Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 30 Chování dravce

Perrin s Gaulem ještě jednou zděšeně objeli Egwainino ležení – nebo alespoň to málo, co se z něj ve vlčím snu odráželo. Její armáda byla zatlačena daleko na východ a stany nestály u řeky dost dlouho, aby se ve vlčím snu odrážely silně.

Vlci zde zahlédli Graendal, ale Perrin ji nedokázal dopadnout při tom, co dělá, ať už je to cokoli.

Zabíječ se dosud třikrát pokusil zaútočit na Vrt a vlci Perrina varovali. Zabíječ se pokaždé stáhl dřív, než Perrin dorazil. Ten muž ho zkoušel. Bylo to chování dravce, který zkoumá stádo a vybírá si slabé kusy.

Ale Perrinův plán s vlky fungoval. Ve Vrtu plynul čas pomalu, takže když se Zabíječ snažil dostat k Randovi, nutně jej to také zpomalovalo. To Perrinovi dávalo možnost dorazit k němu včas.

„Musíme ostatní varovat před Graendal,“ řekl Perrin, když se zastavil uprostřed tábora. „Musí být ve spojení s temnými druhy v našich leženích.“

„Možná bychom mohli jít za těmi u Vrtu? Podařilo se ti mluvit s Nyneivou Sedai.“ „Snad,“ řekl Perrin. „Vzhledem k tomu, k čemu se Nyneiva chystá, nevím, jestli by bylo dobré ji znovu rozptylovat.“ Perrin se otočil a pohlédl na smotané přikrývky, které se zamihotaly a pak z vlčího snu zmizely. Společně s Gaulem se podívali na Merrilor, zda tam není otevřený průchod, ale v tuto chvíli nebyl. Pokud by se chtěl vrátit do bdělého světa, musel by se tam utábořit a čekat celé hodiny. Připadalo mu to jako plýtvání časem.

Kdyby jen dokázal přijít na to, jak se do skutečného světa přesunout. Lanfear naznačila, že by mohl být schopen se to naučit, ale jediný klíč k tomu, jak to udělat, nyní spočíval v Zabíječi. Perrin se snažil vzpomenout si na ten okamžik, kdy se muž přesunul ven. Cítil Perrin něco? Nějaký náznak toho, jak Zabíječ dělá to, co dělá?

Potřásl hlavou. Stále znovu a znovu si to přehrával, ale k ničemu nedospěl. S povzdechem vyslal otázku k vlkům. Nějaké stopy po Hledačce srdcí? zeptal se s nadějí. Vlci vyslali pobavení. Ptal se jich příliš často.

A viděli jste nějaké tábory dvounožců? zeptal se Perrin.

Odpověď byla neurčitá. Vlci věnovali lidem pozornost jen proto, aby se jim vyhnuli; ve vlčím snu na tom moc nezáleželo. Přesto, tam, kde se shlukovali lidé, občas řádily noční můry, takže se vlci naučili držet se od nich dál.

Rád by věděl, jak pokračují ostatní bitvy. Co Elainina armáda, Perrinovi muži, urozený pán a paní Bašere? Perrin vedl Gaula pryč; rychle běželi, místo aby okamžitě skočili na místo. Perrin chtěl přemýšlet.

Čím déle zůstával fyzicky ve vlčím snu, tím víc měl pocit, že by měl vědět, jak se přesunout zpátky. Zdálo se, že jeho tělo chápe, že toto není jeho přirozené prostředí. Nespal tady, navzdory tomu, že… jak už je to dlouho? Nedokázal to říci. Zásoby už jim téměř došly, přestože to vypadalo, jako by tu s Gaulem byli jen pár hodin. Jedním z důvodů tohoto pocitu bylo, že se často vraceli k Vrtu, aby Perrin zkontroloval snový bodec, ale obecně bylo velice snadné ztratit tady pojem o čase.

Také jej trápila čím dál silnější únava. Nevěděl, zda na tomto místě dokáže spát. Jeho tělo si žádalo odpočinek, ale zapomnělo, jak ho najít. Trochu mu to připomínalo, jak Moirain rozehnala jejich únavu, když tak dávno utíkali z Dvouříčí. Už jsou to dva roky.

Velmi dlouhé dva roky.

