chtěly přečíst tisíce knih, které obsahovala. „Zdá se, že všechny knihy byly napsány před otevřením Vrtu. Budou pátrat dál, ale tyhle poznámky obsahují všechno, co jsme dokázaly najít o zámcích, věznici a Temném. Bojím se, že když rozbijeme zámky v nesprávnou chvíli, znamenalo by to konec všech věcí. Tady, přečti si to.“ Podala Elain jednu stránku.

„Karaethonský cyklus?“ zeptala se Elain zvědavě. „‚A světlo zeslábne a úsvit nepřijde, a přesto zajatec běsní? Zajatec je Temný?“

„Myslím si to,“ řekla Egwain. „Proroctví nejsou nikdy jasná. Rand má v úmyslu zapojit se do Poslední bitvy a okamžitě zámky rozbít, ale to je strašný nápad. Čeká nás dlouhá válka. Osvobodit Temného teď by posílilo armády Stínu a nás oslabilo.

Pokud se to má udělat – a já stále nevím, jestli ano – měli bychom počkat až do posledního možného okamžiku. Přinejmenším si o tom musíme promluvit. Rand měl v mnoha věcech pravdu, ale také se mýlil. Neměli bychom mu dovolit, aby tohle rozhodnutí udělal sám.“

Elain se probírala papíry a pak se u jednoho z nich zastavila. „‚Jeho krev nám dá Světlo…‘“ Promnula stránku prstem, jako by ztracená v myšlenkách. „‚Čekejte na Světlo? Kdo přidal tuhle poznámku?“

„Je to kopie Termendalina překladu Karaethonského cyklu, který vlastnila Doniella Alievin,“ řekla Egwain. „Doniella si dělala vlastní poznámky, které jsou mezi učenci předmětem téměř stejně rozsáhlých diskusí jako samotná proroctví. Ona byla snílek, víš. Jediná amyrlin, o které víme, že jím byla. Tedy přede mnou.“

„Ano,“ řekla Elain.

„Sestry, které to pro mě shromáždily, dospěly ke stejnému závěru jako já,“ řekla Egwain. „Možná přijde chvíle, kdy zámky rozbít, ale ta nenastane na začátku Poslední bitvy, ať si Rand myslí cokoli. Musíme počkat na správný okamžik a jako strážkyně zámků je mojí povinností ten okamžik zvolit. Nebudu riskovat osud celého světa kvůli jedné z Randových přehnaně dramatických lstí.“

„Má v sobě něco z kejklíře,“ řekla opět s láskou Elain. „Tvůj argument je dobrý, Egwain. Přednes mu ho. Bude ti naslouchat. Je chytrý a dá se přesvědčit.“

„Uvidíme. Prozatím budu…“

Egwain náhle z Gawyna pocítila záchvěv neklidu. Ohlédla se a spatřila, jak se otáčí. Venku zabušila kopyta. Neměl o nic lepší sluch než Egwain, ale naslouchat takovým věcem byla jeho práce.

Egwain uchopila pravý zdroj, což Elain pobídlo učinit totéž. Birgitte už s rukou na meči rozhrnovala stanové chlopně.

Před stanem seskočil z koňského hřbetu vyčerpaný posel, žena s vytřeštěnýma očima. Vpotácela se do stanu a Birgitte s Gawynem se okamžitě vrhli k ní a dávali pozor pro připad, že by se příliš přiblížila.

Neudělala to. „Na Caemlyn útočí, Veličenstvo,“ řekla žena a lapala po dechu.

