Koruna z mečů

31 Mašiara

Když člun odrazil od nábřeží, Nyneiva hodila masku vedle sebe na čalouněnou lavici, opřela se, zkřížila ruce a pevně popadla cop. Zamračila se do prázdna. Vlastně se mračila na celý svět. Naslouchání větru jí prozradilo, že je na cestě prudká bouře, taková, která trhá střechy a srovnává stodoly se zemí, a ona si skoro přála, aby se na řece okamžitě začaly vzdouvat vysoké vlny.

„Jestli to není počasím, Nyneivo,“ opičila se, „tak bys měla jít ty. Paní lodí by mohlo urazit, kdybychom neposlaly nejsilnější z nás. Vědí, že Aes Sedai na to hodně dají. Pche!“ To byla Elain. Až na to „pche". Elain prostě usoudila, že snese všechny možné nesmysly od Merilille, než by znovu čelila Nestě. Jak jste jednou s někým začali špatně, bylo těžké to zvrátit – Mat Cauthon toho byl dostatečným důkazem! – a kdyby se to s Nestou din Reas Dva měsíce ještě zhoršilo, začala by je honit s posílkami.

„To je tedy hrozná ženská!“ zavrčela a poposedla si. Aviendha nebyla o nic lepší, když Nyneiva navrhla, aby za Mořským národem šla ona. Ona ty lidi fascinovala. Posadila hlas výš a přesně vyslovovala, vůbec ne jako Aviendha, ale nálada odpovídala. „Tyhle potíže přijdou, až přijdou, Nyneivo z al’Mearů. Třeba dneska zjistím víc sledováním Jaichima Carridina.“ Nebýt toho, že Aielanku nic nevyděsilo, řekla by, že se Aviendha bojí, z toho, jak se najednou mohla přetrhnout špehováním Carridina. Den strávený postáváním na rozpálené ulici mezi strkajícími se lidmi nebyla žádná zábava a dneska to díky slavnosti bude ještě mnohem horší. Nyneiva si myslela, že se té ženě bude hezký osvěžující výlet po řece líbit.

Člun sebou mírně trhl. Hezký osvěžující výlet po řece, říkala si. Krásný chladivý vánek v zálivu. Vlhký vánek, ne suchý. Člun se zhoupl. „Ách, krev a popel!“ zaúpěla. Zděšeně se plácla přes pusu a spravedlivým rozhořčením kopla do lavice. Jestli bude muset snášet tenhle Mořský národ dlouho, bude mluvit stejně sprostě jako Mat. Nechtěla na něj ani pomyslet. Ještě jeden den, kdy se bude muset ovládat před tím... tím chlapem... a vyrve si všechny vlasy z hlavy! Ne že by zatím požadoval něco nerozumného, ale ona ho nepřestávala sledovat, a jeho chování...!

„Ne!“ řekla rázně. „Chci si uklidnit žaludek, ne ho podráždit.“ Člun se začal pomalu kolébat. Snažila se soustředit na šaty. Nebyla na šaty fixovaná tak jako občas Elain, ale přemýšlení o hedvábí a krajkách ji uklidňovalo.

Všechno bylo vybráno tak, aby to udělalo dojem na paní lodí, aby získaly zpátky ztracenou půdu, pokud to bude k něčemu dobré. Zelené, žlutě prostřihávané hedvábí na sukních, zlatá výšivka na rukávech a živůtku, zlatá krajka kolem lemu a na zápěstí a výstřihu. Možná měl být menší, aby ji brali vážně, ale nic s menším výstřihem neměla. Vzhledem ke zvykům Mořského národa to bylo víc než slušné. Nesta ji bude muset brát takovou, jaká je. Nyneiva z al’Mearů se nebude měnit kvůli nikomu.

Jehlice se žlutými opály ve vlasech byly její vlastní – dárek od samotné panarchy Tarabonu – ale Tylin jí darovala zlatý náhrdelník, z něhož jí na prsa spadal vějíř smaragdů a perel. Nikdy se jí ani nesnilo, že by jí patřilo něco takového. Dar za to, že přivedly Mata, tak to Tylin nazvala, což sice vůbec nedávalo smysl, ale královna si myslela, že tak drahocenný dar musí nějak vysvětlit. Oba zlaté a slonovinové náramky byly od Aviendhy, která na ženu, jež zřídkakdy nosí víc než jediný stříbrný náhrdelník, kupodivu vlastnila hezkou malou zásobičku klenotů. Nyneiva ji požádala o zapůjčení krásného slonovinového náramku s růžičkami a trny, který Aielanka nikdy nenosila. Aviendha si ho překvapivě přitiskla k hrudi, jako by to byl její nejdražší majetek, a Elain, ze všech věcí, ji začala utěšovat. Nyneivu by nepřekvapilo, kdyby si ty dvě začaly brečet na rameni.

Dělo se tu cosi divného, a kdyby nevěděla, že ty dvě jsou na takové hlouposti příliš rozumné, řekla by, že kořenem zla je muž. No, Aviendha byla až příliš rozumná. Elain pořád tesknila po Randovi, ačkoliv jí Nyneiva těžko mohla dávat vinu za –

Náhle v blízkosti ucítila mohutné vlny saidaru a...

...po hlavě spadla do slané vody, zmítala sebou, zapletená v sukních, a snažila se dostat ke vzduchu. Dostala hlavu nad vodu a mezi plujícími polštáři lapala po vzduchu a ohromeně se rozhlížela. Po chvíli v šikmém stínu nad sebou poznala jedno ze sedátek a kousek stěny kajuty. Byla lapená uvnitř ve vzduchové kapse. Ne velké. Když roztáhla ruce, dosáhla na stěny. Jenomže jak...? Hlasité žuchnutí ohlásilo říční dno. Převrácená kajuta sebou trhla a naklonila se. Nyneiva měla dojem, že vzduchová kapsa se maličko zmenšila.

