Vzpomínka na světlo

KAPITOLA 38 Místo, které nebylo

Rand viděl Lana padnout a otřásl jím záchvat utrpení. Temný Randa drtil ze všech stran. Pohlcoval ho, trhal ho. Bojovat s takovým útokem bylo příliš těžké. Rand byl vyčerpaný.

Nech to být. Hlas jeho otce.

„Musím je zachránit…“ zašeptal Rand.

Nech je se obětovat. Nemůžeš to udělat sám.

„Já musím… To znamená…“ Zhouba Temného se po něm plazila jako tisíc vran, které ho klovou do masa a strhávají mu ho z kostí. Kvůli tomu tlaku a pocitu ztráty stěží dokázal myslet. Smrt Egwain a tolika dalších.

Nech to být.

Je to jejich volba.

Tak strašně je chtěl ochránit, lidi, kteří v něj věřili. Jejich smrt a nebezpečí, jemuž čelili, na něm spočívala jako obrovské závaží. Jak mohl člověk prostě… nechat to být? Neznamenalo to nechat být odpovědnost?

Nebo to znamenalo přenést odpovědnost na ně?

Rand pevně zavřel oči a myslel na všechny ty, kdo pro něj zemřeli. Na Egwain, kterou sám sobě přísahal ochránit.

Ty troubo. Její hlas v hlavě. Laskavý, ale rázný.

„Egwain?“

Copak já nemůžu být taky hrdinka?

„O to nejde…“

Ty kráčíš na smrt. Ale všem ostatním to zakazuješ?

„Já…“

Nech to být, Rande. Nech nás zemřít za to, čemu věříme, a nepokoušej se nám to sebrat.

Přijal jsi smrt. Přijmi tu moji.

Z koutků očí mu stekly slzy. „Je mi to líto,“ zašeptal.

Proč?

„Selhal jsem.“

Ne. Ještě ne.

Temný jej stahoval z kůže. Rand se choulil před tou obrovskou nicotou, neschopen pohybu. Vřískal bolestí.

A pak to nechal být.

Nechal být vinu. Nechal být stud za to, že nezachránil Egwain a všechny ostatní. Nechal být potřebu ji ochránit, ochránit je všechny.

Nechal je, ať jsou hrdiny.

Z jeho hlavy proudila jména. Egwain, Hurin, Bašere, Isan z Čareen Aielů, Somara a tisíce dalších. Jedno jméno po druhém – nejprve pomalu, ale pak stále rychleji – pročítal nazpátek seznam, který kdysi nosil v hlavě. Kdysi byly na seznamu pouze ženy, ale později už zahrnoval všechny, o nichž věděl, že pro něj zemřeli. Neuvědomil si, jak moc se seznam rozšířil, kolik si toho dovolil nést.

Jména se od něj odtrhovala jako hmotné věci, jako vyletující holubice, a každá s sebou odnášela břímě. Z jeho ramenou byla sňata tíha. Dech se mu zklidnil. Bylo to, jako by přišel Perrin se svým kladivem a roztříštil tisíc řetězů, které za sebou Rand táhl.

Poslední byla Iliena. Rodíme se znovu, pomyslel si Rand, abychom si příště mohli vést lépe.

Tak si veď lépe.

Otevřel oči a natáhl před sebe ruku dlaní k temnotě, která mu připadala hutná. Jeho já, které se předtím zamlžilo a stalo se nezřetelným, jak za něj Temný rval, se stmelilo. Položil druhou paži dolů a zvedl se na kolena.

A pak Rand al’Thor – Drak Znovuzrozený – opět vstal, aby čelil Stínu.

„Ne, ne,“ zašeptala překrásná Šendla s pohledem sklopeným k Demandredovu tělu. Srdce jí pokleslo a ona si oběma rukama rvala vlasy a kymácela se. Zatímco hleděla na svého milovaného, pomalu se zhluboka nadechla a následný výdech z ní vyšel v podobě strašlivého zaječení: „Bao Divoký je mrtvý!“

Celé bitevní pole jako by utichlo.

