Koruna z mečů

32 Zapečetěno plamenem

Elaida otevřela oči do matného světla jediné lampy, kterou držela Alviarin, sklánějící se nad její postelí s rukou na jejím rameni. Stále jen zpola probuzená zamručela: „Cos říkala?“

„Řekla jsem: ‚Prosím, probuď se, matko,‘“ odpověděla Alviarin chladně. „Covarla Baldene se vrátila z Cairhienu.“

Elaida zavrtěla hlavou a snažila se zbavit konce snu. „Tak brzy? Čekala jsem je nejdřív za týden. Covarla, říkáš? Kde je Galina?“ Hloupé otázky. Alviarin nemohla vědět, co to znamená.

Ale ta žena chladným hlasem odpověděla: „Myslí si, že Galina je mrtvá nebo zajatá. Obávám se, že... nepřináší dobré zprávy.“

Co Alviarin mohla či nemohla vědět, vypadlo Elaidě z hlavy. „Tak mluv,“ vyjela ostře a odhodila hedvábná prostěradla, ale když vstávala a přepásávala si hedvábný župan, slyšela jenom útržky. Bitva. Hordy usměrňujících Aielanek. Al’Thor utekl. Katastrofa. Mimoděk si všimla, že Alviarin je úpravně oblečená do stříbrem vyšívaných bílých šatů se štólou kronikářky kolem krku. Ta ženská se nejdříve oblékla, než jí přinesla tuhle zprávu!

Když vstupovala do obývacího pokoje, stojací hodiny v její pracovně tiše odzvonily druhou brzkou. Ráno teprve začínalo. To byl ten nejhorší čas, kdy dostat špatnou zprávu. Covarla chvatně vstala z červeného čalouněného křesla a její nesmiřitelná tvář nesla stopy únavy a starostí, když klekala, aby Elaidě políbila prsten. Na tmavých jezdeckých šatech měla prach z cesta potřebovala učesat světlé vlasy, ale vzala si šátek, který nosila, co byla Elaida naživu.

Elaida počkala, až se žena dotkne rty prstenu s Velkým hadem, a hned ucukla. „Proč poslaly tebe?“ zeptala se stroze. Zvedla pletení, jež předtím nechala ležet na křesle, a pustila se do práce s dlouhými slonovinovými jehlicemi. Pletení sloužilo v podstatě stejnému účelu, jako když si pohrávala s vyřezávanými slonovinovými miniaturami, a ona se teď potřebovala uklidnit. Pletení jí také pomáhalo přemýšlet. Musela přemýšlet. „Kde je Katerina?“ Byla-li Galina mrtvá, měla se velení nad Coiren ujmout Katerina. Elaida dala jasně najevo, že jakmile bude al’Thor chycen, velení se ujmou červené adžah.

Covarla se pomalu postavila, jako by si nebyla jistá, jestli smí. Zaťala prsty do šátku s červenými třásněmi, který měla přehozený přes lokty. „Katerina je mezi pohřešovanými, matko. Já mám nejvyšší postavení mezi těmi, co...“ Když však na ni Elaida upřela zrak, s prsty ztuhlými uprostřed ujímání, odmlčela se, ztěžka polkla a přešlápla z nohy na nohu.

„Kolik, dcero?“ zeptala se Elaida nakonec. Nevěřila, že mluví tak klidně.

„Nevím, kolika se podařilo uniknout, matko,“ odpovídala Covarla zdráhavě. „Neodvažovaly jsme se čekat, než bude provedeno ohledání, a –“

„Kolik?“ zavřískla Elaida. Otřásla se, znovu se soustředila a pokračovala v pletení. Neměla křičet. Podvolit se hněvu byl projev slabosti. Nahodit oko, přetáhnout a posunout. Uklidňující pohyby.

„Já – přivedla jsem s sebou jedenáct sester, matko.“ Odmlčela se, aby se nadechla, a pak, když Elaida neříkala nic, pokračovala rychle dál. „Na cestě sem můžou být další, matko. Gawyn odmítl dál čekat a my se neodvažovaly zůstat tam bez něj a jeho molodců, když bylo kolem tolik Aielů a...“

Elaida ji neposlouchala. Dvanáct se jich vrátilo. Pokud by vyvázly nějaké další a spěchaly zpátky do Tar Valonu, určitě by tu byly stejně rychle jako Covarla. I kdyby byla jedna dvě zraněné a cestovaly pomalu... Dvanáct. Věž neutrpěla takhle velkou pohromu dokonce ani za trollockých válek.

„Ty aielské divoženky musejí dostat lekci,“ prohlásila přes to, co blábolila Covarla. Galinu napadlo použít Aiely k odvrácení Aielů. Jaká to byla hlupačka! „Zachráníme sestry, které drží v zajetí, a naučíme je, co to znamená, vzpírat se Aes Sedai! A al’Thora se zmocníme zas.“ Nedovolí mu vyklouznout, ani kdyby měla osobně vést celou Bílou věž, aby ho chytila! Věštění bylo jisté. Ona zvítězí!

