Koruna z mečů

29 Ptačí slavnost

Když se Mat probudil s kostkami v hlavě, napadlo ho, že prostě zase usne, dokud se neztratí, nakonec se však zvedl. Cítil se bídně. Jako by to všechno ještě nestačilo. Zahnal Nerima a oblékl se sám, ke snídani dojedl chleba a sýr od včerejška a šel se podívat na Olvera. Chlapec na sebe chvatně rval oblečení, ale občas se zastavil s košilí či botou v ruce, aby na Mata vychrlil tucet otázek, na které mladík nepřítomně odpovídal. Ne, dneska nepůjdou závodit, zapomeň na bohaté dostihy v Nebeském okruhu severně od města. Možná by se mohli jít podívat do zvěřince. Ano, Mat mu koupí péřovou masku na slavnost. Pokud se někdy dooblíká. To kluka popohnalo k ještě většímu spěchu.

Matovi však skutečné starosti dělaly ty zatracené kostky. Proč jen se zase začaly otáčet? Stále ještě nevěděl, proč se točily předtím!

Když byl Olver konečně oblečený, šel za Matem do obývacího pokoje a sypal ze sebe otázky, které Mat poslouchal jenom na půl ucha – a vrazil do něho zezadu, když se Mat zastavil. Tylin vrátila knihu, kterou včera v noci četl Olver, na stolek.

„Výsosti!“ Mat mrkl na dveře, které včera v noci zamkl a nyní byly otevřené. „Jaký překvapení.“ Vytáhl Olvera před sebe, postavil ho mezi sebe a posměšně se šklebící ženu. No, možná to nebylo posměšně, ale jemu to tak připadalo. Byla sama se sebou velice spokojená. „Chtěl jsem vzít Olvera ven. Na slavnost. A na nějakej potulnej zvěřinec. Chce péřovou masku.“ Prudce zavřel pusu, aby přestal blábolit, a začal se sunout ke dveřím, používaje chlapce jako štít.

„Ano,“ zamumlala Tylin a pozorovala ho skrze řasy. Nehýbala se, ale usmála se ještě víc, jako by jen čekala, až šlápne do pasti. „Bude mnohem lepší, když bude mít společníka, než aby pobíhal s uličníky, jak prý mívá ve zvyku. Člověk se o tobě hodně doslechne, mládenče. Riselle?“

Ve dveřích se objevila jakási žena a Mat jen nadskočil. Většinu Riselliny tváře zakrývala složitá maska z kroutícího se modrého a zlatého peří, ale peří na zbytku kostýmu už nezakrývalo téměř nic. Měla to nejpozoruhodnější poprsí, jaké kdy viděl.

„Olvere,“ řekla a klekla si, „chtěl bys jít se mnou na slavnost?“ Zvedla masku připomínající rudozeleného jestřába, velkou právě pro chlapce.

Než stačil Mat otevřít ústa, Olver se mu vytrhl a hnal se k ní. „Ano, prosím. Děkuju.“ Ten nevděčný spratek se smál, když mu zavazovala jestřábí masku a přitiskla si ho na prsa. Ruku v ruce vyběhli a nechali tam Mata stát s otevřenou pusou.

Ale rychle se vzpamatoval, když promluvila Tylin. „Máš štěstí, že nejsem žárlivá, zlatíčko.“ Ze zlato stříbrného pásu vytáhla dlouhý železný klíč k jeho pokoji a pak další, úplně stejný, a zakývala jimi na něj. „Lidé vždycky nechávají klíče ve skříňce u dveří.“ Tam nechal svůj. „A nikoho nikdy nenapadne, že by mohl existovat druhý klíč.“ Jeden klíč si vrátila za pás. Druhým otočila v zámku s hlasitým cvaknutím, než ho přidala k prvnímu. „Takže, jehňátko.“ Usmála se.

