Koruna z mečů

10 Neviditelné oči

Když se Egwain vrátila do stanu, čekala na ni Selame, žena hubená jako třtina, se snědou tairenskou pletí a téměř nenarušitelnou sebejistotou. Chesa měla pravdu, opravdu nosila nos hodně nahoru, jako by se chránila před zápachem. Chovala-li se však k ostatním komorným povýšeně, ke své paní se ve skutečnosti chovala docela jinak. Když Egwain vstoupila, Selame se složila v pukrleti tak hlubokém, že se čelem málem otřela o koberec, sukně měla roztažené, jak to jenom v omezeném prostoru šlo. Než udělala Egwain druhý krok, žena už k ní skočila a pustila se do knoflíčků. A do Egwain taky. Selame moc rozumu nepobrala.

„Och, matko, zase jsi šla ven bez něčeho na hlavě.“ Jako by Egwain někdy nosila korálky pošité čepečky, kterým dávala přednost Selame, či vyšívané sametové záležitosti, které měla v oblibě Meri, nebo Chesiny klobouky s peřím. „Vždyť se celá třeseš. Neměla bys chodit ven bez šátku a slunečníku, matko.“ Jak by ji měl slunečník ochránit před třesavkou? Jí samé po tvářích stékal pot, přestože si je neustále otírala šátkem, a ani ji nenapadlo se zeptat, proč se Egwain třese, což bylo nejspíš dobře. „A šla jsi ven sama a v noci. To prostě není správné, matko. Navíc tu jsou všude vojáci, drsní chlapi, kteří nemají úctu k žádné ženě, dokonce ani k Aes Sedai ne. Matko, ty prostě nesmíš...“

Egwain šla její hloupá slova jedním uchem tam a druhým ven, jenom se nechávala svléknout a brebentění nevěnovala pozornost. Nařídit jí, aby zmlkla, by jen vyvolalo spoustu bolestínských pohledů a uražených vzdechů, takže by to nakonec vyšlo úplně nastejno. Kromě bezduchého žvanění Selame své povinnosti vykonávala přičinlivě, byť s tolika ozdobami, až to vypadalo jako tanec vznešených gest a podlézavých úklon. Nezdálo se možné, že by mohl být někdo skutečně tak hloupý jako Selame, která se neustále starala jen o vzhled a lámala si hlavu s tím, co si lidé pomyslí. Lidé pro ni byli Aes Sedai, šlechta a jejich vrchní sloužící. Podle ní na nikom jiném nezáleželo. Podle ní možná ani nikdo jiný nemyslel. Pravděpodobně to nebylo možné. Egwain hlavně nechtěla zapomínat, kdo Selame našel, stejně jako nechtěla zapomenout, kdo našel Meri. Pravda, Chesa byla darem od Sheriam, ale Chesa Egwain nejednou projevila věrnost.

Egwain chtěla sama sobě namluvit, že rozechvění, kterou druhá žena považovala za třesavku, je způsobené vztekem, nicméně věděla, že jí v útrobách hlodá červ strachu. Zašla příliš daleko, musela ještě příliš vykonat, nemohla dovolit, aby jí Nicola s Areinou podrazily nohy.

Když dostala hlavu z výstřihu čisté košile, zaslechla kousek ženina brebentění a vykulila oči. „Říkalas ovčí mlíko?“

„Och ano, matko. Máš tak hebkou pleť, a takovou ji neudrží nic líp než koupání v ovčím mléce.“

Možná byla vážně padlá na hlavu. Egwain protestující Selame vyhodila ze stanu, vykartáčovala si vlasy, rozesílala kavalec, uložila nyní zbytečný náramek a’damu do malé skříňky vyřezané ze slonoviny, kde měla pár svých šperků, a zhasla lampy. Vše sama, pomyslela si potmě sarkasticky. Selame a Meri z toho trefí šlak.

Než si ale lehla, ještě došla ke vchodu a rozhrnula chlopně. Venku svítil měsíc a všude panoval klid a ticho, narušované jen voláním bukače, které náhle skončilo. Tmou se pohybovali lovci. Po chvíli se ve stínu vedle stanu naproti cosi pohnulo. Vypadalo to jako žena.

Pitomost možná nevylučovala Selame o nic víc než mrzutý výraz Meri. Mohly to být obě. Nebo někdo úplně jiný. Dokonce i Nicola nebo Areina, i když to nebylo příliš pravděpodobné. Egwain s úsměvem pustila látku. Ať ji pozoroval kdokoliv, dnes v noci neuvidí, kam půjde.

Jak ji tomu naučily moudré, uspat se bylo prosté. Zavřít oči, vnímat, jak se celé tělo postupně uvolňuje, dýchat do rytmu se srdečními stahy, na nic nemyslet, jen se volně vznášet, až na maličký koutek. Ve chvilce usnula, byl to však spánek chodící ve snu.

Bez těla se vznášela hluboko v oceánu hvězd, bezpočet světelných teček se zde mihotal v nekonečném moři temnoty, světlušky poblikávající v nekonečné noci. To byly sny, sny každého, kdo právě teď někde na světě spal, možná na všech možných světech, a tohle místo byla mezera mezi skutečností a Tel’aran’rhiodem, prostor oddělující bdělý svět od světa snů. Kamkoliv se podívala, deset tisíc světlušek zmizelo, jak se lidé probouzeli, a deset tisíc nových je nahradilo. Rozlehlá neustále se měnící scéna jiskřivé krásy.

Egwain však na obdiv časem neplýtvala. Číhalo zde nebezpečí, občas smrtelné. Byla si jistá, že ví, jak se mu vyhnout, jenže na tomto místě bylo jedno nebezpečí namířené přímo na ni, pokud by se zdržela příliš dlouho, a kdyby ji polapilo, bylo by to přinejmenším trapné. Ostražitě se rozhlížejíc – tedy ostražitě by se rozhlížela, kdyby tu měla oči – se pohybovala tou záplavou. Necítila žádný pohyb. Připadalo jí, že stojí na místě a třpytný oceán kolem ní víří, až se před ní zastavilo jedno světélko. Jedna každá mihotavá hvězda vypadala stejně jako všechny ostatní, ona však věděla, že tohle je Nyneivin sen. Jak to věděla, bylo něco jiného. Dokonce ani moudré tomu nerozuměly.

Zvážila, že najde Nicoliny a Areininy sny. Jak by je jednou odhalila, věděla by přesně, jak do nich zasít strach ze Světla, a ani za mák jí nezáleželo na tom, že právě tohle je zakázané. Nicméně se sem vydala jen z praktických důvodů, ne ze strachu ze zakázaného ovoce. Udělala, co ještě nikdy nikdo neudělal, a byla si jistá, že bude-li to nutné, udělá to zas. Dělej, co musíš, a zaplať cenu, tohle ji učily stejné ženy, které jí označily, co je zakázané. Ale když člověk dluh odmítal přiznat, když odmítal zaplatit, často se nutnost změnila ve zlo. Jenže i kdyby ty dvě spaly, najít něčí sny poprvé byla přinejlepším dřina a neexistovaly záruky. Dny plné práce – tedy spíš noci – a nejspíš by nic nezískala. Aspoň to bylo jisté.