Covarla vrhla nejistý pohled na Alviarin a opět přešlápla. „Matko, ti muži – myslím –“

„Nemysli!“ štěkla prudce Elaida. Křečovitě sevřela pletací jehlice a předklonila se tak prudce, až Covarla zvedla ruku, jako by se bránila útoku. Na Alviarin Elaida úplně zapomněla. No, ta ženská teď věděla tolik co ona. To vyřídí později. „Udržela jsi to v tajnosti, Covarlo? Kromě toho, že jsi informovala kronikářku?“

„Ach ano, matko,“ pospíšila si Covarla. Dychtivě přikyvovala, byla ráda, že něco udělala správně. „Do města jsem vstoupila sama a skrývala tvář, dokud jsem se nedostala k Alviarin. Gawyn mě chtěl doprovodit, ale stráže na mostech odmítly molodce vpustit.“

„Zapomeň na Gawyna Trakanda,“ nařídila jí kysele Elaida. Ten mladík zřejmě zůstal naživu, aby jí hatil plány. Pokud se ukáže, že Galina přežila, za tohle draze zaplatí navrch k tomu, že nechala utéci al’Thora. „Město opustíš stejně nenápadně, jako jsi vstoupila, dcero, a zůstaneš s ostatními hezky v úkrytu ve vesnici za mostními městečky, dokud pro tebe nepošlu. Dorlan by měl být v pořádku.“ V té malé díře budou muset spát po stodolách, protože tam nebyl jediný hostinec. „Běž hned. A modli se, aby brzy dorazila některá sestra nad tebou. Sněmovna bude požadovat nápravu téhle bezpříkladné katastrofy, a v této chvíli jsi zřejmě mezi těmi, kdo to zavinil, nejvýš postavená ty. Jdi!“

Covarla zbělela. Při pukrleti se tak potácela, až Elaidu napadlo, že snad upadne. Břídilky! Byla obklopena samými hlupáky, zrádci a břídily!

Jakmile se zavřely dveře, Elaida odhodila pletení, vyskočila a otočila se k Alviarin. „Proč o tom slyším až teď? Jestli al’Thor unikl – kdy jsi to říkala? Před sedmi dny? – jestli unikl před sedmi dny, tak ho museli něčí špehové zahlédnout. Proč jsem o tom nebyla zpravena?“

„Mohu ti, s veškerou úctou, povědět jen to, co adžah sdělí mně, matko.“ Alviarin si klidně upravila štólu, byla zcela klidná. „Skutečně chceš přilákat třetí katastrofu tím, že se pokusíš zachránit zajatce?“

Elaida jen opovržlivě frkla. „Ty opravdu věříš, že se nějaké divoženky můžou postavit Aes Sedai? Galina se nechala překvapit. Musela.“ Zamračila se. „Co myslíš tím třetí katastrofa?“

„Tys neposlouchala, matko.“ K jejímu zděšení se Alviarin posadila bez dovolení, přehodila nohu přes nohu a vyrovnaně si upravila sukně. „Covarla si myslela, že stáli proti divoženkám – i když podle mě si zdaleka není tak jistá, jak se snaží předstírat – ale důležití byli muži. Několik set mužů v černých kabátech a všichni usměrňovali. Tím si byla naprosto jistá a ostatní zjevně taky. Živé zbraně, tak je nazývala. Myslela jsem, že se pokálí, už jenom když si na ně vzpomněla.“

Elaida stála jako opařená. Několik set? „To není možné. Nemůže jich být víc než –“ Došla ke stolu, samá slonovina a zlato, a nalila si vinný punč. Okraj křišťálového džbánu zarachotil o křišťálovou sklenici a hodně punče se vylilo na zlatý podnos.

„Jelikož al’Thor umí cestovat,“ promluvila náhle Alviarin, „tak je jen logické, že to dokážou aspoň někteří z těch mužů taky. Covarla si je docela jistá, že tak se tam dostali. Asi je dost rozčilený kvůli tomu, jak s ním zacházeli. Covarla kvůli tomu byla dost nervózní. Naznačila, že není sama. Možná má al’Thor dojem, že ti něco dluží. Nebylo by příjemné, kdyby se tihle muži najednou začali z ničeho nic zjevovat ve Věži, že ne?“

Elaida si doslova hodila punč do hrdla. Galina měla příkaz zařídit, aby byl al’Thor poslušný. Kdyby si přišel pro pomstu... Pokud tu skutečně byly stovky mužů, kteří mohli usměrňovat, nebo jediná stovka... Musela přemýšlet!

