Koruna z mečů

12 Vítězné ráno

Na kopcích a hřebenech kolem tábora bylo vidět dlouhé působení sucha a neobvyklého vedra. Vlastně Temného vedra. Dokonce i ta nejhloupější kuchta drhnoucí rendlíky poznala, že se světa dotkl Temný. Za pahorkatinou na západě se táhl skutečný les, ale na skalnatých svazích rostly pokroucené duby, tupely a borovice neznámých tvarů a stromy, jejichž jména Egwain ani neznala, všechny byly hnědé a žluté a s holými větvemi. Ne holými či zhnědlými jako v zimě. Tyhle stromy hladověly po vláze a chladu. Zahynou, pokud se počasí brzy nezmění. Za táborem tekla k jihozápadu řeka Reisendrella, dvacet kroků široká a z obou stran lemovaná vyschlým blátem a kamením. Voda obtékala balvany, které by za jiných dob znesnadňovaly přechod, nyní však voda nesahala koním ani po hlezna. Egwain cítila, jak se její problémy zmenšují. Přes bolest hlavy se krátce pomodlila za Nyneivu a Elain. Jejich pátrání bylo stejně důležité jako to, co dělala ona. Důležitější. Pokud ona zklame, bude svět žít dál, ony ale musejí uspět.

Lehkým klusem jeli na jih a zpomalili, když byl sráz příliš příkrý nebo koně museli šplhat mezi stromy a řídkým křovím, ale pokud to šlo, drželi se na rovině a cesta rychle ubíhala. Bryneův silný, klabonosý valach měl jistý krok a ani mu příliš nevadilo, když musel jít do kopce nebo jestli je půda rovná nebo hrbolatá, přesto s ním Daišar snadno udržel krok. Siuanino bachraté zvíře občas zafunělo, ačkoliv to mohlo být docela dobře tím, že kobyla vycítila nervozitu jezdkyně. Sebevíc cviku nemohlo ze Siuan udělat nic jiného než hrozného jezdce, při cestě do kopce téměř objímala koně kolem krku a cestou dolů málem padala, neohrabaná jako kachna na suchu a skoro stejně vykulená jako kůň. Myrelle se při sledování Siuan téměř zcela vrátila dobrá nálada. Její vlastní izabela s bílými punčoškami si vybírala cestu v jemných obloučcích jako labuť. Myrelle jela s jistotou a půvabem a vedle ní vypadal Bryne vyrovnaně a schopně.

Než ujeli větší vzdálenost, objevili se na hřebeni na západě jezdci, zástup zvíci asi stovky mužů, vycházející slunce se jim odráželo od kyrysů, přileb a hrotů kopí. V čele vlál dlouhý bílý plamen, který Egwain nerozeznala, věděla však, že je na něm Rudá ruka. Nečekala, že je uvidí tak blízko tábora Aes Sedai.

„Zvířata, Dračí spřísahanci,“ zamumlala Myrelle a sledovala, jak se jezdci zařadili vedle nich. Rukou v rukavičce pevněji sevřela otěže – vzteky, ne strachem.

„Banda Rudé ruky vysílá hlídky,“ řekl Bryne mírně. S pohledem na Egwain dodal: „Urozený pán Talmanes si kvůli tobě zřejmě dělal starosti, matko, když jsem s ním posledně mluvil.“ Nevložil do svých slov žádný důraz, stejně jako předtím.

„Ty jsi s ním mluvil?“ Poslední zbytky Myrelliny vážnosti zmizely. Hněv, který musela kvůli Egwain držet na uzdě, si mohla bezpečně vylít na něm. Úplně se třepala. „To je skoro zrada, urozený pane Bryne. Mohla by to být zrada!“ Siuan dělila svou pozornost mezi svého koně a muže na hřebeni a na Myrelle se nedívala, ale ztuhla. Zatím ještě nikdo Bandu a zradu nespojil.

Projeli zákrutem v údolí. K úbočí kopce byl přilepený statek, či to, co kdysi statkem bývalo. Jedna stěna malého kamenného domku se zbortila a vedle očazeného komínu trčelo pár ohořelých trámů jako špinavé prsty. Stodola bez střechy vypadala jako zčernalá kamenná krabice a popel označoval místo, kde snad stály kůlny. Po celé Altaře viděli i horší věci, občas byly vypálené celé vesnice, mrtví leželi v ulicích, potrava pro krkavce, lišky a zdivočelé psy, kteří prchali, když se k nim přiblížili lidé. Příběhy o anarchii a vraždění v Tarabonu a Arad Domanu nyní dostaly opodstatnění. Mnoho mužů se chopilo příležitosti dát se na zboj či vyrovnat staré spory – Egwain doufala, že je to tak – avšak každý přeživší měl na rtech jméno Dračí spřísahanci, a sestry to kladly na vinu Randovi, jako by sám nesl pochodeň. Půjde-li to však, stejně ho využijí, ovládnou ho, pokud přijdou na vhodný způsob. Nebyla jediná Aes Sedai, která by neudělala, co považovala za nutné, i když si při tom musela držet nos.

Myrellin hněv měl na Brynea asi stejný vliv jako déšť na balvan. Egwain náhle spatřila bouři vířící mu kolem hlavy a záplavu vody kolem jeho kolen, přičemž on prostě kráčel dál. „Myrelle Sedai,“ řekl s klidem, jaký měla stavět na odiv ona, „když mi deset nebo víc tisíc mužů táhne za zády, chci vědět, jaké mají záměry. Zvlášť těchhle deset či víc tisíc.“

Toto bylo nebezpečné téma. I když byla Egwain šťastná, že přešli otázky týkající se Talmanesova zájmu o ni – nejradši by skřípala zuby, že se o ní vůbec zmiňoval – byla tak překvapená, až v sedle nadskočila. „Deset tisíc? Jsi si jistý?“ Když ji kvůli ní a Elain Mat přivedl do Salidaru, měla Banda jen o málo víc než polovinu tohoto počtu.

Bryne jen pokrčil rameny. „Já cestou sbírám rekruty a on taky. Ovšem ne tolik, jenže některým mužům se představa sloužit Aes Sedai prostě nelíbí.“ Většina lidí by byla rozhodně znepokojená, kdyby tohle řekla třem sestrám. On se jenom trpce usmíval. „Kromě toho to vypadá, že Banda má z bojů v Cairhienu jistou reputaci. Povídá se, že Shen an Calhar nikdy neprohrává, bez ohledu na přesilu.“ Tohle k nim hnalo muže, tady stejně jako v Altaře, představa, že dvě vojska musejí znamenat bitvu. Snaha zůstat stranou mohla skončit stejně špatně jako vybrat si špatnou stranu. Neutrálům přinejmenším nekynul žádný zisk. „Z Talmanesových nováčků jich několik zběhlo ke mně. Někteří se zřejmě domnívají, že štěstí Bandy je svázané s Matem Cauthonem a bez něj tu být nemůže.“

Myrelle málem opovržlivě zkřivila rty. „Obavy těchhle hloupých Muranďanů jsou rozhodně užitečné, ale tebe jsem za hlupáka nepovažovala. Talmanes za námi jde, poněvadž se bojí, že bychom se mohli obrátit proti jeho milovanému pánu Drakovi, ale kdyby tě chtěl skutečně napadnout, nemyslíš, že už by to byl udělal? S těmihle Dračími spřísahanci to můžeme vyřídit, až budou hotové důležitější věci. Ale mluvit s ním...!“ Otřásla se a podařilo se jí znovu sebrat vážnost. Alespoň na povrchu. Z jejího tónu by ale pořád chytilo dřevo plamenem. „Pozorně mě poslouchej, urozený pane Bryne...“

Egwain šla její slova jedním uchem tam a druhým ven. Když se Myrelle zmínila o Matovi, Bryne se na ni podíval. Sestry si myslely, že vědí, jaká v Bandě panuje situace a jak si stojí Mat, a moc velký dojem to na ně nedělalo, na Brynea však očividně ano. Egwain trochu naklonila hlavu, takže jí okraj klobouku zastíral obličej, a koutkem oka si ho prohlížela. Složil přísahu, že postaví vojsko a povede ho, dokud nebude Elaida svržena, ale proč přísahal? Určitě mohl najít nějakou méně zavazující přísahu a ta by byla jistě přijata, protože sestry hodlaly všechny tyhle vojáky použít jenom jako karnevalovou masku, aby zastrašily Elaidu. Mít ho na své straně bylo uklidňující. Očividně si to myslely dokonce i ostatní Aes Sedai. Podobně jako její otec, i Bryne byl ten typ člověka, u něhož jste věřili, že bez ohledu na situaci není důvod k panice. Náhle si uvědomila, že mít ho proti sobě by mohlo být stejně špatné jako mít proti sobě sněmovnu, a na vojsku přitom nezáleželo. Jediné pochvalné slovo, které pro něj kdy Siuan měla, znělo, že je pozoruhodný, i když se svou poznámku pokusila okamžitě změnit v něco jiného. Na každého muže, jehož Siuan Sanche považovala za pozoruhodného, bylo třeba dávat si pozor.

S cákáním se přebrodili přes potok, spíš potůček, který koňům ani pořádně nesmočil kopyta. Otrhaná vrána, krmící se rybou, jež uvízla na mělčině, zatřepala oškubanými křídly, ale pak se vrátila k žrádlu.

Siuan si Brynea také prohlížela – kobylka šla mnohem klidněji, když jí zapomněla škubat otěžemi či do ní kopat patami v té nejméně vhodné chvíli. Egwain se jí zeptala na motivy urozeného pána Brynea, ale Siuanin zmatený vztah k tomu muži znamenal, že když došlo na něj, plivala jen jedy. Buď Garetha Brynea nenáviděla až do hloubi duše, nebo ho milovala, a představit si Siuan zamilovanou bylo jako představit si vránu, která umí plavat.

Hřeben, na němž se objevili vojáci Bandy, byl nyní vidět jenom jako křivá řada suchých jehličnanů. Egwain si ani nevšimla, kdy zmizeli. Mat že je vyhlášený voják? Tomu se plavající vrány ani zdaleka neblížily. Byla přesvědčená, že velí jenom díky Randovi, a i to bylo těžké spolknout. Věřit, protože víte, je nebezpečné, připomněla si sledujíc Brynea.

„...měli by tě zbičovat!“ Myrelle pořád vřískala. „Varuji tě, jestli uslyším, že ses s těmi Dračími spřísahanci znovu sešel...!"

Co se Brynea týkalo, tak déšť stékal po balvanu. Jel klidně a občas zamumlal: „Ano, Myrelle Sedai,“ nebo „ne, Myrelle Sedai,“ bez náznaku znepokojení, aniž by přestal pozorně sledovat krajinu. Nebylo pochyb, že on ty vojáky odjíždět viděl. Jakkoliv se mu dařilo být trpělivý – Egwain si byla jistá, že to není ze strachu – nehodlala to dál poslouchat.

