Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 2 Volba Adžah

Pevara se ze všech sil snažila předstírat, že není vyděšená. Kdyby ji tito aša’manové znali, uvědomili by si, že tiše a nehybně sedět pro ni není přirozené. Vrátila se k základnímu výcviku Aes Sedai: vypadat, že máte vše pod kontrolou, ačkoli to bylo to poslední, co cítila.

Přinutila se vstát. Kanler s Emarinem odešli navštívit mládence z Dvouříčí a ujistit se, že se budou pohybovat ve dvojicích. To znamenalo, že zde opět zůstala sama s Androlem. Ten si tiše hrál se svými koženými řemeny, zatímco venku stále pršelo. Používal k šití dvě jehly zároveň a křižoval otvory po obou stranách. Ten muž se uměl soustředit jako mistr řemeslník.

Pevara se vydala k němu, a když se přiblížila, prudce vzhlédl. Potlačila úsměv. Možná na to nevypadala, ale když to bylo nutné, uměla se pohybovat tiše.

Zahleděla se z okna. Déšť zesílil a vrhal na sklo záclony vody. „Poté, co to tolik týdnů vypadalo, že se blíží bouře, je konečně tady.“

„Ty mraky se nakonec musí roztrhat,“ řekl Androl.

„Ten déšť mi nepřipadá přirozený,“ odvětila s rukama založenýma za zády. I skrze sklo cítila ten chlad. „Neslábne ani nesílí. Jen stále stejný proud. Spousta blesků, ale málo hřmění.“

„Myslíš, že je to jedna z nich?“ zeptal se Androl. Nemusel vysvětlovat, co tím myslí. Před několika dny začali obyčejní lidé ve věži ne aša’manové – hořet. Prostě jen… hořet, nevysvětlitelně. Přišli asi o čtyřicet lidí. Mnozí stále obviňovali nějakého odpadlíka mezi aša’many, přestože muži přísahali, že v okolí nikdo neusměrňoval.

Potřásla hlavou, zatímco sledovala hlouček lidí, který se vlekl rozbahněnou ulicí kolem. Nejprve patřila k těm, kteří ta úmrtí považovali za dílo nějakého šíleného aša’mana. Nyní tyto události a další neobvyklé věci pokládala za něco mnohem horšího. Svět se rozvolňoval.

Musí být silná. Právě Pevara vymyslela plán přivést sem ženy, aby se spojily s těmito muži, ačkoli ho navrhla Tama. Nemohla si dovolit, aby zjistili, jak ji znepokojuje být tady uvězněná a čelit lidem, kteří mohou člověka donutit přiklonit se ke Stínu. A jejími jedinými spojenci jsou muži, které by jen před pár měsíci horlivě pronásledovala a bez slitování zkrotila.

Posadila se na stoličku, kde předtím seděl Emarin. „Ráda bych si promluvila o tom ‚plánu‘, který vymýšlíš.“

„Nejsem si jistý, že už jsem nějaký skutečně vymyslel, Aes Sedai.“

„Možná bych mohla nabídnout pár nápadů.“

„Neodmítl bych si je poslechnout,“ řekl Androl, ale přimhouřil oči.

„Co se děje?“

„Ti lidi venku. Nepoznávám je. A…“

Znovu se podívala z okna. Jediné světlo pocházelo z domů, které místy vrhaly do promáčené noci rudooranžovou záři. Kolemjdoucí se po ulici stále pohybovali velice pomalu a vcházeli a vycházeli ze světla, které na ni proudilo z oken.

„Nemají mokré oblečení,“ zašeptal Androl.

Pevara si uvědomila, že má pravdu, a zamrazilo ji. Muž v čele měl na hlavě klobouk se širokou převislou krempou, která ale nijak nenarušovala padající déšť ani z ní nestékala voda. Jeho venkovských šatů se liják ani nedotkl. A šaty ženy vedle něj ve větru vůbec nepovlávaly. Teď si Pevara všimla, že jeden z mladších mužů drží ruku za zády, jako by za sebou vedl za otěže soumara – ale žádné zvíře tam nebylo.

Pevara s Androlem to mlčky sledovali, dokud postavy neodešly tak daleko do noci, že už je nebylo vidět. Přízraky mrtvých se zjevovaly stále častěji.

„Říkalas, že máš nějaký nápad?“ Androlovi se třásl hlas.

„Já… ano.“ Pevara odtrhla pohled od okna. „Zatím se Taim soustředil na Aes Sedai. Všechny moje sestry dostali. Já jsem poslední.“

„Nabízíš se jako návnada.“

„Oni si pro mě přijdou,“ řekla. „Je to jen otázkou času.“

Androl přejel kožený řemen prsty a vypadal, že je s ním spokojen. „Měli bychom tě propašovat ven.“

„Vážně?“ pozvedla obočí. „Byla jsem povýšena na pannu v nouzi, co potřebuje zachránit, ano? To je od tebe velice udatné.“

Zrudl. „Jízlivost? Od Aes Sedai? Nenapadlo by mě, že něco takového uslyším.“

Pevara se zasmála. „Ale ale, Androle. Ty o nás opravdu nic nevíš, že ne?“

„Upřímně? Ne. Takovým jako vy jsem se většinu života vyhýbal.“

„No, vzhledem k tvým… vrozeným sklonům to nejspíš bylo moudré.“

„Předtím jsem neuměl usměrňovat.“

„Ale měl jsi podezření. Přišel ses sem učit.“

„Byl jsem zvědavý,“ řekl. „Něco takového jsem ještě nezkusil.“

Zajímavé, napadlo Pevaru. Takže tohle tě pohání, řemenáři? Co tě přimělo nechat se hnát větrem z místa na místo?

„Řekla bych,“ pokračovala, „že jsi ještě nikdy nezkusil skočit z útesu. To, žes něco ještě nikdy nedělal, by vždycky neměl být důvod to zkusit.“

„Vlastně jsem z útesů skákal. Z několika.“

Pozvedla obočí.

