Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 44 Dva mistři

Perrina probudil šustivý zvuk. Ostražitě pootevřel oči a zjistil, že leží v temné místnosti.

Berelainin palác, vzpomněl si. Zvuk vln venku se ztlumil a křik racků umlkl. V dálce rachotil hrom.

Kolik bylo hodin? Vonělo to jako ráno, ale venku byla stále tma. Dělalo mu potíže rozeznat tmavou postavu, která se pohybovala pokojem směrem k němu. Napjal se, ale pak rozeznal pach.

„Čiad?“ zeptal se a posadil.

Aielanka nenadskočila, přestože podle toho, jak se zarazila, si byl jistý, že ji překvapil. „Neměla bych tu být,“ zašeptala. „Tohle už je hodně na hraně toho, co by mi moje čest měla dovolit.“

„Tohle je Poslední bitva, Čiad,“ řekl Perrin. „Můžeš trochu posouvat hranice… teda pokud jsme už nevyhráli.“

„V bitvě na Merriloru jsme zvítězili, ale důležitější bitva – ta v Thakan’daru – stále zuří.“

„Musím se vrátit do práce,“ řekl Perrin. Měl na sobě jen spodky. Nedělal si s tím starosti. Aielanka jako Čiad se nebude červenat. Odhrnul pokrývku.

Ta únava, která mu pronikala až do morku kostí, bohužel ustoupila jenom trochu. „Neřekneš mi, že mám zůstat v posteli?“ zeptal se, zatímco unaveně hledal košili a kalhoty. Ležely složené u nohou postele společně s jeho kladivem. Když tam šel, musel se opírat o matraci. „Neřekneš mi, že nemám bojovat, když jsem unavený? Všechny ženy, co znám, si zřejmě myslí, že to je jeden z jejich prvořadých úkolů.“

„Zjistila jsem,“ odvětila Čiad suše, „že upozorňovat muže na hloupost z nich jenom děláještě větší hlupáky. Kromě toho jsem gaťšainka. Nepřísluší mi to.“ Podíval se na ni, a ačkoli ve tmě nedokázal rozeznat její ruměnec, cítil její rozpaky. Nechovala se moc jako gai’šainka. „Rand vás měl prostě zprostit všech přísah.“ „Takovou moc nemá,“ řekla prudce.

„K čemu je dobrá čest, když Temný vyhraje Poslední bitvu?“ obořil se na ni Perrin, zatímco si natahoval kalhoty.

„Je vším,“ řekla Čiad tiše. „Stojí za smrt, stojí za to, riskovat samotný svět. Když nemáme čest, bude lepší, když prohrajeme.“

Nu, asi existovaly věci, o kterých by prohlásil totéž. Samozřejmě ne nošení hloupých bílých šatů – ale některé z věcí, které udělali bělokabátníci, by on neudělal, i kdyby byl v sázce svět. Už na ni dál nenaléhal.

„Proč jsi tady?“ zeptal se a oblékal si košili.

„Gaul,“ řekla Čiad. „Je…“

„Světlo!“ vyhrkl Perrin. „Měl jsem ti to říct dřív. V poslední době mám v hlavě místo mozku železný šrot, Čiad. Když jsem se s ním rozešel, byl v pořádku. Pořád je ve snu a tam, kde je, plyne čas pomaleji. Jemu nejspíš uplynula jenom asi tak hodina, ale musím se za ním vrátit.“

„Ve tvém stavu?“ zeptala se, ignorujíc to, že prohlašovala, že ho kvůli tomu nebude sekýrovat.

„Ne,“ řekl Perrin a posadil se na postel. „Posledně jsem si málem srazil vaz. Potřebuju, aby mi některá z Aes Sedai vyléčila únavu.“

„To je nebezpečná věc,“ řekla Čiad.

„Nebezpečnější než nechat Randa umřít?“ zeptal se Perrin. „Nebezpečnější než nechat Gaula ve světě snů samotného a bez spojenců chránit Kar’a’karna!“

„No, on se nejspíš opravdu propíchne vlastním oštěpem, když bude bojovat sám,“ řekla Čiad.

„Nemyslel jsem…“

„Mlč, Perrine Aybaro. Zkusím to.“ Se zašustěním šatů odešla.

Perrin se natáhl zpátky na postel a promnul si dlaněmi oči. Když teď naposledy se Zabíječem bojoval, mnohem víc si věřil, ale stejně prohrál. Skřípal zuby a doufal, že se Čiad brzy vrátí.