„Buď zticha, Myrelle! Nikdo urozenému pánu Bryneovi nebude nic dělat.“ Přetřela si spánky a napadlo ji, že některou sestru v táboře požádá o léčení. Ani Siuan, ani Myrelle to moc neuměly. Ne že by jí léčení prospělo, pokud to byl jenom nedostatek spánku a přemíra starostí. Ne že by chtěla, aby se šeptalo, že je toho napětí na ni moc. Mimoto existovaly kromě léčení i jiné způsoby, jak zvládnout bolest hlavy, i když tady ne.

Myrelle stiskla rty, jen na chvilku. Pohodila hlavou a odvrátila se, tváře měla rudé. A Bryne se náhle zatvářil, že ho zajímá rudokřídlý luňák kroužící po jejich levici. Dokonce i chrabrý muž by měl vědět, kdy má být diskrétní. Luňák složil křídla a vrhl se dolů po nějaké neviditelné kořisti za hloučkem odrbaných kalin. Egwain se cítila stejně, vrhala se na cíle, které neviděla, a doufala, že vybere ten správný, a doufala, že tam cíl vůbec bude.

Nadechla se a ráda by se uklidnila. „Stejně, urozený pane Bryne, myslím, že by ses neměl s Talmanesem znovu scházet. Touhle dobou už určitě víš o jeho záměrech dost.“ Světlo dej, aby toho o ní Talmanes moc nenapovídal. Škoda že nemůže poslat Siuan nebo Leanu, aby ho varovaly, pokud by to přijal, ale vzhledem k pocitům panujícím mezi sestrami se mohla klidně odvážit navštívit Randa.

Bryne se v sedle uklonil. „Jak přikazuješ, matko.“ V jeho hlase nebylo ani stopy po posměchu. Nikdy ne. Očividně se naučil dávat si v přítomnosti Aes Sedai pozor na jazyk. Siuan se opozdila a mračila se na něj. Možná by ona dokázala zjistit, komu je vlastně věrný. Přes všechno nepřátelství trávila v jeho společnosti hodně času, mnohem víc, než musela.

Egwain s námahou udržela ruce na Daišarových otěžích, aby se nechytala za hlavu. „Jak daleko ještě, urozený pane Bryne?“ Nemluvit netrpělivě jí dalo práci.

„Ještě kousek, matko.“ Z nějakého důvodu se pootočil po Myrelle. „Už to není daleko.“

Statků tu začínalo být stále víc, stejně jich stálo na svazích jako na rovině, ačkoliv selka z Emondovy Role v Egwain říkala, že to nedává smysl, nízké domy ze šedého kamene, stodoly a neohrazené pastviny, na kterých se popásalo pár krav s vystouplými žebry a smutné černoocasé ovce. Zdaleka ne všechny budovy byly vypálené, jen tu a tam. Vypalování mělo ostatním prozradit, co se stane, jestli se nepřihlásí k Draku Znovuzrozenému.

Na jednom statku zahlédla několik pícovniků urozeného pána Brynea s vozem. Že byli jeho, bylo zřejmé jak ze způsobu, jakým si je prohlédl a kývl, tak z toho, že tu nevlál bílý plamen. Banda se vždy chlubila. Kromě praporů začali někteří její členové v poslední době nosit červený šátek ovázaný kolem paže. Pod stráží mužů na koních bylo půl tuctu krav a bečely tu asi dva tucty ovcí a další muži nakládali pytle ze stodoly na vůz. Opodál stál sedlák se svěšenými rameny a jeho rodina, mrzutá tlupa v hrubých tmavých šatech. Jedna holčička, s velkým čepcem, jaký měly i ostatní, tiskla tvář mámě do sukní a očividně plakala. Někteří chlapci měli zaťaté pěsti, jako by se chtěli prát. Sedlák dostane zaplaceno, ale i kdyby skutečně nemohl postrádat, co mu brali, i kdyby chtěl odporovat asi dvacítce chlapů v kyrysech a přilbách, ty vypálené statky ho přiměly se zamyslet. Bryneovi vojáci často v troskách nacházeli ohořelé pozůstatky, muže, ženy a děti, kteří zemřeli, když se snažili uniknout plamenům. Občas byly dveře a okna zvenčí přibité.

Egwain napadlo, jestli existuje nějaký způsob, jak sedláky a vesničany přesvědčit, že mezi bandity a vojskem je rozdíl. Velmi po tom toužila, ale neviděla, jak by se to dalo zařídit, pokud by nenechala vyhladovět vlastní vojáky, až by zběhli. Pokud ani sestry neviděly rozdíl mezi bandity a Bandou, venkované asi neměli naději. Když se za nimi statek vytrácel, odolala nutkání otočit se v sedle a ohlédnout se. Ohlížení by nic nezměnilo.

Urozený pán Bryne si za svým slovem stál. Asi tři čtyři míle od tábora – tři čtyři vzdušnou čarou, dvakrát tolik krajinou, jíž projížděli – objeli kopec porostlý křovím a stromy, a tam voják přitáhl otěže. Slunce již bylo v půlce cesty k nadhlavníku. Dole vedla další silnice, užší a mnohem křivolačejší než ta, jež vedla táborem. „Myslejí si, že když budou cestovat v noci, dostanou se přes bandity,“ řekl. „Jak se ukazuje, není to tak špatný nápad, nebo mají Temného štěstí. Přišli z Caemlynu."

Po silnici se táhla kupecká karavana, tvořená asi padesáti velkými vozy taženými desetispřežím. Nyní ji zastavili Bryneovi vojáci. Někteří byli opěšalí a dohlíželi na přemísťování sudů a pytlů z kupeckých vozů na půl tuctu vlastních. Žena v prostých tmavých šatech mávala rukama a důrazně ukazovala na to nebo ono zboží, buď protestovala, nebo smlouvala, ale její druhové tvořili zachmuřený tichý hlouček opodál. O kousek dál po silnici zdobilo rozložité větve dubu pochmurné ovoce, z každé holé větve viseli oběšenci. Holé až na vrány, jichž bylo dost na to, aby strom vypadal, že se oděl černým listovím. Tady měli ptáci větší sousto než rybu. Dokonce ani z takové dálky ten pohled Egwainině bolení hlavy neulehčil, ani jejímu žaludku.

„Tohle jsi mi chtěl ukázat? Kupce, nebo ty loupežníky?“ Neviděla na žádném oběšenci šaty, a když někoho věšeli bandité, obvykle věšeli i ženy a děti. Mohl je oběsit kdokoli, Bryneovi vojáci, Banda – to, že Banda pověsila každého z těch takzvaných Dračích spřísahanců, pro sestry neznamenalo žádný rozdíl – či dokonce některý místní pán nebo paní. Kdyby murandští šlechtici spolupracovali, všichni bandité už by mohli viset ze stromů, ale to bylo asi stejné jako žádat kočky o tanec. Počkat. Říkal Caemlyn. „Má to něco společnýho s Randem? Nebo s asha’manama?“

Tentokrát se podíval z ní na Myrelle a zpátky zcela otevřeně. Myrelle klobouk stínil tvář. Vypadala ponořená do chmur, hrbila se v sedle, vůbec nepřipomínala sebevědomou jezdkyni z dřívějška. Bryne se zřejmě rozhodl. „Myslel jsem, že bys to měla slyšet dřív než ostatní, ale možná jsem to špatně pochopil...“ Znovu se podíval na Myrelle.

„Slyšet co, ty paznehte se zarostlýma ušima?“ zavrčela Siuan a kopla tlustou kobylu do slabin.

Egwain se ji snažila uklidnit. „Myrelle může slyšet všechno co já, urozený pane Bryne. Má moji naprostou důvěru.“ Zelená sestra trhla hlavou. Z jejího ztrhaného výrazu by každý pochyboval, že Egwain slyšela dobře, ale Bryne po chvíli kývl.

„Vidím, že se věci... změnily. Ano, matko.“ Sundal si přilbu a pověsil ji na sedlovou hrušku. Stále se tvářil zdráhavě, pečlivě volil slova. „Kupci ovšem roznášejí drby jako psi blechy, ale...“ Bylo to zvláštní, vidět ho tak váhat. „Matko, na silnici je dohonil příběh, že Rand al’Thor odešel do Bílé věže a odpřisáhl věrnost Elaidě.“

Myrelle a Siuan se chvíli tvářily úplně stejně, krev se jim vytratila z tváří, jako by viděly naprostou katastrofu. Myrelle se v sedle zakymácela. Egwain na něj jenom zírala. Pak překvapila sebe i ostatní tím, že vyprskla smíchy. Daišar polekaně zatančil, a než ho na kamenité stráni utišila, uklidnila se rovněž. „Urozený pane Bryne,“ řekla poplácávajíc valacha po krku, „věř mi, tak to není. Vím to zcela jistě od včerejší noci.“

Siuan si okamžitě vydechla a Myrelle se opozdila jen o chviličku. Egwain bylo do smíchu znovu z jejich výrazů. Ulevilo se jim tolik, že vyvalovaly oči. Děti, kterým řekli, že Stínovec pod jejich postýlkou není. Aessedaiovský klid, to určitě.

„To rád slyším,“ ucedil Bryne bezvýrazně, „Jenomže i když pošlu všechny tam dole pryč, ten příběh se stejně mezi moje vojáky dostane. Vojskem to projde jako lesní požár těmihle kopci.“ To její veselí poněkud zarazilo. Kdyby to nechala být, mohla by to být pohroma.

„Nechám zítra sestry ohlásit tvým vojákům pravdu. Bude šest Aes Sedai, které ji samy znají, dost? Tady Myrelle a Sheriam. Carlinya a Beonin, Anaiya a Morvrin.“ Tyhle sestry sice nebudou nadšené, že se mají sejít s moudrými, nicméně ani nebudou moci její žádost odmítnout. Vlastně ji nebudou chtít odmítnout, budou se vší mocí snažit tuhle povídačku zarazit. Přinejmenším by neměly chtít odmítnout. Myrelle sebou trhla a pak odevzdaně zkřivila rty.

Bryne se loktem opřel o přilbu a prohlížel si Egwain a Myrelle. Na Siuan se ani nepodíval. Jeho ryzák dupl na kámen a zpod keře o pár kroků dál vyletěl houf nějakých holubů s jasně modrými křídly, až Daišar a Myrellina izabela začali jančit. Bryneův kůň nehnul brvou. Bryne nepochybně slyšel o průchodech, ačkoliv určitě nevěděl, co jsou zač – Aes Sedai udržovaly tajemství ze zvyku a doufaly, že tohle udrží před Elaidou – a rozhodně nevěděl naprosto nic o Tel’aran’rhiodu – tohle životně důležité tajemství se chránilo snáz, jelikož se navenek nijak neprojevovalo – přesto se nezeptal, jak to ví. Možná si už na tajnůstkářství Aes Sedai zvykl.