Jako další Perrin s Gaulem prověřili Lanův tábor. Ten byl dokonce ještě prchavější než Egwainin; snažit se to tady sledovat skrz vlčí sen nemělo význam. Lan se pohyboval s velkým množstvím jezdců a rychle ustupoval. On a jeho muži nezůstávali na jednom místě dost dlouho, aby se ve vlčím snu odráželi víc než jen letmo.

Po Graendal nikde ani stopy. „Aan’allein taky ustupuje,“ odhadl Gaul, když si prohlédl kamenitou zemi, kde se domnívali, že stojí Lanův tábor. Nebyly zde žádné stany, jen občasný pomíjivý obraz spacích kruhů, označených kůlem uprostřed, k němuž jezdci uvazovali koně.

Gaul zvedl hlavu a prohlédl si krajinu na západě. „Pokud odtud budou dál ustupovat, nakonec se znovu dostanou k Merrilorskému poli. Možná jim o to jde.“

„Možná,“ řekl Perrin. „Chci navštívit Elaininy linie a…“

Mladý býku, zavolal na něj nějaký vlk. „Hlas“ toho vzkazu mu připadal nějak povědomý. Je tady.

Tady? vyslal Perrin. Hledačka srdcí?

Pojď.

Perrin popadl Gaula za paži a přesunul je daleko na sever. Graendal je u Šajol Ghúlu? Snaží se dostat dovnitř a zabít Randa?

Objevili se na římse nad údolím. Oba se okamžitě vrhli na břicho, nahlédli přes okraj a zkoumali údolí. Vedle Perrina se objevil starý prošedivělý vlk. Byl si jistý, že toho vlka zná – pach mu byl povědomý, ale nedokázal si k němu přiřadit jméno a vlk mu žádné neřekl.

„Kde?“ zašeptal Perrin. „Je v jeskyni?“

Ne, vyslal prošedivělý vlk. Tamhle.

Vlk vyslal obraz shluku stanů v údolí přesně pod vchodem do jeskyně. V tomto údolí ji nezahlédli od chvíle, kdy tady na ni Perrin poprvé narazil.

Ituraldeho jednotky se zde držely dostatečně dlouho, aby jejich stany byly ve vlčím snu stále trvalejší. Perrin se opatrně přesunul dolů. Gaul s vlkem se k němu přidali a společně se plížili vpřed a nechávali se vést obrazem, který jim vlk poslal.

Tamhle, řekl vlk a kývl k velkému stanu uprostřed. U tohoto stanu, stanu Rodela Ituraldeho, už Perrin Graendal viděl.

Perrin ztuhl, když se odhrnuly stanové chlopně. Graendal vyšla ven. Vypadala stejně jako předtím, s tváří jako kus kamene.

Perrin vytvořil tenkou pomalovanou stěnu, aby se ukryl, ale nemusel se namáhat. Graendal okamžitě vytvořila průchod a vešla do bdělého světa. Panovala tam noc, ačkoli takto blízko Vrtu plynul čas tak nezvyklou rychlostí, že to pro zbytek světa nemuselo moc znamenat.

Na druhé straně průchodu Perrin nejasně rozeznával stejný stan se dvěma domanskými strážemi u vchodu. Graendal mávla rukou a oba muži se narovnali a zasalutovali jí.

Graendal vklouzla do stanu a průchod se začal zavírat. Perrin zaváhal, ale pak přesunul přímo před průchod. Na rozmyšlenou měl jen okamžik. Má jít za ní?

Ne. Ne, musel dávat pozor na Zabíječe. Nicméně když byl tak blízko, cítil cosi… vědomí. Projít tím průchodem by bylo jako…

Jako se probudit.

Průchod se zavřel. Perrin pocítil bodnutí lítosti, ale věděl, že zůstat ve vlčím snu bylo správné. Rand tady byl proti Zabíječi v podstatě bezbranný; bude potřebovat Perrinovu pomoc.

„Musíme je varovat,“ řekl Perrin.

Myslím, že bych mohl tvoji zprávu doručit, mladý Býku, vyslal bezejmenný vlk.

Perrin ztuhl, pak se prudce otočil a ukázal prstem. „Elyasi!“

Tady jsem Dlouhý zub, Mladý’ býku. Elyas vyslal pobavení.

„Myslel jsem, žes říkal, že sem nechodíš.“

Říkaljsem, že se tomu vyhýbám. Tohle místo je divné a nebezpečné. Už jsem zažil dost divných věcí a nebezpečí v tom druhém světě. Vlk se posadil. Ale někdo na tebe musel dohlídnout, štěně hloupé.