Pomalu se pohybovala věčnou temnotou blíž, i když měla znovu dojem, že stojí na místě a světelná tečka roste, změnila se v zářící perlu, duhové jablko, měsíc v úplňku – až jí svým jasem zcela vyplňovala zorné pole, celý svět. Ještě se snu nedotkla. Mezi ní a snem zůstával prostor jako vlásek tenký. Jemně mezeru překročila. Jelikož postrádala tělo, byla záhada, jak pozná jeden sen od druhého. Moudré říkaly, že je to její vůle, ona však nechápala, jak to myslí. Bylo to jako zlehka položit prst na mýdlovou bublinu, dotek byl velmi jemný. Zářící stěna se mihotala jako spředená ze skla, pulsovala jako srdce, jemná a živá. Stačilo trochu přitlačit a „uvidí“ dovnitř, „uvidí", co se Nyneivě zdá. Když ještě trochu přitlačí, bude moci vstoupit dovnitř a stát se součástí snu. To bylo nebezpečné, zvlášť když měl snící silnou vůli, ale podívat se nebo vstoupit dovnitř mohlo být pokořující. Například pokud se dotyčné třeba zdálo o muži, o něhož se zvlášť zajímala. Jenom samotné omluvy vám zabraly půlku noci, když jste to udělali. Nebo pohybem, jako když se válí křehký korálek po stolní desce, mohla vytrhnout Nyneivu ven, strčit ji do snu, jejž sama vytvořila, součásti samotného Tel’aran’rhiodu, který sama dokonale ovládala. Byla si jistá, že by to fungovalo. Samozřejmě to bylo rovněž zakázané, a Egwain si nemyslela, že by se to Nyneivě líbilo.

NYNEIVO, TO JSEM JÁ, EGWAIN. ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ SE NEVRACEJTE, DOKUD NENAJDETE TU MÍSU, NE, DOKUD NEDOKÁŽU VYŘEŠIT PROBLÉM S AREINOU A NICOLOU. VĚDÍ, ŽE JSTE PŘEDSTÍRALY. VYSVĚTLÍM VÁM VÍC, AŽ SE ZNOVU SEJDEME V MENŠÍ VĚŽI. BUĎTE OPATRNÉ. MOGHEDIEN UNIKLA.

Sen zmizel, mýdlová bublina praskla. Přes znění zprávy by se hihňala, kdyby měla pusu. Hlas bez těla ve snu míval děsivý účinek. Zvlášť když se člověk bál, že by se mluvčí mohla i dívat. Nyneiva na to nezapomínala, i když to tenkrát byla nehoda.

Moře světel znovu zavířilo, pak se Egwain usadila u dalšího jiskřivého bodu. Elain. Obě ženy nejspíš v Ebú Daru spaly jenom pár kroků od sebe, ale tady vzdálenosti nic neznamenaly. Nebo znamenaly něco jiného.

Když tentokrát předala zprávu, sen se změnil. Stále vypadal stejný jako ostatní, přesto se však pro její vnímání změnil. Vtáhla její slova Elain do jiného snu? Slova však zůstanou a po probuzení si je bude pamatovat.

Ohledně Nicoly a Areiny se trochu uvolnila, byl čas znovu obrátit pozornost k Randovi. Naneštěstí najít jeho sny by bylo stejně marné jako najít sen Aes Sedai. On si své sny chránil podobně jako ony, ačkoliv mužský štít byl zřejmě jiný než ženský. Štít Aes Sedai byl křišťálový krunýř, jednolitá koule spletená ze vzduchu, ale, ačkoliv vypadal průhledný, stejně dobře ho mohla tvořit ocel. Nevzpomínala si už ani, kolik marných hodin strávila tím, že se snažila nahlédnout do Randových snů. Kde sny sester vypadaly zblízka jasnější, jeho byl matnější. Bylo to jako dívat se do kalných vod. Občas měla dojem, že se v těch šedohnědých vírech cosi pohybuje, nikdy to však nepoznala jistě.

Nekonečné moře světel zase zavířilo a usadilo se a ona se přiblížila ke snu třetí ženy. Nesměle. Mezi ní a Amys byla tak veliká propast, že měla pocit, jako by přistupovala ke snu své matky. Vlastně musela přiznat, že by Amys v mnoha věcech ráda napodobila. Toužila po tom, aby si jí Amys vážila, stejně tolik, jako toužila po úctě sněmovny. Možná, kdyby si měla vybrat, vybrala by si Amys. Rozhodně si žádné z přísedících nevážila tolik jako Amys. Zahnala náhlou ostýchavost a marně se pokusila zmírnit hlas. AMYS, TADY JE EGWAIN. MUSÍM S TEBOU MLUVIT.

Přijdeme, odpověděl jí hlas. Amysin hlas.

Egwain překvapeně couvla. Bylo jí do smíchu. Možná bylo dobře, že jí moudré připomněly, že v tomhle mají mnohem víc zkušeností. Občas se bála, že by mohla být zkažená, když nemusela příliš tvrdě dřít na svých schopnostech s jedinou silou. Ale zase jako by se to mělo vynahradit, občas měla dojem, že všechno ostatní je jako šplhat v bouři po útesu.

Najednou na samém kraji zorného pole zachytila nějaký pohyb. Jedna z teček světla proklouzla mořem hvězd, nesla se k ní o své vlastní vůli a rostla. Tohle dokázal pouze jeden sen, jediný snící. V panice uprchla a přála si, aby měla pusu a mohla ječet, klít nebo aspoň řvát. Zvlášť na ten kousíček jejího já, který chtěl zůstat, kde byla, a čekat.

Tentokrát se hvězdy ani nepohnuly, prostě zmizely, a ona se opírala o silný krevelový sloup a funěla, jako by uběhla míli. Srdce jí málem vyskočilo z hrudi. Po chvíli se na sebe podívala a trochu nejistě se zasmála, snažíc se popadnout dech. Měla na sobě róbu se sukní až na zem z měňavého zeleného hedvábí protkávaného zlatem a na živůtku a na lemech zdobené pásy. Živůtek také předváděl značně větší kus poprsí, než kdyby byla vzhůru, a díky širokému těsnému pásku setkanému ze zlata vypadal její pas útlejší, než doopravdy byl. A možná i byl útlejší. Tady v Tel’aran’rhiodu mohl člověk vypadat, jak se mu zachtělo, být, čím se mu zachtělo. Dokonce i když si to neuvědomoval, pokud nebyl opatrný. Gawyn Trakand na ni měl velmi nešťastný vliv, velmi nešťastný.

