Koruna z mečů

39 Jak držet slovo

„Teď odsud zatraceně vypadneme,“ pravil Mat znovu později, a tentokrát k hádce došlo. Hádka vlastně trvala skoro celou půlhodinu. Venku se slunce překlonilo k západu. Obchodní větry trochu srazily vedro. Tuhé žluté záclony, upevněné nad vysokými okny, se v nárazovém větru vlnily a pleskaly. Už byli zpět v Tarasinském paláci tři hodiny a jemu se pořád v hlavě odrážely kostky. Nejraději by do něčeho kopl. Nebo do někoho. Zatahal se za šátek, co měl uvázaný kolem krku. Měl pocit, že je to provaz, po němž měl jizvu, kterou šátkem zakrýval, a smyčka se pomalu stahuje. „Pro lásku Světla, to jste všechny slepý? Nebo jenom hluchý?“

Místnost, kterou jim poskytla Tylin, byla velká, stěny měla zelené, vysoký strop modrý, a kromě pozlacených křesel a stolečků vykládaných perletí tu nebyl žádný nábytek, nicméně tu bylo přecpáno. Aspoň to tak vypadalo. Tylin sama seděla s nohou přes nohu před jedním ze tří mramorových krbů, upírala na něj tmavé orlí oči, usmívala se a nepřítomně kopala nohou do vrstev modrých a žlutých spodniček a pohrávala si s jílcem zakřivené dýky. Elain nebo Nyneiva s ní mluvily. Byly tu též, seděly po královnině boku. Nějak se dostaly k čistým šatům a vypadalo to, že se dokonce koupaly, ačkoliv se mu od návratu z paláce z dohledu ztratily jen na pár minut. Důstojností se v jasném hedvábí téměř rovnaly Tylin. Nebyl si jistý, na koho vlastně chtějí udělat dojem, se všemi těmi krajkami a složitou výšivkou. Jako by se chystaly na královský ples, a ne na cestu. On sám byl pořád ještě špinavý, zaprášený zelený kabát měl rozepnutý a ve výstřihu košile byla vidět stříbrná liščí hlava. Když koženou šňůrku zavázal, zkrátila se, ale on chtěl, aby se medailon dotýkal jeho těla. Koneckonců se pohyboval v přítomnosti žen, které uměly usměrňovat.

Pravda, tyhle tři ženy by nejspíš celou místnost zaplnily, i kdyby tu byly samy. Tylin by to zvládla i bez nich, alespoň pokud se Mata týkalo. Jestli s ní Elain nebo Nyneiva mluvily, tak bylo moc dobře, že odchází. Tyhle tři by to zvládly samy, ale...

„Tohle je neslýchané,“ ohlásila Merilille. „Ještě nikdy jsem neslyšela o zplozenci Stínu jménem gholam. Vy snad ano?“ Otázka patřila Adeleas, Vandene, Sareitze a Careane. Pětice Aes Sedai se studeným pohledem seděla naproti Tylin a docela se jim dařilo, že jejich křesla s vysokým opěradlem vypadala jako trůny. Nechápal, proč tu Nyneiva a Elain sedí jako pecky, rovněž chladné a vyrovnané, ale úplně zticha. Věděly, chápaly, a Merilille a její banda si teď před nimi z nějakého důvodu dávaly pozor na jazyk a mluvily pokorně. Mat Cauthon, na druhou stranu, byl halama s chlupy v uších, do kterého bylo třeba neustále kopat, a od Merilille dolů byly všechny ochotny ho zkopat.

„Viděl jsem to,“ vyštěkl, „Elain to viděla, Reanne a moudrý ženy to viděly. Tak se zeptej jich!“

Reanne a pět přeživších moudrých žen stály na konci místnosti a nyní se přikrčily jako slepice, jak se bály, že se jich skutečně zeptají. Tedy všechny až na Sumeko. Kulatá bába měla palce za dlouhým červeným páskem a vždycky se na Aes Sedai zamračila, potřásla hlavou, zamračila se a zase potřásla hlavou. Nyneiva si s ní dlouze soukromě promluvila v kajutě, když se s člunem vraceli zpátky, a Mat měl dojem, že to má něco společného s její nově nalezenou páteří. Nejednou totiž zachytil zmínku o Aes Sedai. Ne že by se je ovšem snažil odposlouchávat. Ostatní zřejmě uvažovaly, jestli se mají nabídnout, že přinesou čaj. Jen Sumeko to aspoň zvážila, když jim nabídly křeslo. Sibella zděšeně plácala kostnatýma rukama a málem omdlela.

„Slovo Elain Aes Sedai nikdo nezpochybňuje, pane Cauthone,“ řekla Renaile din Calon Modrá hvězda studeným, hlubokým hlasem. I kdyby mu tuhle důstojnou ženu v hedvábí odpovídajícím červenožlutým dlaždicím na podlaze prve nepředstavily, podle deseti tlustých zlatých kroužků v uších, spojených zlatým řetízkem a zpola zakrytých bílými prameny v jinak rovných černých vlasech, by v ní poznal hledačku větru paní lodí. Medailonky na tenčím řetízku, jenž se jí táhl k nosnímu kroužku, mu kromě jiného prozradily, z kterého je klanu. Stejně jako tetování na útlých snědých rukou. „My zpochybňujeme nebezpečí,“ pokračovala. „Neradi opouštíme vodu bez dobrého důvodu.“

Za jejím křeslem stálo skoro dvacet žen Mořského národa, vřava převážně barevného hedvábí, různých náušnic a medailonků na řetízcích. První divnou věcí, které si na nich všiml, byl jejich postoj k Aes Sedai. Byly dokonale uctivé, alespoň na povrchu, ale ještě nikdy neviděl, že by se na Aes Sedai někdo díval blazeovaně. Druhá divná věc přišla ze vzpomínek těch cizích mužů. Z nich se sice o Mořském národě nedozvěděl moc, ale stačilo to. Každý Atha’an Miere, muž i žena, začal na nejspodnější palubě, ať už se měl jednoho dne stát mistrem šermířem nebo samotnou paní lodí, a musel projít všechny úrovně. Mořský národ si potrpěl na hodnosti tak, že vedle nich králové či Aes Sedai vypadali jako lajdáci. Ženy za Renaile byly rozhodně dost zvláštní tlupa – hledačky větru paní vln se tu mačkaly s hledačkami větru z karavel, což bylo poznat podle řetízků – ale dvě měly jasné blůzky z prostého sukna nad tmavými naolejovanými spodky plavčíků a jediný tenký řetízek v levém uchu. Druhý a třetí kroužek v pravém uchu ukazoval na to, že se cvičí na hledačky větru, jenže musely získat ještě dva další, nemluvě o kroužku v nose, takže je čekala dlouhá cesta, než některou z nich vůbec zavolají, aby spustila plachtu, kdykoliv si správce paluby vzpomene, a ještě ji přetáhne po zadku, pokud jím nepohne dost rychle. Ty dvě do tohohle shromáždění nepatřily podle žádné vzpomínky. Hledačka větru paní lodí by s nimi za normálních okolností ani nepromluvila.

