Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 34 Vznášení

Rand stál na místě, které nebylo.

Na místě mimo čas, mimo samotný vzor.

Všude kolem něj se rozprostírala nekonečná prázdnota. Nenasytná a hladová prázdnota, která toužila pohlcovat. Skutečně vzor viděl. Vypadal jako tisíce a tisíce kroutících se stužek světla; vířily kolem něj i nad ním, vlnily se a třpytily a navzájem se proplétaly. Alespoň tak se to jeho mysl rozhodla vyložit.

Vše, co bylo, vše, co by mohlo být, vše, co bývalo mohlo být… to vše leželo tady před ním.

Rand to nedokázal pochopit. Okolní temnota ho vysávala, přitahovala jej. Natáhl se ke vzoru a nějak se mu podařilo v něm zachytit, aby nebyl pohlcen.

To změnilo jeho zaostření. Lehce ho to zakotvilo v čase. Vzor před ním se vlnil a Rand sledoval, jak je tkán. Věděl, že to ve skutečnosti není ten vzor, ale jeho mysl to tak viděla. Známý, jak byl popisován, vlákna života vetkávaná do sebe.

Rand se opět zakotvil v realitě a pohyboval se s ní. Čas měl opět význam a Rand neviděl vpřed ani dozadu. Stále viděl všechna místa, jako člověk, který stojí nad otáčejícím se glóbem.

Rand se obrátil čelem k temnotě. „Takže,“ řekl do ní. „Tady se to doopravdy stane. Moridin by býval chtěl, abych věřil, že to všechno rozhodne prostý šermířský souboj.“

JE ZE MNE. ALE JEHO OČI JSOU MALÉ.

„Ano,“ řekl Rand. „Taky jsem si toho všiml.“

MALÉ NÁSTROJE MOHOU BÝT UŽITEČNÉ. I NEJTENČÍ NŮŽ MŮŽE ZASTAVIT SRDCE. PŘIVEDL TĚ SEM, PROTIVNÍKU MŮJ.

Naposledy, když Rand nosil jméno Luis Therin, se nic z tohoto nestalo. Mohl si to jen vykládat jako dobré znamení.

Nyni skutečně začala bitva. Hleděl do prázdnoty a cítil, jak se vzdouvá. Pak, jako náhlá bouře, Temný na Randa vší silou udeřil.

Perrin narazil zády do stromu a vyjekl bolestí. Zabíječův šíp mu probodl rameno a hrot mu trčel ze zad. Neodvažoval se ho vytáhnout, ne když…

Zavrávoral. Myšlenky měl otupělé. Kde to je? Přesunul se pryč od Zabíječe, jak daleko to jenom šlo, ale… toto místo nepoznával. Stromy měly nahoře nezvyklý tvar, rostlo na nich příliš mnoho listí a tento druh nikdy předtím neviděl. Zuřila zde bouře, ale mnohem slabší.

Perrin sklouzl a s heknutím dopadl na zem. V rameni mu tepala bolest. Převalil se a upřel pohled na oblohu. Při pádu šíp zlomil.

Je to… je to vlčí sen. Můžu ten šíp prostě nechat zmizet.

Pokusil se na to sebrat síly, ale byl příliš slabý. Vznášel se a vyslal mysl ven a pátral po vlcích. Našel jejich mysli a oni se polekali a vyslali zpět překvapeni.

Dvounožec, který umí mluvit? Co to má znamenat? Kdo jsi?

Zdálo se, že je jeho podstata děsí, a vytlačili ho ze svých myslí. Jak to, že nevěděli, kdo je? Vlci měli dlouhou, dlouhou paměť. Určitě… určitě…

Faile, napadlo ho. Tak nádherná, tak chytrá. Měl bych jít za ní. Jenom musím… musím zavřít tuhle bránu… a můžu se vrátit zpátky za ní do Dvouříčí…

Perrin se převalil a vyškrábal na kolena. Je to na zemi krev? Tolik červené. Hleděl na ni a pomrkával.

„Tady jsi,“ řekl nějaký hlas.

Lanfear. Zvedl k ní hlavu a vše se mu rozmazalo.

„Takže tě porazil,“ řekla a založila si ruce. „To je zklamání. Nechtěla jsem být nucena vybrat si jeho. Připadáš mi mnohem přitažlivější, vlku.“

„Prosím,“ zaskřehotal.