„Mořský národ to dělá,“ vysvětlil. „Skáčou do oceánu. Čím jsi odvážnější, tím vyšší útes si vybereš. A ty jsi zase změnila téma hovoru, Pevaro Sedai. Jsi v tom šikovná.“

„Děkuji ti.“

„Důvod,“ řekl a zvedl prst, „proč jsem navrhl, že tě propašujeme ven, je, že tohle není tvůj boj. Neměla bys být nucena tady padnout.“

„Není to proto, že chceš Aes Sedai vypakovat pryč, aby se nepletla do vašich záležitostí?“

„Přišel jsem si k tobě pro pomoc,“ řekl Androl. „Nechci se tě zbavit; s radostí tě využiju. Ale když tady padneš, stane se tak v boji, který není tvůj. To není správné.“

„Dovol, ať ti něco vysvětlím, aša’mane,“ řekla Pevara a předklonila se. „Tohle je můj boj. Jestli se téhle věže zmocní Stín, bude to mít pro Poslední bitvu strašlivé následky. Přijala jsem odpovědnost za tebe a tvé druhy; tak snadno se od toho neodvrátím.“

„Ty jsi za nás ‚přijala odpovědnost'? Co to má znamenat?“

Vida, o tohle jsem se asi neměla podělit. Nicméně pokud mají být spojenci, snad to potřebuje vědět.

„Černá věž potřebuje vedení,“ vysvětlila.

„Takže to je účel spojení s námi?“ zeptal se Androl. „Abyste nás mohly… ovládat, jako hřebce, kteří potřebujou zkrotit?“

„Nebuď hlupák. Jistě uznáváš, jak cenné jsou zkušenosti Bílé věže.“

„Nevím jistě, že bych to tak řekl,“ prohlásil Androl. „Se zkušenostmi přichází odhodlání zachovávat své způsoby a novým zkušenostem se vyhýbat. Vy Aes Sedai všechny předpokládáte, že to, jak se věci dělaly doteď, je jediný způsob, jak je dělat. Ale Černá věž se vám nepodvolí. Umíme se o sebe postarat.“

„A doteď jste s tím odváděli skvělou práci, že ano?“

„To bylo nefér,“ řekl tiše.

„Snad ano,“ přiznala. „Omlouvám se.“

„Vaše motivace mě nepřekvapuje,“ řekl. „To, co jste tady dělaly, bylo jasné i nejslabším vojákům. Moje otázka zní takto: Proč Bílá věž ze všech žen poslala právě červené sestry, aby se s námi spojily?“

„A koho lepšího? Celý život jsme zasvětily tomu, že se vypořádáváme s muži, kteří dokáží usměrňovat.“

„Tvoje adžah je odsouzeno k záhubě.“

„Vážně?“

„Cílem vaší existence je pronásledovat muže, kteří dokážou usměrňovat,“ řekl. „Krotit je. Postarat se o jejich… zneškodnění. No a zdroj je očištěn…“

„To tvrdíte vy.“

“Je očištěný, Pevaro. Všechny věci přicházejí a odcházejí a kolo se otáčí. Kdysi býval čistý, takže jednoho dne musí být čistý opět. Stalo se to.“

A to, jak se díváš na stíny, Androle? Je to známka čistoty? To jak si Nalaam mumlá v cizích jazycích? Myslíš, že si takových věcí nevšímáme?

„Jako adžah máte dvě možnosti,“ pokračoval Androl. „Buď nás můžete dál pronásledovat – a nevšímat si důkazů, které nabízíme, že zdroj je očištěn – nebo se vzdát toho být červeným adžah.“

„Nesmysl. Ze všech adžah by červené mělo být vaším největším spojencem.“

„Existujete, abyste nás zničily!“

„Existujeme, abychom zajistily, že muži, kteří dokážou usměrňovat, omylem neublíží sobě nebo okolí. Nesouhlasíš, že to je i účelem Černé věže?“

„Myslím, že by to mohla být jedna jeho součást. Jediný účel, o kterém mi řekli, je, že budeme zbraně pro Draka Znovuzrozeného, ale zabránit dobrým mužům, aby si bez řádného výcviku ublížili, je taky důležité.“

„Tak se můžeme spojit pod touhle myšlenkou, ne?“

„Rád bych tomu věřil, Pevaro, ale viděl jsem, jak se ty a ostatní na nás díváte. Jako na nějakou… jako na nějakou skvrnu, kterou je třeba vyčistit, nebo jed, který musíte zavřít do lahve.“

Pevara zavrtěla hlavou. „Pokud to, co říkáte, je pravda a zdroj je očištěn, dojde ke změnám, Androle. Červené adžah a aša’manové časem společně porostou se společným cílem. Já jsem ochotná tady s vámi pracovat.“

„Spoutat nás.“

„Vést vás. Prosím. Věř mi.“

Prohlížel si ji ve světle jedné z mnoha lamp v místnosti. Měl upřímnou tvář. Chápala, proč ho ostatní následují, přestože je mezi nimi nejslabší. Byl podivnou směsicí vášně a pokory. Kéž by jen nebyl jedním z… nu… to, čím byl.

„Přál bych si ti věřit,“ řekl Androl a odvrátil pohled. „Přiznávám, že jsi jiná než ostatní. Vůbec nejsi jako červená.“

„Myslím, že se od sebe lišíme víc, než očekáváš,“ řekla Pevara. „Není pouze jeden důvod, proč si ženy volí červené.“

„Kromě nenávisti k mužům.“

„Kdybychom vás nenáviděly, přišly bychom sem, abychom se s vámi spojily?“ To byla po pravdě vyhýbavá slova. Třebaže samotná Pevara necítila k mužům nenávist, mnoho červených ano – přinejmenším mnoho z nich hledělo na muže podezíravě. Doufala, že to změní.