„Hlavně aby to řekly správně,“ pronesl nakonec. „Jestli uhnou třebas o vlásek...“ Nesnažil se ji pohledem zastrašit, jen zdůraznit svoje hledisko. To, co viděl v její tváři, jej zřejmě uspokojilo. „Zdá se, že si vedeš dobře, matko. Přeji ti úspěchy i nadále. Urči dneska odpoledne dobu a já přijdu. Měli bychom se radit pravidelně. Přijdu, kdykoliv pro mě pošleš. Měli bychom vytvořit pevné plány, jak tě dosadit na amyrlinin stolec, až dorazíme do Tar Valonu.“

Mluvil ovládaným tónem – nejspíš si nebyl tak úplně jistý, co se děje, jak dalece může důvěřovat Myrelle – a Egwain chvíli trvalo, než si uvědomila, co udělal. Zadrhl se jí z toho dech. Možná si už začínala příliš zvykat na to, jak Aes Sedai zamlžovaly svá slova, ale... Bryne právě řekl, že vojsko je její. Byla si tím jistá. Ne sněmovny ani Sheriam, ale její.

„Děkuju ti, urozený pane Bryne.“ To bylo trochu málo, zvlášť když opatrně kývl, s pohledem stále upřeným na ni, což potvrdilo její přesvědčení. Náhle měla tisíc dalších otázek. Většinu by stejně nemohla položit, ani kdyby byli sami. Škoda že se mu nesvěřila úplně. Opatrnost, dokud si nebude jistá, a pak trochu větší opatrnost. Staré rčení, jež se velmi dobře hodilo na jakékoliv jednání týkající se Aes Sedai. A dokonce i ti nejlepší muži probírali záležitosti se svými přáteli, možná zvlášť když ty záležitosti měly zůstat tajné. „Určitě musíš ještě dnes dopoledne dohlídnout na tisíc věcí,“ pravila a sebrala otěže. „Vrať se. My se ještě trochu projedem.“

Bryne samozřejmě namítal. Mluvil skoro jako strážce, když vykládal, jak není možné sledovat všechny cesty zároveň, a jak šíp do zad zabije Aes Sedai stejně rychle jako kohokoliv jiného. Další muž, který jí to řekne, rozhodla se Egwain, za to draze zaplatí. Tři Aes Sedai se určitě vyrovnají třem stovkám mužů. Nakonec, přes všechno jeho bručení a mračení, nemohl dělat nic jiného než poslechnout. Nasadil si přilbu a pobídl koně dolů po nerovné stráni ke kupecké karavaně, místo aby se vrátil cestou, kterou přijeli, ale to bylo podle jejího názoru ještě lepší.

„Povedeš nás, Siuan,“ řekla Egwain, když poodjel.

Siuan se za ním mračila, jako by ji celou dobu balamutil. Zafrkala, narovnala si slamák, otočila kobylu – no, dokopala ji – a donutila ji jít. Egwain kývla Myrelle, aby ji následovala. Stejně jako Bryne, ani ona neměla na vybranou.

Nejdřív na ni Myrelle vrhala úkosem pohledy, očividně čekala, že Egwain vytáhne sestry poslané do Bílé věže, očividně hledala důvody, proč by měly zůstat utajené dokonce i před sněmovnou. Čím déle jela Egwain mlčky, tím nervózněji si ostatní poposedávaly v sedlech. Myrelle si začala olizovat rty a aessedaiovský klid začal dostávat maličké prasklinky. Velmi užitečný nástroj, tohle mlčení.

Chvíli byl slyšet jen klapot kopyt a občas zavolání ptáka v křoví, ale začalo být zřejmé, kam má Siuan namířeno, stočila se trochu na západ od stezky vedoucí zpět do tábora. Myrelle se vrtěla, jako by seděla v kopřivách. Na těch kouscích, co Siuan posbírala, možná bylo zrnko pravdy.

Když Siuan znovu zabočila k západu mezi dva pokřivené kopce, které se k sobě nakláněly, Myrelle přitáhla otěže. „Tam... Tam tím směrem je vodopád,“ řekla a ukázala. „Nebyl moc velký ani před tím suchem, ale i teď je docela hezký.“ Siuan se taky zastavila a s úsměvem se ohlédla.

Co může Myrelle skrývat? Egwain byla zvědavá. Podívala se na zelenou sestru a trhla sebou, když ženě po čele sklouzla krůpěj potu a zaleskla se ve stínu širokého šedého klobouku. Rozhodně chtěla vědět, co dokázalo otřást Aes Sedai natolik, aby se zapotila.

„Myslím, že nám Siuanina cesta nabídne ještě další zajímavé vyhlídky, co?“ řekla Egwain a obrátila Daišara. Myrelle jako by se zavřela do sebe. „Pojeďme.“

„Víš všechno, viď?“ zamumlala Myrelle nejistě, když projížděly mezi naklánějícími se kopci. Po tvářích jí stékalo již víc kapek potu. Byla otřesená do hloubi duše. „Všechno. Jak bys mohla...?“ Náhle se v sedle prudce narovnala a zírala Siuan na záda. „Ona! Siuan je tvoje od samého začátku!“ Mluvila skoro rozhořčeně. „Jak jsme mohly být tak slepé? Pořád tomu ale nerozumím. Byly jsme tak obezřetné.“

„Když chceš něco uchovat v tajnosti,“ ucedila Siuan opovržlivě přes rameno, „nesnaž se tak daleko na jihu kupovat penízkové papričky.“

Co, pro všechno na světě, jsou penízkové papričky? A o čem to vlastně mluví? Myrelle se otřásla. Bylo známkou toho, jak je otřesená, že po Siuanině tónu okamžitě neodsekla, aby druhou ženu usadila. Místo toho si olizovala rty, jako by jí náhle vyschly.

„Matko, musíš pochopit, proč jsem to udělala, proč jsme to udělaly.“ Zoufalý tón v jejím hlase by odpovídal situaci, kdy by stála proti půlce Zaprodanců, sama jen ve spodničce. „Ne jenom proto, že o to Moirain požádala, ne jenom proto, že byla moje přítelkyně. Nesnáším, když umírají. Nesnáším to! Dohoda, kterou uzavíráme, je pro nás občas tvrdá, ale pro ně je tvrdší. Musíš to pochopit. Musíš!“

Právě když si Egwain říkala, že už všechno odhalí, Siuan otočila kobylu a podívala se na ně. Egwain by jí nejradši vrazila pár facek. „Mohlo by to být s tebou snazší, Myrelle, kdybys jela první,“ pronesla chladně. Vlastně znechuceně. „Spolupráce může znamenat mírnost. Malou.“

„Ano.“ Myrelle kývla a nepřítomně škubala otěžemi. „Ano, samozřejmě.“

Když se ujímala vedení, měla slzy na krajíčku. Siuan se zařadila za ni, na chvíli se jí očividně ulevilo. Egwain málem vybuchla. Jaká dohoda? S kým? Kdo umírá? A kdo byly ty „my"? Sheriam a ostatní? Ale Myrelle by to slyšela, a odhalit vlastní nevědomost nebylo v téhle chvíli zrovna vhodné. Nevědomou ženu, která drží pusu zavřenou, budou považovat za moudrou, znělo přísloví. A bylo tu další: Udržet jedno tajemství často znamená udržet deset dalších. Teď mohla jenom následovat a držet všechno v sobě. Siuan ale promluví. Ta žena neměla mít před ní žádné tajnosti. Egwain skřípala zuby a snažila se vypadat trpělivě a naprosto bezstarostně. Moudře.

Už byly skoro zpátky na silnici, na níž stál tábor, několik mil na západ, když Myrelle vyjela na nízký plochý kopec porostlý borovicemi a kalinami. V široké proláklině na vrcholku dva obrovské duby udusily veškerý ostatní porost. Pod hustými propletenými větvemi stály tři špičaté stany z kostkovaného plátna a provazová ohrada s koňmi, opodál byl vůz a pět vysokých válečných koní, každý pečlivě uvázaný stranou od ostatních. Před zvednutým předkem jednoho stanu čekala Nisao Dachen, v bronzových jezdeckých šatech prostého střihu, jako by vítala hosty, a po jejím boku stál Sarin Hoigan v olivově zeleném kabátci, jaký nosilo tolik gaidinů. Byl to podsaditý plešoun s hustým knírem, přesto vyšší než Nisao. O pár kroků dál je dva ze tří Myrelliných strážců ostražitě pozorovali, jak sjíždějí do dolíku, Croi Makin, štíhlý a žlutovlasý, a Nuhel Dromand, tmavý a rozložitý, s plnovousem a vyholeným horním rtem. Žádný nevypadal v nejmenším překvapeně. Jeden ze strážců očividně stál na stráži a upozornil je. Nic v dohledu však neukazovalo na důvod k takovým tajnostem ani k tomu, proč si Myrelle olizovala rty. A vlastně, jestli Nisao čekala, aby je mohla přivítat, proč si uhlazovala rozdělené suknice? Tvářila se, jako by se radši odstíněná postavila Elaidě.

Z dalšího stanu vykoukly dvě ženy a rychle zase zalezly, ale Egwain je přesto poznala. Nicola a Areina. Náhle se cítila velmi nepříjemně. Do čeho ji to ta Siuan zatáhla?

Siuan při sesedání nedávala najevo sebemenší neklid. „Přiveď ho sem, Myrelle. Hned.“

Teď to všechno vracela a s gustem. Vedle jejího tónu vypadala i rašple hladká. „Na schovávání už je moc pozdě.“

Myrelle se jenom tak tak podařilo zamračit, že s ní takhle mluví, a i to pro ni zřejmě byla námaha. Viditelně se sebrala, strhla si z hlavy klobouk a beze slova sesedla, doplula k jednomu stanu a zmizela uvnitř. Nisao ji sledovala již s vyvalenýma očima a poulila je stále víc. Jako by zamrzla na místě.

Nablízku nebyl nikdo kromě Siuan, aby je slyšel. „Proč ses do toho pletla?“ chtěla vědět Egwain, když sesedala. Mluvila potichu. „Jsem si jistá, že se chtěla přiznat k... ať je to cokoliv... a já pořád nemám ani tušení. Penízkové papričky?“

„V Shienaru jsou moc oblíbené, a v Malkieru taky,“ řekla Siuan stejně tiše. „Já se to doslechla, teprve když jsem dnes ráno odešla od Aeldene. Musela jsem ji donutit, aby ukazovala cestu. Nevěděla jsem to jistě. Ale těžko by nám prospělo, kdybych ji nechala na to přijít, ne? O Nisao jsem taky nevěděla. Myslela jsem, že se spolu moc nebaví.“ Mrkla na žlutou sestru a podrážděně zakroutila hlavou. Něco nezjistit nebyla chyba, kterou by si Siuan promíjela snadno. „Pokud jsem neoslepla a nezblbla, tak tyhle dvě...“ Zašklebila se, jako by kousla do něčeho shnilého, a zakuckala se, jak se snažila přijít na vhodné slovo. Najednou popadla Egwain za rukáv. „Tady jsou. Teď uvidíš sama.“

Myrelle vyšla ze stanu první, pak muž jen v holínkách a spodcích, musel se hodně sehnout, aby prošel vchodem, v ruce držel obnažený meč a lehce zarostlou hruď měl zjizvenou. Byl o hlavu a ramena vyšší než ona, vyšší než všichni ostatní strážci. Dlouhé tmavé vlasy, jež mu na spáncích přidržovala spletená kožená šňůra, měl prošedivělejší, než když ho Egwain viděla naposled, ale na Lanu Mandragoranovi nebylo nic měkkého. Kousky skládačky náhle zapadly do sebe, přesto jí to pořád nedocházelo. Býval strážcem Moirain, Aes Sedai, která ji, Randa a ostatní odvedla z Dvouříčí, jak se zdálo už před celým věkem, ale Moirain byla mrtvá, zahynula, když zabila Lanfear, a Lan hned poté zmizel z Cairhienu. Možná že to všechno bylo jasné Siuan. Pro ni to pořád byly kalné vody.