Rand se Temnému postavil na místě, které nebylo, obklopeném vším časem a zároveň ničím. Jeho tělo stále stálo v jeskyni Šajol Ghúlu, uzamčené v okamžiku bitvy s Moridinem, ale jeho duše byla zde.

Existoval v tomto místě, které nebylo, tomto místě mimo vzor, místě, kde se zrodilo zlo. Hleděl do něj a věděl to. Temný nebyl bytost, ale síla podstata široká jako samotný vesmír, který Rand nyní viděl do všech podrobností. Planety, nesčetné hvězdy, jako zrnka prachu nad hořící hranicí.

Temný stále usiloval jej zničit. Navzdory těm útokům se Rand cítil silný. Uvolněný, celý. Když jeho břímě zmizelo, mohl opět bojovat. Udržel se pohromadě. Bylo to těžké, ale zvítězil.

Rand vykročil vpřed.

Temnota se otřásla. Chvěla se, vibrovala, jako by tomu nemohla uvěřit.

JÁ JE ZNIČÍM.

Temný nebyl bytost. Byl temnota v meziprostoru. Mezi světly, mezi okamžiky, mezi nádechy.

TENTOKRÁT PATŘÍ VŠECHNO MNĚ. VŽDY TO TAK MĚLO BÝT. VŽDY BUDE.

Rand vzdal úctu těm, kdo zemřeli. Krev tekoucí po kamenech. Pláč těch, kdo viděli padnout jiné. Stín to vše vrhl proti Randovi, odhodlaný Randa zničit. Ale nezničilo ho to.

„My se nikdy nevzdáme,“ zašeptal Rand. ,Já se nikdy nevzdám.“

Ohromný Stín hřměl a třásl se. Do celého světa vysílal otřesy. Země pukala, přírodní zákony se porušovaly. Meče se obracely proti svým vlastníkům, jídlo se kazilo, skály obracely v bahno.

Stín se na Randa opět vrhl, síla samotné nicoty, snažící se ho rozervat na kusy. Síla útoku se nezmenšovala. A přesto mu to náhle připadalo jako pouhé bzučení.

Oni se nevzdají. Nešlo jen o Randa. Všichni budou dál bojovat. Temného útoky ztratily význam. Když ho nemohly přimět se vzdát, když ho nedokázaly oslabit, tak k čemu byly?

Uprostřed bouře vyhledal Rand prázdnotu, jak ho to učil Tam. Všechny city, všechny starosti, všechna bolest. Vzal je a nakrmil jimi plamen jediné svíčky.

Cítil klid. Klid jediné kapky, dopadající na hladinu jezírka. Klid okamžiků, klid mezi mrknutím víček, klid prázdnoty.

„Já se nevzdám,“ zopakoval a ta slova mu připadala jako zázrak.

VŠECHNY JE OVLÁDÁM. ZLOMÍM JE. PROHRÁLS, DÍTĚ LIDSTVA.

„Jestli si to myslíš,“ zašeptal Rand do temnoty, „tak proto, že jsi slepý.“

Když se Loial vrátil na severní konec Výšin, namáhavě supěl. Oznámil novinky Matoví, jak statečně Lan bojoval, než padl a vzal Demandreda s sebou. Loialovo hlášení na Mata hluboce zapůsobilo, stejně jako na všechny příslušníky jeho armády a zvláště Hraničáře, kteří ztratili krále a bratra. Mezi Šařany také zavládl poprask; zpráva o Demandredově smrti už nějak začala pronikat jejich řadami.

Mat potlačil žal. Tohle by Lan nechtěl. Místo toho zvedl Mat ašandarei. „ Tai šar Malkier!“ zařval, jak nejhlasitěji dokázal. „Lane Mandragorane, ty zatracenej úžasnej chlape! Tys to dokázal!“

Jeho křik se rozléhal ztichlým bojištěm, zatímco on se hnal k armádám Stínu. Za ním se rozezněly výkřiky: „ Tai’šar Malkier!“ Křičeli všichni, lidé ze všech národů, ať už Hraničáři, nebo ne. Matoví po boku se valili přes Výšiny. Společně zaútočili na omráčeného protivníka.