Koruna z mečů

7 Nástrahy a pasti

Rand cítil v ruce Dračí žezlo, cítil každou čárku vyřezaných draků i vypálenou volavku na dlani stejně jasně, jako kdyby je přejížděl prsty, a přesto to byla ruka někoho jiného. Kdyby se řízl, cítil by bolest – a pokračoval by. Byla by to bolest někoho jiného.

Vznášel se v prázdnotě, obklopen jen nedohlednou prázdnotou, a plnil ho saidín, snažil se ho rozdrtit na prach mrazem, že by se ocel roztříštila, a žárem, že by kámen vzplál plamenem, nesl v sobě špínu Temného, tlačil mu do kostí zkázu. Občas se bál, že i do duše. Už mu z toho nebylo zle od žaludku jako kdysi. A toho se bál ještě víc. Brodil se tím proudem ohně, ledu a špíny – a života. To bylo nejlepší slovo. Saidín se ho snažil zničit. Saidín ho plnil až k prasknutí životem. Hrozil, že ho přemůže, že ho zláká. Boj o přežití, zápas o to nebýt pohlcen, jen zesiloval čirou radost ze života. Tak sladkou i ve špíně. Jaký by byl saidín čistý? Nepředstavitelný. Chtěl natáhnout víc, natáhnout ho všechen.

V tom spočívala jeho nebezpečná svůdnost. Malé uklouznutí a schopnost usměrňovat by v sobě navždy sežehl. Malé uklouznutí, a zešílel by, pokud by ho to rovnou na místě nezničilo a možná i všechno okolo něj. Nebylo to šílenství, soustředit se na boj o život. Bylo to jako chodit po visutém laně se zavázanýma očima nad jámou plnou naostřených kůlů, hřát se v tak čistém pocitu života, až pomyšlení na to, že se ho vzdá, bylo jako představit si svět v odstínech šedi. Nebylo to šílenství.

Při tanci se saidínem mu v hlavě vířily myšlenky, klouzaly po prázdnotě. Annoura se na něho dívala tím aessedaiovským pohledem. Co to Berelain hraje za hru? Nikdy se nezmínila, že má rádkyni Aes Sedai. A ty ostatní Aes Sedai v Cairhienu. Odkud se vzaly a proč? Vzbouřenci za městem. Co je povzbudilo, aby vyrazili? Co mají v plánu teď? Jak je může zastavit či využít? Ve využívání lidí začínal být dobrý. Občas se mu ze sebe samotného dělalo špatně. Sevanna a Shaidové. Rhuark už měl zvědy na cestě k Rodovrahově Dýce, ale ti mohli přinejlepším zjistit jen kde a kdy. Jen moudré mohly zjistit proč, a nechtěly to udělat. Ve spojení se Sevannou bylo hodně proč. Elain a Aviendha. Ne, na ně myslet nebude. Nebude na ně myslet. Ne. Perrin a Faile. Zuřivá ženská, podle jména i povahy sokolice. Vážně se spojila s Colavaere, jen aby získala důkazy? Kdyby Drak Znovuzrozený padl, chránila by Perrina. Chránila by ho i před Drakem Znovuzrozeným, kdyby to považovala za nutné. Věrná byla Perrinovi, ale sama se rozhodne jak a v čem. Faile nebyla žena, která pokorně poslechne a udělá, co jí manžel řekne, pokud taková žena vůbec někde existovala. Zlaté oči, plné výzvy a vzdoru. Proč Perrin kvůli Aes Sedai tak naléhal? Na cestě k Dumajským studnám strávil hodně času s Kiranou a jejími společnicemi. Opravdu mu mohly Aes Sedai udělat to, čeho se každý bál? Aes Sedai. Nevědomky zakroutil hlavou. Už nikdy. Nikdy! Věřit znamenalo být zrazen, za důvěru přišla bolest.

Snažil se tuhle myšlenku zahnat. Až příliš se to podobalo blouznění. Nikdo nemohl žít bez toho, aby někomu věřil. Jen ne Aes Sedai. Matovi, Perrinovi. Jestli už nemohl věřit jim... Min. Nikdy ho ani nenapadlo, že by Min nevěřil. Přál si, aby byla s ním, místo aby se uhnízdila ve své posteli. Všechny ty dny v zajetí, dny starostí – víc kvůli němu než kvůli sobě, na to ji dost dobře znal – dny, kdy ji Galina vyslýchala, a když ji odpovědi nepotěšily, týrala ji – nevědomky zaskřípal zuby – to všechno a navíc napětí z léčení navrch ji nakonec přemohlo. Držela se ho, dokud se jí nepodlomily nohy, takže ji musel odnést do její ložnice, přičemž ona celou cestu ospale namítala, že ji potřebuje mít u sebe. Nebyla tu, aby ho uklidnila, rozesmála, přiměla ho zapomenout, že je Drak Znovuzrozený. Byla tu jen válka se saidínem a vírem vlastních myšlenek a...

Musí se to s nimi vyřídit. Musíš to udělat. Copak jsi zapomněl, jak to bylo posledně? To místo u studní byl jen zlomek. Města srovnaná se zemí nebyla nic. My jsme zničili svět! SLYŠÍŠ MĚ? MUSEJÍ SE ZABÍT, SMÉST Z TVÁŘE ZEMĚ...!

Ten hlas řvoucí v jeho lebce nebyl jeho. Nebyl Randa al’Thora. Byl to Luis Therin Telamon, mrtvý přes tři tisíce let. A mluvil v hlavě Randa al’Thora. Jediná síla ho často vyhnala z úkrytu ve stínech Randovy mysli. Občas Rand přemítal, jak je to možné. On sám byl Luis Therin Telamon znovuzrozený, Drak Znovuzrozený, o tom nebylo pochyb, avšak každý byl někdo znovuzrozený, stovky, tisíce znovuzrozených lidí. Tak fungoval vzor. Každý zemřel a znovu se zrodil, znovu a pořád dokola, jak se kolo času otáčelo, navěky bez konce. Ale nikdo jiný nemluvil s těmi, kým bývali. Nikdo jiný neměl v hlavě hlasy. Kromě šílenců.

A co já? pomyslel si Rand. Sevřel Dračí žezlo jednou a jílec meče drahou rukou. A co ty? Jak se lišíme od ostatních?

Bylo jenom ticho. Luis Therin dost často neodpovídal. Možná by bylo lepší, kdyby neodpovídal nikdy.

