Koruna z mečů

41 Koruna z mečů

Rand se ve spánku zmítal, něco se mu zdálo. Divoké sny, ve kterých se hádal s Perrinem a prosil Mata, ať najde Elain, kde se mu těsně mimo zorné pole míhaly barvy a Padan Fain po něm skákal s blýskavou čepelí, a občas měl dojem, že ze srdce mlhy zaslechl hlas volající mrtvou ženu. V těch snech se snažil vysvětlit, co dělá, Elain, Aviendze, Min, všem třem najednou, a dokonce i Min se na něj dívala s opovržením.

„...nesmí být rušen!“ Cadsuanin hlas. Součást snu?

Ten hlas ho vyděsil. Ve snu křičel na Luise Therina a ten zvuk se ozýval hustou mlhou, ve které se cosi pohybovalo, lidé a koně s křikem umírali, mlhou, kde ho Cadsuane neúprosně pronásledovala a on s funěním prchal. Alanna se ho snažila uklidnit, ale také se Cadsuane bála. Cítil její strach, byl stejně silný jako jeho vlastní. Bolela ho hlava. A bok. Ta stará jizva byla jako v ohni. Cítil saidín. Někdo držel saidín. Byl to on? Nevěděl. Snažil se probudit.

„Zabíjíš ho!“ zaječela Min. „Nedovolím ti ho zabít!“

Otevřel oči a uviděl její obličej. Nedívala se na něho, objímala jeho hlavu a zlobně se mračila na někoho vedle postele. Oči měla zarudlé. Prve plakala, ale nyní už ne. Ano, ležel ve své posteli ve svých pokojích ve Slunečním paláci. Viděl těžké hranaté sloupky u postele z černého dřeva s klínky slonoviny. Min, bez kabátu, ve smetanové hedvábné blůzce, ležela ochranitelsky stočená kolem něj na lněné pokrývce, která ho zakrývala až po bradu. Alanna se bála, tento pocit se mu chvěl v hlavě. Bála se o něj. Z nějakého důvodu si tím byl jistý.

„Myslím, že je vzhůru, Min,“ podotkla Amys laskavě.

Min se na něj podívala, její obličej rámovaly tmavé kučery, a najednou se na něj usmála.

Opatrně – protože se cítil slabý – ze sebe sundal její ruce a posadil se. Zatočila se mu hlava, ale nelehl si. Kolem jeho postele stála spousta lidí.

Na jedné straně byla Amys s Berou a Kirunou po boku. Amys, s příliš mladistvými rysy, se tvářila zcela bezvýrazně, ale odhodila si dlouhé bílé vlasy přes rameno a upravovala si loktuši, jako by se připravovala na zápas. Navenek byly obě Aes Sedai ztělesněný klid, ale odhodlaný klid, jedna vypadala jako královna připravená k boji o svůj trůn a druhá jako venkovanka připravená bojovat o svůj statek. Zvláštní, pokud někdy viděl tři lidi stát semknutě vedle sebe – a nejen doslovně – tak to byly tyhle tři, rameno vedle ramene, tvořily jednotnou frontu.

Na druhé straně postele viděl vedle Cadsuane, stojící s rukama v bok, Samitsu se stříbrnými zvonečky ve vlasech a štíhlou sestru s hustým černým obočím a zcuchanými havraními vlasy. Samitsu a černovlasá Aes Sedai měly šátky se žlutými třásněmi a zuby zaťaté stejně jako Bera nebo Kiruna, avšak vedle Cadsuanina výrazu vypadaly všechny čtyři váhavě. Obě skupiny žen se však nedívaly na sebe, nýbrž na muže.

V nohách postele stál Dashiva, jemuž se na límci třpytil stříbrný meč a rudozlatý drak, a Flinn s Narishmou, všichni zachmuření, snažící se sledovat ženy na obou stranách postele zároveň. Vedle nich stál Jonan Adley a černý kabát jako by měl na boku ohořelý. Všechny čtyři muže plnil saidín, až přetékal. Dashiva udržel skoro tolik, co zvládl Rand. Rand se podíval na Adleyho, jenž lehce kývl.

Náhle si Rand uvědomil, že pod pokrývkou, která se mu shrnula k pasu, nemá vůbec nic na sobě, jen obvaz kolem rány na břiše. „Jak dlouho jsem spal?“ zeptal se. „Jak to, že jsem ještě naživu?“ Nesměle si sáhl na obvaz. „Fainova dýka pochází ze Shadar Logothu. Jednou jsem viděl, jak muž po škrábnutí ve chvilce zemřel. Umíral rychle a těžce.“ Dashiva vyplivl nadávku s Fainovým jménem.

Samitsu a druhá žlutá si vyměnily polekané pohledy, ale Cadsuane jenom kývla a zlaté ozdůbky kolem ocelově šedého drdolu se zhouply. „Ano. Shadar Logoth. To by několik věcí vysvětlovalo. Můžeš poděkovat Sumeko, že jsi ještě naživu, a panu Flinnovi.“ Na prošedivělého muže s věnečkem bílých vlasů se nepodívala, ale on se zakřenil, jako by se mu poklonila. Vlastně mu žlutá překvapivě pokynula. „A taky tady Corele,“ pokračovala Cadsuane. „Každý udělal kousek, včetně pár věcí, které podle mě od Rozbití nikdo neudělal.“ Mluvila ponuře. „Beze všech tří bys už byl mrtvý. A pořád ještě můžeš zemřít, jestli se nenecháš vést. Musíš odpočívat, nesmíš se namáhat.“ Náhle mu hlasitě zakručelo v břiše a Cadsuane dodala: „Dostali jsme do tebe jen trochu vody a vývaru. Dva dny bez jídla je pro nemocného muže dlouhá doba.“

Dva dny. Jenom dva. Vyhnul se pohledu na Adleyho. „Vstanu,“ prohlásil.

„Nedovolím jim, aby tě zabily, ovčáku,“ řekla Min s umanutým leskem v očích, „a nedovolím to ani tobě.“ Položila mu ruce na ramena, jako by ho chtěla udržet v posteli.

„Přeje-li si Car’a’carn vstát,“ prohodila nedbale Amys, „nechám Nanderu, aby z chodby přivedla Děvy. Somera a Enaila mu moc rády poskytnou přesně tu pomoc, kterou potřebuje.“ Koutky úst se jí zvedly v úsměvu. Kdysi byla sama Děvou a o téhle situaci věděla skoro všechno. Kiruna ani Bera se neusmály, mračily se na něj, jako by byl padlý na hlavu.

„Chlapče,“ prohodila suše Cadsuane, „už jsem viděla víc tvých půlek, než bych chtěla, ale jestli je chceš nám šesti předvést, třeba se to některé bude líbit. Jestli však upadneš, možná ti nasekám na zadek, než tě zase uložím.“ Podle toho, jak se tvářily Samitsu a Corele, tak by jí ještě rády pomohly.

Narishma a Adley zděšeně zírali na Cadsuane a Flinn si popotahoval kabát, jako by se dohadoval sám se sebou. Ale Dashiva se drsně zachechtal. „Jestli chceš, abychom ty ženský vyprali ven...“ Začal připravovat prameny. Ne štíty, nýbrž složité tkanivo s ducha a ohně, které, usoudil Rand, způsobí každé takovou bolest, že na usměrňování ani nepomyslí.

„Ne,“ vyhrkl rychle. Bera a Kiruna poslechnou prostý příkaz a odejdou, a jestli ho Corele a Samitsu pomohly udržet naživu, tak jim dlužil víc než bolest. Jestli si ale Cadsuane myslela, že ho nahota udrží v posteli, tak ji čekalo překvapení. Nebyl si jistý, zda mu Děvy nechaly aspoň trochu studu. Usmál se na Min, sundal ze sebe její ruce, odhodil pokrývku a slezl z postele vedle Amys.

Moudrá stiskla rty. Skoro viděl, jak zvažuje, nemá-li Děvy přece jenom zavolat. Bera po Amys vrhla bolestínský, nejistý pohled, kdežto Kiruna, celá rudá, se k němu spěšně otočila zády. Rand pomalu došel k šatníku. Pomalu, protože si uvědomil, že Cadsuane možná poskytne její příležitost, pohne-li se příliš rychle.

„Pche!“ zavrčela za ním. „Přísahám, že bych tomu umíněnýmu klukovi měla naplácat na zadek.“ Někdo zavrčel, mohlo to být na souhlas, nebo naopak nesouhlas s tím, co dělal.

„Á, ale má tak hezké půlky, což?“ zazpíval za ním kdosi s murandským přízrakem. To musela být Corele.

Ještě že měl hlavu strčenou v šatníku. Možná z něj Děvy neslouply tolik studu, kolik si myslel. Světlo! Obličej měl celý rozpálený. Doufaje, že oblékání zakryje každé případné zakolísání, si spěšně natahoval šaty. Jeho meč byl opřený v rohu šatníku s pásem omotaným kolem pochvy z tmavé kančí kůže. Sáhl na dlouhý jílec, pak ruku stáhl.