„Láká mě to, i když by nemělo,“ řekla. „Ukázalo se, že jsi slabý.“

„Já… já ho můžu porazit.“ Náhle Perrin pocítil drtivou tíhu hanby, že ji zklamal. Kdy ho začalo zajímat, co si o něm Lanfear myslí? Nedokázal si přesně vzpomenout.

Poklepala se prstem po paži.

„Prosím…“ řekl Perrin a zvedl ruku. „Prosím.“

„Ne,“ odpověděla a odvrátila se. „Už jsem se poučila, jaká je to chyba, toužit po někom, kdo si to nezaslouží. Sbohem, vlčí štěně.“

Zmizela a nechala Perrina klečet na všech čtyřech na neznámém místě.

Faile, ozvala se část jeho mysli. O Lanfear se nestarej. Musíš jít za Faile.

Ano… ano, mohl jít za ní, ne? Kde byla? Na Merrilorském poli. Tam se s ní rozloučil. Tam by měla být. Nějak se mu podařilo dát se dost dohromady, aby to zvládl a přesunul se tam. Ona tam však pochopitelně nebyla. Byl ve vlčím snu.

Portál, který Rand pošle. Bude tady. Jenom se k němu musí dostat. Musí… musí…

Zhroutil se na zem a přetočil se na záda. Cítil, jak odplouvá do nicoty. Zíral na vířící oblohu a před očima se mu stmívalo. Alespoň… alespoň jsem tady byl pro Randa, pomyslel si.

Vlci teď mohli Šajol Ghúl na této straně udržet, že ano? Mohli udržet Randa v bezpečí… Budou muset.

Faile klackem zašťourala do skrovného ohně, na němž vařili. Padla tma a oheň zářil slabým rudým světlem. Nedovažovali se udělat ho větší. V Momě se potulovali smrtící tvorové. Trolloci zde představovali to nejmenší nebezpečí.

Zdejší vzduch pronikavě páchl a Faile čekala, že za každým křovím, pokrytým černými skvrnami, najde hnijící mrtvolu. Při chůzi jí země praskala pod nohama a suchá půda se rozpadala, jako by tady už celá staletí nepršelo. Když seděla v táboře, spatřila, jak v dálce nad siluetou stromů prolétají mdlá zelená světélka – jako roj světlušek. Věděla toho o Momě dost, aby zatajila dech, dokud světla nezmizela. Nevěděla, co jsou zač, a nechtěla to vědět.

Vzala svou skupinu na krátkou výpravu, aby našli toto tábořiště. Cestou jednoho z pomocníků zabila větev a dalšího něco, co vypadalo jako bahno, ale když do toho stoupl, rozpustilo mu to nohu. Něco z bahna mu potřísnilo tvář. Když umíral, vřískal a zmítal se.

Museli mu násilím dát roubík, aby jeho křik nepřilákal další hrůzy.

Moma. Tady nemohli přežít. Dva z nich přišli o život při obyčejné procházce a Faile měla na starosti nějakých sto lidí, které musela chránit. Stráže z Bandy, pár příslušníků Ča Faile a vozky a pomocníky ze své zásobovací karavany. Osm vozů bylo stále pojízdných a ty prozatím přivezli do tábora. Nejspíš budou příliš nápadné, než aby je s sebou vzali dál.

Nebyla si jistá ani tím, že přežijí noc. Světlo! Zdálo se, že jejich jedinou nadějí na záchranu jsou Aes Sedai. Všimnou si, co se stalo, a pošlou pomoc? Připadalo jí to jako velice chabá naděje, ale o jediné síle nic nevěděla.

„Tak dobrá,“ řekla Faile tiše těm, kdo seděli s ní – Mandevwinovi, Aravine, Harnanovi, Setalle a Arrele z Ča Faile. „Promluvme si.“

Ostatní vypadali přepadle. Nejspíš je, tak jako Faile, už od dětství strašili příběhy o Momě. Rychlá úmrtí v jejich výpravě krátce poté, co do této země vstoupili, to jen posílila. Věděli, jak nebezpečné toto místo je. Při každém zvuku, který se z noci ozval, nadskakovali.