Tehdy pohár přetekl. Ta ženská ho honila, snažila se ho vyhladovět. Teď se s ním zamkla jako... ani nevěděl jako co. Jehňátko! A v hlavě mu rachotily ty zatracené kostky. Kromě toho měl něco důležitého na práci. Kostky nikdy neměly nic společného s hledáním, avšak... Došel k ní dvěma rychlými kroky, popadl ji za ruku a začal hledat klíče. „Nemám zatraceně čas na –“ Dech se mu zadrhl v hrdle, když se mu o bradu opřel ostrý hrot dýky a zvedl ho na špičky.

„Sundej tu ruku,“ řekla mu chladně. Podíval se jí do obličeje. Teď se neusmívala. Opatrně pustil její ruku. Ona ale tlak na dýku nezmenšila. Potřásla hlavou. „Tsts. Snažím se tě omlouvat, protože jsi cizinec, housátko, jelikož však chceš hrát tvrdě... Ruce k bokům. Pohyb.“ Špičkou nože mu ukázala. Raději couval po špičkách, než by si nechal podříznout krk.

„Co chceš dělat?“ procedil mezi zuby. Jak měl natažený krk, dělalo mu mluvení potíže. Natažený krk a další věci. „No?“ Mohl zkusit chytit ji za zápěstí. Měl rychlé ruce. „Co chceš dělat?“ Dost rychlé, když už měl nůž na krku? To byla otázka. A taky ta, kterou jí položil. Pokud ho chtěla zabít, stačilo pohnout zápěstím a vrazila by mu dýku rovnou až do mozku. „Odpovíš mi?!“ To v jeho hlase nebyla panika. „Výsosti? Tylin?“ No, možná opravdu trochu panikařil, když použil její jméno. Každou ženu v Ebú Daru jste mohli celý den oslovovat „kuřátko“ nebo „koblížku“ a ona se na vás usmála, jenomže pokud jste použili její jméno dřív, než řekla, že smíte, dostalo se vám žhavějšího přijetí, než kdybyste kdekoliv jinde na světě štípli cizí ženu na ulici do zadku. A pár hubiček to svolení ještě neznamenalo.

Tylin neodpověděla, jen ho nutila couvat, až najednou rameny narazil na něco, co ho zastavilo. Kvůli té prokleté dýce, která neuhnula ani o vlásek, nemohl pohnout hlavou, ale oči, jež dosud upíral na její obličej, stočil. Byli v ložnici a mezi lopatkami měl vražený červený vyřezávaný sloupek u postele. Proč by ho vodila...? Náhle byl rudý jako ten sloupek. Ne. To nemohla myslet vážně... Nebylo to slušné! Nebylo to možné!

„Tohle mi nemůžeš udělat,“ zamumlal, a byl-li jeho hlas trochu zadýchaný a pronikavý, tak k tomu měl dobrý důvod.

„Dívej se a uč, koťátko moje,“ pravila Tylin a vytáhla svatební nůž.

Pak, po hodné době, si podrážděně přitáhl prostěradlo k hrudi. Hedvábné prostěradlo. Nalesean měl pravdu. Vedle postele si spokojeně pobrukovala královna Altary s rukama za zády, aby si mohla rozepnout knoflíčky na šatech. On měl jenom medailon s liščí hlavou na šňůrce – že mu ten tedy pomohl – a černý šátek kolem krku. Mašle na svém dárku, tak to ta strašná ženská nazvala. Mat se překulil a ze stolku na druhé straně sebral fajfku se stříbrným náustkem a váček na tabák. Zlatými klíšťkami vyndal ze zlaté misky s pískem žhavý uhlík a připálil si. Zkřížil paže a bafal stejně vztekle, jako se mračil.

„Neměl by ses zdráhat, kuřátko, a neměl bys trucovat.“ Vyrvala dýku ze sloupku, kam ji zarazila vedle svatebního nože, a prohlédla si špičku, než ji vrátila do pochvy. „Co se děje? Přece ses bavil stejně dobře jako já, a já...“ Náhle se zasmála tím hrdelním smíchem a vrátila do pochvy i svatební nůž. „Jestli je tohle součást toho, být ta’veren, musíš být vážně oblíbený.“ Mat zrudl jako rak.