Vně jeho pokoje se něco pohnulo. Perrin ožil a znovu se zvedl do sedu.

Dveře zastínila mohutná postava a pak odsunula stínítko lucerny. Pantáta Luhhan byl stavěný jako kovadlina, s podsaditým – ale silným – trupem a mohutnými pažemi. V Perrinových vzpomínkách neměl tolik šedivých vlasů. Pantáta Luhhan zestárl, ale nebyl křehký. Perrin pochyboval, že někdy bude.

„Urozený pane Zlatooký?“ zeptal se Luhhan.

„Světlo, prosím,“ řekl Perrin. „Pantáto Luhhane, zrovna ty ze všech lidí bys mi měl říkat Perrin. Pokud ne ‚ten můj neschopný učedník’.“

„Ale ale,“ řekl pantáta Luhhan a vešel do pokoje. „Myslím, že takhle jsem o tobě mluvil jenom jednou.“

„Když jsem zlomil novou čepel pro kosu pantáty Moora,“ řekl s úsměvem Perrin. „Byl jsem si jistý, že ji zvládnu udělat správně.“

Pantáta Luhhan se zasmál. Zastavil se vedle Perrinova kladiva, které stále leželo na stolku v nohách postele, a položil na něj prsty. „Stal se z tebe mistr řemeslník.“ Pantáta Luhhan se posadil na stoličku vedle postele. „Jako jeden mistr druhému ti říkám, že jsem ohromený. Nemyslím, že bych někdy dokázal udělat něco tak dokonalýho, jako je tohle kladivo.“

„Vyrobil jsi tu sekeru.“

„To asi ano,“ odpověděl. „Nebyla to krásná věc. Byla to věc určená k zabíjení.“

„Někdy je nutné zabíjet.“

„Ano, ale nikdy to není krásné. Nikdy.“

Perrin přikývl. „Děkuju ti. Žes mě našel a přinesl sem. Žes mě zachránil.“

„To bylo v mým vlastním zájmu, synku,“ řekl pantáta Luhhan. „Jestli se z tohohle dostaneme, bude to díky vám, mládenci, a to je čirá pravda.“ Zavrtěl hlavou, jako by tomu nemohl uvěřit. Alespoň jeden člověk si je pamatoval jako kluky – kluky, kteří, přinejmenším v Matově případě, lítali většinou v nějakém maléru.

Vlastně, pomyslel si Perrin, jsem si docela jistý, že Mat pořád většinou lítá v nějakým maléru. Jak mu prozradily vířící barvy, které vytvořily obraz, v tuto chvíli alespoň nebojoval, nýbrž mluvil s nějakými Seančany.

„Čiad říkala, že bitva na Merriloru skončila?“ zeptal se Perrin.

„Ano,“ přikývl pantáta Luhhan. „Prošel jsem tam a přivezl část našich raněných. Brzy bych se měl vrátit za Tamem a Abellem, ale nejdřív jsem se chtěl na tebe podívat.“

Perrin přikývl. To tahání v jeho nitru… pokud vůbec něco, bylo teď silnější než kdy dřív. Rand ho potřeboval. Válka ještě neskončila. Ani zdaleka ne.

„Pantáto Luhhane,“ povzdechl si Perrin. „Udělal jsem chybu.“

„Chybu?“

„Uštval jsem se,“ řekl Perrin. „Příliš jsem se dřel.“ Pěstí udeřil do rohového sloupku postele. „Měl bych mít rozum, pantáto Luhhane. Pořád to dělám. Příliš se dřu a další den nejsem k ničemu.“

„Perrine, chlapče,“ řekl pantáta Luhhan a předklonil se. „Dneska si spíš dělám starosti, že žádný zítřek nebude.“

Perrin k němu zvedl pohled a svraštil čelo.

„Jestli byla někdy vhodná chvíle na to, se štvát, tak teď,“ řekl pantáta Luhhan. „Jeden boj jsme vyhráli, ale jestli Drak Znovuzrozený nevyhraje ten svůj… Světlo, vůbec si nemyslím, žes udělal chybu. Tohle je naše poslední příležitost v kovárně. Tohle je ráno, kdy musí ten velký kus být hotový. Dneska budeš prostě pracovat, dokud nebude.“

„Ale když se sesypu…“

„Paks do toho dal všechno.“

„Mohl bych selhat, protože mi došly síly.“

„Tak alespoň neselžeš, protože ses držel zpátky. Vím, že to zní hrozně, a možná se pletu. Ale… no, všechno, o čem tu mluvíš, je dobrý argument za obyčejnýho dne. Ale tohle není obyčejný den. Ne, při Světle, to teda není.“

