Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 22 Divoký

Egwain se s leknutím probudila, když jí Gawyn zakryl ústa. Napjala se, když ji jako sluneční světlo zalily vzpomínky. Stále se ukrývali pod rozbitým vozem; ve vzduchu se pořád vznášel pach spáleného dřeva. Okolní půda byla tmavá jako uhlí. Snesla se noc.

Podívala se na Gawyna a přikývla. Opravdu usnula? Nepokládala by to za těchto okolností za možné.

„Pokusím se vyklouznout,“ zašeptal Gawyn, „a odvést jejich pozornost.“

„Půjdu s tebou.“

„Já můžu jít tišeji.“

„Očividně ses nikdy nepokoušel přikrást se k někomu z Dvouříčí, Gawyne Trakande,“ řekla. „Vsadila bych se o sto tarvalonských marek, že jsem z nás dvou ta tišší.“

„Ano,“ zašeptal Gawyn, „ale když se dostaneš blíž než tucet kroků k některé z jejich usměrňovaček, všimnou si tě bez ohledu na to, jak tiše se plížíš. Hlídkují v táboře, hlavně po obvodu.“

Zamračila se. Jak to věděl? „Tys šel na výzvědy.“

„Trochu,“ zašeptal. „Neviděli mě. Vymetají stany a každého, koho najdou, vezmou jako zajatce. Už se tu nebudeme moct ukrývat dlouho.“

Neměl se vydat ven, aniž se jí zeptal. „My..

Gawyn ztuhl a Egwain zmlkla a zaposlouchala se. Kroky, šourání. Oba dva se stáhli hlouběji a sledovali, jak na otevřené prostranství nedaleko místa, kde stával velitelský stan, přivádějí deset či dvanáct zajatců. Šařané kolem otrhaných vězňů rozmístili dlouhé tyče s pochodněmi. Pár ze zajatců byli vojáci, zbití tak, že stěží dokázali chodit. Byli mezi nimi i kuchaři či dělníci. Zmrskali je a kalhoty měli na cáry. Všichni měli svléknuté košile.

Na záda jim někdo vytetoval symbol, který Egwain nepoznávala. Alespoň si myslela, že se jedná o tetování. Možná jim ty značky vypálili.

Když shromažďovali zajatce, někdo poblíž zaječel. Za pár minut přišel šarský voják s tmavou kůží, který s sebou vlekl mladého poslíčka, jehož zřejmě našel, jak se schovává v ležení. Serval plačícímu chlapci košili a smýkl jím na zem. Šařané byli kupodivu oblečení v šatech, které měly na zádech vyříznutý kosočtverec. Egwain viděla, že i voják má na zádech stejný symbol, tetování, které na jeho tmavé kůži sotva rozeznávala. Oblečen byl velice formálně, do velkého tuhého roucha, které mu sahalo téměř ke kolenům. Nemělo rukávy, ale pod ním měl košili s dlouhými rukávy a vystřiženým kosočtvercem.

Ze tmy se vynořil další Šařan, tentokrát téměř nahý. Na sobě měl roztrhané kalhoty, ale žádnou košili. Místo tetování na zádech měl potetovaná celá ramena. Tetování se mu plazilo až ke krku, jako zkroucené šlahouny, a pak z obou stran po čelisti a tvářích. Vypadalo jako stovka pokroucených rukou, jejichž dlouhé prsty s drápy mu zespodu drží hlavu.

Tento muž přešel ke klečícímu poslíčkovi. Ostatní stráže přešlapovaly; kdokoli ten chlapík byl, oni se v jeho společnosti necítili dobře. S úšklebkem natáhl ruku.

Na chlapcových zádech náhle vzplál vytetovaný stejný symbol jako u ostatních zajatců. Do vzduchu se vznesl kouř a chlapec vykřikl bolestí. Gawyn tiše vydechl ohromením. Ten muž s tetováním na tváři… ten muž uměl usměrňovat.

Několik ze stráží si mezi sebou začalo mumlat. Téměř jejich slovům rozuměla, ale měli silný přízvuk. Usměrňující muž chňapl a zacvakal zuby jako divoký pes. Strážní ustoupili a usměrňovač se odkradl a zmizel ve stínech.

Světlo! pomyslela si Egwain.

Šustění ve tmě se změnilo na dvě ženy v širokých hedvábných šatech. Jedna měla světlejší kůži, a když se Egwain rozhlédla, zjistila, že někteří z vojáků také. Ne všichni Šařané byli tak tmaví jako ti, které zatím viděla.

Ženy měly překrásné tváře. Jemné. Egwain se stáhla hlouběji. Podle toho, co předtím viděla, nejspíš umějí usměrňovat. Kdyby se k Egwain příliš přiblížily, mohly by ji vycítit.