„Tohle není přirozený,“ vybuchl a vytáhl troubel z pusy. „To já mám svádět!“ Její ohromený výraz byl odrazem jeho. Kdyby byla Tylin holka z taverny, která se usmívá tím správným způsobem, mohl by zkusit štěstí – no, pokud by neměla syna, co rád dělá díry do lidí – ale on měl být ten, kdo svádí. Prostě na to takhle ještě nikdy nepomyslel. Doposud ještě nikdy nemusel.

Tylin se rozesmála, házela hlavou a prsty si otírala oči. „Á, holoubku. Neustále zapomínám. Teď jsi v Ebú Daru. Mám pro tebe v obývacím pokoji malý dárek.“ Přes prostěradlo ho poplácala po noze. „Pořádně se najez. Budeš potřebovat všechnu svou sílu.“

Mat si dal ruku přes oči a snažil se nebrečet. Když dal ruku dolů, byla pryč.

Vylezl z postele a ovinul si prostěradlo kolem těla. Z nějakého důvodu ho představa, že tam půjde nahý, znepokojila. Ta zatracená ženská byla schopná vyskočit ze šatníku. Šaty, které měl předtím na sobě, ležely na podlaze. Proč se namáhat s tkanicemi, pomyslel si kysele, když z někoho můžete šaty prostě jen odříznout? Naštěstí mu takhle nerozřezala červený kabátec. Jenom ho s potěšením shrnula nožem.

Ne že by zadržoval dech, když otevíral vysoký červenozlatý šatník. Neschovávala se tam. Měl omezenou volbu. Nerim většinu kabátů odnesl na vyčištění či zašití. Mat se rychle oblékl, vybral si prostý kabát z tmavě bronzového hedvábí, a pak nacpal rozřezané hadry pod postel, kam nejdál dosáhl, dokud se jich nezbaví tak, aby to Nerim neviděl. Nebo kdokoliv jiný. Příliš mnoho lidí už vědělo příliš mnoho o tom, co se mezi ním a Tylin děje. Neexistoval způsob, jak by se mohl postavit někomu, kdo by tohle věděl.

V obývacím pokoji zvedl víko lakované krabičky u dveří a s povzdechem ho zase pustil. Ani nečekal, že Tylin klíč skutečně vrátí. Opřel se o dveře. O odemčené dveře. Světlo, co bude dělat? Přestěhuje se zpátky do hostince? Světlo vem, proč se ty kostky prve zastavily. Jenomže Tylin bylo podobné, že by podplatila panímámu Ananovou a Enid nebo kteroukoliv jinou hostinskou ve městě. A Nyneivě a Elain by bylo podobné, že by začaly tvrdit, že porušil nějakou dohodu, a přestaly plnit sliby. Světlo spal všechny ženské!

Na jednom stolečku ležel velký balíček umně zabalený do zeleného papíru. Byla v něm černozlatá orlí maska a ladící péřový kabát. Taky tu byl měšec z červeného hedvábí, v němž bylo dvacet zlatých korun a kartička vonící po kvítí.

Málem se z toho znovu rozplakal. On dával ženám dárky. Svět se obrátil vzhůru nohama! Čuníku? Ach, Světlo! Po minutě si vzal masku. To mu dlužila jenom za ten kabát.

Když se konečně dostal na malé zastíněné nádvoří, kde se každé ráno scházeli u malého kulatého jezírka s lekníny a bílými rybkami s barevnými skvrnami, našel Naleseana a Birgitte také připravené na Ptačí slavnost. Tairen se spokojil jen s prostou zelenou maskou, ale Birgittina vypadala jako žlutočervená sprška s péřovým chocholem, zlaté vlasy měla rozpuštěné a po celé jejich délce vpletená pírka. Na sobě měla pod dalším červeným a žlutým peřím téměř průhledné šaty se širokým žlutým páskem. Neodhalovaly tolik jako Riselliny, přesto prosvítaly, kdykoliv se pohnula. Nikdy ho nenapadlo, že by nosila šaty jako ostatní ženy.