Pantáta Luhhan vzal Perrina za paži. „Možná se vidíš jako někdo, kdo si dovolil zajít příliš daleko, ale já takovýho muže nevidím. Pokud něco, Perrine, vidím v tobě někoho, kdo se naučil držet zpátky. Sledoval jsem, jak strašně šetrně zvedáš šálek čaje, jako by ses bál, že ho svojí silou rozbiješ. Viděl jsem, jak si potřásáš rukou s nějakým mužem, a držíš jí ve vlastní tak ohleduplně a nikdy příliš nestiskneš. Viděl jsem, jak se opatrně pohybuješ, abys nikoho nestrčil nebo nic neshodil.

To pro tebe byly cenný lekce, synku. Potřeboval ses naučit ovládat. Ale viděl jsem v tobě chlapce, který vyrostl v muže, který neumí ty zábrany odhodit. Vidím muže, který se bojí, co se stane, když se přestane trochu ovládat. Chápu, že to děláš, protože se bojíš, že lidem ublížíš. Ale Perrine… je načase přestat se držet zpátky.“

„Já se nedržím zpátky, pantáto Luhhane,“ namítl Perrin. „Vážně, přísahám.“

„Opravdu? No, možná máš pravdu.“ Z pantáty Luhhana byly náhle cítit rozpaky. „Koukni se na mě. Chovám se, jako by mi do toho něco bylo. Nejsem tvůj otec, Perrine. Promiň.“

„Ne,“ řekl Perrin, když pantáta Luhhan vstal a chystal se k odchodu. „Já už otce nemám.“

Kovářský mistr na něj pohlédl s bolestí v očích. „Co ti trolloci udělali..

„Moji rodinu nezabili trolloci,“ řekl Perrin tiše. „Byl to Padan Fain.“

„Cože? Víš to jistě?“

„Řekl mi to jeden z bělokabátníků,“ přikývl Perrin. „Nelhal.“

„No, teda,“ řekl Luhhan. „Fain… pořád je někde tam venku, že?“

„Ano,“ odpověděl Perrin. „Nenávidí Randa. A ještě je tu další muž. Urozený pán Luk. Vzpomínáš si na něj? Dostal rozkaz Randa zabít. Myslím… myslím, že než tohle skončí, oba se ho pokusí dostat.“

„Tak to se budeš muset ujistit, že se jim to nepodaří, ne?“

Perrin se usmál a pak se obrátil za zvukem kroků venku. Vzápětí vstoupila Čiad a on z ní cítil podráždění nad tím, že vycítil její příchod. Za ní přišla Bain, další postava celá v bílém. A za nimi…

Masuri. Tuhle Aes Sedai by si zrovna nevybral. Perrin sevřel rty.

„Nemáš mě rád,“ řekla Masuri. „Já vím.“

„To jsem nikdy netvrdil,“ odpověděl Perrin. „Na našich cestách jsi mi hodně pomohla.“

„A přesto mi nevěříš, ale o to tady nejde. Chceš obnovit sílu a já jsem nejspíš jediná, kdo je ochoten to pro tebe udělat. Moudré a žluté by ti za to, že chceš odejít, nasekaly jako malému klukovi.“

„Já vím,“ řekl Perrin a posadil se na postel. Zaváhal. „Musím vědět, proč ses za mými zády scházela s Masemou.“

„Přišla jsem sem splnit žádost,“ řekla Masuri a bylo z ní cítit pobavení, „a ty mi říkáš, že mi nedovolíš ti tu laskavost prokázat, pokud se nenechám vyslýchat?“

„Proč jsi to udělala, Masuri?“ zeptal se Perrin. „Ven s tím.“

„Chtěla jsem ho využít,“ odpověděla štíhlá Aes Sedai.

„Využít ho.“

„Mít vliv na toho, kdo si říkal Drakův prorok, mohlo být užitečné.“ Cítil z ní rozpaky. „Byly to jiné časy, urozený pane Aybaro. Než jsem tě poznala. Než tě kdokoli z nás poznal.“

Perrin zabručel.

