Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 24 Přehlížet znamení

Fortuona, císařovna Seančanské říše, pozorovala svého manžela, jak vydává rozkazy jejich vojenským jednotkám. Ty byly sešikované před palácem v Ebú Daru a ona sama seděla na propracovaném přenosném trůnu, vybaveném v dolní části tyčemi, aby ho tucet vojáků mohl nést.

Trůn jí propůjčoval majestátnost, ale také poskytoval mylný dojem nepohyblivosti. Vrah by předpokládal, že se ve svém formálním hedvábném rouchu, které vpředu splývalo dolů až na zem, nedokáže rychle pohybovat. Pak by jej překvapilo, že se dokáže z vnějšího oděvu vymanit jediným trhnutím zápěstí.

„Změnil se, nejvznešenější,“ řekl jí Beslan. „A přesto ne. Už nevím, co si o něm mám myslet.“

„On je tím, co nám posílá kolo,“ odvětila Fortuona. „Už jsi přemýšlel, co uděláš?“

Beslan stále upíral oči před sebe. Byl zbrklý a často se nechával ovládat svými city, ale ne víc než ostatní Altařané. Byli to vášniví lidé, kteří se poté, co byli nyní řádně zkroceni, stali znamenitým přírůstkem říše.

„Udělám, co mi bylo doporučeno,“ řekl Beslan a začervenal se.

„Moudré,“ odvětila Fortuona.

„Kéž trůn stojí věčně,“ řekl Beslan. „A kéž dýcháš stejně tak dlouho, nejvznešenější.“ Uklonil se a odešel udělat, co má. Fortuona mohla táhnout do války, ale těmto zemím vládl Beslan. Tak moc se chtěl bitvy zúčastnit, ale nyní chápal, že je ho zapotřebí zde.

Selucia ho sledovala odcházet a pochvalně přikývla. Jak se učí správné sebekázni, stává se z tohoto muže velký přínos, zakmitala prsty.

Fortuona neřekla nic. Seluciiny pohyby v sobě měly hlubší význam, kterého by si Fortuona – nebýt jejich dlouholeté spolupráce – nevšimla. Beslan se učil. Nicméně jiní lidé…

Mat, stojící nedaleko společně se seančanskými veliteli, začal zuřivě klít. Neslyšela, co přesně ho rozčílilo. Co to udělala, že se s ním svázala?

Následovala jsem znamení, pomyslela si.

Všimla si, jak k ní zalétl pohledem, než se vrátil ke svému vztekání. Bude nutné naučit ho sebeovládání, ale bude… bude to složité. Mnohem složitější, než bylo naučit to Beslana. Alespoň že Selucia své výtky nepronášela nahlas. Žena byla Fortuoninou novou pravdomluvčí, ačkoli Fortuona cítila, že Selucii jde ta pozice na nervy. Raději by zůstala pouze Fortuoniným hlasem. Snad znamení Fortuoně ukáží někoho jiného, kdo by byl vhodným pravdomluvčím.

Opravdu budeme dělat to, co říká? zeptala se Selucia znakovou řečí.

Tomuto světu vládne chaos, odpověděla jí Fortuona. To nebyla přímá odpověď. V tuto chvíli nechtěla dávat přímé odpovědi. Selucia významu porozumí.

Když šlo o císařovnu, Seančané často říkali „kéž žije věčně“. Pro některé to byla jen fráze nebo rituál oddanosti. Pro Fortuonu to vždy znamenalo mnohem víc. Ta slova shrnovala sílu říše. Pokud měla císařovna přežít, musela být lstivá, silná a obratná. Na Křišťálový trůn si zasloužili usednout jen ti nejschopnější. Kdyby se některému z jejích sourozenců nebo výše urozených, jako byl Galgan, podařilo ji zabít, pak by její smrt říši posloužila – protože byla očividně příliš slabá, než aby ji mohla vést.

Kéž žije věčně. Kéž je dost silná, aby žila věčně. Kéž je dost silná, aby nás dovedla k vítězství. Ona do tohoto světa vnese řád. To byl její cíl.

Matrim prošel kolem po shromaždišti, deset kroků před Fortuoniným trůnem. Nosil uniformu císařského vrchního generála, ačkoli ne dobře. Neustále o něco zachytával. Regálie vrchního generála měly svému nositeli dodávat autoritu a zvyšovat jeho šarm, když se látka při jeho opatrných pohybech vlnila. Na Matrimovi působily, jako když závodního koně omotáte hedvábím a pak chcete, aby běžel. Měl v sobě určitý přirozený šarm, ale nebyl to šarm vhodný ke dvoru.

Nižší velitelé se vlekli za ním. Matrim urozené mátl. To bylo dobře, protože je to vyvádělo z rovnováhy. Ale se svým nahodilým chováním a neustálým popichováním autorit také představoval nepořádek. Fortuona představovala řád, a provdala se za ztělesnění chaosu. Co si myslela?

„Ale co Mořský národ, Výsosti?“ zeptal se generál Yulan, který se zastavil vedle Matrima před Fortuonou.

„Na zatracenej Mořskej národ se vykašli,“ vyštěkl Matrim. „Jestli ještě jednou vyslovíš slova ‚Mořský národ’, pověsím tě za nehty prstů u nohou z jednoho z těch rakenů, co na nich poletujete, a pošlu tě do Šary.“

Yulan vypadal rozpačitě. „Výsosti, já…“

Zmlkl, když Mat zaječel: „Savaro, v čele budou pikenýři, ne jízda, ty kozymilovná idiotko! Je mi jedno, jestli si kavalerie myslí, že odvede lepší práci. Kavalerie si to myslí vždycky! Co seš, nějaká zatracená tairenská vznešená paní? No, jestli s tím budeš pokračovat, tak tě jmenuju za čestnou!“

Matrim odhřměl k Savaře, která se založenýma rukama seděla na koni a v tmavé tváři měla nespokojený výraz. Yulan, kterého tu nechal, se tvářil naprosto ohromeně. „Jak se člověk věší za nehty palců u nohou?“ zeptal se tak tiše, že to Fortuona stěží zaslechla. „Nemyslím, že je to možné. Nehty by se vyrvaly.“ Vydal se pryč a vrtěl při tom hlavou.

Selucia vedle ní zakmitala prsty. Dej si pozor. Přichází Galgan.