Bosý se obrátil k ostatním a zavazoval si tkanice u košile. Min ještě seděla na posteli se zkříženýma nohama v těsných spodcích a podle toho, jak se tvářila, se nemohla rozhodnout, jestli mu to schvaluje či ji to rozčiluje. „Musím si promluvit s Dashivou a ostatními asha’many,“ řekl. „O samotě.“

Min slezla z postele, doběhla k němu a objala ho. Ne moc pevně, na jeho obvázaný bok dávala dobrý pozor. „Čekala jsem moc dlouho, abych tě viděla zase vzhůru,“ řekla a dala mu ruku kolem pasu. „Potřebuju být s tebou.“ Lehce to zdůraznila. Musela mít vidění. Nebo ho možná jen chtěla podepřít. Tak nebo tak, kývl. Zas tak pevné nohy neměl. Položil jí ruku na ramena a náhle si uvědomil, že nechce, aby asha’mani věděli, jak je slabý, stejně jako nechtěl, aby to věděly Cadsuane a Amys.

Bera a Kiruna se poklonily a vyrazily ke dveřím, když se však Amys nepohnula, zaváhaly. „Hlavně abys zůstal v pokoji,“ řekla moudrá, a vůbec to nevypadalo, jako by mluvila s Car’a’carnem.

Rand zvedl bosou nohu. „Vypadám snad, jako bych se někam chystal?“ Amys si odfrkla, ale pak mrkla na Adleyho, sebrala Beru a Kirunu a odešla.

Cadsuane a druhé dvě je vzápětí následovaly. Šedovlasá zelená se také podívala na Adleyho. Nemohlo být tajemstvím, že byl několik dní mimo Cairhien. U dveří se zastavila. „Neudělej nějakou hloupost, chlapče.“ Mluvila jako přísná teta, varující líného synovce, aniž by čekala, že ji poslechne. Samitsu a Corele odešly za ní a mračily se střídavě na něj a na asha’many. Když zmizely, Dashiva se zasmál, ostře sípal a kroutil hlavou. Zřejmě ho to opravdu pobavilo.

Rand odešel pro holínky, jež stály hned vedle šatníku, a zevnitř vyndal stočené punčochy. „Jak se obuju, přijdu za vámi do předpokoje, Dashivo.“

Asha’man sebou trhl. Mračil se na Adleyho. „Jak přikazuješ, můj pane Draku,“ řekl a přitiskl si pěst na hruď.

Rand počkal, až všichni čtyři odejdou, pak se vděčně posadil do křesla, vydechl si úlevou a začal si natahovat punčochy. Byl si jistý, že díky tomu, že vstal a prošel se, má nohy silnější. Silnější, ale stejně ho nechtěly pořádně nosit.

„Jseš si jistej, že je to moudrý?“ zeptala se Min, klečící u křesla, a Rand sebou trhl. Kdyby v těch dvou dnech mluvil ze spaní, Aes Sedai by to věděly. Amys by zařídila, aby zde, až se probudí, čekala Enaila, Somera a padesát dalších Děv.

Natáhl si punčochy. „Máš vidění?“

Min se posadila na paty, zkřížila ruce na prsou a podívala se na něj. Po jisté chvíli usoudila, že to nefunguje, a povzdechla si. „Je to Cadsuane. Něco tě naučí, tebe a asha’many. Myslím všechny asha’many. Je to něco, co se musíš naučit, ale nevím, co přesně to je, jenom že se to učení žádnýmu z vás nebude líbit. Vůbec se vám to nebude líbit."

Rand se zarazil s botou v ruce, pak do ní strčil nohu. Co by mohla Cadsuane, nebo kterákoliv Aes Sedai, naučit asha’mana? Ženy nemohly učit muže, ani muži ženy. To bylo stejně dané jako jediná síla sama. „Uvidíme,“ víc neřekl.

Min to očividně neuspokojilo. Věděla, že se to stane, a on také. Nikdy se nemýlila. Ale co by ho Cadsuane mohla naučit? Co jí dovolí, aby ho naučila? Ta žena ho sama o sobě vyváděla z míry způsobem, jaký nezažil od pádu Tearského Kamene.

Dupl, aby se mu holínka usadila na noze, vzal si ze šatníku opasek s mečem a červený, zlatem krumplovaný kabátec, tentýž, co měl na návštěvě u Mořského národa. „Jakou dohodu za mě Merana uzavřela?“ zeptal se a Min rozčileně zachrčela.

„Žádnou, alespoň dodnes,“ odvětila netrpělivě. „S Rafelou ještě neodešly z lodi, ale poslaly půl tuctu zpráv s dotazem, jestli už je ti dost dobře, aby ses mohl vrátit. Myslím, že bez tebe smlouvání neprobíhá právě nejlíp. Asi to je marná naděje, doufat, že půjdeš tam, co?“

„Ještě ne,“ řekl jí. Min mlčela, ale pěstmi v bok a zdviženým obočím dala jasně najevo, co si myslí. No, brzy se to dozví.

Když se Rand s Min objevili v předpokoji, vyskočili všichni asha’mani kromě Dashivy z křesel. Dashiva zíral do prázdna a mluvil sám k sobě, takže si Randa všiml teprve tehdy, když mladý muž došel na vycházející slunce, zasazené do podlahy, a pak zamrkal, než se zvedl.

Rand se obrátil na Adleyho a zapínal si přitom opasek s Dračí přezkou. „Dorazilo už vojsko k horským pevnostem v Illianu?“ Nejradši by se posadil do pozlaceného křesla, ale neudělal to. „Jak? Mělo to trvat přinejlepším pár dní. Přinejlepším.“ Flinn a Narishma se zatvářili stejně překvapeně jako Dashiva. Nikdo nevěděl, kam se Adley a Hopwil poděli – nebo Morr. Rozhodnout se, komu může důvěřovat, bylo vždycky těžké, a důvěra byla jako ostří břitvy.

Adley se narovnal. Měl cosi v očích pod tím hustým obočím. V Cairhienu se tomu říkalo, že viděl vlka. „Vznešený pán Weiramon nechal pěchotu za sebou a spěchal s jízdou,“ hlásil škrobeně. „Aielové samozřejmě udrželi krok.“ Zamračil se. „Včera jsme se setkali s Aiely, se Shaidy. Nevím, jak se tam dostali. Bylo jich dohromady tak devět deset tisíc, avšak zřejmě s sebou neměli žádné moudré, které by usměrňovaly, a ani nás moc nezpomalili. K pevnostem jsme dorazili dneska v poledne.“

Rand by nejradši vrčel. Nechat pěchotu vzadu! Copak si Weiramon myslí, že dobude palisádou obehnané pevnosti na kopcích jen s jezdci? Možná. Ten člověk by vzadu nejspíš nechal i Aiely, kdyby je dokázal předběhnout. Hloupí šlechtici a jejich hloupá čest! Ale vlastně na tom nezáleželo. Jen mužům, kteří zemřou, protože vznešený pán Weiramon pohrdal každým, kde nebojoval z koňského hřbetu.

„S Ebenem jsme hned po příjezdu začali likvidovat první palisády,“ pokračoval Adley. „Weiramonovi se to moc nelíbilo. Myslím, že nás chtěl zarazit, ale bál se. No, tak jsme začali zapalovat klády a dělat díry do hradeb, ale jenom jsme začali, a dorazil Sammael. Teda aspoň muž, co dokáže usměrňovat saidín, a o hodně silnější než Eben nebo já. Řekl bych, že tak silný jako ty, můj pane Draku.“

„On tam byl hned?“ zeptal se Rand nevěřícně, ale pak pochopil. Byl si jistý, že Sammael zůstane v bezpečí v Illianu za ochranami spletenými s pomocí jediné síly, pokud by si myslel, že čelí Randovi. Příliš mnoho Zaprodanců to zkusilo a skoro všichni teď byli mrtví. Rand se proti své vůli zasmál – a musel se chytit za bok. Smích bolel. Všechny ty složité lsti, aby Sammaela přesvědčil, že bude kdekoliv jinde, jenom ne s útočícím vojskem, aby ho vylákal z Illianu, a všechno to pokazil nůž v ruce Padana Faina. Dva dny. Tou dobou už každý, kdo měl v Cairhienu špehy – k nimž určitě patřili i Zaprodanci – věděl, že Drak Znovuzrozený leží na pokraji smrti. To klidně mohl házet mokré dříví do ohně jako si myslet opak. „Muži pletichaří a ženy intrikují, avšak kolo tká, jak si kolo přeje.“ Tohle se říkalo v Tearu. „Pokračuj,“ vybídl Adleyho. „Včera v noci s vámi byl Morr, ne?“

„Ano, můj pane Draku. Fedwin přichází každou noc, jak taky má. Včera v noci bylo jasný jako Ebenův nos, že dneska dorazíme k pevnostem.“

„Já tomu vůbec nerozumím.“ Dashiva mluvil nešťastně a cukal mu sval ve tváři. „Tys ho vylákal ven, ale proč? Jakmile ucítí muže, co dokáže usměrňovat tak silně jako ty, uprchne zpátky do Illianu mezi pasti, které setkal. Tam se na něj nedostaneš. Okamžitě pozná, když se na míli od města otevře průchod.“

„Můžeme zachránit vojsko,“ vyhrkl Adley, „to můžem udělat. Když jsem odcházel, Weiramon pořád ještě nechal útočit na pevnost a nechal Sammaela, aby každý útok rozsekal na cucky přese všechno, co jsme s Ebenem dokázali.“ Zvedl ruku s ožehnutým rukávem. „Museli jsme zaútočit a hned utéct, ale on nás přesto párkrát skoro spálil. Aielové mají taky ztráty. Bojují jenom s Illiánci, co vylezou ven – ostatní pevnosti už musej být prázdný, tolik jich přicházelo, když jsem odcházel – ale pokaždý, když Sammael uvidí padesát našich pohromadě, Aielů nebo ostatních, roztrhá je na kusy. Kdyby tam byli tři jako on, nebo jenom dva, tak nevím, jestli bych po návratu našel ještě někoho naživu.“ Dashiva na něj zíral, jako by se zbláznil, a Adley náhle pokrčil rameny, jako by cítil, jak je jeho prázdný límec lehký ve srovnání s mečem a drakem na límci staršího muže. „Odpusť, asha’mane,“ zamumlal zaraženě a pak dodal ještě tišším hlasem: „Ale aspoň je můžem zachránit.“

„Zachráníme je,“ ujistil ho Rand. Jenom ne tak, jak Adley čekal. „Dneska mi všichni pomůžete zabít Sammaela.“ Pouze Dashiva se zatvářil poplašeně. Ostatní muži jen kývli. Už je neděsili dokonce ani Zaprodanci.