„Cože?!“ Elain se vymrštila na nohy. „Jak? Snad se Jarid Sarand konečně…“

„Trolloci,“ řekla žena. „Začalo to při setmění.“

„Nemožné!“ prohlásila Elain, popadla ženu za paži a vytáhla ji ze stanu. Egwain ji chvatně následovala. „Od západu slunce už uběhlo šest hodin,“ řekla Elain poslovi. „Proč jsme až doteď nic neslyšeli? Co se stalo ženám z rodinky?“

„To mi neřekli, má královno,“ odpověděla žena. „Kapitán Guybon mě poslal, abych tě co nejrychleji přivedla. Právě dorazil průchodem.“

Místo pro cestování leželo nedaleko Elainina stanu. Už se tam shromáždil dav, ale muži i ženy udělali amyrlin a královně místo. Ve chvilce se obě dostaly dopředu.

Otevřeným průchodem se plahočili muži v zakrvácených šatech a táhli vozy, naložené Elaininými novými zbraněmi, draky. Mnozí z nich vypadali, že se každou chvíli zhroutí. Páchli kouřem a kůži měli zčernalou od sazí. Nejeden z nich padl v bezvědomí, když Elainini vojáci popadli vozy, zjevně určené k tažení koňmi, aby jim pomohli.

Nedaleko se otevřely další průchody, které vytvořila Serinia Sedai a některé ze silnějších členek rodinky – Egwain o nich nebude uvažovat jako o Elainině rodince. Skrze ně proudili uprchlíci jako řeka, kterou náhle nelze zastavit.

„Běž,“ řekla Egwain Gawynovi a spředla vlastní průchod – na místo pro cestování v nedalekém ležení Bílé věže. „Pošli pro tolik Aes Sedai, kolik dokážeme sehnat. Pověz Bryneovi, aby připravil vojáky, nařídil jim dělat, co Elain přikáže, a poslal je průchody na předměstí Caemlynu. Ukážeme, že Andor podporujeme.“

Gawyn přikývl a proklouzl průchodem. Egwain nechala průchod zmizet a pak se připojila k Elain nedaleko místa, kde shromažďovali zraněné. Sumeko z rodinky se ujala velení a starala se o to, aby se těm bezprostředně ohroženým na životě dostalo léčení.

Vzduch zhoustl pachem kouře. Když Egwain pospíchala k Elain, jedním z průchodů něco zahlédla. Caemlyn v plamenech.

Světlo! Na okamžik zůstala ohromeně stát a pak spěchala dál. Elain hovořila s Guybonem, velitelem královniny gardy. Zdálo se, že se hezký muž stěží drží na nohou, a šaty a paže měl znepokojivě zakrvácené.

„Temní druzi zabili dvě z žen, které jsi nám nechala, aby posílaly zprávy, Veličenstvo,“ říkal unaveným hlasem. „Další padla v boji. Ale získali jsme draky. Jakmile jsme… unikli…“ Zdálo se, jako by ho něco trápilo. „Jakmile jsme unikli dírou v městských hradbách, zjistili jsme, že se několik žoldnéřských band propracovává kolem města směrem k bráně, kterou urozený pán Talmanes nechal bránit. Náhodou byly dost blízko, aby nám při útěku pomohly.“

„Vedl sis dobře,“ řekla Elain.

„Ale město…“

„Vedl sis dobře,” zopakovala Elain rozhodně. „Získal jsi draky a zachránil všechny tyhle lidi? Postarám se, aby se ti za to dostalo odměny, kapitáne.“

„Dej odměnu mužům z Bandy, Veličenstvo. Byla to jejich práce. A prosím, jestli můžeš něco udělat pro urozeného pána Talmanese…“ Ukázal na padlého muže, kterého několik příslušníků Bandy právě pronášelo průchodem.

Elain poklekla vedle něj a Egwain se k ní připojila. Talmanes měl černou kůži a Egwain si nejprve myslela, že je mrtvý. Pak se trhavě nadechl.

„Světlo,“ řekla Elain, zatímco na jeho poničené tělo používala rytí. „Něco takového jsem nikdy neviděla.“

„Thakan’darské čepele,“ řekl Guybon.

„Tohle přesahuje schopnosti nás obou,“ řekla Egwain Elain a začala vstávat. „Já…“ Odmlčela se, neboť přes sténání vojáků a skřípění vozů něco zaslechla.