Ženy si prohlédly zajatce. Ve světle jejich luceren Egwain i na jejich tvářích rozeznávala tetování, přestože ta jejich nebyla tak znepokojivá jako ta mužská. Ta jejich se podobala listům, vytetovaným ze šíje směrem dopředu pod uši a jako květy se rozvíjející na tvářích. Ženy si mezi sebou něco šeptaly a Egwain opět měla pocit, jako by jim téměř rozuměla. Kdyby mohla vytvořit tkanivo pro odposlouchávání…

Pitomče, napomenula se. Tady by ji usměrňování zabilo.

Ostatní se shlukli kolem zajatců. Egwain zatajila dech. Stovka, dvě stovky, přicházelo stále více lidí. Moc toho nenamluvili; tito Šařané vypadali jako tichý, vážný národ. Většina z těch, kdo přišli, měli na zádech otvory v šatech, odhalující tetování. Byly to symboly postavení?

Domnívala se, že čím důležitější postavení člověk zastává, tím složitější tetování má. Nicméně důstojníci – musela předpokládat, že jde o důstojníky, s opeřenými přilbami, jemnými hedvábnými kabáty a zbrojí, která jako by byla vyrobená z mincí, sešitých k sobě dírami v jejich středu – měli jen malé otvory, odhalující drobná tetování v dolní části beder.

Sundali si kusy zbroje, aby bylo tetování vidět, pomyslela si. Určitě v bitvě nebojují s odhalenou kůží. Tohle bylo něco, co se dělalo při oficiálnějších příležitostech.

Poslední lidé, kteří se k davu připojili – a které uvedli dopředu – byli nejzvláštnější ze všech. Dva muži a žena na hřbetech malých oslů, všichni tři oblečení v nádherných hedvábných sukních. Jejich zvířata byla ověšená zlatými a stříbrnými řetězy. Ze složitých čelenek, které měla trojice na hlavě, se rozevírala pera zářivých barev. Byli od pasu nazí, včetně ženy, až na šperky a náhrdelníky, které jim pokrývaly většinu hrudi. Záda měli odhalená a hlavy vzadu oholené, aby bylo vidět na krk. Neměli tetování.

Takže… nějací šlechtici? Až na to, že všichni tři měli prázdný, uštvaný výraz. Seděli sesunutí dopředu, oči měli sklopené, tváře bledé. Jejich ruce vypadaly tenké, téměř jen kosti. Co to těm lidem udělali?

Nedávalo jí to žádný smysl. Šařané byli nepochybně stejně matoucí jako Aielové, nejspíš i víc. Ale proč přišli teď? uvažovala Egwain. Proč se, po staletích a staletích odloučení, konečně rozhodli sem vpadnout?

Neexistovaly žádné náhody, ne takto významné. Tihle sem přišli napadnout Egwainino vojsko a spolupracovali s trolloky. Toho se chytila. Cokoli se zde dozví, bude životně důležité. Právě teď svému vojsku pomoci nemohla – Světlo dej, ať se alespoň některým z nich podařilo uniknout – takže by měla zjistit, co půjde.

Gawyn do ní jemně dloubl. Podívala se na něj a ucítila, že má o ni starost.

Teď? vyslovil neslyšně a ukázal za ně. Možná že když se pozornost všech upírá na… ať se to děje cokoli, oni dva by se mohli vykrást pryč. Tiše se začali sunout dozadu.

Jedna ze šarských usměrňovaček vykřikla. Egwain ztuhla. Všimly si jí!

Ne. Ne. Egwain zhluboka dýchala a snažila se uklidnit bušící srdce, které jako by se jí snažilo vyskočit z hrudi. Egwain měla pocit, že v tom silném přízvuku rozeznává slova, je vykonáno“.

Skupina lidí poklekla. Šperky ověšená trojice ještě víc sklopila hlavu. A pak se vzduch poblíž zajatců ohnul.

Jinými slovy to Egwain popsat nedokázala. Vzduch se zvlnil a… jako by se rozerval vedví a kroutil se jako nad cestou za horkého dne. Z tohoto narušeného místa se něco vynořilo; vysoký muž v zářivém brnění.

Neměl přilbu, měl tmavé vlasy a světlou kůži. Nos měl mírně hákovitý a byl velmi hezký, zvlášť v té zbroji. Zdálo se, že je celá vyrobená z mincí, stříbřitých a navzájem se překrývajících. Mince byly vyleštěné do takového lesku, že se v nich tváře lidí kolem odrážely jako v zrcadle.

„Vedli jste si dobře,“ oznámil muž těm, kteří se mu klaněli. „Můžete vstát.“ V hlase měl náznak šarského přízvuku, ale zdaleka ne tak výrazného.

Když vstávali, muž položil ruku na hlavici meče, který měl u pasu. Ze tmy za ním se vyplazila skupina usměrňovačů. Nově příchozímu vysekli cosi jako poklonu. Sundal si jednu železnou rukavici a nenuceně jednoho z mužů podrbal na hlavě, jako urozený pán svého psa.

„Takže tohle jsou noví inacalové,“ řekl muž přemýšlivě. „Ví někdo z vás, kdo jsem?“

Zajatci se před ním krčili. Přestože Šařané vstali, vězňové měli dost rozumu, aby zůstali na zemi. Nikdo z nich nepromluvil.