Ta maličká část v ní si stále přála, aby počkala a byla pohlcena jeho snem. Pohlcena a vstřebána. Když chodící ve snu milovala někoho, až ji to rozptylovalo, či někoho nenáviděla, až to nešlo na rozum, zvlášť byly-li tyto city opětovány, mohla být vtažena do snu té osoby. Přitáhla ten sen, nebo on přitáhl ji, jako magnet přitahuje železné piliny. Ona ke Gawynovi určitě nechovala nenávist, ale nemohla si dovolit uvíznout v jeho snu, ne dnes, byla by v něm lapená, dokud by se Gawyn neprobudil, byla by taková, jakou ji viděl on. A on ji viděl mnohem krásnější, než ve skutečnosti byla. Zvláštní bylo, že on vypadal mnohem méně krásný, než byl ve skutečnosti. Když do toho byla zapletená tak silná láska či nenávist, nedalo se mluvit o silné vůli či soustředění. Jakmile se chodící ve snu ocitla ve snu někoho takového, zůstala tam, dokud o ní druhá osoba nepřestala snít. Když si vzpomněla na to, co se mu zdálo, že s ní dělá, co dělali v jeho snu, cítila, jak jí ruměncem hoří tváře.

„Dobrý je, že mě nyní nemůže vidět žádná z přísedících,“ zamumlala. „Pak by mě už pořád považovaly jen za holku.“ Dospělé ženy se kvůli mužům takhle nevzrušují a nesní o nich. Tím si byla jistá. Rozhodně ne ženy se zdravým rozumem. To, o čem Gawyn snil, přijde, ale až se ona rozhodne. Získat matčino svolení by mohlo být obtížné, ale určitě jí ho dá, i kdyby Gawyna v životě neviděla. Marin al’Vereová věřila úsudku své dcery. Teď byl čas, aby její nejmladší dcera předvedla trochu toho úsudku a podobné představy odložila na jiné časy.

Rozhlédla se kolem a skoro si přála, aby se mohla dál zabývat Gawynem. Na všechny strany se táhly řady mohutných sloupů, jež podpíraly vysokou klenbu a velkou kupoli. Žádný z pozlacených lustrů visících na zlatých řetězech ze stropu nebyl zapálený, přesto tu bylo světlo, světlo, jaké bylo jen tady, beze zdroje, ani jasné, ani nedostatečné. Srdce Kamene uvnitř velké pevnosti zvané Tearský Kámen. Anebo spíš jeho odraz v Tel’aran’rhiodu, obraz v mnoha směrech stejně skutečný jako originál. Tady se předtím scházela s moudrými, byla to jejich volba. Jí to na Aiely připadala zvláštní volba. Čekala Rhuidean, když teď byl otevřený, nebo nějaké místo v Aielské pustině či prostě tam, kde moudré právě byly. Každé místo kromě ogierských držav mělo svůj odraz ve světě snů – měly ho tam i državy, ale nedalo se do nich vstoupit, a stejně tak byl kdysi uzavřený i Rhuidean. Samozřejmě nepřipadal v úvahu tábor Aes Sedai. Značný počet sester měl nyní přístup k ter’angrialům, jež jim umožňovaly vstoupit do světa snů, a protože žádná skutečně nevěděla, co dělá, obvykle začínaly svá dobrodružství tím, že se objevily ve svém táboře v Tel’aran’rhiodu, jako by se vydávaly na normální cestu.

Jako angrialy a sa’angrialy, podle věžového zákoníku byly ter’angrialy majetkem Bílé věže, bez ohledu na to, kdo je měl právě v držení. Věž jen málokdy naléhala. Pokud byly v držení na místě, jako byla třeba Velká sbírka právě v Tearském Kameni – nakonec se stejně dostaly do rukou Aes Sedai, a Bílá věž vždycky uměla čekat, když bylo třeba – ale ty, které měly Aes Sedai skutečně v rukou, byly ve správě sněmovny, jednotlivých přísedících. Ty je pak zapůjčovaly. Téměř nikdy je nedávaly pryč. Elain se naučila zkopírovat snové ter’angrialy a s Nyneivou si dva odnesly, avšak zbytek teď měla v držení sněmovna, spolu s ostatními, které Elain vyrobila. Což znamenalo, že je Sheriam a její kroužek používaly, kdykoliv se jim namanulo, a Lelaine a Romanda zcela jistě taky, ačkoliv ty dvě, spíš než by samy vstoupily do Tel’aran’rhiodu, někoho poslaly místo sebe. Donedávna žádná Aes Sedai nechodila ve snu už celá staletí a pořád s tím měly značné potíže. Většina potíží pocházela z toho, že byly přesvědčené, že se všecko dokážou naučit samy. Přesto poslední, co by Egwain chtěla, bylo, aby na její dnešní schůzce odposlouchávala kterákoliv z jejich stoupenkyň.

Jako by se díky pomyšlení na špehování stala vnímavější, uvědomila si, že ji pozorují neviděné oči. Ten pocit byl v Tel’aran’rhiodu všudypřítomný a dokonce ani moudré nevěděly proč, ale přesto, že tu zřejmě vždycky zdánlivě byly skryté oči, mohli tu být i skuteční zvědové. Ona však teď neměla na mysli Romandu či Lelaine.

Přejela rukou po sloupu a pomalu prošla kolem dokola, prohlížejíc si krevelový les, táhnoucí se do hlubšího stínu. Světlo kolem ní nebylo skutečné. Každý, kdo by stál ve stínu v dálce, by kolem sebe viděl stejné světlo, zatímco ji by před ním zakrýval stín. Objevovali se tu lidé, muži i ženy, míhající se obrazy, které zřídka setrvaly déle než pár vteřin. Egwain nezajímali ti, kdo se světa snů dotkli ve spánku, náhodou se sem mohl dostat kdokoli, ale naštěstí pro ně jenom na chviličku a zřídkakdy na dost dlouho, aby se mohli setkat se skutečným nebezpečím. Černé adžah také vlastnily snový ter’angrial, který ukradly z Věže. Horší bylo, že Moghedien Tel’aran’rhiod znala stejně dobře jako každá chodící ve snu. Možná lépe. Dokázala tohle místo a každého zde ovládat tak snadno jako zvednout ruku.

Egwain si chvíli přála, aby špehovala Moghedieniny sny, dokud ještě byla vězenkyní, jenom jednou, jenom proto, aby je dokázala odlišit. Ale i kdyby její sny odhalila, stejně by nezjistila, kde teď je. A pak tu byla možnost, že ji to vtáhne proti její vůli. Ona Moghedien rozhodně nesnášela dost a Zaprodankyně ji určitě nenáviděla až za hrob. Co se stalo ve snu, nebylo skutečné, dokonce ani tak skutečné jako v Tel’aran’rhiodu, ale člověk si to pamatoval, jako by bylo. Noc v Moghedienině moci by byla noční můrou, kterou by nejspíš prožívala znovu a znovu pokaždé, když by usnula, po zbytek svého života. A možná i když by byla vzhůru.

