Koruna z mečů

38 Šest poschodí

Kdyby byl Mat mohl, byl by vystoupil a táhl kočár sám. Říkal si, že by mohli jet rychleji. Ulice již byly plné, ač slunce ještě pořádně nevyšlo, povozy a bryčky se hlasitě proplétaly davem a vítr zvedal prach mezi voláním a kletbami vozků i těch, kdož museli uhnout z cesty. Po kanálech plulo takové množství bárek, poháněných bidly, že se člověk skoro mohl procházet kanály jako ulicemi, přecházet z jedné loďky na druhou. Nad zářivě bílým městem visel hlasitý šum. Ebú Dar jako by se snažil dohnat čas ztracený včera, nemluvě o velkých chasaline a Svátku světel, což bylo jen dobře, vzhledem k tomu, že zítra v noci bude Svátek uhlíků a dva dny nato Maddinův den, oslavující zakladatele Altary, a noc na to Půlměsíční svátek. Jižané byli vyhlášení svou pracovitostí, avšak Mat usoudil, že pracují tak tvrdě, aby dohnali všechny svoje svátky a slavnosti. Byl div, že na to ještě mají sílu.

Nakonec se kočáry dostaly k řece a zastavily u dlouhého kamenného mola, vyčnívajícího do vody, lemovaného nástupními schůdky ke člunům, jež byly uvázané vedle. Strčil si do kapsy klínek tmavě žlutého sýra a patku chleba a koš šoupl pod sedadlo. Měl hlad, ale někdo v kuchyni měl naspěch. V koši byly v podstatě jenom hliněné džbánky s ústřicemi, ale kuchařky je zapomněly uvařit.

Vystoupil za Lanem a nechal Naleseana a Beslana, aby pomohli Vaninovi a ostatním z posledních kočárů. Namačkal se tam skoro tucet mužů – dokonce ani Cairhieňané mezi nimi nepatřili právě k nejmenším – jako jablka do sudu, takže teď byli celí ztuhlí. Mat k prvnímu kočáru dorazil před strážcem a ashandarei měl položený přes rameno. Nyneivě a Elain to pěkně vytmaví, ať už poslouchá kdokoliv. Snažit se utajit Moghedien! Nemluvě o smrti jeho dvou mužů! Hodlal –! Náhle si uvědomil, že se Lan za ním tyčí jako kamenná socha s mečem u boku, a změnil rozhodnutí. Aspoň dědička uslyší o tom, že si nechává taková tajemství pro sebe.

Když k nim dorazil, Nyneiva stála na schůdcích, přivazovala si modrý klobouk a mluvila do kočáru, „...samozřejmě to bude fungovat, ale kdo by si pomyslel, že ze všech lidí právě Mořský národ bude chtít něco takovýho, i když jenom v soukromí?“

„Ale Nyneivo,“ řekla Elain a sestoupila se zeleným kloboukem v ruce „jestli byla včerejší noc tak úžasná, jak říkáš, jak si můžeš stěžovat na –?“

V té chvíli si všimly Lana a jeho. Vlastně Lana. Nyneiva vytřeštila oči, až je měla jako talíře, a byla rudá, že by barva stačila na dva západy slunce. Možná na tři. Elain ztuhla s jednou nohou na stupínku a na strážce se zamračila, jako by se k nim tajně připlížil. Lan se ale díval na Nyneivu asi s takovým výrazem, jaký má kůl v plotě, a ačkoliv se Nyneiva tvářila, že by nejradši zalezla pod kočár a schovala se tam, civěla na Lana, jako by nikdo jiný na světě neexistoval. Když si Elain uvědomila, že tady svým mračením plýtvá, sundala nohu ze stupínku a ustoupila, aby mohla vystoupit i Reanne a další dvě moudré ženy, které s nimi jely v kočáře, Tamarla a šedivá Saldejka jménem Janira. Dědička se však nevzdávala a přenesla zamračený pohled na Mata Cauthona, a pokud se nějak změnil, tak byl ještě zamračenější. Mat si odfrkl a zakroutil hlavou. Obvykle, když se nějaká žena zmýlila, dokázala si najít tolik věcí, které mohla hodit na nejbližšího muže, až si ten chudák začal myslet, že je to možná jeho chyba. Ze zkušenosti, ze starých i nových vzpomínek, věděl, že existují jen dva případy, kdy žena přizná, že se zmýlila: když něco chce a když sněží uprostřed léta. Nyneiva chňapla po svém copu, nedávala však do toho srdce. Chvíli ho mačkala a potom ho pustila a začala místo toho lomit rukama. „Lane,“ začala roztřeseně, „nesmíš si myslet, že bych se bavila o –“

Strážce ji klidně uťal, uklonil se a nabídl jí rámě. „Jsme na veřejnosti, Nyneivo. Cokoliv chceš říct na veřejnosti, řekni. Smím tě doprovodit do člunu?“

„Ano,“ řekla a kývala hlavou tak, že jí málem spadl klobouk. Rychle si ho oběma rukama narovnala. „Ano. Na veřejnosti. Ty mě doprovodíš.“ Popadla ho za loket a trochu se uklidnila, aspoň v obličeji. Volnou rukou chytila prachoplášť a málem Lana po nábřeží ke člunu vlekla.

Mata napadlo, jestli není nemocná. Dost rád viděl, když Nyneivě někdo srazil hřebínek, ale obvykle jí to moc dlouho nevydrželo. Aes Sedai se samy léčit nemohly. Možná by mohl poradit Elain, aby to s Nyneivou dala do pořádku. On se vyhýbal léčení jako smrti nebo svatbě, ale u jiných lidí to podle něj bylo něco jiného. Ale nejdřív jim chtěl povědět něco od plic o tajnostech.

Otevřel ústa a varovně zvedl prst...

...a Elain ho svým prstem píchla do prsou a pod péřovým kloboukem se mračila tak studeně, až ho zabolely prsty u nohou. „Panímáma Corlyová,“ pronesla ledovým hlasem královny vynášející konečný rozsudek, „mně a Nyneivě vysvětlila význam těch červených květin na koši. Vidím, že jsi měl aspoň tolik studu, abys ho schoval."

Mat zrudl víc než Nyneiva. O pár kroků dál si Reanne Corlyová a druhé dvě přivazovaly klobouk a upravovaly šaty, jak to ženy dělají pokaždé, když vstanou, sednou si nebo udělají tři kroky. Nicméně přesto, že věnovaly pozornost šatům, zbývalo jim dost času na to, aby po něm mohly pokukovat, a pro jednou se netvářily ani kriticky, ani polekaně. On vůbec netušil, že ty zatracené kytky něco znamenají! Deset západů slunce by se jeho obličeji nevyrovnalo.

„No!“ Elain mluvila potichu, aby ji slyšel jen on, ale z hlasu jí odkapávalo znechucení a opovržení. Škubla si pláštěm, aby se ho ani nedotkl. „Je to pravda! Nevěřila bych tomu dokonce ani u tebe! Nyneiva určitě ne. Jakýkoliv slib, který jsem ti kdy dala, je zrušen! Nebudu dodržovat sliby dané muži, který může vnucovat svou pozornost ženě, jakékoliv ženě, ale zvlášť královně, která mu nabídla –“

„Já že jsem vnucoval svou pozornost jí?“ zařval. Nebo spíš se snažil zařvat, jelikož se dusil, znělo to spíš jako sípot.