Myrelle cosi zamumlala k Lanovi a dotkla se jeho ruky. On sebou lehce trhl, jako nervózní kůň, ale tvrdou tvář ani na okamžik neodvrátil od Egwain. Nakonec však kývl, otočil se na podpatku a zašel hlouběji pod větve dubu. Uchopil jílec oběma rukama nad hlavou, čepel namířil dolů, postavil se na špičku jedné nohy a ztuhl. Nisao se na něj chvíli mračila, jako by taky viděla skládačku. Pak se střetla pohledem s Myrelle a společně se zadívaly na Egwain. Místo aby došly k ní, přistoupily k sobě a chvatně si špitaly. Aspoň zpočátku si špitaly. Pak tam Nisao jen stála a nevěřícně či nesouhlasně potřásala hlavou. „Tys mě do toho dostala,“ zaúpěla nakonec nahlas. „Byla jsem slepá a hluchá, že jsem tě poslechla.“

„Tohle bude... zajímavé,“ řekla Siuan, když se druhé dvě Aes Sedai konečně obrátily k ní a Egwain. Díky přízvuku, který do něj vložila, znělo poslední slovo rozhodně nepříjemně.

Myrelle a Nisao si cestou k nim chvatně uhlazovaly vlasy a šaty, ujišťovaly se, že je všechno v pořádku. Možná je přistihly – Při čem? napadlo Egwain – ale očividně chtěly záležitosti podat v tom nejlepším světle.

„Pojď, prosím, dovnitř, matko,“ vyzvala ji Myrelle a ukázala k nejbližšímu stanu. Její chladný výraz zradilo jen lehounké zachvění hlasu. Pot byl pryč. Samozřejmě si ho otřela, ale znovu se již nezpotila.

„Děkuju, ne, dcero.“

„Trochu vinného punče?“ zeptala se Nisao s úsměvem. Ruce si tiskla k prsům a vypadala znepokojeně. „Siuan, jdi říct Nicole, ať přinese punč.“ Siuan se nepohnula a Nisao překvapeně zamrkala a stiskla rty. Úsměv však byl okamžitě zpátky a ona trochu zvedla hlas. „Nicolo? Dítě, přines punč. Obávám se, že je ze sušených ostružin,“ svěřila se Egwain, „ale je velmi osvěžující.“

„Nechci punč,“ pravila Egwain stroze. Nicola se vynořila zpoza stanu, ale nezdálo se, že by se splněním úkolu nějak pospíchala. Místo toho tam stála, dívala se na čtyři Aes Sedai a hryzala si spodní ret. Nisao se na ni zamračila, dalo se to označit jen za znechucené zamračení, ale neřekla nic. Další kousek skládačky zapadl na místo a Egwain začala dýchat poněkud lehčeji. „Co já chci, dcero, co vyžaduju, je vysvětlení.“

Nejlepší výraz nebo ne, pořád to byl slabý nátěr. Myrelle prosebně natáhla ruku. „Matko, Moirain mě nevybrala jen proto, že jsme byly přítelkyně. Dva z mých strážců prve patřili sestrám, které zahynuly. Avar a Nuhel. Žádná jiná sestra za celá staletí nezachránila víc než jednoho.“

„Já se do toho dostala jenom kvůli stavu jeho mysli,“ pospíšila si s vysvětlováním i Nisao. „Zajímám se o duševní poruchy, a tohle se tak dá nazvat zcela oprávněně. Myrelle mě do toho zatáhla málem násilím.“

Myrelle vrhla na žlutou sestru temný pohled, který Nisao se zájmem opětovala. „Matko, když strážci zemře jeho Aes Sedai, je to, jako by její smrt spolkl, a ta ho pak stravuje zevnitř. On –“

„To já vím, Myrelle,“ přerušila ji ostře Egwain. Siuan a Leana jí toho hodně prozradily, ačkoliv ani jedna nevěděla, že se ptá, protože chce vědět, co má očekávat s Gawynem. Myrelle to nazývala špatná výměna, a možná to tak bylo. Když sestře zemřel strážce, pohltil ji zármutek. Mohla ho trochu ovládat, aspoň občas, ale dřív nebo později se prodral ven. Jakkoliv se Siuan dařilo ovládat, když u ní někdo byl, přesto pro svého Alrika, zabitého v den, kdy ji sesadily, proplakala nejednu noc. Ale co byly i měsíce pláče proti samotné smrti? Příběhy byly plné strážců, umírajících, aby pomstili své Aes Sedai, což bylo skutečně časté. Muž, který chce zemřít, muž hledající to, co ho dokáže zabít, riskoval víc, než mohl přežít dokonce i strážce. Pro ni možná nejhorší bylo, že to věděli. Věděli, jaký bude jejich osud, pokud jejich Aes Sedai zemře, věděli, co je pohání, když zemřela, věděli, že nic, co udělají, to nemůže změnit. Egwain si neuměla představit, jakou odvahu vyžaduje přijmout takovou dohodu, znát pravdu.

Ustoupila kousek stranou, aby na Lana viděla. Stále stál nehybně na jedné noze, jako by ani nedýchal. Nicola na čaj očividně zapomněla, usadila se se zkříženýma nohama na zem a pozorovala ho. Areina si dřepla na paty vedle Nicoly, cop měla přehozený přes rameno a zírala ještě dychtivěji. Vlastně mnohem dychtivěji, poněvadž Nicola vrhala kradmé pohledy na Egwain a ostatní. Zbylí strážci, malý hlouček, předstírali, že ho také sledují, přičemž dávali dobrý pozor na své Aes Sedai.

Vál hodně teplý vítr, čechral suché listí, ležící v silné vrstvě na zemi, a Lan se, s děsivou prudkostí, náhle pohnul, přecházel z postoje do postoje, čepel v jeho rukou byla jen rozmazanou šmouhou. Rychleji a rychleji, až se zdálo, že přechází rovnou z jedné figury do druhé bez mezipohybů, přesto se pohyboval přesně jako hodinový strojek. Egwain čekala, až přestane nebo aspoň zpomalí, on však ne. Rychleji. Areina pomalu otevřela ústa a poulila oči úžasem, a Nicola vlastně taky. Předkláněly se, děti dívající se na cukroví, položené na kuchyňský stůl, aby vychladlo. Dokonce také ostatní strážci teď skutečně dělili svou pozornost mezi své Aes Sedai a něj, dívali se na lva, jenž by mohl každým okamžikem zaútočit.

„Vidím, že ho tvrdě dřete,“ řekla náhle Egwain. To byla jedna z metod, jak strážce zachránit. Vzhledem k vysokému procentu neúspěšnosti a ceně, kterou samy platily, byla jen málokterá sestra ochotná to zkusit. Bránit mu v riskování byl další důvod. A znovu ho s někým spojit. To byl první krok. Myrelle se o ten malý detail nepochybně postarala. Chudák Nyneiva. Až to zjistí, mohla by Myrelle uškrtit. Ale možná bude spokojená se vším, co Lana udrží naživu. Možná. Co se Lana týkalo, zasloužil si to nejhorší, co se mu stalo, když se nechal spojit s jinou ženou a přitom věděl, že po něm pase Nyneiva.

Egwain si myslela, že mluví jasně, jenže do hlasu se jí muselo vloudit něco z toho, co cítila, protože Myrelle se znovu snažila celou věc vysvětlit.

„Matko, předat pouto není tak špatné. No, vlastně je to, jako když se žena rozhodne, kdo by měl dostat jejího manžela, kdyby zemřela, aby se dostal do správných rukou.“

Egwain na ni civěla tak, že zelená couvla a skoro si zakopla o sukně. Byl to však jenom šok. Pokaždé, když si myslela, že se doslechla o tom nejpodivnějším možném zvyku, objevil se další a ještě divnější.

„My nejsme Ebúdarky, Myrelle,“ podotkla Siuan suše, „a strážce není manžel. Pro většinu z nás.“ Myrelle vzdorně zvedla hlavu. Některé sestry se za svého strážce provdaly, jen hrstka, jen málokterá sestra se vdala. Nikdo do toho moc nešťoural, ale povídalo se, že Myrelle se provdala za všechny tři své, což určitě porušovalo zvyklosti a zákony, dokonce i ty ebúdarské. „Říkáš, Myrelle, že to není tak špatné?“ Siuan se mračila v dokonalém souladu se svým tónem. Mluvila, jako by měla na jazyku žluč.

„Žádný zákon to nezapovídá,“ namítla Nisao. Kvůli Egwain, ne Siuan. „Žádný zákon nezakazuje předat pouto.“ Na Siuan se zamračila tak, že by měla ustoupit a držet zobák. Ta si to však nenechala líbit.

„To však není to hlavní, že ne?“ chtěla vědět. „I když se to neudělalo – kolik? čtyři sta let, nebo víc? – i kdyby se zvyky změnily, mohlo by ti to projít, jenom by se na vás trochu škaredily a vynadaly vám, pokud jediné, co jste s Moirain udělaly, bylo, že jste si mezi sebou předaly pouto. Vy jste se ho ale nezeptaly, že ne? On neměl na vybranou. Stejně dobře ses s ním mohla spojit proti jeho vůli. Vlastně jsi to zatraceně udělala!“

Konečně Egwain získala i poslední kousek skládačky. Věděla, že by měla cítit stejné znechucení jako Siuan. Když Aes Sedai vložila pouto na muže proti jeho vůli, rovnalo se to znásilnění. Měl asi stejnou šanci odporovat jako vesnická holka, kdyby ji muž Lanových rozměrů zatlačil ve stodole do kouta. Kdyby to udělali tři muži Lanových rozměrů. Sestry ale vždycky nebyly tak cimprlich – před tisíci lety by se o tom ani nezmiňovaly – a dokonce i dneska mohlo dojít k hádce, jestli má muž právo vědět, s čím souhlasí. Pokrytectví bylo mezi Aes Sedai občas uměním jako pletichaření či zatajování věcí. Potíž byla v tom, že Egwain věděla, že Lan odmítal přiznat svou lásku k Nyneivě. Nějaký nesmysl, že ho dřív nebo později stejně zabijí a že z ní nechce udělat vdovu. Muži vždycky plácali hlouposti, když si mysleli, že jsou logičtí a praktičtí. Nechala by ho Nyneiva jít bez pouta, kdyby měla tu možnost, ať už říkal cokoliv? Nechá ona jít Gawyna? Říkal, že to přijme, ale co kdyby změnil názor?