„Samozřejmě pokud přijdou. Myslím, že kdyby chtěli, už by to udělali. Neztráceli by výhodu překvapení. Třeba se dokonce ani al’Thor nechce střetnout s celou Věží. Nejspíš se všichni vrátili do Caemlynu, do té jejich Černé věže. Což, jak se obávám, znamená, že na Toveine čeká velmi nepříjemné překvapení.“

„Nech napsat rozkaz, ať se okamžitě vrátí,“ zachraptěla Elaida. Punč nepomáhal. Obrátila se a trhla sebou, protože Alviarin stála těsně u ní. Možná jich nebyla ani stovka – dokonce ani stovka? Při západu slunce by i deset vypadalo jako holý nesmysl – ale nemohla to riskovat. „Napiš to sama, Alviarin. Hned. Hned teď.“

„A jak se to k ní má dostat?“ Alviarin naklonila hlavu, byla ledově zvědavá. Z nějakého důvodu se usmívala. „Žádná z nás neumí cestovat. Lodě už Toveine každým dnem vyloží na andorský břeh, pokud už nepřistála. Řeklas jí, aby své lidi rozdělila do malých skupinek a vyhýbala se vesnicím, takže se to nikdo nedozví předčasně. Ne, Elaido, obávám se, že Toveine u Caemlynu sebere své síly a zaútočí na Černou věž dřív, než bychom ji mohly varovat.“

Elaida funěla. Ta ženská ji právě oslovila jménem! A než mohla vybuchnout, bylo to ještě horší.

„Myslím, že máš velké potíže, Elaido.“ Její chladné oči hleděly do Elaidiných a chladná slova Alviarin splývala z usmívajících se rtů. „Dřív nebo později se sněmovna dozví o tom, co se stalo s al’Thorem. Galina by možná sněmovnu uspokojila, ale pochybuji, že Covarla bude stačit. Budou chtít, aby zaplatil někdo... výš. A dřív nebo později se dozvědí o Toveinině osudu. Potom bude těžké udržet ti je od krku.“ Nedbale Elaidě na krku upravila štólu amyrlin „Vlastně to bude nemožné, pokud to zjistí brzy. Budeš utišena, jako odstrašující příklad, který jsi chtěla udělat ze Siuan Sanche. Ale jestli poslechneš svou kronikářku, ještě to možná půjde napravit. Musíš přijmout dobrou radu.“

Elaidě ztuhl jazyk. Hrozba nemohla být jasnější. „To, co jsi tu dnes slyšela, je zapečetěno plamenem,“ řekla nezřetelně, ale věděla, že ta slova jsou zbytečná, dřív než je vyslovila.

„Jestli chceš mou radu odmítnout...“ Alviarin se odmlčela a začala se otáčet.

„Počkej!“ Elaida dala dolů ruku, již nevědomky natáhla. Zbavená štóly. Utišená. A i poté by ji přinutily řvát. „Co –?“ Musela se odmlčet a polknout. „Co tedy má kronikářka navrhuje?“ Musel existovat nějaký způsob jak tohle zarazit. Alviarin se s povzdechem znovu přiblížila. Vlastně přistoupila blíž, mnohem blíž, než by měl kdo stát u amyrlin, jejich sukně se téměř dotýkaly. „Nejdřív musíš, obávám se, nechat Toveine jejímu osudu, aspoň prozatím. A taky Galinu a ostatní, které případně padly do zajetí, ať už Aielů nebo asha’manů. Každý pokus o záchranu by teď znamenal pohromu.“

Elaida pomalu kývla. „Ano. To chápu.“ Nedokázala odtrhnout zděšený pohled od přísného pohledu druhé ženy. Musel existovat nějaký způsob! Tohle se nemohlo dít!

„A myslím, že je čas znovu zvážit rozhodnutí o věžových strážích. Opravdu si myslíš, že by se počet stráží neměl zvýšit?“

„Já – vidím, že se to má udělat.“ Světlo, musí přemýšlet!

„Tak dobrá,“ zamručela Alviarin a Elaida zrudla bezmocným vztekem. „Zítra osobně prohledáš pokoje Josaine a Adelorny.“

„Proč bych pod Světlem –?“

Ta ženská jí zase popotáhla štólu, tentokrát hrubě, skoro jako by jí ji chtěla strhnout nebo ji s ní uškrtit. „Josaine zřejmě před několika lety našla angrial a nevydala ho. Adelorna udělala něco horšího. Bez dovolení sebrala angrial ze skladiště. Až je najdeš, tak okamžitě vyhlásíš trest. Něco dost tvrdého. A zároveň vychválíš Doraise, Kiyoshi a Farellien jako vzory zachovávání zákonů. Každé dáš dárek. Dobrý nový kůň bude stačit.“

Elaidu napadlo, jestli jí třeba nevypadnou oči z důlků. „Proč?“ Čas od času si sestra nechala angrial navzdory zákonu, ale trest se obvykle omezoval na plácnutí přes prsty. Každá sestra zakusila pokušení. A ten zbytek! Účinek byl zřejmý. Všichni uvěří, že Doraise, Kiyoshi a Farellien ty dvě udaly. Josaine a Adelorna byly zelené, ostatní hnědá, šedá a žlutá. Zelené adžah bude vzteky bez sebe. Mohly by se dokonce pomstít, což by mohlo druhé adžah popudit, a... „Proč to chceš, Alviarin?“

„Elaido, mělo by ti stačit, že je to moje rada.“ Výsměšný, medem pokrytý led se náhle změnil v ocel. „Chci, abys řekla, že uděláš, co se ti řekne. Jinak nemá smysl, abych se dřela s tím, abych ti udržela štólu na krku. Řekni to!“

„Já –“ Elaida se pokusila odvrátit zrak. Světlo, potřebovala přemýšlet! Žaludek měla sevřený. „Udělám – co – se – mi – řekne."