Perrin se usmál. Elyasovy myšlenky byly zvláštní směsicí vlka a člověka. Vysílal obrazy po velice vlčím způsobu, ale způsob, jakým o sobě uvažoval, byl příliš samostatný, příliš lidský.

„Jak jde boj?“ zeptal se Perrin dychtivě. Gaul zaujal postavení poblíž a pozorně vše sledoval pro případ, že by se objevili Graendal nebo Zabíječ. Na poli pod nimi, na dně údolí, pro jednou zavládl klid. Vítr se utišil a prach na písčité zemi vířil v malých záblescích a vlnkách. Jako voda.

O ostatních bojištích nic nevím, vyslal Elyas, a my vlci se od dvounožců držíme dál. Místy bojujeme na okraji bitvy, Většinou na Pokřivené a Nezrozené útočíme z druhé strany kaňonu, kde nejsou žádní dvounožci kromě těch divných Aielů.

Je to vyčerpávající boj. Stínobijec si musí pospíšit. Vydrželi jsme pět dní, ale už možná ne o mnoho déle.

Pět dní tady na severu. Od chvíle, kdy Rand vstoupil, aby čelil Temnému, uplynul ve zbytku světa mnohem delší čas. Sám Rand se nacházel tak blízko Vrtu, že z jeho pohledu nejspíš uplynuly jen hodiny, možná minuty. Když se Perrin přiblížil k místu, kde Rand bojoval, cítil, jak čas plyne jinak.

„Ituralde,“ řekl Perrin a poškrábal se ve vousech. „Je to jeden z hlavních kapitánů.“

Ano, vyslal Elyas a bylo v tom cítit pobavení. Někteří mu říkají „ Vlček“.

„Bašere je s Elaininou armádou,“ řekl Perrin. „A Gareth Bryne s Egwaininou. Agelmar je s Hraničáři a Lanem.“

Nevím.

„Je to tak. Čtyři fronty. Čtyři hlavní kapitáni. Tohle ona dělá.“

„Graendal?“ zeptal se Gaul.

„Ano,“ řekl Perrin, v němž se vzmáhal hněv. „Něco jim dělá, mění jejich mysl, otravuje ji. Zaslechl jsem ji, jak říká… ‚Ano. Je to tak, jsem si jistý’. Místo aby se našim armádám postavila těmi svými, má v plánu skolit hlavní kapitány. Elyasi, víš, jak se člověk může přesunout do vlčího snu a z něj v těle?“

Dokonce i kdybych takovou věc věděl – a nevím – nenaučil bych tě ji, zavrčel Elyas. Copak ti nikdo neřekl, že děláš hroznou a nebezpečnou věc?

„Až příliš mnoho,“ řekl Perrin. „Světlo! Musíme varovat Bašereho. Musím…“

„Perrine Aybaro!“ ozval se Gaul a ukázal. „Je tady!“

Perrin se prudce otočil a zahlédl tmavou šmouhu letět ke vchodu do Jámy smrti. Vlci kňučeli a umírali. Jiní vyli a vyráželi na lov. Tentokrát se Zabíječ nestáhl.

Chování dravce. Dva tři rychlé skoky, aby posoudil slabiny, a pak útok.

„Probuď se!“ zakřičel Perrin na Elyase, zatímco běžel do svahu. „Varuj Elain, Egwain, každého, koho můžeš! A jestli nemůžeš, nějak Ituraldeho zastav. Hlavní kapitáni mají otrávenou mysl. Jedna ze Zaprodanců ovládá jejich myšlenky a jejich taktice se nedá věřit!“

Udělám to, Mladý býku, vyslal Elyas a vybledl.

„Běž za Randem, Gaule!“ zařval Perrin. „Hlídej cestu k němu! Nedovol projít žádným těm rudým závojům!“

Perrin si do rukou přivolal kladivo, a aniž čekal na odpověď, přesunul se, aby čelil Zabíječi.

Rand bojoval s Moridinem, meč proti meči, před temnotou, která byla esencí Temného. Chladný prostor byl zároveň nekonečný a prázdný.

Rand držel tolik jediné síly, že málem vybuchl. Bude tu sílu v nadcházejícím boji potřebovat. Prozatím Moridinovi čelil mečem proti meči. Vládl Callandorem jako fyzickou zbraní, bojoval s ním jako s mečem vyrobeným ze samotného světla a odrážel Moridinovy útoky.