Rand čekal, že se Min bude hádat, možná chtít jít s ním, ale překvapila ho. „Asi bys rád, aby nikdo nezjistil, že jsi pryč, dokud neodejdeš, ovčáku.“ Kývl a ona si povzdechla. Možná byli i Zaprodanci závislí na holubech a špezích, stejně jako všichni ostatní, ale spolehnout se na to by mohla být osudová chyba.

„Děvy budou chtít jít taky, jestli se to dozvědí, Min.“ Chtěly by a on by měl těžký úkol jim odmítnout. Pokud by jim dokázal odmítnout. Přesto i kdyby zmizela jen Nandera a ty, které poslala na stráž, bylo by to příliš.

Min si znovu povzdechla. „Asi bych si mohla s Nanderou promluvit. Třeba se mi je podaří tak hodinku zdržet v chodbě, ale nebudou ze mě mít radost, až na to přijdou.“ Skoro se znovu zasmál, než si vzpomněl, že nemá. Rozhodně z ní nebudou mít velkou radost, a z něj také ne. „Důležitější je, sedláčku, že radost nebude mít Amys. Nebo Sorilea. Pořád tě nechávám, abys mě dostával do malérů.“

Rand otevřel ústa, aby jí řekl, že ji o nic nežádal, jenomže než stačil říci slovíčko, ona k němu přistoupila. Vzhlédla k němu skrz dlouhé řasy, položila mu ruku na prsa a zaťukala prsty. Hřejivě se usmála a mluvila mírně, ale prsty ji zrazovaly. „Jestli dovolíš, aby se ti něco stalo, Rande al’Thore, pomůžu Cadsuane, ať to bude potřebovat nebo ne.“ Její úsměv se na okamžik rozjasnil, téměř rozveselil, než se otočila ke dveřím. Díval se, jak odchází. Občas mu pěkně zamotala hlavu – tohle nejmíň jednou dvakrát dokázala každá žena, kterou kdy potkal – ale moc rád se na ni díval, když šla.

Najednou si uvědomil, že ji pozoruje i Dashiva. A olizuje si rty. Rand si odkašlal dost hlasitě, aby ho bylo slyšet přes zavírání dveří. Dashiva z nějakého důvodu zvedl ruce na obranu. Ne že by se na něj Rand mračil. Nemohl se mračit na muže jen proto, že Min nosila těsné spodky. Ponořil se do prázdnoty, popadl saidín a přinutil mrazivý oheň a roztavenou špínu vytvořit tkanivo průchodu. Když se průchod otevřel, Dashiva odskočil. Možná kdyby mu odřízl ruku, přestal by si olizovat rty jako kozel. Po prázdnotě se rozběhla jakási pokřivená, rudá pavučina.

Rand prošel průchodem na holou hlínu s Dashivou a ostatními za patami, a jakmile byli všichni na druhé straně, propustil saidín. Když to udělal, cítil ztrátu, Alannu si náhle uvědomoval mnohem slaběji. Ztráta nebývala tak velká, dokud s ním byl Luis Therin, ne tak ohromná.

Slunce zde již bylo v polovině cesty k obzoru. Poryv větru mu zpod bot zvedl prach, aniž by se trochu ochladilo. Průchod se otevřel na vyčištěném místě, označeném provazem nataženým mezi čtyřmi dřevěnými sloupky. V každém rohu stály stráže v krátkých kabátech a baňatých kalhotách nacpaných do holínek, s mírně prohnutými meči u boku. Některým mužům visely dlouhé kníry až na bradu, jiní měli hustý plnovous, a všichni bez výjimky měli drzé nosy a zešikmené tmavé oči. Jakmile se Rand objevil, někteří se rozběhli.

„Co tady děláme?“ chtěl vědět Dashiva a nevěřícně se rozhlížel kolem sebe.

Kolem stály stovky špičatých stanů, šedých a špinavě bílých, a řady provazů, u nichž byli uvázáni již nasedlaní koně. Caemlyn ležel o pár mil dál, skrytý za lesem, a Černá věž byla rovněž blízko, ale Taim se o tomhle nedozví, pokud tu neměl špehy. Jedním z úkolů Fedwina Morra bylo poslouchat – vnímat – jestli někdo nešpehuje. Od provazů se rozběhly vlny šeptání, muži s drzými nosy a vlnitými meči se zvedali z podřepu a vyčkávavě se obraceli k Randovi. Tu a tam se zvedla i nějaká žena. Saldejské ženy často vyjížděly do války po boku svých manželů, alespoň manželky šlechticů a důstojníků. Dnes s nimi ale žádná nepojede.

Rand podlezl provaz a zamířil přímo ke stanu, který se od ostatních lišil pouze praporem se třemi červenými květy na modrém poli na žerdi před vchodem. Penízovka nezahynula dokonce ani během saldejské zimy, a když les zničil požár, jako první se vždycky objevily její červené kvítky. Květ, který nic nezabije, erb rodu Bashere.

Bashere ve stanu již byl obutý a měl připjaté ostruhy a meč u pasu. Jako zlověstný stín s ním byla i Deira v jezdeckých šatech stejného odstínu, jako měl manžel na kabátě. Neměla sice meč, ale za pásem z těžkých stříbrných kroužků měla zastrčenou dlouhou dýku spolu s koženými rukavicemi, které prozrazovaly, že hodlá jet na koni.

„Nečekal jsem tě ještě několik dní,“ pravil Bashere a vstal ze skládací táborové stoličky. „Vlastně jsem doufal, že týdnů. Doufal jsem, že budu mít většinu těch, co mi posílá Taim, vyzbrojených tak jako Mat, a chtěl jsem – no, sebral jsem každého výrobce kuší, mám tady manufakturu a ta je vyrábí jako prasnice selata – ale zatím mám jenom patnáct tisíc kuší a vím, co s nimi.“ S tázavým výrazem zvedl stříbrný džbán, stojící na mapách rozložených na skládacím stolku. „Máme čas na punč?“

„Ne, žádný punč,“ řekl Rand netrpělivě. Bashere mluvil už dřív o mužích, které Taim našel, kteří se však nedokázali naučit usměrňovat, ale poslouchal jen na půl ucha. Záleželo jen na tom, že si Bashere myslel, že je dobře vycvičil. „Dashiva a další tři asha’mani čekají venku. Jakmile se k nim připojí Morr, budeme připravení.“ Zadíval se na Deiru ni Ghaline ťBashere, tyčící se nad svým malým manželem, s nosem jako dravčí zoban a očima, vedle kterých i dravci vypadali mírně. „Žádný punč, urozený pane Bashere. A žádné manželky. Dneska ne.“

Deira otevřela pusu a v tmavých očích jí zažhnulo.

„Žádné manželky,“ řekl Bashere a hřbetem ruky si uhladil prošedivělé kníry. „Předám rozkaz.“ Obrátil se k Deiře a natáhl ruku.

„Ženo,“ řekl mírně. Rand sebou trhl i přes jeho mírný tón a čekal výbuch.

Deira pevně stiskla rty. Mračila se na manžela, jestřáb připravený vrhnout se na myš. Samozřejmě ne že by Bashere v nejmenším připomínal myš. Jenom menšího jestřába. Zhluboka se nadechla. Deira se uměla nadechnout, až to vypadalo, že se z toho roztřese země. A odepjala si dýku v pochvě a vložila ji manželovi do dlaně. „O tomhle si promluvíme později, Davrame,“ řekla. „A pořádně.“

Rand se rozhodl, že jednoho dne, až bude mít čas, přiměje Bashereho, aby mu vysvětlil, jak to dělá. Pokud vůbec někdy bude mít čas.

„Pořádně,“ souhlasil Bashere, a když si strkal dýku za opasek, křenil se přes kníry. Možná měl prostě sebevražedné sklony.

Venku sundali provaz a Rand pak čekal s Dashivou a ostatními asha’many, než se devět tisíc saldejských lehkých jezdců seřadí do trojstupu. Někde za nimi se bude sbírat patnáct tisíc pěšáků, kteří si říkali Dračí legie. Rand je zahlédl, každý voják měl modrý kabát se zapínáním na boku, takže rudozlatý drak na prsou byl neporušený. Většina měla ocelí vyztužené kuše, někteří místo nich měli těžké, neohrabané štíty, jediný však neměl píku. Ať už Mat s Basherem upekli cokoliv, Rand doufal, že to nepovede ke smrti téhle legie.