Alviarin se usmála tím mrazivým úsměvem. „Vidíš, že to tolik nebolelo.“ Náhle couvla a roztáhla suknice v odpovídajícím pukrleti. „S tvým svolením odejdu a nechám tě dospat zbytek noci. Čeká tě perné ráno, musíš vydat rozkazy prvnímu kapitánovi Chubainovi a nechat prohledat komnaty. Musíme taky rozhodnout, kdy Věž seznámíme s asha’many.“ Z jejího tónu bylo jasné, kdo o tom rozhodne. „A možná bychom měly začít plánovat příští tah proti al’Thorovi. Už je načase, aby Věž vyšla na světlo a otevřeně ho povolala k poslušnosti, nemyslíš? Promysli to dobře. Přeji ti dobrou noc, Elaido.“

Omámená, s náběhem na zvracení, se Elaida dívala, jak odchází. Postavit se otevřeně? Tím by si přímo řekla o útok těch – jak je ta ženská nazvala? – těch asha’manů. Tohle se jí nemohlo dít. Ne jí! Než si uvědomila, co dělá, mrštila číší přes pokoj, kde se rozbila o nástěnný koberec s květinami. Oběma rukama popadla džbán, zvedla ho nad hlavu a se vzteklým výkřikem jím hodila taky a rozlila punč. Věštění bylo tak jasné! Bude...!

Náhle se zarazila a zamračila se na střepy zabodnuté do koberce na zdi a na větší kousky na podlaze. Věštění. To určitě hovořilo o jejím vítězství. Jejím vítězství! Alviarin možná získala své menší vítězství, ale budoucnost patří Elaidě. Pokud se dokáže zbavit Alviarin. Ale to musí udělat potichu, tak, že ani sněmovna nebude chtít, aby se o tom mluvilo. Způsob, který na Elaidu ukáže, teprve až bude příliš pozdě, pro případ, že by se Alviarin něco dozvěděla. A náhle ji to napadlo. Alviarin tomu neuvěří, až se to dozví. Nikdo tomu neuvěří.

Kdyby Alviarin viděla, jak se v té chvíli usmívá, kolena by se jí změnila v rosol. Než skončí, Alviarin bude závidět Galině, živé nebo mrtvé.

Alviarin se zastavila za dveřmi do Elaidiných pokojů a ve světle kandelábrů si prohlédla své ruce. Netřásly se jí, což ji poněkud překvapilo. Čekala, že druhá žena bude bojovat tvrději, odolávat déle. Ale začalo to a ona se neměla čeho bát. Pokud Elaida nezjistí, že jí zprávu o al’Thorovi v posledních dnech předalo dokonce pět adžah. Po sesazení Colavaere se všichni agenti adžah v Cairhienu vrhli na psaní. Ne, jestli se to Elaida dozví, ona je v bezpečí s tím, jak ji má teď v hrsti. A s ochranou Mesaany. Elaida ale byla vyřízená, ať si to uvědomovala nebo ne. I kdyby asha’mani nerozhlásili, že rozdrtili Toveininu výpravu – a ona si byla jistá, že ji rozdrtí, po tom, co jí Mesaana řekla o událostech u Dumajských studní – všichni špehové v Caemlynu dostanou křídla, jakmile se to dozvědí. Pokud nenastane zázrak, jako třeba že se u bran objeví vzbouřenkyně, Elaida za pár týdnů skončí stejně jako Siuan Sanche. V každém případě to začalo, a pokud chtěla vědět, co je to „to", stačilo jen poslouchat. A dívat se. A učit se. Třeba, až všechno skončí, bude nosit sedmipruhou štólu sama.

Bylo časně ráno a oknem pronikalo sluneční světlo. Seaine namočila brk, ale než napsala další slovo, otevřely se dveře z chodby a dovnitř vpadla amyrlin. Seaine zvedla husté černé obočí. Čekala by kohokoliv kromě Elaidy, možná včetně Randa al’Thora samotného. Přesto odložila brk, ladně vstala a stáhla si stříbrobílé rukávy, které si vyhrnula, aby si je neušpinila od inkoustu. Udělala pukrle, jaké příslušelo amyrlin od přísedící v jejích vlastních pokojích.

„Doufám, že jsi nenašla žádné další sestry, jak schovávají angrialy, matko.“ Po všech těch letech se jí v hlase stále ozýval náznak lugardského přízvuku. Doufala v to skutečně upřímně. To, jak se Elaida před pár hodinami vrhla na zelené, zatímco většina z nich spala, ještě stále vyvolávalo kvílení a skřípění zubů. Nikdo živý si nevzpomínal, že by některou sestru zbičovali za to, že si schovala angrial, a teď to byly dvě. Amyrlin musela mít jeden ze svých nechvalně známých záchvatů vzteku.