První věcí, než se začne divit, bylo dostat se ven dřív, než spotřebuje všechen vzduch. Uměla plavat – doma v Luhu se ráchala v tůňkách dost často – vadilo jí, jen když s ní voda začala kolébat. Nabrala vzduch do plic, sklonila se a plavala k místu, kde musely být dveře. V kopání jí dost bránily sukně. Asi by nebylo od věci se svléknout, ale ona nehodlala vyplavat na hladinu řeky pouze ve spodničce, punčochách a špercích. Ty tady taky nehodlala nechat. Kromě toho se nemohla dostat ze šatů, aniž by ztratila váček s penězi, a to by se raději utopila, než o něj přišla.

Voda byla černá, nebylo nic vidět. Nataženou rukou dosáhla na dřevo a hmatala po řezbách, až našla dveře, jela po jejich okraji dolů – a našla závěs. V duchu mumlala nadávky a opatrně se dostala na druhou stranu. Ano! Klika! Zmáčkla ji a zatlačila. Dveře se pohnuly tak o dva couly – a zastavily se.

Pálilo ji na plicích, a tak vyplavala zpátky do vzduchové kapsy, ale jen na jedno nadechnutí. Tentokrát našla dveře rychleji. Strčila prsty do štěrbiny, aby zjistila, co dveře drží. Zapadly do bahna. Možná by mohla kousek odhrabat nebo... Hmátla výš. Další bahno. Stále zoufalejší, jela prsty ve štěrbině nahoru a pak, protože odmítala uvěřit, zase dolů. Bahno, hutné mazlavé bahno, až nahoru.

Když tentokrát vyplavala do vzduchu, chytila se okraje sedátka nad hlavou a s funěním se ho držela. Srdce jí prudce bušilo. Vzduch byl... hustší.

„Já tady neumřu,“ procedila mezi zuby. „Já tady neumřu!“

Udeřila pěstí do sedátka, až si udělala modřinu, snažila se rozčílit, aby mohla usměrňovat. Neumře tu. Ne tady. Sama. Nikdo se nedozví, kde zemřela. Nebude mít hrob, její mrtvola prostě shnije na dně řeky. Ruka jí s cáknutím spadla do vody. Lapala po dechu. Před očima jí tančily stříbrné a černé tečky. Měla dojem, že hledí do roury. Nejasně si uvědomila, že se nezlobí. Dál se snažila dosáhnout na saidar, ale už nevěřila, že by se jí to teď podařilo. Nakonec zemře. Bez naděje. Bez Lana. A když zmizela veškerá naděje, jen se mihotala na kraji jejího vědomí jako plamínek svíčky ve větru, udělala něco, co ještě nikdy v životě neudělala. Úplně se podvolila.

Vlil se do ní saidar, úplně ji naplnil.

Jen zpola si uvědomovala, že se dřevo nad ní náhle vybouluje a rozprskává se do stran. V bublinách vzduchu stoupala vzhůru otvorem v trupu do tmy. Věděla, že by měla něco dělat. Skoro si vzpomínala co. Ano. Chabě kopla nohama. Snažila se pohnout rukama a plavat, ale jen se jí vznášely u boků.

Něco ji popadlo za šaty a panika ji vyburcovala z představ o žralocích, perutínech a Světlo samo ví, co ještě mohlo obývat tyto temné hlubiny. Jiskřička vědomí hovořila o jediné síle, avšak ona zoufale plácala rukama a nohama a cítila, jak narazila na cosi pevného. Naneštěstí taky vykřikla, nebo se o to alespoň snažila. Do krku se jí nahrnula spousta vody a utopila výkřik, saidar a skoro i poslední zbytečky vědomí.

Něco ji zatahalo za cop, pak znovu, a vleklo ji to... někam. Už ztrácela vědomí, takže se nevzpírala, ani neměla strach, že ji něco požírá.

Náhle dostala hlavu nad vodu. Zezadu ji popadly čísi ruce – ruce, takže to nakonec nebyl žralok – a velmi známým způsobem jí zmáčkly hrudník. Zakašlala – z nosu jí vytryskla voda – a zakašlala znovu. Bolelo to. A roztřeseně se nadechla. Ještě nikdy v životě neokusila nic tak nádherného.

Ucítila ruku pod bradou a náhle ji to znovu kamsi táhlo. Zmocnila se jí malátnost. Mohla se jenom vznášet na zádech a zírat na oblohu. Byla tak modrá. Tak krásná. Pálení v očích nezpůsobila slaná voda v řece.

A pak ji to přitisklo k boku člunu, hrubá ruka na pozadí ji posunula výš, až na ni dosáhli dva štíhlí muži s mosaznými kroužky v uších a vytáhli ji na palubu. Pomohli jí udělat pár kroků, ale jakmile ji pustili, aby pomohli jejímu zachránci, nohy se jí podlomily jako věže z rosolu.

Na všech čtyřech, celá roztřesená, bezduše zírala na meč, holínky a zelený kabát, které kdosi odhodil na palubu. Otevřela ústa – a vyzvracela řeku Elbar. Vypadalo to jako celá řeka – s obědem a snídaní navrch. Vůbec by ji nepřekvapilo, kdyby uviděla pár ryb nebo střevíce. Hřbetem ruky si otírala rty, když si uvědomila hlasy.

„Je můj pán v pořádku? Můj pán byl dole hodně dlouho."

„Zapomeň na mě, člověče,“ odpověděl hluboký hlas. „Jdi pro něco, do čeho zabalíme paní.“ Lanův hlas, o němž snila každou noc.

Nyneiva s vytřeštěnýma očima jenom tak tak potlačila zaječení. Hrůza, kterou cítila, když si myslela, že zemře, nebyla ničím ve srovnání s tím, co ji zachvátilo teď. Ničím! Tohle byla noční můra. Ne teď! Ne takhle! Ne když byla jako zmoklá slepice a klečela v obsahu svého žaludku!