„Občas je to legrace, když se na tebe muži koukají,“ řekla na jeho poznámku a dloubla ho do žeber. Její úsměv se podobal Naleseanovu, říkal, jaká je to psina štípat služky. „Je toho mnohem víc, než nosívaly péřový tanečnice, jenže ne dost, aby mě to zpomalilo, a vůbec, tady nic nevidím, musíme rychle po tomhle břehu řeky.“ Kostky mu zachřestily v hlavě. „Co tě zdrželo?“ pokračovala. „Doufám, že jsi nás nenechal čekat, jen abys mohl poškádlit nějakou hezkou holku.“ Doufal, že se nečervená.

„Já –“ Nebyl si vůbec jistý, jakou výmluvu by měl použít, ale v té chvíli se na nádvoří nahrnulo asi půl tuctu mužů v péřových kabátech, všichni měli u boku tenké meče a kromě jednoho masky s barevnými hřebeny a zobáky, které nepředstavovaly žádného ptáka, jakého kdy lidské oči spatřily. Výjimku tvořil Beslan, jenž otáčel maskou v ruce. „Á, krev a zatracenej popel, co ten tady dělá?"

„Beslan?“ Nalesean zkřížil ruce na hrušce meče a nevěřícně potřásal hlavou. „No, Světlo spal moji duši, říká, že chce strávit slavnost ve tvé společnosti. Prý jde o nějaký slib, co jste si vy dva dali. Já mu řekl, že to bude smrtelná nuda, ale on mi nevěřil.“

„Nenapadá mě nic, co by na Matovi bylo nudné,“ řekl Tylinin syn. Uklonil se jim všem, ale tmavýma očima spočinul na Birgitte. „Ještě nikdy jsem se tak nebavil, jako když jsem byl o Swovanoci pít s ním a se strážcem urozené paní Elain, i když, pravda, mnoho si z ní ani nepamatuji.“ Toho strážce očividně nepoznal. Zvláštní, vzhledem k tomu, jaký měla vkus na muže – Beslan byl pohledný, možná až příliš, vůbec ne její typ – zvláštní, ona se pousmála a pod jeho pohledem se začala naparovat.

V té chvíli Matovi ani zbla nezáleželo na tom, jak se chová divně. Beslan zřejmě neměl nejmenší podezření, jinak už by vytáhl meč, ale poslední věc pod Světlem, po níž Mat toužil, byl den v jeho společnosti. Bude to nesnesitelné. Beslan měl aspoň nějaké ponětí o slušnosti, i když jeho matka nikoliv.

Potíž byla v Beslanovi, který bral tak zatraceně vážně slib, že spolu půjdou na všechny slavnosti a hostiny. Čím víc Mat souhlasil s Naleseanem, že to, co si pro dnešek naplánovali, bude neuvěřitelná otrava, tím odhodlanější Beslan byl. Po chvíli mu potemněla tvář a Mat už si myslel, že tasí. Nicméně slib byl slib. Když s Naleseanem a Birgitte odcházeli z paláce, vykračovalo si s nimi půl tuctu opeřených pitomců. Mat si byl jistý, že by se to nestalo, kdyby měla Birgitte svůj obvyklý oděv. Celá ta banda ji pořád okukovala a usmívala se.

„Co mělo znamenat všechno to nakrucování, když on na tobě moh nechat oči?“ zavrčel cestou přes Mol Hara a přitáhl si stuhu od orlí masky.

„Já se nenakrucovala, hýbala jsem se.“ Její upjatost byla tak křiklavě falešná, že by se byl jindy zasmál. „Trochu.“ Náhle se zase zubila a ztišila hlas, aby ji slyšel jen on. „Říkala jsem ti, že někdy je legrace nechat se okukovat. Že jsou všichni až moc hezcí, ještě neznamená, že se mi nemůže líbit, když se dívají. Á, na tuhle by ses měl podívat,“ dodala a ukázala na štíhlou ženu, která kolem běžela v modré soví masce a měla ještě míň brk než Riselle.