Fortuona se obrnila, zatímco k ní přijížděl generálkapitán Galgan. Místo uniformy, jakou měl Mat, měl na sobě černé brnění a uměl ho nosit. Impozantní velitelský muž byl její největší protivník a její nejlepší prostředek. Každý muž v jeho postavení by pochopitelně byl soupeř. Tak to chodilo – tak to mělo správně chodit.

Matrim jí nikdy soupeřem nebude. Stále nevěděla, co si o tom má myslet. Jedna její část – malá, ale ne slabá — se domnívala, že právě proto by se ho měla zbavit. Neměl snad princ krkavců císařovnu zkoušet a tím, že představuje neustálou hrozbu, ji udržovat silnou? Sďrabat šaiken nai batai pjast. Žena je nejvynalézavější, když má nůž na krku. Přísloví vyřčené její prapraprababičkou Varuotou.

Opravdu velmi nerada by se Matrima zbavila. Stejně nemohla, dokud s ním nebude čekat dítě – udělat něco jiného by znamenalo přehlížet znamení.

Byl to tak zvláštní muž. Pokaždé, když si myslela, že už jeho chování dokáže předvídat, se ukázalo, že se mýlí.

„Nejvznešenější,“ řekl Galgan„ jsme téměř připravení.“

„Princ krkavců není s těmi odklady spokojen,“ řekla. „Obává se, že se do bitvy zapojíme příliš pozdě.“

„Pokud princ krkavců skutečně rozumí armádě a bojištím,“ odvětil Galgan tónem, jenž naznačoval, že nevěří tomu, že je něco takového možné, „bude chápat, že přesunout takto velké vojsko si žádá nemalé úsilí.“

Až do Matrimova příchodu byl Galgan nejvýše postaveným urozeným v těchto zemích s výjimkou samotné Fortuony. Nebude se mu líbit, že byl náhle sesazen. Galgan stále velel jejich armádám – a Fortuona měla v úmyslu mu velení ponechat. Dnes ráno se Galgan Mata zeptal, jak by shromáždil jejich síly, a Mat to vzal jako návrh, ať to udělá. Princ krkavců rázoval kolem a vydával rozkazy, ale nevelel. Ne plně; Galgan jej mohl jediným slovem zastavit.

Neudělal to. Očividně si přál vidět, jak Mat velení zvládá. Galgan Mata sledoval přimhouřenýma očima. Nevěděl přesně, jak princ krkavců zapadá do struktury velení. To ještě musela Fortuona rozhodnout.

Nedaleko od nich závan větru odnesl prach. Pod ním se objevila malá lebka nějakého hlodavce, vyčuhující ze země. Další znamení. Poslední dobouje jimi její život přecpaný.

Toto znamení samozřejmě věštilo nebezpečí. Bylo to, jako by procházela vysokou trávou mezi plížícím se loparem a jámami, vykopanými, aby polapily toho, kdo bude neopatrný. Drak Znovuzrozený poklekl před Křišťálovým trůnem a doprovázelo jej znamení broskvoňových květů – nejmocnější znamení, které znala.

Vojáci pochodovali kolem a důstojníci do rytmu kroků vykřikovali rozkazy. Křik rakenů jako by se přizpůsoboval tempu dunících nohou. Toto vše opustí pro neznámou válku v zemích, které stěží zná. Její državy zde zůstanou prakticky nechráněné a velet jim bude cizinec, který jí sotva přísahal věrnost.

Velká změna. Její rozhodnutí by mohla znamenat konec její vlády, a dokonce i samotné říše. Matrim to nechápal.

Přivolej mého chotě, řekla znakovou řečí a poklepala na opěrku svého trůnu.

Selucia předala rozkaz poslovi. Po chvíli přijel Mat na koni. Odmítl dar v podobě nového koně a měl k tomu dobrý důvod. Rozuměl koním víc než sama správkyně císařských stájí. Ale přesto. Oko. Takové hloupé jméno.

Fortuona vstala. Lidé poblíž se okamžitě poklonili. Galgan sesedl a klesl na kolena. Všichni ostatní si lehli čelem na zem. Stojící císařovna, která chce pronést prohlášení, znamenala, že jedná Křišťálový trůn.

„Krev a popel,“ řekl Matrim. „Další klanění? Copak vy lidi nemáte nic lepšího na práci? Jestli ne, pár tuctů věcí mě napadá.“

Viděla, jak se Galgan stranou od ní usmívá. Myslel si, že ví, co se chystá udělat. Mýlil se.

„Dívám ti jméno Knotai, neboť přinášíš zkázu nepřátelům říše. Ať je od nynějška navždy vyslovováno pouze tvé nové jméno, Knotai. Prohlašuji, že Knotai, princ krkavců, má v našem vojsku udělenu hodnost nositele hole. Ať to vejde ve známost jako má vůle.“

Nositel hole. To znamenalo, že kdyby Galgan padl, Mat by získal velení. Galgan se už neusmíval. Bude se muset ohlížet přes rameno, aby ho Mat nepřemohl a nechopil se velení.

Fortuona se posadila.

„Knotai?“ řekl Knotai.

Zabodla se do něj pohledem. Alespoň jednou drž jazyk za zuby, vyslala k němu. Prgsím.

„To se mi docela líbí,“ řekl Knotai, obrátil koně a odklusal.

Galgan se znovu vyhoupl do sedla. „Bude se muset naučit klečet,“ zamumlal generál a pak pobídl koně vpřed.

Byla to nepatrná urážka, záměrná a vypočítaná. Galgan svá slova neadresoval přímo Fortuoně, místo toho se choval, jako by si jen bručel pod vousy. Vyhnul se tomu, aby ji oslovil nej vznešenější.

Stačilo to, aby Selucia tiše zavrčela a tázavě zakývala prsty.

Ne, odpověděla jí Fortuona stejným způsobem, potřebujeme ho.

Zdálo se, že si Knotai opět neuvědomuje, co udělala, a jaké to představuje riziko. Galgan se s ním bude muset radit o jejich válečných plánech; nositele hole nebylo možné z porad vynechat, protože musel být připraven kdykoli převzít velení. Galgan bude muset naslouchat jeho radám a zahrnovat je do svých příprav.

V tomto vsadila na svého prince a doufala, že opět dokáže předvést svou nečekanou genialitu v bitvě, která na Furyka Karedeho udělala takový dojem.

To je odvážné, řekla Selucia. Ale co když selže?

My neselžeme, odvětila Fortuona, protože toto je Poslední bitva.