„Myslel jsem si to,“ řekl muž. „I když člověk nikdy neví, jestli se jeho proslulost nečekaně nerozšířila. Povězte mi, zda víte, kdo jsem. Řekněte to a já vás nechám jít.“

Žádné odpovědi.

„Nuže, budete poslouchat a zapamatujete si to,“ pokračoval muž. „Já jsem Bao Divoký. Jsem váš spasitel. Proplazil jsem se hlubinami žalu a povstal jsem ke slávě. Přišel jsem sem hledat, co mi bylo odňato. Pamatujte si to.“

Zajatci se přikrčili ještě víc a očividně nevěděli, co mají dělat. Gawyn zatahal Egwain za rukáv a ukázal dozadu, ale ona se nepohnula. Na tom muži bylo cosi…

Náhle zvedl hlavu. Soustředil se na usměrňující ženy a pak se rozhlédl a zahleděl do tmy. „Zná některý z vás inacalů Draka?“ zeptal se, přestože to znělo roztržitě. „Mluvte. Povězte mi to.“

„Já jsem ho viděl,“ řekl jeden ze zajatých vojáků. „Několikrát.“

„Mluvil jsi s ním?“ zeptal se Bao a poodešel od zajatců.

„Ne, veliký urozený pane,“ řekl voják. „Aes Sedai s ním mluvily. Já ne.“

„Ano. Bál jsem se, že nebudeš k ničemu,“ řekl Bao. „Služebníci, někdo nás pozoruje. Neprohledali jste tento tábor tak dobře, jak tvrdíte. Poblíž cítím ženu, která dokáže usměrňovat.“

Egwain se vyděsila. Gawyn ji zatáhl za ruku s úmyslem vyrazit, ale kdyby se rozběhli, určitě by je zajali. Světlo. Musí…

Dav se obrátil za nečekaným rámusem poblíž jednoho ze zřícených stanů. Bao zvedl ruku a Egwain ze tmy zaslechla vzteklé zaječení. Vzápětí proplula davem Sařanů Leana, svázaná tkanivy vzduchu a s vytřeštěnýma očima. Bao si ji přitáhl k sobě omotanou tkanivy, které Egwain nedokázala vidět.

Srdce jí stále bušilo. Leana je naživu. Jak se jí povedlo schovat? Světlo! Co by Egwain mohla udělat?

„Vida,“ řekl Bao. „Jedna z těch… Aes Sedai. A co ty, tys s Drakem mluvila?“

Leana neodpověděla. Sloužilo jí ke cti, že se tvářila zcela bezvýrazně.

„Působivé,“ řekl Bao, natáhl prsty a dotkl se její brady. Zvedl druhou ruku a shromáždění vězňové se náhle začali svíjet a vřískat. Vyšlehly z nich plameny a oni ječeli v agónii. Při pohledu na ně se Egwain musela násilím nutit nenatáhnout se po pravém zdroji. Když to skončilo, brečela, ačkoli si nevzpomínala, kdy začala.

Sařané přešlapovali.

„Nebuďte rozmrzelí,“ řekl jim Bao. „Vím, že vám dalo velkou práci pro mne zajmout nějaké živé zajatce, ale byli by z nich ubozí inacalové. Nejsou tak vychovaní a během této války nemáme čas je vycvičit. Zabít je teď je ve srovnání s tím, co by museli vytrpět, milosrdenstvím. Kromě toho tato, tato… Aes Sedai poslouží našemu účelu.“

Leanina maska napraskla, a navzdory vzdálenosti v ní Egwain dokázala rozeznat nenávist.

Bao ji stále držel za bradu. „Jsi krasavice,“ řekl. „Naneštěstí krása nic neznamená. Doručíš pro mě zprávu, Aes Sedai, Luisi Therinovi. Tomu, který si říká Drak Znovuzrozený. Pověz mu, že ho přicházím zabít, a tím, že to udělám, vyžádám si tento svět. Vezmu si, co mělo být původně mé. Pověz mu to. Pověz mu, žes mě viděla, a popiš mě. On mě pozná.

Právě tak, jak zde lidé podle proroctví očekávali jeho příchod, jak ho s jásotem vítali, lid mé země očekával mne. Naplnil jsem jejich proroctví. On je falešný a já pravý. Pověz mu, že se konečně dočkám zadostiučinění. Ať za mnou přijde, abychom se mohli jeden druhému postavit. Pokud nepřijde, budu masakrovat a ničit. Zmocním se jeho lidí. Zotročím jeho děti a jeho ženy si vezmu pro sebe. Jedno po druhém zlomím, zničím nebo ovládnu vše, co miloval. Jediný způsob, jak se tomu může vyhnout, je přijít a postavit se mi.

Pověz mu toto, malá Aes Sedai. Pověz mu, že ho starý přítel očekává. Jsem Bao Divoký. Zabíječ draků. Kdysi mne znával jménem, kterým jsem pohrdl, jménem Barid Bel.”