Jsi skutečný? zeptal se ten hlas nakonec tázavě. Popření Randovy existence přicházelo stejně často jako odmítnutí odpovědět. Jsem já? Mluvil jsem s někým. Myslím, že ano. V krabici. V truhle. Sípavý smích, tichý. Jsem mrtvý, šílený, nebo oboji? Na tom nezáleží. Určité jsem zatracený. Jsem zatracený a tohle je Jáma smrti. Jsem... z-zatracený, teď divoký smích, a t-tohle –je J-Jáma –

Rand ztlumil hlas do hmyzího bzučení. Za dobu, kterou strávil zmáčknutý v truhle, něco se naučil. Sám, ve tmě. Jenom on a bolest a žízeň a hlas dávno mrtvého šílence. Ten hlas byl občas útěchou, jeho jediným společníkem. Jeho přítelem. Cosi se mu mihlo myslí. Ne obrazy, jen barva a pohyb. Z nějakého důvodu si přitom vzpomněl na Mata a Perrina. Záblesky začaly v truhle, a taky další tisíce halucinací. V truhle, kam ho Galina, Erian, Katerina a ostatní každý den po výprasku nacpaly. Zakroutil hlavou. Ne. Už není v truhle. Prsty ho bolely, jak svíral žezlo a jílec. Zůstaly jen vzpomínky, a vzpomínky nemají žádnou sílu. Není –

„Jestli musíme tu cestu vykonat, než se najíš, tak do toho. Všichni ostatní jsou už dávno po večerním jídle.“

Rand zamrkal a Sulin před jeho upřeným pohledem ucouvla. Sulin, která by se postavila čelem i levhartovi. Rand se pokusil zatvářit mírně. Cítil masku, obličej někoho jiného.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se.

„Přemýšlel jsem.“ Rozevřel pěsti a navlékl si kabátec. Padl mu lépe než ten, který měl na cestě od Dumajských studní, byl tmavomodrý a prostý. Dokonce ani po lázni se necítil čistý, ne, když byl plný saidínu. „Občas přemýšlím až moc.“

Na konci místnosti bez oken, obložené tmavým dřevem, se tlačilo dalších dvacet Děv. Osvětlení zajišťovalo osm zlacených kandelábrů u stěn, se zrcadly k posílení světla. Byl tomu rád. Už neměl rád tmavá místa. Byli tu i tři asha’mani, aielské ženy stály na jedné straně místnosti, asha’mani na druhé. Jonan Adley, přes své jméno Altařan, stál s rukama zkříženýma na prsou, a jak byl zamyšlený, obočí se mu hýbalo jako černé housenky. Byl asi o čtyři roky starší než Rand a hodlal si vysloužit stříbrný meč zasvěceného. Eben Hopwil měl na kostech víc masa a na obličeji méně fleků, než když ho Rand viděl poprvé, i když nos a uši stále vypadaly jako jeho největší přednosti. Hladil si špendlík ve tvaru meče na límci, jako by ho překvapilo, že tam je. Fedwin Morr by měl také meč, kdyby neměl zelený kabát, hodný úspěšného kupce či menšího šlechtice, s malou stříbrnou výšivkou na manžetách a klopách. Byl stejně starý jako Eben, ale rozložitější a skoro bez fleků. Nebyl zrovna nadšený, že musel černý kabát nacpat do koženého tlumoku, který mu ležel u nohou. To kvůli nim Luis Therin šílel, kvůli nim a ostatním asha’manům. Asha’manové, Aes Sedai a každý, kdo uměl usměrňovat, u něj velmi často vyvolávali záchvaty.

„Příliš přemýšlíš, Rande al’Thore?“ Enaila v jedné ruce držela krátký oštěp a puklíř a tři další oštěpy v druhé, přesto mluvila, jako by mu hrozila prstem. Asha’man se na ni zamračil. „Tvůj problém je, že vůbec nepřemýšlíš.“ Některé Děvy se tiše zasmály, ale ona to jako vtip nemyslela. Byla menší než ostatní přítomné Děvy nejméně o dlaň, vlasy měla stejně ohnivé jako povahu a zvláštní názor na vztah k němu. Její přítelkyně Somara s vlasy jako len, o hlavu a ramena vyšší, souhlasně přikývla. Měla na Randa stejně podivný názor.

Rand si jich nevšímal, ale nemohl si nepovzdechnout. Somara a Enaila byly nejhorší, nicméně žádná z Děv se nemohla rozhodnout, jestli je Car’a’carnem, jehož je nutné poslouchat, či jenom prvním dítětem Děvy, které kdy Děvy poznaly, takže o něj mají pečovat jako o bratra či ho tyranizovat jako syna. Dokonce i Jalani, která si nedávno ještě hrála s panenkami, si zřejmě myslela, že je její mladší bratr, kdežto Corana, prošedivělá, s tváří kožovitou téměř jako Sulin, s ním zacházela jako se starším bratrem. Aspoň to dělaly jen mezi sebou a jen málokdy, byl-li na doslech jiný Aiel. Když se to počítalo, byl Car’a’carnem. A byl jim to dlužný. Umíraly pro něj. Dlužil jim všechno, čeho se jim zachtělo.

„Nehodlám tu strávit celou noc, zatímco vy si budete hrát na líbání sedmikrásek,“ řekl. Sulin po něm vrhla jeden z těch svých pohledů – ať v šatech či v cadin’soru, ta ženská kolem sebe vrhala tyhle pohledy jako selka zrno při setí – ale asha’mani přestali zírat na Děvy a hodili si tlumoky na záda. Tvrdě je dři, pravil Taimovi, udělej z nich zbraně, a Taim mu je dodal. Dobrá zbraň se pohybuje tam, kam ji člověk, který ji drží, namíří. Kdyby si jen mohl být jistý tím, že se mu neobrátí v ruce.

Dnes v noci musel navštívit tři místa, ale o jednom z nich se Děvy nesměly nic dozvědět. Nesměl ho znát nikdo kromě něj. Kam zamíří nejdřív, se rozhodl už dřív, přesto zaváhal. O jeho cestě se lidé dozvědí dost brzy, nicméně měl důvod, proč chtěl, aby byla co nejdéle tajností.

Když se průchod otevřel přímo uprostřed místnosti, pronikl dovnitř nasládlý pach známý každému sedlákovi. Koňský hnůj. Sulin, než se zahalila, nakrčila nos a klusem provedla na druhou stranu polovinu Děv. Asha’mani se podívali na Randa a následovali je, cestou zhluboka natahovali z pravého zdroje, kolik jen udrželi.