Popadl Elain za ramena a odtáhl ji kus od kočárů. Kolem spěchali dělníci bez košil, v zelených kožených vestách, na ramenou nosili pytle či po nábřeží kutáleli sudy a někteří tlačili káry naložené bednami. Kočárům se všichni zdaleka vyhýbali. Altarská královna možná neměla moc velkou moc, ale její erb na dvířkách kočáru zajistil, že se mu každý plebán vyhne, Nalesean a Beslan si povídali a vedli Rudé paže ke člunu. Vanin šel poslední a zachmuřeně hleděl do zčeřené vody. Tvrdil, že když dojde na čluny, mívá v kalhotách. Moudré ženy z obou kočárů se shromáždily kolem Reanne a dívaly se, ale nebyly dost blízko, aby je slyšely. Přesto Mat chraptivě šeptal.

„Teď mě poslouchej! Ta ženská nevezme ne jako odpověď. Já řeknu ne a ona se mi vysměje. Mučí mě hladem, zastrašuje mě, honí mě jako jelena! Má víc rukou než kterýchkoliv šest žen, co jsem kdy potkal. Vyhrožuje, že mě nechá svlíknout služkama, když jí nedovolím –“ Náhle mu došlo, co říká. A komu to říká. Podařilo se mu zavřít pusu dřív, než spolkl mouchu. Zaujal ho jeden z tmavých kovových krkavců na ratišti ashandarei, aby se jí nemusel dívat do očí. „Chci říct, že tomu nerozumíš,“ zavrčel. „Máš to všecko obráceně.“ Odvážil se na ni podívat zpod okraje klobouku.

Lehce zruměněla, ale tvářila se vyrovnaně jako mramorová busta. „Zdá se, že jsem to špatně pochopila,“ řekla střízlivě. „To je od Tylin... ošklivé.“ Měl dojem, že se jí chvějí rty. „Napadlo tě vyzkoušet si před zrcadlem jiné úsměvy, Mate?“

Překvapeně zamrkal. „Cože?“

„Ze spolehlivého zdroje jsem se doslechla, že to mladé ženy dělávají, aby přitáhly královskou pozornost.“ Něco v jejím střízlivém hlase se zlomilo a tentokrát se jí rty rozhodně pohnuly. „Mohl bys taky zkusit mrkat.“ Skousla si spodní ret a otočila se k němu zády. Ramena se jí třásla, a když spěchala ke člunu, prachoplášť se jí vlnil. Než odběhla z doslechu, slyšel, jak prská něco jako „zkusit vlastní medicínu". Reanne a moudré ženy se za ní zařadily, hejno slepic táhnoucí se za kuřetem, místo obráceně. Pár lodníků s nahou hrudí přestalo stáčet lana, nebo co zrovna dělali, a uctivě se tomu procesí klanělo.

Mat si prudce strhl z hlavy klobouk a napadlo ho, že ho hodí na zem a bude po něm skákat. Ženské! Měl vědět své, místo aby čekal soucit. Nejradši by tu zatracenou dědičku uškrtil. A Nyneivu taky, už ze zásady. Jenže to samozřejmě nemohl. Dal slovo. A ty pitomé kostky pořád používaly jeho lebku jako pohárek. A kolem by mohl brousit jeden ze Zaprodanců. Narazil si klobouk na hlavu, došel na molo, prošel kolem moudrých žen a dohonil Elain. Pořád se snažila potlačit hihňání, ale pokaždé, když jí na něj padl zrak, zrudla a znovu se rozesmála.

Mat hleděl přímo před sebe. Zatracené ženské! Zatracené sliby. Sundal si klobouk na dost dlouho, aby si stáhl řemínek z krku, a váhavě jí ho přistrčil. Z pěsti mu visela stříbrná liščí hlava. „Musíte se s Nyneivou domluvit, která z vás ho bude nosit. Ale až odjedem z Ebú Daru, chci ho zpátky. Rozumíš? V momentě, kdy vyrazíme –“

Náhle si uvědomil, že je sám. Otočil se a uviděl Elain stát jako sochu o dva kroky zpět. Zírala, na něj, a Reanne a ostatní se tlačily za ní.

„Co je zas?“ zeptal se. „Aha, no jo, vím všecko o Moghedien.“ Hubený muž s červenými kamínky v mosazných kroužcích v uších, sklánějící se nad vázacím lanem, se při tom jméně otočil tak rychle, že s hlasitým výkřikem a ještě hlasitějším šplouchnutím spadl do vody. Matovi bylo lhostejné, kdo ho slyší. „Snažit se udržet to v tajnosti – a dva moji muži jsou mrtví! – po tom, co jste mi daly slovo. No, o tom si promluvíme později. Jestli se Moghedien ukáže, půjde po vás dvou. Tak na.“ Znovu k ní přistrčil medailon.

Pomalu zmateně zavrtěla hlavou a pak se otočila a něco řekla Reanne. Teprve když starší ženy zamířily k nástupním schůdkům u člunu, kde na ně hlavou kývala Nyneiva, vzala si Elain liščí hlavu a obrátila ji v prstech.

„Máš představu, co bych dala za to, abych to mohla studovat?“ zeptala se tiše. „Vůbec nějakou představu?“ Na ženu byla vysoká, přesto k němu musela vzhlížet. Jako by ho ještě nikdy neviděla. „Jsi složitý muž, Mate Cauthone. Lini by řekla, že se opakuji, ale ty...!“ Elain vydechla, sundala mu klobouk a přetáhla mu řemínek přes hlavu. Doslova mu medailon nacpala pod košili a poplácala ho, než mu vrátila klobouk. „Tohle nebudu nosit, dokud něco takového nebude mít i Nyneiva nebo Aviendha, a ony jistě budou mít stejný názor. Nos to ty. Koneckonců, těžko budeš moci dodržet svůj slib, jestli Moghedien zabije tebe. I když tu podle mě už není. Podle mě je přesvědčená, že Nyneivu zabila, a nepřekvapilo by mě, kdyby jí tu o nic jiného nešlo. Ale musíš být opatrný. Nyneiva říká, že se blíží bouře, a nemyslí tenhle vítr. Já...“ Znovu zrudla. „Mrzí mě, že jsem se ti smála.“ Odkašlala si a odvrátila zrak. „Občas zapomínám na své povinnosti ke svým poddaným. Ty jsi cenný poddaný, Matrime Cauthone. Zařídím, aby i Nyneiva pochopila pravdu o... o tobě a Tylin. Snad budeme moci nějak přispět.“

„Ne,“ vyprskl. „Totiž, ano. Chci říct... Hele... Á, políbím zadek pitomý koze, jestli vím, co chci říct. Skoro bych radši, abyste pravdu neznaly.“ Nyneiva a Elain si sedají, aby si o něm a o Tylin popovídaly nad čajem. Přežije to? Dokáže se jim ještě někdy podívat do očí? Ale kdyby to nevěděly... Dostal se mezi vlka a medvěda a neměl, kam by utekl. „Ách, ovčí bobky! Ovčí bobky a zatracený namazaný cibule!“ Skoro by byl rád, kdyby ho za tohle vyjadřování sepsula, jako by to udělala Nyneiva, jen aby změnili téma.