Morr se při čekání dychtivě zubil a skoro poskakoval na místě. Možná byl prostě jenom rád, že má zpátky svůj černý kabát se stříbrným mečem na límci, nicméně Adley a Narishma se křenili skoro stejně a vlastně i Flinn do toho neměl daleko. Už věděli, kam půjdou a co tam budou dělat. Dashiva se jako obvykle mračil do prázdna a mlčky pohyboval rty. Jako obvykle. Také mlčky a podmračeně se za Deirou shromáždily saldejské ženy a přihlížely. Orlice a sokolice, celé načepýřené a vzteky bez sebe. Randovi nezáleželo na tom, jak se tváří a mračí. Když se on bude muset postavit Nandeře a ostatním Děvám za to, že je z tohohle vynechal, tak saldejší muži vydrží jakékoliv pořádné debaty. Dneska, dá-li Světlo, kvůli němu žádná žena nezemře.

Tolik mužů se za minutku seřadit nemohlo, ani když tento rozkaz očekávali, přesto v pozoruhodně krátkém čase zvedl Bashere meč a zvolal: „Můj pane Draku!“

Ten křik opakoval velký zástup za ním. „Můj pane Draku!“ Rand popadl pravý zdroj a udělal průchod mezi dřevěnými kůly, dva sáhy na dva, a jak zavazoval tkanivo, již proběhl na druhou stranu, plný saidínu, s asha’many za patami, na otevřené veliké náměstí obklopené mohutnými bílými sloupy s mramorovými hlavicemi v podobě věnce z olivových větviček. Na dvou koncích náměstí stály téměř stejné paláce s purpurovou střechou, sloupořadími, vysokými balkony a štíhlými věžemi. Byly to Královský palác a o něco menší Radnice rady a náměstí bylo Tammuzovo náměstí v srdci Illianu.

Při pohledu na to, jak se tu z čista jasna objevil Rand s černě oděnými asha’many za zády, spadla brada hubenému muži v modrém kabátě s plnovousem a oholeným horním rtem a macatá ženská v zelených šatech se sukní tak krátkou, až jí byly vidět zelené střevíčky a kotníky v zelených punčochách, si přitiskla ruce na obličej a stála před nimi jako přikovaná, jenom tmavé oči jí vylézaly z důlků. Všichni lidé stáli a zírali, obchodníci s podnosy, vozkové zastavovali voly, muži, ženy a děti civěli s otevřenou pusou.

Rand zvedl ruce a usměrnil. „Jsem Drak Znovuzrozený!“ Jeho slova se nyní nesla celým náměstím, zesílená vzduchem a ohněm, a z prstů mu vyletěly pětadvacet sáhů vysoké plameny. Za ním asha’mani zaplnili oblohu ohnivými koulemi, které létaly na všechny strany. Všichni kromě Dashivy, který nad náměstím vytvořil praskající báň z modrých blesků.

Víc nebylo třeba. Lidská záplava se s jekem rozprchla na všechny strany, hlavně pryč z Tammuzova náměstí. Uprchli právě včas. Rand a asha’mani uhnuli od průchodu a Davram Bashere provedl divoce povykující Saldejce do Iilianu, záplavu jezdců, kteří hned za průchodem tasili meče a mávali jimi nad hlavou. Bashere vedl prostřední zástup přímo vpřed, tak jak to před zdánlivě dávnými časy naplánovali, a boční zástupy uhnuly do stran. Jezdci zamířili od průchodu, dělili se do menších skupin, cválali do ulic vedoucích od náměstí.

Rand nečekal, až projede poslední jezdec. Když jich projela teprve asi třetina, okamžitě udělal další, menší otvor. Když chtěl člověk urazit jen krátkou vzdálenost, nemusel kvůli cestování vůbec znát místo, kde se nacházel. Za sebou cítil, jak Dashiva a ostatní setkávají své průchody, ale on už prošel tím svým a nechal ho za sebou zavřít na jedné ze štíhlých věží Královského paláce. Nepřítomně ho napadlo, jestli je Mattin Stepaneos den Balgar, illiánský král, někde v budově pod ním.

Vrcholek věže měl jenom pět kroků napříč a byl obkroužen zídkou z červeného kamene, sahající stěží do výše prsou. S výškou pětadvaceti sáhů to bylo nejvyšší místo v celém městě. Odsud viděl přes střechy, červené, zelené, všech možných barev, lesknoucí se v odpoledním slunci, na dlouhé hatě, protínající rozlehlá blata s vysokou trávou kolem města a přístavu. Ve vzduchu byla cítit sůl. Obklopen bažinami Illian nepotřeboval hradby. Pokud ovšem útočník nedokázal udělat díru do vzduchu. Ale pak by mu hradby stejně byly k ničemu.

Bylo to hezké město, domy byly převážně ze světlého tesaného kamene, město křižovalo stejně tolik kanálů co ulic a z výšky připomínaly modrozelenou síť, ale on je neobdivoval. Nízko nad střechami taveren, krámků a paláců s věžemi usměrnil prameny vzduchu, vody, ohně, země a ducha, a obracel se při tom. Nesnažil se prameny splétat, prostě s nimi šlehl nad městem a dobrou míli nad blaty. I z dalších pěti věží vyletěly prameny, a kde se nekontrolovatelně dotkly, vyšlehly blesky a jiskry a objevila se oblaka barevné páry, jaké by mohli závidět všichni ohňostrůjci. Lepší způsob, jak vyděsit lidi a zahnat je pod postele, aby nezavazeli Bashereho vojákům, si neuměl představit, i když to nebyl hlavní důvod.

Kdysi dávno usoudil, že Sammael musel ve městě splést ochrany, které spustí poplach, pokud by tady někdo usměrnil saidín. Převrácené ochrany, aby je nenašel nikdo kromě Sammaela, ochrany, které mu přesně prozradí, kde je muž, který usměrňuje, aby ho mohl okamžitě zničit. S trochou štěstí teď byly spuštěny všechny tyto ochrany. Luis Therin si byl jist, že je Sammael vycítí, ať je kdekoliv, dokonce i na dálku. Proto teď budou k ničemu. Tenhle druh musel být po spuštění znovu vyroben. Sammael přijde. Za celý svůj život se nikdy nevzdal ničeho, co považoval za své, byť byl jeho nárok sebepochybnější, ne bez boje. To všechno věděl od Luise Therina. Pokud byl skutečný. Musel být. Na to byly jeho vzpomínky příliš podrobné. Ale copak nemohl šílenec snít sny plné podrobností?

Luisi Therine! zavolal v duchu. Odpověděl mu vítr vanoucí nad Illianem.

Tammuzovo náměstí dole bylo opuštěné a tiché, prázdné až na pár opuštěných kár. Průchod otočený bokem by byl neviditelný, nebýt vláken.

Rand sáhl pro tkanivo a rozvázal uzel, a když průchod vzápětí zmizel, propustil saidín. Všechny prameny zmizely z oblohy. Některý asha’man možná ještě držel pravý zdroj, on jim ale řekl, aby to nedělali. Musel jim říci, že každého muže, kterého v Illianu ucítí usměrňovat poté, co sám přestane, hodlá zabít bez varování. Nechtěl pak zjistit, že usměrňujícím byl jeden z nich. Opřel se o zeď a čekal, nejraději by se byl posadil. Bolely ho nohy a v boku ho pálilo, ať se postavil jakkoliv, jenže možná bude potřebovat tkanivo vidět stejně jako cítit.

Město nebylo úplně tiché. Z několika stran slyšel křik a slabé řinčení kovu o kov. Dokonce i když Sammael přesunul tolik mužů na hranici, nenechal Illian zcela bez ochrany. Rand se obrátil a snažil se vidět na všechny strany zároveň. Myslel si, že Sammael přijde do Královského paláce nebo do toho na druhém konci náměstí, ale nebyl si jistý. V ulici zahlédl skupinku Saldejců bojujících se stejným počtem jezdců v lesklých kyrysech. Ze strany najednou přicválali další Saldejci a bojovníci zmizeli za domem. O kus dál uviděl část Dračí legie, pochodující přes nízký most nad kanálem. V čele asi dvacítky mužů s pavézami kráčel důstojník, jehož bylo lze poznat podle vysokého červeného chocholu na přilbě, a za nimi následovaly asi dvě stovky vojáků s těžkými kušemi. Jak budou bojovat? Z dálky se sem nesl křik a zvonění ocele o ocel a slabý jek umírajících.

Slunce klouzalo dolů a stíny nad městem se dloužily. Soumrak, a slunce bylo karmínovou kupolí nízko nad západním obzorem. Objevilo se pár hvězd. Nezmýlil se? Neodejde Sammael prostě někam jinam, nenajde si k ovládnutí nějakou jinou zemi? Neposlouchal celou dobu jen vlastní šílené blábolení?

Nějaký muž usměrnil. Rand na okamžik ztuhl a zíral na Radnici. Bylo tam dost saidínu na průchod. Menší usměrnění nemusel přes celé náměstí vycítit. Musel to být Sammael.

Vmžiku se chopil pravého zdroje, spletl průchod a proskočil jím, blesky mu již vyskakovaly z rukou. Ocitl se v rozlehlé místnosti, osvětlené velkými zlatými kandelábry se zrcadly a lustry visícími na řetězech ze stropu. Na sněhobílých mramorových stěnách byly reliéfní vlysy s bitevními výjevy a s vyobrazením lodí v blaty obklopeném illiánském přístavu. Na druhém konci místnosti stálo na vysokém bílém stupníku se schůdky vepředu devět hustě vyřezávaných a zlacených křesel jako trůny, prostřední křeslo pak mělo nejvyšší opěradlo. Než za sebou stačil propustit průchod, vrcholek věže, kde stál, vybuchl. Cítil, jak se přes něj přelévá oheň a země a průchodem proletěl déšť úlomků kamene a prachu, který ho srazil na zem. Když dopadl, projela mu bokem bolest a do prázdnoty, v níž se vznášel, se zarylo ostré rudé kopí, a díky tomu, stejně jako kvůli ostatním věcem, propustil průchod. Byla to bolest někoho jiného, slabost někoho jiného. V prázdnotě si jich mohl nevšímat.