Nisao zkřivila rty, nenašla však slova, která hledala. Mračila se na Siuan, jako by to všechno byla její vina, přesto se to zdaleka nerovnalo pohledu, jejž vrhla po Myrelle. „Nikdy jsem tě neměla poslechnout,“ zavrčela. „Musela jsem se zbláznit!“

Myrelle se přesto nějak podařilo zachovat si vážnou tvář, jenom se trochu kymácela, jako by se jí podlamovala kolena. „Neudělala jsem to sama, matko. Musíš tomu věřit. Měla jsem ho zachránit. Jakmile bude v bezpečí, předám ho Nyneivě, jak to Moirain chtěla, jakmile bude zpátky –"

Egwain prudce zvedla ruku a Myrelle se zastavila, jako by jí ji dala před pusu. „Ty chceš předat jeho pouto Nyneivě?“

Myrelle jen nejistě kývla, Nisao přikyvovala důrazněji. Siuan se mračila a mručela něco o tom, že když špatnost zdvojnásobí, bude potom trojnásobně horší. Lan pořád nezpomalil. Z listí za ním vyskočili dva luční koníci a on se otočil a bez zastávky je mečem srazil ze vzduchu.

„A máte úspěch? Je na tom líp? Jak dlouho ho tu přesně máte?“

„Teprve dva týdny,“ odpověděla Myrelle. „Dneska je tu dvacátý den. Matko, může to trvat měsíce a není žádná záruka.“

„Možná je čas zkusit něco jinýho,“ řekla Egwain spíš pro sebe. Spíš aby sama sebe přesvědčila než pro co jiného. Za daných okolností byl Lan těžko milý dárek pro kohokoliv, ale pouto nepouto, patřil Nyneivě víc, než kdy bude patřit Myrelle.

Když však k němu zamířila, cítila silné pochybnosti. On se k ní ve svém tanci otočil čelem a máchl po ní mečem. Kdosi zalapal po dechu, když se čepel zastavila jen pár coulů od její hlavy. Ulevilo se jí, že nezafuněla ona.

Zářivě modré oči se na ni napjatě upíraly zpod svraštělého obočí ve tváři plné rovných ploch a ostrých úhlů, jež jako by byla vytesána z kamene. Lan pomalu sklonil meč. Byl zlitý potem, přesto ani nedýchal rychleji. „Takže ty jsi teď amyrlin. Myrelle mi řekla, že někoho pozvedly, ale ne koho. Zdá se, že my dva máme hodně společného.“ Jeho úsměv byl stejně chladný jako jeho hlas, chladný jako jeho oči.

Egwain se zarazila a neupravila si štólu, připomněla si, že je amyrlin a Aes Sedai. Chtěla uchopit saidar. Do této chvíle si neuvědomila, jak nebezpečný ten muž ve skutečnosti je. „Nyneiva je teď taky Aes Sedai, Lane. Potřebuje dobrýho strážce.“ Kterási žena zafrkala, ale Egwain dál upírala zrak na něj.

„Doufám, že si najde hrdinu z pověstí.“ Vyštěkl smíchy. „Bude potřebovat hrdinu, jen aby čelil jejímu vzteku.“

Ten smích ji přesvědčil, tvrdý jako led. „Nyneiva je v Ebú Daru, Lane. Víš, jak nebezpečný to město je. Hledá něco, co nutně potřebujem. Jestli to zjistí černý adžah, tak ji zabijí, aby to dostaly. Jestliže to zjistí Zaprodanci...“ Myslela si, že má zpustošenou tvář, ale bolest, kterou se mu teď stáhly koutky očí, potvrdila její plán. „Pošlu tě za ní, abys jednal jako její strážce.“

„Matko,“ vyhrkla za ní Myrelle naléhavě. Egwain mávla rukou, aby ji umlčela. „Nyneivino bezpečí bude ve tvých rukou, Lane.“

Nezaváhal. Dokonce se ani nepodíval na Myrelle. „Dostat se do Ebú Daru potrvá nejmíň měsíc. Areino, osedlej Mandarba!“ Už se obracel, ale ještě se zarazil a zvedl volnou ruku, jako by se chtěl dotknout její štóly. „Omlouvám se, že jsem vás kdy pomáhal dostat z Dvouříčí. Tebe a Nyneivu.“ A odkráčel, zmizel ve stanu, ze kterého byl předtím vyšel, ale než udělal dva kroky, obklopily ji Myrelle, Nisao a Siuan.

„Matko, nechápeš, co tu navrhuješ,“ vyhrkla Myrelle bez dechu. „Stejně dobře bys mohla dát dítěti na hraní na seníku zapálenou lucernu. Začala jsem Nyneivu připravovat, jakmile jsem ucítila, že na mě přešlo jeho pouto. Myslela jsem, že mám dost času. Ona ale byla vmžiku pozvednuta k šátku. Ještě není připravená na to, aby ho zvládla, matko. Ne jeho, ve stavu, v jakém je.“

Egwain se přinutila být trpělivá. Pořád to nechápaly. „Myrelle, i kdyby Nyneiva nedokázala usměrnit ani jiskřičku," – a to nedokázala, pokud nebyla rozzlobená – „...stejně by to neznamenalo žádnej rozdíl. Ne v tom, jestli ho dokáže zvládnout. Je tady jedna věc, již jste nezvládly. Dát mu tak důležitej úkol, že by musel zůstat naživu, aby ho splnil.“ Tohle byl poslední prvek. Údajně měl fungovat lépe než ostatní. „Pro něj je Nyneivino bezpečí tak důležitý. On ji miluje, Myrelle, a ona miluje jeho.“

„To vysvětluje...“ začala Myrelle tiše, ale Nisao nevěřícně vyhrkla přes ni.

„Och, určitě ne. On ne. Ona může milovat jeho, snad, nebo si myslí, že ho miluje, ale ženy Lana honí od chvíle, kdy mu ještě teklo mléko po bradě. A chytily ho, na den i měsíc. Byl to moc hezký chlapec, i když se tomu teď dá jenom těžko uvěřit. Nicméně má zřejmě jistou přitažlivost.“ Pohlédla úkosem na Myrelle, jež se mírně zamračila a na lících jí naskočily rudé skvrnky – víc nereagovala, ale tohle stačilo. „Ne, matko. Každá žena, která si myslí, že si Lana Mandragorana omotala kolem prstu, zjistí, že má v chomoutu jenom vzduch.“

Egwain si proti své vůli povzdechla. Některé sestry věřily, že je tu ještě jedna věc, jak zachránit strážce, jehož pouto přerušila smrt. Strčit ho do náruče – a do postele – nějaké ženy. Věřily, že pak se žádný muž nedokáže soustředit na smrt. Myrelle se o to zřejmě taky postarala sama. Alespoň že se za něj neprovdala, ne, pokud ho chtěla předat dál. Bude jenom dobře, jestli tohle Nyneiva nikdy nezjistí.

„Ať je to jak chce,“ prohodila nepřítomně k Nisao. Areina dopínala Mandarbovi podpínku rychle a schopně, vysoký vraný hřebec stál s hlavou vysoko zdviženou, ale pustil ji k sobě. Očividně to nebylo poprvé, co se k němu přiblížila. Nicola stála opodál u silného kmene vzdálenějšího dubu s rukama zkříženýma na prsou a sledovala Egwain a ostatní. Byla připravená uprchnout. „Nevím, co z vás Areina vymáčkla,“ poznamenala Egwain tiše, „ale ty lekce pro Nicolu okamžitě skončí.“

Myrelle a Nisao nadskočily, v jejich tvářích se zrcadlilo překvapení. Siuan se rozšířily oči, až je měla jako podšálky, ale naštěstí se vzpamatovala dřív, než si toho někdo všiml. „Ty víš vážně všechno,“ zašeptala Myrelle. „Areina chce být jen poblíž Lana. Myslím, že věří, že ji naučí věci, které může využít jako hledačka. Nebo že s ní možná Valerský roh půjde hledat.“

„Nicola se chce stát další Caraighan,“ zamumlala Nisao sžíravě. „Nebo možná další Moirain. Podle mě si usmyslela, že by mohla přesvědčit Myrelle, aby Lanovo pouto předala jí. No! Aspoň to s těmi dvěma můžeme vyřídit, jak si zaslouží, když se to teď provalilo. Ať už se mně stane cokoliv, bude to radost, vědět, že ony budou do konce roku vřískat.“

Siuan si konečně uvědomila, co se děje, a rozhořčení se na její tváři svářilo s užaslými pohledy, které vrhala po Egwain. Že někdo věci rozluštil dřív než ona ji nejspíš rozlítilo stejně jako to, že Nicola a Areina vydíraly Aes Sedai. Nebo možná ne. Nicola a Areina koneckonců samy Aes Sedai nebyly. To drasticky změnilo Siuanin názor na to, co je dovoleno. Totéž však také platilo o každé sestře.

Když se na ni stočilo tolik očí, a rozhodně ne s přátelským výrazem, Nicola zacouvala až k dubu a zřejmě se snažila couvnout ještě dál. Díky skvrnám na svých bílých šatech skončí po návratu do tábora v horké vodě. Areina se stále cele věnovala Lanovu koni a nevšimla si, co se na ni řítí.

„To bude spravedlivý,“ souhlasila Egwain, „ale jen pokud i vy dvě budete čelit plný spravedlnosti.“

Na Nicolu už se nikdo nedíval. Z Myrelliny tváře byly vidět jenom oči a Nisao je měla ještě větší. Neodvážily se ale ani zaskřípat zuby. Siuan měla výraz ponurého uspokojení jako druhou kůži. Podle ní si nezasloužily žádné slitování. Ne že by se Egwain hodlala slitovat.

„Promluvíme si, až se vrátíme,“ sdělila jim, když se znovu objevil Lan s opaskem s mečem připjatým přes zelený kabátec, rozepnutý, takže byla vidět nezašněrovaná košile, a přes rameno měl přehozené nadité sedlové brašny. Z barvoměnivého strážcovského pláště, jenž mu visel na zádech, až oči přecházely, jak se vlnil.

Egwain nechala ohromené sestry dusit ve vlastní šťávě a vyšla mu vstříc. Siuan je udrží hezky na mírném ohni, pokud by to snad vypadalo, že vychládají. „Můžu tě do Ebú Daru dostat dřív než za měsíc,“ řekla. On jenom netrpělivě kývl a zavolal na Areinu, aby mu přivedla Mandarba. Jeho soustředění ji znervózňovalo, lavina, připravená spadnout, kterou zadržuje tenká nitka.