Teď však na ní nebylo naprosto nic takového vidět. Malou chvíli se na Seaine jen mlčky dívala, chladná jako jezírko v zimě, ve svém červeně prostřihávaném hedvábí, a pak doplula k vyřezávanému příborníku, na němž stály malované slonovinové miniatury Seaininy rodiny. Všichni byli mrtví, ona ale všechny stále milovala.

„Nehlasovala jsi pro mě, aby mě pozvedly na amyrlin,“ poznamenala Elaida a zvedla podobiznu Seainina otce. Rychle ji položila a zvedla místo toho portrét matky.

Seaine málem znovu zvedla obočí, ale dala si za úkol nenechat se překvapit víc než jednou denně. „Nesdělily mi, že se sněmovna sešla, dokud nebylo po všem, matko.“

„Ano, ano.“ Elaida zapomněla na obrázky a přesunula se ke krbu. Seaine měla vždycky ráda kočky a na krbové římse se tlačily vyřezávané dřevěné kočky všech možných tvarů, některé v docela zábavných pozicích. Amyrlin se na tu výstavku zamračila, ale pak zavřela oči a zakroutila hlavou. „Ale zůstala jsi,“ řekla a rychle se obrátila. „Všechny sestry, kterým to neoznámily, uprchly z Věže a připojily se k vzbouřencům. Kromě tebe. Proč?“

„Co jsem mohla dělat, matko? Věž musí být celá.“ Ať je amyrlin kdokoliv, dodala v duchu. A co se ti nelíbí na mých kočkách, smím-li se ptát? Ne že by to vyslovila nahlas. Sereille Bagand byla surová správkyně novicek, než ji pozvedly na amyrlinin stolec právě v tom roce, kdy ona sama získala šátek, a ještě surovější amyrlin, než by Elaida dokázala i s bolavým zubem. Seaine do sebe měla vtlučené, co je správné, příliš hluboko, než aby s tím pohnula pouhá léta. Nebo to, že neměla ráda ženu, nosící štólu. Amyrlin člověk nemusel mít rád.

„Věž musí být celá,“ souhlasila Elaida a otřela si dlaně o sebe. „Musí být celá.“ Tak proč je tak nervózní? Měla devětadevadesát druhů nálad, všechny tvrdé jako nůž a dvakrát ostřejší, avšak nervózní nebývala. „To, co ti teď řeknu, Seaine, je zapečetěno plamenem.“ Trpce zkřivila rty, pokrčila rameny a podrážděně škubla za štólu. „Kdybych věděla, jak to posílit, udělala bych to,“ řekla suše jako včerejší prach.

„Podržím tvá slova ve svém srdci, matko.“

„Chci – přikazuji ti – abys provedla vyšetřování. A skutečně si ho musíš uchovat v srdci. Kdyby se o tom doslechlo nesprávné ucho, mohlo by to znamenat smrt a zkázu celé Věže.“

Seaine zaškubalo obočí. Smrt a zkázu pro celou Věž? „V srdci,“ zopakovala. „Nesedneš si, matko?“ V jejích pokojích to tak bylo správně. „Mám ti nalít mátový čaj? Nebo chceš raději švestkový punč?“

Elaida občerstvení odmítla, vzala si nejpohodlnější křeslo, které vyřezal Seainin otec jako dar, když přijala šátek, ačkoliv podušky bylo samozřejmě nutné mnohokrát vyměnit. Díky amyrlin vypadalo venkovské křeslo jako trůn, jak měla ztuhlá záda a ocelový výraz ve tváři. Zcela nevděčně nedala Seaine svolení se posadit, takže Seaine zkřížila ruce a zůstala stát.

„Dlouho jsem přemýšlela o zradě, Seaine, od té chvíle, kdy mé předchůdkyni a kronikářce bylo umožněno uprchnout. Kdy jim někdo pomohl uprchnout. V srdci té záležitosti musela být zrada, a já se obávám, že to mohla provést pouze sestra nebo sestry.“

„To je jistě jedna z možností, matko.“ Elaida se nad tím přerušením zamračila.

„Nikdy si nemůžeme být jisté, kdo má v srdci stín zrady, Seaine. No, mám podezření, že někdo zařídil, aby byl můj rozkaz porušen. A mám důvod věřit, že ten někdo soukromě komunikuje s Randem al’Thorem. Nevím, s jakým cílem, ale určitě se jedná o zradu namířenou proti mně a Věži.“

Seaine čekala na pokračování, ale amyrlin se na ni jenom dívala a pomalu si hladila červeně prostřihávané sukně, jako by si to neuvědomovala. „Co přesně mám zjistit, matko?“ zeptala se opatrně.

