Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 48 Zářivé kopí

Elain klusala na koni mezi hromadami mrtvých trolloků. Zvítězili. Všechny, kdo se udrželi na nohou, poslala pátrat po živých mezi mrtvými.

Tolik mrtvých. Stovky tisíc lidí a trolloků, ležících na hromadách po celém Merriloru. Říční břehy se změnily v jatka a bažiny v masové hroby, mokřady, na nichž pluly mrtvoly. Před ní, na druhém břehu řeky, sténaly a duněly Výšiny. Své lidi odtamtud stáhla. Stěží se udržela na koni.

Celá náhorní plošina se zhroutila do sebe a pohřbila mrtvé. Elain to otupěle sledovala a cítila, jak se zem otřásá. Bylo to…

Světlo.

Narovnala se, když ucítila, jak se v Randovi vzedmula síla. Okamžitě přestala věnovat pozornost Výšinám, a místo toho se soustředila na něj. Pocit vrcholné síly, nádhera vlády a převahy. Daleko na severu vyrazilo k obloze světlo tak jasné, až zalapala po dechu.

Nastal konec.

Tom odvrávoral od ústí Jámy smrti a zastínil si oči rukou, když z jeskyně vytrysklo světlo zářivé jako samo slunce. Moirain.

„Světlo,“ zašeptal Tom.

Bylo to světlo, vytrysklo z vrcholku Šajol Ghúlu, oslňující paprsek, který roztavil vrcholek hory a vystřelil přímo k obloze.

Min si zvedla ruku k ňadrům a poodstoupila od řad raněných, kterým měnila obvazy.

Rande, pomyslela si, když ucítila jeho zoufalé odhodlání. Daleko na severu se k obloze vznesl paprsek světla tak jasný, že dokonce i na tuto obrovskou vzdálenost osvětlil Merrilorské pole. Pomocníci i zranění mžourali, s námahou vstávali a zakrývali si tváře.

To světlo, zářivé kopí na nebesích, spálilo mraky a otevřelo oblohu.

Aviendha se s přivřenýma očima dívala na světlo a věděla, že je to Rand.

Přitáhlo ji zpět z okraje temnoty a zaplavilo ji teplem. Vítězil. Vítězil. Byl tak silný. Nyní v něm viděla pravého válečníka.

Nedaleko se Graendal se skelným leskem v očích potácivě zvedla na nohy. Rozvolňující se průchod vybuchl, ale nebyl to tak obrovský výbuch jako posledně. Tkaniva a jediná síla se rozprskly právě ve chvíli, kdy se Graendal pokusila seslat nátlak.

Zaprodankyně se obrátila k Aviendze a v jejích očích se objevil zbožňující výraz. Hluboce se uklonila, jako by Aviendhu uctívala.

Výbuch, uvědomila si strnule Aviendha. Něco provedl s tkanivem nátlaku. Popravdě řečeno čekala, že ji výbuch zabije. Místo toho způsobil něco jiného.

„Prosím, nádherná,“ řekla Graendal. „Řekni mi, co si ode mne přeješ. Dovol mi ti sloužit!“

Aviendha pohlédla zpět na světlo, které bylo Randem, a zatajila dech.

Logain vykročil od ruin s batoletem – asi dvouletým chlapcem – v náručí. Matka plačícího dítěte si od něj svého syna vzala. „Děkuju ti. Světlo ti žehnej, aša’mane. Světlo ti žehnej.“

Logain se zastavil mezi lidmi. Vzduch páchl spáleným masem a mrtvými trolloky. „Výšiny jsou pryč?“ zeptal se.

„Pryč,“ ozval se vedle něj Androl zdráhavé. „Zemětřesení je zničilo.“

Logain vzdychl. Ta kořist… je tedy ztracená? Dokáže ji někdy vyhrabat?

Jsem pitomec, pomyslel si. Vzdal se té moci a proč? Aby zachránil tyhle uprchlíky? Lidi, kteří ho zavrhnou a budou nenávidět za to, čím je. Lidi, kteří…

… kteří na něj hleděli s posvátnou úctou.

Logain svraštil čelo. Tohle byli obyčejní lidé, ne jako ti z Černé věže, kteří jsou zvyklí na muže, co umějí usměrňovat. V tuto chvíli by nedokázal poznat rozdíl.

Logain užasle sledoval, jak se ti lidé nahrnuli kolem jeho aša’manů a s pláčem děkovali za záchranu. Dojetím přemožení starci brali aša’many za ruce a velebili je.

Nedaleko stojící mladík upíral na Logaina obdivný pohled. Tucet mladíků. Světlo, stovka. V očích neměli ani náznak strachu.

„Děkuju ti,“ řekla mladá matka znovu. „Děkuju ti.“

„Černá věž chrání,“ uslyšel se Logain říkat. „Vždy.“

„Až vyroste, pošlu ho k vám, abyste ho vyzkoušeli,“ slíbila žena se synem v náručí. „Jestli má nadání, nechám ho, aby se k vám připojil.“

Nadání. Ne prokletí. Nadání.

Zalilo je světlo.

Logain se zarazil. Paprsek světla na severu… usměrňování, jaké dosud nikdy nikdo necítil, dokonce ani při očištění ne. Taková síla.

„To je ono,“ přistoupila k němu Gabrelle.

Logain sáhl k opasku a vytáhl z váčku tři předměty. Kotouče, napůl bílé, napůl černé. Okolo stojící aša’manové se k němu obraceli a ustávali v léčení a utěšování lidí.

„Udělej to,“ řekla Gabrelle. „Udělej to, Lamači zámků.“

Logain kdysi nerozbitné zámky jeden po druhém rozlomil a jejich kusy upustil na zem.