Tohle bylo na Birgitte skvělé. Dloubala ho do žeber a ukazovala mu každou hezkou holku, jako všichni chlapi, co jich kdy poznal, a na oplátku čekala, že jí ukáže, nač se ráda dívala ona, což obvykle znamenalo největšího šeredu v dohledu. Ačkoliv se dnes rozhodla jít polonahá – no, čtvrtonahá – byla to... kamarádka. Svět začínal být zvláštní. Jednu ženu pomalu bral jako společníka k pijatyce a další ho honila stejně usilovně, jako se on honíval za hezkými ženami, ať v těch starých vzpomínkách nebo ve svých vlastních. Vlastně usilovněji. On se nikdy nehonil za ženou, která mu sdělila, že si to nepřeje. Skutečně zvláštní svět.

Slunce bylo teprve v polovině cesty k nadhlavníku, avšak ulice, náměstí i mosty již byly plné lidí. Na každém nároží vystupovali žongléři a akrobati a hudebníci s peřím našitým na šatech, ač byla hudba často přehlušena smíchem a křikem. Chudším stačilo vplést si několik pírek do vlasů, holubích pírek nasbíraných na chodníku dětmi, pobíhajícími mezi žebráky, avšak jak měšce těžkly, masky a kostýmy byly složitější. Složitější a často též pohoršlivější. Muži i ženy byli často pokrytí peřím, které odhalovalo víc kůže než Risellino nebo té ženy na Mol Hara. Dnes se v ulicích ani na kanálech neobchodovalo, i když bylo otevřeno hodně krámků – a také ovšem hospody a krčmy – ale tu a tam se davem v ulici tlačil povoz nebo po kanále proplouvala bárka s plošinou, na níž se vystavovali muži a ženy v barevných ptačích maskách, jež jim zakrývaly celou hlavu, s dlouhými hřebeny občas i sáh vysokými, a mávali dlouhými barevnými křídly tak, že jim pořádně nebyl vidět zbytek kostýmů. Což bylo nejspíš jen dobře.

Podle Beslana tato aranžmá, jak se jim říkalo, obvykle ukazovali v cechovních síních a soukromých palácích či domech. Celá slavnost se obvykle odehrávala hlavně uvnitř. V Ebú Daru pořádně nesněžilo, ani když bylo počasí normální – Beslan tvrdil, že by jednou moc rád viděl sníh – ale běžná zima byla zjevně dost studená na to, aby lidi nepobíhali po ulicích v různém stadiu svlečenosti. V současném vedru se však všichni vyhrnuli do ulic. Počkejte, až se setmí, řekl Beslan. Pak Mat opravdu něco uvidí. Se slunečním světlem se prý vytrácejí i omezení.

S pohledem upřeným na vysokou štíhlou ženu, plující davem v masce a péřovém plášti, kromě nichž měla jen asi šest sedm peříček, Mata napadlo, jaká omezení asi přestanou platit. Málem na ni zavolal, ať se zakryje tím pláštěm. Byla hezká, ale takhle na ulici, pod Světlem, a všem na očích?

Vozy s aranžmá samozřejmě přitahovaly následovníky, shluky lidí, kteří pokřikovali a smáli se a házeli na vozy peníze a občas stočené bankovky a všechny ostatní vytlačovali do bočních uliček. Zvykl si na to, že si musejí pospíšit dopředu a vrhnout se do boční uličky, kde počkají, až aranžmá projede křižovatkou nebo přes most. Zatímco čekali, Birgitte a Nalesean házeli peníze špinavým uličníkům a ještě špinavějším žebrákům. No, Nalesean je házel. Birgitte se soustředila na děti a strkala jim mince do špinavých dlaní jako dárek.