Vzor jí přivedl Knotaie do cesty a postrčil ji do jeho náruče. Drak Znovuzrozený viděl a vyslovil pravdu – přes všechen zdánlivý řád byla její vláda jako těžký kámen, postavený na špičce. Byla roztažená a vládla zemím nenavyklým kázni. Musela podstupovat velká rizika, aby do chaosu přivedla řád.

Doufala, že to Selucia uvidí také tak a nebude ji veřejně odsuzovat. Fortuona si opravdu bude muset najít nový hlas nebo jmenovat pravdomluvčím někoho jiného. To, že obě tyto role zastává stejná osoba, vyvolávalo u dvora kritiku. Bylo to…

Knotai náhle přicválal zpátky a držel si klobouk. „Tuon!“

Proč je pro něj tak těžké chápat jména? Zakmitala Selucia tázavě prsty. Fortuona v těch pohybech téměř viděla povzdech.

„Knotaii?“ zeptala se Fortuona. „Smíš přistoupit.“

„To je zatraceně dobře,“ prohlásil Knotai, Jelikož už jsem tady. Tuon, musíme vyrazit hned. Zvědové se právě vrátili. Egwainino vojsko má potíže.“

Yulan dojel těsně za Knotaie, pak sesedl a poklonil se až k zemi.

„Vstaň,“ řekla Fortuona. „Je to pravda?“

„Vojsko marath’damane utrpělo velkou porážku,“ řekl Yulan. „Vracející se Nebeské pěsti to podrobně popisují. Amyrlinina vojska jsou rozmetaná, vládne v nich zmatek a rychle ustupují.“

Kousek od ní stál Galgan, mluvil s poslem a nepochybně přijímal podobné hlášení. Generál na ni pohlédl.

„Měli bychom tam vyrazit a podpořit Egwainin ústup,“ řekl Knotai. „Nevím, co je nositel hole, ale podle toho, jak se všichni chovají, myslím, že to znamená, že velím armádě.“

„Ne,“ opravila ho Fortuona. „Jsi třetí v pořadí. Za mnou. Za Galganem.“

„Pak můžeš rozkázat, ať hned vyrazíme,“ řekl Knotai. „Musíme jít! Egwain zadupávají do země.“

„Kolik marath’damane tam je?“ zeptala se Fortuona.

„Tu armádu jsme sledovali,“ řekl Yulan. „Jsou jich stovky. Celá zbývající Bílá věž. Jsou vyčerpané a útočí na ně nějaké nové síly, které nepoznáváme.“

„Tuon…“ ozval se varovně Mat.

Velká změna. Takže toto byl význam Drakova znamení. Fortuona by tam mohla vtrhnout a všechny ty damane by byly její. Stovky a stovky. S takovou armádou by mohla rozdrtit odpůrce své vlády v Seančanů.

Toto ale byla Poslední bitva. Svět závisel na jejích rozhodnutích. Bylo skutečně lepší podpořit tyto marath’damane v jejich zoufalém boji zde, nebo by měla využít možnost vrátit se do Seančanů, tam si zajistit vládu a pak trolloky a Stín porazit silou mocné říše?

„Dalas slovo,“ řekl Knotai tiše.

„Podepsala jsem smlouvu,“ odvětila. „Každá smlouva může být porušena, zvláště císařovnou.“

„Některý císařovny by toho možná byly schopný,“ řekl Knotai. „Ale ty ne. Je to tak? Světlo, Tuon. Dalas mu svoje slovo.“

Pořádek v jedné ruce – něco známého, něco, co dokázala změřit – chaos v druhé. Chaos v podobě jednookého muže, který si pamatuje tvář Artuše Jestřábí křídlo.

Neřekla právě Selucii, že si na něj vsadí?

„Císařovna nemůže být omezována slovy na papíře,“ řekla Fortuona. „Nicméně… v tomto případě důvod, proč jsem smlouvu podepsala, stále trvá a je skutečný. Ochráníme tento svět v jeho nejtemnějších dnech a zničíme Stín až k samotným kořenům. Generále Galgane, přesunete naše vojska, aby ochránila marath’damane, neboť budeme požadovat jejich pomoc v boji proti Stínu.“

Knotai se uvolnil. „Dobře. Yulane, Galgane, pojďme to naplánovat! A pošlete pro tu ženu, Tylee. Vypadá to, že je tady kolem jedinej zatracenej generál, který má na krku hlavu. A…“

Dál mluvil, odjel a vydával rozkazy, které měl ve skutečnosti nechat vydávat Galgana. Galgan si ji s nečitelným výrazem ve tváři prohlížel z koňského hřbetu. Považoval to za vážnou chybu, ale ona… ona má na své straně znamení.

Ta strašlivá černá mračna už Lanovi dělala společnost příliš dlouho. Skutečně už ho unavovalo vidět je každý den, jak se táhnou do nekonečna všemi směry a hřmí to v nich, jako když hladové šelmě kručí v břiše.

„Zdá se, že dneska jsou mraky níž,“ řekl Ander, který seděl na koni vedle Mandarba. „Blesky se dotýkají země. Každý den to tak není.“

Lan přikývl. Ander měl pravdu; vypadalo to špatně. Což nic neměnilo. Agelmar si toto místo vedle řeky, která bouřila na jejich levém křídle, a tak ho chránila, vybral k bitvě. Nedaleké kopce poskytovaly výhodné postavení pro lučištníky a právě na jednom z nich Lan s Anderem čekali.

Před nimi se trolloci shromažďovali k útoku. Brzy přijdou. Blíže k nim Agelmar rozmístil do údoli těžkou jízdu, jejímž úkolem bylo útočící trolloky napadnout z boku, a lehkou jízdu za pahorky, aby pomohla těžké jízdě při ústupu, až nastane čas. Agelmar pořád skuhral, že nemá žádné pikenýry, přestože právě chybějící pěšáci jim umožnili úspěšný ústup.

Tedy pokud nám k něčemu je, pomyslel si Lan zachmuřeně, zatímco si prohlížel téměř nekonečné moře trolloků. Jeho muži si bitvy pečlivě vybirali, zabíjeli desítky tisíc nepřátel, zatímco sami ztráceli pouze tisíce, a za sebou nechávali vypálený Šajnar, který trollokům při postupu nijak nepomáhal. Vypadalo to, že nic z toho nehraje roli.

Prohrávali. Ano, trolloky zdrželi, ale ne dost dobře – a ne dost dlouho. Brzy se ocitnou v pasti a budou zničeni, neboť od Elaininy armády, která na tom byla stejně špatně, žádná pomoc nepřijde.