Barid Bel? uvažovala Egwain a pak si vzpomněla na výuku v Bílé věži. Barid Bel Medar… Demandred.

Bouře ve vlčím snu byla proměnlivá. Perrin strávil hodiny sliděním po Hraničních státech, navštěvoval vlčí smečky a běhal po vyschlých říčních korytech a rozbitých kopcích.

Gaul se učil rychle. Proti Zabíječi by samozřejmě neměl šanci, ale přinejmenším se naučil zabránit oblečení, aby se měnilo – přestože když ho něco překvapilo, stále mu vyskakoval závoj a zakrýval mu tvář.

Společně skákali Kandorem, a jak se pohybovali z vrcholu na vrcholek, zůstávala za nimi rozmazaná čára. Bouře byla občas silná, jindy polevila. V tuto chvíli byl Kandor znepokojivě klidný. Travnatou kopcovitou krajinu posévaly pozůstatky všeho možného. Stany, střešní tašky, plachta velké lodi, dokonce i kovářská kovadlina, hrotem zaražená do bahnitého úbočí.

Nebezpečně silná bouře mohla ve vlčím snu vypuknout kdekoli a rozervat města či lesy. Celou cestu až do Šajnaru nacházel tairenské klobouky, přiváté sem větrem.

Perrin se zastavil na vrcholku kopce a Gaul se objevil vedle něj. Jak dlouho už Zabíječe hledají? Na jednu stranu mu to připadalo jako pár hodin. Na druhou… jak velké území prošli? Už třikrát se vrátili k zásobám, aby se najedli. Znamenalo to, že už uplynul celý den?

„Gaule,“ řekl Perrin. „Jak dlouho už tady jsme?“

„To nedokážu říct, Perrine Aybaro,“ odpověděl Gaul. Podíval se po slunci, ačkoli tady žádné nebylo. „Už dlouho. Budeme muset přestat a vyspat se?“

To byla dobrá otázka. Perrinovi náhle zakručelo v břiše, a tak jim udělal k jídlu sušené maso a skývu chleba. Část podal Gaulovi. Nasytí je ve vlčím snu vyvolaný chléb, nebo prostě zmizí, jakmile ho snědí?

To druhé. Jídlo mizelo už během toho, co je Perrin žvýkal. Budou se muset spoléhat na vlastní zásoby, možná si během každodenního otevření portálu vezme od Randova aša’mana další. Prozatím se přesunul zpátky ke svým vakům, vylovil z nich nějaké sušené maso a vrátil se ke Gaulovi na sever.

Když se usadili dole na úbočí, aby se zase najedli, přistihl se, jak přemýšlí o snovém bodci. Nosil ho s sebou, otočený do spící pozice, jak ho to naučila Lanfear. Bodec nyní nevytvářel žádnou kopuli, ale kdyby Perrin chtěl, mohl by si ji udělat.

Lanfear mu ho v podstatě dala. Co to znamenalo? Proč se mu vysmívala?

Utrhl si kus sušeného masa. Je Faile v bezpečí? Kdyby Stín, odhalil, co dělá… Nu, přál si, aby si ji mohl alespoň zkontrolovat.

Dlouze se napil z měchu s vodou a pak zapátral po vlcích. Tady na severu v Hraničních státech jich byly stovky. Možná tisíce. Ty poblíž pozdravil – vyslal svůj pach smíšený s vlastním obrazem. Tucty odpovědí, které přišly, netvořila slova, ale jeho mysl jim tak rozuměla.

Mladý býku! To bylo od vlka jménem Běloočko. Poslední lov je tady. Povedeš nás? V poslední době se na to ptali mnozí a Perrin nedokázal přijít na to, jak si to vyložit. Proč potřebujete, abych vás vedl?

Bude to tvým voláním, odpověděl Běloočko. Tvým vytím.

Nechápu, co tím myslíš, vyslal Perrin. Nemůžete lovit sami?

Tuhle kořist ne, Mladý býku.

Perrin zavrtěl hlavou. Stejná odpověď jako ty, které dostal předtím. Běloočko, vyslal. Viděli jste Zabíječe? Zabijáka vlků? Sleduje vás tady?

Perrin otázku vyslal na všechny strany a někteří z ostatních vlků odpověděli. O Zabíječi věděli. Jeho obraz a pach se předával mezi mnoha vlky, stejně jako Perrinův vlastní. Nikdo z nich ho v poslední době neviděl, ale čas pro vlky představoval zvláštní věc; Perrin si nebyl jistý, jak nedávné to jejich „nedávno“ skutečně je.

Perrin si ukousl sousto sušeného masa a přistihl se, jak tiše vrčí. Potlačil to. S vlkem ve svém nitru se smířil, ale to neznamenalo, že má v úmyslu nechat ho tahat bláto do domu.

Mladý býku, vyslal další vlk. Napnutá tětiva, stará vůdkyně smečky. Měsíční lovkyně zase prochází sny. Hledá tě.

Děkuju ti, vyslal zpátky. Vím o tom. Vyhnu se jí.