Každý krok, který Rand udělal, zanechával na zemi krev. Nyneiva s Moirain se tiskly ke stalagmitům, jako by do nich něco bušilo, vítr, který Rand necítil. Nyneiva zavřela oči. Moirain zírala přímo před sebe, jako by byla odhodlaná neodvrátit pohled, děj se co děj.

Rand srazil Moridinův poslední útok, až od čepelí odlétly jiskry. Vždy byl z nich dvou ten lepší šermíř, ve věku pověstí.

Přišel o ruku, ale díky Tamovi na tom už nezáleželo tak, jako snad kdysi. A také byl zraněný. Toto místo… toto místo měnilo věci. Kameny na zemi jako by se přesouvaly a Rand často klopýtal. Vzduch byl střídavě zatuchlý a suchý, pak vlhký a páchnoucí plísní. Čas kolem plynul jako řeka. Rand měl pocit, jako by ho viděl. Každý úder zde trval jen okamžik, ale venku uplynuly hodiny.

Sekl Moridina do paže, až se jeho krev rozstříkla na stěně.

„Moje a tvoje krev,“ řekl Rand. „To tobě musím poděkovat za to zranění na boku, Elane. Myslel sis, že jsi Temný, že? Potrestal tě za to?“

„Ano,“ zavrčel Moridin. „Vrátil mě do života.“ Moridin se na něj vrhl a mocně se rozmáchl obouručním úderem. Rand ustoupil a zachytil ránu Callandorem, ale špatně odhadl sklon země. Buď to, nebo se země změnila. Rand zakopl a síla úderu ho srazila na koleno.

Čepel proti čepeli. Randovi uklouzla noha dozadu a otřela se o temnotu za ním, která čekala jako tůň atramentu.

Všechno zčernalo.

Elain zplihle seděla v sedle na vrcholku kopce severně od Cairhienu a vzdálená ogierská píseň ji uklidňovala.

Ženy kolem ní nebyly v o nic lepším stavu. Elain shromáždila všechny ženy z rodinky, které dokázaly udržet saidar – bez ohledu na to, jak byly slabé či unavené – a vytvořila s nimi dva kruhy. V jejím kruhu jich bylo včetně ní dvanáct, ale jejich společná moc v síle byla v tuto chvíli stěží víc než u jediné Aes Sedai.

Elain přestala usměrňovat ve snaze dát ženám čas, aby se vzpamatovaly. Většina z nich seděla zhrouceně v sedlech nebo na zemi. Před nimi se táhla roztrhaná bitevní linie. Lidé zoufale bojovali před cairhienskými kopci a snažili se udržet proti moři trolloků. Vítězství nad severní trollockou armádou byl jen krátký triumf, protože nyní byli roztažení, vyčerpaní a hrozilo jim vážné nebezpečí, že je jižní armáda obklíčí.

„Skoro se nám to podařilo,“ ozval se vedle ní Arganda a zavrtěl hlavou. „Skoro se nám to podařilo.“

Měl na přilbě chochol. Přilba patřívala Gallennemu. Elain nebyla u toho, když mayenerský velitel padl.

To na tom bylo to nejhorší. Byli tak blízko. Navzdory Bašereho zradě, navzdory nečekanému příchodu jižní armády málem vyhráli. Kdyby měla víc času rozmístit muže, kdyby mezi porážkou severní armády a nutností obrátit proti této jižní měli víc než jen kratičký oddech…

Ale tak to nebylo. Nedaleko od ní hrdí ogierové bojovali, aby ochránili draky, ale pomalu podléhali. Prastaří tvorové se začínaly hroutit jako padlé stromy, stržené trolloky. Jeden po druhém končili svou píseň.

Bledý Arganda si držel zakrvácenou ruku u boku a stěží dokázal mluvit. Neměla sílu, aby ho vyléčila. „Ta tvoje strážkyně je na bitevním poli úplný ďábel, Veličenstvo. Její šípy létají jako samo světlo. Přísahal bych…“ Arganda zavrtěl hlavou. Dokonce i když ho vyléčí, možná už nikdy nezvedne meč.

Měli by ho poslat s ostatními raněnými… někam. Ve skutečnosti nebylo kam je vzít; ženy z rodinky byly příliš vyčerpané, než aby dokázaly vytvořit průchody.