Díky tomu cítil jejich sílu, když procházeli kolem něj. Bez toho dalo větší práci poznat, jestli muž dokáže usměrňovat, a ještě déle, pokud odmítal spolupracovat. Žádný nebyl tak silný jako on. Aspoň zatím ne. Nedalo se poznat, jak silný muž bude, dokud nepřestal sílit. Fedwin byl z těch tří nejsilnější, ale měl to, co Taim nazýval závora. Fedwin skutečně nevěřil, že s pomocí jediné síly dokáže ovlivnit cokoliv v dálce. Důsledkem bylo, že po padesáti krocích začala jeho schopnost slábnout a na sto už nedokázal splést ani vlákno saidínu. Muži zřejmě získávali sílu rychleji než ženy, a to bylo dobře. Tihle tři byli všichni dost silní, aby udělali průchod o rozumné velikosti, byť v Jonanově případě jen tak tak. Každý z asha’manů, které si ponechal, byl takový.

Zabij je dřív, než bude pozdě, než zešílejí, zašeptal Luis Therin. Zabij je, vyřiď Sammaela a Demandreda a všechny Zaprodance. Musím je zabít všechny dřív, než bude pozdě! Chvíle zápasu, kdy se snažil vyrvat Randovi jedinou sílu a neuspěl. Zřejmě se o to v poslední době snažil častěji, nebo i sám uchopit saidín. To bylo nebezpečnější než to první. Rand pochyboval, že by mu Luis Therin dokázal pravý zdroj sebrat, když už ho jednou držel. Nebyl si však ani jistý, jestli by ho v opačném případě dokázal vyrvat jemu, kdyby se k němu mrtvý muž dostal první.

A co já? pomyslel si Rand znovu. Skoro zaprskal. Jak byl zabalený v jediné síle, hněv se jako pavučina rozběhl po vnějším okraji prázdnoty jako ohnivá krajka. Já taky umím usměrňovat. Čeká na mě šílenství, ale já už mám tebe! Ty ses zabil sám, Rodovrahu, když jsi zavraždil manželku a děti a Světlo samo ví kolik dalších lidí. Já nebudu zabíjet, když nebudu muset! Slyšíš mě, Rodovrahu? Odpovědělo mu ticho.

Zhluboka, nejistě se nadechl. Ta ohnivá síť zablikala, jako blesk v dálce. Nikdy s tím mužem nemluvil – byl to muž, ne jenom hlas, muž, celý i se vzpomínkami – nikdy s ním takhle nemluvil. Možná to Luise Therina zahnalo nadobro. Ten blázen polovinu času blábolil a brečel kvůli své mrtvé ženě. Chtěl vůbec Luise Therina zahnat? V té truhle to byl jeho jediný přítel. Slíbil Sulin, že napočítá do sta, než projde, ale počítal po pěti a pak vstoupil na místo přes sto padesát leguí daleko, do Caemlynu.

V královském paláci v Andoru již byla tma, na jemné vížky a zlaté kupole dopadalo měsíční světlo, ale jemný vánek nijak nezmenšil horko. Měsíc byl téměř ještě v úplňku a vydával dost světla. Zahalené Děvy obíhaly vozy seřazené za největší z palácových koníren. Pach stájí se linul i z vozů, které každý den vyváželi, protože se již dávno vsákl do dřeva. Asha’mani si drželi ruce před obličejem, Eben si tiskl nos.

„Car’a’carn počítá rychle,“ zamumlala Sulin, ale sundala závoj. Tady žádná překvapení nečekala. U vozů by nestál nikdo, kdo by tu neměl co dělat.

Rand průchod propustil, jakmile prošly zbývající Děvy, těsně za ním, a když zmizel, Luis Therin zašeptal: Ona je pryč. Skoro pryč. Z jeho hlasu zaznívala úleva. Pouto mezi strážcem a Aes Sedai ve věku pověstí neexistovalo.

Alanna nebyla doopravdy pryč, o nic víc než od chvíle, kdy se s Randem proti jeho vůli spojila, ale její přítomnost nebyla tak výrazná, a díky tomu si ji Rand o to víc uvědomoval. Člověk si zvykne téměř na cokoliv, začne to brát za dané. Poblíž ní chodil s jejími emocemi v hlavě i s jejím tělesným stavem, když na to pomyslel, a věděl přesně, kde je, stejně jako věděl, kde má vlastní ruku, ale právě jako s rukou, pokud na ni nemyslel, bylo to prostě tak. Jen vzdálenost měla jistý účinek, stále však cítil, že je někde na východ od něj. Chtěl si ji uvědomovat. I kdyby se Luis Therin odmlčel a všechny vzpomínky z truhly by se mu nějak vymazaly z hlavy, pořád by mu její pouto připomínalo: „Nikdy nevěř Aes Sedai.“

Náhle si uvědomil, že Jonan a Eben taky stále drží saidín. „Pustit,“ řekl ostře – tenhle příkaz použil Taim – a cítil, jak z nich jediná síla vyprchala. Dobré zbraně. Zatím. Zabij je dřív, než bude příliš pozdě, zamumlal Luis Therin. Rand schválně a nerad propustil pravý zdroj. Vždycky se nerad vzdával života, posílených smyslů. Zápasu. Vnitřně byl napjatý, skokan připravený skočit, připravený se zdroje znovu chytit. To byl nyní vždycky.

Musím je zabít, zašeptal Luis Therin.

Rand hlas potlačil, poslal jednu Děvu, Nerileu, ženu s hranatým obličejem, do paláce a potom začal přecházet podél vozů. Hlavou mu opět vířily myšlenky a rychleji než předtím. Neměl sem chodit. Měl poslat Fedwina s dopisem. Vír. Elain. Aviendha. Perrin. Faile. Annoura. Berelain. Mat. Světlo, neměl sem raději chodit. Elain a Aviendha. Annoura a Berelain. Faile, Perrin a Mat. Záblesky barev, rychlý pohyb těsně mimo dohled. A šílenec rozzlobeně mumlající v dálce.

Pomalu si uvědomil, že se Děvy baví mezi sebou. O zápachu. Naznačovaly, že vychází od asha’manů. Chtěly, aby je muži zaslechli, jinak by použily znakovou řeč. V měsíčním světle na to bylo vidět dost. Taky bylo vidět barvu v Ebenově tváři a jak Fedwin zatíná zuby. Možná to už nebyli chlapci, určitě ne od Dumajských studní, pořád jim ale bylo jenom patnáct či šestnáct. Jonan svraštil obočí, až mu tvořilo jednolitou čáru. Aspoň se zatím žádný nechopil saidínu. Zatím.