Elaida vyskočila. „Velím ti sledovat zápach zrady, ať povede sebevýš, i kdyby to byla samotná kronikářka. Co zjistíš, ať tě to zavede ke komukoliv, sdělíš pouze amyrlininu stolci, Seaine. Nikdo jiný o tom nesmí vědět. Rozumíš mi?“

„Rozumím tvým příkazům, matko.“

Což, jak si pomyslela, když Elaida odešla ještě rychleji, než přišla, bylo tak asi vše, čemu rozuměla. Posadila se do křesla, které opustila amyrlin, aby přemýšlela, pěsti si tiskla pod bradu stejně, jako to dělával její otec, když se zamyslel. Všechno se nakonec poddá logice.

Proti Siuan Sanche by se nepostavila – vždyť to děvče na prvním místě jako amyrlin navrhla! – ale když bylo dokonáno a všechny formule dodrženy, jakkoliv chabě, pomoci jí k útěku určitě byla zrada a schválně zrušit amyrlinin rozkaz stejně tak. A možná i komunikace s al’Thorem. To však záleželo na tom, čeho se týkala a s jakým záměrem. Zjistit, kdo změnil amyrlinin rozkaz, bude obtížné, když nevěděla jaký. A takhle pozdě zjistit, kdo by mohl pomoci Siuan, mělo asi stejnou naději na úspěch, jako zjistit, kdo by mohl psát al’Thorovi. Do Věže a ven létalo každý den tolik holubů, až to vypadalo, že z oblohy prší peří. Pokud Elaida věděla víc, než řekla, tak to tedy vynechala. Celé to nedávalo moc velký smysl. Kvůli zradě by to v Elaidě vřelo vzteky, ale ona nebyla rozčilená. Byla nervózní. A nemohla se dočkat, až odejde. A tajnůstkářská, jako kdyby nechtěla vyzradit všechno, co věděla či tušila. Skoro jako by se toho bála. Jaká zrada by Elaidu polekala nebo vyvedla z míry? Smrt a zkáza celé Věže.

Jako kousky kovářské skládačky vše zapadlo na místo a Seaine zvedla obočí skoro až k vlasům. Zapadalo to. Všechno do sebe zapadalo. Cítila, jak jí odtéká krev z obličeje, a najednou měla ledové nohy. Zapečetěno plamenem. Řekla, že to uchová v srdci, ale od chvíle, kdy ta slova vyslovila, se všechno změnilo. Strach si připouštěla, jen když byl logický, a právě teď byla k smrti vyděšená. Tomuhle nemohla čelit sama. Ale s kým? Za daných okolností, s kým? Odpověď na tuto otázku přišla mnohem rychleji. Chvíli se odhodlávala a pak vyrazila ze svých pokojů a obydlí bílých, přičemž šla mnohem rychlejším krokem než obvykle.

Chodbami pobíhali sloužící, jako obvykle, ačkoliv ona šla tak rychle, že většinu minula dřív, než se stačili uklonit, ale vypadalo to, že je tu méně sester, než by odpovídalo dokonce tak časné hodině. Mnohem méně. A přesto pokud většina těch, co tu přebývala, zůstávala z nějakého důvodu ve svých pokojích, ty na chodbách počty v jednom směru vyrovnávaly. Sestry proplouvaly chodbami ověšenými koberci, tváře samá vyrovnanost, a oči měly zamlžené. Tu a tam spolu rozmlouvaly dvě tři ženy a pátravě se rozhlížely, zda je někdo neposlouchá. Vždycky dvě tři ze stejného adžah. Dokonce i včera si byla jistá, že vidí, jak se ženy přátelí i s někým mimo své adžah. Bílé měly úplně odložit emoce stranou, avšak ona v zaslepenosti nikdy neviděla nic rozumného, jako některé. Podezíráním vzduch ve Věži zhoustl jako horký rosol. Nebylo to nic nového, naneštěstí – amyrlin začala se svými drsnými metodami a pak zpráva o Logainovi situaci jenom zhoršila – ale dnes ráno to zřejmě bylo ještě horší než obvykle.

Za roh před ní zahnula Talene Minly a z nějakého důvodu neměla šátek jenom na ramenou, ale měla ho roztažený k loktům, jako by chtěla ukázat všechny zelené třásně. Seaine si uvědomila, že vlastně každá zelená, kterou dnes ráno potkala, má šátek. Talene, zlatovlasá, sošná a milá, se postavila za sesazení Siuan, ale do Věže přišla, když byla Seaine přijatá, a toto rozhodnutí jejich přátelství nenahlodalo. Talene měla důvody, jež Seaine přijímala, i když s nimi nesouhlasila. Dneska se přítelkyně zastavila a unaveně se na ni podívala. Tolik sester v poslední době sledovalo jedna druhou právě tímhle způsobem. Jindy by se byla Seaine zastavila, avšak ne dnes, když jí hlava praskala ve švech. Talene byla kamarádka a Seaine ji považovala za důvěryhodnou, ale ne dost na tohle. Později, pokud to půjde, za Talene zajde. Doufajíc, že to půjde, a prošla kolem jen s kývnutím.