Její vojsko se rozpadalo. Aielové bojovali ve shlucích, bělokabátníci byli téměř obklíčení, vlčí garda na tom nebyla o nic lépe. Těžká jízda Dračí legie stále bojovala, ale Bašereho zrada jimi otřásla.

Čas od času vystřelil drak. Aludra je vyvezla zpátky na vrchol nejvyššího kopce, ale došla jim munice a usměrňovačky neměl sílu otevřít průchody do Baerlonu, aby bylo možné přinést další dračí vejce. Aludra střílela kusy zbroje, dokud jí téměř nedošel prach. Teď už ho měli jen na občasný výstřel.

Trolloci se brzy proderou jejími liniemi a roztrhají její armádu jako hladoví lvi. Elain to sledovala z jednoho z vrcholků, chráněná deseti svými gardistkami. Zbytek vyjel do boje. Na východ od ní, kousek od místa, kde na vrcholku kopce stáli draci, se trolloci probili přes Aiely. Netvoři se hnali do kopce, zabili pár ogierských obránců na této straně a vítězně řvali, zatímco drakonýři tasili šavle a neochvějně se chystali k obraně.

Elain ještě nebyla připravená se draků vzdát. Prostřednictvím kruhu nabrala sílu; ženy kolem ní sténaly. Natáhla sotva pramínek síly, mnohem méně, než doufala, a nasměrovala na trolloky v čele oheň.

Její útok se obloukem snesl na zplozence stínu. Měla pocit, jako by se snažila zastavit bouři tím, že plivne na vítr. Osamělá ohnivá koule dopadla.

Země pod ní vybuchla, rozervala úbočí a vymrštila tucty trolloků do vzduchu.

Elain sebou trhla, až Měsíční stín pod ní začala přešlapovat. Arganda zaklel.

Na velkém černém koni k ní někdo dojel, jako by se vynořil z kouře. Muž byl střední postavy a tmavé zvlněné vlasy mu spadaly na ramena. Logain vypadal hubenější, než jak si ho pamatovala, když ho viděla naposledy, tváře měl propadlé, ale stále byl pohledný.

„Logaine?“ řekla ohromeně.

Aša’man prudce mávl rukou. Po celém bojišti se ozvaly výbuchy. Elain se obrátila a spatřila stovku mužů v černých kabátech, jak pochodují velkým průchodem na vrcholku jejího kopce.

„Stáhni ty ogiery zpátky,“ řekl Logain. Mluvil chraptivým, drsným hlasem. Jeho oči jí připadaly temnější, než bývaly kdysi. „My tuhle pozici udržíme.“

Elain zamrkala a pak kývla na Argandu, aby rozkaz předal. Logain by mi neměl rozkazovat, pomyslela si roztržitě. Pro tuto chvíli to nechala být.

Logain obrátil koně, rozjel se k úbočí a zahleděl se dolů na její vojsko. Elain ho otupěle následovala. Trolloci padali, jak na ně aša’manové zvláštním způsobem útočili, průchody, které vypadaly nějak připoutané k zemi. Prohřměly vpřed a zabíjely zplozence Stínu.

Logain zabručel. „Nejste na tom dobře.“

Přinutila se myslet. Aša’manové byli tady. „Poslal vás Rand?“

„Poslali jsme se sami,“ řekl Logain. „Podle poznámek v Taimově pracovně Stín tuhle past plánoval už dlouho. Právě se mi je podařilo rozluštit.“ Podíval se na ni. „Nejdřív jsme přišli za tebou. Černá věž stojí při andorském lvovi.“

„Musíme odtud dostat moje lidi,“ řekla Elain, která svou mysl přinutila pracovat o přes ten oblak únavy. Její armáda potřebovala královnu, „Mateřský mlíko v hrnku! Tohle nás přijde draho.“ Při ústupu nejspíš přijde o polovinu vojska. Lepší polovina, než celé. „Začnu svoje lidi po řadách stahovat. Můžete otevřít dost průchodů, abychom se dostali do bezpečí?“

„To by neměl být problém,“ řekl Logain nepřítomně a stále hleděl ze svahu dolů. Jeho bezvýrazná tvář by udělala dojem na kteréhokoli strážce. „Ale bude to masakr. Na slušný ústup už není prostor a tvoje řady budou při ústupu stále slabší a slabší. Poslední budou přemoženy a pohlceny.“