„Jak už jsem ostatně říkala, Renaile,“ vyjela Merilille, ledově žoviální. Ty blazeované pohledy jí zcela jistě neunikly. Její tón se nezměnil, ani když se obrátila na něj. „Netrucuj, pane Cauthone. Jsme ochotny vyslechnout rozumné návrhy. Pokud nějaké máš.“

Mat sebral všechnu svou trpělivost. Doufal, že to bude stačit. Možná kdyby použil obě ruce i nohy. „Gholamy stvořili za války síly ve věku pověstí,“ začal od začátku. Skoro od začátku, podle toho, co mu vyprávěla Birgitte. Obracel se a při řeči se střídavě díval na všechny skupinky. Ať shoří, jestli některou bandu nechá, aby si myslela, že je důležitější než ostatní. Nebo že je zatraceně prosí. Zvlášť když to dělal. „Stvořili je, aby vraždili Aes Sedai. Pouze pro tohle. Aby zabíjeli lidi, co dokážou usměrňovat. Jediná síla vám nepomůže. Jediná síla se gholama ani netkne. Vlastně schopnost usměrňovat vycítí, když se k vám dostane řekněme na padesát kroků. Taky ve vás vycítí sílu. Gholama si nevšimnete, dokud není pozdě. Vypadají jako obyčejní lidi. Navenek. Uvnitř... Gholamové nemají žádné kosti, dokážou se protáhnout pode dveřmi. A jsou dost silní, aby jednou rukou rozervali ocelový dveře.“ Nebo něčí hrdlo. Světlo, měl nechat Naleseana ležet v posteli.

Potlačil zachvění a pokračoval. Všechny ženy ho pozorovaly téměř bez mrkání. Nedovolí, aby viděly, že se třese. „Vytvořili pouze šest gholamů – tři muže a tři ženy. Aspoň tak vypadali. Zdá se, že znervózňovali dokonce i Zaprodance. Nebo usoudili, že šest je dost. Tak nebo tak, víme, že jeden je v Ebú Daru. Od Rozbití ho nejspíš udržovala naživu stázová skříň. Nevíme, jestli takhle uchovali i další, ale jeden je víc než dost. Ať ho poslal kdokoliv – a musel to být jeden ze Zaprodanců – věděl, že nás má sledovat přes řeku. Museli ho poslat pro Větrnou mísu, a z toho, co mi řekl, taky zabít Nyneivu nebo Elain, možná obě.“ Soucitně na ně mrkl. Nikdo nemohl být klidný, když věděl, že po něm jde tenhle tvor. Na oplátku se mu dostalo zmateného zamračení od Elain, jen nakrčila čelo, a od Nyneivy mávnutí rukou, netrpělivé gesto, aby už pokračoval

„Abych pokračoval,“ a na obě se zamračil. Když jednal se ženami, dalo mu práci nevzdychat. „Ať už toho gholama poslal kdokoliv, musí vědět, že mísa je teď tady v Tarasinském paláci. Jestli on nebo ona pošle gholama sem, některý z vás umřou. Možná vás bude víc. Všechny naráz vás neochráním. Možná dostane i tu mísu. A navrch tu je Falion Bhoda. Určitě není sama, i když je Ispan chycená, takže to znamená, že máme na krku i černý adžah. Čistě pro případ, že by vám nestačil Zaprodanec s gholamem.“ Reanne a moudré ženy se při zmínce o černých adžah navztekaly ještě víc než Merilille a její kamarádky, a to se Aes Sedai nafrněly, sebraly suknice a byly připravené uraženě odejít. Tlačit na ně, víc dělat nemohl. „No, už chápete, proč byste měly všechny vypadnout z paláce a mísu odnýst někam, kde to gholam nezná? Někde, kde to neznají černý adžah? Chápete, proč musíte vypadnout hned?“

Renaile si odfrkla tak, že by to z vedlejší místnosti vyhnalo husy. „Jenom se opakuješ, pane Cauthone. Merilille Sedai říká, že tomhle gholamovi nikdy neslyšela. Elain Sedai říká, že tam byl divný muž, ale nic víc. Co je vůbec ta... stázová skříň? To jsi nám nevysvětlil. Jak víš to, co tvrdíš, že víš? Proč bychom měli chodit od vody na slovo muže, který si vymýšlí?“

Mat se podíval na Nyneivu a Elain, ale moc nedoufal. Kdyby jenom otevřely zobák. Tohle mohlo skončit už dávno, ale ony na něj jenom civěly a cvičily si bezvýrazné aessedaiovské čelisti, až jim musely praskat. Nechápal, proč mlčí. Jen zcela stručně vylíčily, co se událo v Rahadu, a on byl ochoten se vsadit, že by se o černých adžah ani nezmínily, pokud by existoval nějaký způsob, jak vysvětlit, že se v paláci objevily s jednou Aes Sedai v poutech a odstíněnou. Ispan drželi v jiné části paláce a o její přítomnosti věděla jen hrstka vyvolených. Nyneiva jí do krku nalila nějaký lektvar, odporně páchnoucí směs bylin, po němž Ispan lezly oči z důlků a vzápětí se začala hihňat a potácet se. Zbytek šicího kroužku byl v místnosti s ní jako stráž. Neochotná stráž, zato vytrvalá. Nyneiva jim dala velmi jasně najevo, že jestli nechají Ispan uniknout, měly by raději utéci, než je dostane do rukou.

Dával si pozor, aby se nepodíval na Birgitte, stojící u dveří spolu s Aviendhou. Aielanka byla oblečená po ebúdarsku. Ne v prostém suknu, v němž se vrátila, nýbrž ve stříbrošedém hedvábí, které bylo v příkrém rozporu s nožem s rohovinovou rukojetí v prosté pochvě. Birgitte si taky pospíšila a převlékla se do obvyklého krátkého kabátku a širokých kalhot, tentokrát tmavomodrých a tmavozelených. U boku se jí již houpal toulec. Kromě toho, co viděl na vlastní oči v Rahadu, všechno, co věděl o gholamech – a stázových skříních – věděl právě od ní. A to by neprozradil ani kdyby ho mučili.

„Četl jsem jednu knížku, kde se psalo o –“ začal a Renaile ho uťala.