Elain mlčky pohybovala rty a on měl chvíli dojem, že si opakuje, co právě řekl. Což byl nesmysl. Něco se mu zdálo, to bylo vše. Nahlas řekla: „Chápu.“ A znělo to tak. „Pojď, Mate. Nemůžeme marnit čas a postávat tu.“

Užasle se díval, jak zvedá sukně a plášť a jde na molo. Chápala to? Chápala, a ani jedna jedovatá poznámka, ani jedna ostrá připomínka? A on byl její poddaný. Její cenný poddaný. Pohladil medailon a šel za ní. Byl si jistý, že si ho zpátky bude muset vybojovat. I kdyby žil stejně dlouho jako dvě Aes Sedai, stejně by ženy nikdy nepochopil, a šlechtičny z nich byly bezpochyby nejhorší.

Když došel ke schůdkům, Elain už byla dole a dva veslaři s mosaznými kruhy v uších plavidlo vesly odstrkovali od mola. Elain zaháněla Reanne a zbytek moudrých žen do kajuty a Lan stál na přídi s Nyneivou. Beslan ho zavolal z vedlejšího člunu, na němž byli kromě strážce všichni muži.

„Nyneiva řekla, že tam pro nikoho z nás není místo,“ řekl Nalesean, když se již člun kolébal ve vodách Eldar. „Prý bychom je utlačovali.“ Beslan se zasmál a obhlédl člun. Vanin seděl se zavřenýma očima vedle kajuty a snažil se předstírat, že je někde jinde. Harnan a Tad Kandel, Andořan i přes snědou pleť, si vylezli na kajutu. Ostatní Rudé paže se rozesadily na palubě a snažily se nezavazet veslařům. Do kajuty nešel nikdo, všichni očividně čekali, jestli o ni projeví zájem Mat s Naleseanem a Beslanem.

Mat sám se postavil vedle vysokého stožáru na přídi a díval se za prvním člunem, plazícím se těsně před nimi. Vítr bičoval tmavé, zčeřené vody řeky i jeho šátek a musel si držet klobouk. Co má Nyneiva za lubem? Zbylých devět žen na člunu bylo v kajutě, palubu zanechaly jí s Lanem. Stáli na přídi, Lan se zkříženýma rukama. Nyneiva gestikulovala, jako by něco vysvětlovala. Až na to, že Nyneiva málokdy něco vysvětlovala. Spíš nikdy než málokdy.

Ať už dělala cokoliv, dlouho jí to nevydrželo. V zátoce byly vidět bílé čepičky, kde se na kotvách zmítaly brigy, karavely a feluky Mořského národa. Řeka byla celkem klidná, přesto se člun kolébal víc, než si Mat pamatoval z předchozích plaveb. Zanedlouho byla Nyneiva omotaná kolem zábradlí a vyhazovala snídani. Lan ji při tom držel. To Matovi připomnělo vlastní žaludek. Strčil si klobouk pod paži, aby mu neuletěl, a vytáhl sýr.

„Beslane, myslíš, že ta bouřka propukne dřív, než se vrátíme z Rahadu?“ Ukousl si kousek ostrého sýra. V Ebú Daru měli na padesát různých druhů sýrů a všechny byly dobré. Nyneiva pořád visela přes bok. Kolik toho ta ženská ráno spořádala? „Nevím, kde se schováme, jestli nás to chytne.“ V Rahadu neviděl jedinou hospodu, do které by pustili ženy.

„Žádná bouřka,“ uklidnil ho Beslan a posadil se na zábradlí. „Tohle jsou zimní obchodní větry. Obchod přichází dvakrát do roka, koncem zimy a v pozdním létě, ale musí foukat mnohem víc, než přijde bouře.“ Kysele se podíval na zátoku. „Každý rok tyhle větry přinášejí – přinášely – lodě z Tarabonu a Arad Domanu. Rád bych věděl, jestli se to ještě někdy vrátí.“

„Kolo tká,“ začal pomalu Mat a málem se udávil kusem sýra. Krev a popel, už začínal mluvit jako nějaký bělovlasý dědek s bolavými klouby, posedávající u krbu. Dělat si starosti, že vezme ženy do sprosté krčmy. Před rokem, před půl rokem by je tam byl vzal a smál by se, když by kulily oči, vysmál by se každému přísnému frknutí. „No, nakonec možná v Rahadu najdem nějakou zábavu. Někdo se určitě pokusí některý odříznout váček nebo Elain stáhnout náhrdelník.“ Možná potřeboval tohle, aby dostal z jazyka tu pachuť vážnosti. Vážnost. Světlo, jaké to slovo v souvislosti s Matem Cauthonem! Tylin ho musela vyděsit víc, než si myslel, Když se takhle třese. Možná potřeboval nějakou tu Beslanovu zábavu. Bylo to šílené – ještě nepotkal bitku, kterou by raději neobešel širokým obloukem – ale možná...

Beslan zavrtěl hlavou. „Jestli ji někdo dokáže najít, tak ty, ale... Budeme se sedmi moudrými ženami, Mate. Sedmi. Stačí jedna po tvém boku a můžeš uhodit muže, dokonce i v Rahadu, a on polkne jazyk a odejde. A ženy. Co je to za zábavu, políbit ženu bez toho, abys riskoval, že do tebe vrazí nůž?“

„Světlo spal moji duši,“ zamumlal si Nalesean pod vousy. „To zní, jako že jste mě vytáhli z postele kvůli pěkně nudnému ránu.“

Beslan soucitně kývl. „Ale když budeme mít štěstí... Občanská garda do Rahadu občas vysílá patroly, a když jdou po pašerácích, vždycky se oblékají jako všichni ostatní. Zřejmě si myslí, že si nikdo nevšimne, když jde spolu tucet chlapů s meči, ať už na sobě mají cokoliv, a vždycky je překvapí, když je pašeráci přepadnou ze zálohy, k čemuž dojde téměř vždycky. Jestli bude Matovo štěstí ta’veren pracovat pro nás, tak by nás nějací pašeráci mohli považovat za občanskou gardu a zaútočit na nás dřív, než uvidí ty červené pásky.“ Nalesean se rozveselil a začal si mnout ruce.

Mat se na ně mračil. Možná Beslanova zábava nakonec nebyla to, co potřeboval. Například už měl plné zuby žen s noži. Nyneiva pořád ještě visela přes zábradlí člunu před nimi. To ji odnaučí se přecpávat. Spolykal zbytek sýra, pustil se do chleba a snažil se nevšímat si kostek v hlavě. Snadný výlet bez potíží vůbec nevypadal špatně. Rychlý výlet s rychlým odjezdem z Ebú Daru.