„Nevidím žádnou jinou možnost,“ obořila se na něj Elain vyčerpaně. Světlo! Dorazila pomoc a ona tu štěká po lidech. Přestaň. Uklidnila a narovnala se. „Chtěla jsem říct, že váš příchod, třebaže jsme za něj velice vděční, nemůže zvrátit bitvu, která už zašla takto daleko. Stovka aša’manů nemůže sama zastavit sto tisíc trolloků. Kdybychom mohli lépe uspořádat naše bitevní linie a dopřát mým mužům alespoň krátký odpočinek… ale ne. To je nemožné. Musíme ustoupit – leda bys dokázal udělat zázrak, urozený pane Logaine.“

Usmál se, snad tomu, že ho oslovila jako „urozeného pána“. „Androle!“ řekl úsečně.

Přispěchal k nim aša’man ve střednim věku společně s baculatou Aes Sedai. Pevara? pomyslela si Elain, příliš vyčerpaná, než aby jí to dávalo smysl. Červená?

„Můj pane?“ zeptal se muž jménem Androl.

„Potřebuju zpomalit tu armádu trolloků na tak dlouho, aby se armáda přeskupila a znovu postavila na nohy, Androle,“ řekl Logain. „Kolik nás ten zázrak bude stát?“

„Teda, můj pane,“ řekl Androl a promnul si bradu. „Záleží na tom. Kolik těch žen tam vzadu dokáže usměrňovat?“

Byla to věc z pověstí.

Elain slyšela o úžasných dílech, která provedly velké kruhy mužů a žen. Všechny ženy v Bílé věži se učily o těchto činech v minulosti, slyšely příběhy z jiných, lepších časů. Časů, kdy se poloviny jediné síly nebylo třeba obávat, kdy dvě poloviny celku spolupracovaly, aby stvořily neuvěřitelné zázraky.

Nebyla se jistá, jestli se ty dny z pověstí skutečně vrátily. Jistě, Aes Sedai v té době neměli takový strach, nebyli tak zoufalí. Ale to, co předvedli nyní, naplnilo Elain uctivou bázní.

Zapojila se do kruhu, v němž bylo čtrnáct žen a dvanáct mužů. Stěží měla nějakou sílu, kterou mohla propůjčit, ale její tenký pramínek se připojil k stále silnějšímu proudu. A co bylo ještě důležitější, v kruhu muselo být alespoň o jednu ženu víc než mužů – a když se teď připojila, Logain se mohl přidat jako poslední a přidat k proudu svou značnou sílu.

Kruh řídil Androl, což byla zvláštní volba. Teď, když byla součástí kruhu, cítila jeho sílu. Byl velice slabý, slabší než mnohé ženy, které Věž poslala pryč, když jim pro nedostatek vrozeného nadání odmítla šátek.

Elain s ostatními se přemístili na vzdálený konec bojiště. Zatímco se Androl připravoval, zbytek aša’manů zadržoval útočící trollockou hordu. Cokoli dělal, bude to muset udělat rychle. Elain stále měla potíž uvěřit, že se něco dělat dá. Dokonce i s tak velkou silou, dokonce i když třináct mužů a čtrnáct žen spolupracuje.

„Světlo,“ zašeptal Androl, který stál mezi jejím a Logainovým koněm. „Takové to je, když je člověk jeden z vás? Jak tolik jediné síly zvládnete? Jak se ubráníte tomu, aby vás pohltila zaživa a spálila?“

Pevara mu neklamně něžným gestem položila ruku na rameno. Elain si při své únavě stěží dokázala dát dvě a dvě dohromady, ale přesto ji to šokovalo. Nečekala, že by červená mohla cítit náklonnost k muži, který dokáže usměrňovat.

„Stáhněte vojáky,“ řekl Androl mírně.

Elain ustaraně vydala rozkaz. Muž vedle ní nikdy předtím nedržel takovou sílu. Člověku to mohlo stoupnout do hlavy; viděla, jak se to stalo. Světlo dej, aby věděl, co dělá.

Vojáci a ostatní ustupovali a míjeli Elaininu skupinu. Několik unavených ogierů na ni kývlo, když šli kolem, ramena svěšená a paže pokryté ranami. Trolloci proudili vpřed, ale aša’manové, kteří nebyli zapojení do kruhu, jejich útok rozvrátili tkanivy jediné síly.