Vyhnout se měsíci? vrátila mu Napnutá tětiva. To je těžká věc, Mladý býku. Těžká. V tom měla pravdu.

Právě jsem viděl Hledačku srdcí, ozval se Běžec, mladý vlk s černou srstí. Nosí nový pach, ale je to ona.

Ostatní vlci vyslali souhlas. Hledačka srdcí je ve vlčím snu. Někteří ji viděli na východě, ale jiní říkali, že ji viděli na jihu.

Ale co Zabíječ? Kde ten chlap je, když neloví vlky? Perrin se zase slyšel vrčet.

Hledačka srdcí. Musí to být jedna ze Zaprodanců, ačkoli její obrazy, které mu posílali, nepoznával. Byla prastará a stejně tak i vlčí vzpomínky, ale často si pamatovali jen útržky útržků z toho, co viděli jejich předkové.

„Něco nového?“ zeptal se Gaul.

„Je tady další ze Zaprodanců,“ zabručel Perrin. „Něco provádí na východě.“

„Týká se nás to?“

„Zaprodanci se nás vždycky týkají,“ řekl Perrin a vstal. Natáhl se dolů, dotkl se Gaulova ramene a přesunul je směrem, který zmínil Běžec. Pozice nebyla přesná, ale jakmile tam Perrin dorazil, našel pár vlků, kteří Hledačku srdcí zahlédli předchozího dne cestou do Hraničních států. Dychtivě Perrina vítali, jako by je měl vést.

Jejich otázky odbýval a zjišťoval přesné místo, kde Hledačku srdcí viděli. Byl to Merrilor.

Perrin se tam přesunul. Nad krajinou se tady vznášela zvláštní mlha. Zrcadlily se zde vysoké stromy, kterým dal Rand vyrůst, a z mlhy vykukovaly jejich velebné vrcholky.

Země byla posetá stany jako kloboučky hřibů. Stála zde spousta aielských stanů, mezi nimiž v mlze zářila ohniště. Jejich ležení zde stálo už dost dlouho, aby se ve vlčím snu projevilo, přestože si stanové chlopně měnily místa a svinuté pokrývky mizely, jak se na tomto místě stávalo.

Perrin Gaula vedl mezi úhlednými řadami stanů a kolíky pro uvázání koní, kde žádní koně nebyli. Když zaslechli jakýsi zvuk, oba ztuhli. Někdo mumlal. Perrin použil trik, který viděl dělat Lanfear, a vytvořil kolem sebe kapsu… čehosi, která byla neviditelná, ale tlumila zvuk. Bylo to zvláštní, ale vytvořil ji tak, že vztyčil překážku, v níž nebyl žádný vzduch. Proč to zvuk zastaví?

Společně s Gaulem se plížili vpřed ke stanovému plátnu. Podle praporu patřil stan Rodelovi Ituraldemu, jednomu z hlavních kapitánů. Uvnitř se žena v kalhotách probírala dokumenty na stole. Neustále jí mizely v prstech.

Perrin ji nepoznával, ačkoli byla bolestně nehezká. Něco takového by od jedné ze Zaprodanců rozhodně nečekal; ne to velké čelo, baňatý nos, nesouměrné oči nebo řídnoucí vlasy. Jejímu klení nerozuměl, přestože význam podle tónu pochopil.

Gaul se na něj podíval a Perrin sáhl pro kladivo, ale zarazil se. Zaútočit na Zabíječe byla jedna věc, ale na někoho ze Zaprodanců? Věřil své schopnosti odolávat tady ve Vlčím snu tkanivům. Ale přesto…

Žena znovu zaklela, když papír, který četla, zmizel. Pak vzhlédla.

Perrin zareagoval okamžitě. Vytvořil jako papír tenkou stěnu mezi ní a sebou, přičemž z její strany byla pomalovaná přesnou kopií krajiny za ním, zatímco z jeho strany průhledná. Podívala se přímo na něj, ale neviděla ho a odvrátila se.

Vedle něj Gaul velice tiše vydechl úlevou. Jak jsem to udělal? pomyslel si Perrin. Nebylo to něco, co by se předtím učil; prostě mu to jen připadalo správné.

Hledačka srdcí – musela to být ona – zakmitala prsty a stan se nad ní rozpůlil a plachtovina zůstala viset dolů. Žena vystoupala do vzduchu směrem k černé bouři nad nimi.

Perrin Gaulovi zašeptal: „Počkej tady a dávej pozor, jestli nehrozí nebezpečí.“

Gaul přikývl. Perrin se silou myšlenky zvedl do vzduchu a opatrně Hledačku srdcí následoval. Pokusil se mezi sebou a jí vytvořit další stěnu, ale v pohybu bylo těžké udržet na ní správný obraz. Místo toho se držel dál, umístil mezi ně bezvýraznou, nahnědle zelenou stěnu a doufal, že když se náhodou podívá dolů, tak tu malou podivnost přejde.