„Egwain?“ zeptala se Elain tiše.

„Udělej pro něj, co můžeš,“ řekla Egwain, vstala a odspěchala pryč. Protlačila se zmateným davem za hlasem. Byla to… ano, tamhle. Našla otevřený průchod na okraji místa pro cestování, kterým pospíchaly Aes Sedai v nejrůznějším oblečení, aby se postaraly o raněné. Gawyn odvedl dobrou práci.

Nyneiva se dosti hlasitě vyptávala, kdo tomuhle nepořádku velí. Egwain k ní přistoupila ze strany a překvapila ji, když jí sevřela rameno.

„Matko?“ zeptala se Nyneiva. „Co to povídají o hořícím Caemlynu? Já…“

Zmlkla, když spatřila raněné. Ztuhla a pak se pokusila k nim vydat.

„Je tady jeden, na kterého se musíš podívat nejdřív,“ řekla Egwain a odvedla ji k místu, kde ležel Talmanes.

Nyneiva se prudce nadechla a pak si klekla a jemně odsunula Elain stranou. Nyneiva na Talmanese použila rytí a pak s vyvalenýma očima ztuhla.

„Nyneivo?“ zeptala se Egwain. „Můžeš…“

Z Nyneivy se jako výbuch vyvalil proud tkaniv, jako když zpoza mraků náhle vytryskne sluneční světlo. Nyneiva spředla všech pět sil do zářivého sloupu, který prudce seslala do Talmanesova těla.

Egwain ji nechala pracovat. Snad to bude stačit, i když vypadal, že je už daleko. Dá-li Světlo, bude žít. V minulosti na ni udělal velký dojem. Vypadal přesně jako ten typ, kterého Banda – a Mat – potřebují.

Elain stála poblíž draků a vyptávala se ženy s vlasy spletenými do copů. To musela být Aludra, která draky vytvořila. Egwain přešla ke zbraním a položila prsty na jednu z dlouhých bronzových rour. Samozřejmě o nich dostávala hlášení. Někteří říkali, že jsou jako Aes Sedai, odlité z kovu a poháněné prášky z ohňostrojů.

Průchodem proudili stále další a další uprchlíci, mnozí z nich měšťané z Caemlynu. Světlo, řekla si Egwain v duchu. Je jich příliš mnoho. Nemůžeme tady na Merriloru ubytovat celý Caemlyn.

Elain domluvila a nechala Aludru, ať zbraně prohlédne. Zdálo se, že žena není ochotná jít si na noc odpočinout a podívat se na ně ráno. Elain zamířila k průchodům.

„Vojáci říkají, že okolí města je zabezpečené,“ řekla Elain, když míjela Egwain. „Půjdu se tam podívat.“

„Elain…“ ozvala se Birgitte, která se vynořila za ní.

„Jdeme! Pojď.“

Egwain to nechala na královně a poodstoupila, aby dohlédla na práci. Romanda se ujala velení Aes Sedai, třídila raněné a rozdělovala je do skupin podle toho, jak byla jejich zranění vážná.

Zatímco Egwain pozorovala tento chaos, všimla si dvojice lidí, která stála opodál. Žena a muž, podle vzezření Illiánci. „Co vy dva chcete?“

Žena před ní poklekla. Žena se světlou kůží a tmavými vlasy působila rozhodně, navzdory vysoké štíhlé postavě. „Já jsem Leilwin,“ řekla s nezaměnitelným přízvukem. „Byla jsem s Nyneivou Sedai, když dorazila zpráva, že je třeba léčení. Následovali jsme ji sem.“

„Ty jsi Seančanka,“ řekla Egwain překvapeně.