„Vysvětlím, co můžu,“ řekla Faile, která se snažila odvést jejich pozornost od smrti všude kolem. „Během bubliny zla jeden z těch krystalů probodl Beriše Sedai nohu právě ve chvíli, kdy otvírala průchod.“

„Zranění?“ zeptal se Mandevwin, sedící vedle ohně. „Stačilo by to, aby se průchod vytvořil špatně? Po pravdě, o záležitostech Aes Sedai toho moc nevím, a ani jsem nikdy vědět nechtěl. Když vás něco rozptýlí, je možné náhodně otevřít průchod někam jinam?“

Setalle svraštila čelo a ten výraz upoutal Faileinu pozornost. Setalle nebyla šlechtična ani důstojník. Nicméně na té ženě něco bylo… vyzařovala z ní autorita a moudrost.

„Ty něco víš?“ zeptala se jí Faile.

Setalle si odkašlala. „Já o usměrňování… něco málo vím. Kdysi jsem se o to zajímala. Občas, když je tkanivo provedeno špatně, prostě se nic nestane. Jindy je výsledek katastrofální. Neslyšela jsem o tom, že by tkanivo udělalo něco takového, fungovalo, ale špatným způsobem.“

„No,“ řekl Haman, který hleděl do tmy a viditelně se třásl, „druhá možnost je myslet si, že nás chtěla poslat do Momy.“

„Možná byla zmatená,“ řekla Faile. „Byla v tu chvíli pod tlakem a poslala nás na špatné místo. Už se mi stalo, že jsem se v napjatém okamžiku otočila a rozběhla špatným směrem. Mohlo se to stát nějak takhle.“

Ostatní přikyvovali, ale Setalle opět vypadala ustaraně.

„Co je?“ pobídla ji Faile.

„Aes Sedai procházejí velmi rozsáhlým výcvikem, pokudjde o situace, jako jsou tyto,“ řekla Setalle. „Žádná žena se nestane Aes Sedai, aniž by se naučila, jak usměrňovat, když je na ni vyvíjen mimořádný tlak. Aby žena mohla nosit prsten, musí překonat určité… překážky.“

Takže, pomyslela si Faile, Setalle musí mít příbuznou, která je Aes Sedai. Nějakou blízkou příbuznou, pokud se s ní podělila o tak soukromé informace. Možná sestru?

„Takže budeme předpokládat, že to byla nějaká past?“ Aravine zněla zmateně. „Že Beriša byla nějaká temná družka? Stín má určitě na práci důležitější věci, než posílat špatným směrem obyčejnou zásobovací karavanu.“

Faile neřekla nic. Roh byl v bezpečí; truhla, v níž byl, nyní stála nedaleko v jejím malém stanu. Postavili vozy do kruhu a dovolili si jen tento ohníček. Zbytek karavany spal, nebo se o to alespoň pokoušel.

Nehybný a příliš tichý vzduch vyvolával ve Faile pocit, jako by je sledovaly tisíce očí. Pokud Stín naplánoval past na její karavanu, znamenalo to, že Stín ví o rohu. V tom případě byli ve vážném nebezpečí. Dokonce ještě vážnějším, než že se nacházejí v samotné Momě.

„Ne,“ řekla Setalle. „Ne, Aravine má pravdu. Tohle nemohla být promyšlená past. Kdyby se neobjevila bublina zla, nikdy bychom se průchodem neprohnali, aniž bychom se podívali, kam vede. Pokud víme, jsou tyhle bubliny zcela náhodné.“

Ledaže Beriša prostě využila situace, napadlo Faile. A také tu byla ženina smrt. To zranění v jejím břiše nevypadalo, jako by ho způsobily krystaly. Vypadalo jako bodnutí nožem. Jako by někdo na Berišu zaútočil hned poté, co roh prošel průchodem. Aby jí zabránil prozradit, co udělala?

Světlo, pomyslela si Faile. Jsem čím dál tím podezřívavější.

„Takže,“ ozval se Haman, „co uděláme?“

„Záleží na tom,“ řekla Faile a podívala se na Setalle. „Je možné, aby nějaká Aes Sedai dokázala poznat, kam nás poslali?“

Setalle zaváhala, jako by se zdráhala odhalit, kolik toho ví. Když však pokračovala, mluvila sebejistě. „Tkaniva po sobě zanechávají pozůstatky. Takže ano, Aes Sedai by mohla zjistit, kam jsme prošli. Pozůstatek ale nevydrží dlouho: nanejvýš pár dnů, když je tkanivo mocné. A ne všechny usměrňovačky dokáží tkaniva přečíst -je to vzácné nadání.“

Ten způsob, jakým mluvila, tak velitelský a autoritativní… to jak okamžitě působila důvěryhodně. Takže to nebyla příbuzná, uvažovala Faile. Tahle žena se cvičila v Bílé věži. Byla snad něco jako královna Morgasa? Příliš slabá v jediné síle, aby se z ní stala Aes Sedai?