Obloha potemněla. Lan prudce vzhlédl. Mraky tam stále byly, ale působily mnohem zlověstněji. Zemi zahalil temný stín.

„Světlo to spal,“ řekl Ander, který se zahleděl vzhůru. „Podařilo se Temnému nějak pohltit slunce? Budeme si do boje muset vzít lucerny, i když je poledne.“

Lan si položil ruku na hrudní plát; pod zbrojí měl blízko srdce uložen Nyneivin dopis. Světlo! Kéž její bitva probíhá lépe než moje. Dnes ráno společně s Randem vstoupili do samotné Jámy smrti.

Po celém bojišti unavení usměrňovači odvraceli zrak od oblohy a rozsvěcovali světla. V jejich záři nebylo moc dobře vidět, ale bude to muset stačit. Pak však temnota ustoupila a denní světlo se vrátilo, kalné jako obvykle.

„Shromážděte vrchní stráž Malkieru,“ řekl Lan. Tak si jeho ochránci říkali. Bylo to staré malkierské označení pro královskou polní stráž. Lan si nebyl jistý, co si má myslet o tom, že se za jejího člena považuje i princ Kaisel, který pochází z Random.

Mnozí z Lanových Malkieru měli jen málo malkierské krve – jejich příchod k němu byl především projevem úcty. Princ byl něco jiného. Lan se jej a jeho společníků zeptal, zda by měli přísahat cizímu králi, bez ohledu na to, jak spřátelenému.

Jediná odpověď, které se mu dostalo, zněla: „Malkier v této válce zastupuje Hraniční státy, Dai Šane.“

Nedaleko se zablesklo; zahřmění do Lana doslova fyzicky narazilo. Mandarb se stěží pohnul. Zvíře si na takové údery začínalo zvykat. Vrchní stráž se shromáždila a Ander se chopil Lanova praporu a upevnil ho do držáku na sedle, takže ho mohl nést a zároveň se ohánět mečem.

Agelmar jim poslal rozkazy. Lan a jeho muži budou uprostřed útoku. Jakmile se na ně trolloci vrhnou, těžká jízda udeří na křídlech, aby jejich útok narušila. Lan se svými muži se netvorům postaví čelně.

Jak to Lanoví vyhovovalo. Agelmar měl dost rozumu, než aby se ho snažil rozmazlovat. Lanovi vojáci budou držet střed území před pahorky a přinutí trolloky bojovat tak, že lučištníci budou moci do jejich zadních řad vypouštět jednu vlnu šípů za druhou. Útočné jednotky budou převážně v záloze, aby nepříteli zabránily obejít je po pravém křídle; nalevo tekla řeka, která pro trolloky představovala přirozenou překážku. Byl to dobrý plán, nakolik se tváří v tvář tak ohromující přesile dal nějaký plán považovat za dobrý. Lan si nevšiml žádných chyb, které by Agelmar udělal. Stěžoval si, že má v poslední době zlé sny, ale vzhledem k tomu, v jaké válce bojují, by si Lan dělal spíš starosti s tím, kdyby se tomu muži o smrti a boji nezdálo.

Trolloci se dali do pohybu.

„Vpřed!“ vykřikl Lan, zatímco ve vzduchu se rozlehl hlas trubek, doprovázený hřměním z mračen nad nimi.

Nedaleko cairhienských hradeb projížděla Elain na Měsíčním stínu podél předních linií; vojsko se sešikovalo podle Bašereho bojových plánů, ale Elain si dělala starosti.

Zvládli to. Rychlý pochod po cestě proti proudu řeky, aby se ke Cairhienu dostali před trollockou armádou. Elain jejich vojsko rozmístila na severní straně Cairhienu, aby tak čelilo trollocké armádě, přicházející z tohoto směru. Také po proudu řeky nechala část draků a oddíl lučištníků, aby trollokům zabránili v pokusu překročit tam řeku; až bude dál nemožné nepříteli v přechodu bránit, rychle ustoupí zpátky na sever.

Porazit armádu, kterou mají před sebou; pak se postavit té za sebou. To byla jejich jediná šance. Ženy z rodinky byly uštvané; Elain po nich žádala mnoho průchodů, aby mohla přesouvat své muže. Jejich únava znamenala, že v tomto boji nebude mít Elain nikoho, kdo by dokázal usměrňovat. Ženy budou už tak přetížené otvíráním malých průchodů do Mayene, aby tam mohli převážet zraněné k léčení.

Elainino vojsko bylo o něco větší než to zplozenců Stínu, ale její muži byli vyčerpaní. Všechny svírala úzkost z blížící se bitvy a některým z vojáků se podlamovala kolena a jejich píky se nakláněly dopředu. Ti, kteří stáli pevně, měli zarudlé oči. Pořád ještě měli Aludřiny draky. To bude muset stačit.

Včera v noci Elain nespala. Nějakou dobu strávila tím, že vymýšlela povzbudivá slova a snažila se přijít na něco, co by dnes mohla říci a mělo to nějaký význam. Co jste říkali, když se vše blížilo ke konci?

Zastavila Měsíční stín před řadou andorských vojáků. Pomocí tkaniv budou její slova předána celému vojsku. Elain překvapilo, když viděla, že někteří z Aielů se přesouvají blíž, aby si ji poslechli. Nenapadlo by ji, že je budou zajímat slova mokřiňanské královny.

Otevřela ústa, aby promluvila, a slunce zhaslo.

Elain ztuhla a ohromeně pohlédla vzhůru. Mračna nad nimi se roztrhala – to se v její přítomnosti stávalo často, byl to jeden ze způsobů, jak se projevovalo její pouto s Randem – a tak čekala, že se tato bitva odehraje pod čistou oblohou a ve světle.

Nahoře stále zářilo slunce, ale bylo zakryté. Valilo se před ním něco těžkého a tmavého.

V celém jejím vojsku muži hleděli vzhůru a zvedali prsty, zatímco je pohlcovala temnota. Světlo! Bylo těžké se netřást.

Odevšad se ozýval křik. Nářek, obavy, výkřiky zoufalství. Elain sebrala veškerou svou sebedůvěru a pobídla koně vpřed.

„Toto je místo,“ promluvila a pomocí jediné síly si zesílila hlas, aby se rozléhal po celé ploše, „kde vám slibuji, že vyhrajeme. Tady vám říkám, že přijdou další dny a země se uzdraví. Toto je chvíle, kdy vám slibuji, že se světlo vrátí, že naděje přežije, že budeme žít dál.“

Odmlčela se. Za armádou lemovali vrcholek cairhienských městských hradeb lidé: děti, ženy a staří, ozbrojení kuchyňskými noži a hrnci, které budou házet dolů, pokud trolloci armádu rozdrtí a vrhnou se na město. Měli stěží čas se s nimi spojit; město střežily zbytky vojáků. Nyní se jejich postavy v dálce choulily, zatímco oblohu požírala temnota.