Rahad byl takový, jak se pamatoval a jak se Beslan bál. Vítr změnil výstup po schodech z popraskaného šedého kamene na molo v nebezpečný úkol a potom se to ještě zhoršilo. Všude byly kanály, stejně jako na druhém břehu, ale tady byly mosty prosté, zábradlí z ponurého šedého kamene popukané a drolilo se. Polovina kanálů byla tak zanesená, že se v nich brodili chlapci a voda jim sahala jenom k pasu, a bárky byly vzácné. Vysoké domy se tlačily k sobě, hranaté stavby byly omšelé, kdysi bílá omítka oprýskaná a vespod byly vidět rozpadající se červené cihly. Dláždění v úzkých ulicích bylo rozbité. Tedy tam, kde nebyla všechna dlažba vytrhaná. Ráno se do stínů mezi budovami jaksi nedostalo. Z každého třetího okna viselo vlhké prádlo, pokud nebyl dům opuštěný. V těch prázdná okna zela jako oční důlky v lebce. Vzduch byl plný nasládlého pachu rozkladu, páchly tu staré nočníky a ještě starší odpadky, tlející tam, kde je někdo zahodil, a na každou mouchu, která bzučela na druhé straně Eldar, tady byly stovky, hotová zelená a modrá hejna. Mat zahlédl odlupující se modrou barvu na dve řích u Zlaté nebeské koruny a otřásl se při pomyšlení, že by tam musel některou ženu vzít, kdyby propukla bouře, i přes to, co říkal Beslan. Pak se znovu otřásl, že se vůbec otřásl. Něco se s ním dělo a jemu se to nelíbilo.

Nyneiva a Elain trvaly na tom, že půjdou první, s Reanne mezi sebou a moudrými ženami za zády. Lan se držel u Nyneivy jako vlkodav, ruku měl položenou na jílci meče, neustále se měl na pozoru a vyzařovala z něj hrozba. Vlastně by nejspíš stačil jako doprovod i pro dva tucty hezkých šestnáctiletých děvčat nesoucích pytle zlata, dokonce i tady, ale Mat trval na tom, aby Vanin a ostatní měli oči otevřené. Vlastně se bývalý zloděj koní a pytlák držel tak blízko Elain, až si mohl každý myslet, že je její strážce, i když poněkud tlustý a pomačkaný. Beslan na Matovy příkazy výmluvně zakoulel očima a Nalesean se podrážděně podrbal ve vousech a zavrčel, že mohl ještě ležet v posteli.

Ulicemi si pyšně vykračovali muži v často rozedraných vestách a bez košil, s ohromnými mosaznými kruhy v uších a mosaznými prsteny osazenými barevnými sklíčky, s nožem nebo dvěma za pasem. Ruce drželi blízko těch nožů a tvářili se, jako by všechny vyzývali, aby se jen opovážili špatně se pohnout nebo podívat. Další přebíhali od rohu k rohu, ode dveří ke dveřím, oči přimhouřené, a napodobovali vychrtlé psy, kteří občas zavrčeli z tmavé boční uličky, jíž se člověk jen stěží protáhl. Tito muži se krčili nad svými noži a nedalo se poznat, který uteče a který bodne. Vedle žen pak většina mužů vypadala pokorně, ty si vykračovaly v obnošených šatech se spoustou mosazných šperků. Samozřejmě také ony měly nože a drzýma tmavýma očima vysílaly v každém pohledu deset různých druhů výzvy. Zkrátka a dobře, Rahad patřil k těm místům, kde člověk v hedvábí mohl jen stěží doufat, že udělá deset kroků, aniž by dostal po hlavě. A pak mohl doufat přinejlepším v to, že ho jen oberou na kůži a hodí na hromadu odpadků do uličky, místo aby se vůbec neprobudil. Jenže...

Snad z každých druhých dveří vybíhaly děti s otlučenými poháry s vodou. Posílaly je matky pro případ, že by moudré ženy měly žízeň. Muži se zjizvenými tvářemi a vraždou vepsanou v očích zírali s otevřenou pusou na sedm moudrých žen pohromadě, potom se trhaně uklonili a zdvořile se otázali, jestli mohou nějak pomoci, nemohli by něco nést? Ženy, občas taky hodně zjizvené a vždycky s výrazem, z něhož by se zachvěla i Tylin, předvedly neohrabané pukrle a s funěním se dotazovaly, jestli mohou pomoci najít cestu, když už je někdo obtěžoval a pozval tolik moudrých žen najednou. Čišelo z toho, že se Tamarla a ostatní už ani nemusí namáhat chodit dál, stačí jen uvést jméno.

Na vojáky se mračili stejně zlostně jako obvykle, i když i ten nejtvrdší z nich uhnul před Lanovým pohledem po jediném mrknutí. A kupodivu i před Vaninovým. Pár mužů zavrčelo na Beslana a Naleseana, kdykoliv se některý až příliš dlouho díval ženě do hlubokého výstřihu. Někteří vrčeli na Mata, ačkoliv on nechápal proč. Na rozdíl od těch dvou mu nehrozilo nebezpečí, že mu oči spadnou ženě za šaty. Uměl se dívat nenápadně. Nyneivy a Elain si nikdo nevšímal, přes veškerou jejich výstroj, a stejně tak Reanne v jejích červených šatech, i když neměly červené pásy. Ale měly jejich ochranu. Mat si uvědomil, že Beslan měl pravdu. Mohl by vysypat měšec na zem a nikdo by nesebral ani měďák, aspoň dokud byly moudré ženy v dohledu. Mohl štípnout do zadku každou ženu v dohledu, a i kdyby ji z toho málem ranila mrtvice, šla by dál.

„Jaká to příjemná procházka,“ procedil Nalesean suše, „s úžasně zajímavým výhledem a vůněmi. Říkal jsem ti, Mate, že jsem se včera v noci moc nevyspal?“

„To chceš umřít v posteli?“ odsekl Mat. Klidně všichni mohli ještě spát. Tady byli k ničemu, to bylo zatraceně jisté. Tairen rozčileně prskl. Beslan se zasmál, ale nejspíš si myslel, že Mat myslel něco jiného.

Pochodovali Rahadem, dokud se Reanne konečně nezastavila před budovou, která vypadala úplně jako všechny ostatní, samá loupající se omítka a drolící se cihly, tatáž, k níž Mat včera sledoval jinou ženu. Z oken neviselo žádné prádlo. Tady žily jenom krysy. „Tady,“ řekla Reanne.

Elain pomalu zvedla zrak k ploché střeše. „Šest,“ zamumlala nesmírně spokojeným tónem.

„Šest,“ povzdechla si Nyneiva a Elain ji poplácala po ruce, jako by s ní soucítila.

„Nebyla jsem si úplně jistá,“ řekla. A Nyneiva se taky usmála a poplácala ji. Mat z toho nepochopil hlavu ani patu. Budova měla šest poschodí. Ženy se občas chovaly skutečně divně. No, vlastně většinou.

Dlouhá chodba plná prachu vedla do šera vzadu a její konec se ztrácel ve stínech. Jenom v několika otvorech byly dveře a ty byly z hrubých prken. Za jedněmi dveřmi, asi ve třetině chodby, bylo úzké schodiště, vysoké schody mířily nahoru. Tudy šel včerejšího dne, když sledoval stopy v prachu, ale myslel si, že v některých dalších dveřích musejí být kolmé chodby. Tenkrát se nezdržoval jejich prohlížením, ale budova byla příliš rozlehlá, aby na poschodí byla tahle jediná chodba. Byla příliš velká na jediné vstupní dveře.