„Počkáme jeden den,“ řekla Faile. „Pokud pro nás do té doby nikdo nepřijde, vydáme se na jih a pokusíme se z Momy co nejrychleji dostat.“

„Zajímalo by mě, jak daleko na severu jsme,“ řekl Haman a mnul si bradu. „Nechce se mi přelízat hory, abychom se dostali domů.“

„Zůstal bys raději v Morně?“ zeptal se Mandevwin.

„No, to ne,“ řekl Harnan. „Ale dojít zpátky do bezpečí by nám mohlo trvat měsíce. Měsíce putování samotnou Mornou..

Světlo, pomyslela si Faile. Měsíce putovat místem, kde máme štěstí, že jsme za jeden den přišli jenom o dva lidi. To se jim nikdy nepodaří. Dokonce i bez vozů bude karavana v této krajině čnít jako čerstvá rána na nemocné kůži. Budou mít štěstí, když vydrží dalších pár dní.

Odolala pokušení ohlédnout se zpátky ke svému stanu. Co by se stalo, kdyby to Matoví nepřinesla včas?

„Je tu další možnost,“ řekla Setalle váhavě.

Faile se na ni podívala.

„Ten vrcholek, který vidíte na východ od nás,“ řekla s očividnou neochotou Setalle. „To je Šajol Ghúl.“

Mandevwin zašeptal něco, co Faile nezachytila, a pevně zavřel oči. Ostatní vypadali, že je jim zle. Faile nicméně pochopila, co Setalle naznačuje.

„Tam Drak Znovuzrozený vede válku se Stínem,“ řekla Faile. „Bude tam jedna z našich armád. S usměrňovačkami, které by nás mohly dostat pryč.“

„Vskutku,“ přikývla Setalle. „A území v okolí Šajol Ghúlu je známé jako Spálené země, země, kterým se údajně hrůzy Momy vyhýbají.“

„Protože je to tam tak strašlivé,“ řekla Arrela. „Jestli tam nechodí, tak proto, že se bojí samotného Temného!“

„Temný a jeho vojska by se mohli soustředit na válku,“ řekla Faile pomalu a pokývala hlavou. „V Momě dlouho nepřežijeme – do týdne jsme mrtví. Ale jestli ve Spálených zemích tyhle hrůzy nejsou, a jestli se tam můžeme dostat k naší armádě…“

Vypadalo to mnohem nadějněji – jakkoli slabá naděje to byla – než se pokoušet měsíce putovat nejnebezpečnějším místem na světě. Řekla ostatním, že pouvažuje o tom, co dělat, a dala jim rozchod.

Její poradci si odešli připravit lůžka a Mandevwin šel zkontrolovat muže na hlídce. Faile dál zírala do žhavých uhlíků v ohništi a bylo jí zle.

Někdo Berišu zabil, uvažovala. To vím jistě. Místo, kam průchod vedl, opravdu mohla být nehoda. Nehody se stávaly dokonce i Aes Sedai, bez ohledu na to, co si myslí Setalle. Ale pokud v karavaně byl temný druh, který proklouzl otvorem a viděl, že vede do Momy, mohl se klidně rozhodnout, že Berišu zabije, aby tak roh i karavana uvízli v Momě.

„Setalle,“ řekla Faile, když ji žena míjela, „na slovíčko.“

Setalle se s klidným výrazem posadila vedle Faile. „Vím, na co se chceš zeptat.“

„Jak je to dlouho,“ zeptala se Faile, „cos byla v Bílé věži?“

„Už desítky let.“

„Dokážeš vytvořit průchod?“

Setalle se zasmála. „Dítě, nedokázala bych ani zapálit svíčku. Spálila jsem se při nehodě. Jedinou sílu už jsem nedržela víc než pětadvacet let.“

„Chápu,“ řekla Faile. „Děkuju.“

Setalle odešla a Faile se zamyslela. Kolik je na jejím příběhu pravdy? Setalle byla jako pomocnice velice užitečná a Faile jí nemohla vyčítat, že své vztahy s Bílou věží uchovává v tajnosti. Za jiných okolností by Faile o ženině vyprávění ani na okamžik nepochybovala.