Další okruh. Co to bylo? Ze stínu vyšla tmavá, majestátně krásná žena v perlami pošitém čepečku a s krajkovým okružím a zmizela. Snící Tairenka, vznešená paní, nebo si nechávala zdát, že jí je. Ve skutečnosti to mohla být prostá hloupá selka či obchodnice.

Lepší špehovat Logaina než Moghedien. Pořád by nevěděla, kde je, ale mohla by se třeba dozvědět něco o jeho záměrech. Samozřejmě kdyby ji to vtáhlo do jeho snu, nemuselo by to být o moc příjemnější než být vtažena do Moghedienina snu. Logain nenáviděl všechny Aes Sedai. Zařídit jeho útěk byla jedna z těch nezbytných věcí, které musela, ač nerada, udělat. Jenom doufala, že cena nebude příliš vysoká. Zapomenout na Logaina. Nebezpečí znamenala Moghedien, Moghedien, která po ní mohla jít dokonce i tady, vlastně zvlášť tady, Moghedien, která...

Náhle si uvědomila, jak těžce se pohybuje, a rozčileně zachrčela, skoro zasténala. Nádherná róba se změnila v plátovou a kroužkovou zbroj, jakou nosili těžkooděnci Garetha Brynea. Na hlavě měla otevřenou přilbu s klenotem, podle všeho ve tvaru plamene Tar Valonu. Bylo to protivné. Uměla se už ovládat lépe.

Rozhodně změnila zbroj na to, co měla na sobě při předchozích schůzkách s moudrými. Stačilo si jenom pomyslet. Dlouhá sukně z tmavého sukna a volná bílá jupka z algode, což nosívala, když u nich studovala, spolu s loktuší s třásněmi, zelenou tak, až byla skoro černá, a složeným šátkem, který jí držel vlasy. Samozřejmě nenosila kopie jejich šperků, spousty náramků a náhrdelníků. Žena šperky sbírala celá léta, ne mrknutím oka ve snu.

„Logain je na cestě do Černé věže,“ řekla nahlas. Rozhodně v to doufala. Aspoň pak o něm bude vědět, přinejmenším to byla naděje, a až ho pak znovu chytí a zkrotí, Rand z toho nebude moci vinit žádnou sestru, která je s ní, „a Moghedien nemůže vědět, kde jsem já.“ Snažila se, aby to znělo jistě.

„Proč by ses měla bát Duše Stínu?“ ozval se za ní hlas a Egwain vyskočila jako zajíc. Jelikož byl tohle Tel’aran’rhiod a ona chodící ve snu, byla na dva sáhy ve vzduchu, než se vzpamatovala. No ano, pomyslela si, jak se zde tak vznášela, tyhle začátečnické chyby už mám dávno za sebou. Jestli to tak půjde dál, příště vyskočí, když jí Chesa popřeje dobré ráno.

Doufajíc, že se příliš nečervená, se pomalu postavila na zem. Třeba by mohla získat trochu důstojnosti.

Třeba, přesto měla Bair ve tváři víc vrásek než obvykle, jak se zubila od ucha k uchu. Na rozdíl od druhých dvou žen s ní nemohla usměrňovat, ale to s chozením ve snu nemělo nic společného, poněvadž v tom byla stejně dobrá jako druhé dvě a v jistých oblastech dokonce lepší. Amys se rovněž usmívala, byť ne tolik, ale sluncovlasá Melain zvrátila hlavu dozadu a zařvala smíchy.

„Ještě nikdy jsem neviděla nikoho...“ vyrážela ze sebe Melain. „Jako králík.“ Nadskočila a zvedla se půl sáhu do vzduchu.

„Nedávno jsem Moghedien trochu naštvala.“ Egwain byla na svou pózu docela pyšná. Měla Melain ráda – ta žena byla mnohem méně naježená, když teď čekala dítě, dokonce dvojčátka – ale právě teď by ji Egwain nejradši uškrtila. „Já a pár kamarádek jsme jí pomuchlaly pýchu, i když ne víc. Myslím, že by přivítala příležitost mi to oplatit.“ Z náhlého popudu si znovu vyměnila šaty, nyní měla krátké jezdecké šaty, které teď nosila každý den, z lesklého zeleného hedvábí. Taky měla zlatý prsten s Velkým hadem. Nemohla jim prozradit všechno, ale tyhle ženy byly taky kamarádky a zasloužily si vědět, co jim mohla prozradit.

„Zraněnou pýchu si zamapatuješ mnohem déle než zraněné tělo.“ Bair měla slabý a vysoký hlas, přesto dost pevný, třtina ze železa.

„Povídej,“ vyzvala ji Melain s dychtivým úsměvem. „Jak jste ji zahanbily?“ Bair byla stejně nadšená. V kruté zemi se člověk buď naučí krutosti smát, nebo celý život probrečí. V Trojí zemi se Aielové naučili smát už dávno. Kromě toho zahanbit nepřítele tam bylo považováno za umění.

Amys si chvíli prohlížela Egwaininy nové šaty a pak řekla: „To, myslím, můžeme probrat později. Říkalas, že si musíme promluvit.“ Ukázala na místo, kde moudré rády hovořily, pod rozlehlou kupolí ve středu komnaty.

Proč si vybraly právě tohle místo, na to Egwain nedokázala přijít. Tři ženy se usadily se zkříženýma nohama a úhledně si rozložily sukně jen pár kroků od předmětu, který vypadal jako meč vyrobený z lesklého křišťálu, zaražený do podlahy. Ony mu nevěnovaly sebemenší pozornost – nebyl součástí jejich proroctví – stejně jako lidem, kteří se občas velkou komnatou mihli, vždycky však chodily rokovat sem.

Bájný Callandor by skutečně fungoval jako meč i přes to, jak vypadal, ale doopravdy to byl mužský sa’angrial, jeden z nejmocnějších, jaké byly ve věku pověstí vyrobeny. Při pomyšlení na mužský sa’angrial se lehce zachvěla. Bylo to jiné, když tu byl pouze Rand. A Zaprodanci, samozřejmě. Teď tu ale byli tihle asha’mani. S Callandorem mohl muž natáhnout tolik jediné síly, aby vmžiku srovnal se zemí město a zničil všechno na míle daleko. Egwain ho obešla širokým obloukem a pudově uhýbala i sukněmi. V Srdci Kamene Rand tasil Callandor a naplnil tím proroctví, načež ho vrátil z vlastních důvodů zpátky. Vrátil ho a nastražil kolem něj pasti setkané ze saidínu. Jejich odraz tady bude taky, a mohly by se spustit stejně osudově jako originály, kdyby v jejich blízkosti někdo nevhodně usměrnil. Některé věci v Tel’aran’rhiodu byly až příliš skutečné.