Bez dlouhého přemýšlení popadla saidar a usměrnila. Voda jí odpadla ze šatů a vlasů a spláchla veškeré důkazy té nehody do odpadního žlábku. Vyškrábala se na nohy, chvatně si urovnala náhrdelník a udělala, co se dalo, i se šaty a vlasy, ale namočení do slané vody a rychlé usušení zanechalo na hedvábí, které zůstalo pomačkané, skvrny, takže o nápravu se bude muset postarat zkušená ruka se žehličkou. Pramínky vlasů jí stály kolmo k hlavě a opály v copu jako by zdobily naježený ocas rozzlobené kočky.

Nezáleželo na tom. Byla ztělesněný klid, chladná jako jarní vánek, ovládala se jako... Otočila se dřív, než k ní stačil zezadu dojít a překvapit ji, takže by se ztrapnila úplně.

Právě si uvědomila, jak rychle se pohnula, když viděla, že Lan udělal teprve druhý krok od zábradlí. Byl to ten nejhezčí muž, jakého kdy viděla. Promočený na kůži, v košili, spodkách a punčochách, byl prostě úžasný, jak mu mokré vlasy lnuly k hranatému obličeji a... Na tváři se mu začínala vybarvovat modřina, jako od rány. Přitiskla si ruku na pusu, protože si vzpomněla, jak narazila pěstí.

„Ach ne! Lane, mrzí mě to! Nechtěla jsem!“ Ani si neuvědomovala, jak se dostala až k němu. Prostě tam byla, stála na špičkách a jemně mu pokládala prsty na ránu. Obratně spletené tkanivo všech pěti sil a jeho opálená líc byla zase čistá. Ale mohl mít jiné zranění. Spletla tkanivo, aby v něm zapátrala. Nové jizvy ji polekaly a bylo tu cosi divného, jinak však byl zdravý jako býk. Byl taky celý mokrý, jak ji zachránil. Usušila ho stejně jako sebe. Kolem nohou mu zašplouchala voda. Nemohla od něj odtrhnout ruce, dlaněmi mu přejela přes tvrdé lícní kosti, nádherné modré oči, silný nos, pevné rty, uši. Prsty mu shrnula hedvábné černé vlasy dozadu a upravila spletený kožený řemínek, který je přidržoval. Taky jazyk se jí pohyboval sám od sebe. „Ach, Lane,“ vydechla. „Vážně jsi tady.“ Někdo se zahihňal. Ne ona – Nyneiva z al’Mearů se nehihňala – jenže někdo to udělal. „To není sen. Světlo, jsi tady. Jak?“

„Sluha v Tarasinském paláci mi řekl, že jsi šla k řece, a chlapík na molu zase, na který člun jsi nasedla. Kdyby Mandarb neztratil podkovu, byl jsem tu už včera.“

„To je jedno. Jsi tu teď. Jsi tady.“ Ona se nehihňala.

„Možná je to Aes Sedai,“ zabručel jeden z veslařů ne dost nahlas, „ale stejně říkám, že je jedna z těch slepiček, co se chtějí nacpat tomu vlkovi do tlamy.“

Nyneiva celá zrudla, odtrhla od Lana ruce a zadupala. Jindy by mohla tomu muži dát co proto. Jindy, když by dokázala myslet. Lan jí vyhnal všechno ostatní z hlavy. Popadla ho za ruku. „V kajutě si můžeme promluvit v soukromí.“ Skutečně se jeden veslař zachechtal?

„Můj meč a –“

„Přinesu to,“ řekla a v pramenech vzduchu zvedla jeho věci z paluby. Jeden z těch hulvátů se skutečně řehtal. Další pramen vzduchu otevřel dveře kajuty. Nacpala dovnitř Lana a jeho meč a ostatní věci a dveře za nimi zapráskla.

Světlo, pochybovala, že i Calle Coplinová u nich doma byla takhle nestoudná, a to stejně tolik kupeckých strážných znalo Callino mateřské znamínko tak dobře jako její tvář. Ale tohle vůbec nebylo stejné. Vůbec ne! Nicméně neuškodí, když bude maličko méně... dychtivá. Znovu mu položila ruce na obličej – jen aby mu ještě urovnala vlasy, jen proto – a on ji svými tlapami jemně chytil za zápěstí.

„Teď má moje pouto Myrelle,“ řekl tiše. „Zapůjčila mě tobě, dokud si nenajdeš vlastního strážce."

Ona si klidně uvolnila pravou ruku a vrazila mu facku. On skoro nepohnul hlavou, takže si uvolnila i druhou ruku a vrazila mu druhou. „Jak jsi mohl?“ Pro jistotu svou otázku zdůraznila dalším políčkem. „Věděl jsi, že čekám!“ To zřejmě vyžadovalo další facku, jen aby mu to bylo jasné. „Jak jsi mohl udělat něco takovýho? Jak jsi jí to mohl dovolit?“ Další facka. „Světlo tě spal, Lane Mandragorane! Světlo tě spal! Do Jámy smrti s tebou! Světlo tě spal!“

On – ten zatracený mužský – neřekl ani ň. Ne že by mohl, samozřejmě, ale jak by se mohl bránit? Jenom tam stál, zatímco ho ona mlátila, nepohnul se, jeho nehybné oči vypadaly zvláštně, bodejť, když ho třískala tak, až měl rudé tváře. Pokud ale na něj její rány neměly moc velký vliv, ji začaly dlaně pěkně pálit.

Zamračeně zaťala pěst a vší silou ho uhodila do břicha. Zachrčel. Trošku.

„Tohle probereme klidně a rozumně,“ řekla a odstoupila. „Jako dospělí.“ Lan kývl, posadil se a natáhl si holínky! Nyneiva si levou rukou shrnula vlasy z obličeje a pravou dala za záda, aby mohla procvičit ztuhlé prsty tak, aby to neviděl. Neměl právo být tak tvrdý, ne, když ho chtěla bít. Nemohla doufat, že mu nalomí žebro.