Nicméně neměla žádnou možnost, jak si ověřit, co říká. Pokud Setalle byla černá adžah v utajení, její příběh o tom, že se spálila, mohl být jednoduše přesně to – příběh. Možná mohla stále usměrňovat. Nebo možná nemohla, ale utišily ji za trest. Mohla by tato žena být uprchlý zločinec toho nejnebezpečnějšího druhu, agent, který celá desetiletí čekal na správný okamžik, kdy udeřit?

To Setalle navrhla, ať se vydají k Šajol Ghúlu. Snažila se donést roh svému pánovi?

Faile zamrazilo. Vstoupila do svého stanu, který zvenčí střežilo několik příslušníků Ča Faile. Faile se zabalila do pokrývky. Věděla, že je přehnaně podezřívavá. Ale jak jinak se vzhledem k okolnostem měla chovat?

Světlo, pomyslela si. Valerský roh, ztracený v Morně. Noční můra.

Aviendha klečela na jednom koleni vedle kouřící mrtvoly a držela svůj angrial – brož ve tvaru želvy, kterou jí dala Elain. Dýchala ústy a hleděla muži do tváře.

Těchto rudých závojů bylo překvapivě mnoho. Ať pocházeli odkudkoli, nebyli to Aielové. Nežili podle ji e’toh. Během nočních bojů viděla, jak dvě Děvy jednoho z mužů zajaly. Choval se jako gaťšain, ale pak jednu z nich zabil, když ji zezadu probodl nožem, který ukrýval.

„Nuže?“ zeptala se udýchaně Sarene. Zatímco ti na Merrilorském poli odpočívali a připravovali se na výzvu, která je čeká, bitva u Šajol Ghúlu stále probíhala. Útoky rudých závojů pokračovaly celou noc, následující den a teď opět do noci.

„Myslím, že jsem ho znala,“ řekla Aviendha rozrušeně. „Poprvé usměrnil, když jsem byla dítě, nechal vyrůst algode, i když nemělo.“ Zakryla mu tvář závojem. „Jmenoval se Soro. Byl na mě hodný. Dívala jsem se, jak při západu slunce běží pryč po vyschlé zemi poté, co přísahal, že Oslepiteli plivne do oka.“

„To je mi líto,“ řekla Sarene, přestože v jejím hlase nezaznívala žádná účast. Aviendha si na to u té ženy už začínala zvykat. Nešlo o to, že by Sarene na věcech nezáleželo; jen se svou starostlivostí nenechávala rozptylovat. Přinejmenším ne tehdy, když byl její strážce někde jinde. Byla by z ní dobrá Děva.

„Pojďme,“ řekla Aviendha a vyrazila se svým houfem usměrňovaček dál. Během dní a nocí bojů se Aviendžina skupina měnila, spojovala a rozdělovala podle toho, jak si ženy potřebovaly odpočinout. Sama Aviendha se vyspala někdy během dne.

Podle společné dohody se ta, která kruh vedla, zdržela užívání vlastní síly – proto byla Aviendha navzdory tolika hodinám bojů stále poměrně silná. To jí umožňovalo zachovávat při lovu ostražitost. Ostatní ženy se změnily na zřídla síly, z nichž čerpala.

Musela si dávat pozor, aby je příliš nevyčerpala. Když ženu unavíte, stačí pár hodin spánku a může se znovu zapojit do boje. Když ji naprosto vyčerpáte, může být řadu dní k ničemu. V tuto chvíli s sebou Aviendha měla Flinna a tři Aes Sedai. Naučila se tkanivo, které jí prozradilo, když poblíž usměrňoval nějaký muž – Aes Sedai a moudré si ho navzájem předávaly – ale mít s sebou usměrňujícího muže bylo mnohem užitečnější.

Flinn ukázal k zábleskům ohně na úbočí údolí. Rozběhli se tím směrem a cestou míjeli mrtvá těla a místa, kde země doutnala. V sílícím světle jitra Aviendha skrz chladnou mlhu rozeznávala, že Darlinovi vojáci stále drží vstup do údolí.

Trolloci se prodrali k nízkým hliněným valům, které dal vybudovat Ituralde. Tam se zabíjelo na obou stranách. Trolloci utrpěli mnohem větší ztráty – ale také jich bylo mnohem víc. Podle letmého pohledu se jí zdálo, že trolloci jeden z hliněných valů překonali, ale dorazily zálohy domanských jezdců a tlačily je zpátky.