„Přišla jsem ti sloužit, amyrlin.“

Seančanka. Egwain stále držela jedinou sílu. Světlo, ne každý Seančan, kterého potká, pro ni představuje nebezpečí; přesto nehodlala riskovat. Když jedním z průchodů přišlo několik vojáků věžové gardy, Elain ukázala na dvojici Seančanů. „Vezměte je někam do bezpečí a hlídejte je. Později to s nimi vyřídím.“

Vojáci přikývli. Muž šel zdráhavé, žena ochotněji. Nedokázala usměrňovat, takže to nebyla osvobozená damane. Což ovšem neznamenalo, že není sul’dam.

Egwain se vrátila k Nyneivě, která stále klečela vedle Talmanese. Choroba z mužovy kůže ustoupila a nechala ji bledou. „Odneste ho někam, kde si odpočine,“ řekla Nyneiva unaveně několika příslušníkům Bandy, kteří přihlíželi. „Udělala jsem, co šlo.“

Zatímco ho muži odnášeli, ona vzhlédla k Egwain. „Světlo,“ zašeptala Nyneiva, „to mi dalo zabrat. Dokonce i s mým angrialem. Vážně jsem ohromená tím, že se to Moirain tehdy s Tamem povedlo…“ V Nyneivině hlase jako by zazníval náznak pýchy.

Chtěla tehdy Tama vyléčit, ale nedokázala to – i když tehdy Nyneiva samozřejmě nevěděla, co dělá. Od té doby ušla dlouhou cestu.

„Je to pravda, matko?“ zeptala se Nyneiva, vstávajíc. „To o Caemlynu?“

Egwain přikývla.

„Tohle bude dlouhá noc,“ řekla Nyneiva s pohledem upřeným na raněné, kteří stále proudili průchody.

„A ještě delší zítřek,“ řekla Egwain. „Pojď, spojíme se. Půjčím ti svoji sílu.“

Nyneiva se zatvářila ohromeně. „Matko?“

„Jsi v léčení lepší než já.“ Egwain se usmála. „Možná jsem amyrlin, Nyneivo, ale stále jsem Aes Sedai. Služebnice všech. Moje síla ti bude k užitku.“

Nyneiva přikývla a propojily se. Společně se přidaly ke skupině Aes Sedai, které Romanda poslala léčit uprchlíky s nejtěžšími zraněními.

„Faile organizuje moji výzvědnou síť,“ řekl Perrin Randovi, zatímco společně pospíchali k Perrinovu ležení. „Možná tam dnes večer bude s nima. Varuju tě, nejsem si jistý, že tě má v oblibě.“

Byla by blázen, kdyby ano, pomyslel si Rand. Nejspíš ví, co od tebe budu žádat, než tohle všechno skončí.

„Teda,“ pokračoval Perrin, „myslím, že je ráda, že tě znám. Je konec konců královnina sestřenice. Myslím, že se pořád bojí, že zešílíš a ublížíš mi.“

Šílenství už přišlo,“ řekl Rand, „a já ho mám pevně v ruce. Pokud jde o to, že ti ublížím, nejspíš má pravdu. Nemyslím, že se dokážu vyhnout tomu, abych lidem kolem sebe ublížil. Bylo těžké to přijmout.“

„Naznačuješ, že jsi šílený,“ řekl Perrin, který při chůzi opět položil ruku na kladivo. Nosil ho na boku, třebaže bylo tak velké; očividně pro něj musel vyrobit speciální pochvu. Úžasný kus práce. Rand stále myslel na to, že se zeptá, jestli je to jedna z těch zbraní stvořených pomocí jediné síly, které vyrábějí jeho aša’manové. „Ale Rande, ty nejsi. Vůbec mi nepřipadáš jako blázen.“

Rand se usmál a na okraji jeho mysli se zatřepotala myšlenka. „Já jsem šílený, Perrine. Moje šílenství jsou tyhle vzpomínky, tahle nutkání. Luis Therin se pokusil převzít vládu. Byl jsem dvěma lidmi, kteří bojují o to, aby mě ovládli. A jeden z nich byl úplně šílený.“