Snažíc se nemyslet na Meč, jenž není mečem, usadila se před trojicí moudrých. Ony si uvázaly loktuše kolem pasu a rozvázaly živůtky. Takhle aielské ženy sedávaly s kamarádkami ve stanech pod žhavým sluncem. Egwain se neposadila a pokud díky tomu snad vypadala jako prosebnice či obžalovaná, aťsi. Jistým způsobem, v duchu, byla. „Neřekla jsem vám, proč mě od vás odvolaly, a vy jste se nezeptaly.“

„Povíš nám to, až budeš připravená,“ řekla Amys pokojně. Vypadala stejně stará jako Melain i přes to, že jí k pasu spadaly vlasy stejně bílé, jako měla Bair – vlasy jí zbělely, když byla o málo starší než Egwain – ale v trojici byla vůdkyní ona, ne Bair. Egwain poprvé napadlo, jak je asi doopravdy stará. Na něco takového se ale moudré zeptat nemohla, stejně jako Aes Sedai ne.

„Když jsem vás opouštěla, byla jsem jenom přijatá. Víte o rozkolu v Bílé věži.“ Bair zakroutila hlavou a ošklíbla se. Věděla to, ale nerozuměla tomu. Žádná tomu nerozuměla. Pro Aiely to bylo stejně nepřirozené, jako kdyby se proti sobě rozdělil kmen či válečné společenstvo. Možná to také v jejich očích potvrzovalo, že Aes Sedai už nejsou, co bývaly. Egwain pokračovala, překvapilo ji, že má tak klidný hlas. „Sestry, které se postavily proti Elaidě, mě pozvedly jako jejich amyrlin. Až bude Elaida svržena, usednu na amyrlinin stolec v Bílé věži.“ Přidala si k šatům pruhovanou štólu a čekala. Kdysi jim lhala, což byl podle ji’e’toh vážný přestupek, a nebyla si jistá, jak zareagují na pravdu, kterou před nimi zatajila. Aspoň kdyby jí uvěřily. Jenom se na ni dívaly.

„Děti dělají jednu věc,“ řekla po chvíli Melain opatrně. Těhotenství na ní ještě nebylo vidět, ale už z ní vyzařovalo vnitřní světlo, díky kterému byla ještě krásnější než obvykle, a niterný, neotřesitelný klid. „Děti si vždycky chtějí hrát na oštěpy, chtějí se stát kmenovým náčelníkem, ale nakonec si uvědomí, že kmenový náčelník málokdy tančí s oštěpy sám. A tak vyrobí panáka a postaví ho na hřeben.“ O kousek dál se náhle zvedla podlaha, již tu nebyly dlaždice, ale hřeben ze sluncem spečené hnědé skály. Na ní stála loutka ve tvaru muže ze zkroucených větví a kusů látky. „Tohle je kmenový náčelník, který jim velí tančit s oštěpy z vršku, odkud vidí na bitvu. Ale děti běhají, kam se jim zamane, a jejich náčelník je jenom loutka z větví a hader.“ Pruhy látky rozvlnil vítr a zdůraznil tak dutý vnitřek panáka, pak hřeben a loutka zmizely.

Egwain se zhluboka nadechla. Samozřejmě. Zaplatila za svou lež podle ji’e’toh ze své vlastní volby, a to znamenalo, že lež jako by nikdy nebyla vyslovena. Měla vědět, jak to je. Ale ony udeřily do srdce její situace, jako by v táboře Aes Sedai strávily celé týdny. Bair hleděla do země, nechtěla se stát svědkem její hanby. Amys seděla s bradou v dlani a bystrým modrým pohledem se jí snažila zarýt do hloubi duše.

„Některé mě tak vidí.“ Znovu se zhluboka nadechla a dostala ze sebe pravdu. „Všechny, až na hrstku. Teď. Ale než dobojujeme naši bitvu, poznají, že já jsem jejich náčelník, a ony budou běhat, jak já řeknu.“

„Vrať se k nám,“ řekla Bair. „Na tyhle ženské máš příliš velkou čest. Sorilea už pro tebe vybrala tucet mladých mužů, aby sis je mohla prohlídnout v potních stanech. Velmi by chtěla vidět, jak viješ svatební věneček.“

„Doufám, že bude u toho, až se budu vdávat, Bair," – za Gawyna, jak doufala. Z toho, jak si vyložila své sny, věděla, že se s ním spojí, ale jen naděje a jistota lásky jí říkaly, že se vezmou – „doufám, že u toho budete všechny, ale už jsem se rozhodla.“

Bair by se byla hádala dál, Melain taky, ale Amys zvedla ruku a ony zmlkly, i když nadšené nebyly. „V jejím rozhodnutí je hodně ji. Ona své nepřátele ohne podle své vůle, neuteče před nimi. Přeju ti ve tvém tanci úspěch, Egwain z al’Vereů.“ Bývala Děvou oštěpu a ještě teď často myslela jako ony. „Sedni si. Sedni si.“

„Její čest je její vlastní,“ řekla Bair a zamračila se na Amys, „ale já mám ještě jednu otázku.“ Oči měla vodnatě modré, ale když je upřela na Egwain, byly ostré jako Amysiny. „Přivedeš tyhle Aes Sedai, aby poklekly před Car’a’carnem?“

Egwain překvapením málem upadla, než se posadila. Ale s odpovědí nezaváhala. „To nemůžu udělat, Bair. A neudělala bych to, ani kdybych mohla. My jsme věrné Věži, Aes Sedai jako celku, nade všechny země, kde jsme se narodily.“ To byla pravda, nebo aspoň měla být, ačkoliv ji napadlo, jak si to ony srovnají s tím, že ona a ostatní jsou vzbouřenkyně. „Aes Sedai nepřísahají věrnost dokonce ani amyrlin a rozhodně ne žádnému muži. To by bylo, jako kdyby jedna z vás poklekla před kmenovým náčelníkem.“ Tento obraz udělala tak jako předtím Melain, soustředila se na realitu. Tel’aran’rhiod byl nekonečně tvárný, pokud jste věděly, jak na to. Tři moudré za Callandorem poklekly před kmenovým náčelníkem. Muž silně připomínal Rhuarka. Ženy pak trojici před ní. Podržela obraz jen na chvilku, ale Bair na něj mrkla a hlasitě si odfrkla. Ta představa byla absurdní.

„Nesrovnávej nás s těmi ženami.“ Melain se zelené oči jiskřily něčím, co velmi připomínalo staré ostří. Její tón byl nabroušený jako břitva.

Egwain držela jazyk za zuby. Moudré zřejmě Aes Sedai pohrdaly, všemi až na ni, nebo by možná bylo lépe říci, že k nim cítily opovržení. Podle Egwain je proroctví, jež je spojovala s Aes Sedai, nejspíš rozčilovala. Než ji sněmovna povolala, aby ji pozvedla na amyrlin, Sheriam a kroužek jejích kamarádek se s těmito třemi ženami pravidelně scházely, jenomže to skončilo jak proto, že moudré své opovržení odmítaly skrývat, tak proto, že byla nakonec Egwain povolána. V Tel’aran’rhiodu mohl být střet s někým, kdo místo znal lépe, nesmírně trapný. Dokonce i od Egwain si nyní moudré udržovaly odstup a některé věci s ní vůbec neprobíraly, jako třeba to, co věděly o Randových plánech. Předtím byla jednou z nich, studovala chození ve snu. Teď byla Aes Sedai, dokonce dřív, než zjistily, co jim právě řekla.