„Motivace Aes Sedai jsou občas zvláštní,“ pokračoval Androl. „To všichni vědí. Každopádně, i když jsi jiná než mnohé z tvých sester, viděl jsem ten pohled ve tvých očích. Nevěřím, že jste nám sem přišly pomoct. O nic víc, než jsem věřil tomu, že si Aes Sedai, které pronásledují mužské usměrňovače, opravdu myslí, že těm mužům pomáhají. O nic víc, než věřím tomu, že kat myslí, že zločinci dělá službu, když ho popravuje. Jenom proto, že je něco třeba udělat, neznamená to, že ten, kdo to dělá, je tvůj přítel, Pevaro Sedai. Je mi líto.“

Vrátil se zpátky ke své kůži a práci ve světle lucerny na stole.

Pevara cítila, jak její rozmrzelost sílí. Téměř ho měla. Ona měla muže ráda; často si myslela, že by strážci byli užiteční. Copak ten hlupák nedokázal poznat ruku, která se k němu natahuje přes propast, když ji vidí?

Uklidni se, Pevaro, napomenula se. Když se necháš ovládat hněvem, nikam se nedostaneš. Potřebovala, aby ten muž stál na její straně.

„Tohle bude sedlo, že ano?“ zeptala se.

„Ano.“

„Máš stehy uspořádané střídavě.“

„To je můj vlastní způsob,“ odvětil. „Pomáhá to bránit trhlinám, aby se zvětšovaly. A myslím, že to i vypadá hezky.“

„Kvalitní lněné vlákno, předpokládám? Navoskované? A 11a ty otvory používáš jednoduché šídlo, nebo dvojité? Neměla jsem možnost se pořádně podívat.“

Ostražitě na ni pohlédl. „Ty se vyznáš v sedlářství?“

„Znám to od strýčka,“ řekla. „Naučil mě pár věcí. Když jsem byla malá, dovoloval mi pracovat v dílně.“

„Možná jsem se s ním setkal.“

Zmlkla. Navzdory Androlovým poznámkám o tom, že umí dobře měnit téma hovoru, tento hloupě zavedla přímo na místa, kam se vydat nechtěla.

„Takže?“ zeptal se. „Kde žije?“

„V Kandoru.“

„Ty jsi Kandořanka?“ zeptal se překvapeně.

„Ovšemže ano. Nevypadám na to?“

„Jenom jsem si myslel, že poznám každý přízvuk,“ řekl a utáhl dvojici stehů. „Byl jsem tam. Možná tvého strýce znám.“

„Je mrtvý,“ řekla. „Zavraždili ho temní druzi.“

Androl chvíli mlčel. „To je mi líto.“

„Už je to víc než sto let. Rodina mi chybí, ale teď už by byli mrtví, i kdyby je temní druzi nezabili. Všichni, koho jsem doma znávala, jsou mrtví.“

„Pak je mi to líto ještě víc. Opravdu.“

„Už je to dávno pryč,“ řekla Pevara. „Můžu na ně vzpomínat s láskou, aniž by mě rušila bolest. Ale co tvoje rodina? Sourozenci? Neteře, synovci?“

„Spousta všeho,“ řekl Androl.

„Vídáváš je?“

Přeměřil si ji. „Snažíš se mě zatáhnout do přátelského hovoru, abys dokázala, že se v mé společnosti necítíš divně. Ale já jsem viděl, jak se vy Aes Sedai díváte na lidi, jako jsem já.“

„Já…“

„Řekni, že ti nepřipadáme odporní.“

„Vážně si nemyslím, že bys měl…“

„Přímou odpověď, Pevaro.“

„Tak dobře, jak chceš. Muži, kteří mohou usměrňovat, mě vážně znepokojují. Jsem z vás nervózní, a čím jsem tady mezi vámi déle, tím je to horší.“

Androl přikývl, spokojený, že to z ní vytáhl.

„Nicméně,“ pokračovala Pevara, „připadám si tak, protože se to ve mně zakořenilo během desítek let života. To, co děláte, je strašlivě nepřirozené, ale k tobě osobně necítím odpor. Ty jsi jenom muž, který se snaží dělat, co může, a vážně si nemyslím, že by něco takového bylo hodné odporu. Každopádně jsem ochotná překonat své zábrany ve jménu společného dobra.“

„To je asi lepší, než co jsem mohl čekat.“ Znovu se podíval na deštěm pocákaná okna. „Poskvrnění je očištěno. Tohle už není nepřirozené. Přál bych si… přál bych si, abych ti to prostě mohl ukázat, ženo.“ Ostře na ni pohlédl. „Jak se dá vytvořit ten kruh, o kteréms mluvila?“

„Tedy,“ řekla Pevara, „s mužským usměrňovačem jsem to pochopitelně nikdy nedělala. Než jsem sem přišla, něco jsem si o tom přečetla, ale většinu z toho, co víme, víme jenom z doslechu. Tolik se toho ztratilo. Musíš začít tím, že téměř uchopíš zdroj, a pak se mi otevřeš. Tak vytvoříme spojení.“

„Dobře,“ řekl. „Ale ty nedržíš zdroj.“

To byla jasná nespravedlnost, že muž dokáže poznat, když žena drží jedinou sílu, zatímco ona to nedokázala. Pevara uchopila zdroj a nechala se zaplavit sladkým nektarem said aru.

Natáhla se, aby se s Androlem spojila, jako by to udělala se ženou. Tím se podle záznamů mělo začít. Ale nebylo to totéž. Saidín byl prudký příval a to, co četla, byla pravda; s proudy nedokázala nic udělat.

„Funguje to; moje síla do tebe proudí.“

„Ano, řekla Pevara. „Ale když se spojí muž a žena, muž musí spojení řídit. Musíš se chopit vedení.“

„Jak?“ zeptal se Androl.