Nestačilo to. Přestože aša’manové bojovali zdatně, trolloků prostě bylo mnoho. Aša’manové nemohli tento příliv zastavit. Co si Logain myslel, že se dá dělat?

Androl se usmál od ucha k uchu a natáhl před sebe ruce, jako by tlačil do zdi. Zavřel oči. „Před třemi tisíci let urozený pán Drak stvořil Dračí horu, aby ukryl svou hanbu. Jeho zuřivost je stále žhavá. Dnes… ti ji přináším, Veličenstvo.“

Vzduch rozčísl paprsek světla, určitě přes třicet kroků vysoký. Měsíční stín uskočila dozadu a Elain svraštila čelo. Proč sloup světla? K čemu by to bylo… Paprsek světla se začal ve vzruchu kroutit a otáčet kolem sebe. Teprve v tu chvíli Elain poznala, že se jedná o začátek otvírání průchodu. Obrovského průchodu, dost velkého, aby pohltil celé budovy. Mohla by tou věcí přesunout celé křídlo caemlynského paláce!

Vzduch před nimi se třpytil tak, jak průchody vždy vypadaly zezadu. Neviděla, kam průchod vede. Měli na druhé straně čekající armádu?

Viděla výraz v trolločích slintajících tvářích, když hleděli do otvoru. Naprostá hrůza. Dali se na útěk a Elain náhle pocítila téměř nesnesitelné horko.

Z průchodu něco vyrazilo, jako by to vytlačila neuvěřitelná síla. Žhnoucí sloup lávy přes třicet kroků v průměru. Sloup se rozprskl, když láva narazila na zem a rozlila se po bitevním poli jako řeka. Aša’manové mimo kruh použili tkaniva vzduchu, aby lávě zabránili rozstříknout se zpátky na kruh, a nahnali ji správným směrem.

Ohnivá řeka se převalila předními řadami trolloků, pohltila je a během okamžiku jich stovky zabila. Na druhé straně na lávu působil tlak; jedině tak si dokázala vysvětlit sílu, s níž tryskala z ohromného průchodu, měnila trolloky na škvarek a vypálila v jejich armádě široký pruh.

Androl držel průchod dlouhé minuty, zatímco armáda Stínu ustupovala. Aša’manové po stranách používali poryvy větru, aby zplozence Stínu smetali zpátky do stále se rozšiřující řeky. Když Androl skončil, vytvořil už mezi Elaininým vojskem a hlavní částí trollocké armády, která stála zády k severním hradbám Cairhienu, bariéru žhavé rudé smrti.

Androl se nadechl, zavřel průchod, pak se otočil a v rychlém sledu otevřel dva další, jeden směrem na jihovýchod a druhý na jihozápad.

Vyrazil druhý a třetí proud lávy – tentokrát menší, neboť Androl byl očividně oslabený. Tyto dva proudy se valily krajinou na východ a na západ od Cairhienu, pálily suché rostliny a vypouštěly do vzduchu kouř. Část nepřátelské armády ustoupila, ale mnoho dalších trolloků zahynulo, obklíčeno s opevněným městem za zády a proudy lávy na dalších stranách. Bude chvíli trvat, než mizelci dokáží dát přeživší dohromady, aby znovu zaútočili na Elaininy jednotky.

Androl nechal průchody zavřít. Podlomila se mu kolena, ale Pevara ho zachytila.

„Jeden zázrak, můj pane,“ řekl Androl tichým, jakoby ztrhaným hlasem. „Proveden dle požadavků. To by je mělo na pár hodin zdržet. Bude to stačit?“

„Bude,“ řekla Elain. „Budeme schopní se přeskupit, přivézt střelivo pro draky a tolik Aes Sedai z Mayene, kolik jen půjde, aby naše muže vyléčily a zahnaly jejich únavu. Pak je můžeme roztřídit a vybrat ty, kdo mají dost sil dál bojovat, a přemístit naše řady tak, abychom mohli vést bitvu mnohem účinněji.“

„Ty máš v úmyslu bojovat dál?“ zeptal se Androl překvapeně.

„Ano,“ odpověděla Elain. „Sotva stojím na nohou, ale ano. Nemůžeme si dovolit, aby tu ta trollocká horda zůstala. Ty a tvoji muži jste nám poskytli výhodu, Logaine. Využijeme ji a všechno co máme, a rozdrtíme je.“