„Egwain z al’Vereů musí dělat, co musí,“ pravila Amys. Melain se na ni dlouze zadívala a ostentativně si upravila loktuši, za hlasitého cinkání si posunula několik dlouhých náhrdelníků ze zlata a slonoviny, ale neřekla nic. Amys působila ještě velitelštějším dojmem než předtím. Jediná moudrá, kterou kdy Egwain viděla, jak tak snadno donutí ostatní moudré, aby se před ní skláněly, byla Sorilea.

Bair si představila čaj, jako by byly ve stanech, zlatý čajník s tepanými lvy z jedné země, stříbrný podnos s krouceným okrajem z druhé, malé zelené šálky z jemného porcelánu Mořského národa. Čaj samozřejmě chutnal jako opravdový, Egwain měla pocit, že ho skutečně polyká. Přes lehkou chuť nějakých bobulí či bylin, které Egwain nepoznala, jí chutnal hořce. Představila si do něho trochu medu a znovu upila. Příliš sladký. Trochu méně medu. Teď to bylo správně. To bylo něco, co se nedělalo prostřednictvím jediné síly. Egwain pochybovala, že by někdo dokázal splést vlákna saidaru tak jemná, aby dokázala vybrat z čaje med.

Chvíli se koukala do hrnku, přemýšlela o čaji a medu a jemných vláknech saidaru, ale to ji neumlčelo. Moudré chtěly Randa vést stejně jako Elaida, Romanda a Lelaine a nejspíš každá další Aes Sedai. Samozřejmě ony chtěly nasměrovat Car’a’carna na cestu, která bude nejlepší pro Aiely, ale sestry chtěly nasměrovat Draka Znovuzrozeného k tomu, co bude nejlepší pro svět podle toho, jak to viděly ony. Sebe nevyjímala. Pomáhat Randovi, bránit mu, aby se nedostal do křížku s Aes Sedai tak, že to už nepůjde napravit, to taky znamenalo vést ho. Jenže já mám pravdu, připomněla si. Ať udělám cokoliv, je to stejně pro jeho vlastní dobro jako pro dobro kohokoliv jiného. Žádnou z nich ale vůbec nikdy nenapadlo, co je asi správné pro něj. Nejlepší však bylo nezapomínat, že tyhle ženy jsou víc než prostě přítelkyně a stoupenkyně Car’a’carna. Učila se, že žádná nikdy není prostě jenom něco.

„Myslím, že jsi nám nechtěla říct jenom to, že jsi teď u mokřiňanů náčelnice,“ podotkla Amys nad šálkem. „Co ti dělá starosti, Egwain z al’Vereů?“

„Mně dělá starosti to, co vždycky.“ Usmála se, aby svým slovům odlehčila. „Občas si myslím, že kvůli Randovi zešedivím.“

„Bez mužů by žádná žena neměla šedivé vlasy.“ Normálně by to byl Melainin vtip a Bair by udělala další o rozsáhlých znalostech, které Melain o mužích za pár měsíců manželství získala, tentokrát však ne. Všechny tři ženy Egwain jen pozorovaly a čekaly.

Takže chtějí být vážné. No, Rand byl vážná záležitost. Jenom si přála, aby si mohla být jistá, že to vidí aspoň trochu tak jako ona. Držela šálek v prstech a všechno jim pověděla. Aspoň o Randovi a jejích obavách, když z Caemlynu přicházelo jen mlčení. „Nevím, co udělal nebo co dělá. Všechny mi říkají, jak zkušená Merana je, jenže ona nikdy nejednala s někým takovým. Když přijde na Aes Sedai, kdybyste schovaly tento hrníček na louce, on by na něj stejně nejpozději třetím krokem šlápl. Vím, že bych si vedla líp než Merana, ale...“

„Mohla by ses vrátit,“ navrhla znovu Bair a Egwain důrazně zavrtěla hlavou.

„Víc dokážu tam, kde jsem, jako amyrlin. A dokonce i amyrlin se musí řídit pravidly.“ Na okamžik zkřivila rty. Velice nerada to přiznávala, zvlášť před těmito ženami. „Dokonce ho bez svolení sněmovny ani nesmím navštívit. Teď jsem Aes Sedai a musím poslouchat naše zákony.“ To ze sebe vyrazila ohnivěji, než zamýšlela. Byl to pitomý zákon, ona ale ještě nepřišla na to, jak ho obejít. Kromě toho se tvářily tak bezvýrazně, že v duchu se určitě nevěřícně řehtaly. Dokonce ani kmenový náčelník neměl právo říkat, kdy nebo kam může moudrá jít.

Tři ženy naproti ní si vyměnily dlouhé pohledy. Pak Amys odložila šálek a řekla: „Merana Ambrey a ostatní Aes Sedai sledovaly Car’a’carna do města zabijáků stromů. Nemusíš se bát, že by jí šlápl na kuří oko, nebo některé sestře, co jsou s ní. Dohlédnem na to, aby neměl s Aes Sedai žádné problémy."

„To se Randovi moc nepodobá,“ podotkla Egwain pochybovačně. Takže Sheriam měla s Meranou pravdu. Proč ale pořád mlčí?

Bair se zachechtala. „Většina rodičů má víc potíží s dětmi, než má Car’a’carn se ženami, které přišly s Meranou Ambrey.“

„Hlavně že on není dítě,“ zasmála se Egwain a ulevilo se jí, že se alespoň někdo něčím baví. Z toho, jaký vztah měly tyhle ženy k Aes Sedai, bylo naprosto zřejmé, že by plivaly hřebíky, kdyby si myslely, že na něj začíná mít některá sestra vliv. Na druhou stranu musela Merana nějaký vliv získat, jinak by klidně mohla rovnou odjet. „Ale Merana měla poslat zprávu. Nechápu, proč to neudělala. Jste si jistý, že se nic –?“ Nenapadlo ji, jak větu dokončit. Neexistoval způsob, jak by Rand mohl Meraně zabránit, aby poslala holuba.

„Třeba poslala muže na koni.“ Amys se lehce zašklebila. Stejně jako ostatním Aielům, i jí připadala jízda na koni odpudivá. Vlastní nohy člověku docela dobře stačily. „Nepřivezla si žádného ptáka, co používají mokřiňané.“

„To od ní byla pěkná hloupost,“ zamumlala Egwain. Hloupost to zdaleka nevystihovala. Meraniny sny budou odstíněné, takže nemělo smysl s ní mluvit takhle. I kdyby je dokázala najít. Světlo, že ji to ale rozčilovalo! Napjatě se předklonila. „Amys, slib mi, že mu nebudeš bránit, aby s ní mluvil, ani ji nerozzlobíš tak, aby udělala něco hloupýho.“ Byly toho docela dobře schopné. Určitě víc než schopné. Zdokonalily schopnost narovnat Aes Sedai páteř tak, až to bylo skoro jako nové nadání. „Ona ho má jenom přesvědčit, že mu nechceme ublížit. Elaida má v sukních určitě schovaný nějaký ošklivý překvapení.“ Ona na to určitě dohlédne, i kdyby měly ostatní jiné představy. Nějak, určitě. „Slibuješ?“

Vyměnily si nečitelné pohledy. Představa, že mají pouštět sestry k Randovi, navíc bez překážek, se jim určitě nelíbila. Nepochybně se jedna z nich vnutila dovnitř pokaždé, když tam byla Merana, ale to by Egwain nevadilo, pokud se do toho nebudou plést příliš.