Egwain spletla průchod na místě, kde předtím cvičil s mečem, dobré dva sáhy vysoký, a prošla jím na místo, které vypadalo jako přívoz vznášející se v temnotě, jež se táhla bez konce. Klouzání vyžadovalo plošinu, a ačkoliv mohla vypadat, jakkoliv se člověku zlíbilo, každá sestra zřejmě dávala přednost jednomu tvaru. Pro Egwain to byla tahle dřevěná bárka s pevným zábradlím. Kdyby spadla, mohla by si pod sebou vytvořit jinou, ačkoliv kam by se pak dostala, byla otázka, ale pro každého, kdo neuměl usměrňovat, by byl pád nekonečný jako čerň táhnoucí se do všech stran. Pouze na zádi bylo nějaké světlo, průchod umožňoval omezený výhled na dolík. Světlo sice temnotou vůbec nepronikalo, přesto tu bylo vidět. Aspoň ona jasně viděla, stejně jako v Tel’aran’rhiodu. Nikoliv poprvé zauvažovala nad tím, jestli to snad skutečně není nějaká část světa snů.

Lan ji bez vyzvání následoval a vedl si koně. Cestou skrz si průchod prohlédl, prohlížel si temnotu a jeho boty dupaly a koňova kopyta klapala na plaňkách za ní. Zeptal se pouze: „Jak rychle mě tohle zanese do Ebú Daru?“

„Nezanese,“ řekla, usměrněním zvedla čelo bárky a zavřela průchod. „Ne přímo do města.“ Nebylo vidět, že by se cokoliv hýbalo. Nebyl tu vítr ani vánek, nebylo nic cítit. Přesto byli v pohybu. A pohybovali se rychle. Rychleji, než si uměla představit, že by se něco mohlo pohybovat. Plošina musela překonat těch asi šest set mil, které potřebovali. „Můžu tě vyložit pět, možná šest dní na sever od Ebú Daru.“ Viděla průchod, spletený, když Nyneiva a Elain cestovaly na jih, a dobře si ho zapamatovala, aby mohla na totéž místo doklouzat.

On jen kývl a hleděl před sebe, jako by mohl zahlédnout jejich cíl. Připomínal jí šíp na nataženém luku.

„Lane, Nyneiva přebývá v Tarasinském paláci, je hostem královny Tylin. Mohla by tvrdit, že jí žádný nebezpečí nehrozí.“ Což určitě udělá, a pokud ji Egwain aspoň trochu znala, umíněně, a také oprávněně. „Snaž se to nezdůrazňovat – víš, jak je tvrdohlavá – ale nesmíš na to dbát. Jestli to bude nutný, tak ji prostě chraň tak, aby o tom nevěděla.“ Neříkal nic, ani se na ni nepodíval. „Lane, až ji najdeš, musíš jí říct, že Myrelle jí tvoje pouto předá, jakmile se vy tři zase sejdete.“ Napadlo ji, že jí tu informaci předá sama, ale zřejmě bude lepší, když se Nyneiva o jeho příchodu nedozví předem. Byla jím posedlá jako... jako... Jako jsem já posedlá Gawynem, pomyslela si lítostivě. Kdyby se Nyneiva dozvěděla, že je na cestě, neměla by v hlavě místo na nic jiného. I při nejlepší vůli by nechala pátrání cele na Elain. Ne že by se schoulila do klubíčka a prosnila celé dny, ale pátrání by prováděla se zaslepenýma očima. „Posloucháš mě, Lane?“

„Tarasinský palác,“ řekl hluše, aniž by po ní jen mrkl. „Hostem královny Tylin. Mohla by popírat, že je v nebezpečí. Paličatá, jako bych ji neznal.“ Teď se na ni podíval a ona si skoro přála, aby to neudělal. Byla plná saidaru, plná tepla, radosti a moci, čistého života, ale za jeho chladnýma modrýma očima zuřilo cosi strohého a primitivního, popření života. Jeho oči byly děsivé, nic jiného se o nich říci nedalo. „Povím jí všechno, co potřebuje vědět. Vidíš, poslouchám.“

Přinutila se neuhnout před jeho pohledem, ale on se jenom odvrátil. Na krku měl značku, modřinu. Mohlo – jenom mohlo – to být kousnutí. Možná by ho měla varovat, říci mu, že nemusí být příliš... podrobný... až bude vysvětlovat svůj vztah k Myrelle. Z toho pomyšlení zrudla. Snažila se ten cucflek nevidět, ale když si ho nyní všimla, nedokázala se dívat jinam. A stejně, tak hloupý přece nebude. Od muže se nedalo očekávat, že se bude chovat rozumně, ale dokonce ani muži nebyli úplně padlí na hlavu.

Mlčky se vznášeli, pohybovali se bez pohybu. Egwain se nebála, že by se tu z ničeho nic objevil některý ze Zaprodanců či někdo jiný. Klouzání mělo své zvláštnosti, některé byly vytvořeny kvůli bezpečí a soukromí. Když dvě sestry otevřely průchody na tom stejném místě jen chvilku po sobě a hodlaly klouzat na totéž místo, jedna druhou nezahlédly, pokud nebyly na přesně stejném místě, spřesně stejným tkanivem, a ani jednoho nebylo možné dosáhnout tak snadno, jak to vypadalo.

Po nějaké době – dalo se těžko určit, jak dlouho to trvalo, ona však věděla, že to není ani půl hodiny – se bárka náhle zastavila. Nic se nezměnilo, ani tkanivo, které spletla. Prostě věděla, že jednu chvíli se ženou temnotou a vzápětí stáli nehybně. Otevřela průchod těsně před přídí bárky – nebyla si jistá, kam by vedl, pokud by ho otevřela za zádí, a vlastně ani nijak nedychtila to zjišťovat, ostatně Moghedien už jen ten nápad připadal děsivý – a kývla Lanovi, ať vyjde. Bárka existovala jen po tu dobu, kdy byla sama přítomna, další věc podobná Tel’aran’rhiodu.

Lan se otočil k průchodu, vyvedl Mandarba ven, a když vyšla i Egwain, už seděl v sedle. Egwain nechala průchod otevřený, než se bude vracet. Kolem byly nízké vršky porostlé usychající trávou. V dohledu nebyl jediný strom, nic, jen pár zakrslých keříků. Hřebci se od kopyt zvedaly obláčky prachu. Ranní slunce na bezmračné obloze pálilo ještě víc než v Murandy. Nad něčím na jihu kroužili supi s velkými křídly a bylo je vidět také o kus dál na západě.

„Lane,“ začala, hodlajíc se ujistit, že pochopil, co má povědět Nyneivě, ale on ji předešel.

„Říkala jsi pět šest dní,“ hovořil s pohledem upřeným na jih. „Zvládnu to rychleji. Bude v bezpečí, slibuji.“ Mandarb zatančil, netrpělivý jako jeho jezdec, ale Lan ho snadno zvládl. „Od Emondovy Role jsi urazila dlouhou cestu.“ Zadíval se na ni a usmál se. Teplo úsměvu se ztrácelo v jeho očích. „Teď máš něco na Myrelle a Nisao. Nenech je, ať se s tebou znovu hádají. Na tvůj rozkaz, matko. Hlídka neskončila.“ S lehkou úklonou pobídl Mandarba do kroku jen na tak daleko, aby na ni nepadal prach, než přešel do cvalu.

Dívajíc se za ním, jak se řítí k jihu, zavřela pusu. No, uprostřed všeho toho cvičení s mečem si všiml, všiml si a učinil správné závěry. Očividně včetně závěrů, které si nemohl udělat, dokud ji neuviděl se štólou. Nyneiva by si radši měla dávat pozor. Vždycky muže považovala za mnohem tupější, než byli.

„Aspoň se nedostanou do žádnejch vážnejch potíží,“ řekla si nahlas. Lan vyjel na kopec a zmizel na druhé straně. Pokud by v Ebú Daru hrozilo nějaké skutečné nebezpečí, Elain nebo Nyneiva by byly něco řekly. Nesetkávaly se často – měla prostě příliš mnoho práce – ale vypracovaly si způsob, jak si nechávat vzkazy v Salidaru v Tel’aran’rhiodu, kdykoliv to bylo potřeba.

Vítr, který jako by vycházel z otevřené pece, zvedl clonu prachu. Egwain se rozkašlala, koutkem amyrlininy pruhované štóly si zakryla ústa a nos a spěšně se vrátila průchodem na bárku. Cesta zpátky byla klidná a nudná, lámala si hlavu, jestli udělala správnou věci, když Lana poslala do Ebú Daru, a jestli bylo správné udržovat Nyneivu v nevědomosti. Je to vyřízeno, říkala si pořád dokola, ale nepomáhalo to.

Když znovu vstoupila na kopec s dolíkem pod duby, připojil se Myrellin třetí strážce, Avar Hachami, k ostatním. Byl to muž s orlím nosem a prošedivělými kníry, které připomínaly dolů obrácené rohy. Všichni čtyři gaidinové tvrdě dřeli, stany byly strhnuté a úhledně složené. Nicola a Areina klusaly sem a tam a nakládaly vybavení na vůz, všechno od pokrývek po kotlíky a železnou nádobu na mytí. Skutečně klusaly, nezastavovaly se, avšak velkou pozornost věnovaly Siuan a druhým dvěma sestrám, stojícím pod stromy. Strážci vlastně taky věnovali trojici Aes Sedai pozornost. Uši měli našpicované. Zřejmě byla otázka, kdo dusí koho.

„...nemluv na mě tímhle tónem, Siuan,“ říkala právě Myrelle. Nejen dost nahlas, aby ji bylo slyšet na druhé straně holiny, ale taky dost ledově, aby se ochladil vzduch. S rukama zkříženýma na prsou, napřímená jako svíčka, pánovitá, až málem pukla. „Slyšíš mě? Nech toho!“

„Copak už nemáš žádnou slušnost, Siuan?“ Nisao si mačkala suknice v marném pokusu zabránit, aby se netřásla, a přes panující vedro se její hlas snadno vyrovnal ledu v Myrellině. „Jestli jsi už úplně zapomněla na základy slušného chování, můžeme tě tomu znovu naučit!“

Siuan jim čelila s rukama v bok, trhala hlavou, snažila se na ně mračit taky. „Já jsem jenom...“ Když si všimla, že přichází Egwain, vykvetla jí v obličeji úleva jako květina na jaře. „Matko...“ Skoro funěla, „...vysvětlovala jsem možné tresty.“ Zhluboka se nadechla a rozhodněji pokračovala. „Sněmovna je samozřejmě bude muset vymyslet za pochodu, ale podle mě by mohla docela dobře začít tím, že tyhle dvě budou muset předat své strážce jiným, když je tak milují.“

Myrelle pevně zavřela oči a Nisao se otočila ke strážcům. Její výraz se vůbec nezměnil, tvářila se klidně, byť trochu zrudla, ale Sarin zakopl a udělal k ní tři kroky, než zvedla ruku a zarazila ho. Strážce cítil přítomnost Aes Sedai, její bolest, její strach a vztek, stejně jako Egwain cítila Moghedien, když nosila a’dam. Nebylo divu, že všichni gaidinové chodili po špičkách a byli připravení po něčem skočit. Možná nevěděli, co jejich Aes Sedai dohnalo na pokraj zoufalství, ale věděly, že tyhle dvě ženy na jeho pokraji jsou.