V obydlí červených byla nálada ještě horší, vzduch hustší. Stejně jako u ostatních adžah, i tady bylo víc pokojů, než mohly sestry zaplnit – bylo tomu tak již dávno předtím, než uprchla první vzbouřenkyně – ale červené bylo největší adžah a sestry zabíraly poschodí, která se stále užívala. Červené často nosívaly své šátky i tehdy, kdy to nebylo nutné, ale i tady měla jedna každá žena červené třásně jako zástavu. Když se Seaine přiblížila, rozhovor ustal a chladné oči ji sledovaly v bublině ledového ticha. Cestou po těch divných dlaždicích, bílých s červenou slzou planeme Tar Valonu, se cítila jako vetřelec hluboko na nepřátelském uzemí. Ale ona vlastně každá část Věže mohla být nepřátelským územím. Nazírány z opačné strany, ty šarlatové plameny vypadaly docela jako červené Dračí špičáky. Ona nikdy nevěřila těm nesmyslným povídačkám o červených a falešných Dracích, ale... Proč je nikdo nepopíral?

Musela se zeptat na směr. „Nebudu ji rušit, jestli má moc práce,“ řekla. „Kdysi jsme bývaly dobré přítelkyně, a já bych ráda, abychom jimi byly zas. Teď víc než kdy jindy si adžah nemůžou dovolit se rozejít.“ Byla to pravda, ačkoliv adžah se spíš trhala od sebe, než rozcházela. Domanka ji však vyslechla s tváří jako odlitou z mědi. Mezi červenými bylo jen málo Domanek a těch pár bylo obvykle vzteklejších než had chycený v plotě.

„Ukážu ti to, sestro,“ řekla žena nakonec a ne moc uctivě. Šla první a pak se dívala, když Seaine klepala na dveře, jako by ji tu nemohla nechat samotnou. Na dveřích byl také vyřezaný plamen a nalakovaný v barvě čerstvé krve.

„Dále!“ ozvalo se zevnitř rázně. Seaine otevřela dveře s nadějí, že jedná správně.

„Seaine!“ zvolala Pevara vesele. „Co tě sem dneska ráno přivádí? Pojď dál! Zavři dveře a posaď se!“ Jako kdyby se všechny ty roky od doby, kdy byly mladší a přijatá novicka, ztratily. Dost baculatá a ne moc vysoká – vlastně na Kandořanku byla poměrně malá – byla docela hezká, v tmavých očích se jí vesele blýskalo a úsměv měla vždy pohotově. Byla škoda, že si vybrala červené, ať už byly její důvody sebelepší, poněvadž muže měla stále ráda. Červené adžah přitahovalo ženy, které k mužům od přírody chovaly nedůvěru, ale další si je zvolily proto, že úkol vyhledávat muže, kteří mohli usměrňovat, byl důležitý. Ať už měly nebo neměly muže rády, nebo jim na tom zpočátku nezáleželo, jenom málokterá žena mohla patřit k červeným déle, aniž by přejala nenávistný názor na všechny muže. Seaine měla důvody věřit, že Pevara brzy poté, co získala šátek, plnila pokání za prohlášení, že by chtěla mít strážce. Od doby, co dosáhla bezpečnějších výšin sněmovny, otevřeně tvrdila, že strážci by červeným práci hodně usnadnili.

„Neumím říct, jak jsem ráda, že tě vidím,“ řekla Pevara, když se uhnízdily v křeslech s vyřezávanými spirálami, jaká byla v Kandoru v módě před sto lety, se šálky z jemného porcelánu s namalovanými motýly a s borůvkovým čajem. „Mockrát mě napadlo, že bych za tebou měla zajít, ale přiznávám se, že jsem se bála, co bys asi řekla, když jsem tě před všemi těmi lety odřízla. Přísahám na čepel, Seaine, nebyla bych to udělala, nebýt toho, že mě Tesien Jorhald držela vlastně za krk a já měla šátek teprve krátkou dobu, abych se jí vzepřela. Odpustíš mi to?“

„No ovšem,“ odpověděla Seaine. „Chápu tě.“ Červené rázně odrazovaly od přátelství vně adžah. Dost rázně a dost účinně. „Když jsme mladé, nemůžeme jít proti adžah, a později už to vypadá, že své kroky nemůžeme zvrátit. Nejméně tisíckrát jsem si vzpomněla, jak jsme si šeptávaly po poslední – Á, a ty šprýmy! Vzpomínáš, jak jsme Seranche posypaly spodničku platanovým lechtacím práškem? – ale stydím se přiznat, že jsem se musela k smrti vyděsit, abych se pohnula. Chci, abychom byly zase přítelkyně, ale potřebuji i tvou pomoc. Jsi jediná, které můžu věřit.“

„Serancha byla ješitná tenkrát a je dodneška,“ zasmála se Pevara. „Šedé adžah je pro ni dobré místo. Ale nemůžu uvěřit, že by tě něco vyděsilo. No, podle tebe nebyl strach logický, dokud jsme nebyly zpátky v posteli. Kromě slibu, že se postavím ve sněmovně, aniž bych věděla zač, tak ti pomůžu s čímkoliv, Seaine. Co potřebuješ?“