„Světlo,“ zašeptal Perrin, „to zní strašně.“

„Nebylo to příjemné. Ale… jde o tohle, Perrine. Jsem si pořád jistější, že jsem ty vzpomínky potřeboval. Luis Therin byl dobrý muž. Já jsem byl dobrý muž, ale dopadlo to špatně – začal jsem být příliš povýšený, myslel jsem si, že všechno dokážu sám. Na to jsem si potřeboval vzpomenout; bez toho šílenství… bez těch vzpomínek, bych se možná znovu pustil do útoku sám.“

„Takže budeš spolupracovat s ostatními?“ zeptal se Perrin a zahleděl se k místu, kde tábořila Egwain a ostatní z Bílé věže. „Tohle zatraceně hodně vypadá, jako když se shromažďujou vojska, které spolu chtějí bojovat.“

„Já Egwain přesvědčím, ať se na to podívá rozumně,“ řekl Rand. „Já mám pravdu, Perrine. Musíme zámky rozbít. Nevím, proč to popírá.“

„Teď je amyrlin.“ Perrin se poškrábal na bradě. „Je strážkyně zámků, Rande. Je na ní, aby se postarala, že se o ně náležitě dbá.“

„Ano. Což je důvod, proč ji přesvědčím, že to, co s nima zamýšlím, je správné.“

„Jsi si s tím jejich rozbitím jistý, Rande?“ zeptal se Perrin. „Naprosto jistý?“

„Pověz mi, Perrine. Když se kovový nástroj nebo zbraň roztříští, můžeš je zase slepit k sobě tak, aby pracovaly správně?“

„No, můžeš,“ řekl Perrin. „Ale je lepší to nedělat. Struktura oceli… no, skoro vždycky je lepší je znovu ukovat. Roztavit je a začít od začátku.“

„Tohle je totéž. Zámky jsou rozlámané, jako meč. Nemůžeme je jenom slátat dohromady. Nebude to fungovat. Musíme odstranit střepy a nahradit je něčím novým. Něčím lepším.“

„Rande,“ řekl Perrin, „tohle je to nejrozumnější, co k téhle věci někdo řekl. Vysvětlil jsi to takhle Egwain?“

„Ona není kovář, kamaráde.“ Rand se usmál.

„Je chytrá, Rande. Chytřejší než my oba. Když jí to vysvětlíš správně, pochopí to.“

„Uvidíme,“ odvětil Rand. „Zítra.“

Perrin se zastavil, tvář osvětlenou koulí, kterou Rand vyvolal pomocí jediné síly. V jeho ležení, hned vedle Randova, bylo stejně vojáků jako v kterémkoli jiném na pláni. Rand stále nedokázal uvěřit tomu, že jich Perrin shromáždil tolik, včetně – ze všech zrovna těchto! – bělokabátníků. Podle Randových špehů se zdálo, že Perrinovi jsou všichni z jeho ležení věrní. Dokonce i moudré a Aes Sedai, které byly s ním, většinou spíš dělaly, co Perrin řekl, než naopak.

Perrin se stal králem, to bylo jisté jako vítr a obloha. Jiným králem než Rand – králem svého lidu, který žije mezi nimi. Rand se nemohl vydat stejnou cestou. Perrin mohl být člověk. Rand musel být čímsi víc, ještě chvíli. Musel být symbolem, silou, na kterou se všichni mohou spolehnout.

Bylo to strašlivě vyčerpávající. Nešlo jen o fyzickou únavu, ale o něco hlubšího. To, že byl tím, co lidé potřebovali, ho rozčilovalo, semílalo tak jistě, jako se řeka prodírá horou. Řeka nakonec vždy vyhraje.