Už k nim chtěl vykročit, ale pak místo toho zvedl hlas. Ať ho slyší všichni. „Když můžu já snášet od Děv hlouposti, tak můžete i vy.“

Pokud něco, tak Eben zrudl ještě víc. Jonan zavrčel. Všichni tři pozdravili Randa pěstí na hrudi, pak se otočili k sobě. Jonan řekl něco tichým hlasem a díval se při tom na Děvy a Fedwin a Eben se zasmáli. Když Děvy uviděli poprvé, valili na tyto exotické postavy, o nichž doposud jenom četli, oči a zároveň chtěli prchnout dřív, než je vraždící Aielové z příběhů zabijí. Teď už je vyděsilo jen máloco. Budou se muset znovu naučit bát.

Děvy hleděly na Randa, pak začaly mávat rukama a občas se tiše zasmály. Sice se měly před asha’many na pozoru, jelikož však Děvy byly Děvy – a Aielové byli Aielové – riziko jen zvyšovalo přitažlivost posměšků. Somara hlasitě zamumlala, jak ho Aviendha usadila, což si vysloužilo velice důrazné pokyvování na souhlas. V příbězích nikdo nikdy neměl tak složitý život.

Jakmile se Nerilea vrátila se zprávou, že našla Davrama Bashereho a Baela, kmenového náčelníka stojícího v čele Aielů tady v Caemlynu, Rand si odepjal opasek s mečem, a stejně tak Fedwin. Jalani vytáhla velký kožený vak na meče a Dračí žezlo, držíc ho tak, jako by meče byly jedovatými hady, či snad dávno mrtvými a shnilými. Ačkoliv popravdě hady, ať už v libovolném stavu, by takhle zdráhavě určitě nedržela. Rand si oblékl plášť s kapuci, který mu podala Corana, dal ruce za záda a Sulin mu je svázala provazem. Pevně, a bručela si pro sebe.

„Tohle je hloupost. Dokonce i mokřiňané by to nazvali hloupostí.“

Dal si práci, aby sebou neškubl. Byla silná a použila veškerou svou sílu. „Utekl jsi nám mockrát, Rande al’Thore. Vůbec na sebe nedáváš pozor.“ Považovala ho za bratra asi svého věku, ale občas nezodpovědného. „Far Dareis Mai nesou tvoji čest a tobě na tom nezáleží.“

Fedwin se mračil, když mu taky svazovaly ruce, ačkoliv kvůli němu se Děvy ani příliš nenamáhaly. Jonan a Eben se dívali a mračili se. K tomuto plánu chovali stejně velkou nechuť jako Sulin. A stejně málo mu rozuměli. Drak Znovuzrozený nic nevysvětloval a Car’a’carn jen málokdy. Nikdo však neřekl ani ň. Zbraň si nestěžuje.

Když Sulin popošla před Randa, zahleděla se mu do obličeje a zalapala po dechu. „Tohle ti udělaly,“ řekla tiše a sáhla po těžkém noži u pasu. Byla to asi stopa oceli, skoro krátký meč, ačkoliv jen hlupák by to řekl Aielovi do očí.

„Stáhni mi kapuci,“ řekl jí Rand drsně. „Smysl celého plánu je, že mě nikdo nepozná, dokud se nedostanu k Baelovi a Basheremu.“ Zaváhala a podívala se mu do očí. „Řekl jsem stáhni mi ji,“ zavrčel. Sulin by dokázala většinu mužů zabít holýma rukama, ale když mu stahovala kapuci do čela, měla prsty jemné.

Jalani mu se smíchem strhla kapuci přes oči. „Teď si můžeš být jistý, že tě nikdo nepozná, Rande al’Thore. Musíš nám důvěřovat, že tě povedeme.“ Několik Děv se zasmálo.

Rand ztuhl, jen tak tak že nepopadl saidín. Jen tak tak. Luis Therin vrčel a blekotal. Rand se přinutil dýchat normálně. Nebyla úplná tma. Pod okrajem kapuce viděl měsíční světlo. Přesto zakopl, když ho Sulin a Enaila popadly za paže a vedly ho dál.

„Myslela jsem, že jsi dost starý, abys uměl chodit,“ zamumlala Enaila v hraném překvapení. Sulin pohnula rukou. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že ho hladí po ruce.

Viděl jenom to, co bylo těsně před ním, měsícem ozářené dlažební kameny dvora před konírnami, pak kamenné schody, podlahu z mramoru ve světle lustrů, občas s dlouhým běhounem. Napínal zrak po pohybu ve stínech, cítil zrádnou přítomnost saidínu, ba hůř, svrbění, prozrazující ženu držící saidar. Jak byl oslepený, nemusel by poznat, že na něho útočí, dokud by nebylo příliš pozdě. Slyšel šustot nohou několika sluhů, spěchajících po noční práci, ale pět Děv, na pohled provázejících dva zajatce, nikdo nezastavil. Když Bael a Bashere žili v paláci a strážili Caemlyn se svými muži, nepochybně byly v těchto chodbách vidět podivnější věci. Bylo to jako postupovat bludištěm. On však byl od chvíle, co opustil Emondovu Roli, v tom či onom bludišti, dokonce i když si myslel, že kráčí po rovné cestě.

Poznal bych vůbec rovnou cestu, kdybych ji uviděl? přemítal. Nebo jsem v tom už tak dlouho, že bych ji považoval za past?

Žádné rovné cesty neexistují. Jenom nástrahy a pasti a temnota. Luis Therin prskal upoceně a zoufale. Stejně se cítil Rand.

Když je Sulin konečně dovedla do místnosti a zavřela dveře, Rand prudce pohodil hlavou, aby shodil kapuci – a vyvalil oči. Baela a Davrama čekal, ale ne Davramovu ženu Deiru ani Melain a Dorindhu.

„Vidím tě, Car’a’carne“ Bael, nejvyšší muž, jakého kdy Rand viděl, seděl v cadin’soru se zkříženýma nohama na podlaze ze zelených a bílých dlaždic a působil klidně, i když byl připravený se vmžiku pohnout. Kmenový náčelník Goshien Aielů nebyl mladý – žádný kmenový náčelník nebyl mladý – a v tmavě rudých vlasech měl šediny, ale každého, kdo by si myslel, že s věkem měkne, čekalo smutné překvapení. „Kéž vždycky najdeš vodu a stín. Stojím s Car’a’carnem a moje oštěpy stojí se mnou.“

„Voda a stín jsou možná v pořádku,“ ozval se Davram Bashere s nohou přehozenou přes zlacený lenoch svého křesla, „ale já bych si dal trochu chlazeného vína.“ Byl o něco vyšší než Enaila, krátký modrý kabát měl rozepnutý a snědá tvář se mu leskla potem. Přes zjevnou netečnost vypadal ještě tvrdší než Bael, s ohnivýma zešikmenýma očima a orlím nosem nad hustými prošedivělými kníry. „Blahopřeji ti k tvému útěku a vítězství. Proč ale přicházíš převlečený za vězně?“