„Vážně, Mate,“ řekla Nyneiva, když nařídil Harnanovi a polovině Rudých paží, aby šli najít zadní vchod a hlídali ho. Lan se držel těsně u ní, jako by k ní byl přilepený. „Copak nevidíš, že je to zbytečný?“

Mluvila tak mírným tónem, že jí Elain musela prozradit pravdu o Tylin, ale pokud něco, tak mu to náladu ještě zhoršilo. Nechtěl, aby to věděl každý. To bylo k ničemu! Jenomže v hlavě se mu pořád koulely ty kostky. „Možná že má Moghedien ráda zadní dveře,“ utrousil suše. Ve tmě na konci chodby něco zapískalo a jeden z mužů, co byli s Hamanem, hlasitě zanadával na krysy.

„Řekni mu to ty,“ vyjela Nyneiva zuřivě na Lana a popadla se za cop.

Elain rozčileně prskla. „Teď není vhodná chvíle se hádat, Nyneivo. Mísa je nahoře! Větrná mísa!“ Náhle se objevila malá světelná koule, vznášela se před ní. Aniž by Elain počkala na Nyneivu, sebrala sukně a rozběhla se do schodů. Vanin vyrazil za ní a na někoho tak tělnatého se pohyboval překvapivě rychle. Za ním běžela Reanne a většina moudrých žen. Kulatolící Sumeko a Leine, vysoká, snědá a hezká i přes vrásky kolem očí, zaváhaly a pak zůstaly s Nyneivou.

Mat by byl šel také, nebýt toho, že mu Nyneiva s Lanem stáli v cestě. „Pustíš mě, Nyneivo?“ zeptal se. Zasloužil si tam být, přinejmenším, když budou odhalovat tu zatracenou slavnou mísu. „Nyneivo?“ Nyneiva se tolik soustředila na Lana, že zřejmě zapomněla na celý svět. Mat si vyměnil pohled s Beslanem, jenž se zazubil a klidně si dřepl s Corevinem a zbývajícími Rudými pažemi. Nalesean se opíral o stěnu a okatě zívl. Což byla chyba, vzhledem k tomu, kolik tu bylo prachu. Zívnutí se změnilo v záchvat kašle, při němž potemněl v obličeji a předklonil se. Ani to Nyneivu nevyrušilo. Opatrně odtáhla ruku od copu. „Já se nezlobím, Lane,“ řekla.

„Ano, zlobíš,“ opáčil klidně. „Ale musel se to dozvědět.“

„Nyneivo?“ řekl Mat. „Lane?“ Ani jeden se na něj nepodíval.

„Řekla bych mu to, až by byl připravenej, Lane Mandragorane!“ Zavřela pusu, ale rty se jí kroutily, jako by mluvila sama se sebou. „Nebudu se na tebe zlobit,“ pokračovala mírnějším tónem a znělo to, jako by to říkala i sobě. Pomalu si přehodila cop přes rameno, narovnala si modrý péřový klobouk a sevřela ruce v pase.

„Když to říkáš,“ prohodil Lan klidně.

Nyneiva se otřásla. „Tímhle tónem se mnou nemluv!“ zařvala. „Říkám ti, že se nezlobím! Slyšíš mě?“

„Krev a popel, Nyneivo,“ zavrčel Mat. „On si nemyslí, že se zlobíš. Já si nemyslím, že se zlobíš.“ Ještě že ho ženy naučily lhát. „Tak můžem už jít nahoru a vzít tu zatracenou Větrnou mísu?“

„Úžasný nápad,“ řekla ode dveří do ulice jakási žena. „Nepůjdeme nahoru společně a nepřekvapíme Elain?“ Mat dvě ženy, které vstoupily do chodby, ještě nikdy neviděl, ale jejich tváře byly tvářemi Aes Sedai. Mluvčí měla obličej dlouhý a chladný jako hlas, její společnice rámovaný tucty tmavých cůpků propletených barevnými korálky. Za nimi se tlačilo na dva tucty mužů, pořezů s mohutnými plecemi a palicemi a noži v rukou. Mat přehmátl na ashandarei. Poznal potíže, když je uviděl, a liščí hlava na prsou zchladla, málem ho studila na kůži. Někdo držel jedinou sílu.

Obě moudré ženy málem upadly, jak dělaly pukrlata, jakmile uviděly ty bezvěké tváře, ale Nyneiva rozhodně poznala potíže také. Bezhlesně pohybovala rty, jak se ty dvě blížily chodbou, tvářila se ustaraně a provinile. Za sebou Mat zaslechl, jak někdo vytahuje meč z pochvy, ale nehodlal se obracet, aby viděl kdo. Lan tam jenom stál, což znamenalo, že vypadal jako panter připravený ke skoku.

„Jsou to černý adžah,“ vypravila ze sebe Nyneiva nakonec. Začala chabě, ale hlas jí nabýval na síle. „Falion Bhoda a Ispan Shefar. Spáchaly ve Věži vraždu a ještě horší věci. Jsou to temný družky a...“ Hlas jí zakolísal, „...odstínily mě.“

Nově příchozí se klidně blížily. „Už jsi někdy slyšela takový nesmysl, Ispan?“ optala se Aes Sedai s dlouhým obličejem své družky, která se zastavila, aby se zamračila na prach, a přitom se zaculila na Nyneivu. „S Ispan přicházíme z Bílé věže, kdežto Nyneiva a její kamarádky se vzbouřily proti amyrlininu stolci. Za to budou přísně potrestány, a s nimi každý, kdo jim pomáhá.“ Mat si šokovaně uvědomil, že ta žena to neví. Myslela si, že jsou s Lanem a ostatními muži jenom najatí rváči. Falion se usmála na Nyneivu. Vedle jejího úsměvu vypadala i vánice teple. „Někdo tě nesmírně rád uvidí, až tě vezmeme zpátky, Nyneivo. Myslí si, že jsi mrtvá. Vy ostatní raději jděte. Nebudete se plést do záležitostí Aes Sedai. Moji muži vás doprovodí k řece.“ Bez toho, aby odtrhla zrak od Nyneivy, Falion kývla na muže za sebou, aby přišli blíž.

Lan se pohnul. Netasil meč, a proti Aes Sedai by stejně neměl šanci, i kdyby to udělal, ale jednu chvíli stál nehybně a vzápětí se vrhl na ty dvě. Těsně předtím, než mohl udeřit, zachrčel, jako kdyby tvrdě narazil, ale dopadl na ně a strhl obě černé sestry na zaprášenou podlahu. To protrhlo přehradu.

Lan se zvedl na kolena a omámeně potřásal hlavou a jeden hromotluk zvedl železem obitou palici, aby mu rozrazil lebku. Mat ho bodl do břicha oštěpem ve chvíli, kdy Nalesean a pět Rudých paží s řevem zaútočili na temné druhy. Lan se vyškrábal na nohy, mávl mečem a rozsekl jednoho temného druha od krku ke slabině. Na chodbě nebylo dost místa na boj s mečem nebo s ashandarei, ale díky stísněné prostoře měli šanci jeden proti dvěma nebo víc, aniž by je nepřátelé přemohli při prvním střetu. Vrčící muži zápolili a šťouchali do sebe, aby získali místo na nápřah palicí či bodnutí nožem.