„Já tě v tom podpořím, Rande,“ řekl Perrin. „Ale chci, abys mi slíbil, že nedovolíš, aby došlo na boj. Já nebudu bojovat s Elain. Postavit se proti Aes Sedai by bylo horší. Nemůžeme si dovolit třenice.“

„Žádný boj nebude.“

„Slib mi to.“ Perrinova tvář ztvrdla tak, že by se o ni daly lámat skály. „Slib mi to, Rande.“

„Slibuju, kamaráde. Dovedu nás k Poslední bitvě sjednocené.“

„Tak to mi stačí.“ Perrin vešel do svého tábora a kývl na hlídky, které míjel. Oba to byli muži z Dvouříčí – Reed Soalen a Kert Wagoner. Perrinovi zasalutovali, pak pohlédli na Randa a trochu nemotorně se uklonili.

Reed a Kert. Oba je znával – Světlo, jako dítě k nim vzhlížel – ale Rand si už zvykl na to, že se k němu lidé, které znával, chovají jako k cizinci. Cítil, jak je zahaluje plášť Draka Znovuzrozeného.

„Můj pane Draku,“ řekl Kert. „Jsme… chci říct…“ Polkl a pohlédl na oblohu a mraky, které jako by se – navzdory Randově přítomnosti — k nim plížily. „Vypadá to špatně, že jo?“

„Bouře jsou často zlé, Kerte,“ řekl Rand. „Ale Dvouříčí je přežívá. Jako přežije tuhle.“

„Ale…“ namítl Kert. „Vypadá to špatně. Světlo mě spal, ale vypadá.“

„Bude to, jak si kolo přeje,“ řekl Rand a zadíval se na sever. „Klid, Kerte, Reede,“ řekl Rand tiše. „Proroctví se už téměř naplnila. Tento den byl předpovězen a víme, jaké nás čekají zkoušky. Nevcházíme do nich nevědomí.“

Neslíbil jim, že vyhrají nebo přežiji, ale oba muži se s úsměvem narovnali a přikývli. Lidé rádi věděli, že existuje plán. Vědomí, že někdo vše řídí, bylo možná největší útěchou, jakou jim Rand mohl poskytnout.

„Už dost obtěžování urozeného pána Draka vašima otázkama,“ řekl Perrin. „Ujistěte se, že je tohle místo dobře střežené – žádné podřimování, Kerte, a žádné kostky.“

Perrin s Randem kolem nich prošli do tábora a oba muži znovu zasalutovali. Tady vládla lepší nálada než v ostatních táborech na poli. Táborové ohně se zdály být trochu jasnější a smích byl o něco hlasitější. Bylo to, jako by si Dvouříěští nějak dokázali přinést domov s sebou.

„Vedeš je dobře,“ řekl Rand tlumeně, zatímco rychle rázoval vedle Perrina, který kýval na ty, kdo byli v noci venku.

„Neměli by potřebovat, abych jim říkal, co dělat, tak je to.“ Nicméně když do tábora přiběhl posel, Perrin se okamžitě ujal velení. Oslovil vytáhlého mladíka jménem, a když viděl chlapcovu zrudlou tvář a roztřesené nohy – bál se Randa – vzal si ho stranou a tiše, ale rázně si s ním promluvil.

Perrin chlapce poslal najít urozenou paní Faile a pak se vrátil k Randovi. „Musím znovu mluvit s Randem.“

„Ty mluvíš s…“

„Potřebuju skutečnýho Randa, ne toho chlápka, co se naučil mluvit jako Aes Sedai.“

Rand si povzdechl. „Skutečně to jsem já, Perrine,“ namítl. „Jsem víc sám sebou než za celé věky.“

„Ano, teda, nerad se s tebou bavím, když ukrýváš všechny city.“

Kolem prošel hlouček Dvouříčských a zasalutoval. Když tyto muže viděl a zároveň věděl, že už nikdy nebude jedním z nich, pocítil Rand náhle bodnutí chladné osamělosti. Ale dovolil si víc se… uvolnit, kvůli Perrinovi.

„Takže o co šlo?“ zeptal se. „Co posel říkal?“

„Měls pravdu, když sis dělal starosti,“ řekl Perrin. „Rande, Caemlyn padl. Obsadili ho trolloci.“

Rand cítil, jak mu obličej tuhne.