Začala zrychlovat a Perrin se přinutil s ní držet krok. Zalétl pohledem dolů a odměnou mu byl pohled na krajinu Merriloru ztrácející se hluboko pod ním, z něhož se mu svíral žaludek. Pak krajina ztmavla a zmizela v temnotě.

Neprošli mraky. Když se země ztrácela, mraky udělaly totéž a žena i Perrin se ocitli na nějakém černém místě. Všude kolem Perrina se objevovaly drobné jiskřičky světla. Žena nad ním se zastavila a chvilku se vznášela ve vzduchu, než se bleskově rozlétla doprava.

Perrin ji opět následoval, a aby se ukryl, zabarvil se – svou kůži, šaty, všechno – do černa. Žena mířila k jednomu z drobných světélek, dokud se nezvětšilo a neopanovalo oblohu před ní.

Hledačka srdcí před sebe natáhla ruce a přitiskla je ke světlu. Něco si pro sebe mumlala. Perrin, který cítil, že musí slyšet, co říká, se odvážil blíž, přestože se domníval, že mu srdce buší tak hlasitě, že jej to prozradí.

„… mi ji vzal?“ říkala. „Myslíš, že mi na tom záleží? Klidně mi dej tvář z rozbitého kamene. Co na tom? To nejsem já. Dostanu tvoje místo, Moridine. Bude moje. Tahle tvář jenom způsobí, že mě budou podceňovat. Ať shoříš.“

Perrin se zamračil. To, co říkala, mu příliš nedávalo smysl.

„Jděte a vrhněte proti nim své armády, vy blázni,“ pokračovala sama pro sebe. „Já dobudu větší vítězství. Hmyz může mít tisíc nožiček, ale jenom jednu hlavu. Zničte hlavu, a máte vyhráno. Všechno, co děláš, je jenom usekávání nožiček, ty pitomý blázne. Pitomý, nadutý, nesnesitelný blázne. Dostanu, co mi náleží. Já…“

Zaváhala a pak se otočila. Polekaný Perrin se okamžitě poslal zpátky na zem. Naštěstí to fungovalo – nevěděl, zda to na tom místě plném světel tak bude. Gaul nadskočil a Perrin se zhluboka nadechl. „Pojďme…“

Do země vedle něj narazila planoucí ohnivá koule. Perrin zaklel a převalil se, ochladil se závanem větru a představil si v ruce své kladivo.

Hledačka srdci dopadla na zem ve vlně energie, která čeřila vzduch kolem ní. „Kdo jsi?“ zeptala se rázně. „Kde jsi? Já…“

Náhle zaostřila na Perrina a poprvé jej uviděla celého, když z jeho šatů vybledla čerň. „Ty!“ zavřiskla. „To je tvoje vina!“

Zvedla ruce; oči jí téměř žhnuly nenávisti. Navzdory vanoucímu větru Perrin cítil její emoce. Vypustila zářivě bílý paprsek světla, ale Perrin ho ohnul kolem sebe.

Žena sebou trhla. Vždycky to dělali. Copak si neuvědomovali, že kromě toho, co tady považujete za skutečné, tu není skutečné nic? Perrin zmizel, objevil se za ní a zvedl kladivo. Pak zaváhal. Ženu?

Prudce se obrátila, zavřiskla a rozervala mu zem pod nohama. Vyskočil k obloze a okolní vzduch se ho pokusil sevřít – on ale udělal to, co předtím, a vytvořil stěnu z nicoty. Nezůstal žádný vzduch, který by ho popadl. Zadržel dech, zmizel a objevil se zpátky na zemi, kde před sebou vyvolal hliněný val, který zablokoval ohnivé koule, svištící směrem k němu.

„Chci tě mrtvého!“ ječela žena. „Měl bys být mrtvý. Moje plány byly dokonalé!“

Perrin zmizel a nechal tam místo sebe svoji sochu. Objevil se vedle stanu, odkud to Gaul s oštěpem v ruce ostražitě pozoroval. Perrin mezi ně a ženu postavil zeď, zabarvenou tak, aby je skryla, a vytvořil bariéru, která bránila zvuku pronikat skrz.

„Teď nás neslyší,“ řekl Perrin.

„Jsi tady silný,“ řekl Gaul zamyšleně. „Velice silný. Vědí o tom moudré?“

„Ve srovnání s nima jsem pořád štěně,“ řekl Perrin.

„Snad,“ odvětil Gaul. „Neviděl jsem je a ony o tomto místě s muži nemluví.“ Zavrtěl hlavou. „Velkou čest, Perrine Aybaro. Máš velkou čest.“

„Měl jsem ji prostě srazit?“ řekl Perrin, když Hledačka srdcí zničila jeho sochu a pak k ní se zmateným výrazem přistoupila. Rozhlížela se a horečně po něm pátrala.

„Ano,“ přikývl Gaul. „Bojovník, který neudeří Děvu, je bojovník, který odmítá jeji čest. Samozřejmě větší čest pro tebe…“

Větší čest by byla ji zajmout. Dokázal by to? Perrin se nadechl, pak se poslal za ni a představil si šlahouny, které se kolem ní natahují, aby ji udržely na místě. Žena na něj zavyla pár kleteb a šlahouny rozsekla neviditelnou čepelí. Natáhla k Perrinovi ruku a on se přesunul vedle ní.