Hradby poskytovaly falešné bezpečí; když měl nepřítel hrůzopány, hradby mnoho neznamenaly. Elain musí trollockou armádu rychle porazit, ne se schovávat a umožnit jim vyčkat na posily z většího vojska na jihu.

„Mám vás uklidnit,“ zakřičela Elain na muže. „Ale nemohu! Já vám neřeknu„ že země přežije, že Světlo zvítězí. To by z nás sňalo odpovědnost.

Toto je naše povinnost! Dnes prolijeme svou krev. Přišli jsme sem bojovat. Když to neuděláme, pak země zemře! Světlo podlehne Stínu. Dnes není den prázdných slibů. Naše krev! Naše krev je ohněm v našem nitru. Dnes nás naše krev musí pohánět, abychom porazili Stín.“

Obrátila koně. Muži odvrátili zrak od temnoty nad sebou a hleděli na ni. Vysoko nad sebou spředla světlo, aby přilákala jejich pozornost.

„Naše krev je naše vášeň,“ vykřikla. „Až příliš často jsem od svých vojsk poslouchala o obraně. Nemůžeme se jen bránit! Musíme jim ukázat svůj hněv, svou zuřivost nad tím, co udělali. Nesmíme se bránit. Dnes musíme ničit.

Naše krev je naše země. Toto je naše území a my si ho žádáme! Pro naše otce a matky, pro naše děti.

Naše krev je náš život. Přišli jsme ji sem prolít. Po celém světě jsou ostatní armády zatlačovány na ústup. My nebudeme ustupovat. Naším úkolem je prolít krev a zemřít při postupu vpřed. Nezůstaneme stát, ne!

Jestli máme zase mít Světlo, musíme si ho vzz/! Musíme ho znovu získat a vyhnat Stín! On se snaží dohnat vás k zoufalství, vyhrát tuto bitvu dřív, než začne. To uspokojení mu nedopřejeme! Rozdrtíme toto vojsko před námi, a pak to za námi. A odtud přineseme naši krev – náš život, náš oheň, naši vášeň – ostatním, kteří bojují. Odtud se rozšíří’ k vítězství a ke Světlu!“

Skutečně netušila, jakou reakci na tuto řeč očekávat. Četla všechny ty slavné, zvlášť ty, které pronesly andorské královny. Když byla mladší, představovala si, že vojáci budou tleskat a křičet – což byla reakce na vystoupení kejklíře v hlučné hospodě.

Místo toho k ní muži pozvedli zbraně. Tasené meče, zvednuté píky, které pak se zaduněním udeřily do země. Aielové výskali, ale Andořané na ni hleděli vážnýma očima. Nepovzbudila je k nadšení, ale k odhodlání. To vypadalo jako upřímnější reakce. Nevěnovali pozornost temnotě na obloze a místo toho upřeli zrak na cíl.

Birgitte došla k jejímu koni. „To bylo docela dobré, Elain. Kdys to změnila?“

Elain zrudla, neboť si vzpomněla na pečlivě připravenou řeč, kterou se včera v noci naučila nazpaměť, když ji půl tucetkrát zopakovala Birgitte. Byla to krásná řeč, s odkazy na proslovy královen v průběhu věků.

Jakmile nastala temnota, úplně ji zapomněla. Místo toho z ní vyrazilo toto.

„Pojď,“ řekla Elain, ohlížejíc se přes rameno. Trollocká armáda se blížila k té její. „Musím se přesunout na pozici.“

„Na pozici?“ zeptala se Birgitte. „Chceš říct, že se musíš vrátit zpátky do velitelského stanu.“

„Tam nejdu,“ prohlásila Elain a obrátila Měsíční stín.

„Krev a zatracenej popel, že nejdeš! Já…“

„Birgitte,“ obořila se na ni Elain. „Já tady velím a ty jsi můj voják. Poslechneš me.

Birgitte se odtáhla, jako by dostala facku.

„Ve velitelském stanu je Bašere,“ řekla Elain. „Já jsem jedna z mála usměrňovaček, kterou tahle armáda má a která má ještě nějakou sílu, a raději se nechám trhat koňmi, než abych celý boj proseděla v závětří. Na tomhle bojišti mám klidně cenu tisíce vojáků.“

„Děti…“

„Trvala bych na boji, dokonce i kdyby Min neměla to vidění. Myslíš, že děti těchhle vojáků nic neriskujou? Mnohé z nich stojí na hradbách tohohle města! Když prohrajeme, povraždí je. Ne, já se nebudu schovávat před nebezpečím, a ne, nebudu sedět vzadu a čekat. Pokud se domníváš, že je tvou povinností strážce mě zastavit, tak zatraceně přeruším to pouto tady a teď a pošlu tě k někomu jinému! Nestrávím Poslední bitvu lenošením na lehátku a popíjením kozího mlíka!“

Birgitte umlkla a Elain skrz pouto cítila její šok. „Světlo,“ řekla žena nakonec. „Nebudu ti bránit. Ale souhlasíš alespoň s tím, že se budeš držet vzadu, než skončí úvodní krupobití šípů? Budeš k většímu užitku, když pomůžeš tam, kde budou naše řady oslabené.“

Dovolila Birgitte a jejím gardistům, ať ji odvedou zpátky k úbočí nedaleko Aludřiných draků. Talmanes, Aludra a jejich družstva čekali úzkostněji a dychtivěji než zbytek vojáků. Také byli unavení, ale během bojů v lese a ústupu nebyli příliš k užitku. Dnes měli příležitost zazářit.

Bašereho plán bitvy byl nejsložitější, jakého se kdy Elain účastnila. Převážná část vojska zaujala postavení téměř míli severně od města, za ruinami Předbrání před městskými hradbami. Jejich linie se táhly na východ od Alguenji přes úbočí kopce, které se svažovalo přes cestu vedoucí k Jangajské bráně na rovině a celou cestu až k troskám kapituly ohňostrůjců.

Řady pěšáků – většinou Andořanů a Cairhieňanů, ale byli mezi nimi také Ghealdaňané a bělokabátníci – se v čele Elainina vojska ohýbaly jako půlměsíc. Na kopec za pěšáky vytáhli šest družstev draků.