„Slibuju, Egwain z al’Vereů,“ řekla nakonec Amys hlasem tvrdým jako otesaný kámen.

Nejspíš ji urazilo, že Egwain vyžaduje její slib, ale Egwain jako by spadl kámen ze srdce. Dva kameny. Rand a Merana si nejdou po krku a Merana bude mít příležitost splnit zadaný úkol. „Věděla jsem, že mi říkáte naprostou pravdu, Amys. Ani nevíš, jak ráda to slyším. Kdyby se něco mezi Randem a Meranou zvrtlo... Děkuju.“

Překvapeně zamrkala. Amys na sobě na okamžik měla cadin’sor. Ani Bair, ani Melain, popíjející čaj, nedaly nijak najevo, že by si toho všimly. Amys si musela přát, aby byla někde jinde, pryč od toho zmatku, který Rand každému ze života udělal. Pro moudrou chodící ve snu bylo trapné, zahanbující, když nad sebou v Tel’aran’rhiodu ztratila kontrolu, byť jenom na chviličku. Aiela bolela hanba víc než zranění, ale aby to byla hanba, musel to někdo vidět. Když to nikdo neviděl, nebo ti, co to viděli, odmítli připustit, že to viděli, jako by se to nikdy nestalo. Zvláštní lidé, Egwain ale rozhodně nechtěla Amys zahanbit. Zatvářila se vážně a pokračovala, jako by se nic nestalo.

„Musím požádat o laskavost. Moc důležitou laskavost. Neříkejte o mně Randovi – ani nikomu jinýmu. Totiž o tomhle.“ Zvedla konec štóly. Vedle jejich výrazů vypadaly ty nejklidnější Aes Sedai jako maniaci. Ani kámen nebyl bezvýraznější. „Já nechci, abyste lhaly,“ dodala chvatně. Žádat někoho, aby lhal pod ji’e’toh, bylo jen o málo lepší než zalhat sám. „Jenom o tom nemluvte. On už někoho poslal, aby mne ‚zachránil‘.“ A určitě bude vzteky bez sebe, až zjistí, že jsem Mata vyšoupla do Ebú Daru spolu s Nyneivou a Elain, pomyslela si. Musela to ale udělat. „Nepotřebuju zachraňovat, nechci to, ale on si myslí, že všemu rozumí nejlíp. Bojím se, že by pro mě mohl přijít sám.“ Co ji děsilo víc – že by se mohl v táboře objevit sám, rozzuřený, uprostřed tří stovek nebo tak Aes Sedai? Nebo že by mohl přijít s asha’many? Obojí by znamenalo katastrofu.

„To by bylo... nešťastné,“ zamrmlala Melain, ačkoli ona na podhodnocování moc nebyla, a Bair zamumlala: „Car’a’carn je umanutý. Je horší než všichni muži, co znám. A vlastně i pár žen.“

„Zachováme, co jsi nám svěřila, Egwain z al’Vereů,“ řekla Amys vážně.

Egwain zamrkala, jak rychle souhlasily. Ale asi to na tom nebylo nic překvapivého. Pro ně byl Car’a’carn jenom další náčelník, akorát větší, a moudré rozhodně uměly zatajovat před náčelníky věci, o nichž nechtěly, aby se je dozvěděli.

Pak už nebylo moc co vykládat, ačkoliv se ještě nad čajem chvíli bavily. Egwain toužila po lekci v chození ve snu, ale tady Amys požádat nemohla. Amys by odešla, a ona toužila po její společnosti víc než po učení. Nejblíž se moudré dostaly k tomu, aby jí řekly, co dělá Rand, tehdy, když Melain zabručela, že teď už by měl vyřídit Shaidy a Sevannu, a Bair i Amys se na ni zamračily, až zrudla. Koneckonců, Sevanna byla moudrá, jak Egwain dobře věděla. Dokonce ani Car’a’carn by se nesměl zaplést třebas se shaidskou moudrou. A ona jim nemohla prozradit nic o svém postavení. To, že okamžitě narazily na tu nejvíc zahanbující část, nijak nezmenšilo hanbu, jakou cítila, když o tom mluvily – když byla v jejich přítomnosti, bylo velice těžké nechovat se, dokonce ani nemyslet jako Aiel. Vlastně si myslela, že by se za to styděla, i kdyby nikdy žádného Aiela nepotkala – a jediná rada, kterou ohledně jednání s Aes Sedai v poslední době měly, byla taková, že by se jí neodvažovala řídit ani Elaida. Mohla by mít za následek vzpouru Aes Sedai, jakkoliv nepravděpodobně to mohlo znít. Horší, ony si už o Aes Sedai myslely i tak dost špatného, aby ještě přilévala olej do ohně. Hodlala jednou vytvořit spojení mezi moudrými a Bílou věží, ale k tomu nikdy nedojde, pokud se jí nepodaří ten oheň uhasit. A navíc zatím neměla ani tušení jak na to.

„Musím už jít,“ řekla nakonec vstávajíc. Její tělo spalo ve stanu, ale pokud ve spánku pobývala v Tel’aran’rhiodu, nikdy si pořádně neodpočinula. Ostatní se zvedly s ní. „Doufám, že budete hodně opatrný. Moghedien mě nenávidí a určitě se pokusí ublížit každýmu, koho bude považovat za mýho přítele. Ví o světě snů hodně. Přinejmenším stejně tolik, co věděla Lanfear.“ To bylo nejblíž, jak je mohla varovat, aniž by rovnou vyslovila nahlas, že by Moghedien mohla vědět víc než ony. Aielská pýcha byla hodně citlivá. Ony ale pochopily, co jim říká, a neurazily se.