Pod nohama mu zapraskala námraza na zemi, které si nevšiml, a ona se k němu okamžitě obrátila a vypustila další tkanivo odřivousu. Chytré, pomyslel si Perrin, kterému se stěží podařilo světlo odklonit. Udeřilo do úbočí za ním a vyrylo skrz něj díru.

Hledačka srdcí tkanivo dál držela, vrčela a ošklivou tvář měla zkřivenou. Tkanivo se ohnulo zpátky k Perrinovi a on ho se zaťatými zuby držel od sebe. Byla silná. Tvrdě zatlačila, ale nakonec začala lapat po dechu a tkanivo uvolnila. „Jak… jak dokážeš…“

Perrin jí naplnil pusu ločidlem. Bylo to těžké; změnit něco přímo na člověku bylo vždycky těžší. Nicméně to bylo mnohem jednodušší, než se ji snažit proměnit na zvíře nebo něco podobného. Zvedla ruku k ústům a v očích se jí objevila panika. Začala plivat a kašlat a pak vedle sebe zoufale otevřela průchod.

Perrin zavrčel a představil si provazy, které se po ní natahují, ale ona je zničila tkanivem ohně – muselo se jí podařit dostat ločidlo ven. Vrhla se průchodem a on se přesunul těsně k němu, připravený jím proskočit. Když ji spatřil, jak vstupuje doprostřed obrovské armády trolloků a mizelců – byla zrovna noc – ztuhl. Mnozí se dychtivě dívali k průchodu.

Perrín ustoupil, zatímco hledačka srdcí zvedla ruku k ústům a se zděšeným výrazem vykašlala další ločidlo. Průchod se zavřel.

„Měl jsi ji zabít,“ řekla Lanfear.

Perrin se obrátil a zjistil, že žena stojí se založenýma rukama nedaleko něj. Její vlasy změnily barvu ze stříbrné na hnědou. Vlastně se změnila i její tvář a o něco víc se podobala té, jakou měla, když ji téměř před dvěma lety spatřil poprvé.

Perrin nic neřekl a zasunul kladivo zpátky do popruhu.

„Tohle je slabost, Perrine,“ pokračovala Lanfear. „Jednu dobu mi to na Luisi Therinovi připadalo okouzlující, ale proto to není slabost o nic míň. Musíš ji překonat.“

„Překonám,“ obořil se na ni. „Co to tam s těmi koulemi světla dělala?“

„Vnikala do snů,“ odpověděla Lanfear. „Byla zde v těle. To člověku poskytuje určité výhody, zvlášť když si hraje se sny. Ta coura! Myslí si, že tohle místo zná, ale ono bylo vždycky moje. Bylo by nejlepší, kdybys ji zabil.“

„To byla Graendal, že ano?“ zeptal se Perrin. „Nebo Moghedien?“

„Graendal,“ řekla Lanfear. „I když to jméno už nemáme používat. Dostala nové jméno Hessalam.“

„Hessalam,“ převalil Perrin to slovo v ústech. „To neznám.“

„Znamená to ‚bez odpuštění‘.“

„A jaké je tvoje jméno, jak ti teď máme říkat?“

To na její tváři skutečně vyvolalo ruměnec. „To je jedno,“ řekla. „Tady v Tel’aran’rhiodu jsi velice schopný. Mnohem lepší, než kdy byl Luis Therin. Vždycky jsem si myslela, že budu vládnout po jeho boku, že mě bude hoden jen muž, který dokáže usměrňovat. Ale moc, kterou tady předvádíš… myslím, že bych to mohla přijmout jako náhradu.“

Perrin zabručel. Gaul procházel po malém prostranství mezi stany a tvář mu zakrývala šufa. Perrin ho mávnutím ruky poslal pryč. Nejenže to Lanfear ve vlčím snu pravděpodobně uměla mnohem lépe než Gaul, ale zatím neudělala nic, co by působilo nějak hrozivě.

„Jestlis mě sledovala,“ řekl Perrin, „pak víš, že jsem velmi šťastně ženatý.“

„To jsem viděla.“

„Tak na mě přestaň koukat jako na kus hovězího, vystaveného na tržišti,“ zavrčel Perrin. „Co tady Graendal dělala? Co chce?“

„Nejsem si jistá,“ řekla Lanfear bezstarostně. „Ona vždycky rozbíhá tři nebo čtyři plány najednou. Nepodceňuj ji, Perrine. Neumí to tady tak dobře jako jiní, ale je nebezpečná. Na rozdíl od Moghedien, která před tebou uteče, kdykoli má možnost, Graendal je bojovnice.“

„Budu to mít na paměti,“ řekl Perrin, který se vydal k místu, kde Graendal zmizela průchodem. Prošťoural hlínu v místě, kde se do ní průchod zařízl.