„Kniha,“ ohrnula pysk. „Nedala bych ani zlámanou grešli za knihu, o níž Aes Sedai nevědí.“

Náhle Matovi došlo, že je tu jediný muž. Lan odešel na Nyneivin rozkaz stejně krotce jako Beslan na matčin. Tom a Juilin balili. Nejspíš už dobalili. Pokud to bude mít smysl, poněvadž stejně neodjedou. Jediný muž, obklopený stěnou žen, které ho očividně hodlaly nechat bušit hlavou do té zdi, dokud si nevyrazí mozek. Nedávalo to vůbec smysl. Naprosto žádný. Vyčkávavě se na něj dívaly.

Nyneiva, ve žlutě prostřihávaných, krajkou lemovaných modrých šatech, si přetáhla cop přes rameno, takže jí visel mezi prsy, ale ten těžký zlatý prsten – Lanův, jak se dozvěděl – měla stejně pečlivě umístěný tak, aby byl vidět. Tvářila se klidně a ruce měla v klíně, ale prsty se jí občas kroutily. Elain, v zeleném ebúdarském hedvábí takového střihu, že vedle ní vypadala Nyneiva zakrytá od hlavy k patě, i když měla pod bradou límeček z kouřové krajky, se na něj dívala očima jako studené tůně hluboké modré vody. Ruce měla taky v klíně, ale občas začala ohmatávat zlatou výšivku na sukni a hned toho nechala. Proč něco neřeknou? Snaží se na něj zase vyzrát? Byl to čistě jenom případ, že „Mat chce zase velet, tak mu ukažme, jak dobře si povede bez nás"? U Nyneivy by tomu klidně věřil, kdykoliv jindy rozhodně, ale ne u Elain, už ne. Tak proč?

Reanne a moudré ženy před ním necouvaly jako před Aes Sedai, ale začaly se k němu chovat jinak. Tamarla mu docela uctivě kývla hlavou. Famelle s medovými vlasy zašla až k přátelskému úsměvu. Reanne se kupodivu začervenala. Ale do opozice se stejně nepostavily. Těch šest žen od chvíle, kdy vstoupilo do místnosti, dohromady neproneslo ani tucet slov, ke kterým nebylo vyzváno. Každá by vyskočila, kdyby Nyneiva nebo Elain luskla prsty, a skákala by, dokud by neřekla dost.

Obrátil se k ostatním Aes Sedai. Nekonečně klidné tváře, nekonečná trpělivost. Až na... Merilille na okamžik zalétla pohledem za něj k Nyneivě a Elain. Sareitha si pod jeho pohledem začala pomalu uhlazovat sukně, ač si to zjevně neuvědomovala. V hlavě se mu zrodilo temné podezření. Ruce uhlazující sukně. Reannin ruměnec. Birgittin toulec. Neblahé podezření. Nevěděl, oč jde. Přísně se podíval na Nyneivu a na Elain ještě přísněji. Zatraceně se tvářily, jako by neuměly do pěti napočítat.

Pomalu se vydal k Mořskému národu. Jenom šel, ale zaslechl, jak si Merilille odfrkla a Sareitha zamručela: „Taková drzost!“ No, on jim ještě ukáže, co je to drzost. Jestli se to Nyneivě a Elain nelíbilo, tak se mu měly svěřit. Světlo, jak nenáviděl, když ho někdo využíval. Zvlášť když nevěděl jak ani proč.

Zastavil se před Renailiným křeslem a prohlédl si pozorně snědé tváře atha’anmierských žen za ní, než se podíval na ni. Renaile se zamračila a pohladila nůž vyložený měsíčními kameny za šerpou. Byla spíš pohledná než krasavice, zhruba ve středních letech, a za jiných okolností by se mu líbily její oči. Velké černé studánky v nichž by se muž mohl utopit. Za jiných okolností. Mořský národ byl mouchou v krajáči smetany a on netušil, jak mouchu vytáhnout. Podařilo se mu zvládnout podráždění, ale jen tak tak. Co má zatraceně dělat?

„Jestli jsem to pochopil, tak všechny dokážete usměrňovat,“ začal tiše, „ale to pro mě nic moc neznamená.“ Nejlepší být od začátku upřímný. „Můžete se zeptat Adeleas nebo Vandene, jak moc mi záleží na tom, jestli nějaká ženská usměrňuje nebo ne.“

Renaile se podívala za něj na Tylin, ale nepromluvila ke královně. „Nyneivo Sedai,“ řekla suše, „v naší dohodě podle mě nebyla zmínka o tom, že budu muset poslouchat tohohle cucáka. Nebudu –“

„Mně je zatraceně fuk, jaký máš dohody a s kým, ty dcero písků,“ štěkl Mat. Takže se neovládal tak dobře, jak si myslel. Chlap prostě snese jen určitou míru.

Ženy za Renaile začaly funět. Asi před tisíci lety žena Mořského národa nazvala synem písků jednoho essenijského vojáka těsně před tím, než se mu pokusila vrazit čepel mezi žebra. Ta vzpomínka nyní ležela v hlavě Mata Cauthona. Pro Atha’an Miere to nebyla nejhorší urážka, ale skoro nejhorší. Renaile se tvář nalila krví. Zasyčela a vztekle vyvalila oči, vyskočila a v pěsti se jí zableskla dýka s měsíčními kameny.

Mat jí dýku sebral z ruky dřív, než se čepel dostala k jeho hrudi, a strčil ženu zpátky do křesla. Měl rychlé ruce. A pořád ještě se ovládal. Nezáleželo na tom, kolik žen si myslelo, že ho můžou tahat na provázcích jako loutku, mohl – „Dobře mě poslouchej, ty smrdutá rybo.“ Tak dobrá, zřejmě se neovládl. „Nyneiva a Elain tě potřebují, jinak bych tě nechal, aby ti ten gholam zlámal všechny kosti v těle a černý adžah by posbíraly zbytky. No, co se tebe týče, tak já jsem mistr šermíř a moje čepele jsou obnažený.“ Netušil, co Přesně to znamená, jen kdysi slyšel: „Když jsou čepele obnažené, Pokloní se mistru šermíři i paní lodí.“ „Tahle dohoda je mezi náma dvěma. Půjdeš tam, kam budou Nyneiva a Elain chtít, a já na oplátku neuvážu tuhle tvou bandu na sedla jako pytle a nedovleču vás tam!“

Takhle se s hledačkou větru paní lodí prostě nemluvilo. Vlastně ani s plavčíkem ze škuneru se zlomeným kýlem ne. Renaile se třásla, nejradši by po něm skočila holýma rukama, bez ohledu na dýku v jeho pěsti. „Je dohodnuto, pod Světlem!“ zavrčela. Oči jí vylézaly z důlků. Pohybovala rty, v jejím výraze se střídal zmatek a nevíra. Tentokrát ženy funěly, až to znělo, jako kdyby vítr strhával záclony.