„Nevím. Pokusím se ti ho předat. „Musíš ovládat proudy.“

Pronikavě si ji prohlížel a ona se připravila mu předat kontrolu. Místo toho ji nějak popadl. Byla zachycena v bouřlivém spojení, škubnutím – jakoby za vlasy – strhnuta přímo dovnitř.

Z té síly se jí téměř rozcvakaly zuby a měla pocit, jako by ji stahovali z kůže. Pevara zavřela oči, zhluboka dýchala a nebránila se. Chtěla to; mohlo by to být užitečné. Nedokázala se však ubránit okamžiku naprosté paniky.

Byla propojená s usměrňujícím mužem, jednou z nejobávanějších věcí, jakou kdy země poznala. Nyní ji jeden naprosto ovládal. Její síla proudila skrz ni, zalila ho a Androl zalapal po dechu.

„Tolik…“ řekl. „Světlo, ty jsi ale silná.“

Dovolila si úsměv. Spojení s sebou přineslo bouři uvědomění. Cítila Androlovy emoce. Bál se stejně jako ona. Také byl pevný. Představovala si, že propojení s ním bude kvůli jeho šílenství strašlivé, ale nic z toho necítila.

Ale saidín… ten tekutý oheň, s nímž zápasil, jako had, který se ho snaží pohltit. Stáhla se. Byl poskvrněný? Nebyla si jistá, že to dokáže rozeznat. Saidín byl tak jiný, tak cizí. Zlomky zpráv z dřívějších časů mluvily o poskvrnění jako o olejové vrstvě na hladině řeky. Nu, řeku viděla – tedy spíš potok. Jak se zdálo, Androl mluvil pravdu a není příliš silný. Necítila žádné poskvrnění – ale vlastně nevěděla, co má hledat.

„Rád bych věděl…“ začal Androl. „Rád bych věděl, jestli bych s touhle silou dokázal vytvořit průchod.“

„Průchody už v Černé věži nefungují.“

„Já vím,“ řekl. „Ale pořád mám pocit, jako bych je měl těsně na dosah.“

Pevara otevřela oči a pohlédla na něj. V kruhu cítila jeho upřímnost, ale vytvořit průchod vyžadovalo spoustu jediné síly, přinejmenším pro ženu. Androl by na takové tkanivo nemohl být ani zdaleka dost silný. Mohlo to u muže vyžadovat jinou úroveň síly?

Natáhl ruku a nějak využil její sílu, smíšenou s vlastní. Cítila, jak skrz ni tahá jedinou sílu. Pevara se pokusila zachovat klid, ale nelíbilo se jí, že spojení ovládá on. Nemohla nic dělat!

„Androle,“ řekla. „Uvolni mě.“

„Je to nádherné…“ zašeptal a s nepřítomným pohledem vstal. „Takové to je, patřit k těm ostatním? Těm, kteří jsou v síle mocní?“

Natáhl víc její síly a použil ji. Předměty v místnosti se začaly zvedat do vzduchu.

„Androle!“ Zděšení. Stejné zděšení, jaké cítila poté, co se doslechla, že jsou její rodiče mrtví. Takový pocit hrůzy nezažila už víc než sto let, ne od chvíle, kdy podstoupila zkoušku na šátek.

Ovládal její usměrňování. Naprosto ho ovládal. Začala lapat po dechu a snažila se k němu natáhnout. Nemohla použít saidar, aniž by jí ho zase vrátil – ale on ho mohl použít proti ní. Myslí jí proběhly obrazy, v nichž používal její vlastní sílu, aby ji spoutal ve vzduchu. Nemohla spojení ukončit. To mohl jen on.

Náhle si toho všiml a vytřeštil oči. Kruh se v jediném okamžiku rozplynul a její síla patřila opět jen jí. Bez přemýšlení udeřila. Tohle už se nestane. To ona to bude ovládat. Tkaniva z ní vyrazila dřív, než si uvědomila, co dělá.

Androl padl na kolena, prudce zaklonil hlavu a máchnutím ruky smetl ze stolu na podlahu nástroje i kusy kůže. Zalapal po dechu. „Co jsi to udělala?“

„Taim řekl, že si můžeme vybrat kohokoli z vás,“ zamumlala Pevara, když si uvědomila, co udělala. Spojila se s ním. Svým způsobem to byl opak toho, co udělal on jí. Pokusila se uklidnit bušící srdce. Vzadu v její mysli vykvetlo vědomí jeho přítomnosti, jako tomu bylo v kruhu, ale nějak osobnější. Důvěrnější.

„Taim je zrůda!“ zavrčel Androl. „Ty to víš. On řekne, že něco můžete, a ty to uděláš bez mého svolení?“

„Já… já…“

Androl zaťal čelisti a Pevara okamžitě něco ucítila. Něco cizího, něco překvapujícího. Bylo to jako dívat se sama na sebe. Cítit vlastní pocity, které se k ní v nekonečném kruhu vracejí.

Její já splynulo s jeho na dobu, která jí připadala jako věčnost. Věděla, jaké to je, být jím, myslet jeho myšlenkami. V jediném okamžiku spatřila jeho život a byla pohlcena jeho vzpomínkami. Zalapala a padla před ním na kolena.

Vybledlo to. Ne úplně, ale vybledlo. Bylo to jako plavat stovku lig vroucí vodou a právě se vynořit poté, co jste zapomněli, jaké to je, mít normální pocity.

„Světlo…“ zašeptala. „Co to bylo?“

Ležel na zádech. Kdy upadl? Zamrkal a zahleděl se na strop. „Viděl jsem jednoho z ostatních, jak to dělá. Někteří aša’manové se spojují se svými ženami.“

„Ty ses se mnou spojil?“ zeptala se zděšeně.