Kolem černých sester a Nyneivy zůstávalo trochu místa, to sestry zařídily. Šlachovitý Andořan z Rudých paží málem vrazil do Falion, ale v posledním okamžiku ho to zvedlo do vzduchu a odhodilo přes chodbu, kde srazil dva svalnaté temné druhy, než sám narazil na zeď a sklouzl na zem. Jeho temeno zanechávalo na popraskané, zaprášené omítce krvavou šmouhu. Mezi obránce se protáhl holohlavý temný druh a s napřaženým nožem se hnal na Nyneivu. Zaječel, když mu najednou cosi podrazilo nohy, ale výkřik utichl, když narazil obličejem na podlahu, až mu hlava odskočila.

Nyneiva už zřejmě nebyla odstíněná, a pokud studící stříbrná liščí hlava, která Matovi při boji klouzala po prsou, nebyla dostatečným důkazem, že se černé sestry účastní zápasu, to, jak se mračily na ni a ona na ně, nevšímajíce si rvačky kolem, to přímo vykřičelo. Obě moudré ženy je zděšeně sledovaly. Držely v rukou zakřivené nože, ale krčily se u zdi a s vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou se dívaly z Nyneivy na druhé dvě.

„Bojujte,“ vyštěkla na ně Nyneiva. Pootočila hlavu, takže viděla na ně i na Falion a Ispan. „Tohle sama nezvládnu. Jsou propojený. Jestli s nima nebudete bojovat, tak vás zabijí. Už o nich víte!“ Moudré ženy civěly, jako by navrhla, že mají plivnout do obličeje královně. Uprostřed křiku a chrčení se Ispan zvonivě zasmála. Uprostřed křiku a chrčení se shora ozval pronikavý výkřik.

Nyneiva otočila hlavu ke schodům. Náhle se zapotácela a potřásla hlavou jako raněný jezevec. Mračila se tak, že by Falion a Ispan měly okamžitě odejít, kdyby měly trochu rozumu. Pro Mata si ale Nyneiva schovala pohled plný utrpení. „Nahoře někdo usměrnil,“ procedila skrz zuby. „Něco se tam děje.“

Mat zaváhal. To spíš Elain uviděla krysu. Spíš... Odrazil dýku, mířící mu na žebra, ale neměl tady dost místa, aby mohl bodnout ashandarei nebo použít ratiště jako palici. Beslan bodl podle jeho těla a zasáhl útočníka do srdce.

„Prosím, Mate,“ vydechla Nyneiva sísněně. Nikdy neprosila. To by si raději sama dřív podřízla krk. „Prosím.“

Mat se s kletbou vymanil z boje a vyrazil nahoru. Schodiště bylo úzké, schody vysoké, ale on vyběhl tryskem až nahoru do podkroví. Nebylo tu jediné okno, kudy by pronikalo světlo. Jestli to byla jen krysa, tak s Elain zatřepe, až jí zuby... Dorazil na vrchol schodiště, kde nebylo o moc víc světla než na schodišti, a vpadl do scény jako vyšedší z noční můry.

Všude ležely ženy. Elain byla jednou z nich, zády se opírala o zeď, oči měla zavřené. Vanin klečel, z nosu a uší mu tekla krev a chabě se snažil vytáhnout podél stěny. Poslední žena, která ještě stála na nohou, Janira, se rozběhla k Matovi, jakmile ho spatřila. Prve ji považoval za dravce, s orlím nosem a vystouplými lícními kostmi, ale teď byla její tvář maskou čiré hrůzy, tmavé oči měla vytřeštěné.

„Pomoz mi!“ zaječela na něj a zezadu ji chytil jakýsi muž. Vypadal docela obyčejně, byl možná o něco starší než Mat, stejně vysoký a štíhlý, v prostém šedém kabátě. S úsměvem uchopil Janiřinu hlavu do rukou a prudce zakroutil. Když jí praskl vaz, znělo to, jako když se zlomí suchá větev. Když ji pustil, Janira se bezvládně zhroutila na zem. Vrah se na ni podíval. Usmál se a chvíli vypadal... jako u vytržení.

Ve světle dvou luceren páčil malý hlouček mužů těsně za Vaninem dveře, jejich rezavé závěsy pronikavě skřípěly, ale Mat si jich příliš nevšímal. Očima přelétl ze zhroucené mrtvé Janiry na Elain. Slíbil, že ji bude opatrovat pro Randa. Dal své slovo. S výkřikem a napřaženým ashandarei se vrhl na vraha.

Mat viděl pohybujícího se myrddraala, jenže tenhle chlapík byl rychlejší, jakkoliv bylo těžké tomu uvěřit. Jako by před hrotem oštěpu proplul, popadl topor, otočil se a odhodil Mata na pět kroků do chodby.

Když mládenec dopadl do prachu na podlahu, vyrazil si dech a pustil ashandarei. Lapaje po dechu se vyškrábal na nohy a liščí hlava mu visela ve výstřihu košile. Zpod kabátu vytáhl nůž a znovu po muži skočil ve chvíli, kdy se na schodišti objevil Nalesean s mečem v ruce. Teď ho měli, byť by byl seberychlejší...

Vedle toho člověka vypadal myrddraal pomalý. Proklouzl kolem Naleseanova výpadu, jako by v těle neměl jedinou kost, a pravou rukou se sápal Naleseanovi po hrdle. Když ruku odtahoval, ozval se ošklivě mlaskavý, trhavý zvuk. Zpod vousů Naleseanovi vytryskl proud krve. Jeho meč zazvonil na zaprášené kamenné podlaze a on se oběma rukama chytil za zničený krk. Jak padal, mezi prsty mu protékala červená.

Mat zabijákovi vrazil do zad a na podlahu dopadli všichni tři zároveň. Mat neměl zábrany v případě nutnosti bodnout muže do zad, zvlášť muže, který dokázal někomu rozervat hrdlo holou rukou. Měl nechat Naleseana v posteli. Tahle smutná myšlenka ho napadla, když vrážel nůž do těla, podruhé a potřetí.

Muž se mu v hrsti otočil. Nemělo to být možné, ale ten chlapík se pod ním nějak překulil a vyrval mu nůž z ruky. Naleseanovy vytřeštěné oči a zkrvavené hrdlo měl přímo před očima. Zoufale popadl muže za zápěstí a jedna ruka mu uklouzla v krvi, která muži stékala po předloktí.

Muž se na něj usmál. Z boku mu trčel nůž a on se usmál! „Tebe chce mrtvého stejně jako ji,“ řekl tiše. A jako by ho Mat vůbec nedržel, zvedl ruce Matovi k hlavě a odtlačil mu paže dozadu.

Mat se zuřivě vzpíral a vší silou tlačil proti, ale k ničemu to nebylo. Světlo, stejně dobře mohl být malý kluk bojující s dospělým mužem. Ten člověk si s ním pohrával, dával si zatraceně načas. Dosáhl Matovi na hlavu. Mata napadlo, kde asi je jeho prokleté štěstí? Z posledních sil se vzepjal – a medailonek muži spadl na tvář. Muž zaječel. Kolem okraje medailonu se objevil kouř a bylo slyšet praskání, jako když se smaží slanina. Muž v křeči odmrštil Mata rukama i nohama. Tentokrát Mat odletěl deset kroků a klouzal se dál.