„Dohodnuto,“ pospíšil si Mat, dotkl se svých rtů a pak přitiskl prsty na její.

Ona za okamžik udělala totéž a ruka se jí chvěla. Podal jí dýku a ona na ni jen tupě hleděla, než si ji vzala zpět. Čepel se vrátila do drahocenné pochvy. Nebylo zdvořilé zabít někoho, s kým jste uzavřeli dohodu. Aspoň ne, dokud nebyly splněny její podmínky. Ženy za křeslem jen mručely a Renaile se vzpamatovala a tleskla. To umlčelo hledačky větru i paní vln stejně rychle jako oba plavčíky v zácviku.

„Myslím, že jsem právě uzavřela dohodu s ta’veren,“ pronesla chladným, hlubokým hlasem. Ta ženská by mohla i Aes Sedai učit, jak se rychle vzpamatovat. „Ale jednoho dne, pane Cauthone, zlíbí-li se Světlu, se pro mě projdeš po provaze.“

Nevěděl, co to znamená, jen to od ní znělo nepříjemně. Předvedl svou nejlepší poklonu. „Všechno je možný, zlíbí-li se Světlu,“ zamumlal. Koneckonců, zdvořilost se vyplácela. Ale její úsměv byl znepokojivě nadějný.

Když se obrátil k ostatním, člověk by si myslel, že mu narostly rohy a křídla, jak se na něj ženy dívaly. „Jsou ještě nějaký námitky?“ zeptal se trpce a na odpověď nečekal. „Myslel jsem si to. V tom případě vám radím, abyste si vybraly místo někde hodně daleko odsud, a jakmile si sbalíte rance, můžem vyrazit.“

Začaly okatě debatovat. Elain se zmínila o Caemlynu a znělo to dokonce zpola vážně. Careane navrhla několik odlehlých vesnic v Černých horách, k nimž se dalo snadno dostat průchodem. Světlo, průchodem se dalo snadno dostat kamkoliv. Vandene mluvila o Arafelu a Aviendha o Rhuideanu v Aielské pustině, přičemž se ženy Mořského národa mračily tím víc, čím dál bylo navrhované místo od moře. Všechno naoko. Aspoň Matovi to bylo jasné z toho jak si Nyneiva netrpělivě pohrávala s copem přes to, že návrhy létaly sem a tam.

„Smím promluvit, Aes Sedai?“ přihlásila se nakonec pokorně o slovo Reanne. Dokonce zvedla ruku. „Rodinka má statek na druhým břehu řeky pár mil na sever. Všichni vědí, že tam chodí ženy, když potřebují rozjímání a klid, ale nikdo si to nespojuje s náma. Budovy jsou velký a docela pohodlný, kdyby bylo třeba zůstat dýl, a –“

„Ano,“ skočila jí do řeči Nyneiva. „Ano, to je myslím to pravý. Co říkáš, Elain?“

„Myslím, že to zní skvěle, Nyneivo. Vím, že Renaile ráda zůstane blízko moře.“ Ostatních pět sester připojilo, jak dobře to zní, jak je to lepší než všechny ostatní návrhy.

Mat vyvrátil oči k nebi. Tylin vypadala jako zosobnění člověka, který nevidí, co má přímo pod nosem, ale Renaile po tom skočila jako pstruh po vážce. A přesně o tohle samozřejmě šlo. Z nějakého důvodu neměla vědět, že Nyneiva a Elain to všechno připravily dopředu. Odvedla své ženy, aby si posbíraly, co budou potřebovat, než si to Nyneiva a Elain rozmyslí.

Ty dvě chtěly jít za Merilille a ostatními Aes Sedai, ale Mat na ně zakýval prstem. Vyměnily si pohledy – on by musel mluvit celé hodiny, aby vyjádřil to, co mezi nimi proběhlo v tom jediném pohledu – a pak, k jeho překvapení, k němu přišly. Aviendha a Birgitte to sledovaly ode dveří a Tylin z křesla.

„Moc mě mrzí, že jsme tě zneužily,“ řekla Elain, než se vzmohl na slovo, a předvedla mu svůj úsměv s dolíčky. „Měly jsme důvody, Mate. Musíš mi věřit.“

„Nepotřebuješ vědět jaký,“ přerušila ji Nyneiva ostře a nacvičeným pohozením hlavy si přehodila cop přes rameno, takže se jí zlatý prsten odrazil od prsou. Lan se musel zbláznit. „Musím říct, že jsem nečekala, že uděláš tohle. Jak tě pro všechno na světě napadlo, že je můžeš zastrašovat? Mohls všechno zničit.“

„Co bys měla ze života, kdybys občas trochu neriskovala?“ zeptal se bezstarostně. Bude dobře, když si budou myslet, že to udělal schválně, ne že mu ujely nervy. Ale ony ho zase zneužily, aniž by mu o tom řekly, a on za to chtěl něco na oplátku. „Příště, až budete muset uzavřít smlouvu s Mořským národem, tak to nechte vyřídit mě. Tak se to možná nezvrtne jako posledně.“ Barevné skvrny na Nyneiviných tvářích mu prozradily, že trefil do černého. Na střelu naslepo to nebylo špatné.

Elain ale jenom zamrmlala „velice všímavý poddaný“ lítostivě pobaveným tónem. Být u ní dobře zapsaný mohlo nakonec být horší než špatně.

Aniž by ho ještě pustily ke slovu, vyrazily ke dveřím. No, jeho vlastně ani nenapadlo, že by mu něco vysvětlily. Byly Aes Sedai do morku kostí. Muž se nauči žít s tím, co má.

Na Tylin málem zapomněl, ona na něj ale ne. Dohonila ho dřív, než udělal dva kroky. Nyneiva a Elain se zastavily u dveří s Aviendhou a Birgitte a dívaly se. Takže viděly, když ho Tylin štípla do zadku. S některými věcmi se člověk prostě nikdy nesmíří. Elain se zatvářila soucitně, Nyneiva se nesouhlasně zamračila. Aviendha se nepříliš úspěšně snažila potlačit výbuch smíchu a Birgitte se křenila docela otevřeně. Zatraceně, věděly to všecky.

„Nyneiva si myslí, že jsi malý chlapec, co potřebuje ochranu,“ zafuněla na něj Tylin. „Já vím, že jsi dospělý muž.“ Hrdelně se zachechtala, takže to vyznělo jako ta nejsprostší poznámka, co kdy slyšel. Čtyři ženy u dveří se teď dívaly, jak rudne jako mák. „Budeš mi chybět, holoubku. To, co jsi dokázal s Renaile, bylo úchvatné. Nesmírně obdivuji obratné muže.“

„Ty mi taky budeš chybět,“ zamumlal. K jeho zděšení to byla pravda. Odjížděl z Ebú Daru právě včas. „Ale jestli se ještě někdy setkáme, tak lovec budu já.“

Nepokrytě se řehtala a tmavé orlí oči jí zářily. „Obdivuji obratné muže, kuřátko. Ale ne, když to zkoušejí na mě.“ Popadla ho za uši a stáhla mu hlavu, aby ho mohla políbit.