„Pokud by nám Duše Stínu chtěly uškodit,“ podotkla Melain, „myslím, že už by to udělaly. Nejspíš nás nepovažují za hrozbu.“

„Viděly jsme někoho, kdo musel chodit ve snu, včetně mužů.“ Bain nevěřícně vrtěla hlavou. Bez ohledu na to, co věděla o Zaprodancích, považovala muže chodící ve snu asi za stejně běžné jako hady s nohama. „Vyhýbají se nám. Všichni.“

„Myslím, že jsme stejně silné jako oni,“ dodala Amys. V jediné síle nebyla ona a Melain silnější než Theodrin a Faolain – zdaleka ne slabé, byly ve skutečnosti silnější než většina Aes Sedai, ale také se zdaleka nerovnaly Zaprodancům – přesto ve světě snů byla znalost Tel’aran’rhiodu často stejně silná jako saidar, vlastně často i silnější. Tady se Bair vyrovnala každé sestře. „Ale budeme si dávat pozor. Zabije tě nepřítel, kterého podceníš.“

Egwain vzala Amys a Melain za ruce, a byla by vzala i Bair, kdyby to šlo. Místo toho se na ni taky usmála. „Nikdy vám nedokážu říct, co pro mě vaše přátelství znamená, co pro mě znamenáte.“ Přese všechno to byla holá pravda. „Celý svět se zřejmě změní pokaždý, když mrknu. Vy tři jste v něm jediný pevný body.“

„Svět se mění,“ pronesla Amys smutně. „Dokonce i hory odnáší vítr a nikdo nemůže vylézt na stejný kopec dvakrát. Doufám, že ve tvých očích budeme vždycky přátelé, Egwain z al’Vereů. Kéž vždycky najdeš vodu a stín.“ A s tím byly pryč, vrátily se do svých těl.

Egwain tam chvíli stála a mračila se na Callandor, aniž by ho viděla, až se náhle rozčileně otřepala. Myslela na nekonečné pole hvězd. Když tu bude čekat dost dlouho, Gawynův sen si ji najde a spolkne ji tak, jako to vzápětí udělají jeho paže. Příjemný způsob, jak strávit zbytek noci. A dětinské plýtvání časem.

Důrazně se přiměla vstoupit zpátky do svého spícího těla, avšak ne do obvyklého spánku. To už nedělala. V koutku mysli zůstávala zcela bdělá, určovala své sny, doplňovala ty, které předpovídaly budoucnost nebo aspoň ukazovaly kousíčky toho, kudy by se mohlo dění ubírat. Alespoň tolik teď poznala, ačkoliv jediný sen, který zatím dokázala vyložit, byl sen, který předpovídal, že se Gawyn stane jejím strážcem. Aes Sedai to nazývaly snění a ženu, která tohle dokázala, snílek, nyní ale byla Egwain jediným snílkem, a snění nemělo nic společného s jedinou silou, stejně jako chození ve snu ne.

Nejspíš bylo nevyhnutelné, že se jí nejdřív bude zdát o Gawynovi, protože na něj myslela.

Stála v rozlehlé, zešeřelé komnatě, kde nic nebylo jasně vidět. Nic až na Gawyna, jenž se k ní velice pomalu blížil. Vysoký sličný muž – považovala někdy jeho bratra Galada za spanilejšího? – se zlatými vlasy a očima té nejnádhernější tmavé modři. Ještě k ní musel urazit velký kus, ale viděl ji. Upíral na ni pohled jako lučištník na cíl. Bylo tu slyšet tiché křupání a skřípání. Podívala se dolů. A chtěla vykřiknout. Gawyn kráčel bosýma nohama po podlaze posypané rozbitým sklem, při každém kroku se odlamovaly další střepy. Dokonce i v tak slabém světle viděla krvavou stopu, kterou jeho pořezaná chodidla zanechávala. Natáhla ruku, chtěla na něj zakřičet a zastavit ho, chtěla se k němu rozběhnout, ale stejně rychle se ocitla jinde.

Jak už to ve snu chodí, vznášela se nad dlouhou rovnou silnicí vedoucí přes travnatou pláň a dívala se na muže jedoucího na vraném hřebci. Gawyn. Pak stála na silnici před ním a on přitáhl otěže. Tentokrát ne proto, že ji uviděl, ale proto, že na místě, kde stála, se náhle silnice rozvětvila, vedla vysokými horami, takže nikdo neviděl, co je za nimi. Ona to však věděla. Na jedné cestě čekala násilná smrt, na druhé dlouhý život a smrt v posteli. Na jedné stezce se s ní ožení, na druhé ne. Věděla, co leží vepředu, ale ne která cesta vede kam. Náhle ji spatřil, nebo to tak aspoň vypadalo, usmál se a pobídl koně na jednu větev cesty... A ona se ocitla v dalším snu. A dalším. A dalším. A ještě dalším.

Ne každý měl nějaké spojení s budoucností. Sny o líbání Gawyna, o běhání po chladné jarní louce se sestrami, tak jako to dělají děti, probíhaly vedle nočních můr, v nichž ji Aes Sedai s proutky honily nekonečnými chodbami, kde všude kolem ve stínech číhaly pokřivené potvory, kde se křenila Nicola a odhalila ji před sněmovnou a Tom Merrilin přišel podat svědectví. Tyhle sny vypustila. Ostatní si schovala, aby je později podrobně prozkoumala v naději, že pochopí, co znamenají.

Stála před nesmírně vysokou stěnou, drápala se po ní, snažila se ji rozervat holýma rukama. Nebyla z cihel ani z kamene, ale z tisíců a tisíců kotoučů, každý byl z poloviny bílý a z poloviny černý, starobylý symbol Aes Sedai, jako sedm zámků, které kdysi držely věznici Temného zavřenou. Některé zámky byly rozbité, přestože cuendillar, z něhož byly vyrobeny, nebylo možné rozbít ani s pomocí jediné síly, a ostatní byly nějak oslabené, ale stěna stála pevná, ať do ní bušila sebevíc. Nedokázala ji prorazit. Možná byl důležitý ten symbol. Možná se snažila rozbít Aes Sedai, Bílou věž. Možná...

Noc, Mat seděl na kopci a pozoroval velkolepé divadlo, ohňostroj, a náhle zvedl ruku a sebral z oblohy jedno z těch vybuchujících světel. Ze zaťaté pěsti mu létaly ohnivé šípy a Egwain naplnila hrůza. Kvůli tomu budou umírat lidé. Svět se změní. Ale svět se měnil. Měnil se pořád.

Řemeny kolem ramen a pasu ji pevně držely na špalku a sekera popravčího padala dolů, ona však věděla, že někde někdo běží, a že když poběží dost rychle, sekera se zastaví. Když ne... V koutku mysli ji zamrazilo.

Logain, smál se, překročil cosi na zemi a vystoupil na černý kámen. Když pohlédla dolů, měla dojem, že na zemi překročil Randovo tělo, uložené na márách, s rukama zkříženýma na prsou, ale když se dotkla jeho tváře, rozbila se jako papírová loutka.

Zlatý jestřáb roztáhl křídla a dotkl se jí a ona a jestřáb byli nějak spojeni. Věděla jen, že jestřáb je samice. Na úzké posteli umíral nějaký muž a bylo důležité, aby nezemřel, přesto už se venku stavěla pohřební hranice a zpívaly se veselé i smutné písně. Snědý mladík držel v ruce předmět zářící tak jasně, že nepoznala, co to je.

A tak to šlo pořád dál a ona horečnatě třídila, zoufale se snažila pochopit. Vůbec si přitom neodpočala, ale bylo třeba to udělat. Udělá, co bude muset.