„Já bych ráda věděla, kdy na nás pošle Aes Sedai,“ přisadila si Deira. Velká žena ve zlatem vyšívaném zeleném hedvábí, Faileina matka, byla vysoká jako většina Děv až na Somaru, v dlouhých černých vlasech měla na spáncích bílé prameny a nos jen o málo méně výrazný než její manžel. Pravda, mohla mu dávat hodiny v zuřivém mračení a v jedné věci se velmi podobala své dceři. Byla věrná manželovi, ne Randovi. „Udělal jsi z Aes Sedai vězně? To teď můžeme čekat, že se na nás vrhne celá Bílá věž?“

„Pokud ano,“ řekla ostře Melain a upravila si loktuši, „budeme s nimi zacházet, jak si zaslouží.“ Sluncovlasá, zelenooká a krásná, podle tváře jen o pár let starší než Rand, byla moudrá a provdaná za Baela. Ať už změnu názoru moudrých na Aes Sedai způsobilo cokoliv, Melain, Amys a Bair se změnily nejvíc.

„Já bych velice ráda věděla,“ ozvala se třetí žena, „co uděláš s Colavaere Saighan.“ I když přítomnost Deiry a Melain byla hodně znát, Dorindha je obě zastínila, přestože nebylo tak zcela jasné jak. Správkyně střechy Držby Kouřové prameny byla mohutná mateřská žena, spíš hezká než krásná, s vráskami v koutcích modrých očí a vlasy skoro stejně bílými jako rusými, stejně jako měl Bael, a přesto ze tří žen v místnosti by každý s aspoň kapkou rozumu v hlavě řekl, že má vystupování. „Melain říká, že Bair nepovažuje Colavaere Saighan za zvlášť důležitou,“ pokračovala Dorindha, „ale moudré umějí být slepé jako muži, když na to přijde, vidí přicházející bitvu a přehlédnou štíra pod patou.“ Vrhla po Melain úsměv, čímž slovům ubrala na jedovatosti. „Je na správkyni střechy, aby ty štíry našla dřív, než někoho štípnou.“ Byla také Baelovou manželkou, což Randa vyvádělo z míry, i když to byla jenom její a Melainina volba. Možná částečně proto, že to byla jejich volba. Mezi Aiely neměl muž co mluvit do toho, jestli si jeho manželka vybere sestru-ženu. Dokonce ani mezi nimi to nebylo obvyklé uspořádání.

„Colavaere se dala na sedlačení,“ zavrčel Rand. Všichni zamrkali a přemýšleli, měl-li to snad být vtip. „Sluneční trůn je zase prázdný a čeká na Elain.“ Napadlo ho, že splete ochranu proti odposlouchávání, ale ochranu by mohl najít každý, kdo by hledal, muž či žena, a její přítomnost by ohlásila, že se tu mluví o něčem zajímavém. No, všechno, co se tu řekne, bude brzy známo od Dračí stěny k moři.

Fedwin si už třel zápěstí, Jalani zatím vracela nůž do pochvy. Nikdo se na ně nepodíval podruhé. Všichni upírali zraky na Randa. Ten se mračil na Nerileu a mával rukama, až mu Sulin přeřízla pouta. „Neuvědomila jsem si, že tohle bude rodinné setkání.“ Nerilea se snad tvářila trochu rozpačitě, ale byla sama.

„Až se oženíš,“ zamumlal Davram s úsměvem, „naučíš se, že musíš velice pečlivě vybírat, co zatajíš před svou ženou.“ Deira se na něj podívala a našpulila rty.

„Manželky jsou velká útěcha,“ zasmál se Bael, „když jim muž moc neříká.“ Dorindha mu s úsměvem prohrábla vlasy – a na chvíli mu je sevřela, jako by mu chtěla utrhnout hlavu. Bael zavrčel, ale ne jenom kvůli Dorindze. Melain si otřela malý nožík do sukně a zase ho schovala. Obě ženy se na sebe zubily přes jeho hlavu, zatímco on si třel rameno, kde se mu na cadin’soru dělala krvavá skvrna. Deira zamyšleně přikývla. Zřejmě právě dostala nápad.

„Kterou ženu bych mohl nenávidět natolik, abych ji provdal za Draka Znovuzrozeného?“ ucedil Rand chladně. To mělo za následek téměř hmatatelné ticho.

Rand se snažil svůj hněv ovládnout. Měl to čekat. Melain nebyla jenom moudrá, byla i chodící ve snu, stejně jako Amys a Bair. Mezi jiným se spolu bavily ve svých snech i s dalšími. Bylo to velmi užitečné, i když kvůli němu to použily pouze jednou. Byla to věc moudrých. Nebylo divu, že Melain věděla o všem, co se kde šustne. Nebylo divu, že všechno řekla Dorindze, věc moudrých či ne. A jakmile Melain prozradila Baelovi, že Randa unesli, on to samozřejmě sdělil Basheremu. Čekat, že to Bashere zatají před svou ženou, bylo jako čekat, že utají, že jim hoří střecha nad hlavou. Coul po coulu svůj hněv ovládl.

„Dorazila už Elain?“ Snažil se mluvit nedbale, ale nepodařilo se mu to. Bylo to jedno. Existovala spousta důvodů, proč by měl být nervózní, které znali všichni. Andor možná nebyl tak neklidný jako Cairhien, ale Elain na trůně byl nejrychlejší způsob, jak obě země uklidnit. Možná jediný způsob.

„Ještě ne.“ Bashere pokrčil rameny. „Ale na sever dorazily příběhy o tom, že někde v Murandy, nebo možná v Altaře, jsou Aes Sedai s vojskem. To by mohl být mladý Mat a jeho Banda Rudé ruky s dědičkou a sestrami, které uprchly z Věže, když byla svržena Siuan.“

Rand si třel zápěstí, kam se mu zařízly provazy. Všechny ty nesmysly se „zajatci“ byly kvůli tomu, že už by tu Elain mohla být. Elain a Aviendha. Aby mohl přijít a odejít, aniž by to zjistily, dokud už nebude pryč. Možná by se našel způsob, jak se na ně podívat. Možná... Byl hlupák, a to bylo zcela jisté.