Ani neviděl Nyneivu a ostatní odcházet, sám vycházel na nejistých nohou a zastrkával si košili. Musel se vrátit pro svůj oštěp, který nechal opřený v rohu, a klobouk. Ta žena neměla kouska studu. Ani ždibíček.

Když vycházel z Tylininých komnat, potkal Toma s Juilinem. Za nimi se táhli Nerim a Lopin, Naleseanův pořízek, a oba vláčeli velký proutěný koš k pověšení na sedlo. Uvědomil si, že nesou všechny jeho věci. Juilin měl v ruce jeho nenapjatý luk a toulec hozený přes rameno. No, ona říkala, že ho posílá pryč.

„Tohle jsem našel na polštáři,“ řekl Tom a hodil mu prsten, jejž si koupil, jak mu připadalo, před rokem. „Zřejmě dárek na rozloučenou. Na obou polštářích byly naházený laskavce a nějaký další kytky."

Mat si prsten nasadil. „Tenhle je můj, Světlo tě spal. Sám jsem za něj zaplatil.“

Starý kejklíř si uhladil kníry a zakašlal, jak se marně snažil potlačit široký úsměv. Juilin si strhl svůj směšný tarabonský klobouček a plně se soustředil na jeho vnitřek.

„Krev a zatracenej –!“ Mat se zhluboka nadechl. „Doufám, že jste si vy dva vyšetřili chvilku pro svý krámy,“ prohlásil mírně, „protože jakmile dostanu do ruky Olvera, tak vyrážíme, i kdybychom tady museli nechat nějakou plesnivou harfu nebo rezavej lamač mečů.“ Juilin si prstem stáhl koutek oka, ať už to mělo znamenat cokoliv, avšak Tom se skutečně zamračil. Kdokoliv se otřel o jeho flétnu nebo harfu, urážel jej osobně.

„Můj pane,“ řekl Lopin žalostně. Byl to tmavý, plešatějící muž, kulatější než Sumeko, a prostý černý tairenský kabát, přiléhavý do pasu a pak do zvonu, jaký nosil i Juilin, mu byl skutečně dost těsný. Obvykle byl skoro stejně vážný jako Nerim, ale nyní měl zarudlé oči, jako kdyby plakal. „Můj pane, je tu nějaká možnost, že bych tu mohl zůstat, abych zařídil pohřeb urozeného pána Naleseana? Byl to dobrý pán.“

Mat jen nerad odmítl. „Každý, kdo tu zůstane, by mohl zůstat hodně dlouho, Lopine,“ řekl laskavě. „Poslyš, potřebuju, aby někdo dohlíd na Olvera. Nerim má plný ruce práce se mnou. Vlastně Nerim se vrátí k Talmanesovi, víš. Kdybys chtěl, vzal bych si tě sám.“ Už si zvykl na to, že má komorníka, a tohle byly pro muže hledajícího práci těžké časy.

„To bych skutečně moc rád, můj pane,“ řekl chlapík truchlivě. „Mladý Olver mi hodně připomíná sestřina nejmladšího syna.“

Jenže když vstoupili do Matových bývalých pokojů, byla tam urozená paní Riselle, mnohem slušněji oblečená, než když ji viděl naposledy, a docela sama.

„Proč bych ho měla držet jen u sebe?“ zeptala se, a když si dala ruce v bok, její skutečně pozoruhodné poprsí se dmulo city. Královnin holoubek očividně nesměl štěkat na královninu dvorní dámu. „Přistřihni chlapci křídla příliš a nikdy z něj nevyroste správný muž. Četl nahlas a seděl mi na klíně – dokázal by číst celý den, kdybych mu to dovolila – a počítal, tak jsem ho nechala jít. Proč se tak zlobíš? Slíbil, že se do západu slunce vrátí, a zřejmě si hodně potrpí na to, aby své sliby držel.“

Mat opřel ashandarei do rohu, přikázal mužům, aby nechali věci tady a šli najít Vanina a ostatní Rudé paže. Potom opustil Risellino ukázkové poprsí a utíkal do pokojů, kde přebývala Nyneiva a ostatní ženy. Všechny byly tam, i s Lanem, který už měl přes ramena stražcovský plášť a na rameni sedlové brašny, zřejmě svoje i Nyneiviny. Na podlaze ležela spousta ranců se šaty a ne zrovna malé truhlice. Mata napadlo, jestli nechají Lana, aby odnesl i tohle.

„Ovšemže ho musíš najít, Mate Cauthone,“ řekla Nyneiva. „Copak si myslíš, že bychom to dítě vážně opustily?“ Slyšet ji, člověk by si myslel, že právě tohle měl v plánu on.

Náhle ho zaplavily nabídky s pomocí, nejen Nyneiva a Elain navrhovaly, že odchod na statek odloží, ale Lan, Birgitte a Aviendha se nabídli, že pomůžou s hledáním. Lan byl studený jako kámen a zachmuřený jako obvykle, ale Birgitte a Aviendha...

„Zlomilo by mi to srdce, kdyby se tomu klukovi něco stalo,“ řekla Birgitte a Aviendha, stejně mile, dodala: „Vždycky jsem říkala, že se o něj staráš špatně.“

Mat zaskřípal zuby. V ulicích města mohl Olver osmi mužům klidně unikat, dokud se večer nevrátí zpátky do paláce. Své slovo držel, ale byla jenom malá naděje, že by se vzdal chvilky svobody, kdyby nemusel. Víc očí znamenalo rychlejší pátrání, zvlášť když se do toho pustí i moudré ženy. Chviličku váhal. Ale musel dodržet vlastní sliby, ačkoliv byl dost chytrý, aby to takhle neřekl.

„Mísa je příliš důležitá,“ řekl jim. „Ten gholam je pořád tam někde venku, Moghedien snad taky a černý adžah určitě.“ Kostky mu duněly v hlavě. Aviendze se nebude líbit, že ji háže do jednoho pytle s Nyneivou a Elain, ale v té chvíli mu na tom nezáleželo. Obrátil se na Lana s Birgitte. „Dávejte na ně pozor, dokud se k vám nedostanu. Dávejte pozor na všechny.“

Aviendha kupodivu řekla: „Dáme. Slibuji.“ Pohladila nůž. Očividně nepochopila, že ona je jednou z těch, na něž se má pozor dávat.