Trolloci se k městu dostanou jen tak, že tuto armádu porazí. Estean velel na křídle jezdcům Bandy, zatímco mayenerská okřídlená garda kryla druhé. Zbytek jezdců měli v záloze.

Elain trpělivě vyčkávala a sledovala, jak se trollocké vojsko připravuje. Nejvíc se obávala toho, že tady budou prostě jen sedět a čekat, až z jihu dorazí zbývající trolloci, a pak na Elain zaútočí najednou. To se naštěstí nestalo – očividně dostali rozkaz zmocnit se města a měli v úmyslu to udělat.

Hlášení Bašereho zvědů naznačovala, že druhá armáda je o něco víc než den pochodu od nich, a pokud bude pochodovat ostře, mohla by dorazit později zítřejšího dne. Do té doby měla Elain čas, aby tuto severní část porazila.

No tak, pobízela je Elain v duchu. Vyrazte.

Trolloci se konečně začali valit vpřed. Bašere s Elain se spoléhali na to, že trolloci uplatní obvyklou taktiku: obrovské množství a čirá síla. A vskutku, dnes trolloci vyrazili v obrovském počtu vpřed. Cílem bude obránce zaplavit a rozprášit jejich řady.

Její vojáci stáli pevně, neboť věděli, co přijde. Draci začali dunět a každý zněl jako nespočet kladiv, dopadajících v přesně stejný okamžik. Elain od nich nyní stála dobrých sto kroků, a přesto měla chuť si zakrýt uši. Draci stříleli a oblohu nad nimi začaly plnit valící se mračna bílého kouře.

Prvních pár střel dopadlo příliš blízko, ale Aludra a její muži je využili, aby upravili dostřel. Poté už vejce dopadala mezi trolloky, rvala jejich řady a vyhazovala je do vzduchu. Tisíce kusů těl dopadaly na rudě zacákanou zem. Bylo to poprvé, co se Elain těch zbraní bála.

Světlo, Birgitte měla celou dobu pravdu, pomyslela si Elain a představovala si, jaké by to bylo útočit na opevněné postavení vybavené draky. Za obvyklých okolností se ve válce mohl člověk spolehnout alespoň na jedno: že jeho schopnosti budou čelit těm protivníkovým. Meč proti meči. Trolloci byli už tak špatní. Jaké by to bylo, kdyby se lidé museli postavit takovéto síle?

Ujistíme se, že k tomu nedojde, řekla si. Rand měl pravdu, když jim vnutil ten mír.

Drakonýři byli dobře vycvičení a rychlost, jakou nabíjeli, působivá. Než trolloci narazili do předních řad, každý drak vystřelil třikrát. Elain nesledovala vzájemnou střelbu z luků – příliš se soustředila na draky – ale viděla, že někteří z jejích řad byli zasaženi černě opeřenými šípy a leží na zemi a krvácejí.

Trolloci narazili do předních řad kušiníků a pikenýrů, kteří už ustupovali, aby udělali místo halapartníkům. Proti trollokům nikdo nepoužíval meče a palcáty, přinejmenším ne pěšáci, dalo-li se tomu vyhnout.

„Pojďme,“ řekla Elain a pobídla Měsíční stín vpřed.

Birgitte ji následovala; Elain cítila ženinu zdráhavou odevzdanost. Sjely dolů z kopce mezi záložními jednotkami a zapojily se do bitvy.

Rodei Ituralde téměř zapomněl, jaké to je, mít pod svým velením dostačující zdroje.

Už to bylo nějakou dobu, co velel celým legiím a praporům lučištníků. Pro jednou nebyli jeho muži vyhladovělí a léčitelé, šípaři a dobří kováři byli připraveni každou noc uzdravovat jeho muže a opravovat jejich vybavení. Bylo to tak úžasné, když mohl o něco požádat – bez ohledu na to, jak to bylo neobvyklé – a někdo to našel a přinesl mu to, často ani ne za hodinu!

A přesto prohraje.

Čelil nesčetným houfům nepřátel, tuctům hrůzopánů a dokonce i někomu ze Zaprodanců. Přivedl své vojsko do tohoto slepého údolí a zmocnil se klenotu mezi zeměmi Temného – samotné jeho podnožky, černé hory.

Při jízdě na koni podél hřebene, který tvořil okraj údolí na severní straně, bafal Ituralde z fajfky. Ano, prohraje. Ale s těmito zdroji to udělá ve velkém stylu.

Jel dál po hřebeni, až dojel k místu nad průsmykem vedoucím do Thakan’daru. Údolí, ležící hluboko v srdci Spálených zemí, se táhlo z východu na západ; Šajol Ghúl byl na západní a průsmyk na východní straně. Této výhodné pozice jste mohli dosáhnout jen po hodinách velice namáhavého výstupu – nebo jedním rychlým krokem skrz průchod. To bylo vážně příhodné. Dokonalé pro zmapování obrany.

Průsmyk do Šajol Ghúlu byl jako velký kaňon, na jehož vrchol se z východní strany nedalo dostat jinak než průchodem. Pomocí průchodu se mohl dostat až na vrchol a podívat se dolů do kaňonu, který byl asi tak široký, aby v něm vedle sebe mohlo pochodovat padesát mužů. Dokonale těsná ulička. A on by mohl sem nahoru rozmístit lučištníky, aby stříleli dolů na ty, kdo průsmykem procházejí.

Slunce se konečně vynořilo zpoza temnoty nahoře, jako kapka roztavené oceli. Aes Sedai měly tedy pravdu. Nicméně se ty vířící černé bouřkové mraky stočily zpátky, jako by chtěly pohltit celou oblohu.

Jelikož Šajol Ghúl ležel ve Spálených zemích, byl vzduch dost mrazivý, aby měl Ituralde na sobě vlněný zimní plášť a před obličejem se mu srážel dech. Nad údolím se vznášela mlha, řidší než předtím, když pracovaly výhně.

Opustil ústí kaňonu a vrátil se zpět ke skupině lidi, která sem přišla s ním. Hledačky větru a další vysoko postavení příslušníci Mořského národa stáli v dlouhých kabátech, které – samozřejmě po dlouhém vyjednávání – vyměnili před příchodem na sever. Pod plášti vykukovalo barevné oblečení. To a mnoho ozdob na jejich tvářích bylo ve zvláštním kontrastu k nevýrazným hnědým kabátům.