Když se, zpola omámený, hrabal na nohy, muž již stál a třesoucí se ruce si tiskl na líc. Na místě, kam dopadla liščí hlava, měl vypálenou značku. Mat nesměle sáhl na medailonek. Byl studený. Ne tak studený, jako když se nedaleko usměrňovalo – tedy dole možná ještě ženy usměrňovaly, ale to bylo příliš daleko – bylo to jenom chladné stříbro. Mat neměl tušení, co je ten chlapík zač, až na to, že není člověk, ale s tou spáleninou a třemi bodnými ranami, kdy mu jílec nože ještě trčel z podpaždí, musel být dost pomalý, aby se Mat kolem něj dostal ke schodům. Pomstít Elain bylo v pořádku, a Naleseana taky, ale dnes to zřejmě nebude, a pomstít Mata Cauthona by pak už nikdo nemusel.

Muž vytrhl nůž z rány a hodil ho po Matovi. Mat ho bez přemýšlení chytil ve vzduchu. Žonglovat ho naučil Tom a Tom taky říkal, že má nejrychlejší ruce, co kdy viděl. Mat otočil nůž v prstech do správné pozice, špičkou šikmo nahoru. Všiml si lesklé čepele a srdce mu pokleslo. Žádná krev. Na čepeli měla být alespoň rudá šmouha, ale ocel se leskla, čistá a jasná. Možná ani tři bodné rány nezpomalí to tohle – ať je to kdokoliv.

Odvážil se ohlédnout přes rameno. Ostatní muži se hrnuli ze dveří, které prve otevřeli, ze dveří, k nimž ho včera zavedly stopy, ale teď měli náruč plnou smetí, nesli malé, zpola zetlelé truhlice, bedýnku, v níž mezi chybějícími prkýnky byly vidět předměty zabalené v látce, jeden nesl dokonce rozbité křeslo a další prasklé zrcadlo. Museli dostat rozkaz sebrat všechno. Matovi nevěnovali sebemenší pozornost a spěchali na konec chodby, kde zmizeli za rohem. Muselo tam být další schodiště. Možná že by je mohl z dálky sledovat. Možná... Těsně přede dveřmi se Vanin znovu pokusil vstát, jenomže upadl. Mat spolkl kletbu, Vanin ho bude zdržovat, ale pokud by fungovalo jeho štěstí... Elain nezachránilo, ale možná... Koutkem oka si všiml, že se mírně pohnula a pozvedla ruku k hlavě.

Muž v šedém kabátě si toho ale všiml též. S úsměvem se k ní obrátil.

Mat si povzdechl a zastrčil zbytečný nůž do pochvy. „Nemůžeš ji mít,“ řekl nahlas. Sliby. Serval si kožený řemínek z krku. Stříbrná liščí hlava se mu houpala kousek pod pěstí. Když ho roztočil dvojitou smyčkou, medailon tiše bzučel. „Zatraceně, ji mít nemůžeš.“ Vykročil a točil medailonem. První krok byl nejtěžší, ale musel splnit slib.

Chlapík se přestal usmívat. Ostražitě pozoroval blýskající se liščí hlavu a po špičkách couval. Stejné světlo z jediného okna, ve kterém se třpytilo roztočené stříbro, kolem něho vytvářelo auru. Když ho Mat dokázal zatlačit takhle daleko, třeba by pád ze šestého patra dokázal to, co nezvládl nůž.

S vypálenou značkou na obličeji chlapík couval, občas natáhl ruku, jako by se snažil dostat přes medailon. A náhle odskočil stranou do místnosti. Tady byly dveře, které za sebou zavřel.

Možná ho tam měl nechat, ale Mat bez přemýšlení zvedl nohu a kopl do dveří. Z hrubě otesaného dřeva vyletěl prach. Druhé kopnutí, a shnilé držáky závory povolily, stejně jako závěsy. Dveře vpadly dovnitř a zůstaly viset našikmo.

V místnosti nebyla úplná tma, z okna na konci chodby o jedny dveře dál sem dopadala trocha světla a rozbitý trojúhelník zrcadla opřený o protější stěnu odrážel slabou záři. V zrcadle viděl všechno, aniž by musel dovnitř. Kromě kusu skla a křesla tu nebylo nic vidět. Odejít se dalo jedině dveřmi, kromě nich tu byla pouze krysí díra vedle zrcadla, ale muž v šedém kabátě byl pryč.

„Mate,“ zavolala Elain slabým hlasem. Rozběhl se k ní a byl rád, že se dostal pryč z místnosti. Dole kdosi křičel, ale Nyneiva a ostatní se o sebe prozatím postarají.

Elain seděla, a když si k ní klekl, pohnula čelistí a škubla sebou. Šaty měla zaprášené a klobouk jí visel nakřivo, peří bylo polámané a její rudozlaté vlasy vypadaly, jako by ji za ně někdo tahal. „Praštil mě tak tvrdě,“ stěžovala si. „Asi nemám nic zlomeného, ale...“ Oči upřela do jeho, a pokud ho někdy napadlo, že se na něj bude dívat jako na cizince, tak teď se to splnilo. „Viděla jsem, co jsi udělal, Mate. S ním. Bylo to, jako bychom byli slepice zavřené v krabici s lasičkou. Usměrňování se ho nedotklo, prameny se roztekly, stejně jako když ty...“ Podívala se na medailon, který mu stále visel z pěsti, a nadechla se, což udělalo zajímavé věci s jejím oválným výstřihem. „Děkuji, Mate. Omlouvám se za vše, co jsem kdy udělala nebo si myslela.“ Mluvila, jako by to myslela vážně. „Mám k tobě stále víc toh,“ usmála se lítostivě, „ale nenechám si od tebe naplácat. Aspoň jednou se necháš zachránit ty ode mě, aby se to trochu vyrovnalo.“

„Uvidím, co se mi podaří zařídit,“ utrousil suše a strčil medailon do kapsy kabátu. Toh? Naplácat jí? Světlo! Ta ženská rozhodně trávila moc času s Aviendhou.

Když jí nakonec pomohl na nohy, podívala se do chodby na Vanina s krvavými šmouhami na obličeji a na ženy ležící na podlaze a zamračila se. „Ach Světlo!“ vydechla. „Ach, krev a zatracenej prokletej popel!“ Přes situaci, v níž byli, sebou Mat trhl. Nejenže by nečekal, že tato slova někdy uslyší z jejích úst, ale zněla divně, jako kdyby znala zvuky, ale ne význam. Díky tomu vypadala nějak mladší.

Setřásla jeho ruku, stáhla si klobouk a odhodila ho stranou a už spěchala, klekla si k nejbližší moudré ženě, Reanne, a uchopila její hlavu do rukou. Žena ležela bezvládně, tváří k zemi a s pažemi nataženými, jako by jí v běhu podrazili nohy. Běžela směrem k místnosti, kam mířili všichni, ke svému útočníkovi, ne od něj.