„Měla bys jí poděkovat, Nyneivo.“ Jak mohl mluvit tak klidně! Dupl si, aby se mu usadila holínka, a aniž se na ni podíval, sehnul se pro další. „Nechtěla bys, abych byl spojený s tebou.“

Pramenem vzduchu ho popadla za vlasy a bolestivě mu zvrátila hlavu. „Jestli se opovážíš – jestli se jenom opovážíš – plácat ty pitomosti o tom, jak mi nechceš zanechat vdovskej úděl, Lane Mandragorane, tak tě... tak tě...“ Nenapadlo ji nic dost silného. Nakopnout ho zdaleka nestačilo. Myrelle. Myrelle a její strážci. Světlo ho spal! Stáhnout mu kůži z těla by nestačilo!

Jako by nebyl prohnutý dozadu s nataženým krkem. Prostě se opřel lokty o kolena, podíval se na ni tím svým zvláštním způsobem a řekl: „Myslel jsem, že ti to neřeknu, ale máš právo to vědět.“ Přesto zaváhal. Lan nikdy neváhal. „Když Moirain zemřela – když se přetrhne pouto strážce s jeho Aes Sedai – dojde k jistým změnám...“

Když pokračoval, zkřížila ruce na prsou a pevně je tiskla k tělu, aby se netřásla. Bolela ji čelist, protože držela pusu zavřenou. Pustila prameny, jímž ho držela, propustila i saidar, ale on se jenom narovnal a začal jí odříkávat tu hrůzu, aniž by sebou cukl, a dál ji sledoval. Najednou pochopila jeho oči, studenější než srdce zimy. Byly to oči člověka, který věděl, že je mrtvý, a nedokázal se přimět, aby mu to vadilo, člověka, čekajícího, dychtícího po dlouhém spánku. Ji samotnou začaly pálit v očích neprolité slzy.

„Takže chápeš,“ zakončil s úsměvem, který se dotkl jenom rtů, poddajným úsměvem, „že až to skončí, ji čeká rok či víc bolesti a já budu pořád mrtvý. Toho jsi ušetřena. To je můj poslední dar tobě, Mašiara.“ Mašiara. Ztracená láska.

„Ty máš být mým strážcem, dokud si nějakého nenajdu?“ Překvapilo ji, jak klidně mluví. Teď se přece nemohla rozplakat. Neudělá to. Ne, teď víc než kdy předtím musela sebrat všechny síly.

„Ano,“ řekl opatrně a natáhl si druhou holínku. Vždycky připomínal zpola zkroceného vlka a díky těm očím teď nevypadal vůbec zkroceně.

„Dobře.“ Upravila si sukně a odolala nutkání přistoupit k němu. Nedovolí, aby viděl její strach. „Poněvadž já už ho našla. Tebe. S Moirain jsem čekala a přála si. To s Myrelle neudělám. Ona mi předá tvoje pouto.“ Myrelle to udělá, i kdyby ji měla za vlasy dotáhnout až do Tar Valonu. Vlastně by ji tam mohla dotáhnout jen z principu. „Nic neříkej,“ zarazila ho ostře, když otevřel ústa. Prsty nahmátla váček u pasu, kde měla v hedvábném kapesníku zabalený těžký zlatý pečetní prsten. S úsilím se ovládla. Byl nemocný a při nemoci drsná slova nikdy nepomáhala. Ale byla to dřina. Chtěla ho stáhnout z kůže, chtěla si vyrvat cop i s kořínky pokaždé, když pomyslela na něj a tu ženskou. Ale pokračovala dál.

„Ve Dvouříčí, Lane, když někdo dá někomu prsten, tak jsou zasnoubení.“ To byla lež a ona zpola čekala, že vztekle vyskočí, ale on jen unaveně zamrkal. Kromě toho o tom četla v jednom příběhu. „Byli jsme zasnoubení už dost dlouho. Vezmeme se dneska.“

„Kdysi jsem se za to modlíval,“ řekl tiše a pak zavrtěl hlavou. „Víš, proč to nejde, Nyneivo. A i kdyby ano, Myrelle –“

Přes všechny své sliby, že se bude ovládat, že bude něžná, popadla saidar a nacpala mu do úst roubík ze vzduchu dřív, než mohl přiznat, co nechtěla slyšet. Dokud se nepřizná, mohla předstírat, že se to nestalo. Avšak až dostane Myrelle do rukou! Do dlaně se jí vtiskly opály a ona strhla ruku z copu, jako by se popálila. Zabývala se tím, že si uhlazovala vlasy, a on se na ni rozhořčeně mračil přes otevřená ústa. „Malá lekce pro tebe, jaký je rozdíl mezi manželkama a ostatníma ženama,“ prohodila zlehka. Taková námaha. „Moc bych ocenila, kdybys už v mý přitomnosti nikdy Myrellino jméno nevyslovil. Rozumíš?“

Kývl a ona pramen propustila, jenže jakmile měl volné čelisti, řekl: „Tak beze jmen, Nyneivo, ale víš, že ona přes pouto cítí všechno, co já. Kdybychom se vzali...“

Měla dojem, že jí začne obličej hořet plamenem. Na tohle nikdy ani nepomyslela! Pitomá Myrelle! „Může zjistit, že to jsem já?“ zeptala se nakonec, celá rudá. Zvlášť když on se opřel o stěnu kajuty a ohromeně se smál.