„Nejsi překvapený,“ poznamenal Perrin. „Jsi znepokojený, ale ne překvapený.“

„Ne, nejsem,“ přiznal Rand. „Myslel jsem si, že udeří najihuslyšel jsem zprávy, že tam trolloky zpozorovali, a napůl jsem si jistý, že je do toho zapletený Demandred. Nikdy se necítil dobře bez armády. Ale Caemlyn… ano, to je chytrý úder. Říkal jsem ti, že se pokusí rozptýlit naši pozornost. Pokud se jim podaří podemlít Andor a odlákat ho odtud, moje aliance bude mnohem chatrnější.“

Perrin zalétl pohledem k místu, kde stál hned vedle Egwainina tábora ten Elainin. „Ale nebyla by to pro tebe výhoda, kdyby Elain utekla? Stojí na druhé straně tohohle sporu.“

„Není žádná druhá strana, Perrine. Tohle je jedna strana, která se neshodne v tom, jak by měla dál pokračovat. Pokud se Elain setkání nezúčastní, podkope to všechno, co se snažím dokázat. Ona je nejspíš nejmocnější ze všech vládců.“

Rand ji samozřejmě skrz pouto cítil. Její neklid mu prozradil, že tuto informaci také dostala. Měl by za ní jít? Možná by mohl poslat Min. Ta vstala a vzdalovala se od stanu, kde ji nechal. A…

Zamžikal. Aviendha. Byla tady, na Merriloru. Ještě před chvílí tady nebyla, že ne? Perrin se na něj podíval a Rand se nenamáhal zakrýt ohromení ve tváři.

„Nemůžeme nechat Elain odejít,“ řekl Rand.

„Dokonce ani proto, aby chránila svoji vlast?“ zeptal se Perrin nevěřícně.

„Pokud se trolloci už Caemlynu zmocnili, tak je příliš pozdě na to, aby Elain podnikla něco smysluplného. Elainino vojsko se bude soustředit na odsun obyvatel do bezpečí. Na to tam ona být nemusí, ale musí být tady. Zítra ráno.“

Jak se mohl ujistit, že zůstane? Elain nereagovala dobře na to, když jí někdo říkal, co má dělat, jako všechny ženy, ale kdyby naznačil…

„Rande,“ ozval se Perrin, „Co kdybychom tam poslali aša’many? Všechny? Mohli bychom jim v Caemlynu předvést pořádný boj.“

„Ne,“ řekl Rand, třebaže to slovo bolelo. „Perrine, pokud je město skutečně obsazené – pošlu průchody pár mužů, abych se o tom ujistil – pak je ztracené. Zmocnit se těch hradeb zpátky by vyžadovalo příliš mnoho úsilí, přinejmenším právě teď. Nemůžeme dovolit, aby se tahle koalice rozpadla dřív, než dostanu příležitost ji znovu skout. Jednota nás zachrání. Pokud každý z nás uteče hasit požáry ve vlastní domovině, pak prohrajeme. O tom při tomhle útoku jde.“

„Řekl bych, že to tak může být…“ přikývl Perrin a prsty přejížděl po kladivu.

„Útok by mohl Elain znervóznit a pobídnout ji k činům,“ řekl Rand, který zvažoval tucet různých postupů. „Třeba ji to přiměje, aby s mým plánem spíš souhlasila. To by se mohlo hodit.“

Perrin se zamračil.

Jak rychle jsem se naučil využívat ostatní. Znovu se naučil smát. Naučil se přijmout svůj osud a mířit za ním s úsměvem. Naučil se vyrovnat se s tím, kým býval a co udělal.

Toto porozumění mu nebránilo využívat nástroje, které dostal. Potřeboval je, potřeboval je všechny. Nyní rozdíl spočíval v tom, že v nich uvidí lidi, nejen nástroje, které použije. Tak si to říkal.

