Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 41 Úsměv

„Cauthon má draky zpátky a zase bojujou,“ řekl Jonneth, který se snažil prohlédnout skrz kouř. „Poslouchejte!“

Nahoře na Výšinách se rozléhalo dunění. Pevara se usmála. Ona, Androl, Jonneth, Emarin a Kanler se připojili k Logainovi a dalším aša’manům, společně s několika Aes Sedai, které s nimi byly spojené. Stáli na okrají příkrého svahu naproti pahorku Dašar, půl míle od místa, kde ležela Demandredova bezhlavá mrtvola.

Výšinami se rozeznělo další kolo dračí palby, přestože ve tmě nemohli zahlédnout kouř. „Tohle draci nevydrží dlouho, ne pokud se Taimovi chlapi zamíchali mezi Šařany,“ řekla Pevara. „Drakonýři se proti usměrňovačům nemůžou bránit a kvůli tomu rámusu je snadné je najít.“

„Pochybuju, že má Cauthon jinou možnost, než je využít,“ řekl Androl. „Teď už se nemůže nechávat nic v záloze.“

„Aša’manové!“ Z kouře se vynořil Logain a s Gabrelle po boku prošel mezi nimi. „Nastal čas vyrazit.“

„Půjdeme bránit draky?“ zeptal se Androl. Kolem se tucty vyčerpaných aša’manů zvedaly na nohy a obracely k Logainovi.

„Ne,“ řekl Logain. „Přesuneme se na západ.“

„Na západ?“ Pevara si založila ruce. „To znamená pryč od bitvy!“

„To znamená na místo, kde vaše amyrlin bojovala s Taimem,“ odvětil Logain a odvrátil se od ní. „Země, stejně jako mnoho Šařanů, tam byli pohřbeni v křišťálu Chci, aby všichni aša’manové, vojáci i zasvěcení, kterým jsem nedal jiné rozkazy začali pátrat. Je tam…“

Země se zatřásla a zlověstně zarachotila a Pevara klopýtla. Androl ji chytil za paži, přestože skrz pouto cítila, že je vyčerpaný stejně jako ona. Moc sil jim už nezbývalo.

Když se chvění uklidnilo, Logain pokračoval. „Někde uvnitř té masy křišťálu je zlaté žezlo. Taim ho údajně držel, když ho Egwain aTVere porazila. Najdeme ho. Jestli ho někdo z vás uvidi, nesahejte na něj. Pošlete pro mě.“

Stejné rozkazy Logain zakřičel na další skupinu aša’manů. Androl sledoval, jak odchází, a Pevara cítila jeho nespokojenost.

„Jestli je to žezlo angrial nebo sa’angrial,“ řekl Emarin, „mohlo by se nám vážně hodně hodit.“

„Možná,“ odvětila Pevara. „Myslím, že chránit ty draky je důležitější než získat to žezlo. Přísahám, že na tom troubení rohu je něco zvláštního. Teď bychom měli útočit, ne pátrat po kořisti…“

„To můžou udělat ostatní aša’manové,“ řekl Androl. „My nemusíme.“

„Cože?“ zamračil se Kanler. „Neuposlechneš rozkaz?“

„Ne,“ řekl Androl. „Řekl, že se to týká těch, co nemají jiné rozkazy. My máme. Na začátku bitvy nám řekl, abychom hledali Taimovy poskoky a postarali se o ně.“

„Nejsem si jistý, že si ten rozkaz pamatuje, Androle,“ ozval se Emarin a promnul si bradu. „A nevím, jestli, i kdyby si ho pamatoval, by chtěl, abychom se jím teď řídili. Zdá se, že mu o to žezlo hodně jde.“

„Ale stejně nám ten rozkaz dal,“ prohlásil Androl.

„Androle,“ řekl Kanler a dřepl si. „Jsem tak utahanej, že i kdybych chtěl, sotva bych měl dost síly tě proklít. Žádný tady z mládenců nevypadá líp a tobě dá práci otevřít i malý průchod. Jak se můžeme postavit Mišrailovi a ostatním?“

Androl svraštil čelo, ale neměl co namítnout. Nicméně Pevaru něco napadlo. Možná způsob, jak něčeho dosáhnout, i když jsou vyčerpaní…

Androl ožil, rozevřel oči a pak se zazubil „Jsi génius, Pevaro.“

„Děkuju ti,“ řekla upjatě. „Kanlere, zvedni se. Vsadím se s vámi, oč chcete, pánové, že Taimovy muže najdeme, jak se snaží zničit draky. Budeme pro ně mít malé překvapení…“

To je ale pěkná šlamastyka.