A právě tam je Egwain chtěla mít. Tahle část se jí nelíbila. Všechno to manévrování bylo jako hra, ale toto... Dělám, co musím, pomyslela si, a nebyla si jistá, jestli se tím snaží narovnat si páteř nebo omluvit to, co se chystala udělat. „Siuan, pošli prosím Nicolu a Areinu do tábora.“ Co neuvidí, nebudou moci vykládat. „Nemůžeme si dovolit, aby si pouštěly pusu na špacír, tak si dej záležet, ať vědí, co s nima bude. Řekni jim, že dostanou ještě jednu šanci, protože amyrlin se slitovala, ale další už nebude.“

„Myslím, že tohle zvládnu,“ odpověděla Siuan, zvedla si sukně a vyrazila. Nikdo nedokázal kráčet jako Siuan, přesto se zřejmě ještě ráda dostala pryč od Myrelle a Nisao.

„Matko,“ ozvala se Nisao a pečlivě volila slova, „než jsi odešla, říkala jsi něco – naznačila jsi, že by mohl existovat způsob – jak bychom se mohly vyhnout – nějaký způsob, jak bychom nemusely –“ Znovu mrkla na Sarina. Myrelle by byla studií aessedaiovské vyrovnanosti, jak si prohlížela Egwain, až na to, že měla prsty propletené a tiskla je tak silně, až jí klouby napínaly tenkou kozinku rukaviček. Egwain na ně mávla, ať počkají.

Nicola a Areina se otočily od vozu, uviděly přicházet Siuan a ztuhly jako přimražené. Což nebylo divu, vzhledem k tomu, že si to Siuan rázovala, jako by hodlala přejít přímo přes ně i vůz. Areina pátravě otáčela hlavu, ale než došla k tomu, že by skutečně utekla, Siuan ji i Nicolu popadla za ucho. Mluvila k nim příliš tiše, aby je Egwain slyšela, přesto se Areina přestala snažit vyprostit ucho z jejího sevření. Rukama dál držela Siuanino zápěstí, ale spíš se jen přidržovala, aby neupadla. Nicola se zatvářila tak zděšeně, až Egwain napadlo, jestli snad Siuan nezašla příliš daleko. Za daných okolností možná ne. Jejich zločin jim přece projde. Škoda že nepřišla na způsob, jak ovládnout jejich nadání na vyšťourávání skrytých věcí. Jak je ovládnout bezpečně.

Ať už řekla Siuan cokoliv, když je pustila, obě se okamžitě obrátily k Egwain a udělaly pukrle. Nicola se sklonila tak nízko, že málem udeřila čelem do země, a Areina skoro upadla. Siuan ostře tleskla a obě ženy vyskočily a hnaly se odvázat pár kosmatých tahounů. Vyskočily na koně i bez sedla a odcválaly tak rychle, až bylo s podivem, že nemají křídla.

„Nebudou mluvit ani ze spaní,“ utrousila Siuan kysele, když se vrátila. „Aspoň pořád ještě zvládnu novicky a darebáky.“ Oči upírala Egwain do tváře, pohledu na druhé dvě sestry se vyhýbala.

Egwain potlačila vzdech a obrátila se k Myrelle a Nisao. Se Siuan bude muset něco podniknout, ale hezky všechno popořadě. Zelená i žlutá sestra ji ostražitě pozorovaly. „Je to jednoduchý,“ pravila Egwain pevným hlasem. „Bez mý ochrany nejspíš přijdete o svý strážce a téměř jistě si budete přát, aby vás stáhly zaživa z kůže, než s váma sněmovna skončí. I vaše vlastní adžah by s váma mohly prohodit pár vybranejch slov. Může trvat roky, než zase budete moct zvednout hlavy, roky, než se vám sestry přestanou pořád koukat přes rameno. Proč bych vás ale měla chránit před spravedlností? Měla bych pak kvůli vám závazek, protože byste mohly znova udělat to samý, nebo něco ještě horšího.“ V tomhle měly prsty moudré, ačkoliv to nebylo tak docela ji’e’toh. „Jestli za vás mám převzít zodpovědnost, tak vy ke mně taky musíte mít závazek. Musím vám naprosto věřit, a vidím jenom jeden způsob, jak toho docílit.“ Moudré, pak Faolain a Theodrin. „Musíte mi odpřisáhnout věrnost.“

Mračily se, přemítaly, kam tím míří, ale ať už vymyslely cokoliv, ona skončila jinak. Jejich výraz byl jako z knihy. Nisao spadla brada a Myrelle se tvářila, jako by dostala kladivem mezi oči. Dokonce i Siuan nevěřícně zírala.

„N-n-nemožné,“ vybreptla Myrelle. „Žádná sestra nikdy –! Žádná amyrlin nikdy nežádala-! Nemůžeš si doopravdy myslet –!"

„Ale drž zobák, Myrelle,“ štěkla Nisao. „Tohle je všechno tvoje vina! Nikdy jsem neměla poslechnout –! No. Co se stalo, stalo se. A co je, to je.“ Zpod svraštělého obočí koukala na Egwain a zamumlala: „Jsi nebezpečná mladá žena, matko. Velmi nebezpečná žena. Než skončíš, mohla bys rozbít Věž ještě víc, než je teď. Kdybych si tím mohla být jistá, kdybych měla odvahu konat svou povinnost a čelit všemu, co přijde –“ Přesto rychle poklekla a potom přitiskla rty na prsten s Velkým hadem na Egwainině prstě. „Pod Světlem a na svou naději na znovuzrození a spásu...“ Nebyla to stejná slova, jaká užily Faolain a Theodrin, ale byla stejně závazná. Víc. Podle tří přísah nemohla žádná Aes Sedai vyslovit přísahu, kterou by nehodlala splnit. Samozřejmě kromě černých adžah. Bylo jasné, že si musely najít nějaký způsob jak lhát. Byla-li některá z těchto žen černou adžah, však byl problém na někdy jindy. Siuan, s vyvalenýma očima a pohybujícími se rty, vypadala jako ryba vyplavená na břeh.

Myrelle se pokusila znovu namítat, ale Egwain k ní prostě natáhla ruku s prstenem a Myrelle se podlomila kolena. Přísahu pronášela hořce, pak vzhlédla. „Udělalas, co ještě nikdy nikdo neudělal, matko. To je vždycky nebezpečné.“

„Nebude to naposled,“ sdělila jí Egwain. „Vlastně... První věc, co vám rozkážu, je, že nesmíte nikomu říct, že Siuan je něco jinýho, než co je vidět na první pohled. A druhý rozkaz, poslechnete každý rozkaz, co vám dá, pokud bude pocházet ode mě.“

Nevzrušeně se otočily k Siuan. „Jak přikazuješ, matko,“ odpověděly zároveň. Teď vypadala na omdlení právě Siuan.

Když dorazily k silnici a otočily koně směrem k táboru Aes Sedai a vojsku, pořád ještě zírala do prázdna. Slunce ještě zdaleka nedostoupilo k vrcholu své dráhy. Za dopoledne se toho událo víc než v některých dnech. Vlastně i týdnech. Egwain nechala Daišara, ať se loudá.

„Myrelle měla pravdu,“ zamumlala konečně Siuan. Jelikož se její jezdkyně nesoustředila, kobyla se pohybovala téměř ladným krokem. Vlastně díky tomu vypadala Siuan jako docela schopný jezdec. „Přísaha věrnosti. To ještě nikdy nikdo neudělal. Nikdo. V tajných záznamech o tom není ani zmínka, ani náznak. A ony mají poslouchat mě. Ty neměníš jenom pár věcí, ty přestavuješ člun na moři a v bouřce! Všechno se mění. A Nicola! Za mých časů by se novicka pomočila, kdyby ji jenom náhodou napadlo, že by mohla vydírat sestru!"

„Není to její první pokus,“ oznámila jí Egwain a stručně ji celou záležitost vylíčila.

Čekala, že Siuan vybuchne vztekem na ty dvě, ale ona místo toho docela klidně řekla: „Obávám se, že ty dvě dobrodružky potká pár nehod.“

„Ne!“ Egwain zastavila koně tak prudce, že Siuanina kobyla udělala ještě pár kroků, než se jezdkyni podařilo zvíře zvládnout a otočit, přičemž si celou dobu pod fousy mumlala nadávky. Seděla tam a vrhala na Egwain trpělivý pohled, vedle něhož vypadala Lelaine i v tom nejlepším jako břídil.

„Matko, jestli jsou aspoň trochu chytré, aby někdy přišly na to, jak z toho ven, tak ti budou nad hlavou držet klacek. I když tě sněmovna nepřinutí konat pokání, budeš se koukat, jak všechny tvoje naděje mizí rovnou za obzorem.“ Znechuceně potřásla hlavou. „Věděla jsem, že to uděláš, hned jak jsem tě na tu cestu poslala – věděla jsem, že budeš muset – ale nikdy jsem si nemyslela, že jsou Elain a Nyneiva tak padlé na hlavu, aby přivedly někoho, kdo to ví. Tyhle dvě holky si zaslouží všechno, co se jim stane, jestli se to provalí. Ty si ale nemůžeš dovolit, aby se to dostalo ven.“

„Nicole ani Areině se nic nestane, Siuan! Kdybych schválila jejich popravu kvůli tomu, co vědí, kdo by byl další na řadě? Romanda a Lelaine, že se mnou nesouhlasí? Kde by se to zastavilo?“ Jistým způsobem byla sama sebou znechucená. Kdysi by ani nepochopila, co Siuan míní. Vždycky bylo lepší vědět než nevědět, občas ale byla nevědomost mnohem příjemnější. Pobídla Daišara dál a řekla: „Nedovolím, aby se den vítězství pokazil řečma o vraždě. Myrelle ani nebyla na začátku, Siuan. Dneska ráno čekaly Faolain a Theodrin...“ Siuan pobídla kulatou kobylu blíž a při jízdě poslouchala.

Zpráva nezahnala Siuaniny starosti kvůli Nicole a Areině, ale z Egwaininých plánů se jí rozhodně zajiskřilo v očích a rty se jí zvlnily vyčkávavým úsměvem. Než dorazily do tábora Aes Sedai, už dychtila po tom, aby se mohla pustit do dalšího úkolu. Což bylo říci Sheriam a ostatním Myrelliným kamarádkám, že je amyrlin v poledne očekává ve své pracovně. Mohla docela pravdivě říci, že po nich nebude žádat nic, co by předtím neudělaly jiné sestry.

Přes všechny řeči o vítězství se Egwain nijak vesele necítila. Požehnání a žádosti o požehnání poslouchala jenom na půl ucha, přijímala je jen mávnutím ruky a určitě jí uniklo víc, než zaslechla. Vraždu schválit nemohla, ale Nicolu a Areinu bude třeba sledovat. Dostanu se někdy na místo, kde se nebudou těžkosti jen vršit jedna na druhou? uvažovala. Někam, kde by po vítězství nenásledovalo nové nebezpečí?