Nyneiva a Elain ano. Nyneiva se náhle zamračila a pohledem mu málem vyvrtala díru do hlavy. Čekal, že si začne škubat za cop, ale ona kupodivu jen zvedla ruku a vzápětí ji dala dolů. Elain se spokojila s tím, že zvedla bradu a velké modré oči jí zamrzly. Tentokrát žádné dolíčky.

Lan a Birgitte také pochopili.

„Nyneiva je můj život,“ řekl Lan prostě a položil jí ruku na rameno. Zvláštní, ona se náhle zatvářila smutně a pak, stejně náhle, zaťala zuby, jako by se připravila projít kamennou stěnou a udělat větší díru.

Birgitte se laskavě podívala na Elain, ale promluvila k Matovi. „Dám,“ slíbila. „Na pravdu cti.“

Mat si znepokojeně popotáhl kabát. Pořád si nebyl jist, kolik jí toho řekl, když byl nalitý. Světlo, ta ženská nasávala jako suchý písek. Přesto ale odpověděl tak, jak se slušelo na barashandanského pána, a přijal její přísahu. „Na čest krve, na pravdu krve.“ Birgitte kývla a z toho, jak se na něj Nyneiva a Elain polekaně podívaly, bylo zřejmé, že jeho tajemství pořád zachovává. Světlo, kdyby se některá Aes Sedai dozvěděla o jeho vzpomínkách, to už by se klidně mohly dozvědět, že zadul na Valerský roh. Liščí hlava neliščí hlava, sápaly by se po něm, dokud by nevykutaly poslední proč a nač.

Když se obracel k odchodu, chytila ho Nyneiva za rukáv. „Nezapomeň na tu bouřku, Mate. Brzy propukne. Vím to. Dávej na sebe pozor, Mate Cauthone. Slyšíš mě? Až se vrátíš s Olverem, Tylin ti řekne, kde je ten statek.“

Mat kývl a vyklouzl ven. Kostky v hlavě mu zněly ozvěnou ke krokům, když se rozběhl. Měl se o sebe postarat během hledání, nebo až mu bude Tylin vysvětlovat cestu? Nyneiva a to její stálé naslouchání větru. Copak si myslí, že se z trochy deště rozpustí? Když na to přijde, až použijí Větrnou mísu, zase začne pršet. Připadalo mu to jako roky, co pršelo naposledy. Něco ho napadlo, něco o počasí a Elain, co nedávalo smysl, ale on to zahnal. Jedno po druhém, teď musel najít Olvera.

Všichni muži čekali v dlouhé místnosti Rudých paží v blízkosti stájí. Byli tu všichni kromě Vanina, který ležel na posteli s rukama na břiše. Tvrdil, že člověk má odpočívat, když může. Ale jakmile uviděl Mata, shodil nohy z postele. Na Olverovi mu záleželo stejně jako ostatním. Mat se jenom bál, že chlapce začne učit krást koně a pytlačit v bažantnicích. Mata pozorně sledovalo sedm párů očí.

„Riselle říkala, že Olver má červený kabát,“ oznámil jim. „Občas je rozdává, ale každý uličník v červeným kabátě, kterýho uvidíte, nejspíš bude vědět, kde byl Olver naposledy. Půjdem každý na jinou stranu. Obejdeme Mol Hara a za hodinu se zkusíme vrátit. Počkáme, až se vrátí všichni, než se vydáme hledat dál. Tak, pokud ho někdo najde, my ostatní nebudeme hledat ještě zítra. Je to jasný?“ Přikyvovali.

Občas ho překvapili. Hubený Tom s bílými vlasy a kníry, jenž býval milencem královny, a ochotnějším než Mat, nemluvě o tom, že byl víc než milencem, pokud člověk věřil aspoň polovině toho, co vykládal. Harnan s hranatou bradou a tetováním na tváři a dalšími jinde po těle, který celý život vojákoval. Juilin se svou bambusovou holí a lamačem mečů u boku, který se považoval za rovna každému urozenému pánovi, i když ho představa, že by sám měl nosit meč, stále vyváděla z míry, a tlustý Vanin, vedle něhož Juilin vypadal jako patolízal. Vyzáblý Fergin a Gorderan, pomalu dvakrát širší v ramenou než Perrin. Metwyn, bledý Cairhieňan, který vypadal pořád jako kluk, i když byl starší než Mat. Někteří šli za Matem Cauthonem, protože si mysleli, že má štěstí, protože je jeho štěstí mohlo udržet naživu tam, kde by to meče již nedokázaly, a někteří z jemu neznámých důvodů, ale šli za ním. Dokonce ani Tom se jeho rozkazu nevzepřel, pouze občas remcal. Možná to s Renaile bylo víc než štěstí. Možná ho ale to, že je ta’veren, dostalo nejmíň do poloviny potíží. Náhle se za tyhle muže cítil... zodpovědný. Nelíbilo se mu to. Mat Cauthon a zodpovědnost, to nešlo dohromady. Nebylo to přirozené.

„Dávejte na sebe pozor a pořádně se koukejte,“ přikázal jim. „Víte, co tam je. A blíží se bouřka.“ Proč řekl tohle? „Pohyb. Světla ubývá.“

Stále vál silný vítr a hnal prach přes náměstí Mol Hara se sochou dávno mrtvé královny nad kašnou, ale jiné známky bouře tu nebyly. Nariene nebyla vyhlášená právě svou počestností, ale měla jí dost, aby ji nevytesali s úplně nahou hrudí. Odpolední slunce žhnulo vysoko na bezmračné obloze, ale lidé po náměstí spěchali, jako by tu panoval ranní chládek. Ten byl pryč, i když vál vítr. Dlažební kameny pod jeho podrážkami byly rozpálené jako plotna.

Mat vrhl nenávistný pohled přes náměstí k Tulačce a zamířil k řece. Olver neběhal s děcky z ulice ani z poloviny tak často, když bydleli tam. Docela se spokojil s tím, že valil bulvy na služebné a dcery Setalle Ananové. Tolik k tomu, že mu kostky řekly, aby se přestěhoval do paláce. Všechno, co od té doby udělal – všechno, co chtěl udělat, opravil se mysle na Tylin a její oči a ruce – mohl stejně dobře udělat odtamtud. Kostky se znovu otáčely a on si přál, aby se ztratily.

Snažil se jít rychle, netrpělivě uhýbal plahočícím se kárám a povozům, nadával lakovaným nosítkům a kočárům, které ho málem přejely, ale kvůli tlačenici v ulicích se musel pohybovat pomalu a klikatě. Což vlastně bylo jen dobře. Nemělo smysl honit se za klukem, dokud ho neuvidí. Přál si, aby si byl z palácových stájí vzal Oka, a mračil se na lidi kolem. Muž na koni by se sice v davu nepohyboval o nic rychleji, ale ze sedla by měl lepší výhled. Ale zase vyptávat se z koňského hřbetu by bylo nepohodlné, navíc ve městě bylo jezdců pomálu a někteří lidé měli sklon před každým na koní utíkat.