Při jedné takové zastávce Beslan náhle položil ruku Naleseanovi na paži a zakřičel, aby ho bylo slyšet přes hluk davu a změť hudby přicházející nejméně ze šesti míst. „Odpusť, Tairene, ale jemu ne.“ Otrhaný muž se ostražitě vrátil zpátky do davu. Měl vpadlé tváře, byl kostnatý a zřejmě ztratil i těch pár ubohých pírek, která snad našel do vlasů.

„Proč ne?“ chtěl vědět Nalesean.

„Nemá na malíčku mosazný prsten,“ odvětil Beslan. „Nepatří k cechu.“

„Světlo,“ řekl Mat, „tady člověk ani nemůže žebrat na ulici, aniž by patřil k nějakýmu cechu?“ Možná to bylo jeho tónem. Žebrák mu skočil po krku a v umatlané pěsti se mu objevil nůž.

Mat ho bez přemýšlení popadl za paži a otočil jím, čímž ho odmrštil do davu. Někteří lidé spílali jemu, jiní žebrákovi rozplácnutému na zemi. Někteří chlapíkovi házeli peníze.

Koutkem oka Mat zahlédl, jak se další hubený chlapík v děravých hadrech snaží dlouhým nožem odtlačit Birgitte, která k němu zamířila. Byla to ovšem hloupá chyba, podcenit tu ženu jen kvůli jejímu kostýmu. Odněkud z peří vytáhla nůž a bodla ho do podpaždí.

„Za tebou!“ zařval na ni Mat, ale na varování nebyl čas. Z rukávu vytáhl nůž a bokem ho hodil. Čepel jí proletěla kolem hlavy a zabodla se do hrdla dalšího žebráka, mávajícího ocelí, než jí mohl nůž vrazit mezi žebra.

Najednou byli všude žebráci s noži a kyji obitými hřeby. Lidé v maskách a kostýmech se s křikem a jekem škrábali pryč. Nalesean sekl dalšího muže v hadrech přes obličej a odhodil ho dozadu. Beslan probodl jiného a jeho kamarádi v kostýmech bojovali s dalšími.

Mat neměl čas dívat se dál. Ocitl se zády k Birgitte a čelil vlastním soupeřům. Cítil, jak se za ním pohybuje, slyšel její tlumené kletby, ale téměř si to neuvědomoval. Birgitte se o sebe dokázala postarat sama a on, když se tak díval na dva muže před sebou, si nebyl jistý, jestli dokáže totéž. Halama, jemuž v úšklebku chyběly zuby, měl jen jednu ruku a místo levého oka svraštělý důlek, ale v pěsti třímal palici půl sáhu dlouhou, staženou železnými pásy, z nichž trčely hřeby jako ocelové hroty. Jeho společník s krysí tváří měl stále obě oči i pár zubů a přes propadlé líce a paže jen kost a kůže se pohyboval jako had, olizoval si rty a z ruky do ruky si přehazoval rezavou dýku. Mat mířil kratším nožem nejdřív na jednoho, potom na druhého. Nůž však nebyl dost dlouhý, aby zasáhl i vnitřní orgány, a oba rváči poskakovali a čekali, až na něj ten druhý zaútočí první.

„Tohle se Starýmu Cullymu nebude líbit, Spare,“ zavrčel větší muž a krysí ksicht vyrazil a rezavá čepel se mu v rukou jen míhala.

Nepočítal však s nožem, který se Matovi náhle objevil v levici a řízl ho do zápěstí. Dýka zarachotila na dláždění, ale chlapík po Matovi stejně skočil. Když mu Mat vrazil druhou čepel do hrudi, zakvílel, vykulil oči a křečovitě Mata sevřel rukama. Holohlavec se zašklebil ještě víc, přikročil a zvedl palici.

Úsměv však zmizel, když po něm s prskáním skočili dva žebráci a bodali do něj nožem.

Mat se nevěřícně díval, když odstrkoval mrtvolu krysího ksichtu. Ulice byla na padesát kroků kromě bojujících prázdná a všude se po dlažbě váleli žebráci, dva tři, občas i čtyři bodali jednoho či do něj mlátili palicemi nebo kameny.