Když vstoupila do svého stanu, nálada jí klesla až na zem. Bušilo jí v hlavě. Už si začínala myslet, že by prostě měla zůstat celý den ve stanu.

Na psacím stolku ležely dva úhledně složené pergameny, zapečetěné a se slovy „zapečetěno pro plamen". Pokud by takovou pečeť zlomil někdo jiný než amyrlin, spáchal by stejně vážný zločin, jako kdyby napadl samotnou amyrlin. Egwain by byla moc ráda, kdyby je otevírat nemusela. V duchu nepochybovala, kdo je psal. Naneštěstí měla pravdu.

Romanda navrhovala – „požadovala“ bylo lepší slovo – aby amyrlin vydala nařízení „zapečetěno pro sněmovnu", jež by znaly pouze přísedící. Měly být jedna po druhé povolány všechny sestry, a každá, která by odmítla, měla být odstíněna a uvržena do vězení jako podezřelá ze členství v černém adžah. Důvod, proč by měly být povolány, nebyl jasně uveden, ale Lelaine to ráno víc než jen naznačila. Lelainin úřední list se celý nesl v jejím duchu, jako když matka hovoří s dítětem, a psala v něm, co by se mělo udělat pro Egwainino dobro i pro dobro všech. Ona chtěla výnos „zapečetěný pro prsten". Mohla to vědět každá sestra, a v tomto případě by vlastně i musela. Každá zmínka o černém adžah měla být zakázána jako důvod k rozbrojům, podle Věžového zákona by se stala vážným zločinem s odpovídajícími tresty.

Egwain se se zasténáním sesula na skládací židli a nohy se samozřejmě posunuly a ona málem spadla na koberec. Mohla to zdržovat a uhýbat, jenomže ony se s těmihle pitomostmi budou pořád vracet. Dříve nebo později jedna přednese svůj rozumný návrh sněmovně a tím vpustí lišku do kurníku. Copak jsou slepé? Důvod k rozbrojům? Lelaine by každou sestru přesvědčila, že černé adžah nejen existuje, ale že k němu patří i Egwain. Úprk Aes Sedai zpátky do Tar Valonu a k Elaidě musel následovat vzápětí. Romanda jen chtěla vyvolat vzpouru. V tajných záznamech jich bylo ukryto šest. Půl tuctu za víc než tři tisíce let možná nebylo moc, ale každá měla za následek odstoupení amyrlin i celé sněmovny. Lelaine to věděla, i Romanda. Lelaine byla přísedící téměř čtyřicet roků a měla přístup ke všem tajným záznamům. Než Romanda odešla, jako mnoho starších sester, na venkov, držela Romanda křeslo za žluté tak dlouho, až některé sestry říkaly, že má stejnou moc jako amyrlin, pod níž slouží. Být vybrána podruhé bylo téměř neslýchané, ale Romanda nebyla z těch, které by pustily moc ze svých rukou, pokud tomu dokázaly zabránit.

Ne, nebyly slepé, jen se bály. Všechny se bály, včetně jí, a dokonce ani Aes Sedai to nemyslí jasně, když je vystrašená. Znovu pergameny složila, nejradši by je zmačkala a dupala po nich. Hlava jí brzy určitě praskne.

„Smím dál, matko?“ Halima Saranovová se do stanu dovlnila, aniž by počkala na odpověď. Způsob, jakým se Halima pohybovala, vždycky přitáhl pohled každého muže od dvanácti let do dvou dnů po smrti, avšak i kdyby se schovávala v plášti od ramen po paty, muži by přesto civěli. Dlouhé černé vlasy, které se jí leskly, jako by si je každý den umývala čerstvou dešťovkou, rámovaly tvář, která to zajistila. „Delana Sedai si říkala, že bys tohle možná chtěla vidět. Dnes ráno to předkládá sněmovně.“

Sněmovna se sešla, aniž by ji o tom aspoň informovala? Byla sice pryč, jenže zvyk, když už ne zákon, říkal, že amyrlin musí být informována dřív, než se sněmovna sejde. Tedy pokud se nesešly, aby ji sesadily. V té chvíli by to snad přivítala jako požehnání. Prohlédla si kousek papíru, který Halima položila na stolek, jako by to byl jedovatý had. Papír nebyl zapečetěný. Podle Delany si ho mohla přečíst i čerstvá novicka. Vyhlášení, že Elaida je temná družka, samozřejmě. Nebylo to tak špatné jako návrhy Romandy a Lelaine, ale kdyby se doslechla, že se kvůli tomu sněmovna rozkmotřila, ani by nemrkla.

„Halimo, přála bych si, abys po Cabrianině smrti odešla domů.“ Nebo aspoň aby měla Delana dost zdravého rozumu a zavázala tuhle ženskou věrností sněmovně. Nebo dokonce plameni. Místo aby to vykládala každé sestře, kterou potká.

„To jsem mohla jen těžko udělat, matko.“ Halimě se v zelených očích blýskla výzva, nebo možná vzdor, ale ona znala jen dva způsoby, jak se na lidi dívat, vykuleným, přímým pohledem, kterým vyzývala, a s přimhouřenýma očima, nenávistně. Její oči vyvolaly spoustu nedorozumění. „Poté, co mi Cabriana Sedai řekla, co zjistila o Elaidě? A o jejích plánech? Cabriana byla moje přítelkyně, i tvoje a všech, kdo stály proti Elaidě, takže jsem neměla na vybranou. Jenom děkuji Světlu, že se zmínila o Salidaru, takže jsem věděla, kam se vydat.“ Položila si ruce na pás, útlý, jako mívala Egwain v Tel’aran’rhiodu, naklonila hlavu na stranu a napjatě Egwain studovala. „Zase tě bolí hlava, že? Cabriana rovněž mívala takové bolesti, tak silné, až se jí z toho kroutily prsty u nohou. Musela se namočit do horké vody, aby se vůbec mohla obléknout. Občas to trvalo celé dny. Kdybych nepřišla, tvoje bolest by nakonec mohla být taky tak zlá.“ Obešla židli a začala Egwain masírovat vlasy. Haliminy prsty bolest obratně odstranily. „Těžko můžeš žádat jinou sestru o léčení tak často, jako tě bolí hlava. Je to stejně jenom napětí. Cítím to.“

„Asi bych nemohla,“ zamumlala Egwain. Měla tu ženu docela ráda, ať už ostatní říkali cokoliv, a ne jenom pro její obratnost, s jakou odstraňovala bolesti hlavy. Halima byla přízemní a otevřená, venkovanka, bez ohledu na to, kolik času strávila, aby získala nátěr městské sofistikovanosti, úctu k amyrlin spojovala s jistou sousedskostí, což Egwain připadalo osvěžující. Občas překvapivé, ale osvěžující. Dokonce ani Chesa si nevedla lépe, avšak Chesa byla vždy služka, i když přátelská, kdežto Halima se nikdy nechovala ani v nejmenším podlézavě. Přesto si Egwain skutečně přála, aby se vrátila domů, když Cabriana spadla z koně a srazila si vaz.

Možná by bylo užitečné, kdyby sestry přijaly Cabrianino přesvědčení, že Elaida hodlá půlku z nich utišit a zbytek zlomit, ale všechny si byly jisté, že to Halima nějak popletla. Ony se upjaly na černé adžah. Ženy, které nebyly zvyklé čehokoliv se bát, vzaly to, o čem vždycky tvrdily, že neexistuje, jako dané a vystrašily se tím málem k smrti. Jak má vykořenit temné družky bez toho, aby ostatní sestry vyplašila jako křepelky? Jak jim má zabránit, aby se dřív či později nerozprchly? Světlo, jak?

„Mysli na uvolnění,“ řekla tiše Halima. „Máš uvolněnou tvář. Uvolněný krk. Ramena...“ Měla téměř hypnotický hlas, drmolila a přitom Egwain masírovala a uvolňovala ji.

Některé ženy ji samozřejmě neměly rády jen proto, jak vypadala, jako by si ji vysnil nějaký zvlášť chlípný muž, a hodně tvrdilo, že koketuje s každým v kalhotách, což Egwain nemohla schvalovat, ale Halima přiznala, že se na muže ráda dívá. Ani její nejhorší kritikové nikdy neřekli, že by udělala víc než flirtovala, a ona sama se při pouhém náznaku rozčílila. Nebyla hloupá – to Egwain poznala už při prvním rozhovoru s ní den po Logainově útěku, když začaly ty bolesti hlavy – vůbec nebyla bezduchá koketa. Egwain měla podezření, že je to s ni jako s Meri. Halima nemohla dělat nic se svou tváří ani s chováním. Její úsměv vypadal vyzývavě či svůdně prostě díky tvaru jejích rtů. Stejně se usmívala na muže, ženu i dítě. Nebyla její chyba, že si lidé mysleli, že koketuje, když se jenom dívala. Kromě toho se o jejích bolestech hlavy nikdy nikomu nezmínila. Kdyby to udělala, obléhaly by ji všechny žluté sestry v táboře. To naznačovalo když už ne věrnost, tak přátelství.

Egwain padl zrak na papíry na psacím stolku a pod Haliminými hladícími prsty se zamyslela. Pochodně už byly do seníku hozeny. Deset dní k hranici s Andorem, pokud nebude urozený pán Bryne ochoten si pospíšit, aniž by věděl proč, a nikdo se jim nepostaví na odpor. Dokáže ty pochodně udržet deset dní? Jižní přístav. Severní přístav. Klíče k Tar Valonu. Jak si může být jistá Nicolou a Areinou, pokud neposlechne Siuanin návrh? Potřebovala zařídit, aby každou sestru vyzkoušely, než dorazí do Andoru. Má nadání pro práci s kovy a rudami, to však bylo mezi Aes Sedai vzácné. Nicola. Areina. Černé adžah.

„Zase jsi napjatá. Přestaň si lámat hlavu se sněmovnou.“ Ty hladící prsty se zastavily, potom se znovu daly do pohybu. „Dneska v noci to bude lepší, až si dáš horkou koupel. Ramena a záda ti můžu namasírovat kdekoliv. Ještě jsme to nezkusily. Jsi úplně ztuhlá. Měla bys být dost pružná, abys mohla udělat most a strčit si hlavu mezi kotníky. Mysl a tělo. Jedno nemůže být ohebné bez druhého. Jenom se mi svěř do rukou.“

Egwain byla na hranici spánku. Nebyl to spánek chodící ve snu, jenom obyčejný spánek. Jak je to dlouho, co to udělala? Tábor bude vřít, jakmile Delanin návrh vyjde na světlo, což nemohlo trvat dlouho, a bude to ještě předtím, než bude muset sdělit Romandě a Lelaine, že jejich edikty rozhodně vyhlašovat nehodlá. Dneska tu však byla ještě jedna věc, na kterou se těšila, důvod, proč zůstávala vzhůru. „To bude hezký,“ zamumlala, míníc víc než jenom slíbenou masáž. Kdysi dávno se zavázala, že přivede Sheriam k poslušnosti, a dnes ten den nadešel. Konečně se stane amyrlin, bude vládnout. „Moc hezký.“