„Světlo, Nyneivo, ty jsi ptáček! Světlo! Nezasmál jsem se od...“ Veselí pominulo, chlad, který na okamžik zmizel, se mu do očí vrátil. „Rád bych, aby to šlo, Nyneivo, ale –“

„Jde to a půjde,“ přerušila ho. Muži vždy získali navrch, když jste je nechaly mluvit dost dlouho. Uhnízdila se mu na klíně. Ještě nebyli sezdáni, pravda, ale bylo to měkčí než tvrdé dřevěné lavice na tomto člunu. Trochu si poposedla, aby to měla pohodlnější. No, nebylo to tvrdší než na lavici. „Klidně se s tím smiř, Lane Mandragorane. Moje srdce patří tobě a tys přiznal, že tvoje patří mně. Ty patříš mně a já tě nepustím. Budeš můj strážce a můj manžel a to hodně dlouho. Nenechám tě umřít. Rozumíš? Umím být tak umíněná, jak musím."

„Ani jsem si nevšiml,“ poznamenal a přimhouřil oči. Jeho hlas zněl strašně... suše.

„Hlavně když si všimneš teď,“ vyjela rázně. Otočila hlavu a zadívala se vyřezávanou mřížkou v trupu za ním, pak se podívala řezbou vepředu. Míjeli dlouhá kamenná mola vyčnívající z nábřeží. Před sebou viděla jen další mola a město bíle zářící v odpoledním slunci. „Kam jedeme?“ zeptala se.

„Řekl jsem jim, ať nás vyloží na břeh, hned jak jsem tě dostal na palubu,“ odpověděl Lan. „Zdálo se mi nejlepší co nejrychleji opustit řeku.“

„Ty...?“ Prudce sklapla pusu. On nevěděl, kam měla namířeno ani proč. Dělal, co mohl, s tím, co věděl. A zachránil jí život. „Ještě se nemůžu vrátit do města, Lane.“ Odkašlala si a změnila tón. I když na něj musela být milá, z tolika sirupu by se jí udělalo zase špatně. „Musím se dostat k lodím Mořskýho národa, na Větrník.“ Mnohem lepší. Polehoučku, ale ne moc zlehka, a důrazně.

„Nyneivo, byl jsem na člunu přímo za tebou. Viděl jsem, co se stalo. Nejdřív jsi byla padesát kroků přede mnou a pak padesát kroků za mnou. Musel to být odřivous.“ Víc nemusel říkat. Ona to řekla za něj a s lepšími informacemi, než on mohl mít.

„Moghedien,“ vydechla. Ach, mohl to být jiný Zaprodanec nebo možná některá z černých adžah, ale ona věděla, kdo to byl. No, neporazila Moghedien jednou, nýbrž dvakrát. Bude-li to nutné, dokáže to i potřetí. Ale určitě se netvářila sebevědomě.

„Neboj se,“ řekl Lan a pohladil ji po tváři. „Když jsem u tebe, nemusíš se bát. Jestli budeš muset čelit Moghedien, zařídím, abys byla dost rozzlobená, že dokážeš usměrňovat. Asi mám v tomhle ohledu nadání.“

„Ty už mě nikdy nerozzlobíš,“ začala a zarazila se, zírajíc na něj s vykulenýma očima. „Já se nezlobím,“ řekla pomalu.

„Teď ne, ale když je to nutné –“

„Já se nezlobím,“ zasmála se. Nadšeně kopala nohama a se smíchem mu bušila pěstí do prsou. Plnil ji saidar, ne jen životem a radostí, ale tentokrát i bázní. Lehounkými pramínky vzduchu ho pohladila po lících. „Já se nezlobím, Lane,“ zašeptala.

„Tvůj blok je pryč.“ Zazubil se, sdílel její radost, přesto jeho oči zůstávaly chladné.

Postarám se o tebe, Lane Mandragorane, slibovala v duchu. Nenechám tě umřít. Opřela se mu o prsa a zvážila, že ho políbí a možná i... Nejsi Calle Coplinová, napomenula se důrazně.

Náhle ji napadlo cosi strašného. Bylo to tím horší, že ji to napadlo až teď. „Ti veslaři?“ řekla tiše. „Moji ochránci?“ Lan jenom mlčky zavrtěl hlavou a ona si povzdechla. Osobní strážci. Světlo, to oni potřebovali její ochranu, ne obráceně. Čtyři další mrtví na Moghedienin účet. Čtyři navrch k tisícům, ale tohle bylo, pokud šlo o ni, osobní. No, teď zrovna to s Moghedien vyřizovat nehodlala.

Vstala a začala se starat, co by se dalo udělat s jejími šaty. „Lane, řekneš jim, ať obrátí člun? Ať veslují, co to půjde.“ Už tak palác do soumraku neuvidí. „A zjisti, jestli některý z nich nemá něco jako kartáč.“ Takhle za Nestou přijít nemohla.

Zvedl svůj kabát a meč a uklonil se jí. „Jak přikazuješ, Aes Sedai.“

Nyneiva našpulila rty a dívala se, jak se za ním zavírají dveře. Tak on se jí posmívá, co? Vsadila by se, že někdo na Větrníku může oddávat. A z toho, co u Mořského národa viděla, by se vsadila, že Lan Mandragoran slíbí, že udělá, co se mu řekne. Pak se uvidí, kdo se bude smát.

S kodrcáním a houpáním se člun začal obracet a jí se obrátil žaludek spolu s ním.

„Ach, Světlo!“ zaúpěla a sesula se na lavici. Proč nemohla spolu s blokem ztratit i tohle? Když držela saidar a uvědomovala si sebemenší vánek na kůži, bylo to ještě horší. Pustit ho nepomohlo. Nebude zvracet znovu. Přivlastní si Lana nadobro. Tohle ještě bude krásný den. Kdyby jen pořád necítila tu blížící se bouři.

Jasné slunce sedělo nad střechami, když Elain klouby zaklepala na dveře. V ulici za ní tančili a skotačili lidé a vzduchem se nesl smích, písně a parfémy. Mimoděk si přála, aby měla příležitost skutečně si slavnost vychutnat. Kostým, jako měla Birgitte, by mohl být legrace. Nebo dokonce takový, jaký hned po ránu viděla na urozené paní Riselle, jedné z Tylininých dvorních dam. Pokud by si mohla nechat masku. Zaklepala znovu, silněji.