Moghedien kopla do Demandredovy mrtvoly. Ležela zde opuštěná, zatímco Šařané odešli bojovat s Cauthonovou armádou a pomstít svého vůdce.

Demandred. Ten hlupák se nechal rozptýlit. Když jste se příliš soustředili na osobní zášť nebo jste se zapletli s červy, s nimiž jste pracovali… nu, Demandred dostal, co si zasloužil. Smrt a nejspíš věčný trest z rukou Velikého pána.

Nyní, když byl Demandred skutečně mrtvý, natáhla se pro jedinou sílu – a našla něco jiného. Zářící řeku, desetkrát mocnější a desetkrát lahodnější. Když tolik z Vyvolených padlo, Veliký pán se jí otevřel. Přežití bylo skutečně nejlepším způsobem, jak mu prokázat svou hodnotu.

To dramaticky změnilo její plány. Nejprve spálila Demandredovu mrtvolu na prach. Pak rychle spředla zrcadlovou masku – ach, jak byla pravá síla sladká – a změnila svůj vzhled, aby vypadala jako Demandred. Vždy se ujistila, že dokáže napodobit ostatní Vyvolené. Demandred bude těžký, neboť se v poslední době tolik změnil, ale ona dávala dobrý pozor. Nikoho, kdo by se jí dotkl, by to neošálilo; bude opatrná.

V přestrojení pak odcestovala k zadním řadám šarské armády, bojující s Cauthonovými jednotkami. Tady byly záložní oddíly, které čekaly na přesun vpřed, stejně jako zásobovací vozy a část raněných.

Při pohledu na ni přestali Šařané, kteří třídili zásoby, pracovat. Zírali s otevřenou pusou. Připravovali se na útěk z bojiště. Tak jako každý si uvědomovali, že se do boje zapojilo obrovské seančanské vojsko. Všimla si, že v této skupině je hrstka ajjadů – pokud viděla, pouze tři. Dvě ženy s tetováním a umouněný mužský usměrňovač, který jim seděl na bobku u nohou. Většina ostatních byla zabita v boji s Aes Sedai.

Seančané. Při pomyšlení na ně a tu jejich panovačnou císařovnu se Moghedien sevřely vnitřnosti. Až Veliký pán zjistí, jak to zpackala…

Ne. Poskytl jí pravou sílu. Moghedien přežila ostatní, a nyní záleželo pouze na tom. Neviděl všude a nejspíš ještě nevěděl, že byla odhalena. Jak ta holka prohlédla její přestrojení? Nemělo to být možné.

Někdo ji musel zradit. Nicméně s Demandredem v průběhu bitvy úzce spolupracovala, a přestože nikdy nebyla tak dobrý taktik jako on – to nikdo z Vyvolených, možná s výjimkou Sammaela – rozuměla bitvě natolik, aby se mohla ujmout velení. Vůbec k tomu neměla chuť, neboť ji to vystavovalo způsobem, který se jí nelíbil. Ale zoufalé časy si žádají zoufalé činy.

A když o tom uvažovala, napadlo ji, že se pro ni události vyvíjejí docela dobře. Demandred padl, poražený vlastní pýchou. M’Hael, ten povýšenec, byl také mrtvý – a příhodně dostal z bojiště vůdkyni Aes Sedai. Moghedien stále měla podstatnou část Demandredových zplozenců Stínu a nějaké hrůzopány, část černých adžah a tucet obrácených mužů, které s sebou přivedl M’Hael.

„To není on!“ řekl starší muž v rouchu šarského mnicha. Ukázal na Moghedien. „To není náš Divoký! Je to…“

Moghedien ho spálila na uhel.

Když se jeho kosti sesypaly na hromádku, mimoděk si vzpomněla, že jí její vyzvědači hlásili, že Demandred měl toho staříka v oblibě. „Raději zemřít, starce,“ řekla mrtvole Demandredovým hlasem, „než žít a nařknout toho, kohos měl milovat. Ještě někdo jiný mě chce zapřít?“

Šařané mlčeli.

„Ajjadové,“ oslovila Moghedien trojici, „viděli jste mě vytvářet tkaniva?“

Obě ženy i špinavý muž zavrtěli hlavou.

„Zabíjím bez tkaniv,“ řekla Moghedien„ jen já, váš Divoký, jsem to mohl udělat.“

Když lidé skláněli hlavy, musela si připomenout, že se dokonce ani v okamžiku vítězství nemá usmívat. Demandred byl vždy vážný. Lidé padali na kolena a Moghedien musela násilím potlačit radost. Ano, Demandred tady odvedl dobrou práci, a nechal jí na hraní armádu celého národa. Tohle šlo vážně dobře!