„Byla jsem hloupá,“ řekla Masuri. „Tos chtěl slyšet? Byla jsem hloupá a od té doby jsem se poučila.“

Perrin si ji změřil, pak vzdychl a natáhl k ní ruku. Stále to byla odpověď Aes Sedai, ale jedna z těch přímějších. „Udělej to,“ řekl. „A děkuju ti.“

Vzala ho za paži. Cítil, jak se jeho vyčerpání vytrácí – cítil, jak je zastrkáváno pryč, jako když cpete starou pokrývku do malé krabice. Připadalo mu, jako by se do něj vlila svěžest a síla. Znovu byl silný. Když vstával, v podstatě vyskočil.

Masuri ochabla a posadila se na jeho postel. Perrin ohnul ruku a pohlédl na pěst. Měl pocit, jako by dokázal vyzvat kohokoli, dokonce i samotného Temného. „To je úžasný pocit.“

„Lidé mi říkají, že konkrétně s tímhle tkanivem jsem skvělá,“ řekla Masuri. „Ale buď opatrný, je to..

„Ano,“ přikývl Perrín. „Já vím. Tělo je pořád unavené. Jenom to necítím.“ A když se nad tím opravdu zamyslel, to poslední nebylo úplně pravda. Svou únavu cítil, jako hada hluboko v díře, který číhá a vyčkává. Znovu ho pohltí.

To znamenalo, že nejdřív musí dokončit svou práci. Zhluboka se nadechl a pak k sobě přivolal kladivo. Nepohnulo se.

Jistě, uvědomil si. Tohle je skutečný svět, ne vlčí sen. Přešel ke kladivu a zasunul si ho do řemení na opasku, nového, které si upravil tak, aby velké kladivo udrželo. Obrátil se k Čiad, která stála u dveří; venku, kam poodstoupila, cítil i Bain. „Já ho najdu,“ řekl Perrin. „Pokud je zraněný, přinesu ho sem.“

„Udělej to,“ řekla Čiad, „ale nás tady nenajdeš.“

„Jdete na Merrilor?“ zeptal se překvapeně Perrin.

Čiad přikývla. „Někteří z nás jsou třeba, aby sem přinesli raněné na vyléčení. Není to něco, co gaťšainové v minulosti dělali, ale možná je to něco, co tentokrát udělat můžeme.“

Perrin přikývl a pak zavřel oči. Představil si, jak upadá do spánku. Čas, který strávil ve vlčím snu, jeho mysl dobře vycvičil. Když se soustředil, dokázal oklamat sám sebe. Nezměnilo to zdejší svět, ale změnilo to jeho vnímání.

Ano… pomalu upadá do spánku… a tady je stezka. Vydal se odbočkou do vlčího snu ve fyzickém těle a zaslechl Masurino slabé vyjeknutí, zatímco cítil, jak se přesouvá mezi světy.

Otevřel oči a skočil do běsnícího větru. Vytvořil kapsu nehybného vzduchu a znovu silnýma nohama dopadl na zem pod sebou. Na této straně zůstávalo z Berelainina paláce jenom pár kymácejících se zdí. Jedna z nich se rozpadla a kameny se roztříštily a vznesly ve větru k obloze. Město za zdmi z velké části zmizelo a hromady kamení tu i onde naznačovaly, kde kdysi stávaly budovy. Obloha sténala jako ohýbající se kov.

Perrin si v ruce vyvolal kladivo a pak naposledy vyrazil na lov.

Tom Merrilin seděl na velkém, sazemi pokrytém balvanu, kouřil fajfku a sledoval konec světa.

O tom, jak si najít místo s nejlepším výhledem na představení, něco věděl. Toto považoval za nejlepší sedadlo na světě. Jeho balvan stál těsně vedle vchodu do Jámy smrti, dostatečně blízko na to, aby – když se zakloní a zašilhá – mohl nahlédnout dovnitř a zahlédnout část světla a stínů, hrajících uvnitř. Nahlédl dovnitř. Nic se nezměnilo.

Ať se ti tam nic nestane, Moirain, pomyslel si. Prosím.

Také seděl dost blízko okraje stezky, aby viděl do údolí pod ním. Zabafal a klouby prstů si uhladil knír.

Někdo to musel zaznamenat. Nemohl si celou dobu jen dělat starosti o ni. Takže v mysli pátral po správných slovech, kterými by popsal, co vidí. Slova jako „epické“ a „historické“ zavrhl. Ta byla přehnaným používáním téměř opotřebovaná.

Údolím prolétl poryv větru a rozvlnil cadin’sory Aielů, bojujících s nepřáteli v rudých závojích. Přivalily se blesky a bušily do řady Dračích spřísahanců, bránících stezku nahoru ke vstupu do jeskyně. Blesky vymršťovaly muže do vzduchu. Pak místo toho začaly dopadat na trolloky. Mraky se převalovaly sem a tam, když hledačky větru získávaly vládu nad počasím a Stín si ji pak zase bral. Ani jedné ze stran se ještě nepodařilo získat na delší dobu jasnou výhodu.