„Ty chceš, aby se ti odpřisáhly i tyhle sestry?“ Deira měla tón stejně ledový jako výraz. Neměla ho ráda. Podle ní se její manžel vydal na cestu, která docela dobře může skončit tím, že jeho hlavu napíchnou v Tar Valonu na kůl, a Rand ho na tu cestu vyslal. „Bílá věž nebude klidně čekat na tvoje poslušné Aes Sedai.“

Rand se jí lehce uklonil, a ať si klidně shoří, jestli to bude chtít brát jako výsměch. Deira ni Ghaline ťBashere ho nikdy neoslovovala titulem, dokonce ani jménem ne. Stejně dobře mohla mluvit s dveřníkem a navíc ne příliš inteligentním nebo důvěryhodným. „Jestli se rozhodnou přísahat, tak jejich přísahy přijmu. Pochybuji, že by po návratu do Tar Valonu zrovna dychtily. Jestli se rozhodnou jinak, můžou jít svou vlastní cestou, pokud se nepostaví proti mně.“

„Bílá věž se proti tobě postavila,“ podotkl Bael, předklánějící se s pěstmi na kolenou. Vedle jeho modrých očí vypadal Deiřin pohled teple. „Nepřítel, který přijde jednou, přijde znovu. Pokud ho nezastavíš. Moje oštěpy půjdou, kamkoliv je Car’a’carn povede.“ Melain samozřejmě kývla. Nejspíš chtěla mít jednu každou Aes Sedai odstíněnou a klečící pod stráží, pokud už ne svázanou na rukou a na nohou. Ale Dorindha kývla také, i Sulin, a Bashere si zamyšleně hladil kníry. Rand nevěděl, má-li se smát či plakat.

„Nemyslíte, že toho mám už tak dost na talíři i bez války s Bílou věží? Elaida mě chytila za krk a já ji plácl přes ruku.“ Země vybuchující v ohni a rozervaná těla. Krkavci a supi přecpaní až k prasknutí. Kolik mrtvých? „Jestli má dost rozumu, aby toho teď nechala, tak já rovněž.“ Dokud ho nepožádají, aby jim důvěřoval. Truhlice. Potřásal hlavou, jen zpola si uvědomoval, jak Luis Therin náhle sténá kvůli tmě a žízni. Mohl si toho nevšímat, musel si toho nevšímat, ale nesměl zapomenout a důvěřovat.

Nechal Baela a Bashereho, ať se hádají kvůli tomu, jestli má Elaida dost zdravého rozumu, aby přestala, když už jednou začala, a došel ke stolu pokrytému mapami, jenž stál u stěny pod goblénem s nějakým bitevním výjevem, kde byl nejdůležitější stříbrný lev Andoru. Bael a Bashere zřejmě používali tuto místnost pro plánování. Když chvilku pátral, nalezl mapu, kterou potřeboval, velký svitek s vyobrazením Andoru od pohoří Oparů k řece Erinin a taky kus území na jihu, Ghealdan, Altaru a Murandy.

„Ženám, které jsou držené v zajetí v zemích zabijáků stromů, se nedovoluje dělat potíže, tak proč by se to mělo dovolovat jiným?“ říkala Melain zjevně v odpovědi na otázku, již neslyšel. Mluvila rozzlobeně.

„Uděláme, co musíme, Deiro ťBashere,“ řekla Dorindha klidně. Málokdy nebyla klidná. „Drž se své odvahy a dojdeme tam, kam musíme.“

„Když skočíš z útesu,“ opáčila Deira, „je příliš pozdě na cokoliv jiného než držet se své odvahy. A doufat, že dole, kam dopadneš, bude stoh sena.“ Její manžel se zasmál, jako by udělala vtip. Ona tak však nemluvila.

Rand rozložil mapu a v rozích ji zatížil kalamáři a několika miskami s pískem. Vzdálenosti pak odměřoval prsty. Jestli je podle řečí ještě v Altaře nebo Murandy, tak Mat nepostupoval dost rychle. Pyšnil se tím, jak rychle Banda dokáže pochodovat. Možná že ho zpomalují Aes Sedai, se sluhy a vozy. Možná tam bylo víc sester, než si myslel. Rand si uvědomil, že ruce zatíná v pěsti, a nechal toho. Potřeboval Elain. Aby převzala trůn tady a v Cairhienu. Proto ji potřeboval. Jenom proto. Aviendha... Ji nepotřeboval, vůbec ne, dala jasně najevo, že ona nepotřebuje jej. Byla v bezpečí, daleko od něj. Mohl je obě udržet v bezpečí tím, že je bude od sebe držet co nejdál. Světlo, mohl se na ne jen dívat. Potřeboval však Mata, když byl Perrin tak umíněný. Nebyl si jistý, jak se Mat tak najednou stal odborníkem na všechno, co mělo něco společného s válčením, ale dokonce i Bashere si Matových názorů vážil. Aspoň názorů na válku.

„Zacházely s ním jako s da’tsang,“ vrčela Sulin a některé Děvy ozvěnou zavrčely taky.

„My víme,“ odpovědla Melain ponuře. „Nemají vůbec žádnou čest.“

„Opravdu se bude držet zpátky i po tom, co jste popsaly?“ chtěla vědět Deira nevěřícně.

Mapa nezasahovala dost daleko na jih, aby ukazovala i Illian – žádná mapa tady na stole neukazovala ani kousek téhle země – ale Rand jel rukou přes Murandy a uměl si představit Doirlonskou pahorkatinu kousek od illiánských hranic s řadou pevností v kopcích, které žádné útočící vojsko nemohlo ignorovat. A asi dvě stě padesát mil na východ, přes Maredské pláně, se takové vojsko neobjevilo od doby, kdy se za aielské války státy sešly před Tar Valonem, možná ne od časů Artuše Jestřábí křídlo. Tairenové, Cairhieňané, Aielové, všichni byli připravení Illian rozdrtit. Pokud je nepovede Perrin, bude to muset být Mat. Jenomže nebylo dost času. Nikdy nebylo dost času.

„Ať shoří moje oči,“ zamumlal Davram. „O tom ses nikdy nezmínila, Melain. Urozená paní Caraline a urozený pán Toram se utábořili rovnou za městem a vznešený pán Darlin s nimi? Společně určitě nepřišli náhodou, a zrovna teď, to tedy ne. Na prahu máš hnízdo zmijí, ať jsou kdokoliv.“

„Ať algai’g’siswai zatančí,“ opáčil Bael. „Mrtvá zmije nikoho neuštkne.“

Sammael byl vždycky nejlepší, když se bránil. Tohle byla vzpomínka Luise Therina z války Stínu. Když měl v hlavě dva muže, možná bylo nasnadě, že budou vzpomínky pronikat z jedné mysli do druhé. Zjistil třeba Luis Therin, že si náhle vzpomíná, jak pásl ovce či štípal dříví nebo krmil slepice? Rand ho slabě slyšel, jak zuří, chtěl zabíjet a ničit. Pomyšlení na Zaprodance Luise Therina skoro vždy dohnalo málem k šílenství.