„Stejně si myslím, že bychom měli Andoru poskytnout nějakou pomoc,“ řekl Perrin a poškrábal se ve vousech. „Co myslíš, jak se proplížili dovnitř?“

„Bránou,“ odvětil Rand nepřítomně.

Perrin zabručel. „No, říkals, že trolloci průchodama cestovat nemůžou; mohli zjistit, jak to změnit?“

„Modli se ke Světlu, aby ne,“ řekl Rand. „Jediný zplozenec Stínu, kterého se jim podařilo udělat a mohl procházet průchody, byl gholam, a Aginor nebyl takový pitomec, aby těch udělal víc. Ne, vsadil bych se i se samotným Matem, že to byla caemlynská brána. Myslel jsem si, že tu věc nechala hlídat!“

„Pokud to byla brána, můžeme něco udělat,“ řekl Perrin. „Nemůžeme dovolit, aby trolloci řádili v Andoru; jestli odejdou z Caemlynu, dostanou se nám do zad a to bude katastrofa. Ale jestli přicházejí z jedinýho místa, mohli bychom jejich vpád přerušit útokem na to místo.“

Rand se zazubil.

„Co je tak legrační?“

„Já alespoň mám výmluvu, proč vím a chápu věci, které by žádný mládenec z Dvouříčí neměl.“

Perrin si odfřkl. „Běž skočit do Vinného střiku. Opravdu si myslíš, že je to Demandred?“

„Přesně něco takového by zkusil. Rozděl své nepřátele a pak je rozdrť jednoho po druhém. Je to jedna z nejstarších válečných strategií.“

Sám Demandred ji objevil ve starých spisech. Když se Vrt poprvé otevřel, nevěděli o válčení nic. Ano, mysleli si, že mu rozumí, ale bylo to porozumění učence, který se ohlíží na něco prastarého, zaprášeného.

Ze všech, kteří se obrátili ke Stínu, se Demandredova zrada zdála nejtragičtější. Ten muž mohl být hrdina. Měl být hrdina.

Za to taky můžu já, pomyslel si Rand. Kdybych mu nabídl pomoc místo úšklebku, kdybych mu poblahopřál, místo abych s ním soupeřil. Kdybych byl tehdy stejný muž, jako jsem teď…

Na tom nezáleží. Musí se ozvat Elain. Správně by měl poslat pomoc při vyklízení města, aša’many a věrné Aes Sedai, kteří by otevřeli průchody a osvobodili tolik lidí, kolik půjde – a ujistili se, že trolloci prozatím zůstávají v Caemlynu.

„Tak to bych řekl, že jsou ty tvoje vzpomínky k něčemu k užitku,“ řekl Perrin.

„Chceš vědět, nad čím se mi vaří mozek, Perrine?“ zeptal se Rand tlumeně. „Z čeho mě mrazí, jako z chladného dechu samotného Stínu? To poskvrnění mě přivedlo k šílenství a poskytlo mi vzpomínky na předchozí život. Přicházejí v podobě šepotu z úst Luise Therina. Ale právě tohle šílenství mi poskytuje vodítka, která potřebuju k vítězství. Nechápeš to? Jestli tohle vyhraju, k pádu Temného povede samotné poskvrnění“

Perrin tiše hvízdl.

Vykoupení, pomyslel si Rand. Když jsem se o to pokusil posledně, moje šílenství nás zničilo.

Tentokrát nás zachrání.

„Běž za svou ženou, Perrine,“ řekl Rand a zalétl pohledem k obloze. „Tohle je poslední noc před koncem, která bude alespoň trochu klidná. Já to prošetřím a zjistím, jak zlé to v Andoru je.“ Znovu se na svého přítele podíval. „Nezapomenu na svůj slib. Jednota je důležitější než cokoli jiného. Minule jsem prohrál právě proto, že jsem se o jednotu nestaral.“

Perrin přikývl a pak Randovi položil ruku na rameno. „Kéž na tebe září Světlo.“

„A na tebe taky, kamaráde.“