Zasténal a převalil se. „Tys mi to udělala první.“

S hrůzou si uvědomila, že stále cítí jeho pocity. Jeho já. Dokonce chápala něco z toho, co si myslí. Ne přímo samotné myšlenky, ale něco z jejich smyslu.

Byl zmatený, ustaraný a… zvědavý. Byl zvědavý na nové zážitky. Hlupák!

Doufala, že se dvě pouta navzájem nějak vyruší. Nevyrušila. „Musíme to zarazit,“ řekla. „Já tě propustím. Přísahám. Jenom… jenom propusť ty mě.“

„Já nevím jak,“ řekl, vstal a zhluboka se nadechoval. „Je mi líto.“

Mluvil pravdu. „Ten kruh byl špatný nápad,“ řekla. Nabídl jí ruku, aby jí pomohl vstát. Nepřijala ji a postavila se sama.

„Myslím, že tebe to napadlo dřív než mě.“

„To je pravda,“ přiznala. „Nebyl to můj nejhorší nápad, ale jeden z nejhorších ano.“ Posadila se. „Musíme to promyslet. Najít způsob, jak…“

Dveře jeho dílny se rozlétly.

Androl se prudce obrátil a Pevara uchopila zdroj. Androl do jedné ruky popadl svůj drážkovač jako zbraň. Také uchopil jedinou sílu. Cítila tu žhavou sílu v jeho pitru – slabou kvůli jeho slabému nadání, jako jediný malý proud magmatu, ale přesto žhnoucí a horký. Cítila jeho bázeň. Takže to pro něj bylo stejné jako pro ni. Držet jedinou sílu bylo jako poprvé otevřít oči, jako když ožívá svět.

Naštěstí nebylo třeba ani zbraně ani jediné síly. Ve dveřích stál mladý Evin a po tvářích mu stékaly dešťové kapky. Zavřel dveře a chvatně zamířil k Androlovu pracovnímu stolu.

„Androle, to..Ztuhl, když si všiml Pevary.

„Evině,“ řekl Androl. „Jsi sám.“

„Nechal jsem Nalaama hlídat,“ odpověděl zadýchaně Evin. „Bylo to důležitý, Androle.“

„Nikdy nebudeme zůstávat o samotě, Evině,“ řekl Androl. „Nikdy. Vždycky ve dvojicích. Bez ohledu na to, jak je to naléhavé.“

„Já vím, já vím,“ přikývl Evin. „Omlouvám se. Jenom – novinky, Androle.“ Zalétl pohledem k Pevaře.

„Mluv,“ pobídl ho Androl.

„Welyn a jeho Aes Sedai jsou zpátky,“ řekl Evin.

Pevara cítila Androlovo náhlé napětí. „Je… je pořád jeden z nás?“

Evin smutně zavrtěl hlavou. „Patří k nim. A Jenare Sedai nejspíš taky. Neznám ji dost na to, abych to s jistotou poznal. Ale Welyn… jeho oči už nejsou jeho a teď slouží Taimovi.“

Androl zaúpěl. Welyn byl s Logainem. Androl s ostatními doufali, že i když dostali Mezara, Logain s Welynem jsou stále na svobodě.

„Logain?“ zašeptal Androl.

„Není tady,“ řekl Evin, „ale, Androle, Welyn tvrdí, že se Logain brzo vrátí – a že se sešel s Taimem a urovnali svoje spory. Welyn slibuje, že Logain přijde zítra, aby to dokázal. Androle… to je konec. Musíme si to přiznat. Mají ho.“

Pevara cítila, že s tím Androl souhlasí, a také jeho hrůzu. Zrcadlila její vlastní.

Aviendha tiše procházela setmělým ležením.

Tolik skupin. Tady na Merrilorském poli se určitě shromáždilo alespoň sto tisíc lidí. Všichni čekali. Jako když se před velkým skokem nadechnete a zatajíte dech.

Aielové ji viděli, ale ona se k nim nevydala. Mokřiňané si jí nevšimli, s výjimkou strážce, který ji zahlédl, když obcházela tábor Aes Sedai. V tomto táboře vládl ruch a pohyb. Něco se stalo, i když zachytila jen útržky. Někde zaútočili trolloci?

Poslouchala dost dlouho, aby zjistila, že se útok odehrál v Andoru, v Caemlynu. Panovaly obavy, že trolloci opustí město a začnou řádit v zemi.

Musela se dozvědět víc; bude se dnes v noci tančit s oštěpy? Možná se s ní Elain podělí o novinky. Aviendha tiše vyšla z tábora Aes Sedai. Pohybovat se v těchto mokřinách s bujnými rostlinami tiše představovalo jinou výzvu než ve Trojí zemi. Tam byla vyschlá půda často prašná, což mohlo kroky ztlumit. Tady se pod mokrou trávou mohla nečekaně ukrývat suchá větvička.

Snažila se nemyslet na to, jak mrtvě ta tráva vypadá. Kdysi považovala tento hnědý porost za svěží. Nyní věděla, že by mokřiňanské rostliny neměly být tak bezbarvé a… a skleslé.

Skleslé rostliny. Na co to myslí? Zavrtěla hlavou a přítmím se vyplížila z ležení Aes Sedai. Chvíli zvažovala, že se přikrade zpátky a překvapí toho strážce – schovával se v mechem zarostlé puklině v troskách starého domu a hlídal okraj tábora Aes Sedai – ale nakonec tu myšlenku zavrhla. Chtěla zajít za Elain a zeptat se na podrobnosti útoku.

Aviendha došla k dalšímu rušnému táboru, krčícímu se pod holými větvemi stromu – druh nepoznala, ale jeho větve sahaly do šířky a vysoko – a vklouzla přes stráže dovnitř. Dvojice mokřinami v červené a bílé stála „na hlídce“ u ohně. Ani náhodou si jí nevšimli, třebaže když v houští dobrých deset kroků od nich zašramotilo zvíře, vyskočili a namířili na křoví kopími.