Dveře otevřela šedovlasá komorná s hranatou bradou, a když Elain sklonila zelenou masku, popadl ji vztek. „Ty! Co děláš tady –?“ Vztek se změnil v sinalost, když si masku sňala i Merilille, Adeleas a ostatní. Žena sebou škubla pokaždé, když se objevila další bezvěká tvář, dokonce i Sareithina. Tou dobou už možná viděla, co čekala, že uvidí.

Komorná náhle vykřikla a pokusila se dveře zavřít, ale kolem Elain se protlačila Birgitte a opeřeným ramenem dveře rozrazila dokořán. Služebná se zapotácela, pak se sebrala, ale ať chtěla křičet či utéci, Birgitte u ní byla včas a popadla ji za paži těsně pod ramenem.

„Jenom klid,“ řekla Birgitte rázně. „Nechceme žádnej zmatek a křik, že ne?“ Vypadalo to, že ženu jen drží za ruku, skoro ji podpírá, ale komorná stála vzpřímená a nehybná. S vykulenýma očima civěla na Birgittinu masku s péřovým hřebenem a pomalu vrtěla hlavou.

„Jak se jmenuješ?“ optala se Elain, když se všechny natlačily do chodby za ní. Zavřené dveře ztlumily hluk zvenčí. Komorná přeskakovala pohledem z jednoho obličeje na druhý, jako by dlouho nesnesla pohled na jednu.

„C-c-cedora."

„Vezmeš nás za Reanne, Cedoro.“ Tentokrát Cedora kývla a vypadala, že je jí do pláče.

Cedora je, celá ztuhlá, vedla nahoru, přičemž ji Birgitte stále držela za ruku. Elain napadlo, že jí řekne, ať ženu pustí, jenomže poslední, co chtěla, byl křik na poplach, aby všichni v domě prchali na všechny strany. Proto také Birgitte používala svaly, místo aby Elain usměrnila. Usoudila, že Cedora je hlavně vyděšená, že jí nic není, a dnes večer budou všechny ženské trochu vylekané.

„T-t-tam,“ kývla Cedora na červené dveře. Dveře do pokoje, kde s Nyneivou prošly tím nešťastným výslechem. Elain je otevřela a vstoupila.

Reanne byla v pokoji, seděla s ohništěm s vyřezanými třinácti hříchy za zády, spolu s tuctem žen, které Elain v životě neviděla. Zabíraly všechny židle u světle zelených stěn a potily se, protože okna byla zavřená a závěsy zatažené. Většina měla ebúdarské šaty, i když jen jedna měla olivovou pleť. Většina měla vrásky na tvářích a aspoň jedna prošedivělé vlasy. A jedna každá žena mohla do té či oné míry usměrňovat. Sedm mělo červený pás. Elain si při tom pohledu proti své vůli povzdechla. Když měla Nyneiva pravdu, dávala vám to na vědomí, až jste chtěli křičet.

Reanne vyskočila se stejně vzteklým výrazem, jaký prve nasadila Cedora, a její první slova byla také téměř stejná. „Ty! Jak se opovažuješ ukázat svůj ksicht...?“ Slova i vztek se vytratily také ze stejného důvodu, když Elain za patami vstoupila Merilille a ostatní. Žlutovlasá žena s červeným pásem a hlubokým výstřihem slabě zachrčela, když se jí vyvrátily oči a ona se zhroutila z červené židle. Žádná jí nešla na pomoc. Žádná se také ani nepodívala na Birgitte, když dotáhla Cedoru do rohu a postavila ji tam. Žádná zřejmě nedýchala. Elain zatoužila vykřiknout: „Baf!", jen aby viděla, co se stane.

Reanne se zakymácela, celá sinalá, a viditelně se snažila vzpamatovat, leč s pramalým úspěchem. Trvalo jí jen chvíli, než prohlédla pět Aes Sedai s chladnými tvářemi u dveří, a už věděla, kdo tu musí velet. Doklopýtala k Merilille, padla na kolena a sklonila hlavu. „Odpusťte nám, Aes Sedai.“ Mluvila zbožňujícím tónem a dost roztřeseně. Vlastně blekotala. „Jsme jenom pár kamarádek. Nic jsme neudělaly, určitě nic, co by vrhlo špatný světlo na Aes Sedai. Přísahám, ať už vám ta holka řekla cokoliv. Řekly bychom vám o ní, ale bály jsme se. Sešly jsme se jenom na kus řeči. Má kamarádku, Aes Sedai. Tu jste chytily taky? Můžu vám ji popsat, Aes Sedai. Uděláme, co budete chtít. Přísahám, že –“

Merilille si hlasitě odkašlala. „Myslím, že se jmenuješ Reanne Corlyová.“ Reanne sebou trhla a zašeptala, že ano, přičemž stále civěla do podlahy u nohou šedé sestry. „Obávám se, že se musíš obracet na Elain Sedai, Reanne.“

Reanne zvedla hlavu velmi uspokojivým způsobem. Zírala na Merilille a pak pomaloučku otočila oči velké jako talíře k Elain. Olízla si rty a dlouze, zhluboka se nadechla. Otočila se na kolenou k Elain a znovu sklonila hlavu. „Prosím o odpuštění, Aes Sedai,“ žebrala. „Nevěděla jsem to. Nemohla jsem –“ Další dlouhý, beznadějný nádech. „Jakýkoliv trest určíš, my ho samozřejmě pokorně přijmeme, ale prosím, musíš věřit –“

„Ále, vstaň,“ přerušila ji netrpělivě Elain. Chtěla, aby ji ta žena uznala stejně jako Merilille nebo ostatní, ale z plazení po zemi se jí dělalo zle. „Tak je to správně. Postav se.“ Počkala, dokud Reanne neposlechla, a pak se posadila na její židli. Nebylo vůbec nutné, aby se před ní někdo plazil, ale chtěla, aby bylo naprosto jasné, kdo tu velí. „Ještě pořád popíráš, že víš něco o Větrné míse, Reanne?“