Ituralde byl Domanec. Zažil nejedno vyjednávání s Mořským národem; pokud se ukážou být v bitvě jen z poloviny tak houževnatí jako při vyjednávání, byl opravdu šťastný, že je tady má. Trvali na tom, že také půjdou sem na hřeben, aby si mohli prohlédnout údolí a průsmyk, který do něj vede.

Žena v jejich čele byla samotná paní lodí, Zaida din Parede Černé křídlo. Malá žena měla tmavou kůži a v krátkých černých vlasech šedé prameny. „Hledačky větru ti posílají zprávu, Rodele Ituralde,“ řekla. „Útok začal.“

„Útok?“

„Ten, kdo přináší vichry,“ řekla Zaida s pohledem upřeným k obloze, kde se čeřila a hřměla temná mračna. „Otec bouří. Zničí vás silou svého hněvu.“

„Vy lidi si s tím poradíte, že ano?“

„Hledačky větru se mu už postavily s mocí Větrné mísy,“ řekla Zaida. „Kdyby tomu tak nebylo, už by nás všechny rozdrtil bouřemi.“

Stále pozorovala oblohu, stejně jako mnoho jejích společníků. Byla s ním jen asi stovka příslušníků Mořského národa, hledačky větru v to nepočítaje. Většina ostatních pracovala se zásobovacími oddíly, které na všechny čtyři fronty dodávaly šípy, jídlo a další vybavení. Zdálo se, že je zvlášť zajímají parní vozy, přestože Ituralde nedokázal pochopit proč. To zařízení se nemohlo vyrovnat dobrým tažným koním. „Čelit samotnému Temnému, poryv za poryv,“ řekla Zaida. „O tomto dni budeme zpívat.“ Znovu pohlédla na Ituraldeho. „Musíme ochránit Koramoora,“ řekla přísně, jako by ho kárala.

„Já svoji práci odvedu,“ řekl Ituralde, aniž se zastavil. „Vy se postarejte o tu svoji.“

„Tuto dohodu jsme uzavřeli už dávno, Rodele Ituralde,“ zavolala za ním.

Přikývl a dál pokračoval po hřebeni. Muži na hlídce, kolem kterých procházel, mu salutovali. Tedy ti, co nebyli Aielové. Tady nahoře, kde mohli používat luky, měl hodně Aielů. Většinu svých Tairenů rozmístil dole, kde bude pro píky a jiné dřevcové zbraně nejlepší využití. Budou držet stezku k Šajol Ghúlu.

V dálce zazněl aielský roh; signál od jednoho ze zvědů. Trolloci vstoupili do průsmyku. Nastal čas.

Rychle cválal po hřebeni k údolí, následovaný dalšími veliteli a králem Alsalamem. Když dojeli na místo, kde postavil hlavní pozorovací stanoviště, výhodně položené místo, odkud viděl celé míle do průsmyku, vytáhl Ituralde dalekohled.

Pohybovaly se tam stíny. Netrvalo dlouho a dokázal rozeznat trollocké hordy ženoycí se vpřed, biči dohnané k šílenství. Na okamžik se ocitl zpátky v Maradonu, kde sledoval, jak jeho muži – dobří muži – jeden po druhém padají. Poražení na opevněních na kopci, sražení k zemi na městských ulicích. Výbuchy na hradbách.

Jeden zoufalý čin za druhým. Zabít jich tolik, kolik dokázal, jako vřeštící muž, který klackem tluče vlky, kteří ho trhají na kusy, a doufá, že s sebou alespoň jednoho vezme do poslední temnoty.

Ruka, v níž držel dalekohled, se mu roztřásla. Přinutil se vrátit zpátky do současnosti a myslet na nynější obranu. Připadalo mu, jako by celý život bojoval v prohraných bitvách. To si vyžádalo svou daň. V noci slýchá přicházející trolloky. Jak odfrkují, větří a jejich kopyta buší do dláždění. Vzpomínky na Maradon.

„Klid, starý příteli,“ řekl Alsalam, který dojel k němu. Král hovořil konejšivým hlasem. Vždy dokázal ostatní uklidnit. Ituralde si byl jistý, že to je ten důvod, proč si jej kupci z Arad Domanu vybrali. Když šlo o obchod a válku – Domanci na ně hleděli jako na dvě v podstatě stejné šelmy – mohlo být vše velmi napjaté. Avšak Alsalam… dokázal uklidnit zoufalou obchodnici, která právě na moři ztratila celou flotilu.

Ituralde přikývl. Obrana tohoto údolí. Musí se soustředit na obranu tohoto údolí. Udrží se a nenechá trolloky, aby se z průsmyku nahrnuli do Thakan’daru. Ať shoří, když to bude Drak Znovuzrozený potřebovat, udrží se měsíce. Pokud tady Ituralde prohraje, pak všechny ostatní bitvy – všechny bitvy, které lidé kdy vybojovali a ještě bojují – nebudou znamenat nic. Nastal čas, aby vytáhl z rukávu všechny triky, co zná, každou zoufalou strategii. Zde mohl jediný okamžik průtahů dát Randovi al’Thorovi čas, který potřebuje.

„Připomeňte mužům, ať se dole drží,“ řekl Ituralde, zatímco vše sledoval dalekohledem. „Připravte klády.“

Pobočníci předali rozkazy, které průchodem putovaly k oddílům, jichž se týkaly. Ta strašlivá armáda trolloků se stále sunula vpřed, svírala obrovské meče, zakřivené tyčové zbraně nebo háky na strhávání jezdců. Lomozili průsmykem a mračna nad nimi křižovaly blesky.

Nejdřív klády, pomyslel si Ituralde.

Když trolloci dorazili doprostřed průsmyku, Aielové na obou stranách rozvázali hromady olejem potřených kmenů – v lesích teď stálo tolik uschlých stromů, že pro Ituraldeho nebyl problém nechat je sem průchody dovézt – a zapálili je.

Stovky hořících klád se po úbočích průsmyku řítily na trolloky. Naolejované klády zapalovaly maso. Bestie ječely, vyly a vřískaly, podle toho, jaké hrdlo měly. Ituralde zvedl dalekohled a se silným pocitem zadostiučinění je pozoroval.

To byla novinka. V minulosti ho nikdy neuspokojovalo, když viděl své nepřátele umírat. Ano, potěšilo ho, když plán zabral. A po pravdě řečeno, bojujete proto, abyste ty ostatní viděli mrtvé, zatímco vaši muži žijí – ale neměl z toho radost. Čím déle jste bojovali, tím víc jste se na své nepřátele dívali jako na sebe. Prapory se měnily, ale řady a šiky se tak moc nelišily. Chtěli vyhrát, ale obvykle je víc zajímalo dobré jídlo, pokrývka, pod níž se mohou vyspat, a boty, co nemají díry.