„Zabíječi draků,“ řekla klečící ajjadka. Ona brečela! Tihle Šařané byli takoví slaboši. „Viděli jsme, žes padl…“

„Jak bych mohl padnout? Máte přece svá proroctví?“

Ženy si vyměnily pohled. „Říkají, že budeš bojovat, Zabíječi draků,“ řekla žena. „Ale…“

„Sežeň ze zadních řad pět pěstí trolloků,“ přikázala Moghedien, která se obrátila na velitele záloh, „a pošli je proti proudu řeky k ruinám.“

„K ruinám?“ zeptal se muž. „Tím směrem jsou jenom caemlynští uprchlíci.“

„Přesně tak, ty hlupáku. Uprchlíci – děti, starci, ženy, které hledají mrtvé. Nemůžou se bránit. Řekni troilokům, ať je začnou masakrovat. Naši nepřátelé jsou slabí; takový útok je přinutí se oddělit a chránit ty, které by skuteční válečníci prostě nechali zemřít.“

Generál přikývl a ve tváři se mu objevil uznalý výraz. Přijal ji jako Demandreda. Dobře. Odběhl pryč, aby vydal rozkaz.

„A teď,“ pokračovala Moghedien, zatímco v dálce stříleli draci, „proč žádný z vás ajjadů nešel vyřadit tyhle zbraně z boje?“

Ajjadská žena, klečící před Moghedien, sklopila hlavu. „Nezbývá nám ani tucet ajjadů. Divoký.“

„Máš chabé výmluvy,“ řekla Moghedien, která uslyšela, že se výbuchy utišily. Možná že někdo ze zbývajících M’Haelových hrůzopánů problém draků právě vyřešil.

Šarský velitel rázoval přes bojiště k jednomu z myrddraalů a Moghedien cítila, jak ji svědí kůže. Nesnášela se takhle vystavovat. Měla se ukrývat ve stínech a velení v bitvách přenechat jiným. Nicméně nikdy nedovolí, aby se o ní říkalo, že když si to situace žádala, ona byla příliš vyděšená, než aby šla a…

Za ní se otevřel průchod a několik Šařanů zaječelo. Moghedien se prudce otočila a vytřeštila oči, když upřela pohled na místo, které vypadalo jako temná jeskyně. Z ní mířili draci.

„Pal!“ zaječel něčí hlas.

„Zavřete průchod!“ vykřikl Talmanes a portál zmizel.

„Tohle byl jeden z nápadů urozenýho pána Mata, ne?“ zaječel Daerid, který stál vedle Talmanese, zatímco ostatní znovu nabíjeli draky. Oba měli v uších vosk.

„Co myslíš?“ odpověděl mu stejným jekotem Talmanes.

Když byli draci při střelbě zranitelní, co jste udělali? Stříleli jste z nich z úkrytu.

Neald otevřel před draky další průchod a Talmanes se usmál. Skutečnost, že mnoho dračích vozů bylo příliš rozbitých, než aby mohly jezdit, neměla význam, když jste před nimi mohli otevřít průchod a namířit je, kam jste chtěli.

Tento průchod se otevřel na několik pěstí trolloků, zapojených do zuřivé bitvy s bělokabátníky. Několik zplozenců Stínu stočilo k drakům vyděšený pohled.

„Pal!“ zařval Talmanes a ještě mávl rukou pro případ, že by ho někteří z mužů neslyšeli.

Draci vypustili na trolloky smrtící bouři, následoval zpětný ráz, jeskyně se naplnila kouřem a do Talmanesových ucpávek v uších bušily odrážející se zvuky výbuchů. Salva zasáhla trolloky z boku, smetla je z cesty a zanechala po sobě roztrhaná umírající těla. Nedaleko stojící bělokabátníci jásali a mávali meči.

Neald zavřel průchod a drakonýři znovu nabili zbraně. Neald pak nad nimi vytvořil další průchod, aby z jeskyní odvětral kouř a vypustil ho ven někam daleko.

„Ty se usmíváš?“ zeptal se Daerid.

„Ano,“ odpověděl Talmanes spokojeně.

„Krev a zatracenej popel, urozený pane Talmanesi… ten výraz na tobě vypadá děsivě.“ Daerid zaváhal. „Asi bys to měl dělat častěji.“

Talmanes se zazubil, zatímco Neald otevřel další průchod na místo na pahorku Dašar, kde stála Aludra s dalekohledem a zvědy a vybírala jejich další cíl. Zakřičela průchodem místo, Neald přikývl a připravili se k dalšímu výstřelu.