„Deira ťBashere mluví pravdu,“ řekl Bael. „Musíme se držet cesty, po které jsme se vydali, dokud naši nepřátelé nebudou zničeni, nebo nebudeme zničeni my.“

„Tak jsem to nemyslela,“ ucedila Deira suše. „Ale máš pravdu. Teď nemáme na vybranou. Dokud nebudou zničeni naši nepřátelé nebo my.“

Když Rand studoval mapu, táhly mu hlavou smrt, zkáza a šílenství. Sammael bude u těch pevností brzy po útoku vojska, Sammael se silou Zaprodance a znalostmi věku pověstí. Urozený pán Brend, tak si říkal, člen rady devíti, a urozený pán Brend mu říkali ti, kdož odmítali přiznat, že Zaprodanci jsou volní, ale Rand ho znal. Díky vzpomínkám Luise Therina znal Sammaelovu tvář, znal ho jako vlastní boty.

„Co hodlá Dyelin Taravin provádět s Naeanem Arawnem a Elenií Sarandovnou?“ zeptala se Dorindha. „Přiznávám, že nechápu, proč se lidi takhle zavírají.“

„Co dělá tady, není celkem důležité,“ řekl Davram. „Mně dělají starosti její schůzky s těmi Aes Sedai.“

„Dyelin Taravin je hlupačka,“ zamručela Melain. „Věří zprávám o tom, že Car’a’carn poklekl před amyrlininým stolcem. Dokud jí ty Aes Sedai nedají svolení, ani si neučeše vlasy.“

„Mýlíte se v ní,“ prohlásila pevně Deira. „Dyelin je dost silná, aby vládla Andoru. To dokázala v Aringillu. Samozřejmě naslouchá Aes Sedai – jenom hlupák je ignoruje – ale naslouchat neznamená poslouchat.“

Vozy, jež byly přivezeny od Dumajských studní, bude třeba znovu prohledat. Někde tam musel být tlustý mužík – angrial. Žádná ze sester, které unikly, nemohla mít tušení, co to je. Pro ně mohl mít cenu snad jen jako památka na Draka Znovuzrozeného ve váčku. Ne. Musí být někde ve vozech. S ním se dokázal vyrovnat každému Zaprodanci. Bez něj... Smrt, zkáza a šílenství.

Náhle mu došlo to, co slyšel. „Co to bylo?“ chtěl vědět a otočil se od slonovinou vykládaného stolku.

Obracely se k němu překvapené tváře. Jonan se narovnával, jak se předtím zhrouceně opíral o rám dveří. Děvy, dřepící na patách, náhle vypadaly pozorně. Předtím se jen nedbale bavily mezi sebou. Dokonce i ony ho teď vnímaly.

Melain si prstem hladila jeden z mnoha slonovinových náramků a vyměnila si rozhodný pohled s Baelem a Davramem. Pak promluvila první. „V hostinci zvaném U stříbrné labutě, tam, co Davram Bashere nazývá Novým Městem, přebývá devět Aes Sedai.“ Slovo „hostinec“ vyslovila poněkud zvláštně a „město“ také. Než přešla za Dračí stěnu, znala je pouze z knih. „On a Bael říkají, že je musíme nechat na pokoji, dokud proti tobě něco nepodniknou. Myslím, že ses poučil, co se čekání na Aes Sedai týče, Rande al’Thore.“

„Moje chyba,“ povzdechl si Bashere, „pokud tu nějaká je. Ačkoliv co Melain čeká, že udělají, to netuším. Osm sester se u Stříbrné labutě zastavilo skoro před měsícem, hned poté, co jsi odešel. Občas jich pár dalších přijde či odejde, ale nikdy jich není naráz víc než deset. Drží se stranou, nedělají potíže a na nic se nevyptávají, aspoň jsme s Baelem nic takového nezjistili. Do města taky zavítalo pár červených sester, dvakrát. Ty u Stříbrné labutě mají všechny strážce, ale tyhle je nikdy nemají. Jsem si jistý, že to jsou červené. Dvě tři se objeví, poptají se na muže mířící do Černé věže, a po pár dnech odejdou. Podle mě toho ale moc nezjistí. Černá věž je dobrá jako pevnost, když přijde na uchovávání svých tajemství. Žádná z nich nedělá potíže a já bych je radši neobtěžoval, dokud nebudu vědět, že je to nutné.“

„Tohle jsem nemyslel,“ pravil Rand pomalu. Posadil se do křesla naproti Basheremu a sevřel vyřezávané lenochy, až ho zabolely klouby. Aes Sedai se slízají tady, slízají se i v Cairhienu. Shoda okolností? Luis Therin bručel jako hromobití na obzoru o smrti a zradě. Bude muset varovat Taima. Ne kvůli Aes Sedai u Stříbrné labutě – o těch už Taim určitě věděl, proč se o tom ale nezmínil? – ale aby se od nich držel dál, držel od nich asha’many stranou. Pokud měly Dumajské studny znamenat konec, tady nemohly být další začátky. Příliš mnoho věcí se mu vymykalo z rukou. Čím víc se snažil všechny pochytat, tím víc jich bylo a tím rychleji se vše pohybovalo. Dříve nebo později všechno popadá a rozbije se. Z toho pomyšlení mu vyschlo v krku. Tom Merrilin ho naučil trochu žonglovat, ale Rand v tom nikdy zrovna nevynikal. Přál si, aby si měl čím svlažit hrdlo.

Neuvědomil si, že to vyslovil, dokud se Jalani nenarovnala z podřepu a nepřeběhla místnost ke stolku, na němž stál vysoký stříbrný džbán. Nalila pití do tepané stříbrné číše, s úsměvem ji přinesla Randovi, a když mu ji podávala, otevřela pusu. Čekal nějakou hrubost, ale s její tváří se udála změna. Řekla jen: „Car’a’carne,“ pak se vrátila na své místo u ostatních Děv s důstojností, jíž snad napodobovala Dorindhu, nebo možná Deiru. Somara zamávala rukama a náhle byly všechny Děvy rudé ve tvářích a kousaly se do rtů, aby se nerozesmály. Všechny kromě Jalani, která však měla stejně rudou tvář.

Vinný punč chutnal po švestkách. Rand si vzpomínal na tlusté šťavnaté švestky ze sadů za řekou, když byl mladý, lezl po stromech a sám si je trhal... Zvrátil hlavu dozadu a číši vyprázdnil. Ve Dvouříčí rostly švestky, ale nebyly tam sady a rozhodně ne za řekou. Nechej si své zatracené vzpomínky pro sebe, prskl na Luise Therina. Muž v jeho hlavě se čemusi zasmál, tiše se hihňal.