Mohutné temné bestie pustošily údolí a bez potíží zabíjely. Temní psi neumírali, navzdory spolupráci tuctů lidí. Pravou stranu údolí pokrývala hustá mlha, s níž z nějakého důvodu nedokázala pohnout ani bouře.

„Klimatické?“ uvažoval Tom a okusoval náustek fajfky. Ne. Příliš očekávané. Když jste používali slova, která lidé očekávali, začali se nudit. Skvělá balada musela být nepředvídatelná.

Nikdy nebuďte předvídatelní. Když vás lidé začali předvídat – když začali očekávat vaši květnatou mluvu, hledali míček, který jste zručně ukryli, nebo se usmívali dřív, než jste se dostali ke zlomovému okamžiku příběhu – byl nejvyšší čas si sbalit plášť, ještě jednou se uklonit a vyrazit pryč. Konec konců, když se všechno dařilo, bylo to to poslední, co od vás očekávali.

Znovu se zaklonil a nakoukl do tunelu. Samozřejmě ji neviděl. Byla příliš daleko uvnitř. Ale díky poutu ji v mysli cítil.

Kurážně a odhodlaně sledovala konec světa. Sobě navzdory se usmál.

Bitva pod ním byla jako jeden velký mlýnek na maso, trhající lidská i trolločí těla na kusy. Aielové bojovali na okraji proti svým bratrancům, kterých se zmocnil Stín. Zdálo se, že jsou jejich síly vyrovnané, nebo byly, dokud nepřišli temní psi.

Tihle Aielové byli nicméně houževnatí. Vůbec nevypadali unaveně, ačkoli to bylo už… Tom nedokázal určit, kolik času uplynulo. Od chvíle, kdy dorazili k Šajol Ghúlu, spal asi pětkrát nebo šestkrát, ale nevěděl, jestli to označuje dny. Zkontroloval oblohu. Po slunci ani vidu, přestože usměrňování hledaček větru – a Větrná mísa – přivolaly mohutný pás bílých mraků, které se srazily s černými. Mračna jako by vedla vlastní bitvu, obrácený obraz boje dole pod nimi. Černá proti bílé.

„Nebezpečné?“ uvažoval. Ne, to nebylo správné slovo. Rozhodně o tom složí baladu. Rand si to zasloužil. Moirain také. Bude to její vítězství stejně jako jeho. Tom potřeboval slova. Správná slova.

Pátral po nich, zatímco poslouchal, jak Aielové buší oštěpy do štítů, když běží do bitvy. Zatímco on slyšel vyjící vítr uvnitř tunelu a cítil, že ona stojí na samém konci.

Dole pod ním domanští kušiníci zoufale natahovali kuše. Předtím jich střílely tisíce. Teď jich zůstával jen zlomek.

Možná… „hrůzostrašné“.

To bylo a zároveň nebylo správné slovo. Možná nebylo nečekané, ale bylo velice, velice pravdivé. Cítil to až do morku kostí. Jeho žena bojuje o život. Armády Světla, zahnané až na pokraj smrti. Světlo, tak strašně se bál. O ni. O ně všechny.

Ale bylo to slovo bez fantazie. Potřeboval něco lepšího, něco dokonalého.

Tairenové dole v údolí zoufale napřáhli píky proti útočícím trollokům. Dračí spřísahanci používali nejrůznější zbraně. Nedaleko ležel rozbitý parní vůz, naložený šípy a šipkami, dovezenými posledním průchodem z Baerlonu. Už celé hodiny nedostali zásoby. Zdejší zakřivení času a bouře něco prováděly s jedinou silou.

Vozu si Tom všímal zvlášť pozorně – bude ho muset popsat způsobem, který ten div zachová, který ukáže, jak jeho chladné železné stěny odrážely šípy, než konečně padl.

V každé řadě bojovníků, v každé natažené tětivě a každé ruce, která držela zbraň, bylo hrdinství. Jak to vyjádřit? Ale také jak vyjádřit strach, zkázu, tu čirou podivnost toho všeho? Včera – v jakémsi zvláštním krvavém příměří – obě strany přerušily boj, aby odklidily těla.

Potřeboval slovo, z něhož byly cítit chaos, smrt, nesouzvuk, čiré hrdinství.