„Tohle nezvládnu,“ zamumlala Elain. „Kde je Nyneiva? Proč nepřišla s tebou, Mate? Nyneivo!“ křikla ke schodišti.

„Nemusíš vřískat jako kočka,“ zavrčela Nyneiva, která se právě vynořila ze schodiště. Ale ohlížela se dolů ze schodů. „Pořádně ji drž, jasný!“ zavřískla jako kočka. V ruce držela klobouk a třásla jím na toho, na něhož ječela. „Jestli pustíte i ji, tak vás ztřískám tak, že vám bude ještě rok zvonit v uších!“

Pak se obrátila a oči jí málem vylezly z důlků. „Světlo na nás sviť,“ vydechla a rozběhla se k Janiře. Jeden dotek a narovnala se, přičemž sebou škubla bolestí. Mohl jí říci, že je mrtvá. Nyneiva zřejmě brala smrt osobně. Otřásla se a šla k další, k Tamarle. Tentokrát zřejmě mohla něco vyléčit. Taky to vypadalo, že Tamarla je vážně zraněná, protože nad ní Nyneiva klečela a mračila se. „Co se tady stalo, Mate?“ chtěla vědět, aniž by se na něj podívala. Z jejího tónu si povzdechl. Měl vědět, že to podle ní bude jeho vina. „No, Mate? Co se stalo? Tak budeš mluvit, člověče, nebo tě musím –“ Nikdy se nedozvěděl, čím mu chtěla vyhrožovat.

Za Nyneivou šel po schodech nahoru Lan, samozřejmě, se Sumeko za patami. Statná moudrá žena přelétla pohledem chodbu, okamžitě si zvedla sukně a utíkala k Reanne. Ustaraně se podívala po Elain, klekla si a začala nad Reanne divným způsobem pohybovat rukama. Tohle Nyneivu zvedlo.

„Co to děláš?“ vyjela ostře. Nepřestala cosi provádět s Tamarlou a na kulatolící ženu vrhala jen krátké pohledy, ale byly stejně pronikavé jako její hlas. „Kde ses to naučila?“

Sumeko sebou trhla, ale její ruce se nezastavily. „Odpusť, Aes Sedai,“ vydechla spěšně. „Vím, že nemám... Umře, jestli to neudělám... Vím, že jsem se neměla snažit... Jenom jsem se chtěla učit, Aes Sedai. Prosím.“

„Ne, ne, pokračuj,“ řekla Nyneiva nepřítomně. Pozornost věnovala hlavně ženě ve svých rukou. „Zřejmě znáš pár věcí, který ani já – Chci říct, že s pramenama pracuješ zajímavým způsobem. Asi zjistíš, že se od tebe bude chtít učit spousta sester.“ Zpola pro sebe dodala: „Třeba mě teď nechají na pokoji.“ Sumeko to slyšet nemohla, ale z toho, co slyšela, jí spadla brada až na pozoruhodnou hruď. Ale ruce se jí téměř nezastavily.

„Elain,“ pokračovala Nyneiva, „koukla by ses, prosím, po tý míse? Bude asi támhle.“ Kývla ke správným dveřím, které byly otevřené stejně jako tucet dalších. Mat zamrkal, až si všiml dvou malých, v látce zabalených ranečků, ležících přede dveřmi, kde je museli lupiči upustit.

„Ano,“ zavrčela Elain. „Ano, alespoň to udělat můžu.“ Zvedla ruku směrem k Vaninovi, který pořád ještě klečel, s povzdechem ji nechala klesnout a prošla dveřmi, odkud vzápětí vyletěl oblak prachu a bylo slyšet kašlání.

Bachratá moudrá žena nebyla jediná, kdo přišel za Nyneivou a Lanem. Ze schodiště přišla Ieine, tlačící před sebou tarabonskou temnou družku, jíž zkroutila ruku za záda a držela jí zezadu za krk. Ieine zatínala zuby a tiskla rty. Z jejího výrazu vyzařovala zpola ustrašená jistota, že ji zaživa stáhnou z kůže za to, jak zachází s Aes Sedai, a zpola odhodlání držet ji bez ohledu na následky. Nyneiva občas měla na lidi tenhle vliv. Černá sestra třeštila oči hrůzou a hroutila se, nebýt Ieinina sevření, jistě by upadla. Musela být odstíněná a nejspíš by se raději nechala zaživa stáhnout z kůže, než strpěla to, co se jí dělo. Z očí jí kanuly slzy a tiše vzlykala.

Za nimi pak přicházel Beslan, jenž si při pohledu na Naleseana smutně povzdychl, a ještě smutněji kvůli ženám. Následovali Harnan a tři Rudé paže, Fergin, Gorderan a Metwyn. Ti tři původně zůstali hlídat před budovou. Harnan a dva další měli v kabátech zkrvavené díry, ale Nyneiva je musela vyléčit už dole, protože nešli jako zranění. Ale vypadali velice zkrotlí.

„Co se stalo vzadu?“ zeptal se Mat tiše.

„Ať shořím, jestli to vím,“ odpověděl Harnan. „Nakráčeli jsme přímo do hloučku vazounů s nožema ve tmě. Jeden se pohyboval jako had...“ Pokrčil rameny a nepřítomně si sáhl na zkrvavenou díru v kabátě. „Jeden z nich do mě vrazil nůž a pak už si vzpomínám jenom na to, jak se nade mnou skláněla Nyneiva Sedai a Mendair a ostatní byli mrtví jako včerejší skopový.“

Mat kývl. Jeden se pohyboval jako had. A jako had se dostal z místnosti. Rozhlédl se po chodbě. Reanne a Tamarla už byly na nohou – no ovšem, urovnávaly si šaty, co jiného – a Vanin se díval do místnosti, kde se Elain očividně pokoušela o další nadávky, byť s o nic větším úspěchem než posledně. Ale dalo se to těžko poznat, protože kašlala. Nyneiva stála a pomáhala na nohy Sibelle, snědé žlutovlasé ženě, a Sumeko ještě pracovala na Famelle s vlasy jako světlý med a velkýma hnědýma očima. Ale Melořin výstřih už nikdy obdivovat nebude. Reanne si klekla, aby jí srovnala údy a zatlačila oči, Tamarla posloužila stejně Janiře. Dvě moudré ženy mrtvé, šest rudých paží. Zabil je... muž... jehož se jediná síla nedotkla.

„Našla jsem ji!“ vykřikla vzrušeně Elain. Vyběhla zpět do chodby se širokým oblým rancem ze zetlelé látky a nedovolila, aby jí ho Vanin vzal. Od hlavy k patě byla šedá a vypadala, jako by si lehla a válela se v prachu. „Máme Větrnou mísu, Nyneivo!“

„V tom případě,“ ohlásil Mat, „odsud zatraceně vypadnem.“ Nikdo nic nenamítal. Ach, Nyneiva a Elain trvaly na tom, že muži musejí udělat z kabátů pytle na věci, které hnily v místnosti – dokonce těmi krámy naložily jednu moudrou ženu i sebe – a Reanne musela zajít dolů a zverbovat muže, aby na nábřeží odnesli mrtvé, ale nikdo nic nenamítal. Mat pochyboval, jestli Rahad někdy viděl tak divný průvod, jako když šli k řece, nebo rychlejší.