Toto bylo jiné. Ituralde chtěl ty netvory vidět mrtvé. Toužil po tom. Nebýt jich, nikdy by nemusel prožít noční můru u Maradonu. Bez nich by se mu při zvuku válečných rohů nemusela třást ruka. Zničili ho.

A on na oplátku zničí je.

Trolloci se s velkou námahou protlačili změtí klád. Mnozí z nich vzpláli a myrddraalové je museli šlehat biči, aby je udrželi v pohybu. Zdálo se, že řada trolloků se chtěla nažrat masa padlých. Jeho smrdutý pach v nich roznítil hlad. Spečená těla. Pro ně to bylo jako vůně čerstvého chleba.

Mizelcům se podařilo přimět je jít dál, ale trolloci brzy dorazili k další z Ituraldeho obran. Vymyslet, co udělat, nebylo snadné. Do pevné skály jste nemohli zarazit kůly nebo vyhloubit příkopy, pokud jste nechtěli své usměrňovače naprosto vyčerpat. Mohl navršit hromady kamení nebo hlíny, ale trolloci byli velcí a vály, které by lidi zpomalily, proti nim nebyly tak účinné. Kromě toho přesunout tolik hlíny a kamení by znamenalo přesunout dělníky ze stavby skutečných opevnění v údolí. Brzy se naučil, že když vedete obrannou válku, chcete, aby byla opevnění postupně stále silnější. Takovým způsobem jste se udrželi déle, protože jste nepříteli zabránili nabrat rychlost.

Nakonec bylo řešení prosté. Ostružiní.

Vzpomínal si, jak v Arad Domanu vídal obrovská houští, uschlá a mrtvá. Ituraldeho otec byl sedlák a vždy si na ty trnité keře stěžoval. Nuže, pokud mělo lidstvo něčeho dostatek, byly to suché rostliny. A pak pracovní síly. Na Drakovo volání se slétly tisíce lidí a mnozí z těchto Dračích spřísahanců měli jen málo zkušeností z boje.

Až přijde čas, přesto je do boje vyšle. Prozatím je však poslal řezat ohromné ostružiní. Keře umístili napříč průsmykem, svázané k sobě, tvořící téměř sedm kroků silnou a tři kroky vysokou masu. Trnité žoky se umísťovaly poměrně snadno – byly mnohem lehčí než kamení či hlína – ale když byly takto nahromaděné, trolloci s nimi nepohnou jen tím, že prostě zatlačí. První řady se na ně vrhly a pokusily se o to, ale odměnou jim byly pět coulů dlouhé tmy, které se do nich zahryzly. Tvorové vzadu dál tlačili, až se ti vpředu rozzuřeně otočili a pustili se do nich.

To znamenalo, že převážná část trolloků uvízla v průsmyku a byla mu vydána na milost.

Pro zplozence Stínu moc milosti neměl.

Ituralde dal znamení a aša’man, který byl s ním – Awlsten, jeden z těch, kteří pod ním sloužili u Maradonu – vystřelil k obloze jasný záblesk červeného světla. Na hřebenech nad průsmykem se objevili další Aielové a začali na uvězněné zplozence Stínu shazovat balvany a další hořící klády. Následovaly šípy a kamení – všechno, co mohli na ty dole vystřelit, hodit nebo svrhnout.

Většina těchto útoků Ituraldeho mužů se odehrávala hlouběji v průsmyku, uprostřed masy trolloků. To způsobilo, že se polovina stáhla a uhýbala, zatímco druhá se drala dopředu, aby unikla – a své spojence před sebou tlačila do ostružiní.

Někteří z trolloků nesli štíty a snažili se jimi před smrtícím krupobitím bránit. Kdykoli se společně zformovali k obraně a začali nad sebou vytvářet stěnu ze štítů, udeřili Ituraldeho usměrňovači a roztrhali je.

Nemohl na tu práci vyhradit příliš mnoho usměrňovačů – většina jich byla v údolí, kde otevírali průchody pro přesuny zásob a dávali pozor na nepřátelské usměrňovače. Už za sebou měli druhý střet s hrůzopány. Aviendha a Kadsuane Sedai měly tyto věci pevně v rukou.

Část trolloků střílela na obránce nahoře šípy, ale jejich ztráty stále narůstaly, zatímco se zplozenci Stinu vpředu snažili prosekat tmím. Šlo jim to pomalu.

Ituralde, jemuž byla zima zvenčí i zevnitř, sledoval, jak myrddraalové biči přiměli trolloky k divokému úprku. Ty, kteří vpředu pracovali na ostružiní, to postrčilo vpřed a oni se nabodli a byli podupáni.

Krev se změnila v potok, proudící zpátky k východnímu konci průsmyku, na němž trollokům začaly podkluzovat nohy. Zatlačili na prvních pět či šest řad a prolomili trnoví jejich těly.

Přesto jim trvalo téměř hodinu, než se probili skrz. Jejich vlna za sebou zanechávala tisíce mrtvých a pak narazila na druhý val z tmí, silnější a vyšší než ten první. Ituralde jich do průsmyku s rozestupy umístil sedm. Druhý byl největší a měl vytoužený účinek. Když ho trolloci v čele hordy uviděli, prudce se zastavili. Pak se obrátili a rozběhli se zpátky.

Následoval hromadný zmatek. Trolloci vzadu křičeli a hulákali a drali se vpřed. Ti vpředu vrčeli a vyli, zatímco se snažili ostružiním prosekat. Někteří zůstali omámené stát. A zatím na ně stále pršely šípy, kameny a hořící klády.

„Nádhera,“ zašeptal Alsalam.

Ituralde zjistil, že ruka už se mu nechvěje. Sklonil dalekohled. „Pojďme.“

„Bitva ještě neskončila!“ namítl král.

„Skončila,“ řekl Ituralde. „Prozatím.“

Jako potvrzení jeho slov se celá trollocká armáda za ním rozpadla – slyšel, jak se to děje – a prchala průsmykem na východ pryč od údolí.

Jeden den jsme vydrželi, pomyslel si Ituralde. Zítra se nepřátelé vrátí a budou připravení. Víc štítů a vpředu lepší zbraně na prosekání tmím.

Ale i tak poteče jejich krev. Spousta krve.

On se o to postará.