Za ruku chytil Mata Beslan. Na obličeji měl krev, ale zubil se. „Vypadneme odsud a necháme Almužní společenstvo, ať dokončí svoji práci. V boji se žebráky není cti a kromě toho cech nenechá žádného z těchto podloudníků naživu. Pojď za mnou.“ Nalesean se mračil – nepochybně podle něj v boji se žebráky taky žádná čest nebyla – ne Beslanovi přátelé, z nichž někteří měli kostýmy nakřivo a jeden měl masku sundanou, aby mu druhý mohl otřít krvavý šrám na čele. Pořezaný muž se rovněž křenil. Birgitte neměla ani škrábnutí, pokud Mat viděl, a její kostým vypadal stejně úhledně, jako když vyšla z paláce. Nechala nůž zmizet. Neexistoval způsob, jak by mohla pod tím peřím ukrýt nůž, ale ona to dokázala.

Mat nic nenamítal a nechal se odtáhnout, jenom zavrčel: „To v tomhle... městě žebráci vždycky napadají lidi?“ Beslanovi by se možná nelíbilo, kdyby ho nazval zatraceným městem.

Mladík se zasmál. „Ty jsi ta’veren, Mate. Kolem ta’veren je vždycky spousta vzrušení.“

Mat jeho úsměv opětoval se skřípěním zubů. Zatracený hlupák, zatracené město a zatracený ta’veren. No, kdyby mu žebrák podřízl krk, nemusel by se vracet do paláce a nechat Tylin, aby ho oloupala jako zralou hrušku. Když na to tak myslel, tak mu říkala moje malá hruštičko. Zatracené všecko!

V ulici mezi barvírnou a Eldarskou růží se rovněž veselili lidé, i když tady byli oblečeni skromněji. Bylo zjevné, že na to, aby mohli lidé chodit téměř nazí, potřebovali dost peněz. Ačkoliv tomu, co na sobě měli akrobaté před domem kupce na rohu, se oblečení dalo říkat jen stěží, muži byli bosí a do pasu nazí, s těsnými spodky jasných barev, ženy měly spodky ještě přiléhavější a tenoučké blůzky. Všichni měli ve vlasech pár peříček, stejně jako krepčící hudebníci hrající před malým palácem na druhém rohu, flétnistka, další žena foukající do dlouhé pokroucené trouby pokryté klapkami a chlapík s bubínkem, do něhož tloukl, co to jen šlo. Dům, který přišli sledovat, vypadal zavřený.

Čaj u Růže byl stejně špatný jako vždy, což znamenalo, že byl mnohem lepší než víno. Nalesean opět srkal místní kyselé pivo. Birgitte poděkovala, aniž by řekla zač, a Mat jen mlčky pokrčil rameny. Zazubili se na sebe a přiťukli si. Slunce stoupalo po obloze a Beslan seděl se zkříženýma nohama ve vysokých botách, s patou položenou na špičce druhé nohy, a jen nohy přehazoval, ale jeho společníci začali být neklidní bez ohledu na to, jak často poukazoval, že Mat je ta’veren. Šarvátka se žebráky nebyla zrovna to pravé vzrušení, ulice byla příliš úzká, aby tudy projelo nějaké aranžmá, ženy tu nebyly tak hezké jako jinde a dokonce i pohled na Birgitte nějak ztratil kouzlo, když si uvědomili, že nehodlá políbit jediného z nich. S projevy lítosti, že s nimi Beslan nepůjde, odběhli, aby si někde našli větší vzrušení. Nalesean se prošel uličkou za barvírnou a Birgitte zmizela do šerého šenku Růže, aby, jak řekla, zjistila, jestli někde v rohu není schované něco, co by se dalo pít.

„Nečekal bych, že uvidím strážce takhle oblečeného,“ poznamenal Beslan a přehodil si nohy.