Aviendha potřásla hlavou a prošla kolem.

Kupředu. Musí jít kupředu. Co udělat s Randem al’Thorem? Jaké má na zítřek plány? To byly další otázky, které chtěla Elain položit.

Aielové potřebují cíl, který budou mít, až s nimi Rand al’Thor skončí. To bylo z vizí jasné. Musela najít způsob, jak jim ho dát. Možná by se měli vrátit do Trojí země. Ale… ne. Ne. Rvalo jí to srdce, ale musela si přiznat, že kdyby to Aielové udělali, mířili by ke svým hrobům. Jejich smrt jakožto národa by nebyla okamžitá, ale přišla by. Měnící se svět se svými novými vynálezy a novými způsoby boje by Aiely přemohl a Seančané by je nikdy nenechali na pokoji. Ne s ženami, které dokáží usměrňovat. Ne s armádami plnými oštěpů, které by mohly kdykoli zaútočit.

Přiblížila se hlídka. Aviendha přes sebe přetáhla pár opadaných hnědých větví jako maskování, přitiskla se k zemi vedle uschlého houští a zůstala naprosto nehybně ležet. Hlídka prošla dvě dlaně od ní.

Mohli bychom na Seančany zaútočit teď, uvažovala. V mojí vizi Aielové s útokem vyčkávali téměř jedno pokolení – a to Seančanům umožnilo své postavení posílit.

Aielové už mluvili o Seančanech a střetu, k němuž musí nevyhnutelně dojít. Seančané si to vynutí, šeptalo se. Až na to, že v jejích vizích uplynula léta a Seančané nezaútočili. Proč? Co by jim v tom mohlo bránit?

Aviendha vstala a přikradla se k cestičce, po níž přešla stráž. Vytáhl nůž a zarazila ho do země. Nechala ho tam, hned vedle lucerny na sloupku, aby ho jasně viděly dokonce i mokřiňanské oči. Pak vklouzla zpátky do noci a ukryla se nedaleko zadní stěny velkého stanu, k němuž měla namířeno.

Krčila se, tiše dýchala a tím pravidelným rytmem se uklidňovala. Uvnitř stanu bylo slyšet tlumené, znepokojené hlasy. Aviendha se ze všech sil snažila nevěnovat pozornost tomu, co říkají. Potají naslouchat by bylo nepatřičné.

Poté, co ji opět minula hlídka, vstala. Když vykřikli, neboť našli dýku, proklouzla kolem stanu k jeho vchodu. Tam se vyhnula pozornosti stráží, které rozptýlil ten rozruch, nadzvedla chlopeň a vklouzla do stanu za jejich zády.

Na opačné straně velmi prostorného stanu sedělo několik lidí, schoulených kolem lampy. Byli tak zabraní do rozhovoru, že si jí nevšimli, takže se usadila poblíž nějakých polštářů a čekala.

Nyní, když se dostala tak blízko, bylo velice těžké neodposlouchávat.

„… musíme poslat naše vojáky zpátky!“ vyhrkl rozčileně jeden z mužů. „Pád hlavního města je symbol, Veličenstvo. Symbol! Nemůžeme se Caemlynu vzdát, jinak v celé zemi zavládne chaos.“

„Podceňuješ sílu andorského lidu,“ řekla Elain. Výborně se ovládala, vypadala velice silná, její rudozlaté vlasy ve světle lampy téměř zářily. Za ni stálo několik polních velitelů, kteří schůzce propůjčovali autoritu a pocit stability. Aviendhu potěšilo, když v očích své první sestry spatřila oheň.

„Já jsem v Caemlynu byla, urozený pane Lire,“ pokračovala Elain. „A nechala jsem tam malý oddíl vojáků, aby vše sledovali a varovali nás, pokud trolloci opustí město. Naši špehové se pomocí průchodů proplíží městem a zjistí, kde trolloci drží zajatce, a pak, pokud trolloci ve městě zůstanou, můžeme podniknout záchranné výpravy.“

„Ale samotné město!“ namítl urozený pán Lir.

„Caemlyn je ztracený, Lire,“ obořila se na něj Dyelin. „Byli bychom hlupáci, kdybychom se teď pokoušeli o nějaký útok.“

Elain přikývla. „Měla jsem poradu s dalšími hlavami rodů a ty souhlasí s mým názorem. Prozatím jsou uprchlíci, kteří unikli, v bezpečí – poslala jsem je se strážemi směrem k Bílému Mostu. Pokud jsou uvnitř nějací lidé naživu, pokusíme se je zachránit pomocí průchodů, ale já nevrhnu své armády do plného útoku proti caemlynským hradbám.“

„Ale…“

„Znovu se zmocnit města by bylo zbytečné,“ řekla Elain neoblomným hlasem. „Moc dobře vím, jaké škody lze způsobit armádě, která na ty hradby útočí! Andor se nezhroutí kvůli ztrátě jediného města, bez ohledu na to jak důležitého.“ Tvář měla jako masku, hlas chladný jako silná ocel.

„Trolloci nakonec z města odejdou,“ pokračovala Elain. „Tím, že ho drží, nic nezískají – když nic jiného, sami se vyhladoví. Až odejdou, můžeme s nimi bojovat - a na mnohem přijatelnějším bojišti. Pokud si přeješ, urozený pane Lire, můžeš město navštívit sám a podívat se, že mám pravdu. Vojákům by se povzbuzení od hlavy rodu hodilo.“

Lir se zamračil, ale přikývl. „Myslím, že to udělám.“

„Nejdřív vysvětlím svůj plán. Ještě než noc skončí, začneme dovnitř posílat zvědy, aby se pokusili najít místa, kde jsou drženi civilisti, které je třeba zachránit, a Aviendho, co to, u zatraceného kozího bobku, děláš!“

Aviendha zvedla nice od nehtů, které si upravovala druhým nožem. Zatracený kozí bobek? To byla novinka. Elain vždycky znala ty nejzajímavější kletby.