Pohnul se, přinutil svaly jiného muže k pohybu, zvedl se na nohy a klopýtavě se rozběhl ke stupínku ve chvíli, kdy ze stropu sjely stovky rudých vláken, která se propálila mořsky modrou mramorovou podlahou v širokém kruhu kolem místa, kde ještě zhasínaly zbytky jeho průchodu. Jedno vlákno mu projelo podpatkem i patou, a on slyšel sám sebe, jak při pádu křičí. Nebyla to jeho bolest, v boku ani v noze. Nebyla jeho.

Převalil se na záda a stále viděl pozůstatky těch žhavých rudých drátů, viděl je dost jasně, aby rozeznal jemu dosud neznámý způsob, jakým byly oheň a vzduch spleteny. Dost na to, aby přesně poznal, odkud přišly. Černé díry v podlaze a složitý bílý štuk na stropě při styku se vzduchem syčely a hlasitě praskaly.

Zvedl ruce a setkal odřivous. Začal ho setkávat. Cizí tvář zabolela po políčku, na nějž si pamatoval, a v hlavě mu syčel a praskal Cadsuanin hlas, jako díry, které vytvořila ta rudá vlákna. Už nikdy, chlapče. Tohle už nikdy neuděláš. Měl dojem, že v dálce strachy z toho, co hodlal vypustit, co kdysi téměř zničilo svět, kňučí Luis Therin. Odpadla všechna vlákna kromě ohně a vzduchu a ta setkal, jak to viděl před chvílí. Mezi rukama mu vykvetl tisíc jemných rudých vlásků a cestou nahoru se vlákna rozletěla i do stran. V úlomcích kamení a prachu z omítky ze stropu spadl kruh loket v průměru.

Teprve když to udělal, napadlo ho, že by mezi ním a Sammaelem mohl být někdo jiný. Hodlal dnes Sammaela zabít, ale když to dokáže bez toho, aby zabil někoho jiného... Tkanivo zmizelo a on se znovu zvedl na nohy a kulhal ke dveřím ze sálu, vysokým dveřím s panely, do nichž byly zasazeny zlaté včely o velikosti pěsti. Než ke dveřím dorazil, otevřel jedno křídlo dveří pramínkem vzduchu, příliš malým, než aby se dal zachytit z dálky. Vykulhal do chodby a klesl na koleno. Ten druhý muž měl bok jako v ohni a pata ho bolela jako ďas. Rand vytáhl meč, opřel se o něj a čekal. Za rohem vykoukl čistě oholený chlapík s růžovými tvářemi. Byl mu vidět dost velký kus kabátu, aby bylo jasné, že je to sluha. Aspoň jeho napůl zelený a napůl žlutý kabát vypadal jako livrej. Uviděl Randa a pomalu, jako by mohl projít nepovšimnut, pokud se bude pohybovat dost pomalu, vycouval z dohledu. Dřív nebo později musí Sammael...

„Illian patří mně!“ Ten hlas se nesl ze všech stran a Rand zaklel. Muselo to být stejné tkanivo, jaké sám použil na náměstí, nebo něco velmi podobného. Vyžadovalo tak málo jediné síly, že by si pramenů nevšiml, ani kdyby byl od toho muže na deset kroků. „Illian je můj! Nezničím, co mi patří, tím, že tě zabiju, a nedovolím ani tobě, abys ho zničil. Tys měl odvahu přijít sem za mnou? Máš odvahu sledovat mne dál?“ Do dunivého hlasu se vloudil posměšný tón. „Máš odvahu?“ Někde nahoře se otevřel a zavřel průchod. Rand nepochyboval, co to bylo.

Odvahu? Jestli má odvahu! „Já jsem Drak Znovuzrozený,“ zavrčel, „a zabiju tě.“ Spletl průchod a prošel jím nahoru.

Byla tu další chodba lemovaná nástěnnými koberci s vyobrazenými loděmi na moři. Na druhém konci sloupořadím prosvítal poslední karmínový srpeček slunce. Ve vzduchu visel zbytek Sammaelova průchodu, rozplývající se prameny slabě zářily. Jenomže nebyly tak slabé, aby je Rand nerozeznal. Začal tkát, pak se zarazil. Skočil sem bez toho, aby pomyslel na past. Jestli zopakuje to, co udělal Sammael, vyjde na přesně stejném místě jako on, nebo tak blízko, že to nebude znamenat rozdíl. S jedním malým rozdílem. Nedalo se poznat, bude-li ta změna pět sáhů nebo pět set, ale pořád to bylo dost blízko.

Kolmá stříbrná čára se začala otáčet a otevírat, takže se objevily zešeřelé trosky dávné slávy, ale nebyla tam taková tma jako v chodbě. Průchodem byl vidět o něco větší kousek slunce, zpola zakrytý rozbitou kupolí. To místo znal. Když tu byl naposledy, přidal jedno jméno k seznamu Děv ve své hlavě. Když tu byl poprvé, sledoval ho sem Padan Fain a stal se z něj víc než jen temný druh, něco horšího než temný druh. Že Sammael uprchl do Shadar Logothu, zřejmě nejedním způsobem uzavíralo kruh. Když teď otevřel průchod, nemohl otálet. Než se průchod zastavil, už kulhavě vběhl do zničeného města, kdysi zvaného Aridhol, a jakmile mu pod nohama zakřupalo rozbité dláždění a suchý plevel, pustil tkanivo.

Kolem prvního nároží proběhl. Země se mu otřásla pod nohama, když se z místa, odkud přišel, ozvalo zadunění a šerem létaly blesky. Cítil, jak ho zalévá země, vzduch a oheň. Dunivým rachotem pronikal řev a vytí. Když bez ohlížení kulhal pryč, cítil v sobě saidín. Běžel, a jak ho plnila jediná síla, viděl jasně i ve stínech.

Kolem něj se rozkládalo veliké město, obrovské mramorové paláce se čtyřmi pěti kupolemi různých tvarů, zabarvenými zapadajícím sluncem do karmínova, na každé křižovatce stála bronzová fontána či socha, sloupořadí se táhla k věžím zvedajícím se ke slunci. Tedy pokud byly věže nedotčené, protože nejedna končila vylámanými zuby. Na každou celou kupoli tu bylo deset rozbitých skořápek s chybějícím vrškem či bokem. Sochy ležely převrácené a v kusech, a pokud stály, chyběla tu ruka, tu hlava. Hromadami trosek se hnaly rychle houstnoucí stíny a těch pár zakrnělých stromů, které na nich rostly, bylo pokroucených jako zpřelámané prsty ukazující k obloze.

Přes chodník kdysi vedoucí snad k menšímu paláci ležel vějíř cihel a kamení. Předek budovy byl z poloviny pryč a zbytek průčelí se sloupy se opile nakláněl nad ulici. Zastavil se na ulici těsně před hromadou a čekal, snažil se vycítit jiného muže usměrňujícího saidín. Držet se po straně ulice nebyl dobrý nápad, a nejen proto, že se budova mohla každou chvíli zřítit. Z oken připomínajících prázdné oční důlky ho pozoroval tisíc neviděných očí, ten pocit byl téměř jako hmatatelná neblahá předtucha. V dálce cítil, jak ho v nové ráně v boku píchá, pálilo to jako odraz zla, jež v Shadar Logothu lnulo i k prachu. Stará jizva se sevřela jako pěst. Bolest v noze byla skutečně vzdálená. Blíž, sama prázdnota kolem něj pulsovala, Temného špína na saidínu bila do rytmu s nožem sekajícím ho do žeber. Shadar Logoth byl ve dne nebezpečné místo. V noci...

Na ulici za sloupovým pomníkem, jenž jako zázrakem ještě stál, se něco pohnulo, nezřetelná postava přeběhla ve tmě přes cestu. Rand málem usměrnil, ale nevěřil, že by Sammael takhle cupital. Když poprvé vstoupil do města a Sammael se pokusil zničit všechno kolem jeho průchodu, slyšel strašlivý křik. Tehdy ho téměř nevnímal. V Shadar Logothu nežilo nic, dokonce ani krysy ne. Sammael sem musel přivést své pochopy a nezáleželo mu na tom, že je při pokusu dostat Randa zabije. Třeba by ho jeden z nich mohl za Sammaelem dovést. Běžel, jak nejrychleji mohl, a co nejtišeji. Pod nohama mu křupala rozbitá dlažba a ten zvuk připomínal praskající kosti. Rand doufal, že je tak hlasitý jen pro jeho saidínem posílené uši.

Zastavil se pod věží, kamennou jehlou pokrytou rozevlátým písmem, a vyhlédl dopředu. Postava byla pryč. Do Shadar Logothu by v noci vstoupil jen šílenec či někdo šíleně odvážný. Zlo, které špinilo Shadar Logoth, zlo, které zabilo Aridhol, nezahynulo spolu s ním. O kus dál v ulici z okna vylezlo stříbrošedé mlžné chapadlo a plížilo se k jinému, jež se mu plazilo vstříc ze široké mezery ve vysoké kamenné zdi. Z hloubi díry vycházela záře, jako by tam ležel měsíc. S nocí se svou městskou věznicí potuloval i Mashadar, který se mohl objevit na tuctu míst zároveň, na stovce. Mashadaiův dotek nebyl z nejpříjemnějších způsobů smrti. V Randově nitru špína saidínu tepala silněji, vzdálený oheň v boku blikal jako deset tisíc blesků dopadajících těsně za sebou. Dokonce i země jako by mu pulsovala pod nohama.