Když na to došlo, Seaine zaváhala a napila se čaje. Ne že by o Pevaře pochybovala, jenže dostat slova ze rtů bylo... obtížné. „Dnes ráno za mnou přišla amyrlin,“ začala nakonec. „Pověřila mě jistým vyšetřováním. Zapečetěným plamenem.“ Pevara se lehce zamračila, ale neřekla, že v tom případě by o tom Seaine neměla mluvit. Když byly malé, Seaine sice možná naplánovala většinu jejich šprýmů, avšak Pevara měla tu troufalost většinu vymyslet, a měla víc odvahy je provést. „Mluvila dost opatrně, ale když jsem to trochu promyslela, došlo mi, co chtěla. Mám ve Věži najít...“ nakonec ji opustila odvaha, „temné družky.“

Pevařiny oči, stejně tmavé, jako je ona měla modré, se změnily v kámen. Červená sestra odšustila ke krbové římse, kde měla dokonale vyrovnané miniatury s portréty své rodiny. Všichni zemřeli, když byla ještě mladší novicka, rodiče, bratři, sestry, tety, strýcové a všichni, byli zavražděni při rychle potlačeném povstání temných druhů, kteří byli přesvědčení, že se Temný již brzy osvobodí. Proto si byla Seaine jistá, že jí může věřit. Proto si Pevara zvolila červené – ačkoliv Seaine si doposud myslela, že by si vedla stejně dobře a byla mnohem šťastnější jako zelená – protože věřila, že to, jak červené honí muže, kteří mohou usměrňovat, je nejlepší způsob, jak najít temné druhy. Byla v tom skutečně dobrá. A měla odvahu klidně vyslovit to, k čemu se Seaine nedokázala přimět.

„Černé adžah. Aha. Není divu, že byla Elaida obezřelá.“

„Pevaro, vím, že jsi jeho existenci vždycky popírala víc než tři sestry dohromady, ale jsem si jistá, že tohle měla na mysli, a jestli je ona přesvědčená...“

Její přítelkyně mávla rukou. „Mě přesvědčovat nemusíš, Seaine. Jsem si jistá, že černé adžah existuje, už...“ Zvláštní, teď Pevara zaváhala a zadívala se do šálku jako jasnovidka na jarmarku. „Co víš o událostech těsně po aielské válce?“

„Dvě amyrlin náhle zemřely v průběhu pěti let,“ odvětila Seaine opatrně. Usoudila, že přítelkyně má na mysli události ve Věži. Pravdou bylo, že dokud ji před skoro padesáti lety nepozvedly na přísedící, právě rok po Pevaře, ničemu mimo Věž nevěnovala příliš velkou pozornost. A vlastně ani tomu uvnitř Věže. „V těch letech zemřelo hodně sester, jak si vzpomínám. Chceš říct, že podle tebe v tom mělo prsty... černé adžah?“ Tak, teď to řekla, a nespálilo jí to jazyk.

„Já opravdu nevím,“ odpověděla Pevara tiše a potřásla hlavou. „Udělala jsi skutečně dobře, že ses ponořila hluboko do filozofie. Tenkrát se dály... věci, zapečetěné plamenem.“ Roztřeseně se nadechla.

Seaine na ni netlačila. Sama spáchala něco podobného zradě, když porušila tu stejnou pečeť, a Pevara se bude muset rozhodnout také sama. „Podívat se do hlášení bude bezpečnější než se ptát, když nevíš, co vlastně hledáš. Je logické, že černá sestra musí dokázat lhát i přes přísahy.“ Jinak by už bylo černé adžah dávno odhaleno. To jméno se s používáním vyslovovalo stále snadněji. „Pokud některá sestra napsala, že udělala něco, když my dokážeme, že udělala něco jiného, tak jsme našly černou družku.“

Pevara kývla. „Ano, nesmíme se však omezovat. Černé adžah možná nemělo prsty v tom povstání, ale já si nemyslím, že by si ten zmatek nechalo ujít, aniž by ho využilo. Myslím, že se musíme pořádně podívat na poslední rok.“

S tím Seaine váhavě souhlasila. Ohledně posledních měsíců bude muset pročíst méně papírů a položit víc otázek. Rozhodnout, koho zahrnout do vyšetřování, bylo ještě těžší. Zvlášť když Pevara řekla: „To od tebe bylo odvážné, přijít za mnou, Seaine. Vím, že temní druzi zavraždí své bratry, sestry a rodiče, když se snaží skrýt, kdo jsou a co dělají. Miluji tě za to, ale bylo to opravdu odvážné.“

Seaine se zachvěla, jako by jí někdo přešel po hrobě. Kdyby chtěla být odvážná, byla by si zvolila zelené. Skoro si přála, aby Elaida zašla za někým jiným. Teď už se ale nedalo couvnout.