V ústí samotného údolí se pohybovaly a bojovaly bandy Aielů. Někteří s rudými závoji, jiní s černými. Příliš mnoho, pomyslela si Aviendha a zvednutou rukou svůj oddíl zpomalila. Pak tiše pokračovala sama dál. Mohla se od žen vzdálit několik stovek kroků, a přitom mít stále přístup k jejich síle.

Opatrně našlapovala holým kamenitým terénem údolí. Vpravo od ní ležela tři mrtvá těla, dvě s černým závojem. Rychle je vyzkoušela rytím; nenechá se nachytat na tak starý trik, jakým je schovat se mezi padlými. Ten používala i ona.

Ti tři byli skutečně mrtví, takže se dál přikrčeně plížila vpřed. Kromě místa, kde Taireni a Domanci zadržovali trolloky, jejich další oddíly střežily tábor a stezku k místu, kde bojuje Rand. V prostoru mezi nimi se pohybovaly skupiny Aielů a rudých závojů a snažily se navzájem porazit. Jenomže někteří z rudých závojů dokázali usměrňovat.

Zem nedaleko od ní zaduněla a otřásla se. Vzduchem se rozlétla sprška hlíny. Aviendha se ještě víc přikrčila, ale zrychlila krok.

Před ní víc než tucet siswai’aman útočilo na pozici dvou rudých závojů, kteří oba usměrňovali. Rudé závoje vyhodily zem pod útočníky do vzduchu a těla se rozlétla kolem.

Aviendha chápala, proč Aielové stále útočí. Tihle muži v rudých závojích byli urážka a zločin. Ani Seančané, kteří měli tu drzost zajímat moudré, nebyli tak odporní. Stín nějak získal nejstatečnější z Aielů a přeměnil je v tyto… tyto věci.

Aviendha rychle udeřila, natáhla sílu skrz angrial a svůj kruh, spředla dva prameny ohně a vrhla je na rudé závoje. Okamžitě začala utvářet nová tkaniva, vyhodila dvěma usměrňovačům půdu pod nohama a začala s třetí sadou tkaniv. Mrštila po klopýtajících usměrňovačích oheň; jeden z nich uskočil, zatímco druhého zachytila země, kterou nechala vybuchnout.

Ohnivým oštěpem zaútočila na toho, který utekl. Pak do obou mrtvol ještě jednou jen pro jistotu udeřila. Tito muži už nedodržovali ji’e’toh. Už nebyli živí. Byli jen plevel, který je třeba vytrhat.

Šla dál, aby zkontrolovala siswai’aman. Osm bylo stále naživu, tři z nich ranění. Aviendha nebyla v léčení zrovna dobrá, ale dokázala jednomu z mužů zachránit život, když zabránila tomu, aby vykrvácel z rány na krku. Ostatní přeživší posbírali raněné a vydali se zpátky do ležení.

Aviendha stála nad dvěma mrtvolami. Rozhodla se, že si je nebude příliš prohlížet. Vidět jednoho, kterého znávala, už bylo tak dost zlé. Tihle…

Jejím tělem zalomcoval šok a jeden z jejích zdrojů síly zmizel. Aviendha zalapala po dechu. Vyhasl další.

Okamžitě kruh rozpustila a pak se úprkem rozběhla zpátky k místu, kde ženy zanechala. Otřásaly s ní záblesky a výbuchy. Aviendha ze všech sil držela jedinou sílu, ale její vlastní schopnosti se teď zdály žalostně malé ve srovnání s tím, co používala předtím.

Klopýtavě zastavila před doutnajícími mrtvolami Kiruny a Faeldrin. Stála tam škaredá žena, kterou viděla už předtím – žena, o níž si Aviendha byla stále jistější, že je jednou ze Zaprodanců – a usmívala se na ni. Šereda měla ruku na Sarenině rameni; štíhlá bílá stála s tváří obrácenou k Zaprodankyni a upírala na ni prázdný, zbožňující pohled. Sarenin strážce jí ležel mrtvý u nohou.

Obě se zkroutily do sebe a zmizely, bylo to jako cestování bez použití průchodu. Aviendha padla na kolena vedle mrtvých. Nedaleko od ní zasténal Darner Flinn a pokusil se vyhrabat z navršené hlíny. Levou paži měl úplně pryč, upálenou u ramene.

Aviendha zaklela a ze všech sil se ho snažila vyléčit, přestože upadl do bezvědomí. Náhle se cítila velmi unavená a velmi, velmi osamělá.