Obrátil se a nejraději by byl odešel. Sammael už byl nejspíš pryč, když nyní Mashadar vylezl. Nejspíš ho sem vlákal v naději, že bude pátrat v troskách, dokud ho Mashadar nezabije. Obrátil se a ztuhl, přikrčený u věže. Ulicí se kradli dva trolloci, mohutné postavy v černé kroužkové zbroji, o polovinu vyšší, než byl on, nebo víc. Na ramenou a loktech zbroje měli ostré hroty a nesli oštěpy s dlouhými černými hlavicemi a ošklivými háky. Svýma saidínem posílenýma očima jim jasně viděl do tváří, jedna byla pokřivená orlím zobanem místo úst a nosu, druhá kančím rypákem i s kly. Z každého jejich plíživého pohybu přímo čišel strach. Trolloci milovali zabíjení, milovali krev, ale Shadar Logoth je děsil. Někde tu budou i myrddraalové, protože žádný trollok by do tohoto města nevkročil, kdyby ho nepoháněl myrddraal. A žádný myrddraal by sem nevstoupil, kdyby ho nepoháněl Sammael. Což všechno znamenalo, že zde Sammael musí ještě být, jinak by se trolloci hnali o sto šest k branám a nelovili by. A oni byli na lovu. Kančí rypák větřil.

Náhle z okna nad trolloky vyskočila postava v hadrech a s již napřaženým oštěpem na ně dopadla. Aielka, šufu měla omotanou kolem hlavy, avšak závoj jí visel dole. Trollok s orlím zobákem zavřískl, když mu její oštěp zajel hluboko do boku. A vzápětí bodla znovu. Když jeho společník s kopáním padal, kančí rypák se s prskáním otočil a bodl, ale ona se pod černým zahnutým hrotem sehnula a bodla trolloka do břicha. Obluda se zhroutila na zmítající se hromadu vedle prvního trolloka.

Rand už byl na nohou a bez přemýšlení se rozběhl. „Liah!“ křičel. Myslel si, že je mrtvá, že ji tu opustil, že pro něj zemřela. Liah Cosaida Chareen. To jméno žhnulo v seznamu v jeho hlavě.

Otočila se k němu s oštěpem v jedné a hovězinou potaženým puklířem v druhé ruce. Tvář, již si pamatoval jako hezkou i přes jizvy na obou tvářích, měla pokřivenou vzteky. „Moje!“ zasyčela výhrůžně mezi zuby. „Moje! Nikdo sem nesmí! Nikdo!“

Na místě se zastavil. Oštěp čekal, připravený vjet i jemu mezi žebra. „Liah, vždyť mě znáš,“ řekl tiše. „Znáš mě. Vezmu tě zpátky k Děvám, zpátky k tvým sestrám oštěpu.“ Natáhl ruku.

Její vztek se proměnil v zamračení. Naklonila hlavu na stranu. „Rand al’Thor?“ řekla pomalu. Vykulila oči, podívala se na mrtvé trolloky a zatvářila se zděšeně. „Rand al’Thor,“ zašeptala a rukou, v níž držela oštěp, si přetáhla závoj přes obličej. „Car’a’carn!“ zakvílela. A utekla.

Kulhal za ní, škrábal se přes hromady rumu na ulici, upadl, roztrhl si kabát, upadl znovu a málem si kabát rozerval úplně, překulil se, zvedl se a znovu se rozběhl. Slabost těla byla vzdálená, i jeho bolest, ale i když se vznášel hluboko v prázdnotě, mohl se namáhat jen po určitou mez. Liah zmizela do noci. Měl dojem, že za dalším rohem ve tmě.

Kulhal pořád dál, jak nejrychleji to šlo. A málem vrazil do dalších čtyř trolloků v černém brění a myrddraala, jehož inkoustově černý plášť visel nepřirozeně nehybně, jakkoliv se mizelec pohyboval. Trolloci překvapeně zaprskali, ale ohromení je vmžiku přešlo. Hákové oštěpy a kosiny se zvedly a myrddraal svíral v pěsti mrtvolně černou čepel, zasazující rány téměř stejně smrtící jako Fainova dýka.

Rand se ani nepokoušel tasit svůj volavkou poznačený meč. Byl jako smrt v rozedraném červeném kabátě. Usměrnil a ohnivým mečem, temně tepajícím spolu se saidínem, srazil bezokému hlavu z ramen. Bylo jednodušší zničit je stejně, jako to viděl dělat asha’many u Dumajských studní, ale měnit tkaniva teď, snažit se o změnu, by mohlo být osudné. Jejich meče mohly zabít také jej. Ve tmě prozářené pouze plamenem v jeho rukou přecházel z jedné pozice do druhé a po obličejích nad ním tančily stíny, po obličejích s vlčími čenichy a kozími tlamami, pokřivenými bolestí, jak jeho ohnivá čepel pronikala černými kroužky i těly pod nimi, jako by to byla voda. Trolloci se spoléhali na přesilu a zuřivý útok. Proti němu a jeho meči z jediné síly jako by stáli nehybně a beze zbraní.

Plamenný meč zmizel. Stále ve figuře zvané Vířící vítr stál mezi mrtvými. Poslední trollok, který padl, se ještě zmítal, kozí rohy škrábaly o rozlámanou dlažbu. Bezhlavý myrddraal samozřejmě stále máchal rukama a divoce kopal nohama. Půllidé neumírali rychle, i když přišli o hlavu.

Meč ještě pořádně nezmizel a z bezmračné hvězdné oblohy sjel stříbrný blesk.

První blesk s ohlušujícím prásknutím udeřil jenom o čtyři kroky dál. Svět zbělel a prázdnota se zbortila. Země pod nohama mu poskočila, jak udeřil další blesk a ještě jeden. Do té doby si ani neuvědomil, že leží na břiše. Ve vzduchu to praskalo. Zpola omámený se zvedl a málem upadl, když prchal před krupobitím blesků, jež za hromobití padajících budov rvalo ulici na kusy. Hnal se přímo vpřed a nestaral se, kam běží, hlavně že pryč.

Náhle se mu v hlavě vyčistilo natolik, že vnímal, kde je. Motal se po kamenné podlaze poseté popadanými kusy kamene, některé byly velké jako on. Tu a tam v podlaze zely tmavé zubaté díry. Kolem se zvedaly vysoké hradby a řady arkád, jedna nad druhou, táhnoucí se kolem dokola. Zbývala jen malá část střechy v jednom rohu. Jasně svítily hvězdy.

Trhaně udělal ještě krok a podlaha se pod ním propadla. Zoufale rozhodil rukama a pravačkou se s trhnutím zachytil o zubatý okraj. Kymácel se nad černočernou tmou. Nepoznal, jestli by spadl jenom pár sáhů do sklepa nebo do jámy míli hluboké. Mohl splést pásy vzduchu kolem okraje díry nad sebou, aby se mohl lépe vytáhnout, jenže... Sammael nějak vycítil i poměrně malé množství saidínu, které použil jako meč. Blesky sice udeřily s menším zpožděním, ale Rand netušil, jak dlouho mu trvalo, než zabil trolloky. Minut? Pár vteřin?

Švihl levou rukou a zachytil se okraje díry. Bolest už netlumila prázdnota, takže měl pocit, že mu do boku znovu zajíždí dýka. Před očima mu tančily kruhy. Horší, pravá ruka mu na drolícím se kameni klouzala a cítil, jak mu slábnou prsty. Bude muset...

Za zápěstí ho popadla čísi ruka. „Jsi hlupák,“ pravil jakýsi muž hlubokým hlasem. „Máš štěstí, že se nechci dívat, jak dneska umíráš.“ Začal ho tahat nahoru. „Pomůžeš mi?“ dožadoval se muž. „Nehodlám tě vláčet na hřbetě, ani pro tebe zabíjet Sammaela.“

Rand setřásl zděšení, natáhl ruku, popadl okraj díry a přes bolest v boku se vytáhl nahoru. Přes bolest se mu podařilo znovu dosáhnout prázdnoty a uchopit saidín. Neusměrnil, ale chtěl být připravený.

Když měl hlavu a ramena nad dírou v podlaze, uviděl druhého muže. Byl to velký chlapík o něco starší než on sám, s vlasy černými jako noc a kabátem černým jako ty, které nosili asha’mani. Rand ho ještě nikdy neviděl. Aspoň to nebyl nikdo ze Zaprodanců. Jejich tváře znal. Nebo si to aspoň myslel. „Kdo jsi?“ chtěl vědět.

Muž ho ještě tahal a zasmál se. „Řekněme, že tudy jenom procházím. Vážně si chceš zrovna teď povídat?“

Rand šetřil dechem, vyškrábal se nahoru a dostal z díry hrudník a boky. Náhle si uvědomil, že podlahu kolem zalévá záře jako měsíc v úplňku.

Ohlédl se přes rameno a uviděl Mashadara. Z balkonu se valilo ne chapadlo, nýbrž zářící stříbrošedá vlna a natahovala se jim přes hlavy. Klesala.

Rand bez přemýšlení zvedl volnou ruku a vzhůru vyletěl odřivous – tyč tekutého bílého ohně se prořízla vlnou spouštějící se k nim. Nejasně si uvědomil, že i muž vedle něj vypustil z ruky, kterou ho nedržel, druhou tyč světlého ohně, letící směrem k jeho. Setkaly se.