Dole se unavená skupinka Aes Sedai vydala vzhůru po stezce k místu, kde čekal Tom. Minuly lučištníky, kteří si horlivě prohlíželi bojiště a pátrali po mizelcích.

„Intenzívní“, napadlo Torna. To je to správné slovo. Nečekané, ale pravdivé. Vznešeně intenzívní. Ne. Ne „vznešeně“. Nechám to slovo samostatně. Pokud je to správné slovo, zabere i bez pomoci. Pokud je to špatné slovo, pak s dalšími navíc bude jen vypadat zoufale.

Takový by konec měl být. Trhající se nebesa, zatímco nepřátelské frakce válčí o ovládnutí samotných živlů, lidé z různých zemí, bojující do posledních sil. Pokud Světlo zvítězí, bude to jen o ten nejtenčí vlásek.

To jej pochopitelně děsilo. Dobrá emoce. Bude ji muset začlenit do balady. Potáhl z fajfky a věděl, že to dělá, aby se netřásl. Nedaleko od něj celá strana údolí vybuchla a na lidi bojující dole se snesla sprška kamení. Nevěděl, kdo z usměrňovačů to udělal. Na tomto bojišti byli i Zaprodanci. Tom se jim snažil držet z cesty.

Tohle dostaneš, staříku, připomněl si, když nevíš, kdy přestat. Byl rád, že nedokázal uniknout, že jeho snaha opustit Randa, Mata a ostatní neuspěla. Skutečně by chtěl vysedávat v nějaké zapadlé hospodě kdoví kde, zatímco se odehrává Poslední bitva? Zatímco ona tam šla sama?

Zavrtěl hlavou. Byl stejný blázen jako kdokoli jiný. Měl jen dost zkušeností, aby si to uvědomil. Trvalo pár let, než si to člověk dokázal dát dohromady.

Blížící se hlouček Aes Sedai se rozdělil, některé zůstaly dole, jiné se unaveně belhaly k jeskyni. Kadsuane. Bylo tu méně Aes Sedai než předtím; ztráty byly stále větší. Jistě, většina z těch, kdo sem přišli, věděla, že je čeká smrt. Tato bitva byla ta nejzoufalejší a ti, kdo v ní bojovali, měli nejmenší šanci přežít. Z každých deseti, kteří přišli k Šajol Ghúlu bojovat, dosud stál pouze jeden. Tom s jistotou věděl, že starý Rodei Ituralde poslal předtím, než toto velení přijal, své ženě dopis na rozloučenou. Dobře, že to udělal.

Kadsuane na Torna kývla a pak pokračovala dál k jeskyni, kde Rand bojoval o osud světa. Jakmile se ocitla k Tomovi zády, hodil jediným nožem, zatímco druhou rukou stále přidržoval fajfku v puse. Nůž zasáhl Aes Sedai přímo doprostřed zad a přeťal jí páteř.

Svalila se jako pytel brambor.

To se taky používá přehnaně často, uvažoval Tom a bafal z fajfky. Pytel brambor? Tady budu potřebovat jiné přirovnání. Kromě toho, jak často se pytle brambor svalí? Moc často ne. Svalila se jako… jako co? Ječmen. Svalila se na hromadu jako ječmen, který se sype z roztrženého konce pytle. Ano, to bylo lepší.

Když Aes Sedai dopadla na zem, její tkanivo se rozplynulo a odhalilo jinou tvář za maskou „Kadsuane“, kterou používala. Mamě tu ženu poznával. Domanka. Jak se to jmenovala? Jeaine Caide. To je ono. Byla hezká.

Tom zavrtěl hlavou. Chůze byla úplně špatně. Copak si žádná z nich neuvědomovala, že chůze je stejně příznačná jako nos ve tváři? Všechny ženy, které se kolem něj pokusily proklouznout, předpokládaly, že aby ho ošálily, postačí změnit si tvář a šaty a možná hlas.

Slezl ze svého bidýlka, popadl mrtvolu v podpaží a nacpal ji do nedaleké prohlubně – teď už tam leželo pět těl, takže uvnitř začínalo být trochu těsno. Zabafal z fajfky a sundal si plášť, který sem položil tak, aby zakrýval ruku mrtvé černé sestry, která vyčuhovala ven.

Znovu nahlédl do tunelu – přestože Moirain neviděl, uklidňovalo ho to. Pak se vrátil na svůj hřad a vytáhl list papíru a brk. A – za zvuku hromů, jekotu, výbuchů a vytí větru – začal skládat.