Bashere se zamračil na Děvy, pak mrkl na Baela a jeho ženy – všichni tři měli tváře jako z kamene – a potřásl hlavou. S Baelem vycházel dobře, ale Aielové jako takoví ho mátli. „Jelikož mně nikdo nic k pití nepřinese,“ prohlásil, když vstával a šel si sám nalít. Zhluboka se napil, přičemž si namočil husté kníry. „Tak tohle je tedy osvěžující. Taim muže zřejmě verbuje tak, že sebere každého chlapíka, co by rád následoval Draka Znovuzrozeného. Předal mi slušné vojsko, chlapy, kterým chybí to, co je třeba pro asha’mana. S vykulenýma očima mluví o tom, jak prošli dírou ve vzduchu, ale k Černé věži se žádný z nich ani nepřiblížil. Zkouším pár nápadů, co měl mladý Mat.“

Rand na něj mávl prázdnou číší. „Pověz mi o Dyelin.“ Dyelin z rodu Taravin byla další v řadě na trůn, kdyby se Elain něco stalo, ale řekl jí, že nechává Elain přivést do Caemlynu. „Jestliže si myslí, že může sebrat Lví trůn, tak jí taky najdu nějaký statek.“

„Sebrat trůn?“ opáčila nevěřícně Deira a její manžel se zasmál nahlas.

„Já mokřiňanům nějak pořád nerozumím,“ ozval se Bael, „ale myslím, že tohle ona zrovna nechce.“

„Ani zdaleka ne.“ Davram přinesl džbán a hned dolil Randovi. „Někteří menší pánové a paní, co chtějí získat přízeň, ji provolali v Aringillu. Ona se pohybuje rychle, tahle urozená paní Dyelin. Ve čtyřech dnech nechala dva vůdce oběsit pro velezradu dědičky Elain a dvacet dalších nařídila zbičovat.“ Pochvalně se zachechtal. Jeho žena si jen odfrkla. Ona by nejspíš nechala podél celé cesty z Aringillu do Caemlynu nastavět šibenice.

„Tak co má být s tím, že vládne Andoru?“ chtěl vědět Rand. „A Elenia a Naean jsou ve vězení."

„Oni se pokusili uchvátit trůn,“ pravila Deira a tmavé oči se jí hněvivě leskly.

Bashere kývl. Byl mnohem klidnější. „Teprve před třemi dny. Když dorazila zpráva o korunovaci Colavaere a klepy z Cairhienu, že jsi odešel do Tar Valonu, začali působit skutečně. Jelikož se znovu rozbíhá obchod, lítá mezi Cairhienem a Caemlynem tolik holubů, že bys jim mohl chodit po zádech.“ Odložil džbán na stolek a vrátil se ke svému křeslu. „Naean se prohlásil na Lví trůn ráno, Elenia dopoledne a do západu slunce je Dyelin, Luan a Pelivar nechali oba zatknout. Další den ráno vyhlásili Dyelin za regentku. V Elainině jméně, dokud se Elain nevrátí. Většina andorských rodů ohlásila, že Dyelin podporuje. Myslím, že někteří by rádi, aby na trůn usedla sama, ale Aringill zařídil, že i ti nejmocnější si dávají pozor na jazyk.“ Přivřel oko a ukázal na Randa. „O tobě se vůbec nezmiňují. Jestli je to dobře nebo špatně, to musí říct někdo moudřejší než já.“

Deira se chladně usmála a podívala se na něj svrchu. „Ti... patolízalové... které jsi nechal chodit volně po paláci, zřejmě všichni uprchli z města. Někteří z nich, podle toho, co se povídá, uprchli z Andoru. Měl bys vědět, že všichni stáli buď za Elenií, nebo za Naeanem.“

Rand pečlivě odložil číši na podlahu vedle křesla. Dovolil Lirovi a Arymille a ostatním zůstat jenom proto, aby přitlačil Dyelin a ty, kteří ji podporovali, ke spolupráci. Nikdy by nepřepustil Andor někomu, jako byl urozený pán Lir. Časem, až by se Elain vrátila, by to ještě mohlo fungovat. Jenomže všechno vířilo stále rychleji, protékalo mu to mezi prsty. Několik věcí však ještě dokázal ovládat.

„Támhle Fedwin je asha’man,“ řekl. „Když bude zapotřebí, může doručit mou zprávu do Cairhienu.“ Zlobně se přitom mračil na Melain, která jeho pohled opětovala naprosto bezvýrazně. Deira si Fedwina prohlížela, jako by se dívala na mrtvou krysu, kterou jí nějaký hodně dychtivý pes hodil na koberec. Davram a Bael byli zamyšlenější. Fedwin se pod jejich pohledem ještě víc narovnal. „Ať se nikdo jiný nedozví, kdo je,“ pokračoval Rand. „Nikdo. Proto nemá černý kabát. Dnes v noci jsem přivedl dva další urozenému pánu Semaradridovi a vznešenému pánu Weiramonovi. Budou je potřebovat, až se postaví Sammaelovi v Doirlonské pahorkatině. Já asi budu mít ještě chvíli plno práce s Cairhienem.“ A možná i s Andorem.

„Znamená to snad, že konečně vyšleš oštěpy na cestu?“ chtěl vědět Bael. „Vydáš teď rozkazy?“

Rand kývl a Bashere zařval smíchy. „Tak tohle si žádá dobré víno. Nebo by si žádalo, kdyby nebylo takové horko, že má člověk krev hustou jako kaši.“ Smích přešel v zamračení. „Ať shořím, ale rád bych tam byl. Přesto asi držet Caemlyn pro Draka Znovuzrozeného není žádná maličkost.“

„Tys vždycky chtěl být tam, kde jsou obnažené meče, manželi můj.“ Deira mluvila dost pyšně.

„Pětina,“ ozval se Bael. „Dovolíš pětinu v Illianu, až Sammael padne?“ Aielům podle zvyku patřila pětina všeho, co bylo na místě, které dobyli ozbrojenou silou. Rand to tady v Caemlynu zakázal. Nedovolil, aby Elainino město vyplenili byť jen takhle.

„Budou mít svou pětinu,“ pravil Rand, ale nemyslel při tom na Sammaela či Illian. Přiveď Elain rychle, Mate. Hlavou se mu to hnalo přes pochechtávání Luise Therina. Přiveď ji rychle, než mi Andor a Cairhien vybuchnou do obličeje.