Randovi zvonilo v hlavě, jako kdyby to byl gong, až se zkroutil v křeči. Saidín i prázdnota se roztříštily. Všechno viděl dvakrát, arkády i kusy kamene na podlaze. Vypadalo to, že druhý muž je tu dvakrát, a oba si rukama svírali hlavu. Rand zamrkal a hledal Mashadara. Mlžná vlna zmizela. Záře na arkádách nad nimi zůstala, jenže byla méně jasná a slábla, jak se Randovi pročistil zrak. Před odřivousem zřejmě prchal i bezduchý Mashadar.

Nejistě se zvedl a napřáhl ruku. „Myslím, že bychom si měli pospíšit. Co se tu stalo?“

Druhý muž se zašklebil na Randovu ruku a vstal. Byl vysoký jako Rand, což bylo u všech kromě Aielů vzácnosti. „Nevím, co se stalo,“ prskl. „Utíkej, jestli chceš žít.“ Okamžitě se zařídil podle své rady a vyrazil k řadě otevřených oblouků. Ne k nejbližší zdi. Odtamtud se předtím vynořil Mashadar.

Rand, zápasící s prázdnotou, za ním kulhal, jak nejrychleji dokázal, ale než se dostali přes místnost, znovu udeřily blesky, bouře stříbrných šípů. Dva proletěly obloukem, následované duněním, jak za nimi padaly zdi, aspoň podle oblaků prachu a krupobití kamenů. Přikrčený, kašlající a s rukou přes obličej Rand proběhl rozlehlou místností, kde z otřásajících se arkád podpírajících strop padal déšť kamení.

Vyběhl na ulici dřív, než si to uvědomil, a udělal tři klopýtavé kroky, než se zarazil. Kvůli bolesti v boku by se nejraději předklonil, ale bál se, že by ho při tom zradily nohy. Ve zraněné noze ho píchalo. Měl pocit, že ho ten druhý drát z ohně a vzduchu do paty bodl už před rokem. Jeho zachránce tam stál a díval se na něj. Ačkoliv byl od hlavy k patě pokrytý prachem, dařilo se mu vypadat jako král.

„Kdo jsi?“ zeptal se Rand znovu. „Jeden z Taimových mužů? Nebo ses učil sám? Můžeš jít do Gaemlynu, víš, do Černé věže. Nemusíš žít ve strachu z Aes Sedai.“ Z nějakého důvodu se při tom muž zamračil. Rand nechápal proč.

„Já se Aes Sedai nikdy nebál,“ štěkl muž a pak se zhluboka nadechl. „Nejspíš bys měl odejít, ale jestli hodláš setrvat a zabít Sammaela, tak bys měl začít přemýšlet jako on. On vždycky rád každého muže zničil, pokud to bylo jen trochu možné, když už si ten druhý myslel, že má vítězství na dosah ruky. Pokud to nešlo, tak někde, kde si to ten člověk označil za své.“

„Brána,“ řekl Rand pomalu. Pokud se dalo říci, že si v Shadar Logothu něco označil za své, tak to musela být brána. „Čeká u brány. A nastavil pasti.“ A zřejmě rovněž ochrany, jako ty v Illianu, aby zachytil mužské usměrňování. Tohle si Sammael dobře naplánoval.

Muž se trpce zasmál. „Zřejmě dokážeš najít cestu. Jenom když tě někdo vede za ruku. Snaž se nezakopnout. Jestli se necháš zabít, spousta plánů se bude muset přepracovat.“ Obrátil se a vyrazil k boční uličce těsně před nimi.

„Počkej,“ zavolal Rand. Muž šel dál bez ohlížení. „Kdo jsi? Jaké plány?“ Muž zmizel v uličce.

Rand klopýtal za ním, ale když dorazil k ústí uličky, byla prázdná. Neporušené zdi se táhly dobře sto kroků k druhé ulici, kde záře prozrazovala další část Mashadara, muž však byl pryč. Což bylo zhola nemožné. Měl sice samozřejmě čas udělat průchod, pokud věděl jak, ale zbytek by byl vidět, a kromě toho kdyby spletl tolik saidínu, přímo by to křičelo.

Náhle si Rand uvědomil, že saidín necítil ani předtím, když muž usměrnil. Stačilo pouhé pomyšlení na to, jak se dva odřivousy setkaly, a znovu začal vidět dvojitě. Na okamžik znovu spatřil mužovu tvář, ostře, když všechno ostatní bylo rozmazané. Potřásal hlavou, dokud se mu nepročistil zrak. „Kdo ve Světle jsi?“ zašeptal. A po chvíli: „Co ve Světle jsi?“

Ať byl ten muž kdokoliv nebo cokoliv, byl pryč. A Sammael byl pořád v Shadar Logothu. Randovi dalo práci znovu sebrat prázdnotu, ale uspěl. Špína saidínu teď vibrovala, bzučela hluboko v jeho nitru. Sama prázdnota vibrovala. Ale svalová slabost a bolest ze zranění se vytratily. On dneska zabije jednoho ze Zaprodanců, než skončí noc.

S kulháním se plížil tmavými ulicemi a opatrně kladl nohy na zem. Nevydával žádný hluk, ale noc teď byla plná zvuků. V dálce se ozýval křik a hrdelní jek. Bezduchý Mashadar zabíjel všechno, co našel, a trolloci dnešní noci umírali v Shadar Logothu stejně jako kdysi dávno. Občas zahlédl nějaké trolloky, dva, pět, tucet, občas půlčlověka, ale těch bylo mnohem méně. Žádný si ho nevšiml a on je nechával na pokoji. Ne jen proto, že by Sammael zachytil každé usměrňování. Trolloci a myrddraalové, jež nezabil Mashadar, byli přesto mrtví. Sammael je téměř jistě přivedl po Cestách, jenomže si zřejmě neuvědomil, jak přesně si Rand poznačil zdejší bránu.

Kousek od náměstí s bránou se Rand zastavil a rozhlédl se kolem. Věž opodál vypadala celá. Nebyla tak vysoká jako některé jiné, ale vršek byl dobře pětadvacet sáhů nad zemí. Tmavý vstupní otvor u paty byl volný, dřevěné dveře dávno shnily a závěsy zrezivěly na prach. Tmou, prosvětlenou jen slabým světlem hvězd, pronikajícím dovnitř okny, pomalu vystupoval po schodech. Při každém kroku se mu od bot zvedaly obláčky prachu a při každém druhém kroku mu nohou projela bolest. Vzdálená bolest. Nahoře se opřel o hladký parapet, aby chytil dech. Mimoděk ho napadlo, že jestli tohle někdy zjistí Min, nedá mu pokoj. Min nebo Amys či Cadsuane.

Přes chybějící střechy viděl na velké náměstí, které v Aridholu bývalo z nejdůležitějších. Kdysi část pozemku pokrýval ogieří háj, ale třicet let poté, co postavili nejstarší část města, ogierové odešli a obyvatelé stromy podťali a dřevo použili na střechy pro rozšiřující se Aridhol. Ohromné náměstí obklopovaly paláce a zbytky paláců a na jednom konci byla veliká hromada rumu, ale uprostřed stála brána, vypadala jako vysoký a široký kus kamene. Nebyl dost blízko, aby viděl jemně vyřezané lístky a liány, které bránu pokrývaly, ale poznal kusy vysokého plotu, co kdysi stával kolem brány. Kov, tepaný s pomocí jediné síly, byl na hromadě a v noci se leskl bez jediné skvrnky rzi. Viděl také past, kterou kolem brány setkal a obrátil, aby ji nikdo kromě něj nemohl spatřit. Nedalo se poznat, jestli tudy trolloci a půllidé skutečně prošli, ale pokud ano, zanedlouho zemřou. Byla to ošklivá věc. Ať už tam dole Sammael nastražil jakékoliv pasti, Rand je neviděl, ale to ostatně čekal. Nejspíš taky nebyly zrovna příjemné.

Nejdřív Sammaela neviděl, ale pak se kdosi pohnul mezi kanelovanými sloupy paláce. Rand vyčkával. Chtěl si být jistý. Měl jenom jednu příležitost. Postava vyšla ze sloupoví a otáčela hlavu na všechny strany. Sammael, se sněhobílou krajkou na hrdle, čekal, že uvidí Randa vcházet na náměstí do léčky. Za ním záře v oknech paláce zesílila. Sammael se upřeně díval do tmy na náměstí a Mashadar se vyplazil z oken, hustá oblaka stříbrošedé mlhy se slévala a spojovala a zvedala se muži nad hlavu. Sammael popošel stranou a vlna se začala spouštět a cestou dolů nabírala rychlost.

Rand pohodil hlavou. Sammael patřil jemu. Prameny pro odřivous jako by se vytvořily samy i přes vzdálenou ozvěnu Cadsuanina hlasu. Zvedl ruku.

Tmou pronikl skřek, žena ječela neuvěřitelnou bolestí. Rand si všiml, jak se Sammael obrací k ohromné hromadě zdiva, zároveň s tím, jak se sám podíval stejným směrem. Na hromadě stála postava v kabátci a spodcích, rýsující se proti noční obloze, a její nohy se dotýkalo tenké Mashadarovo chapadlo. Žena s rozpaženýma rukama sebou zmítala, neschopná pohnout se z místa, a z jejího kvílení jako by bylo slyšet Randovo jméno.