Reanne rozhodila rukama. „Aes Sedai,“ řekla bezelstně, „žádná z nás by nikdy nepoužila ter’angrial, natož angrial nebo sa’angrial.“ Bezelstná a ostražitá jako liška ve městě. „Ujišťuji tě, že nepředstíráme, že bychom byly něco jako Aes Sedai. Je nás jen pár kamarádek, vidíte, spojuje nás, že nám kdysi bylo dovolíno vstoupit do Bílé věže. To je všechno.“

„Jenom těchhle pár kamarádek,“ pronesla Elain suše přes sepjaté prsty. „A Garenia, samozřejmě. A Berowin, Derys a Alise.“

„Ano,“ přiznala Reanne váhavě. „A ony."

Elain pomaloučku zavrtěla hlavou. „Reanne, Bílá věž o vaší rodince ví. Věž o ní vždycky věděla.“ Snědá žena, vypadající jako Tairenka, třebaže měla modrobílou hedvábnou vestu se znamením zlatotepeckého cechu, přidušeně vykřikla a přitiskla si baculaté ruce na ústa. Hubená šedivějící Saldejka s červeným pásem se z povzdechem zhroutila a připojila se tak ke žlutovlasé ženě na podlaze. Další dvě se kymácely, jako by taky měly omdlít.

Reanne se podívala na sestry u dveří, aby jí to potvrdily, a usoudila, že je tomu tak. Merilille se tvářila spíš ledově než vyrovnaně a Sareitha se ošklíbla, než se ovládla. Vandene a Careane tiskly rty a dokonce i Adeleas obracela hlavu a prohlížela si ženy u stěn, jako by se dívala na hmyz, který doposud neznala. Samozřejmě to, co Reanne viděla a co tu bylo, nebylo totéž. Všechny přijaly Elainino rozhodnutí, ale sebevíc „Ano, Elain...“ je nemohlo přimět, aby se jim to líbilo. Byly by tu již přede dvěma hodinami, nebýt spousty „Ale Elain...“ Občas vést znamenalo pohánět.

Reanne neomdlela, ale zatvářila se vyděšeně a prosebně zvedla ruce. „Ty chceš rodinku zničit? Proč teď, po tak dlouhé době? Co jsme udělaly, že se na nás teď vrháte?“

„Nikdo vás nezničí,“ řekla jí Elain. „Careane, jelikož se nikdo nemá k tomu, aby těm dvěma pomohl, mohla bys, prosím?“ Poskakování a ruměnce po celé místnosti, a než se Careane stačila pohnout, nad každou omdlelou se skláněly dvě ženy, zvedaly je a mávaly jim pod nosem vonnými solemi. „Amyrlinin stolec chce, aby každá žena, která dokáže usměrňovat, měla spojení s Věží,“ pokračovala Elain. „Nabídka platí pro každou z rodinky, která ji bude chtít přijmout.“

Kdyby kolem každé z nich spletla prameny vzduchu, nemohla je znehybnit víc. Kdyby prameny víc přitáhla, nedosáhla by vyvalenějších očí. Jedna z těch, jež omdlely, náhle zalapala po dechu, rozkašlala se a odstrčila fiólu s vonnou solí, kterou jí pod nosem držely příliš dlouho. To mělo za následek, že se všechny uvolnily a začaly mluvit najednou.

„Takže se z nás nakonec můžou stát Aes Sedai?“ zeptala nadšeně Tairenka ve zlatotepecké vestě ve chvíli, kdy kulatolící žena s rudým pásem přinejmenším dvakrát delším, než měly ostatní, vyhrkla: „Ony nám dovolí se učit? Zase nás budou učit?“ Změť bolestně dychtivých hlasů. „Vážně se můžeme...?“ a „Skutečně nám dovolí...?“ ze všech stran.

Reanne se k nim zuřivě otočila. „Ivaro, Sumeko, všechny, vzpamatujte se! Mluvíte před Aes Sedai! Mluvíte – před – Aes Sedai.“ Roztřeseně si přejela rukou přes obličej. Rozhostilo se trapné ticho. Ženy klopily oči a rudly. Přes všechny ty vrásčité tváře a šedé a bílé vlasy Elain připomínaly skupinku mladších novicek, které pořádají polštářovou bitvu poté, co odzvonili poslední, a právě vstoupila správkyně novicek.

Reanne se na ni váhavě podívala přes konečky prstů. „Skutečně nám dovolí vrátit se do Věže?“ zamumlala přes ruku.

Elain kývla. „Ty, které se mohou učit, dostanou příležitost stát se Aes Sedai, ale místo bude pro všechny. Pro každou ženu, která může usměrňovat.“

Reanne se v očích zaleskly slzy. Elain si nebyla jistá, ale měla dojem, že žena zašeptala: „Můžu být zelená.“ Musela se ovládnout, aby k ní nepřiběhla a neobjala ji.

Na žádné z ostatních Aes Sedai nebylo vidět, že by se poddávala citům, a Merilille byla rozhodně z tvrdšího těsta. „Smím se na něco zeptat, Elain? Reanne, kolik... z vás přijmeme?“ Odmlka nepochybně znamenala změnu z „kolik divoženek a žen, které to nezvládly napoprvé".