Tři hlavy rodů u stolu vyskočily, strkaly se, převrhávaly židle a sahaly po mečích. Elain seděla na místě s vyvalenýma očima a otevřenou pusou.

„Je to zlozvyk,“ přiznala Aviendha, zatímco si zasouvala nůž zpátky do boty. „Už mám příliš dlouhé nehty, ale neměla jsem to dělat ve tvém stanu, Elain. Omlouvám se. Doufám, že jsem tě neurazila.“

„Nemluvím o tvých zatracených nehtech, Aviendho,“ řekla Elain. „Jak… kdys dorazila? Proč tě stráže neohlásily?“

„Neviděly mě,“ odvětila Aviendha. „Nechtěla jsem dělat poprask a mokřiňané dokážou být nedůtkliví. Myslela jsem, že by mě možná odmítli vpustit, když jsi teď královna.“ Při posledních slovech se usmála. Elain měla velkou čest; způsob jakým jste se mezi mokřiňany stávali vůdcem, nebyl správný – tady uměli být tak zaostalí! - ale Elain si počínala dobře a získala trůn. Aviendha by nebyla pyšnější ani na sestru oštěpu, která udělala gai’šaina z kmenového náčelníka.

„Oni si…“ začala Elain. Náhle se usmála. „Ty ses proplížila celým ležením k mému stanu uprostřed a pak jsi vklouzla dovnitř a posadila se půldruhého kroku ode mě. A nikdo si tě nevšiml.“

„Nechtěla jsem dělat poprask.“

„Máš divný způsob, jak nedělat poprask.“

Elainini společníci nereagovali tak klidně. Jeden z trojice, mladý urozený pán Perival, se ustaraně rozhlížel kolem, jako by hledal další vetřelce.

„Má královno,“ řekl Lir. „Tohle narušení bezpečnosti musíme potrestat! Najdu muže, kteří zanedbali svou povinnost, a postarám se, aby…“

„Klid,“ přerušila ho Elain. „Promluvím si se svými strážemi a upozorním je, aby dávaly trochu víc pozor. Stejně, střežit vchod do stanu je pošetilé opatření – a vždycky bylo – protože se někdo prostě může prořezat zadem.“

„A zničit dobrý stan?“ řekla Aviendha zamračeně. „Jenom kdybychom mezi sebou měly krevní mstu, Elain.“

„Urozený pane Lire, pokud si přeješ, smíš si jít prohlédnout město – z dálky,“ řekla Elain a vstala. „Pokud ho někdo z vás ostatních chce doprovodit, může. Dyelin, uvidíme se ráno.“

Urození páni přitakali a vyšli ze stanu. Oba si při odchodu Aviendhu měřili nedůvěřivými pohledy. Dyelin jen zavrtěla hlavou, než se vydala za nimi, a Elain poslala své polní velitele zařídit průzkum města. Elain s Aviendhou ve stanu osaměly.

„Světlo, Aviendho,“ řekla Elain a objala ji, „kdyby lidi, co mě chtějí zabít, byli jenom z poloviny tak schopní jako ty…“

„Udělala jsem něco špatně?“ zeptala se Aviendha.

„Kromě toho, že ses do mého stanu vplížila jako najatý vrah?“

„Ale ty jsi moje první sestra…“ řekla Aviendha. „Měla jsem se zeptat? Ale my nejsme pod střechou. Nebo… považují mokřiňani stan za střechu, jako v držbě? Omlouvám se, Elain. Mám toh? Vy jste tak nepředvídatelní lidé, že je těžké poznat, co vás urazí a co ne.“

Elain se jen zasmála. „Aviendho, ty jsi klenot. Naprostý a úplný klenot. Světlo, tak ráda tě vidím. Potřebovala jsem dnes v noci nějakou přátelskou tvář.“

„Caemlyn padl?“ zeptala se Aviendha.

„V podstatě ano,“ odpověděla Elain a tvář jí ochladla. „Byla to ta zatracená brána. Myslela jsem, že je zabezpečená – nechala jsem tu věc zazdít, postavit ke dveřím padesát stráží a listy avendesory vzít a oba dát zvenčí.“

„Takže je někdo v Caemlynu pustil dovnitř.“

„Temní druzi,“ řekla Elain. „Tucet příslušníků gardy – měli jsme štěstí, že jeden muž jejich zradu přežil a dostal se ven. Světlo, nevím, proč by mě to mělo překvapovat. Když jsou v Bílé věži, jsou i v Andoru. Ale tohle byli muži, kteří odmítali Gaebrila a zdáli se být věrní. Celou tu dobu vyčkávali, jenom aby nás teď zradili.“

Aviendha se zaškaredila, ale usedla na jedno z křesel k Elain ke stolu, místo aby zůstala na podlaze. Její první sestra seděla raději takto. Břicho se jí nadouvalo dětmi, které nosila.

„Poslala jsem Birgitte s vojáky k městu, aby se podívali, co se dá udělat,“ řekla Elain. „Ale pro dnešek jsme udělali, co šlo, město je střežené, o uprchlíky je posta ráno. Světlo, kéž bych mohla udělat víc. Nejhorší na tom, když jsi královna, není to, co musíš dělat, ale to, co nemůžeš.“

„Brzy se s nimi pustíme do boje,“ řekla Aviendha.