„Liah,“ zašeptal. Mimoděk natáhl ruku, jako kdyby dosáhl přes celou tu dálku a mohl ji odtamtud vyprostit. Ale nic, čeho se dotkl Mashadar, se už nedalo zachránit, stejně jako by nic nezachránilo jej, kdyby mu Fain vbodl dýku do srdce. „Liah,“ zašeptal. A z ruky mu vyskočil odřivous.

Její postava jako by tam ještě chvíli setrvala, úplně černá a sněhově bílá, a pak byla pryč, zemřela dřív, než začala její agónie.

Rand s výkřikem švihl odřivousem na náměstí, rum se sypal sám a on seslal smrt mimo čas – a pustil saidín dřív, než se bílá tyč dotkla Mashadarova jezera, jež se nyní valilo přes náměstí a vzdouvalo se kolem brány směrem k řekám, zářící šedi, které vytékaly z dalších míst na protější straně. Sammael musel být mrtev. Musel. Neměl čas utéci, neměl čas setkat průchod, a i kdyby ano, Rand by byl cítil saidín při práci. Sammael byl mrtev, zabilo ho zlo skoro tak velké, jako byl sám. Po prázdnotě proběhly pocity. Rand se chtěl smát či plakat. Přišel sem zabít jednoho ze Zaprodanců a místo toho zabil ženu, kterou tu zanechal jejímu osudu.

Dlouho jenom stál na věži a dorůstající měsíc ve třetí čtvrti se posouval po obloze. Stál tam a díval se, jak Mashadar cele vyplnil náměstí, až nad hladinou mlhy vyčníval jen vršek brány. Mlha pomalu řídla, šla na lov jinam. Kdyby byl Sammael naživu, mohl teď Draka Znovuzrozeného snadno zabít. Rand si nebyl jist, jestli by mu na tom záleželo. Nakonec otevřel průchod pro klouzání a udělal plošinu, kotouč bez zábradlí, zpola bílý a zpola černý. Klouzání bylo pomalejší než cestování, cesta do Illianu mu trvala nejméně půl hodiny, a celou tu dobu si opakoval Liažino jméno, bičoval se jím. Chtěl plakat. Ale zřejmě zapomněl, jak se to dělá.

Čekali na něj v Královském paláci v trůnním sálu. Bashere, Dashiva a ostatní asha’mani. Sál byl úplně stejný jako ten na druhé straně náměstí, včetně kandelábrů, výjevů vytesaných do mramorových stěn a dlouhého bílého stupínku. Přesně stejný, jenom byl ve všech směrech o maličko větší, a místo devíti křesel na stupínku stálo pouze jediné, velký zlacený trůn s opěrkami pro ruce ve tvaru panterů a devíti jako pěst velkými zlatými včelami, které by byly vidět nad hlavou člověka sedícího na podušce. Rand se unaveně posadil na schůdky ke stupínku.

„Soudím, že Sammael je mrtvý,“ řekl Bashere a prohlédl si ho od hlavy k patě, jak měl na sobě roztrhaný kabát a prach.

„Je mrtvý,“ řekl Rand. Dashiva si hlasitě vydechl úlevou.

„Město je naše,“ pokračoval Bashere. „Nebo bych měl říci tvé.“ Náhle se zasmál. „Boje skončily docela rychle, jakmile správní lidé zjistili, že jsi přišel ty. Nakonec to stejně za moc nestálo.“ Na roztrženém rukávě kabátu měl skvrnu zaschlé krve. „Rada se nemůže dočkat, až se vrátíš,“ dodal s hořkým úsměvem.

Na konci trůnního sálu stálo osm zpocených mužů již ve chvíli, kdy Rand vstoupil. Měli tmavé hedvábné kabátce se zlatou a stříbrnou výšivkou na klopách i rukávech a záplavu krajky u krku a na zápěstích. Někteří měli plnovous a oholený horní ret, avšak každý měl přes prsa širokou šerpu ze zeleného hedvábí s devíti zlatými včelami.

Na Bashereho pokyn ihned přistoupili a s každým třetím krokem se Randovi klaněli, až by si mohl člověk myslet, že má na sobě ten nejlepší šat. Vysoký chlapík musel být vůdce, kulatolící muž s bradkou s přirozenou důstojností, kterou však napínaly starosti. „Můj pane Draku,“ řekl a znovu se uklonil s rukama na srdci. „Odpusť, ale nemůžeme nikde najít urozeného pána Brenda a –“

„Nenajdete ho,“ opáčil Rand suše.

Při Randově tónu muži zacukal sval na tváři. „Jak říkáš, můj pane Draku,“ zamumlal. „Jsem urozený pán Gregorin den Lushenos, můj pane Draku. V nepřítomnosti urozeného pána Brenda mluvím za radu devíti. Nabízíme ti...“ Zuřivě zamával na menšího bezvousého muže, který popošel dopředu s poduškou ovinutou kusem zeleného hedvábí, „...nabízíme ti Illian.“ Menší muž rychle stáhl látku a odhalil těžkou zlatou obroučku z vavřínových listů, dva couly širokou. „Město je samozřejmě tvoje,“ pokračoval Gregorin celý nesvůj. „Ukončili jsme veškerý odpor. Nabízíme ti korunu a trůn a celý Illian."

Rand zíral na korunu na podušce a nehnul ani svalem. Lidé si mysleli, že se chce stát králem v Tearu, báli se, že to udělá v Cairhienu a Andoru, ale doposud mu korunu nikdo nenabídl. „Proč? To se Mattin Stepaneos nemůže dočkat, až se zřekne trůnu?“

„Král Mattin zmizel přede dvěma dny,“ řekl Gregorin. „Někteří z nás se obávají... Obáváme se, že by s tím mohl mít něco společného urozený pán Brend. Brend má...“ Polkl. „Brend měl na krále hodně velký vliv, dalo by se říci příliš velký, ale v posledních měsících měl jinou práci a Mattin se začal znovu prosazovat.“

Když se Rand natáhl pro Vavřínovou korunu, z ušmudlaných rukávů kabátu a košile mu visely kusy látky. Drak ovíjející se kolem jeho předloktí se ve světle svítilen třpytil stejně jasně jako zlatá koruna. Obrátil ji v rukou. „Pořád jste mně neřekli proč. Protože jsem vás porazil?“ Dobyl Tear i Cairhien, ale v obou zemích se někteří postavili proti němu. Pořád to však byl jediný způsob.

„Částečně,“ přitakal Gregorin suše. „Ale i tak bychom si možná zvolili někoho z nás. Králové už dřív vzešli z rady. Ale díky obilí, které jsi sem nechal poslat z Tearu, o tobě každý mluví zároveň se Světlem. Bez toho by mnoho lidí pomřelo hlady. Brend dával každý pecen chleba vojsku.“

Rand zamrkal a ucukl rukou, jak se píchl do prstu. Mezi vavřínovými lístky na koruně byly ostré hroty mečů. Jak tomu bylo dlouho, co Tairenům nařídil prodávat obilí svým dávným nepřátelům, kdy mohli prodávat, nebo odmítnout a zemřít? Neuvědomil si, že v tom pokračovali i poté, co začal připravovat vpád do Illianu. Možná se báli s tím přijít, ale taky se báli přestat. Snad si nějaké právo na tuto korunu přece jen vysloužil.

Nesměle si nasadil kroužek vavřínových lístků na hlavu. Polovina mečů měla hroty nahoru, druhá dolů. Tuto korunu nikdo nenosil lhostejně nebo s klidem.

Gregorin se hbitě uklonil. „Světlo sviť na Randa al’Thora, krále Illianu,“ odříkal a sedm ostatních urozených pánů se uklonilo a zamumlalo: „Světlo sviť na Randa al’Thora, krále Illianu.“

Bashere se spokojil s úklonou – vždyť byl bratrancem jedné královny – ale Dashiva vykřikl: „Sláva Randu al’Thorovi, králi světa!“ Flinn a ostatní asha’mani to po něm opakovali.

„Sláva Randu al’Thorovi, králi světa!"

„Sláva králi světa!"

Znělo to hezky.

Příběh se šířil, jak už to u příběhů chodí, a měnil se, jak se příběhy měnívají s časem a vzdáleností, šířil se z Illianu po příbřežních plavidlech, s kupeckými karavanami a po holubech, v tajnosti vyslaných, šířící se vlnky se setkávaly s dalšími vlnkami a vytvářely nové. Do Illianu přišlo vojsko, povídalo se, vojsko Aielů, Aes Sedai se objevily z ničeho nic, muži, kteří dokážou usměrňovat, přiletěli na okřídlených tvorech, dokonce vojsko Saldejců, třebaže tomu věřil jen málokdo. Některé příběhy tvrdily, že rada devíti nabídla Draku Znovuzrozenému Vavřínovou korunu Illianu, a jiné, že sám Mattin Stepaneos ohnul koleno. Podle jiných prý Drak Znovuzrozený serval korunu Mattinovi z hlavy a pak tu hlavu narazil na kůl. Ne, Drak Znovuzrozený srovnal Illian se zemí a starého krále pohřbil pod troskami. Ne, on s vojskem asha’manů spálil Illian na prach. Ne, zničil Ebú Dar, po Illianu.

Ale jedna věc se v těch příbězích objevovala pořád dokola. Vavřínová koruna Illianu dostala nové jméno. Koruna z mečů.

A z nějakého důvodu lidé, vyprávějící tyto příběhy, mívali často nutkání dodat téměř stejná slova. Blíží se bouře, říkali a ustaraně se zahleděli k jihu. Blíží se bouře.