„Víš, mohl bys to dělat,“ řekla Lanfear.

Obrátil se k ní. „Co?“

„Chodit do bdělého světa a zpátky,“ řekla. „Aniž bys k tomu potřeboval pomoc takových, jako je Luis Therin.“

Perrinovi se nelíbilo, jak se ušklíbala, když říkala jeho jméno. Snažila se to zakrýt, ale kdykoli jej zmínila, cítil z ní nenávist.

„Neumím usměrňovat,“ řekl Perrin. „Myslím, že bych si mohl představit, že dokážu…“

„To by nefungovalo,“ řekla. „Jsou jistá omezení, co tady člověk může udělat, bez ohledu na to, jak silnou vůli má. Schopnost usměrňovat není záležitost těla, ale duše. Přesto existují způsoby, jak se někdo jako ty může pohybovat mezi světy v těle. Ten, kterému říkáš Zabíječ, to dělá.“

„On není vlčí bratr.“

„Ne,“ odpověděla. „Ale je něco podobného. Vážně si nejsem jistá, jestli měl kdy někdo před ním takové schopnosti jako on. Když Temný polapil jeho duši, nebo duše, tak tomuhle Zabíječi… něco udělal. Mám tušení, že Semirhage by nám o tom možná dokázala říct víc. Škoda, že je mrtvá.“

Z Lanfear nebyla ani trochu cítit lítost. Pohlédla na oblohu, ale byla klidná, ne ustaraná.

„Zdá se, že už si neděláš takové starosti, že tě někdo uvidí, jako kdysi,“ poznamenal Perrin.

„Můj bývalý pán má… práci. Za ten poslední týden, co tě sleduju, jsem na sobě cítila jeho pohled jen zřídka.“

„Týden?“ zeptal se ohromeně Perrin. „Ale…“

„Čas tady běží zvláštně,“ řekla, „a hranice samotného času se třepí. Čím blíž jsi Vrtu, tím víc se čas deformuje. Pro ty, kteří se k Šajol Ghúlu přiblíží ve skutečném světě, to bude právě tak zlé. Na každý den, který jim uplyne, mohou ti ve větší vzdálenosti prožít tři nebo čtyři.“

Týden? Světlo! Kolik se toho zatím stalo venku? Kdo žil a kdo zemřel, zatímco Perrin lovil? Měl by počkat u místa pro cestování, až se mu otevře portál. Ale soudě podle tmy, kterou viděl skrz Graendalin průchod, byla noc. Perrinova úniková cesta se nemusí objevit ještě celé hodiny.

„Mohla bys mi otevřít průchod,“ navrhl Perrin. „Cestu ven a pak zase zpátky dovnitř. Uděláš to?“

Lanfear se nad tím zamyslela, přešla kolem jednoho z mihotajících se stanů a přejela prsty po mizející látce, „Ne,“ řekla nakonec.

„Ale…“

„Pokud máme být spolu, musíš se to naučit dělat sám.“

„My nebudeme spolu,“ prohlásil bez obalu.

„Potřebuješ tu schopnost mít,“ pokračovala, ignorujíc, co řekl. „Dokud jsi polapený jen v jednom ze světů, jsi slabý; když budeš schopný sem přijít, kdykoli chceš, dá ti to ohromnou moc.“

„Moc mě vůbec nezajímá, Lanfear,“ řekl a sledoval, jak dál přechází kolem. Byla hezká. Samozřejmě ne tak hezká jako Faile. Ale i tak krásná.

„Vážně?“ Obrátila se k němu. „Nikdys neuvažoval o tom, co bys mohl dělat, kdybys měl větší sílu, větší moc, větší vliv?“

„To mě nezláká, abych…“

„Zachraňovat životy?“ řekla. „Zamezit tomu, aby děti hladověly? Zabránit týrání slabých, skoncovat se zlem, odměňovat čest? Mít moc povzbuzovat lidi, aby se k sobě chovali otevřeně a čestně?“

Zavrtěl hlavou.

„Mohl bys učinit tolik dobrého, Perrine Aybaro,“ řekla, došla k němu a dotkla se ze strany jeho tváře a prohrábla mu prsty plnovous.

„Pověz mi, jak udělat to, co dělá Zabíječ?“ řekl Perrin a její ruku odstrčil. „Jak se pohybuje mezi světy?“

„To ti nedokážu vysvětlit,“ řekla a odvrátila se, „protože této schopnosti jsem se nikdy nemusela učit. Já používám jiné způsoby. Možná to z něj můžeš vymlátit. Na tvém místě bych si pospíšila, pokud chceš Graendal zastavit.“

„Zastavit ji?“ řekl Perrin.

„Nepoznals to?“ Lanfear se obrátila zpátky k němu. „Ten sen, do kterého se vetřela, nepatřil nikomu v tomhle ležení – místo a vzdálenost nehraje ve snech žádnou roli. Ten sen, do kterého jsi ji viděl vpadnout… patří Davramovi Bašeremu. Otci tvé ženy.“

S těmi slovy Lanfear zmizela.