Ptal se stále na totéž. Poprvé se zeptal na mostě těsně za náměstím chlapíka, co z podnosu, který měl na popruhu kolem krku, prodával jablka pečená v medu. „Neviděl jsi kluka, asi takhle vysokýho, v červeným kabátku?“ Olver byl na sladké.

„Kluka, můj pane?“ opáčil chlapík a vysál si pár zbývajících zubů. „Viděl jsem tisíc kluků. Ale na kabát se nepamatuju. Nechtěl by můj pán jablíčko nebo dvě?“ Kostnatými prsty dvě jablka sebral a přistrčil je k Matovi, Podle toho, jak se mu pod prsty prohýbala, byla měkčí, než by po pečení být měla. „Neslyšel můj pán o těch pouličních bouřích?“

„Ne,“ odsekl Mat kysele a šel dál. Za mostem zastavil bachratou ženu s podnosem stužek. Stužky Olvera nezajímaly, ale pod sukní přišitou skoro u boku jí byly vidět červené spodničky a střih jejího živůtku odhaloval skoro stejně velký kus poprsí jako Risellin. „Nevidělas kluka...?“

Od ní se taky doslechl o bouřích, a od poloviny lidí, kterých se zeptal. Usoudil, že ten drb měl začátek v událostech, které se ráno odehrály v jistém domě v Rahadu. Jedna vozatajka s dlouhým bičem stočeným kolem krku mu řekla, že nepokoje začaly za řekou, hned jak přiznala, že si chlapců nevšímá, pokud jí neběhají pod mulami. Muž s hranatým obličejem, prodávající medové plástve – neuvěřitelně suše vypadající plástve – tvrdil, že k bouřím došlo u majáku na konci Přístavní silnice, což bylo asi stejně pravděpodobné místo pro pouliční nepokoje jako uprostřed samotné zátoky. Každým městem kolovaly tisíce klepů, když člověk dobře poslouchal, a on se zřejmě musel doslechnout všechny. Jedna z nejpozoruhodnějších krasavic, jaké kdy viděl, stojící před tavernou – Maylin pracovala u Staré ovce, ale jejím jediným úkolem zjevně bylo postávat venku a lákat zákazníky, což zvládala velmi dobře – mu sdělila, že ráno došlo k nějaké bitvě, myslela, že na Cordeské vrchovině západně od města. Nebo to možná bylo na Rhannonské vrchovině za zátokou. Nebo snad... Byla pozoruhodná krasavice, tahle Maylin, ale ne zrovna bystrá. Olver se na ni dokázal koukat celé hodiny, pokud neotevřela pusu. Ale nevzpomínala si na chlapce v... Jakou barvu že říkal? Slyšel o bouřích a bitvách. Slyšel o tolika divných tvorech na obloze či v kopcích, že by zabydlili Morau. Slyšel, že Drak Znovuzrozený se hodlá vrhnout na město s tisíci muži, kteří dokážou usměrňovat, že přicházejí Aielové, vojsko Aes Sedai – ne, bylo to vojsko bělokabátníků. Pedron Niall je mrtev a děti se hodlají pomstít, ačkoliv nebylo zrovna jasné, proč na Ebú Daru. Člověk by si myslel, že ve městě zavládne panika, když tu kolovaly takové povídačky, ale faktem bylo, že i ti, co je zrovna vykládali, jim obvykle věřili jenom napolo. Takže slyšel všechny možné nesmysly, ale o chlapci v červeném kabátě ani slovo.

Pár ulic od řeky uslyšel dunění, duté rány, které se valily od moře. Lidé zvědavě vzhlédli k bezmračné obloze, poškrábali se ve vousech a šli si po svých. On také, a přeptal se u každého prodavače ovoce, jehož uviděl, každé hezké ženy, jdoucí pěšky. Bylo to k ničemu. Došel na dlouhé kamenné nábřeží, táhnoucí se podél řeky celým městem, zastavil se a prohlížel si šedá mola, sahající do řeky, a lodi zde ukotvené. Vál silný vítr a plavidla se na kotevních řetězech zmítala a narážela do kamenných mol i přes pytle nacpané vlnou, tvořící nárazníky. Na rozdíl od koní lodi Olvera nezajímaly, jen jako prostředek přepravy mezi dvěma místy, a v Ebú Daru byly lodi mužskou záležitostí, třebaže náklad, jejž vozily, často ne. Ženy v přístavu budou buď obchodnice, dohlížející na své zboží, nebo ozbrojené příslušnice cechu nakladačů, a žádná tu nebude prodávat sladkosti.

Už se chtěl otočit, když si uvědomil, že se nikdo nehýbe. V docích to obvykle kypělo, a přesto na každé lodi, kterou viděl, lemovala posádka zábradlí, někteří námořníci dokonce vyšplhali do ráhnoví, aby viděli na zátoku. Sudy a bedny stály opuštěny a muži bez košil a šlachovité ženy v zelených kožených vestách se tlačili na konci mol, aby mezi plavidly viděli k jihu, ke zdroji hřmění. Tam stoupaly obrovské sloupy černého dýmu a ve větru se ostře stáčely k severu.

Mat zaváhal jen chvilku a už klusal k nejbližšímu molu. Nejdřív mu výhled na vše kromě kouře zakrývaly lodi uvázané k dlouhým kamenným prstům. Ale kvůli tvaru pobřeží se mola postupně prodlužovala. Jakmile se protlačil mumlajícím davem na konec, široká řeka tvořila otevřenou stezku zpěněné zelené vody vedoucí až k dmoucí se zátoce.

Na široké rozloze zátoky hořely nejméně dva tucty lodí, možná víc, byly celé zahalené v plamenech. Značný počet dalších se již potopil a nad vodou byla vidět jen příď či záď, klouzající pod hladinu. Když se podíval, náhle se s řevem a duněním rozpadla příď širokého dvoustěžníku s velkou červenomodrozlatou vlajkou Altary a vítr odnášel rychle houstnoucí pruhy dýmu, jak se plavidlo začalo od přídě potápět. Stovky plavidel byly v pohybu, každá loď v zátoce, trojstěžníky Mořského národa, fregaty a korvety, a dvoustěžňové brigy, příbřežní lodi s trojúhelníkovými plachtami, říční lodi pod plachtou či vesly, některé prchaly po řece, jiné se snažily dostat na moře. Do zátoky se s větrem v zádech hnaly tucty dalších lodí, velká bachratá plavidla, vysoká jako brigy, se řítila vlnami, až pěna vysoko stříkala. Matovi se zadrhl dech v hrdle, když poznal čtvercové, žebrované plachty.