„To ano,“ přikývla Elain s planoucíma očima. „Přinesu jim oheň a běsnění, jako odplatu za plameny, které přinesli mým lidem.“

„Slyšela jsem, jak těm mužům říkáš, že na město nebudete útočit.“

„Ne,“ řekla Elain. „Nedopřeju jim potěšení, aby proti mně bránili moje vlastní hradby. Dala jsem Birgitte rozkaz -trolloci nakonec Caemlyn opustí, tím jsme si jistí. Birgitte najde způsob, jak to uspíšit, abychom s nima mohli bojovat mimo město.“

„Nedovol nepříteli, aby vybíral bojiště,“ přikývla Aviendha. „Dobrá strategie. A… Randovo setkání?“

„Zúčastním se,“ odpověděla Elain. „Musím, takže ano. Doufám, že nám nebude předvádět divadlo a zdržovat. Moji lidé umírají, moje město hoří, svět stojí dva kroky od okraje srázu. Zdržím se tam jen odpoledne; potom se vracím zpátky do Andoru.“ Zaváhala. „Půjdeš se mnou?“

„Elain…“ řekla Aviendha. „Nemůžu opustit svůj lid. Teď jsem moudrá.“

„Šla jsi do Rhuideanu?“ zeptala se Elain.

„Ano,“ řekla Aviendha. Přestože ji bolelo mít tajemství, o vizích, které tam měla, nic neprozradila.

„Výborně. Já…“ začala Elain, ale byla přerušena.

„Má královno?“ zavolala zvenčí stráž. „Přišel za tebou posel.“

„Pusť ho dovnitř.“

Stráž rozhrnula chlopně před mladou gardistkou se stužkou posla na kabátě. Předvedla vyumělkovanou poklonu, jednou rukou si sňala čapku a druhou natáhla s dopisem.

Elain si dopis vzala, ale neotevřela ho. Gardistka se vzdálila.

„Možná stále můžeme bojovat společně, Aviendho,“ řekla Elain. „Pokud bude po mém, budou mi Aielové stát po boku, až budu znovu dobývat Andor. Trolloci v Caemlynu představují vážnou hrozbu pro nás všechny; dokonce i když se mi podaří vylákat jejich hlavní síly ven, Stín tam dál může bránou posílat další a další zplozence Stínu.

Přemýšlím o tom, že zatímco budou má vojska bojovat s hlavní armádou trolloků před Caemlynem – budu se muset nějak postarat, aby zplozencům Stínu město připadalo nehostinné – pošlu menší jednotku průchodem, aby se zmocnila brány. Kdyby mi s tím Aielové pomohli…“

Zatímco mluvila, uchopila zdroj – Aviendha viděla záři – a nepřítomně otevřela dopis, jehož pečeť zlomila stužkou vzduchu.

Aviendha zvedla obočí.

„Promiň,“ řekla Elain. „Moje těhotenství pokročilo a já už zase dokážu spolehlivě usměrňovat, a pořád si hledám záminky…“

„Neohrožuj děti,“ upozornila ji Aviendha.

„Já je neohrožuju,“ namítla Elain. „Jsi stejně hrozná jako Birgitte. Alespoň že tu nikdo nemá kozí mlíko. Min říká…“ Její hlas se vytratil a oči při čtení přejížděly po řádcích dopisu. Její tvář se zachmuřila a Aviendha se připravila na nějaký otřes.

„Ten chlap…“ řekla Elain.

„Rand?“

„Myslím, že ho jednoho krásného dne uškrtím.“

Aviendha vystrčila bradu. „Jestli tě urazil…“

Elain dopis obrátila. „Trvá na tom, abych se vrátila do Caemlynu a dohlédla na svůj lid. Uvádí tucet různých důvodů, dokonce zašel tak daleko, že mě ‚zbavuje mé povinnosti‘ se s ním zítra sejít.“

„Ohledně tebe by neměl trvat na ničem.“

„A hlavně ne takhle důrazně,“ řekla Elain. „Světlo, to je ale chytré. Očividně se mě pokouší přimět, abych zůstala. V tomhle je náznak daes dae’mar.“

Aviendha zaváhala. „Vypadáš, že jsi na to pyšná. Přesto si myslím, že tenhle dopis je skoro urážlivý!“

„Jsem pyšná,“ odvětila Elain. „A jsem na něho naštvaná. Ale pyšná, protože mě dokázal takhle rozzlobit. Světlo! Ještě z tebe uděláme krále, Rande. Proč tak hrozně chce, abych se toho setkání zúčastnila? Myslí si, že ho podpořím, protože ho miluju?“

„Takže ty nevíš, jaký má plán?“

„Ne. Očividně se to týká všech vládců. Ale já se zúčastním, dokonce i když se nejspíš dneska v noci vůbec nevyspím. Za hodinu mám schůzku s Birgitte a dalšími veliteli, abychom prošli plány jak trolloky vylákat a pak rozdrtit.“ V očích jí stále plál oheň. Elain byla válečník, o nic menší než všichni ostatní, které kdy Aviendha poznala.

„Musím jít za ním,“ řekla Aviendha.

„Dneska v noci?“

„Dneska v noci. Poslední bitva brzy začne.“

„Pokud jde o mě, začala, když ti proklatí trolloci vkročili do Caemlynu,“ řekla Elain. „Ať nás ochrání Světlo. Je to tady.“

„Pak přijde den umírání,“ řekla Aviendha. „Mnozí z nás se z tohoto snu brzy probudí. Rand a já už možná nebudeme mít další noc. Zčásti jsem za tebou přišla, abych se tě na to zeptala.“

„Máš moje požehnání,“ řekla Elain jemně. „Jsi moje první sestra. Strávila jsi nějaký čas s Min?“

„Ne dost, a za jiných okolností bych ten nedostatek okamžitě napravila. Není čas.“

Elain přikývla.

„Myslím, že už se ohledně mě cítí líp,“ pokračovala Aviendha. „Prokázala mi velkou čest, když mi pomohla pochopit poslední krok na cestě k tomu, abych se stala moudrou. Možná je vhodné některé zvyky upravit. Za daných okolností jsme si vedly dobře. Pokud máme čas, chtěla bych si promluvit s vámi oběma společně.“

Elain přikývla. „Mezi schůzkami můžu chvilku vyšetřit. Pošlu pro ni.“