Mat zamrkal. Ten chlápek měl bystrý zrak. Birgitte si ani jednou nesundala masku. No, pokud nevěděl o –

„Myslím, že pro mou matku se hodíš, Mate.“

Mat se začal dávit a poplival čajem kolemjdoucí. Někteří se na něj rozzlobeně zamračili a jedna štíhlá žena s hezkým malým poprsím se na něj koketně usmála zpod modré masky, která asi měla zpodobňovat modřinku. Když její úsměv neopětoval, dupla si a odkráčela. Naštěstí se nikdo nerozčílil natolik, aby udělal něco víc, než že se jen zamračil. Nebo možná naneštěstí. V té chvíli by mu nevadilo, kdyby jich po něm šest osm skočilo.

„Co tím myslíš?“ zeptal se chraptivě.

Beslan překvapeně otočil hlavu. „No, vybrala si tě za svého milce, samozřejmě. Proč jsi tak zrudl? Ty se zlobíš? Proč –?“ Náhle se plácl do čela a zasmál se. „Ty si myslíš, že se zlobit budu já. Odpusť, já zapomněl, že jsi cizinec. Mate, je to moje matka, ne manželka. Otec zemřel před deseti lety a ona vždycky tvrdila, že má moc práce. Jsem rád, že si vybrala někoho, kdo se líbí i mně. Kam jdeš?“

Mat si neuvědomil, že stojí, dokud Beslan nepromluvil. „Jen... si potřebuju pročistit hlavu.“

„Ale piješ přece čaj, Mate.“

Mat se vyhnul zeleným nosítkám a koutkem oka zahlédl, jak se dveře domu otevírají a ven kradí vybíhá žena v modrém péřovém plášti přes šaty. Bezmyšlenkovitě – hlava se mu už tak točila z přílišného přemýšlení – se vydal za ní. Beslan to věděl! On to schvaloval! Jeho vlastní matka a on...

„Mate?“ zavolal za ním Nalesean. „Kam jdeš?“

„Jestli se do zítřka nevrátím,“ křikl Mat nepřítomně přes rameno, „vyřiď jim, že si to budou muset najít samy!“ Omámeně šel za tou ženou a neslyšel, jestli Nalesean a Beslan ještě něco volali. Ten kluk to věděl! Vzpomněl si, jak si myslel, že Beslan i jeho matka jsou šílení. Byli horší! Všichni v Ebú Daru se zbláznili! Ani si neuvědomoval kostky, otáčející se mu v hlavě.

Z okna schůzovní místnosti se Reanne dívala, jak Solain mizí ulicí k řece. Vydal se za ní nějaký chlapík v bronzovém kabátě, ale jestli se ji pokusí obtěžovat, zjistí, že Solain nemá na muže čas ani trpělivost.

Reanne si nebyla jistá, proč je dnes nutkání tak silné. Celé dny přicházelo vždycky ráno a ztratilo se se sluncem a celé dny s ním bojovala – podle přísných pravidel, kterým se neodvažovaly říkat zákony, že příkaz se dává o polovičním měsíci, který bude až za šest dní – ale dnes... Vyslovila příkaz bez přemýšlení a nedokázala se zdržet, dokud nepřijde správný čas. Bude to v pořádku. Nikdo ty dvě mladé hlupačky, co si říkaly Elain a Nyneiva, nikde ve městě nezahlédl. Nebylo nutné nebezpečně riskovat.

S povzdechem se obrátila k ostatním, které čekaly, až si sedne, než se taky posadily. Všechno bude v pořádku, jako vždycky bylo. Tajemství zůstanou zachována, jako vždycky byla. Přesto však... Neměla nadání věštění, ale to nutkání jí asi něco říkalo. Dvanáct žen ji pozorovalo a čekalo. „Podle mě bychom měly zvážit, že všechny, co nenosí pás, půjdou na nějaký čas na statek.“ Neprobíraly to dlouho. Byly starší, ale ona byla nejstarší. Aspoň v tom neškodilo chovat se jako Aes Sedai.