Pokud si toho Reanne všimla nebo měla nějaké podezření, nechala to být nebo jí to nevadilo. „Nemůžu uvěřit, že by některá tuhle nabídku odmítla,“ vydechla. „Může chvíli trvat, než zprávu dostanou všechny. Jsme poměrně dost rozlezlé, víte, aby...“ Zasmála se, trochu nervózně, a pořád jí bylo do pláče, „...aby si nás Aes Sedai nevšimly. V současné době je na seznamu tisíc sedm set osmdesát tři jména.“

Většina Aes Sedai se naučila skrývat zděšení za navenek klidnou tváří a pouze Sareitha vykulila oči. Také pohybovala rty, ale Elain ji znala dost dobře, aby dokázala odečítat. Dva tisíce divoženek! Světlo nám pomáhej! Elain okatě předváděla, jak si upravuje sukně, dokud si nebyla jistá, že ovládá svůj obličej. Světlo jim pomáhej, opravdu.

Reanne si mlčení špatně vyložila. „Čekaly jste víc? Každý rok dojde k pár nehodám nebo přirozenýmu úmrtí, jako u každýho jinýho, a bojím se, že za posledních tisíc roků rodinka značně prořídla. Možná jsme byly příliš opatrné, když jsme oslovovaly ženy opouštějící Bílou věž, ale bály jsme se, že by některá mohla ohlásit, že jsme se jí ptaly, a... a...“

„Nejsme ani v nejmenším zklamané,“ ujistila ji Elain a udělala uklidňující gesto. Zklamané? Málem se hystericky rozhihňala. Rodinka měla skoro dvakrát tolik členek, než bylo Aes Sedai! Egwain nemůže říkat, že neudělala, co mohla, aby do Věže přivedla ženy, které dokážou usměrňovat. Pokud ale rodinka odmítala divoženky... Musí se držet podstatného. Nábor rodinky byl jen náhoda. „Reanne,“ řekla mírně, „nemohly byste si teď laskavě vzpomenout, kde je ta Větrná mísa?“

Reanne zrudla jako zapadající slunce. „My se jich nikdy ani nedotkly, Elain Sedai. Nevím, proč je posbíraly. O téhle Větrné míse jsem sice nikdy neslyšela, ale existuje takový skladiště, jaký jsi popisovala –“

Dole kdosi krátce usměrnil. Někdo zaječel čirou hrůzou.

Elain vmžiku vyskočila, stejně jako ostatní. Birgitte odněkud z péřových šatů vytáhla dýku.

„To musela být Derys,“ řekla Reanne. „Nikdo jiný tu není."

Elain se rozběhla a popadla ji za ruku, když vyrazila ke dveřím. „Ještě nejsi zelená,“ vyjela na ni a odpovědí jí byl příjemný úsměv s dolíčky, překvapený, potěšený a nesmělý zároveň. „Tohle zvládneme, Reanne.“

Merilille a ostatní se seřadily, připraveny následovat Elain ven, ale Birgitte byla u dveří dřív a s úsměvem sahala na kliku. Elain polkla a neřekla nic. Tady šlo o strážcovu čest, aspoň tak to říkali gaidinové. Jít první tam a poslední zpátky. Přesto natáhla saidar a byla připravená rozdrtit cokoliv, co by jejího strážce ohrozilo.

Dveře se otevřely dřív, než Birgitte dosáhla na kliku.

Dovnitř nakráčel Mat a před sebou strkal štíhlou komornou, na kterou se Elain upamatovala. „Napadlo mě, že budeš tady.“ Drze se křenil, Derysina zlobného mračení si nevšímal a rovnou pokračoval. „Když jsem zjistil, že v mý poslední oblíbený krčmě popíjí spousta strážců. Právě jsem se vrátil, jak jsem sledoval jednu ženskou do Rahadu. Na poslední poschodí domu, kde nikdo nebydlí, abych byl přesnej. Podlaha byla tak zaprášená, že když odešla, bylo jasně vidět, do kterýho pokoje zašla. Na dveřích je prašivej velkej rezavej zámek, ale sázím tisíc korun proti kopanci do zadku, že ta vaše mísa je za nima.“ Derys se ho pokusila kopnout a on ji odstrčil, vytáhl od pasu malý nůž a začal si s ním pohazovat. „Řeknete některá týhle divoký kočce, na čí straně jsem? Ženský s nožema mě poslední dobou dost znervózňují."

„My už o tom víme, Mate,“ řekla Elain. No, právě se to měly dozvědět, a jeho ohromený výraz byl k nezaplacení. Od Brigitte cosi ucítila. Dívala se na ni skoro bez výrazu, ale z uzlíčku emocí v Elainině hlavě vyzařoval nesouhlas. Aviendha by si o tom nejspíš taky myslela své. Otevřít ústa byla jedna z nejtěžších věcí, co kdy Elain udělala. „Ale musím ti poděkovat, Mate. Jen díky tobě jsme našly, co jsme hledaly.“ Jeho úžas skoro stál za to utrpení.

Pusu zavřel rychle, i když ji hned zase otevřel a řekl: „Tak si najmem člun a tu zatracenou mísu seberem. S trochou štěstí můžem z Ebú Daru odjet už dneska v noci.“

„To je směšné, Mate. A netvrď mi, že tě snižuji. Nebudeme se plazit po Rahadu potmě a z Ebú Daru neodjedeme, dokud tu mísu nepoužijeme.“

Samozřejmě se snažil hádat, ale Derys využila příležitosti, že nedává pozor, a pokusila se ho znovu nakopnout. On se schoval za Birgitte a volal, ať mu někdo pomůže, a štíhlá komorná se po něm vrhala.

„On je tvůj strážce, Elain Sedai?“ zeptala se Reanne pochybovačně.

„Světlo, ne! Birgitte je.“ Reanne spadla brada. Když odpověděla na otázku, Elain sama položila další, otázku, kterou by se neodvážila položit žádné sestře. „Reanne, jestli ti to nevadí, řekla bys mi, kolik je ti let?“

Žena zaváhala, loupla okem po Matovi, jenže on stále poskakoval, aby Birgitte udržel mezi sebou a Derys. „Moje příští jmeniny,“ pravila Reanne, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě, „budou čtyřsté dvanácté.“

Merilille se na místě složila.