„Krev a zatracenej popel,“ zamumlal zděšeně. „To jsou ty prokletý Seanchani!“

„Kdo že?“ chtěla vědět vážná žena vedle. Podle tmavomodrých soukenných šatů to byla obchodnice, stejně jako podle koženého pouzdra na účty či cechovního špendlíku nad prsem, stříbrného brku. „To jsou Aes Sedai,“ prohlásila přesvědčeně. „Poznám usměrňování, když ho vidírn. Děti Světla to s nimi vyřídí, jakmile dorazí. Uvidíš.“

Vyzáblá šedovlasá žena v umatlané zelené vestě se k ní otočila a nahmátla jílec dýky. „Drž zobák, nemluv o Aes Sedai, ty pitomá držgrešle, nebo ti rozříznu hubu a bělokabátníka ti nacpu do toho tvýho proklatýho chřtánu!"

Mat od nich odešel, když na sebe začaly mávat rukama a ječet, protlačil se pryč z davu a rozběhl se po nábřeží. Na jihu nad městem už viděl kroužit tři – ne, čtyři – obrovské tvory s velkými, jakoby netopýřími křídly. Tvorům na zádech seděly postavy, zřejmě v nějakých sedlech. Objevil se další létající tvor a ještě víc. Pod nimi nad střechami s řevem vybuchovaly plameny.

Lidé teď do Mata strkali, když se dral ulicemi. „Olvere!“ volal a doufal, že bude slyšet nad křikem a jekem ze všech stran. „Olvere!“

Náhle všichni zamířili opačným směrem a vráželi do něj. Mat umíněně mířil vytyčeným směrem proti proudu. A dostal se na ulici, kde bylo až příliš jasné, před čím všichni ti lidé prchají.

Kolem se hnal seanchanský zástup, sto či víc mužů v přilbách připomínajících hmyzí hlavy a zbroji z překrývajících se plátků, všichni jeli na zvířatech, jež vypadala jako kočky o velikosti koně, ale místo srsti měla bronzové šupiny. Jezdci se předkláněli v sedlech, kopí s modrými fáborky měli sklopená, cválali na náměstí Mol Hara a nedívali se napravo nalevo. Ačkoliv „cval“ zrovna nevystihoval způsob, jakým se ta zvířata pohybovala. Rychlost byla v pořádku, ale ona... splývala. Byl čas zmizet. Vlastně už minul. Jakmile najde –

Na konci zástupu, v davu za křižovatkou, se objevil záblesk červeni, ve výši pasu, a upoutal jeho pozornost. „Olvere!“ Rozběhl se téměř za patami posledního šupináče a protlačil se davem právě včas, aby viděl, jak žena s vytřeštěnýma očima popadla holčičku v červených šatičkách a s ní v náručí se rozběhla pryč. Mat se rázně prodíral dál, odstrkával stranou lidi, kteří do něj vrazili, a sám narážel do dalších. „Olvere! Olvere!“

Ještě dvakrát viděl, jak se nad střechami nakrátko objevil ohnivý sloup a k obloze stoupal tucet sloupů kouře. Několikrát zaslechl dunivý rachot, nyní mnohem blíž k zátoce. Ve městě, tím si byl jist. Země se mu několikrát zachvěla pod nohama.

A potom se ulice znovu pročistila, lidé prchali na všechny strany, uličkami, do domů a krámků, protože se blížili Seanchané na koních. Ne všichni jezdci byli ozbrojení muži. V čele houštiny kopí jela tmavá žena v modrých šatech. Mat věděl, že na velkých červených štítcích na sukních a prsou má vyšité stříbrné blesky. Stříbrné vodítko, lesknoucí se na slunci, spojovalo její zápěstí s krkem ženy v šedém, damane, klusající vedle koně sul’dam jako pes. Ve Falme viděl víc Seanchanů, než by chtěl, ale v ústí uličky se mimoděk zastavil a díval se. Rachot a požáry ukazovaly, že někdo ve městě se konečně pokouší o obranu, a on teď takový pokus uvidí na vlastní oči.

Seanchané nebyli jediným důvodem, proč všichni prchali z dohledu. Na druhém konci ulice dobrá stovka jezdců sklopila kopí s dlouhým hrotem. Měli nabírané bílé spodky a zelené kabátce a zlaté šňůry na důstojníkově přilbě se leskly. Se sborovým křikem se stovka Tylininých vojáků vrhla na útočníky. Stáli proti přesile nejméně dva na jednoho.

„Zatracení hlupáci,“ zamumlal Mat. „Takhle ne. Ta sul’dam.."

Mezi Seanchany se pohnula jen žena s blesky na šatech, zvedla ruku a ukázala, jako by vysílala sokola či psa. Zlatovlasá žena na druhém konci stříbrného vodítka udělala krok dopředu. Mata na hrudi zamrazila liščí hlava.

Pod čelem ebúdarského útoku náhle vybuchla ulice, dlažební kameny, muži i koně létali s ohlušujícím řevem vzduchem. Náraz Mata srazil na záda, nebo to možná bylo tím, jak se mu pod nohama zvedla půda. Zvedl se právě včas, aby viděl, jak se náhle předek hostince přes ulici zbortil v oblaku prachu, takže bylo vidět dovnitř.

Všude leželi lidé a koně, kusy lidí a koní, ti, kteří ještě žili, se zmítali kolem díry přes půlku ulice. Vzduchem se nesl křik raněných. Na nohy se vyškrábala jen necelá polovina Ebúdarců, byli omámení a potáceli se. Někteří s podlamujícími se koleny chytali otěže koní, šplhali do sedel a pobízeli koně do běhu. Jiní utíkali pěšky. Všichni směrem od Seanchanů. Byli ochotní postavit se oceli, ale tomuhle ne.

Mat si uvědomil, že útěk je docela dobrý nápad. Ohlédl se do uličky a uviděl prach a hromadu rumu nejmíň poschodí vysokou. Rozběhl se ulicí před prchajícími Ebúdarci a snažil se držet co nejblíž zdí v naději, že ho žádný ze Seanchanů nebude považovat za Tylinina vojáka. Neměl si brát ten zelený kabátec.

Sul’dam očividně nebyla spokojená. Liščí hlava ho znovu zastudila a zezadu ho další tlaková vlna srazila na dláždění, které jako by mu vyskočilo vstříc. Přes zvonění v uších uslyšel sténat zdivo. Nad ním se vyboulila bíle omítnutá cihlová zeď.

„Co se stalo s mým zatraceným štěstím?“ zařval. Na to měl ještě čas. A ještě na to, aby si, když se na něj řítily cihly a krovy, uvědomil, že se kostky v jeho hlavě právě zastavily.